Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna

VII. Ústup pokračuje

Beru si ženu. — Sklíčenost. — Ztrácím z očí kamarády. — Dramatické výjevy. — Setkání s Picartem

Osmnáctého listopadu, den po bitvě u Krasného, jsme vyrazili z tábora časně ráno. Ten den byl náš pochod zase velmi únavný a smutný; byla obleva, nohy jsme měli mokré a až do večera byla mlha, že nebylo vidět na krok. Naši vojáci ještě šli v pořádku, ale bylo snadno vidět, že je boje předešlých dnů demoralizovaly, a hlavně to, že museli opustit kamarády, kteří k nim vztahovali ruce, neboť si mysleli, že je čeká týž osud.

Ten den jsem byl velmi unavený; jeden voják z roty jménem Labbé, který mi byl velmi oddán a předešlého dne ztratil tornu, viděl, jak jdu ztěžka, a požádal mě, aby mi mohl nést tu mou. Protože jsem ho znal jako dobrého chlapce, svěřil jsem mu ji, a jistě to bylo svěřit mu svůj život, neboť v ní byla víc než libra rýže a krupice, které mi náhoda opatřila ve Smolensku a které jsem si schovával na nejkritičtější chvíle, o nichž jsem předvídal, že brzy přijdou, až už nebudou koně k jídlu. Ten den šel císař pěšky, s holí v ruce.

Večer znovu přituhlo a bylo takové náledí, že se nedalo stát, lidé každou chvíli padali a několik mužů se těžce zranilo. Šel jsem za rotou a pokud to šlo, měl jsem stále oči na svém nosiči torny, a dokonce jsem už litoval, že jsem mu ji svěřil; zamýšlel jsem tedy vzít si ji zpátky hned večer, až přijdeme do tábora. Konečně přišla noc, ale tak temná, že jsme jeden druhého neviděli. Každou chvíli jsem volal: „Labbé! Labbé!“ Odpovídal mi: „Zde, pane seržante!“ Ale když jsem ho volal zase jindy, odpověděl mi jeden voják, že před chvílí upadl, ale že nejspíš jde za plukem. Moc jsem se tím neznepokojoval, neboť jsme se měli brzy zastavit a zaujmout postavení. Opravdu se zastavilo na silnici, kde nám oznámili, že tu a v okolí strávíme noc. V tu chvíli byla skoro celá armáda pohromadě; chyběl jen sbor maršála Neye, který byl vzadu a o kterém se myslelo, že je ztracen.

Té smutné noci se každý zařídil, jak mohl; bylo nás pohromadě několik poddůstojníků a zmocnili jsme se stodoly, neboť jsme byli, aniž jsme to věděli, blízko vesnice. Mnoho mužů z pluku vešlo s námi, ale ti, kdo přišli o chvíli později, když viděli, že pro ně není čím se krýt, udělali, co se v takové situaci dělalo: vylezli na střechu, aniž bychom jim v tom mohli zabránit, a za okamžik nám bylo stejně dobře jako v širém poli. V tu chvíli nám přišli říct, že dál na silnici je kostel — byl to pravoslavný chrám —, který přidělili našemu pluku, ale že je obsazený vojáky různých pluků, kteří táhnou, jak se jim zlíbí, a ti nechtějí nikoho pustit dovnitř.

Když jsme se dobře informovali, kde ten chrám stojí, sešlo se nás asi dvanáct poddůstojníků a kaprálů a vyrazili jsme tam. Místo jsme brzy našli, protože bylo na silnici; když jsme se chtěli dostat dovnitř, narazili jsme na odpor těch, kdo se ho zmocnili. Bylo to shromáždění Němců, Italů a také několika Francouzů, kteří nás začali zastrašovat tím, že nasadili bodáky, a oznámili nám, ať nevcházíme; odpověděli jsme jim stejným tónem, udělali totéž a vstup jsme si vynutili. Tu trochu ustoupili a jeden Ital na ně zavolal: „Dělejte jako já, nabijte zbraně!“ — „Naše jsou nabité!“ odpověděl jeden náš seržant-major; a už se mezi námi měl strhnout krvavý boj, když nám přišla posila. Byli to muži našeho pluku: tu, když viděli, že nic nezískají a že my zase nejsme ochotni je u sebe trpět, rozhodli se odejít a usadit se nedaleko.

Naneštěstí pro ně v noci značně zesílil mráz, provázený silným větrem a hustým sněžením. A tak, když jsme nazítří ráno odcházeli, našli jsme nedaleko místa, kde jsme spali, na kraji silnice, několik těch nešťastníků, které jsme vyhnali z chrámu a kteří, příliš slabí, aby šli dál, skonali před portálem. Jiní zahynuli o kus dál ve sněhu, když se snažili dojít někam, kde by se ukryli. Prošli jsme kolem těch mrtvol, aniž bychom si něco řekli. Jak smutné myšlenky v nás ten výjev musel probouzet, vždyť jsme ho zčásti sami zavinili! Ale dospěli jsme tak daleko, že nám byly lhostejné i ty nejtragičtější věci, neboť jsme chladnokrevně a bez pohnutí říkali, že brzy budeme jíst mrtvoly lidí, protože za pár dní už nebudou koně k jídlu.

Hodinu poté, co jsme se dali na pochod, jsme došli do Dubrovny, městečka obývaného zčásti Židy, kde jsou všechny domy dřevěné a kde nocoval císař s granátníky a myslivci gardy a s částí dělostřelectva. Našli jsme je ve zbrani; řekli nám, že je v noci falešný poplach přinutil být neustále v postavení, v jakém jsme je našli, že to bylo to nejhorší, co je mohlo potkat, protože doufali, že noc stráví v dobře vytopených a obývaných domech; ale osud rozhodl jinak.

Prošli jsme tím dřevěným městem směrem na Oršu. Po hodině pochodu jsme přešli rokli, kterou povozy znovu přecházely jen s velkou námahou a kde padlo mnoho koní. Konečně jsme odpoledne došli do toho města, které jsme našli opevněné a s posádkou složenou z mužů různých pluků: byli to lidé, kteří zůstali vzadu a přišli s oddíly, aby se připojili k Velké armádě, a které tam zadrželi. Byli tam také četníci a několik Poláků. Ti lidé, když nás viděli tak ubohé, byli ohromeni, zvlášť když viděli velké množství opozdilců, kteří šli v nepořádku. Část gardy nechali ve městě, aby tam udržovala pořádek, a protože tam byl sklad mouky a trochu kořalky, rozdělovalo se. Našli jsme v tom městě pontonovou kolonu1 a mnoho dělostřelectva se spřežením, a neobyčejně nešťastnou shodou okolností jsme spálili čluny, které tvořily mosty, aby koně mohli táhnout děla. Ale ještě jsme nevěděli, co nás čeká na Berezině, kde nám mohly mosty tolik posloužit.

Z gardy nás zbývalo už jen sedm až osm tisíc mužů, z pětatřiceti tisíc. A z těch, kdo zbývali, se část, ačkoli stále šla v pořádku, vlekla ztěžka. Jak jsem řekl, císař a část gardy byli ve městě a zbytek tábořil v okolí. V noci přišel maršál Ney, o kterém se myslelo, že je ztracen, se zbytkem svého sboru; zbývaly mu ještě asi dva až tři tisíce bojeschopných mužů ze sedmdesáti tisíc. V téže chvíli jsme se dozvěděli, že radost císaře dostoupila vrcholu, když se dozvěděl, že je maršál zachráněn.

