Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna

II. Požár Moskvy

Čtrnáctého září v jednu hodinu odpoledne, když jsme prošli velkým lesem, jsme v dálce uviděli návrší. Za půl hodiny jsme na ně vystoupili. Ti první, kteří už stáli na nejvyšším místě, dávali znamení těm, kdo byli ještě vzadu, a volali na ně: „Moskva! Moskva!“ Opravdu, to, co jsme viděli, bylo to velké město; tam jsme si mysleli, že si odpočineme od své únavy, neboť my, císařská garda, jsme právě ušli přes dvanáct set mil1 bez odpočinku.

Byl krásný letní den; slunce se odráželo od kopulí, zvonic a zlacených paláců. Mnohá hlavní města, která jsem viděl, jako Paříž, Berlín, Varšava, Vídeň a Madrid, ve mně vzbudila jen obyčejné pocity, ale tady to bylo jiné: bylo v tom pro mě, jako pro každého, něco kouzelného.

V tu chvíli jsme zapomněli na všechno, na trápení, nebezpečí, únavu i strádání, a mysleli jen na tu radost, že vstoupíme do Moskvy, uložíme se tam do dobrých zimních kvartýrů a podnikat výboje jiného druhu, neboť taková je povaha francouzského vojáka: z boje k lásce a z lásky do boje.

Zatímco jsme to město obdivovali, přišel rozkaz obléci slavnostní uniformu.

Ten den jsem byl s patnácti muži v předvoji a dali mi hlídat několik důstojníků, kteří padli do zajetí ve velké bitvě na Moskvě a z nichž někteří mluvili francouzsky. Byl mezi nimi i pop (kněz řeckého vyznání), nejspíš plukovní kaplan, který také mluvil velmi dobře francouzsky, ale zdál se smutnější a zamyšlenější než jeho druzi v neštěstí. Všiml jsem si, stejně jako mnoho jiných, že když zajatci vystoupili na náš pahorek, všichni se poklonili a několikrát se pokřižovali. Přistoupil jsem ke knězi a zeptal se ho, co to má znamenat. „Pane,“ řekl mi, „hora, na které stojíme, se jmenuje Hora spásy2 a každý dobrý Moskvan se musí při pohledu na svaté město poklonit a pokřižovat!“

Za chvíli jsme sestupovali z Hory spásy a po čtvrthodině pochodu jsme byli u brány města.

Císař tam už byl se svým štábem. Zastavili jsme se; mezitím jsem si všiml, že blízko města po naší levé ruce je obrovský hřbitov. Po chvíli čekání se k císaři dostavil maršál Duroc3, který před chvílí vjel do města, s několika obyvateli, kteří mluvili francouzsky. Císař jim položil několik otázek; potom maršál Jeho Veličenstvu oznámil, že v Kremlu je spousta ozbrojených lidí, z nichž většinu tvoří zločinci propuštění z vězení, a ti střílejí z pušek na Muratovu jízdu, která tvořila předvoj. Přes několikeré výzvy se tvrdošíjně zdráhají otevřít brány. „Všichni ti ubožáci,“ řekl maršál, „jsou opilí a nedají si říct.“ — „Ať se brány otevřou z děl!“ odpověděl císař. „A ať se odtamtud vyžene všechno, co tam je!“

Už se tak stalo, král Murat se toho úkolu ujal: dvě dělové rány a všechna ta sebranka se rozprchla po městě. Král Murat pak pokračoval městem dál a těsně pronásledoval ruský zadní voj.

Ozve se víření všech bubnů gardy a za ním povel Pozor! To je znamení ke vstupu do města. Byly tři hodiny odpoledne; vstupujeme v sevřené koloně po četách, v čele s hudbou. Předvoj, k němuž jsem patřil, měl třicet mužů a velel mu pan Serraris4, poručík naší roty.

Sotva jsme byli na předměstí, uviděli jsme, jak k nám jde několik těch bídníků, které vyhnali z Kremlu; všichni měli příšerné tváře a byli ozbrojeni puškami, kopími a vidlemi. Sotva jsme přešli most, který odděluje předměstí od města, vylezl zpod mostu nějaký člověk a vykročil proti pluku: byl navlečený do kožichu z ovčí kůže, bedra mu svíral kožený opasek, dlouhé šedé vlasy mu splývaly na ramena a hustý bílý vous mu sahal až k opasku. Byl ozbrojen trojzubými vidlemi, zkrátka takový, jak se líčí Neptun vystupující z vod. V tomto ustrojení vykročil hrdě proti tamburmajorovi, jako by ho chtěl udeřit první: když ho viděl tak vystrojeného a prošňořovaného, měl ho možná za generála. Bodl po něm vidlemi, ale tamburmajor se naštěstí uhnul, vyrval mu tu vražednou zbraň, chytil ho za ramena a mohutným kopancem do zadku ho shodil z mostu zpátky do vody, z níž před chvílí vylezl, ale tentokrát se už nevynořil: proud ho strhl, bylo ho vidět jen slabě a chvílemi, a pak už vůbec ne.

Viděli jsme přicházet další, kteří po nás stříleli z nabitých zbraní; někteří měli v puškách dokonce jen dřevěné křesací kameny. Protože nikoho neporanili, spokojili jsme se tím, že jsme jim zbraně vyrvali a rozbili, a když se vraceli, zbavovali jsme se jich pořádnou ranou pažbou do zad. Část těch zbraní pocházela ze zbrojnice v Kremlu; odtud ty pušky s dřevěnými kameny, které se do nových pušek ve stojanech dávají vždycky. Dozvěděli jsme se, že ti bídníci chtěli zavraždit jednoho důstojníka ze štábu krále Murata.

Za mostem jsme pokračovali v pochodu velkou krásnou ulicí. Divili jsme se, že nevidíme nikoho, ani jedinou dámu, která by poslouchala naši hudbu; ta hrála Vítězství je naše! Nevěděli jsme, čemu přičíst to úplné ticho. Představovali jsme si, že se obyvatelé neodvažují ukázat a dívají se na nás skrz žaluzie oken. Tu a tam bylo vidět jen několik sluhů v livrejích a několik ruských vojáků.

Asi po hodině pochodu jsme se ocitli u prvního okruhu hradeb Kremlu. Tam nás ale náhle obrátili vlevo a vešli jsme do ulice, krásnější a širší než ta, kterou jsme právě opustili, a ta vede na Gubernátorské náměstí5. Když kolona zrovna stála, uviděli jsme v okně přízemí tři dámy.

Stál jsem na chodníku blízko jedné z nich a ta mi podala kus chleba černého jako uhel a plného dlouhé slámy. Poděkoval jsem jí a sám jsem jí podal kus bílého, který mi právě dala markytánka našeho pluku, máma Dubois. Dáma se začervenala a já se rozesmál; pak se mě dotkla na paži, nevím proč, a já šel dál.

Konečně jsme došli na Gubernátorské náměstí; seřadili jsme se v hustém šiku naproti paláci Rostopčina6, gubernátora města, toho, který dal město zapálit. Pak nám oznámili, že celý pluk má pohotovost a že nikdo se pod žádnou záminkou nesmí vzdálit. To nezabránilo tomu, že za hodinu bylo celé náměstí pokryté vším, po čem lze toužit, víny všeho druhu, likéry, kandovaným ovocem a ohromným množstvím homolí cukru, trochou mouky, ale chleba ne. Chodilo se do domů na náměstí požádat o něco k pití nebo k jídlu, a protože tam nikdo nebyl, nakonec si každý posloužil sám. Proto se nám vedlo tak dobře.

Svou stráž jsme si zřídili v průjezdu paláce, kde byla vpravo místnost dost velká, aby se do ní vešli všichni muži stráže a několik zajatých ruských důstojníků, které nám právě přivedli a které našli ve městě. Ty první, které jsme přivedli až k Moskvě, jsme podle rozkazu nechali u vstupu do města.

Gubernátorův palác je dost velký a jeho stavba je zcela evropská. Vzadu v průjezdu jsou dvě krásná, velmi široká schodiště, umístěná vpravo, která se sbíhají v prvním patře; tam je velký salon s velkým oválným stolem uprostřed a s velkým obrazem v pozadí, na němž je ruský car Alexandr na koni. Za palácem je velmi rozlehlý dvůr obklopený budovami pro služebnictvo.

Hodinu po našem příchodu začal požár: vpravo bylo vidět hustý kouř, potom víry plamenů, ale nikdo nevěděl, odkud to je. Dozvěděli jsme se, že hoří bazar, tedy kupecká čtvrť. „Nejspíš,“ říkalo se, „to z neopatrnosti zapálili marodéři z armády, když vnikli do skladů hledat potraviny.“

Mnoho lidí, kteří tohle tažení nezažili, říká, že požár Moskvy byl zkázou armády; já si však, stejně jako mnoho jiných, myslím opak, neboť Rusové mohli město docela dobře nezapálit, a místo toho potraviny odvézt nebo naházet do řeky Moskvy, zpustošit kraj na deset mil kolem, což nebylo nijak těžké, protože část kraje je pustá, a za čtrnáct dní bychom museli nevyhnutelně odtáhnout. Po požáru zbylo ještě dost obydlí, aby se do nich ubytovala celá armáda, a i kdyby všechna shořela, zůstaly by sklepy.

V sedm hodin chytl oheň za gubernátorovým palácem: plukovník hned přišel na strážnici a rozkázal, aby okamžitě vyrazila patrola o patnácti mužích; byl jsem mezi nimi. Šel s námi pan Serraris a převzal velení. Vydali jsme se směrem k ohni, ale sotva jsme ušli tři sta kroků, pozdravily nás výstřely z pušek, vypálené zprava naším směrem. Zatím jsme jim nevěnovali velkou pozornost a stále jsme si mysleli, že jsou to opilí vojáci z armády. Ale o padesát kroků dál se ozvou nové výstřely, vycházející z jakési slepé uličky a mířené na nás.

V téže chvíli mě výkřik vedle mne upozornil, že někdo je raněn. Opravdu, jednoho právě zasáhla kulka do stehna, ale rána nebyla nebezpečná, protože mu nebránila v chůzi. Rozhodli jsme se, že se hned vrátíme k pluku; ale sotva jsme se otočili, přiměly nás dva další výstřely z prvního místa změnit úmysl. Hned jsme se rozhodli podívat se na věc zblízka: postupujeme k domu, odkud podle nás právě stříleli; u dveří je vyrazíme, ale tu narazíme na devět velkých lotrů ozbrojených kopími a puškami, kteří se nám postaví a chtějí nám zabránit ve vstupu.

Na dvoře se hned strhl boj: síly nebyly vyrovnané, bylo nás devatenáct proti devíti, ale protože jsme se domnívali, že jich je víc, začali jsme tím, že jsme srazili k zemi první tři, kteří se nám nastavili. Jednoho kaprála zasáhlo kopí mezi řemení a uniformu; necítil, že by byl raněn, a chytil kopí svého protivníka, který byl nesrovnatelně silnější, protože kaprál měl volnou jen jednu ruku, druhou musel držet pušku; a tak byl prudce mrštěn na dveře sklepa, ale ratiště kopí nepustil. V tu chvíli padl Rus raněn dvěma bodáky. Důstojník právě šavlí usekl jinému zápěstí, aby pustil kopí, ale protože ten dál hrozil, zasáhla ho hned kulka do boku a poslala ho k Plutonovi.

