Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 40 – „Antiklimax“

Na vysvětlenou

Moje práce o Rusku, Bolševický mýtus, kterou právě vydalo nakladatelství Boni & Liveright¹ v New Yorku, je neosobním příběhem ruské revoluce, záznamem vedeným den po dni během mého dvouletého pobytu v té zemi (leden 1920 – prosinec 1921). Je to vylíčení skutečných událostí a zážitků, bez zobecnění a teoretických závěrů.

Své subjektivní reakce a ponaučení, která mi revoluce dala, jsem shrnul v závěrečné kapitole.² Pan Liveright však tuto kapitolu z literárního hlediska odmítl jako „antiklimax“ a trval na tom, aby byla vypuštěna.

Protože jsem si přál předložit svou knihu veřejnosti, svolil jsem. Ač mě však literatura velmi zajímá, považuji ruskou revoluci a její ponaučení za mnohem důležitější než sebeskvělejší psaní. V jistém smyslu je dnešní Rusko opravdu antiklimaxem revolučních tužeb roku 1917. Tím naléhavější je objasnit příčiny, které vedly ke zhroucení revoluce. Tyto příčiny rozebírá chybějící kapitola. Proto jsem ji uveřejnil v této brožuře – aby čtenář lépe porozuměl Bolševickému mýtu, a také abych učinil zadost sám sobě.

Berlín, leden 1925.

Alexander Berkman

Předmluva

Vydání mé práce o Rusku zdržely různé okolnosti. Ačkoli však pojednává o poměrech před dvěma lety, vystihuje kniha dnešní Rusko stejně jako tehdejší.

Bolševický mýtus zachycuje období válečného komunismu a po něm následující Nep – novou hospodářskou politiku, kterou Lenin zavedl roku 1921. Nep platí od té doby dodnes, ať se jeho uplatňování jakkoli obměňovalo, hned váhavé, hned energicky stupňované. Takzvaný Nep není nic jiného než zavedení kapitalismu v Rusku, státního i soukromého, spojené s koncesemi zahraničním kapitalistům a s pronájmem továren, ba celých průmyslových odvětví soukromým osobám nebo společnostem. Zkrátka čerstvě opeřený kapitalismus, směs státního monopolu a soukromého podnikání.

Až na některé drobné změny, spíš zdánlivé než skutečné – jimiž se nadchly jisté dělnické delegace a jiní naivní návštěvníci Ruska, kteří tamní situaci neznají –, jsou poměry v této zemi dnes v podstatě takové, jak je líčí má práce.

Navenek se některá větší města, například Petrohrad a Moskva, zlepšila. Hlavní třídy vypadají čistěji, některé budovy byly opraveny, tramvajová doprava a dodávky elektřiny jsou uspokojivější a spolehlivější. Život je lépe uspořádán a ve srovnání s naprosto rozvrácenými a chaotickými poměry let 1920–1921 nabyl normálnější podoby.

Skutečná každodenní existence lidu však těmito povrchními změnami podmíněna není a ty nejsou v žádném smyslu symbolem pravé podstaty a povahy bolševického režimu.

Kdo chce poznat pravou bytost země, musí nahlédnout do jejího srdce, do neokrášlených řečišť života, jak je utvářejí a zrcadlí politické, hospodářské a kulturní poměry.

V oblasti politického života zůstává komunistická diktatura in statu quo minulých let. Duch vládního despotismu se u mocných v Rusku ve skutečnosti ještě vystupňoval, stal se jim takřka zvykem. Je soustavnější a organizovanější, ačkoli mnohem méně ospravedlnitelný než v letech 1919–1921. Tehdy byla doba zahraniční invaze, blokády a občanské války. Bolševici tenkrát znovu a znovu slavnostně slibovali, že politika teroru a pronásledování skončí, jakmile bude Rusko v bezpečí před intervencí a vojenským útokem. Právě na základě těchto slibů a nadějí velké masy ruského lidu i většina revolučních živlů dál spolupracovaly se sovětskou vládou v naději, že společným úsilím zachrání revoluci před jejími vnějšími i vnitřními nepřáteli.

Přišla doba, kdy se cizí mocnosti vzdaly pokusů o vměšování, blokáda byla zrušena a fronty zanikly konečnou porážkou Vrangelových armád. Občanská válka skončila, ale bolševická politika teroru a útlaku pokračovala – ba ještě se zhoršila. Masy, zklamané ve svých očekáváních, byly vůči komunistické vládě stále rozhořčenější. Nespokojenost se postupně začala projevovat činy v různých částech země – na východě, na jihu, na Sibiři – a vyvrcholila nakonec kronštadtským povstáním námořníků, vojáků a dělníků. Lenin se viděl nucen ustoupit. Měl na vybranou dát lidu buď svobodu, nebo – kapitalismus. Zvolil to druhé a narodil se Nep.

