Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
VIII. Jdu s Picartem
Kozáci. — Picart je raněn. — Konvoj francouzských zajatců. — Zastávka v lese. — Polská pohostinnost. — Záchvat šílenství. — Dostihujeme armádu. — Císař a svatý prapor. — Přechod Bereziny
Po bitvě u Malojaroslavce Picart svůj pluk už neviděl, protože ho určili doprovázet konvoj složený z části povozů císařského hlavního stanu. Od toho dne šel oddíl, který doprovázel, vždycky dva nebo tři dny před armádou, takže zdaleka nezakusil tolik bídy jako armáda. Protože jich bylo jen čtyři sta, nacházeli někdy potraviny. Měli také dopravní prostředky. Ve Smolensku si mohli opatřit suchar a mouku na několik dní. U Krasného měli to štěstí, že tudy prošli čtyřiadvacet hodin předtím, než dorazili Rusové, kteří nám odřízli ústup, a v Orši si ještě mohli opatřit mouku. Ve vesnici bylo vždycky dost obydlí, aby se ukryli, i kdyby to byly jen poštovní domy, zřízené po třech mílích, zatímco my, kteří jsme vyšli v počtu víc než sto padesáti tisíc mužů a z nichž nezbyla ani polovina, jsme jako jediné obydlí měli lesy a bažiny, jako potravu kus koniny, a ani ne tolik, kolik bychom chtěli, a jako nápoj vodu, a ani tu ne vždycky. Zkrátka bída mého starého kamaráda se začala počítat teprve od chvíle, kdy byl se mnou.
Picart mi řekl, že člověka, který ležel u našeho ohně, včera zranili polští kopiníci při útoku, k němuž došlo ve tři hodiny odpoledne. Tohle mi vyprávěl:
„Přes šest set kozáků a jiné jízdy přišlo napadnout náš konvoj, ale špatně pochodili, neboť jsme se kryli vozy, které kolem nás tvořily čtverec na silnici, v tom místě velmi široké, a nechali jsme je přiblížit se dost blízko, takže po první salvě jich jedenáct zůstalo mrtvých ve sněhu. Víc jich bylo raněno a odneseno koňmi. Utekli, ale narazili na polské kopiníky ze sboru, kterému velel generál Dąbrowski1,2 a ti je dokonale rozprášili; ten, co tam leží a má ránu šavlí přes ksicht, přivedli ho jako zajatce, spolu s několika dalšími, ale nevím, proč ho opustili.“ Řekl jsem mu, že nejspíš proto, že mu kulka prošla tělem, a pak, co dělat se zajatci, když nebylo čím je živit?
„Po tom hurá, o kterém jsem vám právě mluvil,“ pokračoval Picart, „nastal trochu zmatek. Všichni, kdo řídili vozy, chtěli přes úžinu, která je kousek před lesem, projet první, aby co nejrychleji dojeli do lesa a byli chráněni před přepadením. Část povozů, které jsem doprovázel, to myslela dobře: v naději, že výš najde průjezd, který nejspíš ani neexistuje, zahnula doleva a jela po okraji rokle, v níž teď jsme. Sníh ale zakrýval trhlinu, která nám ležela v cestě, a tak se první krytý vůz převrátil a i s oběma cognia3 se skutálel dolů, až sem. Zbytek povozů se vyhnul témuž osudu tím, že se obrátil vlevo, ale nevím, jestli dojel šťastně. Mě tu nechali se dvěma myslivci hlídat ten čertovský vůz a řekli nám, že za chvíli pošlou lidi a koně, aby ho vytáhli nebo odvezli, co v něm je. Ale za hodinu, když se mělo stmívat, šlo zrovna tudy devět mužů, opozdilců z různých sborů, a když viděli převrácený vůz a že ho hlídáme jen tři, vypáčili ho pod záminkou, že jsou v něm potraviny, přes všechno, co jsme dělali a říkali, abychom jim v tom zabránili.
Když jsme viděli, že se tomu už zabránit nedá, dělali jsme to co oni: sbírali jsme a odkládali stranou všechno, co nám přišlo pod ruku, abychom to pak vrátili tomu, komu to patřilo. Ale bylo už pozdě, neboť všechno, co stálo za to, bylo pryč, a koně rozsekaní na dvacet kusů. Mám ovšem tenhle bílý plášť, a ten se mi bude hodit. Co jsem nemohl pochopit, je to, že oba myslivci, kteří byli se mnou, odešli, aniž jsem si toho všiml.“
Řekl jsem Picartovi, že muži, kteří vůz vyloupili, byli z Velké armády, a že kdyby se jich zeptal na novinky, mohli mu jich říct stejně a ještě víc než já. „Ostatně, můj ubohý Picarte, udělali dobře, že odnesli a využili všechno, co jim přišlo pod ruku, neboť za chvíli tu budou Rusové.“ — „Máte pravdu,“ řekl mi Picart, „a tak myslím, že musíme dát do pořádku zbraně.“ — „Nejdřív musím najít svou pušku,“ řekl jsem Picartovi, „neboť je to poprvé, co jsme se od sebe odloučili. Nosím ji šest let a znám ji tak dobře, že v kteroukoli hodinu noci, mezi pyramidami zbraní, ji poznám, když se jí dotknu, nebo podle zvuku, jaký vydá, když spadne.“ Protože v noci nenapadl sníh, měl jsem to štěstí, že jsem ji našel. Je pravda, že Picart šel za mnou a svítil mi kusem smolného dřeva.
Když jsme si spravili obuv, o což bylo třeba se starat, abychom lépe šli a neomrzly nám nohy, opekli jsme si kus koniny, které si Picart prozíravě udělal hojnou zásobu, a když jsme se najedli a zapili to trochou sněhu s kořalkou, vzali jsme si každý ještě kus masa, Picart si ho dal na tornu a já do brašny, a stojíce před ohněm, jsme si mlčky hřáli ruce, ale každý přemýšlel, co máme dělat.
„Nuže,“ řekl starý harcovník, „podívejme se, kam vezmeme kramle?“ — „Ale,“ řekl jsem mu, „pořád mám v uších tu pekelnou hudbu!“ — „Možná jsme se spletli. Mohl to být budíček, nebo ranní troubení našich jízdních granátníků! Znáte přece tu píseň:
Děvčátka, u milovníků
zachovejte vážnost svou…“
Přerušil jsem Picarta a řekl mu, že už přes čtrnáct dní je budíček i ranní troubení mrtvé, že už nemáme jízdu a že se z toho, co zbylo, vytvořila eskadrona, které se říká svatá eskadrona4, že jí velí nejstarší maršál Francie, že generálové v ní slouží jako kapitáni a plukovníci a ostatní důstojníci jako vojáci; že totéž platí o praporu, kterému se říká svatý prapor, zkrátka že ze čtyřiceti tisíc jezdců jich nezbývá ani tisíc.
A aniž bych mu dal čas odpovědět, řekl jsem mu, že to, co slyšel, byl opravdu signál k odjezdu ruské jízdy a že to ho vyhnalo z vozu. „Ó, to mě úplně nevyhnalo, krajane, spíš to, že jsem už chvíli viděl, jak se chystáte vůz zapálit!“
Sotva Picart vyslovil poslední slovo, chytil mě za paži a řekl mi: „Ticho! Lehněte si!“ Hned se vrhnu na zem. On také, vezme kyrys, který jsem přinesl, a přikryje jím oheň; dívám se a vidím, jak nad námi v hlubokém tichu defiluje ruská jízda. Trvalo to dobrou čtvrthodinu. Jakmile odjeli, řekl mi: „Za mnou!“, a drželi jsme se pod paží a vyrazili jsme směrem, odkud jízda přijela.
Za chvíli se Picart zastavil a řekl mi potichu: „Oddechněme si, jsme zachráněni, aspoň pro tuto chvíli. Měli jsme štěstí, neboť kdyby si ten medvěd,“ myslel raněného kozáka, „všiml, že jeho lidé jedou tak blízko kolem něho, není pochyb, že by zařval jako býk, aby ho slyšeli, a Bůh ví, co by se stalo! Mimochodem, na něco jsem zapomněl, a je to to hlavní; musíme se vrátit, odkud jdeme. Vzadu na voze je kotlík, který jsem si zapomněl vzít a který má pro nás větší cenu než všechno, co v něm bylo!“ Protože viděl, že s ním příliš nesouhlasím, řekl mi: „No tak! Jdeme! Jinak hrozí, že umřeme hlady!“
Došli jsme do našeho tábora; našli jsme oheň skoro vyhaslý a ubohého kozáka, kterého jsme tam nechali v hrozných bolestech, jak se válí ve sněhu s hlavou skoro v ohni. Nemohli jsme nic udělat, abychom mu ulehčili, přece jsme ho však položili na čabraky z ovčích kůží, aby mohl umřít pohodlněji. „Ten ještě tak brzy neumře,“ řekl mi Picart, „neboť se podívejte, jak se na nás dívá! Oči mu svítí jako dvě svíčky!“ Skoro jsme ho posadili a drželi ho každý za jednu paži, ale ve chvíli, kdy jsme ho pustili, padl znovu tváří do ohně. Sotva jsme ho stačili vytáhnout, než se popálil. Protože jsme nemohli udělat nic lepšího, nechali jsme ho a pospíšili si hledat kotlík, který jsme našli tak rozmačkaný, že se nedal použít; to nezabránilo Picartovi, aby mi ho přivázal na záda.
Pak jsme se pokusili vystoupit do svahu, abychom se před rozedněním dostali do lesa, kde bychom byli chráněni před mrazem a nepřítelem. Když jsme se dvakrát skutáleli shora až dolů, podařilo se nám prorazit si cestu sněhem. Nahoru jsme vystoupili přesně naproti místu, kde jsem se předešlého dne zřítil a kde jsme před chvílí viděli projíždět ruskou jízdu. Zastavili jsme se, abychom si oddechli a podívali se, kterým směrem se dát. „Rovně!“ řekl mi Picart. „Za mnou!“ Při těch slovech prodlouží krok, jdu za ním, ale sotva udělá třicet kroků, vidím, jak mizí v díře přes šest stop hluboké. Vstal beze slova, podal mi pušku a já mu pomohl ven. Ale když byl venku, začal klít na ruského Pánaboha a na císaře Napoleona, kterého nazval zelenáčem, neboť musí být prý úplný zelenáč, když zůstal tak dlouho v Moskvě. „Čtrnáct dní stačilo, aby se vypilo a snědlo všechno, co tam bylo, ale zůstat tam čtyřiatřicet dní a čekat na zimu, v tom ho už nepoznávám! Ano,“ opakoval, „je to zelenáč, a kdyby tu byl, řekl bych mu, že takhle se lidé nevedou! Krucinál! Ten mi toho už zavařil za těch šestnáct let, co jsem s ním! V Egyptě, v syrských píscích, jsme trpěli, ale to nic není, krajane, proti sněžným pouštím, jimiž táhneme, a to ještě není všechno! Člověk musí mít opravdu tuhý kořínek, aby to vydržel!“ Pak si začal foukat do dlaní a díval se na mě. „No tak,“ řekl jsem mu, „můj ubohý Picarte, teď není chvíle na debaty! Je třeba se rozhodnout. Podívejme se víc vlevo, jestli nenajdeme lepší průchod!“ Picart vytáhl z pušky nabiják. Šel a pořád jím ohledával, ale všude, vpravo i vlevo, to bylo stejné. Nakonec jsme přešli právě na tom místě, kam spadl. Když jsme byli na druhé straně, šli jsme a pořád jsme ohledávali cestu před sebou. Když jsme urazili polovinu cesty k lesu, zastavila nás prohlubeň dost podobná té, v níž jsme strávili noc. Aniž bychom příliš vážili nebezpečí, přešli jsme ji, a jen s velkou námahou jsme se dostali na druhou stranu. Tam jsme se museli, tak jsme byli unavení, zase zastavit a oddechnout si.
Trochu vpravo od nás se k nám blížila rychlostí, až nás to děsilo, černá mračna. Ta mračna, která přicházela se severním větrem, nám ohlašovala strašnou vichřici a předpovídala, že nás čeká krutý den! Vítr už bylo slyšet v lese mezi jedlemi a břízami s děsivým hlukem a hnal nás na opačnou stranu, než kam jsme chtěli jít. Občas jsme padali do děr zakrytých sněhem. Konečně jsme po necelé hodině došli ke kýženému místu, a to ve chvíli, kdy začal padat sníh velkými vločkami.
Vichřice byla tak prudká, že každou chvíli padaly stromy, zlámané nebo vyvrácené, a hrozily, že nás rozdrtí, takže jsme museli z lesa vyjít a jít podél jeho okraje s větrem po levé ruce. V pochodu nás zastavilo velké jezero, které jsme mohli snadno přejít, protože bylo zamrzlé. Ale to nebyl náš směr. Nakonec jsme už nemohli dál, protože sníh padal tak hustě, že jsme neviděli na krok, a tak jsme se schovali za dvě břízy, dost silné, aby nás kryly, a čekali, až se počasí umoudří.
Už dlouho jsme podupávali, aby nám neomrzly nohy, když jsem si všiml, že vítr trochu polevil. Upozornil jsem na to Picarta, abychom se chystali změnit místo. „Konečně, můj dobrý příteli,“ řekl mi, „neboť člověk by musel mít tělo tvrdší než železo, aby nenatáhl bačkory, kdyby tu zůstal hodinu!“
Obešli jsme už velkou část jezera, když jsem viděl, jak se Picart najednou zastavil a upřeně se dívá. Tážu se ho očima. Odpoví mi tím, že mě chytí za paži a pošeptá mi do ucha: „Ani muk!“ Pak mě táhne vpravo za keř malých jedliček, dívá se na mě a říká mi znovu tiše: „Vy to tedy nevidíte?“ — „Nevidím nic; a co vidíte vy?“ — „Kouř, tábor!“ Opravdu jsem viděl, co mi říkal.
Napadla mě myšlenka. Řekl jsem Picartovi: „Co když je ten oheň, který vidíme, na místě tábora té ruské jízdy, kterou jsme viděli dnes ráno?“ — „Myslím si totéž,“ řekl mi, „musíme jednat, jako by tam byli. Dnes ráno před odchodem jsme udělali velkou chybu, že jsme nenabili zbraně, když jsme byli u ohně. Teď, když máme ztuhlé ruce a hlavně pušek plné sněhu, to nesvedeme, ale postupujme přece opatrně!“
Sníh už padal jen slabě a nebe se vyjasnilo. Najednou jsem zahlédl na břehu jezera za keřem koně, který ohryzával kůru břízy. Když jsem na něj upozornil Picarta, myslel si zase, že by tam mohla nocovat ruská jízda, a protože kůň neměl postroj, byl to prý nejspíš raněný kůň, kterého opustili.
Sotva jsme si to pomysleli, viděli jsme, jak kůň zvedl hlavu, zaržál, pak šel klidně přímo k nám, zastavil se u Picarta a očichával ho, jako by ho poznával. V té situaci jsme se neodvažovali ani hnout, ani promluvit. Ten čertovský kůň stál pořád u nás, s hlavou vztyčenou u Picartovy medvědice, a Picart se neodvažoval dýchat ze strachu, aby si pro něj nepřišli ti, jimž patřil. Ale když jsme si všimli, že má střelnou ránu v hrudi, už jsme nepochybovali, že kůň je opuštěný, stejně jako tábor. V okamžiku jsme došli na dost velké prostranství v podobě půlkruhu, pokryté přístřešky a několika ohni, se sedmi zabitými a zčásti snědenými koňmi. Z toho jsme usoudili, že tam strávilo noc přes dvě stě lidí. „Jsou to oni!“ řekl Picart a strčil ruce do popela, aby je ohřál. „Už není pochyb, neboť tamhle je plavý kůň, kterého poznávám. Byl při té slávě a sloužil mi za terč. Myslím, že se nemýlím, když vám řeknu, že jsem jeho pánovi poslal doporučený dopis na onen svět.“ Když jsme se rozhlédli, zda nás nic nemůže znepokojit, starali jsme se o to, abychom přiložili na dobrý oheň před velmi hustým přístřeškem, který, jak se zdálo, patřil veliteli oddílu, neboť byl proti ostatním pečlivě udělaný.
Sníh úplně přestal padat a po vichru nastalo úplné bezvětří. Chystali jsme se uvařit polévku. Měli jsme zásobu koniny, kterou jsme si ráno vzali s sebou, ale usoudili jsme, že je vhodné si ji nechat, když jsme jí měli kolem sebe. Picart se hned dal do práce a mou sekerkou nasekal čerstvé na polévku a další zásobu s sebou. Zkusili jsme prorazit led, abychom měli vodu, ale neměli jsme na to ani sílu, ani trpělivost.
Byli jsme dobře zahřátí a naděje, že sníme dobrou polévku, mi dělala radost, neboť je pravda, že když je člověk v trápení, stačí málo, aby byl šťastný!
Náš kotlík nám však ve stavu, v jakém byl, nemohl posloužit, ale Picart, který byl velmi zručný a kterého nic nevyvedlo z míry, se chystal dát ho do takového stavu, aby se nám hodil. Usekl jedli silnou jako paže stopu a půl nad zemí, aby mu sloužila jako kovadlina, a jiný kus téže délky jako kladivo, zabalil ho do hadru, aby nedělal hluk, když bude bít, a statečně se dal do kotlářské práce a do taktu, jak tloukl do kotlíku, zpíval slova, která vždycky zpíval v čele roty při nočních pochodech:
To je moje slepá milá,
to je moje slepá milá,
to je můj rozmar,
já ji miluju!
Když jsem slyšel ten hluboký hlas, jako by vycházel ze sudu, nemohl jsem si odpustit říct mu: „Můj starý kamaráde, kde máte rozum; teď není chvíle na zpívání!“ Picart zvedl hlavu, podíval se na mě s úsměvem, a aniž mi odpověděl, pokračoval:
Nos má usmrkaný
a oči zalepený;
to je moje slepá milá,
to je můj rozmar,
já ji miluju!
