Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna

X. Z Vilna do Kovna

Plukovní pes. — Maršál Ney. — Armádní pokladna. — Jsem otráven. — „Zlodějské sádlo“. — Starý granátník. — Faloppa. — Generál Roguet. — Z Kovna do Elbingu. — Dvě markytánky. — Příhody jednoho seržanta. — Znovu nacházím Picarta. — Saně a Židé. — Lítice. — Jílové. — Příchod do Elbingu

Byli jsme teprve čtvrt míle od města, když jsme zahlédli kozáky po naší levici na výšinách a po pravici na pláni. Přesto se neodvažovali přiblížit se nám na dostřel. Když jsem chvíli šel, narazil jsem na koně jednoho důstojníka dělostřeleckého vozatajstva, padlého a opuštěného. Měl na hřbetě čabraku z ovčí kůže: to bylo právě to, co jsem potřeboval, abych si zakryl ubohé uši, neboť by mi bylo nemožné dojít daleko, aniž bych riskoval, že o ně přijdu. Měl jsem v brašně nůžky z doktorovy soupravy, kterou jsem našel u kozáka, jehož jsem 23. listopadu zabil. Chtěl jsem se pustit do práce, ustřihnout z ní kus a udělat, čemu jsme říkali klapky na uši, abych nahradil rabínskou čepici, ale protože jsem měl pravou ruku omrzlou a druhou silně zkřehlou, nedokázal jsem to. Už jsem si zoufal, když přišel kdosi jiný, silnější a statnější než já; byl z vilenské posádky. Přeřízl nožem popruh, který čabraku držel, a pak mi dal polovinu. Než jsem si ji mohl pořádně upravit, dal jsem si ji na hlavu a šel dál.

Ozvaly se dva výstřely z děla, potom střelba z pušek: to maršál Ney vycházel jako zadní voj z města a utkal se s Rusy. Ti, kdo už nemohli bojovat, přidali do kroku, jak jen mohli; chtěl jsem udělat jako oni, ale omrzlá noha a špatná obuv mi v tom bránily, a k tomu koliky, které mě chytaly každou chvíli a nutily mě zastavovat se, způsobovaly, že jsem byl pořád mezi posledními. Za sebou jsem uslyšel zmatený hluk: vrazilo do mě několik vojáků Rýnského spolku, kteří utíkali. Upadl jsem, jak jsem byl dlouhý, do sněhu a hned mi jiní přešli přes tělo. Jen s velkou námahou jsem vstal, neboť jsem byl samá bolest, ale protože jsem byl na utrpení zvyklý, neřekl jsem nic. Nedaleko od sebe jsem zahlédl zadní voj; myslel jsem si, že jsem ztracen, kdyby mě naneštěstí předstihl, ale stal se opak, neboť maršál ho dal zastavit na malém návrší, aby ještě dal čas lidem, které bylo vidět vycházet z města, aby se k nám připojili. Maršál měl s sebou, aby zadržel nepřítele, asi tři sta mužů.

Zahlédl jsem před sebou člověka, podle pláště jsem v něm poznal muže od pluku. Šel silně shrbený a zdálo se, že ho tíží břemeno, které nesl na torně a na ramenou. Vynaložil jsem úsilí, abych se k němu přiblížil, a mohl jsem vidět, že tím břemenem je pes a že ten muž je starý seržant od pluku jménem Daubenton;1 pes, kterého nesl, byl plukovní pes, ale nepoznával jsem ho.

Dal jsem mu najevo své překvapení, že se vláčí se psem, když sám se jen těžko vleče, a aniž bych mu dal čas odpovědět, zeptal jsem se ho, jestli je to proto, aby ho snědl; že v tom případě je lepší kůň. „Ach ne!“ odpověděl mi, „to bych radši snědl kozáka; to nepoznáváš Moutona, který má omrzlé tlapy a už nemůže chodit?“ — „To je pravda,“ řekl jsem mu, „ale co s ním chceš dělat?“ Mouton, kterému jsem cestou položil na hřbet zabalenou pravou ruku, zvedl hlavu, podíval se na mě a zdálo se, že mě poznává. Daubenton mě ujistil, že od sedmi hodin ráno, a dokonce dřív, byli Rusové v prvních domech předměstí, kde jsme byli ubytováni; že všechno, co zbylo z gardy, odtamtud vyrazilo v šest a že je jisté, že přes dvanáct tisíc mužů armády, důstojníků i vojáků, kteří už nemohli jít, zůstalo v moci nepřítele. Pokud jde o něj, málem ho stihl týž osud z oddanosti ke psovi; dobře viděl, že ho bude muset nechat na silnici ve sněhu: den předtím, než jsme došli do Vilna, za mrazu dvaceti osmi stupňů, mu omrzly tlapy, a dnes ráno, když viděl, že už nemůže chodit, rozhodl se, že ho opustí, aniž by si toho všiml; ale ubohý Mouton tušil, že chce odejít bez něj, protože se dal do takového vytí, že se nakonec rozhodl nechat ho jít za sebou. Ale sotva udělal deset kroků po ulici, všiml si, že jeho nešťastný pes každou chvíli padá na čumák: tak si ho dal přivázat na ramena a na tornu a tímhle způsobem dohonil maršála Neye, který dělal zadní voj s hrstkou mužů.

Cestou nás zastavil převrácený krytý vůz, který zatarasoval část cesty: byl otevřený a byly v něm plátěné pytle, ale prázdné. Ten vůz nejspíš vyjel z Vilna předešlého dne nebo ráno a cestou ho vyplenili, neboť byl naložený suchary a moukou. Navrhl jsem Daubentonovi, abychom se na chvíli zastavili, neboť mě právě chytila silná kolika; ochotně svolil, tím spíš, že se chtěl rozhodně tak či onak zbavit Moutona.

Sotva jsme se chystali udělat si pohodlí, zahlédli jsme za roklí četu asi třiceti mladých Hesenců, kteří patřili k vilenské posádce a vyrazili odtamtud za úsvitu. Čekali na maršála Neye. Byli třicet kroků od nás, vpředu napravo od silnice. V tu chvíli jsme uviděli po své levici jinou četu jezdců, asi dvacet; velel jim jeden důstojník. Hned jsme v nich poznali Rusy; byli to kyrysníci s černými kyrysy na bílých kabátcích; doprovázelo je několik kozáků rozptýlených sem a tam; jeli tak, aby odřízli ústup Hesencům i nám a nekonečnému množství jiných nešťastníků, kteří je právě zahlédli a couvali, aby se připojili k zadnímu voji, a křičeli: „Pozor, kozáci!“

Hesenci, kterým veleli dva důstojníci a kteří nejspíš Rusy zahlédli dřív než my, se připravili k obraně. Aby se jim postavili čelem, udělali poloviční obrat vlevo a jako opěrný bod si ponechali malý pahorek, který je kryl zezadu.

V tu chvíli jsme viděli jednoho granátníka od řadové pěchoty, zdravého a odhodlaného, jak jde kolem nás a běží zaujmout místo mezi Hesenci. Chystali jsme se udělat totéž, ale v tu chvíli mi to moje situace nedovolovala. Na druhé straně chtěl Daubenton, kterému Mouton překážel, nejdřív ze všeho dát psa do vozu, ale neměli jsme na to čas, neboť jezdci přicválali k Hesencům: tam se zastavili a vyzvali je, aby složili zbraně. Odpovědí byl výstřel; byl to výstřel francouzského granátníka, po kterém zároveň následovala salva všech Hesenců.

Při té ráně jsme mysleli, že uvidíme padnout polovinu jezdců, ale k podivu nepadl ani jeden, a důstojník, který byl vpředu a měl být rozstřílen na prach, jako by neměl nic. Jeho kůň jen uskočil stranou. Hned se vzpamatoval, obrátil se ke svým a vrhli se na Hesence, a za necelé dvě minuty byli Hesenci rozprášeni a rozsekáni. Několik se jich zachránilo útěkem; tu je jezdci začali pronásledovat.

V tu chvíli na mě Daubenton, který se chtěl zbavit Moutona, zavolal, abych mu pomohl, ale kolem něj projeli tři jezdci, kteří pronásledovali Hesence. Hned se chtěl, aby se mohl lépe bránit, uchýlit pod vůz, kde jsem byl já ve smutném stavu, sužovaný kolikou a zimou, ale neměl na to čas, neboť jeden ze tří jezdců se právě obrátil a vyrazil na něj. Měl to štěstí, že ho včas uviděl a postavil se na obranu, ale ne tak výhodně, jak by byl chtěl, neboť Mouton, který na jezdce štěkal jako pořádný pes, mu překážel v pohybu. Kdyby nebyl přivázaný k řemenům torny, mohl se ho zbavit tím, čemu jsme říkali shoz torny, ale k tomu by se musel zbavit torny, ke které byl pes přivázaný, a jezdec, který kolem něj kroužil, mu k tomu nedával příležitost. Mezitím jsem se, ač jsem byl zimou celý zkřehlý, trochu sebral a pravou ruku si připravil tak, abych mohl co nejlépe použít zbraň, i když jsem se sotva držel na nohou.

Jezdec pořád kroužil kolem Daubentona, ale v jisté vzdálenosti, protože se bál výstřelu. Když viděl, že ani jeden z nás nestřílí, pomyslel si snad, že nemáme prach, neboť se přiblížil k Daubentonovi a sekl po něm šavlí, a ten ránu vykryl hlavní pušky. Hned přejel napravo a zasadil mu druhou ránu na levé rameno, která zasáhla Moutona do hlavy. Ubohý pes změnil tón; už neštěkal, vyl tak, že to rvalo srdce. Ačkoli raněný a s omrzlými tlapami, seskočil pánovi ze zad, aby se hnal za jezdcem, ale protože byl přivázaný k řemenu torny, strhl svého nosiče na bok. Myslel jsem si, že je Daubenton ztracen.

Dovlekl jsem se po kolenou asi dva kroky dopředu a zamířil na svého jezdce; ale prach na pánvičce mé pušky nechytil; tu se jezdec s divokým výkřikem vrhá na mě…, ale měl jsem čas zalézt zpátky pod vůz, který byl převrácený na levý bok, a nastavit mu bodák.

Když viděl, že proti mně nic nezmůže, vrátil se k Daubentonovi, který ještě nemohl vstát kvůli Moutonovi, který ho táhl stranou, vyl a štěkal na jezdce. Daubenton se doplazil k ojím vozu, takže se k němu jeho protivník už nemohl s koněm tolik přiblížit. Postavil se proti němu se zdviženou šavlí, jako by ho chtěl rozpůlit, a vypadal, že si z něj tropí posměch.

Daubenton, ačkoli napůl mrtvý zimou a bídou, a přes svou hubenou, bledou tvář začernalou od táborových ohňů, se zdál ještě plný energie, ale zvláštního, a zároveň komického vzezření kvůli tomu čertovskému psovi, který ho pořád se štěkotem táhl stranou. Oči mu svítily, ústa mu pěnila vztekem, že je vydán na milost protivníkovi, který by se mu za jakýchkoli jiných okolností neodvážil postavit ani minutu. Aby utišil žízeň, která ho sžírá, vidím ho, jak nabere plnou hrst sněhu, dá si ho do úst a hned znovu uchopí zbraň a nechá ji zazvonit jako při cvičení: teď je to on, kdo hrozí nepříteli.

Z výkřiků a posunků jezdce bylo snadno vidět, že není střízlivý, a protože jim kořalka nechyběla, zdálo se, že jí hodně vypili; bylo je vidět, jak s křikem projíždějí sem a tam kolem několika mužů, kteří se nemohli stáhnout ke straně, odkud měl přijít zadní voj, a sráželi je do sněhu a dupali po nich koňmi, neboť skoro všichni byli beze zbraně, ranění nebo s omrzlýma nohama a rukama. Jiní, schopnější, a několik Hesenců, kteří unikli prvnímu útoku, zaujali postavení, v němž jim mohli chvíli vzdorovat, ale to nemohlo trvat dlouho, buď přijde pomoc, nebo podlehnou.

Jezdec, se kterým měl můj starý kamarád co dělat, právě přejel nalevo, pořád se zdviženou šavlí, když na mě Daubenton silným hlasem zavolal: „Neboj se, nehýbej se, skoncuju to!“ Sotva ta slova dořekl, jeho puška vystřelila; měl víc štěstí než já. Kyrysníka zasáhne kulka, která mu vnikne pod pravé podpaží a vyjde na levé straně. Vyrazí divoký výkřik, křečovitě sebou trhne a v tu chvíli mu šavle klesne zároveň s paží, která ji držela. Potom, chrlící proudy krve z úst, se naklonil tělem dopředu na hlavu svého koně, který se nehnul, a zůstal v té poloze jako mrtvý.

Sotva se Daubenton zbavil protivníka a odvázal Moutona, aby se zmocnil koně, uslyšeli jsme za sebou velký hluk a potom výkřiky: „Vpřed! Na bodák!“ Hned vylézám ze svého vozu, dívám se tím směrem, odkud křik přichází, a zahlédnu maršála Neye s puškou v ruce, jak přibíhá v čele části zadního voje.

Rusové, když ho uvidí, dají se na útěk všemi směry; ti, kdo se vrhnou napravo ke straně pláně, narazí na široký příkop plný ledu a sněhu, který jim brání přejít; několik se jich v něm i s koňmi propadne, jiní zůstanou uprostřed silnice a nevědí kam. Zadní voj se zmocnil několika koní a jezdce nechal jít pěšky mezi sebou, aby je pak opustil, neboť co se s nimi dalo dělat? Člověk už nedokázal vést ani sám sebe.

Nikdy nezapomenu na vznešené vzezření, které měl maršál v té chvíli, na jeho hrozivý postoj, když hleděl na nepřítele, a na důvěru, kterou vléval do nešťastných nemocných a raněných, kteří ho obklopovali. Byl v tu chvíli takový, jak se líčí hrdinové antiky. Lze říct, že byl v posledních dnech toho zhoubného ústupu zachráncem trosek armády.

Všechno, co jsem právě vyprávěl, se odehrálo za necelých deset minut. Daubenton se zbavoval Moutona, aby se zmocnil koně toho, koho právě vyřadil z boje, když tu se zpoza houštiny mladých jedliček vynoří nějaký chlap, přistoupí, shodí kyrysníka ze sedla, popadne koně za uzdu a odvádí ho pryč. Daubenton na něj křičí: „Stůj, lumpe! To je můj kůň! To já jsem sundal toho jezdce!“ Ale ten druhý, v němž jsem právě poznal granátníka, který první vystřelil na Rusy, utíká s koněm uprostřed tlačenice lidí, kteří se derou kupředu. Tu na mě Daubenton zavolá: „Hlídej Moutona! Běžím za koněm; musí mi ho vrátit, nebo bude mít co dělat se mnou!“ Ještě nedořekl poslední slovo, když jako příval přijde přes 4000 opozdilců všech národů a oddělí mě od něj i od Moutona, kterého jsem už nikdy neviděl. Ti lidé, které maršál hnal před sebou, vyšli z Vilna po mně.

Když se naskytla příležitost mluvit o plukovním psovi, musím podat jeho životopis:

Mouton byl s námi od roku 1808; našli jsme ho ve Španělsku, u Benaventu, na břehu řeky, na níž Angličané strhli most. Přišel s námi do Německa; v roce 1809 byl u bitev u Esslingu a u Wagramu, potom se zase vrátil do Španělska v letech 1810 a 1811. Odtamtud vyrazil s plukem na ruské tažení, ale v Sasku se ztratil nebo ho ukradli, neboť Mouton byl krásný pudl: deset dní po našem příchodu do Moskvy jsme byli převelice překvapeni, když jsme ho znovu uviděli; oddíl patnácti mužů, který vyrazil z Paříže několik dní po našem odchodu, aby se připojil k pluku, šel místem, kde se ztratil, a pes poznal uniformu pluku a šel za oddílem.

Jak jsem šel uprostřed mužů, žen, a dokonce i několika dětí, rozhlížel jsem se pořád, jestli neuvidím Daubentona, a litoval jsem, že jsem se od něj oddělil; ale vzadu jsem viděl jen maršála Neye se zadním vojem, který zaujímal postavení na malém pahorku, kde Hesence napadli.

Po té šarvátce jsem se musel znovu zastavit, tak mě trápily koliky. Před sebou jsem viděl ponarskou2 horu od úpatí až k vrcholu. Silnice, vedoucí ve třech čtvrtinách levého svahu, se rýsovala množstvím vozů, které vezly přes sedm milionů ve zlatě a stříbře, a jinými zavazadly ve vozech tažených koňmi, jejichž síly byly vyčerpány, takže je museli opouštět.

O čtvrt hodiny později jsem došel na úpatí hory, kde se v noci tábořilo; bylo tam ještě vidět místa po ohních, z nichž část ještě hořela, a kolem nich se ohřívalo několik mužů, aby si odpočinuli, než na horu vystoupí. Tam jsem se dozvěděl, že vozy, které předešlého dne o půlnoci vyjely z vilenského předměstí a došly k úžině, nemohly dál. Jeden z prvních vozů se při převrhnutí otevřel a peníze z něj pobrali ti, kdo byli nablízku. Ostatní vozy musely zastavit od vrcholu až dolů. Mnoho koní padlo, aby už nevstali.

Zatímco mi to vyprávěli, bylo slyšet střelbu zadního voje maršála Neye a po naší levici byli vidět kozáci, které přitahoval pohled na kořist, ale kteří postupovali jen opatrně a čekali, až zadní voj přejde, aby mohli bez nebezpečí sklízet.

Znovu jsem se dal do chůze, ale místo abych šel po silnici, kde byly vozy, obešel jsem horu zprava, kde se pokusilo projet několik vozů, ale skoro všechny se převrátily do příkopu na kraji cesty, kterou si chtěly prorazit. Byl tam jeden vůz, v němž zůstalo ještě mnoho vaků. Rád bych byl jeden vylovil, ale ve stavu slabosti, v jakém jsem byl, jsem se neodvážil do toho pustit, ze strachu, že kdybych do příkopu sestoupil, už bych z něj nevylezl. Naštěstí jeden ošetřovatel z vilenské posádky, když viděl mé rozpaky, byl tak ochotný, že tam sestoupil a hodil mi jeden, v němž jsem našel čtyři krásné košile z jemného plátna, které jsem potřeboval nejvíc, a krátké kalhoty z bavlněného sukna: byl to vak jednoho válečného komisaře, jak ukazovala adresa.

Spokojený, že jsem našel prádlo, já, který jsem od 5. listopadu nevyměnil košili, jejíž ubohé cáry byly plné havěti, dal jsem si všechno do torny.

O kus dál jsem sebral krabici, v níž byly dva nádherné skládací klobouky. Protože to bylo velmi lehké, dal jsem si ji pod paži, opravdu nevím proč, nejspíš abych to vyměnil za něco jiného, kdyby se naskytla příležitost.

Cesta, po které jsem šel, zahýbala doleva křovím, aby se odtamtud připojila k hlavní silnici. Tu cestu vyšlapali první lidé, kteří za úsvitu přešli horu. Po půlhodině namáhavé chůze jsem uslyšel silnou střelbu provázenou velkým křikem, který přicházel od strany silnice, kde byly vozy; to maršál Ney, když viděl, že pokladnu nelze zachránit, dával ji rozdělit vojákům a zároveň dával rozdělovat proti kozákům rány z pušek, aby jim zabránil postupovat.

Na své straně, napravo, jsem je viděl, jak nenápadně postupují, neboť je zastavovalo jen několik lidí jako já, rozptýlených sem a tam po hoře, kteří se snažili dostat na silnici. Najednou jsem se musel zastavit, nohy mě už nenesly; dal jsem si pořádný doušek kořalky a šel jsem dál; došel jsem na místo hory nedaleko od silnice, a jak jsem se díval, kterým směrem se dát, sníh se pode mnou propadl a zapadl jsem víc než pět stop hluboko. Byl jsem v něm až po oči; málem jsem se udusil a jen s velkou námahou jsem se dostal ven, celý promrzlý.

O kus dál jsem zahlédl boudu, a protože jsem viděl, že tam jsou lidé, zastavil jsem se tam; bylo to asi dvacet vojáků, skoro všichni od gardy, a všichni měli pytle pětifrankových mincí.

Několik jich, když mě uviděli, začalo křičet: „Kdo chce sto franků za dvacetifrankový zlaťák?“ Ale protože se tam nenašli směnárníci, byli ve velkých rozpacích a nakonec je nabízeli těm, kdo žádné neměli. V tu chvíli mi záleželo víc na životě než na penězích: odmítl jsem, neboť jsem měl asi osm set franků ve zlatě a přes sto franků v pětifrankových mincích.

Zůstal jsem v té boudě tak dlouho, abych si upravil ovčí kůži na hlavě, aby mi chránila uši před zimou, ale nemohl jsem si vyměnit košili, čas tlačil. Vyšel jsem za hudebníky obtíženými stříbrem, kteří ale v takovém stavu nemohli dojít daleko.

Výstřely, které nepřestávaly zaznívat, se přibližovaly, takže jsme museli přidat do kroku. Ti, kdo byli obtíženi stříbrem, nemohli to snadno udělat, a tak si ulehčovali náklad tím, že třásli pytli, aby z nich vypadaly pětifrankové mince, a říkali, že bylo lepší je nechat ve vozech, tím spíš, že tam bylo zlato, ale že neměli čas vypáčit truhly; že ale mnozí měli pytle dvojitých napoleondorů.

O kus dál jsem viděl ještě několik dalších, kteří přicházeli od směru, kde byly vozy, a nesli v rukou pytle peněz: protože byli bez sil a měli omrzlé nebo zkřehlé prsty, volali na ty, kdo žádné neměli, aby jim dali část, ale stávalo se, že ten, kdo je kus cesty nesl a chtěl je dát jiným, už žádné neměl; je dokonce jisté, že dál lidé, kteří žádné peníze neměli, nutili ty, kdo je nesli, aby se s nimi rozdělili, a že ubohému čertovi, který je nesl už dlouho, vyrvali pytel, a byl velmi šťastný, když se při obraně toho, co měl, zvedl ze země, neboť byl vždycky ten slabší.

Dostal jsem se na silnici, a protože mi nebyla příliš zima, zastavil jsem se, abych si odpočinul. Viděl jsem přicházet další lidi ještě obtížené stříbrem, kteří se chvílemi zastavovali, aby vystřelili na kozáky. Výš se zastavil zadní voj, aby ještě nechal projít několik mužů a několik saní s raněnými, na které naložili, kolik jen mohli, soudků se stříbrem. To nebránilo tomu, aby lidé, zlákaní kořistí, ještě zůstali vzadu, a večer v táboře mě ujišťovali, že mnozí brali z vozů spolu s kozáky.

Šel jsem namáhavě dál. Viděl jsem k sobě přicházet důstojníka Mladé gardy, velmi dobře oblečeného, zdravého, kterého jsem hned poznal. Jmenoval se Prinier; byl to jeden z mých přátel, už osm měsíců důstojník. Překvapilo mě, že jde tím směrem, odkud jsme přicházeli, a zeptal jsem se ho, když jsem ho oslovil jménem, kam jde: on se zeptal mě, kdo jsem. Při té nečekané otázce od kamaráda, se kterým jsem byl pět let u téhož pluku a poddůstojníkem jako on, jsem se nemohl zdržet pláče, když jsem viděl, že mě nepoznává proto, že jsem změněný a ubohý. Ale za chvíli: „Cože, můj milý příteli, to jsi ty! Jak jsi na tom bídně!“ Přitom mi podal polní láhev, kterou měl zavěšenou u boku a v níž bylo víno, a řekl mi: „Napij se!“ A protože jsem měl volnou jen jednu ruku, statečný Prinier mě levou rukou podpíral a druhou mi naléval víno do úst.

Zeptal jsem se ho, jestli nepotkal trosky armády; řekl mi, že ne, že byl minulou noc ubytován v mlýně čtvrt míle od silnice a že je velmi pravděpodobné, že kolona za tu dobu prošla, ale že viděl její smutné stopy v podobě několika mrtvol, na které narazil cestou; že teprve od včerejška ví, ale ještě velmi mlhavě, o pohromách, které jsme utrpěli; že jde k armádě, jak má rozkaz: „Ale žádná armáda už není!“ — „A výstřely, které slyším?“ — „To je zadní voj, kterému velí maršál Ney.“ — „V tom případě,“ odpověděl mi, „půjdu k zadnímu voji.“

Přitom mě obejme na rozloučenou, ale při tom pohybu si všimne, že mám pod paží krabici; ptá se mě, co v ní je. Když jsem mu řekl, že klobouky, a on o ně požádal, dal jsem mu je s velkou radostí. Bylo to právě to, co mu chybělo, neboť měl na hlavě ještě poddůstojnickou čáku.

Víno, které mi dal vypít, mi zahřálo žaludek: umínil jsem si jít až k prvnímu táboru; hodinu poté, co jsem se rozloučil s Prinierem, jsem zahlédl ohně.

