Knihovna · Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary

Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary

Dějepisná knížka Jana z Plano Carpini, který byl léta Páně 1246 vyslán jako legát k Tartarům od nejvyššího velekněze Inocence Čtvrtého.¹

Předmluva

Začíná předmluva ke knize o Tartarech.

Všem věrným Kristovým, k nimž tento spis dojde, bratr Jan z Plano Carpini z řádu menších bratří, legát apoštolské stolice a posel k Tartarům a k jiným národům Východu, přeje milost Boží v tomto životě, slávu v životě budoucím a nad nepřáteli svými slávu vítěznou.

Když jsme z rozkazu apoštolské stolice měli jíti k Tartarům a k jiným národům Východu a znali jsme vůli pana papeže a ctihodných kardinálů, rozhodli jsme se vydat nejprve k Tartarům. Obávali jsme se totiž, aby od nich v brzké době nehrozilo církvi Boží nebezpečí. A ačkoli jsme se báli, že nás Tartaři a jiné národy zabijí nebo navěky zajmou, anebo že nás budou sužovat hlad, žízeň, mráz, vedro, potupy a nadmíru těžké, takřka nad síly jdoucí útrapy (což vše nás také mnohonásobně a v míře mnohem větší, než jsme předtím mysleli, potkalo – kromě smrti a věčného zajetí), přece jsme se nešetřili, abychom mohli naplnit vůli Boží podle rozkazu pana papeže a abychom křesťanům v něčem prospěli: totiž abychom aspoň, když bychom pravdivě poznali jejich vůli a úmysl, mohli to křesťanům vyjevit, aby je Tartaři, vpadnou-li snad náhle, nezastihli nepřipravené, jak se to pro hříchy lidí stalo již jindy, kdy způsobili v lidu křesťanském velikou seč.² Proto čemukoli, co vám k vašemu užitku a pro výstrahu píšeme, máte věřit tím bezpečněji, že jsme to všechno buď sami viděli na vlastní oči – neboť jsme rok a čtyři měsíce i déle putovali jejich zemí a s nimi a pobývali mezi nimi –, anebo jsme to slyšeli od křesťanů, kteří jsou u nich v zajetí a jsou, jak věříme, hodni víry. Od nejvyššího velekněze jsme také měli příkaz, abychom všechno prozkoumali a všechno bedlivě pozorovali. To jsme horlivě činili, jak my, tak bratr Benedikt téhož řádu, který byl druhem našeho soužení a naším tlumočníkem.

Kapitola 1: O zemi Tartarů, o její poloze, povaze a o ovzduší v ní

Chtějíce tedy sepsat, co se týká Tartarů, rozvrhneme to po kapitolách, aby to čtenáři snáze nalezli, a to takto: nejprve promluvíme o zemi, za druhé o lidech, za třetí o jejich obřadech, za čtvrté o mravech, za páté o jejich říši, za šesté o válkách, za sedmé o zemích, které podrobili svému panství, za osmé o tom, jak jim lze ve válce čelit.

O zemi můžeme pojednat takto: na začátku řekneme o její poloze, za druhé o její povaze, za třetí o ovzduší v ní. Řečená země leží v té části Východu, kde se, jak věříme, východ stýká se severem. Na východ od ní leží země Kitajů a také Solangů,³ na jihu jsou země Sarracénů, mezi západem a jihem země Ujgurů, na západě provincie Najmanů; od severu ji obklopuje oceán. V některé části je velmi hornatá, v jiné rovinatá, ale téměř celá je promísená štěrkem, zřídka jílovitá, většinou písčitá. V jedné části země jsou nějaké malé lesíky, jiná však je zcela bez dřeva. Pokrmy si proto vaří, a také u něho sedí – jak císař, tak knížata i ostatní –, u ohně rozdělaného z kravského a koňského trusu. Řečená země není úrodná ani v setině své rozlohy a nemůže nést plody, není-li zavlažována říční vodou. Vod a potoků je tam však málo a řek velmi poskrovnu; proto je tam málo osad a žádná města kromě jediného, o němž se říká, že je dosti dobré. My jsme je však neviděli, byli jsme od něho asi půl dne cesty, když jsme pobývali u Sira Ordy, jež je hlavním dvorem jejich císaře. A ačkoli je jinak neúrodná, je přece – byť ne příliš – dosti způsobilá k chovu dobytka.