Dvacátého jsme měli den odpočinku a hledal jsem svého nosiče torny, ale marně. Nazítří, jednadvacátého, jsme vyrazili, aniž jsem ho mohl najít; ujišťovali mě sice, že ho viděli, ale začínal jsem si zoufat.

Když jsme byli kus od Orši, uslyšeli jsme výstřely z pušek; chvíli jsme stáli a viděli jsme přicházet několik opozdilců, které přepadli kozáci. Ti muži se zařadili do našich řad a šli jsme dál. Mezi těmi opozdilci jsem znovu hledal svého muže a svou tornu, ale bylo to jako poprvé; nic jsem nezahlédl. Šli jsme nocovat do vesnice, kde zbyla jen stodola, která sloužila jako poštovní stanice, a dva nebo tři domy. Ta vesnice se jmenuje Kochanovo.

Dvaadvacátého jsme po velmi smutné noci vyrazili znovu časně ráno; šli jsme velmi namáhavě po cestě, kterou obleva rozbahnila. Před polednem jsme dosáhli Toločina. Tam nocoval císař; když jsme byli na druhé straně, zastavili nás; všechny trosky armády byly pohromadě; postavili jsme se vpravo od silnice v sevřené koloně po divizích. Za chvíli za mnou přišel pan Serraris, důstojník naší roty, a řekl mi, že právě viděl Labbého, toho, kdo měl moji tornu, jak si u ohně smaží placky, a že mu nařídil připojit se k rotě. Odpověděl mu, že hned přijde, ale přihnalo se mračno kozáků, vrhlo se na opozdilce, a protože byl mezi nimi, nejspíš padl do zajetí. Sbohem, má torno, i se vším, co v tobě bylo! Já, který jsem si tolik přál přivézt do Francie svou malou trofej! Jak hrdý bych byl, kdybych mohl říct: „Tohle jsem přivezl z Moskvy!“

Nespokojil jsem se s tím, co mi pan Serraris řekl, chtěl jsem se přesvědčit sám a vrátil jsem se až na konec vesnice, kterou jsem našel plnou vojáků ze všech pluků, kteří šli každý zvlášť a už nikoho neposlouchali. Na konci vesnice jsem jich potkal ještě mnoho, ti však stáli připraveni kozáky odrazit, kdyby se snad vrátili; v dálce bylo vidět, jak kozáci odjíždějí a odvádějí zajatce, které právě pochytali, i mou ubohou tornu, neboť jsem ji hledal marně.

Byl jsem uprostřed vesnice a vracel jsem se a rozhlížel se napravo a nalevo, když jsem uviděl ženu zahalenou do vojenského pláště, která se na mě upřeně dívala, a když jsem si ji zase prohlédl já, zdálo se mi, že jsem ji už někdy viděl. Protože mě bylo možné poznat podle medvědí kůže, oslovila mě první a řekla mi, že mě viděla ve Smolensku. Hned jsem v ní poznal ženu ze sklepa. Vyprávěla mi, že lupiče, s nimiž musela zůstat deset dní, zajali u Krasného, před naším příchodem; že byla v domě, kde ji právě zbili, protože jim nechtěla vyprat košile, a vyšla ven pro vodu na praní; zahlédla Rusy, kteří šli k ní, a aniž by je varovala, utekla; že oni se bili jako zoufalci, protože chtěli zachránit peníze, které měli, neboť, jak mi řekla, měli jich hodně, hlavně zlata a šperků, ale že nakonec byli zčásti zabiti nebo raněni a oloupeni; a že ona sama byla zachráněna teprve, když přišla císařská garda.

Řekla mi také, že ve Smolensku během části noci poté, co jsem od nich odešel, podnikli výpravu a vrátili se s vaky, ale ze strachu, abych je neprozradil, změnili úkryt: nebylo by možné je tam najít; ukázal jim ho Bádenec. Zůstali tam ještě dva dny, ale protože nevěděli, co si počít se vším, co nakradli, našli bubeník a Bádenec jednoho Žida a prodali mu věci, které nemohli odnést, a pak odešli den před námi, a mezi Smolenskem a Krasným je třikrát málem zajali, ale když naposledy narazili na kozáky, přepadli jich pět, dali je svléknout a zastřelili je, a to proto, aby měli jejich šaty; neboť měli v úmyslu převléknout se za kozáky, aby mohli lépe plenit své kamarády, kteří zůstávali vzadu, a také aby je nepoznali Rusové. Protože už měli šest koní, měli začít svou úlohu právě v den, kdy byli zajati. Dodala, že pod kozáckými šaty měli francouzské uniformy, aby mohli být podle okolností jedním i druhým.

Zkrátka by mi byla řekla víc, kdybych měl čas ji poslouchat. Zeptal jsem se jí, s kým je; odpověděla mi, že není s nikým; že den poté, co jí zabili muže, šla s těmi, s nimiž jsem ji viděl, a že teď jde sama, ale že kdybych ji chtěl vzít pod svou ochranu, postará se o mě a prokážu jí velkou službu. Hned jsem souhlasil s tím, oč mě žádala, aniž bych myslel na to, jak budu vypadat, až přijdu k pluku se svou ženou.

Cestou se mě zeptala, kde mám tornu; vyprávěl jsem jí svůj příběh a jak jsem o ni přišel; odpověděla mi, že se nemusím znepokojovat, že ona má jednu dobře zásobenou. Opravdu měla na zádech tornu a na ruce košík; dodala, že kdybych chtěl zajít do domu nebo do stáje, dala by mi převléknout prádlo. Hned jsem s tím návrhem souhlasil, ale ve chvíli, kdy jsme hledali vhodné místo, ozvalo se Do zbraně! a slyšel jsem bubnovat shromáždění. Řekl jsem své ženě, ať jde za mnou. Když jsem byl kousek od pluku, který jsem našel ve zbrani, poručil jsem jí, ať na mě počká na silnici.

Když jsem přišel k rotě, zeptal se mě seržant-major, jestli mám zprávy o Labbém a o své torně. Řekl jsem mu, že ne a že na ni už nesmím myslet, ale že jsem místo ní našel ženu. „Ženu!“ odpověděl mi, „a k čemu? K praní prádla ne, žádné už nemáš!“ — „Ona mi nějaké dá!“ — „Á,“ řekl mi, „to je něco jiného; a jídlo?“ — „Bude na tom jako já.“

V tu chvíli nás postavili do čtverce; granátníci a myslivci i trosky pluků Mladé gardy udělali totéž. V téže chvíli projel císař s králem Muratem a princem Evženem. Císař se postavil doprostřed granátníků a myslivců a pronesl k nim proslov přiměřený okolnostem a oznámil jim, že nás Rusové čekají na přechodu Bereziny a přísahali, že ji ani jeden z nás nepřejde zpátky. Pak tasil meč, zvýšil hlas a zvolal: „Přísahejme i my, že raději zemřeme se zbraní v ruce v boji, než abychom už neviděli Francii!“ A hned byla přísaha smrti složena. V tu chvíli bylo vidět medvědice a klobouky2 na hlavních pušek a na šavlích a ozvalo se volání „Ať žije císař!“ U nás pronášel podobnou řeč maršál Mortier a odpovídalo se mu se stejným nadšením; tak tomu bylo i u ostatních pluků.

