Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
VI. Neklidná noc
Shledání s přáteli. — Odchod ze Smolenska. — Nutná oprava. — Bitva u Krasného. — Dragoun Melet
Můj průvodce zmizel, aniž jsem si toho všiml, takže jsem se najednou ocitl bez orientace. Tehdy jsem znovu litoval, že jsem opustil pluk. Bylo se však třeba nějak rozhodnout, a protože chvíli předtím, než jsem spadl do sklepa, přestal padat sníh, díval jsem se, jestli nenajdu stopy svých kroků. Pak jsem si vzpomněl, že musím mít hradbu stále po pravé ruce. Po chvíli chůze jsem poznal místo, kde jsem potkal Bádence, ale abych se v tom ujistil a poznal ho, až bude světlo, udělal jsem pažbou pušky do sněhu dva velké hluboké kříže a šel jsem dál.
Mohla být půlnoc; ve sklepě jsem strávil skoro hodinu a mráz mezitím značně zesílil.
Vlevo jsem sice viděl ohně, ale neodvažoval jsem se jít tím směrem, abych se nezabil pádem do děr zakrytých sněhem. Šel jsem dál, stále po hmatu a se skloněnou hlavou, abych viděl, kam šlapu. Už chvíli jsem pozoroval, že cesta klesá, a o kus dál jsem ji našel zatarasenou dělovými lafetami, které chtěli nejspíš dopravit na hradbu. Když jsem byl dole, nemohl jsem rozeznat směr, taková byla tma, takže jsem si musel sednout na zadek jedné lafety, abych si odpočinul a zkusil zjistit, kudy se dát.
V tom svízelném postavení, s puškou mezi koleny a s hlavou opřenou do dlaní, ve chvíli, kdy jsem ke své škodě měl usnout, nejspíš navždy, uslyšel jsem neobyčejné zvuky. Vstal jsem, celý ohromený, když jsem si uvědomil, jakému nebezpečí jsem se právě vystavil, když jsem se poddával spánku. Pak jsem napínal pozornost, abych poznal, odkud ty zvuky přicházejí, ale už jsem nic neslyšel. Tu jsem si myslel, že se mi to zdálo, nebo že to bylo nebeské varování, aby mě zachránilo. Hned jsem nabral odvahy, vykročil po hmatu a nazdařbůh jsem překračoval nesčetné překážky, které mi stály v cestě.
Když se mi konečně podařilo, a několikrát jsem si přitom málem zlámal nohy, nechat za sebou všechno, co mi bránilo v cestě, odpočíval jsem chvíli, abych popadl dech a mohl vystoupit po protějším svahu, když mě týž hluk, který mě probudil, znovu přiměl zvednout hlavu. Ale to, co slyším, je harmonie! To jsou hluboké tóny varhan, ještě vzdálené, a v tuto noční hodinu, samotnému a na takovém místě, na mě působí dojmem, který bych nedovedl popsat. Hned vykročím a zrychlím krok směrem, odkud ty zvuky přicházejí. V okamžiku jsem venku z prohlubně, která mě držela. Nahoře udělám ještě pár kroků a zastavím se; byl nejvyšší čas! Ještě pár kroků a bylo by po mně! Byl bych spadl z hradby z výšky přes padesát stop na břeh Borysthena, kde jsem naštěstí zahlédl oheň tábořiště, a ten mě zastavil.
Zděšen nebezpečím, kterému jsem právě unikl, jsem couvl o pár kroků a znovu se zastavil a naslouchal, ale už jsem nic neslyšel. Vydal jsem se znovu na cestu, zahnul vlevo a v okamžiku jsem měl to štěstí, že jsem znovu našel prošlapanou cestu. Pokračoval jsem dál, ale pomalu a opatrně, se vztyčenou hlavou a stále jsem naslouchal, ale protože jsem už nic neslyšel, nakonec jsem se přesvědčil, že to byl výplod mé rozrušené obrazotvornosti, neboť v tak svízelném postavení, v jakém jsme byli my i obyvatelé, kterých bylo málo, nebyla žádná hudba možná, a už vůbec ne v takovou hodinu.
Jak jsem šel a přemýšlel, narazila má pravá noha, která už začínala omrzat a bolela mě, na něco tvrdého, až jsem bolestně vykřikl a natáhl se, jak jsem byl dlouhý, na mrtvolu, tváří skoro na její tvář. Ztěžka jsem vstal. Přes tmu jsem poznal, že je to dragoun, neboť měl ještě na hlavě přilbu, upevněnou podbradníky, a plášť, na který upadl, nejspíš teprve nedávno.
Výkřik bolesti, který jsem vydal při pádu, uslyšel kdosi vpravo ode mne a zavolal na mě, ať jdu k němu, a dal mi na srozuměnou, že na mě už dlouho čeká. Překvapen a rád, že na místě, kde jsem se myslel sám, někoho najdu, šel jsem směrem, odkud hlas přicházel. Čím víc jsem se blížil, tím víc se mi zdálo, že ho poznávám. Zavolal jsem na něj: „Jsi to ty, Beloque?“1 — „Ano!“ odpověděl mi, a když jsme se navzájem poznali, byl stejně překvapený jako já, že se potkáváme v takovou hodinu na tak smutném místě, a nevěděl o nic víc než já, kde je. Původně si mě spletl s kaprálem, který šel pro muže od služby, aby přenesli nemocné z jeho roty, které nechali při příchodu u městské brány; ten pak s několika muži, kteří měli ty nemocné nést a pomáhat jim v chůzi, šel po hradbě, aby se vyhnul výstupu po ledovém svahu. Ale když došli sem, byli nemocní příliš slabí, aby šli, a muži od služby už je nemohli nést, a tak padli na místě, kde jsem je viděl. Když se první, koho poslal do tábora, nevrátil, poslal postupně i ty dva další, takže zůstal sám. Byli to právě ti muži, které jsme při příchodu nechali v baráku, kde jsem pak jednoho našel mrtvého.
Vyprávěl jsem mu, jak jsem zabloudil; mluvil jsem mu o svém dobrodružství ve sklepě, ale neodvažoval jsem se mu říct o hudbě, kterou se mi zdálo, že slyším, ze strachu, že by mi řekl, že jsem nemocný. Prosil mě, abych u něj zůstal; to jsem měl na mysli i já. Za chvíli se mě zeptal, proč jsem vykřikl; slyšel to. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se překotil přes dragouna a jak se má tvář dotkla jeho. „Tak ses tedy bál, můj ubohý příteli?“ — „Ne,“ odpověděl jsem mu, „ale moc to bolelo!“ — „To je velké štěstí,“ řekl mi, „že sis udělal tak zle, až jsi vykřikl, jinak bys prošel, a já bych tě nemohl vidět!“
Jak jsme hovořili, přecházeli jsme sem a tam, abychom se zahřáli, a čekali, až přijdou muži, kteří měli přenést nemocné, kteří leželi jeden vedle druhého na ovčí kůži, přikrytí pláštěm a kabátcem toho, koho svlékli v baráku, a nejevili už velké známky života. „Obávám se,“ řekl mi Beloque, „že s jejich přenášením nebudeme mít práci!“ Opravdu bylo chvílemi slyšet, že chtějí mluvit nebo dýchat, ale bylo snadné pochopit, že je to řeč umírajících.
Zatímco vedle nás bylo slyšet smrtelné chroptění, ta nadpozemská hudba, o které jsem si myslel, že existuje jen v mé obrazotvornosti, začala znovu, ale mnohem blíž. Upozornil jsem na to Beloqua a vyprávěl jsem mu, co se mi stalo poprvé a podruhé, když jsem ty libé zvuky slyšel. Tu mi vyprávěl, že od chvíle, kdy se zastavil, tu hudbu chvílemi slyšel a že tomu nemohl nijak porozumět; že chvílemi to dělalo pekelný rámus, a jestli se tím baví lidé, musejí mít v těle ďábla. Pak se ke mně přiblížil a řekl mi polohlasně, aby to nezaslechli ti dva muži, kteří nám umírali u nohou: „Drahý příteli, ty zvuky, které slyšíme, se velmi podobají hudbě smrti! Všechno kolem nás je mrtvé, a já mám předtuchu, že za pár dní budu mrtvý!“ Pak dodal: „Buď vůle Boží! Ale tolik trpět, jen aby člověk umřel! Podívej se na ty nešťastníky!“ a ukázal na ty dva muže ležící ve sněhu. Na to jsem neodpověděl nic, neboť v tu chvíli jsem myslel totéž co on.
