Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
IV. Dorogobuž
Havěť. — Markytánka. — Hlad
Třetího jsme měli den odpočinku ve Slavkovu; celý den jsme vpravo od sebe viděli Rusy. Téhož dne se k nám připojily ostatní pluky gardy, které odpočívaly za námi.
Čtvrtého jsme udělali usilovný pochod, abychom došli do Dorogobuže, zelného města; tak jsme mu říkali kvůli velkému množství zelí, které jsme tam našli cestou do Moskvy. Z tohoto města také dal císař 25. srpna v celé armádě sečíst dělové a pěchotní náboje, které měla armáda k vystřílení ve velké bitvě. V sedm hodin večer jsme od něj byli ještě dvě míle daleko; jen s velkou námahou jsme do něj došli, neboť množství sněhu, které už napadlo, nám bránilo v chůzi. Nějakou dobu jsme dokonce bloudili, a aby nás mohli dohnat muži, kteří zůstali vzadu, bubnoval se přes dvě hodiny noční pochod, až jsme došli na místo, kde stálo město, neboť až na pár domů vyhořelo jako mnoho jiných.
Bylo dobře jedenáct hodin, když jsme měli tábor postavený, a z trosek domů jsme ještě našli dost dřeva, abychom rozdělali oheň a dobře se ohřáli. Ale už nám všechno chybělo a byli jsme tak unavení, že nikdo neměl sílu hledat koně, ukrást ho a pak sníst, takže jsme se rozhodli odpočinout si. Jeden voják z roty mi přinesl rákosové rohože, abych si na ně lehl: položil jsem je před oheň, natáhl se na ně, a s hlavou na torně a nohama u ohně jsem usnul.
Odpočíval jsem snad hodinu, když jsem po celém těle ucítil svědění, kterému jsem nemohl odolat. Mechanicky jsem si přejel rukou po prsou a po několika částech těla: jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že jsem plný havěti! Vstal jsem a za necelé dvě minuty jsem byl nahý jako prst a házel jsem do ohně košili i kalhoty. Bylo to jako palba dvou řad, tak to v plamenech praskalo, a ačkoli mi na tělo padal sníh velkými vločkami, nevzpomínám si, že by mi byla zima, tak mě zaměstnávalo, co se mi právě stalo! Nakonec jsem nad ohněm vytřepal zbytek šatů, kterých jsem se zbavit nemohl, a oblékl si jedinou košili a jediné kalhoty, které mi zbyly. Pak, smutný a skoro s pláčem na krajíčku, jsem se rozhodl sednout si na tornu, a s hlavou v dlaních, přikrytý medvědí kůží a daleko od prokletých rohoží, na kterých jsem spal, jsem strávil zbytek noci. Ti, kdo zaujali moje místo, nic nechytili: zdá se, že jsem pobral všechno.
Další den, 5. listopadu, jsme vyrazili časně ráno. Před odchodem se v každém pluku gardy rozdávaly ruční mlýnky na mletí obilí, pokud by se nějaké našlo; ale protože nebylo co mlít a ty kusy byly těžké a zbytečné, do čtyřiadvaceti hodin jsme se jich zbavili. Ten den byl smutný, neboť část nemocných a raněných podlehla; až do toho dne vynakládali nadlidské úsilí v naději, že dojdou do Smolenska, kde se čekalo, že se najdou potraviny a zřídí se tam kvartýry.
Večer jsme se zastavili u lesa, kde přišel rozkaz postavit přístřešky na noc. Za chvíli se naší markytánce, paní Dubois, ženě holiče naší roty, udělalo zle, a zakrátko, zatímco padal sníh a byl mráz dvacet stupňů, porodila velkého chlapce: neblahé postavení pro ženu. Řeknu, že v té situaci udělal plukovník Bodelin1, který velel našemu pluku, všechno, co se dalo, aby té ženě ulehčil, a půjčil svůj plášť, aby se jím zakryl přístřešek, pod nímž ležela máma Dubois, která snášela své bolesti statečně. Plukovní chirurg na své straně nic nešetřil; zkrátka všechno dopadlo šťastně. Téže noci naši vojáci zabili bílého medvěda a ten byl na místě snězen.
Po nejtěžší noci, jakou jsme kvůli velkému mrazu prožili, jsme se dali na cestu. Plukovník půjčil koně mámě Dubois, která držela v náručí novorozeně zabalené do ovčí kůže; ji samu přikryli plášti dvou mužů z roty, kteří v noci zemřeli.