Byli to pěší myslivci. Přiblížil jsem se jako prosebník. Řekli mi, aniž by se na mě podívali: „Udělejte jako my, dojděte si pro dříví a udělejte si oheň!“ Tu odpověď jsem čekal; tak se vždycky odpovídalo těm, kdo zůstali sami. Bylo jich šest, jejich oheň nebyl nijak skvělý; neměli ani přístřešek, aby se chránili před větrem a sněhem, kdyby začal padat.

Dlouho jsem stál za nimi a občas jsem naklonil tělo a ruce dopředu, abych pocítil trochu tepla. Nakonec, zmožený spánkem, jsem si vzpomněl na láhev kořalky. Nabídl jsem ji, přijali ji, a dostal jsem místo. Láhev jsme vyprázdnili kolem dokola, a když jsme skončili, usnul jsem vsedě na torně s hlavou v dlaních. Spal jsem snad dvě hodiny, často mě budila zima a bolesti. Když jsem se probudil, využil jsem toho trochu ohně, který ještě zbýval, abych si uvařil trochu rýže v konvičce, kterou mi prodal Žid. Nejdřív jsem nabral sníh kolem sebe, rozpustil ho a dal do něj rýži, která se nakonec napůl uvařila. Protože jsem ji nemohl dobře nabírat lžící a jeden myslivec napravo ode mě jedl se mnou, vyklopil jsem ji na dno své čáky, která byla dutá: tak jsme ji snědli. Potom jsem zaujal původní polohu, a protože mráz nebyl té noci příliš krutý, znovu jsem usnul.

11. prosince. — Když jsem se probudil, ještě se dlouho nemělo rozednívat. Upravil jsem si nohu a vstal, abych se dal znovu na pochod, neboť jsem musel, nechtěl-li jsem riskovat, že zahynu bídou jako tolik jiných, dohnat kamarády. Šel jsem sám až do rozednění a občas jsem se zastavil u opuštěného ohně, kde jsem nacházel mrtvé nebo umírající. Když se rozednilo, potkal jsem několik vojáků od pluku, kteří mi řekli, že spali se štábem.

O kus dál jsem zahlédl člověka, který měl na ramenou ovčí kůži a šel namáhavě opřený o pušku. Když jsem byl u něj, poznal jsem v něm furýra naší roty. Když mě uviděl, vykřikl překvapením a radostí, neboť ho ujišťovali, že jsem zůstal ve Vilně v zajetí. Ubohý Rossi, tak se jmenoval, měl obě nohy omrzlé a zabalené do kusů ovčí kůže. Vyprávěl mi, že se oddělil od trosek pluku, protože nemohl jít tak rychle jako ostatní, a že naši přátelé mají o mě velký strach. Po tvářích mu stékaly dvě velké slzy, a když jsem se ho ptal proč, rozplakal se a zvolal: „Ubohá matko, kdybys věděla, jak na tom jsem! Je konec, už nikdy neuvidím Montauban!“ — tak se jmenovalo jeho rodiště. Snažil jsem se ho utěšit tím, že jsem mu ukázal, že moje postavení je ještě smutnější než jeho. Šli jsme spolu část dne; často jsem se musel zastavit kvůli průjmu, a ačkoli jsem si nemusel rozepínat kalhoty, abych vykonal potřebu, ztrácel jsem přesto čas, neboť od Vilna, protože jsem si kvůli omrzlým nebo zkřehlým prstům nemohl znovu připnout šle, rozpáral jsem si kalhoty zepředu až dozadu; držel jsem je pomocí starého kašmírového šálu, který mi stahoval břicho; tak jsem se, když jsem potřeboval, zastavil a vestoje vykonal všechno najednou. Když jsem něco snědl, byl jsem si jist, že to za chvíli zase pustím.

Mohlo být poledne, když jsem navrhl, abychom se zastavili ve vesnici, kterou jsme viděli před sebou. Vešli jsme do domu opuštěného obyvateli; našli jsme tam tři nešťastné vojáky, kteří nám řekli, že protože nemohou dál, rozhodli se tam zemřít. Předestřeli jsme jim, jaký osud je čeká, až padnou do moci Rusů. Místo odpovědi nám ukázali nohy; nic hroznějšího jsem neviděl: víc než polovina prstů jim chyběla a zbytek byl na spadnutí. Barva jejich nohou byla modrá a, abych tak řekl, v hnilobě. Patřili ke sboru maršála Neye. Snad je, až tudy o něco později projde, zachránil.

Zastavili jsme se dost dlouho, abychom uvařili trochu rýže, kterou jsme snědli. Upekli jsme si také trochu koniny, abychom měli co jíst v případě potřeby; pak jsme vyrazili a slíbili si, že se neoddělíme, ale přišla velká tlačenice opozdilců, strhla nás a přes všechno naše úsilí jsme byli odděleni a už jsme se nemohli najít.

Došel jsem k vodnímu mlýnu: tam jsem viděl vojáka, který chtěl přejít po ledu na mlýnském potoce a propadl se. Ačkoli měl vodu jen po pás, uprostřed ker ho nemohli vytáhnout. Dělostřelečtí důstojníci, kteří našli ve mlýně provazy, mu je hodili, ale neměl sílu chytit konec; ačkoli ještě žil, byl zmrzlý a bez hnutí.

O kus dál jsem se dozvěděl, že pluk, jestli se mu tak vůbec ještě dalo říkat, má nocovat v Žižmorech; abych tam došel, zbývalo mi ještě pět mil. Rozhodl jsem se, že je ujdu, i kdybych se měl plazit po kolenou; ale kolik mě to stálo námahy! Padal jsem vysílením do sněhu a myslel jsem, že už nevstanu; naštěstí od té doby, co jsem se oddělil od Rossiho, mráz hodně polevil. Po nadlidském úsilí jsem vešel do vesnice; byl nejvyšší čas, neboť jsem udělal všechno, co člověk může udělat, aby unikl pařátům smrti.

První, co jsem při vstupu zahlédl, byl velký oheň napravo u štítu vyhořelého domu. Protože jsem nemohl dál, dovlekl jsem se k němu, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem poznal své kamarády! Když jsem byl u nich, padl jsem skoro v mdlobách.

Grangier mě poznal a spolu s dalšími mými přáteli mi spěchal na pomoc; uložili mě na slámu: bylo to počtvrté, co jsme ji našli od té doby, co jsme vyrazili z Moskvy. Pan Serraris, poručík roty, který měl kořalku, mi dal trochu napít; potom mi dali koňský vývar, který mi chutnal, neboť tentokrát byl osolený solí, kdežto do té doby jsme všechno solili prachem.

Koliky mě chytily silněji než kdy jindy; zavolal jsem Grangiera a řekl jsem mu, že si myslím, že jsem otráven. Hned rozpustil v konvičce sníh, aby mi udělal čaj, který si nesl z Moskvy; vypil jsem ho hodně; udělalo mi to dobře.

Přišel ubohý Rossi, stejně zbědovaný jako já; doprovázel ho seržant Bailly, kterého potkal chvíli poté, co se ode mne oddělil. Ten seržant byl ten, se kterým jsem ve Vilně měnil bankovky a se kterým jsem pil kávu u Žida. Bylo mu stejně zle jako mně; když mě uviděl, zeptal se mě, jak se mám, a když jsem mu řekl, jak mi bylo zle po té kávě, už nepochyboval, že nás chtěli otrávit, nebo nás aspoň uvést do stavu, v němž by nás mohli okrást.

Ležel jsem na slámě u velkého ohně a uložil jsem se, jak nejlépe jsem mohl, když jsem najednou ucítil v nohou a ve stehnech tak prudké bolesti, že jsem část noci jen křičel. Slyšel jsem také říkat: „Zítra nebude moct jít!“ Myslel jsem si to také; chystal jsem se udělat, jako už to udělalo mnoho jiných, svou závěť. Zavolal jsem svého důvěrného přítele Grangiera; řekl jsem mu, že dobře vidím, že je se vším konec. Prosil jsem ho, aby se ujal několika drobností a odevzdal je mé rodině, bude-li mít, šťastnější než já, to štěstí, že znovu uvidí Francii. Ty drobnosti byly: hodinky, kříž ze zlata a stříbra, malá váza z čínského porcelánu: ty dvě poslední věci mám dodnes. Chtěl jsem se zbavit i všech peněz, které jsem měl, kromě několika zlaťáků, které jsem chtěl schovat do ovčí kůže, do níž jsem měl zabalenou nohu, v naději, že Rusové, až mě zajmou, nebudou hledat v hadrech.

Grangier, který mě vyslechl, aniž by mě přerušil, se mě zeptal, jestli mám horečku, nebo jestli blouzním: odpověděl jsem mu, že co se týče horečky, opravdu ji mám, ale že neblouzním. Začal mi kázat a připomínal mi mou odvahu v situacích hroznějších, než v jaké jsme byli: „Ano,“ řekl jsem mu, „ale tehdy jsem měl víc síly než teď!“ Ujišťoval mě, že jsem říkal totéž při přechodu Bereziny, kde mi bylo přinejmenším stejně zle, a že jsem od té doby přesto ušel osmdesát mil; že pokud jde o patnáct, které zbývají do Kovna a které se ujdou za dva dny, není pochyb, že s pomocí přátel je docela dobře ujdu; že zítra se jde jen čtyři míle: „Tak se,“ řekl mi, „snaž odpočinout, ale nejdřív ze všeho si ty věci schovej, já si vezmu jen tvou konvičku a ponesu ji.“ — „A já,“ řekl jiný, „tuhle druhou sumku (doktorovu sumku), která ti musí překážet!“

Mezitím mi Rossi, který ležel vedle mě, řekl: „Můj milý příteli, zítra ráno nezůstanete sám; budu sdílet váš osud, neboť je mi přinejmenším stejně zle jako vám; dnešní den mě tak vysílil, že nemohu dál. Ale,“ řekl mi, „jestli budeme moct jít se zadním vojem, až půjde kolem, uděláme to, protože budeme mít o pár hodin odpočinku víc. Jestli nebudeme mít dost sil, abychom šli za ním, uchýlíme se napravo. V první vesnici, na prvním zámku, na který narazíme, se dáme k dispozici baronovi nebo pánovi: snad se nad námi slitují — trochu umím malovat — až do chvíle, kdy se uzdravíme a budeme se moct dostat do Pruska nebo do Polska, neboť je pravděpodobné, že Rusové nepůjdou dál než do Kovna.“ Řekl jsem mu, že udělám, jak bude chtít.

Pan Serraris, kterému Grangier právě sdělil můj úmysl, přistoupil ke mně, aby mě utěšil; řekl mi, že pokud jde o mé bolesti, to nic není, že pocházejí jen z včerejší únavy; dal mě uložit před oheň, a protože naštěstí dříví nechybělo, udělali dobrý oheň, až jsem se pekl. Ten oheň mi udělal tak dobře, že jsem cítil, jak bolesti ustupují, a pocítil jsem pohodu, díky níž jsem několik hodin spal. Stejně tak tomu bylo s ubohým Rossim.

Roku 1830 jsem byl jmenován štábním důstojníkem v Brestu; v den mého příjezdu, když jsem seděl u stolu se ženou a dětmi v hotelu Provence, kde jsem byl ubytován, seděl naproti mně člověk velmi dobrého vzezření, který se na mě často díval. Každou chvíli přestal jíst, opřel si pravou paži o stůl, aby si podepřel hlavu, a zdálo se, že přemýšlí, nebo spíš že si vybavuje nějaké vzpomínky. Potom hovořil s pánem domu. Žena, která seděla vedle mě, mě na něj upozornila: „Opravdu,“ řekl jsem jí, „ten člověk mi začíná vrtat hlavou, a bude-li to tak pokračovat, zeptám se ho, co ode mě chce!“ V tu chvíli vstane, hodí ubrousek na zem a odejde do kanceláře, kde byla kniha hostů. Vrátí se do sálu a zvolá hlasitě: „To je on! Nemýlil jsem se!“ (a oslovil mě jménem.) „To je můj přítel!“

Poznávám ho po hlase a padneme si do náruče. Byl to Rossi, kterého jsem neviděl od roku 1813, sedmnáct let! Myslel si, že jsem mrtvý, a já jsem si totéž myslel o něm, neboť jsem se po návratu ze zajetí dozvěděl, že byl raněn pod hradbami Paříže. To shledání zaujalo všechny přítomné, přes dvacet osob; museli jsme vyprávět své příhody z ruského tažení. Udělali jsme to rádi; a tak jsme o půlnoci ještě seděli u stolu a pili šampaňské na památku Napoleona.

Není divu, že jsem kamaráda zprvu nepoznal, neboť z útlého člověka, jakým býval, jsem ho teď nacházel silného a statného, s vlasy skoro šedivými: byl z Montaubanu a byl bohatým obchodníkem.

Když přišla chvíle odchodu, už jsem nepomýšlel na to, že zůstanu, ale nemohl jsem jít sám; Grangier a Leboude mě podpírali pod paží; totéž udělali s Rossim. Po půlhodině pochodu mi bylo mnohem lépe, ale celou cestu jsem potřeboval pomoc jedné paže, a často dvou. Tak jsme došli brzy do vesničky, kde jsme měli nocovat; bylo tam velmi málo obydlí, a ačkoli jsme přišli mezi prvními, museli jsme spát na dvoře. Náhoda nám opatřila hodně slámy; přikrývali jsme se jí, ale protože nás neštěstí pořád pronásledovalo, sláma chytla. Každý se zachránil, jak mohl; několika lidem shořel plášť. Jeden furýr vélitů jménem de Couchère dopadl hůř než ostatní; chytla mu patrontaška, v níž byly náboje; popálil si celý obličej, a pokud jde o mne, bez pomoci kamarádů bych se snad upekl, protože jsem se nemohl hýbat, kdyby mě nebyli vzali za ramena a za nohy a neodtáhli k boudě, kde byl ubytován generál Roguet s jinými vyššími důstojníky, kteří utekli, když uviděli plameny, protože si mysleli, že hoří obydlí.

Po té nehodě se zvedl severní vítr, který prudce foukal, a protože jsme byli bez přístřeší, vešli jsme do generálova domu, který měl dvě světnice. Jednu jsme zabrali proti jeho vůli; natlačili jsme se jeden vedle druhého; víc než polovina musela celou noc stát, ale pořád to bylo lepší než zůstat vystaveni nečasu, který by neomylně zahubil tři čtvrtiny z nás (13. prosince). Denní pochod, který nás čekal do Kovna, měřil nejméně deset mil; a tak nás generál Roguet poslal na cestu před rozedněním.

Napadly kroupy smíšené s deštěm, které na silnici utvořily led, po kterém se nedalo jít. Kdybych neměl jako předešlého dne pomoc přátel, byl bych nejspíš jako mnozí jiní skončil svou velkou cestu v poslední den, kdy jsme opouštěli Rusko.

Sotva se začínalo rozednívat, došli jsme k úpatí hory, která byla samý led: kolik námahy nás stálo ji přejít! Museli jsme se seskupit do houfů, pevně semknutých jeden k druhému, abychom se navzájem podpírali. Mohl jsem si všimnout, že na tom pochodu byli lidé ochotnější si pomáhat. Nejspíš proto, že si mysleli, že mohou dojít na konec cesty. Vzpomínám si, že když někdo upadl, bylo slyšet volání: „Stát! Jeden upadl!“ Viděl jsem jednoho seržant-majora od našeho praporu, jak zvolal: „Tak stát! Přísahám, že se nepůjde dál, dokud nezvednou a nepřivedou ty dva muže, které nechali vzadu!“ Díky jeho ráznosti byli zachráněni.

Když jsme došli na vrchol hory, bylo už dost světla, aby bylo vidět, ale svah byl tak příkrý a led tak lesklý, že se nikdo neodvažoval pustit dolů. Generál Roguet, několik důstojníků a několik sapérů, kteří šli první, upadli. Někteří vstali, a ti, kdo byli dost silní, aby se ovládali, sjeli po zadku a řídili se rukama; jiní, slabší, se pustili napospas Boží milosti. To znamená, že se kutáleli jako sudy. Byl jsem mezi těmi posledními a byl bych se nejspíš zřítil do rokle a ztratil se ve sněhu, nebýt Grangiera, který, plný odvahy a ještě silný, se stavěl pořád přede mě, couval a zastavoval se v tom směru, kde jsem se měl při kutálení zastavit. Tu zarazil bodák pušky do ledu, aby se udržel, a když jsem k němu dorazil, znovu odklouzal o kus dál a udělal totéž. Došel jsem dolů potlučený, zbědovaný a s krvavou levou rukou.

Generál dal zastavit, aby se přesvědčil, jestli všichni došli, a protože se předešlého dne zjišťoval počet přítomných, s radostí jsme viděli, že nikdo nechybí. Rozednilo se úplně: tu si s překvapením všimli, že horu bylo možné obejít zprava, kde byl jen sníh. Ti z jiných sborů, kteří šli po nás, přicházeli z té strany bez nehody. Ten přechod mě unavil tak, že jsem mohl jít jen velmi pomalu, a protože jsem nechtěl zneužívat ochoty přátel, prosil jsem je, aby šli s kolonou. Přesto se mnou zůstal jeden voják od roty: byl to Piemonťan a jmenoval se Faloppa; několik dní jsem ho neviděl.

Kdo měl to štěstí, že si pořád uchoval zdraví, neměl omrzlé nohy a šel pořád v čele kolony, neviděl ty pohromy tak jako ti, kdo byli jako já nemocní nebo zmrzačení, neboť ti první viděli jen ty, kdo padali kolem nich, kdežto ti poslední šli přes dlouhou stopu mrtvých a umírajících, kterou za sebou nechávaly všechny sbory. Měli ještě tu nevýhodu, že jim nepřítel šlapal na paty.

Faloppa, ten voják od roty, kterého se mnou nechali, nebyl na tom, jak se zdálo, o nic lépe než já; šli jsme spolu čtvrt hodiny, když se ke mně otočil a řekl mi: „Inu, pane seržante! Kdybychom tu měli ty hrnečky sádla, které jste mi dal vyhodit, když jsme byli ve Španělsku, byl byste moc rád a mohli bychom si uvařit dobrou polévku!“ Neříkal to poprvé, a tady je proč; je to dost směšná příhoda:

Jednoho dne, když jsme se vrátili z dlouhé výpravy v asturských horách, přišli jsme na byt do Saint-Hiliaume3, městečka v Kastilii na břehu moře. Byl jsem se svým oddílem ubytován ve velkém domě, který tvořil pravé křídlo radnice.4 Tu velmi prostornou část obýval starý mládenec docela sám. Když jsme k němu přišli, zeptali jsme se ho, jestli bychom si za peníze nemohli opatřit máslo nebo sádlo, abychom si mohli uvařit polévku a připravit fazole. Ten člověk nám odpověděl, že ani za zlato by se v celém městě nic nenašlo. Za chvíli jsme šli k nástupu. Nechal jsem Faloppu vařit a pověřil jsem jiného muže, aby ve městě hledal máslo nebo sádlo, ale nic nenašel. Když jsme se vrátili, první, co nám Faloppa řekl, bylo, že hospodář je lump: „Jak to?“ řekl jsem mu. — „Jak to?“ odpověděl nám, „podívejte!…“

Ukázal mi tři kameninové hrnečky s krásným sádlem, v němž jsme poznali husí sádlo. Tu každý zvolal: „Vidíte toho darebáka Španěla! Vidíte toho lumpa!“ Náš kuchař uvařil dobrou polévku a navrchu kotle připravil fazole. Dali jsme se do jídla pod velkým krbem, který vypadal jako průjezdní brána, když se Španěl vrátil, zahalený do svého hnědého pláště, a když viděl, že jíme, popřál nám dobrou chuť. Zeptal jsem se ho, proč nám nechtěl dát sádlo za peníze, když nějaké měl. Odpověděl mi: „Ne, señore, neměl jsem žádné; kdybych nějaké měl, byl bych vám ho dal rád, a zadarmo!“ Tu Faloppa vzal jeden hrneček a ukázal mu ho: „A tohle není sádlo, co, ty španělský lumpe?“ Když se podívá na hrneček, změní barvu a stojí jako opařený. Když na něj naléhali, aby odpověděl, řekl nám, že je to pravda, že je to sádlo, ale manteca de ladron (zlodějské sádlo); že on je městský kat a že to, co jsme našli a s čím jsme uvařili polévku, je sádlo z oběšenců, které prodává lidem, kteří mají bolesti, aby se jím natírali.

Sotva to dořekl, letěly mu po hlavě všechny lžíce; stačil jen utéct. A nikdo z nás, ač jsme měli hrozný hlad, už nechtěl jíst fazole; polévku jsme ostatně měli skoro celou snědenou. Jen Faloppa jedl pořád dál a říkal, že Španěl lhal: „A i kdyby to byla pravda?“ řekl, „polévka byla dobrá a fazole ještě lepší!“ Přitom mi je nabízel, abych ochutnal, ale udělalo se mi nevolno a vyvrhl jsem všechno, co jsem měl v žaludku. Šel jsem ke kořalečníkovi naproti našemu bytu; zeptal jsem se ho, kdo je ten člověk, u kterého jsme ubytováni; pokřižoval se a několikrát opakoval: Ave, Maria purissima, sin peccado concebida! Řekl mi, že je to katův dům. Ještě nějakou dobu se mi z toho dělalo zle, ale Faloppa si při odchodu odnesl zbytek sádla, s nímž nám prý chtěl ještě uvařit polévku. Musel jsem mu ho dát vyhodit, a proto mi v Rusku, když jsme neměli co jíst, pořád říkal to, co jsem uvedl.

Půl hodiny jsme neztratili kolonu z očí, důkaz, že jsme šli docela dobře. Je pravda, že cesta byla lepší, ale za chvíli zhrbolatěla a byla stejně kluzká jako ráno. Mráz byl velmi štiplavý a už jsme potkali několik lidí, kteří umírali na silnici, ačkoli byli oblečeni do hustých kožešin. Je ovšem třeba říct, že svůj podíl na tom mělo i vyčerpání. Faloppa několikrát upadl, a myslím, že kdybych s ním nebyl, abych mu pomohl vstát, byl by zůstal na silnici.

Cesta se zlepšila: mohli jsme zahlédnout dlouhý had kolony, která šla před námi. Zdvojnásobili jsme úsilí, abychom ji dohnali, ale nepodařilo se nám to. Narazili jsme cestou na osadu o pěti až šesti domech, z nichž polovina hořela; zastavili jsme se tam. Kolem bylo několik mužů, z nichž část vypadala, že nemůže dál, a několik padlých umírajících koní, kteří sebou házeli na sněhu. Faloppa si pospíšil a uřízl kus stehna jednoho z nich, který jsme upekli na špičkách šavlí na ohni hořících domů.

Zatímco jsme byli zaměstnáni touto prací, ozvalo se několik výstřelů z děla ze směru, odkud jsme přišli. Hned jsem se podíval tím směrem a zahlédl jsem masu víc než deseti tisíc opozdilců všech zbraní, v nepořádku po celé šíři silnice. Za nimi šel zadní voj. Později jsem si myslel, že maršál Ney dával občas střílet z děla, aby všichni ti nešťastníci věřili, že jsou Rusové blízko, a tím je přiměl zrychlit krok, aby ještě téhož dne došli do Kovna. Byla to část trosek Velké armády.

Naše maso nebylo ještě ani napůl upečené, když jsme usoudili, že bude moudré co nejrychleji zmizet, abychom nebyli strženi tím novým přívalem.

Měli jsme ještě šest mil do Kovna; a už jsme byli vyčerpaní únavou; mohlo být jedenáct hodin; Faloppa mi říkal: „Pane seržante, dnes tam nikdy nedojdeme; ten cop je moc dlouhý.5 Z téhle čertovské země se nikdy nedostaneme, je konec; už neuvidím svou krásnou Itálii!“ Ubohý chlapec, říkal pravdu!

Šli jsme už dobrou hodinu od chvíle, kdy jsme si naposledy odpočinuli, když jsme potkali několik skupin mužů po čtyřiceti, padesáti, víc či méně, složených z důstojníků, poddůstojníků a několika vojáků, kteří nesli uprostřed sebe orla svého pluku. Ti lidé, jakkoli byli nešťastní, se zdáli hrdí, že dosud dokázali uchovat a ohlídat ten posvátný svěřený poklad. Bylo vidět, že se vyhýbají tomu, aby se na pochodu míchali s velkými masami, které pokrývaly silnici, neboť by nemohli jít pospolu a v pořádku.

Šli jsme, jak dlouho jsme mohli, s těmi malými oddíly; dělali jsme všechno, co jsme mohli, abychom jim stačili, ale když se znovu ozvalo dělo a střelba z pušek, zastavili se na povel člověka, o němž by nikdo nedokázal podle cárů, které ho pokrývaly, říct, kým může být; nikdy nezapomenu na tón jeho povelu: „Nuže, děti Francie, ještě jednou stát! Nesmí se říkat, že jsme přidali do kroku, když jsme slyšeli dělo! Čelem vzad!“ A hned se beze slova seřadili a obrátili se tam, odkud přicházel hluk. Pokud jde o nás, kteří jsme neměli prapor k obraně, protože byl přes míli vpředu, vlekli jsme se dál. Měli jsme toho dne velké štěstí, že mráz nebyl krutý, neboť jsme víc než desetkrát únavou upadli do sněhu, a kdyby mrzlo jako předešlého dne, byli bychom tam jistě zůstali.