Když Picart viděl, že mě jeho zpěv nebaví, přestal. Ukázal mi kotlík, který už nabyl jiného tvaru; byl použitelný:
„Vzpomínáte si,“ řekl mi, „na den bitvy u Jílového, když jsme stáli v sevřené koloně po divizích vpravo od kostela?“ — „Jistě,“ řekl jsem mu, „bylo počasí jako dnes. Tím spíš si na to musím pamatovat, že mi jedna surová ruská koule sebrala z torny kotlík, který jsem ten den nesl, protože jsem byl na řadě. Ubohý Picarte, na to si jistě vzpomínáte také?“ — „U všech čertů, jestli si vzpomínám!“ odpovídá Picart. „Proto vám o tom mluvím, a abych se vás zeptal, jestli by šikovnost a nouze dokázaly spravit váš kotlík!“ — „Jistě ne, o nic víc než ty dvě hlavy, které utrhla Grégoirovi a Lemoinovi!“ — „Sakra,“ řekl mi Picart, „jak si pamatujete jejich jména!“ — „Nikdy na ně nezapomenu, neboť Grégoire byl vélita jako já, a navíc můj důvěrný přítel. Měl jsem ten den v kotlíku suchar a fazole.“ — „Ano,“ odpovídá Picart, „a ty nám jako kartáč vlítly do ksichtu! Krucinál, to byl zase den!“
Zatímco jsme takto hovořili, sníh v kotlíku tál. Dali jsme do něj masa, kolik se vešlo, aby nám, až se najíme, zbylo dost uvařeného na cestu, která nás čekala.
Zvědavost mě přiměla podívat se, co je v plátěné brašně, kterou jsem předešlého dne sebral u těch dvou nešťastníků, které jsem našel umírat na kraji silnice. Našel jsem v ní jen tři indické kapesníky, dvě břitvy a několik dopisů psaných francouzsky, datovaných ve Stuttgartu a adresovaných siru Jacquesovi, bádenskému důstojníkovi u dragounského pluku. Ty dopisy byly od sestry a plné vřelých slov. Uschoval jsem si je, ale když jsem padl do zajetí, ztratily se.
Picart, sedě před ohněm u vchodu do přístřešku, který jsme si vybrali, zády k severu, otevřel tornu. Vytáhl z ní šátek, v jehož jednom cípu byla sůl a v druhém krupice. Dlouho jsem tolik neviděl; a tak jsem vyvaloval oči při pomyšlení, že budu jíst polévku solenou solí, já, který jsem ji měsíc jedl a jako jediné koření jsem měl střelný prach. Kuchyni řídil s rozvahou a odložil část krupice na polévku, až bude maso uvařené.
Protože jsem byl neobyčejně unavený a touhu spát tentokrát vyvolávalo teplo dobrého ohně, řekl jsem, že bych si rád odpočinul. „Dobře,“ řekl mi Picart, „odpočiňte si, zalezte pod přístřešek, a já se mezitím postarám o polévku. To mi nezabrání dávat pozor na naši bezpečnost, a začnu tím, že vyčistím zbraně a pak je nabiju. Kolik máte nábojů?“ — „Tři balíčky po patnácti.“ — „Dobře, a já čtyři, to dělá sto pět. To je víc, než je třeba, abychom sundali pětadvacet kozáků, kdyby se nějací objevili. No tak, spěte!“ Nedal jsem si to říct podruhé. Zahalil jsem se do medvědí kůže a s nohama u ohně usnul.
Spal jsem tvrdým spánkem, když mě Picart probudil a řekl mi: „Krajane, myslím, že už skoro dvě hodiny odpočíváte jako blažený. Najedl jsem se. Teď jste na řadě vy, a já si odpočinu, neboť cítím, že to také potřebuji. Tady jsou naše pušky v dobrém stavu a nabité. Dávejte teď dobrý pozor vy, a až si trochu odpočinu, vyrazíme.“ Pak se zahalil do svého bílého pláště a lehl si; já jsem si vzal kotlík mezi nohy a pustil se do polévky s vlčím hladem. Myslím, že nikdy v životě jsem nejedl a jíst nebudu s takovou rozkoší.
Můj starý bručoun mi dal kus suchara velký jako můj palec, abych si jím, jak říkal, po mase odmastil zuby.
Po jídle jsem vstal a hlídal zase já. Nebyl jsem na stráži ani pět minut, když jsem slyšel, jak raněný kůň, kterého jsme našli při příchodu, několikrát zařehtal a cvalem doběhl doprostřed jezera. Tam se zastavil a udělal to znovu. Hned jsem slyšel, jak mu odpovídají jiní koně. Tu se rozběhl tím směrem, odkud mu odpověděli. Sotva odběhl, postavím se za houští malých jedliček a odtud ho sleduji očima a vidím, jak se připojuje k oddílu jízdy, který přecházel jezero. Bylo jich dvacet tři. Volám Picarta, který už spal tak tvrdě, že mě neslyšel, takže jsem ho musel tahat za nohy. Konečně otevřel oči: „Copak? Co se děje?“ — „Do zbraně, Picarte! Rychle! Vstávat! Ruská jízda na jezeře! Ustoupit do lesa!“ — „Měl jste mě nechat spát, neboť, ksakru, už se mi zdálo, že hoduju!“ — „Mrzí mě to, starý brachu, ale řekl jste mi, ať vás upozorním, a mohlo by se stát, že sem přijdou jiní!“ — „To je pravda,“ řekl. „Ó, prokleté řemeslo! Kde jsou?“ — „Trochu vpravo a mimo dostřel!“ Za chvíli se objevilo dalších pět a projelo kolem nás na poloviční dostřel pušky. Zároveň jsme viděli, jak se první zastavili, sesedli, a drželi koně za uzdu a utvořili kruh kolem místa, kde nejspíš předešlého dne nebo v noci prorazili led, aby napojili koně, neboť bylo vidět, jak bijí ratišti kopí, aby prorazili nově utvořený led.
Rozhodli jsme se zrušit tábor a co nejrychleji se sbalit a pak se pokusit nepozorovaně se dostat na silnici a k armádě, pokud to půjde.
Mohlo být jedenáct hodin; do čtyř, kdy se začínalo stmívat, jsme tedy mohli ujít ještě kus cesty, pokud se nám nic nestane. Nemyslel jsem si, že je armáda moc daleko, když nás Rusové čekali na přechodu Bereziny, kde se musely všechny její trosky shromáždit.
Pospíšili jsme si. Picart si dal do torny spoustu zásob masa. Já jsem udělal, jak jsem mohl, a naplnil jsem si plátěnou brašnu. Picart chtěl dojít na silnici cestou, kudy jsme přišli, ale podél okraje lesa, neboť, jak říkal, když nás Rusové překvapí, máme k ochraně vždycky obě strany lesa, a pokud na nic nenarazíme, máme cestu, která nám nedovolí zabloudit.
A jsme na cestě, on s tornou na zádech a s víc než patnácti librami čerstvého masa v pouzdře na medvědici, já s kotlíkem, v němž bylo uvařené maso. Cestou mi řekl, že měl vždycky ve zvyku, když bylo v družstvu víc věcí k nesení, brát si přednostně potraviny, ať jich bylo jakkoli mnoho, protože kdo nese potraviny, ten má po pár dnech nakonec nejmenší náklad; a na podporu toho, co říkal, mi chtěl citovat Ezopa, když se ozvalo několik výstřelů z pušek, které jako by přicházely z druhé strany jezera. „Zpátky! Do lesa!“ řekl mi Picart. Když hluk ustal a viděli jsme, že nás nikdo nepozoruje, šli jsme dál.
Vichřice, která ráno, když jsme odpočívali, ustala, hrozila, že začne znovu a silněji. Mračna, jaká jsme viděli ráno, pokrývala ten nesmírný les a dělala ho ještě temnějším, takže jsme se neodvažovali do něj vejít a ukrýt se.
Zatímco jsme se radili, co je třeba udělat, uslyšeli jsme nové výstřely z pušek, ale mnohem blíž než poprvé. Viděli jsme dvě čety kozáků, které se snažily obklíčit sedm pěšáků naší armády, kteří sestupovali ze svahu a jako by přicházeli z malé osady, kterou jsme zahlédli na druhé straně jezera, opřené o lesík, který převyšoval místo, kde jsme byli, a kde nejspíš strávili lepší noc než my. Snadno jsme je viděli, jak postupují vpřed a přestřelují se s nepřítelem, pak se shromáždí a ustupují k jezeru, aby se dostali do lesa, kde jsme byli my a kde by se mohli postavit všem kozákům, kteří je pronásledovali.
Měli co dělat s víc než třiceti jezdci, kteří se najednou rozdělili na dvě čety, z nichž jedna se obrátila a sjela na jezero naproti nám, aby jim odřízla ústup.
Naše zbraně byly nabité a třicet nábojů připravených v mé brašně, abychom je dobře přivítali, kdyby šli k nám, a tím vysvobodili ty ubožáky, kteří se začínali ocitat v těžké situaci. Picart, který bojující nespouštěl z očí, mi řekl: „Krajane, vy budete nabíjet, a já je budu sundávat jako kachny. Abychom je ale odlákali,“ pokračoval, „vypálíme první salvu spolu!“
Naši vojáci zatím stále ustupovali. Picart v nich poznal ty, kdo předešlého dne vyloupili vůz, který hlídal, ale místo devíti jich bylo už jen sedm. V tu chvíli nebyla četa jezdců, která se obrátila, víc než čtyřicet kroků od nás. Využili jsme toho; Picart mě poplácal po rameni a řekl: „Pozor na můj povel: pal!“ Zastavili se, ohromení, a jeden spadl z koně.
Kozáci, neboť to byli oni, když viděli padnout jednoho svého, se rozprchli. Jen dva zůstali, aby pomohli tomu, kdo padl a seděl na ledu, opřený o levou ruku. Picart nechtěl ztrácet čas a poslal jim druhou kulku, která zranila koně. Hned se dali na útěk, opustili svého raněného a kryli se koňmi, které vedli za uzdu. Ve stejné chvíli slyšíme vlevo divoký křik a vidíme, jak naše nešťastné vojáky obklopují všichni kozáci, kolik jich bylo. Vpravo naši pozornost upoutá jiný křik: vidíme, že ti dva, kteří opustili raněného, se pro něj vrátili, a protože ho nemohli přimět jít, táhli ho za nohy po ledě.
Pozorovali jsme kozáka, kterého postavili na stráž, nejspíš kvůli nám, ale ten se díval neustále tam, kde jsme už nebyli, protože jsme se po první salvě přesunuli. Mohli jsme ho snadno vidět, aniž by viděl on nás. A tak se Picart už neudržel; jeho rána padne a strážný je zasažen do hlavy, neboť v téže chvíli vidíme, jak se zapotácí, nakloní hlavu dopředu, rozpřáhne ruce, jako by se chtěl zachytit, a spadne z koně. Byl mrtev.5
Při výstřelu se ti, kdo obkličovali naše nešťastné vojáky, ohromeně otočí. Couvnou a zastaví se: naši pěšáci na ně vypálí salvu, takřka zblízka, a čtyři kozáci padnou najednou. Tu se na obou stranách zvedne zuřivý křik. Vřava se stane všeobecnou a mezi oběma stranami se rozpoutá zarputilý boj. V tu chvíli postoupíme o deset dvanáct kroků vpřed, na volné místo; tam zahlédneme čtyři pěšáky obklíčené patnácti kozáky. Slyšíme je křičet a zmítat se pod kopyty koní; ostatní tři byli pronásledováni směrem k lesu, kam se chtěli dostat.
Chystali jsme se je rázně podpořit, když se najednou s děsivým hlukem ohlásila vichřice, která nám už dlouho hrozila. Sníh, který od začátku boje nepřestal padat, nás zahalí a oslepí. Ocitneme se na víc než šest minut v hustém mračnu a musíme se pevně držet jeden druhého, aby nás vítr neodnesl. Najednou, jako kouzlem, všechno zmizí, a čtyři kroky od nás vidíme nepřítele, který, když nás zahlédne, začne výt. Ruce ztuhlé mrazem nám brání použít zbraně. Přesto se na nás neodvažují vrhnout, a my se k nim obracíme čelem s nasazenými bodáky namířenými proti nim a vracíme se do lesa, a oni odcválají.
Sotva jsme u okraje lesa, zahlédneme ostatní tři pěšáky, které na opačné straně pronásleduje pět kozáků. Vypálili jsme na pronásledovatele dvě rány, bez výsledku, a chtěli jsme pálit znovu, když najednou je uprostřed jezera vidíme, jak se propadají a mizí, spolu se dvěma kozáky. Nešťastníci přešli místem, kde Rusové ráno prorazili led, aby napojili koně, a které pokryl jiný led, ještě příliš slabý, aby unesl váhu několika lidí, a ten zase zasypal sníh.
Třetí kozák, když viděl, jak první mizí, chtěl koně zadržet a vzepjal ho, že stál skoro rovně. Kůň uklouzl zadníma nohama a převalil se na bok i s jezdcem; chtěl se zvednout, uklouzl znovu, ale tentokrát, aby zmizel s tím, koho shodil.
Zachvátila nás hrůza, a naši pronásledovatelé zůstali zděšeně a nehybně stát na jezeře, aniž by se pokusili kamarádům pomoci. Ti dva, kteří jeli těsně za nimi, se zastavili na kraji propasti a pak utekli různými směry. Z místa, kde jsme byli, jsme slyšeli z propasti několik srdcervoucích výkřiků. Několikrát jsme zahlédli hlavy koní, pak vodu, která vřela a stříkala na led.
Za chvíli jsme viděli přijet deset dalších jezdců s velitelem v čele. Několik se jich přiblížilo k tomu zlověstnému místu, zarážejí tam ratiště kopí a zdá se, že nenacházejí dno. Najednou je vidíme, jak spěšně ustupují, zastavují se a dívají se naším směrem, pak odcválají. Ztratíme je z očí a všechno se zase utiší.
Ocitli jsme se znovu uprostřed té pustiny, opřeni o zbraně, a dívali se na těla našich nešťastných vojáků na jezeře. Dvacet kroků vlevo leželi tři kozáci, kteří také nejevili žádné známky života, a ten, kterého Picart zasáhl do hlavy.
Byli jsme u ohně našeho tábora, kam jsme se právě stáhli. Na několik minut mezi námi zavládlo ticho a Picart ho nakonec prolomil: „Mám šílenou chuť si zakouřit. Napadlo mě projít ty mrtvé; musel bych mít velkou smůlu, abych nenašel tabák!“ Namítl jsem mu, že to je neopatrné, že nevíme, kam zmizeli ti, kdo bojovali proti prvním čtyřem pěšákům. V téže chvíli jsme zahlédli houf jezdců a sedláků s dlouhými tyčemi, kteří šli směrem k místu, kde se ti nešťastníci propadli pod led. Za nimi jel vůz tažený dvěma koňmi.
„Sbohem, tabáku!“ řekl mi Picart. Usoudili jsme, že je vhodné přesunout se úplně na konec lesa, abychom se dostali na silnici, ze strachu, aby nepřišli prohledat tábor, kde by si mohli myslet, že ještě jsme. Zastavili jsme se na konci lesa, který se táhl podél jezera. I tam byl přístřešek, nejspíš tábořiště nějaké stráže z předešlého dne: posloužil nám k úkrytu a k pozorování kozáků, kteří se právě zastavili na místě, kde ležela těla našich vojáků, které nejdřív zčásti svlékli oni a pak úplně do naha sedláci. Během té operace jsem měl co dělat, abych Picartovi zabránil, aby jich několik nesundal.
Pak šli tam, kde leželi jejich zabití kozáci. Dva byli spolu; třetí o kus dál, nepočítaje toho, kterého zabil Picart, o něco vpředu vpravo. Mohli jsme pozorovat, že první dva, které zvedli a nakládali na vůz, nebyli mrtví: z posunků, které jsme u nich viděli, a z opatrnosti, s jakou si počínali, jsme to dobře poznali. Zastavili se u třetího, který byl opravdu mrtvý, a když přišli ke čtvrtému, k tomu, kterého zabil Picart: „Á, za toho,“ řekl, „ručím!“ Opravdu ho zvedli bez okolků a naložili na vůz, který se hned vydal zpátky, odkud přijel, v doprovodu dvou kozáků a tří sedláků. Větší část oddílu pokračovala k propasti se sedláky, kteří nesli tyče a provazy, a když tam došli, viděli jsme, jak se chystají vytáhnout ty, kdo do ní spadli.
Když jsme je viděli při práci, nezbývalo nám nic lepšího než se vydat na cestu. Mráz polevil; mohlo být poledne.
Zahlédli jsme dva kozáky, jak hlídkují podél lesa a sledují stopy, které jsme dělali ve sněhu, jako se stopuje vlk. Když je Picart uviděl, rozzlobil se a řekl: „Jestli nás viděli, můžeme dělat, co chceme, půjdou za námi pořád po stopách, které za sebou necháváme. Zrychleme krok, a za chvíli, až uvidíme les řidší, vejdeme do něj, a jestli jsou jen dva, snadno je vyřídíme!“ Za chvíli se zase zastavil, a protože je už neviděl, začal klít: „Hrom do toho! Počítal jsem s nimi kvůli tabáku. Zbabělci! Už se neodvažují jít za námi! Mají strach!“
Šli jsme dál co nejblíže lesu, abychom se skrývali za keři, ale museli jsme z něj vyjít kvůli několika stromům, které ranní bouře vyvrátila a které nám zatarasily cestu. Museli jsme se dát vpravo, abychom je obešli. Při tom protipochodu jsme se znovu ohlédli: zahlédli jsme své dva chlapíky, jeden víc než třicet kroků za druhým. První nás nejspíš zahlédl, neboť pobídl koně do rychlejšího kroku, jako by se chtěl o něčem přesvědčit. Pak se zastavil tak, aby počkal na toho, kdo jel za ním. Mohli jsme je vidět, aniž by viděli oni nás, neboť jsme spěšně vběhli zpátky do lesa. Naším cílem bylo nalákat je co nejdál, aby jim ti, kdo lovili své kamarády, nemohli přijít na pomoc, kdyby se strhl boj. Za tím účelem jsme šli co nejrychleji, ale obtížně, chvíli lesem, pak zase venku, podle terénu.