Diktatura hrstky komunistických vládců – vnitřního kruhu výkonného výboru komunistické strany – zůstala. Bolševici se totiž báli svěřit lidu svobodu, protože by mohla ohrozit jejich výhradní monopol na stát. Heslem Lenina i jeho strany bylo: „Ustoupíme ve všem kromě sebemenší částečky své moci.“ Diktatura, nyní v rukou triumvirátu (Stalin,³ Zinovjev, Kameněv), je stejně absolutní jako za Leninových dnů.

Ba stala se dokonce ještě obsáhlejší a soustavnější, a to díky normálnějším a ustálenějším poměrům v zemi. Všemocná ruka diktatury nyní dosáhla až na vrchol strany: vyřadila Trockého, umlčela Dělnickou skupinu⁴ a postavila mimo zákon celé levé křídlo Komunistické strany Ukrajiny. Každý projev nezávislého politického názoru, každý pokus o kritiku je bezohledně potlačen. Obávané „vnitřní“ (zvláštní) věznice Čeky, staré carské žaláře a nové „domy odnětí svobody“ jsou přeplněny. Zamrzlý sever Sibiře, turkestánská divočina, archangelské a solovecké kobky⁵ a koncentrační tábory drží tisíce politických vězňů, příslušníků inteligence, dělníků zatčených za to, že se odvážili stávkovat, rolníků protestujících proti nesnesitelným břemenům a bezpartijních podezřelých z „politické nespolehlivosti“. Ve sbírce ruských dokumentů, kterou mám v držení, jsou i takové, které Čeka vydala vězňům a v nichž se uvádí, že byli zatčeni pro „příslušnost k Sionistické socialistické straně“.⁶ Význam takového „obvinění“ je tím výmluvnější, uvážíme-li, že Sionistická socialistická strana nežádá nic „revolučnějšího“ či „kontrarevolučnějšího“ než to, aby se sovětská ústava skutečně dodržovala v praxi.

Přesto mají bolševici tu drzost tvrdit, že v Rusku jsou pronásledováni jen ti, kdo se chápou zbraní proti sovětské vládě nebo se aktivně účastní kontrarevolučních spiknutí.

K další charakteristice nynější situace v Rusku stačí poukázat na skutečnost, že tam nesmí existovat jediná politická publikace kromě pravověrných komunistických novin a časopisů. I pouhé držení revoluční nekomunistické publikace vydané v cizině se trestá vězením a vyhnanstvím.

Nazývat Rusko diktaturou proletariátu znamená naprosto nepochopit situaci, neboť dělníci jsou v Rusku politicky zotročeni a vykořisťováni víc než v kterékoli jiné zemi. Není to ani diktatura komunistické strany, protože její řadoví členové jsou drženi v naprosté poddanosti Kremlu stejně jako ostatní lid. Rusko je dnes, stejně jako za Lenina, diktaturou malé kliky, známé jako „politické byro“ výkonného výboru strany, a skutečnými a výhradními pány osudu celého Ruska s jeho sto miliony obyvatel jsou Stalin, Zinovjev a Kameněv.

Politika teroru zcela zatarasila všechny cesty svobodného projevu. Udusila sověty jakožto hlas potřeb a tužeb lidu. Proměnila dělnické organizace v komunistické výkonné úřadovny, které poslušně plní rozkazy vlády.

Ve společenském a kulturním životě země, stejně jako v průmyslu a hospodářství, má diktatura nevyhnutelně za následek úpadek a stagnaci. Moderní průmyslový rozvoj nemůže jít ruku v ruce s absolutním despotismem. Předpokladem hospodářského zlepšení je jistá míra svobody a osobní bezpečnosti a právo uplatnit vlastní iniciativu a tvůrčí síly. Jen zcela zásadní změna povahy komunistické diktatury – vlastně její zrušení – může Rusko vyvést z bažiny tyranie a bídy.

Vrcholem tragédie je, že bolševický socialismus, zapletený do logických protikladů, nemůže dnes – sedm let po revoluci – dát světu nic lepšího než vystupňování zel právě toho systému, z jehož rozporů socialismus vzešel.

Ponaučení z Bolševického mýtu

I. Můj osobní postoj a reakce

Od raného mládí byla revoluce – sociální revoluce – velikou nadějí a cílem mého života. Znamenala pro mě Mesiáše, který měl vysvobodit svět od brutality, nespravedlnosti a zla a připravit cestu znovuzrozenému lidstvu, jež bude žít v bratrství, míru, svobodě a kráse.

Bez přehánění mohu říci, že nejšťastnější den svého života jsem prožil ve vězeňské cele – v den, kdy ke mně do federální věznice v Atlantě dolehla první zpráva o Říjnové revoluci a vítězství bolševiků. Noc mé kobky ozářila sláva velikého snu, který se stával skutečností. Ocelové mříže se rozplynuly, kamenné zdi ustoupily a já kráčel po zlatém rounu Ideálu, který se měl vzápětí uskutečnit. Pak následovaly týdny a měsíce neklidu; žil jsem ve varu naděje a strachu – strachu, aby reakce revoluci nepřemohla, a naděje, že se dostanu do zaslíbené země.

