Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna

XI. Pobyt v Elbingu

Paní Gentilová. — Strýc s dědictvím. — 1. leden 1813. — Picart a Prusové. — Otec Elliot. — Moji svědci

Bez otálení jsme šli na radnici, abychom dostali ubytovací lístky. Našli jsme ji přeplněnou vojáky.

Všimli jsme si tam mnoha jízdních důstojníků, kteří byli mnohem ubožejší než my, neboť skoro všichni přišli následkem mrazu o prsty na rukou a na nohou a jiní o nos; byl na ně žalostný pohled. Řeknu ve prospěch městských radních, že dělali všechno, co bylo možné udělat, aby jim ulevili, dávali jim dobré byty a doporučovali je, aby se o ně starali.

Po půlhodinovém čekání nám dali ubytovací lístek pro nás pět a pro koně; pospíšili jsme si tam.

Byla to velká krčma, nebo spíš putyka; přijali nás tam velmi špatně. Jako světnici nám určili velkou chodbu bez topení a špatnou slámu. Něco jsme namítli; odpověděli nám, že pro Francouze je to dost dobré a že jestli se nám to nelíbí, můžeme jít na ulici. Pobouřeni takovým přijetím jsme z toho domu odešli, dali jsme hulvátovi, který nás tak přijal, najevo všechno své pohrdání a vyhrožovali jsme mu, že o jeho chování podáme zprávu městským radním.

Rozhodli jsme se, že se pokusíme lístek vyměnit, a tím posláním pověřili mne, zatímco kamarádi na mě čekali v hostinci, do kterého jsme právě vešli.

Když jsem přišel na radnici, nebylo tam mnoho lidí. Obrátil jsem se na purkmistra, který mluvil francouzsky. Vyprávěl jsem mu, jak hrubě nás přijali. Ukázal jsem mu pravou nohu zabalenou do kusu ovčí kůže a pravou ruku, na níž jeden článek, první článek prostředníku, byl na spadnutí. Promluvil s tím, kdo měl na starosti ubytování, a ten mi řekl, že nemůžeme být ubytováni spolu: „Tady,“ řekl mi, „je lístek pro čtyři a koně; tady jiný, který vám radím, abyste si nechal pro sebe. Je to u jednoho Francouze, který se oženil s ženou z města.“ Poděkoval jsem mu a vrátil jsem se ke kamarádům.

Když jsme přišli na předměstí, šli jsme do bytu na lístek pro čtyři a koně. Byl to dům rybáře na břehu kanálu směrem k přístavu; přijali nás tam docela dobře. Když jsme se zařídili, nabídl jsem lístek pro jednoho tomu, kdo by ho chtěl, ale nikdo ho nechtěl. Tu jsem si ho nechal a zeptal jsem se, jestli je to daleko od místa, kde jsme: stačilo přejít jeden most.

Dům se mi zdál velmi vzhledný. Když jsem vešel, první, koho jsem potkal, byla služka, tlustá Němka s rozkvetlými tvářemi. Podal jsem jí lístek. Řekla mi, že už jsou tu ubytováni čtyři vojáci, a zároveň šla pro paní domu, která mi řekla totéž a ukázala mi světnici, kde byli. Byli to zrovna muži od pluku, kteří jako my přišli jednotlivě. Hned jsem se rozhodl vrátit se do prvního bytu ke kamarádům. Ale paní, která právě viděla na lístku, že jsem poddůstojník císařské gardy, mi řekla: „Poslyšte, můj ubohý pane, vypadáte tak nemocně, že vás odtud nechci pustit. Pojďte za mnou, dám vám světnici jen pro vás a budete mít dobrou postel, protože vidím, že potřebujete odpočinek.“ Odpověděl jsem jí, že je od ní velmi hezké, že se nade mnou slitovala, ale že ji prosím jen o slámu a oheň: „To všechno budete mít,“ odpověděla mi. Zároveň mě uvedla do malé teplé a čisté světnice, kde byla postel přikrytá peřinou. Ale prosil jsem ji jako o milost, aby mi dala přinést slámu s prostěradly a teplou vodu, abych se umyl.

Přinesli mi všechno, oč jsem žádal, a k tomu velkou dřevěnou kád, abych si umyl nohy. Velmi jsem to potřeboval, ale to nebylo všechno: hlava, tvář, vousy nebyly upraveny od 16. prosince. Prosil jsem sluhu, který se jmenoval Christian, aby mi došel pro holiče. Ten mě oholil, nebo spíš mi rozedřel tvář; tvrdil, že mám kůži ztvrdlou mrazem; já jsem si myslel, že jeho břitvy jsou jako pily.

Když byla operace hotová, dal jsem si ostříhat vlasy, a dokonce i cop. Štědře jsem ho zaplatil a zeptal se ho, jestli nezná nějakého obchodníka se starými šaty, neboť jsem potřeboval kalhoty. Po jeho odchodu přišel Žid s kalhotami, které schovával v pytli. Byly tam všech barev, šedé, modré, ale všechny příliš malé nebo příliš velké nebo špinavé. Syn Izraele, když viděl, že mi nic nevyhovuje, mi řekl, že se vrátí s něčím, co se mi bude líbit. Opravdu se brzy objevil znovu s kalhotami po kozácku, amarantové barvy a z jemného sukna. Byly velmi široké. Byly to kalhoty jezdce, nejspíš jednoho pobočníka krále Murata. Nevadí, zkusil jsem si je, a protože jsem předvídal, že mi v nich bude pěkně teplo, nechal jsem si je. Bylo na nich ještě po obou stranách vidět stopu po širokém lampasu, který Žid prozíravě odpáral. Dal jsem mu výměnou malou doktorovu sumku, kovanou stříbrem, kterou jsem vzal kozákovi 23. listopadu. Kromě toho žádal pět franků, které jsem mu dal.

Zbývaly mi ještě tři krásné košile po válečném komisaři: chystal jsem se převléct prádlo, ale když jsem se na sebe podíval, řekl jsem si, že abych to udělal pořádně, potřeboval bych koupel, neboť jsem měl ještě po celém těle stopy havěti. Zeptal jsem se služky, jestli jsou nablízku lázně; ale protože mi nerozuměla, šla pro svou paní, která hned přišla: tehdy jsem si všiml, že moje hostitelka je krásná a půvabná žena, ale v tu chvíli mé postřehy nešly dál, neboť ve stavu, v jakém jsem byl, jsem měl příliš co dělat se svou osobou. Zeptala se mě, co chci. Řekl jsem jí, že si přeji vykoupat se a že bych byl rád, kdyby byla tak laskavá a řekla mi, kde bych mohl koupel dostat. Odpověděla mi, že lázně jsou, ale příliš daleko; že jestli chci, mohou mi koupel připravit u ní: má teplou vodu a velkou kád; že jestli se s tím spokojím, hned mi ji připraví. Jak si lze snadno myslet, přijal jsem s největší radostí, a za chvíli mi služka dala znamení, abych šel za ní. Tu jsem vzal tornu a amarantové kalhoty a vešel do jakési prádelny, kde jsem našel všechno potřebné, dokonce i mýdlo, abych se umyl.