Prováděli jsme ten manévr už půl hodiny, když nás zastavila sněhová závěj, která se ztrácela v rokli vpravo od nás. Museli jsme couvnout o pár kroků a hledat průchod do lesa, kde bychom se schovali. Za chvíli byli kozáci blízko nás a mohli jsme je snadno sundat, ale Picart, který se ve válce vyznal, mi řekl: „Na druhé straně závěje je chci mít; tam jim ostatní tak snadno na pomoc nepřijdou!“
Když viděli, že tu překážku nelze překonat, rozjeli se cvalem a viděli jsme, jak sjíždějí do rokle a snaží se závěj objet. My jsme našli průchod, který nás dovedl skoro současně na druhou stranu. Z místa, kde jsme byli, jsme je mohli vidět, aniž bychom byli viděni. Využili jsme chvíle, kdy byli na dně, abychom vyšli z lesa a šli pohodlněji, ale ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jsme se jich na nějaký čas zbavili, a kdy jsem se zastavil, abych popadl dech, neboť mi začínaly vypovídat nohy, Picart se otočil, aby viděl, jestli jdu za ním, a zahlédne nedaleko za mnou naše dva chlapíky, kteří se nás snažili překvapit, zatímco jsme si mysleli, že jsou vpředu. Hned vběhneme zpátky do lesa. Uděláme několik zacházek, vrátíme se k okraji a vidíme je, jak jedou pořád kus od sebe, ale pomalu. Vběhneme znovu, dáme se do běhu a pořád děláme zacházky, aby si mysleli, že prcháme, pak se vrátíme a schováme se za houštinu malých jedliček, jejichž větve, pokryté sněhem a drobnými rampouchy, nám nedovolí, aby nás viděli.
Ten, kdo jel první, mohl být čtyřicet kroků daleko. Picart mi pošeptal: „Vám, pane seržante, čest první rány, ale musíme počkat, až se přiblíží!“ Zatímco ke mně mluvil, kozák dával kopím kamarádovi znamení, ať postoupí. Postupuje dál a zastaví se podruhé a dívá se na stopy našich kroků. Pobídne koně trochu vpravo, naproti keři, za kterým jsme byli schovaní. Tam se znovu dívá, ale neklidně. Jako by tušil, co ho čeká, neboť není víc než čtyři kroky od ústí mé pušky, když má rána vyjde a můj kozák je zasažen do prsou. Vykřikne a chce utéct, ale Picart se na něj rychle vrhl, chytil jednou rukou koně za uzdu a druhou mu dal ochutnat hrot bodáku a křičel: „Ke mně, krajane! Tamhle je ten druhý! Pozor!“ A opravdu ještě nedořekl, a už je tu druhý s pistolí v ruce a vypálí ji na vzdálenost jedné stopy Picartovi do hlavy, a ten tou ranou padne pod nohy koně, jehož uzdu stále drží. Já se zase vrhnu na toho, kdo vystřelil, ale když mě uvidí, odhodí zbraň, kterou právě vystřelil, obrátí se, odcválá tryskem a postaví se přes sto kroků od nás na pláni. Nemohl jsem po něm vystřelit podruhé, protože jsem neměl zbraň znovu nabitou; se ztuhlýma rukama, jaké jsme měli, to nebylo snadné. Picart, kterého jsem měl za mrtvého nebo těžce raněného, vstal. Kozák, kterého jsem zasáhl a který se pořád držel na koni, právě spadl a dělal mrtvého.
Picart neztrácí čas: dá mi držet koně za uzdu, vyjde z lesa, postoupí hned o dvacet kroků vpřed, zamíří na toho, kdo utekl, a pošle mu kolem uší kulku, které se ten vyhne tím, že se přitiskne ke koni. Pak odcválá; Picart vidí, jak sjíždí do rokle. Nabije zbraň; pak se vrátí ke mně a řekne mi: „Vítězství je naše, ale pospěšme si; začněme tím, že užijeme práva vítěze! Podívejme se, jestli náš chlapík nemá něco, co by se nám hodilo, a jděme i s koněm!“
Hned jsem se Picarta zeptal, jestli není raněn. Odpověděl mi, že to nic není, že si o tom promluvíme později. Začal prohlídku u opasku a vzal z něj dvě pistole, z nichž jedna byla nabitá. Pak mi řekl: „Ten chlap dělá mrtvého; ujišťuji vás, že není, neboť chvílemi otevírá oči.“ Zatímco Picart mluvil, přivázal jsem koně ke stromu. Vzal jsem jezdci šavli a pěknou malou sumku kovanou stříbrem, o níž jsem poznal, že patřila chirurgovi naší armády. Pověsil jsem si ji na krk. Šavli jsme hodili do křoví. Pod pláštěm měl dvě francouzské uniformy, kyrysnickou a uniformu červeného kopiníka gardy, s důstojnickým křížem Čestné legie, který mu Picart honem strhl. Pak měl na prsou několik krásných vest složených na čtvrtky, které mu sloužily jako náprsník, takže kdyby byl zasažen na tom místě, nemyslím, že by kulka prošla; zasáhla ho trochu z boku. V kapsách jsme našli přes tři sta franků v pětifrankových mincích, dvoje stříbrné hodinky a pět křížů Čestné legie, to všechno sebrané mrtvým nebo umírajícím, nebo vzaté z furgonů, které se musely opustit. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli čas, byli bychom našli ještě leccos jiného, ale nezdrželi jsme se ani pět minut, abychom ho obrali.
Picart sebral poraženému kopí a pistoli, která nebyla nabitá. Schoval je do křoví a chystali jsme se odejít.
Zatímco Picart šel vpředu a vedl koně za uzdu, aniž by věděl, kam jdeme, napadlo mě ohmatat boky vaku, který byl vzadu na koni a jehož prohlídku jsme odložili. Všiml jsem si, že ten vak patřil důstojníkovi kyrysníků naší armády.
Strčil jsem ruku do otvoru: zdálo se mi, že nahmatávám něco, co se velmi podobá láhvi. Hned jsem na to Picarta upozornil a ten hned zvolal: „Stát!“
Za necelé dvě minuty byl vak otevřený a pod první vrstvou jsem vytáhl láhev, v níž bylo něco, co se barvou podobalo jalovcové. Nemýlili jsme se, neboť Picart, aniž by se obtěžoval přičichnout, hned polkl doušek a řekl mi: „Na vás, pane seržante!“ Když jsem to ochutnal, ucítil jsem v žaludku blaho, které se snáz pocítí, než vyjádří; shodli jsme se, že ten nález má větší cenu než všechno ostatní, a protože bylo třeba s ním šetřit, a měl jsem v brašně malou vázičku z čínského porcelánu, kterou jsem přinesl z Moskvy, rozhodli jsme se, že to bude příděl pokaždé, když se bude chtít pít.6
S velkou námahou jsme pronikli do lesa, a po čtvrthodině namáhavé chůze, kvůli množství stromů, které ležely přes cestu, jsme došli na cestu pět až šest stop širokou, která přicházela zleva a k naší velké radosti pokračovala vpravo, právě směrem, kterým jsme se měli dát, abychom se dostali na hlavní silnici, po níž měla jít armáda a která podle nás nemohla být dál než dvě až tři míle.
Když mi bylo volněji, zvedl jsem hlavu, podíval se na Picarta a viděl jsem, že má zakrvácenou tvář. Krev mu na knírech a vousech zmrzla v rampouchy. Řekl jsem mu, že je raněn do hlavy. Odpověděl mi, že si toho právě všiml, když se mu medvědice zachytila o větev, a když si ji nasazoval, stekla mu krev po tváři; že jinak to nic vážného není. Řekl mi, že ho neporazila rána z pistole, ale že když držel koně za uzdu a viděl přijíždět druhého kozáka, chtěl se chopit zbraně, aby jí použil, ale uklouzl a, aniž pustil pušku nebo uzdu, ocitl se na zádech pod koňským břichem. „A pak,“ pokračoval, „teď není chvíle se tím zabývat. Podíváme se na to večer!“ Zdá se, že kulka prošla štítkem jeho medvědice a ulomila křídlo císařského orla, sklouzla po straně hlavy a pak se uhnízdila v hadrech, kterými měl dno čepice vycpané; přesvědčili jsme se o tom večer, když jsem mu obvazoval ránu, neboť jsme ji našli.
Abychom získali čas, navrhl jsem Picartovi, abychom jeli na koni oba. „Zkusme to!“ řekl. Hned jsme mu sundali dřevěné sedlo, které měl na hřbetě, a nechali mu jen pokrývku, která byla pod ním, a nasedli jsme, Picart vpředu a já vzadu. Napili jsme se a vyrazili jsme s puškami drženými napříč jako vahadlo.
A jsme na cestě, pořád klusem, někdy cvalem. Často nám cestu zatarasily padlé stromy. To přivedlo Picarta na myšlenku pokácet ty, které ještě úplně nepadly, abychom udělali barikádu proti jízdě, kdyby nás chtěla pronásledovat. Sesedl tedy z koně, vzal mou sekerku a za pár minut dokácel napříč cestou několik jedlí na ty, které už ležely, takže by s tím pětadvacet mužů mělo přes hodinu práce. Pak vesele vsedl zase na koně a jeli jsme dál klusem dobrou čtvrthodinu bez zastávky. Najednou se Picart zastavil a řekl: „Krucinál! Cítíte jako já, krajane, jak má ten tatarský kůň tvrdý klus?“ Odpověděl jsem mu, že nás trápí z pomsty za to, že jsme mu zabili pána. „U čerta,“ řekl mi, „zdá se, pane seržante, že ta kapička udělala své a že máte chuť žertovat! No tím líp, rád vás tak vidím!“
Aby ho tolik nebolel zadek, upravil Picart cípy svého bílého pláště na koňském hřbetě a mohli jsme, už ne klusem, ale obyčejným krokem, jet ještě čtvrt hodiny. Chvílemi měl kůň sníh až po břicho. Konečně jsme zahlédli cestu, která křižovala tu, po níž jsme jeli, a měli jsme ji za hlavní silnici. Ale než jsme na ni vjeli, bylo třeba jednat opatrně.
Sesedli jsme, vzali koně za uzdu a stáhli se do lesa, vlevo od cesty, kterou jsme právě projeli, abychom se mohli, aniž bychom byli viděni, dívat na novou cestu, v níž jsme za chvíli poznali tu, kterou šla armáda a která vedla k Berezině, neboť množství mrtvol, jimiž byla poseta a které sníh napůl zakrýval, nám ukázalo, že jsme se nemýlili. Nové stopy nás také přivedly na myšlenku, že tudy nedávno prošla jízda a pěchota: stopy kroků vedoucí od místa, kam jsme měli jít, a krev, kterou bylo vidět na sněhu, nás přiměly věřit, že tudy nedávno prošel konvoj francouzských zajatců pod ruskou eskortou.
Nebylo pochyb, že jsme za ruským předvojem a že brzy uvidíme další, jak jdou za námi. Co dělat? Bylo třeba jít po silnici. To bylo jediné, co se dalo udělat. Tak to viděl i Picart. „Napadla mě,“ řekl, „výborná myšlenka. Vy budete dělat zadní voj a já předvoj: já vpředu, a když nic nepřijíždí, povedu koně dál, a vy, krajane, vzadu, s hlavou obrácenou k ocasu, uděláte totéž.“
Měli jsme trochu potíže, hlavně já, provést Picartův nápad, totiž sednout si zády k sobě a dělat, jak říkal, dvouhlavého orla, který má dvě oči vzadu a dvě vpředu. Vypili jsme ještě každý skleničku jalovcové a slíbili si, že zbytek si necháme na naléhavější chvíle, a pobídli jsme koně do kroku uprostřed toho smutného a tichého lesa.
Severní vítr začínal štípat a zadní voj tím trpěl tak, že nemohl dlouho vydržet v té poloze; ale naštěstí bylo dost jasno, aby se daly rozeznat předměty dost daleko, a cesta, která tím nesmírným lesem vede, byla skoro rovná, takže jsme se nemuseli bát, že nás někdo překvapí v zatáčkách.
Jeli jsme asi půl hodiny, když jsme na okraji lesa potkali sedm sedláků, kteří jako by na nás čekali.
Stáli ve dvou řadách. Sedmý, který se nám zdál už starší, jako by jim velel. Každý měl na sobě kožich, obuv měli z kůry stromů svázanou lýkem; přiblížili se k nám, popřáli nám polsky dobrý den, a když poznali, že jsme Francouzi, zdálo se, že je to těší. Pak nám dali na srozuměnou, že musí jít do Minsku, kde je ruská armáda, neboť patří k domobraně; hnali je proti nám hromadně knutou a všude ve vesnicích byli kozáci, kteří je posílali. Jeli jsme dál; když jsme je ztratili z očí, zeptal jsem se Picarta, jestli dobře rozuměl tomu, co sedláci říkali o Minsku, který byl jedním z našich velkých skladišť v Litvě, kde jsme měli zásobárny potravin a kam se prý měla stáhnout velká část armády. Odpověděl mi, že rozuměl velmi dobře, a že je-li to pravda, pak nám tatíček tchán7 vyvedl pěknou lumpárnu. Protože jsem mu dobře nerozuměl, opakoval mi, že jestli je to tak, pak nás zradili Rakušané. Nemohl jsem pochopit, co mohou mít společného Rakušané a Minsk.8 Chtěl mi prý vysvětlit válku, když najednou zpomalil koně a řekl mi: „Podívejte se, neřekl byste, že tamhle před námi je kolona vojska?“ Zahlédl jsem něco černého, ale najednou to zmizelo. Za chvíli se čelo té kolony objevilo znovu, jako by vycházelo z prohlubně.
Dobře jsme viděli, že jsou to Rusové. Několik jezdců se oddělilo a vyjelo vpřed; stačili jsme jen zahnout vpravo a vjet do lesa, ale neudělali jsme ani čtyři kroky, když se náš kůň propadl do sněhu po hruď a shodil mě. Strhl jsem Picarta s sebou do pádu, víc než šest stop hluboko, odkud jsme se jen s velkou námahou dostali. Mezitím ten lotr kůň utekl, ale prorazil nám průchod, a toho jsme využili, abychom pronikli do lesa. Když jsme udělali dvacet kroků, nemohli jsme dál, protože stromy byly příliš husté. Museli jsme se proti své vůli vrátit. Nebylo z čeho vybírat; i kůň šel tímto směrem, neboť jsme ho našli, jak ohryzává strom, a k tomu jsme ho přivázali. Ze strachu, aby nás neprozradil, jsme se od něj vzdálili co nejvíc, a když jsme našli keř dost hustý, abychom se za něj schovali a všechno viděli, aniž by nás kdo viděl, připravili jsme se k obraně, kdyby nás k ní okolnosti přinutily. Mezitím se mě Picart zeptal, jestli naše láhev není ztracená nebo rozbitá. Naštěstí nebyla. „Tak,“ řekl, „každý skleničku!“ Zatímco jsem láhev otevíral, kontroloval zápal na pánvičkách našich pušek a oklepával sníh kolem zámků. Vypili jsme každý skleničku; potřebovali jsme to.
Po pěti šesti minutách čekání vidíme objevit se čelo oddílu, před nímž jede deset dvanáct Tatarů a Kalmyků ozbrojených jedni kopími, druzí luky a šípy, a vpravo i vlevo od silnice sedláci ozbrojení všemožnými zbraněmi: uprostřed přes dvě stě zajatců z naší armády, ubohých a vlekoucích se s námahou. Mnoho jich bylo raněných: viděli jsme některé s paží na pásce, jiné s omrzlýma nohama, opřené o silné hole. Několik jich právě padlo, a přes rány, které jim sedláci museli dávat, a přes bodnutí kopím, které dostávali od Tatarů, se nehýbali. Nechám na čtenáři, aby posoudil, jakou bolest jsme museli cítit, když jsme viděli své spolubojovníky tak ubohé! Picart nic neříkal, ale podle jeho pohybů by člověk řekl, že vyjde z lesa a porazí ty, kdo je eskortovali. V tu chvíli přijel cvalem důstojník, dal zastavit a pak se obrátil k zajatcům a řekl jim dobrou francouzštinou: „Proč nejdete rychleji?“ — „Nemůžeme,“ řekl jeden voják ležící ve sněhu, „a já radši umřu tady než o kus dál!“
Důstojník odpověděl, ať mají strpení, že vozy hned přijedou, a jestli na nich bude místo, posadí na ně ty nejvíce nemocné. „Dnes večer,“ řekl, „vám bude líp, než kdybyste byli s Napoleonem, neboť ten je teď v zajetí s celou svou gardou a se zbytkem své armády, protože mosty přes Berezinu jsou zničeny.“ — „Napoleon v zajetí s celou svou gardou!“ odpovídá jeden starý voják. „Bůh vám to odpusť! Je vidět, pane, že neznáte ani jednoho, ani druhou. Vzdají se jen mrtví; složili na to přísahu, takže v zajetí nejsou!“ — „Tak,“ řekl důstojník, „tady jsou vozy!“ Hned jsme zahlédli dva naše furgony a polní kovárnu naložené raněnými a nemocnými. Shodili na zem pět mužů a sedláci je honem svlékli do naha; nahradili je pěti jinými, z nichž tři se už nemohli hýbat. Slyšeli jsme, jak důstojník nařizuje sedlákům, kteří svlékli mrtvé, aby dali šaty zajatcům, kteří je nejvíc potřebují, a protože neplnili jeho rozkaz dost rychle, uštědřil každému několik ran bičem a byl poslechnut. Pak jsme slyšeli, jak říká několika vojákům, kteří mu děkovali: „I já jsem Francouz; jsem v Rusku dvacet let; můj otec tu zemřel, ale mám ještě matku. Proto doufám, že nám tyto okolnosti brzy dovolí znovu vidět Francii a vrátit se do svých statků. Vím, že vás nepřemohla síla zbraní, ale nesnesitelné ruské podnebí.“ — „A nedostatek potravin,“ odpovídá jeden raněný; „nebýt toho, byli bychom v Petrohradě!“ — „To je možná pravda,“ řekl důstojník. Konvoj se znovu pomalu dal na pochod.