Konečně nadešel toužebně očekávaný den a já byl v sovětském Rusku. Přišel jsem rozjařený revolucí, plný obdivu k bolševikům a rozpálený radostí z užitečné práce, která mě čekala uprostřed hrdinného ruského lidu.

Věděl jsem, že bolševici jsou marxisté, stoupenci centralizovaného státu, který já jako anarchista zásadně odmítám. Revoluci jsem však kladl nad teorie a zdálo se mi, že bolševici činí totéž. Ačkoli byli marxisté, přispěli rozhodující měrou k uskutečnění revoluce, která byla zcela nemarxistická, ba přímo vzdorovala marxistickému dogmatu a proroctví. Jako horliví zastánci parlamentarismu jej svými činy zavrhli. Ačkoli vytrvale požadovali svolání Ústavodárného shromáždění, bez okolků je rozehnali, když život prokázal jeho nedostatečnost. Vzdali se své agrární politiky a převzali politiku sociálních revolucionářů, aby vyšli vstříc potřebám rolnictva. Rozhodně uplatňovali anarchistické metody a taktiku, když to naléhavost situace vyžadovala. Zkrátka, bolševici se v praxi jevili jako veskrze revoluční strana, jejímž jediným cílem je zdar revoluce; strana, která má mravní odvahu a poctivost podřídit své teorie obecnému blahu.

Což sám Lenin často netvrdil, že on i jeho stoupenci jsou v konečném důsledku anarchisté – že politická moc je pro ně jen dočasným prostředkem k uskutečnění revoluce? Stát měl postupně odumřít, zmizet, jak učil Engels,⁷ protože jeho funkce se stanou zbytečnými a přežitými.

Přijal jsem proto bolševiky jako upřímný a neohrožený předvoj sociální emancipace člověka. Pracovat s nimi, pomáhat v boji proti nepřátelům revoluce, přispět k tomu, aby její plody připadly lidu, bylo mou vroucí touhou.

V takovém rozpoložení jsem přišel do sovětského Ruska. Jak jsem tak vášnivě prohlásil na našem prvním uvítacím shromáždění na ruské hranici, přišel jsem odhodlán nehledět na žádné teoretické názorové rozdíly. Přišel jsem pracovat, ne diskutovat. Učit se, ne učit. Učit se a pomáhat.

A učil jsem se a snažil se pomáhat. Učil jsem se den za dnem, po dlouhé týdny a měsíce, v různých částech země. Ale co jsem viděl a co jsem poznal, bylo v tak křiklavém rozporu s mými nadějemi a očekáváními, že to otřáslo samými základy mé víry v bolševiky. Nečekal jsem snad, že v Rusku najdu proletářské Eldorádo. Nikoli. Věděl jsem, jak veliké jsou porodní bolesti revolučního období, jak nesmírné obtíže je třeba překonat. Rusko bylo obléháno na mnoha frontách; kontrarevoluce působila uvnitř i zvenčí; blokáda zemi vyhladovovala a odpírala i lékařskou pomoc nemocným ženám a dětem. Lid byl vyčerpán dlouhou válkou a občanskými rozbroji; průmysl byl rozvrácen, železnice v troskách. Plně jsem si uvědomoval zoufalou situaci, kdy Rusko prolévalo poslední krev na oltáři revoluce, zatímco celý svět jen netečně přihlížel a dohodové mocnosti napomáhaly smrti a zkáze.

Viděl jsem zoufalé hrdinství lidu a téměř nadlidské úsilí bolševiků. V úzkém styku s nimi, v osobním přátelství s předními komunisty, jsem sdílel jejich zájmy a naděje, pomáhal jim v práci a nadchla mě jejich nezištná oddanost a naprosté zaujetí službou revoluci. Nedostatek pochopení ze strany jiných revolučních živlů mě naplňoval zármutkem, ba hněvem. Kritiku bolševiků jsem nesnášel v době, kdy je obkličovali mocní nepřátelé. Odepření podpory jsem nesl s nevolí, odsuzoval je jako zločinné a vynakládal všechno úsilí, abych dosáhl lepšího porozumění a spolupráce mezi znesvářenými revolučními frakcemi.

Má blízkost k bolševikům, má otevřená stranickost v jejich prospěch dráždila mé přátele a odcizila mi nejbližší soudruhy. Moje víra v komunisty a jejich poctivost se však ovlivnit nedala. Odolávala i svědectví mých vlastních smyslů a úsudku, mých dojmů a zkušeností.