Ta chvíle byla za neblahých okolností, v nichž jsme se ocitli, vznešená a na okamžik nám dala zapomenout na naši bídu: kdyby byli Rusové na dosah, i kdyby jich bylo šestkrát víc než nás, o výsledku by nebylo pochyb, byli bychom je zničili. V tom postavení jsme zůstali až do chvíle, kdy se dalo do pohybu pravé křídlo kolony.

Nezapomněl jsem na svou ženu, a než se náš pluk dal na pochod, šel jsem ji hledat na silnici, ale už jsem ji nenašel. Strhl ji s sebou proud několika tisíc mužů ze sborů prince Evžena, maršálů Neye a Davouta; a jiných sborů, které nebylo možné shromáždit a vést spořádaně, neboť tři čtvrtiny byly nemocné nebo raněné a vesměs demoralizované a lhostejné ke všemu, co se dělo. Ti z těch sborů, kdo ještě šli v pořádku, se zformovali do kolony vlevo od silnice, kam se ještě někteří opozdilci cestou chodili shromáždit kolem svých orlů.

V tu chvíli jsem uviděl maršála Lefebvra3, vedle něhož jsem se ocitl, aniž jsem to věděl. Byl sám a pěšky, s holí v ruce, uprostřed cesty, a volal silným hlasem se svým německým přízvukem: „Nuže, přátelé, shromážděme se! Lepší početné prapory než lupiči a zbabělci!“ Maršál se obracel k těm, kdo bez důvodu nikdy nešli se svými sbory a byli podle okolností vzadu nebo vpředu.

Ještě chvíli jsem hledal svou ženu kvůli prádlu, které mi slíbila a které jsem nesmírně potřeboval vyměnit; ale marná práce, už jsem ji neuviděl a zůstal jsem po ní vdovcem, jako po své torně.

Jak jsem šel tou tlačenicí, předešel jsem pluk o hodný kus: odpočinul jsem si u táborového ohně po těch, kdo právě odešli.

Až do Krasného jsem byl vždycky dost veselé povahy a povznesený nade všechnu bídu, která nás drtila; zdálo se mi, že čím víc nebezpečí a útrap, tím víc musí být slávy a cti. Všechno jsem snášel s trpělivostí, která udivovala mé kamarády. Ale to se změnilo po krvavých střetnutích u Krasného, a hlavně když jsem se právě dozvěděl, že dva moji přátelé, dva vélitové, kromě Beloqua a Capona, které jsem viděl ležet mrtvé ve sněhu, byli jeden zabit a druhý smrtelně raněn. Aby se mé trápení ještě zhoršilo, přijely kolem saně, a protože zatím nemohly dál, muži, kteří je měli na starosti, se zastavili u mne. Zeptal jsem se jich, kdo je ten raněný, kterého vezou. Řekli mi, že důstojník jejich pluku; byl to ubohý Legrand, a ten mi vyprávěl, jak byl raněn: Laporte, jeho kamarád z Casselu u Lille, důstojník u téhož pluku jako Legrand, zůstal nemocný v Krasném, ale když se dozvěděl, že pluk, k němuž patří, bojuje, a poslechl jen hlas své odvahy, šel se k němu připojit; ale sotva byl v řadách, dělová rána mu přerazila nohy. Legrand, který šel Laportovi naproti, aby s ním promluvil, když ho viděl přicházet, byl zasažen touž ranou do pravé nohy.

Laporte zůstal mrtvý na bojišti a jeho odnesli do města; naložili ho na bídný ruský vozík zapřažený bídným koněm, ale první den se vozík rozbil, a velké štěstí pro něj bylo, že nablízku byly saně, jejichž kůň padl, a ty mu posloužily, jinak by ho museli nechat na silnici. Doprovázeli ho čtyři muži od jeho pluku; tak cestoval už šest dní. Rozloučil jsem se s nešťastným Legrandem, stiskl jsem mu ruku a přál mu šťastnou cestu; odpověděl mi, že velmi spoléhá na Boží ochranu a na přátelství statečných vojáků, kteří ho doprovázejí. Tu jeden z vojáků vzal koně za uzdu, druhý do něj udeřil a další dva tlačili zezadu. Tak se saně s velkou námahou daly do pohybu; když jsem je viděl odjíždět, myslel jsem si, že s takovým povozem daleko nedojede.

Od té chvíle jsem byl jako vyměněný: zesmutněl jsem, přepadaly mě zlé předtuchy, hlava mi hořela a zjistil jsem, že mám horečku; nevím, jestli k tomu přispěla únava, neboť od té doby, co se k nám připojily trosky armádních sborů, museli jsme vyrážet časně ráno a pochodovali jsme velmi dlouho, aniž bychom urazili velký kus cesty. Dny byly tak krátké, že se rozednívalo až v osm a stmívalo se před čtvrtou. Proto tolik nešťastných vojáků zabloudilo nebo se ztratilo, neboť se do tábora přicházelo vždycky v noci, a tam byly trosky všech sborů pomíchané. Bylo slyšet, jak lidé, kteří každou chvíli v noci přicházeli, volají slabým hlasem: „Čtvrtý sbor!… První sbor!… Třetí sbor!… Císařská garda!…“, a jiní, kteří leželi bez síly a doufali, že jim příchozí pomohou, se namáhali odpovědět: „Tady, kamarádi!“, neboť už se nehledal vlastní pluk, ale armádní sbor, k němuž člověk patřil a který měl sotva sílu dvou pluků tam, kde jich před čtrnácti dny bylo třicet.

Nikdo se už v tom zmatku nevyznal a nikdo nedokázal říct, ke kterému pluku patří. Mnozí, kteří šli celý den, museli část noci bloudit, aby našli sbor, k němuž patřili. Zřídkakdy se jim to podařilo; pak, protože už neznali hodinu odchodu, ulehli ke spánku příliš pozdě, a když se probudili, ocitli se mezi Rusy. Kolik tisíc lidí bylo takto zajato a zahynulo!

Stál jsem pořád u ohně, třásl jsem se a opíral se o pušku. Kolem seděli tři muži, nic neříkali, mechanicky se dívali na ty, kdo šli po silnici, a nezdálo se, že by se chystali odejít, protože už na to neměli sílu. Začínal jsem se znepokojovat, že nevidím jít pluk, když jsem ucítil, jak mě někdo tahá za medvědí kůži. Byl to Grangier, který mě zahlédl a přišel mi říct, ať tu déle nezůstávám, že pluk jde kolem. Ale měl jsem oči tak unavené, že jsem ho při pohledu neviděl. „A naše žena?“ řekl mi. — „Kdo ti řekl, že mám ženu?“ — „Seržant-major; ale kde je?“ — „To nevím, ale vím, že má na zádech tornu a v ní prádlo, které velmi potřebuji, a jestli ji náhodou potkáš, dáš mi vědět. Je oblečená v šedém vojenském plášti, místo čepce má beranici z ovčí kůže, na nohou černé kamaše a na ruce košík.“

Grangier si myslel, že jsem nemocný, a jak mi pak řekl, že blouzním, vzal mě za paži, svedl mě na silnici a řekl mi: „Pojďme, budeme mít co dělat, abychom dohnali pluk.“ Přesto jsme k němu došli, když jsme předešli tisíce mužů všech zbraní, kteří se vlekli s velkou námahou a z nichž jsme tušili, že den bude smrtonosný, jen co bude pochod trochu delší.