Když jsme nějakou dobu šli uprostřed osamělých lidí jako my, zahlédli jsme před sebou pohyblivou čáru; poznali jsme, že je to kolona, zdánlivě velmi semknutá, která chvílemi šla, pak se zastavovala, aby se zase dala do pohybu. Mohli jsme poznat, že na tom místě je úžina. Silnice je tam sevřena napravo v délce 500 až 600 metrů pahorkem, do něhož byla vyříznuta, a nalevo velmi širokou řekou, kterou pokládám za Němen. Tam se lidé, nuceni se shromáždit a čekat, až projede několik vozů, které jely z Vilna, tlačili a strkali v nepořádku: každý chtěl projít první. Mnozí sestupovali na řeku pokrytou ledem, aby se dostali na pravou stranu kolony nebo na konec úžiny. Několik těch, kdo byli úplně na kraji, shodili ze hráze, která byla kolmá a byla na tom místě nejméně pět stop vysoká; několik se jich zabilo.

Když jsme došli na levé křídlo té kolony, museli jsme udělat jako ti, kdo šli před námi, museli jsme čekat. Potkal jsem jednoho seržanta vélitů od našeho pluku jménem Poumo, který mi navrhl, abychom s ním přešli řeku, a říkal, že na druhé straně najdeme obydlí, kde bychom mohli strávit noc, a že potom nazítří ráno, dobře odpočatí, se snadno dostaneme do Kovna, neboť je to prý už nanejvýš dvě míle. Na jeho návrh jsem přistoupil tím spíš, že jsem už necítil sílu jít daleko, a k tomu ta naděje, že strávím noc v domě, u ohně! Řekl jsem Faloppovi, aby šel za námi. Poumo sestoupil první; šel jsem za ním a sjel jsem po zadku, ale když jsem udělal pár kroků po sněhu, který pokrýval řeku ve velkých hromadách, viděl jsem, že dál jít nelze. Tu jsem dal znamení Faloppovi, který ještě nesestoupil, aby zůstal, neboť jsem právě poznal, že pod sněhem jsou jen hromady zašpičatělého ledu, navrstvené jedna na druhou, tvořící místy hrbolaté kupy a jiné, pod nimiž byly dutiny. Ten zmatek na řece nejspíš vznikl po oblevě, potom po odchodu ledů, po kterém přišel silný mráz, který je zastihl a zastavil v jejich běhu.

Mezitím se Poumo, který šel pár kroků přede mnou, zastavil, a když viděl, že za ním nejdu, přesto přešel se třemi starými granátníky gardy, ale jen s velkou námahou došli na druhý břeh.

Přiblížil jsem se k Faloppovi, od něhož mě dělila jen výška hráze, abych mu řekl, ať jde podél levého křídla kolony; že pokud jde o mne, když jsem už sestoupil na led, půjdu takhle až na konec úžiny a tam budu čekat. Hned jsem se dal do chůze pod tou masou lidí, kteří pomalu postupovali a potom se zastavovali s křikem a klením, neboť ti, kdo byli na kraji, se báli, že spadnou ze hráze dolů na led, jak se to už stalo několika, které bylo vidět raněné, na jejichž zvednutí nikdo nemyslel a kteří snad nebyli nikdy zvednuti.

Prošel jsem už tři čtvrtiny délky úžiny, když jsem si všiml, že řeka prudce zahýbá doleva, kdežto silnice, která se rozšiřovala, šla rovně. Musel jsem se vrátit skoro do poloviny úžiny, na místo, kde se mi hráz zdála nižší, a tam jsem marně vynakládal úsilí, slabý, jak jsem byl, a jen s jednou rukou, kterou jsem mohl použít, nedokázal jsem se nahoru dostat.

Vystoupil jsem na hromadu ledu, aby mi lidé mohli, aniž by se museli příliš sklánět, podat pomocnou ruku: levou rukou jsem se opíral o pušku a druhou jsem natahoval k těm, kdo byli na dosah a mohli mě malým úsilím vytáhnout. Ale marně jsem prosil, nikdo mi neodpovídal; nikdo se ani netvářil, že dává pozor na to, co říkám.

Konečně se Bůh nade mnou zase slitoval. Ve chvíli, kdy se ta masa lidí zastavila, zvedl jsem hlavu, a když jsem uviděl jednoho starého jízdního granátníka císařské gardy, v tu chvíli pěšky, s kníry a vousy pokrytými rampouchy a zahaleného do velkého bílého pláště, řekl jsem mu stále týmž tónem: „Kamaráde, prosím vás, když jste jako já od císařské gardy, pomozte mi; když mi podáte ruku, zachráníte mi život!“ — „Jak chcete,“ řekl mi, „abych vám podal ruku? Já už žádné nemám!“ Při té odpovědi jsem málem spadl z hromady ledu. „Ale,“ pokračoval, „jestli se můžete chytit cípu mého pláště, zkusil bych vás odtamtud vytáhnout!“ Tu se sklonil a já jsem se chopil cípu pláště. Chytil jsem se ho i zuby a dostal jsem se na cestu. Naštěstí se v tu chvíli nešlo, neboť by mě byli mohli ušlapat, a snad bych už nikdy nevstal. Když jsem stál pevně, řekl mi starý granátník, abych se ho pevně držel, abychom se neoddělili, což jsem udělal, ale s velkou námahou, neboť úsilí, které jsem právě vynaložil, mě velmi oslabilo.

Za chvíli se začalo jít. Prošli jsme kolem tří padlých koní, jejichž vůz se převrátil do řeky. To působilo zdržení v pochodu; konečně jsme došli na místo, kde se úžina rozšiřovala a kde každý mohl jít volněji.

Sotva jsme za ní udělali padesát kroků, řekl mi starý brigadýr: „Zastavme se trochu, ať si vydechneme!“ Nic jsem si nepřál víc. Tu mi řekl: „Právě jsem vám prokázal službu.“ — „Ano, velikou, zachránil jste mi život.“ — „Už o tom nemluvme,“ pokračoval; „řekl jsem vám, že už nemám ruce, chtěl jsem říct prsty; všechny upadly, takže je to jedno. Musíte mi teď vy prokázat jinou službu. Už nějakou dobu bych potřeboval vykonat přirozenou potřebu, a nemohl jsem, protože jsem neměl pomocníka.“ — „Rozumím vám, starý brachu, rád vám to oplatím!“ Hned jsme poodešli pár kroků na kraj silnice, a rukou, kterou jsem měl ještě zdravou, se mi podařilo, ne bez námahy, rozepnout mu kalhoty. Když bylo hotovo, chtěl jsem mu je zase zapnout, ale bylo mi to nemožné, a nebýt jednoho pomocníka, který byl nablízku a slitoval se nad našimi rozpaky a dokončil, co jsem začal, nebyl bych si nikdy věděl rady.

V tu chvíli přišel Faloppa, kterého jsem nechal u vstupu do úžiny, plakal a klel italsky a říkal, že už nikdy nebude moct jít dál. Starý granátník se mě zeptal, co je to za zvíře, které pláče jako ženská. Řekl jsem mu, že je to barbet6, Piemonťan: „Ten už,“ odpověděl, „neuvidí svoje sviště a medvědy ve svých horách!“ Povzbuzoval jsem ubohého Faloppu, aby šel, podal jsem mu rámě a šli jsme dál za kolonou.

Mohlo být pět hodin; měli jsme ještě přes dvě míle do Kovna. Starý granátník mi vyprávěl, že mu omrzly prsty ještě před Smolenskem, a když trpěl krutými bolestmi až po přechodu Bereziny, našel, když došel do Zembinu, dům, kde strávil noc; že mu té noci upadly všechny prsty jeden po druhém; ale že od té doby netrpí zdaleka tolik; že jeho kamarád, který ho nikdy neopustil, chtěl na hoře u Vilna lézt na kolo,7 aby získal peníze, a že od toho dne ho už neviděl.

Když jsme šli ještě půl hodiny, došli jsme do vesničky, kde jsme se zastavili v jednom z posledních domů, abychom si tam odpočinuli a trochu se ohřáli, ale nemohli jsme tam najít místo, neboť od vchodu domu až dozadu byli jen lidé natažení na špatné slámě, která vypadala jako hnůj, a kteří vydávali srdcervoucí výkřiky provázené klením, když se jich člověk měl to neštěstí dotknout: skoro všichni měli omrzlé nohy a ruce. Museli jsme se uchýlit do stáje, kde jsme potkali jednoho jízdního granátníka gardy od téhož pluku a téže eskadrony jako náš starý. Měl ještě koně, a v naději, že v Kovně najde nemocnici, ujal se svého kamaráda.

Měli jsme ještě míli a půl, a od nějaké chvíle mráz značně zesílil. Ze strachu, aby nebyl ještě prudší, řekl jsem Faloppovi, že musíme jít, ale ubohý čert, který si lehl na hnůj, už nemohl vstát. Jen prosbami a klením se mi s pomocí jízdního granátníka podařilo postavit ho na nohy a vystrčit ze stáje; když byl na silnici, podal jsem mu rámě. Když se trochu zahřál, šel ještě docela dobře, ale mlčky, asi malou míli.

Za tu dobu, co jsme se zdrželi ve vesnici, nás předstihla velká část opozdilců armády — těch, kteří šli v mase; vpředu stejně jako vzadu byli vidět už jen nešťastníci jako my, totiž ti, kterým došly síly. Několik jich leželo na sněhu, znamení jejich blízkého konce.

Faloppa, kterého jsem až dosud pořád bavil tím, že jsem mu říkal: „Už jsme tam! Ještě trochu odvahy!“, klesl na kolena, potom na ruce; myslel jsem, že je mrtvý, a padl jsem vedle něj, zmožený únavou. Mráz, který mě začínal svírat, mě přiměl k úsilí vstát, nebo, abych řekl pravdu, byl to spíš záchvat vzteku, neboť s klením jsem se postavil na kolena. Potom jsem popadl Faloppu za vlasy a posadil ho. Tu se na mě podíval jako otupělý. Když jsem viděl, že není mrtvý, řekl jsem mu: „Odvahu, příteli! Už nejsme daleko od Kovna, protože vidím klášter, který je nalevo od nás; nevidíš ho jako já?“8 — „Ne, pane seržante,“ odpověděl mi; „vidím jen sníh, který se kolem mě točí; kde jsme?“ Řekl jsem mu, že jsme blízko místa, kde máme nocovat a najít chléb a kořalku.

V tu chvíli přivedla náhoda k nám pět sedláků, kteří přecházeli silnici, na níž jsme byli. Navrhl jsem dvěma z nich, že každý dostane pětifrankovou minci, když dovedou Faloppu až do Kovna; ale pod záminkou, že je pozdě a že je jim zima, dělali nějaké potíže. Hned jsem pochopil, že jde spíš o strach, že jim nikdo nezaplatí, neboť mluvili německy a podle několika slov jsem uhodl, o co jde; vzal jsem z brašny dvě pětifrankové mince a dal jim jednu a druhou slíbil, až dojdeme. Byli spokojení; potom jsem řekl ostatním třem, aby se vydali zpátky, kde byl ten myslivec, kolem něhož jsme šli, a že dostanou peníze, když ho dovedou do města; hned tam šli.

Dva sedláci zvedli Faloppu; ale chudákovi už nohy vypověděly službu; zdálo se, že jsou v rozpacích. Tu jsem jim ukázal způsob: posadit ho na pušku a přidržovat ho vzadu každý jednou paží. Ale takhle jsme nedošli daleko. Rozhodli se nést ho na zádech, každý střídavě, zatímco druhý nesl jeho tornu a pušku a vzal mě pod paží, neboť jsem už nemohl zvedat nohy. Na cestě do města, která byla jen půl míle, jsme se museli pětkrát nebo šestkrát zastavit, abychom si odpočinuli a přendali Faloppu na jiná záda: kdybychom museli jít o čtvrt hodiny déle, nikdy bychom nedošli.

Mezitím nás předstihly masy opozdilců, ale mnoho jiných, a také zadní voj, bylo ještě za námi. Bylo ještě slyšet chvílemi několik výstřelů z děla, které jako by nám oznamovaly poslední vzdech naší armády. Konečně jsme došli do Kovna po malé cestě, kterou naši sedláci znali a po které kolona nešla: první místo, které se našemu zraku naskytlo, byla stáj. Vešli jsme tam; sedláci nás tam složili; ale než jsem jim dal poslední pětifrankovou minci, zapřísahal jsem je, aby nám sehnali trochu slámy a dříví. Přinesli nám trochu jednoho i druhého a dokonce nám udělali oheň, neboť pokud jde o mne, nemohl bych se hnout, a Faloppu jsem pokládal za mrtvého: seděl v koutě u zdi, nic neříkal, ale chvílemi se šklebil a potom si dával ruce k ústům, jako by je chtěl sníst. Oheň, rozdělaný před ním, mu jako by vrátil trochu síly. Konečně jsem sedláky zaplatil; než od nás odešli, přinesli nám ještě dříví, a pak odešli a dali mi najevo, že se vrátí. Spolehl jsem se na jejich sliby a dal jsem jim pět franků a prosil je, aby mi přinesli cokoli, chléb, kořalku nebo něco jiného; slíbili mi to, ale už se nevrátili.

Zatímco jsme byli ve stáji, děly se ve městě velmi smutné věci: trosky sborů, které přišly před námi, a dokonce předešlého dne, se nemohly ubytovat, a tak tábořily na ulicích; vyplenily sklady mouky a kořalky; mnozí se opili a usnuli na sněhu, aby se už neprobudili. Nazítří mě ujišťovali, že takhle zemřelo přes patnáct set lidí.

Po odchodu sedláků přišlo do stáje pět mužů, z nichž dva od našeho pluku, ale protože cestou potkali vojáky, kteří se vraceli z vnitřního města a řekli jim, že je tam mouka a kořalka, dva se oddělili, aby se pokusili něco sehnat. Nechali nám torny a zbraně, ale už se nevrátili. Aby toho neštěstí nebylo málo, neměl jsem v čem uvařit rýži, neboť Grangier měl mou konvičku, a nikdo ze tří mužů, kteří s námi zůstali, neměl nic, čeho bychom mohli použít, a ani jeden se nechtěl hnout, aby šel hledat hrnec. Mezitím dělo pořád dunělo, ale nejspíš víc než míli daleko. Bylo také slyšet sténání větru, a uprostřed toho strašného hluku se mi zdálo, že slyším křik lidí umírajících na sněhu, kteří se nemohli dostat do města.

Ačkoli toho dne mráz nebyl nadměrný, zahynulo přesto velké množství lidí. Neboť pro ty, kdo přicházeli z Moskvy, to bylo poslední úsilí, jakého je člověk schopen. Ze snad čtyřiceti nebo padesáti tisíc lidí, kteří pokrývali úsek deseti mil, neviděla Moskvu ani polovina: byla to posádka Smolenska, Orši, Vilna a trosky armádních sborů generálů Victora a Oudinota a divize generála Loisona9, kterou jsme potkali umírat zimou před příchodem do Vilna.

Muži, kteří byli se mnou ve stáji, si lehli kolem ohně. Pokud jde o mne, protože mi zbýval ještě kus napůl upečené koniny, snědl jsem ho, abych neumřel: byl to poslední před odchodem z té země neštěstí.

Potom jsem chtěl usnout, ale bolesti, které se začaly ozývat, převážily nad spánkem. Nakonec převážil spánek, a odpočíval jsem, jak to šlo, nevím jak dlouho. Když jsem se probudil, zahlédl jsem, jak se tři vojáci, kteří přišli po nás, chystají k odchodu, a přitom ještě zdaleka nebylo ráno. Zeptal jsem se jich proč. Odpověděli mi, že se jdou usadit v domě, který objevili nedaleko naší stáje a kde je sláma a dobře vytopená kamna; že dům obývá jeden muž, dvě ženy a čtyři vojáci z kovenské posádky, z nichž dva od vozatajstva a dva jiní od Rýnského spolku.

Hned jsem se chystal jít za nimi, ale nemohl jsem opustit Faloppu. Když jsem se podíval na místo, kde jsem ho nechal, k svému velkému překvapení jsem ho tam už neviděl, ale vojáci mi řekli, že víc než hodinu jen bloudí po stáji, leze po čtyřech a vydává vytí jako medvěd. Protože náš oheň už dost nesvítil, jen těžko jsem ho našel: nakonec jsem ho objevil, a abych ho viděl zblízka, zapálil jsem kus smolného dřeva. Když jsem se k němu přiblížil, dal se do smíchu, vydával výkřiky docela jako medvěd a honil nás jednoho po druhém, pořád po rukou a nohou. Občas promluvil, ale italsky; pochopil jsem, že si myslí, že je ve své zemi, uprostřed hor, a hraje si s přáteli z dětství; chvílemi také volal otce a matku; zkrátka ubohý Faloppa zešílel.

Protože jsem ho musel prozatím opustit, abych se šel podívat na nový byt, učinil jsem opatření, aby se mu za mé nepřítomnosti nestalo nic zlého: uhasili jsme oheň a zavřeli dveře. Když jsme přišli do nového bytu, našli jsme vojáky od vozatajstva, jak jedí polévku. Nevypadali, že by zažili bídu; to se dá pochopit, neboť byli v Kovně od září.

Než jsem se vrhl na slámu, zeptal jsem se sedláka, jestli by nechtěl jít se mnou pro nemocného vojáka a přivést ho, kde jsme byli; že mu dám pět franků, a zároveň jsem mu minci ukázal. Sedlák ještě neodpověděl, když nám němečtí vojáci navrhli, abychom dali přednost jim: „A my,“ řekl jeden voják od vozatajstva, „půjdeme zadarmo.“ — „A ještě mu dáme polévku!“ řekl druhý. Projevil jsem jim vděčnost a řekl jim, že je dobře vidět, že jsou Francouzi. Vzali dřevěnou židli, aby na ní nemocného přenesli, a vyrazili jsme, ale protože jsem šel s námahou, podali mi rámě. Vyprávěl jsem jim o smutném stavu Faloppy, kterého bude nutné nechat napospas Rusům: „Jak to, Rusům?“ řekl jeden voják od vozatajstva. — „Ovšem,“ řekl jsem mu, „Rusové, kozáci tu budou snad za pár hodin!“ Ti ubozí vojáci si mysleli, že nás provází jen zima a bída.

Když jsme vešli do stáje, našli jsme ubohého Piemonťana ležet, jak byl dlouhý, za dveřmi. Posadili ho na židli a tak ho přenesli do nového bytu. Když ležel u kamen na dobré slámě, začal vyslovovat několik nesouvislých slov. Tu jsem se přiblížil, abych poslouchal; nedal se poznat, neboť měl celou tvář zakrvácenou, ale byla to krev z jeho rukou, které si pokousal nebo je chtěl sníst; ústa měl také plná slámy a hlíny. Obě ženy se nad ním slitovaly, umyly mu tvář vodou s octem, a němečtí vojáci, kteří se styděli, že neudělali nic jako ostatní, ho svlékli. V jeho torně se našla košile, kterou mu oblékli místo té, kterou měl na sobě a která byla v cárech; potom mu podali napít: už nemohl polykat a chvílemi zatínal zuby tak, že mu nikdo nemohl otevřít ústa. Potom rukama shrabával slámu, jako by si ji chtěl dát na sebe. Jedna z žen mi řekla, že je to znamení smrti. Bylo mi to líto, protože jsme byli na konci svého utrpení. Udělal jsem všechno, co bylo možné udělat, abych ho zachránil, jako by to udělal on pro mne, neboť byl u roty pět let a byl by se za mě dal zabít: nejednou mi to dokázal, hlavně ve Španělsku.

Mírné teplo, které bylo v té světnici, mi dalo pocítit pohodu, jakou jsem zdaleka nečekal; necítil jsem už bolesti, takže jsem spal dvě nebo tři hodiny, jako se mi to nestalo od odchodu z Moskvy.

Probudil mě jeden voják od vozatajstva, který mi řekl: „Pane seržante, myslím, že všichni odcházejí, protože je slyšet velký hluk: pokud jde o nás, jdeme se shromáždit na náměstí podle rozkazu, který jsme dostali včera. Na vašeho vojáka,“ dodal, „už nemyslete, to je ztracený člověk!“

Vstal jsem, abych se na něj podíval: když jsem se přiblížil, našel jsem vedle něj obě ženy. Mladší mi předala koženou peněženku s penězi a řekla mi, že vypadla z jedné kapsy jeho pláště. Mohlo v ní být asi dvacet pět až třicet franků v pruských mincích a jiných penězích. Dal jsem to všechno oběma ženám a řekl jim, aby se o nemocného staraly až do jeho poslední chvíle, která neměla dát na sebe dlouho čekat, neboť sotva ještě dýchal. Slíbily mi, že ho neopustí.

Hluk, který bylo slyšet z ulice, pořád sílil. Bylo už světlo, a přesto jsme nemohli mnoho vidět, neboť malé tabulky v oknech byly zakalené mrazem a nebe pokryté hustými mraky nám věštilo ještě mnoho sněhu.

Chystali jsme se vyjít, když se najednou ozve dělo od strany vilenské silnice, a velmi blízko místa, kde jsme byli. K tomu se mísí střelba z pušek a křik a klení lidí. Slyšíme, že se do někoho bije: hned si myslíme, že Rusové jsou ve městě a že se bojuje; chápeme se zbraní; oba němečtí vojáci, kteří nejsou jako my zvyklí na takovou muziku, nevědí, co dělají; přesto se postaví vedle nás. Měli jsme ještě pušky dvou mužů, kteří nás večer opustili a nevrátili se, a k tomu Faloppovu. Všechny ty zbraně byly nabité. Prach nám nechyběl. Jeden z německých vojáků měl láhev kořalky, o které nám ještě neřekl, ale protože počítal, že nás bude snad potřebovat, nabídl nám ji. Udělalo nám to dobře. Druhý mi dal kus chleba.

Jeden voják od vozatajstva mi řekl: „Pane seržante, co kdybychom dali jednu z těch pušek do rukou tomu sedlákovi, co se tamhle třese u kamen? Myslíte, že by nemohl zastat chlapa?“ — „To je pravda,“ řekl jsem mu. — „Vpřed, sedláku!“ odpoví voják. Ubohý čert, který neví, co se po něm chce, se nechá vést. Podají mu pušku: dívá se na ni jako hlupák a nebere ji; položí mu ji na rameno: ptá se, k čemu to. Řeknu mu, že proto, aby zabíjel kozáky. Při tom slově pustí zbraň. Jeden voják ji zvedne a tentokrát ho přinutí ji držet a vyhrožuje mu, že jestli nebude střílet na kozáky, probodne ho bodákem. Sedlák nám dá najevo, že by ho Rusové poznali, že je sedlák, a zabili by ho. Během toho rozhovoru se ozve jiný křik na druhém konci světnice: to pláčou obě ženy; Faloppa právě vydechl naposled!

Voják od vozatajstva jde vzít plášť toho, kdo právě zemřel, a přinutí sedláka, aby si ho oblékl. Za necelé dvě minuty je ozbrojen do posledního kusu, neboť mu navlékli také šavli a patrontašku a na hlavu polní čepici, takže sám sebe nepoznával.

Ta scéna se odehrála, aniž by si obě ženy, které byly u mrtvého a naříkaly (nejspíš kvůli penězům, které jsem jim dal), všimly proměny svého muže.

Hluk, který jsme už chvíli slyšeli, se ozývá silněji: zdá se mi, že rozeznávám hlas generála Rogueta; opravdu to byl on, kdo klel a bil všechny bez rozdílu, důstojníky i poddůstojníky stejně jako vojáky — je pravda, že se mezi nimi nedal dělat velký rozdíl —, aby je přiměl k odchodu. Vcházel do domů a dával do nich vcházet důstojníky, aby se přesvědčil, že tam už nejsou vojáci. V tom dělal dobře, a je to snad první dobrá služba, kterou jsem ho viděl prokázat vojákovi. Je pravda, že takové rozdílení ran holí se mu dělalo snáz než rozdílení vína nebo chleba, které dával dělat ve Španělsku.