Život, skutečnost neustále mou víru zpochybňovaly. Na každém kroku jsem viděl nerovnost a nespravedlnost, lidskost pošlapanou v prachu, údajnou naléhavou nutnost, z níž se stal plášť zrady, klamu a útlaku. Viděl jsem, jak vládnoucí strana potlačuje životní podněty revoluce, jak tlumí lidovou iniciativu a samostatnost, tolik nezbytné pro její růst. Přesto jsem lpěl na své víře. Houževnatě jsem živil naději, že za chybnými zásadami a nesprávnou taktikou, za vládní byrokracií a stranickou samovládou doutná vůle k idealismu, která smete černá mračna despotismu, jakmile bude sovětská vláda v bezpečí před zasahováním Dohody a před kontrarevolucí. Ta jiskra idealismu mi měla omluvit všechny omyly a chyby, nestvůrnou neschopnost, neuvěřitelnou korupci, ba i zločiny páchané ve jménu revoluce.

Osmnáct měsíců, měsíců úzkosti a zážitků rvoucích srdce, jsem lpěl na té naději. A den ze dne rostlo přesvědčení, že bolševismus se ukazuje zhoubným pro nejlepší zájmy revoluce; že politická moc se stala jediným cílem vládnoucí strany; že stát se svým kasárenským komunismem zotročuje a ničí. Viděl jsem, jak bolševici na nakloněné rovině tyranie neustále nabírají rychlost; jak se stranická diktatura mění v nezodpovědný absolutismus několika velmožů; jak se apoštolové svobody stávají katy lidu.

Den co den se hromadily drtivé důkazy. Viděl jsem, jak bolševici zrcadlí revoluci jako obludnou grotesku; viděl jsem, jak se tragická revoluční nutnost zinstitucionalizovala v nezodpovědný teror, jak se bez důvodu a bez míry prolévá krev tisíců. Viděl jsem, jak se třídní boj, dávno skončený, stal válkou pomsty a vyhlazování. Viděl jsem zrazené ideály včerejška, zvrácený smysl revoluce, její podstatu zkarikovanou v reakci. Viděl jsem zkrocené dělníky a celou zemi umlčenou stranickou diktaturou a jejím organizovaným násilím. Viděl jsem celé vesnice zpustošené bolševickým dělostřelectvem. Viděl jsem žaláře plné – ne kontrarevolucionářů, nýbrž dělníků a rolníků, proletářských intelektuálů, hladovějících žen a dětí. Viděl jsem pronásledované revoluční živly a ducha Října ukřižovaného na Golgotě všemocného komunistického státu.

Stále jsem nechtěl přiznat otřesnou pravdu. Stále přetrvávala naděje, že bolševici, ačkoli se v zásadách i v praxi naprosto mýlí, přece jen zarputile drží nějaké cáry revolučního praporu. „Zasahování Dohody“, „blokáda a občanská válka“, „nutnost přechodného stadia“ – tím jsem se snažil konejšit své pobouřené svědomí. Až kritické období pomine, ruka despotismu a teroru povolí a má těžce zkoušená víra bude ospravedlněna.

Konečně byly fronty zlikvidovány, občanská válka skončila a v zemi zavládl mír. Komunistická politika se však nezměnila. Naopak: represe byly stále fanatičtější, rudý teror přerostl v orgie, ještě bezohledněji rozséval drtivý kolos státu smrt a zkázu. Země sténala pod nesnesitelným jhem stranické diktatury. Úlevy se však nedočkala. Pak přišel Kronštadt a jeho současné ozvěny po celé zemi. Lid léta snášel nevýslovnou bídu, strádání a hlad. Pro revoluci byl ochoten dál snášet a trpět. Nevolal po chlebu. Jen po doušku života, svobody.

Kronštadt mohl snadno obrátit děla proti Petrohradu a vyhnat bolševické pány, kteří byli vyděšeni a připraveni k útěku. Jediný rozhodný úder námořníků, a Petrohrad by byl jejich a s ním i Moskva. Celá země byla připravena tento krok uvítat. Nikdy předtím nebyli bolševici zkáze blíž. Kronštadt však, stejně jako ostatní Rusko, nezamýšlel válku proti sovětské republice. Nechtěl krveprolití, nechtěl vypálit první výstřel. Kronštadt žádal jen poctivé volby, sověty nezávislé na komunistické nadvládě. Hlásal hesla Října a oživil pravého ducha revoluce.

Kronštadt byl rozdrcen stejně nemilosrdně, jako Thiers a Galliffet povraždili pařížské komunardy. A s Kronštadtem i celá země a její poslední naděje. S ním i má víra v bolševiky. Toho dne jsem se s komunisty definitivně a neodvolatelně rozešel. Bylo mi jasné, že nikdy a za žádných okolností nemohu přijmout to ponížení lidské osobnosti a svobody, ten stranický šovinismus a státní absolutismus, které se staly podstatou komunistické diktatury. Konečně jsem pochopil, že bolševický idealismus je mýtus, nebezpečný klam, osudný pro svobodu a pokrok.