Nedokázal bych vyjádřit, jak dobře mi bylo, dokud jsem byl v koupeli; zůstal jsem v ní dokonce příliš dlouho, neboť se služka přišla podívat, jestli se mi nestalo něco zlého. Když vešla, všimla si, že jsem ve velkých rozpacích, jak si umýt záda. Hned, aniž by se mě zeptala o svolení, dojde pro velký kus červeného flanelu, přistoupí ke kádi, položí mi levou ruku na krk a druhou mi drhne záda, paže, prsa. Jak si lze snadno myslet, nechal jsem ji. Ptala se mě, jestli mi to dělá dobře; odpovídal jsem, že ano. Tu ještě přidávala na horlivosti, až mě to unavovalo. Konečně, když mě pořádně vyhřebelcovala, umyla a osušila, odešla, smějíc se jako hloupá husa, a nedala mi čas poděkovat.

Oblékl jsem si jednu z krásných košil po válečném komisaři; potom jsem si natáhl široké kozácké kalhoty a bos jsem se vrátil do světnice, kde byla moje postel, na kterou jsem se nechal padnout. Byl nejvyšší čas, neboť jsem dostal slabost a ztratil vědomí. Nevím, jak dlouho jsem v tom stavu zůstal, ale když jsem zase viděl, všiml jsem si vedle sebe paní domu, služky a dvou vojáků od pluku, kteří byli v domě ubytováni a pro které šli, protože si mysleli, že mi je něco vážného, ale nic takového nebylo. Tu slabost způsobila koupel a také bída a únava, které jsem prodělal.

Paní Gentilová — tak se ta paní jmenovala — mi chtěla dát vývar, který mi přinesla a který mi chtěla podat sama, a podpírala mi hlavu levou paží. Nechal jsem ji. Tak dlouho mě nikdo nehýčkal!

Paní Gentilová byla pozoruhodné krásy. Měla štíhlou a ohebnou postavu, černé oči a podle bílé a růžové pleti se v ní poznávala krásná žena ze severu. Bylo jí dvacet čtyři let. Vzpomněl jsem si, že mi říkali, že se vdala za Francouze; když jsem se jí zeptal, jestli je to pravda, odpověděla mi, že je.

V roce 1807 přišel do Elbingu transport francouzských raněných z okolí Gdaňska, a protože nemocnice byla plná nemocných, ubytovali ty raněné u obyvatel: „Nám,“ řekla mi, „připadl husar raněný kulkou do prsou a šavlí do levé paže. Matka a já jsme o něj pečovaly a urychlily jeho uzdravení.“ — „A tak si vás,“ řekl jsem jí, „z vděčnosti za tu službu vzal?“ Se smíchem mi odpověděla, že je to pravda. Řekl jsem jí, že bych byl udělal totéž, protože je to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Paní Gentilová se dala do smíchu, začervenala se a mluvila na mě, a nejspíš ještě mluvila, když jsem usnul, abych se probudil až nazítří v devět hodin ráno.

Několik okamžiků jsem si nevzpomínal, kde jsem; vešla služka a s ní paní Gentilová, která mi nesla kávu, čaj a rohlíčky. Dlouho se mi takového hodokvasu nedostalo! Zapomínal jsem na minulost a myslel jsem už jen na přítomnost a na paní Gentilovou. Zapomínal jsem dokonce i na kamarády.

Paní Gentilová se na mě pozorně dívala, potom mi přejela rukou po tváři a zeptala se mě, co mi je; odpověděl jsem, že mi nic není: „Ale ano,“ řekla mi, „jste opuchlý, máte oteklou tvář!“ Potom mi vyprávěla, že předešlého dne odpoledne přišel jeden poddůstojník císařské gardy a ptal se jí, jestli u ní není ubytován nějaký poddůstojník; odpověděla mu, že ano, a když mu ukázala světnici, kde jsem byl, vyšel z ní a řekl, že to není ten, koho hledá.

Ve chvíli, kdy mi to paní Gentilová vyprávěla, vešel můj přítel Grangier a chtěl odejít se slovy: „Promiňte; od včerejška hledám jednoho kamaráda a nemohu ho najít. A přitom tohle je ulice a číslo domu, které stojí na lístku!“ — „Ale,“ řekl jsem mu, „to nehledáš mě?“ Grangier vyprskl hlasitým smíchem. Nepoznal mě; to nebylo divu, neměl jsem už cop, měl jsem oteklou tvář, byl jsem bílý jako labuť po koupeli, kterou jsem si dal, nebo spíš po tom, jak mě služka ze všech sil vyhřebelcovala svým kusem flanelu! Měl jsem bílé a jemné prádlo, hlavu dobře učesanou, vlasy nakadeřené. Tehdy mi vyprávěl, že předešlého dne mě přišel navštívit, ale když viděl na židli červené kalhoty, odešel, přesvědčen, že se zmýlil.

Oznámil mi, že ho právě vyrozuměli, že ve tři hodiny je shromáždění trosek všech sborů gardy a že každý musí udělat, co může, aby přišel, a že si pro mě přijde. Ve dvě hodiny, jak slíbil, si pro mě přišel s ostatními kamarády, kteří se, když mě uviděli, dali do takového smíchu, že jim popraskané rty od mrazu začaly krvácet.

Příjemně jsem je překvapil, když jsem jim nabídl staré rýnské víno a koláčky, které mi paní Gentilová byla tak laskavá a opatřila, neboť byla prozíravá a vycházela vstříc všemu, co mi mohlo udělat radost. V tu chvíli jsem se zeptal, kde je její muž, a dodal jsem, že když je Francouz, rád bych ho viděl a napil se s ním trochu vína. Odpověděla mi, že je už několik dní pryč; že odjel s jejím otcem na pobřeží Baltského moře, kde spolu obchodují s ovocem, které posílají do Petrohradu.1

Bylo 24. prosince: kousek před třetí hodinou jsme šli na velké náměstí naproti paláci, kde byl ubytován král Murat. Když jsem přišel, zahlédl jsem adjutant-majora Roustana, který ke mně přistoupil a zeptal se mě, kdo jsem. Dal jsem se do smíchu: „Hleďme,“ řekl, „to nejste vy, Bourgogne? Čert aby to vzal! Neřekl by člověk, že přicházíte z Moskvy, protože vypadáte tlustý, kulatý a svěží. A kde máte cop?“ Odpověděl jsem mu, že upadl: „Inu,“ odvětil, „jestli upadl, až přijdeme do Paříže, dám vás do arestu, dokud vám nedoroste!“

Na tomto prvním shromáždění bylo málo lidí, ale lidé se rádi znovu viděli, neboť od Wilbalen, od 17. prosince, se skoro nepotkali. Každý šel na vlastní pěst a různými cestami.