Zahlédnu jednoho myslivce gardy, jak stojí u okna a nasazuje si bodák na pušku; zeptám se ho, jestli jsou ve městě Rusové: „Ale ne, ne!… Copak nevidíte, že je to ten hulvát generál Roguet, co holí mlátí všechny? Ale ať jen přijde ke mně, čekám na něj!…“

Ještě jsme nevyšli z domu, když vidím, jak před dveřmi stojí adjutant-major Roustan; pozná mě a řekne mi: „Nuže, co tu děláte? Ven! Ať v domě nezůstane ani jeden, ať je od kteréhokoli pluku, protože mám rozkaz mlátit všechny!“

Vycházíme, ale sedlák, na kterého jsme už nemysleli, přirozeně zůstává doma a zavírá dveře. Adjutant-major, který ten pohyb viděl a myslí si, že je to voják, který se chce schovat, je zase otevře, vejde do domu a nařídí novému vojákovi, aby vyšel, nebo ho umlátí. Sedlák se na něj dívá a neodpovídá; adjutant-major popadne mého chlapíka za řemení a strčí ho mezi nás; tu se ubohý čert chce bránit a vysvětlovat ve své řeči: nikdo ho neposlouchá, jen adjutant-major si myslí, že je to proto, že mu nedal čas vzít si tornu a pušku; vrátí se do domu, vezme jedno i druhé a přinese mu to. Viděl mrtvého muže a dvě plačící ženy. Proto při odchodu řekne nahlas: „Ten chlap není tak hloupý, jak vypadá! Chtěl zůstat v domě, aby utěšil vdovu! Zdá se, že tenhle je taky Němec; od které je roty? Nepamatuju se, že bych ho kdy viděl!“ V tu chvíli nikdo nevěnoval velkou pozornost tomu, co adjutant-major říkal, neboť každý měl dost práce sám se sebou.

Žena, která uslyšela hlas svého muže, přiběhla ke dveřím ve chvíli, kdy jsme ještě stáli. Muž, když ji uviděl, začal na ni volat, ale nemohl se dát poznat uprostřed nás, kde se nemohl hnout: ani ve snu by ji nenapadlo, že Litevec, poddaný ruského imperátora, má tu čest být francouzským vojákem císařské gardy a pochodovat v tu chvíli ne ke slávě, ale k bídě, než přijde něco lepšího, a to všechno za necelých deset minut. Později jsem si myslel, že ten ubohý čert musel cestou uprostřed nás dumat o smutných věcech!

Znovu se vyrazilo, ale pomalu. Byli jsme v té části uličky, kde leželo několik mužů, kteří v noci zemřeli, protože pili kořalku a chytil je mráz; ale největší počet jich byl ve městě, kam jsem nevešel.

Konečně docházíme na místo, kde jsou dva výjezdy, které vedou k mostu přes Němen; jde se nám snáz; za několik minut jsme byli na břehu řeky. Tam jsme viděli, že nás už několik tisíc lidí předběhlo a tlačí se a strkají, aby ji přešli. Protože most byl úzký, velká část jich sestupovala na řeku pokrytou ledem, ačkoli byla ve stavu, že se po ní dalo jít jen velmi obtížně, protože to byly samé kry, které po oblevě znovu zastihl mráz. S rizikem, že se zabijí nebo zraní, chtěl každý co nejrychleji na druhý břeh, ačkoli byl těžko přístupný; tolik lidé věřili, že až tam dojdou, jsou zachráněni! Uvidí se dál, jak jsme se ještě mýlili.

Než jsme mohli přejít, plukovník Bodelin, který velel našemu pluku, dal důstojníkům rozkaz, aby udělali, co mohou, aby nikdo nepřecházel most jednotlivě; aby zastavovali a shromažďovali ty, kdo se objeví. Bylo nás v tu chvíli něco přes šedesát mužů, zbytek ze dvou tisíc! Skoro všichni jsme byli shromážděni kolem něj. Bylo vidět, že se na zbytky svého krásného pluku dívá s bolestí; nejspíš v tu chvíli srovnával, neboť pět měsíců před touto zkouškou jsme přešli týž most s celou armádou, tak krásnou, tak skvělou, kdežto teď byla smutná a skoro zničená. Aby nás povzbudil, pronesl k nám asi tuto řeč, kterou poslouchalo velmi málo lidí:

„Nuže, děti! Nebudu vám říkat, abyste měli odvahu, vím, že jí máte mnoho, protože za ty tři roky, co jsem s vámi, jste ji za všech okolností dokázali, a hlavně v tomto strašném tažení, v bojích, které jste museli svést, a ve všech strádáních, která jste museli snášet. Ale pamatujte si dobře, že čím víc je trápení a nebezpečí, tím víc je také slávy a cti a tím víc bude odměn pro ty, kdo vytrvají a dovedou toto tažení se ctí do konce!“

Potom se zeptal, jestli je nás přítomno mnoho. Využil jsem té chvíle, abych řekl panu Serrarisovi, že Faloppa ráno zemřel. Zeptal se mě, jestli jsem si tím jist; odpověděl jsem mu, že jsem ho viděl umřít a že i adjutant-major Roustan ho viděl mrtvého: „Kdo, já?“ odpověděl adjutant-major. „Kde?“ — „V domě, ze kterého jste mi řekl, abych vyšel, a kam jste vešel, abyste z něj vyvedl jiného člověka.“ — „To je pravda,“ řekl, „viděl jsem na slámě mrtvého muže, ale to byl hospodář, protože ho žena oplakávala!“ — Řekl jsem mu, že ten, koho právě vystrčil na ulici, byl pravý manžel a že ten, koho viděl na slámě, byl Faloppa. Několika slovy jsem mu vylíčil scénu se sedlákem, kterého jsme hledali v našich řadách, ale zmizel.

Zatímco jsme zůstali na břehu Němenu, ti, kdo byli před námi, přešli po mostě nebo po ledu. Tu jsme postoupili, ale když jsme přešli, nemohli jsme vystoupit na svah po cestě, protože tam bylo několik opuštěných vozů, které zabíraly celou šíři úzké a zaříznuté silnice. Tu konec pořádku! Každý se dal, kam ho to táhlo. Několik mých přátel mě vybízelo, abych šel za nimi, a dali jsme se doleva. Když jsme byli asi třicet kroků od mostu, začali jsme stoupat, abychom se dostali na silnici. Šel jsem za Grangierem, kterého jsem měl to štěstí znovu najít a který se staral víc o mne než o sebe. Prošlapával mi cestu sněhem, šel přede mnou a volal na mě svým auvergneským nářečím: „Pojď, mrňousi, za mnou!“ Ale mrňous už neměl nohy.

Grangier byl už ve třech čtvrtinách svahu, a já teprve v třetině. Tam se zastavil, opřel se o pušku a dal mi znamení, že na mě čeká. Ale byl jsem tak slabý, že jsem už nemohl vytáhnout nohu zabořenou ve sněhu. Nakonec, protože jsem už nemohl, upadl jsem na bok a skutálel se až na Němen, kde jsem dopadl na led.

Protože tam bylo hodně sněhu, neublížil jsem si příliš; cítil jsem ale bolest v ramenou a měl jsem tvář zakrvácenou od větví keře, kterým jsem se při kutálení prodral. Vstal jsem beze slova, jako by to bylo něco docela přirozeného, neboť jsem byl na utrpení tak zvyklý, že mě nic nepřekvapovalo.

Když jsem sebral pušku, jejíž hlaveň byla plná sněhu, chtěl jsem znovu začít stoupat na témže místě, ale bylo mi to nemožné. Napadlo mě podívat se, jestli bych se nemohl protáhnout pod vozy u výjezdu z mostu; s námahou jsem se tam dovlekl. Když jsem byl u prvního, zahlédl jsem několik granátníků a myslivců gardy, kteří stáli na kolech a plnými hrstmi brali stříbro, které v něm bylo; nelákalo mě udělat totéž. Hledal jsem jen způsob, jak projít. Ale v tu chvíli slyším volat: „Do zbraně! Do zbraně! Kozáci!“ Po tom volání následovalo několik výstřelů a potom velký pohyb, který se šířil od úpatí svahu až nahoru.

Z granátníků a myslivců, kteří byli až po ramena ve voze, ani jeden neslezl. Jednoho jsem zatahal za nohu; otočil se a zeptal se, jestli mám peníze. Odpověděl jsem mu, že ne: „Ale nahoře jsou kozáci!“ — „Jestli jde jen o to!“ odpověděl mi, „kvůli takové sebrance se člověk nebude obtěžovat a nechávat jim naše peníze! Kdo chce? Dávám!“ A zároveň hodil na zem dva velké pytle pětifrankových mincí. To všechno bylo jen proto, aby zabavil ty, kdo přicházeli, neboť jsem pochopil, že právě našli zlato. Padla slova „žluťáky“ a „čtyřicetifrankové mince“.

Vzal jsem pušku jednoho z granátníků, kteří brali zlato, nechal jsem tam svou, která byla plná sněhu, a vrátil jsem se k výjezdu z mostu, abych se dal původním směrem, neboť pro mě jiný nebyl.

Sotva jsem došel k mostu, potkal jsem pana kapitána Débonneze od tiraillérů gardy, o kterém jsem už měl příležitost několikrát mluvit. Byl se svým poručíkem a jedním vojákem; to byla celá jeho rota; zbytek se, jak mi řekl, rozplynul. Měl kozáckého koně a nevěděl, kudy s ním projít. Několika slovy jsem mu vylíčil, v jakém bídném stavu jsem. Místo odpovědi mi dal velký kus bílého cukru, na který nalil kořalku; potom jsme se rozloučili, on, aby s koněm sestoupil na Němen, a já, abych se, zakusuje se do cukru, potřetí pustil do výstupu. Sotva jsem došel na místo, kde jsem měl stoupat, uslyšel jsem, že mě někdo volá; byl to statečný Grangier, který sestoupil ze svahu a hledal mě. Zeptal se mě, proč jsem nešel za ním. Řekl jsem mu proč. Když to viděl, šel přede mnou a táhl mě za svou pušku, jejíž konec hlavně jsem držel. Konečně jsem s velkou námahou, s pomocí dobrého Grangiera a zakusuje se do kusu cukru s kořalkou, došel na vrchol svahu, zmožený vyčerpáním.

Čekalo na nás několik našich přátel: Leboude, seržant-major; Oudict, seržant-major; Pierson, rovněž; Poton, seržant. Ostatní se rozptýlili a šli jako my po skupinkách. Jistota, že po vstupu do Pruska bude lépe, působila na naši povahu a začínala nás činit lhostejnými jednoho k druhému.

Z místa, kde jsme byli, jsme dohlédli na vilenskou silnici, Rusy, kteří táhli na Kovno, a jiné, bližší, ale přítomnost maršála Neye s hrstkou mužů jim bránila postoupit dál. Viděli jsme k nám přicházet člověka, který šel namáhavě, opřený o jedlovou hůl. Když byl u nás, zvolal: „Eh! Per Dio santo! Nemýlím se, to jsou naši přátelé!“ My jsme se na něj podívali. Podle hlasu a přízvuku jsme ho poznali: byl to Pellicetti, Milánec, bývalý granátník-vélita; před třemi lety odešel z císařské gardy, aby vstoupil jako důstojník do gardy italského krále. Ubohý Pellicetti! Jen podle zbytku jeho klobouku jsme mohli uhodnout, ke kterému sboru patří. Vyprávěl nám, že na ubytování zbytku armádního sboru prince Evžena stačily tři nebo čtyři domy. Čekal, jak nám řekl, na jednoho svého přítele, který měl kozáckého koně a vezl ten kousek zavazadel, který jim zbyl. Oddělil se od něj při odchodu z Kovna.

Bylo 14. prosince; mohlo být devět hodin ráno. Nebe bylo zatažené, mráz snesitelný; nesněžilo; dali jsme se na pochod, aniž bychom věděli kam, ale když jsme došli na hlavní silnici, zahlédli jsme velký sloup s nápisem, který ukazoval vojákům různých sborů, kterou cestou se mají dát.

Dali jsme se tou, která byla určena pro císařskou gardu, ale mnozí šli bez starosti rovně. Kousek odtamtud jsme viděli pět nebo šest nešťastných vojáků, kteří vypadali jako přízraky, s vyzáblou tváří umazanou krví z rukou, kterými hrabali ve sněhu, aby v něm hledali pár drobků sucharů, které vypadly z vozu vypleněného chvíli předtím. Šli jsme až do tří hodin odpoledne; ušli jsme jen tři malé míle kvůli seržantu Potonovi, který zřejmě velmi trpěl.

Zahlédli jsme napravo vesnici čtvrt míle od silnice: rozhodli jsme se tam strávit noc. Když jsme tam přišli, našli jsme dva vojáky od řadové pěchoty, kteří právě zabili krávu u vchodu do stáje; když jsme viděli tak dobrý vývěsní štít, vešli jsme tam.

Sedlák, jemuž kráva patřila, aby zachránil co nejvíc masa, nám ho sám přišel nakrájet, udělal nám oheň a pak nám přinesl dva hrnce s vodou, abychom si uvařili polévku; měli jsme dobrou slámu, dobrý oheň; zkrátka už velmi dlouho jsme nebyli tak šťastní. Za několik minut jsme snědli polévku a pak jsme odpočívali.

Ležel jsem vedle Potona, který jen naříkal; zeptal jsem se ho, co mu je; řekl mi: „Můj milý příteli, jsem si jist, že dál nemůžu!“

Aniž bych tušil, z jakých důvodů tak mluví — vážná nehoda, o které nikdo z nás nevěděl —, utěšoval jsem ho, že až si odpočine, bude mu mnohem lépe, ale za chvíli dostal horečku a celou noc jen plakal a blouznil. Několikrát jsem ho dokonce v noci přistihl, jak píše do zápisníku a trhá z něj listy.

Ve chvíli, kdy jsem klidně spal, ucítil jsem, jak mě někdo tahá za paži; byl to ubohý Poton, který mi řekl: „Můj milý příteli, nemůžu odtud odejít, ani udělat krok; musíš mi tedy prokázat velkou službu; spoléhám na tebe, budeš-li mít, šťastnější než já, to štěstí, že znovu uvidíš Francii; v opačném případě pověříš Grangiera, na kterého spoléhám jako na tebe, aby splnil poslání, kterým tě pověřuji. Tady,“ pokračoval, „je malý balíček papírů, který pošleš na uvedenou adresu mé matce spolu s dopisem, v němž jí vylíčíš stav, v jakém jsi mě nechal, ale aniž bys jí vzal naději, že mě jednoho dne znovu uvidí. Tady je stříbrná lžíce, kterou tě prosím přijmout; lepší, když ji budeš mít ty než kozáci.“ Tu mi odevzdal svůj balíček papírů a ještě mi řekl, že na mě spoléhá. Slíbil jsem mu, že udělám, co mi právě řekl, ale zdaleka jsem nevěřil, že budeme nuceni ho opustit.

15. prosince, když se mělo vyrazit, opakoval jsem našim přátelům, co mi Poton právě svěřil. Mysleli si, že je to nedostatek odvahy nebo že šílí, takže mu každý začal po svém domlouvat.

Ale nešťastný Poton nám místo odpovědi ukázal dvě kýly, které měl už dlouho a které mu vyhřezly po opakovaném úsilí, které vynaložil při výstupu na kovenský svah. Viděli jsme opravdu, že se nemůže hnout; seržant-major Leboude myslel, že bude dobře svěřit ho sedlákovi, u něhož jsme byli, ale než jsme ho zavolali, protože Poton měl mnoho peněz, a hlavně zlata, pospíšili jsme si a zašili mu zlato do pasu kalhot; potom jsme sedláka zavolali, a protože mluvil německy, snadno jsme se domluvili. Nabídli jsme mu pět pětifrankových mincí a řekli mu, že dostane čtyřikrát tolik a snad víc, bude-li se o nemocného starat. Slíbil nám to a přísahal při Bohu, a že dokonce dojde pro lékaře. Potom, protože čas tlačil, rozloučili jsme se s kamarádem.

Než jsem od něj odešel, dal mi slíbit, že na něj nezapomenu; objali jsme ho a odešli jsme. Nevím, jestli sedlák dodržel slovo, ale jisté je, že jsem o Potonovi už nikdy neslyšel; byl to ve všech ohledech výborný chlapec, dobrý kamarád, který dostal výborné vychování, což bylo v té době velmi vzácné. Byl to bretaňský šlechtic z jedné z nejlepších rodin té země.

Pokud jde o mne, své poslání jsem svědomitě splnil, neboť po svém příchodu do Paříže v květnu jsem poslal na uvedenou adresu papíry, které mi svěřil a které obsahovaly jeho závěť a dojemné rozloučení, které psal v horečce. Pořídil jsem si opis, který zde uvádím:

Sbohem, matko drahá,
přítelkyně má;
sbohem, ty má drahá,
Sofie milá!
Sbohem, Nantes, kde jsem život vzal,
sbohem, Francie, kde vlast jsem znal,
sbohem, matko milená,
život můj se dokoná,
sbohem!

Už několik let jsem přestal psát svůj deník z ruského tažení, totiž uspořádávat Vzpomínky, které jsem si zapsal v roce 1813 v zajetí. Zmocnila se mě podivná posedlost: pochyboval jsem, jestli všechno, co jsem viděl a s takovou trpělivostí a odvahou vytrpěl v tom strašném tažení, nebylo výplodem mé otřesené obrazotvornosti.

Ale když padá sníh a sejdu se s přáteli, starými vojáky císařství, mezi nimiž je i pár mužů od císařské gardy — těch je dnes (1829) už velmi málo! —, kteří prodělali jako já to pamětihodné tažení, totiž došli až do Moskvy, vždycky se tam naše vzpomínky vracejí, a také jsem si všiml, že jim zůstaly jako mně nesmazatelné dojmy. S hrdostí mluvíme o svých slavných taženích.

Dnes, kdy mi matka právě předala několik dopisů, které jsem jí za toho tažení psal a které jsem postrádal, protože jsem je chtěl připojit na konec svého deníku, nabývám znovu odvahy. K tomu přistupují rady několika přátel, kteří mě vybízejí, abych dílo dokončil. Mně to vrací život. Snad jednoho dne, kdo ví?, budou mé vyprávění, ačkoli špatně napsané, zajímat ty, kdo je budou číst, neboť po tolika velkých věcech, které jsme viděli, co nám zbývá vidět? Velký génius už není, ale jeho jméno bude žít navždy! A tak sbírám všechnu odvahu, abych pokračoval, aby po mně moje vnoučata, až budou číst dědečkovy Paměti, říkala: „Dědeček byl ve velkých bitvách s císařem Napoleonem!“ Uvidí, jak jsme vyprášili Prusy, Rakušany, Rusy a Angličany ve Španělsku, a tolik jiných; uvidí také, že dědeček nespal vždycky na peřinách, a ačkoli není jedním z nejlepších katolíků ve Francii, uvidí, že se často postil a nejednou jedl o masopustních dnech postní jídlo!

Bylo 15. prosince v sedm hodin ráno. Když jsme vyšli ze stáje, kde jsme strávili noc, šli jsme směrem k silnici, až jsme došli na místo, kde jsme ji předešlého dne opustili; tam jsme zastavili.

Grangier měl ještě mou malou měděnou konvičku, kterou nosil před sebou, přivázanou řemenem k opasku, ze strachu, aby mu ji nikdo nevzal, neboť nádoba, v níž se dal rozpustit sníh a něco uvařit, byla vzácná věc. Grangier mi ji vrátil, neboť předvídal, že zase zůstanu vzadu a že ji budu potřebovat. Pevně mi ji přivázal na tornu.

Nebe bylo jasné, ale mráz byl snesitelný. Na silnici jsme viděli jen velmi málo lidí; to nás přivedlo k myšlence, že předešlého dne odešla většina dál a různými směry.

Zahlédli jsme na silnici, od strany Kovna, kolonu, ale nemohli jsme rozeznat, jestli jsou to Francouzi, nebo Rusové: a tak jsme se v nejistotě znovu dali na pochod.

Šel jsem docela dobře hodinu, ale po té době mě chytila silná kolika a musel jsem se zastavit: byl to pořád následek mé vilenské nevolnosti; ten návrat nemoci jsem přičítal hovězímu vývaru, který jsem jedl předešlého dne a ráno před odchodem.

Tak jsem šel asi do tří hodin odpoledne; nebyl jsem už daleko od lesa, který jsem už nějakou dobu viděl a kam jsem chtěl dojít, abych tam strávil noc.

Byl jsem od něj už jen na dostřel, když jsem napravo od silnice zahlédl dům, kde kolem velkého ohně bylo shromážděno několik vojáků různých sborů, z nichž většina byla od císařské gardy. Protože jsem byl unavený, zastavil jsem se, abych se ohřál a trochu si odpočinul: někteří mi navrhli, abych s nimi zůstal; rád jsem přijal.

Celý den byl mráz snesitelný a byl i teď; pokud jde o nepřítele, zdálo se, že lze být klidný, ale lidé, kteří přicházeli zprava od silnice, nám řekli, že právě zahlédli jízdu a že jsou přesvědčeni, že jsou to Rusové: „I kdyby to byl ďábel,“ odpověděl jeden starý myslivec gardy, „to mi nezabrání, abych si tu zřídil hlavní stan. Přátelé, udělejte jako já, nabijte zbraně a nasaďte bodák na hlaveň!“ To všichni klidně udělali. — „A pak,“ dodal, „máme les pro ústup; to je, na mou věru, krásné a dobré postavení!“ Potom přistoupil ke koni, kterého právě porazili pár kroků od ohně, uřízl z něj kus a klidně se vrátil, sedl si k ohni na tornu a pekl si maso na špičce šavle.

Přes dvacet vojáků, z nichž část seděla na tornách a ostatní klečeli, si také peklo koninu.

Naproti myslivci, o kterém jsem právě mluvil, seděla na vojenské torně žena. Hlavu měla skloněnou do dlaní, lokty opřené o kolena; šedý vojenský plášť přes staré roztrhané hedvábné šaty ji chránil před zimou. Hlavu jí kryla čepice z ovčí kůže, z níž část byla ohořelá; držel ji bídný hedvábný šátek zavázaný pod bradou.

Myslivec na ni promluvil takto: „Povídejte, mámo Magdaléno!…“ Neodpověděla. Teprve když to řekl podruhé, strčil do ní voják, který seděl vedle ní, a řekl jí: „S vámi, mámo, chtějí mluvit!“ — „Se mnou?“ řekla. „Jmenuju se Marie. Co ode mě chcete?“ — „Malý lok rogomu, jako při cvičení!“ — „Rogom, to si můžete myslet, že žádný nemám!“ A znovu zaujala původní polohu.

Jiná žena, která také seděla u ohně, měla na hlavě čabraku nebo ovčí kůži lemovanou červeným suknem, vykrajovanou do festonů a staženou kolem krku šňůrou z medvědice granátníka gardy, jejíž střapce jí visely pod bradou. Přes šaty měla také modrý plášť vojáka gardy. Ta žena, když uslyšela myslivcův hlas, zvedla i ona hlavu a ptala se, kdo chce rogom: — „Á! To jste vy, mámo Gâteau!“ odpověděl myslivec; „nuže, to já chci rogom! To já, Michaut, s vámi mluvím; jistě vás překvapuje, že mě vidíte? Inu, jestli je někdo víc překvapen než já, že vás potkává, a hlavně tak očabrakovanou, jak jste, ať mě čert vezme! Už před přechodem Bereziny, když jsem si na vás občas vzpomněl, milá mámo Gâteau, myslel jsem si, že havrani už dávno udělali z vaší staré mršiny frištuk na sněhu!“ — „Drzoune!“ odpověděla máma Gâteau, „sežerou tebe dřív než mě, ty starý ochlasto! Ach, ty potřebuješ rogom!“ pokračovala posměšně. „Zatraceně ti scházel, ty tři měsíce, ale možná že sis ve Vilně a včera v Kovně dal pořádnou dávku, proto máš tolik řečí! Jedno mě diví, že jsi neumřel, jak jsi pil, jako tolik jiných, co jsme viděli po ulicích. Tolik hodných lidí tam zůstalo, a tenhle mizera, špatný voják, ještě žije!“ — „Stát, mámo Gâteau,“ odvětil starý myslivec, „pálte do mě své salvy, kolik chcete, ale co se týče špatného vojáka, mámo Gâteau, stát!“

Potom za stálého bručení jedl dál kus koniny, který držel v ruce a do kterého se přestal zakusovat, aby odpověděl staré markytánce.

Za minutu pokračovala: „Už dva roky má na mě vztek, od té doby, co jsem mu ve Vojenské škole nechtěla dát na dluh. Ach, kdyby můj ubohý muž neumřel, kdyby ho ta zatracená koule u Krasného nepřesekla vejpůl!…“ A pak se zarazila. „To nebyl váš muž! Nebyla jste vdaná!“ — „Nebyla vdaná! Nebyla vdaná? Je to skoro pět let, co jsem s ním, od bitvy u Jílového, a nejsem vdaná? Co ty na to, Marie?“ obrátila se k druhé markytánce. Ale Marie, která byla, co se týče manželství, v témž postavení jako máma Gâteau, neodpověděla nic.