Toho dne, 6. listopadu, byla mlha, že nebylo vidět na krok, a mráz přes dvaadvacet stupňů; rty se nám slepovaly, uvnitř nosu, nebo spíš v mozku nám mrzlo; zdálo se, že jdeme v atmosféře z ledu. Sníh za neobyčejného větru padal celý den ve vločkách tak velkých, jaké nikdo nikdy neviděl; nebylo vidět už nejen nebe, ale ani ty, kdo šli před námi.
Když jsme byli blízko jedné bídné vesnice,2 viděli jsme přijíždět tryskem kurýra, který se ptal po císaři. Za chvíli jsme se dozvěděli, že to byl generál, který vezl zprávu o Maletově3 spiknutí, k němuž právě došlo v Paříži.
Protože místo, kde jsme stáli, bylo u lesa, a než se mohlo vyrazit, muselo se dlouho čekat, protože cesta byla úzká, tísnilo se tam mnoho lidí, a jak nás tam stálo několik přátel pohromadě na kraji silnice, podupávali jsme, aby nás nezachvátil mráz, a mluvili o svých útrapách a o hladu, který nás sžíral, ucítil jsem najednou vůni teplého chleba. Hned se otočím a vidím za sebou, blízko sebe, člověka zahaleného do velkého kožichu lemovaného kožešinou, zpod něhož vycházela ta vůně chleba, která mi stoupla do nosu. Hned ho příkře oslovím: „Pane, máte chléb; prodáte mi ho!“ Když chtěl odejít, chytil jsem ho za paži. Když viděl, že se mě nijak nezbaví, vytáhl zpod kožichu ještě úplně teplou placku, kterou jsem lačně popadl jednou rukou, zatímco druhou jsem mu podával pětifrankovou minci, abych mu ji zaplatil. Ale sotva jsem ji měl v ruce, vrhli se na ni moji přátelé, kteří stáli vedle mne, jako vzteklí a vyrvali mi ji. Na mě zbyl jen ten kousek, který jsem držel pod palcem a prvními dvěma prsty pravé ruky.
Mezitím ten člověk, byl to totiž armádní chirurg, zmizel. Udělal dobře, protože by ho snad byli zabili, aby dostali zbytek. Nejspíš přišel mezi prvními do té vesničky, o které jsem mluvil, měl to štěstí, že našel mouku, a než jsme dorazili, napekl si placky.
Za tu víc než půlhodinu, co jsme tam stáli, podlehlo na tom místě několik mužů. Mnoho jiných padlo v koloně za pochodu. Zkrátka naše řady začínaly řídnout, a byli jsme teprve na začátku svých útrap! Když jsme se zastavili, abychom co nejrychleji něco snědli, pouštěla se žilou opuštěným koním nebo těm, které se dalo odvést, aniž by to kdo viděl; krev se chytala do kotlíku, vařila se a jedla. Ale často se stávalo, že sotva se postavila na oheň, musela se sníst, buď proto, že přišel rozkaz k odchodu, nebo že Rusové byli příliš blízko. V tom druhém případě jsme se tolik neostýchali, neboť jsem někdy viděl, jak jedna část klidně jí, zatímco druhá střelbou z pušek brání Rusům v postupu. Ale když nebylo zbytí a bylo třeba místo opustit, odnesl se kotlík a každý za pochodu nabíral plnými hrstmi a jedl; proto jsme měli tváře umazané krví.
Často, když bylo třeba nechat koně ležet, protože nebyl čas je rozporcovat, stávalo se, že muži schválně zůstávali vzadu a schovávali se, aby je nikdo nenutil jít za plukem. Pak se na to maso vrhali jako žrouti; a proto se ti muži zřídkakdy znovu objevili, buď je zajal nepřítel, nebo zmrzli.
Ten den pochodu nebyl tak dlouhý jako předešlý, neboť když jsme se zastavili, bylo ještě světlo. Bylo to na místě vypálené vesnice, kde zbylo jen pár štítů domů, u nichž si vyšší důstojníci zřídili tábořiště, aby se chránili před větrem a strávili noc. Kromě bolestí, které jsme měli od velké únavy, se příšerně ozýval hlad. Ti, kterým ještě zbylo trochu potravin, jako rýže nebo krupice, se schovávali, aby je snědli. Už nebylo přátel, dívali jsme se na sebe nedůvěřivě, člověk se stával nevděčným i ke svým nejlepším kamarádům. I mně se stalo, že jsem se ke svým opravdovým přátelům zachoval nevděčně, a o tom nechci mlčet.
