Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
IX. Od Bereziny do Vilna
Židé
Nešel jsem před plukem ještě ani půl hodiny, když jsem potkal jednoho seržanta od fyzilírů-myslivců, kterého jsem znal. Protože se mi zdál dost spokojený (což bylo nesmírně vzácné), zeptal jsem se ho, jestli nemá něco k jídlu. „Našel jsem,“ řekl mi, „pár brambor ve vesnici, kde jsme.“ Tu jsem zvedl hlavu a všiml si, že jsme opravdu ve vesnici. Ještě jsem si toho nevšiml, protože jsem šel pořád zamyšlený a se sklopenou hlavou.
Při slově brambory jsem ho zastavil a zeptal se ho, ve kterém domě je našel. Pospíšil jsem si tam, jak mi nohy stačily, a měl jsem to štěstí, že jsem po dlouhém hledání a námaze našel pod pecí tři malé brambory, trochu větší než ořechy, které jsem napůl upekl v opuštěném ohni, trochu stranou od silnice, ze strachu, aby mě někdo neviděl. Když byly dost upečené, snědl jsem je s kusem koniny, ale bez chuti, neboť horečka, kterou jsem měl už několik dní, mi vzala chuť k jídlu; a tak jsem usuzoval, že kdyby to mělo trvat ještě několik dní, jsem ztracen.
Když šel pluk kolem, zaujal jsem znovu své místo a šli jsme až do Zembinu, kam už dorazil císař s částí gardy. Viděli jsme ho, jak se dívá směrem k borisovské silnici po naší levé ruce, odkud prý přicházeli Rusové. Několik jezdců gardy vyjelo vpřed, ale Rusové se toho dne neukázali. Císař šel nocovat do Kamene s polovinou gardy a my, fyzilíři-granátníci a myslivci, jsme nocovali za tím místem.
Třicátého nocoval císařský hlavní stan v Pleščenicích a my jsme tábořili za nimi. Nazítří, když jsme tam došli, dozvěděli jsme se, že dvacátého devátého málem padl do zajetí maršál Oudinot, který se tam stáhl, když byl dvacátého osmého na Berezině raněn; že tam vnikli Rusové, dva tisíce mužů se dvěma děly, ale že se maršál, ačkoli raněný, bránil s pětadvaceti muži, důstojníky i vojáky, ubohými a raněnými, v domě, kde se opevnili; že Rusové, ohromení tím, jak se maršál s hrstkou svých průvodců chystá k obraně, se stáhli na výšinu nad tím místem a odtud dům obléhali, dokud nepřišlo vojsko Rýnského spolku a část gardy s císařem. Ten barák jsme si cestou prohlédli: byl prostřelený několika dělovými koulemi; ale nemohli jsme pochopit, jak to, že dva tisíce kozáků nemělo dost odvahy, aby útokem dobyli dřevěný barák, kam se uchýlilo pětadvacet mužů, aby se bránili, to je pravda, až do smrti.
Nazítří, 1. prosince, jsme vyrazili časně ráno. Po hodině pochodu jsme došli do vesnice, kde nocovali fyzilíři-myslivci; čekali na nás, aby vyrazili s námi. Když jsme tam přišli, zeptal jsem se, jestli se tam nedá něco koupit: jeden seržant-major myslivců mi řekl, že u Žida, kde byl ubytován, je jalovcová. Prosil jsem ho, aby mě tam zavedl. V domě jsem zahlédl Žida s dlouhým vousem, a když jsem se na něj velmi zdvořile obrátil německy, zeptal jsem se ho, jestli by mi neprodal jalovcovou. Odpověděl mi příkrým tónem: „Už žádnou nemám, Francouzi mi ji vzali!“ Na to jsem neměl co odpovědět, ale protože jsem to plémě znal, nevěřil jsem mu, neboť tak mluvil jen ze strachu, že mu nikdo nezaplatí. Najednou slezla z velkých hliněných kamen, na nichž seděla, dívka čtrnáct nebo patnáct let stará, přistoupila ke mně a řekla mi: „Jestli mi dáš ten prýmek, co tamhle máš, dám ti sklenku kořalky!“ Svolil jsem k tomu, co chtěla; hned odepjala široký stříbrný prýmek, na němž visela brašna, kterou jsem nosil u boku, v hodnotě přes třicet franků a přinesený z Moskvy. Když ho měla, schovala si ho za ňadra; pak ho nahradila bídným provázkem. Kdybych ji nechal, byla by mi vzala i doktorovu sumku, kterou jsem sebral kozákovi; všimla si, že je kovaná stříbrem. Za chvíli mi přinesla bídnou sklenku jalovcové, kterou jsem ztěžka spolkl, tak jsem měl stažený žaludek.
Mladá židovka mi dala ještě malý sýr oválného tvaru, velký jako slepičí vejce, který voněl anýzem. Pečlivě jsem si ho uložil do brašny a vyšel jsem.
Sotva jsem byl na vzduchu, ta nešťastná sklenka jalovcové mi místo do žaludku stoupla do hlavy. Bylo třeba přejít po kmeni, který sloužil jako lávka, přes široký a hluboký příkop plný sněhu. Přešel jsem ho tancem, aniž bych upadl, a stejně tak jsem doběhl doprostřed pluku. Ba co víc, chytal jsem kamarády pod paží, zpíval a chtěl je přimět k tanci. Několik mých přátel, a dokonce i důstojníci, se kolem mne shromáždilo a ptalo se mě, co mi je: místo odpovědi jsem tancoval a zpíval. Jiní se na mě dívali lhostejně. Seržant-major roty mě odvedl pár kroků od pluku a zeptal se mě, odkud jdu. Řekl jsem mu, že jsem si dal kapku. „A kde?“ — „Pojď se mnou,“ řekl jsem mu. Šel za mnou, přešli jsme po kmeni a drželi se za ruce. Sotva jsme byli na druhé straně, ucítil jsem, jak mě někdo chytá za paži: byl to jeden můj přítel, Lutyšan,1 seržant-major, který přišel zjistit, co mi je.
