Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna

III. Ústup

Přehlídka mé torny. — Císař v nebezpečí. — Z Možajsku do Slavkova

Osmnáctého října večer, když nás jako každý den sedělo pohromadě několik poddůstojníků, rozvalených jako paši na kůžích z hermelínu, sobolů, lvů a medvědů a na jiných, neméně vzácných kožešinách, a kouřili z přepychových dýmek indický růžový tabák a uprostřed nás plápolal obří punč z jamajského rumu ve velké stříbrné míse ruského bojara a rozpouštěl obrovskou homoli cukru, podepřenou napříč mísy dvěma ruskými bodáky; ve chvíli, kdy jsme mluvili o Francii a o tom, jaká radost to bude vrátit se tam jako vítězové po několikaleté nepřítomnosti, kdy jsme se loučili a slibovali věrnost Mongolkám, Číňankám a Indkám, uslyšeli jsme velký hluk ve velkém salonu, kde spali vojáci roty. V tu chvíli vešel furýr, který měl týdenní službu, a oznámil nám, že podle rozkazu musíme být připraveni k odchodu.

Nazítří, devatenáctého, časně ráno se město zaplnilo Židy a ruskými sedláky; první přišli koupit od vojáků, co nemohli odnést, a druzí sbírat, co jsme vyhazovali do ulic. Dozvěděli jsme se, že maršál Mortier zůstává v Kremlu s deseti tisíci muži a s rozkazem se tam v případě potřeby bránit.

Odpoledne jsme vyrazili, ne ovšem, aniž jsme si, jak jsme mohli, udělali zásoby tekutin, které jsme naložili na vůz naší markytánky, mámy Dubois, spolu s naší velkou stříbrnou mísou; byla skoro noc, když jsme byli za městem. Za chvíli jsme se ocitli uprostřed obrovského množství vozů, které řídili lidé různých národů a které jely ve třech nebo čtyřech řadách v délce přes míli. Bylo slyšet francouzštinu, němčinu, španělštinu, italštinu, portugalštinu a ještě jiné jazyky, neboť s námi šli i moskevští sedláci a mnoho Židů: všechny ty národy s rozličnými kroji a jazyky, markytáni s plačícími ženami a dětmi, jak se v halasu tlačili v nepořádku, o jakém si nelze udělat představu. Někteří už měli vozy rozbité; ti křičeli a nadávali, takže byl kravál, až z toho třeštila hlava. Nakonec jsme ten obrovský konvoj, konvoj celé armády, nikoli bez námahy předešli. Postupovali jsme po kalužské silnici (tam jsme byli v Asii); za chvíli jsme se zastavili a zbytek noci jsme tábořili v lese, a protože už byla hodně pokročilá, náš odpočinek nebyl dlouhý.

Sotva se rozednilo, dali jsme se znovu na pochod. Neušli jsme ještě ani míli a už jsme zase narazili na velkou část toho osudného konvoje, který nás předjel během krátkého odpočinku, jaký jsme si dopřáli. Velká část vozů už byla rozbitá a jiné nemohly dál, protože cesta byla písčitá a kola se hluboko bořila. Bylo slyšet křičet francouzsky, nadávat německy, dovolávat se Pánaboha italsky a Panny Marie španělsky a portugalsky.

Když jsme celou tu tlačenici minuli, museli jsme se zastavit a počkat na levé křídlo kolony. Využil jsem té příležitosti, abych provedl přehlídku své torny, která se mi zdála příliš těžká, a podíval se, jestli bych něco neodložil, abych si ulehčil. Byla dost dobře zásobená: měl jsem několik liber cukru, rýži, trochu suchara, půl láhve likéru, kroj čínské ženy z hedvábné látky protkávané zlatem a stříbrem, několik zlatých a stříbrných ozdobných předmětů, mezi nimi kus kříže Ivana Velikého,1 totiž kus pláště, který ho pokrýval, ze zlaceného stříbra; ten mi dal jeden muž z roty, kterého spolu s jinými muži téhož řemesla, pokrývači a tesaři, určili k jeho sundání.