Další dny ubíhaly stejně: jeden nástup denně. Čtvrtý den po našem příchodu nám oznámili smrt jednoho vyššího důstojníka Mladé gardy, který zemřel žalem nad tragickým koncem jedné ruské rodiny francouzského původu, usazené v Moskvě, kterou přemluvil, aby šla s ním na ústupu, a o jejímž smutném konci jsem vyprávěl před naším příchodem do Smolenska. Dozvěděl jsem se, že přišel do Elbingu tři dny před námi, ale že o dva dny později, když měl stráž u krále Murata, ve chvíli, kdy přistoupil k velkému krbu, aby se ohřál, a nepomyslel na to, že si dal patrontašku dopředu, aby mu nepřekážela při odpočinku, zapálila jiskra prach, nastal výbuch a následkem té nehody měl obličej, kníry a vlasy popálené. Ujišťovali mě, že to není nic vážného, že ho to bude stát jen novou kůži.

29. prosince jsem se začínal dobře zotavovat. Otok tváře zmizel, omrzlá noha se hojila, stejně jako ruka, a to všechno díky péči paní Gentilové, která se o mě starala jako o dítě. Její muž, kterého jsem ještě neviděl, se vrátil z cesty. Zůstal doma jen dva dny; odjel zase se zbožím za tchánem, který je posílal na saních do Ruska, protože cesty byly volné od té doby, co jsme tam už nebyli. Vyprávěl mi, že tři roky sloužil u 3. husarského pluku a že když utrpěl dvě těžká zranění v jedné srážce u Gdaňska, uznali ho neschopným další služby a propustili ho; že potom raději zůstal v této zemi a oženil se, když tu měl známost, než aby se vracel do svého kraje, kterým byla Chudá Champagne2, kde neměl vůbec nic.

Nazítří, 30. prosince, jsem šel s Grangierem navštívit svého statečného Picarta; jeden granátník, který byl ubytován s ním, mi řekl, kde bydlí.

Když jsme tam přišli, ukázala nám žena v černém, která vypadala smutně, jeho světnici na konci dlouhé chodby. Viděli jsme, že dveře jsou pootevřené. Zastavili jsme se, abychom poslouchali hrubý Picartův hlas, který zpíval svou oblíbenou píseň na nápěv Faráře z Pomponne:

Ach, vzpomeneš si, la-ri-ra,
na odchod z Boulogne!

Velké bylo naše překvapení, když jsme ho viděli s obličejem bílým jako sníh, neboť měl kožní masku, která mu zakrývala celý obličej. Vyprávěl nám svou nehodu; potom se nazval zelenáčem, starým hlupákem: „Víte, krajane,“ řekl mi, „to je jako s tou ranou z pušky v lese v noci 23. listopadu. Vidím, že už nic nestojím. To nešťastné tažení mě opotřebovalo. Uvidíte,“ pokračoval, „že mě potká neštěstí!“ A přitom se zmocnil láhve jalovcové, která stála na stole, vzal z krbové římsy tři šálky a naplnil je, abychom se napili, jak řekl, na náš šťastný příchod. Poděkovali jsme mu: „Nuže!“ řekl nám, „strávíme spolu den. Zvu vás na oběd!“ Hned zavolal tu ženu, která přišla a plakala. Zeptal jsem se Picarta, co jí je. Vyprávěl mi, že ráno pohřbili jejího strýce, starého mládence, pobřežního plavce nebo korzára, prý velmi bohatého, a že proto je v domě velká hostina: že je na ni pozván, a proto zve také nás, protože tam budou lískové oříšky k louskání. Ale pak se opravil a řekl nám, že bude lepší dát si přinést oběd do světnice, než trávit čas s houfem ufňukanek, které budou předstírat pláč, jak se to vždycky stává při smrti starého strýce, který vám něco odkáže. Řekl ženě, že s ní nemůže jít obědvat kvůli přátelům, kteří ho přišli navštívit; že se narodil s citlivým srdcem a jen by plakal. Přitom předstíral, že si utírá slzu. Žena se rozplakala ještě víc, a my, když jsme viděli hrát takovou komedii, museli jsme si zakrýt obličej kapesníkem, abychom nevyprskli smíchy, takže si ta hodná žena myslela, že pláčeme, a řekla nám, že jsme hodní lidé, ale že nám to nesmí bránit v obědě a že nám dá hned podávat. Potom odešla a dvě služebné nám přinesly oběd. Bylo tam tolik jídla, že bychom ho nemohli sníst ani za tři dny.

Náš oběd byl, jak si lze dobře myslet, nadmíru veselý; a přece, když jsme se vraceli ke své bídě, k osudu přátel, které jsme viděli zahynout, a těch, o nichž jsme nevěděli, jak zmizeli, stávali jsme se smutnými a zamyšlenými.

Ještě jsme kouřili a pili, už se začínalo stmívat, když vešla paní domu, aby nám řekla, že na nás čekají ke kávě. Necháme se vést a po několika zákrutech přijdeme do velké světnice, Grangier vpředu, já druhý. Picart zůstal vzadu. Když vejdeme, zahlédneme dlouhý stůl dobře osvětlený několika svícemi. Kolem čtrnáct víceméně starých žen, všechny v černém; před každou stál šálek, sklenice a dlouhá hliněná dýmka a tabák, neboť skoro všechny ženy v té zemi kouří, a hlavně ženy námořníků. Zbytek stolu byl obložen láhvemi rýnského vína a gdaňské jalovcové.

Picart ještě nevešel. Mysleli jsme si, že se neodvažuje ukázat kvůli obličeji; ale sotva jsme to poznamenali, vidíme, jak se všechny ženy pohnou a vykřiknou a dívají se ke dveřím: to můj Picart vstupoval do světnice se svou bílou kožní maskou, zahalený do pláště téže barvy, s čepicí z černé ruské lišky na hlavě, a kouřil z pěnovkové dýmky s dlouhou troubelí, kterou vážně držel v pravé ruce: čepice a dýmka patřily nebožtíkovi. Když šel chodbou, viděl ty věci viset v nebožtíkově světnici a z legrace se jich zmocnil. Odtud strach žen, které ho pokládaly za zesnulého, který si přichází pro svůj díl pohřební kávy. Prosili Picarta, aby čepici a dýmku přijal na památku slz, které ráno prolil před paní domu.

Hovor byl čím dál živější, neboť všechny ženy kouřily jako husaři a stejně tak pily. Brzy nebylo možné se domluvit.

Než se rozešly, zazpívaly duchovní píseň a pomodlily se za pokoj duše nebožtíka; to všechno zpívaly a říkaly s velkou zbožností, na níž jsme se podíleli mlčením.