A také byl: prošli jsme místem, jehož jméno se mi nepodařilo zjistit a kde prý měl nocovat císař (ačkoli ho dávno minul). Množství mužů všech zbraní se tam zastavilo, neboť bylo už pozdě a říkalo se, že je ještě třeba ujít dvě míle, než se dojde na určené místo, kde se mělo tábořit, a to byl velký les.

Silnice je v tom místě široká a po obou stranách lemovaná velkými břízami.4 Nechávala lidem i povozům možnost jít, ale když přišel večer, bylo po celé její délce vidět jen mrtvé koně, a čím dál jsme šli, tím víc byla pokryta vozy a umírajícími koňmi, dokonce celými spřeženími, která podléhala únavě, a lidmi, kteří nemohli dál, zastavovali se a tábořili pod velkými stromy, protože, jak říkali, tu mají to, co jinde nenajdou: dřevo na oheň, které jim poskytnou rozbité vozy, a maso z koní, jimiž byla silnice zatarasená a kteří začínali překážet v pochodu.

Už dlouho jsem šel sám uprostřed tlačenice a snažil se dojít na místo, kde jsme měli strávit noc, abych si odpočinul po tom namáhavém pochodu, který byl ještě namáhavější kvůli náledí, které bylo od chvíle, kdy začalo znovu mrznout na rozbředlý sníh, a každou chvíli jsem padal; noc mě zastihla uprostřed všech těch útrap.

Severní vítr zdvojnásobil svou zuřivost; už chvíli jsem ztratil z očí své kamarády; několik vojáků, osamělých jako já, cizích sboru, k němuž jsem patřil, se ztěžka vleklo a vynakládalo nadlidské úsilí, aby se dostali ke koloně, od níž byli jako já už nějakou dobu odloučeni. Ti, které jsem oslovil, mi neodpovídali; neměli na to sílu. Jiní padali umírající, aby už nevstali. Brzy jsem byl sám a jako druhy na cestě jsem měl už jen mrtvoly, které mi sloužily za průvodce; velké stromy, které lemovaly silnici, zmizely. Mohlo být sedm hodin; sníh, který už nějakou dobu hustě padal, mi bránil vidět směr cesty; vítr, který ho prudce hnal, už zavál stopy, které za sebou kolona nechávala.

Až dosud jsem nosil medvědí kůži srstí ven. Ale protože jsem předvídal, že mě čeká zlá noc, zastavil jsem se na chvíli, a abych měl tepleji, otočil jsem ji srstí dovnitř; jí vděčím za štěstí, že jsem té zhoubné noci dokázal odolat mrazu přes dvaadvacet stupňů, neboť když jsem si ji upravil na pravé rameno, na stranu, odkud foukal severní vítr, mohl jsem tak jít hodinu, a jsem přesvědčen, že jsem za tu dobu neušel víc než čtvrt míle, neboť často jsem byl zahalen víry sněhu a musel jsem se proti své vůli otáčet a zjišťoval jsem, že jsem se vrátil, a teprve podle mrtvých těl lidí a koní, trosek vozů a jiných věcí, které jsem před chvílí minul, jsem poznal, že už nejdu týmž směrem; pak bylo třeba se znovu zorientovat.

Měsíc, nebo polární záře, jaká se na severu často objevuje, se chvílemi ukazoval; když ho nezatemňovala černá mračna, která se hnala děsivou rychlostí, umožňoval mi rozeznávat předměty: zahlédl jsem, ale ještě hodně daleko, černou masu, o níž jsem se domníval, že je to ten nesmírný les, kterým jsme měli projít, než dojdeme k Berezině, neboť jsme byli tehdy v Litvě; podle mne mohl být ten les ještě míli od místa, kde jsem stál.

Bohužel se mě začal zmocňovat spánek, který byl v takové situaci skoro vždycky předzvěstí smrti; nohy mě už nedržely; síly jsem měl vyčerpané; už několikrát jsem ve spánku upadl, a nebýt studeného sněhu, který mě probouzel, byl bych se poddal; bylo by po mně, kdybych měl to neštěstí a podlehl touze spát.

Místo, kde jsem se ocitl, bylo pokryto mrtvými lidmi a koňmi, kteří mi zatarasovali cestu a bránili mi vléct se dál, neboť už jsem neměl sílu zvedat nohy. Když jsem upadl, zdálo se mi, že mě zastavil jeden z těch nešťastníků ležících ve sněhu, neboť se často stávalo, že lidé, kteří leželi a umírali uprostřed cesty, se snažili chytit za nohy ty, kdo šli kolem, aby je prosili o pomoc, a často se stalo, že ti, kdo se shýbli, aby kamarádům pomohli, padli na ně a už nevstali.

Šel jsem asi deset minut bez směru; šel jsem jako opilý; kolena se mi podlamovala pod tíhou mého slabého těla; zkrátka viděl jsem svou poslední hodinku, když jsem najednou zakopl o šavli jezdce, který ležel na zemi, natáhl jsem se, jak jsem byl dlouhý, takže jsem bradou narazil na pažbu jeho pušky, a zůstal jsem omráčený, že jsem nemohl vstát. Cítil jsem velkou bolest v pravém rameni, do kterého mě při pádu udeřila puška; ale když jsem trochu přišel k sobě a klekl si, sebral jsem pušku, abych se postavil, ale když jsem zjistil, že mi z úst teče krev, zoufale jsem vykřikl a vstal, třesa se zimou a hrůzou.

Výkřik, který jsem vydal, uslyšel jeden nešťastník, který ležel pár kroků ode mne, vpravo, na druhé straně silnice; do ucha mi dolehl slabý a žalostný hlas a velmi zřetelně jsem slyšel, jak mě někdo prosí o pomoc, mě, který jsem jí sám tolik potřeboval! Těmito slovy: „Zastavte se! Pomozte nám!“ Pak nářek ustal. Mezitím jsem stál bez hnutí, naslouchal a hledal očima, jestli nezahlédnu toho, kdo naříká. Ale protože jsem už nic neslyšel, začínal jsem si myslet, že jsem se mýlil. Abych se přesvědčil, zakřičel jsem ze všech sil: „Kde tedy jste?“ Ozvěna dvakrát opakovala: „Kde tedy jste?“ Tu jsem si řekl: „Jaké neštěstí! Kdybych měl druha v neštěstí, zdá se mi, že bych šel celou noc a navzájem bychom se povzbuzovali!“ Sotva jsem to pomyslel, ozval se týž hlas, ale smutnější než poprvé: „Pojďte k nám!“ říkal.