Když jsme byli u Žida, řekl jsem jim, že jestli mají zlaté nebo stříbrné prýmky, dostanou jalovcovou. „Jestli jde jen o to,“ řekl Lutyšan, „tady je!“ Měl hezkou čepici z astrachánu, lemovanou širokým zlatým prýmkem; dal ji. Obchod zase vyřídila mladá židovka, ta ho odpárala. Dali nám jalovcovou; pak jsme vyšli, ale sotva jsme byli z domu, popadlo šílenství znovu a ještě silněji mě i Lutyšana, takže začnu znovu tancovat, a Lutyšan také. Seržant-major se díval a vybízel nás, ať jdeme za plukem. Místo odpovědi ho každý chytíme za jednu paži a míříme k příkopu, ke kmeni, který slouží jako lávka, a pořád tancujeme. Tam Lutyšan uklouzne, padne a strhne seržant-majora i mě do příkopu a do sněhu, který pokrýval přes dvě stě mrtvol, které tam za poslední dva dny naházeli.2 Při tom nečekaném pádu seržant-major vykřikne hrůzou a vzteky, ačkoli se nezranil, a my také ne. Pak na nás začne nadávat a Lutyšan zpívat; chytil mě za ruce a chtěl, abych tancoval.
Bylo třeba vylézt, ale neměli jsme na to ani sílu, ani možnost. Všude byl pod sněhem led, takže když jsme minuli místo, kde už mrtvoly nebyly, nemohli jsme chodit. Zkrátka kdyby v tu chvíli nešla kolem rota Vestfálců, byli bychom tam zůstali. Podali nám provaz, ale se zmrzlýma rukama jsme ho nemohli udržet. Nakonec nám spustili bok vozu, který nám posloužil jako žebřík; Vestfálci nám pomohli vylézt. Ten pád mě i Lutyšana trochu uklidnil. Dohnali jsme pluk, který se zastavil u lesa; znovu se vyrazilo; o míli dál jsme potkali prince Evžena, místokrále italského, jak jde v čele hrstky důstojníků a několika granátníků královské gardy, seskupených kolem svých praporů. Byli vyčerpaní únavou. Toho dne jsme ušli velký kus cesty; a tak jsme zase nechali mnoho lidí vzadu, a šli jsme nocovat do opuštěné vesnice, kde jsme našli slámu na lůžko. Konina nám nechyběla, ale neměli jsme už kotlík, abychom ji uvařili a udělali vývar, který by nás trochu posilnil. Byli jsme zase odkázáni jako v předešlých dnech jíst kus opečeného masa, ale spali jsme v domech, kde jsme mohli rozdělat oheň. V noci jsem musel několikrát vyjít z domu, kde jsem spal, neboť mi vadilo teplo, na které jsem už nebyl zvyklý.
Nazítří jsme vyrazili časně ráno. Byl 2. prosinec; horečka se mi vrátila, cítil jsem velkou únavu ve stehnech, takže po hodině pochodu jsem byl zase za plukem. Za nějakou dobu jsem prošel vesničkou, kde bylo mnoho opozdilců, ale prošel jsem ji bez zastávky. O kus dál jsem jich potkal několik tisíc, kteří stáli kolem několika domů a opékali koninu. Šel kolem generál Maison, na chvíli se zastavil, aby všechny vybídl jít dál, nechtějí-li padnout do zajetí ruské jízdě, která nebyla daleko; ale většina těch demoralizovaných a vyhladovělých lidí už nic neposlouchala. Chtěli opustit ohně, až se najedí, a mnozí se chystali bránit proti nepříteli kus koniny, který si opékali. Šel jsem dál. Dál jsem potkal několik vojáků z roty a prosil jsem je, aby mě neopouštěli. Slíbili mi to a řekli, že půjdou za mnou všude, že jim je všechno jedno; dodrželi slovo až příliš.
Večer jsme se zastavili u lesa, abychom tam strávili noc. Stálo tam už mnoho lidí z různých sborů, hlavně z italské armády, a několik granátníků od 1. pluku gardy, kterých jsem se zeptal na Picarta. Odpověděli mi, že ho viděli předešlého dne, ale že si myslí, že se mu pomátl rozum, že vypadá jako blázen.
Od chvíle, kdy mi u mostu přes Berezinu nechal ubohý Gros-Jean svou tornu, ještě jsem nepomyslel na to, abych ji otevřel a podíval se, co v ní je. Protože jsem si byl jist, že se už nevrátí, aspoň ne tak brzy, prohlédl jsem ji v přítomnosti dvou mužů z roty, kteří byli se mnou a kteří byli právě z jeho družstva. Nenašel jsem nic zvláštního: jen šátek s trochou krupice smíchané se žitem. Jeden z mužů měl poklici od kotlíku; uvařili jsme to. Našel jsem ještě bídný pár bot, ale žádnou košili, kterou jsem tolik potřeboval; zbytek mi byl úplně k ničemu.
Naštěstí bylo na místě, kde jsme se zastavili, mnoho nasekaného dřeva; udělali jsme velký oheň. V noci byl mráz snesitelný, ale ráno za úsvitu (3. prosince) se zvedl severní vítr a přinesl mráz dvaceti stupňů. Bylo třeba vyrazit, neboť postavení nebylo udržitelné. Když jsme snědli kus koniny, vyrazili jsme a mechanicky jsme šli za těmi, kdo šli před námi a kteří o nic víc než my nevěděli, kde jsou ani kam jdou. Během dne mráz trochu polevil, slunce zářilo, a tak jsme ušli velký kus cesty a zastavovali se v osamělých domech nebo u opuštěných táborových ohňů. Pokud si pamatuji, spali jsme v poštovním domě.
Slunce, které se ukázalo předešlého dne, bylo jen předzvěstí neobyčejného mrazu. O tom dni nic neřeknu, neboť opravdu jsem nikdy nevěděl, jak jsem ho strávil. Byl jsem tak pohroužen do sebe, že když na mě moji dva vojáci promluvili, odpovídal jsem jim tak, že si museli myslet, že jsem blázen. Mráz byl nesnesitelný. Mnozí se dávali po prvních cestách, na které narazili, v naději, že najdou obydlí; zkrátka nakonec jsme jako mnozí zabloudili, když jsme šli za Poláky, kteří se dali cestou na Varšavu přes Olitu. Jeden Polák, který mluvil francouzsky, mě ujistil, že jsme víc než míli od vilenské silnice. Chtěli jsme se vrátit; znovu jsme zabloudili, potkali jsme tři důstojníky, za nimiž šlo přes sto nešťastníků z různých sborů a různých národů, kteří umírali zimou a bídou. Když se od nás dozvěděli, že zabloudili, několik jich plakalo jako děti.