Ovzduší je v ní podivuhodně nestálé. I uprostřed léta, kdy v jiných krajích bývá největší vedro, jsou tam veliké hromy a blesky, jimiž bývá zabito velmi mnoho lidí. V tutéž dobu tam padá také převeliký sníh. Bývají tam i tak prudké bouře velmi studených větrů, že lidé někdy stěží a jen s námahou mohou jet na koni. Když jsme byli u ordy (tak se totiž u nich nazývají tábory císaře a knížat), leželi jsme pro sílu větru natažení na zemi a pro množství prachu jsme vůbec nic neviděli. V zimě tam nikdy neprší, jen v létě, a to tak málo, že to sotva kdy dokáže zvlhčit prach a kořínky trávy. Často tam také padá převeliké krupobití. Když byl totiž volen a měl být dosazen na trůn říše císař, v době, kdy jsme byli u dvora, spadlo takové krupobití, že při náhlém tání, jak jsme se pak podrobněji dověděli, utonulo v témže táboře víc než sto šedesát lidí a mnoho věcí i obydlí bylo odneseno.⁴ V létě tam také náhle nastává veliké horko a hned zase převeliká zima. V zimě pak v jedné části padá převeliký sníh, v jiné jen malý. A abych o zemi krátce uzavřel: je veliká, ale jinak, jak jsme viděli na vlastní oči (neboť jsme jí putovali pět a půl měsíce), mnohem chudší, než dokážeme vypovědět.

Kapitola 2: O podobě Tartarů, o jejich manželství, oděvech a obydlích

Když jsme pověděli o zemi, sluší se pověděti o lidech. Nejprve popíšeme podobu osob, za druhé připojíme něco o jejich manželství, za třetí o oděvech, za čtvrté o obydlích, za páté o jejich jmění.

Podobou se liší od všech ostatních lidí. Mezi očima a lícemi jsou totiž širší než jiní lidé a lícní kosti jim dosti vystupují nad čelisti. V pase jsou vesměs štíhlí, až na několik málo. Téměř všichni jsou prostřední postavy. Vous téměř nikomu neroste; někteří však mají na dolním rtu a na bradě řídké chloupky, které si nestříhají. Na temeni hlavy mají po způsobu kleriků tonzury a od jednoho ucha k druhému si všichni stejně vyholují pruh široký na tři prsty; toto vyholení se spojuje s řečenou tonzurou. Také nad čelem si všichni stejně vyholují pruh široký na dva prsty. Vlasy mezi tonzurou a zmíněným vyholeným pruhem nechávají narůst až k obočí; po obou stranách čela je stříhají méně než uprostřed, takže tam mají vlasy dlouhé. Ostatní vlasy nechávají růst jako ženy, splétají z nich dva copy a každý si uvazují za uchem. Také nohy mají malé.

Manželek má každý tolik, kolik jich dokáže uživit: někdo sto, někdo padesát, někdo deset, někdo více či méně. Vstupují v manželství vesměs se všemi příbuznými kromě matky, dcery nebo sestry z téže matky; sestry jen po otci si však brát smějí, a po otcově smrti dokonce i jeho manželky. Manželku bratrovu je po jeho smrti povinen pojmout mladší bratr nebo jiný mladší příbuzný. Všechny ostatní ženy si berou bez jakéhokoli rozdílu a kupují je od jejich rodičů za velmi vysokou cenu.⁵ Po smrti manželů ženy jen nesnadno přecházejí do druhého manželství, leda by si někdo chtěl vzít za ženu svou macechu.