Mezitím jsem s pěti muži držel zbývající čtyři, neboť tři utekli, tak natlačené ke zdi, že nemohli použít kopí: při prvním pohybu jsme je mohli probodnout bodáky, které jsme jim drželi zkřížené na prsou, a oni se do těch prsou bili pěstmi, jako by nás chtěli vyzývat. Je ovšem třeba říct, že ti ubožáci byli opilí kořalkou, kterou jim nechali v hojnosti, takže byli jako vzteklí. Abychom to skončili, museli jsme je nakonec vyřadit z boje.

Pospíšili jsme si s prohlídkou domu; když jsme prohlíželi jednu světnici, zahlédli jsme dva nebo tři muže, kteří utekli: když nás uviděli, byli tak ohromení, že nestačili sebrat své zbraně, a na ty jsme se vrhli; mezitím seskočili z balkonu.

Protože jsme našli jen dva muže a pušky byly tři, hledali jsme třetího a našli ho pod postelí; vylezl k nám, aniž se dal prosit, a volal: „Bože! Bože!“, což znamená: „Můj Bože! Můj Bože!“ Neublížili jsme mu, ale nechali jsme si ho jako průvodce. Byl jako ostatní, příšerný a odporný, trestanec jako oni, oblečený do ovčí kůže, s koženým opaskem kolem beder. Vyšli jsme z domu. Když jsme byli na ulici, našli jsme tam oba trestance, kteří skočili z okna: jeden byl mrtev, roztříštil si hlavu o dlažbu; druhý měl obě nohy zlámané.

Nechali jsme je, jak byli, a chystali jsme se vrátit na Gubernátorské náměstí. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme viděli, že to vzhledem k tomu, jak se oheň rozšířil, není možné: plameny zprava i zleva tvořily jedinou klenbu, pod kterou bychom museli projít, což bylo nemožné, protože vítr silně foukal a střechy se už propadaly. Museli jsme se dát jiným směrem a jít tam, odkud na nás přišly druhé výstřely; bohužel jsme se nemohli domluvit se svým zajatcem, který vypadal spíš jako medvěd než jako člověk.

Po dvou stech krocích jsme narazili na ulici po pravé ruce; ale než jsme se do ní pustili, chtěli jsme ze zvědavosti prohlédnout dům, z něhož se střílelo, a který vypadal velmi honosně. Poslali jsme dovnitř svého zajatce a šli těsně za ním; ale sotva jsme se takto zajistili, ozval se poplašný výkřik a uviděli jsme několik mužů, kteří utíkali s hořícími pochodněmi v rukou; když jsme prošli velkým dvorem, viděli jsme, že místo, kde jsme byli a které jsme měli za obyčejný dům, je nádherný palác. Než jsme vešli, nechali jsme u první brány dva muže na stráži, aby nás varovali, kdyby nás někdo chtěl překvapit. Protože jsme měli svíčky, zapálili jsme jich několik a vešli: nikdy v životě jsem neviděl obydlí s tak bohatým a nádherným zařízením, jaké se nám naskytlo, a hlavně sbírku obrazů vlámské a italské školy. Mezi všemi těmi poklady nejvíc upoutala naši pozornost velká truhla plná zbraní té největší krásy; tu jsme rozbili. Zmocnil jsem se páru sedlových pistolí, jejichž pouzdra byla posázena perlami a drahými kameny; vzal jsem si také přístroj na zkoušení síly prachu (zkoušečku).

Prohlíželi jsme už skoro hodinu rozlehlé a bohaté komnaty zcela nového druhu, když se ozval strašný výbuch: ten hluk vycházel z místnosti pod místem, kde jsme stáli. Otřes byl tak silný, že jsme si mysleli, že nás pohřbí trosky paláce. Sešli jsme dolů co nejrychleji a opatrně, ale polekali jsme se, když jsme neviděli dva muže, které jsme postavili na stráž. Dlouho jsme je hledali; nakonec jsme je našli na ulici: řekli nám, že ve chvíli výbuchu co nejrychleji utekli, protože si mysleli, že se na nás celé stavení zřítí. Než jsme odešli, chtěli jsme zjistit, co nás tak vyděsilo; ve velké jídelně jsme viděli, že se zřítil strop a že velký křišťálový lustr se roztříštil na tisíce kousků, a to všechno proto, že ve velkých kachlových kamnech byly úmyslně uloženy granáty. Rusové usoudili, že k našemu zničení jsou dobré všechny prostředky.

Když jsme byli ještě v komnatách a přemýšleli o věcech, kterým jsme dosud nerozuměli, uslyšeli jsme volání: Hoří! To naše dvě stráže zpozorovaly, že palác hoří. Opravdu z několika míst vycházel hustý kouř, černý a potom narudlý, a za okamžik byla celá budova v plamenech. Za čtvrt hodiny se s příšerným hlukem zřítila střecha z barveného a lakovaného plechu a strhla s sebou tři čtvrtiny stavby.

Po několika zacházkách jsme vešli do dost široké a dlouhé ulice, kde po obou stranách stály skvělé paláce. Měla nás dovést tam, odkud jsme vyšli, ale trestanec, který nám dělal průvodce, nám nedokázal nic ukázat; byl nám k užitku jen tím, že občas nesl našeho raněného, který už šel ztěžka. Cestou jsme viděli procházet kolem nás několik mužů s dlouhými vousy a zlověstnými tvářemi, které záře zápalných pochodní v jejich rukou činila ještě hroznějšími; nevěděli jsme, co mají v úmyslu, a nechali jsme je projít.

Potkali jsme několik myslivců gardy a ti nám řekli, že město pálí sami Rusové a že muži, které jsme potkali, mají tohle za úkol. Za chvíli jsme přistihli tři z těch bídníků, jak zapalují pravoslavný chrám. Když nás uviděli, dva odhodili pochodně a utekli; přiblížili jsme se ke třetímu, který tu svou odhodit nechtěl a naopak se snažil svůj záměr provést; ale rána pažbou do týla s jeho tvrdošíjností skoncovala.

V tu chvíli jsme potkali patrolu fyzilírů-myslivců7, kteří stejně jako my zabloudili. Seržant, který jí velel, mi vyprávěl, že narazili na trestance, kteří zapalovali několik domů, a jednomu z nich musel šavlí useknout ruku v zápěstí, aby pochodeň pustil, ale když pochodeň upadla, sebral ji levou rukou, aby zapaloval dál: museli ho zabít.

O kus dál jsme slyšeli křik několika žen, které francouzsky volaly o pomoc: vešli jsme do domu, odkud křik vycházel, v domnění, že jsou to armádní markytánky, které se perou s Rusy. Když jsme vstoupili, viděli jsme tu a tam rozházené různé kostýmy, které se nám zdály velmi bohaté, a přišly k nám dvě úplně rozcuchané dámy. Doprovázel je chlapec mezi dvanácti a patnácti lety; prosily nás o ochranu před vojáky ruské policie, kteří jim chtěli zapálit obydlí a nedávali jim čas odnést si věci, mezi nimiž byla Caesarova róba, Brutova přilba a brnění Johanky z Arku, neboť ty dámy nám řekly, že jsou herečky, a to francouzské, ale že jejich manželé museli násilím odejít s Rusy. Zabránili jsme tomu, aby byl dům tentokrát zapálen; zmocnili jsme se ruských policistů, byli čtyři, a dovedli je k našemu pluku, který byl stále na Gubernátorském náměstí; tam jsme po velkých útrapách došli ve dvě hodiny ráno, a to právě z opačné strany, než odkud jsme vyšli.

Když se plukovník dozvěděl, že jsme zpátky, přišel za námi, aby nám dal najevo svou nespokojenost, a chtěl, abychom se mu zodpovídali, kde jsme byli od sedmi hodin předešlého večera. Ale když uviděl naše zajatce a našeho raněného a když jsme mu vylíčili nebezpečí, která jsme od svého odchodu podstoupili, řekl nám, že je rád, že nás vidí zpátky, protože jsme mu působili velké starosti.

Když jsem se rozhlédl po náměstí, kde pluk tábořil, měl jsem dojem, že vidím shromáždění všech národů světa, neboť naši vojáci byli oblečeni jako Kalmyci, Číňané, kozáci, Tataři, Peršané a Turci a jiní byli zahaleni do bohatých kožešin. Někteří měli dokonce na sobě francouzské dvorní šaty a u boku kordy, jejichž ocelové jílce se blyštěly jako diamant. K tomu si přidejte náměstí pokryté vším, co si lze přát z lahůdek, vína a likérů habaděj, málo čerstvého masa, mnoho šunek a velkých ryb, trochu mouky, ale chleba ne.

Toho dne, patnáctého, den po našem příchodu, opustil pluk v devět hodin ráno Gubernátorské náměstí a přesunul se do okolí Kremlu, kde se právě ubytoval císař, a protože jsem měl službu teprve necelých čtyřiadvacet hodin, nechali mě s patnácti muži u gubernátorova paláce. Kolem desáté jsem viděl přijíždět na koni nějakého generála; myslím, že to byl generál Pernety8.9 Hnal před svým koněm ještě mladého člověka, oblečeného do kožichu z ovčí kůže, přepásaného červeným vlněným pásem. Generál se mě zeptal, jestli jsem velitel stráže, a když jsem přisvědčil, řekl mi: „Dobře! Toho člověka ubodáte bodáky; právě jsem ho přistihl s pochodní v ruce, jak zapaluje palác, kde jsem ubytován!“

Hned jsem určil čtyři muže, aby generálův rozkaz vykonali. Ale francouzský voják se pro takové chladnokrevné popravy příliš nehodí: rány, které mu zasadili, neprošly jeho kožichem; nejspíš bychom mu kvůli jeho mládí zachránili život (a navíc nevypadal jako trestanec), ale generál, stále přítomen, aby viděl, zda se jeho rozkazy plní, odjel teprve tehdy, když viděl, jak nešťastník padl po výstřelu do boku, který na něj vypálil jeden voják, aby ho netrápil bodáky. Nechali jsme ho na náměstí.

Za chvíli přišel jiný člověk, moskevský obyvatel, původem Francouz, a Pařížan, který se vydával za majitele lázní. Přišel mě požádat o ochranu, protože, jak říkal, mu chtějí dům zapálit. Dal jsem mu čtyři muže, ti se za chvíli vrátili a řekli, že je pozdě, že ty rozlehlé lázně jsou celé v plamenech.

Několik hodin po té nešťastné popravě mi přišli muži ze stráže říct, že se jedna žena, která šla přes náměstí, vrhla na mrtvé tělo nešťastného mladíka. Šel jsem se na ni podívat; snažila se nám vysvětlit, že je to její muž nebo příbuzný. Seděla na zemi, držela hlavu mrtvého na klíně, hladila ho po tváři, občas ho políbila, a neuronila ani slzu. Nakonec, unaven pohledem na výjev, nad nímž mi krvácelo srdce, jsem ji odvedl na strážnici; podal jsem jí sklenku likéru a ona ji s chutí vypila, pak druhou, potom třetí a tolik, kolik jsme jí chtěli dát. Nakonec nám dala na srozuměnou, že zůstane tři dny, kde je, a počká, až mrtvý vstane z mrtvých; v tom věřila jako prostý ruský lid, že po třech dnech se člověk vrací; nakonec usnula na pohovce.