II. Komunistická diktatura a ruská revoluce

Říjnová revoluce nebyla legitimním potomkem tradičního marxismu. Rusko se jen málo podobalo zemi, v níž podle Marxe „koncentrace výrobních prostředků a zespolečenštění pracovních nástrojů dosáhly bodu, kdy se již nemohou vejít do své kapitalistické skořápky. Skořápka puká…“⁸

V Rusku „skořápka“ pukla nečekaně. Pukla ve stadiu nízkého technického a průmyslového rozvoje, kdy centralizace výroby jen málo pokročila. Rusko bylo zemí se špatně organizovanou dopravní soustavou, s bezvýznamnou buržoazií a slabým proletariátem, avšak s početně silným a společensky významným rolnickým obyvatelstvem. Byla to země, v níž zřejmě nemohla být řeč o „nesmiřitelném antagonismu mezi vzrostlými průmyslovými pracovními silami a plně vyzrálou kapitalistickou soustavou“.

Souhra okolností roku 1917 však zvláště pro Rusko znamenala výjimečný stav věcí, který vyústil v katastrofální zhroucení celé jeho průmyslové soustavy. „Bylo snadné,“ napsal tehdy právem Lenin, „začít revoluci ve zcela zvláštní situaci roku 1917.“⁹

Mimořádně příznivými podmínkami byly:

1. možnost spojit hesla sociální revoluce s lidovým požadavkem ukončit imperialistickou světovou válku, která vyvolala v masách velké vyčerpání a nespokojenost;

2. možnost zůstat alespoň po určitou dobu mimo sféru vlivu kapitalistických evropských seskupení, která ve válce pokračovala;

3. příležitost začít i během krátkého oddechu dílo vnitřní organizace a připravit základy revoluční přestavby;

4. neobyčejně příznivé postavení Ruska pro případ nové agrese ze strany západoevropského imperialismu, dané jeho rozlehlým územím a nedostatečnými spoji;

5. výhody takového stavu pro případ občanské války; a

6. možnost téměř okamžitě uspokojit požadavky rolnictva po půdě, přestože v podstatě demokratické stanovisko venkovského obyvatelstva bylo zcela odlišné od socialistického programu „strany proletariátu“, která se chopila otěží vlády.

Revoluční Rusko mělo navíc za sebou velikou zkušenost – zkušenost roku 1905, kdy carské samoděržaví dokázalo revoluci rozdrtit právě proto, že usilovala být výlučně politickou, a nemohla proto ani vyburcovat rolníky, ani nadchnout byť jen podstatnou část proletariátu.

Světová válka, která odhalila naprostý bankrot konstituční vlády, připravila a urychlila největší hnutí lidu – hnutí, které se už ze samé své podstaty mohlo rozvinout jedině v sociální revoluci.

Revoluční masy předbíhaly opatření vlády, často dokonce jí navzdory, a vlastní iniciativou začaly dlouho před říjnovými dny uskutečňovat své sociální ideály. Zmocňovaly se půdy, továren, dolů, mlýnů a výrobních nástrojů. Zbavovaly se nejnenáviděnějších a nejnebezpečnějších představitelů vlády a moci. Ve svém velkolepém revolučním vzepětí ničily každou formu politického a hospodářského útlaku. V hlubinách Ruska probíhaly procesy sociální revoluce intenzivně už předtím, než došlo k říjnovému převratu v Petrohradě a Moskvě.

Komunistická strana, která směřovala k diktatuře, odhadla situaci od samého počátku správně. Hodila přes palubu demokratické body svého programu a vyhlásila hesla sociální revoluce, aby ovládla hnutí mas. V průběhu revoluce dali bolševici konkrétní podobu některým základním zásadám a metodám anarchistického komunismu, jako například: popření parlamentarismu, vyvlastnění buržoazie, taktika přímé akce, zmocnění se výrobních prostředků, zřízení soustavy dělnických a rolnických rad (sovětů).

Komunistická strana dále využila všech lidových požadavků chvíle: ukončení války, veškerá moc revolučnímu proletariátu, půda rolníkům. Tento postoj bolševiků měl nesmírný psychologický účinek a revoluci urychlil a povzbudil.

Revoluce byla organickým procesem, který s živelnou silou vyvěral ze samých potřeb lidu, ze složité souhry okolností, jež určovaly jeho existenci. Revoluce instinktivně sledovala cestu vytyčenou velikým lidovým vzepětím a přirozeně odrážela anarchistické tendence. Zničila starý státní mechanismus a vyhlásila v politickém životě zásadu federace sovětů. K odstranění soukromého kapitalistického vlastnictví použila metody přímého vyvlastnění. V oblasti hospodářské přestavby zřídila revoluce dílenské a tovární výbory pro řízení výroby. Domovní výbory dbaly na náležité přidělování bytů.

Bylo zřejmé, že jediný správný a zdravý vývoj – který mohl zachránit Rusko před jeho vnějšími nepřáteli, osvobodit je od vnitřních rozbrojů, rozšířit a prohloubit samu revoluci – spočívá v přímé tvůrčí iniciativě pracujících mas. Jen ti, kdo po staletí nesli nejtěžší břemena, mohli vědomým soustavným úsilím nalézt cestu k nové, obrozené společnosti.