Když jsme je ztratili z očí, šli jsme ke koni, kterého jsme našli s hlavou ve sněhu, jak hledá trávu na obživu. Náhodou jsme narazili na ohniště, které jsme mohli znovu rozdělat a u něhož jsme si mohli zahřát ztuhlé údy. Každou chvíli jsme se střídavě chodili dívat, jestli něco nepřichází zprava nebo zleva, když jsme najednou slyšeli někoho naříkat a viděli k nám přicházet nešťastníka skoro nahého. Na těle měl jen plášť, napůl ohořelý; na hlavě ošuntělou polní čepici; nohy měl zabalené do kusů hadrů a převázané provázky nad bídnými kalhotami z hrubého sukna plnými děr. Nos měl omrzlý a skoro upadlý; uši samou ránu. Na pravé ruce mu zbyl jen palec, všechny ostatní prsty upadly až po poslední článek. Byl to jeden z nešťastníků, které Rusové opustili; nemohli jsme rozumět ani slovo z toho, co říkal. Když uviděl náš oheň, vrhl se na něj lačně; člověk by řekl, že ho chce sníst; poklekl před plamenem beze slova; s námahou jsme mu dali spolknout trochu jalovcové: víc než polovina přišla nazmar, neboť nemohl rozevřít zuby, které hrozně cvakaly.
Výkřiky, které ze sebe vydával, utichly, zuby mu už skoro necvakaly, když jsme ho viděli znovu se roztřást, zblednout a sesout se, aniž by mu ze rtů uniklo jediné slovo, jediný nářek. Picart ho chtěl zvednout; byla to už jen mrtvola. Ten výjev se odehrál za necelých deset minut.
Všechno, co můj starý kamarád právě viděl a slyšel, mělo trochu vliv na jeho náladu. Vzal pušku, a aniž by mi řekl, ať jdu za ním, zamířil na silnici, jako by ho už nic nemělo znepokojovat. Pospíšil jsem si za ním s koněm, kterého jsem vedl za uzdu, a když jsem ho dohnal, řekl jsem mu, ať na něj nasedne. To udělal beze slova, já také, a dali jsme se znovu na cestu v naději, že se dostaneme z lesa před setměním.
Když jsme jeli klusem skoro hodinu a nepotkali nic jiného než několik mrtvol, jako na celé cestě, došli jsme na místo, které jsme měli za konec lesa; ale bylo to jen velké prázdné prostranství, čtvrt míle velké, které se táhlo v půlkruhu. Uprostřed stálo dost velké obydlí a kolem pár chatrčí; byla to poštovní stanice. Ale bohužel zahlédneme koně uvázané u stromů. Z obydlí vycházejí jezdci a řadí se na cestě; pak vyrážejí. Bylo jich osm, zahalených do bílých plášťů, s velmi vysokou přilbou s hřívou na hlavě; podobali se kyrysníkům, s nimiž jsme bojovali u Krasného v noci z patnáctého na šestnáctého listopadu. Naštěstí pro nás se dali na opačnou stranu, než kam jsme se chtěli dát my. Předpokládali jsme, a správně, že to byla stráž, kterou právě vystřídala jiná.
Když jsme vjeli do lesa, nemohli jsme v něm udělat ani dvacet kroků. Zdálo se, že tam nikdy nevkročil žádný lidský tvor, tak husté byly stromy jeden u druhého a tolik tam bylo křoví a stromů padlých stářím a skrytých pod sněhem; museli jsme z něj vyjít a jít podél něho venku, s nebezpečím, že nás uvidí. Náš ubohý kůň se každou chvíli bořil do sněhu po břicho. Ale protože to nebylo poprvé, ačkoli měl na hřbetě dva jezdce, vedl si dost dobře.
Byla skoro noc a neurazili jsme ještě ani polovinu cesty. Odbočili jsme vpravo na cestu, která vedla do lesa, abychom si tam chvíli odpočinuli. Když jsme sesedli, první, co jsme udělali, bylo, že jsme si lokli. Bylo to už popáté, co jsme se s naší láhví mazlili, a začínalo být vidět dno. Pak jsme se poradili.
Protože tam, kde jsme byli, bylo hodně nasekaného dřeva, rozhodli jsme se usadit o kus dál, abychom byli v jisté vzdálenosti od domů na silnici. Zastavili jsme se u hromady dřeva, která nás zároveň mohla napůl krýt. Když se Picart zbavil torny a já kotlíku, řekl mi: „Nuže, mysleme na to hlavní! Oheň, rychle nějaký starý kus plátna!“ Nic nechytalo líp než zbytky mé košile. Utrhl jsem kus a dal ho Picartovi; udělal z něj knot, který mi dal držet, otevřel pánvičku zámku své pušky, nasypal na ni trochu prachu, položil na ni kus plátna a stiskl spoušť: prach na pánvičce vzplál a plátno se rozhořelo, ale ozval se strašný výstřel, a ozvěna, která ho opakovala, nás přiměla obávat se, že nás objeví.
Ubohý Picart od výjevu se zajatci a od toho, co slyšel od důstojníka o postavení císaře a armády, byl jako vyměněný. Projevovalo se to na jeho povaze, a dokonce mi chvílemi říkal, že ho velmi bolí hlava; že to není následek rány z kozákovy pistole, ale něco, co mi nemůže vysvětlit. Kvůli tomu všemu zapomněl, že má nabitou zbraň. Po výstřelu chvíli nic neříkal a ústa otevřel jen proto, aby se nazval zelenáčem a starým troubou. Slyšeli jsme, jak na výstřel odpovídá několik psů. Tu mi řekl, že by se nedivil, kdyby nás za chvíli přišli štvát jako vlky; ačkoli já jsem byl ještě méně klidný než on, řekl jsem mu, abych ho uklidnil, že se v tuhle hodinu a za takového počasí ničeho nebojím.
Za chvíli jsme měli dobrý oheň, neboť dřevo, které bylo vedle nás ve velkém množství, bylo velmi suché. Objev, který nás potěšil, byla sláma, kterou jsme našli za hromadou dřeva, kde ji nejspíš schovali sedláci. Jako by na nás tím nálezem Prozřetelnost ještě myslela, neboť Picart, který ji objevil, mi přišel říct: „Odvahu, krajane, tohle nás zachrání, aspoň pro dnešní noc. Zítra Bůh udělá ostatní, a jestli, o čemž nepochybuji, budeme mít to štěstí, že dohoníme císaře, bude po všem!“ Picart si myslel, jako všichni staří vojáci, kteří císaře zbožňovali, že jakmile jsou s ním, nemůže už nic chybět, že se všechno musí podařit, zkrátka že s ním není nic nemožné.
Přivedli jsme koně blíž; udělali jsme mu dobrou podestýlku z několika otýpek slámy. Dali jsme mu také něco k jídlu a nechali mu pořád uzdu i vak, který jsme ještě neprohlédli, na hřbetě, abychom byli připraveni vyrazit při prvním poplachu. Zbytek slámy jsme dali kolem sebe, než si uděláme přístřešek.
Picart, když bral kus uvařeného masa z kotlíku, aby ho rozmrazil, mi řekl: „Víte, že často myslím na to, co říkal ten ruský důstojník?“ — „Na co?“ řekl jsem mu. — „Ale,“ odpověděl mi, „že je císař v zajetí s gardou! Vím dobře, k čertu, že to tak není, že to být nemůže. Ale nemůže mi to vylézt z mé zatracené palice! Je to silnější než já, a budu spokojený, až budu u pluku! Zatím mysleme na to, abychom něco snědli a trochu si odpočinuli. A pak,“ řekl pikardským nářečím, „si dáme maličkou kapku!“
Vzal jsem láhev, podíval se na ni proti plamenům a všiml jsem si, že se chýlí ke konci. Picart by nikdy neřekl: „Stát! Schovejme si něco na horší časy!“ Řekl mi jen, že by bylo žádoucí, aby šel kolem nás nějaký Tatar nebo jiný, abychom mu poslali doporučený dopis na onen svět jako tomu ráno a obnovili si láhev, neboť „zdá se,“ řekl, „že všichni ti divoši ji mají!“ Opravdu jsme se později dozvěděli, že jim rozdávali silné příděly kořalky, kterou jim vozili na saních od břehů Baltského moře.
Počasí bylo v tu chvíli dost mírné. Jedli jsme bez velké chuti ranní kus vařené koniny, který jsme museli nastavovat ohni, tak byl tvrdý. Picart při jídle mluvil sám se sebou a stejně tak klel. „Mám v opasku čtyřicet zlatých napoleondorů,“ řekl mi, „a sedm ruských mincí, také zlatých, kromě pětifrankovek. Dal bych je všechny ochotně za to, abych byl u pluku. Mimochodem,“ pokračoval a plácl mě po kolenou, „nejsou v opasku, neboť žádný nemám, ale jsou zašité v bílé předpisové vestě, kterou mám na sobě, a protože člověk neví, co se může stát, jsou vaše!“ — „Nuže,“ řekl jsem, „další závěť je hotová! Z téhož důvodu, starý brachu, dělám svou. Mám osm set franků, ve zlatých mincích, v bankovkách i ve stofrankovkách. Můžete s nimi naložit, bude-li Bohu libo, abych zemřel dřív, než dohoníme pluk!“
Když jsem se hřál, strčil jsem mechanicky ruku do plátěného váčku, který jsem předešlého dne sebral u dvou bádenských důstojníků, které jsem našel umírající na kraji cesty. Vytáhl jsem z něj něco tvrdého jako kus provazu a dlouhého jako dva prsty. Když jsem si to prohlédl, poznal jsem, že je to tabák na kouření. Jaký objev pro mého ubohého Picarta! Když jsem mu ho dal, upustil do sněhu koňské žebro, které právě ohryzával, a hned ho nahradil žvanci tabáku, než si prý zakouří, neboť nevěděl, jestli má dýmku v torně, v medvědici nebo v některé kapse. A protože nebyla chvíle hledat, spokojil se se žvancem, a já s malým doutníčkem, který jsem si po španělsku ubalil z kousku papíru z jednoho z dopisů, kterých bylo ve váčku několik.
Byli jsme v táboře asi dvě hodiny a ještě nebylo sedm. Zbývalo nám tedy jedenáct až dvanáct hodin, které jsme měli strávit v tom postavení, než se znovu dáme na cestu. Picart si před chvílí odběhl vykonat naléhavou potřebu a jeho nepřítomnost mě už začínala znepokojovat, když, ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal, slyším hluk v křoví, na opačné straně, než kam odešel. Přesvědčen, že je to někdo jiný, beru pušku a stavím se k obraně. V téže chvíli vidím objevit se Picarta, který, když mě vidí v tom postoji, mi polohlasně a tajemně řekne: „Dobře, krajane, výborně!“, a pokyne mi, ať nemluvím. Pak mi potichu řekl, že po cestě dva kroky od něj právě prošly dvě ženy, jedna nesla uzlík a druhá jakési vědro, v němž asi něco bylo, neboť se zastavily pět šest kroků od něj, aby si odpočinuly. „Byly příčinou,“ řekl mi, „že ačkoli jsem byl v poloze, kdy mi mohl zmrznout zadek, neodvážil jsem se hnout, dokud byly u mne a švitořily jako straky. Půjdeme po jejich stopách a možná dojdeme do vesnice nebo do chalupy, kde budeme chráněni před nečasem a ve větším bezpečí, neboť slyšíte pořád ty čertovské psy, jak štěkají!“ Opravdu od výstřelu nepřestávali dělat pekelný povyk. „Ale,“ řekl jsem mu, „co když v té vesnici nebo chalupě najdeme Rusy!“ Odpověděl mi, ať to nechám na něm.
A tak zase jdeme nazdařbůh v noci uprostřed lesa, aniž bychom věděli kam, jen podle čtyř stop otištěných ve sněhu, o nichž mi Picart říkal, že jsou ženské.
Najednou stopy přestaly být vidět. Po chvíli hledání jsme je znovu našli a viděli jsme, že se stáčejí vpravo. To nás velmi mrzelo, protože jsme se měli vzdálit od směru, který nás mohl dovést na hlavní silnici. Často byly stopy mezi stromy tak sevřené, že jsme na ně už neviděli. Picart si musel lehnout na sníh a rukama hledat stopy, které jsme už nemohli vidět očima.
Picart vedl koně za uzdu, já jsem šel a držel ho za ocas, ale najednou jsem se zarazil; kůň nešel dál. Chudák mohl dělat, co chtěl, nemohl postoupit, neboť uvízl mezi dvěma stromy, a obě otýpky slámy, které měl po stranách, mu bránily projít. Když spadly, mohl se vyprostit a jít dál. Sebral jsem slámu, pro nás příliš cennou, a táhl ji, dokud jsme nenašli cestu širší. Pak jsme ji znovu naložili na koně a mohli jsme jít pohodlněji. O kus dál jsme našli dvě cesty, po kterých se stejně chodilo. Tam jsme se museli znovu zastavit, protože jsme nevěděli, kterou se dát. Nakonec jsme se rozhodli nechat koně jít před sebou v naději, že nás povede; aby nám neutekl, drželi jsme ho z obou stran za podocasník. Nakonec se Bůh nad naší bídou slitoval; ozval se pes a o kus dál jsme zahlédli dost velkou chatrč.
Představte si střechu naší stodoly položenou na zem, a budete mít představu o obydlí, které jsme měli před sebou. Třikrát jsme ho obešli, než jsme našli vchod, skrytý doškovou stříškou, která sahala až k zemi. Na boku byly první dveře, také z došků, ale tak zasypané sněhem, že není divu, že jsme je hned neuviděli. Picart vlezl pod střechu, došel k druhým, dřevěným dveřím a nejdřív zaklepal potichu; nikdo neodpověděl. Podruhé totéž ticho. Tu si myslel, že tam nikdo nebydlí, a chystal se dveře vyrazit pažbou pušky, ale ozval se slabý hlas, dveře se otevřely a objevila se stará žena, která držela v ruce, aby si svítila, kus hořícího smolného dřeva; když uviděla Picarta, upustila ho strachy a utekla celá vyděšená!
Můj kamarád zvedl ještě hořící kus dřeva a postoupil o pár kroků dál. Protože jsem právě dovázal koně pod stříškou, která zakrývala dveře, vešel jsem a zahlédl ho se světlem v ruce uprostřed oblaku kouře. Ve svém bílém plášti se podobal kajícníkovi téže barvy. Rozhlížel se napravo a nalevo a nikoho neviděl, protože nemohl dohlédnout do zadní části obydlí. Když se ujistil, že jsem vešel, prolomil ticho, snažil se mluvit vlídným hlasem a popřál polsky dobrý den, jak nejlépe uměl.
Zopakoval jsem to, ale slabým hlasem. Náš pozdrav, ačkoli špatně vyslovený, našel ohlas, neboť jsme viděli přicházet k nám starce, který, jakmile zahlédl Picarta, začal volat: „Á, to jsou Francouzi; to je dobře!“ Řekl to polsky a zopakoval německy. Odpověděli jsme mu také, že jsme Francouzi a z Napoleonovy gardy. Při jménu Napoleona a jeho gardy se ten dobrý Polák (neboť to byl Polák) uklonil a chtěl nám líbat nohy. Při slově Francouzi, které opakovala stará žena, jsme viděli, jak z jakési skrýše vylézají dvě další, mladší ženy, které se k nám s radostí přiblížily. Picart v nich poznal ty, které viděl v lese a po jejichž stopách jsme šli.
Nebyli jsme u těch dobrých lidí ani pět minut, a už jsem se málem udusil horkem, na které jsem už nebyl zvyklý, takže jsem musel ustoupit ke dveřím, kde jsem padl bez vědomí.
Picart se otočil a běžel mi pomoci, ale stará žena a jedna z jejích dcer mě už zvedly a posadily na jakousi dřevěnou stoličku. Když mě zbavily kotlíku, medvědí kůže a výstroje, odvedly mě do zadní části obydlí, kde mě uložily na pryčnu pokrytou ovčími kůžemi. Ženy nás jako by litovaly, když viděly, jak jsme ubozí, zvlášť já, který jsem byl tak mladý a vytrpěl jsem mnohem víc než můj kamarád: z velké bídy jsem byl tak sklíčený, že na mě byl žalostný pohled.
Stařec se postaral, aby se dovnitř dostal náš kůň, a všichni se dali do pohybu, aby nám pomohli. Picart si vzpomněl na láhev s jalovcovou, která byla v mé brašně. Dal mi spolknout pár kapek, pak ji přimíchal do vody, a za chvíli mi bylo mnohem lépe.
