Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
V. Neštěstí
Rodinné drama. — Maršál Mortier. — Sedmadvacet stupňů mrazu. — Příchod do Smolenska. — Doupě lotrů
Když jsme vyšli z lesa a blížili se ke Gaře, bídné osadě o několika domech, zahlédl jsem nedaleko jeden z těch poštovních domů, o kterých jsem mluvil. Hned jsem na něj upozornil jednoho seržanta z roty, Alsasana jménem Mather, a navrhl jsem mu, abychom v něm strávili noc, kdyby se ovšem dalo dorazit mezi prvními, aby měl každý místo. Rozběhli jsme se, ale když jsme tam doběhli, byl tak plný vyšších důstojníků, vojáků a koní, že jsme přes všechnu snahu místo nesehnali, neboť se tvrdilo, že je uvnitř přes osm set lidí.
Zatímco jsme pobíhali sem a tam, abychom zjistili, zda se nedá proniknout dovnitř, předešla nás císařská kolona i náš pluk. Rozhodli jsme se tedy strávit noc pod břichy koní, uvázaných u vrat. Ti, kdo tábořili kolem, přišli několikrát, že stavení rozeberou, aby měli dřevo, z něhož bylo postaveno, na topení a na přístřešky, a slámu, která byla v jakési přepážce, již je třeba považovat za půdu. Bylo tam také mnoho suchého smolného jedlového dřeva.
Část slámy posloužila těm uvnitř na lůžko, a ačkoli leželi jeden na druhém, udělali si malé ohníčky, aby se ohřáli a upekli si koninu. Rozhodně nechtěli nechat své obydlí rozbourat a vyhrožovali těm, kdo přišli vytrhávat prkna, že po nich budou střílet. Dokonce několik těch, kdo vylezli na střechu, aby je strhávali, a už nějaká vzali, muselo slézt dolů, aby je nezastřelili.
Mohlo být jedenáct hodin v noci. Část těch nešťastníků spala; jiní si u ohňů hřáli údy. Ozval se nejasný hluk: oheň chytil na dvou místech stodoly, uprostřed a na jednom konci, u vrat naproti těm, u kterých jsme leželi my. Když je chtěli otevřít, koně uvázaní uvnitř, vyplašení plameny a dusící se kouřem, se vzpínali, takže si tam lidé přes všechnu snahu průchod neudělali. Chtěli se tedy vrátit k druhým vratům, ale plameny a kouřem se projít nedalo.
Zmatek dostoupil vrcholu; ti z druhé strany stodoly, kteří měli oheň jen z jedné strany, se v houfu vrhli na vrata, u nichž jsme venku leželi, a tím je otevření ještě víc znemožnili. Ze strachu, aby nemohl vejít nikdo další, je pevně zavřeli trámem položeným napříč; za necelé dvě minuty bylo všechno v plamenech; oheň, který začal ve slámě, na níž lidé spali, rychle přeskočil na suché dřevo nad jejich hlavami; několik mužů, kteří jako my leželi u vrat, je chtělo otevřít, ale marně, protože se otevírala dovnitř. Tehdy jsme byli svědky výjevu, který by se těžko líčil. Slyšeli jsme jen temné a děsivé vytí; nešťastníci, které stravoval oheň, strašlivě křičeli; lezli jeden po druhém, aby si prorazili cestu střechou, ale jakmile se dostal dovnitř vzduch, začaly si plameny razit cestu ven, takže když se objevili někteří napůl upálení, s hořícími šaty a hlavami bez vlasů, plameny, které šlehaly prudce ven a pak se kolébaly silou větru, je srážely zpátky na dno propasti.
Pak bylo slyšet už jen zuřivý křik, celý oheň se vlnil, jak se všichni ti nešťastníci v křečích zmítali a bránili se smrti: byl to pravý obraz pekla.
Na straně vrat, kde jsme byli my, se podařilo zachránit sedm mužů, které jsme vytáhli místem, kde bylo vytrženo prkno. První byl důstojník našeho pluku. I tak měl popálené ruce a roztrhané šaty; ostatních šest bylo na tom ještě hůř: víc jich zachránit nešlo. Několik jich seskočilo ze střechy, ale napůl upálení, a prosili, aby je někdo dorazil výstřelem. Ty, kdo se objevili potom na místě, kde jsme zachránili sedm, už vytáhnout nešlo, protože leželi napříč a byli už udušení kouřem a vahou dalších mužů, kteří na nich leželi; museli jsme je nechat uhořet s ostatními.
Při záři toho neštěstí se seběhli osamělí vojáci různých sborů, kteří tábořili kolem a umírali zimou u svých ohňů skoro stejně mrtvých jako oni, ne aby pomohli — bylo pozdě, a ostatně to skoro po celou dobu ani nešlo —, ale aby měli místo a ohřáli se a upekli si kus koniny na špičce bodáku nebo šavle. Když se na ně člověk díval, zdálo se, že to neštěstí je dopuštění Boží, neboť panovalo všeobecné mínění, že všichni, kdo se do té stodoly zavřeli, byli nejbohatší z armády, ti, kdo v Moskvě našli nejvíc diamantů, zlata a stříbra. Bylo vidět, jak se někteří přes svou bídu a slabost spojují s jinými, silnějšími, a vystavují se tomu, že se sami upečou, aby vytáhli mrtvoly a podívali se, zda nenajdou čím se odškodnit za své útrapy. Jiní říkali: „Dobře jim tak, kdyby nás byli nechali vzít střechu, nebylo by se to stalo!“ A jiní zase, natahujíce ruce k ohni, jako by nevěděli, že je hřejí svými mrtvolami stovky jejich kamarádů, a možná i příbuzných, říkali: „To je ale oheň!“ A bylo vidět, jak se třesou, už ne zimou, ale rozkoší.
