Knihovna · Napoleonské války · Paměti seržanta Bourgogna
I. Z Almeidy do Moskvy
V březnu roku 1812, když jsme byli v Almeidě v Portugalsku a bojovali proti anglické armádě, které velel Wellington1, jsme dostali rozkaz vydat se do Ruska.
Prošli jsme Španělskem, kde byl každý den pochodu poznamenán bojem, někdy i dvěma. Tak jsme došli do Bayonne, prvního francouzského města.
Odtud jsme jeli poštou a dorazili do Paříže, kde jsme si mysleli, že si odpočineme. Ale po osmačtyřiceti hodinách pobytu si nás císař prohlédl na přehlídce, a protože usoudil, že odpočinek je nás nedůstojný, dal nám povel čelem vzad a vedl nás v kolonách po četách podél bulvárů, potom vlevo do ulice Saint-Martin a přes La Villette, kde na nás čekalo několik set fiakrů a jiných povozů. Tam nás zastavili, posadili po čtyřech do každého vozu, a hyjé, kočí! až do Meaux, odtud na vozech až k Rýnu, ve dne v noci.
V Mohuči jsme měli den odpočinku, pak jsme překročili Rýn; potom jsme pěšky prošli Frankfurtským velkovévodstvím2, Franky, Saskem, Pruskem a Polskem. Vislu jsme přešli u Marienwerderu3, vstoupili jsme do Pomořan4, a 25. června ráno, za krásného počasí, a ne za hrozného, jak tvrdí pan de Ségur5, jsme přešli Němen po několika lodních mostech, které tam právě postavili, a vstoupili jsme do Litvy, první provincie Ruska.
Nazítří jsme opustili své první postavení a pochodovali až do 29., aniž se nám přihodilo něco pozoruhodného; ale v noci z 29. na 30. se ozvalo temné hučení: byl to hrom, který k nám přinášel prudký vítr. Nad hlavami se nám kupily masy mračen, až se nakonec protrhla. Hrom a vítr trvaly přes dvě hodiny. Za několik minut byly naše ohně uhašené, přístřešky odnesené, zbraně z pyramid rozmetané. Všichni jsme bloudili a nevěděli, kam se obrátit. Rozběhl jsem se hledat úkryt směrem k vesnici, kde byl ubytován hlavní štáb. Jen blesky mi svítily na cestu. Najednou při jednom záblesku vidím, jak se mi zdá, cestu, ale byl to náhon k mlýnu, rozvodněný deštěm, s hladinou až po okraj. V domnění, že šlapu na něco pevného, se propadnu a zmizím pod vodou. Když se ale vynořím, doplavu na druhý břeh. Konečně dojdu do vesnice, vejdu do prvního domu, na který narazím, a v první světnici najdu asi dvacet spících mužů, důstojníků a sluhů. Jak nejlépe to jde, doberu se k lavici, která obíhala kolem velkých, dobře vytopených kamen, svléknu se, honem vyždímám košili i šaty, aby z nich vytekla voda, a skrčím se na lavici, než všechno uschne. Za svítání se dám, jak to jen jde, do pořádku a vyjdu z domu hledat své zbraně a tornu, které najdu v blátě.
Nazítří 30. svítilo krásné slunce a všechno vysušilo, a téhož dne jsme došli do Vilna, hlavního města Litvy, kam už předešlého dne přijel císař s částí gardy.
Za našeho pobytu tam jsem dostal dopis od matky, v němž byl vložen další, adresovaný panu Constantovi6, prvnímu císařovu komorníkovi, který pocházel z Péruwelzu v Belgii. Ten dopis byl od jeho matky, s níž se ta moje znala. Šel jsem tam, kde byl ubytován císař, abych mu ho odevzdal, ale zastihl jsem jen Roustama7, císařova mameluka, který mi řekl, že pan Constant právě odešel s Jeho Veličenstvem. Vybízel mě, abych počkal na jeho návrat, ale nemohl jsem, měl jsem službu. Dal jsem mu dopis, aby ho odevzdal adresátovi, a umínil jsem si, že pana Constanta navštívím jindy. Jenže nazítří, 16. července, jsme z města odtáhli.