V pět hodin se naše rota vrátila na náměstí; měla znovu pohotovost, takže ačkoli jsem si myslel, že si odpočinu, měl jsem službu na dalších čtyřiadvacet hodin. Zbytek pluku i část ostatní gardy zdolávaly oheň v okolí Kremlu; na chvíli se to podařilo, ale pak se rozhořel silněji než kdy předtím.

Od chvíle, kdy byla rota zpátky na náměstí, posílal kapitán patroly do různých čtvrtí: jednu poslal opět k lázním, ale ta se za chvíli vrátila a kaprál, který jí velel, nám řekl, že ve chvíli, kdy přišel, se budova s hrozným hlukem zřítila a jiskry, unášené daleko západním větrem, zapálily různá místa.

Celý večer a část noci nám naše patroly neustále přiváděly ruské vojáky, které nacházely ve všech čtvrtích města; oheň je vyháněl z domů, kde se schovávali. Byli mezi nimi dva důstojníci, jeden od armády, druhý od domobrany: první se nechal bez námitek odzbrojit, odevzdal šavli a žádal jen, abychom mu nechali zlatou medaili, kterou měl na boku; ale druhý, mladý muž, který měl kromě šavle ještě pás plný nábojů, se odzbrojit nechtěl, a protože mluvil velmi dobře francouzsky, říkal nám, že je od domobrany: to byly jeho důvody, ale nakonec jsme mu dali pochopit ty naše.

O půlnoci začalo znovu hořet v okolí Kremlu; i tentokrát se podařilo oheň zdolat. Ale šestnáctého ve tři hodiny ráno se rozhořel ještě prudčeji a hořelo dál.

V té noci z patnáctého na šestnáctého mě, stejně jako dva moje přátele, poddůstojníky jako já, popadla chuť projít se městem a navštívit Kreml, o kterém se tolik mluvilo… Vydali jsme se na cestu: pochodně na cestu jsme nepotřebovali, ale protože jsme měli chuť navštívit domy a sklepy moskevských pánů, vzal si každý z nás s sebou jednoho muže z roty, opatřeného svíčkami.

Moji kamarádi už cestu trochu znali, protože ji šli dvakrát, ale protože se každou chvíli všechno měnilo, jak se ulice zasypávaly troskami, brzy jsme zabloudili. Když jsme nějaký čas šli bez určitého směru, tak jak nám to oheň dovoloval, potkali jsme naštěstí jednoho Žida, který si rval vousy a vlasy, když viděl hořet svou synagogu, chrám, v němž byl rabínem. Protože mluvil německy, vylíčil nám své trápení a řekl, že on a jiní jeho víry uložili do chrámu všechno nejcennější, co měli, aby to zachránili, ale že je teď všechno ztraceno. Snažili jsme se toho syna Izraele utěšit, vzali jsme ho pod paží a řekli mu, ať nás dovede do Kremlu.

Nemohu si bez smíchu vzpomenout, že se nás ten Žid uprostřed takové pohromy zeptal, jestli nemáme něco na prodej nebo na výměnu. Myslím, že se tak zeptal ze zvyku, protože v tu chvíli nebyl žádný obchod možný.

Prošli jsme několika čtvrtěmi, z nichž velká část byla v plamenech, a všimli si mnoha krásných ulic ještě nedotčených, až jsme došli na malé, trochu vyvýšené náměstí nedaleko řeky Moskvy, odkud nám Žid ukázal věže Kremlu, které byly díky záři plamenů vidět jako za bílého dne; zastavili jsme se na chvíli v té čtvrti a prohlédli si sklep, z něhož vycházelo několik kopiníků gardy. Vzali jsme tam víno a cukr a mnoho kandovaného ovoce; naložili jsme to Židovi a ten všechno nesl pod naší ochranou. Bylo už světlo, když jsme došli k prvnímu okruhu hradeb Kremlu: prošli jsme branou z šedého kamene, nad níž byla malá zvonice se zvonem, k poctě velkého svatého Mikuláše, který stál ve výklenku pod branou, vlevo od vchodu. Toho velkého svatého, který měl nejméně šest stop a byl bohatě oděn, uctíval každý Rus, který šel kolem, i trestanci: je to patron Ruska.

Když jsme byli za prvním okruhem hradeb, zahnuli jsme vpravo, a když jsme prošli ulicí, kterou jsme jen s velkými potížemi překonali kvůli zmatku, jaký tam nastal po požáru, který právě vypukl v několika domech, kde se usadily markytánky gardy, došli jsme nikoli bez námahy k vysoké zdi, nad níž čněly velké věže. V určitých vzdálenostech se na vrcholcích věží tyčí velcí zlacení orli. Když jsme prošli velkou branou, octli jsme se na náměstí naproti paláci. Císař tam byl od předešlého dne, neboť ze čtrnáctého na patnáctého spal na jednom předměstí.

Když jsme přišli, potkali jsme tam přátele od 1. pluku myslivců, kteří měli pohotovost, a ti si nás nechali na snídani. Jedli jsme tam dobré maso, což se nám už dlouho nestalo; pili jsme tam také výtečné víno. Žid, kterého jsme měli stále s sebou, musel přes všechen odpor jíst s námi a ochutnat šunku. Je ovšem pravda, že myslivci, kteří měli mnoho stříbrných prutů pocházejících z mincovny, mu slíbili, že s ním budou obchodovat; ty pruty byly velké jako cihla a měly její tvar: našlo se jich mnoho.

Bylo už skoro poledne a my jsme ještě seděli u stolu se svými přáteli, opřeni zády o obrovská děla, která stojí po obou stranách brány zbrojnice naproti paláci, když se ozvalo: „Do zbraně!“ Hořelo v Kremlu. Za chvíli padaly hořící oharky na dvůr, kde stálo dělostřelectvo gardy se všemi muničními vozy; vedle bylo velké množství koudele, kterou tam Rusové nechali a která už zčásti hořela. Strach z výbuchu způsobil trochu zmatku, hlavně kvůli přítomnosti císaře, kterého takřka přinutili Kreml opustit.

Mezitím jsme se rozloučili s přáteli a vydali se za plukem. Náš průvodce, jemuž jsme vysvětlili, kde pluk je, nás vedl směrem, kudy to podle něj bylo kratší, ale nepodařilo se nám tam proniknout; plameny nás zahnaly zpět. Museli jsme počkat, až se uvolní průchod, protože v tu chvíli všechno kolem Kremlu hořelo a prudký vítr, který už nějakou dobu foukal neobyčejnou silou, nám házel pod nohy hořící kusy dřeva, takže jsme se museli schovat v podzemní chodbě, kde už bylo mnoho lidí. Zůstali jsme tam dost dlouho, a když jsme vyšli, potkali jsme pluky gardy, které se odebíraly do okolí zámku Petrovskoje10, kam se měl ubytovat císař. Jediný prapor, první od 2. pluku myslivců, zůstal v Kremlu: ten uchránil palác před požárem, protože se do něj císař osmnáctého ráno vrátil. Zapomněl jsem říct, že kníže z Neuchâtelu11, který se chtěl přesvědčit o rozsahu požáru kolem Kremlu, vystoupil s jedním důstojníkem na jednu z plochých střech paláce, ale málem je odnesla prudkost větru.

Vítr i oheň trvaly dál, ale jeden průchod byl volný: ten, kudy právě vyjel císař. Vydali jsme se jím a za chvíli jsme byli na břehu řeky Moskvy. Šli jsme podél nábřeží, dokud jsme nenarazili na ulici méně zachvácenou ohněm, nebo na jinou úplně vyhořelou, neboť v té, kterou právě projel císař, se po jeho průjezdu zřítilo několik domů a nedalo se jí projít.

Konečně jsme se ocitli ve čtvrti úplně lehlé popelem, kde se náš Žid snažil poznat ulici, která nás měla dovést na Gubernátorské náměstí; jen s velkou námahou nacházel její stopy.

Novým směrem, kterým jsme se dali, jsme měli Kreml po levé ruce. Jak jsme šli, vítr nám foukal horký popel do očí a nedovolil nám vidět; pronikali jsme ulicemi bez jiné nehody než trochu popálených nohou, protože se muselo chodit po plechových deskách ze střech a po popelu, který byl ještě žhavý a pokrýval všechny ulice.

Měli jsme za sebou už velký kus cesty, když se nám najednou vpravo otevřel volný prostor; byla to židovská čtvrť, kde domky, všechny dřevěné a malé, vyhořely až do základů: při tom pohledu náš průvodce vykřikne a padne bez vědomí. Rychle jsme ho zbavili nákladu, který nesl: vytáhli jsme z něj láhev likéru a dali mu spolknout pár kapek; potom jsme mu ho nalili do tváře. Za chvíli otevřel oči. Zeptali jsme se ho, proč se mu udělalo zle. Dal nám na srozuměnou, že jeho dům padl za oběť plamenům a že jeho rodina nejspíš zahynula, a když to říkal, znovu omdlel, takže jsme ho museli proti své vůli opustit, ačkoli jsme nevěděli, co si bez průvodce počneme uprostřed takového bludiště. Bylo však třeba se k něčemu rozhodnout: dali jsme náš náklad jednomu z našich mužů a šli dál; ale za chvíli jsme se museli zastavit, protože jsme měli před sebou překážky.

Vzdálenost, kterou bylo třeba urazit k další ulici, byla nejméně tři sta kroků; neodvažovali jsme se ji přejít kvůli horkému popelu, který nás mohl oslepit. Zatímco jsme se radili, navrhl mi jeden z přátel, abychom to proběhli jedním dechem; radil jsem ještě počkat; ostatní souhlasili se mnou, ale ten, kdo mi to navrhl, když viděl, že váháme, a aniž nám dal čas na rozmyšlenou, zvolal: „Kdo mě má rád, za mnou!“ A rozběhne se poklusem; druhý se pustí za ním se dvěma našimi muži a já zůstanu s tím, kdo nesl náklad, což byly ještě tři láhve vína, pět likérů a kandované ovoce.

Ale sotva udělali třicet kroků, zmizeli nám z očí: první upadl, jak byl dlouhý; ten, kdo běžel za ním, ho hned zvedl. Oba poslední si zakryli tvář rukama a ušli tomu, aby je popel oslepil, jako toho prvního, který už neviděl, neboť je zahalil vír toho prachu. První, který neviděl, křičel a nadával jako čert: ostatní ho museli vést, ale nemohli ho přivést zpátky, ani se vrátit tam, kde jsem byl já s mužem a nákladem. A já jsem se neodvažoval k nim přejít, protože průchod byl čím dál nebezpečnější. Musel jsem čekat přes hodinu, než jsem k nim mohl dojít. Mezitím ten, kdo skoro oslepl, si musel na vymytí očí pomočit kapesník, dokud si je nebude moci vymýt vínem, které jsme měli: s mužem, který zůstal se mnou, jsme zatím jednu láhev vypili.