Ještě nesvítalo, když jsem se s kamarádem vydal na cestu za plukem.
Šli jsme, aniž bychom spolu mluvili, ještě silnějším mrazem než předešlého dne, přes mrtvé a umírající, a přemýšleli o tom, co jsme právě viděli, když jsme dohnali dva vojáky od řadové pěchoty, kteří se každý zakusovali do kusu koniny, protože, jak říkali, kdyby čekali déle, maso by mrazem tak ztvrdlo, že by se už nedalo jíst. Ujišťovali nás, že viděli cizí vojáky (Chorvaty) z naší armády, jak vytahují z ohně stodoly celou upečenou mrtvolu, odřezávají z ní a jedí. Myslím, že se to během toho osudného tažení stalo několikrát, ačkoli jsem to nikdy neviděl. Jaký zájem by ti skoro umírající lidé měli nám to říkat, kdyby to nebyla pravda? Nebyla to chvíle na lhaní. Ostatně já sám, kdybych byl nenašel koninu, abych se nasytil, musel bych také jíst člověka, neboť musí člověk okusit zuřivost hladu, aby takové postavení dokázal posoudit: kdyby nebylo lidského masa, snědl by člověk i čerta, kdyby byl upečený.
Od našeho odchodu z Moskvy bylo každý den vidět za kolonou gardy hezký ruský kočár tažený čtyřmi koňmi; ale už dva dny byli jen dva, buď je zabili nebo ukradli, aby je snědli, nebo padli. V tom kočáře byla ještě mladá dáma, nejspíš vdova, se svými dvěma dětmi, dvěma slečnami, jednou patnáctiletou a druhou sedmnáctiletou. Ta rodina, která bydlela v Moskvě a o níž se říkalo, že je francouzského původu, podlehla naléhání jednoho vyššího důstojníka gardy a nechala se odvézt do Francie.
Snad měl v úmyslu se s tou dámou oženit, neboť ten důstojník byl už starý; zkrátka ta nešťastná a dojemná rodina byla jako my vystavena nejkrutějšímu mrazu a všem hrůzám bídy a musela ji snášet bolestněji než my.
Začínalo svítat, když jsme došli na místo, kde nocoval náš pluk; všeobecný pohyb armády už začal; už dva dny bylo snadno vidět, že pluky se ztenčily o třetinu a že část mužů, které bylo vidět jít ztěžka, podlehne ještě během dne, který právě začínal; za námi bylo vidět jít, nebo spíš se vléct, povozy, jimž měl náš pluk tvořit zadní voj; tam jsem zahlédl ještě kočár s tou nešťastnou rodinou. Vyjížděl z lesíka na silnici; doprovázelo ho několik sapérů a vyšší důstojník, který se zdál velmi sklíčený; když dojel na silnici, zastavil přesně na místě, kde jsem stál já; tehdy jsem uslyšel nářek a sténání; vyšší důstojník otevřel dvířka, vlezl dovnitř, chvíli mluvil, a za chvíli podal dvěma sapérům, které postavil ke kočáru, mrtvé tělo: byla to jedna z mladých slečen, která právě zemřela. Byla oblečena v šedých hedvábných šatech a přes ně v pelise z téže látky, lemované hermelínem. Ta osoba byla, ačkoli mrtvá, ještě krásná, ale hubená. Přes naši lhostejnost k tragickým výjevům nás tento dojal; já sám jsem byl pohnut k slzám, zvlášť když jsem viděl plakat toho důstojníka.
Ve chvíli, kdy sapéři odnesli tu mladou osobu a položili ji na krytý vůz, přiměla mě zvědavost podívat se do kočáru: viděl jsem matku a druhou slečnu, padlé jedna na druhou. Zdálo se, že jsou bez vědomí; zkrátka večer téhož dne už netrpěly. Byly myslím pohřbeny všechny tři v téže jámě, kterou vyhloubili sapéři nedaleko Valutina. Abych to dořekl, ten podplukovník, který si snad to neštěstí vyčítal, hledal smrt v různých bojích, které jsme svedli u Krasného1 i jinde. Několik dní po našem příchodu do Elbingenu2 v lednu zemřel žalem.
Ten den, 8. listopad, byl strašný, neboť jsme došli na místo pozdě, a protože jsme nazítří měli dojít do Smolenska, naděje, že najdeme potraviny a odpočinek — říkalo se, že tam máme zřídit kvartýry —, způsobila, že mnoho mužů přes krutý mráz a nedostatek všeho vynakládalo nadlidské úsilí, aby nezůstalo vzadu, kde by podlehlo.