V tu chvíli se objevil měsíc a ukázal mi deset kroků ode mne dva muže, z nichž jeden ležel natažený a druhý seděl. Hned jsem zamířil k nim a došel jsem k nim ztěžka kvůli příkopu zavátému sněhem, který odděloval silnici. Oslovil jsem toho, který seděl; začal se smát jako šílenec a řekl mi: „Příteli, víš, nezapomeň na to!“ A znovu se začal smát. Viděl jsem, že je to smích smrti. Druhý, o kterém jsem si myslel, že se nehýbe, ještě žil, trochu otočil hlavu a řekl mi tato poslední slova, na která nikdy nezapomenu: „Zachraňte mého strýce, pomozte mu; já umírám!“

V tom, kdo ke mně právě promluvil, jsem poznal hlas, který jsem slyšel, když mě prosili o pomoc; řekl jsem mu ještě pár slov, a ačkoli nebyl mrtev, neodpověděl mi. Pak jsem se otočil k prvnímu a mluvil, abych ho povzbudil, ať vstane a jde se mnou. Díval se na mě a neodpovídal; všiml jsem si, že je zahalen do tlustého pláště podšitého kožešinou, kterého se snažil zbavit. Chtěl jsem mu pomoci vstát, ale nebylo to možné. Když jsem ho vzal za paži, viděl jsem, že má epolety vyššího důstojníka. Mluvil ke mně ještě trochu o přehlídce, o parádě a nakonec padl na bok, tváří do sněhu. Zkrátka jsem ho musel opustit, neboť jsem nemohl zůstat déle, aniž bych se vystavil tomu, že mě potká týž osud jako ty dva nešťastníky. Přejel jsem rukou po tváři toho prvního; byla studená jako led. Přestal žít. Vedle ležela jakási brašna a tu jsem sebral v naději, že v ní něco najdu. Ale zjistil jsem, že v ní jsou jen hadry a papíry. Odnesl jsem to všechno.

Když jsem se vrátil na silnici, šel jsem dál, ale pomalu a často jsem naslouchal, neboť se mi pořád zdálo, že slyším někoho naříkat.

Naděje, že narazím na nějaký tábor, mě přiměla zrychlit krok, jak jen jsem mohl. Došel jsem na místo silnice, které jsem našel skoro zatarasené mrtvými koňmi a rozbitými vozy. Najednou se mi proti mé vůli podlomí nohy a padnu vsedě na krk mrtvého koně, který ležel přes cestu. Kolem leželi bez hnutí muži z různých pluků. Všiml jsem si dokonce několika od Mladé gardy, snadno k poznání podle čáky; později jsem předpokládal, že část těch mužů zemřela, když chtěli koně rozporcovat a sníst, ale neměli na to sílu a podlehli mrazu a hladu, jak se to stávalo každý den. V tom smutném postavení, kdy jsem se viděl sám uprostřed nesmírného hřbitova a hrozného ticha, přepadly mě ty nejtemnější myšlenky: myslel jsem na své kamarády, od nichž mě jako by osud oddělil, pak na svůj kraj, na své rodiče, takže jsem se rozplakal jako dítě. Slzy, které jsem prolil, mi ulehčily a vrátily mi odvahu, kterou jsem ztratil.

Našel jsem pod rukou, u hlavy koně, na kterém jsem seděl, malou sekerku, jakou jsme v každé rotě vždycky nosili, když jsme byli v poli. Chtěl jsem jí useknout kus masa, ale nepodařilo se mi to, neboť byl mrazem tak ztvrdlý, že bych spíš sekal dřevo. Nakonec jsem na tom zvířeti vyčerpal zbytek sil a padl jsem únavou, ale trochu jsem se zahřál.

Když jsem sbíral sekerku, která mi vypadla z rukou, všiml jsem si, že jsem roztloukl několik kusů ledu, který nebyl ničím jiným než krví koně, kterému nejspíš pustili žilou, než ho zabili. Nasbíral jsem jí co nejvíc a pečlivě jsem ji uložil do brašny; pak jsem snědl pár kousků, které mi vrátily trochu síly, a vydal jsem se dál na cestu pod Boží ochranou, a stále jsem dbal, abych obcházel vpravo a vlevo a vyhnul se mrtvolám, jimiž byla silnice poseta, zastavoval jsem se a tápal ve tmě pokaždé, když přes měsíc přešel velký mrak, a šel jsem co nejrychleji směrem k lesu, když se znovu objevil.

Když jsem nějakou dobu šel, zahlédl jsem nedaleko před sebou něco, co jsem měl nejdřív za krytý vůz; ale když jsem byl blíž, poznal jsem, že je to vůz markytánky jednoho pluku Mladé gardy, kterou jsem od Krasného několikrát potkal, jak veze dva raněné fyzilíry-myslivce gardy. Koně, kteří ho táhli, byli mrtví a zčásti snědení nebo rozsekaní na kusy; kolem vozu leželo sedm skoro nahých mrtvol, napůl zasypaných sněhem; jen jedna měla ještě na sobě kožich z ovčí kůže. Přistoupil jsem k ní, abych si ji prohlédl, ale myslím spíš, abych jí ten kožich vzal. Sotva jsem se shýbl, abych se podíval, poznal jsem ženu. Snad ještě jevila nějakou známku života, když ji museli opustit, a tomu ta nešťastnice vděčila, že si uchovala šaty.

V postavení, v jakém jsem byl, byl pud sebezáchovy vždycky mou první myšlenkou; proto jsem v nerozvážném hnutí chtěl zkusit své síly a useknout kus koně, aniž bych pomyslel, že jsem před chvílí padl únavou, když jsem chtěl udělat totéž. Vzal jsem tedy sekerku oběma rukama a pustil se do koně, který byl v ojích vozu, ale byla to jako poprvé marná práce. Tu mě napadlo strčit paži do těla koně a podívat se, jestli bych rukou nevytáhl srdce, játra nebo něco jiného; ale málem jsem si ji omrazil; vyvázl jsem z toho jen s jedním prstem pravé ruky, který nebyl ještě zahojený, když jsem v březnu 1813 přišel do Paříže.

Zkrátka, když jsem nemohl urvat ani cár masa, který bych byl snědl syrový, rozhodl jsem se strávit noc ve voze, který byl krytý a do něhož jsem se ještě nepodíval, protože jsem si byl jist, že v něm není nic k jídlu: přistoupil jsem k mrtvé ženě, abych jí zkusil sundat kožich z ovčí kůže a přikryl se jím, ale nebylo možné s ní pohnout. Přesto jsem neztratil všechnu naději. Měla tělo sepnuté řemenem od torny nebo popruhem od pušky, a abych jí ho sundal, musel jsem ji obrátit, protože přezka, která ho svírala, byla na druhé straně. Za tím účelem jsem vzal pušku oběma rukama a použil ji jako páku pod tělem. Ale sotva jsem začal, ozval se z vozu srdcervoucí výkřik. Otočím se; ozve se druhý výkřik: „Marie!“ volal někdo, „Marie, pít, umírám!“ Zůstal jsem jako opařený. Za minutu týž hlas opakoval: „Ach, můj Bože!“ Hned mě napadne, že to jsou nešťastní ranění, které opustili, aniž o tom vědí. Bylo to až příliš pravdivé.

Vylezl jsem na mršinu koně, který byl v ojích, opřel jsem se o okraj vozu, a když jsem se zeptal, co si přejí, odpověděl mi někdo s velkou námahou: „Pít!“

Najednou jsem si vzpomněl na zmrzlou krev, kterou jsem měl v brašně, a chtěl jsem slézt, abych ji vzal, ale měsíc, který mi už dost dlouho svítil, náhle zmizí za velkým černým mrakem, a v domnění, že stoupnu na něco pevného, šlápnu vedle a padnu na tři mrtvoly, které ležely jedna vedle druhé. Měl jsem nohy výš než hlavu, stehna položená na břiše mrtvého a tvář na jedné jeho ruce. Byl jsem zvyklý už měsíc spávat v takové společnosti, ale nevím, jestli proto, že jsem byl sám, zmocnilo se mě něco hroznějšího než strach. Zdálo se mi, že mě tlačí můra; chvíli jsem nemohl promluvit; byl jsem jako šílený a začal jsem křičet, jako by mě někdo držel a nechtěl pustit. Přes všechnu snahu vstát se mi to nedařilo. Nakonec si chci pomoci rukama, ale bezděčně položím pravou ruku na tvář a palec mi vjede do úst.