Toto pojetí však bylo v nesmiřitelném rozporu s duchem marxismu v jeho bolševickém výkladu, a zvláště s Leninovým autoritativním pohledem na něj.

Bolševici, léta školení ve svém zvláštním „podzemním“ učení, v němž se vroucí víra v sociální revoluci jakýmsi podivným způsobem snoubila s neméně fanatickou vírou ve státní centralizaci, vymysleli zcela novou soustavu taktiky. Spočívala v tom, že příprava a dovršení sociální revoluce vyžadují zorganizovat zvláštní konspirativní štáb, složený výhradně z teoretiků hnutí a vybavený diktátorskými pravomocemi, aby předem vlastními konspirativními prostředky ujasnil a zdokonalil třídní uvědomění proletariátu.

Základním rysem bolševické psychologie je nedůvěra k masám. Lid ponechaný sám sobě se podle bolševiků může povznést jen k uvědomění drobného reformisty. Masy je třeba osvobodit násilím. Chceme-li je vychovat ke svobodě, nesmíme váhat použít donucení a násilí. Cesta, která vede ke svobodě, byla tedy opuštěna.

„Proletářské donucení ve všech svých formách,“ napsal Bucharin, jeden z předních komunistických teoretiků, „počínaje zastřelením bez soudu a konče pracovní povinností, je, ať to zní jakkoli paradoxně, metodou, jak přetvořit lidský materiál kapitalistické epochy v komunistické lidstvo.“¹⁰

Už v prvních dnech revoluce, počátkem roku 1918, kdy Lenin poprvé oznámil světu svůj sociálně ekonomický program do nejmenších podrobností,¹¹ byly úlohy lidu a strany v revoluční přestavbě přísně odděleny a jednoznačně přiděleny. Na jedné straně naprosto poslušné socialistické stádo, němý lid; na druhé vševědoucí, vše ovládající politická strana. Co je pro všechny nevyzpytatelné, je pro ni otevřenou knihou. Existuje jen jediný nesporný zdroj pravdy – stát. Komunistický stát však je ve své podstatě i v praxi diktaturou svého Ústředního výboru. Každý občan musí být především služebníkem státu, jeho poslušným funkcionářem, který bez otázek vykonává vůli svého pána.

Z představ státu je vyloučena veškerá svobodná iniciativa, jednotlivce stejně jako kolektivu. Lidové sověty se proměňují v sekce vládnoucí strany; sovětské instituce se stávají bezduchými úřadovnami, pouhými převodníky vůle středu k okraji. Všechny projevy státní činnosti musí nést schvalující pečeť komunismu, jak jej vykládá frakce u moci. Vše ostatní se pokládá za zbytečné, neužitečné a nebezpečné.

Svým prohlášením L’État c’est moi¹² převzala bolševická diktatura plnou odpovědnost za revoluci ve všech jejích historických a etických důsledcích.

Když komunistická strana ochromila tvůrčí úsilí lidu, mohla napříště spoléhat jen na vlastní iniciativu. Jakými prostředky tedy zamýšlela bolševická diktatura co nejlépe využít zdrojů sociální revoluce? Jakou cestu zvolila, aby si masy nejen mechanicky podřídila své moci, ale také je vychovala, nadchla pokrokovými socialistickými myšlenkami a vlila jim – vyčerpaným dlouhou válkou, hospodářským rozvratem a policejní vládou – novou víru v socialistickou přestavbu? Čím nahradila revoluční nadšení, které předtím tak mocně plálo?

Dvě věci tvořily začátek i konec budovatelské činnosti bolševické diktatury: zaprvé teorie komunistického státu a zadruhé terorismus.

Ve svých projevech o komunistickém programu, v diskusích na konferencích a sjezdech i ve své proslulé brožuře Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu utvářel Lenin postupně ono zvláštní učení o komunistickém státu, jemuž bylo souzeno hrát vůdčí úlohu v postoji strany a určit všechny další kroky bolševiků v oblasti praktické politiky. Je to učení o klikaté politické cestě: o „oddechových přestávkách“ a „daních“, dohodách a kompromisech, výhodných ústupech, prospěšných couvnutích a kapitulacích – vpravdě klasická teorie kompromisu.

Kompromis a smlouvání, za něž bolševici tak nemilosrdně a právem odsuzovali a pranýřovali všechny ostatní frakce státního socialismu, se staly betlémskou hvězdou ukazující cestu k revoluční přestavbě. Takové metody přirozeně nemohly nevést do bažiny přizpůsobivosti, pokrytectví a bezzásadovosti.

