Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 39 – Poslední články řetězu

Zamyšleně stojí Puškin na kamenném podstavci a hledí na život, který plyne náměstím nesoucím jeho jméno.¹ Stromy na bulváru se usmívají rašící zelení a chodci se vyhřívají na dubnovém slunci. Známý obraz moskevských ulic, a přece je v lidech nová, zvláštní nálada. Městem šlehla vidina Kronštadtu; její vyhaslé uhlíky leží popelavě šedé na tvářích. Cítím bezútěšného ducha v průvodu nejrůznějších postav a oděvů – dělníci v roztrhané obuvi, nohy omotané hadry; studenti v černých košilích přepásaných v pase, jejichž cípy vlají ve větru; rolníci v laptích z pletené slámy, vojáci v dlouhých šedých pláštích a snědí synové Kavkazu v jasnějších barvách. Mezi nimi se proplétají mladé ženy v krátkých sukních a s holýma nohama, některé v mužských botách. Většina z nich je nalíčená, i malá děvčata. Směle se dívají na muže a očima je zvou.

Z nedaleké zahrady zní veselá hudba. U stolečků obsluhují číšníci v bílých zástěrách hosty jídlem a nápoji. U vrat se shlukují hloučky lidí a zachmuřeně přihlížejí té nevídané podívané. „Buržujové! Zatracení spekulanti!“ bručí. To je Nep² v akci.³

Po celé ulici se otevřely obchody s umytými výklady a čerstvě namalovanými štíty, které hlásají soukromé vlastnictví. Na odiv jsou vystaveny potraviny ve velkém množství a v hojném výběru. Na chodníku se tísní muži a ženy plní nevole a hltají očima lákavé zboží. „Na příděly jídlo není!“ poznamená kdosi sarkasticky. „Za tohle jsme prolévali krev!“ zakleje voják.

Na rohu na mě zavolá ženský hlas: „Á, americký tovarišč!“ Je to Lena, má mladá známá z razie na Ochotném trhu před více než rokem. Vypadá velmi křehce a její bledost ještě zdůrazňují karmínově nalíčené rty. V jejím chování je nezvyklá rozpačitost, a když se na ni podívám, vystoupí jí do tváře ruměnec. „Vidíte, nepodařilo se mi dostat pryč,“ řekne unaveně.

„Dostat pryč?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Copak si nevzpomínáte? Buď Amerika, nebo –,“ zarazí se s vynuceným úsměvem.

Stojíme před přepychovým lahůdkářstvím. Muži ve škrobených košilích a bílých límečcích, kteří vypadají urážlivě zámožně, a elegantně oblečené ženy odnášejí své nákupy s volným, sebejistým vystupováním. Otrhané děti je obléhají a prosí o almužnu. Kolemjdoucí se na ně zlostně mračí. „Kolikrát mě zatkli pro ‚spekulaci‘,“ poznamená Lena hořce.

Vzpomenu si na svou návštěvu u ní doma a ptám se po její rodině. „Maminka, bratříček a Jaša umřeli na tyfus,“ odpoví otupěle. „Tak to stálo v úmrtním listu, ale já vím, že to byl hlad.“

„A vaše sestřenice?“

„Á, té se daří dobře. S nějakým komunistou. Teď jsem na světě úplně sama.“

„Ubohá Leno,“ vyklouzne mi.

„Ach, nechci vaši lítost,“ vykřikne zoufale. „Kéž bych byla umřela s maminkou.“

O kus dál na Tverské nacházím anarchistické nakladatelství „Golos truda“ zavřené, na zámku pečeť Čeky. Nějaký muž nahlíží oknem na spoušť, kterou uvnitř napáchali ti, kdo provedli razii. Jeho rudoarmějská čepice nezakrývá čerstvé jizvy na hlavě. S překvapením v něm poznávám Stěpana, svého přítele vojáka z Petrohradu. Byl prý raněn při tažení proti Kronštadtu; petrohradské nemocnice byly přeplněné, a tak ho poslali do Moskvy. Teď ho propustili, ale je tak slabý, že sotva chodí.