Protože jsme byli u jedlového lesa, rozhodli jsme se tam zřídit tábor s těmi, které jsme právě potkali. Měli s sebou koně. Zabili ho a rozdělili; rozdělaly se dva ohně a každý si vařil na špičce šavle nebo na klacku. Po jídle jsme se rozestavili do kruhu kolem několika ohňů a dohodlo se, že čtvrtina bude bdít, neboť se lidé každou chvíli báli, že je zajmou Rusové, kteří šli za armádou skoro vždycky po stranách silnice. Za hodinu přišel sníh se silným větrem, který nás přinutil zalézt pod přístřešky, které jsme si prozíravě udělali. O něco později vítr zuřil tak, že sníh vnikal dovnitř a bránil nám v odpočinku, ačkoli nás drtil spánek. Přesto jsem usnul na torně, na které jsem seděl; abych se chránil před sněhem, dal jsem si na hlavu svou dvojitou hermelínovou pelerínu. Kolikrát jsem té smutné noci litoval své medvědí kůže!
Můj spánek netrval dlouho, neboť poryv větru odnesl přístřešek, pod nímž jsem byl se svými dvěma vojáky. Museli jsme se pak pořád hýbat, abychom nezmrzli. Konečně se rozednilo, vyrazili jsme a nechali v táboře sedm mužů, z nichž tři už byli mrtví a čtyři bez vědomí, a ty bylo třeba opustit.
Mohlo být osm hodin, když jsme se dostali na hlavní silnici, a po velkých útrapách jsme kolem třetí odpoledne došli do Molodečna, uprostřed tlačenice lidí ze všech sborů, hlavně z italské armády. Když jsme přišli do vesnice, kde předešlého dne nocoval císař, snažili jsme se dostat na noc do nějaké stodoly nebo stáje, ale přišli jsme příliš pozdě. Museli jsme se usadit uprostřed vyhořelého domu bez střechy, kde byly tři čtvrtiny míst už obsazené, ale ještě jsme se měli za velmi šťastné, že se můžeme trochu ukrýt před krutým mrazem, který stále sílil až do našeho příchodu do Vilna.
Později, když jsem přišel do Polska, jsem se dozvěděl, že právě z té vesnice, Molodečna, sepsal císař svůj dvacátý devátý bulletin3, který oznamoval zničení naší armády a který ve Francii způsobil takový rozruch.
Pátého bylo už bílé ráno, když jsme vyrazili. Mechanicky jsme šli za víc než deseti tisíci lidí, kteří šli zmateně a nevěděli kam. Prošli jsme mnoha bažinatými místy, kde bychom nejspíš všichni zahynuli, nebýt silných mrazů, které zpevňovaly špatný terén, po kterém jsme šli. Kdo se musel zastavit, neměl potíže najít cestu, neboť množství lidí, kteří padali, aby už nevstali, mohlo sloužit za průvodce. Ještě za světla jsme došli do Benice, kde nocoval císař; odjel odtud dopoledne. Měli jsme víc štěstí než předešlého dne: našel jsem trochu mouky ke koupi; udělali jsme kaši, ale neměli jsme to štěstí, že bychom našli dům bez střechy; museli jsme spát na ulici. Když jsme i tuhle zlou noc strávili bez spánku, tak byla zima, vyrazili jsme do Smorgoně4. Jak jsme šli po silnici, viděli jsme ji pokrytou vyššími důstojníky různých sborů a vznešenými troskami svaté eskadrony a svatého praporu, zahalenými do bídných kožešin, ohořelých plášťů, a dokonce i takovými, kteří neměli ani polovinu pláště, protože se o něj rozdělili s přítelem, snad s bratrem. Velká část šla opřená o jedlovou hůl; vousy a vlasy měli pokryté rampouchy; bylo vidět některé, kteří už nemohli jít a rozhlíželi se mezi nešťastníky, kteří pokrývali silnici, jestli tam nejsou nějací od pluků, kterým před čtrnácti dny veleli, aby od nich dostali pomoc, aby jim podali rámě nebo jinak: kdo neměl sílu jít, byl ztracený člověk.
Se silnicemi to bylo jako s tábory, podobaly se bojišti, tolik tam bylo mrtvol; ale protože skoro vždycky padalo hodně sněhu, ten pohled nebyl tak zlověstný; ostatně lidé se stali nemilosrdnými; stali se necitelnými sami k sobě, tím spíš k jiným; člověka, který padl a prosil o pomocnou ruku, nikdo neposlouchal. Tak jsme došli do Smorgoně; bylo šestého.
Když jsme vešli do toho města, dozvěděli jsme se, že císař odjel předešlého dne v deset hodin večer do Francie a vrchní velení armády nechal králi Muratovi. Mnoho cizinců využilo té příležitosti, aby vrhlo na císaře nepříznivé světlo kvůli kroku, který byl jen přirozený, neboť po Maletově spiknutí byla jeho přítomnost ve Francii nutná, nejen kvůli správě, ale aby tam zorganizoval novou armádu. Uprostřed skupin napůl mrtvých lidí, kteří přicházeli, bylo vidět jiné jedince, kteří k těm nešťastníkům zjevně nepatřili, neboť byli dobře oblečení a statní; křičeli proti císařovu kroku. Od té doby jsem si vždycky myslel, že ti lidé byli anglickými agenty, kteří přicházeli armádě naproti, aby v ní kázali zběhnutí.
Uprostřed toho davu jsem ztratil jednoho z mužů, kteří mě doprovázeli, ale protože jsem spěchal najít nocleh, nemohl jsem ho hledat. Když jsem viděl jít kolem bádenského důstojníka z posádky města, šel jsem za ním s druhým mužem, který mi zbýval, neboť jsem tušil, že má byt, kam bychom se snad mohli dostat. Opravdu vešel k Židovi, kde byl ubytován, a když si všiml, že jdeme za ním, usnadnil nám vstup. Když jsme byli uvnitř, usadili jsme se u dobře vytopených kamen. Člověk musí trpět a být tak nešťastný, jako jsme byli my, aby dokázal ocenit štěstí, že má teplé obydlí, kde může strávit dobrou noc.