Myslivec se zeptal mámy Gâteau, jestli lezla na kolo na hoře u Vilna: „Ale jdi,“ řekla, „kdybych na to měla sílu, nebyla bych ránu minula! Sebrala jsem trochu ve sněhu, ale moc mi to pomohlo! Když je člověk mezi lumpy, kteří nic nerespektují, není pro ženské bezpečí. Večer, když jsem přešla horu a došla do tábora našich myslivců, a protože jsem měla ještě trochu kořalky, kterou jsem si nesla z Vilna, dala jsem ji, abych dostala místo u ohně, a lehla jsem si na sníh mezi dva myslivce od pluku, nebo spíš dva zloděje, kteří mi šlohli polovinu peněz. Naštěstí jsem ležela na kapse, kterou nemohli vybrat. A pak věřte kamarádům! Naštěstí mi ještě zbývá dost, abych došla do Elbingu, kde se prý shromáždíme. Až tam budeme, zařídíme se tak, abychom mohli začít tažení znovu; už nechci vozy, budu mít dva cognia s koši na zádech. Snad budeme mít víc štěstí. Že jo, Marie?“ Marie neodpověděla: „Marie,“ řekl starý myslivec, „to je její druhý za rok, a jestli chce, vezmu si ji jako třetí…“ — „Ty! starý darebáku,“ odpoví máma Gâteau, „ta by nepotřebovala jiné zákazníky než tebe!“

Myslivec přistoupil k Marii a podal jí kus koniny; Marie ho přijala a řekla mu: „Díky, starý brachu!“ — „Takže platí,“ pokračoval, „až přijdeme do Paříže, vezmu si vás, udělám vás šťastnou!“ Marie místo odpovědi vzdychla a řekla: „Může se někdo takhle posmívat nešťastné ženské, jako jsem já!“ — „Všechno, co jsem řekl,“ odvětil starý myslivec, „bylo jen pro žert, a důkaz, že to myslím bez zlé vůle, je, že nabízím mámě Gâteau to, co jsem právě nabídl vám, Marie, kousek hijaka na palec!“ Zároveň k ní přistoupil, aby jí ho nabídl, ale máma Gâteau, když ho viděla přicházet, řekla mu a vztekle se na něj podívala: „Táhni k čertu! Nechci od tebe nic!“

Při tom výpadu mámy Gâteau zvedla Marie, která seděla přede mnou, hlavu a řekla, že teď není chvíle se zlobit. Potom si mě prohlédla od hlavy k patě: „Myslím, že se nemýlím,“ řekla a oslovila mě jménem, „to jste vy, krajane?“ — „Ano, Marie, to jsem já!“ Já jsem ji teď také poznal, ne podle tváře, ale podle hlasu, neboť ubohá Marie ztratila svěžest, zima, bída, oheň, kouř z táborů ji učinily k nepoznání. Byla to Marie, naše bývalá markytánka, jejíž opuštěný vůz se dvěma raněnými jsem potkal v noci 22. listopadu a o níž jsem si myslel, že je mrtvá! Tady je její příběh:

Marie byla z Namuru; proto mi říkala krajane. Její muž byl z Lutychu, trochu mizera a šermířský mistr. Marie byla nejdobráčtější ženská, nic si nenechávala, prodávala zboží vojákům, a to těm, kdo neměli peníze, stejně jako těm, kdo je měli.

Ve všech bitvách, které jsme svedli, prokázala obětavost, když se vystavovala nebezpečí, aby pomáhala raněným. Jednoho dne byla raněna; to jí nezabránilo, aby dál ošetřovala, aniž by se lekla nebezpečí, které jí hrozilo, neboť kolem ní padaly koule a kartáče. Se všemi těmi krásnými vlastnostmi byla Marie hezká: a tak měla mnoho přátel; její muž na ně nežárlil.

V roce 1811, když jsme tábořili před Almeidou (v Portugalsku), několik měsíců před odchodem na ruské tažení, napadlo ubohého muže jít marodovat do jedné vesnice. Vešel do zámku, zmocnil se hodin, které nestály ani dvacet franků, měl to neštěstí, že je přinesl do tábora a dal se chytit, a protože byly vydány přísné rozkazy proti marodérům, pan generál Roguet, který nám velel, ho postavil před válečný soud. Byl odsouzen k zastřelení do čtyřiadvaceti hodin. Následkem té katastrofy ovdověla Marie: u pluku, a hlavně za tažení, když je žena hezká, nezůstane dlouho bez muže. A tak po dvou měsících vdovství byla Marie utěšena a znovu vdaná — jak se člověk vdává u armády.

O několik měsíců později přešel její nový muž jako poddůstojník k jednomu pluku Mladé gardy, a tu nás opustila, aby šla za svým novým chotěm: byla s námi čtyři roky.

V Rusku ji stihl osud všech markytánek armády: přišla o koně, vozy, pruty drahého kovu, kožešiny i o svého ochránce. Ona sama měla to štěstí, že se vrátila. O čtyři a půl měsíce později, 2. května 1813, v bitvě u Lützenu, jsem ji náhodou potkal; právě byla raněna do pravé ruky, když dávala pít raněnému.

Později jsem se dozvěděl, že se vrátila do Francie a že se znovu objevila za Sta dnů. V bitvě u Waterloo padla do zajetí, ale protože byla belgickou poddanou, připadla se vším všudy holandskému králi.10

Zeptal jsem se Marie, kde je její muž: „Vždyť víte,“ odpověděla mi, „že padl u Krasného (což jsem až dosud nevěděl); to byl hodný chlap, toho je mi moc líto!“ Potom svraštila obočí a sklonila hlavu. Za chvíli ji zvedla, a protože jsem na ni pořád upíral oči, podívala se na mě a usmála se, ale smutným úsměvem. Zeptal jsem se jí, na co myslí: „Na jídlo, jak vidíte! Dřív jsem měla přítele, který mi ho dával; teď jím, když mi někdo něco dá nebo když něco najdu, což je velmi vzácné; pít se dá vždycky!“ Zároveň vzala štipec sněhu a dala si ho do úst.

Viděl jsem, jak s námahou vstává, aby se dala na cestu; podala mi ruku a řekla mi sbohem. Všiml jsem si, že je shrbená únavou a bídou, že jde namáhavě, opřená o tlustou jedlovou hůl. Máma Gâteau šla za ní, pořád s čabrakou na hlavě, klela a mumlala mezi zuby. Pochopil jsem, že pořád na starého myslivce.

V tu chvíli nás mohlo být čtyřicet, a každou chvíli nás přibývalo. Zahlédl jsem jednoho seržanta od pluku: jmenoval se Humblot. Když mě uviděl, zeptal se mě, co tu dělám. Odpověděl jsem mu, že odpočívám a uvažuji, jestli by nebylo dobře strávit noc tam, kde jsem, a vyrazit nazítří časně ráno.

Humblot, který byl hodný chlapec a měl mě velmi rád, mi předložil velmi správné námitky, nejdřív o počasí, které bylo snesitelné, o výhodě, kterou by pro mě mělo projít lesem, kde, jak mi říkal, na druhé straně najdeme domy, kde bychom mohli strávit noc; nazítří dojdeme brzy do Wilbalen11, městečka tři nebo čtyři míle od místa, kde jsme byli, kde najdeme kamarády a budeme si moct opatřit potraviny. Zkrátka tolik naléhal, že jsem vzal tornu a pušku a vyrazil se seržantem Humblotem.

Cestou mi Humblot řekl, že ačkoli jsme v pruském Pomořansku12, není rozumné jít vzadu osaměle, neboť několik tisíc kozáků přešlo Němen po ledu.

Potom mi vyprávěl, že opustil Kovno včera přes den s mnoha jinými, a bez jakékoli starosti, protože maršál Ney se tam ještě bil se zadním vojem složeným z Němců a několika Francouzů, aby zabránil Rusům vstoupit do města a dal troskám armády čas, aby z něj vyšly. Ti Němci, říkal mi, kteří patřili ke kovenské posádce, byli úplně zdraví a nikdy jim nic nechybělo, byli ubohými vojáky; nebýt přítomnosti Francouzů, kterých bylo mezi nimi málo, byli by odhodili zbraně a utekli:

„Povím ti,“ pokračoval, „co se mi včera stalo, a uvidíš, jestli nemám pravdu, když tě nabádám, abys udělal, co můžeš, aby ses dostal z téhle mizerné země!

Když jsme přešli Němen a byli čtvrt míle od města, zahlédli jsme zdálky, na koních na silnici, přes 2000 kozáků a jiných jezdců. Zastavili jsme se, abychom se poradili, co dělat, a také abychom počkali na ty, kdo byli vzadu. Za chvíli nás bylo pohromadě asi 400 mužů všech zbraní. Utvořili jsme kolonu, abychom mohli v případě potřeby utvořit čtverec. Důstojníci, kteří byli mezi námi — bylo jich hodně —, převzali velení. Potom se k nám připojilo dvaadvacet polských vojáků. Asi padesát nejschopnějších mužů, kteří měli dobré zbraně, se rozestavilo jako střelci v čele a po bocích.

Táhli jsme odhodlaně na tu jízdu, která se při přiblížení střelců stáhla napravo a nalevo od silnice. Kolona, když došla na úroveň Rusů, se zastavila, aby počkala na několik mužů, kteří byli ještě vzadu. Jen někteří se k ní mohli připojit, neboť část kozáků se oddělila, aby zastavila ty nejvzdálenější. Hráč na velký buben v naší hudbě, kterému se přezdívalo Bousin13, patřil k těm, kdo zůstali vzadu, a ze všech sil se snažil kolonu dohnat; nesl ale pořád (k podivu!) na zádech velký buben a v rukou pytel plný pětifrankových mincí, takže nemohl jít tak rychle, jak by chtěl. Kozáci ho dostihli padesát kroků za kolonou nalevo. Dostal mezi lopatky ránu kopím, po které padl, jak byl dlouhý, do sněhu, a velký buben mu přitom přeletěl přes hlavu. Hned sesedli dva kozáci z koní, aby ho oloupili, ale tři muži a jeden polský důstojník se na kozáky vrhli, jednoho zajali i s koněm a bubeníka vysvobodili; velký buben nechal ležet uprostřed pole. Odnesl to jen ranou kopím a polovinou peněz, kterou rozdal těm, kdo mu zachránili život.

Hned se kolona dala znovu na pochod s voláním: Ať žije císař! A uprostřed sebe vedla kozáka i s koněm.“

Humblot dokončil vyprávění, když jsem se musel zastavit, zase kvůli své nevolnosti; mezitím šel pomalu, abych ho mohl dohnat. Když jsem narychlo vykonal, co bylo třeba, dal jsem se znovu do chůze; ale na místě, kde jsem byl, bylo mnoho lidí, kteří mi bránili postupovat. Vrátil jsem se na silnici, ale sotva jsem na ní byl, uslyšel jsem opakované volání: „Pozor, kozáci!“ Myslím si, že je to planý poplach, ale zahlédnu několik důstojníků ozbrojených puškami, kteří se zastavují a statečně se staví na cestu čelem tam, odkud hluk přichází, a volají: „Nebojte se, nechte tu sebranku přijít blíž!“14 Ohlédnu se, vidím je tak blízko, že do mě vrazil kůň: tři byli vpředu, další šli za nimi.

Mám jen tolik času, abych se vrhl do lesa, kde jsem si myslel, že budu v bezpečí, ale tři kozáci do něj vjedou skoro zároveň se mnou, a na tom místě byl les naneštěstí velmi řídký. Snažím se dostat do nejhustšího místa, ale neslýchanou zlou náhodou mě chytí znovu nevolnost a ozve se nesnesitelným způsobem. Ať si každý posoudí mé postavení! Chci se zastavit, ale je to nemožné, neboť dva ze tří kozáků jsou už jen pár kroků ode mne, takže abych nepřerušil útěk a nedal se chytit, musím to udělat do kalhot. Naštěstí o pár kroků dál jsou stromy hustší, kozáci mají v jízdě potíže a musí zpomalit, kdežto já pokračuji týmž krokem; ale zastaví mě větve stromů ležících ve sněhu, upadnu, jak jsem dlouhý, a hlava mi zůstane zabořená ve sněhu. Chci vstát; ale cítím, že mě něco drží za nohu. Strach mi namluví, že mě drží jeden z mých kozáků, ale nic takového, bylo to ostružiní a trní. Udělám poslední úsilí, vstanu, ohlédnu se: kozáci zastavili; dva hledali místo, kudy projet s koňmi. Mezitím se s námahou vleču dál.

O kus dál mě zastaví poražený strom, ale jsem tak slabý, že nemohu zvednout nohu, abych ho překročil, a abych nepadl vysílením, musel jsem si na něj sednout.

Neseděl jsem tam ani pět minut, když vidím, jak kozáci sesedají a přivazují koně k větvím keře. Myslím si, že si pro mě přijdou, a už vstávám, abych se pokusil utéct, když vidím, jak se dva starají o třetího, který měl obličej strašlivě rozseknutý šavlí, neboť jednou rukou nadzvedl kus tváře, který mu visel až na rameno, zatímco ti dva připravovali šátek, který mu protáhli pod bradou a zavázali na hlavě. To všechno se dělo deset kroků ode mne; mezitím se na mě dívali a hovořili.

Když skončili s přilepováním kamarádovy tváře, šli rovnou ke mně: tu, protože jsem viděl, že jsem ztracen, udělám poslední úsilí, vystoupím na kmen stromu, vezmu pušku, která byla nabitá, a rozhodnu se, že vystřelím na prvního, kdo se objeví. V tu chvíli jsem měl co dělat jen se dvěma muži; třetí, od chvíle, kdy ho obvázali, zřejmě trpěl jako zatracenec, chodil sem a tam, zvedal paže a tloukl pěstí koně do zadku.

Když vidí, že jsem připraven se bránit, dva kozáci, kteří šli ke mně, se zastaví a dávají mi znamení, abych šel k nim. Chápu, že říkají, že mi nic neudělají, ale zůstávám pořád v téže poloze.

Napravo od sebe, od strany silnice, jsem slyšel křik a klení provázené výstřely, které moje protivníky nenechávaly v klidu, neboť jsem je často viděl, jak se dívají tím směrem, odkud hluk přicházel, takže jsem doufal, že mě nechají a budou myslet na vlastní bezpečí; ale hle, přijede čtvrtý divoch, který zřejmě také utíká! Když uvidí několik svých kamarádů, přiblíží se, zahlédne mě, chce na mě vyrazit, ale když vidí, že s koněm to kvůli stromům a keřům nejde, sesedne, přiváže koně k ostatním a s pistolí v ruce, kryje se za stromy, postupuje proti mně; ti dva jdou za ním stejně. Jistě nebylo třeba dělat tolik okolků, aby se zmocnili mé ubohé osoby, ale… ó štěstí! V tu chvíli se křik zprava ozve silněji, provázený výstřely; koně, kteří nebyli pevně přivázaní, se splaší, utečou ke straně silnice a kozáci se za nimi dají do běhu.

Když jsem uvážil žalostný stav, v jakém jsem byl, řekl jsem si, že nebudu moct jít dál, aniž bych se umyl a převlékl prádlo. Čtenář si vzpomene, že jsem měl košile a kalhoty z bílého bavlněného sukna ve vaku z ponarské hory — ty věci patřily jednomu válečnému komisaři.

Otevřu tornu, vytáhnu z ní košili a položím ji na pušku; potom kalhoty, které položím vedle sebe na strom; zbavím se svého jezdeckého pláště a vojenského pláště, své vesty s rukávy z prošívaného žlutého hedvábí, kterou jsem si dal v Moskvě udělat ze spodniček jedné ruské dámy; rozvážu kašmírový šál, který mi stahoval tělo a držel kalhoty, a protože jsem neměl šle, spadly mi na paty. Košili jsem nemusel svlékat, strhal jsem ji po cárech, neboť už neměla předek ani zadek. Konečně jsem nahý, jen se špatnými botami na nohou, uprostřed divokého lesa, 15. prosince ve čtyři hodiny odpoledne, za mrazu osmnácti až dvaceti stupňů, neboť severní vítr začal znovu silně foukat.

Když se dívám na své hubené tělo, špinavé a rozežrané havětí, nemohu zadržet slzy. Konečně sesbírám tu trochu sil, která mi zbývá, a pustím se do toalety: seberu cáry staré košile a sněhem se umyji, jak nejlépe mohu. Potom si navléknu novou košili z jemného holandského plátna, vyšívanou na prsou. Protože kalhoty už se nedaly obléct, natáhnu si co nejrychleji ty krátké kalhoty, ale byly tak krátké, že mi nezakrývaly kolena, a s botami, které mi sahaly jen do půli lýtek, jsem měl celou tu část nahou. Konečně si co nejrychleji obléknu žlutou hedvábnou vestu, plášť, jezdecký plášť, výstroj a pelerínu přes to, a jsem úplně oblečený, kromě nohou.

Potom jsem uvážil, že je třeba co nejrychleji zmizet, a tak jsem sestoupil ze stromu. Když jsem ušel asi dvě stě kroků, zahlédl jsem dva lidi, muže a ženu. Poznal jsem, že jsou to Němci; zdálo se mi, že mají strach. Zeptal jsem se jich, jestli chtějí jít se mnou, ale muž třesoucím se hlasem odpověděl, že ne, a ukázal ke straně silnice a řekl mi jen jediné slovo: „Kozáci!“ Byl to markytán se ženou od jednoho pluku Rýnského spolku, nejspíš z kovenské posádky, kteří šli s ústupem, a když je jako mě v lese zastihlo hurá, uchýlili se stranou. Žena mu radila, aby šel se mnou, ale muž nechtěl svolit, a přes všechno, co jsem mu mohl říct, musel jsem, ačkoli nerad, odejít sám.

Když jsem půl hodiny bloudil nazdařbůh, zastavil jsem se, abych se zorientoval, neboť se už začínalo stmívat. V té části lesa, kde jsem byl, bylo velké množství sněhu. Žádná cesta nebyla vyšlapaná ani prošlapaná, ani vytyčená. Občas jsem si sedl, abych si odpočinul, na stromy, které silné větry vyvrátily. Chytal jsem se větví keřů ze strachu, abych neupadl, tak jsem byl slabý. Nohy se mi bořily do sněhu nad boty, takže mi vnikal dovnitř. Přesto mi nebyla zima, naopak mi z čela kapaly krůpěje potu, ale nohy mi vypovídaly službu. Cítil jsem neobyčejnou únavu ve stehnech od úsilí, které jsem vynakládal, abych se vyprostil ze sněhu, do něhož jsem se občas bořil až po kolena. Nebudu se pokoušet líčit, co jsem trpěl. Šel jsem už přes hodinu ve tmě, osvětlený jen hvězdami: protože se mi nedařilo vyjít z lesa směrem, který se mi zdál nejlepší, abych se dostal na silnici, a protože jsem už nemohl, vyčerpaný, udýchaný, rozhodnu se odpočinout si. Opřu se o kmen stromu a zůstanu bez hnutí. Za chvíli uslyším štěkot psa, podívám se tím směrem: vidím zářit světlo, vydechnu nadějí, a se vším, co mám sil, se dám tím novým směrem. Ale když jsem třicet kroků od něj, zahlédnu čtyři koně a kolem ohně sedět čtyři kozáky a tři sedláky, mezi nimiž poznávám markytána a jeho ženu, které jsem potkal, zajaté nejspíš kozáky, kteří se mě chtěli zmocnit; snadno jsem poznal toho, který měl v obličeji ránu šavlí, neboť jsem nebyl ani dvacet kroků od nich.

Díval jsem se na ně dost dlouho a ptal jsem se sám sebe, jestli by nebylo dobře přiblížit se a vzdát se, spíš než umřít jako bídák uprostřed lesa, neboť pohled na oheň mě lákal, ale něco, co bych nedokázal říct, mě přimělo udělat opak. Mechanicky jsem se stáhl. Ještě jsem se na ně podíval: všiml jsem si, že jim nic nechybí, neboť kolem ohně stálo několik hliněných hrnců. Měli slámu a koně měli seno.

Protože jsem nemohl jít kvůli množství stromů směrem, kterým bych chtěl, musel jsem se dát doleva: naštěstí pro mne, neboť když jsem udělal pár kroků, les byl řidší, ale sněhu tam bylo ještě víc, takže jsem několikrát upadl. Naposledy vstanu, pohlédnu k nebi, vyčítám to Bohu, který nade mnou bděl; ve chvíli, kdy jsem se ptal sám sebe, jestli by nebylo lepší vrátit se do tábora kozáků, ocitl jsem se na kraji lesa a na silnici. Tam padnu na kolena a děkuji Tomu, proti němuž jsem se právě rozhorlil.

Šel jsem rovně před sebe: cesta byla dobrá, byla to opravdu ta, po které jsem měl jít, ale vítr, který jsem v lese necítil, foukal tak silně, že jsem ho cítil na té části nohou, která nebyla zakrytá; jezdecký plášť, který byl dlouhý, mě trochu chránil před zimou.

Podivná věc, neměl jsem hlad; nevím, jestli to způsobila vzrušení, která jsem zažil od hurá, nebo jestli to byl následek mé nevolnosti, neboť od odchodu ze stáje, kde jsem snědl polévku a kus masa, jsem necítil potřebu jíst. Ale protože jsem si myslel, že bych měl mít ještě kus masa v brašně, hledal jsem ho a měl jsem to štěstí, že jsem ho našel, a ačkoli byl tvrdý mrazem, snědl jsem ho, aniž bych přestal jít. Po jídle jsem zvedl hlavu; zahlédl jsem nalevo dva jezdce, kteří zřejmě postupovali opatrně, a dál na silnici člověka, který zřejmě šel lépe než já. Přidal jsem do kroku, abych ho dohnal, ale najednou jsem ho už neviděl.

Když jsem se podíval napravo, zahlédl jsem malou chatrč, a protože tam nebyly zavřené dveře, vešel jsem. Ale sotva jsem udělal dva kroky dovnitř, uslyšel jsem zarachotit zbraň a ozval se hrubý hlas: „Stůj, kdo tam?“ Odpověděl jsem: „Přítel!“ a dodal jsem: „Voják gardy!“ — „Aha!“ odpověděl hlas, „odkud k čertu lezete, kamaráde, že jsem vás nepotkal, co jdu sám?“ Vyprávěl jsem mu část toho, co se mi přihodilo od kozáckého hurá, o kterém prý nic neslyšel.

Vyšli jsme, abychom se dali na cestu: všiml jsem si, že můj nový kamarád je starý pěší myslivec gardy a že nese na torně a kolem krku suknové kalhoty, které mu podle mne k ničemu nebyly, ale které by mi mohly být velkou pomocí. Zapřísahal jsem ho, aby mi je za nějakou cenu postoupil, a ukázal jsem mu, jak mám nahé nohy: „Můj ubohý kamaráde,“ řekl mi, „nic si nepřeji víc, než vám vyhovět, jestli to jde, ale řeknu vám, že spodek kalhot je na několika místech propálený a jsou tam dokonce velké díry.“ — „Nevadí, postupte mi je, snad mi to zachrání život!“ Sundal je z torny a řekl mi: „Tady je máte!“ Tu jsem vzal z brašny dvě pětifrankové mince a zeptal se ho, jestli to stačí: „Dobře,“ odpověděl mi, „pospěšte si a jdeme, protože vidím dva jezdce, kteří jako by sjížděli k silnici a mohli by být průzkumníky nějakého kozáckého oddílu!“

Zatímco ke mně mluvil, opřel jsem se o veřej dveří a navlékl si kalhoty. Držel jsem je jako předtím kašmírovým šálem, který mi stahoval tělo, a vyrazili jsme.

Neušli jsme ani sto kroků, a můj druh, který šel lépe než já, už měl přes dvacet kroků náskok. Viděl jsem ho, jak se shýbá a něco zvedá; nemohl jsem v tu chvíli rozeznat co, ale když jsem došel na totéž místo, zahlédl jsem mrtvého muže. Poznal jsem, že je to granátník holandské královské gardy, která od začátku tažení patřila k císařské gardě. Neměl už tornu ani medvědici, ale měl ještě pušku, patrontašku, šavli a na nohou velké černé kamaše, které mu sahaly nad kolena. Napadlo mě sundat mu je a natáhnout si je přes kalhoty, abych zakryl díry. Sednu si mu na stehna a nakonec mu je stáhnu; potom se dám znovu do chůze rychleji než obvykle, jako by se ten, komu jsem je právě vzal, chystal běžet za mnou.

Mezitím myslivec pokračoval v cestě, takže jsem ho už neviděl. Za chvíli jsem zahlédl před sebou velkou budovu. Poznal jsem, že je to stanice, poštovní dům, a umínil jsem si, že tam strávím noc. Pěšák na stráži na mě zavolal: „Stůj, kdo tam?“ Odpověděl jsem: „Přítel!“ a vešel jsem.

Nejdřív jsem viděl vojáky, přes třicet, z nichž někteří spali a jiní kolem několika ohňů vařili koninu a rýži. Napravo jsem zahlédl tři muže kolem ešusu s rýží. Nechal jsem se padnout vedle nich. Za chvíli jsem zkusil promluvit na jednoho z nich. Nejdřív jsem ho zatahal za plášť; podíval se na mě a nic neřekl. Tu jsem mu žalostným tónem řekl dost potichu, aby to jiní neslyšeli: „Kamaráde, prosím vás, nechte mě sníst pár lžic rýže, zaplatím vám. Prokážete mi velkou službu, zachráníte mi život!“ Zároveň jsem mu podal dvě pětifrankové mince, které přijal a řekl mi: „Jezte!“ Podal mi hliněnou misku se svou lžící a postoupil mi také své místo u ohně. Snědl jsem asi patnáct lžic rýže, které ještě zbývaly, za svých deset franků.