Přestal mluvit a my jsme stále mlčky naslouchali, přerušováni jen namáhavým dechem jednoho z umírajících, když znovu prolomil ticho: „A přece,“ řekl mi, „ty zvuky, které slyšíme, jako by přicházely shora.“ Znovu jsme pozorně naslouchali; opravdu se zdálo, že to přichází odněkud nad našimi hlavami. Najednou hluk ustal; pak kolem nás zavládlo hrozné ticho. To ticho přerušil žalostný výkřik: byl to poslední vzdech jednoho z mužů, které jsme hlídali.
V tu chvíli se ozvou kroky; to přicházel kaprál s osmi muži, aby oba umírající odnesli, ale protože zbýval už jen jeden, odnesli ho hned. Přikryli ho svršky ostatních a odešli.
Bylo po jedné ráno; mráz polevil, neboť vítr už chvíli nebyl tak prudký, ale byl jsem tak unavený, že jsem už nemohl jít, a k tomu se mě zmocňovala taková ospalost, že mě Beloque cestou několikrát přistihl, jak stojím a spím vestoje.
Dal mi pokyny, jak najít Grangiera, neboť muži z jeho roty, kteří doprovázeli jediný furgon, který maršálovi zbyl, navštívili své kamarády a popsali jim, že furgon stojí u dveří domu, kde je maršál ubytován. Když jsme došli na místo, kde jsme sestupovali z hradby, abychom se dali směrem k táboru, kde byl pluk, oddělil jsem se od pohřebního průvodu a rozhodl jsem se jít novou cestou, kterou mi právě ukázali, v naději, že brzy dosáhnu cíle svého hledání.
Šel jsem sám teprve chvilku, když se ta prokletá hudba ozvala znovu. Hned se zastavím, zvednu hlavu, abych lépe slyšel, a zahlédnu před sebou světlo. Zamířím ke světlému bodu, ale cesta klesá a světlo zmizí. Přesto jdu dál, ale za chvíli mě zastaví zeď a musím se vrátit; zahnu vpravo, vlevo; konečně se ocitnu v ulici, uprostřed rozvalených domů. Jdu dál velkými kroky a stále mě vede hudba. Na konci ulice vidím osvětlenou budovu; odtud přicházejí ty hluboké tóny, které pořád znějí. Jdu přímo k ní, a po několika zacházkách mě zastaví nízká zídka, která, jak se zdá, budovu obklopuje a v níž poznávám kostel.
Protože se nechci dál unavovat hledáním vchodu, rozhodnu se zídku přelézt, a abych se přesvědčil, že není příliš vysoká, ohledám puškou druhou stranu. Když vidím, že nemá víc než tři čtyři stopy, vylezu na ni a seskočím na druhou stranu. Moje nohy narazí na něco vypouklého, padnu na kolena; vstanu, aniž bych se zranil, udělám ještě pár kroků a cítím, že půda není rovná. Abych neupadl, opírám se o pušku. Brzy zjistím, že jsem uprostřed víc než dvou set mrtvol, sotva zasypaných sněhem. Zatímco postupuji, klopýtám a opírám se o pušku a nohy se mi boří a občas se zachytí mezi nohama a rukama těch, po nichž šlapu a kteří jsou, jak se zdá, srovnáni úhledně, aby udělali místo jiným, ozývají se truchlivé zpěvy. Zdá se mi, že je to zádušní mše. Vybavují se mi Beloqueova slova; polije mě pot, už nevím, co dělám ani kam jdu. Ocitnu se, nevím jak, opřený o zadní stěnu kostelního kůru.
Když jsem trochu přišel k sobě, přes ďábelský rámus, který pokračuje, jdu, jednou rukou opřený o zeď, a ocitnu se u dveří, které vidím otevřené a kterými vychází hustý kouř. Vejdu a ocitnu se mezi lidmi, které mám za stíny, tolik je tam kouře. Ti lidé dál zpívají a jiní hrají na varhany. Najednou vyšlehne velký plamen, kouř se rozplyne; dívám se, kde jsem a s kým; jeden ze zpěváků ke mně přistoupí a zvolá: „To je náš seržant!“ Poznal mě podle medvědí kůže, a já zase poznávám vojáky z roty; posuďte mé překvapení, když je vidím v takové veselosti! Chtěl jsem se jich na něco ptát, když jeden z nich přistoupil a podal mi stříbrnou nádobu plnou kořalky. Tu uhodnu, odkud se jejich veselost bere: byli všichni opilí!
Jeden, který byl méně opilý než ostatní, mi vyprávěl, že po příchodu šli na službu a cestou kolem míst, kde ještě stálo pár domů, viděli vycházet ze sklepa dva muže s lucernou, v nichž poznali Židy; hned se domluvili, že se tam po rozdílení potravin vrátí a podívají se, jestli tam nenajdou něco k jídlu, a pak že stráví noc v tomhle kostele, kterého si všimli; že se opravdu vrátili a našli ve sklepě soudek kořalky, pytel rýže a trochu suchara a deset kabátů neboli kožichů lemovaných kožešinou a čepice, mezi nimi rabínovu. Protože se do toho všeho navlékli, měl jsem je při vstupu za něco, čím nebyli. Byli s nimi i někteří hudebníci pluku, kteří, trochu v náladě, začali hrát na varhany; tak se vysvětlily ty libé zvuky, které mě tolik mátly.
Dali mi rýži, několik kousků suchara a rabínovu čepici, lemovanou nádhernou kožešinou z černé lišky. Rýži jsem si pečlivě uložil do torny. Čepici jsem si nasadil, a protože jsem si chtěl odpočinout, položil jsem před oheň prkno a lehl si na ně. Sotva jsem měl hlavu na torně, slyšeli jsme od dveří křik a nadávky; šli jsme se podívat, co by to mohlo být. Bylo to šest mužů s vozem, do kterého byl zapřažen bídný kůň, naloženým několika mrtvolami, které přišli složit za kostel k těm, po nichž jsem šlapal, protože země byla příliš tvrdá, aby se do ní kopaly jámy, a mráz je zatím uchovával. Řekli nám, že jestli to tak půjde dál, nebudou vědět, kam je dávat, protože všechny kostely slouží jako nemocnice a jsou plné nemocných, jimž nelze poskytnout péči; že zbývá už jen ten, kde jsme my, kde nikdo není a kam už několik dní ukládají mrtvé; že od chvíle, kdy se začalo objevovat čelo kolony Velké armády, nestačí odvážet lidi, kteří umírají chvíli po příchodu. Po tomto vysvětlení jsem si šel znovu lehnout; ošetřovatelé, neboť to byli oni, požádali, aby mohli strávit zbytek noci s námi a počkat do rána, než složí svůj náklad k ostatním; vypřáhli koně a zavedli ho do kostela.
Zbytek noci jsem spal docela dobře, ačkoli mě často budilo svědění havěti. Od té doby, co jsem byl zamořený, jsem ji ještě necítil tak jako tehdy; to se dá pochopit, neboť když jsem spal pod širým nebem, nehýbala se; ale tam, kde jsem byl, bylo dost teplo; toho využívala, aby mě žrala.
Ještě nebylo světlo, když mě probudil křik nešťastného hudebníka, který si právě zlomil nohu, když sestupoval po schodech od varhan, kde spal. Ti dole totiž v noci vytrhali část schodů, aby rozdělali oheň a ohřáli se, takže ubožák při sestupu upadl tak, že brzy chodit nebude; nejspíš se už nikdy nevrátil.
Když jsem se probudil, našel jsem skoro všechny vojáky, jak si na čepeli šavle opékají maso. Než se uvařila polévka, zeptal jsem se jich, kde vzali maso, nebo jestli se rozdávalo. Odpověděli mi, že ne, že je to maso koně od vozu s mrtvými, kterého zabili, zatímco ošetřovatelé spali; udělali dobře, bylo třeba žít.