„Přecházeli jsme Něvu v noci,“⁴ vypráví, „všichni v bílých pláštích jako nějací přízraci – nedalo se nás rozeznat od sněhu na zamrzlé řece. Někteří kluci nechtěli postupovat,“ podívá se na mě významně. „Komunistický oddíl za námi na ně namířil kulomety – nebylo co váhat. Z naší strany chrlilo dělostřelectvo; některé střely dopadly nakrátko a zasáhly led přímo před námi. Celé roty v mžiku zmizely i se zbraněmi, propadly se do hlubiny. Byla to strašná noc.“ Na chvíli se odmlčí; pak se ke mně nakloní a šeptá: „V Kronštadtu jsem se dozvěděl pravdu. Kontrarevolucionáři jsme byli my.“

Klub univerzalistů na Tverské je opuštěný, jeho činní členové jsou od kronštadtských událostí ve vězení. Do města byli přivezeni anarchisté z různých míst a teď jsou v Butyrkách a v Taganské věznici.⁵ V souvislosti s rostoucí nespokojeností dělnictva dochází k tvrdým represím proti revolučním živlům i proti komunistické Dělnické opozici,⁶ která požaduje průmyslovou demokracii.

Tato situace ztěžuje práci pamětní komise Petra Kropotkina, v jejímž zájmu jsem přijel do hlavního města. Moskevský sovět přijal usnesení podpořit Golos truda při vydání úplného díla velikého anarchistického myslitele, ale vláda nakladatelství zavřela. Sovět také daroval dům, v němž se Kropotkin narodil, jako sídlo muzea, ale každý pokus přimět komunistickou organizaci, která ho nyní zabírá, aby ho vyklidila, ztroskotal. Postoj úřadů maří veškeré naše úsilí.

15. dubna. – Dnes nečekaní návštěvníci. Seděl jsem ve svém pokoji (v bytě jedné soukromé rodiny v Leontjevském pereulku), když vstoupil úředník v doprovodu domovníka a dvou vojáků. Představil se jako zmocněnec nově zřízeného oddělení „pro zlepšení životních poměrů dělníků“, a nemohl jsem potlačit úsměv, když mi slavnostně oznámil, že kampaň ve prospěch proletářů řídí Čeka. Pracujícím se mají dát k dispozici lepší byty, prohlásil; můj pokoj patří k těm, které mají být k tomuto účelu „rekvírovány“. Musím se vystěhovat do čtyřiadvaceti hodin.

Plně souhlase s jeho záměrem upozornil jsem úředníka, že v tak krátké lhůtě je naprosto nemožné sehnat byť jen místo k spaní. Nejprve je třeba opatřit si na bytovém úřadě povolení a „poukazy“, což trvá přinejlepším týden, často i měsíce. Čekista neráčil odpovědět, vyšel na chodbu, otevřel první dveře, které měl po ruce, a stroze řekl: „Zatím můžete bydlet tady.“

Ovanula nás vlna mýdlové páry. Mračny páry jsem rozeznal postel, stolek a ženu skloněnou nad neckami.

„Tovarišči, tady bydlí –,“ poznamenal bázlivě domovník.

„Je to dost velké pro dva,“ odsekl úředník.

„Ale bydlí tu žena,“ namítl jsem.

„Však vy si nějak poradíte,“ zasmál se hrubě.

Dny strávené v kancelářích bytového úřadu nepřinášejí žádný výsledek. Uplyne však týden, pak další, a žádní nájemníci si pro můj pokoj nepřicházejí. Oddělení pro „zlepšení životních poměrů dělníků“ zřejmě víc zajímá „rekvírovat“ obydlené byty než je dávat k dispozici proletářům. Přízeň zajistí jen vliv na vysokých místech nebo štědrý „dárek“.⁷

Nečekaně mi přijde na pomoc jeden přátelsky nakloněný komunista. Zařídí se, aby byl můj pokoj přidělen Kropotkinově pamětní komisi jako kancelář; jakožto tajemníkovi mi je dovoleno ponechat si ho k bydlení.