Když jsme byli zase pohromadě, viděli jsme, že jít dál bez nebezpečí není možné. Rozhodli jsme se vrátit, ale ve chvíli, kdy jsme se obraceli, napadlo nás vzít si každý velkou plechovou desku a krýt si jí hlavu, držet ji na straně, odkud přicházel vítr, plameny a popel; vzali jsme si tedy každý jednu. Ohnuli jsme je, abychom je mohli použít jako štít, přiložili jsme si je na levé rameno a drželi oběma rukama, takže jsme měli chráněnou hlavu i levou stranu. Natiskli jsme se k sobě a se všemi možnými opatřeními, aby nás nic nezavalilo, jsme vyrazili, v čele jeden voják, za ním já a vedl jsem za ruku toho, kdo skoro neviděl, a ostatní šli za námi. Konečně jsme s velkou námahou přešli, a několikrát nás to málem porazilo.

Když jsme přešli, ocitli jsme se v nové ulici, kde jsme zahlédli několik židovských rodin a několik Číňanů, schoulených po koutech a hlídajících to málo věcí, které zachránili nebo vzali jiným. Zdáli se překvapení, že nás vidí: nejspíš ještě v té čtvrti žádné Francouze neviděli. Přistoupili jsme k jednomu Židovi a dali mu na srozuměnou, že nás musí dovést na Gubernátorské náměstí. Šel s námi otec se synem, a protože v tom ohnivém bludišti přetínaly ulice někdy zřícené domy, jindy domy v plamenech, došli jsme teprve po zacházkách a velkých potížích s hledáním průchodů a po několika zastávkách, v jedenáct hodin v noci, tam, odkud jsme vyšli předešlého dne.

Od příchodu do Moskvy jsem si takřka neodpočinul; lehl jsem si tedy na krásné kožešiny, které naši vojáci nanosili v hojnosti, a spal jsem až do sedmi hodin ráno.

Rota ještě nebyla vystřídána, protože všechny pluky, i fyzilíři a dokonce Mladá garda, jež byla k dispozici maršálu Mortierovi, právě jmenovanému gubernátorem města, už šestatřicet hodin zdolávaly požár, který, sotva se s ním skončilo na jedné straně, začínal na jiné. Zachránilo se však dost obydlí, a dokonce víc, než bylo třeba k ubytování, ale nebylo to bez námahy, neboť Rostopčin dal odvézt všechny stříkačky. Pár se jich ještě našlo, ale nepoužitelných.

Během dne šestnáctého vyšel rozkaz zastřelit každého, koho přistihnou při zakládání ohně. Ten rozkaz se hned začal plnit. Nedaleko Gubernátorského náměstí bylo jiné malé náměstí, kde několik žhářů zastřelili a pak pověsili na stromy: tomu místu se pak už vždycky říkalo náměstí Oběšenců.

Hned v den našeho vstupu dal císař maršálu Mortierovi rozkaz zabránit drancování. Ten rozkaz byl vydán v každém pluku, ale když se vědělo, že město zapalují sami Rusové, nebylo už možné vojáky udržet: každý si vzal, co potřeboval, i věci, které nepotřeboval.

V noci na sedmnáctého mi kapitán dovolil vzít si deset mužů na službu, s jejich šavlemi, a jít opatřit potraviny. Dvacet poslal jiným směrem, neboť marodéření, nebo chcete-li drancování,12 bylo dovoleno, s doporučením počínat si co nejspořádaněji. A tak jsem se vypravil už na třetí noční výpravu.

Prošli jsme velkou ulicí, která navazovala na naše náměstí. Ačkoli v ní dvakrát založili oheň, podařilo se ho zdolat a od té doby se ji štěstím podařilo uchránit. Proto se v ní usadilo několik vyšších důstojníků a velké množství armádních úředníků. Prošli jsme ještě dalšími, z nichž zbylo jen místo vyznačené plechovými deskami ze střech; vítr předešlého dne z nich odvál popel.

Došli jsme do čtvrti, kde všechno ještě stálo: bylo tam vidět jen několik kočárů bez koní. Panovalo tam hluboké ticho. Prohlédli jsme kočáry: nic v nich nebylo, ale sotva jsme je minuli, ozval se za námi divoký výkřik, opakovaný dvakrát a ze dvou různých vzdáleností. Chvíli jsme naslouchali a už jsme nic neslyšeli. Pak jsme se rozhodli vejít do dvou domů, já s pěti muži do prvního a jeden kaprál s ostatními pěti do druhého. Rozsvítili jsme lucerny, které jsme měli s sebou, a se šavlí v ruce jsme se chystali vejít do těch, o nichž jsme soudili, že v nich najdeme věci, které by se nám mohly hodit.

Ten, do kterého jsem chtěl vejít já, byl zamčený a dveře pobité velkými železnými pláty; to nám trochu zkřížilo plány, protože jsme nechtěli dělat hluk jejich vyrážením. Ale všimli jsme si, že sklep, jehož dveře vedly do ulice, je otevřený, a dva muži do něj sestoupili. Našli tam padací dvířka, která vedla do domu, takže pro ně bylo snadné nám dveře otevřít. Vešli jsme a viděli jsme, že jsme v krámu s koloniálním zbožím: v domě nebylo nic přeházeno, jen v jídelně byl trochu nepořádek. Na stole ještě leželo vařené maso; na truhle leželo několik pytlů plných měďáků; snad je nechtěli, nebo nemohli odnést.

Když jsme prošli celý dům, chystali jsme se nabrat zásoby, neboť jsme tam našli mouku, máslo, spoustu cukru a kávu a také velký sud plný vajec, uložených ve vrstvách v ovesné slámě. Zatímco jsme vybírali a nesmlouvali o cenu, protože nám připadalo, že můžeme se vším naložit, jak chceme, když to bylo opuštěné a každou chvíli to mohlo padnout za oběť plamenům, poslal mi kaprál, který vešel z druhé strany, vzkaz, že dům, kde je, patří kočárníkovi a stojí v něm přes třicet malých elegantních vozíků, kterým Rusové říkají drožky. Vzkázal mi také, že v jedné světnici leží na rohožích z rákosí několik ruských vojáků, kteří, překvapeni, že vidí Francouze, poklekli, se zkříženýma rukama na prsou a čelem k zemi, a prosili o milost; ale protože viděli, že jsou ranění, poskytli jim pomoc a dali jim vodu, protože si ji sami opatřit nemohli, tak těžká byla jejich zranění, a z téhož důvodu nám nemohli uškodit.

Hned jsem šel ke kočárníkovi vybrat dva hezké a velmi pohodlné vozíky, abychom na ně naložili potraviny, které jsme nacházeli, a mohli je pohodlněji převézt. Viděl jsem raněné: bylo mezi nimi pět dělostřelců gardy s přeraženýma nohama; bylo jich sedmnáct a mnozí byli Asiaté, snadno k poznání podle způsobu, jakým zdravili.

Když jsem vycházel z domu se svými vozíky, zahlédl jsem tři muže, jednoho ozbrojeného kopím, druhého šavlí a třetího s hořící pochodní, jak zapalují kupcův dům, aniž si toho všimli muži, které jsem nechal uvnitř, tak byli zaměstnáni balením a vybíráním dobrých věcí, které tam byly. Když jsme je uviděli, hlasitě jsme vykřikli, abychom ty tři lotry vyděsili, ale k našemu překvapení se ani jeden nehnul; klidně se dívali, jak přicházíme, a ten s kopím se hrdě postavil, jako by se chtěl bránit, pokud se přiblížíme. To pro nás bylo dost obtížné, protože jsme měli jen šavle. Ale přišel kaprál se dvěma nabitými pistolemi, které právě našel ve světnici s raněnými; jednu mi dal a tou, která mu zbyla, chtěl srazit toho s kopím. Já jsem mu v tom ale zatím zabránil, protože jsem nechtěl dělat hluk, aby se nám jich na krk nesesypalo víc.

Když to viděl jeden Bretonec z našich mužů, popadl malou oj jednoho z vozíků, roztočil ji a vyrazil proti tomu chlapovi, který se v takovém způsobu boje nevyznal a v témž okamžiku měl obě nohy přeražené. Když padal, strašně vykřikl, ale rozzlobený Bretonec mu nedal čas vykřiknout podruhé, neboť mu zasadil do hlavy druhou ránu tak prudkou, že dělová koule by to líp nesvedla. Byl by udělal totéž s ostatními dvěma, kdybychom ho nezadrželi. Ten s pochodní v ruce ji nechtěl pustit: utekl se svou hořící pochodní dovnitř kupcova domu a dva muži ho pronásledovali. Teprve dvě rány šavlí ho přivedly k rozumu. Pokud jde o třetího, ten se po dobrém podrobil a hned ho zapřáhli do nejvíc naloženého vozíku spolu s jiným chlapem, kterého právě chytili na ulici.

Připravili jsme všechno k odchodu. Oba naše vozíky byly naložené vším, co obchod obsahoval: na první, do kterého jsme zapřáhli své dva Rusy a který byl nejvíc naložený, jsme dali sud plný vajec, a aby nám naši vozkové nemohli utéct, byli jsme tak prozíraví, že jsme je přivázali silným provazem kolem pasu na dvojitý uzel; druhý měli táhnout čtyři naši muži, dokud nenajdeme spřežení jako u prvního.

Ale tu, ve chvíli, kdy jsme měli vyrazit, vidíme, že hoří kočárníkův dům! Myšlenka, že ti nešťastníci zahynou v hrozných bolestech, nás přiměla zastavit se a jít jim na pomoc. Hned jsme tam šli a jen tři muže jsme nechali hlídat vozíky. Přenesli jsme ubohé raněné pod kůlnu, oddělenou od hlavních budov. To bylo všechno, co jsme mohli udělat. Když jsme vykonali tento skutek lidskosti, vyrazili jsme co nejrychleji, aby nám požár nepřehradil cestu, protože bylo vidět, že hoří na několika místech, a to směrem, kterým jsme měli jít.

Ale sotva jsme ušli pětadvacet kroků, nešťastní ranění, které jsme právě přenesli, začali děsivě křičet. Zastavili jsme se znovu, abychom viděli, oč jde. Kaprál tam šel se čtyřmi muži. Chytla sláma, které bylo na dvoře hodně, a oheň se šířil k místu, kde ti nešťastníci leželi. Udělal se svými muži všechno, co se dalo, aby je uchránil před upálením. Potom se k nám vrátili, ale nejspíš zahynuli.

Pokračovali jsme v cestě, a ze strachu, aby nás oheň nepřekvapil, jsme své první spřežení poháněli do klusu ranami plochou šavle. Přesto jsme se mu nevyhnuli, neboť když jsme byli ve čtvrti u Gubernátorského náměstí, zjistili jsme, že velká ulice, kde se ubytovalo mnoho vyšších důstojníků a armádních úředníků, je celá v plamenech. Zapálili ji už potřetí. Ale také naposledy.

Když jsme byli na začátku ulice, všimli jsme si, že oheň hoří jen místy a že se dají ta místa, kde řádil, proběhnout. První domy ulice nehořely. U těch, které hořely, jsme se zastavili, abychom viděli, zda je lze bez nebezpečí proběhnout. Několik se už zřítilo; ty, pod nimiž nebo kolem nichž jsme měli projít, hrozily také, že se na nás zřítí a pohltí nás v plamenech. Dlouho jsme ale v tom postavení zůstat nemohli, protože jsme právě zjistili, že domy, které jsme minuli, když jsme do ulice vcházeli, také hoří.