Oděvy mužů i žen jsou střiženy stejně. Pláštěnek, kápí ani kapucí nenosí, ani kožešin. Nosí však suknice z bukramu, z purpuru nebo z baldakýnu, střižené takto: shora až dolů jsou rozstřižené, protože se na prsou přeložují; na levém boku se spínají jednou tkanicí, na pravém třemi, a na boku, totiž na levém, jsou rozstřižené až k rukávu. Kožichy jakéhokoli druhu mají střih týž; svrchní kožich však má srst navrch a vzadu je rozstřižený a má vzadu ocásek, sahající až ke kolenům. Vdané ženy mají suknici velmi širokou a vpředu rozstřiženou až k zemi. Na hlavě mají cosi kulatého z proutí nebo z kůry, co je na loket vysoké a nahoře končí čtyřhranem; odspodu až nahoru se to stále rozšiřuje a na vrcholu je jeden dlouhý tenký prutek ze zlata, stříbra nebo dřeva, anebo i pero. Je to našité na čepičku, která sahá až na ramena. Řečená ozdoba je potažena bukramem, purpurem nebo baldakýnem; bez ní nikdy nevycházejí mezi lidi a podle ní je lze rozeznat od jiných žen. Panny a mladé ženy lze naproti tomu jen s velkými obtížemi rozeznat od mužů, neboť se ve všem oblékají jako muži. Čepičky mají jiné než ostatní národy, ale jejich tvar nedovedeme srozumitelně popsat.

Obydlí mají okrouhlá, zhotovená na způsob stanu a důmyslně udělaná z prutů a tyčí. Nahoře uprostřed mají okrouhlé okno, jímž vniká světlo a jímž může vycházet dým, neboť oheň rozdělávají vždy uprostřed. Stěny i střechy jsou pokryty plstí, i dveře jsou z plsti. Některé stany jsou velké, jiné malé, podle hodnosti či nízkého postavení lidí. Některé se rychle rozebírají a zase sestavují a převážejí se na soumarech; jiné rozebrat nelze, a převážejí se proto na vozech. Menší vezou na voze jeden vůl, větší tři, čtyři nebo i více, podle toho, kolik jich je k odvezení zapotřebí. Kamkoli jdou, ať do války, ať jinam, vždycky je vezou s sebou.

Na dobytku jsou velmi bohatí: na velbloudech, skotu, ovcích, kozách a koních. Klisen mají takové množství, jaké by podle našeho mínění neměl ani celý ostatní svět. Prasata a jiná zvířata nemají vůbec.

Kapitola 3: O jejich bohoslužbě, o tom, co pokládají za hříchy, o věštění, o pohřebním obřadu a o očišťování z hříchů

Když jsme pověděli o lidech, je třeba pověděti o jejich obřadech, o nichž pojednáme takto: nejprve o bohoslužbě, za druhé o tom, co pokládají za hříchy, za třetí o věštění a očišťování z hříchů, za čtvrté o pohřebním obřadu.

Věří v jednoho Boha, o němž věří, že je stvořitelem všech věcí viditelných i neviditelných, a věří, že je původcem jak dobra na tomto světě, tak trestů. Neuctívají ho však modlitbami ani chvalozpěvy ani žádným obřadem. Nicméně mají jakési modly z plsti, zhotovené k obrazu člověka; ty stavějí po obou stranách dveří stanu a pod ně kladou cosi z plsti udělaného na způsob vemene. Věří, že to jsou strážci dobytka, kteří jim propůjčují dar mléka a mláďat. Jiné modly dělají z hedvábných látek a těm prokazují velkou úctu. Někteří je kladou na pěkný krytý vůz přede dveřmi stanu, a kdo by z toho vozu něco ukradl, bývá bez jakéhokoli slitování zabit. Vévodové, tisícníci a setníci mají jednu takovou modlu vždy uprostřed stanu.⁶ Řečeným modlám obětují první mléko všeho dobytka i klisen, a když začínají jíst a pít, nejprve jim obětují z pokrmů a nápojů. Když zabijí nějaké zvíře, obětují srdce v nějaké míse modle, která je na voze, nechají je tam do rána, pak je od ní odnesou, uvaří a snědí. Prvnímu císaři také udělali modlu, kterou postavili na vůz, a před jeho stanem – jak jsme viděli před ordou nynějšího císaře – mu slavnostně přinášejí mnoho darů. Obětují mu také koně, na které se až do jejich smrti nikdo neodváží vsednout, a obětují mu i jiná zvířata. Z těch, která zabíjejí k jídlu, nezlomí ani jednu kost, nýbrž je spalují ohněm. Také se mu klaní k jihu jako Bohu a nutí se mu klanět i jiné urozené, kteří se jim vzdávají.