V tu chvíli se měsíc znovu objeví a vidím všechno, co je kolem mne. Projede mnou mrazení, pustím se opory a padnu znovu. Ale tu se všechno změní. Stydím se za svou slabost a místo strachu se mě zmocní jakési šílenství. Vstávám s nadávkami a pokládám ruce a nohy na tváře, na paže, na nohy, kamkoli. Dívám se s nadávkami na nebe a jako bych ho vyzýval. Beru pušku, buším do vozu, ani nevím, jestli jsem nebušil i do ubožáků, kteří mi leželi u nohou.

Když jsem se uklidnil a rozhodl se strávit noc ve voze u raněných, abych se ukryl před špatným počasím, vzal jsem z brašny kus zmrzlé krve a vlezl dovnitř a hledal po hmatu toho, kdo mě prosil o pití a kdo nepřestával křičet, ale slabě. Když jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že má amputované levé stehno.

Zeptal jsem se ho, od kterého je pluku, neodpověděl mi. Tu jsem nahmatal jeho hlavu a ztěžka mu vložil do úst kus zmrzlé krve. Ten, kdo byl vedle, byl studený a tvrdý jako mramor. Zkusil jsem ho shodit z vozu, abych zaujal jeho místo, počkal do rána a pak odešel s těmi, o kterých jsem předpokládal, že jsou ještě vzadu, ale nepodařilo se mi to. Neměl jsem sílu s ním pohnout, a protože okraj vozu byl příliš vysoký, nemohl jsem ho shodit na zem. Když jsem viděl, že první má už jen chvilku života, přikryl jsem ho dvěma plášti, které měl na sobě mrtvý, a když jsem ještě chvíli seděl na nohou toho druhého, hledal jsem ve voze, jestli tam není něco, co by se mi hodilo. Když jsem nic nenašel, promluvil jsem ještě na prvního, ale marně. Přejel jsem mu rukou po tváři: byla studená a v ústech měl ještě kousek ledu, který jsem mu tam vložil. Přestal žít i trpět.

Protože jsem nemohl zůstat déle, aniž bych se vystavil smrti, chystal jsem se odejít, ale předtím jsem se chtěl ještě podívat na ženu, která ležela na zemi, protože jsem si myslel, že je to Marie, markytánka, kterou jsem dobře znal, protože byla z téhož kraje jako já, a když jsem využil světla, které v tu chvíli dával měsíc, prohlédl jsem si ji a podle postavy a tváře jsem byl jist, že je to jiná osoba.

S puškou pod pravou paží jako lovec, se dvěma brašnami, jednou z červeného marokénu a druhou z šedého plátna, kterou jsem před chvílí našel, se sekerkou u boku, s kusem zmrzlé krve v ústech a s oběma rukama v kalhotách jsem se dal znovu na cestu. Mohlo být devět hodin, sníh přestal padat, vítr foukal méně silně a mráz trochu polevil. Šel jsem stále směrem k lesu.

Za půl hodiny měsíc zmizel jako kouzlem. To bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. Zůstal jsem pár minut stát, abych se zorientoval, opřený o pušku, a podupával jsem, aby mě mráz nezachvátil, a čekal, až se světlo vrátí. Ale v čekání jsem se zklamal, neboť se už neobjevil.

Moje oči si však začaly zvykat na tmu, takže jsem viděl dost, abych mohl jít. Najednou se mi zdálo, že už nejdu po téže cestě; protože jsem se přirozeně snažil vyhnout severnímu větru, otočil jsem se k němu úplně zády. Ujistil jsem se v tom, když jsem na své cestě už nenarážel na žádné stopy trosek armády.

Nedovedl bych říct, jak dlouho jsem šel tímto novým směrem, snad půl hodiny, když jsem zjistil, ale pozdě, že jsem na kraji srázu, po kterém jsem se skutálel přes čtyřicet stop hluboko. Je ovšem pravda, že jsem tu vzdálenost urazil na několikrát; že mě třikrát zastavilo křoví. Tu jsem si myslel, že je po mně, zavřel jsem oči a odevzdal se do vůle Boží. Musel jsem až na dno, kde jsem dopadl na něco vypouklého, co vydalo dutý zvuk.

Chvíli jsem zůstal omráčený, ale protože mě po všem, co se mi stalo, už nic nepřekvapovalo, brzy jsem se z překvapení vzpamatoval. Když jsem zjistil, že mi vypadla puška z rukou, umínil jsem si ji hledat. Ale dobře jsem udělal, že jsem se toho vzdal a počkal do rána.

Vytáhl jsem šavli z pochvy, a protože jsem nic neviděl, šel jsem a ohledával jí cestu před sebou. Tehdy jsem zjistil, že předmět, na který jsem dopadl a který vydal dutý zvuk, je krytý vůz, a snažil jsem se obejít jej i dvě koňské mršiny, na které jsem narazil vpředu.

Protože jsem chtěl najít vhodné místo, kde strávit zbytek noci, zastavil jsem se, abych naslouchal a díval se; za chvíli jsem ucítil teplo v nohou. Když jsem sklonil hlavu, zjistil jsem, že stojím na místě ohně, který ještě úplně nevyhasl.

Hned si lehnu na zem, strčím ruce do popela, abych je ohřál, a podaří se mi najít pár uhlíků, které s velkou námahou a opatrností shrnu dohromady. Pak jsem začal foukat a vykřesal z nich pár jisker, které jsem pečlivě zachytil na tvář a do dlaní. Ale dřevo na přiložení, kde ho vzít? Neodvažoval jsem se oheň opustit, neboť ten oheň mi měl zachránit život, a kdybych se vzdálil hledat dřevo, mohl by vyhasnout.

Pro jistotu si utrhnu kus košile, která mi visela v cárech, udělám z ní knot a zapálím ho. Pak, tápaje rukama kolem sebe, sbírám kousky dřeva, které mám naštěstí na dosah, a s trpělivostí se mi nikoli bez velkých potíží podaří oheň znovu rozdělat. Brzy plamen praská, a jak sbírám všechno dřevo, které najdu, za chvíli mám velký oheň, takže rozeznávám všechny předměty pět šest kroků ode mne.

Nejdřív jsem uviděl, že na víku muničního vozu je velkými písmeny napsáno: Císařská garda, generální štáb. Nad nápisem byl orel. Pak kolem dokola, kam až jsem dohlédl, byla zem pokryta přilbami, čákami, šavlemi, kyrysy, vyraženými truhlami, prázdnými vaky, rozházenými a roztrhanými šaty, sedly, přepychovými čabrakami a nekonečně mnoha dalšími věcmi. Ale sotva jsem se rozhlédl po všem, co mě obklopovalo, napadlo mě, že místo, kde jsem, může být na dosah tábora nějaké tlupy kozáků, a hned mě popadne strach a neodvažuji se už oheň udržovat. Není pochyb, řekl jsem si, že tohle místo drží Rusové, neboť kdyby to byli Francouzi, byly by tu vidět velké ohně; naši vojáci se, když neměli co jíst, ohřívali, jak jen mohli, a tady dřevo právě nechybí! Nechápal jsem, že místo jako tohle, chráněné před větrem, nebylo vybráno k přenocování. Zkrátka jsem nevěděl, mám-li zůstat, nebo odejít.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, oheň se mi značně zmenšil a neodvažoval jsem se přiložit. Ale touha ohřát se a pár hodin si odpočinout zvítězila nad strachem. Nasbíral jsem dřeva, co nejvíc jsem mohl, udělal z něj pořádnou hromadu a položil ji vedle sebe, abych na ni dosáhl bez hnutí a mohl se tak hřát až do rána. Nasbíral jsem také několik čabrak, abych si je dal pod sebe, a zahalen do medvědí kůže, zády k vozu, chystal jsem se tak strávit zbytek noci.