O hodinu později, když už byla dobrá čtvrtina koně snědena, upozornil na to jeden z hrobníků své kamarády a ti na nás hřímali a vyhrožovali, že si budou stěžovat u vrchního ředitele nemocnic. Jedli jsme dál a odpovídali jim, že je škoda, že byl tak hubený a že jich nebylo půl tuctu, aby se mohlo rozdělit pluku. Odešli s výhrůžkami, a aby se pomstili, vysypali sedm mrtvol, které měli na voze, přímo do vchodu, takže jsme nemohli vyjít ani vejít, aniž bychom po nich šlapali.
Ti ošetřovatelé, kteří tažení neprodělali a kterým nikdy nic nechybělo, nevěděli, že už několik dní jíme koně, kteří nám přijdou pod ruku.
Bylo sedm hodin, když jsem se chystal vrátit k pluku. Nejdřív jsem muže, kterých bylo čtrnáct, upozornil, že se musíme shromáždit a dojít spolu a v pořádku. Předtím jsme snědli dobrou rýžovou polévku uvařenou ve vývaru z koniny. Potom, když si naložili na záda torny, do nichž zavřeli své velké židovské kožichy, vyšli jsme z kostela, který se už začínal plnit nově příchozími, nešťastníky i jinými, kteří strávili noc, jak mohli, a mnoha dalšími, kteří opouštěli své pluky v naději, že najdou něco lepšího. Hlad je hnal do všech koutů. Když vcházeli, nedávali pozor na mrtvoly, které zatarasovaly průchod; přecházeli přes ně jako přes klády, byly stejně tvrdé.
Když jsem byl na cestě, navrhl jsem svým mužům, jimž jsem vylíčil své dobrodružství ve sklepě, abychom ho šli navštívit; návrh byl přijat. Cestu jsme našli snadno, neboť prvním průvodcem nám byl muž, kterého Beloque nechal mrtvého, a pak dragoun, na kterého jsem upadl a kterého jsme našli bez pláště a bez bot. Když jsme prošli prohlubní s dělovými lafetami, kde jsem málem usnul, došli jsme na místo, kde jsem udělal značky do sněhu. Sestoupil jsem po svahu pomaleji než předešlého dne a došel ke dveřím, které jsme našli zavřené. Zaklepali jsme, ale nikdo neodpověděl. Hned je vyrazili, ale ptáčci byli pryč; našli jsme tam jen jediného člověka, tak opilého, že nemohl mluvit. Poznal jsem v něm Němce, který mě chtěl vyhodit. Byl zabalený do tlustého kožichu z ovčí kůže a jeden hudebník pluku mu ho vzal, přes všechnu snahu, s jakou ho bránil. Našli jsme tam několik vaků a jeden kufr; všechno to bylo v noci ukradeno, ale všechno bylo prázdné, stejně jako soudek, který přinesl bádenský voják a o kterém jsme poznali, že v něm byla jalovcová.
Než jsme se vydali zpátky do tábora, rozhlédl jsem se, kde jsem, a s překvapením jsem viděl, že jsem v noci hodně chodil, ale ušel jsem málo: jen jsem kroužil kolem kostela.
Vrátili jsme se do tábora. Cestou jsem potkal několik mužů z pluku a přidal je k těm, které jsem měl s sebou. Za chvíli jsem zdálky zahlédl jednoho poddůstojníka z pluku a podle bílé torny jsem v něm hned poznal toho, koho jsem hledal, Grangiera. Už jsem ho objímal, a on mě ještě nepoznal, tak jsem se změnil. Hledali jsme jeden druhého, neboť mi řekl, že od předešlého dne, hodinu po příchodu pluku, byl na místě, kde je pluk, aby mě hledal, ale že mu nikdo nemohl říct, kde jsem, a že kdybych měl trpělivost počkat, byl by mě odvedl, kde je ubytován, neboť na mě čekal s dobrou polévkou na posilněnou a se slámou na spaní. Šel se mnou až do tábora, kam jsem dorazil v pořádku s devatenácti muži. Za chvíli mi Grangier pokynul; šel jsem za ním, otevřel tornu a vytáhl kus vařeného hovězího masa, který si pro mě, jak řekl, schoval, a kus komisárku.
Dvacet tři dní jsem chléb nejedl, a tak jsem ho zhltl. Pak se mě zeptal na jednoho svého krajana, o kterém mu řekli, že je nebezpečně nemocný; mohl jsem mu říct jen to, že vešel do města, ale protože ho neviděl u pluku, musíme se jít podívat k městské bráně, kterou jsme vešli; že tam snad dostaneme nějaké zprávy, neboť mnoho nemocných, kteří nemohli vystoupit po ledovém svahu tam, kde byl pluk, zůstalo u bádenské stráže nebo v okolí. Hned jsme tam šli.
Šli jsme teprve chvilku, když jsme došli k dragounovi; tentokrát ho nechali skoro nahého, nejspíš aby se přesvědčili, jestli nemá pás s penězi. Ukázal jsem mu sklep a došli jsme k bráně, kde nás ohromilo množství mrtvých, které jsme tam viděli; u bádenské stráže leželi čtyři muži gardy, kteří zemřeli v noci a které důstojník stráže nedovolil svléknout; řekl nám také, že ve strážnici má ještě dva, o kterých si myslí, že jsou od gardy; vešli jsme dovnitř, abychom je viděli; byli bez vědomí: první byl myslivec, druhý, který měl tvář zakrytou kapesníkem, byl od našeho pluku. Když mu Grangier odkryl tvář, byl nesmírně překvapen, že poznává toho, koho hledá. Pospíšili jsme si, jak jsme mohli, abychom mu pomohli; sundali jsme mu šavli a patrontašku2, které měl ještě na sobě, i nákrčník, a snažili jsme se mu dát spolknout pár kapek kořalky; otevřel oči, aniž nás poznal, a za chvíli mi skonal v náručí. Otevřeli jsme jeho tornu; našli jsme v ní hodinky a různé drobnosti, které si Grangier uschoval, aby je poslal na památku jeho rodině, bude-li mít to štěstí a uvidí Francii, neboť byl z téhož místa co on; myslivce jsme uložili do co nejlepší polohy a ponechali jsme ho jeho nešťastnému osudu. Co jsme mohli dělat?
Grangier mě dovedl na svou stráž; za chvíli ho vystřídali myslivci; než jsme odešli, nezapomněli jsme jim doporučit muže od jejich pluku, kterého jsme právě opustili. Seržant hned poslal čtyři muže, aby si pro něj došli: nejspíš byl mrtvý, když přišli, neboť všichni, kdo se ocitli v tom stavu, umírali hned, jako by se udusili.
Vrátili jsme se k pluku a zbytek dne jsme strávili tím, že jsme dávali do pořádku zbraně, hřáli se a povídali si. Během dne jsme zabili několik koní, které nám naši muži přivedli, a rozdělili jsme si je; rozdalo se také trochu žitné mouky a trochu krupice, v níž bylo skoro stejně slámy a žitných zrn.
Nazítří ve čtyři hodiny ráno nás postavili do zbraně a vyrazili jsme čtvrt míle před město, kde jsme přes krutý mráz stáli v bojovém šiku až do bílého dne. V dalších dnech jsme dělali totéž, neboť ruská armáda manévrovala po naší levé ruce.
Byli jsme ve Smolensku už tři dny a nevěděli jsme, zda máme v tom postavení zůstat, nebo pokračovat v ústupu. Zůstat, říkalo se, není možné. Proč tedy neodejít, místo abychom zůstávali ve městě, kde nejsou domy, kde bychom se ukryli, ani potraviny, kterými bychom se živili? Čtvrtý den, když jsme se jako v předešlých dnech vraceli z ranního postavení a byli jsme už blízko svého tábora, zahlédl jsem důstojníka od jednoho řadového pluku, ležícího před ohněm; vedle něho bylo několik vojáků; chvíli jsme se na sebe dívali jako dva lidé, kteří se občas viděli a snaží se poznat pod cáry, do nichž jsme byli oblečeni, a pod špínou mé tváře. Zastavím se, on vstane, přistoupí ke mně a řekne: „Nemýlím se?“ — „Ne,“ řekl jsem mu. Poznali jsme se a objali, aniž jsme vyslovili svá jména.