Stará žena mi stáhla boty, které jsem si nesundal od Smolenska, totiž od 10. listopadu, a bylo 23. Jedna z dívek přišla s velkou dřevěnou nádobou plnou horké vody, postavila ji přede mnou, klekla si, vzala mé nohy jednu po druhé, docela jemně, ponořila mi je do vody a umyla je se zvláštní péčí a upozornila mě, že mám ránu na pravé noze: byla to omrzlina z roku 1807 z bitvy u Jílového, která od té doby nedávala o sobě vědět, ale právě se znovu otevřela a v tu chvíli mě krutě bolela.9
Druhá dívka, která se zdála starší, dělala totéž mému kamarádovi a ten se tomu rozpačitě a klidně poddával. Řekl jsem mu, že je opravdu pravda, že ho k tomu, aby šel po stopách těch dívek, vedlo vnuknutí Pánaboha. „Ano,“ řekl, „ale když jsem je viděl jít lesem, nemyslel jsem si, že nás tak dobře přijmou. Ještě jsem vám neřekl,“ pokračoval, „že mě hlava bolí jako čert a že od té doby, co jsem si trochu odpočinul, je to znát. Uvidíte, že mě kulka toho psa kozáka zasáhla blíž, než jsem si myslel. Podíváme se!“ Rozvázal šňůrku, kterou měl pod bradou a která držela dva kusy ovčí kůže, přivázané po obou stranách medvědice, aby mu chránily uši před mrazem. Ale sotva čepici sundal, začala mu téct krev. „Vidíte!“ řekl mi. „Ale to nic není. Je to jen škrábnutí. Kulka sklouzla po straně hlavy.“ Starý Polák mu honem sundal výstroj, kterou už si odvykl odkládat, stejně jako medvědici, se kterou vždycky spal. Dívka, která mu myla nohy, mu umyla i hlavu. Všichni se kolem něho seskupili, aby mu posloužili. Ubohého Picarta tolik dojala péče, kterou mu prokazovali, že mu po tváři tekly velké slzy. Na ostříhání vlasů byly třeba nůžky. Hned jsem si vzpomněl na chirurgovu sumku, kterou jsem vzal kozákovi, dal jsem si ji přinést a našli jsme v ní všechno, co jsme na obvaz potřebovali: dvoje nůžky a několik dalších chirurgických nástrojů, cupaninu a plátěné obvazy. Když mu ostříhali vlasy, stará žena mu vysála ránu, která byla větší, než si myslel. Pak mu na ni dali trochu cupaniny, obvaz a šátek. Kulku jsme našli v hadrech, jimiž měl dno čepice vycpané. Levé křídlo císařského orla na přední straně čepice bylo prostřelené. Zatímco prohlížel, co v ní je, radostně vykřikl: našel svou dýmku, pravou krátkou fajfku, ani ne tři palce dlouhou. A hned si zapálil tabák: nekouřil od Smolenska.
Když jsme měli nohy umyté, utřeli nám je jehněčími kůžemi, které nám pak dali pod nohy jako koberec. Na ránu na mé noze mi dali mast, která mě prý měla v krátké době vyléčit. Ukázali mi, jak ji mám používat, a dali mi jí do kousku plátna, který jsem uložil do doktorovy sumky se všemi nástroji, které posloužily k ošetření Picartovy hlavy.
Bylo nám už mnohem lépe. Poděkovali jsme jim za péči, kterou nám prokazovali. Polák nám dal na srozuměnou, že je zoufalý, že za těchto okolností nemůže udělat víc; že na cestách je třeba ubytovat i nepřítele a umýt mu nohy, tím spíš přátelům. V tu chvíli jsme slyšeli, jak stará žena vykřikla a rozběhla se: byl to velký pes, kterého jsme ještě neviděli, a ten odnášel Picartovu medvědici. Chtěli ho zbít, ale prosili jsme o milost pro něj.
Navrhl jsem Picartovi prohlédnout vak, který byl ještě na koni. Dal se ke zvířeti zavést: ničeho se mu nedostávalo. Vzal vak a přinesl ho ke kamnům. Našli jsme v něm nejdřív devět indických kapesníků tkaných z hedvábí. „Rychle,“ řekl Picart, „každé z našich princezen dva a jeden staré, a ostatní si nechme!“ Toto první rozdělení se rychle provedlo, k velké spokojenosti těch, kdo dárky dostávali. Pak jsme našli tři páry epolet vyššího důstojníka, z nichž jeden byl generálský, troje stříbrné hodinky, sedm křížů Čestné legie, dvě stříbrné lžíce, přes dvanáct tuctů pozlacených husarských knoflíků, dvě krabičky břitev, šest storublových bankovek a k tomu plátěné kalhoty potřísněné krví. Doufal jsem, že najdu košili, ale bohužel tam žádná nebyla; to byla věc, kterou jsem nejvíc potřeboval, neboť teplo oživilo havěť, která mě sžírala.
Dívky vyvalovaly oči a držely v rukou, co jsme jim dali, a nemohly uvěřit, že je to pro ně. Ale největší radost jim udělaly pozlacené knoflíky, které jsme jim dali, a zlaté prsteny, které jsem jim s potěšením navlékl na prsty. Ta, která mi umyla nohy, si nemohla nevšimnout, že jsem jí dal ten nejkrásnější. Kozáci nejspíš mrtvým usekávali prsty, aby je mohli vzít.
Starci jsme darovali velké anglické hodinky a dvě břitvy a všechny ruské peníze v hodnotě přes třicet franků, jejichž část byla také ve vaku. Všimli jsme si, že má oči stále upřené na velkokříž komandéra, kvůli císařovu portrétu. Dali jsme mu ho. Jeho uspokojení by se těžko líčilo. Několikrát si ho přitiskl ke rtům a k srdci. Nakonec si ho pověsil na krk na koženou šňůrku a dal nám na srozuměnou, že ho odloží až ve smrti.
Požádali jsme o chléb. Přinesli nám bochník, který se nám prý neodvážili nabídnout, tak byl špatný. Opravdu jsme ho nemohli jíst. Ten chléb byl z černého těsta, plný ječných a žitných zrn a kousků řezané slámy, které by vám rozedřely hrdlo. Dal nám na srozuměnou, že ten chléb pochází od Rusů; že tři míle odtud je ráno porazili Francouzi a vzali jim velký konvoj;10 že jim ho prodali Židé, kteří jim tu zprávu přinesli a utíkali z vesnic na minské silnici, a že se nedá jíst. Zkrátka ačkoli jsem chléb nejedl už přes měsíc, nemohl jsem se do něj zakousnout, tak byl tvrdý. Ostatně jsem už dlouho měl rozpraskané rty, které každou chvíli krvácely.
Když viděli, že ho nemůžeme jíst, přinesli nám kus skopového, pár brambor, cibuli a nakládané okurky. Zkrátka nám dali všechno, co měli, a řekli nám, že udělají, co budou moci, aby nám opatřili něco lepšího. Mezitím jsme dali skopové do kotlíku, abychom si uvařili polévku. Stařec nám řekl, že dobré půl míle odtud je vesnice, kam se uchýlili všichni Židé ze silnice ze strachu, aby je nevyloupili, a protože si s sebou odnesli potraviny, doufá, že tam najde něco lepšího, než co nám dosud dal. Chtěli jsme mu dát peníze. Odmítl s tím, že k tomu poslouží ty, které jsme dali jemu a jeho dcerám, a že jedna z nich už odešla s matkou a s velkým psem.
Udělali nám lůžko na zemi ze slámy a ovčích kůží. Picart už chvíli spal; nakonec jsem usnul i já. Probudil nás hluk, který dělal pes chalupy, když štěkal. „Dobře,“ řekl starý Polák, „to se vrací moje žena a dcera.“ Opravdu vešly. Přinesly nám mléko, trochu brambor a malou placku z žitné mouky, kterou mohly dostat jen za velké peníze, ale kořalky nima!11 To málo, co jí bylo, právě odvezli Rusové. Poděkovali jsme těm dobrým lidem, kteří v noci za krutého mrazu ušli skoro dvě míle ve sněhu po kolena a vystavili se tomu, že je sežerou vlci nebo medvědi, kterých je v litevských lesích velké množství, a zvlášť v té době, neboť opouštěli jiné lesy, které jsme na pochodu pálili, a stahovali se do jiných, které jim poskytovaly víc bezpečí a potravy kvůli množství koní a lidí, kteří každý den umírali.
Uvařili jsme si polévku a hned jsme ji zhltli. Po jídle mi bylo mnohem lépe. Ta mléčná polévka mi spravila žaludek. Pak jsem se zamyslel, s hlavou opřenou do dlaní. Picart se mě zeptal, na co myslím. „Myslím,“ řekl jsem mu, „že kdybych nebyl s vámi, můj starý harcovníku, a kdyby mě nedržela čest a přísaha, zůstal bych tady v té chalupě uprostřed lesa s těmi dobrými lidmi.“ — „Buďte klidný,“ řekl mi, „měl jsem sen, který je dobrým znamením. Zdálo se mi, že jsem v kasárnách v Courbevoie, že jím kus jelita od Mère aux bouts12 a piju láhev vína ze Suresnes.“13
Zatímco ke mně Picart mluvil, všiml jsem si, že je velmi rudý a že si často sahá pravou rukou na čelo a někdy na místo, kde ho zasáhla kulka. Zeptal jsem se ho, jestli ho bolí hlava. Odpověděl mi, že ano, ale že je to nejspíš od horka nebo že se moc naspal. Ale zdálo se mi, že má horečku. Jeho výlet do kasáren v Courbevoie mě utvrzoval v tom, že jsem se nemýlil. „Budu ve svém snu pokračovat,“ řekl, „a pokusím se dohonit Mère aux bouts. Dobrou noc!“ Za dvě minuty spal.
Chtěl jsem si odpočinout, ale můj spánek často přerušovaly bolesti ve stehnech, následek námahy, kterou jsem vynaložil při chůzi. Picart spal teprve chvíli, když začal pes štěkat. Lidé z domu se tomu podivili. Stařec, který seděl na lavici u kamen, vstal a uchopil kopí přivázané k silné jedli, která sloužila jako sloup obydlí. Šel ke dveřím; žena šla za ním, a já, aniž bych budil Picarta, jsem udělal totéž, ale postaral jsem se, abych vzal pušku, která byla nabitá, s nasazeným bodákem. Slyšeli jsme, že někdo hýbe prvními dveřmi. Když se stařec zeptal, kdo tam je, ozval se huhňavý hlas a odpověděl: „Samuel!“ Tu žena řekla muži, že je to Žid z vesnice, kde byla večer. Když jsem viděl, že je to syn Izraele, vrátil jsem se na své místo, ale postaral jsem se, abych kolem sebe shromáždil všechno, co jsme měli, neboť jsem tomu příchozímu nedůvěřoval.
Dost dobře jsem spal dvě hodiny, až mě Picart probudil na skopovou polévku. Pořád si stěžoval na velkou bolest hlavy, nejspíš kvůli svým snům, neboť mi řekl, že se mu zdálo jen o Paříži a Courbevoie, a aniž by si vzpomněl, že mi už část vyprávěl, řekl mi, že ve snu šel tancovat k Rouleské bráně,14 kde prý pil s granátníky, kteří padli u Jílového.
Když jsme se chystali jíst, podal nám Žid láhev jalovcové a Picart ji honem vzal. Pak se ho zeptal, kdo je a odkud jde; mluvil s ním německy. Pak ochutnal, co bylo v láhvi, a na poděkování mu nakonec řekl, že to nestojí za nic. Opravdu to byla špatná bramborová jalovcová.
Napadlo mě, že by nám Žid mohl být velmi užitečný, kdybychom si ho vzali za průvodce; měli jsme čím pokoušet jeho chamtivost. Hned jsem Picartovi sdělil svůj nápad a ten ho schválil, a když se chystal ten návrh přednést, náš kůň, který ležel, vyskočil celý vyděšený a snažil se přetrhnout uvázání; pes začal výt. Ve stejné chvíli jsme slyšeli několik vlků, kteří přišli výt kolem chalupy, a dokonce až ke dveřím. Šli po našem koni. Picart vzal pušku, aby je honil, ale náš hostitel mu dal na srozuměnou, že by to kvůli Rusům nebylo rozumné. Tu se spokojil s tím, že vzal do jedné ruky šavli a do druhé kus hořícího jedlového dřeva, dal si otevřít dveře a vrhl se na vlky, které zahnal na útěk. Za chvíli se vrátil a řekl mi, že mu ten výpad udělal dobře; že bolest hlavy skoro přešla. Vlci se ještě vrátili do útoku, ale my jsme se už nehnuli.
Žid se nás, jak jsem čekal, zeptal, jestli nemáme něco na prodej nebo na výměnu. Řekl jsem Picartovi, že je čas mu navrhnout, aby nás dovedl až do Borisova nebo k první francouzské stráži. Zeptal jsem se ho, jak daleko je odsud k Berezině. Odpověděl nám, že po hlavní silnici dobrých devět mil; dali jsme mu na srozuměnou, že bychom tam chtěli, pokud to jde, dojít jinými cestami. Navrhl jsem mu, aby nás tam dovedl, za těchto podmínek: nejdřív tři páry epolet, které mu hned dáme, a jedna storublová bankovka, to všechno v hodnotě pěti set franků. Ale kladl jsem podmínku, že epolety zůstanou v rukou našeho hostitele, který mu je odevzdá, až se vrátí; že bankovku mu dám v cíli, totiž u první stráže francouzské armády; že po předložení šátku, který jsem ukázal přítomným, mu epolety vydají, ale že on, Samuel, odevzdá lidem v domě pětadvacet rublů; a že šátek bude pro mladší dceru, tu, která mi umyla nohy. Syn Izraele přijal, ne ovšem bez několika námitek o nebezpečích, která hrozí, když se nepůjde po hlavní silnici. Náš hostitel nám dal najevo, jak lituje, že není o deset let mladší, aby nás vedl sám, a zadarmo, a bránil nás proti Rusům, kdyby se objevili. Přitom nám ukazoval svou starou halapartnu, přivázanou na jednom trámu. Ale dal Židovi tolik pokynů o cestě, že ten svolil nás vést, když si ovšem dobře prohlédl a ověřil, že všechno, co mu dáváme, je pravé.
Bylo devět hodin ráno, když jsme se vydali na cestu. Byl 24. listopad. Celá polská rodina zůstala dlouho na nejvyšším místě, sledovala nás očima a mávala nám na rozloučenou.
Náš průvodce šel vpředu a vedl našeho koně za uzdu. Picart mluvil sám se sebou, chvílemi se zastavoval a dělal hmaty se zbraní. Najednou ho přestanu slyšet jít. Otočím se, vidím ho nehybného se zbraní k poctě, jak jde obyčejným krokem jako na přehlídce. Pak začne křičet hromovým hlasem: „Ať žije císař!“ Hned k němu přistoupím, prudce ho vezmu za paži a řeknu mu: „Copak, Picarte, co je vám?“ Bál jsem se, že se zbláznil. „Co?“ odpověděl mi jako člověk, který se probouzí, „nemáme přehlídku před císařem?“ Byl jsem ohromen, když jsem ho slyšel takhle mluvit. Odpověděl jsem mu, že ne dnes, ale zítra, vzal jsem ho za paži a přiměl ho prodloužit krok, abychom dohnali Žida. Viděl jsem, jak mu po tvářích tečou velké slzy. „Copak,“ řekl jsem mu, „starý voják, a pláče!“ — „Nechte mě plakat,“ řekl mi, „dělá mi to dobře! Jsem smutný, a jestli zítra nebudu u pluku, je konec!“ — „Buďte klidný, budeme tam doufám dnes, nebo nejpozději zítra ráno. Co to, starý brachu, takhle se trápíte jako ženská!“ — „To je pravda,“ odpověděl mi, „nevím, jak to přišlo. Spal jsem nebo snil, ale je to lepší.“ — „No vidíte, starý brachu! To nic není. Stalo se mi to samé několikrát, a to i večer, kdy jsem vás potkal. Ale mám srdce plné naděje od té doby, co jsem s vámi!“
Jak jsme hovořili, viděl jsem, jak se můj průvodce často zastavuje, jako by naslouchal.
Najednou vidím, jak se Picart vrhá do sněhu, jak je dlouhý, a příkře nám velí: „Ticho!“ Tak teď je to tady, řekl jsem si, je konec! Můj starý kamarád se zbláznil! Co si počnu? Díval jsem se na něj ohromeně; vstane a začne křičet, ale méně silným hlasem než poprvé: „Ať žije císař! Dělo! Poslouchejte! Jsme zachráněni!“ — „Jak to?“ řekl jsem mu. — „Ano,“ pokračoval, „poslouchejte!“ Opravdu bylo slyšet dělo. „Á, oddychnu si,“ řekl, „císař není v zajetí, jak včera říkal ten lotr emigrant. Není-liž pravda, krajane? Tak mi to popletlo hlavu, že bych z toho umřel vztekem a žalem. Ale teď jděme tímto směrem: to je jistý průvodce.“ Syn Izraele nás ujišťoval, že dělo je slyšet směrem k Berezině. Zkrátka můj starý druh byl tak spokojený, že začal zpívat:
Na nápěv Faráře z Pomponne15.
Rakušan si šeptal tiše:
„Francouz rychle práci zdolá,
berme, dokud není blíže,
Alsasko i Burgundsko!“
Ach, vzpomeneš si, la-ri-ra,
na odchod z Boulogne (2×).16
Za půl hodiny se naše cesta stala tak obtížnou, že nebylo možné jít dál. Náš průvodce si myslel, že zabloudil. Proto, když jsme narazili na dost vyvýšené místo, kde se dalo jít pohodlněji, ani na chvíli jsme neváhali a vrhli jsme se tam v naději, že najdeme cestu, po které půjdeme snáz. Dělo jsme slyšeli pořád, ale zřetelněji, od té doby, co jsme se dali tímto novým směrem; mohlo být poledne. Najednou dělo přestalo být slyšet, vítr se znovu zvedl a sníh ho brzy následoval, ale v tak velkém množství, že jsme jeden druhého neviděli, takže ubohý syn Izraele se nakonec vzdal vedení koně. Poradili jsme mu, ať na něj nasedne. To udělal. Začínal jsem být nesmírně unavený a neklidný. Nic jsem neříkal, ale Picart klel jako vzteklý na dělo, které už neslyšel, a na vítr, který byl prý toho příčinou. Tak jsme došli na místo, kde jsme už nemohli dál, tak husté byly stromy jeden u druhého. Každou chvíli nás zastavovaly další překážky, měřili jsme zemi celou svou délkou a zahrabávali se do sněhu. Zkrátka po namáhavém pochodu jsme měli tu žalost, že jsme se ocitli na místě, odkud jsme před hodinou vyšli.
Když jsme to viděli, chvíli jsme se zastavili; napili jsme se špatné jalovcové, kterou nám dal Žid, pak jsme se radili. Rozhodlo se, že půjdeme na hlavní silnici. Zeptal jsem se svého průvodce, jestli by nás v případě, že se na silnici nedostaneme, mohl odvést zpátky, kde jsme spali. Ujistil mě, že ano, ale že by bylo třeba označovat místa, kudy jdeme. To vzal na sebe Picart a v určitých vzdálenostech kácel mladé stromky, břízy nebo jedle, které jsme nechávali za sebou.