Byli jsme tedy chyceni nejen zpředu a zezadu, ale i zprava a zleva, a za chvíli byla všude jen ohnivá klenba, pod kterou bylo třeba projít. Rozhodlo se, že vozíky pojedou napřed; chtěli jsme, aby jako první projel ten, do kterého byli zapřaženi Rusové, ale ti přes několik ran plochou šavle dělali potíže. Druhý, který táhli naši vojáci, vyrazil vpřed, a jak se navzájem povzbuzovali, překonali nejnebezpečnější místo co nejšťastněji. Když jsme to viděli, zdvojnásobili jsme rány na záda našich Rusů, a ti ze strachu před něčím horším vyrazili s křikem „Hurá!“13 a projeli co nejrychleji, ne ovšem, aniž ucítili žár a podstoupili velká nebezpečí, protože tam ležel různý nábytek, který se právě vyvalil do ulice.

Sotva projel poslední vozík, přeběhli jsme totéž místo poklusem: tu jsme se ocitli na křižovatce, kde se sbíhaly čtyři široké a dlouhé ulice, které jsme viděli celé v plamenech. A ačkoli zrovna hustě pršelo, požár šel přesto dál, neboť každou chvíli bylo vidět, jak obydlí, a dokonce celé ulice mizí v kouři a troskách.

Bylo však třeba jít dál a co nejrychleji se dostat tam, kde byl pluk, ale s lítostí jsme viděli, že to nejde a že musíme počkat, až celá ulice lehne popelem, aby se uvolnil průchod. Rozhodlo se, že se vrátíme; to jsme hned udělali. Když jsme došli k místu, kudy jsme prošli, Rusové tentokrát ze strachu z výprasku neváhali a šli první, ale sotva urazili polovinu cesty k bezpečnému místu, a ve chvíli, kdy jsme se za nimi chystali tím nebezpečným průchodem, ozval se příšerný hluk: to praskaly klenby a padaly hořící trámy a železné střechy, které se zřítily na vozík. V okamžiku bylo všechno zničeno, i s vozky, po kterých jsme už nepátrali, ale litovali jsme svých zásob, hlavně vajec.

Nedokázal bych vylíčit, v jak kritické situaci jsme se ocitli. Byli jsme obklíčeni ohněm a neměli jsme kudy ustoupit. Naštěstí bylo na křižovatce dost místa, aby nás plameny nezasáhly, takže jsme mohli počkat, až jedna ulice úplně vyhoří a otevře nám průchod.

Zatímco jsme čekali na vhodnou chvíli k útěku, všimli jsme si, že jeden z nárožních domů je obchod italského cukráře, a ačkoli jsme se div neupekli, napadlo nás, že by bylo dobré zachránit pár hrnců dobrých věcí, které tam mohly být, pokud by to ovšem šlo: dveře byly zamčené; v prvním patře bylo otevřené okno; náhoda nám opatřila žebřík, ale byl příliš krátký; postavili ho na sud, který stál u domu, a tak byl dost dlouhý, aby se naši vojáci dostali nahoru a dovnitř.

Ačkoli část domu už hořela, nic je nezastavilo. Otevřeli dveře a my jsme k svému velkému překvapení a uspokojení zjistili, že se odtud nic neodneslo. Našli jsme tam všemožné kandované ovoce, mnoho likérů, spoustu cukru, ale největší radost nám udělaly a nejvíc nás překvapily tři velké pytle mouky. Naše překvapení se zdvojnásobilo, když jsme našli hrnce hořčice z ulice Saint-André-des-Arts č. 13 v Paříži.

Pospíšili jsme si a celý krám vyprázdnili a uprostřed křižovatky, kde jsme stáli, jsme z toho udělali sklad, dokud nebudeme moci všechno dopravit k naší rotě.

Protože pořád pršelo, udělali jsme si z dveří domu přístřešek a zřídili tábořiště, kde jsme zůstali přes čtyři hodiny a čekali, až se uvolní průchod.

Mezitím jsme si napekli koblihy se zavařeninou, a když jsme mohli vyrazit, odnesli jsme na zádech všechno, co se dalo vzít. Druhý vozík a pytle mouky jsme nechali pod dohledem pěti mužů, abychom si pro ně pak přišli s dalšími.

Vozík se nedal použít vůbec, protože střed ulice, kudy bylo třeba projít, zatarasilo množství krásného rozbitého a napůl spáleného nábytku, klavíry, křišťálové lustry a nekonečně mnoho dalších věcí té největší nádhery.

Konečně, když jsme prošli náměstím Oběšenců, došli jsme v deset hodin dopoledne k rotě: vyšli jsme předešlého dne v deset. Hned po příchodu jsme bez otálení poslali pro všechno, co jsme nechali za sebou: deset mužů hned vyrazilo; za hodinu se vrátili, každý s nákladem, a přes všechny překážky přivezli i vozík, který jsme tam nechali. Vyprávěli nám, že museli vyklidit místo, kde byl první vozík zavalen i s Rusy, a že ti byli celí spálení, zuhelnatělí a scvrklí.

Téhož dne, osmnáctého, nás vystřídali ze služby na náměstí a šli jsme převzít svá ubytování nedaleko prvního okruhu hradeb Kremlu, v krásné ulici, kterou velkou částí oheň ušetřil. Naší rotě přidělili velkou kavárnu, neboť v jednom ze sálů byly dva kulečníky, a nám poddůstojníkům dům jednoho bojara, který k ní přiléhal. Naši vojáci kulečníky rozebrali, aby bylo víc místa; někteří si ze sukna udělali pláště.

Ve sklepích roty jsme našli velké množství vína a jamajského rumu a také velký sklep plný sudů výborného piva, obložených ledem, aby zůstalo v létě chladné. U našeho bojara patnáct velkých beden šumivého šampaňského a mnoho španělského vína.

Naši vojáci téhož dne objevili velký sklad cukru; postarali jsme se, abychom si ho udělali velkou zásobu, a ta nám po celou dobu, co jsme zůstali v Moskvě, sloužila k přípravě punče, což jsme ani jediný den nevynechali, k velkému povyražení. Každý večer jsme ho ve velké stříbrné míse, kterou ruský bojar zapomněl odvézt a do které se vešlo nejméně šest lahví, připravovali nejméně třikrát nebo čtyřikrát. K tomu si přidejte krásnou sbírku dýmek, v nichž jsme kouřili výtečný tabák.

Devatenáctého nás v Kremlu před palácem přehlížel císař. Téhož dne večer mě opět určili do oddílu složeného z fyzilírů-myslivců a granátníků a z eskadrony polských kopiníků, celkem dvě stě mužů; naším úkolem bylo uchránit před požárem Letní palác carevny na jednom z okrajů Moskvy. Tomu oddílu velel generál, o němž si myslím, že to byl generál Kellermann.

Vyrazili jsme v osm hodin večer; bylo půl desáté, když jsme tam došli. Uviděli jsme rozlehlé sídlo, které mi připadalo velké jako zámek Tuileries, ale postavené ze dřeva a pokryté štukem, který působil jako mramor. Hned se rozestavily stráže venku a naproti paláci se zřídila velká stráž, kde byla velká strážnice. Pro větší bezpečnost se vyslaly patroly. Mně uložili, abych s několika muži prohlédl vnitřek a zjistil, zda se tam někdo neskrývá.

Při té příležitosti jsem měl to štěstí, že jsem prošel to obrovské sídlo, zařízené vším nejbohatším a nejskvělejším, co Asie a Evropa vytvářejí. Zdálo se, že se na jeho výzdobě ničím nešetřilo, a přece za necelou hodinu úplně shořelo, neboť sotva čtvrt hodiny poté, co bylo všechno připraveno, aby ho nikdo nezapálil, byl přes všechna opatření zapálen zepředu, zezadu, zprava i zleva, aniž bylo vidět, kdo to dělá; zkrátka oheň se objevil na víc než dvanácti místech najednou. Bylo vidět, jak šlehá ze všech oken půd.

Generál hned volá sapéry, aby se pokusili oheň izolovat, ale to nešlo: neměli jsme stříkačky, ba ani vodu. Za chvíli jsme viděli, jak zpod velkých schodišť, podzemní chodbou zámku, vycházejí a klidně odcházejí nějací muži, z nichž někteří měli ještě napůl hořící pochodně; vyběhlo se za nimi a zatkli je. Byli to ti, kdo palác právě zapálili; bylo jich jednadvacet. Dalších jedenáct zatkli na jiné straně, ale ti, jak se zdálo, ze zámku nevyšli. Neměli u sebe nic, co by naznačovalo, že se na tom novém požáru podíleli; přesto se ukázalo, že víc než polovina z nich jsou trestanci.

Všechno, co jsme mohli udělat, bylo zachránit několik obrazů a jiných vzácných předmětů, mezi nimiž byly imperátorské ornáty, jako sametové pláště podšité hermelínem, a mnoho jiných, neméně vzácných věcí, které jsme pak museli opustit.

Hořelo snad teprve půl hodiny, když se zvedl prudký vítr, a za necelých deset minut nás obklíčil všeobecný požár, takže jsme nemohli ani ustoupit, ani postoupit. Několik mužů bylo zraněno hořícími kusy dřeva, které síla větru hnala s příšerným hlukem. Z toho pekla jsme se dostali teprve ve dvě hodiny ráno, a to už plameny pohltily přes půl míle plochy, neboť celá ta čtvrť byla postavena ze dřeva, a s největší elegancí.

Vydali jsme se zpátky směrem ke Kremlu: vedli jsme s sebou své zajatce, celkem dvaatřicet, a protože jsem měl v noci strážní službu, měl jsem na starosti i zadní voj a eskortu zajatců, s rozkazem dát ubodat bodáky ty, kdo by chtěli utéct nebo by nechtěli jít.

Mezi těmi nešťastníky byly nejméně dvě třetiny trestanců se zlověstnými tvářemi; ostatní byli měšťané střední vrstvy a příslušníci ruské policie, snadno k poznání podle stejnokroje.

Cestou jsem si mezi zajatci všiml člověka v docela čistém zeleném kabátě, který plakal jako dítě a každou chvíli opakoval dobrou francouzštinou: „Můj Bože! Při požáru jsem ztratil ženu a syna!“ Všiml jsem si, že víc želí syna než ženy; zeptal jsem se ho, kdo je. Odpověděl mi, že je Švýcar z okolí Curychu a už sedmnáct let učí v Moskvě němčinu a francouzštinu. Pak dál plakal a zoufal si a pořád opakoval: „Můj drahý syn! Můj ubohý syn!…“

Bylo mi toho nešťastníka líto, utěšoval jsem ho, že je možná najde, a protože jsem věděl, že má zemřít jako ostatní, rozhodl jsem se ho zachránit. Vedle něho šli dva muži, kteří se pevně drželi pod paží, jeden mladý a druhý už starší; zeptal jsem se Švýcara, kdo jsou; řekl mi, že je to otec se synem, oba krejčí. „Ale,“ odpověděl mi, „otec je šťastnější než já, není od syna odloučen, mohou zemřít spolu!“ Věděl, jaký osud ho čeká, neboť rozuměl francouzsky a slyšel rozkaz, který byl o nich vydán.