Byl to Beaulieu,3 můj kamarád, se kterým jsem sdílel lůžko u vélitů, když jsme byli ve Fontainebleau. Jak jsme oba byli změnění a ubozí! Neviděl jsem ho od bitvy u Wagramu, kdy s jinými vélity odešel z gardy, aby se stal důstojníkem u řadové pěchoty. Zeptal jsem se ho, kde je jeho pluk; místo odpovědi mi ukázal orla uprostřed pyramidy zbraní; bylo jich ještě třicet tři; on byl jediným důstojníkem, kromě plukovního chirurga; z ostatních velká část padla v bojích, ale víc než polovina zemřela bídou a mrazem; několik jich zabloudilo.
Beaulieu byl kapitánem; řekl mi, že má rozkaz jít za gardou. Zůstal jsem s ním ještě chvíli, a protože neměl potraviny, rozdělili jsme se jako bratři o rýži, kterou jsem dostal od mužů, které jsem potkal v kostele v noci našeho příchodu. Byl to ten největší důkaz přátelství, jaký lze kamarádovi dát v postavení, kdy se ani za zlato nedalo nic najít.
Čtrnáctého ráno odjel císař ze Smolenska s pluky granátníků a myslivců; šli jsme za nimi o něco později jako zadní voj a nechali za sebou sbory prince Evžena, Davouta a Neye, ztenčené na hrstku lidí; při odchodu z města jsme přešli Svaté pole, jak mu říkají Rusové. Kousek za Korytní4 je dost hluboká rokle se strmými svahy; museli jsme se zastavit, aby ji mohlo přejít dělostřelectvo, a já jsem vyhledal Grangiera a jiného přítele a navrhl jim, abychom ji přešli a šli napřed, abychom při čekání nezmrzli; na druhé straně jsme se museli zase zastavit a všimli jsme si tří mužů u mrtvého koně; dva z nich stáli a zdáli se opilí, tak se potáceli. Třetí, Němec, ležel na koni. Ten nešťastník, umírající hlady, nemohl z koně nic uříznout a snažil se do něj zakousnout; nakonec v té poloze skonal mrazem a hladem. Ti dva ostatní, dva husaři, měli ústa a ruce zakrvácené; promluvili jsme na ně, ale nedostali jsme od nich žádnou odpověď: dívali se na nás se smíchem, z něhož šla hrůza, a drželi se pod paží, a šli si sednout k tomu, kdo právě zemřel, kde nejspíš nakonec usnuli navždy.
Šli jsme dál po kraji silnice, abychom se dostali na čelo kolony a tam počkali na svůj pluk u nějakého opuštěného ohně, pokud budeme mít to štěstí, že nějaký najdeme. Potkali jsme husara, myslím od 8. pluku, který zápasil se smrtí, vstával a hned zase padal. Ačkoli jsme měli k pomoci jen málo prostředků, šli jsme k němu, ale právě padl, aby už nevstal. Tak bylo každou chvíli třeba překračovat mrtvé a umírající.
Jak jsme šli dál, třebaže velmi obtížně, po pravé straně silnice, abychom předešli konvoje, uviděli jsme vojáka od řadové pěchoty, který seděl u stromu s malým ohníčkem: rozpouštěl v kotlíku sníh, aby v něm uvařil játra a srdce koně, kterému rozpáral břicho. Řekl nám, že když z něj nemohl uříznout maso, udělal bodákem díru do břicha a odtud vytáhl to, co se chystal vařit.
Protože jsme měli rýži a krupici, navrhli jsme mu, aby nám půjčil kotlík, abychom je v něm uvařili, a že je sníme spolu. S radostí přijal. A tak jsme z rýže a krupice, v níž bylo stejně tolik slámy, uvařili polévku, kterou jsme ochutili kouskem cukru, který měl Grangier v torně, neboť jsme ji nechtěli solit prachem, protože jsme neměli sůl. Zatímco se naše polévka vařila, opékali jsme na špičkách šavlí kousky koňských jater a ledviny, které nám připadaly lahodné. Když byla naše rýže napůl uvařená, snědli jsme ji a připojili se k pluku, který nás už předešel. Téhož dne nocoval císař v Korytni, a my o kus dál, v lese.
Nazítří se vyrazilo časně ráno, abychom dosáhli Krasného, ale než jsme do toho města došli, zastavilo čelo císařské kolony pětadvacet tisíc Rusů, kteří zatarasili silnici. První z armády, kdo je zahlédli, byli osamělí muži, kteří se hned stáhli k prvním plukům gardy, ale většina, méně zastrašená nebo zdatnější, se seskupila a postavila se nepříteli. Bylo i několik lhostejných nebo nešťastných, kteří se, aniž si toho všimli, vrhli přímo mezi ně.
Granátníci a myslivci gardy se zformovali do sevřených kolon po divizích a hned postoupili proti masě Rusů, kteří se je neodvážili čekat, ustoupili a nechali průchod volný; ale zaujali postavení na výšinách vlevo od silnice a vypálili několik salv z děl. Při hluku děl, protože jsme byli vzadu, jsme zrychlili krok a dorazili ve chvíli, kdy se několik děl stavělo do baterie, aby je zahnala. A při prvních výstřelech jsme viděli, jak mizí za výšinami, a šli jsme dál.
Při té příležitosti se stala věc, o které nemohu mlčet a o níž vím, protože jsem o ní slyšel mluvit, ale vyprávěla se jinak, a dokonce i jinak popsala.
Říkalo se, že ve chvíli, kdy se zahlédli Rusové, seskupily se první pluky gardy i štáb kolem císaře a tak se šlo, jako by nepřítel před námi nebyl; že hudba hrála píseň
Kde je nám lépe než v kruhu rodiny?
a že císař hudbu přerušil a nařídil hrát
Bděme nad spásou říše!
Ta věc, o které se vypráví, se opravdu stala, ale docela jinak, neboť se to stalo už ve Smolensku. Myslím, že se nemýlím, když říkám, že jsem o tom slyšel mluvit právě v den našeho odchodu z toho města.
Kníže z Neuchâtelu, tehdy ministr války, když viděl, že císař nevydává rozkaz k odchodu, a viděl neklid celé armády kvůli tomu, protože zůstat v tak smutném postavení nebylo možné, shromáždil několik hudebníků a nařídil jim, aby pod okny domu, kde byl císař ubytován, zahráli píseň
Kde je nám lépe než v kruhu rodiny?
Sotva začali, objevil se císař na balkoně a nařídil hrát
Bděme nad spásou říše!
což hudebníci přes svou bídu zahráli, jak uměli.
Za chvíli byl vydán rozkaz k odchodu na příští ráno. Jak věřit, že by nešťastní hudebníci, i kdybychom předpokládali, že stáli na pravém křídle pluku, což se od začátku našich pohrom už nevídalo, byli schopni foukat do nástrojů nebo hýbat prsty, které měli zčásti omrzlé? Ale ve Smolensku to bylo spíš možné, protože tam byl oheň a lidé se ohřívali.
Dvě hodiny po střetnutí s Rusy přijíždí císař do Krasného s prvními pluky gardy, s naším plukem a s fyzilíry-myslivci. Tábořili jsme za městem; hned po příchodu mě určili s patnácti muži na stráž ke generálu Roguetovi5, který byl ubytován ve městě, v bídném doškovém domě. Zřídil jsem stráž ve stáji a měl jsem se za velmi šťastného, že strávím noc pod střechou a u ohně, který jsme právě rozdělali; ale stalo se něco docela jiného.
Zatímco jsme byli v Krasném a kolem něj, obklíčila nás ruská armáda, prý devadesát tisíc mužů silná, neboť před námi, vpravo, vlevo i za námi byli samí Rusové, kteří si nejspíš mysleli, že s námi budou mít snadnou práci. Ale císař jim chtěl dát pocítit, že to není tak snadné, jak si myslí, neboť i když jsme byli nešťastní a umírali hladem a zimou, zbývalo nám ještě něco, co nás drželo: čest a odvaha. A tak se císař, unaven tím, jak ho pronásleduje to mračno barbarů a divochů, rozhodl, že se ho zbaví.