Měl jsem také svou slavnostní uniformu, velký dámský plášť na jízdu na koni (byl oříškové barvy, podšitý zeleným sametem, a protože jsem nevěděl, k čemu slouží, představoval jsem si, že žena, která ho nosila, měřila přes šest stop); dále dva stříbrné obrazy, stopu dlouhé a osm palců vysoké, s postavami v reliéfu: jeden z nich znázorňoval Paridův soud na hoře Idě. Druhý znázorňoval Neptuna na voze ze škeble, taženém mořskými koňmi. To všechno byla dokonalá práce. Kromě toho jsem měl několik medailonů a briliantovou hvězdu nějakého ruského knížete. Všechny ty věci byly určeny jako dárky a našly se ve sklepech domů, které se po požáru zřítily.

Jak je vidět, moje torna musela vážit, ale aby nebyla tak těžká, nechal jsem ležet na zemi své bílé krátké kalhoty, protože jsem dobře předvídal, že je tak brzy potřebovat nebudu. Na sobě jsem měl přes košili žlutou hedvábnou prošívanou a vatovanou vestu, kterou jsem si sám ušil z ženské spodničky, a přes všechno velkou pelerínu podšitou hermelínem, k tomu brašnu zavěšenou na boku pod pelerínou na širokém stříbrném prýmku, s několika předměty, mezi nimiž byl zlatý a stříbrný Kristus a malá vázička z čínského porcelánu. Tyto dva kusy přečkaly ztroskotání jako zázrakem; mám je dodnes a uchovávám je jako relikvie. Dále moje výstroj, zbraně a šedesát nábojů v sumce; k tomu si přidejte zdraví, veselou mysl, dobrou vůli a naději, že vzdám hold mongolským, čínským a indickým dámám, a budete mít představu o seržantovi, vélitovi císařské gardy.2

Sotva jsem dokončil přehlídku své kořisti, uslyšeli jsme před sebou několik výstřelů z pušek; dali nám povel do zbraně a zrychlit krok. Za půl hodiny jsme došli na místo, kde partyzáni přepadli konvoj, doprovázený oddílem červených kopiníků gardy.

Několik kopiníků bylo zabito, stejně jako několik Rusů a koní. U jednoho vozu ležela na zemi, na zádech, hezká žena, mrtvá úlekem. Pokračovali jsme v pochodu po dost pěkné silnici. Večer jsme se zastavili a v lese jsme se utábořili na noc.

Nazítří, jednadvacátého, časně ráno jsme se dali znovu na pochod a kolem poledne jsme narazili na tlupu pravidelných kozáků, kterou jsme zahnali děly. Když jsme část dne pochodovali přes pole, zastavili jsme se u louky na břehu potoka, kde jsme strávili noc.

Dvaadvacátého pršelo. Šlo se pomalu a namáhavě až do večera, kdy jsme se zastavili a zaujali postavení u lesa. V noci jsme uslyšeli silný výbuch: později jsme se dozvěděli, že to maršál Mortier vyhodil do povětří Kreml pomocí velkého množství prachu, uloženého ve sklepích. Maršál vyšel z Moskvy tři dny po nás, dvaadvacátého, se svými deseti tisíci muži, mezi nimiž byly dva pluky Mladé gardy, s nimiž jsme se o několik dní později setkali na možajské silnici. Zbytek toho dne jsme ušli jen málo, ačkoli jsme pořád pochodovali.

Čtyřiadvacátého jsme byli nedaleko Kalugy. Téhož dne bojovala italská armáda, které velel princ Evžen3, a další sbory, kterým velel generál Corbineau4, u Malojaroslavce5 s ruskou armádou, která nám chtěla zatarasit cestu. V tom krvavém boji bojovalo šestnáct tisíc našich proti sedmdesáti tisícům Rusů, kteří ztratili osm tisíc mužů, a my tři tisíce. Měli jsme několik vyšších důstojníků mrtvých a raněných, mezi nimi generála Delzonse6, kterého zasáhla kulka do čela. Jeho bratr, který byl plukovníkem, mu chtěl pomoci; zasáhla ho druhá kulka; oba skonali na témž místě.