Ve chvíli, kdy ke mně mluvil, jsem viděl, jak se najednou zastavil a díval se zmateným pohledem; zeptal jsem se ho, co mu je: neodpověděl mi. Za chvíli mu z hrudi vyšel hluboký vzdech a znovu se rozplakal a řekl mi, že hledá místo, kde stál jeho dům, že je to opravdu tady, že ho poznává podle velkých kamen, která ještě stála, neboť je třeba říct, že bylo stále vidět jako za bílého dne, a to nejen ve městě, ale i daleko za ním.

V tu chvíli se čelo kolony, před nímž šel oddíl polských kopiníků, zastavilo a nevědělo kudy dál kvůli velké zácpě v užší ulici, způsobené sesutými troskami. Využil jsem té chvíle, abych vyhověl přání toho nešťastníka podívat se, zda v popelu svého domu nenajde mrtvoly syna a ženy. Nabídl jsem mu, že ho doprovodím; vstoupíme na místo, kde stál dům: nejdřív nevidíme nic, co by potvrzovalo jeho neštěstí, a už jsem ho utěšoval, že se jistě zachránili, když tu najednou u dveří do sklepa zahlédnu něco velkého a beztvarého, černého a scvrklého. Přistoupil jsem, prohlížel jsem to a nohou odhrnoval všechno, co mi bránilo tu věc poznat; viděl jsem, že je to mrtvola. Ale nebylo možné rozeznat, jestli je to muž nebo žena: především jsem na to neměl čas, protože člověk, kterého se to týkalo a který stál vedle mne jako omámený, strašlivě vykřikl a padl na dlažbu. S pomocí jednoho vojáka, který stál blízko mne, jsme ho zvedli. Když trochu přišel k sobě, procházel v zoufalství místem, kde stál dům, a s posledním výkřikem zavolal jméno svého syna a vrhl se do sklepa, kde jsem ho slyšel padnout jako pytel.

Chuť jít za ním mě nepopadla: pospíšil jsem si za oddílem a přemýšlel smutně o tom, co jsem právě viděl. Jeden z mých přátel se mě zeptal, co jsem udělal s tím člověkem, který mluvil francouzsky; vylíčil jsem mu tragický výjev, který jsem právě viděl, a protože se pořád stálo, navrhl jsem mu, ať se jde na to místo podívat. Došli jsme až ke dveřím do sklepa; tam jsme slyšeli sténání; můj kamarád navrhl, abychom sestoupili dolů a pomohli mu, ale protože jsem věděl, že kdybychom ho odtud vytáhli, vedli bychom ho na jistou smrt, neboť všichni měli být po příchodu zastřeleni, namítl jsem mu, že je velká neopatrnost lézt do temného místa bez světla.

Naštěstí se ozval povel: „Do zbraně!“, aby se znovu vyrazilo, ale protože bylo třeba ještě chvíli počkat, než se pohne levé křídlo, zůstali jsme ještě chvíli na témž místě, a když jsme se chystali odejít, slyšeli jsme, že někdo jde; otočil jsem se. Představte si mé překvapení, když se objevil ten nešťastník, vypadal jako přízrak a nesl v náručí kožešiny, do nichž, jak říkal, chtěl pohřbít syna a ženu, neboť syna našel ve sklepě mrtvého, ale nespáleného. Mrtvola u dveří byla opravdu jeho ženy; poradil jsem mu, aby se vrátil do sklepa, schoval se tam, dokud neodejdeme, a pak že bude moci vykonat svou bolestnou povinnost; nevím, jestli pochopil, ale odešli jsme.

Ke Kremlu jsme došli v pět hodin ráno; zajatce jsme uložili na bezpečném místě, ale předtím jsem se postaral, aby oba krejčí, otce a syna, odvedli stranou, a to pro nás; byli nám, jak se ukáže, během pobytu v Moskvě velmi užiteční.

Dvacátého požár trochu polevil; maršál Mortier, gubernátor města, a generál Milhaud14, jmenovaný velitelem města, se horlivě starali o zřízení policejní správy. Za tím účelem vybrali Italy, Němce a Francouze žijící v Moskvě, kteří se schováním vyhnuli přísným opatřením Rostopčina, který před naším příchodem obyvatele odesílal z města proti jejich vůli.

V poledne jsem z okna našeho bytu viděl zastřelit jednoho trestance; nechtěl pokleknout; přijal smrt odvážně a bil se do prsou, jako by vyzýval toho, kdo mu ji dával. O několik hodin později potkal týž osud ty, které jsme přivedli my.

Zbytek dne jsem strávil celkem klidně, totiž až do sedmi hodin večer, kdy mi adjutant-major Delaitre oznámil, abych nastoupil arest na místě, které mi určil, za to, že jsem prý nechal utéct tři zajatce svěřené mé stráži; omlouval jsem se, jak jsem mohl, a odebral se na určené místo; byli tam už jiní poddůstojníci. Tam jsem o tom popřemýšlel a byl jsem rád, že jsem zachránil tři lidi, o jejichž nevině jsem byl přesvědčen.

Světnice, v níž jsem byl, vedla na velkou úzkou galerii, kterou se chodilo do jiného křídla budovy, jehož část vyhořela, takže tam nikdo nechodil, a všiml jsem si, že zachovaná část ještě nebyla prohledána. Protože jsem neměl co dělat a jsem od přírody zvědavý, bavil jsem se procházením galerie. Když jsem byl na jejím konci, zdálo se mi, že slyším hluk ve světnici, jejíž dveře byly zavřené. Když jsem naslouchal, zdálo se mi, že slyším řeč, které nerozumím. Chtěl jsem vědět, co tam je, a zaklepal jsem. Nikdo neodpověděl a místo hluku nastalo hluboké ticho. Pak jsem se podíval klíčovou dírkou a zahlédl muže ležícího na pohovce a dvě stojící ženy, které ho, jak se zdálo, nabádaly k tichu; protože jsem rozuměl několika slovům polsky, a polština je ruštině velmi blízká, zaklepal jsem podruhé a požádal o vodu; žádná odpověď. Ale na druhou žádost, kterou jsem doprovodil pořádným kopancem do dveří, mi přišli otevřít.

Vešel jsem tedy; obě ženy, když mě uviděly, utekly do jiné světnice. Nejdřív jsem zavřel dveře, kterými jsem vešel; člověk ležící na pohovce se nehýbal; hned jsem v něm poznal trestance s tou nejodpornější a nejšpinavější tváří, stejně jako jeho vous a celý úbor, složený z ovčího kožichu staženého koženým opaskem. Měl vedle sebe kopí a dvě zápalné pochodně a za pasem dvě pistole, a těch věcí jsem se nejdřív zmocnil. Pak jsem vzal jednu z pochodní, silnou jako moje paže, a uštědřil jsem mu jí ránu do boku, až otevřel oči. Když mě ten chlap uviděl, vymrštil se, jako by po mně chtěl skočit, ale upadl, jak byl dlouhý. Pak jsem mu nastavil hlaveň jedné z pistolí, které jsem mu vzal; podíval se na mě znovu tupě, a když chtěl vstát, znovu upadl. Nakonec se mu podařilo postavit se. Protože jsem viděl, že je opilý, vzal jsem ho za paži, vyvedl ze světnice a dovedl na konec galerie, která oddělovala světnice, a když stál na kraji schodiště, příkrého jako žebřík, strčil jsem do něj: skutálel se dolů jako sud, skoro až ke dveřím strážnice, která byla naproti schodišti. Muži ze stráže ho odvlekli do světnice určené pro všechny jemu podobné, které každou chvíli zatýkali; zkrátka už jsem o něm neslyšel.

Po té výpravě jsem se vrátil do světnice a zamkl se v ní, a když jsem se ještě přesvědčil, že mi nic nemůže uškodit, otevřel jsem dveře do druhé světnice, kde jsem při vstupu zahlédl obě Dulcineje sedět na pohovce. Když mě uviděly, nezdály se překvapené; mluvily na mě obě najednou; nerozuměl jsem ani slovu. Chtěl jsem vědět, jestli mají něco k jídlu; tomu porozuměly dokonale, neboť mi hned naservírovaly okurky, cibuli a velký kus solené ryby s trochou piva, ale chleba ne. Za chvíli mi ta mladší přinesla láhev, kterou nazvala kosalki; když jsem to ochutnal, poznal jsem gdaňskou jalovcovou, a za necelou půlhodinu jsme láhev vyprázdnili, neboť jsem zjistil, že moje dvě Moskvanky pijí líp než já. Zůstal jsem ještě chvíli s oběma sestrami, neboť mi daly najevo, že sestry jsou; pak jsem se vrátil do své světnice.

Když jsem vešel, našel jsem tam jednoho poddůstojníka z roty, který mě přišel navštívit a už dlouho na mě čekal. Zeptal se mě, odkud jdu; když jsem mu vylíčil svou příhodu, nedivil se už mé nepřítomnosti a byl nadšený, protože, jak mi řekl, se nedá najít nikdo, kdo by vypral prádlo; když nám náhoda opatřila dvě moskevské dámy, jistě se budou cítit velmi poctěny, že mohou prát a spravovat prádlo francouzským vojákům. V deset hodin, když už všichni spali, protože jsme nechtěli, aby někdo věděl, že máme ženy, se poddůstojník vrátil se seržant-majorem15 pro naše dvě krásky. Nejdřív dělaly trochu potíže, protože nevěděly, kam je vedou; ale když daly najevo, že si přejí, abych je doprovodil, šel jsem až do bytu a ony s námi šly ochotně a se smíchem. Byl tam volný kabinet, a tam jsme je usadili, když jsme ho slušně zařídili tím, co jsme našli v jejich světnici, a ještě lépe vším krásným a elegantním, co moskevské šlechtičny nemohly odvézt, takže z tlustých služek, jak vypadaly, se hned staly baronky, ovšem takové, které nám praly a spravovaly prádlo.

Nazítří ráno, jednadvacátého, jsem slyšel silnou palbu z pušek; dozvěděl jsem se, že právě zastřelili několik dalších trestanců a policistů, kteří byli přistiženi, jak zapalují nalezinec a nemocnici s našimi raněnými; za chvíli ke mně přiběhl seržant-major, že jsem volný.

Když jsem se vrátil do bytu, uviděl jsem naše krejčí, ty dva muže, které jsem zachránil, už při práci; šili velké pelerínky ze sukna z kulečníků, které stály ve velkém sále kavárny, kde byla ubytována rota, a které byly rozebrány, aby bylo víc místa. Vešel jsem do světnice, kde byly zavřené naše ženy; praly a vedlo se jim to dost špatně. Není divu, měly na sobě hedvábné šaty nějaké baronky! Nezbývalo nám ale nic jiného než se obrnit trpělivostí. Zbytek dne jsme věnovali zařizování našeho bytu a shromažďování zásob, jako bychom měli v tom městě zůstat dlouho. Na přezimování jsme měli ve skladu sedm velkých beden šumivého šampaňského, mnoho španělského vína, portské; vlastnili jsme pět set lahví jamajského rumu a měli jsme k dispozici přes sto velkých homolí cukru, a to všechno pro šest poddůstojníků, dvě ženy a jednoho kuchaře.

Maso bylo vzácné; ten večer jsme měli krávu; nevím, odkud se vzala, nejspíš z místa, odkud ji brát nebylo dovoleno, neboť jsme ji zabili v noci, aby nás nikdo neviděl.