Mohli jsme mít za sebou na nové cestě půl míle, když jsme narazili na chalupu. Byl nejvyšší čas, neboť mi začínaly docházet síly. Rozhodlo se, že tam uděláme půlhodinovou zastávku, aby se mohl najíst kůň i my. Štěstí chtělo, že jsme tam při vstupu našli mnoho suchého dříví na topení, dvě lavice ze dvou silných kusů neopracovaného dřeva a tři ovčí kůže, o nichž se rozhodlo, že je vezmeme s sebou a použijeme je, kdybychom museli strávit noc v lese.
Hřáli jsme se a jedli kus koniny. Náš průvodce se jí nechtěl dotknout, ale vytáhl zpod kožichu bídnou placku z ječné mouky, napůl se slámou, a s tou jsme se s ním honem rozdělili. Přísahal nám při Abrahamovi, že nemá nic jiného než tohle a pár ořechů. Udělali jsme čtyři díly. On dostal dva a my každý jeden. Vypili jsme každý skleničku špatné jalovcové. Podal jsem mu jednu a on ji odmítl, a to proto, aby nepil ze stejné nádoby jako my. Ale nastavil nám dlaň a nalili jsme mu do ní, a to vypil.
Řekl nám pak, že k další chalupě je ještě dobrá hodina chůze. A tak jsme ze strachu, aby nás nepřekvapila noc, se rozhodli vydat se zase na cestu. To jsme udělali s neuvěřitelnou námahou, tak byla cesta úzká, nebo spíš by se řeklo, že už žádná není. Samuel, náš průvodce, který měl opravdu odvahu, nás však uklidňoval, že ji brzy najdeme zase širší.
Aby toho neštěstí nebylo málo začal znovu padat sníh tak hustě, že jsme už nevěděli, kam se dát. Tak to trvalo, až se náš průvodce rozplakal a řekl nám, že už neví, kde jsme.
Chtěli jsme se vrátit, ale bylo to ještě horší kvůli sněhu, který nám padal přímo do tváře; nezbývalo nám nic lepšího než se postavit k houštině silných jedlí a čekat, až se Bohu zlíbí špatné počasí ukončit. Trvalo to ještě přes půl hodiny. Začínali jsme být prokřehlí zimou. Picart chvílemi klel; někdy si broukal:
Ach, vzpomeneš si, la-ri-ra,
na odchod z Boulogne!
Žid jen opakoval: „Můj Bože! Můj Bože!“ Já jsem nic neříkal, ale dělal jsem si velmi chmurné úvahy. Nebýt mé medvědí kůže a rabínovy čepice, kterou jsem nosil pod čákou, myslím, že bych zimou podlehl.
Když se počasí zlepšilo, snažili jsme se znovu zorientovat, ale po bouři nastalo velké bezvětří, takže se už nedal rozeznat sever od jihu. Byli jsme úplně dezorientovaní. Šli jsme pořád nazdařbůh a zjišťoval jsem, že se točíme dokola a vracíme se pořád na totéž místo.
Picart klel dál, ale na Žida.
Když jsme však ještě chvíli šli, ocitli jsme se na prostranství asi čtyř set metrů v obvodu, které nám dalo naději, že najdeme cestu. Ale když jsme ho několikrát obešli, nic jsme neobjevili. Dívali jsme se na sebe, neboť každý z nás čekal radu od druhého. Najednou jsem viděl, jak můj starý bručoun opírá pušku o strom, rozhlíží se na všechny strany, jako by něco hledal, a tasí šavli. Sotva to udělal, ubohý Žid, v domnění, že ho chce zabít, začal strašlivě křičet, pustil koně a chtěl utéct. Ale síly ho opustily a padl na kolena, a prosebně se dovolával Božího milosrdenství a milosrdenství toho, kdo mu nechtěl ublížit, neboť Picart tasil šavli jen proto, aby usekl břízu silnou jako moje paže a zeptal se jí na směr, kterým se máme dát. Usekl strom v půli, a když si prohlédl část, která zůstala v zemi, řekl mi s velkou chladnokrevností: „Tímhle směrem se musíme dát! Kůra stromu je na této straně, na severní, trochu narezlá a poškozená, kdežto na druhé, jižní straně je bílá a dobře zachovalá. Jděme na jih!“
Neměli jsme už čas ztrácet, neboť jsme se nejvíc báli, aby nás nepřekvapila noc. Snažili jsme se prorazit si cestu a dbali jsme, abychom neztratili z očí směr od místa, odkud jsme vyšli.
V tu chvíli Žid, který šel za námi, vykřikl. Viděli jsme ho ležet, jak je dlouhý. Upadl, když táhl koně, kterého chtěl provést mezi dvěma stromy, které byly příliš blízko u sebe, takže ubohý cognia nevěděl, jestli dopředu nebo dozadu. Museli jsme vyprostit člověka i koně, jemuž náklad i postroj spadly na zadní nohy.
Zuřil jsem také, když jsem viděl, že ztrácíme tak drahocenný čas; byl bych koně klidně opustil, a bylo by k tomu muselo dojít, kdybychom po půlhodinovém úsilí nenarazili na dost širokou cestu, v níž Žid poznal pokračování té, jejíž směr jsme ztratili; na důkaz nám ukázal několik silných stromů, které poznával, protože v nich byly úly, které nám ukázal a které byly bohužel posazeny příliš vysoko pro naše zobáky.17
Picart se podíval na hodinky a viděl, že jsou skoro čtyři. Neměli jsme čas ztrácet. Ocitli jsme se naproti zamrzlému jezeru, které náš průvodce poznal. Přešli jsme ho bez potíží, zahnuli trochu vlevo a vrátili se na svou cestu.
Sotva jsme na ni vešli, uviděli jsme, jak k nám jdou čtyři lidé, kteří se, když nás uviděli, zastavili. My jsme se připravili k obraně. Ale viděli jsme, že mají větší strach než my, neboť se radili, jestli mají jít dál, nebo couvnout a vrhnout se do lesa. Přišli k nám a popřáli nám dobrý den. Byli to čtyři Židé, které náš průvodce znal. Šli z vesnice na hlavní silnici. Protože tu vesnici obsadila francouzská armáda, nemohli v ní zůstat, aniž by zemřeli hladem a zimou, neboť potraviny už nebyly a nezůstal ani jeden dům, kde by se dalo ukrýt, ani pro císaře. S radostí jsme se dozvěděli, že jsme už jen dvě míle od francouzské armády, ale že uděláme dobře, když dnes už dál nepůjdeme, protože bychom mohli zabloudit. Radili nám strávit noc v první chalupě, která už nebyla daleko. Rozloučili se s námi a popřáli nám dobrou noc. Šli jsme dál, a už nebylo vidět, když jsme naštěstí došli na místo, kde jsme měli strávit noc.
Našli jsme tam slámu a dříví v hojnosti. Hned jsme rozdělali dobrý oheň v hliněných kamnech, která tam byla, a protože by vaření polévky trvalo příliš dlouho, spokojili jsme se s kusem opečeného masa, a pro bezpečnost jsme se rozhodli bdít střídavě po dvou hodinách s nabitými zbraněmi vedle sebe.
Nedovedl bych říct, jak dlouho jsem spal, když mě probudil hluk, který dělal kůň kvůli vytí vlků, kteří chalupu obklopovali. Picart vzal tyč, přivázal na její konec velký věchet slámy a několik kusů smolného dřeva, zapálil je a vyrazil na ta zvířata s hořící tyčí v jedné ruce a šavlí v druhé, takže se jich na chvíli zbavil. Vrátil se za chvíli celý hrdý na své vítězství. Ale sotva se natáhl na slámu, vrátili se s ještě větší zuřivostí. Tu vzal velký hořící kus dřeva, hodil ho asi dvanáct kroků daleko a nařídil Židovi nanosit hodně suchého dříví, aby se oheň udržoval. Po tom hrdinském činu jsme už vytí skoro neslyšeli.
Nebyly víc než čtyři hodiny, když mě Picart probudil a příjemně překvapil. Aniž by mi něco řekl, uvařil polévku z krupice a mouky, které mu zbývaly. Opekl to, čemu říkal vybraná pochoutka, dobrý kus koniny. Jedli jsme oba s dost dobrou chutí. Picart pamatoval i na Židův díl. Postarali jsme se také o koně: protože tam bylo několik velkých dřevěných necek, naplnili jsme je sněhem, který teplo rozpustilo. Abychom ho vyčistili, dali jsme do něj hodně žhavého uhlí. Sloužil nám k pití a k vaření polévky a také k napojení koně, který nepil od předešlého dne. Když jsme si dobře upravili obuv, vzal jsem uhlík, a zatímco mi Žid svítil, napsal jsem na prkno velkými písmeny tento nápis:
Dva granátníci gardy císaře Napoleona, kteří zabloudili v tomto lese, strávili noc z 24. na 25. listopadu 1812 v této chalupě. Den předtím jim poskytla pohostinství hodná polská rodina.
A podepsal jsem se.
Sotva jsme ušli padesát kroků, kůň nechtěl jít dál. Náš průvodce nám řekl, že vidí na cestě něco. Poznal, že jsou to dva vlci, kteří sedí na zadku. Picart hned vystřelí. Tvorové zmizí a my jdeme dál. Za půl hodiny jsme byli zachráněni.
První, na co jsme narazili, byl tábor dvanácti mužů, v nichž jsme poznali německé vojáky z naší armády. Zastavili jsme se u jejich ohně, abychom se zeptali na novinky. Dívali se na nás a neodpovídali, ale mluvili spolu a radili se. Byli v největší bídě. Všimli jsme si, že tři jsou mrtví. Protože náš průvodce splnil své podmínky, dali jsme mu, co jsme mu slíbili, a když jsme mu ještě uložili, aby za nás znovu poděkoval statečné polské rodině, rozloučili jsme se s ním a popřáli mu šťastnou cestu. Zmizel velkými kroky.
Chystali jsme se jít na hlavní silnici, která byla jen deset minut chůze daleko, když nás obklopilo pět těch Němců a vyzvali nás, abychom jim nechali koně, že ho zabijí a že dostaneme svůj díl. Dva ho chytili za uzdu, ale Picart, který o tom nechtěl ani slyšet, jim špatnou němčinou řekl, že jestli uzdu nepustí, rozsekne jim šavlí obličej. Vytáhl ji z pochvy. Němci nic neudělali. Řekl jim to ještě jednou. Zase žádná odpověď. Tu uštědřil těm dvěma, kteří drželi uzdu, takovou ránu pěstí, že ji pustili a natáhli se do sněhu. Dal mi držet koně a řekl ostatním dvěma: „Pojďte, jestli máte kuráž!“ Ale když viděl, že se už nikdo nehýbe, vytáhl z kotlíku, který byl na koni, tři kusy masa a dal jim je. Hned ti, kdo leželi na zemi, vstali, aby dostali svůj díl. Protože jsem viděl, že umírají hladem, dal jsem jim na odškodnou za to, jak s nimi bylo naloženo, kus přes tři libry, který byl uvařen v táboře u jezera. Vrhli se na něj jako vyhladovělí. Šli jsme dál.
O kus dál jsme narazili ještě na dva skoro vyhaslé ohně, kolem nichž sedělo několik mužů bez síly. Jen dva na nás promluvili; jeden se nás zeptal, jestli je pravda, že se půjde do kvartýrů, a jiný na nás zavolal: „Kamarádi, budete toho koně zabíjet? Chci jen trochu krve!“ Na to všechno jsme neodpověděli. Byli jsme ještě na dostřel pušky od hlavní silnice a ještě jsme neviděli žádný pohyb k odchodu. Když jsme byli na cestě, řekl jsem dost nahlas Picartovi: „Jsme zachráněni!“ Jeden člověk, který stál blízko nás, zahalený do napůl ohořelého pláště, zopakoval zvýšeným hlasem: „Ještě ne!“ Odešel, díval se na mě a krčil rameny. Věděl víc než já o tom, co se děje.
Za chvíli jsme viděli oddíl asi třiceti mužů, ženijních sapérů a pontonýrů. Poznal jsem v nich ty, které jsme vzali s sebou z Orši, kde byli v posádce.18 Ten oddíl, kterému veleli tři důstojníci a který byl s námi teprve čtyři dny, nestrádal. Proto vypadali zdatně. Šli směrem k Berezině. Obrátil jsem se na jednoho důstojníka, abych zjistil, kde je císařský hlavní stan. Odpověděl mi, že je ještě vzadu, ale že se hned vyrazí a že za chvíli uvidíme čelo kolony. Řekl nám také, ať si dáme pozor na koně; že císař nařídil zmocnit se všech, které se najdou, pro dělostřelectvo a pro převoz raněných. Než přijde kolona, schovali jsme ho na okraji lesa.
Nedovedl bych vylíčit všechna ta trápení, bídu a výjevy zkázy, které jsem viděl a na nichž jsem měl podíl, ani ty, které jsem byl ještě odsouzen vidět a snášet a které mi zanechaly nesmazatelné a strašné vzpomínky.
Bylo 25. listopadu: mohlo být sedm hodin ráno; ještě nebylo úplně světlo. Byl jsem pohroužen do úvah, když jsem zahlédl čelo kolony. Upozornil jsem na ně Picarta. První, kdo se objevili, byli generálové, z nichž někteří byli ještě na koni, ale většina pěšky, stejně jako mnoho jiných vyšších důstojníků, trosky svaté eskadrony a svatého praporu, které byly vytvořeny dvaadvacátého a za tři dny takřka už neexistovaly. Ti, kdo šli pěšky, se ztěžka vlekli, skoro všichni měli omrzlé nohy zabalené do hadrů nebo kusů ovčí kůže a umírali hladem. Za nimi bylo vidět několik trosek jízdy gardy. Potom šel císař, pěšky a s holí v ruce. Byl zahalen do velkého pláště podšitého kožešinou a na hlavě měl sametovou čepici barvy amarantu, lemovanou černou liščí kožešinou. Vpravo od něj šel rovněž pěšky král Murat; vlevo princ Evžen, místokrál italský; potom maršálové Berthier, kníže z Neuchâtelu, Ney, Mortier, Lefebvre a jiní maršálové a generálové, jejichž sbory byly zčásti zničeny.
Sotva nás císař minul, vsedl na koně, a s ním část jeho průvodu; tři čtvrtiny generálů už koně neměly. Za tím vším šlo sedm až osm set důstojníků a poddůstojníků v pořádku a v hlubokém tichu nesli orly pluků, k nimž patřili a kteří je tolikrát vedli k vítězství. Byly to trosky víc než šedesáti tisíc mužů. Pak šla pěší císařská garda, stále v pořádku. První byli pěší myslivci. Můj ubohý Picart, který armádu neviděl měsíc, se na to všechno díval beze slova, ale jeho křečovité pohyby až příliš ukazovaly, co cítí. Několikrát udeřil pažbou pušky o zem a pěstí se bil do prsou a do čela. Viděl jsem, jak mu po tvářích tečou velké slzy a padají na kníry, z nichž visely rampouchy. Pak se ke mně otočil: „Opravdu, krajane, nevím, jestli spím, nebo bdím. Pláču, že jsem viděl našeho císaře jít pěšky s holí v ruce, jeho, tak velkého, jeho, na kterého jsme tak hrdí!“ Při těch slovech zvedl Picart hlavu a udeřil do pušky. Zdálo se, že tím pohybem chce svým slovům dodat víc výrazu.
Pokračoval: „Všiml jste si, jak se na nás podíval?“ Opravdu, když šel kolem, otočil císař hlavu k nám. Podíval se na nás tak, jak se vždycky díval na vojáky své gardy, když je potkal jít jednotlivě, a zvlášť v té chvíli neštěstí, kdy jako by vám svým pohledem vléval důvěru a odvahu. Picart tvrdil, že ho císař poznal, což je docela možné.
Můj starý kamarád ze strachu, aby nevypadal směšně, si sundal svůj bílý plášť a držel ho pod levou paží. Také si, ačkoli ho bolela hlava, znovu nasadil medvědici, protože se nechtěl ukázat v beranici, kterou mu dal Polák. Ubohý Picart zapomínal na své smutné postavení a myslel jen na postavení císaře a svých kamarádů, které se už nemohl dočkat, až uvidí.
Konečně se objevili staří granátníci. Byl to první pluk. Picart byl od druhého. Brzy jsme ho uviděli, neboť kolona prvního nebyla dlouhá. Podle mne jich chyběla nejméně polovina. Když byl před praporem, k němuž patřil, vykročil, aby se připojil ke své rotě.
Hned se ozvalo: „Hele, to vypadá na Picarta!“ — „Ano,“ odpovídá Picart, „jsem to já, přátelé, jsem tu a už vás neopustím, leda ve smrti!“ Hned se ho rota zmocnila (kvůli koni, to se rozumí). Ještě chvíli jsem ho doprovázel, abych dostal kus zvířete, kdyby ho zabili, ale z pravého křídla roty se ozval výkřik: „Kůň patří rotě, protože ten člověk k ní patří!“ — „To je pravda,“ řekl Picart, „že patřím k rotě, ale seržant, který žádá svůj díl, sundal jezdce, který na něm jel.“ — „Pak tedy,“ řekl jeden seržant, který mě znal, „dostane svůj díl!“ Ten seržant zastával povinnosti seržant-majora, který předešlého dne zemřel.