Než jsme došli na místo, kde jsme měli tábořit, bylo třeba přejít hlubokou rokli a vystoupit do svahu. Všimli jsme si, že v té rokli zůstalo stát několik dělostřelců gardy se svými děly, protože nemohli vyjet do svahu. Všichni koně byli bez síly a lidé bez elánu. Doprovázeli je dělostřelci z gardy pruského krále; prodělali tažení jako my; byli přiděleni k našemu dělostřelectvu jako pruský kontingent. Na tomtéž místě, vedle svých děl, si zřídili tábořiště a rozdělali ohně, jak mohli, aby tam strávili noc, v naději, že nazítří budou moci pokračovat v cestě. Náš pluk a myslivci byli umístěni vpravo od silnice, a myslím, že to bylo na výšinách u Valutina, kde se svedla bitva a kde 19. srpna téhož roku padl statečný generál Gudin.
Mě určili na stráž k maršálu Mortierovi; jeho obydlím byla stodola bez střechy. Přesto mu udělali přístřešek, aby ho, pokud to šlo, chránil před sněhem a mrazem. Náš plukovník a adjutant-major se usadili na témž místě. Vytrhlo se několik trámů, které tvořily ohradu stodoly, a maršálovi se rozdělal oheň, u něhož jsme se všichni ohřáli. Sotva jsme se usadili a opékali si kus koniny, uviděli jsme přicházet člověka s hlavou zavinutou do šátku, s rukama v hadrech a ohořelými šaty. Hned jak přišel, začal křičet: „Ach, pane plukovníku! Jsem tak nešťastný! Jak trpím!“ Plukovník se otočil a zeptal se ho, kdo je, odkud jde a co mu je. „Ach, pane plukovníku!“ odpověděl ten druhý, „přišel jsem o všechno a jsem popálený!“ Plukovník ho poznal a odpověděl mu: „Tím hůř pro vás, měl jste zůstat u pluku; už několik dní jste se neukázal: co jste dělal, vy, který jste měl dávat příklad a umírat jako my na svém místě? Slyšíte, pane?!“ Ale chudák neslyšel; nebyla to chvíle na kázání; ten člověk byl důstojník, kterého jsme předešlé noci zachránili z ohně stodoly a o němž se vědělo, že má mnoho vzácných věcí a zlata, které vzal v Moskvě právem dobyvatele. Ale všechno bylo ztraceno: jeho kůň i vak zmizeli. Maršál, plukovník a ti, kdo byli přítomni, hovořili o neštěstí ve stodole. Mluvilo se o několika vyšších důstojnících, kteří se tam zavřeli se svými sluhy a zahynuli, a protože se vědělo, že jsem tu pohromu viděl, ptali se mě na podrobnosti, neboť důstojník, kterého jsme zachránili, neuměl nic říct; byl příliš otřesen.
Mohlo být devět hodin, noc byla neobyčejně temná, a část z nás i zbytek naší nešťastné armády, která tábořila kolem nás, začínala odpočívat spánkem přerušovaným mrazem a bolestmi z únavy a hladu u ohně, který každou chvíli hasl, jako lidé, kteří ho obklopovali; mysleli jsme na zítřejší den, který nás měl dovést do Smolenska, kde prý měla naše bída skončit, protože jsme tam měli najít potraviny a zřídit kvartýry.
Právě jsem dojedl své smutné jídlo, kus jater koně, kterého naši sapéři právě zabili, a jako nápoj trochu sněhu. Maršál také snědl kousek, který mu jeho sluha právě upekl, ale jedl ho s kouskem suchara a zapil to doušek kořalky; to jídlo, jak je vidět, nebylo pro francouzského maršála nijak lahodné, ale za neblahých okolností, v nichž jsme se ocitli, to bylo mnoho.
V tu chvíli se právě zeptal jednoho muže, který stál u vchodu do stodoly, opřený o pušku, proč tam stojí. Voják mu odpověděl, že stojí na stráži. „Pro koho,“ odpověděl maršál, „a k čemu? Mrazu to nezabrání vejít ani bídě, aby nás drtila! Pojďte tedy dovnitř a sedněte si k ohni.“ Za chvíli si řekl o něco pod hlavu; sluha mu přinesl vak, a maršál se zahalil do pláště a ulehl.
Když jsem se chystal udělat totéž a natahoval se na svou medvědí kůži, vylekal nás neobyčejný hluk: to se lesy náhle přihnal severní vítr a přinesl s sebou ten nejhustší sníh a mráz sedmadvacet stupňů, takže lidé nemohli zůstat na místě. Bylo slyšet, jak křičí a pobíhají po pláni a snaží se dostat tam, kde viděli ohně, v naději, že najdou něco lepšího; ale zahaleni ve vírech sněhu se už nehnuli, nebo, když chtěli jít dál, klopýtli a padli, aby už nevstali. Několik set jich takto zahynulo, ale několik tisíc zemřelo na svém místě, protože už nedoufali v nic lepšího. My jsme měli štěstí, že jedna strana stodoly byla chráněna před větrem; několik mužů se k nám uchýlilo a tak unikli smrti.
Musím uvést příklad obětavosti, k němuž došlo té zhoubné noci, kdy se zdálo, že se proti nám rozpoutaly ty nejstrašnější živly pekla.