Když jsem se najedl, rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli neuvidím starého myslivce. Zahlédl jsem ho u žlabu se žebřinou; vykrajoval z medvědice klapky na uši. Ta medvědice byla holandského granátníka; to ji sebral, když jsem ho viděl se shýbat. Šel jsem k němu, abych si odpočinul; ale sotva jsem se natáhl na slámu, stráž zavolala: „Poplach!“ a hlásila, že vidí kozáky. Hned všichni vstávají a chápou se zbraní. Bylo slyšet volání: „Přátelé, Francouzi!“ Do stodoly vjeli dva jezdci, sesedli z koní a dali se poznat; ale několik lidí je zasypalo otázkami, a hlavně starý myslivec, který jim řekl: „Jak to, že jste na koních a vystrojení jako kozáci? Nejspíš abyste plenili a obírali ubohé raněné nebo nemocné Francouze?“ — „Vůbec ne,“ odpoví jeden z jezdců, „ale když se na nás člověk podívá, věřil by tomu. Můžeme vám dokázat opak, a až se usadíme, povíme vám to.“ Ten, kdo právě odpověděl, uvázal oba koně, dal jim slámu, které bylo ve stodole velké množství, vrátil se ke svému druhovi, který zřejmě šel s námahou, vzal ho pod paží a usadil vedle mne. Když snědli kus chleba a napili se kořalky, které měli zřejmě zásobu, a dali se napít i starému myslivci a mně, ten, kdo přivedl kamaráda ke mně, řekl: „Včera večer jsem zachránil bratra z rukou kozáků, u kterých byl raněný v zajetí. Musím vám to vyprávět, je to až zázračné.

Den před příchodem do Kovna, umírající hladem a zimou a vyčerpaný únavou, jsem se odchýlil od silnice se dvěma důstojníky od 71. řadového pluku, ozbrojenými jako já puškou, abychom mohli strávit noc ve vesnici. Ale když jsme ušli asi půl míle a nemohli jsme dál, aniž bychom riskovali, že zmrzneme ve sněhu, rozhodli jsme se strávit noc v bídném opuštěném domě, kde jsme naštěstí našli dříví a slámu, a protože jsem měl ještě mouku z Vilna, udělali jsme dobrý oheň a kaši.

Nazítří časně ráno jsme se chystali k odchodu, abychom se dostali na silnici, ale ve chvíli, kdy jsme měli vyjít z domu, viděli jsme, že ho obklíčilo patnáct kozáků; to nám nezabránilo vyjít. Zastavili jsme se přede dveřmi, abychom je pozorovali; dávali nám znamení, abychom šli k nim; udělali jsme opak, vrátili jsme se do domu, zavřeli dveře, otevřeli dvě okénka a zahájili palbu, která kozáky zahnala. Na dobrý dostřel pušky se zastaví, ale naše zbraně byly znovu nabité: vyšli jsme z domu a bez otálení jsme na ně poslali druhou salvu, po které padl kůň i s jezdcem. Ten se vyprostil a koně nechal. Dali jsme se co nejrychleji na cestu, ale neudělali jsme ani padesát kroků, a viděli jsme, že jedou k nám.

Za chvíli se stočili doprava, ale to jen proto, aby vzali vak, který zůstal na koni, jehož jsme sestřelili. Brzy jsme je ztratili z očí a došli jsme na silnici, která vedla do Kovna, kam jsme měli dojít téhož dne. Ocitli jsme se uprostřed víc než šesti tisíc opozdilců, a v té tlačenici jsem se, jak se to vždycky stávalo, oddělil od kamarádů. Šel jsem tak celý den, a ještě nebyla noc, když jsem byl míli od Kovna, u Němenu. Rozhodl jsem se přejít řeku po ledu, abych našel nocleh jako předešlého dne, neboť tam byla vidět obydlí.

Když jsem byl na hrázi, zahlédl jsem půl míle napravo skupinu tří nebo čtyř domů, kde mě sedláci přijali docela dobře a kde jsem klidně strávil noc. Nazítří časně ráno jsem se vydal na cestu, abych se připojil ke koloně na druhé straně Kovna; ale když jsem ušel dvě stě kroků, ocitl jsem se nečekaně uprostřed tuctu kozáků, kteří mi, aniž by mi ublížili, a aniž by vůbec pomysleli na to, že by mě odzbrojili, poručili jít před nimi, a to právě tím směrem, kam jsem chtěl jít. Byl jsem zajatec a nemohl jsem tomu věřit.

Po hodině pochodu jsme došli do vesnice. Tam mi vzali zbraně a peníze, a měl jsem to štěstí, že jsem zachránil několik zlaťáků schovaných v podšívce vesty. Zbavil jsem se čáky a pokryl si hlavu čepicí z černé ovčí kůže, tuhle, co vidíte. Všiml jsem si, že kozáci jsou obtíženi zlatem a stříbrem a že si mě příliš nevšímají; a tak jsem si umínil, že první příležitosti využiji k útěku.

Mohlo být deset hodin, když jsme z vesnice odešli. Potkali jsme jiný oddíl kozáků, který eskortoval zajatce, z nichž někteří byli od císařské gardy a zajali je při odchodu z Kovna. Připojili mě k nim.

Šli jsme a často jsme se zastavovali, asi do tří hodin. Všiml jsem si, že velitel je v rozpacích, protože nezná kraj. Ještě než byla noc, došli jsme do vesničky, kde nás zavedli do stodoly, a tam jsme všichni prošli velmi důkladnou prohlídkou. Třásl jsem se o své zlato, ale odnesl jsem to jen strachem.

Sotva nás přestali prohledávat, uslyšel jsem, jak moje jméno volá zajatec, kterého jsem neznal; odpověděl jsem: ‚Zde!‘ Jiný zajatec na druhém konci odpověděl totéž. Tu jsem šel tím směrem, odkud hlas vyšel, a zeptal jsem se, kdo se jmenuje Dassonville: ‚Já!‘ odpověděl mi bratr, kterého tu vidíte. Posuďte naše překvapení, když jsme se poznali! Objali jsme se a plakali. Řekl mi, že byl raněn 28. listopadu nedaleko mostu přes Berezinu kulkou do lýtka levé nohy. Řekl jsem mu, že mám v úmyslu, abychom utekli, než nás převedou zpátky přes Němen: když jsme v Pomořansku, zemi patřící Prusku, je třeba využít příležitosti, která se naskýtá.

Sedláci nám přinesli brambory a vodu, štěstí, které jsme zdaleka nečekali. Rozdělili nám je; každý dostal čtyři; vrhli jsme se na ně jako žrouti a skoro všichni přiznali, že je v tuto chvíli lepší být zajatcem a jíst brambory než umřít svobodný hladem a zimou na silnici. Ale já jsem jim namítl, že by bylo šťastnější vymanit se z jejich spárů: ‚Kdo ví,‘ řekl jsem, ‚jestli nás nepovedou na Sibiř?‘ Ukázal jsem jim, že je možné utéct, neboť jsem zjistil, že za místem, kde jsem ležel s bratrem, se dají snadno uvolnit dvě prkna a snadno projít. Uznali, že mám pravdu; ale nevím jakým řízením osudu nám za hodinu přišli říct, že se jde. Začínalo se stmívat; mnoho mužů, zmožených únavou, spalo a nechtělo vstát; ale kozáci, když viděli, že se rozkazu neuposlechne dost rychle, mlátili knutou ty, kdo ještě leželi. Bratr, který kvůli ráně nemohl vstát dost hbitě, měl dostat ránu; postavil jsem se před něj, odrážel jsem rány a pomáhal mu vstát, a místo abychom vyšli ze stodoly jako ostatní, schovali jsme se za dveře, a měli jsme štěstí, že nás nikdo nezahlédl.

Všichni zajatci a kozáci vyšli; ani jsme se neodvažovali dýchat. Ještě tři kozáci na koních projeli tryskem stodolou a dívali se napravo a nalevo, jestli tam už nikdo není. Když vyjeli, doplazil jsem se, abych se podíval ven: viděl jsem přicházet sedláka, vrátil jsem se na své místo. Vešel do stodoly z opačné strany, než jsme byli; stačili jsme se jen přikrýt slámou. Naštěstí nás nezahlédl a zavřel obojí vrata. Byli jsme sami.

Mohlo být šest hodin; odpočívali jsme ještě hodinu; potom jsem vstal, abych šel otevřít vrata; ale nepodařilo se mi to, takže jsem se musel vrátit k původnímu plánu, vyjít uvolněním dvou prken. To jsem udělal. Průchod byl volný; řekl jsem bratrovi, ať na mě počká, a vyšel jsem.

Postoupil jsem ke vstupu do vesnice: v prvním domě jsem zahlédl okénkem světlo, a když jsem byl naproti, viděl jsem tři velké lotry kozáky, jak počítají na stole peníze a sedlák jim svítí. Chystal jsem se stáhnout a vrátit se do stodoly k bratrovi, když jsem viděl, jak jeden udělá pohyb ke dveřím, otevře je a vyjde; naštěstí byly vedle mne saně naložené dřívím, abych se schoval: lehl jsem si na břicho do sněhu.

Kozák vykonal potřebu, vrátil se do domu a zavřel dveře. Hned jsem vstal, abych utekl, ale protože bylo třeba jít kolem okna, obešel jsem dům zprava ze strachu, aby mě neviděli. Neudělal jsem ještě ani deset kroků, když se otevřely jedny dveře. Abych nebyl viděn, vešel jsem do stáje a lehl si pod žlab, z něhož žrali koně. Sotva jsem tam byl, vešel sedlák s lucernou a za ním kozák. Myslel jsem, že jsem ztracen. Kozák nesl vak; přivázal ho na koně, prohlédl ho a vyšel a zavřel dveře.

Chtěl jsem také vyjít, když mě napadlo odvést koně: co nejrychleji se zmocním toho s vakem, ale když ho obracím, abych vyšel ze stáje, něco mi padne na rameno; je to kozákovo kopí, které bylo opřené o koně. Zmocním se ho, abych se v případě potřeby bránil, a vyjdu. Dojdu ke stodole, pomůžu bratrovi na koně, a sám ho vedu za uzdu a jdeme směrem k silnici. Když jsme ušli asi dvě stě kroků, rozhlédl jsem se, jestli nic nevidím přicházet. Dal jsem mu kozákovo kopí a přikryl ho velkou pelerínou z velbloudí srsti, která byla na koni. Po půlhodině cesty jsme došli na silnici; potom, když jsme se dali směrem na Gumbinnen15, zahlédli jsme sedláky, jak sundávají kola z opuštěného vozu. Abychom nešli kolem nich, dali jsme se cestou nalevo, která nás dovedla ke vstupu do vesnice, které bychom se byli rádi vyhnuli, tak jsme se báli, že znovu padneme do spárů nepřátel. Bůh ví, co by s námi bylo, neboť když by viděli, že máme koně a zbraň, které patřily jednomu z nich, mohli si myslet, že jsme toho, komu to všechno patřilo, zabili!

Zastavili jsme se, abychom se poradili, když jsme za sebou uslyšeli hluk; hned chceme utéct, ale nebylo to možné, neboť velké množství sněhu po obou stranách cesty nám bránilo dát se do polí. Naše postavení se stávalo kritickým a neodvažoval jsem se sdělit bratrovi, co jsem cítil, spíš kvůli němu než kvůli sobě, kvůli jeho ráně.

Chtěli jsme jít dál rovně, když jsme zahlédli ty, kdo nám nahnali takový strach; byli jen pár kroků od nás. Zastavili se a zavolali na nás německy: ‚Dobrý večer, přátelé kozáci!‘ — ‚Pozor!‘ řekl jsem bratrovi; ‚ty jsi kozák a já jsem tvůj zajatec. Mluvíš trochu německy, tak klid!‘ Protože měl na hlavě bídnou polní čepici, vyměnil jsem mu ji za svou, která se podobala kozácké. Poznali jsme v těch sedlácích ty, které jsme chvíli předtím viděli na silnici kolem vozu. Byli čtyři a táhli na provazech dvě kola, která sundali: bratr se jich zeptal, jestli jsou ve vesnici kamarádi kozáci; řekli mu, že ne: ‚Tak mě,‘ řekl, ‚zaveďte k purkmistrovi, protože mám zimu a hlad, a k tomu jsem raněný a musím vést tohohle francouzského zajatce.‘ Tu nám jeden řekl, že od rána čekají kozáky a že by bylo dobře, kdyby přijeli, neboť minulou noc tu nocovalo přes třicet Francouzů a skoro všechny je při odchodu odzbrojili.

Když jsme to slyšeli, byli bychom nejradši u čerta, ale v tu chvíli přišli další sedláci, kteří mi, když viděli, že mě vede kozák, nadávali a vyhrožovali mi, což zarazil jeden starší muž, o kterém jsem se pak dozvěděl, že je to protestantský kazatel, místní farář.

Zavedli nás k purkmistrovi, který bratra velmi vlídně přijal a řekl mu, že bude bydlet u něj a že se postarají o jeho koně, ale že Francouze dá odvést do vězení, ‚leda,‘ řekl, ‚že byste si ho chtěl nechat u sebe za sluhu‘: ‚Nic si nepřeji víc,‘ odpověděl bratr, ‚tím spíš, že jsem raněný a ten Francouz je plukovní chirurg. Ošetří mi nohu.‘ — ‚Plukovní chirurg!‘ zvolal purkmistr, ‚to se nemohlo hodit lépe, protože tu máme jednoho hodného člověka z vesnice, kterému dnes ráno zlomil ruku jeden Francouz, který se nechtěl dát odzbrojit; spraví mu ruku!‘

Zavedli nás do dobře vytopené světnice, kde byla postel, kterou určili kozákovi, ale on ji nechtěl a požádal o slámu pro sebe a také pro mne, kterou dal dát stranou, aby nevzbudil podezření. Přinesli nám k jídlu chléb, slaninu, kyselé zelí, pivo a jalovcovou pro bratra kozáka; brambory a vodu pro mne. Purkmistr upozornil bratra na množství zbraní v koutě světnice: byly to zbraně Francouzů, které sedláci ráno odzbrojili, několik pistolí, karabin, pět nebo šest pušek, stejně tolik jezdeckých šavlí a několik balíčků nábojů.

Zatímco jsme jedli, vešel do světnice sedlák s jednou ženou; muž měl ruku na pásce: byl to ten se zlomenou rukou. Přisedl si ke mně, aby mi ji ukázal. Rozhodl jsem se vsadit na drzost. Požádal jsem o plátno, obvazy, malé laťky, které nadělali z jedlového dřeva. Ruka byla zlomená hladce mezi zápěstím a loktem. Viděl jsem už za pět let tolik operací, že jsem ani chvíli neváhal pustit se do díla. Nebyla tam rána, bylo vidět jen silné zarudnutí. Dal jsem znamení jednomu sedlákovi, aby držel nemocného za obě ramena, a ženě, aby držela ruku. Tu jsem srovnal, myslím docela dobře, zlomenou kost, jako bych to udělal s kusem dřeva. Nejdřív jsem tápal. Mezitím ten čert křičel a dělal ošklivé grimasy. Konečně jsem mu přiložil obklady namočené ve šnapsu, potom čtyři laťky, které jsem mu stáhl plátěnými obvazy. Konečně, když byla operace hotová, bylo mu lépe a řekl mi, že jsem hodný člověk. Žena a purkmistr mi skládali poklony; tu jsem si oddechl. Na odměnu mi dali velkou sklenici jalovcové.

Ale to nebylo všechno: purkmistr mi dal najevo, že se musím jít podívat na jednu ženu, která už dva dny strašně trpí; byla to mladá těhotná žena, která nemohla porodit. Byli pro porodníka v Kovně, ale tam bylo kvůli Rusům a Francouzům všechno v rozvratu, takže žádného nesehnali: ‚Obyčejně,‘ řekl mi, ‚tuhle službu dělají staré ženské, ale zdá se, že dítě leží špatně.‘ Chtěl jsem purkmistrovi vysvětlit, že jsem ztratil chirurgické nástroje a nemohu operovat, a že ostatně nejsem porodník, že tomu nerozumím. Ale nemohl jsem se domluvit, nebo si mysleli, že je to z mé strany zlá vůle: musel jsem jít. Dovedli mě dva sedláci a tři ženy na konec vesnice. Nevím, jestli proto, že jsem vyšel z teplé světnice, ale byla mi psí zima. Konečně jsme došli.

Zavedou mě do světnice, kde najdu tři staré ženy, které by se daly přirovnat ke třem sudičkám: byly u mladé ženy natažené na posteli, která chvílemi vydávala mnohem silnější výkřiky než ten se zlomenou rukou. Jedna ze starých mě nechala přistoupit k nemocné, druhá zvedla přikrývku a třetí košili. Posuďte mé rozpaky! Mlčky jsem se díval na ty tři staré, abych jim z očí vyčetl, co po mně chtějí. I ony čekaly a dívaly se na mě, co udělám: nemocná na mě také upírala oči. Nakonec jsem porozuměl jedné ze starých, která mi říkala, ať se podívám, jestli dítě ještě žije. Tu se rozhodnu a položím jí svou širokou tlapu, studenou jako led, na rozpálené břicho. Ten dotek ji přiměl vyskočit a vykřiknout, až se dům otřásl. Po tom výkřiku následuje druhý: hned se jí ty tři staré zmocní a za necelých pět minut bylo po všem: právě porodila Prusa.

Tu se, celý hrdý na svou novou léčbu, mnu ruce, a protože jsem věděl, co se v takovém případě dělá v mé vesnici, kde se dítě koupe v teplé vodě s vínem, dal jsem obojí přinést v míse. Potom jsem požádal o šnaps. Dali mi láhev; několikrát z ní ochutnám, vezmu kus plátna, namočím ho do teplé vody, naleji na něj šnaps a přiložím ten obklad mladé ženě na podbřišek, které to velmi dobře udělá a která mi děkuje a tiskne mi ruku.

Vyšel jsem v doprovodu obou mužů, kteří mě přivedli, a dvou ze starých dueněk. Odvedli mě zpátky k purkmistrovi, kde mě vychvalovali. Můj bratr kozák byl ve strachu, ale když mě uviděl, uklidnil se.

Měl jsem ještě jednoho raněného k ošetření, a to jeho: umyl jsem mu ránu teplou vodou a ošetřil ji s trochu větší znalostí. Nechali nás samotné. Když jsme si byli jisti, že všichni spí, šel jsem ke straně, kde byly zbraně, vybral jsem dva páry pistolí a krásnou mysliveckou šavli a dva balíčky nábojů ráže našich pistolí, které jsme opatrně hned nabili. Mé pistole jsme schovali do chvíle odchodu; potom jsme odpočívali.

Ráno v šest hodin nám přinesli k jídlu. Tentokrát se mnou zacházeli jako s kozákem. Zatímco jsme jedli, purkmistr mi zase skládal poklony k mému umění; potom se mě zeptal, jestli bych nechtěl zůstat; že by mi dal za ženu jednu ze svých dcer. Řekl jsem mu, že to nejde, že jsem už ženatý a mám děti: ‚Tak tedy,‘ řekl a obrátil se ke kozákovi, ‚kterým směrem jedete?‘ — ‚Jedu za bratrem a kamarády, kteří jdou po silnici, která vede do města; nepamatuju si jeho jméno, ale je to první, na které mám na silnici narazit.‘ — ‚Vím,‘ řekl purkmistr, ‚to je Wilbalen. Tak pojedeme spolu, dovedu vás míli odtud na místo, kde najdete přes dvě stě kozáků, protože jsem právě dostal rozkaz poslat všechno seno a mouku, co ve vesnici seženu, a jet tam hned sám. Takže za půl hodiny pojedeme. Dám připravit vašeho koně a svého.‘

Sotva vyšel, dal jsem si pistole za pás a do kapes nejméně třicet nábojů. Bratr kozák si připjal šavli, kterou jsem mu vybral, a dal si za pás také pistole. Za chvíli nám přišli oznámit, že je všechno připraveno k odjezdu. Vzal jsem kozákův vak a vyšli jsme.

U pošty jsme uviděli purkmistra v cestovním úboru: měl hnědý plášť podšitý jemnou ovčí kůží, kožešinovou čepici a boty rovněž tak. Jeho sluha měl plášť z ovčí kůže. Pomohl jsem bratru kozákovi na koně, a zatímco jsem přivazoval vak, řekl jsem mu tak, aby to nikdo neslyšel, že naskytne-li se příležitost, je třeba zmocnit se purkmistrova koně a pláště i pláště jeho sluhy a obléct se do nich; že tím přestrojením bychom se mohli zachránit; že v postavení, v jakém jsme, je třeba jednat rázně a že jde o život.

Vyrazilo se, sluha vpředu jako průvodce, já za ním, uprostřed mezi oběma jezdci, jako zajatec. Kousek před koncem vesnice jsme se dali cestou nalevo, a po čtvrthodině cesty jsme došli na kraj malého jedlového lesíka. Zatímco jsme jím projížděli, myslel jsem na to, jak svůj plán provést. Když jsme jím projeli, podíval jsem se před sebe, napravo a nalevo, jestli nevidím nic, co by nám mohlo uškodit. Když jsem nic nezahlédl, přistoupil jsem k purkmistrovi, jednou rukou jsem chytil uzdu jeho koně, druhou jsem mu nastavil pistoli a vyzval ho, aby sesedl. Byl, jak si můžete myslet, převelice překvapen a podíval se na kozáka, jako by mu chtěl říct, ať mě probodne kopím. Mezitím sluha, který můj pohyb viděl, se na mě chtěl vrhnout, a protože měl tlustou hůl, napřáhl se, aby mě umlátil, ale aniž bych pustil uzdu koně, udeřil jsem ho pažbou pistole do prsou tak silně, že jsem ho poslal na zem čtyři kroky daleko a vyhrožoval jsem mu, že ho zabiji, bude-li mít to neštěstí, že se pohne, aby vstal. Mezitím bratr hlídal purkmistra, kterému řekl, že musí sesednout, ale ten byl tak ohromen, že si to dal několikrát opakovat. Konečně sesedl a já jsem jeho koně dal bratrovi podržet.

Bez otálení jsem sluhovi sundal boty, plášť a čepici. Tu jsem si svlékl plášť, kabátec a polní čepici, nasadil jsem mu ji na hlavu a přinutil ho obléct si můj kabátec, takže teď vypadal jako zajatec on.

Představte si purkmistrův obličej, když viděl svého sluhu takhle vystrojeného! Ale to nebylo všechno: řekl jsem bratrovi, který sesedl z koně, aby hlídal sluhu, zatímco já dám převléct jeho pána, který mi na mou výzvu a bez přemlouvání dal svůj plášť, boty a čepici. Dal jsem mu výměnou svůj plášť a čepici jeho sluhy. Potom jsem dal bratrovi obléct sluhův plášť a boty, a když byl úplně oblečený, na koni a připraven ty dva hlídat, oblékl jsem se já do purkmistrových svršků. Vyhoupl jsem se na koně, kterého bratr držel za uzdu; potom mi dal svou šavli a vyrazili jsme tryskem a nechali tam své dva Prusy ohromené a nejspíš nevědoucí, jestli bratr byl, nebo nebyl pravý kozák. Je ovšem třeba říct pravdu: nebylo nám volno, neboť ačkoli přestrojení, báli jsme se, že padneme do spárů kozáků, o nichž nám purkmistr před odjezdem mluvil.

Po deseti minutách jízdy tryskem jsme dojeli do vesničky, kde obyvatelé, když nás uviděli, začali křičet: ‚Hurá! Hurá! Naši přátelé kozáci, hurá!‘ Řekli nám, že ve velké vesnici čtvrt míle odtud nocovali naši kamarádi a že odtamtud vyrazili, aby odřízli Francouzům ústup, než dojdou k lesu, kterým vede silnice. Chtěli, abychom sesedli a občerstvili se, ale protože jsme nebyli klidní, spokojili jsme se s několika sklenkami šnapsu, aniž bychom sesedli. Potom bratr zvolal ‚hurá!‘ a odjeli jsme, odnášejíce láhev šnapsu, provázeni hurá celého obyvatelstva.

Mohly být tři hodiny, když jsme zahlédli před sebou les, a nebyli jsme od něj už daleko, když jsme uslyšeli střelbu a uviděli u domu na kraji silnice boj mezi Francouzi a ruskou jízdou. Sedláci nám tedy nelhali, byli to opravdu kozáci, kteří chtěli odříznout ústup koloně opozdilců, než dojde k lesu.

Když to vidíme, pobídneme koně do trysku, a aniž bychom pomysleli, že vypadáme jako kozáci, vrhneme se na silnici, abychom se pokusili dostat ke vstupu do lesa, kam se všichni opozdilci řítí. Ti nás pokládají za kozáky a zrychlí útěk. Kozáci zase, protože nás pokládají za své, si myslí, že pronásledujeme Francouze, přijede jich asi tucet, aby nás podpořili, a vjedou s námi do lesa. Napravo jsem měl kozáka a nalevo bratra; všichni ostatní kozáci za mnou, takže by člověk řekl, že jsem jejich velitel.