Vyšli jsme v deset hodin večer směrem na Borisov a 27. jsme dorazili k Vitebsku, kde jsme narazili na Rusy. Rozvinuli jsme se k boji na návrší, odkud bylo vidět na město i okolí. Nepřítel stál v postavení na návrší vpravo a vlevo od města. Jízda, které velel král Murat8, už provedla několik útoků. Když jsme přišli, uviděli jsme dvě stě voltižérů 9.9 řadového pluku, samých Pařížanů, kteří se pustili příliš daleko a narazili na část ruské jízdy, kterou naši právě odrazili.
Měli jsme je za ztracené, nepřispěje-li jim někdo včas na pomoc, protože rokle a řeka bránily dostat se k nim přímo. Ale velí jim stateční důstojníci, a ti spolu s vojáky přísahají, že raději padnou, než by z toho nevyšli se ctí. Bojem se probijí na místo, které jim bylo výhodné. Tam se sešikují do čtverce, a protože to pro ně nebylo poprvé, nepřátelská přesila je nezastraší; a přitom je obklopoval pluk kopiníků10 a další jezdci, kteří se marně snažili čtverec rozrazit, takže za chvíli měli kolem sebe val z mrtvých a raněných mužů a koní. Pro Rusy to byla další překážka; zděšeně se v nepořádku dali na útěk za jásotu celé armády, která se na ten boj dívala.
Naši se jako vítězové klidně vraceli, chvílemi se zastavovali a obraceli se čelem k nepříteli. Císař nejstatečnějším hned poslal řád Čestné legie. Rusové, rozvinutí na návrší naproti našemu, viděli boj i útěk své jízdy stejně jako my.
Po té šarvátce jsme se utábořili. Za chvíli mě navštívilo dvanáct mladých vojáků od nás, z Condé11; deset z nich byli bubeníci, jeden tamburmajor12 a dvanáctý kaprál voltižérů, a všichni od téhož pluku. Všichni měli u boku krátké kordy. To znamenalo, že jsou všichni mistři nebo předšermíři13, zkrátka praví rváči. Řekl jsem jim, jakou mám radost, že je vidím, a že mě mrzí, že jim nemám co nabídnout. Slova se ujal tamburmajor a řekl mi:
„Krajane, kvůli tomu jsme nepřišli; právě naopak, přišli jsme vás poprosit, abyste šel s námi a vzal si svůj díl z toho, co vám můžeme nabídnout: víno, jalovcovou a jiné náramně posilující tekutiny. Všechno jsme to včera večer sebrali ruskému generálovi, totiž malý furgon s jeho kuchyní a se vším, co k tomu patří, a uložili jsme to do vozu Florencie, naší markytánky, hezké14 Španělky, o které se říká, že je moje žena, a to proto, že je pod mou ochranou, docela počestně!“ A přitom poklepával pravicí na jílec svého dlouhého rapíru. „A pak,“ pokračoval, „je to hodná ženská; zeptejte se kamarádů, nikdo by si k ní nic nedovolil. Měla zálusk na jednoho seržanta, se kterým se měla vzít. Jenže toho zavraždil nějaký Španěl ve městě Bilbao. Než si vybere jiného, je potřeba ji chránit. Takže, krajane, je domluveno, přijdete i s několika svými přáteli, protože kde je pro tři, je i pro čtyři. Tak jdem! Vpřed, v chod!“ A vydali jsme se na cestu k jejich armádnímu sboru, který tvořil předvoj.