Princ Emil Hesensko-Kasselský3 byl v naší armádě se svým kontingentem, který dodával Francii. Jeho malý armádní sbor tvořilo několik pluků pěchoty a jízdy. Tábořil jako my vlevo od silnice se zbytkem svých nešťastných vojáků, jichž zbylo pět nebo šest set, mezi nimiž bylo ještě asi sto padesát dragounů, ale skoro všichni pěšky, protože jejich koně padli nebo byli snědeni. Ti stateční vojáci, umírající zimou a neschopní zůstat na místě za tak hrozné noci a počasí, se obětovali, aby zachránili svého mladého prince, kterému bylo, myslím, nanejvýš dvacet let, a postavili ho mezi sebe, aby ho chránili před větrem a mrazem. Zahaleni do velkých bílých plášťů zůstali celou noc stát, natisknutí jeden na druhého; nazítří ráno byly tři čtvrtiny mrtvé a pohřbené pod sněhem spolu s víc než deseti tisíci jiných z různých sborů.
Za svítání, když jsme se vraceli na silnici, museli jsme s maršálem sestoupit k rokli, kde jsme předešlého dne viděli tábořit dělostřelectvo: nežil už nikdo; lidé i koně, všichni leželi pokrytí sněhem, lidé kolem svých ohňů a koně ještě zapražení do děl, která bylo třeba opustit. Skoro vždycky se stávalo, že po bouři a krutém mrazu, způsobeném větrem a sněhem, se počasí stalo snesitelnějším; zdálo se, že se příroda vyčerpala tím, jak nás bila, a chce si oddechnout, aby nás mohla bít znovu.
Všechno, co dýchalo, se však dalo na pochod. Vpravo i vlevo od silnice bylo vidět, jak napůl mrtví lidé vylézají zpod bídných přístřešků z jedlových větví, zasypaných sněhem; jiní přicházeli zdaleka, vycházeli z lesů, kam se uchýlili, a ztěžka se vlekli, aby se dostali na silnici. Na chvíli se zastavilo, abychom na ně počkali. Mezitím jsem s několika přáteli mluvil o pohromách té noci a o neuvěřitelném množství lidí, kteří zahynuli. Mechanicky jsme se rozhlíželi po té zemi neštěstí. Místy bylo ještě vidět postavené pyramidy zbraní a jiné převržené, ale už nikoho, kdo by je vzal. Ti, kdo se dostávali na silnici s orly svých pluků, se spojili s jinými a dali se na pochod.
Když se co nejlépe shromáždilo všechno, co bylo na silnici, začal pochod: náš pluk tvořil zadní voj, a to bylo toho dne pro nás neobyčejně namáhavé, vzhledem k množství mužů, kteří už nemohli jít a které jsme museli brát pod paží, abychom jim pomohli vléct se a zachránili je, pokud to šlo, tím, že je dovedeme až do Smolenska.
Než se dojde do toho města, je třeba projít lesíkem; tam jsme dohnali všechno shromážděné dělostřelectvo. Na koně byl žalostný pohled; dělové lafety i muniční vozy byly naložené nemocnými a zimou umírajícími vojáky. Věděl jsem, že jeden můj přítel z dětství, z téhož místa jako já, jménem Ficq, se takto veze už dva dny. Zeptal jsem se na něj myslivců gardy od pluku, k němuž patřil, a dozvěděl jsem se, že teprve před chvílí padl mrtev na silnici, a protože tam byla cesta úvozová a zúžená, nemohli ho dát na kraj, a celé dělostřelectvo přes něj přejelo, stejně jako přes několik dalších, kteří na tom místě podlehli.
Šel jsem dál úzkou pěšinou vlevo od silnice, v lese. Právě se ke mně připojil jeden přítel, seržant od téhož pluku jako já, když jsme na své cestě našli dělostřelce gardy, ležícího napříč pěšinou, takže jsme nemohli projít. Vedle něho byl jiný dělostřelec, který ho svlékal z šatů; všimli jsme si, že ten muž není mrtev, neboť pohyboval nohama a chvílemi bil sevřenými pěstmi do země.
Můj kamarád, překvapený jako já, uštědřil beze slova tomu bídníkovi pořádnou ránu pažbou do zad, až se otočil. Ale aniž bychom mu dali čas promluvit, prudce jsme mu vyčítali jeho barbarský čin. Odpověděl nám, že jestli ještě není mrtev, brzy bude, protože když ho položili na místo, kde leží, aby ho nenechali na cestě a nerozdrtilo ho dělostřelectvo, nejevil už žádné známky života; že to především byl jeho kamarád, se kterým sdílel lůžko, a že je lepší, aby si jeho svršky vzal on než někdo jiný.
To, co jsem právě uvedl, se často stávalo nešťastným vojákům, o nichž se předpokládalo, že mají peníze, neboť místo aby jim pomohli vstát, zůstávali někteří u těch, kdo padli, ne aby jim ulehčili, ale aby udělali totéž co ten dělostřelec.
Pro čest lidského rodu jsem neměl všechny ty hrůzné výjevy psát, ale uložil jsem si za povinnost říct všechno, co jsem viděl. Jinak bych to udělat nemohl, a protože mi to všechno bouří v hlavě, zdá se mi, že jakmile to dám na papír, nebudu už na to myslet. Je však třeba říct také, že jestliže se za toho zhoubného tažení páchaly hanebné činy, dály se i skutky lidskosti, které nám dělají čest, neboť jsem viděl vojáky, jak několik dní nesli na zádech raněného důstojníka.