Ve stejné světnici byl mladý štábní důstojník, nemocný horečkou, ležící na bídné pohovce. Vyprávěl mi, že je nemocný od Orši, ale že nemůže dál a nejspíš tu skončí svou dráhu, neboť ho zajmou Rusové. „A Bůh ví,“ pokračoval, „co z toho bude! Ubohá matka, co řekne, až se to dozví?“
Bádenský důstojník, který byl přítomen a mluvil francouzsky, se ho snažil utěšit, že mu opatří koně do saní, když ten, který ho vezl, padl. Nám slíbil polévku a maso, ale v noci odjel se všemi svými, kteří tam byli v posádce. Pokud jde o ubohého důstojníka, horečka mu v noci stoupla, celou dobu blouznil, a my jsme nedostali ani polévku, ani maso, s nimiž jsme tolik počítali. Měli jsme jen pár cibulí a pár lískových oříšků, které nám Žid prodal velmi draze, ale nebyla to příliš vysoká cena za noc, kterou jsme strávili pod střechou.
Sedmého ráno, protože jsme si dost dobře odpočinuli, vyrazili jsme brzy a co nejtišeji, aby nás mladý důstojník neslyšel, protože jsme mu nemohli nijak posloužit. Na cestě bylo málo lidí. Když jsme ušli míli, odpočinuli jsme si u vypálené stodoly; za půl hodiny jsme viděli přicházet kolonu císařské gardy; trosky našeho pluku tam byly a šly stále, pokud to šlo, v pořádku; zařadil jsem se do řad. Když se zastavilo, zeptali se mě bez zájmu, jestli jsem za ty čtyři dny, co mě neviděli, našel potraviny. Když jsem odpověděl, že nemám nic, obrátili se ke mně zády, klnuli a tloukli pažbou o zem.
Znovu se vyrazilo a velmi pozdě jsme došli do Župran: skoro všechny domy vyhořely, ostatní byly opuštěné, bez střech a bez dveří. Usadili jsme se, jak to šlo, jeden na druhém. Protože konina nechyběla, upekl jsem si ji na zítřek.
Nazítří, osmého, bylo bílé ráno, když jsme vyrazili, ale mráz byl tak krutý, že vojáci zapalovali domy, aby se ohřáli. Ve všech domech byli nešťastní vojáci: mnoho jich zahynulo v plamenech, protože neměli sílu utéct.
Kolem poledne jsme došli do městečka, jehož jméno si už nepamatuji. Říkalo se, že se tam bude rozdělovat, ale dozvěděli jsme se, že partyzáni před naším příchodem vyplenili sklady a že ti, kdo měli rozdílení na starosti, i váleční komisaři utekli.
Šli jsme dál a překračovali mrtvé a umírající. Když jsme se zastavili u lesa, kde jeden voják z roty zahlédl opuštěného koně, sešli jsme se v několika, abychom ho zabili a vzali si každý kus, ale protože už nikdo neměl sekeru ani sílu, abychom z něj usekali maso, zabili jsme ho, abychom měli krev, kterou jsme zachytili do kotlíku, který jsme vzali jedné německé markytánce, a protože jsme vždycky nacházeli opuštěné ohně, uvařili jsme ji a ochutili prachem: ale sotva byla napůl uvařená, zahlédli jsme legii kozáků. Měli jsme však čas sníst ji, jak byla, a to plnými hrstmi, takže jsme měli tváře i šaty umazané krví. Byli jsme hrozní na pohled a budili jsme soucit.
Ta zastávka, způsobená zácpou, kterou dělalo dělostřelectvo, které ještě táhli napůl mrtví koně, shromáždila přes třicet tisíc lidí všech zbraní a všech národů, a ti poskytovali obraz, který nelze vylíčit. Konečně jsme šli dál a došli jsme do velké vesnice tři nebo čtyři míle od Vilna.
Když jsem se chystal strávit noc ve stáji, kde byla ubytována celá rota, určili mě na strážní službu. Šel jsem s muži, které se podařilo sehnat a kteří šli ochotně v naději, že na tom budou lépe, ale jako strážnici mi určili jakousi boudu uprostřed náměstí, na vyvýšenině, kam fouká vítr ze všech stran; přes velký oheň, který jsme rozdělali, jsme nemohli ani na chvíli odpočinout.
Poznal jsem v té vesnici tu, kde jsme byli ubytováni před pěti měsíci, když jsme z Vilna táhli do Moskvy, a kde jsem ztratil trofej, totiž krabičku, v níž byly prsteny, náhrdelníky z vlasů a portréty od milenek, které jsem měl ve všech zemích, kde jsem byl. Velmi jsem své malé sbírky litoval.
Devátého ráno jsme vyrazili do Vilna za mrazu dvaceti osmi stupňů.5 Ze dvou divizí, ještě víc než deset tisíc mužů silných, Francouzů a Neapolanů, které se k nám před dvěma dny připojily, a z jiných, které na nás čekaly rozmístěné po silnici, došly do Vilna sotva dva tisíce. Zbytek zdecimoval ten strašný den. A přece ti lidé byli dobře oblečení a nic jim nechybělo, kromě potravy, neboť dobré kvartýry, kde byli, v Pomořanech a v Litvě, opustili teprve před pár dny. Když jsme je potkali, budili jsme v nich soucit, ale za dva dny byli ubožejší než my.
Byli méně demoralizovaní než my a bylo vidět, jak si navzájem pomáhají; ale když viděli, že jsou také oběťmi své obětavosti, stali se stejně sobeckými jako ostatní, vyšší důstojníci stejně jako prostí vojáci.