Pětadvacátého ráno jsem měl od předešlého večera stráž u malého osamělého domu, kde byl ubytován císař a kde strávil noc; slunce prosvítalo hustou mlhou, jaká v říjnu často bývá, když tu najednou a bez ohlášení vsedl na koně, provázen jen několika ordonančními důstojníky. Sotva odjel, uslyšeli jsme velký hluk; chvíli jsme si mysleli, že je to volání „Ať žije císař!“, ale slyšeli jsme křičet: „Do zbraně!“ Bylo to přes šest tisíc kozáků pod velením Platova7, kteří pod ochranou mlhy a roklí přijeli provést hurá. Hned se do pláně vrhly eskadrony gardy, které měly službu; šli jsme za nimi, a abychom si cestu zkrátili, přešli jsme rokli. V okamžiku jsme byli před tím mračnem divochů, kteří vyli jako vlci a ustoupili. Naše eskadrony je nakonec dohnaly, vzaly jim zpět všechno, co odvlekli ze zavazadel a krytých vozů, a způsobily jim velké ztráty.

Když jsme vstoupili do pláně, uviděli jsme císaře skoro uprostřed kozáků, obklopeného generály a svými ordonančními důstojníky, z nichž jeden byl právě nebezpečně raněn osudným omylem: ve chvíli, kdy eskadrony vstupovaly do pláně, museli se někteří z jeho důstojníků, aby se ubránili a ubránili císaře, který byl mezi nimi a málem padl do zajetí, bít s kozáky šavlí. Jeden z ordonančních důstojníků, když zabil jednoho kozáka a několik dalších zranil, ztratil ve vřavě klobouk a upustil šavli. Ocitl se beze zbraně, vrhl se na jednoho kozáka, vyrval mu kopí a bránil se jím. V tu chvíli ho zahlédl jeden jízdní granátník gardy, který ho kvůli zelenému kabátu a kopí měl za kozáka, vrhl se na něj a probodl ho šavlí.8

Nešťastný granátník, zoufalý, když uviděl svůj omyl, chce padnout; vrhne se mezi nepřátele a bije napravo i nalevo; všechno před ním prchá. Když jich několik zabil a padnout se mu nepodařilo, vrátil se sám, celý zkrvavený, zeptat se, jak je důstojníkovi, kterého tak nešťastně zranil. Ten se uzdravil a vrátil se do Francie na saních.

Vzpomínám si, že chvíli po té šarvátce se císař, když hovořil s králem Muratem, smál tomu, že málem padl do zajetí, neboť chybělo opravdu málo. Granátník-vélita Monfort z Valenciennes měl opět příležitost vyznamenat se, když zabil a vyřadil z boje několik kozáků.

Zůstali jsme ještě nějakou dobu v tomto postavení a pak jsme vyrazili a nechali Kalugu po levé ruce. Přešli jsme po špatném mostě bahnitou řeku s velmi příkrými břehy a dali se směrem na Možajsk.

Šestadvacátého jsme udělali opět krátký pochod, a sedmadvacátého, když jsme bez přestávky pochodovali až do večera, jsme šli nocovat k Možajsku; té noci začalo mrznout.

Osmadvacátého jsme vyrazili časně ráno a během dne, když jsme přešli říčku, jsme se ocitli na místě slavného bojiště, ještě celého pokrytého mrtvými a troskami všeho druhu. Ze země trčely nohy, ruce a hlavy; skoro všechny ty mrtvoly byly ruské, neboť naše jsme, pokud to šlo, pohřbili. Ale protože se to všechno dělalo ve spěchu, deště, které od té doby přišly, je zčásti odkryly. Nic smutnějšího k vidění než všichni ti mrtví, kteří si sotva uchovali lidskou podobu; od bitvy uplynulo dvaapadesát dní.

Šli jsme se utábořit o kus dál a prošli jsme kolem velké reduty, kde padl a byl pohřben generál Caulaincourt. Když jsme se zastavili, starali jsme se o přístřeší, abychom noc strávili co nejlépe. Rozdělali jsme oheň z trosek zbraní, muničních vozů a dělových lafet; ale s vodou jsme byli v nesnázích, neboť říčka, která tekla u našeho tábora a v níž bylo málo vody, byla plná hnijících mrtvol; museli jsme jít víc než čtvrt míle proti proudu, abychom našli pitnou. Když jsme se zařídili, šel jsem s jedním přítelem9 prohlédnout si bojiště; došli jsme až k rokli, na totéž místo, kde si den po bitvě dal král Murat postavit stany.