Večer po našem příchodu dostal generál Roguet rozkaz zaútočit v noci s částí gardy, s pluky fyzilírů-myslivců, granátníků, voltižérů a tiraillérů:6 v jedenáct hodin večer se vyslalo několik oddílů na průzkum, aby se dobře zjistilo postavení nepřítele, který držel dvě vesnice, před nimiž si zřídil tábor, a jehož směr se poznal podle rozmístění jeho ohňů; nejspíš se něčeho obával, neboť když jsme na něj zaútočili, část ho už byla připravena nás přijmout.
Mohla být jedna hodina ráno, když za mnou přišel generál a řekl mi se svým gaskoňským přízvukem: „Seržante, necháte tady kaprála a čtyři muže, aby hlídali můj byt a těch pár věcí, které mi zbyly; vy se vraťte se stráží do tábora k pluku; za chvíli budeme mít práci!“
Řeknu to upřímně, ten rozkaz mi radost neudělal; jistě to nebyl strach z boje, ale lítost, že přijdu o pár chvil odpočinku, který jsem tolik potřeboval.
Když jsem přišel do tábora, každý už chystal zbraně; našel jsem je odhodlané dobře bojovat; několik mi jich řeklo, že doufají, že najdou konec svého utrpení, protože déle už vydržet nemohou.
Byly dvě hodiny, když začal pohyb; vyrazili jsme ve třech kolonách: fyzilíři-granátníci, k nimž jsem patřil, a fyzilíři-myslivci tvořili prostřední, tirailléři a voltižéři pravou a levou. Byl mráz jako v předešlých dnech; šli jsme ztěžka přes pole, ve sněhu po kolena. Po půlhodině pochodu jsme se ocitli mezi Rusy, z nichž část se už chopila zbraní, neboť vpravo od nás, necelých osmdesát kroků, stála dlouhá linie pěchoty a vedla na nás vražednou palbu; jejich těžká jízda, kyrysníci v bílém s černými kyrysy, stála vlevo ve stejné vzdálenosti a vyla jako vlci, aby se navzájem povzbudili, ale neodvažovala se na nás vrhnout, a jejich dělostřelectvo uprostřed pálilo kartáči. To náš pochod nezastavilo, neboť přes jejich palbu a přes množství našich, kteří padali, jsme na ně udeřili útočným krokem a vnikli do jejich tábora, kde jsme bodáky způsobili hrozné krveprolití.
Ti, kdo byli dál, měli čas chopit se zbraní a přijít prvním na pomoc. Tehdy začal jiný druh boje, neboť zapálili svůj tábor i obě vesnice. Mohli jsme bojovat při záři požáru. Pravá a levá kolona nás předešly a vnikly do nepřátelského tábora z obou konců, zatímco naše kolona vnikala středem.
Zapomněl jsem říct, že ve chvíli, kdy jsme bubnovali útok a čelo naší kolony rozráželo Rusy a obracelo jejich tábor na útěk, narazili jsme na několik set Rusů ležících ve sněhu, o nichž jsme si mysleli, že jsou mrtví nebo těžce ranění. Minuli jsme je, ale sotva jsme je přešli, zvedli se se zbraněmi a vypálili, takže jsme se museli obrátit a bránit se. Naneštěstí pro ně přišel prapor, který tvořil zadní voj a kterého si nemohli všimnout. Byli chyceni mezi dvě palby; za necelých pět minut nežil ani jeden: je to válečná lest, které Rusové často užívají, ale tady se jim nevydařila.
První, kdo u nás padl, když jsme šli v koloně, byl nešťastný Beloque, ten, který mi ve Smolensku předpověděl svou smrt. Zasáhla ho kulka do hlavy a byl na místě mrtev; byl přítelem všech, kdo ho znali, a přes lhostejnost, kterou jsme měli ke všemu, i k sobě, všichni kamarádi Beloqua želeli.
Když jsme prošli ruským táborem a dostali se k vesnici a donutili je hodit část dělostřelectva do jezera, stáhlo se velké množství jejich pěšáků do domů, z nichž část hořela. Tam jsme bojovali zuřivě, muž proti muži. Krveprolití bylo strašné; byli jsme rozptýleni; každý bojoval na vlastní pěst. Byl jsem blízko našeho plukovníka, nejstaršího plukovníka ve Francii, který prodělal egyptská tažení. V tu chvíli ho vedl sapér, který ho podpíral pod paží; vedle něho byl i adjutant-major Roustan; byli jsme u vchodu do jakéhosi statku, kam se uchýlilo mnoho Rusů a kde je obkličovali muži našeho pluku; jako jedinou ústupovou cestu měli východ z velkého dvora, ale zavřený závorou, přes kterou museli přelézat.
Během té dílčí srážky jsem si na dvoře všiml ruského důstojníka na bílém koni, který bil plochou šavle své vojáky, kteří se tlačili k útěku a chtěli přeskočit závoru, a nenechávali mu žádnou možnost utéct. Nakonec se průchodu zmocnil, ale ve chvíli, kdy chtěl skočit na druhou stranu, zasáhla jeho koně kulka a padl pod ním, takže průchod se stal obtížným. Tehdy se ruští vojáci museli bránit. Od té chvíle byl boj ještě zuřivější. Při záři plamenů to byla už jen pravá jatka. Rusové i Francouzi leželi jeden na druhém ve sněhu a zabíjeli se zblízka.
Chtěl jsem se vrhnout na ruského důstojníka, který se vyprostil zpod koně a se dvěma vojáky se snažil utéct přes závoru; ale zastavil mě ruský voják dva kroky od ústí své pušky a vystřelil; nejspíš shořel jen prach na pánvičce, neboť kdyby rána vyšla, bylo by po mně; když jsem cítil, že nejsem raněn, ustoupil jsem o pár kroků od svého protivníka, který si myslel, že jsem těžce raněn, a klidně si znovu nabíjel. Adjutant-major Roustan, který byl u plukovníka a viděl mě v nebezpečí, ke mně přiběhl, vzal mě do náruče a řekl mi: „Můj ubohý Bourgogne, nejste raněn?“ — „Ne,“ odpověděl jsem mu. — „Tak ať ho neminete!“ To jsem měl na mysli i já. Kdyby mi puška selhala (což se kvůli sněhu stávalo často), byl bych se na něj vrhl s bodákem. Nedal jsem mu čas dobít, a už ho kulka prostřelila. Ačkoli smrtelně raněn, nepadl hned; couval, potácel se a díval se na mě výhrůžně, zbraň nepustil, a padl na koně důstojníka, který ležel u závory. Adjutant-major, který šel kolem něho, mu zasadil ránu šavlí do boku, která jeho pád uspíšila; v téže chvíli jsem se vrátil k plukovníkovi, kterého jsem našel zničeného únavou, bez síly velet; měl u sebe jen svého sapéra. Adjutant-major přišel se zakrvácenou šavlí a řekl nám, že aby prošel vřavou a dostal se k plukovníkovi, musel si prosekávat cestu šavlí, ale že přichází s bodnou ranou v pravém stehně. V tu chvíli zasáhla sapéra, který plukovníka podpíral, kulka do prsou. Plukovník si toho všiml a řekl mu: „Sapére, jste raněn?“ — „Ano, pane plukovníku,“ odpovídá sapér, vezme plukovníkovu ruku a dá mu ránu nahmatat, vloží mu prst do díry a řekne: „Tady, pane plukovníku!“ — „Tak odejděte!“ Sapér mu odpověděl, že má ještě dost síly, aby ho podpíral nebo zemřel s ním, nebo sám vedle něho, bude-li třeba. „Ostatně,“ dodal adjutant-major, „kam by šel? Vrhnout se do nepřátelské tlupy? Nevíme, kde jsme, a dobře vidím, že abychom se vyznali, budeme muset bojovat až do rána!“
Opravdu jsme byli úplně dezorientovaní, kvůli záři požáru; pluk bojoval na několika místech a po četách.