Naděje, že za pár hodin dojdeme do Vilna, kde jsme měli mít potravin habaděj, mi vrátila síly, nebo spíš jsem jako mnozí moji kamarádi vynakládal nadlidské úsilí, abych tam došel. Mráz dvaceti osmi stupňů byl nad všechno, co se dalo vydržet. Cítil jsem, že omdlévám, zdálo se, že jdeme v atmosféře z ledu. Kolikrát jsem toho smutného dne litoval své medvědí kůže, která mi už za podobných mrazů zachránila život! Nemohl jsem dýchat, v nose se mi utvořil led; rty se mi slepovaly; oči, oslepené sněhem a slabostí, mi slzely, slzy mrzly a už jsem neviděl. Tu jsem se musel zastavit a zakrýt si tvář hermelínovou kožešinou peleríny, aby led roztál. Tak jsem došel ke stodole, kterou zapálili, aby se ohřáli. Tam jsem si mohl trochu oddechnout: totéž se dělo skoro se všemi obydlími, na která se narazilo. Skoro ve všech byli nešťastní vojáci, kteří nemohli dál a uchýlili se tam umřít.
Zahlédli jsme věže Vilna: chtěl jsem zrychlit krok, abych přišel mezi prvními, ale staří myslivci gardy, které jsem potkal, mi v tom zabránili. Šli v koloně ve dvou řadách tak, že zatarasovali silnici, aby nikdo neprošel jinak než v pořádku. Bylo vidět staré válečníky s rampouchy visícími z vousů a knírů, jak potlačují své utrpení, aby šli v pořádku, ale pořádek, který chtěli udržet, nebyl možný. Lidé se v nepořádku vrhli na předměstí: když jsem tam vešel, zahlédl jsem u dveří jednoho domu ležet mrtvého svého přítele, vélitu a důstojníka u granátníků; granátníci přišli hodinu před námi. Mnoho jiných padlo vysílením a zimou hned po příchodu; předměstí už bylo poseto mrtvolami. Našemu praporu přidělili dům, a ačkoli tam už byli Bádenci z posádky, byt nebyl příliš malý. Je ovšem pravda, že za chvíli dům vyklidili, tak se báli, že je sežereme.
Rozdělili nám hovězí maso: nebyli jsme dost rozumní, abychom ho dali dohromady a uvařili polévku. Vrhali jsme se na ně jako vyhladovělí, jakými jsme byli, každý si ho uvařil nebo ohřál, jak mohl, někteří ho snědli syrové. Jeden můj přítel jménem Poton, bretaňský šlechtic, vélita a seržant u téže roty jako já, čekal se zjevnou netrpělivostí, až dostane svůj kus, který mohl vážit půl libry. Protože stál asi dva kroky od toho, kdo maso krájel, hodili mu ho. Chytil ho za letu oběma rukama, jako by to udělala kočka tlapkami, zvedl ho k ústům a hltal ho s křečovitými pohyby, přes všechno, co jsme dělali, abychom mu v tom zabránili: neviděl už nic než kus, který hltal.
Mohlo být poledne, když jsme přišli. Za hodinu jsem šel do města podívat se, jestli tam nekoupím chléb a kořalku. Ale skoro všude byly dveře zavřené; obyvatelé, ačkoli naši přátelé, se zděsili, když viděli padesát až šedesát tisíc žroutů, jakými jsme byli, z nichž část vypadala šíleně a pomateně; a jiní jako vzteklí pobíhali a bušili na všechny dveře a do skladů, kde jim nechtěli nic dát ani rozdělit, protože dodavatelé chtěli, aby se všechno dělo v pořádku, což nebylo možné, protože pořádek už neexistoval.
Když jsem viděl, že není možné opatřit si to, co potřebuji, rozhodl jsem se vrátit na předměstí, když jsem uslyšel, jak mě někdo volá jménem; otočím se a k svému velkému překvapení zahlédnu Picarta, který mi skočí kolem krku a objímá mě a pláče radostí. Od přechodu Bereziny potkal pluk dvakrát, ale ujišťovali ho, že jsem mrtvý nebo v zajetí. Řekl mi, že má mouku a že se se mnou o ni rozdělí; že pokud jde o kořalku, zavede mě ke svému Židovi, kde mi ji prý určitě sežene, a nejspíš i chléb. Prosil jsem ho, aby mě tam zavedl, než se budou rozdělovat potraviny, o nichž jsem byl přesvědčen, že budou, protože sklady byly plné.
Nikdy nezapomenu na zvláštní dojem, který na mě udělal pohled na obývaný dům; zdálo se mi, že jsem žádný neviděl už léta. Picart mi dal trochu kořalky, kterou jsem jen s velkou námahou spolkl: pak jsem si koupil láhev za dvacet franků a pečlivě jsem ji uložil do brašny. Ale na chléb bylo třeba čekat do večera; padesát dní jsem chléb nejedl, zdálo se mi, že kdybych ho měl, zapomněl bych na všechnu svou bídu.
Žid mi vyprávěl, že ti první, kdo přišli ráno, všechno snědli; radil nám, abychom od něj nevycházeli, počkali a přespali u něj, že se postará, aby nám opatřil všechno, co budeme potřebovat, a zabrání, aby k němu vešli jiní. Na jeho radu jsem se rozhodl odpočinout si na lavici u kamen.
Zeptal jsem se Picarta, jak to, že je s tou židovskou rodinou tak zadobře, neboť jsem viděl, že s ním zacházejí jako s dítětem z domu. Odpověděl mi, že se vydával za syna židovky; že za těch čtrnáct dní, co jsme v červenci v tom městě pobyli, s nimi vždycky chodil do synagogy, protože potom vždycky bylo pár doušků šnapsu k pití a lískové oříšky k louskání.
Dlouho jsem se nesmál, ale nemohl jsem se zdržet a vyprskl jsem smíchy, až mi ze rtů tekla krev.
Picart se chystal vyprávět mi další takové žvásty, když najednou slyšíme hřmít dělo a vidíme přicházet našeho hostitele: vypadal celý vyděšený a nemohl ani mluvit. Nakonec nám řekl, že právě viděl přicházet bavorské vojáky a za nimi kozáky, a to právě branou, kterou jsme přišli my.
Opravdu, posádka města bubnovala generální poplach. Při tom zvuku popadl Picart zbraně, přistoupil ke mně, kterému se příliš nechtělo hnout, a řekl mi: „Nuže, krajane!“, a plácl mě po rameni, „jsme od císařské gardy, musíme být první ve zbrani! A pak nesmíme trpět, aby ti divoši přišli sníst chléb, který nám slíbili na večer! Máte-li sílu, pojďte za mnou, a připojme se k těm, kdo půjdou na tu sebranku, což nebude těžké!“
Šel jsem za Picartem. Několik lidí běželo, aby se shromáždili, ani nevěděli kde, ale větší počet se stahoval na opačnou stranu, než kde se mělo bojovat, a ještě větší počet, lhostejný ke všemu, si nevšímal, co se děje.