30. dubna. – Městem kolují temné pověsti. Z Butyrské věznice prý zmizelo tři sta politických vězňů. Říká se, že je v noci násilím odvlekli; někteří prý byli popraveni. Čeka odmítá podat informace.

Uplyne několik dní v trýznivé nejistotě – mezi pohřešovanými je mnoho mých přátel. Lidé bydlící v okolí věznice vyprávějí o strašném křiku, který tu noc slyšeli, a o zvucích zoufalého zápasu. Úřady předstírají naprostou nevědomost.

Fakta pomalu začínají prosakovat. Vyšlo najevo, že patnáct set nepolitických vězňů v Butyrkách vyhlásilo hladovku na protest proti nehygienickým poměrům. Cely byly přeplněné a nepopsatelně špinavé, dveře zamčené i ve dne, kbelíky na výkaly se vynášely jen zřídka a otravovaly vzduch odporným zápachem. Zdravotní komise varovala správu před bezprostředním nebezpečím epidemie, ale její doporučení zůstala bez povšimnutí. Pak vypukla stávka. Čtvrtého dne se někteří vězni zhroutili v hysterii. Nelidský řev a rachot železných dveří otřásaly věznicí celé hodiny a povyk vyburcoval okolí k poplachu. Političtí vězni se demonstrace neúčastnili. Byli odděleni v samostatném křídle a společným postupem si vynutili ústupky. Jejich situace byla mnohem snesitelnější než situace „obyčejných“ vězňů. Smysl pro lidskou sounáležitost je však přiměl, aby se za ně přimluvili. Jejich domlouvání nakonec přimělo Čeku, aby požadavky hladovkářů prohlásila za oprávněné a slíbila okamžitou nápravu. Nato „obyčejní“ svůj protest ukončili a incident byl zdánlivě uzavřen.

Ale o několik dní později, v noci 25. dubna, se ve věznici náhle objevil oddíl vojáků a čekistů. Jedna cela politických za druhou byla přepadena, muži zbiti a ženy vlečeny za vlasy na dvůr, většina z nich v nočním prádle. Některé oběti se v obavě, že je vedou na popravu, bránily. Pažby pušek a revolverů je umlčely. Přemožené je nacpali do automobilů a odvezli na nádraží.

Šetřením Moskevského sovětu se nyní zjistilo, že unesení političtí vězni – menševici, praví i leví sociální revolucionáři a anarchisté – byli izolováni v přísných samovazbách v nejobávanějších carských věznicích v Rjazani, Orlu, Jaroslavli a Vladimiru.

Červen. – Probíhají horečné přípravy na přijetí zahraničních delegací. Současně má zasedat kongres Kominterny (Komunistické internacionály)⁸ a první konference Rudých odborů.⁹

Město je ve svátečním hávu. Úřední budovy a sídla předních bolševiků zdobí rudé prapory a transparenty. Z ulic se odváží nečistota mnoha měsíců; hejna malých dětských podomních prodavačů se zatýkají; žebráci zmizeli ze svých obvyklých míst a Tverská je vyčištěna od prostitutek. Hlavní třídy září revolučními hesly a barevné plakáty znázorňují „triumf komunismu“.

V hotelu Lux, palácovém hostinci hlavního města, jsou ubytováni vlivní zástupci zahraničních komunistických stran. Ulice před ním je lemována automobily; poznávám Karachanův rolls-royce a Zinovjevův vůz z kremelských garáží. Často se pořádají výlety na historická místa a do bolševických poutních míst, vždy pod vedením průvodců a tlumočníků vybraných Čekou. Uvnitř panuje ovzduší horečné činnosti. Skvělý banketní sál je přeplněný. Sametové podušky a svěží zeleň kuřárny skýtají delegátům západního proletariátu odpočinek.

Na chodníku naproti hotelu číhají v průjezdech ženy a děti. Kradmo pozorují vojáky, kteří z nákladního auta vykládají obrovské bochníky chleba. Několik kusů spadlo na zem – uličníci se v šílené tlačenici vrhnou pod vůz.