Když se kolona zastavila, zeptal se jeden důstojník Picarta, odkud jde a jak to, že je vpředu, když ti, kdo jako on doprovázeli konvoj, se vrátili před třemi dny. Zastávka trvala dost dlouho. Vyprávěl svou příhodu a každou chvíli se přerušoval, aby se zeptal na několik svých kamarádů, které už v řadách neviděl: podlehli. Neodvažoval se zeptat na kamaráda, se kterým sdílel lůžko a který byl zároveň jeho krajanem. Nakonec se zeptal: „A Rougeau, kde je?“ — „U Krasného,“ odpověděl jeden bubeník. — „Á, rozumím!“ — „Ano,“ pokračoval bubeník; „zabila ho koule, která mu ustřelila obě nohy. Než nás opustil, udělal tě svým vykonavatelem závěti; uložil mi, abych ti odevzdal jeho kříž, hodinky a malý kožený váček s penězi a různými věcmi. Když mi je dával, uložil mi, abych ti řekl, ať je odevzdáš jeho matce, a kdybys měl jako on to neštěstí a neviděl už Francii, ať to laskavě svěříš jinému.“
Hned před rotou vytáhl bubeník, který se jmenoval Patrice, z torny všechny věci a řekl Picartovi: „Dávám ti je, starý brachu, tak, jak jsem je dostal z jeho ruky; vytáhl je sám z torny, kterou jsme mu pak zase dali pod hlavu; za chvíli zemřel.“ — „Dobře,“ řekl Picart, „budu-li mít to štěstí a vrátím se do Pikardie, splním poslední vůli svého kamaráda.“ Znovu se vyrazilo. Rozloučil jsem se se svým starým kamarádem a slíbil mu, že ho večer v táboře uvidím.
Čekal jsem na kraji cesty, až půjde náš pluk, neboť mi řekli, že tvoří zadní voj.
Za granátníky šlo přes třicet tisíc mužů, skoro všichni s omrzlýma nohama a rukama, zčásti beze zbraní, neboť by jich nemohli použít. Mnozí šli opřeni o hole. Generálové, plukovníci, důstojníci, vojáci, jezdci, pěšáci všech národů, z nichž se skládala naše armáda, šli pomícháni, zahaleni do ohořelých a děravých plášťů a kožichů, zabaleni do kusů sukna, ovčích kůží, zkrátka do všeho, co se dalo sehnat na ochranu před mrazem. Šli bez nářku a připravovali se ještě, jak mohli, k boji, kdyby se nám nepřítel postavil do cesty. Císař uprostřed nás nám vléval důvěru a našel ještě prostředky, jak nás z té šlamastyky dostat. Byl to stále ten velký génius, a jakkoli byl člověk nešťastný, všude s ním si byl jist vítězstvím.
Ta masa lidí za sebou při pochodu vždycky nechávala mrtvé a umírající. Musel jsem čekat přes hodinu, než ta kolona prošla. Pak šel ještě dlouhý průvod těch nejubožejších, kteří se mechanicky táhli za ní ve velkých odstupech. Ti dospěli k nejzazšímu stupni bídy a neměli přejít ani Berezinu, k níž jsme byli tak blízko. Za chvíli jsem zahlédl zbytek Mladé gardy, tirailléry, flankéry a několik voltižérů, kteří unikli u Krasného, když pluk pod velením plukovníka Lurona byl před námi rozdrcen kartáči a rozsekán ruskými kyrysníky. Ty pomíchané pluky šly stále v pořádku. Za nimi jelo dělostřelectvo a několik furgonů. Zbytek velkého dělostřeleckého parku, kterému velel generál Neigre19, byl už napřed. Za chvíli se objevilo pravé křídlo fyzilírů-myslivců, s nimiž náš pluk tvořil brigádu. Jejich počet se ještě značně ztenčil. Náš pluk byl ještě oddělen dělostřelectvem, které koně už nedokázali táhnout. Za chvíli jsem zahlédl pravé křídlo, jak jde ve dvou řadách vpravo a vlevo od silnice, aby se připojilo k levému křídlu fyzilírů-myslivců. Adjutant-major Roustan, který mě první zahlédl, mi řekl: „Nuže, ubohý Bourgogne, tak jste to vy! Má se za to, že jste mrtvý vzadu, a vy jste tu živý vpředu! No tím líp! Nepotkal jste vzadu muže z pluku?“ Odpověděl jsem mu, že už tři dny cestuji lesy s jedním druhem, abych nepadl do zajetí Rusům. Pan Serraris řekl plukovníkovi, že ví, že jsem od dvaadvacátého zůstal vzadu, protože jsem byl nemocný, a že ho, jestli ho něco překvapuje, překvapuje to, že mě vidí zase. Konečně přišla rota, a já jsem zaujal své místo na pravém křídle dřív, než si mě přátelé všimli.20 Jakmile se dozvěděli, že jsem tu, přišli ke mně a kladli mi otázky, na které jsem neměl sílu odpovídat, tak jsem byl dojatý, že jsem zase mezi nimi, jako bych byl v rodině. Říkali mi, že nechápou, jak jsem se od nich mohl oddělit, a že by se to nestalo, kdyby si všimli, že jsem tak nemocný, že nemohu stačit. Když jsem se rozhlédl po rotě, viděl jsem, že se ještě značně ztenčila. Chyběl kapitán; upadly mu všechny prsty na nohou. Zatím se nevědělo, kde je, ačkoli jel na bídném koni, kterého mu opatřili.
Dva moji přátelé,21 když viděli, že jdu ztěžka, vzali mě pod paží.
Dohnali jsme fyzilíry-myslivce. Nevzpomínám si, že bych kdy v životě měl takovou chuť spát, a přece bylo třeba jít. Přátelé mě znovu vzali pod paží a radili mi, ať spím, což jsme pak museli dělat střídavě, neboť spánek se zmocnil i jich. Několikrát se nám stalo, že jsme se ocitli všichni tři zastavení a spící. Naštěstí mráz toho dne značně polevil, neboť jinak by nás spánek neodvratně přivedl ke smrti.
Uprostřed noci jsme došli do okolí Borisova. Císař se ubytoval v zámku vpravo od silnice a celá garda tábořila kolem. Generál Roguet, který nám velel, se zmocnil zámeckého skleníku, aby v něm strávil noc. Moji přátelé a já jsme se usadili za ním. V noci mráz značně zesílil. Nazítří, šestadvacátého, jsme během dne šli zaujmout postavení na břehu Bereziny. Císař byl od rána ve Studjance22, vesničce na výšině naproti.
Když jsme přišli, viděli jsme statečné pontonýry, jak pracují na stavbě mostů pro náš přechod. Pracovali celou noc ve vodě po ramena, mezi krami, a povzbuzoval je jejich generál23. Obětovali život, aby zachránili armádu. Jeden můj přítel mě ujistil, že viděl císaře, jak jim podává víno.
Ve dvě hodiny odpoledne byl hotov první most. Stavba byla namáhavá a obtížná, neboť kozlíky se pořád bořily do bahna. Hned po něm přešel sbor maršála Oudinota, aby napadl Rusy, kteří by se chtěli našemu přechodu postavit. Už předtím, než byl most hotov, přeplavala řeku jízda 2. sboru; každý jezdec vezl na koni za sebou pěšáka. Druhý most, pro dělostřelectvo a jízdu, byl dokončen ve čtyři hodiny.24
Chvíli po příchodu na břeh Bereziny jsem si lehl, zahalen do medvědí kůže, a hned mě roztřásla horečka. Dlouho jsem blouznil; myslel jsem si, že jsem u otce, jím brambory a vlámský chléb s máslem a piju pivo. Nevím, jak dlouho jsem v tom stavu byl, ale vzpomínám si, že mi přátelé přinesli v ešusu velmi horký koňský vývar, který jsem s chutí vypil a který mě přes mráz rozpotil, neboť kromě medvědí kůže, do níž jsem byl zahalen, mě přátelé, když jsem se třásl, přikryli velkou voskovanou plachtou, kterou strhli z krytého vozu generálního štábu, který zůstal bez koní. Zbytek dne a noc jsem strávil bez hnutí.
Nazítří, sedmadvacátého, mi bylo trochu lépe, ale byl jsem neobyčejně slabý. Toho dne přešel císař Berezinu s částí gardy a asi tisícem mužů ze sboru maršála Neye. Byla to část zbytku jeho armádního sboru. Náš pluk zůstal na břehu. Slyšel jsem, jak mě někdo volá jménem: zvedl jsem hlavu a poznal pana Peniauxe, ředitele císařových pošt a přepřahacích stanic, který, když uviděl pluk, o němž věděl, že v něm jsem, se na mě zeptal. Řekli mu, že jsem nemocný. Přišel, ne aby mi pomohl, protože sám nic neměl, ale aby mě povzbudil. Poděkoval jsem mu za zájem, který mi projevuje, a dodal jsem, že si myslím, že Berezinu nepřejdu a Francii už neuvidím, ale jestli on, šťastnější než já, bude mít to štěstí a vrátí se domů, prosím ho, aby řekl mým rodičům, v jak smutném stavu mě viděl. Nabídl mi peníze, poděkoval jsem, neboť jsem měl v hodnotě osm set franků, které bych byl klidně dal za ten chléb s máslem a brambory, o nichž jsem si myslel, že je jím doma.
Než ode mne odešel, ukázal mi rukou dům, kde nocoval císař, a řekl mi, že měl smůlu, protože ten dům byl skladem mouky, ale Rusové všechno odvezli, takže mi nemá co nabídnout. Podal mi ruku a odešel přes most.
Když odešel, vzpomněl jsem si, že mi mluvil o skladu mouky v domě, kde nocoval císař. Hned vstanu, a ačkoli jsem velmi slabý, vleču se tím směrem. Císař z něj vyšel teprve před chvílí, a už z něj byly vytrhané všechny dveře. Když jsem vešel, uviděl jsem několik světnic a prošel je: ve všech bylo snadno vidět, že tam byla mouka. Vešel jsem do jedné, kde jsem si všiml, že prkna podlahy špatně doléhají; mezery byly přes palec. Sedl jsem si a čepelí šavle jsem vyškraboval stejně hlíny jako mouky a pečlivě to ukládal do šátku. Po víc než hodinové práci jsem nasbíral snad dvě libry, v nichž byla osmina hlíny, slámy a dřevěných třísek. Nevadí! V tu chvíli jsem si toho nevšímal. Vyšel jsem šťastný a spokojený. Když jsem se dal směrem k našemu táboru, zahlédl jsem oheň, u něhož se hřálo několik vojáků gardy. Mezi nimi byl hudebník našeho pluku, který měl na torně plechový ešus. Pokynul jsem mu, ať si ke mně přijde promluvit, ale protože se mu příliš nechtělo opouštět své místo, když nevěděl, proč ho volám, ukázal jsem mu svůj uzlík a dal mu na srozuměnou, že v něm něco je. Vstal, ačkoli ztěžka, a když byl u mne, řekl jsem mu tak, aby to ostatní neslyšeli, že jestli mi půjčí ešus, upečeme placky a rozdělíme se o ně. Hned na můj návrh přistoupil. Protože tam bylo mnoho opuštěných ohňů, hledali jsme nějaký stranou. Udělal jsem těsto a čtyři placky; polovinu jsem dal svému hudebníkovi, kterého jsem vzal s sebou k pluku, stále na břehu Bereziny. Když jsem přišel, rozdělil jsem se s těmi, kdo mě vedli pod paží, a protože byly ještě teplé, chutnaly jim. Když jsme se napili trochu kalné vody z Bereziny, hřáli jsme se a čekali na rozkaz přejít mosty.
U našeho ohně byl voják z roty, který se oblékal do slavnostní uniformy: zeptal jsem se ho proč. Aniž by mi odpověděl, začal se smát a díval se na mě. Ten člověk byl nemocný; jeho smích byl smíchem smrti, neboť v noci zemřel.
O kus dál byl starý voják se dvěma služebními krokvemi25, nebo chcete-li, s patnácti lety služby. Jeho žena byla markytánka; o všechno přišli: vozy, koně, zavazadla i dvě děti, které zemřely ve sněhu. Té ubohé ženě zbylo už jen zoufalství a umírající muž. Ta nešťastnice, ještě mladá, seděla ve sněhu a držela na klíně hlavu svého umírajícího muže, který byl bez vědomí. Neplakala, neboť bolest byla v ní příliš velká. Za ní, opřená o její rameno, stála dívka třináct nebo čtrnáct let stará, krásná jako anděl, jediné dítě, které jim zbylo. To ubohé dítě vzlykalo a plakalo. Její slzy padaly a mrzly na studené tváři jejího otce. Jediným oděvem byl vojenský plášť přes bídné šaty a ovčí kůže na ramenou, která ji chránila před mrazem.26 Nikdo z pluku, k němuž patřili, už u nich nebyl, aby je utěšil. Pluk už neexistoval. Udělali jsme všechno, co se dalo za takových okolností; nemohl jsem se dozvědět, jestli té nešťastné rodině někdo pomohl. Kamkoli se člověk obrátil, všude podobné výjevy.
Opuštěné povozy a kryté vozy nám poskytovaly dobré suché dřevo na topení; a tak jsme toho využili.
Přátelé se mě ptali, jak jsem strávil tři dny nepřítomnosti. Oni mi zase vyprávěli, že dvacátého třetího, když šli po silnici, která vede lesem, zahlédli 9. sbor seřazený k boji na silnici, jak volá „Ať žije císař!“, neboť ho neviděl pět měsíců. Ten armádní sbor, který skoro netrpěl a nikdy neměl nedostatek potravin, byl ohromen, když nás viděl tak ubohé, stejně jako my jsme byli ohromeni, když jsme je viděli tak dobře. Nemohli uvěřit, že je to moskevská armáda, ta armáda, kterou viděli tak krásnou a tak početnou, a teď ubohou a scvrklou na hrstku lidí.
- armádní sbor pod velením maršála Oudinota, 9. pod velením maršála Victora27, vévody z Belluna, a Poláci pod generálem Dąbrowským nebyli v Moskvě; zůstali v Litvě v kvartýrech, ale už několik dní bojovali s Rusy, zatlačili je a vzali jim značné množství zavazadel, která nás obtěžovala; ale Rusové při ústupu spálili most, jediný, který přes Berezinu vedl, a to zastavilo náš pochod a drželo nás obklíčené uprostřed bažiny mezi dvěma lesy, všechny shromážděné v jedné mase, Francouze, Italy, Španěly, Portugalce, Chorvaty, Němce, Poláky, Římany, Neapolany, a dokonce Prusy.
Markytáni se zoufalými ženami a dětmi plakali. Bylo pozorováno, že muži trpěli víc než ženy, duševně i tělesně. Viděl jsem ženy snášet s obdivuhodnou odvahou všechna trápení a strádání, jimž byly vystaveny. Některé dokonce zahanbovaly určité muže, kteří nedovedli snášet protivenství s odvahou a odevzdaností. Velmi málo těch žen podlehlo, až na ty, které spadly do Bereziny při přechodu mostu nebo byly udušeny.
Za soumraku byl celkem klid. Každý se odebral do svého tábora, a věc podivná, už nikdo nepřicházel přejít most; po celou noc z dvacátého sedmého na dvacátý osmý byl volný. Protože jsme měli dobrý oheň, usnul jsem, ale uprostřed noci mě znovu chytila horečka a ještě jsem blouznil, když mě probudila dělová rána. Bylo světlo. Mohlo být sedm hodin. Vstal jsem, vzal zbraně, a aniž bych komukoli něco řekl nebo někoho upozornil, postavil jsem se k předmostí a přešel úplně sám. Nepotkal jsem na něm nikoho kromě pontonýrů, kteří tábořili na obou březích, aby zasáhli, kdyby došlo k nějaké nehodě.
Když jsem byl na druhé straně, zahlédl jsem vpravo velký prkenný barák. Tam nocoval císař a tam ještě byl. Protože mi kvůli horečce byla zima, přišel jsem k ohni, kde bylo několik důstojníků, kteří se dívali do mapy, ale přijali mě tak špatně, že jsem musel odejít. Mezitím ke mně přišel voják z pluku, který mě zahlédl, a řekl mi, že pluk právě přešel most a seřadil se k boji v druhé linii za sborem maršála Oudinota, který bojoval po naší levé ruce. Protože dělo hřmělo a koule dopadaly až k místu, kde jsem stál, chystal jsem se jít k pluku a říkal si, že je lepší zemřít dělovou koulí než zimou nebo hladem: šel jsem do lesa. Cestou jsem potkal kaprála z roty, který se ztěžka vlekl. Došli jsme k pluku, drželi se pod paží, abychom se navzájem podpírali. Pár kroků od roty byl oheň: protože se kaprál velmi třásl horečkou, dovedl jsem ho k němu. Sotva jsme tam byli, zasáhne čtyřliberní koule mého ubohého kamaráda do prsou a natáhne ho mrtvého mezi námi. Koule neprošla skrz, zůstala v jeho těle. Když jsem ho viděl mrtvého, nemohl jsem si odpustit říct dost nahlas: „Ubohý Marceline! Ty jsi šťastný!“ V téže chvíli se rozneslo, že byl raněn maršál Oudinot.
Když plukovník viděl padnout toho muže z pluku, přiběhl k ohni, a protože viděl, že jsem velmi nemocný, nařídil mi vrátit se k předmostí, čekat tam na všechny muže, kteří zůstali vzadu, a shromáždit je, aby se připojili k pluku. Když jsem tam přišel, panoval tam už největší zmatek. Lidé, kteří nechtěli využít noci nebo části rána, se teď, když slyšeli dělo, hrnuli v houfech na břeh Bereziny, aby přešli mosty.
Byl jsem tam, když ke mně přišel s pláčem kaprál z roty jménem Gros-Jean, který byl z Paříže a jehož rodinu jsem znal, a zeptal se mě, jestli jsem neviděl jeho bratra. Odpověděl jsem mu, že ne. Tu mi vyprávěl, že od bitvy u Krasného ho neopustil, protože byl nemocný horečkou, ale že ráno, ve chvíli, kdy přecházeli most, se od něj nějakou osudovostí, kterou si nedovedl vysvětlit, oddělil; že v domnění, že je vpředu, ho hledal všude a ptal se na něj kamarádů; že když ho nenašel v postavení, kde byl pluk, půjde zpátky přes most a že ho musí najít, nebo zahyne.