Když jsme byli u brány, která vedla na předměstí, potkali jsme oddíl granátníků a myslivců gardy. Picart mě opustil, aby zaujal místo mezi svými, a protože na levém křídle bylo několik našich a asi dvacet důstojníků, kteří měli pušky, šel jsem s nimi a pochodoval jako oni, aniž bych věděl, kdo nám velí a kam jdeme. Do kopce se vystupovalo bez pořádku, každý, jak mohl; několik jich upadlo a zůstalo vzadu. Byli jsme ve dvou třetinách kopce a divil jsem se, že jsem došel až tam, když jsem upadl i já, a ačkoli mi pomáhal jeden litevský sedlák, jen velmi těžko jsem vstal. Prosil jsem toho dobrého člověka, aby mě neopouštěl, a abych ho přiměl zůstat se mnou, dal jsem mu asi za čtyři franky ruských peněz a sklenku kořalky v malé nádobce, kterou jsem ještě měl. Můj sedlák byl tak spokojený, že by mě, kdybych chtěl, nesl na zádech. Šli jsme dál místem posetým mrtvými lidmi a koňmi, kteří ráno, jak se říká, ztroskotali na dohled přístavu. Na zemi leželo mnoho zbraní; můj sedlák sebral karabinu a náboje a řekl mi, že chce bojovat proti Rusům.
Po velké námaze jsme došli na vrchol kopce, kde už stáli v bojovém šiku Prusové6. Dvě stě mužů, z nichž tři čtvrtiny byly od gardy, stálo proti nepříteli, který se skládal z jízdy, z níž část byla v předních hlídkách, a protože Bavoři při ústupu nechali na vrcholu kopce několik mužů se dvěma děly, stačily dvě kartáčové rány, aby nepřítel zmizel. Protože postavení nebylo kvůli mrazu udržitelné, obrátili jsme se a vrátili se do města, kde dostoupil zmatek vrcholu. Posádky, složené skoro úplně z cizinců, se zmocnila hrůza; jedni se chystali opustit město a nakládali vozy, saně a koně. Zároveň bylo slyšet volání: „Kdo viděl mého koně? Kde je můj vůz? Zastavte toho, kdo ujíždí s mými saněmi!“ Ten zmatek působily hlavně bandy zlodějů, které se utvořily na začátku ústupu a o nichž jsem se už zmínil a které, když viděly dobrou příležitost, ji využily a odváděly vozy, koně a saně naložené potravinami, zlatem a stříbrem, neboť všechny ty přípravy k odjezdu dělali z velké části váleční komisaři, dodavatelé a jiní armádní úředníci, kteří od té chvíle museli sdílet náš osud, zatímco zloději ujížděli po kovenské silnici, jisti, že je nikdo nebude pronásledovat.
Když jsem procházel předměstím, nechtěl jsem jít do domu, kde se ubytovaly trosky našeho praporu; chtěl jsem jít do města kvůli dvěma věcem, především kvůli chlebu, o němž jsem byl přesvědčen, že ho s Picartem dostanu, a také proto, aby se dalo říct, že jsem byl při té malé výpravě, která právě zahnala Rusy. Ale ještě jsme nebyli na náměstí, když jsme dostali rozchod, a každý odešel, přesvědčen, že nebudeme mít dlouho klid. Běžel jsem na pravé křídlo, abych našel Picarta, ale k svému velkému překvapení jsem se dozvěděl, že zahnul první ulicí vlevo s deseti dalšími granátníky a myslivci pod velením jednoho důstojníka, aby měli stráž u krále Murata, který právě opustil město a ubytoval se na předměstí na kovenské silnici.
Rozhodl jsem se ho hledat v bytě krále Murata. Cestou jsem šel kolem domu, kde byl ubytován maršál Ney: před dveřmi se u dobrého ohně hřálo několik granátníků od řadové pěchoty, kteří měli stráž, a ten oheň ve mně vzbudil chuť přiblížit se a podělit se o něj. Když viděli, jak jsem ubohý, honem mi udělali místo. Několik jich bylo statných a dobře oblečených.
Když jsem jim dal najevo své překvapení, řekli mi, že nedošli až do Moskvy; že byli raněni při obléhání Smolenska, odsunuli je do Vilna, kde zůstali až dosud; že jsou zdraví a připraveni bojovat. Zeptal jsem se jich, jestli by mi nemohli opatřit chléb. Řekli mi jako Žid, že kdybych přišel večer nebo zůstal s nimi, jistě bych nějaký dostal, ale protože jsem se musel vrátit na předměstí, kde byl prapor, slíbil jsem těm granátníkům, že se večer vrátím a že jim za každý komisárek zaplatím pět franků. Než jsem od nich odešel, vyprávěli mi, že chvíli předtím, než jsem k nim přišel, krátce poté, co se Rusové ukázali u města, přišel k maršálovi jeden německý generál a radil mu, aby odjel, nechce-li, aby ho Rusové překvapili; ale maršál mu odpověděl, a ukázal na asi sto granátníků, kteří se hřáli na dvoře, že s tímhle kašle na všechny kozáky Ruska a že bude spát ve městě.
Zeptal jsem se jich, kolik jich je na maršálově stráži. „Asi šedesát,“ odpověděl mi jeden bubeník sedící na bubnu, „a stejně tolik těch, které jsme tu našli zdravé. Od přechodu Dněpru jsem s maršálem a s ním víme, jak se s těmi psy kozáky zachází. Krucinál!“ pokračoval, „kdyby nebyla taková zima a kdybych neměl omrzlou tlapu, chtěl bych zítra celý den bubnovat útok!“
Vrátil jsem se na předměstí; když jsem vešel do domu, kde jsme byli ubytováni, našel jsem všechny kamarády ležet na podlaze; rozdělali dobrý oheň, bylo teplo; byl jsem víc než unavený, udělal jsem jako oni: lehl jsem si.