Téhož dne se rozneslo, že na bojišti našli jednoho francouzského granátníka ještě živého: měl obě nohy useknuté, jako přístřeší mu sloužila mršina koně, jehož masem se živil, a jako nápoj voda z potoka plného mrtvol. Říkalo se, že byl zachráněn: pro tu chvíli tomu dobře věřím, ale později ho museli nejspíš opustit, jako tolik jiných. Večer toho dne se u některých, kteří vyčerpali své zásoby, začal ozývat hlad. Až dosud dával každý pokaždé, když se vařila polévka, svůj díl mouky, ale když se zjistilo, že už nepřispívají všichni, začalo se jíst, co kdo měl, potajmu; společně se jedla jen polévka z koňského masa, která se vařila už několik dní.

Další den jsme šli kolem kláštera, který sloužil za nemocnici části našich raněných z velké bitvy. Mnozí tam ještě byli. Císař dal rozkaz převézt je na všech vozech, počínaje svými, ale markytáni, jimž svěřili několik těch nešťastníků, je pod různými záminkami nechali na cestě, a to proto, aby si uchovali kořist, kterou vezli z Moskvy a kterou měli vozy naložené. Té noci jsme spali v lese za Gžatskem, kde se ubytoval císař; v noci poprvé napadl sníh.

Nazítří, třicátého, byla cesta už špatná; mnoho vozů naložených kořistí se jen ztěžka vleklo, mnoho jich už bylo rozbitých a jiné, ze strachu před týmž osudem, si ulehčovaly a zbavovaly se zbytečných věcí. Ten den jsem byl v zadním voji, a protože jsem šel úplně na konci kolony, mohl jsem vidět začátek rozkladu. Silnice byla poseta vzácnými předměty, jako obrazy, svícny a mnoha knihami, neboť přes hodinu jsem sbíral svazky, chvíli jsem jimi listoval a pak je zase zahazoval, aby je sebrali jiní, kteří je zase zahodili.

Byla to vydání Voltaira, Jeana-Jacquese Rousseaua a Buffonova Přírodopisu, vázaná v červeném marokénu a se zlatou ořízkou.

Toho dne jsem měl to štěstí, že jsem získal medvědí kůži, kterou, jak mi řekl, voják z roty právě sebral v rozbitém voze plném kožešin. Téhož dne přišla naše markytánka o svůj povoz i s našimi potravinami a s naší velkou stříbrnou mísou, v níž jsme připravili tolik punče.

Třicátého jsme došli do Vjazmy, pálenkového města, jak mu říkali naši vojáci kvůli kořalce, kterou tam našli cestou do Moskvy. Císař tam zůstal na den; náš pluk šel dál.

Zapomněl jsem říct, že než jsme do toho města došli, udělali jsme dlouhou zastávku, a když jsem odešel vpravo od silnice k jedlovému lesíku, potkal jsem jednoho seržanta myslivců gardy, kterého jsem znal.10 Využil hotového ohně a vařil si kotlík rýže a pozval mě, abych se s ním podělil. Měl s sebou markytánku pluku, Maďarku, s níž byl co nejlépe, a ta měla ještě svůj vůz tažený dvěma koňmi a dobře zásobený potravinami, kožešinami a penězi. Zůstal jsem u nich celou zastávku, přes hodinu. Mezitím se k nám přišel ohřát jeden portugalský poddůstojník; zeptal jsem se ho, kde je jeho pluk; odpověděl mi, že je rozprášený, ale že on má s jedním oddílem za úkol doprovázet sedm až osm set ruských zajatců, kteří neměli nic k jídlu a byli nuceni jíst jeden druhého, to jest, když jeden zemřel, rozřezali ho na kusy, rozdělili si ho a snědli. Na důkaz toho, co mi říkal, mi nabídl, že mi to ukáže; odmítl jsem. Ten výjev se odehrával sto kroků od místa, kde jsme byli; za několik dní jsme se dozvěděli, že zbytek museli opustit, protože je nemohli živit.

Seržant myslivců, o kterém jsem právě mluvil, nakonec se svou markytánkou ve Vilně o všechno přišel; oba padli do zajetí.