Sapér se ještě ani pět minut netiskl k zemi, když Rusové ve statku, které jsme těsně obkličovali, viděli, že shoří, a chtěli se vzdát: jeden raněný poddůstojník přišel pod krupobitím kulek s tím návrhem. Tehdy mě adjutant-major poslal nařídit, aby se přestalo střílet. „Přestat střílet!“ odpověděl mi jeden voják našeho pluku, který byl raněn, „ať přestane, kdo chce, ale když jsem raněn a nejspíš zahynu, přestanu střílet, až nebudu mít náboje!“
A opravdu, raněn jak byl kulkou, která mu přerazila stehno, a sedě ve sněhu, který barvil svou krví, nepřestal střílet, a dokonce žádal od ostatních náboje. Adjutant-major, když viděl, že jeho rozkazy nejsou plněny, přišel sám, prý z plukovníkova pověření. Ale naši vojáci, kteří bojovali jako zoufalci, ho neslyšeli a pokračovali. Rusové, když viděli, že pro ně není žádná naděje na záchranu, a neměli už nejspíš střelivo, aby se bránili, pokusili se vyrazit v houfu z budovy, do které se uchýlili a kde se už začínali péct, ale naši muži je donutili vrátit se. Za chvíli, když už to nemohli vydržet, zkusili to znovu, ale sotva bylo pár mužů na dvoře, budova se zřítila na ostatní, z nichž snad přes čtyřicet zahynulo v plamenech; ani ti, kdo vyšli, nedopadli lépe.
Po tom výjevu jsme sebrali své raněné a shromáždili se s nabitými zbraněmi kolem plukovníka a čekali na úsvit. Mezitím bylo kolem nás slyšet jen výstřely těch, kdo ještě bojovali jinde; k tomu se mísil křik raněných a nářek umírajících. Nic není smutnějšího než noční boj, při němž často dochází k velmi osudným omylům.
V tom postavení jsme čekali na úsvit. Když se rozednilo, mohli jsme se rozhlédnout a posoudit výsledek boje: celé prostranství, které jsme prošli, bylo poseto mrtvými a raněnými. Poznal jsem toho, kdo mě chtěl zabít: nebyl mrtev; kulka mu prošla bokem, kromě rány šavlí, kterou mu zasadil adjutant-major. Dal jsem ho uložit do lepší polohy, než v jaké byl, neboť bílý kůň ruského důstojníka, vedle něhož upadl a který se zmítal, mu mohl ublížit.
Vnitřek domů ve vesnici, kde jsme byli, nevím, jestli to bylo Kircova nebo Malierva, i ruský tábor a okolí byly pokryty mrtvolami, z nichž část byla napůl spálená. Náš velitel praporu pan Gilet měl kulkou přeražené stehno a za několik dní na to zemřel. Tirailléři a voltižéři ztratili víc lidí než my; dopoledne jsem potkal kapitána Débonneze, který byl z téhož místa jako já a velel rotě voltižérů gardy; přišel se zeptat, jestli se mi nic nestalo; vyprávěl mi, že ztratil třetinu roty a k tomu podporučíka, který byl vélitou, a seržant-majora, kteří padli mezi prvními.
Po tom krvavém boji se Rusové ze svých postavení stáhli, ale nevzdálili se, a my jsme zůstali na bojišti celý den a noc z šestnáctého na sedmnáctého, kdy jsme byli neustále v pohybu. Každou chvíli nás, aby nás drželi v pohotovosti, stavěli do zbraně; byli jsme stále ve střehu, nemohli jsme si odpočinout, ba ani se ohřát.
Po jednom takovém nástupu do zbraně, ve chvíli, kdy jsme byli všichni poddůstojníci pohromadě a mluvili o své bídě a o boji předešlé noci, přišel adjutant-major Delaitre, nejzlomyslnější a nejkrutější člověk, jakého jsem kdy poznal, který páchal zlo pro potěšení ze zla, vmísil se do našeho rozhovoru a, věc podivná, začal litovat tragického konce Beloqua, jehož ztrátu jsme oplakávali. „Ubohý Beloque!“ říkal, „velmi lituji, že jsem mu působil trápení!“ Nějaký hlas, nikdy jsem se nedozvěděl čí, mi pošeptal do ucha, ale dost nahlas, aby to slyšelo několik lidí: „Brzy umře!“ Zdálo se, že lituje zla, které páchal všem, kdo byli pod jeho velením, a hlavně nám poddůstojníkům; nebylo v pluku nikoho, kdo by si nepřál vidět ho odneseného dělovou koulí, a neříkalo se mu jinak než Petr Krutý.
Sedmnáctého ráno, sotva se rozednilo, jsme se postavili do zbraně, a když jsme se zformovali do sevřených kolon po divizích, vyrazili jsme zaujmout postavení u silnice, na opačné straně, než bylo bojiště, které jsme právě opustili.
Když jsme přišli, zahlédli jsme před sebou na návrší část ruské armády, opřenou o les. Hned jsme se rozvinuli do linie, abychom se k nim postavili čelem. Levým křídlem jsme se opírali o rokli, kterou přetínala silnice a ke které jsme stáli zády; ta cesta, úvozová a převýšená po stranách, mohla chránit a krýt před nepřátelskou palbou ty, kdo v ní byli. Pravé křídlo tvořili fyzilíři-myslivci, kteří měli čelo pluku na dostřel pušky od města. Před námi, dvě stě padesát kroků, stál pluk Mladé gardy, 1. voltižérský, v sevřené koloně po divizích, pod velením plukovníka Lurona. Dál vpředu a vpravo stáli staří granátníci a myslivci ve stejném šiku, totiž spolu se zbytkem císařské gardy, jízdou i dělostřelectvem, kteří se boje v noci z patnáctého na šestnáctého nezúčastnili. Celému tomu velel osobně císař, který byl pěšky. Postupoval pevným krokem jako v den velké přehlídky a postavil se doprostřed bojiště, naproti nepřátelským bateriím.
Ve chvíli, kdy jsme zaujímali postavení u silnice, abychom se seřadili k boji a postavili se nepříteli, šel jsem se dvěma přáteli, Grangierem a Leboudem7, za adjutant-majorem Delaitrem, a ve chvíli, kdy nás Rusové začínali zahlížet, vypálilo jejich dělostřelectvo, které nebylo dál než na poloviční dostřel, první salvu. První, kdo padl, byl adjutant-major Delaitre: koule mu ustřelila obě nohy, přesně nad koleny a nad jeho vysokými jezdeckými holinkami; padl bez výkřiku, ba ani nezasténal. V tu chvíli vedl koně za uzdu, kterou měl přehozenou přes pravou paži, a šel pěšky. Sotva padl, zastavili jsme se, protože tak, jak upadl, zatarasil úzkou pěšinu, po které jsme šli. Abychom mohli jít dál, museli jsme ho překročit, a protože jsem šel za ním, musel jsem to udělat.
Když jsem šel kolem, prohlédl jsem si ho: měl otevřené oči; zuby mu křečovitě cvakaly. Poznal mě a zavolal mě jménem. Přistoupil jsem, abych ho slyšel. Tu mi dost hlasitě řekl, i ostatním, kteří se na něj dívali: „Přátelé, prosím vás, vezměte mé pistole z pouzder u sedla mého koně a prostřelte mi hlavu!“ Ale nikdo se neodvážil prokázat mu tu službu, neboť v takovém postavení to služba byla. Aniž bychom mu odpověděli, prošli jsme a šli dál, a naštěstí, neboť jsme neušli ani šest kroků, když druhá salva, nejspíš z téže baterie, srazila tři další muže z těch, kdo šli za námi, a ty hned odnesli, stejně jako adjutant-majora.
Od úsvitu bylo vidět ruskou armádu, která ze tří stran, před námi, vpravo a za námi, se svým dělostřelectvem dělala, jako by nás chtěla obklíčit. V tu chvíli, chvíli poté, co adjutant-major padl, přijel císař; právě jsme dokončili svůj pohyb: tu začala bitva.
Nepřítel na nás svým dělostřelectvem posílal strašné salvy, které pokaždé rozsévaly smrt v našich řadách. My jsme měli na odpověď jen několik děl, která také každou ranou dělala v jejich řadách hluboké mezery; ale část našich byla brzy vyřazena. Mezitím naši vojáci přijímali smrt bez hnutí; v tom smutném postavení jsme byli až do dvou hodin odpoledne.
Během bitvy poslali Rusové část své armády zaujmout postavení na silnici za Krasným a odříznout nám ústup, ale císař je zastavil tím, že tam poslal prapor Staré gardy.