Na Divadelním náměstí je zastavena veškerá doprava. Vojáci v nových uniformách a vyleštěných botách a jízdní vojsko tvoří kolem velkého náměstí dvojitý kordon, který zcela znemožňuje přístup. Jen držitelé zvláštních průkazů, opatřených fotografiemi a řádně ověřených, smějí projít do Velkého divadla. Zasedá kongres Kominterny.

4. července. – Až do časných ranních hodin plní můj pokoj mnohojazyčná řeč. Přicházejí delegáti z dalekých zemí, aby si promluvili o Rusku a o revoluci. Jako ve snu hledí na slávu zjevení a jsou unešeni obdivem k bolševikům. S planoucím zápalem se rozplývají nad podivuhodnými úspěchy komunismu. Jejich naivní víra mi jako zubatý skalpel rozdírá srdce, kde krvácejí mé vlastní vysoké naděje, naděje mých prvních dnů v Rusku, zprzněné a spálené bezohlednou rukou diktatury.

Nejoptimističtější a nejsebejistější jsou ti, kdo přijeli naposledy, uzavření v ovzduší Luxu a zcela neobeznámení s životem a smýšlením lidu. Okouzleně a s posvátnou úctou žasnou nad genialitou strany a jejími úžasnými úspěchy. Tyranie a útlak v Rusku jsou podle nich minulostí; masy se staly svobodnými, poprvé v dějinách lidstva. Nevědomost a chudoba, zlé dědictví carismu a dlouhé občanské války, budou brzy překonány a hojnost bude přirozeným právem každého v zemi, kde se vydědění stali pány života.

Občas vnese do diskuse disonanci nová hospodářská politika. Zdánlivé odchýlení od hlásaných zásad je mate. Neskrývá v sobě hrozbu návratu kapitalismu? Úsměv blahosklonné převahy odbude nesmělého tazatele. Nep je důmyslná kamufláž, ujišťují ho. Nemá žádný zvláštní význam – nanejvýš je to dočasné opatření, svým způsobem hospodářský Brest Litevský, který smete první závan revoluce na Západě.

Ti přemýšlivější mezi delegáty jsou znepokojeni. Život v revolučním Rusku jim až příliš připomíná domov: někteří jsou dobře živení a dobře oblečení, jiní hladovějí a chodí v hadrech; mzdová soustava trvá dál a všechno se dá koupit a prodat. Omluvně, téměř provinile vyslovují obavu, že legalizace obchodu by mohla pěstovat mentalitu kramáře, kterou podle Leninova neustálého naléhání je nutné zničit. Popadne je však rozhořčené zděšení, když jeden indický návštěvník naznačí, že Čeka zřejmě vybičovala rolníky k tomu, aby sami vzali bič do rukou.

Den za dnem se o problémech revoluce diskutuje se stále hlubším porozuměním příčinám, které vedly k velkému odklonu od cesty nastoupené v říjnu 1917. Největší pozornost však poutají naléhavé potřeby přítomnosti. „Ačkoli jsme syndikalisté, vstoupili jsme do Třetí internacionály,“ oznamuje španělský delegát;¹⁰ „věříme, že je povinností všech revolucionářů spolupracovat v tomto kritickém období s bolševiky.“

„Oni nám to nedovolí,“ odpovídá jeden z Rusů.

„Pomáhat při hospodářské obnově mohou všichni,“ naléhá Španěl.

„Myslíte?“ ptá se dělník, který přijel na návštěvu z Petrohradu. „Slyšeli jste o velkých stávkách minulou zimu, ne? Hlavní příčinou potíží byl nedostatek dříví, a za ten byli zodpovědní sami komunisté.“

„Jak to?“ ptá se jeden francouzský delegát.