Měli jsme také mnoho šunek, protože se našel velký sklad; k tomu si přidejte spoustu solených ryb, několik pytlů mouky a dva velké sudy plné loje, který jsme měli za máslo; piva bylo dost; zkrátka, to byly naše zásoby pro tuto chvíli, kdybychom ovšem měli v Moskvě přezimovat.

Večer jsme dostali rozkaz provést kontrolní apel; konal se v deset hodin; chybělo osmnáct mužů. Zbytek roty klidně spal v sále s kulečníky; leželi na bohatých kožešinách ze sobolů, na kůžích lvů, lišek a medvědů; část měla hlavu zavinutou do bohatých kašmírských šátků, uvázaných do velkého turbanu, takže v té poloze vypadali spíš jako sultáni než jako granátníci gardy: chyběly jim už jen hurisky.

Kvůli nepřítomným jsem apel protáhl až do jedenácti, abych je nemusel hlásit jako chybějící; opravdu se za chvíli vrátili, prohnutí pod nákladem. Mezi pozoruhodnými věcmi, které přinesli, bylo několik stříbrných desek s reliéfy; každý také přinesl prut z téhož kovu, velký a tvarovaný jako cihla. Zbytek tvořily kožešiny, indické šály a hedvábné látky protkávané zlatem a stříbrem. Požádali mě ještě o dovolení podniknout hned dvě další cesty pro víno a kandované ovoce, které nechali v jednom sklepě: dovolil jsem jim to a šel s nimi kaprál. Je dobré vědět, že ze všech věcí, které unikly požáru, jsme si my poddůstojníci vždycky brali poplatek nejméně dvacet procent.

Dvaadvacátý den byl věnován odpočinku, rozmnožování zásob, zpěvu, kouření, smíchu a pití a procházkám. Téhož dne jsem navštívil jednoho Itala, obchodníka s rytinami, který bydlel v naší čtvrti a jehož dům nevyhořel.

Třiadvacátého ráno zastřelili na dvoře kavárny jednoho trestance. Téhož dne přišel rozkaz být připraveni na příští ráno k přehlídce před císařem.

Čtyřiadvacátého v osm hodin ráno jsme vyrazili do Kremlu. Když jsme tam došli, bylo tam už ze stejného důvodu shromážděno několik pluků armády; toho dne bylo mnoho povýšení a uděleno mnoho vyznamenání. Ti, kdo při této přehlídce dostali odměny, se dobře zasloužili o vlast, neboť nejednou prolili krev na poli cti.

Využil jsem té příležitosti, abych si podrobně prohlédl pozoruhodnosti, které Kreml skrýval. Zatímco několik pluků procházelo přehlídkou, navštívil jsem chrám svatého Michala, určený k pohřbívání ruských carů. Do tohoto chrámu se v prvních dnech po našem příchodu vloudili vojáci gardy od 1. pluku myslivců, kteří měli v Kremlu pohotovost, v domnění, že tam najdou velké poklady, které tam prý byly ukryty; prošli obrovské krypty, ale místo pokladů našli jen kamenné hrobky pokryté sametem, s nápisy na stříbrných deskách. Našli tam také několik lidí z města, kteří se tam uchýlili pod ochranu mrtvých, v domnění, že tam budou v bezpečí, a mezi nimi i mladou a hezkou osobu, o níž se říkalo, že patří k jedné z prvních moskevských rodin, a která se pošetile zamilovala do jednoho vyššího armádního důstojníka. Dopustila se ještě větší pošetilosti, že ho následovala na ústupu. A tak jako mnoho jiných zahynula zimou, hladem a bídou.

Když jsem vyšel z krypt chrámu svatého Michala, šel jsem se podívat na slavný zvon a prohlédl jsem si ho do všech podrobností. Je vysoký devatenáct stop; dobrá část ho je zaryta do země, nejspíš vlastní vahou, za tu dobu, co leží na zemi, od požáru, který strávil věž, kde visel, a jejíž základy jsou ještě vidět. Velké trámy, na kterých visel, jsou k němu ještě připevněny, ale uprostřed zlomené.

Nedaleko odtud, naproti paláci, je zbrojnice, kde po obou stranách brány stojí dvě obří děla; o kus dál vpravo je katedrála se svými devíti věžemi neboli zvonicemi pokrytými zlacenou mědí. Na nejvyšší z věží byl vidět kříž Ivana Velikého16, který se tyčil nade vším; byl třicet stop vysoký, dřevěný, pokrytý silnými plechy zlaceného stříbra a ze všech stran ho držely rovněž zlacené řetězy.

O několik dní později dostali muži od služby, tesaři a jiní, rozkaz ho sundat, aby se převezl jako trofej do Paříže, ale když ho uvolňovali, strhla ho vlastní váha; málem zabil a strhl s sebou všechny muže, kteří ho drželi za řetězy; totéž se stalo s velkými orly, kteří se tyčili na vysokých věžích kolem hradeb Kremlu.

Bylo poledne, když jsme přehlídku skončili; při odchodu jsme prošli pod postranní branou, kde stojí velký svatý Mikuláš, o němž jsem mluvil výše. Viděli jsme tam mnoho ruských otroků, kteří se modlili, klaněli se a křižovali před velkým svatým; nejspíš se přimlouvali proti nám.

Pětadvacátého jsme s několika přáteli procházeli rozvalinami města. Prošli jsme několika čtvrtěmi, které jsme ještě neviděli: všude se uprostřed trosek potkávali ruští sedláci, špinavé a odporné ženy, židovky i jiné, smíšené s vojáky armády, a hledali ve sklepech, které se odkrývaly, ukryté věci, které mohly uniknout požáru. Kromě vína a cukru, které tam nacházeli, bylo vidět některé obtížené šály, kašmírovými šátky, nádhernými sibiřskými kožešinami a také látkami protkávanými hedvábím, zlatem a stříbrem, a jiné se stříbrnými mísami a jinými vzácnými věcmi. Proto bylo vidět Židy s jejich ženami a dcerami, jak našim vojákům dělají všemožné nabídky, aby od nich získali pár kousků, které jim často jiní vojáci armády zase sebrali.

Téhož dne večer zapálili pravoslavný chrám naproti našemu bytu, přiléhající k paláci, kde byl ubytován maršál Mortier. Přes pomoc, kterou naši vojáci poskytli, se ho nepodařilo uhasit. Ten chrám, který zůstal celý zachovaný a kde se nic nehnulo z místa, lehl v mžiku popelem. Ta nehoda byla o to politováníhodnější, že se tam uchýlilo mnoho nešťastníků s tím málem věcí, které jim zbyly, a dokonce se tam už několik dní sloužily bohoslužby.

Šestadvacátého jsem měl stráž u císařských kočárů, které umístili do kůlen na jednom z okrajů města, naproti velkým kasárnám, která požár ušetřil a kde byla ubytována část prvního armádního sboru. Abych tam se svou stráží došel, musel jsem projít přes míli plochy v troskách, ležící skoro na levém břehu řeky Moskvy, kde bylo vidět už jen tu a tam několik štítů kostelů; ostatní lehlo popelem. Na pravém břehu bylo ještě vidět několik hezkých osamělých venkovských domů, z nichž část rovněž vyhořela.

Nedaleko místa, kde jsem zřídil svou stráž, stál dům, který unikl požáru; šel jsem se na něj ze zvědavosti podívat. Náhoda mě tam svedla s člověkem, který velmi dobře mluvil francouzsky a řekl mi, že je ze Štrasburku a že ho osud přivedl do Moskvy několik dní před námi. Vyprávěl mi, že obchoduje s rýnskými víny a šumivým šampaňským a že nešťastnou souhrou okolností přichází o víc než milion, jak tím, co mu dlužili, tak víny, která měl ve skladu a která shořela, a také tím, co jsme vypili a ještě každý den pijeme. Neměl ani kousek chleba. Nabídl jsem mu, aby se se mnou podělil o rýžovou polévku, a on to s vděčností přijal.

V očekávání míru, který se zdál blízký, vydával císař rozkazy, aby se v Moskvě všechno zorganizovalo, jako by se tam mělo přezimovat. Začalo se nemocnicemi pro raněné armády; s ruskými raněnými se zacházelo stejně jako s našimi.

Dbalo se o to, aby se co nejvíc shromáždily zásoby všeho druhu, které byly na různých místech města. Několik chrámů, které unikly požáru, bylo otevřeno a vráceno bohoslužbě. Nedaleko našeho obydlí, v téže ulici, byl katolický kostel; sloužil v něm mši francouzský emigrantský kněz. Kostel nesl jméno svatého Ludvíka. Podařilo se dokonce obnovit divadlo a ujišťovali mě, že se tam hrálo s francouzskými a italskými herci. Ať už se hrálo nebo ne, jedno vím jistě: dostali zaplaceno na šest měsíců, a to proto, aby Rusové uvěřili, že jsme odhodláni v tom městě přezimovat.

Sedmadvacátého, když jsem se vrátil ze stráže u kočárů, byl jsem příjemně překvapen, že mě přišli navštívit dva krajané. Byli to Flament, rodák z Péruwelzu, vélita u dragounů gardy, a Melet, dragoun u téhož pluku; ten byl z Condé. Ten den přišli vhod, protože jsme měli chuť se smát. Pozvali jsme své dragouny na večeři a na večer.

Na různých marodérských výpravách nám naši vojáci přinesli mnoho mužských i ženských kostýmů všech národů, dokonce i francouzské kostýmy z doby Ludvíka XVI., a všechny ty šaty byly té největší nádhery. Proto jsme večer po večeři navrhli uspořádat ples a obléci se do všech kostýmů, které jsme měli. Zapomněl jsem říct, že Flament nám hned po příchodu oznámil zprávu, která nás velmi zarmoutila, totiž neštěstí statečného podplukovníka Martoda17, velitele dragounského pluku, k němuž patřili Flament a Melet. Dva dny před pětadvacátým byli s dvěma sty dragouny na průzkumu v okolí Moskvy a padli do zálohy, a když na ně zaútočily tři tisíce mužů, jízdy i dělostřelectva, byl plukovník Martod smrtelně raněn, stejně jako jeden kapitán a jeden adjutant-major, kteří padli do zajetí, když bojovali jako zoufalci. Nazítří si plukovník dal poslat své věci, ale další den jsme se dozvěděli o jeho smrti.

Vracím se k našemu plesu, který byl opravdovým masopustním plesem, neboť jsme se všichni přestrojili.

Začali jsme tím, že jsme naše ruské ženy oblékli za francouzské dámy, totiž za markýzy, a protože nevěděly, jak se do toho pustit, měli jsme na starosti jejich toaletu Flament a já. Naši dva ruští krejčí byli za Číňany, já za ruského bojara, Flament za markýze, zkrátka každý z nás si vzal jiný kostým, i naše markytánka, máma Dubois, která zrovna přišla a oblékla si bohatý národní kroj ruské dámy. Protože jsme neměli paruky pro naše markýzy, učesal je holič roty. Jako pomádu jim dal lůj a jako pudr mouku; zkrátka byly vyšňořené, jak to jen šlo, a když bylo všechno připraveno, pustili jsme se do tance. Zapomněl jsem říct, že jsme mezitím pili spoustu punče, o jehož přísun se staral Melet, starý dragoun, a že naše markýzy i markytánka, ačkoli pití snášely velmi dobře, měly už zamlžené hlavy od velkých sklenic punče, které čas od času s rozkoší vypily.