Když jsme vycházeli z lesa, potkali jsme asi sto kopiníků na dobrých koních, nově vystrojených: přicházeli ze Smolenska, který nikdy neopustili, a posílali je k našemu zadnímu voji; zděsili se, když viděli, jak jsme ubozí, a my jsme se zase divili, jak dobře vypadají oni. Mnoho vojáků za nimi běželo jako žebráci a ptalo se, jestli nemají kousek chleba nebo suchara, který by jim dali.
Když jsme vyšli z lesa, zastavili jsme se a čekali na ty, kdo vedli nemocné. Nic nebylo bolestnějšího k vidění, neboť ze všeho, co jim kdo mohl říkat o naději na potraviny a dobrý byt, už nic neslyšeli: byli jako automaty, šli, když je někdo vedl, a zastavili se, jakmile je pustil. Ti silnější střídavě nesli jejich zbraně a torny, neboť ti nešťastníci kromě sil a části rozumu, o které přišli, přišli také o prsty na nohou i na rukou.
Konečně jsme tak znovu uviděli po levé ruce Dněpr a zahlédli na druhém břehu tisíce lidí, kteří přešli řeku po ledu: byli tam od všech sborů, pěšáci i jízda, a běželi, jak jen mohli, když v dálce zahlédli nějakou vesnici, aby tam našli potraviny a strávili noc pod střechou. Když jsme ještě hodinu namáhavě šli, došli jsme večer, zničení únavou a umírající, na břeh osudného Borysthena, přešli jsme ho a byli jsme pod hradbami města.
Už tisíce vojáků všech sborů a všech národů, z nichž se naše armáda skládala, stály dlouho u bran a kolem hradeb a čekaly, až je pustí dovnitř. Bránili jim v tom ze strachu, aby se všichni ti lidé, kteří šli bez pořádku a bez velitelů a umírali hladem, nevrhli na sklady a nevyplenili to málo potravin, které tam mohlo být a které se chtěly rozdělit co nejspořádaněji. Několik set těch lidí už bylo mrtvých nebo umíralo.
Když jsme dorazili my i ostatní sbory gardy, které šly co nejspořádaněji, a když se učinila všechna opatření, aby vešli naši nemocní a ranění, otevřela se brána a vešlo se. Většina se rozběhla na všechny strany v nepořádku, aby našla místo, kde strávit noc pod střechou, a mohla sníst to málo potravin, které byly slíbeny a z nichž se trochu rozdalo.
Aby se zjednal trochu pořádek, oznámilo se, že osamělí muži nedostanou nic. Od té chvíle bylo vidět, jak se silnější seskupují podle čísel pluků a volí si velitele, který je bude zastupovat, neboť některé pluky už neexistovaly. My, císařská garda, jsme zatím prošli městem, ale ztěžka, neboť vyčerpaní únavou, jak jsme byli, jsme museli vystoupit po příkrém svahu, který se táhne od Borysthena až k druhé bráně, a na tom ledem pokrytém stoupání každou chvíli padali ti nejslabší a bylo třeba jim pomáhat vstát a nést ty, kdo už nemohli jít.
Tak jsme došli na místo předměstí, které vyhořelo při bombardování 15. srpna. Zaujali jsme tam postavení a usadili se, jak to šlo, ve zbytcích domů, které oheň úplně nezničil. Co nejlépe jsme tam uložili své nemocné a raněné, kteří měli dost síly a odvahy, aby tam došli; neboť některé jsme nechali v dřevěném baráku u vstupu do města. Ti lidé by nemohli dojít až na místo, kam jsme právě dorazili, protože byli příliš nemocní. Mezi nimi byl jeden můj přítel, skoro umírající, kterého jsme dotáhli až sem v naději, že tu najdeme nemocnici a zajistíme mu péči, neboť to, co až dosud udržovalo naši odvahu, byla naděje, kterou jsme vždycky měli, že se v tom městě a okolí zastavíme a počkáme na jaro, ale stalo se něco docela jiného. Ostatně to ani nebylo možné, neboť část vesnic byla vypálená a zpustošená, a město, kde jsme byli, existovalo takřka už jen podle jména. Všude bylo vidět jen zdi domů, které byly kamenné, neboť dřevěné, které tvořily větší část města, zmizely; zkrátka město bylo už jen opravdová kostra.
Kdo se ve tmě vzdálil, narážel na pasti: na místech dřevěných domů, kde už nebylo vidět žádnou stopu, se narazilo na sklepy zasypané sněhem, a voják, který měl to neštěstí, že na takové místo vstoupil, náhle zmizel, aby se už neobjevil. Několik jich takto zahynulo a jiní je nazítří, když se rozednilo, vytáhli, ne aby je pohřbili, ale aby měli jejich šaty nebo cokoli jiného, co mohli mít u sebe. Totéž se dělo se všemi, kdo podlehli za pochodu nebo při zastávce: živí se dělili o svršky mrtvých a často sami za pár hodin podlehli a nakonec stihl týž osud i je.
Hodinu po našem příchodu nám trochu rozdali mouku a asi unci suchara: víc, než se dalo doufat. Ti, kdo měli kotlíky, si uvařili kaši, ostatní si udělali placky, které pekli v popelu a hltali napůl upečené; lačnost, s jakou jedli, jim málem byla osudná, neboť několik jich nebezpečně onemocnělo a málem se udusili. Já, ačkoli jsem od 1. listopadu neměl polévku a kaše z žitné mouky byla hustá jako bláto, jsem měl to štěstí, že mi to neublížilo; žaludek jsem měl ještě dobrý.