Brestlitevský mír; agrární politika se svými křečovitými zvraty od nejchudší vrstvy rolnictva k rolnickému vykořisťovateli; bezradný postoj k odborům; nestálá politika vůči technickým odborníkům s teoretickým i praktickým kolísáním od kolegiálního řízení průmyslu k „jedinovládě“; nervózní výzvy západoevropskému kapitalismu přes hlavy domácího i zahraničního proletariátu; a konečně nejnovější, nedůsledná a klikatá, avšak nezvratná a jistá obnova zrušené buržoazie – takový je systém bolševismu. Systém nevídané nestoudnosti, provozovaný v obludném měřítku, politika nehorázné dvojakosti, v níž levá ruka komunistické strany vědomě přehlíží, ba zásadně popírá, co dělá její pravá ruka; kdy se například prohlašuje, že nejdůležitějším úkolem okamžiku je boj proti maloburžoazii (a mimochodem, podle otřelé bolševické frazeologie, proti anarchistickým živlům), zatímco se na druhé straně vydávají nové dekrety, které vytvářejí technicko-ekonomické a psychologické podmínky nezbytné k obnovení a upevnění téže buržoazie – to je bolševická politika, která navždy zůstane pomníkem naskrz falešné, naskrz rozporné, jen o sebezáchovu dbající oportunistické politiky diktatury komunistické strany.

Ať se ta diktatura sebehlasitěji chlubí velikým úspěchem svých politických metod, zůstává nejtragičtější skutečností, že nejhorší a nejnevyléčitelnější rány utržila revoluce z rukou samotné komunistické diktatury.

Už dávno řekl Engels, že proletariát nepotřebuje stát k ochraně svobody, nýbrž k potlačení svých protivníků; a že jakmile bude možno mluvit o svobodě, nebude vlády.¹³ Bolševici tuto zásadu přijali nejen jako svůj sociálně politický axiom pro „přechodné období“, ale dali jí všeobecnou platnost.

Terorismus byl vždy ultima ratio vlády, která se bojí o svou existenci. Terorismus láká svými nesmírnými možnostmi. Nabízí v bezvýchodných situacích jakoby mechanické řešení. Psychologicky se vysvětluje jako věc sebeobrany, jako nutnost zbavit se odpovědnosti, aby bylo možno nepřítele zasáhnout tím lépe.

Zásady terorismu se však nevyhnutelně obracejí ke smrtelné škodě svobody a revoluce. Absolutní moc kazí a ničí své stoupence neméně než své odpůrce. Lid, který nezná svobodu, si na diktaturu zvykne. Terorismus, který bojuje proti despotismu a kontrarevoluci, se sám stává jejich výbornou školou.

Jakmile se stát vydá na cestu terorismu, nutně se lidu odcizí. Musí ve jménu bezpečnosti státu zúžit na nejmenší míru okruh osob vybavených mimořádnými pravomocemi. A tehdy se rodí to, co lze nazvat panikou moci. Diktátor, despota je vždy zbabělý. Všude tuší zradu. A čím víc je vyděšen, tím divočeji běsní jeho polekaná obrazotvornost, neschopná rozlišit skutečné nebezpečí od smyšleného. Rozsévá na všechny strany nespokojenost, nepřátelství, nenávist. Stát, který se jednou dal touto cestou, je odsouzen jít po ní až do samého konce.

Ruský lid mlčel a v jeho jménu – pod rouškou smrtelného zápasu s kontrarevolucí – rozpoutala vláda nejnemilosrdnější válku proti všem odpůrcům komunistické strany. Každý zbytek svobody byl vyrván i s kořeny. Svoboda myšlení, tisku, veřejného shromažďování, sebeurčení dělníka a jeho odborů, svoboda práce – to vše bylo prohlášeno za staré harampádí, doktrinářský nesmysl, „buržoazní předsudky“ nebo pikle znovu ožívající kontrarevoluce.

To byla bolševická odpověď na revoluční nadšení a hlubokou víru, které masy oduševňovaly na počátku jejich velikého zápasu za svobodu a spravedlnost – odpověď, která se projevila politikou kompromisu navenek a terorismu doma.

Proletariát, zatlačený od přímé účasti na budovatelském díle revoluce, štvaný na každém kroku, vystavený neustálému dozoru a kontrole strany, si zvykl pokládat revoluci a její další osudy za osobní záležitost komunistů. Marně bolševici poukazovali na světovou válku jako na příčinu hospodářského zhroucení Ruska; marně je připisovali blokádě a útokům ozbrojené kontrarevoluce. Ne v nich byl skutečný zdroj rozvratu a debaklu.

Žádná blokáda, žádné války se zahraniční reakcí nemohly zastrašit ani přemoci revoluční lid, jehož nevídané hrdinství, sebeobětování a vytrvalost porazily všechny jeho vnější nepřátele. Naopak, občanská válka bolševikům ve skutečnosti pomohla. Udržovala lidové nadšení při životě a živila naději, že vládnoucí strana po skončení války uskuteční nové revoluční zásady a zajistí lidu požívání plodů revoluce. Masy vyhlížely toužebně očekávanou příležitost k sociální a hospodářské svobodě. Ať to zní jakkoli paradoxně, komunistická diktatura neměla – co do upevnění a prodloužení svého života – lepšího spojence než reakční síly, které proti ní bojovaly.