Zatímco jsme byli vystaveni nepřátelské palbě a naše síly se zmenšovaly množstvím mužů, které nám zabíjeli, zahlédli jsme za sebou a trochu vlevo trosky sboru maršála Davouta uprostřed mračna kozáků, kteří se je neodvažovali napadnout a které oni klidně rozháněli, jak šli k nám. Když byli za námi na silnici, všiml jsem si mezi nimi vozu markytána, v němž byla jeho žena a děti. Proletěla jím koule, která byla určena nám: v téže chvíli jsme slyšeli zoufalý křik ženy a dětí, ale nemohli jsme zjistit, jestli byl někdo zabit nebo raněn.
Ve chvíli, kdy trosky maršála Davouta procházely, opustili holandští granátníci gardy důležité postavení, které Rusové hned obsadili dělostřelectvem, a to bylo obráceno proti nám. Od té chvíle bylo naše postavení neudržitelné. Proti tomu postavení byl poslán jeden pluk, už si nevzpomínám který, ale musel ustoupit; jiný pluk, 1. voltižérský, který stál před námi, se pohnul zase on a dostal se až k úpatí baterií, ale hned je přišla zastavit masa kyrysníků, týchž, s nimiž jsme měli co dělat v noci z patnáctého a kteří se na nás tehdy neodvážili zaútočit. Tu se voltižéři stáhnou trochu vlevo od baterií, skoro naproti našemu pluku, a zformují se do čtverce; sotva byli zformováni, chtěla je jízda rozrazit, ale přivítala ji salva voltižérů zblízka, která jich srazila velké množství. Zbytek se obrátil a stáhl. Došlo k druhému útoku; dopadl stejně, takže strany čtverce, kam se kyrysníci vrhli, byly pokryty lidmi a koňmi; ale potřetí uspěli se dvěma děly nabitými kartáči, která pluk rozdrtila. Pak vnikli do čtverce a zbytek dorazili šavlemi: ti nešťastníci, skoro samí mladí vojáci, kteří měli zčásti omrzlé nohy a ruce a nemohli už zbraní použít k obraně, byli skoro všichni pobiti.
Ten výjev se odehrával před námi a nemohli jsme jim pomoci; jedenáct mužů se vrátilo; ostatní byli zabiti, raněni nebo zajati a šavlemi zahnáni do lesíka naproti nám; i sám plukovník,8 pokrytý ranami, a několik důstojníků padli do zajetí.
Zapomněl jsem říct, že ve chvíli, kdy jsme se řadili k boji, zavelel plukovník: „Prapory, generální směrovníci do linie!“, a že jsem šel jako generální směrovník pravého křídla našeho pluku; ale zapomněli nás odvolat zpátky, a protože jsem měl zásadu zůstávat na svém místě, ať bylo jakékoli, zůstal jsem v tom postavení, s pažbou pušky nahoru, skoro hodinu, a přes koule, kterým jsem mohl sloužit za terč, jsem se nehnul.
Mezitím, a ve chvíli, kdy ruské dělostřelectvo v našich řadách nejvíc pustošilo, dostal plukovník naléhavou potřebu (přirozenou potřebu); postavení a místo se pro takovou práci příliš nehodily, ale protože to spěchalo, rozhodl se, odešel asi šedesát kroků od pluku, a zadkem obrácen k nepříteli tu věc klidně vyřídil. Jestli ho něco obtěžovalo, byl to mráz, ale Rusové, kterým sloužil za terč, ho neznepokojovali, ačkoli je mohl dobře vidět, a když se z té polohy zvedal, zavelel: „Prapory a generální směrovníci na místa!“
Mohly být dvě hodiny a už jsme ztratili třetinu lidí, ale fyzilíři-myslivci byli na tom hůř než my: byli blíž městu a vystaveni vražednější palbě. Už půl hodiny byl císař pryč s prvními pluky gardy a šel po hlavní silnici; na bojišti jsme zůstali už jen my a několik čet různých sborů proti víc než padesáti tisícům nepřátel. V tu chvíli nařizuje maršál Mortier ústup, a hned začínáme svůj pohyb, ustupujeme krokem, jako na přehlídce, a ruské dělostřelectvo, které nás drtí kartáči, jde za námi. Když jsme ustupovali, brali jsme s sebou ty kamarády, kteří byli nejméně raněni.
Chvíle, kdy jsme opouštěli bojiště, byla strašná a smutná, neboť když naši ubozí ranění viděli, že je opouštíme uprostřed pole smrti a obklopené nepřáteli, zvlášť ti od 1. voltižérského, z nichž část měla nohy přeražené kartáči, viděli jsme několik, jak se ztěžka vlečou po kolenou a barví sníh svou krví; zvedali ruce k nebi a křičeli, až to rvalo srdce, a prosili nás o pomoc; ale co jsme mohli dělat? Týž osud nás čekal každou chvíli, neboť při ústupu jsme museli opouštět ty, kdo padali v našich řadách.
Když jsme procházeli místem, kde stáli fyzilíři-myslivci, kteří byli umístěni vpravo od nás a šli teď před námi, a protože náš druhý prapor, ten, k němuž jsem patřil, tvořil v té chvíli zadní voj a krajní levé křídlo ústupu, viděl jsem několik svých přátel, jak leží mrtví ve sněhu, strašlivě zmrzačení kartáči; mezi nimi byl jeden mladý poddůstojník, s nímž jsem byl důvěrně spřátelen: jmenoval se Capon; byl z Bapaume; měli jsme se za krajany.
Když jsme minuli místo fyzilírů-myslivců a byli u vstupu do města, uviděli jsme vlevo, deset kroků od silnice, u prvního domu, děla, která na naši ochranu pálila na postupující Rusy; podporovalo je a doprovázelo asi čtyřicet mužů, dělostřelců i voltižérů; byl to zbytek brigády generála Longchampse; ten vyšel z císařské gardy; byl tam se vším, co mu zbylo, aby je zachránil nebo s nimi zemřel.
Jakmile zahlédl našeho plukovníka, šel k němu s otevřenou náručí; objali se jako dva lidé, kteří se dlouho neviděli a snad se vidí naposledy. Generál se slzami v očích řekl našemu plukovníkovi a ukázal na obě děla a na hrstku mužů, která mu zbyla: „Podívej! Tohle mi zbylo!“ Prodělali spolu egyptská tažení.
Ta bitva přiměla Kutuzova9, vrchního velitele ruské armády, říct, že Francouzi, místo aby se dali zlomit krutou krajností, do níž se dostali, se o to zuřivěji vrhali na děla, která je drtila.
Anglický generál Wilson10, který byl v té bitvě přítomen, ji nazývá bitvou hrdinů; jistě ne proto, že tam byl on, neboť to slovo se hodí jen na nás, kteří jsme s několika tisíci muži bojovali proti celé ruské armádě, devadesát tisíc mužů silné.
Generál Longchamps musel se zbytkem svých mužů opustit děla, jejichž koně byli skoro všichni zabiti, a připojit se k našemu ústupu, využívaje terénních nerovností a domů, aby ustupoval a bránil se.
Sotva jsme začali vcházet do Krasného, postavili se Rusové se svými děly na saních k prvním domům a vypálili na nás několik kartáčových ran. Tři muži naší roty byli zasaženi. Jedna kartáčová koule, která zavadila o mou pušku a poškodila pažbu, když mi přitom přejela po rameni, zasáhla do hlavy mladého bubeníka, který šel přede mnou, a zabila ho, aniž by sebou škubl.
Krasnyj je rozdělen roklí, kterou je třeba přejít. Když jsme k ní došli, viděli jsme na dně stádo volů, kteří zemřeli hladem a zimou; byli mrazem tak ztvrdlí, že naši sapéři z nich nemohli sekerami nic usekat. Bylo vidět jen hlavy, a ty měly otevřené oči, jako by byli ještě živí; jejich těla pokrýval sníh. Ti voli patřili armádě a nemohli nás dohnat; velký mráz a nedostatek píce je zahubily.
Všechny domy toho bídného města i velký klášter, který tam je, byly plné raněných, kteří, když viděli, že je opouštíme Rusům, srdcervoucně křičeli. Museli jsme je ponechat surovosti divokého a nemilosrdného nepřítele, který ty nešťastné raněné svlékal, aniž by bral ohled na jejich postavení nebo rány.