Nedávno se tak přihodilo, že když Michal, jeden z velkých knížat Rusi, přišel k Bathymu, aby se mu vzdal, nejprve ho přinutili projít mezi dvěma ohni. Potom mu řekli, aby se poklonil k jihu Čingis-chánovi. On odpověděl, že Bathymu a jeho služebníkům se ochotně pokloní, ale obrazu mrtvého člověka se klanět nebude, protože to křesťanům není dovoleno. A když mu to opakovaně říkali, aby se poklonil, a on nechtěl, vzkázal mu řečený Bathy po synu Jaroslavovu, že bude zabit, nepokloní-li se. On odpověděl, že raději zemře, než by to učinil, protože to není dovoleno. Tu Bathy poslal jednoho biřice, který ho tak dlouho kopal patou do břicha proti srdci, až omdlel. Tehdy jeden z jeho bojovníků, který stál při něm, ho posiloval a řekl: „Buď silný, neboť tato muka nebudou pro tebe trvat dlouho a hned nastane radost věčná.“ Potom mu nožem uřízli hlavu. I řečenému bojovníkovi uřízli hlavu nožem.⁷

Uctívají tedy slunce, světla a oheň a klanějí se jim, stejně jako vodě a zemi, a obětují jim prvotiny pokrmů a nápojů, zvláště ráno, dříve než sami jedí a pijí; neboť co se týče bohoslužby, nezachovávají žádný zákon. Nikoho nenutí, aby zapřel svou víru či svůj zákon. Přihodilo se však, když jsme ještě nedávno byli v té zemi, že Ondřej, kníže ze Saruogle, jež leží na Rusi,⁸ byl u Bathyho obžalován, že vyvádí tartarské koně ze země a prodává je jinam. A ač to nebylo prokázáno, byl zabit. Když to uslyšel jeho mladší bratr, přišel s manželkou zabitého k řečenému vévodovi Bathymu a chtěl ho prosit, aby jim země nebyla odňata. Bathy řekl, že je slušné, aby si manželku svého vlastního bratra vzal za ženu, a ženě přikázal, aby si ho vzala za muže podle obyčeje Tartarů. On odpověděl, že by se dal raději zabít, než aby jednal proti zákonu. Bathy mu ji nicméně vydal, ač se zdráhal, jak jen mohl; oba je odvedli na lože, položili chlapce na ženu, jež plakala a křičela, a přinutili je k souložení donucením nikoli podmíněným, nýbrž naprostým.⁹

Ačkoli nemají žádný zákon o konání spravedlnosti ani o varování se hříchu,¹⁰ přece mají určitá podání, o nichž říkají, že jejich porušení je hříchem; ta si vymysleli oni sami a jejich otcové. Jedním z nich je vrazit nůž do ohně nebo se ho vůbec jakkoli nožem dotknout, anebo nožem vytahovat maso z kotle; také sekat sekerou vedle ohně. Věří totiž, že by se tím ohni měla odtít hlava. Dále opírat se o bič, jímž se pobízí kůň – ostruh totiž neužívají; dále dotýkat se bičem šípů; dále zabíjet nebo chytat mláďata ptáků; udeřit koně uzdou; zlomit kost jinou kostí; vylít na zem mléko nebo jakýkoli nápoj či pokrm. Močit ve stanu: učiní-li to kdo úmyslně, bývá zabit; jinak je třeba zaplatit peníze zaklínači, aby je očistil a dal stan i to, co v něm je, provést mezi dvěma ohni. Dokud však není takto očištěn, nikdo se neodváží do něho vstoupit nebo z něho něco vynést. Dále vloží-li někomu do úst sousto a on je nemůže polknout a vyplivne je z úst, udělá se pod stanem otvor, tím otvorem ho vytáhnou a bez jakéhokoli slitování ho zabijí. Stejně tak bývá zabit, kdo šlápne na práh stanu některého vévody. A mají mnoho podobných věcí, o nichž by bylo zdlouhavé vyprávět.

