Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
Úvod
V červnu 1812 překročila Velká armáda řeku Němen, tehdejší hranici Ruska. Napoleon proti carovi Alexandrovi I. vedl největší vojsko, jaké Evropa do té doby viděla: v první vlně kolem 450 000 mužů, s pozdějšími posilami přes 600 000. Vedle Francouzů v něm táhli Poláci, Němci z Rýnského spolku, Italové, Švýcaři, Holanďané, Chorvati i Rakušané a Prusové jako spojenci z donucení. Jádrem armády a osobní zálohou císaře byla císařská garda: Stará garda z vysloužilců mnoha tažení, Střední garda a Mladá garda z vybraných mladých vojáků. Do gardy se obvykle vstupovalo až po letech služby a za zásluhy, a kdo do ní patřil, měl vyšší žold, lepší výstroj a pocit, že je nejblíž císaři.
Adrien-Jean-Baptiste-François Bourgogne se narodil 12. listopadu 1785 v Condé na řece Šeldě, pevnostním městečku na severu Francie u dnešních belgických hranic, jako nejstarší syn obchodníka s plátnem. Roku 1806 vstoupil do sboru vélitů císařské gardy. Vélitové byli mladí muži z lepších rodin, jejichž rodiče museli doložit určitý příjem; sloužili v gardových plucích po boku starých vojáků a dostávali vedle výcviku i vzdělání, protože ti nejschopnější měli po několika letech dosáhnout důstojnické hodnosti.
S gardou prošel Bourgogne tažení do Pruska a Polska v letech 1806–1807, kde se stal kaprálem, roku 1809 byl u Esslingu dvakrát raněn a v letech 1809–1811 bojoval v Rakousku, ve Španělsku a v Portugalsku. Na jaře 1812, kdy jeho vyprávění začíná, byl seržantem pluku fyzilírů-granátníků, který patřil ke Střední gardě.
Bourgogne si podle všeho zapisoval, co viděl, po celou dobu služby. Paměti z ruského tažení sepsal z těchto zápisků, z dopisů, které posílal matce, a z rozhovorů s přeživšími druhy, jejichž jména na konci knihy sám vyjmenovává; podle vlastní poznámky je uspořádal roku 1835. Část jich otiskl roku 1857 valenciennský list L'Écho de la Frontière, který text silně upravil. Celé vyšly podle autorova rukopisu až roku 1896 v časopise Nouvelle Revue rétrospective a knižně roku 1898 u Hachetta v Paříži; od té doby patří k nejčtenějším svědectvím o roce 1812. Bourgogne nebyl generál ani štábní důstojník, nýbrž poddůstojník, který ústup prošel pěšky, a jeho kniha je proto jedněmi z prvních vojenských pamětí „zdola“ — o hladu, mrazu a o tom, co dělají s lidmi.
Bourgogne vypráví jako voják, ne jako historik. Velké události — bitvu na Moskvě, požár Moskvy, boje u Krasného a přechod Bereziny — vidí z místa, kde zrovna stál, a to, co se dělo jinde, zná jen z doslechu. Někdy se proto mýlí ve jménech a v podrobnostech; kde je to podstatné, upozorňují na to vysvětlivky. Jeho síla je jinde: v tom, jak přesně zachytil, co ústup dělal s lidmi, s ním samým i s jeho kamarády.