Potom odešly a přály nám dobrou noc; sněžilo a foukal prudký vítr. Rozhodli jsme se přespat u našeho starého kamaráda: sláma nechyběla, světnice byla teplá, to bylo všechno, co jsme potřebovali.

Nazítří ráno nám mladá služebná přinesla kávu. Doprovázela ji paní domu, která nám popřála dobrého jitra a zeptala se, jestli nechceme něco jiného. Poděkovali jsme jí. Potom se dala do hovoru se služebnou: ta jí říkala, že ji právě ujistili, že ruská armáda je už jen čtyři dny pochodu od města a že jeden Žid, který přišel z Tylže, potkal kozáky u Jílového. Protože jsem mluvil německy dost, abych porozuměl části rozhovoru, slyšel jsem, jak paní říká: „Můj Bože! Co se stane se všemi těmi statečnými mladými lidmi?“ Projevil jsem té hodné Němce všechnu vděčnost za účast, kterou měla na našem osudu, a řekl jsem jí, že teď, když máme co jíst a pít, se Rusům vysmíváme.

Byli-li nám muži nepřátelští, ženy jsme měli všude na své straně.

Připomněl jsem Picartovi, že zítra je Nový rok 1813 a že ho čekám, aby den strávil u mne. Podíval se do zrcadla, jak vypadá jeho tvář, potom se rozhodl, že přijde: opravdu se mu dařilo dobře, jen se mu obnovila kůže. Protože nevěděl, kde bydlím, domluvili jsme se, že si ho vyzvednu v jedenáct hodin naproti paláci krále Murata; potom jsme se chystali vrátit domů. Ale napadlo tolik sněhu, že jsme si museli najmout saně. Přijeli jsme do bytu, já s velkou bolestí hlavy a trochu horečky, následkem včerejší slavnosti.

Paní Gentilová měla o mě strach, když jsem nepřišel; služka čekala do půlnoci. Projevil jsem jí, jak je mi to líto, ale omluvou mi bylo špatné počasí. Řekl jsem jí, že zítra budu mít dva přátele na oběd; odpověděla mi, že udělá, co bude třeba, abych byl spokojen: to znamenalo, že to chce zaplatit sama. Potom mi dala sádlo, prý velmi dobré na omrzliny; trvala na tom, abych ho hned použil. Nechal jsem ji; byla tak hodná, paní Gentilová! Ostatně Němky k nám byly hodné.

Zbytek dne jsem strávil doma, skoro pořád vleže, a přijímal jsem péči a útěchu své laskavé hostitelky.

Když přišel večer, přemýšlel jsem, co bych jí mohl dát jako novoroční dárek. Umínil jsem si, že vstanu časně ráno a podívám se u nějakých Židů, jestli něco nenajdu. Potom jsem si lehl s myšlenkou, že se dobře vyspím, neboť včerejší večer mě unavil.

Nazítří, 1. ledna 1813, devátý den po našem příchodu do Elbingu, jsem vstal v sedm hodin ráno, abych vyšel, ale předtím jsem se chtěl podívat, kolik mi zbývá peněz: zjistil jsem, že mám ještě 485 franků, z toho přes 400 franků ve zlatě a zbytek v pětifrankových mincích. Při odchodu z Vilna jsem měl 800 franků; utratil bych tedy 315 franků? To nebylo možné! Nějaké jsem tedy musel ztratit; na tom nebylo nic divného, ale byl jsem ještě dost bohatý, abych utratil 20 až 30 franků, bude-li třeba, abych dal dárek své laskavé hostitelce.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal otevřít dveře, potkal jsem tlustou služku Christianu, tu, která mě v koupeli tak dobře vydrhla; popřála mi šťastný nový rok, a protože byla první osobou, kterou jsem potkal, políbil jsem ji a dal jí pět franků: a tak byla spokojená; odešla a řekla mi, „že neřekne paní, že jsem ji políbil“.

Zamířil jsem k palácovému náměstí. Sotva jsem tam došel, zahlédl jsem dva vojáky od pluku: šli namáhavě, shrbení pod tíhou zbraní a bídy, která je drtila. Když mě uviděli, šli ke mně, a k svému velkému překvapení jsem poznal dva muže své roty, které jsem neviděl od přechodu Bereziny. Byli tak ubozí, že jsem jim řekl, ať jdou za mnou do hostince, kde jsem jim dal podat kávu, aby se ohřáli.

Vyprávěli mi, že 29. listopadu ráno, krátce před odchodem pluku od břehů Bereziny, je odvelili na službu, aby pohřbili několik mužů od pluku, kteří padli předešlého dne nebo zemřeli bídou; že když splnili toto smutné poslání, vyrazili v domnění, že jdou cestou, kterou se dal pluk, ale že se naneštěstí zmýlili, když šli za Poláky, kteří mířili do své země. Všimli si toho teprve nazítří: „Zkrátka,“ řekli mi, „už měsíc jsme šli neznámou, pustou zemí, pořád ve sněhu, aniž bychom se mohli domluvit, aniž bychom věděli, kde jsme a kam jdeme; peníze, které jsme měli, nám k ničemu nebyly. Jestli jsme si občas opatřili něco dobrého, jako mléko nebo sádlo, bylo to na úkor našich šatů, za knoflíky s orlem nebo za šátky, které se nám náhodou zachovaly. Nebyli jsme sami; mnoho jiných od různých pluků šlo jako my, aniž by věděli, kam jdou, neboť Poláci, za kterými jsme šli, zmizeli, a náhodou, pane seržante, přicházíme sem a máme to štěstí, že jsme vás potkali.“ Já jsem jim zase projevil, jak mám radost, že je znovu vidím; byli u roty čtyři roky.

Najednou mi jeden z nich řekl: „Pane seržante, mám vám něco odevzdat! Musíte si vzpomínat, že když jsme odcházeli z Moskvy, svěřil jste mi balík, tady je, tak jak jste mi ho dal; nikdy jsem ho z torny nevytáhl!“ V balíku byl vojenský plášť z jemného tmavošedého sukna, který jsem si dal udělat za našeho pobytu v Moskvě u ruských krejčích, jimž jsem zachránil život, a druhou věcí byl kalamář, který jsem vzal ze stolu v Rostopčinově paláci za požáru, protože jsem si myslel, že je stříbrný, ale tak docela to nebylo.

Rok pro mě začínal dobře; chtěl jsem, aby tak začal i pro toho, kdo mi prokázal tak velkou službu. Dal jsem mu dvacet franků. Potom jsem neměl nic naléhavějšího na práci, než si obléct nový plášť.3

Další neméně příjemné překvapení: když jsem strčil ruce do kapes nového pláště, vytáhl jsem z nich indický hedvábný šátek, v jehož jednom cípu, pevně zauzlovaném, jsem našel malou lepenkovou krabičku s pěti prsteny osazenými krásnými kameny: tu krabičku, o níž jsem si myslel, že jsem ji dal do torny, jsem teď našel a mohl jsem z ní obdarovat paní Gentilovou! A tak byl ten nejkrásnější určen pro ni. Řekl jsem svým dvěma vojákům, aby počkali do hodiny nástupu, abych je zase zařadil k rotě a dal jim vydat ubytovací lístek, a nechal jsem je, abych se vrátil do svého bytu.