Přišli jsme do tábora condéských kluků; pozvaní jsme byli čtyři: dva dragouni, Melet, který byl z Condé, a Flament z Péruwelzu, a dále Grangier, poddůstojník od téhož pluku jako já. Usadili jsme se u vozu markytánky, která byla opravdu hezká Španělka a přijala nás s radostí, protože jsme přicházeli z její země a mluvili docela dobře její řečí, hlavně dragoun Flament, takže jsme celou noc pili víno ruského generála a povídali si o domově.
Začínalo svítat, když naši rozmluvu ukončil dělový výstřel. Každý jsme se vrátili k svým a těšili se, že se zase uvidíme. Ubozí hoši netušili, že za několik dní jich jedenáct už nebude naživu.
Bylo to 28.; čekali jsme bitvu, ale ruská armáda ustoupila, a téhož dne jsme vstoupili do Vitebsku, kde jsme zůstali čtrnáct dní. Náš pluk obsadil jedno z předměstí.
Byl jsem ubytován u jednoho Žida, který měl hezkou ženu a dvě rozkošné dcery s oválnými obličeji. Našel jsem v tom domě malý kotel na vaření piva, ječmen a ruční mlýnek na jeho mletí; chyběl nám ale chmel. Dal jsem Židovi dvanáct franků, aby nám ho obstaral, a z obavy, že se nevrátí, jsme si pro jistotu nechali jako rukojmí Ráchel, jeho ženu, a obě dcery. Ale čtyřiadvacet hodin po odchodu byl Žid Jákob zpátky s chmelem. U roty byl jeden Vlám, sládek z povolání, a ten nám uvařil pět sudů výborného piva.
Když jsme 13. srpna z města odcházeli, zbývaly nám ještě dva sudy piva; naložili jsme je na vůz mámy Dubois, naší markytánky, která byla tak prozíravá, že zůstala pozadu a prodala je na svůj účet těm, kdo šli za námi, zatímco my jsme pochodovali v tom velkém vedru a umírali žízní.
Šestnáctého časně ráno jsme přitáhli před Smolensk. Nepřítel se právě stáhl za jeho hradby; zaujali jsme postavení na Svatém poli, jak mu říkají místní obyvatelé. Město je obehnáno velmi silnými hradbami a starými věžemi, které mají horní část ze dřeva; na druhé straně, pod městem, teče Borysthenes (Dněpr). Hned se začalo s obléháním, děla bušila do hradeb, aby prorazila průlom, a 17. ráno, když se chystal útok, s překvapením se zjistilo, že město je vyklizené. Rusové ustupovali, ale strhli most a z návrší na druhé straně, nad městem, na nás metali bomby a dělové koule.
Za obléhání jsem byl s jedním přítelem u předních stráží, kde stály obléhací baterie a pálily na město. Bylo to postavení sboru maršála Davouta15; když nás maršál uviděl a poznal, že jsme od gardy, přišel k nám a zeptal se, kde je císařská garda. Potom začal sám zaměřovat houfnice, které pálily na věž před námi. Za chvíli ho přišli upozornit, že Rusové vycházejí z města a postupují k nám. Hned poručil jednomu praporu lehké pěchoty, aby zaujal postavení vpředu, a jeho veliteli řekl: „Jestli nepřítel postoupí, odrazíte ho.“
Vzpomínám si, že jeden už starší důstojník z toho praporu zpíval, když šel do boje, píseň o Rolandovi16:
Kolik jich je? Kolik jich je?
Tak volá voják bez slávy!
Za pět minut už šli na bodáky proti ruské koloně a ta musela ustoupit zpátky do města. Cestou do tábora nás málem zabil granát. Jiný dopadl na stodolu, kde byl ubytován maršál Mortier17, a zapálil ji; mezi muži, kteří nosili vodu na hašení, jsem potkal mladého vojáka od nás; patřil k jednomu pluku Mladé gardy.18
Za našeho pobytu u města jsem si šel prohlédnout katedrálu, kam se uchýlila velká část obyvatel, protože domy byly všechny v troskách.