„Obvyklé bolševické metody. V čele petrohradského palivového odboru stál muž s osvědčeným organizačním talentem. Jeho jméno? Na tom nezáleží – je to starý revolucionář, který za starého režimu strávil deset let ve Šlisselburgu.¹¹ Zásoboval město dřívím a uhlím; dokonce zřídil za týmž účelem pobočku v Moskvě. Obklopil se štábem schopných lidí, bylo mezi nimi mnoho deportovaných z Ameriky, a uspěli tam, kde vláda předtím selhala. Jednoho dne však Dzeržinskij dostal nápad, že vedoucí palivového odboru má příliš volnou ruku. Moskevská pobočka byla zlikvidována a v Petrohradě nad něj dosadili politického komisaře, který mu práci ztěžoval a do všeho zasahoval. Výsledkem byl nedostatek paliva.“

„Ale proč? Proč se to stalo?“ zvolá několik delegátů.

„Byl to anarchista.“

„To muselo být nějaké nedorozumění,“ míní Australan.

„Taková je politika komunistů v celé zemi,“ říká smutně Rus.

„Přátelé, zapomeňme na minulé chyby,“ vyzývá Francouz. „Jsem si jist, že mezi vládou a revolučními živly lze dosáhnout užšího sblížení. Promluvím o tom s Leninem. My ve Francii nevidíme pro tyto rozbroje žádný důvod. Všichni revolucionáři by měli spolupracovat s bolševiky.“

„Většina z nich je ve vězení,“ poznamená hořce bývalý námořník.

„Nemyslím ty, kdo se chopili zbraně proti republice,“ odsekne Francouz. „Kontrarevoluci, jako byla ta kronštadtská, je nutné rozdrtit, a –“

„Neopakujte bolševické lži,“ přeruší ho prudce námořník. „Kronštadt bojoval za svobodné sověty.“

„Vím jen to, co jsem slyšel od komunistických soudruhů,“ pokračuje Francouz. „Jsem však přesvědčen, že všichni opravdoví revolucionáři, jako leví eseři, anarchisté a syndikalisté, by měli spolupracovat s komunistickou stranou.“

„Skoro všichni jsou ve vězení,“ opakuje Petrohraďan.

„To není možné!“ protestuje španělský delegát. „Komunisté mě ujistili, že ve vězení jsou jen bandité a kontrarevolucionáři.“

Do pokoje spěšně vstoupí drobná, štíhlá žena ve vybledlém kabátku. Je velmi rozrušená a velmi bledá. „Soudruzi,“ oznamuje, „třináct anarchistů v Taganské věznici zahájilo hladovku.“¹² Chvějícím se hlasem dodává: „Až do smrti.“

9. července. – Na odborovém kongresu vznikla opozice proti nadvládě Kominterny. Všechny důležité záležitosti nejprve rozhodne ona a teprve pak je předloží odborářům. Delegáti nelibě nesou samovládné metody komunistického předsedajícího; nespravedlivé rozdělení hlasů je zdrojem neustálých třenic. Bolševikům se vytýká, že kongres „nacpali“ delegáty ze zemí, které nemají žádné průmyslové hnutí. Jednání prostupuje ovzduší rozčarování a hořkosti. Francouzská delegace hrozí odchodem.

Někteří němečtí, švédští a španělští členové jsou celkovou situací znepokojeni. Přišli do styku se skutečnými poměry; vycítili nespokojenost lidu a zahlédli propast mezi tvrzeními komunistů a skutečností. Hladovky politických vězňů v Moskvě, Petrohradě a dalších městech se staly předmětem velkých obav. Vězni jsou podvyživení a vyčerpaní; zoufalé rozhodnutí ohrožuje jejich životy. Bylo by zločinem dopustit takovou tragédii. Navíc se má za to, že jejich protest je oprávněný. Navzdory sovětské ústavě jsou političtí vězni drženi ve vězení měsíce, někteří dokonce léta, aniž by proti nim bylo vzneseno obvinění.

Zahraniční delegáti navrhují upozornit na tuto věc kongres. Prohlašují, že odmítnou spolupracovat s bolševiky, dokud jejich soudruzi zůstanou bez důvodu ve vězení. Někteří delegáti, kteří se obávali vážné roztržky, si vymohli slyšení u Lenina. Ten prohlásil, že vláda opozici trpět nebude; hladovky ji od jejích záměrů neodvrátí, i kdyby se všichni političtí vězni rozhodli umřít hladem. Souhlasil by však, řekl, aby uvěznění anarchisté byli vypovězeni z Ruska. Věc má být neprodleně předložena Ústřednímu výboru strany.