Cestou jsem koupil velkou homoli cukru, kterou jsem nabídl své hostitelce spolu s prstenem a prosil ji, aby si ho nechala na památku, protože je z Moskvy. Zeptala se mě, za kolik jsem ho koupil; odpověděl jsem, že jsem za něj zaplatil velmi draze a že ani za milion bych si pro takový nechtěl jít znovu.

V jedenáct hodin jsem se vrátil na palácové náměstí. Bylo tam už mnoho lidí, náš počet se za tři dny skoro zdvojnásobil; řekl by člověk, že ti, o nichž se myslelo, že jsou mrtví, vstali z mrtvých, aby si přišli popřát šťastný nový rok, ale bylo to smutné na pohled, neboť mnozí byli bez nosu nebo bez prstů na rukou a na nohou; někteří měli všechny neduhy najednou. Zpráva, že Rusové postupují, se potvrzovala; a tak padl rozkaz být připraveni jako v předvečer bitvy a spát jen jedním okem, abychom nebyli překvapeni; mít zbraně v dobrém stavu a nabité, rozdat nové náboje a přicházet k nástupu se zbraněmi a zavazadly.

Nástup ještě neskončil, když cítím, jak mě někdo plácne po rameni, a do uší mi vnikne hlasitý smích; byl to Picart v parádním úboru a bez masky, který mi skočí kolem krku, objímá mě a přeje mi šťastný nový rok. Z druhé strany dělal totéž Grangier a dal mi do ruky třicet franků: moji spolucestující prodali naše saně a koně za sto padesát franků. To byl můj podíl, který mi odevzdával. Po několika otázkách o mém novém plášti jsme šli ke mně na oběd, jak bylo domluveno. Když jsme přišli, našli jsme tam dvě další dámy: takže každý z nás měl svou. Za chvíli jsme bez okolků zasedli ke stolu.

Náš oběd skončil dost pozdě a tak, jak začal, totiž vesele.

Při odchodu jsem slyšel, jak jedna z dam říká paní Gentilové: „Tarteifle des Franzosen!“, což znamená: „Čerti Francouzi!“ Dodala: „Jsou pořád veselí a zábavní!“

Nazítří, na shromáždění, za mnou přišel Picart a vyprávěl mi, že když přišel do bytu, našel tam celou rodinu své hospodyně shromážděnou, ale klnoucí na zesnulého strýce; že mu hospodyně vyprávěla, že přes den přijela jedna žena z Rigy; doprovázel ji chlapeček devíti nebo deseti let, kterého měla, jak říkala, s panem Kennmannem, zesnulým strýcem, a kterého on uznal za svého dědice; že se budou dávat pečeti a že on, Picart, se zeptal, jestli je dají i na sklep; že mu řekli, ať si pro jistotu vynese pár lahví pro svou potřebu; že odpověděl, že jich vynese co nejvíc; že se pak dal do práce a vynesl jich už přes čtyřicet, které schoval pod otýpku slámy, která mu sloužila jako podhlavník, a že po nástupu půjde vyprázdnit tornu, aby ji naplnil lahvemi; a že mi ji pak přinese. Opravdu za hodinu přišel s tornou na zádech. Řekl mi, že je musíme rychle vypít, protože se ve městě vážně mluví o brzkém příchodu Rusů. Nezapomněl mi je nosit každý den po tu krátkou dobu, co jsme v tom městě ještě zůstali. Byl by, jak říkal, nakonec sklep vyprázdnil! Ale jednoho dne, 11. ledna, ke mně přišel časně ráno v pochodovém úboru a řekl mi, že se nejspíš už nevrátí spát do bytu; že se každou chvíli dá čekat, že se bude bubnovat generální poplach; že mi radí, abych byl připraven a chystal se rozloučit s paní Gentilovou.

Vešel také Grangier v pochodovém úboru: přišel velmi vhod, aby s námi posnídal, když víno nechybělo.

Mohlo být osm hodin ráno; zasedli jsme ke stolu; v půl dvanácté jsme tam ještě seděli, když se najednou Picart, který se chystal vyprázdnit sklenici, zarazí a řekne nám: „Poslouchejte! Zdá se mi, že slyším dělo!“ Opravdu hluk sílí, bubnuje se generální poplach, všichni vojáci běží do zbraně. Paní Gentilová vejde do světnice a zvolá: „Pánové, kozáci!“ Picart odpoví: „Dáme jim zatancovat!“ Spěšně si balím věci, a za chvíli, se zbraněmi a zavazadly, s tornou na zádech, objímám paní Gentilovou, zatímco Picart a Grangier jako dobří vojáci vyprazdňují poslední láhev. Spolknu poslední sklenku vína a pak se vrhnu na ulici za přáteli.

Neudělali jsme ještě ani třicet kroků, když slyším, že mě někdo volá zpátky; otočím se, zahlédnu tlustou Christianu, která mi dává znamení, abych se vrátil, a říká mi, že jsem něco zapomněl. Paní Gentilová stála v hloubi domovní chodby; jakmile mě zahlédne, zavolá na mě: „Zapomněl jste svou konvičku!“ Moje ubohá konvička, kterou jsem si nesl z Vilna, kterou jsem koupil od Žida, který mě chtěl otrávit, opravdu jsem na ni už nemyslel! Vrátím se do domu, abych ještě jednou objal tu hodnou ženu, která se ke mně chovala a pečovala o mě, jako bych byl její bratr nebo dítě, a řeknu jí, ať si konvičku nechá na památku: „Poslouží vám k vaření vody na čaj, a pokaždé, když jí použijete, vzpomenete si na mladého seržanta-vélitu od gardy. Sbohem!“

Slyším, že dělo sílí; tu se vrhnu na ulici, ale tentokrát, abych se už nevrátil.

Na malém mostě zahlédnu Grangiera, který na mě netrpělivě čekal. Dáme se nejpřímější cestou podél nábřeží, abychom došli na místo shromáždění. Nešli jsme ani pět minut, když zahlédneme uprostřed ulice Picarta, jak kleje jako rozzlobený člověk, drží pod pravou nohou jednoho Prusa a před sebou má čtyři pruské vysloužilce, jimž velí kaprál pod rozkazy policejního komisaře. Šlo o tohle: naproti jedné kavárně po něm několik lidí házelo sněhové koule. Zastavil se a vyhrožoval jim, že vejde do domu a dá jim za vyučenou, ale nedbali toho; jeden z nich sestoupil na ulici, přistoupil zezadu k Picartovi, položil mu na rameno kulečníkové tágo a začal křičet: „Hurá! Kozák!“ On se prudce otočí, popadne ho za kůži na břiše, otočí ho a hodí ho na břicho obličejem do sněhu. Potom mu postaví pravou nohu na záda, zatímco si nasazuje bodák na hlaveň pušky, a obrátí se ke kavárně a vyzývá ty, kdo jsou uvnitř.