Jednadvacátého jsme z toho postavení odtáhli. Téhož dne jsme přešli náhorní planinu u Valutina, kde se před dvěma dny odehrála krvavá srážka a kde padl statečný generál Gudin19.
Pokračovali jsme v cestě a usilovnými pochody došli do města jménem Dorogobuž; odtáhli jsme odtud 24. a pronásledovali Rusy až do Vjazmy, která už celá hořela. Našli jsme tam kořalku a trochu potravin. Pochodovali jsme dál až do Gžatsku, kam jsme došli 1. září. Měli jsme tam den odpočinku. Potom se v celé armádě sečetly dělové a pěchotní náboje, které bude třeba vystřílet v den, kdy dojde k velké bitvě. Čtvrtého jsme se znovu dali na pochod; pátého jsme narazili na ruskou armádu v postavení. 61. řadový pluk jí vzal první redutu.
Šestého jsme se připravovali na velkou bitvu, která se měla svést nazítří: jeden chystá zbraně, jiní prádlo pro případ zranění, jiní píší závěť a jiní, bezstarostní, zpívají nebo spí. Celá císařská garda dostala rozkaz nastoupit ve slavnostní uniformě.
Nazítří v pět hodin ráno jsme stáli ve zbrani, v sevřené koloně po praporech. Císař projel kolem nás, když objížděl celou linii, neboť už víc než půl hodiny seděl v sedle.
V sedm hodin začala bitva; nedokázal bych ji vylíčit podrobně, ale když se ozvala děla, celou armádou prošla velká radost, protože bylo jisté, že tentokrát Rusové nezmizeli jako předtím a že se bude bojovat. Večer předtím a část noci padal jemný studený déšť, ale pro ten velký den bylo nádherné počasí a svítilo slunce.
Ta bitva byla jako všechny naše velké bitvy dělostřelecká, neboť podle císaře jsme vypálili sto dvacet tisíc ran. Rusové měli nejméně padesát tisíc mužů mrtvých a raněných. Naše ztráty činily sedmnáct tisíc mužů; čtyřicet tři našich generálů bylo vyřazeno z boje, z nichž osm, pokud vím, padlo na místě. Jsou to Montbrun, Huard, Caulaincourt (bratr císařova nejvyššího štolby), Compère, Maison, Plauzonne, Lepel a Lanabère20. Ten poslední byl plukovníkem pluku pěších myslivců gardy, a protože císaři každou chvíli někdo přicházel hlásit: „Sire, ten a ten generál padl nebo je raněn,“ bylo třeba ho hned nahradit. Tak byl plukovník Lanabère jmenován generálem. Pamatuji si to velmi dobře, protože jsem v tu chvíli stál čtyři kroky od císaře, který mu řekl: „Plukovníku, jmenuji vás generálem; postavte se do čela divize, která stojí před velkou redutou, a dobuďte ji!“
Generál odcválal se svým adjutant-majorem21, který ho doprovázel jako pobočník.
Za čtvrt hodiny byl pobočník zpátky a hlásil císaři, že reduta je dobyta, ale generál raněn. Zemřel o osm dní později, stejně jako několik dalších.
Tvrdilo se, že Rusové ztratili padesát generálů mrtvých a raněných. Po celou bitvu jsme byli v záloze za divizí, které velel generál Friant22: dělové koule dopadaly do našich řad i kolem císaře.
Bitva skončila se setměním a my jsme zůstali na místě přes noc a celý den osmého, který jsem využil k prohlídce bojiště — smutný a hrůzný pohled. Byl jsem s Grangierem. Došli jsme až k rokli, k postavení, o něž se v bitvě tolik bojovalo.
Král Murat si tam dal postavit stany. Když jsme přicházeli, viděli jsme, jak jeho chirurg na jeho pokyn amputuje dvěma dělostřelcům ruské imperátorské gardy pravou nohu ve stehně.