Rusové nás stále pronásledovali, ale vlažně; několik děl ještě pálilo z levé strany silnice, ale nemohla nám příliš uškodit; cesta, po které jsme šli, byla úvozová; koule letěly nad ní a nemohly nás zasáhnout, a přítomnost hrstky jízdy, která nám zbyla a šla také vlevo od nás, jim bránila přiblížit se víc.
Když jsme byli čtvrt míle za městem, měli jsme trochu klidu; šli jsme smutní a mlčky a mysleli na své postavení a na nešťastné kamarády, které jsme museli opustit; zdálo se mi, že je ještě vidím, jak nás prosí o pomoc; když jsme se ohlédli, uviděli jsme několik těch nejméně raněných, skoro nahých, které Rusové už svlékli a pak opustili; měli jsme to štěstí, že jsme je zachránili, aspoň pro tu chvíli; honem jsme jim dali, co jsme mohli, aby se přikryli.
Večer nocoval císař v Ljadech, dřevěné vesnici; náš pluk se šel utábořit o kus dál. Když jsem procházel vesnicí, kde byl císař, zastavil jsem se u bídné boudy, abych se ohřál u ohně, který tam byl; měl jsem to štěstí, že jsem znovu potkal seržanta Guignarda, svého krajana, i s jeho maďarskou markytánkou, a snědl jsem s nimi trochu krupicové polévky a kus koniny, který mi vrátil trochu síly. Velmi jsem to potřeboval, neboť jsem byl slabý a dva dny jsem takřka nic nejedl. Vyprávěl mi, že během bitvy jejich pluk hodně utrpěl a značně se ztenčil, ale že to nic není proti nám, neboť věděl, kolik lidí jsme ztratili v boji v noci z patnáctého na šestnáctého a v tom osudném dni, který jsme právě prožili; že po všechny ty dny na mě hodně myslel a že je rád, že mě vidí se všemi údy v pořádku. Ptal se mě na kapitána Débonneze, ale nemohl jsem mu nic říct, protože jsem ho neviděl od rána šestnáctého. Rozloučil jsem se s ním a šel k pluku, který se už usadil u silnice; i ta noc byla velmi těžká, neboť padal mokrý sníh, který nás promáčel, k tomu silný vítr a málo ohně; ale to všechno není nic proti tomu, co uvidíme později.
Té zlé noci se k našemu ohni přišlo ohřát několik vojáků od tiraillérů; ptal jsem se jich na některé své přátele, hlavně na dva krajany, kteří byli se mnou u vélitů a byli v tom pluku důstojníky. Byl to pan Alexandre Legrand od Čtyř synů Aymonových z Valenciennes a druhý pan Laporte z Casselu u Lille; ten druhý byl zabit kartáčem; naštěstí se našel malý vozík s koněm, který odvedli z ruského tábora v den nočního boje, a v něm ho vezli.
Bylo asi kolem půlnoci, když mi jedna stráž našeho tábora vzkázala, že vidí jezdce, který jako by mířil k nám: hned jsem se se dvěma ozbrojenými muži rozběhl, abych se podíval, co by to mohlo být. V určité vzdálenosti jsem dobře rozeznal jezdce, před nímž šel pěšák, kterého jezdec, jak se zdálo, hnal násilím. Když byli blízko nás, jezdec se dal poznat: byl to dragoun gardy, který, aby opatřil potraviny sobě a koni, vnikl v noci do ruského tábora, a aby na něj nikdo nedbal, nasadil si přilbu ruského kyrysníka, kterého téhož dne zabil; tak prošel část nepřátelského tábora, odnesl otýpku slámy a trochu mouky, šavlí poranil jednu přední stráž a druhou povalil a vedl ji zajatou. Ten statečný dragoun se jmenoval Melet; byl z Condé; zůstal s námi zbytek noci. Říkal mi, že se nevystavuje nebezpečí kvůli sobě, ale kvůli svému koni, kvůli ubohému Kadetovi, jak mu říkal. Chtěl mu prý za každou cenu opatřit něco k jídlu, „neboť když zachráním koně, zachrání on zase mě.“ Bylo to už podruhé od Smolenska, co vnikl do ruského tábora. Poprvé odvedl koně v plném postroji.
Měl to štěstí, že se vrátil do Francie i s koněm, s nímž prodělal už tažení let 1806–1807 v Prusku a v Polsku, 1808 ve Španělsku, 1809 v Německu, 1810–1811 ve Španělsku a 1812 v Rusku, potom 1813 v Sasku a 1814 ve Francii. Jeho ubohý kůň padl u Waterloo, když prošel víc než dvanácti velkými bitvami, jimž velel císař, a víc než třiceti boji.
Během toho nešťastného tažení jsem ho potkal ještě jednou, jak uprostřed jezera seká sekerou díru do ledu, aby opatřil koni vodu. Jednou jsem ho zahlédl na střeše stodoly, která celá hořela, s nebezpečím, že ho pohltí plameny, a to zase kvůli koni, aby měl trochu slámy ze střechy na krmení, neboť pro koně nebylo o nic víc k jídlu než pro nás. Ubohá zvířata kromě toho, co trpěla krutým mrazem, musela okusovat stromy, aby se nasytila, dokud nám sama nebudou sloužit za potravu.
Ostatně Melet nebyl jediný, kdo se vystavoval nebezpečí tím, že vnikal do ruského tábora, aby opatřil potraviny; mnoho jich bylo chyceno a zahynulo takovým způsobem, buď rukou sedláků, když vnikali do vesnic míli nebo dvě vpravo či vlevo od silnice, nebo rukou partyzánů ruské armády, neboť všechny národy poddané té říši povstávaly hromadně a přicházely se připojit k hlavní armádě. Zkrátka bída byla tak velká, že bylo vidět, jak vojáci opouštějí pluk při sebemenší stopě po cestě, v naději, že najdou nějakou bídnou vesnici, pokud se tak dá nazvat shluk několika bídných bud postavených z kmenů, v nichž se nic nenašlo, neboť nikdy jsem se nedozvěděl, čím se sedláci živí, a ti, kdo se na takové výpravy odvážili, se někdy vraceli s kusem chleba černého jako uhel, plného kusů slámy dlouhých jako prst a ječných zrn, a k tomu tak tvrdého, že se do něj nedalo zakousnout, tím spíš, že jsme měli rty rozpraskané a rozštěpené mrazem. Za celé to nešťastné tažení jsem neviděl, že by z takových výprav někdo přivedl krávu nebo ovci; nevím tedy, z čeho ti divoši žijí, a musí mít málo dobytka, když se ho nedá najít ani trochu; zkrátka je to ďáblova země, neboť peklo je všude.
Vysvětlivky
Beloque byl jeden z mých přátel, seržant-vélita jako já. (Pozn. aut.)↩︎
patrontaška — Kožená brašna na náboje nošená na řemeni přes rameno.↩︎
Beaulieu byl bratr paní Vastové z Valenciennes, notář v Condé, mém rodišti. Po mém návratu ze zajetí roku 1814 mi ta dáma řekla, že její nešťastný bratr padl u Drážďan zasažen dělovou koulí. (Pozn. aut.)↩︎
Korytnja, malá vesnice. (Pozn. aut.)↩︎
François Roguet (1770–1846). Divizní generál, roku 1812 velitel divize gardy, k níž patřil Bourgognův pluk fyzilírů-granátníků.↩︎
tirailléři — Pluky lehké pěchoty Mladé gardy, sestavené od roku 1809 z nejlepších branců.↩︎
Leboude — Vlastním jménem Jean-François-Nicolas Leboutte (1784–1867), rodák z Lutychu, vélita gardy od roku 1804, za ruského tažení seržant-major fyzilírů-granátníků. Po roce 1815 sloužil v nizozemské a belgické armádě a dosáhl hodnosti generála. Autor jeho jméno píše po svém.↩︎
Plukovník Luron. (Pozn. aut.)↩︎
Michail Illarionovič Kutuzov (1745–1813). Polní maršál, od srpna 1812 vrchní velitel ruských vojsk. Zemřel v dubnu 1813 ve slezském Bunzlau.↩︎
sir Robert Wilson (1777–1849). Britský generál, roku 1812 britský komisař u ruské armády. Jeho zápisky o tažení vyšly roku 1860.↩︎