Mohly být dvě hodiny ráno, když jsem se probudil, a protože jsem zmeškal schůzku s granátníky z maršálovy stráže, oznámil jsem kamarádům, že jdu do města pro chléb, že je teď ta pravá chvíle, protože všechno vojsko spí, a že ostatně mám ruské bankovky. Ujišťovali mě, že dál je už nikdo nebude chtít a že v tuhle hodinu snadno najdu Židy, kteří budou s největší ochotou směňovat. Několik se snažilo vstát a jít se mnou, ale nemohli. Vstal jen jeden, Bailly, seržant-vélita, a ostatní nám svěřili své bankovky a počítali, že za ně dostanou padesát franků. Dostali jsme je v Moskvě za sto, což byla jejich hodnota: sto rublů.
Byla krásná měsíční noc, ale když jsme byli na ulici, málem jsme se vrátili do domu, tak byla krutá zima.
Až k městské bráně jsme nikoho nepotkali. Když jsme došli k bráně, neviděli jsme nikoho, kdo by ji hlídal, ani jednu stráž: Rusové mohli vejít stejně snadno jako my. Když jsme byli naproti prvnímu domu vlevo, zahlédl jsem okénkem sklepa světlo, a když jsem se shýbl, viděl jsem, že je to pekárna a že se tam právě pekl chléb. Od chvíle, kdy jsme se k domu přiblížili, nám jeho vůně silně stoupala do nosu. Můj kamarád zaklepal; hned se někdo přišel zeptat, co chceme. Odpověděli jsme: „Otevřete, jsme generálové!“ Hned otevřeli a vešli jsme. Uvedli nás do velké světnice, kde jsme viděli ležet na zemi mnoho vyšších důstojníků. Nikdo se nestaral, jestli jsme tím, za co jsme se vydávali, neboť už dlouho bylo těžké rozeznat vyššího důstojníka od vojáka.
U dveří do sklepa stála tlustá žena; zeptali jsme se jí, jestli by nám neprodala chléb. Odpověděla nám, že ne, že žádný upečený není, a zároveň nám nabídla, ať sestoupíme do sklepa, kde byla pekárna, a přesvědčíme se o tom. Jeden důstojník, který ležel na otýpce slámy zahalený do velkého kožichu, vstal a sestoupil s námi. Viděli jsme dva pekařské tovaryše, kteří spali. Rozhlíželi jsme se na všechny strany, nic jsme neviděli a začínali jsme věřit, že nás ta žena neklamala, když jsem najednou, když jsem se shýbl, zahlédl pod díží velký koš a přitáhl ho k sobě. K našemu velkému překvapení jsme viděli, že je v něm sedm velkých bílých bochníků po třech až čtyřech librách, stejně krásných jako ty, které pečou v Paříži. Jaké štěstí! Jaký nález pro lidi, kteří chléb nejedli padesát dní! Nejdřív jsem se zmocnil dvou a dal si je pod paže a pod pelerínu, můj kamarád udělal totéž a důstojník vzal ostatní tři: ten důstojník byl Fouché, granátník-vélita, tehdy adjutant-major u jednoho pluku Mladé gardy, nyní generál. Vyšli jsme ze sklepa: žena stála ještě u dveří; řekli jsme jí, že se vrátíme ráno, až bude chléb upečený. Aby se nás zbavila, otevřela nám dveře, aniž by si všimla, co odnášíme, a byli jsme na ulici.7
Jakmile jsme byli volní, pustili jsme pušky do sněhu a začali jsme se jako žrouti zakusovat do bochníků, ale protože jsem měl rty celé rozpraskané, nemohl jsem otevřít ústa, abych se zakousl, jak bych chtěl.
V tu chvíli jsme zahlédli dva lidi, kteří se nás ptali, jestli nemáme něco na prodej nebo na výměnu: poznali jsme Židy. Nejdřív jsem jim řekl, že máme ruské bankovky, že jsou storublové, a kolik za ně chtějí dát. „Padesát!“ řekl nám první německy. „Pětapadesát!“ řekl druhý. „Šedesát!“ pokračuje první. Nakonec nám nabídl sedmdesát sedm a já jsem ještě kladl podmínku, že nám zaplatí kávu s mlékem. Svolil. Druhý mi přišel za záda a řekl mi: „Osmdesát!“ Ale obchod byl uzavřen, a protože nám slíbili kávu s mlékem, nebyli bychom chtěli ani za dvacet franků víc za bankovku jednat s jinými.
Žid, se kterým jsme právě uzavřeli obchod, nás zavedl k bankéři, neboť on sám byl jen dohazovač. Bankéř byl také Žid. Když jsme tam byli, chtěli od nás bankovky; měli jsme jich devět. Já jsem jich měl tři. Když jsme je dali, prohlíželi si je úzkostlivě, tak jak si Židé věci prohlížejí. Pak odešli do jiné světnice, a my jsme si zatím sedli na lavici, kde jsme se mohli zatím mazlit se svým chlebem. Žid, který nás přivedl, zůstal s námi, ale za chvíli ho zavolali do světnice, kde byl bankéř. Mysleli jsme si tedy, že je to proto, aby nám odevzdali peníze, a klidně jsme čekali.
Chuť na kávu nás připravila o trpělivost; volali jsme majitele, ale nikdo se neobjevil. Hned mě napadlo, že nás chtějí okrást; řekl jsem to kamarádovi a ten si myslel totéž. Aby byl lépe slyšet, udeřil pažbou pušky do jakéhosi pultu. Protože se pořád nikdo neobjevil, bušil ještě silněji do přepážky z jedlových prken, která oddělovala světnici, kde byli naši darebáci. Viděli jsme je, jak se jako by radí. Když jsme žádali své peníze, řekli nám, ať počkáme; ale můj kamarád nabil zbraň před celou bandou a já jsem skočil kolem krku tomu, kdo nás přivedl, a žádal naše bankovky. Když viděli, že jsme odhodláni udělat nějakou scénu, která by pro ně nedopadla dobře, honem nám odpočítali peníze, ze dvou třetin ve zlatě. Vzali jsme toho, kdo nás přivedl, a vyvedli ho s sebou; když jsme byli na ulici, ujišťoval nás, že všechno, co se stalo, není jeho vina. Byli jsme ochotni mu uvěřit s ohledem na kávu, kterou nám slíbil. Zavedl nás k sobě, kde dodržel slovo.