Když byla operace hotová, dal každému z nich sklenici vína. Pak se procházel po okraji rokle a hleděl na pláň na druhé straně, ohraničenou lesem. Tam předešlého dne srazil do prachu nejednoho Moskvana, když se svou jízdou napadl ustupujícího nepřítele. Tam ho bylo krásné vidět, jak vyniká statečností, chladnokrevností a skvělým zjevem, jak dává rozkazy těm, jimž velel, a rány šavlí těm, kdo proti němu bojovali. Snadno se dal poznat podle baretu, bílé volavčí chocholky a vlajícího pláště.
Devátého ráno jsme opustili bojiště a během dne došli do Možajsku. Zadní voj Rusů stál rozvinutý na návrší za městem, které obsadili naši. Rota voltižérů a granátníků 33. řadového pluku, nanejvýš sto mužů, která patřila k předvoji, stoupala do svahu a nedbala, kolik nepřátel tam na ni čeká. Část armády, která se dosud zdržovala ve městě, se na ně dívala s údivem, když tu několik eskadron kyrysníků a kozáků23 vyrazí a obklíčí naše voltižéry a granátníky. Ti se však nezaleknou, a jako by to byli předvídali, seskupí se, zformují do čet, pak do čtverce a pálí ze všech čtyř stran na Rusy, kteří je obklopují.
Vzhledem ke vzdálenosti, která je dělí od armády, je mají za ztracené, protože se k nim nedalo dostat na pomoc. Když jeden vyšší ruský důstojník vyjel vpřed, aby je vyzval, ať se vzdají, důstojník, který Francouzům velel, odpověděl na tu výzvu tím, že mluvčího zabil. Zděšená jízda utekla a nechala voltižéry a granátníky pány bojiště.24
Desátého pronásledujeme nepřítele až do večera, a když se zastavíme, jsem určen na stráž u zámku, kde je ubytován císař. Právě jsem rozestavil svou stráž na cestě vedoucí k zámku, když kolem prošel polský sluha, jehož pán byl přidělen k císařovu štábu, a vedl koně naloženého zavazadly. Kůň byl vyčerpaný, padl a už nechtěl vstát. Sluha vzal náklad na sebe a šel dál. Sotva zmizel, muži ze stráže, kteří měli hlad, koně zabili, takže jsme z něj celou noc jedli a vařili si maso na další den.
Za chvíli šel kolem pěšky císař. Doprovázel ho král Murat a jeden auditor Státní rady. Mířili na hlavní silnici. Dal jsem stráži povel do zbraně. Císař se před námi zastavil u koně, který ležel přes cestu. Zeptal se mě, jestli jsme ho snědli my. Odpověděl jsem, že ano. Usmál se a řekl nám: „Trpělivost! Za čtyři dny budeme v Moskvě, kde si odpočinete a dobře se najíte, ačkoli i kůň je ostatně dobrý.“
Předpověď se skutečně splnila, neboť za čtyři dny jsme do toho hlavního města vstupovali.
Nazítří, jedenáctého, i v dalších dnech jsme pochodovali za krásného počasí. Třináctého jsme nocovali u velkého opatství a dalších dosti pěkně postavených budov. Bylo dobře vidět, že jsme blízko velkého hlavního města.
Nazítří, čtrnáctého, jsme vyrazili časně ráno; prošli jsme kolem rokle, kde Rusové začali budovat reduty k obraně. Za chvíli jsme vešli do velkého lesa jedlí a bříz, kterým vede velmi široká cesta (královská silnice). Moskva už nebyla daleko.