Když jsem přikládal, zjistil jsem, že mezi kusy dřeva je koňské žebro, a ačkoli už bylo ohlodané, zbývalo na něm ještě dost masa, aby utišilo hlad, který mě začínal sžírat, a ačkoli bylo pokryté sněhem a popelem, bylo to pro tu chvíli mnohem víc, než bych se byl odvážil doufat. Od předešlého dne jsem snědl jen polovinu havrana, kterého jsem našel mrtvého, a ráno před odchodem pár lžic krupicové polévky smíchané s kousky ovesné slámy a žitnými zrny, osolené prachem.

Sotva bylo mé žebírko teplé, začal jsem se do něj zakusovat, přes popel, který sloužil za koření. Tak jsem snědl své smutné jídlo a chvílemi se rozhlížel napravo a nalevo, jestli kolem sebe nevidím nic, co by mě mohlo znepokojit.

Od chvíle, kdy jsem byl v té prohlubni, se mé postavení trochu zlepšilo. Už jsem nešel, byl jsem chráněn před větrem a mrazem, měl jsem oheň a jídlo. Ale byl jsem tak unavený, že jsem usnul při jídle, ale spánkem neklidným strachem a přerušovaným bolestmi, které jsem měl ve stehnech: zdálo se, že mě někdo zbil. Nevím, jak dlouho jsem odpočíval, ale když jsem se probudil, ještě to nevypadalo, že by se mělo brzy rozednít, neboť v Rusku jsou noci dlouhé. V létě je to naopak; tam skoro žádné nejsou.

Když jsem usínal, dal jsem si nohy do popela. A tak, když jsem se probudil, měl jsem je teplé. Věděl jsem ze zkušenosti, že dobrý oheň osvěží a utiší bolesti; proto jsem se chystal udělat ho tak, že zapálím ten vůz a přidám všechno, co by mohlo hořet. Hned jsem shromáždil a snesl všechno dřevo, které jsem našel, i rozbité truhly, a když jsem část opřel o vůz, stačilo už jen přisunout oheň a zapálit ho.

Přesto jsem chtěl ještě chvíli počkat, neboť jsem si myslel, že když mi můj oheň až dosud nezpůsobil žádnou nepříjemnost, totiž nepřilákal žádné kozácké patroly, je to proto, že byl malý a v prohlubni, ale že by se mohlo docela dobře stát opak, až bude celý vůz v plamenech.

Plamen začínal svítit a umožňoval mi vidět všechno kolem. Vlevo jsem viděl přicházet něco, co jsem měl nejdřív za zvíře, a protože je v Rusku mnoho medvědů, a zvlášť v tomhle kraji, myslel jsem si, a podle vzhledu toho tvora jsem si byl skoro jist, že je to medvěd, neboť šel po čtyřech. Mohl být deset nebo dvanáct kroků daleko a ještě jsem ho nemohl dobře rozeznat. Když byl už jen pět šest kroků daleko, poznal jsem, že je to člověk, a hned mě napadlo, že by to mohl být raněný, kterého přilákal oheň a chce se o něj podělit. Abych nebyl překvapen, postavil jsem se do střehu, vzal jsem šavli, která ležela vedle mne vytažená z pochvy, a postoupil jsem dva kroky naproti a vpravo od něj a zavolal: „Kdo jsi?“ Zároveň jsem mu nasadil hrot šavle na záda, neboť jsem poznal, že je to Rus, pravý kozák s dlouhým vousem.

Hned zvedl hlavu a zaujal postoj otroka, chtěl mi líbat nohy a říkal mi: „Dobryj francuz!“5 a jiná slova, kterým jsem trochu rozuměl a která se říkají, když má člověk strach. Kdyby to byl mohl uhodnout, byl by viděl, že mám přinejmenším stejný strach jako on. Klekl si, aby mi ukázal, že má na tváři ránu šavlí. Všiml jsem si, že v té poloze mu hlava sahala až k mému rameni, takže musel měřit přes šest stop. Pokynul jsem mu, ať se přiblíží k ohni. Tu mi dal najevo, že má ještě jinou ránu. Byla to kulka, která mu vnikla do podbřišku; pokud jde o ránu šavlí, byla hrozná. Začínala mu nahoře na hlavě, šla po tváři až k bradě a ztrácela se ve vousech, jistý důkaz, že ten, kdo mu ji zasadil, nešetřil rukou. Lehl si na záda, aby mi ukázal střelnou ránu; kulka prošla skrz. V té poloze jsem se přesvědčil, že nemá zbraně. Pak si lehl na bok a už nic neříkal. Postavil jsem se naproti, abych ho pozoroval. Nechtěl jsem už usnout, neboť jsem chtěl ještě před rozedněním provést svůj záměr zapálit vůz a pak odejít. Ale tu mě najednou popadne jiná hrůza, když si pomyslím, že by v něm mohl být prach!

Sotva mě to napadne, unavený jak jsem, vstanu, jedním skokem přeskočím oheň i ubožáka, který ležel přede mnou, a utíkám přes dvacet kroků vlevo, ale zakopnu o kyrys, který mi ležel v cestě, a změřím zemi celou svou délkou. Měl jsem znovu štěstí, že jsem se při tom pádu nezranil, neboť jsem mohl narazit na nějaké trosky zbraní, a těch tam bylo mnoho rozházených; přesvědčil jsem se o tom, když se začalo rozednívat. Když jsem vstal, couval jsem a pořád jsem měl oči upřené na místo, které jsem právě opustil, jako bych si byl opravdu jist, že ve voze je prach a že vybuchne. Pomalu jsem se ze strachu vzpamatoval a vrátil se na místo, které jsem tak hloupě opustil, neboť dvacet kroků daleko jsem nebyl o nic bezpečnější než u ohně.

Vzal jsem hořící kusy dřeva a opatrně je přenesl na místo, kde jsem upadl; pak jsem vzal kyrys, o který jsem zakopl, abych jím nabíral sníh a uhasil oheň. Ale sotva jsem se do té práce pustil, ozvalo se troubení, a když jsem pozorně naslouchal, snadno jsem poznal polnice ruské jízdy, které mi oznamovaly, že nejsem daleko od nich. Při tom národním zvuku jsem viděl, jak kozák zvedl hlavu. Pozorně jsem si ho prohlížel a snažil se mu vyčíst z obličeje, na co myslí, neboť oheň ještě svítil dost, aby bylo vidět jeho rysy. Zdálo se, že i on chce vyčíst z mé tváře, jaký dojem na mě ten nečekaný zvuk udělal. Tak jsem mohl vidět, jak ošklivý ten člověk byl: herkulovská postava, šilhavé oči zapadlé pod nízkým a vystouplým čelem; vlasy a vous, ryšavé a hrubé jako žíně, dodávaly jeho rysům divoký ráz. V tu chvíli se mi zdálo, že hrozně trpí svou ranou, neboť se svíjel jako člověk, který má silnou koliku, a chvílemi skřípal zuby, které se podobaly tesákům.