Šli pro stráž; on zatím dal tomu člověku najevo, že jestli se jen trochu pohne, probodne ho bodákem. Totéž řekl těm v kavárně; a tak se nikdo ani nehnul; tehdy přišla stráž s policejním komisařem.

Ta stráž Picarta nezastrašila. Byl v tu chvíli jako lev, který drží kořist v drápech a hrdě hledí na lovce. Byli jsme u něj; neviděl nás; invalidé i komisař se třásli strachy. Ženy říkaly: „Má pravdu, šel klidně svou cestou, a urazili ho!“

Nakonec přistoupil protestantský kazatel, který všechno viděl a mluvil francouzsky, a vysvětlil komisaři, jak se věc sběhla. Tu řekli Picartovi, že může pustit člověka, kterého drží pod nohou, že se mu dostane spravedlnosti. Řekl tomu, koho držel pod nohou: „Vstaň!“ Ten si to nedal říct dvakrát.

Když stál, Picart mu dal pořádný kopanec do zadku a řekl mu: „To je moje spravedlnost!“ Ten člověk odešel, držel se za místo, kam dostal ránu, za posměšného pokřiku všech přítomných žen.

Mezitím dal komisař zaplatit pokutu dvacet pět franků lidem, kteří Picarta urazili, i tomu, kdo dostal kopanec. Polovinu si strčil do kapsy, „pro krále,“ říkal, „a na soudní výlohy“. Druhou polovinu podal Picartovi, který nejdřív odmítl, ale pak si to rozmyslel a dal polovinu invalidům a druhou protestantskému kazateli a řekl mu: „Potkáte-li ženu starého vojáka, dejte jí to ode mne!“ Lidé si dali vysvětlit, co Picart právě udělal, neboť nemohli pochopit tolik nezištnosti u vojáka; a tak mu každý chtěl říct něco lichotivého, i policejní komisař, který mu přišel nějakou hatmatilkou složit poklonu. Šli jsme dál k paláci, Grangier a já, a přemýšleli jsme o povaze Prusů, a Picart si zpíval svůj refrén:

Ach, vzpomeneš si, la-ri-ra,
na odchod z Boulogne!

Došli jsme na náměstí; viděli jsme naproti paláci, kde byl ubytován král Murat, černošský pluk patřící králi: bylo to opravdu legrační vidět černé muže na náměstí pokrytém sněhem; stáli v sevřené koloně po divizích, sapéři měli čepice z bílé medvědí kůže a důstojníci, kteří jim veleli, byli černí jako oni. Nemohl jsem se dozvědět, kterou cestou se ten sbor stáhl, ale myslím, že šel přes Vislu u Marienwerderu.

Dělo skoro utichlo. Rusy právě zahnal z okolí města sbor čerstvých vojsk, který neprodělal ruské tažení; několik kartáčových ran do jejich jízdy stačilo, aby se stáhli.

Zácpa zavazadlových vozů patřících různým sborům, které chtěli vyvézt z města dřív, než ho vyklidí, nás zastavila. Byli jsme blízko Picartova bytu. Když si toho všiml, zavolal na nás: „Stát! Přátelé, musím se rozloučit s hospodyní, vzít si bílý plášť, nebožtíkovu dýmku a čepici z černé lišky, které mi darovali, a vypít ještě pár lahví vína, co jsou pod mým slaměným podhlavníkem!“

Vešli jsme do domu a šli rovnou do jeho světnice, aniž bychom někoho potkali. Tu Picart bez otálení vylovil pět lahví, z toho dvě vína a tři gdaňské jalovcové; řekl nám, ať si každý dá jednu do torny; to jsme ochotně udělali. Potom zavolal hospodyni, která hned přišla: „Dovolte,“ řekl Picart, „abych vás objal na rozloučenou, protože odcházíme!“ — „To jsem si myslela,“ řekla nám, „a sotva budete za městem, nahradí vás ti špinaví Rusové! Jaké neštěstí! Ale než nás opustíte, něco si vezmete; takhle neodejdete!“ A hned šla pro dvě láhve vína, šunku a chléb, a zasedli jsme ke stolu, než se znovu vyrazí.

Brzy se ozvalo několik výstřelů z děla, velmi blízko. Žena vykřikla: „Ježíši! Maria!“ a vyšli jsme.

Byl jsem kus před svými dvěma kamarády; pár kroků přede mnou stál nějaký muž, v němž jsem jako bych někoho poznával; přiblížím se, nemýlil jsem se: byl to nejstarší voják pluku, který měl čestnou pušku, čestnou šavli a kříž Čestné legie a který zmizel od 24. prosince, otec Elliot, který prodělal egyptská tažení. Byl v žalostném stavu; měl obě nohy omrzlé, zabalené do kusů ovčí kůže, uši stejně zakryté, neboť také omrzly, vousy a kníry naježené rampouchy. Díval jsem se na něj a nemohl jsem promluvit, tak jsem byl otřesen.

Konečně jsem na něj promluvil: „Nuže, otče Elliote, tak jste tu! Odkud k čertu jdete? Jak vypadáte! Vypadáte nemocně!“ — „Ach, můj dobrý příteli,“ řekl mi, „dvacet let jsem voják, nikdy jsem neplakal, ale dnes pláču, víc vzteky než nad svou bídou, když vidím, že mě zajmou bídní kozáci a já nebudu moct bojovat; vždyť vidíte, že jsem napůl mrtvý zimou a hladem. Budou to brzy čtyři týdny, co jdu sám od přechodu Němenu, po sněhu, divokou zemí, a nemohu se nic dozvědět o armádě! Měl jsem dva druhy: jeden umřel před týdnem a druhý nejspíš také. Před čtyřmi dny jsem ho musel nechat u chudých Poláků, kde jsme nocovali. Přicházím sám, jak vidíte; od Moskvy jsem ušel přes čtyři sta mil po sněhu, bez odpočinku, s omrzlýma nohama i rukama, a dokonce i nosem!“

Viděl jsem, jak starému válečníkovi tečou z očí velké slzy.

Picart a Grangier mě právě dohonili; Grangier hned otce Elliota poznal: byli u téže roty, ale Picart, který ho přitom znal sedmnáct let,4 si ho nemohl vybavit. Vešli jsme do nejbližšího domu; přijali nás tam dobře; bylo to u starého námořníka, a tihle lidé bývají obvykle hodní.