10. července. – Osmý den hladovky v Taganské věznici. Muži jsou velmi slabí; většina nemůže chodit; několik z nich má potíže se srdcem. Mladý student Šeroševskij umírá na souchotiny.

Ústřední výbor o Leninově návrhu rozhodl. Byl ustaven společný výbor zástupců vlády a zahraničních delegátů, který má dojednat podmínky propuštění a vypovězení anarchistů. Dosavadní porady však nepřinesly žádný výsledek. Dzeržinskij a Unšlicht, nyní úřadující šéf Čeky,¹³ tvrdí, že ve věznicích nejsou žádní skuteční anarchisté; jen bandité, prohlašují. Břemeno důkazu svalili na delegáty, když po nich požadují, aby předložili úplný seznam těch, kdo mají být propuštěni. Delegáti mají dojem, že se věc sabotuje, aby se získal čas do skončení odborového kongresu.

13. července. – Dnes večer se nám konečně podařilo uspořádat zasedání. Trockij chyběl, jeho místo jako zástupce strany zaujal Lunačarskij. Porada se konala v Kremlu.

Unšlicht, podsaditý mladý muž temných rysů a zasmušilý, dával každým gestem najevo, jak mu je proti mysli „zahraniční vměšování“ do jeho oboru. S delegáty nemluvil přímo, obracel se jen k Lunačarskému. Jeho otevřená nezdvořilost se cizinců nepříjemně dotkla a porada probíhala formálně a strojeně. Po dlouhých tahanicích dospěl výbor k dohodě, na jejímž základě bylo vězňům zasláno toto sdělení:

Soudruzi, vzhledem k tomu, že jsme dospěli k závěru, že vaše hladovka nemůže dosáhnout vašeho osvobození, vám tímto radíme, abyste ji ukončili.

Zároveň vám oznamujeme, že nám soudruh Lunačarskij jménem Ústředního výboru komunistické strany předložil určité návrhy. Totiž:

1. Všem anarchistům drženým ve věznicích Ruska, kteří nyní drží hladovku, bude dovoleno odjet do kterékoli země, kterou si zvolí. Budou opatřeni pasy a penězi.

2. Pokud jde o ostatní uvězněné anarchisty nebo o ty, kdo nejsou ve vězení, učiní strana konečné rozhodnutí zítra. Soudruh Lunačarskij je toho mínění, že rozhodnutí v jejich věci bude podobné jako v tomto případě.

3. Obdrželi jsme Unšlichtem potvrzený slib, že rodinám soudruhů, kteří odjedou do ciziny, bude dovoleno je následovat, budou-li si to přát. Z konspiračních důvodů bude muset uplynout nějaký čas, než se tak stane.

4. Soudruhům, kteří odjedou do ciziny, budou před odjezdem dopřány dva nebo tři dny na svobodě, aby si mohli uspořádat své záležitosti.

5. Bez souhlasu sovětské vlády se nebudou smět do Ruska vrátit.

6. Většina těchto podmínek je obsažena v dopise, který tato delegace obdržela od Ústředního výboru komunistické strany a který podepsal Trockij.

7. Zahraniční soudruzi byli zmocněni dohlédnout na to, aby byly tyto podmínky řádně splněny.

(Podpisy)

ORLANDI¹⁴
LEVAL¹⁵ Španělsko

SIROLLE¹⁶
MICHEL¹⁷ Francie

A. ŠAPIRO¹⁸ Rusko

Výše uvedené je správné.

(Podepsán) LUNAČARSKIJ.

Kreml, Moskva,
13/VII/1921.

Alexander Berkman odmítá podepsat, protože

a) je zásadně proti vypovídání;

b) pokládá dopis za svévolné a neodůvodněné okleštění původní nabídky Ústředního výboru, podle níž mělo být dovoleno opustit Rusko všem anarchistům;

c) žádá pro ty, kdo mají být propuštěni, delší pobyt na svobodě, aby se před vypovězením mohli zotavit.