Ten den jsem byl s patnácti muži v předvoji. Po hodině pochodu se císařská kolona zastavila. V tu chvíli jsem zahlédl vojáka od řadové pěchoty s levou rukou na pásce. Opíral se o pušku a zdálo se, že na někoho čeká. Hned jsem v něm poznal jednoho z condéských kluků, kteří mě navštívili u Vitebsku. Stál tam v naději, že mě uvidí. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jak se mají kamarádi. „Moc dobře,“ odpověděl a udeřil pažbou pušky o zem. „Jsou všichni mrtví, padli, jak se říká, na poli cti, a leží pohřbení ve velké redutě. Všechny je zabily kartáče, když bubnovali útok. Ach, seržante,“ pokračoval, „tuhle bitvu nikdy nezapomenu! Taková jatka!“ — „A co vy,“ zeptal jsem se, „co je vám?“ — „Ale co, nic, kulka mezi loktem a ramenem! Sedněme si na chvilku, popovídáme si o našich ubohých kamarádech a o mladé Španělce, naší markytánce.“
Tohle mi vyprávěl:
„Bojovali jsme od sedmi ráno, když byl raněn generál Compans25, který nám velel. Ten, koho poslali místo něho, byl raněn také, a stejně tak třetí. Přijel čtvrtý, ten přicházel od gardy. Hned převzal velení a dal bubnovat útok. Tam kartáče dorazily náš pluk, 61. Tam také padli kamarádi, reduta byla dobyta a generál raněn. Byl to generál Lanabère. Během boje jsem dostal kulku do paže a ani jsem o tom nevěděl.
„Za chvíli mě rána začala bolet, a tak jsem šel na obvaziště, aby mi kulku vytáhli. Neušel jsem ani sto kroků a potkal jsem mladou Španělku, naši markytánku. Byla celá uplakaná; ranění jí právě řekli, že skoro všichni bubeníci pluku jsou mrtví nebo ranění. Řekla mi, že je chce vidět, aby jim pomohla. Přestože mě rána bolela, rozhodl jsem se ji doprovodit. Postupovali jsme mezi raněnými, kteří se namáhavě vlekli dozadu, a jinými, které nesli na nosítkách.
„Když jsme došli k velké redutě a ona uviděla to jatečné pole, začala žalostně naříkat. Ale to nebylo nic proti tomu, když spatřila na zemi rozbité bubny pluku. Tu byla jako v deliriu: ‚Sem, příteli, sem!‘ vykřikla. ‚Tady jsou!‘ Opravdu tam leželi, s přeraženými údy, s těly rozervanými kartáči, a ona jako šílená chodila od jednoho k druhému a mluvila na ně něžně. Ale žádný ji neslyšel. Někteří však ještě jevili známky života. Byl mezi nimi i tamburmajor, ten, kterému říkala táto.
„U něho se zastavila, poklekla a nadzvedla mu hlavu, aby mu vlila do úst pár kapek kořalky. V tu chvíli se Rusové pohnuli, aby dobyli zpět redutu, o kterou přišli. Znovu začala střelba z pušek i z děl. Najednou mladá Španělka bolestně vykřikla. Zasáhla ji kulka do levé ruky, rozdrtila jí palec a vnikla do ramene umírajícího, kterého podpírala. Padla bez vědomí. Viděl jsem, v jakém je nebezpečí, a chtěl jsem ji zvednout a odvést do bezpečí, tam, kde byla zavazadla, její vůz a obvaziště. Ale s jedinou volnou rukou jsem na to neměl sílu. Naštěstí šel kolem nás kyrysník, který přišel o koně. Nedal se prosit. Řekl jen: ‚Rychle! Pohněme si, tady není dobře!‘ Koule nám opravdu hvízdaly kolem uší. Bez dalších okolků mladou Španělku zvedl a nesl ji, jako se nese dítě. Pořád byla v bezvědomí. Po deseti minutách chůze jsme došli k lesíku, kde bylo obvaziště dělostřelectva gardy. Tam Florencia přišla k sobě.
„Pan Larrey26, císařův chirurg, jí amputoval palec a mně velmi obratně vytáhl kulku z paže, a teď je mi docela dobře.“
To mi vyprávěl condéský kluk Dumont, kaprál voltižérů 61. řadového pluku. Slíbil mi, že mě přijde navštívit do Moskvy, jestli tam ovšem zůstaneme; ale už nikdy jsem o něm neslyšel.