Toho dne mě jako všechny moje přátele sžíral hlad, ale měl jsem navíc to neštěstí, že mě sžírala i havěť, kterou jsem chytil před dvěma dny. Neměli jsme ani kousek koniny, spoléhali jsme na příchod několika mužů z roty, kteří zůstali vzadu, aby nařezali maso z padlých koní. Trápilo mě, že nemám co jíst, a prožíval jsem pocity, které bych těžko vyjádřil. Stál jsem vedle jednoho ze svých nejlepších přátel, seržanta Poumota, který stál u ohně, který jsme právě rozdělali, a rozhlížel se, jestli něco nepřichází. Najednou mu křečovitě stisknu ruku a řeknu: „Příteli, kdybych v lese potkal kohokoli s chlebem, musel by mi dát polovinu!“ Pak jsem se opravil: „Ne,“ řekl jsem mu, „zabil bych ho, abych měl všechno!“
Sotva jsem to vyslovil, vyrazil jsem velkými kroky k lesu, jako bych tam měl toho člověka s chlebem potkat. Když jsem tam došel, šel jsem čtvrt hodiny podél jeho okraje, a když jsem prudce zahnul vlevo, opačným směrem od našeho tábora, zahlédl jsem skoro na okraji lesa oheň a u něj sedícího muže. Zastavil jsem se, abych ho pozoroval, a rozeznal jsem, že má před sebou na ohni kotlík, v němž si něco vaří, neboť vzal nůž, ponořil ho dovnitř, a k svému velkému překvapení jsem viděl, že vytahuje brambor, trochu ho zmáčkl a hned ho vrátil zpátky, nejspíš proto, že nebyl uvařený.
Chtěl jsem se rozběhnout a vrhnout se na něj, ale ze strachu, aby mi neutekl, jsem se vrátil do lesa, udělal malou okliku, a dostal jsem se pár kroků za něj, aniž mě zahlédl. Ale na tom místě bylo mnoho křoví a při postupu jsem udělal hluk. Otočil se, ale já už stál u kotlíku, a aniž bych mu dal čas promluvit, oslovil jsem ho: „Kamaráde, máte brambory, prodáte mi je nebo mi je dáte, nebo vezmu kotlík!“ Trochu ho to rozhodné vystoupení překvapilo, a když jsem se se šavlí přibližoval, abych v kotlíku lovil, řekl mi, že mu to nepatří, že je to jednoho polského generála, který táboří nedaleko a jehož je sluhou; ten mu prý přikázal schovat se tam, kde je, a uvařit je, aby je měl na zítřek.
Když jsem se, aniž bych mu odpověděl, chystal si nabrat, ne ovšem, aniž bych mu nabízel peníze, řekl mi, že ještě nejsou uvařené, a protože jsem nevypadal, že bych tomu věřil, vytáhl jeden a podal mi ho, abych si ho ohmatal; vytrhl jsem mu ho a, tak jak byl, jsem ho zhltl. „Vidíte,“ řekl mi, „že se nedají jíst; schovejte se na chvíli, mějte trpělivost, a hlavně se snažte, aby vás nikdo neviděl, dokud nebudou k jídlu; pak vám nějaké dám.“
Udělal jsem, co mi řekl; schoval jsem se za keřík, ale tak blízko, že jsem ho nemohl ztratit z očí. Za pět šest minut, nevím, jestli si myslel, že jsem daleko, vstal, rozhlédl se napravo a nalevo, vezme kotlík a s ním utíká, ale ne daleko, neboť jsem ho hned zastavil a pohrozil mu, že vezmu všechno, jestli mi nebude chtít dát polovinu. Odpověděl mi znovu, že jsou jeho generála. „I kdyby byly pro císaře,“ řekl jsem mu, „musím nějaké dostat, protože umírám hlady!“ Když viděl, že se mě nezbaví jinak než tím, že mi dá, co chci, dal mi jich sedm. Dal jsem mu patnáct franků a odešel. Zavolal mě zpátky a dal mi ještě dva; zdaleka nebyly dovařené, ale nevšímal jsem si toho, jeden jsem snědl a ostatní jsem si dal do brašny. Počítal jsem, že s tím vydržím tři dny, když budu s kouskem koniny jíst dva denně.