Přerušil jsem svou práci, a protože jsem už nevěděl, co dělat, poslouchal jsem tupě tu divokou hudbu, když se najednou ozve za mnou jiný hluk. Otočím se; posuďte mé zděšení: to se otevírá vůz jako hrob a vidím, jak se z jeho dna zvedá postava neobyčejné velikosti, bílá jako sníh od nohou až k hlavě, podobná duchu Komtura z Kamenné6 hostiny, která jednou rukou drží víko vozu a v druhé obnaženou šavli. Při zjevení takové postavy couvnu o pár kroků a tasím šavli. Dívám se na ni beze slova a čekám, až promluví první; ale vidím, že můj přízrak má potíže, když se snaží zbavit velkého límce staženého přes hlavu. Ten límec patřil k bílému plášti, který mu bránil vidět, co je kolem, a protože to dělal rukou, v níž držel šavli, nemohl si uvolnit hlavu, aniž by riskoval, že na něj spadne víko vozu, které držel levou rukou.

Konečně jsem prolomil ticho a zeptal se ho nejistým hlasem:

„Jste Francouz?“

„No ovšem, že jsem Francouz, to je mi ale zatracená otázka! Stojíte tam,“ řekl mi, „jak svěcená svíčka! Vidíte, že mám potíže, a nepomůžete mi z mé rakve! Vidím, kamaráde, že jste měl strach!“

„Ano, to je pravda, ale protože jste mohl být živý tvor jako ten, který právě leží u ohně!“

Během té rozmluvy jsem mu pomohl vylézt. Sotva byl na zemi, zbavil se svého velkého pláště. Posuďte mé překvapení a mou radost, když jsem v tom přízraku poznal jednoho z nejstarších bručounů7 od granátníků Staré gardy, jednoho ze svých dávných kamarádů, který se jmenoval Picart, Picart jménem a Pikard rodem, kterého jsem neviděl od naší poslední přehlídky před císařem v Kremlu, svého starého kamaráda, s nímž jsem se učil válčit, neboť když jsem vstoupil k vélitům, byl jsem u roty, k níž patřil, a v témž družstvu. Byl jsem s ním v bitvách u Jeny, Pułtusku, Jílového8, Heilsbergu a Friedlandu. Pak jsem se s ním po tilsitském míru rozloučil, abych ho znovu našel později, roku 1808 na španělských hranicích, v táboře u Mory, kde byl pět měsíců pod mým velením, neboť jsem byl kaprálem a náhoda ho přivedla do mého družstva,9 a od té doby jsme prodělali ostatní tažení spolu, ačkoli už nebyl od téhož pluku.

Picart mě jen ztěžka poznal, tak jsem byl změněný a ubohý, a kvůli mé medvědí kůži, zbytku mého úboru a kvůli noci. Dívali jsme se na sebe s úžasem, já, že ho vidím dost čistého a zdravého, a on, že mě nachází tak hubeného a, jak mi říkal, podobného Robinsonu Crusoeovi. Konečně prolomil ticho: „Řekněte mi tedy,“ řekl mi, „krajane, pane seržante, jak chcete, jakou náhodou nebo jakým neštěstím mám to štěstí, že vás najdu tady v noci a samotného ve společnosti toho ošklivého Kalmyka, neboť to Kalmyk je; dobře se na něj podívejte: podívejte se na jeho oči! Je tu od včerejška od pěti hodin, ale za nějakou dobu zmizel. Proto se divím, že ho vidím zase.“

Vyprávěl jsem Picartovi, jak jsem ho uviděl a jak mě vylekal. „A vy,“ řekl mi, „krajane, jak jste sem u čerta v noci spadl?“ — „Než vám to budu vyprávět, zeptám se vás nejdřív, jestli nemáte kousíček něčeho, co byste mi dal k jídlu.“ — „Ano, pane seržante, kousek suchara!“ Hned otevřel tornu a vytáhl z ní kus suchara velký jako dlaň, dal mi ho a já ho hned zhltl, neboť jsem od 27. října chleba nejedl.10 Když jsem hltal suchar, řekl jsem mu: „Picarte, máte kořalku?“ — „Ne, krajane.“ — „A přece se mi zdá, že ji cítím.“ — „Máte pravdu,“ odpověděl mi, „neboť včera, když se ten vůz, který vidíte, vyloupil, byla v něm láhev. Nemohli se dohodnout, kdo ji vypije. Rozbila se a vyteklo to.“ Řekl jsem mu, že bych rád znal to místo. Ukázal mi ho; tu jsem nabral sníh s kořalkou, jako předtím zmrzlou koňskou krev. „To není hloupé!“ řekl Picart. „Na to jsem nepomyslel. V tom případě jí najdeme tolik, že se opijeme, neboť v tom voze bylo prý několik lahví!“

Kus suchara, který jsem snědl, a pár hrstí sněhu s kořalkou mi velmi prospěly. Pak jsem mu vyprávěl všechno, co se mi od předešlého večera stalo. Picart poslouchal a nemohl tomu uvěřit; ale ještě hůř nesl, když jsem mu podrobně vylíčil bídu a stav armády, jeho pluku a celé císařské gardy vůbec. Ti, kdo budou číst tento deník, se budou divit, že Picart o tom všem nic nevěděl: tady je důvod.

Vysvětlivky

  1. pontonová kolona — Kolona vozů s čluny (pontony) a mostním materiálem. Napoleon ji v Orši dal spálit, aby uvolnil koně pro dělostřelectvo; pontonýři si však zachránili nářadí a polní kovárny.↩︎

  2. medvědice — Vysoká čepice z medvědí kožešiny, kterou nosili granátníci gardy.↩︎

  3. François Joseph Lefebvre (1755–1820). Maršál od roku 1804, vévoda gdaňský, roku 1812 velitel Staré gardy.↩︎

  4. Břízy jsou stromy, které v Rusku dorůstají nesmírné výšky. (Pozn. aut.)↩︎

  5. Dobrý Francouz! (Pozn. aut.)↩︎

  6. Kamenná hostina — Don Juan aneb Kamenná hostina, Molièrova komedie (1665), v níž si pro hříšníka přijde socha zavražděného komtura.↩︎

  7. bručoun — Francouzsky grognard, přezdívka starých vojáků gardy: císař jim trpěl, že na všechno brblají, a oni za ním přesto šli kamkoli.↩︎

  8. Pruské Jílové — Pruské Jílové, německy Preußisch Eylau, dnes Bagrationovsk; bitva 8. února 1807 mezi Napoleonem a Rusy skončila nerozhodně a s obrovskými ztrátami. Bourgogne v ní bojoval.↩︎

  9. V táboře u Mory, kde jsme byli s císařem a s částí každého sboru gardy, dali staré granátníky na stravu do našich družstev; tak jsem se stal Picartovým kaprálem. (Pozn. aut.)↩︎

  10. Jen kousek, který mi dal Grangier ve Smolensku 10. listopadu. (Pozn. aut.)↩︎