Když jsme se najedli, chtěl se kamarád vrátit na předměstí, ale já, protože jsem byl příliš unavený, a dokonce nemocný, rozhodl jsem se počkat do rána tam, kde jsem byl, a protože tam byli dva bavorští jezdci, myslel jsem si, že jsem v bezpečí; peníze jsem si dal do opasku a chléb do torny. Lehl jsem si na pohovku: mohly být čtyři hodiny ráno.
Neodpočíval jsem ani půl hodiny, když mě chytily nesnesitelné koliky a musel jsem vstát; pak následovala nevolnost a vyvrhl jsem všechno, co jsem měl v těle; potom jsem dostal průjem, který mi nedal ani chvilku pokoje, takže jsem si myslel, že mě Žid otrávil. Myslel jsem si, že jsem ztracen, neboť jsem byl tak slabý, že jsem nemohl vytáhnout láhev s kořalkou, kterou jsem měl v torně. Prosil jsem jednoho z bavorských jezdců, aby mi dal napít. Když jsem trochu vypil, bylo mi lépe; pak jsem si znovu lehl na pohovku a zdřímnul si. Nevím, jak dlouho jsem v té poloze zůstal, ale když jsem se probudil, zjistil jsem, že mi z torny vzali chléb. Zbyl mi jen kus, který jsem si dal do brašny, s láhví kořalky, která mi naštěstí visela u boku. Zmizela i má rabínská čepice, kterou jsem nosil pod čákou, i bavorští jezdci. To mě neznepokojovalo nejvíc, ale spíš mé postavení, které bylo opravdu kritické: kromě průjmu jsem měl omrzlou pravou nohu a rána se mi otevřela. První článek prostředníku pravé ruky byl na spadnutí, a předešlý den s mrazem dvaceti osmi stupňů mi nohu tak zhoršil, že jsem si nemohl obout botu. Musel jsem ji zabalit do hadrů, když jsem ji namazal mastí, kterou mi dali u Poláka, a přes to všechno ovčí kůži, kterou jsem přivázal provazy. Totéž jsem udělal s pravou rukou.
Chystal jsem se vyjít, když mě Žid vybízel, abych zůstal. Řekl mi, že by mi prodal rýži: koupil jsem si porci, protože jsem myslel, že mi pomůže zastavit nemoc. Prosil jsem ho, aby mi opatřil nádobu, v níž bych ji uvařil; přinesl mi malou měděnou konvičku, kterou jsem si přivázal na tornu spolu s botou, pak jsem z domu vyšel, když jsem mu dal deset franků.
Když jsem byl na ulici, slyšel jsem zoufalý křik: zahlédl jsem ženu, která plakala nad mrtvolou u dveří jednoho domu. Ta žena mě zastavila a prosila, abych jí pomohl a zajistil, aby jí vrátili všechno, co jí vzali. „Od včerejška,“ řekla mi, „bydlím v domě, který vidíte, u zločinných Židů. Můj muž byl velmi nemocný: v noci nám vzali všechno, co jsme měli, a ráno jsem šla ven si stěžovat. Když jsem viděla, že mi nikdo nepomůže, vrátila jsem se, abych se starala o svého ubohého muže; ale když jsem sem přišla, posuďte mé zděšení, když jsem uviděla u dveří domu mrtvolu! Ti zločinci využili toho, že jsem odešla, a zavraždili ho! Pane,“ pokračovala, „neopouštějte mě! Pojďte se mnou!“ Odpověděl jsem jí, že to není možné, ale že nejlepší, co může udělat, je připojit se k těm, kdo odcházejí. Pokynula rukou, že to není možné, a protože jsem už chvíli slyšel výstřely, nechal jsem tu nešťastnici a zamířil směrem na Kovno, kam jsem došel uprostřed deseti tisíc lidí všech zbraní, žen a dětí, kteří se tlačili a strkali, aby prošli první.
Náhodou jsem potkal kapitána Mladé gardy, který byl můj krajan.8 Byl se svým poručíkem, se sluhou a bídným koněm. Kapitán už neměl rotu, pluk už neexistoval. Vyprávěl jsem mu své trápení, dal mi trochu čaje a kousek cukru, ale za chvíli přišla za námi další masa lidí a oddělila nás. V čele první tlačenice bubnoval jeden bubeník ústupový pochod, nejspíš v čele oddílu posádky, který jsem nemohl vidět. Šli jsme přes půl hodiny; došli jsme na konec předměstí. Tu se začalo oddechovat a každý šel, jak mohl. Když jsem byl za městem, nemohl jsem se ubránit úvahám, když jsem myslel na naši armádu, která před pěti měsíci vstoupila do toho hlavního města Litvy početná a hrdá a vycházela z něj ubohá a na útěku.
Vysvětlivky
Leboude. (Pozn. aut.)↩︎
Byly to mrtvoly nešťastníků, kteří přešli Berezinu první, a protože šli bez přestání, zastavili se ve vesnici, kde jim Židé prodali špatné kořalky, na které už nebyli zvyklí a které je zabily. (Pozn. aut.)↩︎
29. bulletin — Bulletin Velké armády ze 3. prosince 1812, v němž Napoleon Francii poprvé přiznal katastrofu; končil větou „Zdraví Jeho Veličenstva nebylo nikdy lepší“.↩︎
Smorgoň — Dnes Smarhoň v Bělorusku. Odtud Napoleon 5. prosince 1812 večer odjel od armády do Paříže.↩︎
Mnozí tvrdili, že bylo třicet nebo dvaatřicet stupňů. (Pozn. aut.)↩︎
Prusové se ústupu přes Vilno neúčastnili, pruský pomocný sbor stál na severu u Rigy pod Macdonaldem. Tak je to ovšem i v tisku předlohy.↩︎
Od té doby jsem pana generála Fouchého znovu viděl, a když jsem mu připomněl tuto vilenskou příhodu, řekl mi, že po našem odchodu z domu ho málem zavraždili ti, kdo byli v témž domě, a lidé z domu, kteří po něm chtěli, aby zaplatil ten chléb, který jsme odnesli. (Pozn. aut.)↩︎
Pan Débonnez z Condé, padl u Waterloo jako velitel praporu. (Pozn. aut.)↩︎