14. července. – Hladovka byla včera v noci ukončena. Vězni každou chvíli očekávají propuštění. Po jedenácti dnech hladovky jsou nesmírně zesláblí a ve velmi nervózním stavu.

Jako bomba zapůsobil Bucharinův útok na anarchisty v závěrečné hodině odborového kongresu. Ačkoli nebyl delegátem, dostal se k řečnickému pultu a jménem komunistické strany označil hladovkáře za kontrarevolucionáře. Celé anarchistické hnutí v Rusku je prý zločinné banditství, které vede válku proti sovětské republice; je totožné s Machnem¹⁹ a jeho povstanci, kteří vyvražďují komunisty a bojují proti revoluci.

Zasedání se změnilo v bouřlivý zmatek. Většina delegátů odsuzovala toto porušení daného slova vzhledem k tiché dohodě, že se věc na kongresu projednávat nebude. Předsedající však odpověď nepřipustil a prohlásil věc za uzavřenou. Sálem se přehnala bouře rozhořčení.

Naléhání kongresu si nakonec vynutilo slyšení a jeden francouzský delegát²⁰ se ujal slova, aby odpověděl na Bucharinova obvinění. Jménem revoluce slavnostně protestoval proti zlověstné machiavelistické diplomacii bolševiků. Napadnout opozici při zakončení kongresu bez možnosti obhajoby, prohlásil, je věrolomnost nehodná revoluční strany. Jejím jediným účelem bylo zaujmout odjíždějící delegáty proti revoluční menšině a ospravedlnit pokračující politické pronásledování; jejím zřejmě zamýšleným účinkem bylo zmařit smírčí úsilí společného výboru.

10. srpna. – Míjejí dny a týdny; političtí vězni jsou stále ve vězení. Porady společného výboru se prakticky přestaly konat – jen zřídka se podaří přimět zástupce vlády, aby se dostavili. Sliby Lenina a Lunačarského jsou porušeny. Čeka usnesení výkonného výboru strany zmařila.

Kongresy skončily a většina delegátů odjela.

17. září. – Dnes v poledne byli hladovkáři propuštěni z Taganské věznice, dva měsíce poté, co vláda slíbila jejich osvobození. Muži vypadají zbědovaně a staře, zchřadlí úzkostí a strádáním. Byli dáni pod dohled a mají zakázáno stýkat se se soudruhy. Říká se, že uplynou týdny, než jim bude dána příležitost opustit zemi. Nesmějí pracovat a nemají žádné prostředky k obživě.²¹²² Čeka prohlašuje, že žádní další političtí vězni propuštěni nebudou. Po celé zemi probíhá zatýkání revolucionářů.

30. září. – Se sklíčeným srdcem vyhledám známou lavičku v parku. Tady sedávala vedle mne malá Fanja.²³ Tvář měla obrácenou ke slunci, celá její bytost zářila idealismem. Její stříbrný smích zvonil radostí mládí a života, ale já se o ni třásl při každém blížícím se kroku. „Nebojte se,“ ujišťovala mě stále, „v tomhle selském přestrojení mě nikdo nepozná.“

Teď je mrtvá. Včera ji Čeka popravila jako „banditku“.²⁴

Šedé jsou míjející dny. Jeden po druhém vyhasly uhlíky naděje. Teror a despotismus rozdrtily život zrozený v říjnu. Hesla revoluce jsou zrazena, její ideály uduseny v krvi lidu. Dech včerejška odsuzuje miliony k smrti; stín dneška visí nad zemí jako černý příkrov. Diktatura šlape masy pod nohama. Revoluce je mrtvá; její duch volá na poušti.

Je nejvyšší čas říci o bolševicích pravdu. Obílený hrob musí být odhalen, hliněné nohy modly, která vábí mezinárodní proletariát za zhoubnými bludičkami, musí být obnaženy. Bolševický mýtus musí být zničen.

Rozhodl jsem se opustit Rusko.