Teprve skončení válek dovolilo plně spatřit hospodářskou a psychologickou demoralizaci, do níž slepě despotická politika diktatury Rusko přivedla. Tehdy se ukázalo, že nejhrozivější nebezpečí pro revoluci nebylo venku, nýbrž uvnitř země: nebezpečí vyplývající ze samé povahy společenského a hospodářského uspořádání, jež charakterizuje systém bolševismu.

Jeho příznačné rysy – vnitřní společenské antagonismy – jsou v sovětské republice odstraněny jen formálně. Ve skutečnosti tyto antagonismy existují a jsou velmi hluboce zakořeněny. Vykořisťování práce, zotročení dělníka a rolníka, popření občana jako lidské bytosti, jako osobnosti, a jeho proměna v mikroskopickou součástku všeobecného hospodářského mechanismu, který vlastní vláda; vytváření privilegovaných skupin zvýhodňovaných státem; soustava pracovní povinnosti a jejích trestních orgánů – to jsou charakteristické rysy bolševismu.

Bolševismus se svou stranickou diktaturou a státním komunismem není a nikdy se nemůže stát prahem svobodné, neautoritářské komunistické společnosti, protože samá podstata a povaha vládního, donucovacího komunismu takový vývoj vylučuje. Jeho hospodářská a politická centralizace, jeho zestátnění a zbyrokratizování každé oblasti činnosti a úsilí, jeho nevyhnutelná militarizace a ponižování lidského ducha mechanicky ničí každý zárodek nového života a dusí podněty k tvůrčí, budovatelské práci.

Dějinný zápas pracujících mas za svobodu se nutně a nevyhnutelně odehrává mimo sféru vládního vlivu. Boj proti útlaku – politickému, hospodářskému i společenskému –, proti vykořisťování člověka člověkem nebo jednotlivce vládou je vždy zároveň také bojem proti vládě jako takové. Politický stát, ať má jakoukoli podobu, a tvůrčí revoluční úsilí jsou neslučitelné. Navzájem se vylučují. Každá revoluce stojí v průběhu svého vývoje před touto volbou: budovat svobodně, nezávisle a navzdory vládě, nebo zvolit vládu se vším omezením a ustrnutím, které s sebou nese. Cesta sociální revoluce, budovatelské svépomoci organizovaných, uvědomělých mas, vede směrem k bezvládí, totiž k anarchii. K vybudování nové společnosti není zapotřebí stát ani vláda, nýbrž soustavná a koordinovaná společenská přestavba, kterou provedou pracující sami. Ne stát a jeho policejní metody, nýbrž solidární spolupráce všech pracujících živlů – proletariátu, rolnictva, revoluční inteligence –, které si navzájem pomáhají ve svých dobrovolných sdruženích, nás vysvobodí z pověry státu a přemostí přechod mezi zrušenou starou civilizací a svobodným komunismem. Ne na rozkaz nějaké ústřední moci, nýbrž organicky, ze samého života musí vyrůst pevně semknutá federace sjednocených průmyslových, zemědělských a jiných sdružení; sami dělníci je musí organizovat a řídit, a pak – a teprve pak – bude mít veliká touha práce po sociálním obrození zdravý, pevný základ. Jen takové uspořádání pospolitosti uvolní místo pro skutečně svobodné, tvůrčí, nové lidstvo a bude skutečným prahem bezvládního, anarchistického komunismu.

Žijeme v předvečer nesmírných společenských změn. Staré formy života se lámou a rozpadají. Vznikají nové prvky, které hledají přiměřený výraz. Pilíře dnešní civilizace se otřásají. Zásady soukromého vlastnictví, pojetí lidské osobnosti, společenského života a svobody procházejí přehodnocením. Bolševismus přišel na svět jako revoluční symbol, příslib lepšího zítřka. Milionům vyděděných a zotročených se stal novým náboženstvím, majákem sociální spásy. Bolševismus však selhal, naprosto a bezvýhradně. Jako křesťanství, kdysi naděje ponížených, vyhnalo z církve Krista a jeho ducha, tak bolševismus ukřižoval ruskou revoluci, zradil lid a nyní se snaží svým jidášským polibkem oklamat další miliony.

Je nezbytné strhnout masku tomuto velikému klamu, který by jinak mohl dovést západní dělníky do téže propasti jako jejich bratry v Rusku. Je povinností těch, kdo mýtus prohlédli, odhalit jeho pravou povahu, odkrýt společenskou hrozbu, která se za ním skrývá – rudé jezuitství, které by vrhlo svět zpět do temného věku a inkvizice.

Bolševismus patří minulosti. Budoucnost patří člověku a jeho svobodě.