Silnice byla sotva tak široká, aby tři jezdci mohli jet vedle sebe; když jsme ujeli klusem asi padesát kroků, zahlédneme několik našich důstojníků, kteří nám zatarasí cestu nastavenými bodáky a volají na ty, kdo utíkali: ‚Nebojte se té sebranky, nechte je přijít blíž!‘ Využiji příležitosti, zpomalím koně a zasadím kozákovi, který byl napravo ode mne, do obličeje pořádnou ránu šavlí.16 Udělá ještě krok a zastaví se a otočí hlavu ke mně, ale když vidí, že se chystám udeřit znovu, obrátí koně a s řevem utíká. Ti, kdo jedou za námi, udělají totéž, a naši koně udělají týž pohyb, takže teď jsme zase my v patách kozákům, kteří utíkají, co jim síly stačí, a dostávají několik výstřelů od našich lidí, které málem zasáhly i nás.

Zahlédnu napravo cestu: vjedeme na ni, jeden kozák už tam byl. Když nás uvidí, zpomalí, zastaví a mluví na nás řečí, které nerozumíme: zasadím mu prudkou ránu šavlí do hlavy, a myslím, že bych ho byl rozpůlil, nebýt čepice z medvědí kůže, kterou měl na hlavě. Ohromen takovým způsobem odpovědi uteče, ale protože je lepší jezdec než my, ztratíme ho z očí. O čtvrt hodiny později dojedeme na druhou stranu lesa: tam ještě zahlédneme našeho kozáka, který, když nás uvidí, vyrazí tryskem, ale my jsme neměli chuť ho pronásledovat. Jedeme podél lesa až na jeho konec, potom kličkujeme až do večera, abychom našli pravou silnici, a jen s velkou námahou jsme sem došli.

A teď,“ dokončil seržant, „si musíme trochu odpočinout a jít, protože za rozbřesku by nás mohli přijít budit.“

Tu se každý z nás uložil, aby si trochu odpočinul, zatímco šest mužů z kovenské posádky, šest zdravých vojáků od vozatajstva, se dobrovolně nabídlo, že budou každý střídavě hlídat u vrat stodoly.

Neodpočívali jsme ani hodinu, když jsme uslyšeli volat: „Stůj, kdo tam?“ Za chvíli vejde člověk a padne, jak je dlouhý. Hned vstali ti nejméně unavení, aby mu pomohli. Byl to pěší dělostřelec císařské gardy, který byl v tom táboře, kde jsem málem zůstal. Měl na těle přes dvacet ran, bodnutí kopím a sečných ran šavlí. Sháněli plátno, aby ho obvázali; pospíšil jsem si a dal jednu ze svých nejlepších košil po válečném komisaři. Jeden z obou bratrů, seržant, mu dal spolknout kapku jalovcové, starý myslivec dal cupaninu, kterou vytáhl ze dna své medvědice. Nakonec ho nějak ošetřili; konečně se mu ulevilo: naštěstí měl rány jen na zádech a na hlavě, několik na pravé paži, ale nohy měl zdravé.

Přistoupil jsem, abych se ho zeptal, jak mu je; sotva se na mě podíval, řekl mi: „To jste vy, seržante! Byl jste prozíravý, že jste nezůstal v domě u vstupu do lesa, kde jste chtěl jako já a tolik jiných strávit noc, protože snad čtvrt hodiny po vašem odchodu přijelo přes čtyři sta kozáků.17 Chopili jsme se zbraní, abychom se bránili; bylo nás v tu chvíli asi sto. Když viděli, že jsme připraveni je přijmout, zastavili se; několik se jich oddělilo a v jejich čele důstojník, který nám přijel říct dobrou francouzštinou, abychom se vzdali.

Ale jeden starý pěší myslivec gardy jménem Michaut — ten, co se hádal se starou markytánkou — vystoupil z řad a přistoupil tak blízko, aby ho ruský důstojník slyšel: ‚Povídejte, chlapíku, odkdy se Francouzi vzdávají se zbraní v ruce? Pojďte blíž, čekáme na vás!‘ Hned se důstojník stáhl; chystali se na nás zaútočit; čekali jsme na ně, a když byli pětadvacet kroků od nás, polovina našich vystřelila: několik mužů padlo. Tu, protože si mysleli, že všichni vystřelili a že nebudeme moct znovu nabít, vyrazili znovu s křikem hurá. Ale přivítala je další salva, která jim vyřadila z boje ještě víc mužů. Tu utekli, a mysleli jsme, že jsme se jich zbavili, ale za pět minut se vracejí v ještě větším počtu, a ve chvíli, kdy se několik našich stahovalo, aby se dostali do lesa, a my jsme ještě neměli čas znovu nabít, prolomili nás kopími a šavlemi: skoro všichni byli zabiti nebo raněni.

Zůstal jsem raněný na zemi, dělal jsem mrtvého, a protože jsem byl na kraji příkopu u silnice, skutálel jsem se do něj. Přišli sedláci a začali obírat mrtvé a raněné, a s nimi několik kozáků, jejichž koně byli zabiti. Měl jsem to štěstí, že mě neviděli, a když odešli, s námahou jsem vstal a dostal se do lesa, kterým jsem prošel. Konečně jsem šťastný, přátelé, že jsem vás potkal, ale co se se mnou stane?“ — „Povedeme vás,“ odpověděli vojáci od vozatajstva. — „A já,“ dodal bratr seržant, „vám půjčím koně.“

Přes spánek, který mě zmáhal, jsem se chystal vyrazit, neboť jsem byl slabý a potřeboval jsem mnoho času, abych ušel jen kousek cesty. Jeden mladý voják od vozatajstva mi nabídl, že mě doprovodí, jestli chci vyrazit hned: přijal jsem tím ochotněji, že ten mladý voják, který nezažil bídu, byl silný a mohl mi v případě potřeby pomoci. Konečně jsme vyrazili.

Vešli jsme do lesa, kterým vedla silnice. Tam chtěl voják, který nebyl ozbrojen, nést mou pušku; postoupil jsem mu ji tím ochotněji, že ve stavu slabosti, v jakém jsem byl, jí mohl použít lépe než já. Když jsme šli nevím jak dlouho, podpírán paží svého mladého druha, neboť jsem často spal za chůze, došli jsme na konec lesa: mohly být čtyři hodiny ráno, bylo 16. prosince.

Šli jsme ještě nazdařbůh asi půl hodiny; naštěstí vyšel měsíc. Ale s ním přišel velký vítr a sníh tak jemný, že nás řezal do tváře a bránil nám vidět.

Velmi jsem trpěl touhou spát, a bez pomoci malého vojáka od vozatajstva, který mě pořád držel pod paží, byl bych ve spánku jistě upadl. Můj spolucestující mě upozornil na velkou budovu, kterou zahlédl před námi: poznal jsem, že je to poštovní stanice jako ta, kterou jsme opustili, a usoudil jsem podle toho, že jsme ušli tři míle. Za čtvrt hodiny jsme došli k jedněm vratům. Když jsem vešel, vrhl jsem se k ohni, neboť jich tam bylo několik, opuštěných vojáky, skoro všemi od císařské gardy, kteří odešli na Wilbalen. Několik dělostřelců, také od gardy, tam ještě bylo, ale chystali se k odchodu.

Nespal jsem jako blažený ani deset minut, když jsem ucítil, jak mnou někdo silně třese za paži. Chci se bránit, ale zvednou mě za ramena; konečně se probudím a ozve se výkřik, který vydal starý dělostřelec: „Kozáci! Vstávejte, chlapče! Ještě trochu odvahy!“

Zahlédl jsem jedenáct kozáků, kteří stáli a nejspíš jen čekali na náš odchod, aby zaujali naše místa: „Nuže,“ řekl dělostřelec, „musíme postavení vyklidit a ustoupit na Wilbalen! Zbývá nám už jen míle; tak jdeme!“

Musel jsem se znovu dát na cestu; bylo nás šest, čtyři dělostřelci, malý voják od vozatajstva a já. Vyšli jsme ze stodoly. Bylo 16. prosince, padesátý devátý den pochodu od odchodu z Moskvy. Vítr byl prudký a mráz nadměrný. Najednou jsem, přes všechno, co mohl můj kamarád udělat, aby mě podpíral, klesl, zmožený spánkem a únavou. Bylo třeba úsilí dvou dělostřelců a mého druha, aby mě postavili na nohy; ačkoli jsem stál na nohou, spal jsem pořád, ale když mi jeden dělostřelec natřel tvář sněhem, probudil jsem se. Potom mi dal spolknout trochu kořalky; to mě trochu vzpamatovalo. Vzali mě každý za jednu paži a vedli mě tak mnohem rychleji, než bych byl dokázal jít sám. Tak jsem došel do Wilbalen. Když jsme vešli, dozvěděli jsme se, že je tam král Murat se všemi troskami císařské gardy.

Přes velký mráz bylo ve městě vidět dost ruchu vojáků, kteří doufali, že koupí od Židů, kterých bylo na tom místě dost, chléb a kořalku. U dveří každého domu bylo také vidět stráž, a když se nově příchozí chtěl dostat dovnitř, odpovídali mu, že je tam ubytován generál nebo plukovník nebo že už není místo. Jiní nám říkali: „Hledejte svůj pluk!“ Dělostřelci našli kamarády od svého pluku a odešli s nimi. Začínal jsem si zoufat, když mi jeden sedlák řekl, že v první ulici vlevo je málo lidí. Šli jsme tam, ale zase stráže u všech dveří a všude táž odpověď. Opravdu jsem viděl, jak se v domech lidé tlačí jeden na druhém. Ale nemohli jsme zůstat déle na ulici, aniž bychom riskovali, že zmrzneme.

Těžko bych dokázal vyjádřit, jak jsem toho dne trpěl zimou, a ještě víc žalem, když jsem viděl, že mě všude, kde se objevím, odhánějí — a to vlastní kamarádi.

Konečně se obrátím na jednoho granátníka, který mi řekl, že všude jsou lidé, ale také zlá vůle a sobectví, a že si nemám všímat domů, kde jsou stráže; že musím vejít, „protože vidím,“ pokračoval, „že jste na tom bídně!“

Dám znamení kamarádovi, aby šel za mnou, a zamířím k prvnímu domu, který se naskytne, abych vešel: starý bručoun mi zatarasí cestu puškou a říká mi, že je to plukovníkův byt a že už není místo. Odpovím mu, že i kdyby to byl byt císaře, potřebuji dvě místa a že vejdu. V tu chvíli jsem zahlédl jiného granátníka, jak si připíná na plášť pár epolet vyššího důstojníka. K svému velkému překvapení poznávám Picarta, svého starého druha, kterého jsem neviděl od Vilna, od 9. prosince! Hned řeknu granátníkovi: „Řekněte plukovníku Picartovi, že ho seržant Bourgogne žádá o místo.“ — „Mýlíte se,“ odpoví mi. Ale aniž bych ho poslouchal, projdu přes stráž, voják od vozatajstva jde za mnou a vejdeme.

Sotva mě Picart pozná, hodí své velké epolety na slámu a zvolá: „Pro Boží den! To je můj krajan, můj seržant! Jak to, krajane, že přicházíte teprve teď? To jste zase dělal zadní voj?“ Aniž bych mu odpověděl, nechal jsem se padnout na slámu, vyčerpaný únavou, spánkem a hladem, a dusil jsem se horkem velkých kamen. Picart běžel k torně, vytáhl z ní láhev, v níž byla kořalka, a přinutil mě vzít si pár kapek, které mě trochu vzkřísily. Potom jsem ho prosil, aby mě nechal odpočinout.

Mohlo být osm hodin ráno; byly dvě hodiny odpoledne, když jsem se probudil.

Picart mi postavil mezi nohy hliněnou misku s rýžovou polévkou, kterou jsem s chutí snědl, a díval jsem se napravo a nalevo, neboť jsem se snažil zorientovat. Nakonec se mi v hlavě všechno rozmotalo tak, že jsem si vybavil, co se se mnou za posledních čtyřiadvacet hodin dělo.

Byl jsem pohroužen do úvah, když mě z nich Picart vytrhl, aby mi vyprávěl, co se s ním dělo od chvíle, kdy jsme se ve Vilně rozešli: „Když jsme zahnali Rusy, kteří se objevili na výšinách u Vilna, poslali nás zpátky na náměstí; odtamtud nás odvedli na předměstí na kovenské silnici, abychom drželi stráž u krále Murata, který právě opustil město. Tam jsem vás hledal, protože jsem si myslel, že jste šel s námi, a divil jsem se, že vás už nevidím. O půlnoci nás poslali na Kovno jako doprovod krále Murata a prince Evžena, který byl také ubytován na předměstí. Ale když jsme došli k úpatí hory, nebylo možné ji přejít kvůli množství sněhu a počtu povozů a krytých vozů na silnici, která přes ni vedla.

Když se trochu rozednilo, král a princ dokázali pokračovat v cestě tím, že horu objeli, ale pokud jde o mne a několik jiných, protože jsme neměli koně, dali jsme se po cestě. Dobře jsme udělali, neboť jsme měli příležitost lézt na kolo mezi prvními a udělat pár pětifrankových mincí… k vašim službám, rozumíte, krajane?“ Picart mi dál podrobně líčil svůj pochod až do chvíle, kdy jsem ho náhodou potkal.

Tu jsem mu řekl, že je to pro mě vždycky štěstí, kdykoli ho potkám, ale že tentokrát jsem ještě šťastnější, protože ho nacházím jako plukovníka. Dal se do smíchu a řekl mi, že je to válečná lest, které nejednou použil, aby si udržel pěkný byt; že od včerejška se udělal plukovníkem a ti, kdo byli s ním, ho za takového uznávají, protože mu vzdávají poctu.

Picart mi řekl, že ve 3 hodiny má být přehlídka krále Murata, kde se mají dát rozkazy, které určí místa, kde se mají shromáždit trosky různých sborů. Chystal jsem se tam jít, abych tam potkal kamarády. Picart mi oholil vousy, které nebyly holeny od našeho odchodu z Moskvy, špatnou břitvou, kterou jsme našli ve vaku kozáka zabitého 23. listopadu, a ačkoli ji obtahoval o pochvu šavle a potom o dlaň, aby ji naostřil, přesto mi obličej rozedřel.

Když přišla hodina, vyšli jsme z bytu na smluvené místo. Nástup se měl konat ve velké ulici. Vojáci všech zbraní tam přicházeli. Několik starých od gardy dohnalo ctižádost, a to aby na sebe upoutali pozornost, tak daleko, že se upravili jako na den velké přehlídky: když je člověk viděl, myslel by si, že přicházejí spíš z Paříže než z Moskvy. Na smluveném místě jsem měl to štěstí, že jsem potkal všechny, s nimiž jsem byl předešlého dne, a mnoho jiných, které jsem neviděl od Vilna, ale bylo nás málo. Grangier mi řekl: „Doufám, že nás už neopustíš; půjdeš do našeho bytu, a protože se smí brát saně nebo vozy, abychom se dali vézt, zkusíme nějaké najít.“ Zůstali jsme dost dlouho na ulici a čekali na krále Murata. Mezitím lidé žasli, že potkávají přátele, že nacházejí živé ty, o nichž si mysleli, že jsou mrtví. Měl jsem tu radost, že jsem potkal seržanta Humblota, se kterým jsem cestoval předešlého dne a od něhož jsem se oddělil v lese ve chvíli hurá. Dozvěděl jsem se také, že markytánky Marie a máma Gâteau šťastně dorazily.

Protože král Murat nepřicházel, sepsali jména mužů neschopných chůze, aby je poslali nazítří v šest hodin ráno se saněmi, které dodávaly úřady. Naši kamarádi se snažili nějaké najít, ale nebylo možné. Museli jsme se s tím smířit a připravit se na dobrou noc, abychom mohli nazítří jít.

Picart mi řekl, že se mnou chce mluvit, než se rozejdeme. Sotva padl rozkaz k odchodu, ucítil jsem velké plácnutí po rameni; byl to on. Dal mi i Grangierovi znamení, abychom šli za ním, a když jsme byli tak daleko, aby nás nikdo neslyšel, řekl mi: „Uděláte mi tu radost a přijmete pořádný doušek bílého vína, rýnského!“ — „To není možné!“ zvolal jsem. Místo odpovědi nám řekl: „Pojďte za mnou!“ Cestou nám vyprávěl, že předešlého dne potkal Žida, se kterým se seznámil, a to proto, aby mu prodal věci, kterých se chtěl zbavit, své plukovnické epolety a ještě něco, ale že se neopomněl, jak to často dělával, vydat za Žida a říkat, že jeho matka je dcerou štrasburského rabína a že on se jmenuje Šalomoun. Ten byl nadšen, a také v naději, že udělá dobrý obchod, mu dal adresu a ujistil ho, že mu opatří dobré rýnské víno.

Došli jsme za synagogu: vedle byl malý domek, u něhož se Picart zastavil. Rozhlédl se napravo a nalevo, jestli nic nevidí; potom se chytil za nos a nosovým hlasem několikrát zavolal: „Jákobe! Jákobe!“ Viděli jsme, jak se v díře objevil jakýsi obličej s dlouhou kožešinovou čepicí, ozdobený špinavým vousem: byl to Jákob Žid. Když poznal Picarta, řekl mu německy: „Á! To jste vy, můj milý Šalomoune; hned vám otevřu!“ Žid otevřel dvířka a vešli jsme do dobře vytopené, ale páchnoucí a odporné světnice. Když jsme seděli na lavici kolem kamen, viděli jsme vejít další tři Židy, o nichž nám Jákob řekl, že je to jeho rodina.

Picart, který věděl, jak to se svými takzvanými souvěrci chodí, začal tím, že otevřel tornu a vytáhl z ní nejdřív pár epolet, ne plukovnických, ale generálských, hromádku prýmků, to všechno nové a sebrané na hoře u Vilna v opuštěných vozech.

Bylo tam také několik stříbrných příborů z Moskvy. Židé vyvalili oči; tu Picart požádal o víno a chléb; přinesli výborné rýnské víno; chléb takový nebyl; ale pro tu chvíli to bylo víc, než se dalo doufat.

Zatímco jsme pili, Židé si prohlíželi věci rozložené na lavici; Jákob se Picarta zeptal, kolik za to všechno chce: „Řekněte sám!“ odpověděl Picart. Žid řekl cenu, která byla daleko od toho, co Picart chtěl. Řekl mu: Ne! Jákob přidal ještě něco; tentokrát se Picart, na kterého začínalo působit víno, podíval na Žida posměšně a odpověděl mu tím, že si položil prst na nos a pobrukoval, ne slova, ale nápěv rabína v synagoze o sobotě.

Čtyři Židé se také začali kývat jako Číňané a zpívat verše. Grangier se podíval na Picarta, protože si myslel, že zešílel, a já jsem se, přes svůj smutný stav, válel smíchy. Konečně Picart přestal zpívat, aby nám nalil. Mezitím se Židé spolu dohadovali o ceně věcí; Jákob nabídl vyšší cenu, ale to ještě nebylo to, co Picart chtěl, takže začal znovu se svým randálem, až konečně svolil k obchodu pod podmínkou, že mu zaplatí zlatem. Jákob vyplatil Picarta pruskými zlaťáky; nejspíš byl s obchodem spokojen, protože nám dal lískové oříšky a cibule. Víno nám stouplo do hlavy a udělalo z nás blázny, neboť když Picart dostal peníze, začali jsme jako on vyvádět sabat.

Ten rámus by byl trval dlouho, kdyby nikdo nezabušil na dveře pažbami pušek. Jákob se podíval dírou a zahlédl několik vojáků, kteří mu německy řekli, že mají ubytovací lístek k němu a že jestli hned neotevře, vyrazí dveře. Hned otevřel. Rozhodli jsme se odejít; rozloučil jsem se s Picartem se slibem, že se uvidíme v Elbingu, kam jsme měli rozkaz se dát.

Když jsme přišli do bytu, snědli jsme rýžovou polévku; potom jsem se věnoval nohám a obuvi, a protože jsme byli v teplé světnici a na čerstvé slámě, usnul jsem.

Nazítří, sedmnáctého, v pět hodin bylo město liduprázdné: lidé, kteří dva měsíce nespali pod střechou a teď leželi v teple, nespěchali vyjít z bytů. Dva nebo tři bubeníci, kteří ještě zbývali z bubeníků gardy, bubnovali granátnický pochod pro nás a karabinický pro myslivce. Když jsme byli na ulici, všimli jsme si, že je méně zima než předešlého dne. Viděli jsme přijíždět saně se dvěma koňmi, které zastavily. Řídili je dva Židé a byly naložené koloniálním zbožím. Napadlo nás navrhnout jim, aby nás dovezli, za peníze ovšem, až do Darkehmen18, kam se toho dne mělo jít, nebo se saní zmocnit, kdyby odmítli. Nejdřív dělali nějaké potíže pod různými záminkami. Navrhli jsme jim, že zaplatíme polovinu ceny a zbytek, až dojedeme. Židé přijali. Cena byla smluvena na čtyřicet franků, polovinu jsme jim hned zaplatili, ale protože brali pětifrankové mince jen jako tolar, který má hodnotu jen čtyř franků, stálo nás to o deset franků víc. Nedívali jsme se na to tak přísně, a neprozřetelně, abychom získali jejich důvěru, jsme jim ukázali, že máme mnoho peněz. Jeden seržant-major jménem Pierson, který měl několik kusů stříbrného nádobí, je ukázal. Od té chvíle mluvili hebrejsky, takže jsme nemohli rozumět ničemu, co říkali.

Bylo nás pět vélitů, Leboude, Grangier, Pierson, Oudict a já. Saně byly vyložené, koně odpočatí, chystali jsme se vyrazit. Dali jsme pušky na dno saní a torny na ně, a jedeme. Bylo přes šest hodin: všechny trosky armády byly už v pohybu jako v předešlých dnech, bez organizace, bez pořádku; zmatek byl takový, že nebylo možné dostat se z města. Ti, kdo necítili sílu jít, chtěli se zmocnit saní nebo se na ně dostat.

Když jsme se s velkou námahou dostali ven, našli jsme tutéž zácpu. Naši vozkové nám dali najevo, že nás povezou cestou nalevo, kde nikoho nebylo vidět, a že než uplyne hodina, dostaneme se na hlavní silnici a předjedeme čelo kolony. Měli jsme se zeptat, když je ta cesta tak dobrá, proč se jí nedávají jiní vozkové saní, kteří ji museli znát stejně dobře; ale nenapadlo nás to. Když jsme jeli velkým klusem dobrou čtvrthodinu, všiml jsem si, že cesta, po které jedeme, nenápadně zahýbá doleva a vzdaluje nás od té, po které šla armáda; že terén, po kterém jedeme a který nám vydávali za cestu, je jen násep tvořící hráz kanálu napravo od nás a odvodňovacího příkopu nalevo. Chtěl jsem sdělit své postřehy kamarádům a křičel jsem, jak nejsilněji jsem mohl, a několikrát: „Stát! Stát!“ Grangier se mě zeptal, co chci. Křičel jsem ještě víc: „Klamou nás, jsme s lumpy!“ Tu Pierson, který seděl vpředu a držel v rukou stříbrnou čajovou konvici, kterou si nesl z Moskvy a ve které si každou chvíli dával vařit čaj, začal i on křičet: „Stát!“

Ti darebáci Židé seskočí z otýpky slámy, na které seděli, a za stálé jízdy, ale pomaleji, chytí koně za uzdu, otočí saně a převrhnou nás z hráze dolů ke straně příkopu. Naštěstí pro mne, který jsem seděl vzadu s nohama visícími ven na boku saní, viděl jsem jejich pohyb, takže jsem se nechal sklouznout a vyhnul se velkému skoku, ale mí kamarádi se skutáleli až dolů, víc než pětadvacet stop, a dopadli celí potlučení na led. Protože měli omrzlé nohy a ruce, vydávali strašné výkřiky bolesti. Ty výkřiky se změnily ve výkřiky vzteku proti Židům, kteří už vytáhli saně na kraj hráze, neboť když drželi koně za uzdu, zabránili saním, ačkoli byly převrácené, aby se skutálely dolů. Chystali se utéct s našimi zavazadly, ale protože moje puška byla s ostatními na dně saní, vytasil jsem šavli a zasadil ránu do hlavy jednomu Židovi, kterému ji jen díky kožešinové čepici nerozpůlila. Zasadil jsem mu druhou, kterou vykryl levou rukou v rukavici z ovčí kůže. Byli by nám utekli, když přišel Pierson, aby mi pomohl, zatímco ostatní, ještě dole pod náspem, na který neměli sílu vylézt, kleli a křičeli na nás, ať Židy zabijeme. Ten, kterému jsem dal ránu šavlí, utíkal přes kanál; druhý, který držel koně, prosil o milost a říkal, že je to kamarádova vina. To nezabránilo Piersonovi, aby tomu, kdo zůstal a prosil o odpuštění a oslovoval nás plukovníku a generále, nevysázel několik ran plochou šavle.