Tak zahynulo dvanáct mladých mužů z Condé v pamětihodné bitvě na Moskvě27 7. září 1812.
Konec stručného přehledu našeho pochodu z Portugalska do Moskvy.
Bourgogne,
bývalý granátník císařské gardy,
rytíř Čestné legie
Vysvětlivky
Wellington — Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu (1769–1852). Od roku 1809 velitel britských vojsk na Pyrenejském poloostrově, roku 1815 vítěz u Waterloo.↩︎
Frankfurtské velkovévodství — Stát Rýnského spolku, vytvořený Napoleonem roku 1810 pro knížete-primase Karla Theodora von Dalberg; zanikl roku 1813.↩︎
Marienwerder — Dnes Kwidzyn v Polsku, na pravém břehu Visly.↩︎
Za Vislou u Marienwerderu leželo Západní Prusko a za ním Východní Prusko; Pomořansko je západně od Visly. Autor tak i dále nazývá pruské území na východě.↩︎
Philippe-Paul de Ségur (1780–1873). Za ruského tažení brigádní generál v císařově hlavním stanu, autor proslulých Dějin Napoleona a Velké armády v roce 1812 (1824), s nimiž Bourgogne na několika místech polemizuje.↩︎
Constant — Louis Constant Wairy (1778–1845). Napoleonův první komorník v letech 1800–1814, rodák z Péruwelzu v dnešní Belgii. Jeho jménem vyšly roku 1830 paměti psané z velké části redaktory.↩︎
Roustam — Roustam Raza (asi 1783–1845), mameluk arménského původu z Tiflisu, kterého Napoleon přivezl roku 1799 z Egypta; až do roku 1814 jeho osobní strážce a sluha, spal na rohoži před císařovými dveřmi. V předloze Roustan. Nezaměňovat s adjutant-majorem Roustanem, který se objevuje dále.↩︎
Joachim Murat (1767–1815). Syn hostinského, jezdecký důstojník, od roku 1804 maršál, manžel Napoleonovy sestry Karoliny; od roku 1808 neapolský král. V Rusku velel záložní jízdě. Roku 1815 přišel po porážce od Rakušanů o trůn; při pokusu o návrat se v říjnu vylodil v Kalábrii a 13. října 1815 byl v Pizzu zastřelen.↩︎
voltižéři — Lehká pěchota: v každém praporu řadového pluku jedna rota mužů menší postavy, ale hbitých a dobrých střelců, kteří bojovali v rozptýleném sledu před linií. V gardě z nich byly sestaveny celé pluky Mladé gardy.↩︎
kopiníci — Jízda vyzbrojená kopím; v ruské armádě to byli hulánské pluky a kozáci.↩︎
Condé — Condé-sur-l'Escaut, městečko u belgických hranic severně od Valenciennes, autorovo rodiště.↩︎
tamburmajor — Vedoucí bubeníků a hudby pluku, poddůstojník v nápadné uniformě, který při pochodu udával takt holí.↩︎
předšermíř — Francouzsky prévôt d'armes, pomocník plukovního mistra šermu, který vyučoval vojáky zacházet se šavlí a kordem.↩︎
markytánka — Žena oficiálně připuštěná k pluku, která vojákům prodávala jídlo, kořalku a tabák, často manželka některého z poddůstojníků. Táhla s plukem na voze nebo s koněm.↩︎
Louis-Nicolas Davout (1770–1823). Maršál od roku 1804, vévoda z Auerstedtu a kníže z Eckmühlu, považovaný za nejschopnějšího Napoleonova sborového velitele. V Rusku velel I. sboru, nejsilnějšímu v armádě. Za Sta dnů ministr války. V předloze dobovým tvarem Davoust.↩︎