Prvního listopadu jsme, jako předešlou noc, spali u lesa na kraji silnice: už několik dní jsme začali žít z koňského masa. To málo potravin, které jsme mohli z Moskvy odnést, bylo spotřebováno a naše útrapy začínaly s mrazem, který už byl silně cítit. Já jsem měl ještě trochu rýže, kterou jsem si schovával na poslední chvíle, neboť jsem předvídal, že nás čeká ještě větší bída.

Toho dne jsem byl opět v zadním voji, který tvořili poddůstojníci, protože už mnoho vojáků zůstávalo vzadu, aby si odpočinuli a ohřáli se u ohňů, které ti před námi při odchodu opustili. Cestou jsem zahlédl vpravo kolem velkého ohně několik mužů od různých pluků, mezi nimiž byli někteří od gardy. Adjutant-major mě k nim poslal, abych je přiměl jít dál; když jsem k nim přišel, poznal jsem Flamenta, dragouna-vélitu. Opékal si kus koniny na špičce šavle a pozval mě, abych se s ním podělil; vybízel jsem ho, aby šel s kolonou; odpověděl mi, že jakmile se nají, dá se znovu na cestu, ale že je na tom zle, protože musí jít pěšky ve svých jezdeckých holínkách, neboť předešlého dne v boji s kozáky, v němž tři zabil, si jeho kůň vymkl nohu, takže ho musí vést za uzdu. Naštěstí muž, který šel v tu chvíli za mnou, byl můj důvěrník a měl v torně pár mých bot, které jsem dal ubohému Flamentovi, aby se mohl obout jako pěšák a jako pěšák i jít. Rozloučil jsem se s ním a netušil jsem, že ho už neuvidím; za dva dny jsem se dozvěděl, že byl zabit u jednoho lesa, ve chvíli, kdy s jinými opozdilci, jako byl on, chtěl rozdělat oheň a odpočinout si.

Druhého, než jsme došli do Slavkova, uviděli jsme vlevo u silnice srub neboli vojenskou stanici, jakýsi velký opevněný barák, obsazený vojáky různých pluků a raněnými. Ti, kdo byli nejméně nemocní a mohli jít, se k nám přidali, a ostatní byli podle možností naloženi na vozy; pokud jde o ty nejvíce nemocné, ti byli ponecháni na milost nepříteli, spolu s lékaři a chirurgy, které tam nechali, aby se o ně starali.

Vysvětlivky

  1. Zapomněl jsem říct, že uprostřed velkého kříže svatého Ivana byl malý kříž z ryzího zlata, stopu dlouhý. (Pozn. aut.)↩︎

  2. Kvůli kontinentální blokádě se v armádě rozneslo, že máme jít do Mongolska a do Číny zmocnit se anglických držav. (Pozn. aut.)↩︎

  3. Evžen de Beauharnais (1781–1824). Syn císařovny Josefíny z prvního manželství a Napoleonův nevlastní syn, od roku 1805 místokrál Italského království. V Rusku velel IV. sboru, zvanému italská armáda.↩︎

  4. Jean-Baptiste Corbineau (1776–1848). Brigádní generál jízdy. Autor se tu mýlí: Corbineau u Malojaroslavce nebyl, jeho jezdecká brigáda patřila k Oudinotovu II. sboru, který operoval v Litvě.↩︎

  5. Malojaroslavec — Městečko jihozápadně od Moskvy; 24. října 1812 o něj Evženův sbor svedl krvavý boj s Rusy. Když Kutuzov uzavřel cestu na jih, musel Napoleon ustupovat po zpustošené smolenské silnici.↩︎

  6. Alexis Delzons (1775–1812). Divizní generál v Evženově sboru; padl u Malojaroslavce 24. října 1812.↩︎

  7. Matvej Ivanovič Platov (1753–1818). Ataman donských kozáků, velitel kozáckých pluků ruské armády, za ústupu Francouzů jejich neúnavný pronásledovatel.↩︎

  8. Ten důstojník se jmenoval pan Leaulteur. (Pozn. aut.)↩︎

  9. Seržant Grangier. (Pozn. aut.)↩︎

  10. Ten seržant se jmenoval Guinard; byl rodák z Condé. (Pozn. aut.)↩︎