Od chvíle, kdy jsme přišli, zemřelo několik mužů z pluku, kteří byli nemocní a dokázali s neobyčejným úsilím dojít až k nám, a protože jsme jim dali nejlepší místa v bídných chatrčích, které nám přidělili za ubytování, honem jsme je odnesli daleko, abychom zaujali jejich místo.
Když jsem si odpočinul, přes mráz a padající sníh jsem se chystal hledat jednoho svého přítele, toho, s nímž jsem byl nejdůvěrněji spjat, toho, s nímž jsem nikdy nepočítal, co je čí; naše měšce byly jedno. Jmenoval se Grangier.4 Byli jsme spolu sedm let. Neviděl jsem ho od Vjazmy, odkud odešel napřed s oddílem, který doprovázel krytý vůz maršála Bessièra5. Ujišťovali mě, že přišel před dvěma dny a je ubytován na jednom předměstí. Radost, že ho znovu uvidím, naděje na nějaké potraviny, které si nejspíš před naším příchodem opatřil, a také na to, že se se mnou podělí o byt, způsobily, že jsem neváhal a hned jsem ho šel hledat.
Vzal jsem zbraně a tornu, a aniž jsem komukoli něco řekl, vrátil jsem se do města toutéž cestou, kudy jsme přišli, a když jsem několikrát upadl na tom prudkém a kluzkém svahu, po kterém jsme při příchodu vystoupili, došel jsem k bráně, kterou jsme vešli.
Zastavil jsem se, abych viděl, jak jsou na tom muži, které jsme nechali u stráže u brány, složené z bádenských vojáků, jejichž část tvořila posádku. Ale jaké bylo mé překvapení! Toho přítele, kterého jsme nechali s jinými nemocnými, než si pro ně přijdeme, jsem našel u vchodu do baráku a měl na sobě už jen kalhoty, neboť mu vzali i obuv. Bádenští vojáci mi řekli, že vojáci z pluku si přišli pro ty ostatní, a když tohoto našli bez života, sami ho svlékli, a potom obešli město podél hradeb s oběma nemocnými, které odnesli, v naději, že budou mít lepší cestu.
Zatímco jsem tam stál, přicházelo ještě několik nešťastných vojáků různých pluků, kteří se ztěžka vlekli, opřeni o zbraně. Jiní, kteří byli ještě na druhém břehu Borysthena, neviděli nebo je ohně zmátly, padli do sněhu, plakali a křičeli o pomoc. Ale ti, kdo tam byli zdraví, byli Němci, kteří ničemu nerozuměli nebo rozumět nechtěli. Naštěstí mladý důstojník, který velel stráži, mluvil francouzsky. Prosil jsem ho ve jménu lidskosti, aby poslal pomoc lidem na druhé straně mostu. Odpověděl mi, že od našeho příchodu dělala víc než polovina jeho stráže jen to a že už nemá skoro žádné muže; že jeho strážnice je plná nemocných a raněných vojáků, takže už nemá místo.
Na mé naléhání však poslal ještě tři muže, a ti se za chvíli vrátili se starým jízdním myslivcem gardy, kterého podpírali pod paží. Řekli nám, že nechali mnoho dalších, které by bylo třeba nést, ale protože to nemohli, uložili je k velkému ohni, než pro ně bude možné dojít. Starý myslivec měl, jak mi řekl, skoro všechny prsty na nohou omrzlé. Zabalil si je do kusů ovčí kůže. Vousy, licousy a kníry měl obalené rampouchy. Odvedli ho k ohni a posadili. Tu začal klít na ruského cara Alexandra, na tu zemi a na ruského Pánaboha. Pak se mě zeptal, jestli se rozdávala kořalka. Odpověděl jsem mu, že ne, že jsem o tom zatím neslyšel a že to nevypadá, že by nějaká byla. „Pak,“ řekl, „se musí umřít!“
Mladý německý důstojník nedokázal déle snášet pohled na starého válečníka, který tak trpí; nadzvedl plášť, vytáhl z kapsy láhev s kořalkou a podal mu ji. „Díky,“ řekl, „nedáte mi umřít; kdyby se naskytla příležitost zachránit vám život za cenu vlastního, můžete si být jist, že bych ani chvilku neváhal! Dost řečí, pamatujte si Rolanda, jízdního myslivce staré císařské gardy, teď pěšího, nebo vlastně skoro bez nohou. Před třemi dny jsem musel nechat svého koně, a aby se dál netrápil, prostřelil jsem mu hlavu. Pak jsem mu uřízl kus stehna a z toho si teď trochu sním.“
A při těch slovech otočil vak, který měl na zádech, a vytáhl z něj koninu, kterou nabídl nejdřív důstojníkovi, který mu dal kořalku, a potom mně. Důstojník mu znovu podal láhev a prosil ho, aby si ji nechal. Starý myslivec už nevěděl, jak mu projevit vděčnost. Opakoval mu znovu, ať si na něj vzpomene, ať v posádce nebo v poli, a nakonec řekl: „Dobří chlapi nikdy nezhynou!“ Ale hned dodal, že právě řekl velkou hloupost, „neboť,“ řekl, „kolik tisíc lidí zemřelo za poslední tři dny, a ti byli jistě stejně dobří jako já; jak mě tu vidíte, byl jsem v Egyptě a přísahám vám na můj z…, že jsem zažil ledacos zlého; nevím, jestli to víte, ale k č… h…, s tímhle se to nedá srovnat. Doufejme, že jsme na konci svých trápení a že to skončí, neboť se říká, že zřídíme kvartýry a počkáme na jaro, a pak doufám, že si to vynahradíme!“
Ubohý starý muž, jemuž dva nebo tři doušky kořalky vrátily řeč, netušil, že jsme teprve na začátku svých trápení!