Roland u Roncesvalles — Roland à Roncevaux, píseň Clauda Josepha Rouget de Lisle, autora Marseillaisy, oblíbená v revolučních a napoleonských vojscích. Autor cituje její sloku zpaměti a nepřesně.↩︎
Édouard Mortier (1768–1835). Maršál od roku 1804, vévoda z Trevisa. Roku 1812 velel Mladé gardě. Zahynul 28. července 1835 v Paříži při atentátu na krále Ludvíka Filipa.↩︎
Dumoulin, zemřel v Moskvě na horečku. (Pozn. aut.)↩︎
Charles-Étienne Gudin (1768–1812). Divizní generál v Davoutově sboru; 19. srpna 1812 mu u Valutiny dělová koule utrhla nohu a o tři dny později ve Smolensku zemřel.↩︎
Louis-Pierre Montbrun (1770–1812), velitel II. jezdeckého sboru, zasažen dělovou koulí hned na počátku bitvy, týž den zemřel. Jean Aubry Léonard Huard (1770–1812), brigádní generál v Delzonsově divizi IV. sboru, padl. Auguste de Caulaincourt (1777–1812), mladší bratr nejvyššího štolby Armanda de Caulaincourt, převzal po Montbrunovi jeho sbor, vedl útok kyrysníků na Velkou redutu a padl hned po vniknutí do ní. Claude Antoine Compère (1774–1812), brigádní generál, padl. Louis Auguste Marchand de Plauzonne (1774–1812), brigádní generál v Delzonsově divizi, padl při útoku na vesnici Borodino. Hellmuth von Lepel (1773–1812), velitel brigády vestfálských kyrysníků, přišel o levou paži a zemřel v polní nemocnici v Možajsku. Jean Pierre Lanabère (1770–1812), brigádní generál, převzal po raněném Morandovi divizi, byl smrtelně raněn a 16. září zemřel v Možajsku; v předloze Anabert. — Jediný omyl výčtu je Nicolas Joseph Maison (1771–1840): u Borodina nebyl, sloužil u Oudinotova II. sboru, válku přežil a roku 1829 se stal maršálem Francie.↩︎
adjutant-major — Důstojník praporního štábu v hodnosti poručíka nebo kapitána, pomocník velitele praporu pro službu, kázeň a výcvik.↩︎
Louis Friant (1758–1829). Divizní generál, roku 1812 velitel 2. divize Davoutova I. sboru; v srpnu 1812 byl jmenován velitelem granátníků pěší gardy, divizi si však podržel. U Borodina byl těžce raněn.↩︎
kyrysníci — Těžká jízda chráněná kyrysem, kovovým pancířem na prsou a zádech, a přilbou; určená k úderu v sevřeném šiku.↩︎
Voltižérům velel jeden můj přítel, vélita, kapitán Sabatier. (Pozn. aut.) — vélitové — Vélitové byli mladí dobrovolníci z rodin, které za ně musely doložit určitý příjem. Sloužili v plucích gardy po boku starých vojáků a vedle výcviku dostávali vzdělání; nejschopnější z nich se po několika letech stávali důstojníky. Takový byl i autor.↩︎
Jean Dominique Compans (1769–1845). Divizní generál, roku 1812 velitel divize v Davoutově I. sboru; u Borodina byl zasažen kartáčem. V předloze Campans.↩︎
Dominique-Jean Larrey (1766–1842). Hlavní chirurg císařské gardy a Velké armády, průkopník polní chirurgie a „létajících ambulancí“, které odvážely raněné přímo z bojiště.↩︎
bitva na Moskvě — Francouzský název bitvy u Borodina, svedené 7. září 1812 asi sto dvacet kilometrů západně od Moskvy; Francouzi ji pojmenovali podle řeky Moskvy, Rusové podle vesnice Borodino. Nejkrvavější den celého tažení: padlo nebo bylo raněno přes třicet tisíc Francouzů a kolem čtyřiceti tisíc Rusů.↩︎