Chtěl jsem ho od tak osudného rozhodnutí odvrátit a vybízel jsem ho, aby zůstal se mnou u předmostí, kde jeho bratra nejspíš uvidíme, až přijde. Ale ten statečný chlapec odloží zbraně a tornu a řekne mi, že když jsem tu svou ztratil, dává mi svou, kdyby se nevrátil; že zbraní je na druhé straně dost. Pak se chce vrhnout k předmostí: zadržím ho; ukazuji mu mrtvé a umírající, jimiž je most už zatarasený a kteří brání jiným přejít, chytají je za nohy a kutálejí se s nimi do Bereziny, aby se pak objevili mezi krami a hned zmizeli a udělali místo jiným. Gros-Jean mě neslyšel. Oči upřené na ten hrůzný výjev, zdá se mu, že vidí na mostě svého bratra, jak se probíjí davem. Tu, dbaje jen svého zoufalství, vystoupí na mrtvoly lidí a koní, které zatarasovaly výstup z mostu,28 a vrhne se tam. První ho odstrčí, protože v něm vidí další překážku. Nedá se odradit; Gros-Jean byl silný a statný; až třikrát ho odstrčí. Nakonec dosáhne nešťastníka, o kterém si myslel, že je jeho bratr, ale není to on; viděl jsem všechny jeho pohyby, sledoval jsem ho očima. Když vidí svůj omyl, o to vášnivěji se chce dostat na druhý břeh, ale je povalen na záda na okraji mostu a hrozí mu, že bude svržen dolů. Šlapou mu po břiše, po hlavě; nic ho nezlomí. Najde nové síly a zvedne se tím, že chytí za nohu jednoho kyrysníka, který se zase, aby se udržel, chytí jiného vojáka za paži; ale kyrysník, který měl přes ramena plášť, se do něj zaplete, zavrávorá, padne a skutálí se do Bereziny a strhne s sebou Gros-Jeana i toho, koho držel za paži. Rozmnoží počet mrtvol, které ležely pod mostem a po obou jeho stranách.
Kyrysník a ten druhý zmizeli pod krami, ale Gros-Jean měl víc štěstí: zachytil se kozlíku, na němž visel, a u něj ležel napříč kůň, na kterého si klekl. Prosil o pomoc ty, kdo ho neposlouchali. Ale ženijní sapéři a pontonýři, kteří mosty postavili, mu hodili provaz, který měl dost obratnosti chytit a dost síly udržet, a uvázal si ho kolem těla. Pak ho pontonýři od kozlíku ke kozlíku, po mrtvolách, které byly ve vodě, a po krách, vytáhli na druhý břeh. Ale už jsem ho neviděl; nazítří jsem se dozvěděl, že našel bratra půl míle odtud, ale umírajícího, a že sám byl v beznadějném stavu. Tak zahynuli ti dva dobří bratři a třetí, který byl u 2. kopiníků. Po návratu do Paříže jsem viděl jejich rodinu, která za mnou přišla ptát se na své děti. Mohl jsem jí nechat jen jiskřičku naděje, když jsem řekl, že jsou v zajetí, ale věděl jsem jistě, že už nežijí.
Během té pohromy procházeli tábory granátníci gardy. Doprovázel je důstojník; žádali suché dřevo, aby se mohl ohřát císař. Každý honem dával to nejlepší, co měl; i umírající lidé ještě zvedali hlavu a říkali: „Vezměte pro císaře!“
Mohlo být deset hodin; druhý most, určený pro jízdu a dělostřelectvo, se právě zřítil pod vahou dělostřelectva, ve chvíli, kdy na něm bylo mnoho lidí, z nichž velká část zahynula. Tu zmatek ještě vzrostl, neboť když se všichni vrhli na první most, nebylo už možné prorazit si průchod. Lidé, koně, vozy, markytáni s ženami a dětmi, všechno bylo pomíchané a rozdrcené, a přes křik maršála Lefebvra, který stál u vstupu na most, aby udržoval pořádek, pokud to šlo, nemohl tam zůstat. Proud ho strhl s sebou a musel se všemi, kdo ho doprovázeli, přejít most, aby nebyl rozdrcen nebo udušen.
Shromáždil jsem už pět mužů z pluku, z nichž tři ztratili v tlačenici zbraně. Dal jsem jim rozdělat oheň. Oči jsem měl stále upřené na most; viděl jsem z něj vyjít člověka zahaleného do bílého pláště: postrkován těmi, kdo šli za ním, padl na zabitého koně vlevo od mostu. Ztěžka vstal, udělal ještě pár kroků, znovu padl, stejně tak vstal, aby pak znovu padl u našeho ohně. Chvíli zůstal v té poloze; mysleli jsme, že je mrtvý, a chtěli jsme ho dát stranou a vzít mu plášť, ale zvedl hlavu a podíval se na mě. Pak si klekl a poznal mě. Byl to zbrojíř pluku; začal naříkat a říkal mi: „Ach, pane seržante! Jaké neštěstí! Přišel jsem o všechno, koně, vozy, pruty, kožešiny! Zbyl mi ještě mezek, kterého jsem přivedl ze Španělska. Právě jsem ho musel nechat. Byl ještě naložený mými pruty a kožešinami! Přešel jsem most, aniž jsem se dotkl prken, neboť mě nesli, ale málem jsem umřel!“ Řekl jsem mu, že má ještě velké štěstí a že má děkovat Prozřetelnosti, jestli dojde do Francie chudý, ale živý.
Počet lidí, kteří přicházeli k našemu ohni, nás přinutil ho opustit a rozdělat jiný o pár kroků dál. Zmatek pořád rostl, ale bylo to mnohem horší, za chvíli, když Rusové napadli maršála Victora a koule a granáty začaly dopadat do davu. Aby toho neštěstí nebylo málo, začal znovu hustě sněžit a k tomu foukal studený vítr. Zmatek trval celý den a celou noc, a mezitím Berezina unášela s krami mrtvoly lidí a koní a vozy naložené raněnými, které zatarasovaly most a padaly dolů. Zmatek se ještě zvětšil, když mezi osmou a devátou večer zahájil maršál Victor ústup. Po hoře mrtvol mohl se svým vojskem přejít most. Zadní voj z 9. sboru zůstal ještě na druhé straně a měl odejít až v poslední chvíli. Noc z dvacátého osmého na dvacátý devátý dávala ještě všem těm nešťastníkům na protějším břehu možnost dostat se na druhou stranu; ale ztuhlí mrazem zůstali a hřáli se u vozů, které byly opuštěny a schválně zapáleny, aby je odtud vypudily.
Odešel jsem dozadu se sedmnácti muži z pluku a se seržantem jménem Rossière. Vedl ho jeden voják z pluku. Byl takřka slepý a měl horečku.29 Z lítosti jsem mu půjčil medvědí kůži, aby se přikryl, ale v noci napadlo hodně sněhu, ten na medvědí kůži tál od tepla velkého ohně a ze stejného důvodu schnul. Ráno, když jsem si ji chtěl vzít, byla tak ztvrdlá, že jsem ji nemohl použít: musel jsem ji nechat. Ale protože jsem chtěl, aby ještě byla k užitku, přikryl jsem jí jednoho umírajícího.
Strávili jsme zlou noc. Mnoho mužů z císařské gardy podlehlo: mohlo být sedm hodin ráno. Byl 29. listopad. Šel jsem znovu k mostu, abych se podíval, jestli tam nepotkám muže z pluku. Ti nešťastníci, kteří nechtěli využít noci k záchraně, se od rozednění, ale pozdě, hrnuli v masách na most. Už se připravovalo všechno, co bylo třeba k jeho zapálení. Viděl jsem několik, jak se vrhají do Bereziny v naději, že ji přeplavou po krách, ale žádný nedoplaval. Bylo je vidět ve vodě po ramena, a tam, zachváceni mrazem, s rudou tváří, bídně hynuli. Zahlédl jsem na mostě markytána, který nesl na hlavě dítě. Jeho žena šla před ním a zoufale křičela. Víc jsem se nemohl dívat; bylo to nad mé síly. Ve chvíli, kdy jsem odcházel, spadl z mostu vůz, v němž byl raněný důstojník, i s koněm, který ho táhl, a s několika muži, kteří ho doprovázeli.30 Konečně jsem odešel. Most zapálili; tehdy prý došlo k výjevům, které nelze vylíčit. Podrobnosti, které jsem právě vyprávěl, jsou jen náčrt toho hrůzného obrazu.
Právě mě upozornili, že půjde pluk; právě opustil předešlé postavení. Dal jsem mužům, kterých se nás sešlo třiadvacet, nepočítaje našeho zbrojíře, povel do zbraně. Když pluk šel kolem, vrátil se každý ke své rotě.
Byli jsme na pochodu: mohlo být devět hodin. Prošli jsme zalesněným terénem protkaným bažinami, které jsme přešli po mostech z jedlového smolného dřeva dva tisíce stop dlouhých, které Rusové naštěstí pro nás nestačili spálit. Zastavili jsme se, abychom počkali na ty, kdo byli ještě vzadu. Trochu svítilo slunce. Sedl jsem si na Gros-Jeanovu tornu a usnul, ale jeden důstojník, pan Favin, si toho všiml a přišel mě tahat za uši a za vlasy; jiní mě kopali do zadku, a nemohli mě probudit. Nakonec se několik rozhodlo mě zvednout, neboť bylo po mně: můj spánek byl spánkem smrti, a přece mě mrzelo, že mě probudili.
Z břehů Bereziny přicházelo ještě mnoho lidí, o nichž se myslelo, že jsou ztraceni. Někteří se objímali, blahopřáli si, jako bychom právě přešli Rýn, od něhož nás dělilo ještě čtyři sta mil! Lidé se cítili natolik zachráněni, že procitli z otupělosti a litovali a oplakávali ty, kdo měli to neštěstí a zůstali vzadu. Abych znovu neusnul, poradili mi jít kousek napřed. To jsem udělal.
Vysvětlivky
Jan Henryk Dąbrowski (1755–1818). Polský generál, zakladatel polských legií v Itálii, o nichž se zpívá v dnešní polské hymně. Roku 1812 velel polské divizi a bránil Borisov.↩︎
Sbor, jemuž velel generál Dąbrowski, který byl Polák, nedošel až do Moskvy, zůstal v Litvě; táhl v té chvíli na Borisov, aby zabránil Rusům zmocnit se mostu přes Berezinu. (Pozn. aut.)↩︎
Cognia znamená v polštině jako v ruštině kůň. (Pozn. aut.)↩︎
svatá eskadrona — Jednotka sestavená 23. listopadu 1812 u říčky Bobr z důstojníků jízdy, kterým zahynuli koně a vojáci; důstojníci v ní sloužili jako prostí jezdci. Velel jí generál Grouchy, maršálem se stal až roku 1815. Měla chránit císaře a existovala necelé tři týdny.↩︎
Picart byl jeden z nejlepších střelců gardy; v táboře, když se střílelo do terče, vždycky vyhrával ceny. (Pozn. aut.)↩︎
Tu vázičku mám dodnes. Je u mne doma, pod skleněným poklopem jedněch hodin, s malým stříbrným křížkem, který se našel v kryptách chrámu svatého Michala, nebo pod hrobkami imperátorů. (Pozn. aut.)↩︎
tatíček tchán — Rakouský císař František I., otec Napoleonovy druhé manželky Marie Louisy. Rakouský pomocný sbor knížete Schwarzenberga bojoval roku 1812 na Napoleonově straně, ale proti Rusům se držel zpátky.↩︎
Picart dobře věděl, co říká, když mluvil o zradě Rakušanů, neboť jsem se později dozvěděl, že proti nám byla uzavřena spojenecká smlouva. (Pozn. aut.) — Autor předbíhá: Rakousko vypovědělo spojenectví s Francií a přidalo se ke koalici až v srpnu 1813. Minsk v polovině listopadu 1812 obsadila ruská armáda admirála Čičagova, která přitáhla od jihu.↩︎
Bitva u Jílového začala 7. února 1807 za úsvitu. Předešlou noc jsme spali na náhorní plošině čtvrt míle za městem. Ta plošina byla pokryta sněhem a mrtvými po boji, který svedl předvoj chvíli před naším příchodem. Sotva se rozednilo, nechal nás císař postoupit, ale šlo se nám velmi obtížně, protože jsme šli přes pole a ve sněhu po kolena. Blízko města dal postavit celou gardu do sevřené kolony po divizích, část na hřbitov vpravo od kostela a část na jezero padesát kroků od hřbitova. Dělové koule a granáty, které padaly na jezero, lámaly led a hrozily, že ty, kdo na něm stáli, pohltí. Celý den jsme byli v tom postavení, nohama ve sněhu a drceni koulemi a kartáči. Rusové, čtyřikrát početnější než my, měli také výhodu větru, který nám do tváře hnal sníh, padající velkými vločkami, i kouř jejich prachu i našeho, takže nás mohli vidět skoro, aniž bychom viděli my je. V tom postavení jsme byli až do sedmi hodin večer. Náš pluk, který byl druhý granátnický, byl ve tři hodiny odpoledne poslán znovu dobýt ranní postavení, kterého se chtěli Rusové zmocnit. Celou noc, stejně jako během bitvy, nepřestal padat sníh. Toho dne jsem si omrzl pravou nohu, a ta se mi uzdravila teprve v táboře u Finckensteinu, před bitvou u Esslingu a u Friedlandu. (Pozn. aut.) — Finckenstein — Zámek v Západním Prusku, dnes Kamieniec v Polsku, kde Napoleon od dubna do června 1807 sídlil a kde se armáda zotavovala po bitvě u Jílového.↩︎
Boj, který svedli Rusové a o němž nám chtěl Polák říct, byl střet, který právě svedl s Rusy, jdoucími nám naproti, aby nám odřízli ústup, sbor maršála Oudinota, který nedošel až do Moskvy, neboť zůstal celou dobu v Litvě. Maršál je porazil, ale při ústupu zničili most přes Berezinu. (Pozn. aut.) — Nicolas Charles Oudinot (1767–1847). Maršál od roku 1809, vévoda z Reggia, roku 1812 velitel II. sboru.↩︎
Nima znamená v polštině a litevštině ne nebo není. (Pozn. aut.)↩︎
Mère aux bouts — Přezdívka, doslova „Máma s konci“, nejspíš podle kousků jelita, které prodávala; kdo to byla, vysvětluje autor sám v poznámce.↩︎
Mère aux bouts byla stará žena, která každý den v šest hodin ráno chodila do kasáren v Courbevoie, kde jsme byli, a za deset centimů nám prodávala kus jelita šest palců dlouhý, kterým jsme si každý den před cvičením pochutnávali a zapíjeli to vínem ze Suresnes za deset centimů, než přišla polévka v deset hodin: který vélita nebo starý granátník gardy by neznal Mère aux bouts? (Pozn. aut.)↩︎
Místo schůzek milenek starých granátníků gardy. Tancovalo se tam. (Pozn. aut.)↩︎
Curé de Pomponne — Le curé de Pomponne, oblíbený nápěv starší písně, na nějž vojáci skládali nové sloky. V táboře u Boulogne se v letech 1803–1805 chystala invaze do Anglie.↩︎
Ta píseň vznikla při odchodu z tábora u Boulogne roku 1805, když se šlo do Rakouska k bitvě u Slavkova. (Pozn. aut.)↩︎
V Polsku, v Litvě a v části Ruska se v lesích vybírají nejsilnější stromy a ve výšce deseti až dvanácti stop se v kmeni vydlabe dutina stopu hluboká, stejně široká a tři stopy vysoká, a tam ukládají včely svůj med, který často chodí vybírat medvědi, kteří jsou na něj velmi mlsní a kterých je v těch lesích velké množství. Proto to bývá často past na jejich chytání. (Pozn. aut.)↩︎
Pontonýři a ženijní sapéři nás zachránili, neboť jim vděčíme za stavbu mostů, po nichž jsme přešli Berezinu. (Pozn. aut.)↩︎
Gabriel Neigre (1774–1847). Dělostřelecký generál, roku 1812 ředitel dělostřeleckých parků Velké armády. V předloze Nègre.↩︎
Šli všichni se sklopenou hlavou, s očima upřenýma k zemi, a skoro už neviděli, tak jim mráz a kouř z tábořišť zkazily zrak. (Pozn. aut.)↩︎
Šel jsem takto s Grangierem a Leboudem. (Pozn. aut.)↩︎
Studjanka — Vesnice na levém břehu Bereziny severně od Borisova, dnes v Bělorusku; tady se 26.–29. listopadu 1812 po dvou mostech převáděla armáda.↩︎
Jean-Baptiste Éblé (1758–1812). Generál, velitel mostních vojsk Velké armády. Zemřel vyčerpáním 31. prosince 1812 v Královci.↩︎
Ten druhý most se zřítil nějakou dobu poté, co byl dokončen, a ve chvíli, kdy po něm začínalo přecházet dělostřelectvo. Zahynuli na něm lidé. (Pozn. aut.)↩︎
služební krokve — Šikmé látkové pruhy na rukávu, které se přidávaly za odsloužená léta; dvě krokve znamenaly dlouholetého veterána.↩︎
Ta mladá osoba měla na hlavě, stejně jako její matka, beranici z astrachánu. (Pozn. aut.)↩︎
Claude Victor — Vlastním jménem Claude-Victor Perrin (1764–1841). Maršál od roku 1807, vévoda z Belluna, roku 1812 velitel IX. sboru, který kryl přechod Bereziny.↩︎
Na výstupu z mostu byla bažina, bahnité místo, kde se mnoho koní bořilo, padalo a nemohlo už vstát. Také mnoho lidí, které masa dovlekla až k výstupu z mostu, ve chvíli, kdy je už nic nepodpíralo, udušených padalo, a ti, kdo šli za nimi, po nich šlapali. (Pozn. aut.)↩︎
Později jsem se dozvěděl, že seržant měl to štěstí a vrátil se do Francie. Protože měl mnoho peněz, našel Žida, který ho dovedl do Královce; ale ve Francii se zbláznil a zastřelil se. (Pozn. aut.)↩︎
Tak zahynul pan Legrand, bratr doktora Legranda z Valenciennes. Byl raněn u Krasného. Došel až k Berezině. Chvíli po výjevu, který jsem právě vylíčil, a ve chvíli, kdy Rusové stříleli na most, dostal prý, jak mě ujistili, ještě jednu ránu, než byl i s vozem svržen. (Pozn. aut.)↩︎