Picart posadil svého starého spolubojovníka k ohni; potom vytáhl z kapsy pláště jednu ze dvou lahví vína, nalil plnou sklenici a řekl otci Elliotovi: „Tak, starý spolubojovníku od 23. půlbrigády, tuhle mi hezky spolkněte. Dobře! A pak tuhle: výborně! A teď kůrku chleba, a bude líp!“ Od Moskvy neochutnal víno ani nejedl tak dobrý chléb; ale zdálo se, že zapomíná na všechnu svou bídu. Námořníkova žena mu umyla tvář plátnem namočeným v teplé vodě; to rozpustilo rampouchy, které měl ve vousech a knírech.

„Teď,“ řekl Picart, „si popovídáme! Pamatujete se, když jsme se v Toulonu nalodili na egyptskou výpravu?…“

V tu chvíli se vrátil Grangier, který vyšel, aby se podíval, jestli se znovu vyráží, a řekl nám, že vůz, který stojí přede dveřmi a je naložený těžkými zavazadly krále Murata, je příležitost pro otce Elliota, že ho musíme hned posadit nahoru: „Vpřed!“ zvolá Picart, a hned jsme s pomocí starého námořníka vysadili starého seržanta na vůz; Picart mu dal mezi nohy druhou láhev vína a přes záda svůj bílý plášť, aby mu nebyla zima.

Za chvíli se znovu vyrazilo, a o půl hodiny později jsme byli za Elbingem. Téhož dne jsme přešli Vislu po ledu a šli jsme bez nehody až do čtyř hodin, kdy jsme se zastavili ve velkém městečku, kde maršál Mortier, který nám velel, rozhodl, že budeme nocovat.

Nepsal jsem své paměti z ješitnosti, ani abych se dal obdivovat. Chtěl jsem jen připomenout to gigantické tažení, které pro nás bylo tak zhoubné, a vojáky, své spoluobčany, kteří je prodělali se mnou. Jejich řady, bohužel, každým dnem řídnou. Skutečnosti, které jsem vyprávěl, se budou zdát neuvěřitelné a někdy nepravděpodobné. Ale ať si nikdo nemyslí, že přidávám něco, co není pravda, a že chci své vyprávění přikrášlit, aby bylo zajímavé. Naopak, prosím, aby se věřilo, že neříkám všechno. Bylo by mi to nemožné, neboť sám tomu stěží věřím, a přece to všechno bylo zapsáno, když jsem byl v roce 1813 v zajetí a po návratu z toho zajetí v roce 1814, pod čerstvým dojmem a účinkem, jaký v srdci zanechává pohled na takové pohromy a účast na nich.

Ti, kdo prodělali toto nešťastné a slavné tažení, uznají, že člověk musel být, jak říkal císař, ze železa, aby odolal tolika strastem a bídě, a že je to největší zkouška, jaké může být člověk vystaven.

Jestli jsem snad na něco zapomněl, jako datum nebo jména míst, což si nemyslím, je mou povinností říct, že jsem nic nepřidal.

Několik svědků toho, co píšu, kteří byli u téhož pluku jako já a někteří u téže roty a kteří prodělali to pamětihodné tažení, ještě žije. Uvedu zvlášť5:

Pana Serrarise, granátníka-vélitu, nyní generála ve službách holandského krále, rodáka ze Saint-Nicolas v Brabantsku. Byl poručíkem u téže roty, u níž jsem byl tehdy seržantem.

Rossiho, furýra u téže roty, rodáka z Montaubanu, kterého jsem měl to štěstí potkat v Brestu v roce 1830. Šestnáct let jsme se neviděli.

Vachina,6 tehdy poručíka u téhož praporu, nyní bytem v Anzinu (Nord). Když jsem ho potkal, dvacet let jsme se neviděli.

Leboude, tehdy seržant-major, nyní generálporučík v Belgii, byl také od téhož praporu, stejně jako Grangier, seržant, který byl z Puy-de-Dôme v Auvergni. Ten byl mým důvěrným přítelem. Nejednou mi zachránil život; měl chatrné zdraví, ale odvahu, která obstála v každé zkoušce. Zemřel na choleru v roce 1832.

Pierson, také seržant-vélita, nyní kapitán u štábu velitelství města v Angers.7 Byl velmi ošklivý, ale dobrák jako všichni vélitové. Takovou tvář jako on neměl nikdo. Byl tak nezaměnitelný, že stačilo ho jednou vidět, aby si ho člověk pamatoval. K Piersonovi povím jednu příhodu, která dosvědčí, co jsem právě řekl.

Na začátku tohoto tažení, v době, kdy jsme byli ve Vilně, hlavním městě Litvy, jednoho dne, kdy měl stráž v proviantní pekárně, bylo to 4. července, ve chvíli, kdy se stavěly velké pece na pečení chleba pro armádu, přišel se císař podívat, jestli práce postupují. Pierson, který byl velitelem stráže, chtěl té příležitosti využít, aby požádal o vyznamenání, přistoupil k Jeho Veličenstvu a požádal ho o ně. Císař mu odpověděl: „Dobře! Po první bitvě!“ Potom jsme měli obléhání Smolenska, velkou bitvu na Moskvě a několik dalších za ústupu. Ale nenaskytla se mu příležitost připomenout císaři jeho slib, neboť to nebyla chvíle o tom mluvit za zhoubného ústupu, který jsme prodělali a z něhož měl to štěstí vyváznout. Teprve v Paříži, několik dní po našem návratu, 16. března 1813, v Malmaisonu, kde jsme měli přehlídku, téhož dne, kdy jsem byl jmenován poručíkem, mohl Pierson připomenout císaři slib, který mu dal, a když k němu přistoupil, císař se ho zeptal, co chce: „Sire,“ odpověděl, „žádám Vaše Veličenstvo o kříž. Slíbil jste mi ho.“ — „To je pravda,“ odpoví císař s úsměvem, „ve Vilně, v pekárně!“ Bylo to deset měsíců, co mu ten slib dal. Z toho je vidět, že ten člověk měl tvář, na kterou se nezapomíná; ale také jakou paměť měl císař!

Uvedu ještě další svědky:

Pana Peniauxe z Valenciennes, ředitele pošt a přepřahacích stanic císaře, který mě viděl umírat ležícího na sněhu na břehu Bereziny.

Pana Meleta, dragouna gardy, kterého jsem na ústupu často potkával, jak vede koně za uzdu a dělá díry do ledu na jezerech, aby ho napojil. Byl z Condé, z téhož místa jako já. Mohl být uváděn jako jeden z nejlepších vojáků armády. Než vstoupil do gardy, prodělal už pan Melet italská tažení. Prodělal u téže zbraně a s týmž koněm tažení let 1806, 1807 v Prusku a v Polsku; 1808 ve Španělsku; 1809 v Německu; 1810 a 1811 ve Španělsku; 1812 v Rusku; 1813 v Sasku a 1814 ve Francii. Po císařově odjezdu na Elbu zůstal, aby se dočkal výslužby, v královské gardě, pořád se svým koněm, kterého nikdy nechtěl opustit. Po císařově návratu z Elby se znovu objevil v témž sboru jako císařský gardista u Waterloo. Byl raněn a jeho kůň zabit. Byl to pořád týž, se kterým prodělal tolik tažení a se kterým byl ve víc než patnácti velkých bitvách, jimž velel císař. Kdyby byl císař zůstal, byl by ten statečný voják důstojně odměněn. Ačkoli je rytířem Čestné legie, žije dnes v bídě. Na ústupu z Ruska se občas sám uprostřed noci vplížil do nepřátelského tábora, aby tam vzal seno nebo slámu pro Kadeta: tak se jmenoval jeho kůň. Nikdy se nevrátil, aniž by zabil jednoho nebo dva Rusy nebo vzal, čemu říkal svědek, totiž zajal zajatce.