Zabíjet lidi, vpadat do cizích zemí, brát cizí majetek, smilnit jakýmkoli nepravým způsobem, křivdit jiným lidem, jednat proti Božím zákazům a přikázáním – nic z toho u nich není hříchem. O věčném životě a věčném zatracení nevědí nic. Věří však, že po smrti budou žít na onom světě, rozmnožovat svá stáda, jíst, pít a dělat vše ostatní, co na tomto světě dělají živí lidé.

Velmi se oddávají věštění, ptakopravectví, hledění do vnitřností, travičství a zaklínání. A když jim odpovídají sami démoni, věří, že k nim mluví Bůh, jehož nazývají Itoga; Kumáni ho však nazývají Kam, to jest císař.¹¹ Toho se podivuhodně bojí a ctí ho, přinášejí mu mnoho obětí a prvotiny pokrmů i nápojů a vše činí podle jeho odpovědí. Cokoli nového chtějí podniknout, začínají na počátku nového měsíce nebo za úplňku; proto měsíc nazývají velikým císařem, klekají před ním a prosí ho. Slunce nazývají matkou měsíce, protože měsíc přijímá světlo od slunce. A abych to řekl krátce: věří, že ohněm se všechno očišťuje. Proto když k nim přicházejí poslové nebo knížata nebo jakékoli osoby, musejí oni i dary, které nesou, projít mezi dvěma ohni, aby byli očištěni.¹² Dále padne-li oheň z nebe na dobytek nebo na lidi, což se tam často přiházívá, anebo přihodí-li se jim cokoli podobného, pro co se pokládají za nečisté nebo za stížené neštěstím, musejí se rovněž dát očistit od zaklínačů. A takřka všechnu svou naději vkládají do takových věcí.

Když se některý z nich roznemůže, postaví se v jeho stanu kopí a kolem něho se ovine černá plsť; od té chvíle se nikdo cizí neodváží překročit práh stanu. A když začne umírat, všichni od něho odejdou, neboť nikdo z těch, kdo jsou přítomni jeho smrti, nesmí až do novoluní vstoupit do ordy žádného vévody ani císaře. Když zemře, je-li z předních, pohřbí ho tajně v poli, kde se jim zlíbí. Pohřbívá se se stanem, a to vsedě uprostřed něho; postaví před něj stůl, necky plné masa a pohár kobylího mléka. Pohřbí s ním také klisnu s hříbětem a koně s uzdou a sedlem. Jiného koně snědí, kůži vycpou slámou a vyvěsí ji výše na dvě nebo čtyři tyče, aby měl na onom světě stan, kde by přebýval, klisnu, od níž by měl mléko, aby si mohl rozmnožovat koně a měl i koně, na nichž by mohl jezdit. Stejně tak s ním pohřbívají zlato a stříbro. Vůz, na němž byl vezen, rozbijí, jeho stan zničí a jeho vlastní jméno se až do třetího pokolení nikdo neodváží vyslovit.

Je i jiný způsob pohřbívání některých předních. Jde se tajně na pole, tam odstraní drn i s kořeny a vykopají velkou jámu a v boku té jámy vyhloubí druhou, podzemní. Otroka, kterého měl zemřelý v oblibě, položí pod něho; ten tam pod ním leží tak dlouho, až začne umírat, potom ho vytáhnou, aby mohl popadnout dech, a tak to udělají třikrát. Vyvázne-li živ, je potom svobodný, dělá, co se mu zlíbí, a je velkým mužem v jeho stanu i mezi jeho příbuznými. Mrtvého pak uloží do jámy vyhloubené v boku spolu s věcmi, o nichž byla řeč výše. Potom zasypou jámu, která je před jeho hrobem, a navrch položí drn, jak byl předtím, aby místo nemohlo být nikdy nalezeno. Ostatní činí, jak bylo řečeno.