Bylo dobře jedenáct hodin a naděje, že najdu Grangiera, i v noci, mě neopouštěla. Dal jsem si od důstojníka stráže ukázat směr, kde podle něj byl ubytován maršál Bessières, ale buď jsem byl špatně informován, nebo jsem špatně porozuměl, a vzal jsem jednu cestu místo druhé: ocitl jsem se s hradbou po pravé ruce, pod níž tekl Borysthenes; po levé ruce bylo prostranství, totiž místo ulice, která vedla pod hradbou a jejíž domy byly všechny vypálené a rozbité při bombardování. Přes tmu tam bylo ještě vidět tu a tam několik štítů, které čněly jako stíny ze sněhu.
Cesta, kterou jsem zvolil, byla tak špatná a po chvíli chůze jsem byl tak unavený, že jsem litoval, že jsem se do toho pustil sám. Chystal jsem se vrátit a odložit hledání Grangiera na zítřek, ale ve chvíli, kdy jsem se otáčel, slyšel jsem za sebou kroky a hned jsem zahlédl o pár kroků dál člověka, v němž jsem poznal bádenského vojáka, který nesl na rameni soudek, o němž jsem se domníval, že je v něm kořalka. Zavolal jsem na něj, neodpověděl mi; chtěl jsem jít za ním, zrychlil krok: já také. Sestoupil po dost prudkém svahu; chtěl jsem udělat totéž, ale protože jsem neměl nohy tak pevné jako on, upadl jsem, skutálel se shora až dolů a dorazil stejně rychle jako on ke dveřím sklepa, které se pod vahou mého těla otevřely, a vpadl jsem dovnitř s pohmožděným pravým ramenem dřív než ten člověk.
Ještě jsem neměl čas se vzpamatovat a zjistit, kde jsem, když mě z omámení vytrhl zmatený křik v různých jazycích, který vydávalo asi dvanáct lidí, ležících na slámě kolem ohně: Francouzi, Němci, Italové, v nichž jsem hned poznal spolčené plenitele a zloděje, kteří táhli spolu na vlastní pěst a vždycky před armádou, ze strachu, aby nenarazili na nepřítele a nemuseli bojovat, přicházeli první do domů, pokud nějaké byly, nebo tábořili na odlehlých místech. Když v noci přišla armáda, velmi unavená, vylézali ze svých úkrytů, obcházeli tábory, obratně odváděli koně a odnášeli vaky důstojníků a vyráželi znovu na cestu časně ráno, několik hodin před kolonou, a tak každý den. Zkrátka to byla jedna z těch band, jakých bylo mnoho a které se utvořily od prvních dnů, kdy začaly velké mrazy, a které přivodily naše pohromy. Ty bandy se pak rozmnožily.
Byl jsem ještě omámený pádem a ještě jsem nevstal, když se vzadu ve sklepě kdosi zvedl a zapálil slámu, aby mě lépe viděl, neboť podle mého úboru, a hlavně podle medvědí kůže, která mě zčásti zakrývala, nebylo možné poznat, ke kterému pluku patřím. Ale když uviděl císařského orla na mé čáce, zvolal posměšně: „Aha! Císařská garda? Ven!“ A ostatní opakovali: „Ven! Ven!“ Omámený, ale nezastrašený jejich křikem jsem vstal a prosil je, když mě náhoda, nebo spíš štěstí přivedlo k nim, aby mě tu nechali aspoň do rána, že pak odejdu. Ale člověk, který vstal první a zdál se být velitelem, a měl u boku krátký kord, který s okázalostí ukazoval, opakoval, že musím odejít, a to hned, a všichni opakovali sborem: „Ven! Ven!“ Jeden Němec mě přišel chytit, ale strčil jsem ho do prsou, až se natáhl na jiné, kteří ještě leželi, a položil jsem ruku na jílec šavle, neboť puška mi zůstala venku, když jsem se kutálel ze svahu. Muž s krátkým kordem zatleskal kotrmelci, který jsem právě způsobil tomu, kdo mě chtěl vyhodit, a řekl mu, že nepřísluší Němci, nějakému zelňákovi, sahat na Francouze.