Jak jsem šel a myslel na své brambory, spletl jsem si cestu; poznal jsem to teprve podle křiku a nadávek pěti mužů, kteří se rvali jako psi; vedle nich leželo koňské stehno, o které se přeli. Jeden z těch mužů, když mě uviděl, přišel ke mně a řekl mi, že on a jeho kamarád, oba vozatajové, šli s jinými zabít koně za lesem, a když se vraceli se svým dílem, který nesli do tábora, přepadli je tři muži od jiného pluku a chtěli jim ho vzít, ale že jestli jim ho pomohu ubránit, dají mi díl. Já jsem se zase bál téhož osudu pro své brambory a odpověděl jsem mu, že se zastavit nemohu, ale ať chvíli vydrží, že jim pošlu někoho na pomoc. Pokračoval jsem v cestě.
Nedaleko odtud jsem potkal dva muže z našeho pluku a vylíčil jim, oč jde; šli tím směrem. Nazítří jsem se dozvěděl, že když tam přišli, viděli jen mrtvého muže, kterého právě ubili silnou jedlovou holí, a tu našli vedle něho, rudou krví. Ti tři útočníci nejspíš využili chvíle, kdy mě ten druhý prosil o pomoc, aby se zbavili toho, kdo zůstal sám.
Když jsem přišel tam, kde byl pluk, několik kamarádů se mě zeptalo, jestli jsem něco neobjevil; odpověděl jsem jim, že ne. Pak jsem zaujal své místo u ohně a udělal jako každý den: vyhrabal jsem si místo, totiž svou postel ve sněhu, a protože jsme neměli slámu, rozprostřel jsem si medvědí kůži, abych na ní ležel, s hlavou na hermelínem podšité pelerině, kterou jsem přes sebe přehodil. Chystal jsem se strávit noc, ale než jsem usnul, měl jsem ještě jeden brambor k jídlu; to jsem udělal, skrytý pod pelerínou, s co nejmenšími pohyby, ze strachu, aby si někdo nevšiml, že něco jím, a když jsem si vzal hrstku sněhu, abych se napil, dojedl jsem a usnul a dobře jsem dbal, abych v náručí držel brašnu, v níž byly mé potraviny. Několikrát v noci, když jsem se probudil, jsem do ní sáhl a spočítal své brambory. Tak jsem strávil noc a nepodělil se s přáteli, kteří umírali hlady, o to málo, co mi náhoda opatřila: je to z mé strany sobectví, které jsem si nikdy neodpustil.
Ještě se nebubnoval budíček a já už byl vzhůru a seděl na torně, protože jsem předvídal, že den bude strašný, kvůli větru, který se začínal zvedat. Udělal jsem do medvědí kůže díru a prostrčil jsem jí hlavu, takže medvědí hlava mi visela na prsou; zbytek kůže kryl mou tornu a záda, ale byla tak dlouhá, že ocas se táhl po zemi. Konečně se bubnoval budíček, potom granátnický pochod, a ačkoli ještě nebylo světlo, dali jsme se na pochod. Počet mrtvých a umírajících, které jsme při odchodu nechali v táborech, byl ohromný. Dál to bylo ještě horší, neboť na silnici jsme museli překračovat mrtvoly, které za sebou nechávaly armádní sbory, jež šly před námi: ale ještě smutnější to bylo pro ty, kdo šli za námi. Ti viděli bídu všech, kdo šli vpředu. Poslední byly sbory maršálů Neye4 a Davouta, potom italská armáda, které velel princ Evžen.
Šli jsme asi hodinu, když se rozednilo, a protože jsme dohnali sbory, které šly před námi, udělali jsme krátkou zastávku. Máma Dubois, naše markytánka, chtěla té chvíle odpočinku využít, aby nakojila své novorozeně, ale najednou bolestně vykřikne: její dítě bylo mrtvé a tvrdé jako dřevo. Ti, kdo byli kolem ní, ji utěšovali, že je to pro ni i pro dítě štěstí, a přes její nářek jí dítě, které tiskla k prsu, vyrvali. Dali ho jednomu sapérovi, který s otcem dítěte poodešel pár kroků od silnice. Sapér vyhloubil sekerou ve sněhu jámu: otec mezitím klečel a držel dítě v náručí. Když byla jáma hotová, políbil ho a uložil do hrobu; pak ho zasypali a bylo po všem.