Monforta, jízdního granátníka-vélitu, nyní důstojníka kyrysníků ve výslužbě ve Valenciennes. Ačkoli byl z téhož kraje a také od císařské gardy, znal jsem ho u armády jen z pověsti, podle toho, jak se vyznamenal v různých bojích, které jsme svedli ve Španělsku; v Rusku přebrodil Berezinu na koni mezi krami. Ale jeho kůň tam zůstal. U Waterloo, na Mont-Saint-Jean, při útoku, který jeho pluk podnikl proti dragounům anglické královny, zabil plukovníka ranou šavlí do prsou, která ho poslala večeřet k Plutonovi.

Pavart, kapitán ve výslužbě ve Valenciennes, byl za ruského tažení u pěších myslivců císařské gardy. Všechno, co o tom tažení vypráví, o tom, co se mu přihodilo a co viděl, je velmi zajímavé. Na ústupu u Krasného, kde jsme se bili ve dnech 15., 16. a 17. listopadu proti ruské armádě o síle sto tisíc mužů, v noci na 16., v předvečer bitvy 17., když nás Rusové těsně svírali, velel Pavart, tehdy kaprál, hlídce o šesti mužích. Cestou zahlédne napravo jinou hlídku o pěti mužích. Protože si myslel, a byl si skoro jist, že jsou to naši, řekl mužům, jimž velel: „Stát! Počkejte na mě. Promluvím s tím, kdo jim velí, abychom šli týmž směrem a nepadli do ruských předních stráží.“ Hned se muži zastaví a on jde k té hlídce, která, když vidí, že k ní jde muž sám, si nejspíš myslí, že je to jeden z jejích. Ale Pavart poznává, že jsou to Rusové. Bylo příliš pozdě couvnout, jde odhodlaně kupředu, a aniž by Rusům dal čas se vzpamatovat, vrhne se na ně a bodákem tři z nich vyřadí z boje. Ostatní utečou. Po tom smělém kousku se vrací ke svým mužům, ale ti byli už u něj; běželi mu na pomoc.

Wilkese, poddůstojníka u jednoho řadového pluku, bytem ve Valenciennes, zajatého na břehu Bereziny a odvedeného do zajetí čtrnáct set mil od Paříže, kde zůstal tři roky.

Kapitán Vachin, o němž jsem mluvil výše, měl před odchodem do Ruska, když jsme byli ve Španělsku, s mým seržant-majorem velmi prudkou hádku, která skončila soubojem a ranou šavlí, která seržant-majorovi rozpůlila obličej, neboť mu šla od horní části čela až ke spodku brady. Totéž dělal při příležitosti Rakušanům, Prusům, Rusům, Španělům, Angličanům, proti nimž bojoval deset let bez přestávky, neboť za tu dobu byl ve víc než dvaceti velkých bitvách, jimž velel císař Napoleon.

V bitvě u Esslingu 22. května 1809 nosil Vachin u boku polní láhev plnou vína. Jeden jeho přítel, poddůstojník jako on, mu dá znamení, že by se rád napil jeho vína. Vachin na něj zavolá, ať přijde blíž, a když byl u něj, podal mu napít a sklonil se přitom stranou. Bylo to v nejprudším boji, kdy na nás ze všech stran létaly koule a kartáče. Ale sotva piják spolkl pár doušků, surová rakouská koule mu urazí hlavu i s láhví. Dva dny předtím spolu obědvali ve Vídni a tam si navzájem odkázali, co měli, hodinky, opasek, pro případ, že by jeden nebo druhý padl. Ale Vachin neměl chuť to, na čem se dohodli, provést. Stáhl se, zaujal znovu místo v řadě, šťastný, že ho nezasáhla táž koule, ale s myšlenkou, že ho totéž může každou chvíli potkat, neboť boj byl horký. Byl jsem raněn téhož dne.

Kromě starých vojáků, které jsem znal osobně, mohu ještě uvést jako účastníky slavné a strašné války v Rusku:

Pana Bouye, kapitána ve výslužbě ve Valenciennes, z Valenciennes; rytíře Čestné legie.

Houreze, kapitána ve výslužbě ve Valenciennes, z Valenciennes; rytíře Čestné legie.

Pièta, podporučíka, z Valenciennes.

Legranda, bývalého fyzilíra od granátníků císařské gardy, bytem ve Valenciennes; rytíře Čestné legie.

Foucarta, správce kasáren, který byl raněn a zajat; rytíře Čestné legie.

Izambarta, bývalého poddůstojníka, strážce muzeí; rytíře Čestné legie.

Petita, podporučíka Mladé gardy.

Maujarda, ženijního strážce ve výslužbě v Condé (Nord); rytíře Čestné legie.

Boqueta z Condé.

Bourgogne, bývalý granátník-vélita císařské gardy, rytíř Čestné legie.

Vysvětlivky

  1. To ovoce se posílalo z Tournai v Belgii. (Pozn. aut.)↩︎

  2. Champagne pouilleuse — Neúrodná křídová plošina v Champagni kolem Châlons; jméno znamená doslova „všivá Champagne“.↩︎

  3. Ten plášť posloužil jednomu z mých bratrů. Nechal jsem ho u rodičů, když jsem se vrátil z toho tažení, právě jsem byl jmenován poručíkem a znovu jsem odcházel na tažení roku 1813. (Pozn. aut.)↩︎

  4. Od italského tažení. (Pozn. aut.)↩︎

  5. Většinu svědků, které autor jmenuje, známe jen z tohoto seznamu; jejich hodnosti a vyznamenání uvádí on sám. Doložit se dají dva z nich: Serraris dosáhl hodnosti generála v nizozemské armádě a Leboude, vlastním jménem Leboutte, v belgické. Valenciennes a Condé byla posádková pohraniční města, v nichž po roce 1815 žilo mnoho vysloužilců císařské armády; roku 1857 dostali všichni žijící veteráni válek z let 1792–1815 od Napoleona III. medaili Svaté Heleny.↩︎

  6. Zemřel ve Valenciennes v roce 1856. (Pozn. aut.)↩︎

  7. Totiž v roce 1835, v době, kdy jsem uspořádával své Paměti. (Pozn. aut.)↩︎