Když jsem viděl, že mi muž s krátkým kordem dal za pravdu, odpověděl jsem, že jsem odhodlán odejít až za svítání a že se raději nechám zabít jimi, než abych zmrzl na cestě. Jedna žena, neboť byly tam dvě, se mě chtěla zastat, ale dostala rozkaz mlčet, a ten rozkaz provázely nadávky a ta nejsprostší slova; pak mi velitel znovu nařídil odejít a řekl mi, abych ho ušetřil nepříjemnosti, že by na mě musel sáhnout, protože kdyby se do toho vložil, bylo by to brzy hotové a poslal by mě spát tam, kde je můj pluk. Zeptal jsem se ho, proč tam nejsou on a jeho lidé. Odpověděl mi, že mi do toho nic není, že se mi nemusí z ničeho zodpovídat, že je doma a že nemohu zůstat přes noc s nimi, protože bych jim překážel chodit na výpravy do města a využívat zmatku a malého dohledu u povozů, aby ukořistili něco z nich. Prosil jsem jako o milost, abych mohl zůstat ještě chvíli, ohřát se a spravit si obuv, a pak že odejdu. Ale protože mi nikdo neodpověděl, požádal jsem podruhé; muž s krátkým kordem mi řekl, že souhlasí, pod podmínkou, že za půl hodiny odejdu. Provedením rozkazu pověřil bubeníka, který se zdál být jeho zástupcem.
Chtěl jsem využít toho mála času, který mi zbýval, a zeptal jsem se, jestli by mi někdo neprodal trochu potravin, a hlavně kořalky. „Kdybychom nějakou měli,“ odpověděli mi, „nechali bychom si ji pro sebe!“
Přece však soudek, který jsem viděl nést Bádence, byl něco podobného, neboť jsem porozuměl, že svou řečí říkal, že ho vzal jedné markytánce svého pluku, která ho schovala, když armáda přišla do města. Z té řeči jsem pochopil, že ten člověk je nováček, voják z posádky, a že se s ostatními spolčil teprve od předešlého dne a je jako oni odhodlán opustit svůj pluk a jít válčit o kořist.
Bubeník, pověřený rozkazem mě vyvést, kterého jsem viděl, jak se tajemně baví s jinými, se mě zeptal, jestli nemám zlato za pětifrankové mince, abych mohl koupit kořalku. „Ne,“ řekl jsem mu, „ale mám pětifrankové mince.“ Žena, která byla vedle mne, ta, která se mě chtěla zastat, dělala, že se shýbá a hledá něco na zemi u dveří. Pak se ke mně přiblížila a řekla mi tak, aby ji nikdo neslyšel: „Utečte, věřte mi, zabijí vás! Jsem s nimi od Vjazmy a jsem s nimi proti své vůli. Vraťte se, prosím vás, zítra ráno s posilou, abyste mě zachránil!“ Zeptal jsem se jí, kdo je ta druhá žena; řekla mi, že židovka. Chtěl jsem se jí zeptat na další věci, když jí hlas ze zadní části sklepa nařídil mlčet a zeptal se, co mi říká. Odpověděla, že mi radí, kde bych mohl najít kořalku, u jednoho Žida, který bydlí na Novém trhu. „Drž hubu, ty klepno!“ odpověděli jí. Zmlkla, pak se odebrala do kouta sklepa.
Podle varování, které mi ta žena právě dala, jsem dobře viděl, že jsem se nemýlil a že jsem v pravém doupěti lotrů. Nečekal jsem tedy, až mi řeknou, abych odešel; vstal jsem, a jako bych hledal místo, kde si lehnout, přiblížil jsem se ke dveřím, otevřel je a vyšel ven. Volali mě zpátky a říkali, že mohu zůstat do rána a spát. Ale aniž bych jim odpověděl, sebral jsem pušku, kterou jsem našel u dveří, a hledal cestu, jak se dostat z prohlubně, v níž jsem se ocitl; nemohl jsem žádnou najít. Pak, ze strachu, abych v tom postavení nezůstal dlouho, jsem chtěl zaklepat na dveře sklepa a zeptat se na cestu, když z nich vyšel Bádenec, nejspíš aby se podíval, zda už je čas na výpravu. Zeptal se mě znovu, jestli se chci vrátit; odpověděl jsem mu, že ne, ale prosil jsem ho, aby mi ukázal cestu na předměstí. Pokynul mi, abych šel za ním, a šel podél několika rozvalených domů a vystoupil po schodech. Šel jsem za ním, a když jsem byl na hradbě a na cestě, provedl mě několika zacházkami pod záminkou, že mi ukazuje, kudy mám jít; ale všiml jsem si, že to dělá, abych ztratil stopu ke sklepu, který jsem si však chtěl zapamatovat, protože jsem se tam chtěl ráno vrátit s několika muži, zachránit ženu, která mě prosila o pomoc, a také se jich zeptat na několik vaků, které jsem zahlédl v zadní části toho prokletého sklepa.
Vysvětlivky
Krasnoje — Městečko jihozápadně od Smolenska, dnes Krasnyj v Rusku.↩︎
Elbing — Elbing, dnes Elbląg v Polsku, přístav u Viselského zálivu. Autor tu píše Elbingen, dále Elbing.↩︎
Hesenský kontingent vedl roku 1812 princ Emil Hesensko-Darmstadtský (1790–1856), syn velkovévody Ludvíka I.; Hesensko-Kasselsko tehdy patřilo k Vestfálskému království.↩︎
Seržant-vélita od téhož pluku jako já, u fyzilírů-granátníků. (Pozn. aut.)↩︎
Jean-Baptiste Bessières (1768–1813). Maršál od roku 1804, vévoda z Istrie, velitel jízdy císařské gardy. Padl 1. května 1813 u Rippachu den před bitvou u Lützenu.↩︎