Pierson vzal koně za uzdu a nařídil mu, aby sestoupil a pomohl našim kamarádům vylézt. To také ochotně udělal; byl za to odměněn ranami pěstí, které mu vysázeli s velkou silou. Když vylezli nahoru, Leboude nám oznámil, že jsme po právu nabyli saní i koní, neboť ti dva lumpové se nás snažili zahubit, aby se zmocnili toho, co máme.

Nařídili jsme Židovi, aby nás vezl velkým tryskem nejkratší cestou, abychom se dostali k armádě, ale museli jsme se vrátit, kudy jsme přijeli.

Když jsme dojeli blízko města, chtěl nás Žid zavést dovnitř pod záminkou, že si vezme něco doma: to aby nás vydal kozákům, kteří už tam byli. Dali jsme mu ucítit hrot šavle v zádech a vyhrožovali jsme mu, že ho zabijeme, udělá-li ještě krok ke straně města. A tak si pospíšil zahnout doleva na silnici, po které šla armáda, jejíž poslední saně jsme viděli ve velké dálce. O čtvrt hodiny později jsme je dohonili a potom jsme je předjeli, když jsme rychle sjížděli ze svahu.

Protože jsem seděl vzadu na saních, zasáhl mě konec oje jedněch saní, které sjížděly, do pravého boku a odhodil mě do sněhu víc než šest stop. Zůstal jsem v bezvědomí. Jeden furýr mameluků, který mě znal, mi spěchal na pomoc, zvedl mě a posadil do sněhu.19 Kamarádi mi také spěchali na pomoc: mysleli si, že mi oj vnikla do těla, ale naštěstí šaty ránu ztlumily; a k tomu byl naštěstí konec oje obalený ovčí kůží.

Zvedli mě a znovu mě posadili na saně: podivná věc, nemělo to pro mě žádné zlé následky; jen přes den jsem zvracel.

Mohlo být devět hodin, když jsme dojeli do velké vesnice; bylo tam už mnoho lidí; vešli jsme do jednoho domu, abychom se ohřáli; saně jsme nechali u dveří, když jsme z nich pro jistotu složili zavazadla a vzali Žida dovnitř s sebou ze strachu, aby nám neodvezl povoz.

Vojáci, kteří se tam ohřívali, nám řekli, že se ve vesnici prodávají slanečci a jalovcová. Protože ke mně byli moji kamarádi velmi ochotní a všichni měli nohy omrzlejší než já, rozhodl jsem se tam jít, ale při odchodu jsem jim kladl na srdce, aby nespouštěli saně z očí: „Buď klidný,“ řekl mi Pierson, „ručím za ně!“ Šel jsem s naším Židem, aby mi dělal průvodce a tlumočníka.

Zavedl mě k jednomu svému kumpánovi, kde jsem našel slanečky, jalovcovou a bídné žitné placky. Zatímco jsem se ohříval a pil sklenku jalovcové, všiml jsem si, že můj průvodce zmizel s jiným Židem, se kterým chvíli předtím hovořil. Když jsem viděl, že se nevrací, vrátil jsem se se zásobami k přátelům: ale jaký byl můj údiv, když jsem byl u domu a neviděl jsem už saně u dveří! Kamarádi, kteří se klidně ohřívali, se mě ptají, kde jsou zásoby; já se jich ptám, kde jsou saně. Podívají se na ulici, saně jsou pryč! Beze slova hodím zásoby na zem a se smutným srdcem si jdu lehnout na slámu ke kamnům. O půl hodiny později bubnovali nástup k odchodu a dali nám vědět, že dvě malé míle odtud budou saně pro všechny, aby se dalo téhož dne dojít do Gumbinnen.

Když jsme došli na to místo, našli jsme tam opravdu velké množství saní, a za chvíli nás poslali na cestu. Cestou mi bylo zle: pohyb saní na mě působil jako mořská nemoc; zvracel jsem. Chtěl jsem, než dojedeme, jít trochu pěšky, ale málem jsem zmrzl, neboť zima byla nesnesitelná. Naštěstí si kamarádi všimli mého smutného stavu, dali zastavit saně a přišli si pro mě: už jsem nemohl dál. Když jsme dojeli do Gumbinnen, byl nejvyšší čas! Dali nám ubytovací lístek pro nás pět a dostali jsme dobře vytopenou světnici a slámu.

Když jsme se ubytovali, první, co jsme udělali, bylo, že jsme se zeptali, jestli bychom za peníze nemohli dostat najíst a napít. Hospodář, který vypadal jako hodný člověk, nám odpověděl, že udělá, co bude moct, aby nám dal, co žádáme: za hodinu nám přinesl polévku, pečenou husu s brambory, pivo a jalovcovou. Všechno jsme hltali očima, ale husa byla naneštěstí tak tuhá, že jsme jí mohli sníst jen velmi málo, a to málo nás málem udusilo; byli jsme odkázáni na brambory.

Šel jsem se seržant-majorem Oudictem do města podívat se, jestli bychom nenašli něco ke koupi: náhoda nás zavedla do domu, kde Oudict potkal plukovního chirurga ze svého kraje. Byl ubytován se dvěma důstojníky a třemi vojáky, zbytkem pluku.

Byli v žalostném stavu; skoro všichni přišli o prsty na nohou a na rukou; zatímco jsme byli v tom domě, nabídl nám nějaký muž, že nám prodá koně a saně, a my jsme si pospíšili je koupit za 80 franků.

Nazítří, osmnáctého, když jsme se pokusili sníst naši husu, která nebyla o nic měkčí než předešlého dne, sedli jsme na saně a vyrazili jsme, abychom šli nocovat do Wehlau; ale sotva jsme byli za městem, Pierson, který řídil saně a nerozuměl tomu, nás převrhl, zlomil oj a vyhodil nás do sněhu. Byli jsme u domu, do kterého jsme vešli, abychom ji dali spravit: zatímco byl sedlák zaměstnán touto prací, my jsme byli zaměstnáni ohříváním, a když jsme se chystali vydat se na cestu, byli jsme převelice udiveni, když jsme viděli, že už nemáme zbraně: Prusové nám vzali pušky, které jsme opřeli u dveří. Křičíme, klejeme: „Chceme své zbraně, nebo vám zapálíme dům!“ Ale sedlák zase přísahá, že nic neviděl; museli jsme se rozhodnout odejít beze zbraní. Naštěstí po hodině cesty jsme potkali fůru, která vyjela ráno z Gumbinnen s nákladem pušek císařské gardy, takže jsme si mohli vzít jiné. Konečně jsme došli do Wehlau ve tři hodiny.

Viděli jsme přes dva tisíce vojáků shromážděných u radnice, kteří čekali na ubytovací lístky. Jeden velký lump Prus k nám přistoupí a řekne nám, že jestli chceme, ubytuje nás za málo u sebe; že má dobře vytopenou světnici, slámu na spaní a stáj pro koně. Ochotně jsme přijali. Když jsme k němu přišli, dá koně do stáje, nechá nás vystoupit do druhého patra, a tam vejdeme do dost špinavé světnice; stejné to bylo se slámou, ale bylo teplo, a to bylo hlavní.

Pak se objevila žena, která měřila skoro šest stop a měla pravou kozáckou tvář; řekla nám, že je paní domu, a že jestli něco potřebujeme, stačí jí dát peníze, ona nám to přinese. To jsme právě chtěli, neboť ani jeden z nás neměl chuť vyjít. Dám jí pět franků, aby nám došla pro chléb, maso a pivo. Za chvíli nám přinesla jedno i druhé; uvařila se polévka, a když jsme se najedli a přesvědčili se, že našemu koni nic nechybí, odpočívali jsme až do rána.

Před odchodem jsme dali naší hospodyni pětifrankovou minci za noc, ale řekla nám, že to nestačí; tu jsme jí dali druhou. Ale ani to jí nestačilo; žádala, abychom jí dali pětifrankovou minci za každého muže a ještě jednu za koně.

Tu jsem vstal a řekl jí, že je velká mrcha a že víc nedostane. Na to mi odpověděla tak, že mi přejela rukou po tváři a řekla mi: „Ubohý malý Francouzíčku, před šesti měsíci, když jsi tudy šel, to bylo něco jiného, byl jsi silnější; ale dnes je to jinak! Dáš, co po tobě chci, nebo zabráním muži, aby zapřáhl koně do saní, a dám vás pochytat kozákům!“ Odpověděl jsem jí, že se vysmívám kozákům stejně jako Prusům: „Ano,“ odpověděla mi, „kdybys věděl, že jsou blízko, tak bys to neříkal!“ Tu, když jsem viděl všechnu zlobu té ženy, popadl jsem ji za krk, abych ji uškrtil, ale byla silnější než já, povalila mě na slámu, a teď zase ona chtěla uškrtit mě. Naštěstí ji velký kopanec do zadku, který jí dal jeden z mých kamarádů, přiměl vstát. V tu chvíli vešel muž, ale jen aby dostal velkou ránu pěstí od své drahé ženy, která byla jako lítice a řekla mu, že je velký zbabělec a že jestli hned nepůjde pro sousedy a pro kozáky, vyškrábe mu oči. Protože nás bylo pět proti dvěma, zabránili jsme mu vyjít z domu a přinutili jsme ho zapřáhnout koně do saní, ale museli jsme dát, co ta mrcha žádala; nebylo co smlouvat, kozáci byli blízko. Před odchodem jsem té ďáblici řekl, že jestli se vrátím, dám jí vrátit peníze, které jsme jí dali, i s úroky. Na to mi odpověděla tím, že mi plivla do tváře; protože jsem chtěl té urážce odpovědět ranou pažbou pušky, kamarádi mi v tom zabránili.

Usadili jsme se na saních, abychom co nejrychleji odjeli.

Toho dne, 19. prosince, jsme šli nocovat do Insterburgu, kam jsme dojeli za noci; ubytovali nás u hodných lidí.

Nazítří, dvacátého, byla neděle; vyrazili jsme časně ráno, abychom šli nocovat do Jílového. Tam jsme šli rovnou na radnici, kde nám bez potíží dali ubytovací lístek. Byli jsme zase u hodných lidí, u nichž jsme našli dobrý oheň; každému nabídli sklenku jalovcové. Potom šla naše hospodyně s naším ubytovacím lístkem pro potraviny, neboť obce právě dostaly rozkaz, aby nám dávaly potraviny.

Když jsme se ohřáli a trochu si odpočinuli, chystali jsme se, než bude polévka, navštívit bojiště, které jsme zčásti prošli. Viděli jsme několik pohřebních pomníků, totiž prostých dřevěných křížů; zvlášť jsme si všimli jednoho s tímto nápisem: „Zde odpočívá dvacet devět důstojníků statečného 14. řadového pluku, padlých na poli cti.“20

Po několika úvahách o rozmístění vojsk v den té strašné bitvy jsme vešli do města, které se nám zdálo liduprázdné. Je pravda, že byla neděle; že obyvatelé byli vzhledem k roční době zavření doma a že jsme byli jediní Francouzi, protože ostatní se dali jiným směrem.

Když jsme se vrátili do bytu, natáhli jsme se na slámu a čekali, až bude jídlo hotové. Sotva jsme tam byli, vešel pruský vysloužilec, aby nás varoval, že na výšině čtvrt míle od města jsou vidět kozáci, a že nám radí, abychom co nejdřív odjeli. Protože to byla až příliš pravda, pospíšili jsme si s přípravami k odjezdu; maso, které nebylo ani napůl uvařené, jsme zabalili do slámy.

Odjeli jsme s naším sedlákem, aby nás navedl na správnou cestu. Když jsme na ní byli, ukázal nám kozáky na výšině: bylo jich přes třicet. Počasí bylo mlhavé; sníh nezapomněl začít padat chvíli po našem odjezdu. Neujeli jsme ani půl míle, když nás zastihla noc. Potkali jsme dva sedláky. Zeptali jsme se jich, jestli je ještě daleko do nějaké vesnice. Řekli nám, že než nějakou najdeme, musíme projet velkým lesem; že najdeme napravo, pětadvacet kroků od silnice, dům, který patří hajnému, jenž vede hostinec, a že tam můžeme přenocovat. Po malé půlhodině cesty jsme dojeli k určenému domu: bylo devět hodin; ujeli jsme čtyři míle.

Než nám otevřeli, zeptali se nás, kdo jsme a co chceme. Odpověděli jsme, že jsme Francouzi a vojáci císařské gardy a že se ptáme, jestli bychom za peníze nemohli dostat nocleh, napít se a najíst. Hned nám otevřeli dveře a řekli nám, ať jsme vítáni. Nejdřív jsme dali koně do stáje. Potom nás uvedli do velké světnice, kde jsme zahlédli tři lidi ležící na slámě; byli to tři jízdní myslivci gardy, kteří přišli přes den, ale byli na tom hůř než my, neboť už neměli koně, a protože měli omrzlé nohy, museli jít pěšky. Dali nám najíst, potom jsme si lehli a spali jsme jako blažení.

Když jsme se probudili, divili jsme se, že myslivce už nevidíme, ale pán domu nám řekl, že asi před hodinou jeden Žid, který jel se saněmi, nabídl myslivcům, že je za dva franky zaveze tři míle daleko, a že ochotně přijali. Tu zprávu jsme vyslechli s radostí. Když jsme zaplatili pět franků, které po nás chtěli za koně a za nás, odjeli jsme; náš hostitel nám kladl na srdce, abychom se pořád drželi stopy saní, které jely před námi a vezly myslivce.

Měli jsme toho dne dlouhý pochod: devět mil.

Když jsme jeli celý den, dojeli jsme za noci do Heilsbergu, kde jsme měli nocovat. První, co jsme udělali, bylo, že jsme šli k purkmistrovi pro ubytovací lístek; měli jsme to štěstí, že nám určili týž dům, kde nás docela dobře přijali; bylo tam už šest jízdních myslivců gardy. Dali nám polévku, maso se spoustou dobrých brambor a pivo; požádali jsme o víno, za peníze ovšem. Opatřili nám ho za tolar láhev (čtyři franky) a připadalo nám dobré a laciné. Než jsme si lehli na dobrou slámu, kladli jsme hospodyni na srdce, aby nám připravila jídlo na pět hodin ráno, neboť jsme chtěli vyrazit brzy, protože nás čekala ještě velká etapa.

Nazítří, 22. prosince, jsme vstali časně ráno; přišel sluha a přinesl nám svíčku; kladli jsme mu na srdce svého koně a slíbili mu spropitné, až ho zapřáhne do saní. Přinesli nám polévku, zkrátka co jsme žádali. Tu každý z nás lichotil hospodyni a říkal jí: „Hodná žena! Krásná žena!“ a plácal ji po zádech, po pažích a ještě jinde; když jsme dojedli, chystali jsme se k odjezdu; saně byly připravené a loučili jsme se s ženou, když nám řekla: „Dobře, pánové, ale než odjedete, nezapomeňte zaplatit!“ — „Jak to, zaplatit? Nejsme tu na ubytovací lístek? Nemáte nás živit?“ — „Ano,“ odpověděla, „za to, co jste snědli včera, ale za dnešní stravu chci dva tolary (10 franků).“ Prohlásil jsem, že nezaplatím, a protože žena viděla, že se chystáme odjet, aniž bychom jí dali peníze, poručila zavřít dveře, a do domu vešel tucet velkých lumpů Prusů ozbrojených velkými holemi tlustými jako moje paže. To nebyla chvíle k debatám: zaplatili jsme a odjeli. Jiné časy, jiné mravy. Teď jsme byli ti slabší.

Myslivci odjeli, zatímco jsme jedli. Měli jsme ještě dva dny cesty do Elbingu, dvanáct mil, ale protože jsme nechtěli unavit koně, rozhodli jsme se, že půjdeme nocovat tři míle od toho města.

Po míli cesty jsme zahlédli několik saní, které přijížděly zleva, aby jely také na Elbing. To nás přivedlo k myšlence, že jsme nejeli cestou, kterou se daly trosky armády, neboť místo abychom jeli na Jílové, měli jsme se dát na Friedland.

Kolem nás projely saně velkých rozměrů tažené dvěma silnými koňmi. Jely tak rychle, že jsme nemohli rozeznat, od kterého pluku jsou vojáci, které vezly. Za půl hodiny jsme zahlédli dům dost pěkného vzhledu, byla to přepřahací pošta a zároveň dobrý hostinec; u dveří jsme viděli několik vojáků gardy a jiné, kteří odjížděli na saních, které jim právě opatřili.

Sesedli jsme a vešli. Požádali jsme o víno, neboť jeden vélita myslivec a jeden starý nám právě řekli, že tam je, a „vybrané“. Zdálo se dokonce, že ho vypili vydatně.

Starý i mladý byli šíleně veselí, což se stávalo skoro všem, kdo jako my zažili tolik bídy a strádání. Sebemenší nápoj vám stoupl do hlavy. Starý se nás zeptal, jestli jsme potkali pluk holandských granátníků, který patřil k císařské gardě. Odpověděli jsme mu, že ne: „Jel kolem vás,“ řekl vélita, „a vy jste ho neviděli? Ty velké saně, co vás předjely, no, to byl celý pluk holandských granátníků! Bylo jich sedm!“

Poštmistr oznámil našim dvěma myslivcům, že pro ně mají saně, a že je za tři tolary (patnáct franků) zaveze tři míle před Elbing. Chystali jsme se jet s nimi, protože měli vozku. O pět minut později jsme byli na cestě.

Grangierovi a mně bylo silně zle a vyvrhli jsme všechno, co jsme od předešlého dne snědli. Ta nevolnost pocházela z toho, že náš žaludek už nebyl zvyklý na vydatnou stravu, museli jsme si na ni zvykat pozvolna; to jsme si také slíbili. Když jsme dojeli do vesnice, dali jsme si každý sklenku gdaňské jalovcové. Jeli jsme dál, až jsme dojeli do vesnice, kde jsme měli nocovat. Byla noc; šli jsme k purkmistrovi pro ubytovací lístek, ale hrubě nám ho odepřeli a řekli nám, ať spíme na ulici. Chtěli jsme něco namítnout; zabouchli nám dveře před nosem. Šli jsme do několika hostinců, kde jsme žádali, že zaplatíme za nocleh, ale všude jsme se setkali s týmž přijetím.

Rozhodli jsme se, myslivci i my, že pojedeme dál spolu, že oni využijí našich saní, a protože nebyly dost velké, aby nás všechny pobraly, že dva půjdou pěšky, každý střídavě.

Tak jsme se měli pokusit dojet do vesnice, kde snad najdeme pohostinnější obyvatele. Na dostřel pušky jsme zahlédli dům trochu stranou od silnice. Hned jsme se rozhodli, že se tam ubytujeme násilím, nebudou-li nás chtít přijmout dobrovolně. Sedlák nám řekl, že nás rád ubytuje, ale že kdyby se ve vesnici dozvěděli, že nám dal nocleh, dostal by holí; že jestli nás však nikdo neviděl vejít, risknul by to. Ujistili jsme ho, že nás nikdo nezahlédl, že nás může beze strachu přijmout a že mu před odjezdem dáme dva tolary. Zdál se velmi spokojený a jeho žena ještě víc, a usadili jsme se kolem kamen.

Zatímco muž vyšel, aby dal našeho koně do stáje, žena k nám přistoupila a řekla nám potichu, a dívala se, jestli muž nejde, že sedláci jsou na Francouze zlí, protože když tudy v květnu táhla armáda, bydleli ve vesnici čtrnáct dní jízdní myslivci gardy a jeden z nich, u purkmistra, byl tak hezký, tak mladý, že všechny ženy a dívky chodily ke dveřím, aby ho viděly; byl to furýr. Jednoho dne se stalo, že ho purkmistr přistihl, jak líbá paní, takže purkmistr paní zbil. Furýr zase zbil purkmistra, takže paní je v jiném stavu, a říká se, že s furýrem. Poslouchali jsme a usmívali se tomu, jak nám to žena vyprávěla.

„To není všechno,“ pokračovala; „ve vesnici jsou ještě tři jiné ženy, které jsou na tom jako purkmistrova žena, a proto jsou zlí na Francouze, na tak hezké chlapce!“ Sotva to slovo dořekla, vélita myslivec vstane, skočí jí kolem krku a políbí ji: „Pozor, jde můj muž!“ Opravdu vešel a řekl nám, že dal koni žrát a že mu za chvíli dá napít, ale že jestli mu chceme udělat radost, vyjedeme před rozedněním, aby nikdo neviděl, že nás ubytoval: „Za málo,“ řekl, „zavezu ty z vás, kdo nemají saně, protože já nějaké mám.“ Oba myslivci přijali.

K jídlu nám dali mléčnou polévku a brambory, potom jsme si lehli oblečení a se zbraněmi nabitými.

Nazítří, třiadvacátého, ještě nebyly čtyři hodiny ráno, když nás sedlák přišel vzbudit a řekl nám, že je čas jet. Zaplatili jsme ženě, políbili ji a odjeli.

V druhé vesnici na nás obyvatelé, když nás uviděli, křičeli hurá a házeli po nás kameny nebo sněhové koule. Dojeli jsme na jedno předměstí Elbingu, kde jsme se zastavili v hostinci, abychom se ohřáli, neboť mráz zesílil. Dali jsme si tam kávu a v devět hodin jsme vjeli do města s jinými vojáky armády, kteří přicházeli jako my, ale jinými cestami.

Vysvětlivky

  1. Seržant Daubenton byl starý harcovník, který prodělal italská tažení. (Pozn. aut.)↩︎

  2. Ponary — Návrší jihozápadně od Vilna, dnes Paneriai v Litvě; 10. prosince 1812 tu na zledovatělém svahu uvízly vozy s armádní pokladnou.↩︎

  3. Saint-Hiliaume — Autorův zápis jména Santillana del Mar, historického městečka pod Kantabrijským pohořím. Dnes leží v autonomním společenství Kantábrie, tehdy patřilo ke Staré Kastilii.↩︎

  4. To obydlí byl gotický zámek, jakých je ve Španělsku mnoho. (Pozn. aut.)↩︎

  5. Cop (ruban de queue), vojácký výraz pro dlouhou cestu. (Pozn. aut.)↩︎

  6. barbet — Přezdívka Piemonťanů, odvozená od barbetů, horalů z valdenských údolí.↩︎

  7. Lézt na kolo (monter à la roue), výraz starých bručounů pro ty, kdo brali peníze z vozů opuštěných na ponarské hoře. (Pozn. aut.)↩︎

  8. Byl to klášter, který jsem navštívil 20. června, když jsme přecházeli Němen. (Pozn. aut.)↩︎

  9. Louis Henri Loison (1771–1816). Divizní generál; jeho čerstvá divize vyrazila v prosinci 1812 z Vilna armádě naproti a během několika dní mrazu téměř celá zahynula.↩︎

  10. Dozvěděl jsem se, že Marie ještě žije, že je členkou Čestné legie a nositelkou medaile Svaté Heleny. Bydlí v Namuru. (Pozn. aut.)↩︎

  11. Wilbalen — Wirballen, dnes Virbalis v Litvě; roku 1812 patřil Varšavskému knížectví, pruská hranice ležela kousek za ním.↩︎

  12. Ani zde nejde o Pomořansko: armáda byla v pohraničí Litvy a Východního Pruska, daleko na východ od Visly.↩︎

  13. Bousin — Ve vojenském argotu „rámus, randál“; přezdívka hráče na velký buben mu přirostla místo jména.↩︎

  14. Pan plukovník Richard, bývalý velitel města v Condé, byl jedním z těch důstojníků: několikrát jsme o tom spolu mluvili. (Pozn. aut.)↩︎

  15. Gumbinnen — Dnes Gusev v ruské Kaliningradské oblasti.↩︎

  16. Kozák, kterému seržant rozsekl šavlí obličej, je opravdu ten, kterého jsem viděl v lese a jemuž kamarádi obvázali ránu. (Pozn. aut.)↩︎

  17. Dělostřelec se v počtu kozáků mýlil, neboť jsem se od jednoho svého přítele, který tam byl, dozvěděl, že jich nebylo víc než dvě stě padesát, nejspíš ti, o nichž purkmistr mluvil oběma bratrům. (Pozn. aut.)↩︎

  18. Darkehmen, Insterburg, Wehlau, Heilsberg — Města ve Východním Prusku na trase ústupu: Darkehmen je dnes Ozjorsk, Insterburg Černjachovsk, Wehlau Znamensk (všechny v ruské Kaliningradské oblasti) a Heilsberg polský Lidzbark Warmiński.↩︎

  19. Mameluk, který mě zvedl, se jmenoval Angelis; byl z Gruzie; poznali jsme se ve Španělsku; byl jedním z mameluků, které si císař přivedl z Egypta; jen několik z toho krásného sboru uniklo pohromám tohoto tažení. (Pozn. aut.)↩︎

  20. A k tomu pět set devadesát poddůstojníků a vojáků. (Pozn. aut.)↩︎