O míli dál, u velkého lesa, jsme se zastavili k velké zastávce. Bylo to místo, kde nocovala část dělostřelectva a jízdy; leželo tam mnoho mrtvých a rozsekaných koní a ještě víc těch, které museli nechat ještě živé a stojící, ale ztuhlé, a ti se nechávali zabíjet bez hnutí, neboť ti, které zabili v noci nebo kteří padli únavou nebo vysílením, byli tak zmrzlí, že se z nich nedalo nic uříznout. Za toho zhoubného pochodu jsem si všiml, že nás vždycky nechávali jít, pokud možno, za jízdou a dělostřelectvem a že nás nazítří zastavovali tam, kde strávili noc, abychom se mohli živit koňmi, které při odchodu nechávali.
Zatímco pluk odpočíval a každý si chystal bídné jídlo, já jsem jako sobec vešel, aniž by mě kdo viděl, do nejhustšího lesa, abych sám zhltl jeden z brambor, které jsem pořád měl v brašně a co nejpečlivěji skrýval. Ale jaké bylo mé zklamání, když jsem se do něj chtěl zakousnout! Byl to už jen led! Chtěl jsem kousnout: zuby po něm klouzaly a nemohl jsem urvat ani kousek. Tehdy jsem litoval, že jsem se o ně předešlého dne nerozdělil s přáteli, a vrátil jsem se k nim a v ruce jsem ještě držel ten, který jsem chtěl sníst, celý rudý krví z mých rtů.
Zeptali se mě, co mi je. Aniž bych jim odpověděl, ukázal jsem jim brambor, který jsem ještě držel v ruce, i ty, které jsem měl v brašně; ale sotva jsem je ukázal, sebrali mi je. I oni se zklamali, když se do nich chtěli zakousnout; bylo vidět, jak běží k ohni, aby je rozmrazili, ale rozpustily se jako led. Mezitím přišli jiní a ptali se mě, kde jsem je vzal; ukázal jsem jim les, běželi tam, a když hledali, vrátili se a řekli mi, že nic nenašli. Byli ke mně dobří, neboť si uvařili plný kotlík koňské krve a pozvali mě, abych si vzal svůj díl. To jsem udělal, aniž jsem se dal prosit. Proto jsem si vždycky vyčítal, že jsem jednal takovým způsobem. Vždycky si mysleli, že jsem je našel v lese; nikdy jsem je z toho omylu nevyvedl. Ale to je jen ukázka toho, co uvidíme později.
Po hodině odpočinku se kolona znovu dala na pochod lesem, kde se občas narazilo na mýtiny s několika domy, v nichž bydleli Židé. Někdy jsou ta obydlí velká jako naše stodoly a postavená stejně, s tím rozdílem, že jsou ze dřeva a stejně tak kryta. Na obou koncích byla velká vrata; sloužila jako poštovní stanice, takže vůz, který vjede jedněmi, po přepřažení koní vyjede druhými; bývají skoro vždycky tři míle od sebe, ale většina z nich už neexistovala; shořely, když jsme tudy šli poprvé.
Vysvětlivky
Bodelin — Narozen roku 1764 v Moulins, od roku 1809 major s hodností plukovníka a velitel pluku fyzilírů-granátníků císařské gardy, tedy Bourgognův plukovník; roku 1810 baron císařství, 13. dubna 1813 povýšen na brigádního generála. Zemřel ve Versailles. V předloze zde Bodel.↩︎
Ta vesnice se jmenuje Michajlovka. (Pozn. aut.)↩︎
Maletovo spiknutí — Generál Claude-François de Malet (1754–1812) se 23. října 1812 v Paříži pokusil s podvrženou zprávou o císařově smrti v Rusku převzít moc. Pokus se zhroutil během několika hodin a Malet byl 29. října zastřelen. Napoleon se o spiknutí dozvěděl na ústupu.↩︎
Michel Ney (1769–1815). Maršál od roku 1804, vévoda z Elchingenu, roku 1813 jmenován za Borodino knížetem moskevským; Napoleon ho nazval „nejstatečnějším ze statečných“. Za Sta dnů přešel k císaři a po druhé restauraci byl 7. prosince 1815 v Paříži zastřelen.↩︎