Jako hudbu jsme měli flétnu, na kterou hrál jeden seržant-major, a bubeník roty ho do taktu doprovázel. Začalo se písní:

Probodnem jim boky v šiku,
ram, ram, ram, tam plam,
tirelire, ram plam.

Ale sotva hudba začala a máma Dubois vykročila s furýrem roty18, se kterým tančila naproti, už tu máme naše markýzy, kterým naše divoká hudba nejspíš seděla, jak začnou skákat jako Tataři, doprava a doleva, roztahují nohy i ruce, padají na zadek a vstávají, aby zase padly. Člověk by řekl, že mají v těle ďábla. To by pro nás bylo docela obyčejné, kdyby byly oblečené ve svých ruských šatech, ale vidět francouzské markýzy, které bývají obvykle tak vážné, skákat jako posedlé, to nás rozesmálo k nepříčetnosti, takže flétnista nemohl pokračovat; bubeník ho ale nahradil a bubnoval útok. Tehdy markýzy začaly nanovo a ještě divočeji, až padly únavou na podlahu. Zvedli jsme je a zatleskali jim, potom jsme zase pili a tančili až do čtyř hodin ráno.

Máma Dubois, pravá markytánka, která dovedla odhadnout cenu šatů, jež měla na sobě, neboť byly z hedvábí protkávaného zlatem a stříbrem, odešla beze slova. Ale když vyšla ven, seržant, který měl strážní službu, uviděl v ulici tak časně ráno cizí dámu, a v domnění, že udělá dobrý úlovek, šel k ní a chtěl ji vzít pod paží a odvést do své světnice. Ale máma Dubois, která měla muže a v těle punč, vlepila seržantovi takovou facku, že ho povalila na zem. Křičel: „Stráž!“ Stráž se chopila zbraní, a protože jsme ještě nespali, sešli jsme dolů, abychom ji vysvobodili. Seržant však zuřil tak, že jsme mu jen s největší námahou vysvětlili, že neměl pravdu, když chtěl zatknout ženu jako máma Dubois.

Osmadvacátého a devětadvacátého jsme se opět věnovali svým zásobám; za tím účelem jsme ve dne chodili na průzkum a v noci, abychom neměli konkurenci, jsme si chodili pro to, čeho jsme si všimli.

Třicátého nás na ulici před naším bytem přehlížel inspektor. Když přehlídka skončila, zachtělo se plukovníkovi ukázat inspektorovi, jak je pluk ubytován. Když přišla řada na naši rotu, vzal s sebou plukovník kapitána, důstojníka a seržanta, kteří měli týdenní službu, a adjutant-major Roustan, který byt znal, šel napřed a staral se o to, aby otevíral světnice, kde byla rota. Když viděl skoro všechno, zeptal se plukovník: „A poddůstojníci, jak jsou na tom?“ — „Velmi dobře,“ odpověděl adjutant-major Roustan. A hned se dá do otevírání dveří našich světnic.19 Ale bohužel jsme nevytáhli klíč ze dveří kabinetu, kde se zdržovaly naše Dulcineje a který jsme vždycky vydávali za skříň. Hned ho otevře, ale překvapen, že je tam prostor, podívá se a zahlédne ptáčky. Nic neřekne, zavře dveře a dá si klíč do kapsy.

Když sešel na ulici a uviděl mě už zdálky, ukázal mi klíč, a když ke mně se smíchem přistoupil, řekl mi: „Á, máte zvěřinu v kleci, a jako sobci se o ni nedělíte s přáteli! Ale co u čerta s těmi potvůrkami děláte a kde jste je ulovili? Nikde nejsou k vidění!“ Tu jsem mu vyprávěl, jak a kdy jsem je našel a že nám perou prádlo. „V tom případě,“ řekl nám, obraceje se na seržant-majora a na mě, „mi je laskavě na pár dní půjčíte, aby mi vyprali košile, protože jsou hrozně špinavé, a doufám, že jako dobří kamarádi mi to neodmítnete.“ Téhož večera si je odvedl; nejspíš vypraly všechny důstojnické košile, protože se vrátily teprve za sedm dní.

Prvního října dostal silný oddíl pluku rozkaz vyrazit na píci několik mil od Moskvy, k velkému dřevěnému zámku. Našli jsme tam velmi málo: vůz naložený senem byl celou naší kořistí. Na zpáteční cestě jsme potkali ruskou jízdu, která kolem nás kroužila na koních, ale vážně zaútočit se neodvážila. Je ovšem pravda, že jsme šli tak, abychom jim ukázali, že by nad námi nezvítězili, neboť ačkoli nás bylo nesrovnatelně méně, vyřadili jsme jim z boje několik jezdců. Pronásledovali nás až na čtvrt míle od Moskvy.

Druhého jsme se dozvěděli, že císař právě vydal rozkaz vyzbrojit Kreml; na všech věžích zdi, která tvoří okruh Kremlu, se mělo rozmístit třicet děl a houfnic různých ráží.

Třetího dostali muži od služby z každého pluku gardy rozkaz kopat zem a odnášet materiál ze starých zdí, které bourali ženijní sapéři kolem Kremlu, a ze základů, které se vyhazovaly do povětří minami.

Čtvrtého jsem zase já doprovázel muže od služby, které určili z naší roty. Nazítří ráno byl vedle mne zabit jeden ženijní plukovník cihlou, která mu spadla na hlavu z miny, kterou právě odpálili. Téhož dne jsem u jednoho kostela viděl několik mrtvol, které měly ohlodané nohy a ruce, nejspíš od vlků nebo psů; těch tam bylo velké množství.

Dny, kdy jsme neměli službu, jsme trávili pitím, kouřením a smíchem a hovory o Francii a o vzdálenosti, která nás od ní dělila, a také o tom, že se od ní možná vzdálíme ještě víc. Když přišel večer, přijímali jsme do své společnosti naše dvě moskevské otrokyně, řekl bych spíš naše dvě markýzy, neboť od našeho plesu jsme jim jinak neříkali, a ty nám stačily v pití punče z jamajského rumu.

Zbytek našeho pobytu v tom městě uběhl v přehlídkách a parádách, až do dne, kdy přijel kurýr a oznámil císaři, právě když přehlížel několik pluků, že Rusové porušili příměří a znenadání napadli Muratovu jízdu, ve chvíli, kdy to nečekal.

Hned po přehlídce byl vydán rozkaz k odchodu a v okamžiku byla celá armáda v pohybu; ale teprve večer se náš pluk dozvěděl rozkaz být připraven k odchodu na příští den.

Před odchodem jsme našim dvěma moskevským ženám i našim dvěma krejčím dali jejich díl kořisti, kterou jsme nemohli odnést; dvacetkrát se vrhli na zem, aby nám poděkovali, a líbali nám nohy: nikdy nebyli tak bohatí!

Vysvětlivky

  1. míle — Francouzská lieue, míra kolem čtyř kilometrů; autor ji užívá volně, ve smyslu „asi hodina chůze“.↩︎

  2. Hora spásy — Poklonnaja gora, návrší západně od Moskvy, odkud se poutníkům i vojskům naskytl první pohled na město.↩︎

  3. Géraud Duroc (1772–1813). Velký maršálek paláce, tedy správce císařského dvora, a jeden z Napoleonových nejbližších důvěrníků. Maršálem Francie nebyl, autor jeho dvorský titul zaměňuje s vojenskou hodností. Dne 22. května 1813 byl u Markersdorfu v Sasku smrtelně raněn a nazítří zemřel.↩︎

  4. Serraris — Podle nizozemského biografického slovníku se narodil roku 1787 v Kieldrechtu ve Flandrech. Vélita gardy od roku 1806, za ruského tažení poručík Bourgognovy roty. Po pádu císařství vstoupil do nizozemské armády, roku 1852 odešel do výslužby jako generál a zemřel roku 1855 v Maastrichtu. Zanechal deník tažení, který podle jeho syna Bourgognovo vyprávění potvrzuje.↩︎

  5. Gubernátorské náměstí — Nejspíš prostranství před palácem moskevského generálního gubernátora na Tverské ulici, dnešní Tverská ploščaď. Palác stojí dodnes a slouží jako moskevská radnice.↩︎

  6. Fjodor Vasiljevič Rostopčin (1763–1826). Od roku 1812 moskevský generální gubernátor. Organizoval vyklizení města a dal vyvézt hasičské stříkačky; jeho podíl na požáru zůstává sporný, sám ho později popíral.↩︎

  7. fyzilíři — Pluky fyzilírů-granátníků a fyzilírů-myslivců vznikly v císařské gardě roku 1806 a patřily ke Střední gardě, mezi Starou a Mladou gardu. Autor sloužil u fyzilírů-granátníků.↩︎

  8. Joseph-Marie de Pernety (1766–1856). Dělostřelecký generál, za ruského tažení velitel dělostřelectva I. sboru maršála Davouta. Dělostřelectvu gardy nevelel, jak píše autor v poznámce; tomu velel generál Jean-Barthélemot Sorbier. V předloze Pernetty.↩︎

  9. Později jsem se dozvěděl, že to opravdu byl generál Pernety, velitel pěšího dělostřelectva císařské gardy. (Pozn. aut.)↩︎

  10. Petrovskij palác — Petrovskij putěvoj dvorec, zámeček na Petrohradské silnici severozápadně od tehdejší Moskvy, kam se Napoleon 16. září 1812 před požárem uchýlil a odkud se 18. září vrátil do Kremlu.↩︎

  11. Louis-Alexandre Berthier (1753–1815). Maršál od roku 1804, svrchovaný kníže z Neuchâtelu a kníže z Wagramu; v letech 1804–1814 náčelník Napoleonova generálního štábu. V předloze Neufchâtel.↩︎

  12. Naši vojáci nazývali drancování města „moskevským jarmarkem“. (Pozn. aut.)↩︎

  13. Hurá! Což znamená: Vpřed! (Pozn. aut.)↩︎

  14. Édouard Milhaud (1766–1833). Divizní generál jízdy, bývalý člen Konventu.↩︎

  15. seržant-major — Nejvyšší poddůstojník roty, který vedl její písemnosti, rozpisy služby a výdej žoldu.↩︎

  16. Ivan Veliký — Zvonice Ivana Velikého v moskevském Kremlu, se svými kolem osmdesáti metry nejvyšší stavba tehdejší Moskvy; Francouzi z ní na Napoleonův rozkaz sňali pozlacený kříž, který měl být odvezen do Paříže.↩︎

  17. Louis-Ignace Marthod (1771–1812). Rodák z Chambéry, major (podplukovník) dragounů císařské gardy, od roku 1810 baron císařství. Na průzkumu u Moskvy byl 25. září 1812 obklíčen přesilou, několikrát raněn a zajat a začátkem října zemřel v ruském zajetí v Kaluze. V předloze Martod.↩︎

  18. furýr — Poddůstojník, který měl na starosti ubytování roty, výdej potravin a výstroje a její písemnosti.↩︎

  19. Je dobré vědět, že jsme si dali z našeho bytu do bytu roty prorazit spojovací dveře. (Pozn. aut.)↩︎