V jejich zemi jsou dvě pohřebiště. Na jednom se pohřbívají císaři, vévodové a všichni urození; kdekoli zemřou, dopraví se tam, je-li to jen trochu možné, a pohřbívá se s nimi mnoho zlata a stříbra. Na druhém jsou pohřbeni ti, kdo byli zabiti v Uhrách, neboť tam jich padlo mnoho. K těm pohřebištím se nikdo neodváží přiblížit kromě strážců, kteří jsou tam ustanoveni k jejich ostraze. A kdyby se někdo přiblížil, je jat, oloupen, zbit a velmi zle s ním nakládají. I my sami jsme nevědomky vstoupili do hranic pohřebiště těch, kdo padli v Uhrách, a přilétly na nás šípy; ale protože jsme byli poslové a obyčej země jsme neznali, propustili nás na svobodu.¹³

Příbuzní zemřelého a všichni ostatní, kdo přebývají v jeho stanech, se musejí očistit ohněm, a to takto: rozdělají dva ohně, vedle ohňů postaví dvě kopí a na jejich vrcholky natáhnou provaz a na ten provaz přivážou nějaké ústřižky bukramu. Pod tímto provazem s ústřižky prochází mezi oběma ohni lidé, zvířata i stany. Stojí tam dvě ženy, jedna z jedné strany, druhá z druhé, kropí vodou a odříkávají jakési zpěvy. A zlomí-li se tam nějaký vůz nebo spadne-li tam nějaká věc, připadne to zaklínačům. A zabije-li někoho hrom, musejí všichni lidé, kteří přebývají v oněch stanech, projít řečeným způsobem mezi ohni. Stanu, lože, plstí, vozů, šatů a čehokoli takového, co měl, se nikdo nedotkne, nýbrž všichni se toho štítí jako nečistého.

Kapitola 4: O jejich dobrých a zlých mravech a o jejich pokrmech

Když jsme pověděli o obřadech, je třeba pověděti o mravech, o nichž pojednáme takto: nejprve řekneme o dobrých, za druhé o zlých, za třetí o obyčejích, za čtvrté o pokrmech.

Řečení lidé, totiž Tartaři, jsou svým pánům poslušnější než kterýkoli jiný lid na tomto světě, ať řeholníci, ať světští, a více je ctí; ani je snadno neobelhávají. Slovy se mezi sebou přou zřídka nebo nikdy, skutky pak nikdy. Války, rvačky, zranění a zabití se mezi nimi nepřiházejí. Lupiči a zloději větších věcí se mezi nimi nevyskytují; proto se jejich stany a vozy, kde mají svůj poklad, nezajišťují zámky ani závorami. Ztratí-li se nějaký dobytek, kdo jej najde, buď jej nechá být, anebo jej odvede k lidem, kteří jsou k tomu ustanoveni; lidé, jimž dobytek patří, si jej u nich vyžádají a bez jakýchkoli obtíží jej dostanou zpět.¹⁴ Jeden druhému prokazují náležitou úctu a jsou k sobě navzájem dosti přátelští; a i když mají málo pokrmů, přece se o ně mezi sebou dosti slušně dělí. Jsou také velmi odolní: když se postí den nebo dva a nejedí vůbec nic, nezdá se, že by byli netrpěliví, nýbrž zpívají a hrají, jako by se dobře najedli. Na koni snášejí velký mráz a strpí i nesmírné horko. Nejsou to lidé zhýčkaní. Nezdá se, že by si navzájem záviděli. Soudních při mezi nimi takřka není; nikdo druhým nepohrdá, nýbrž každý mu pomáhá a podporuje ho, jak jen náležitě může. Jejich ženy jsou cudné a o jejich nestydatosti není mezi nimi nic slyšet; některá jejich slova v žertu však bývají dosti sprostá a nestydatá. Svárů mezi nimi je slyšet zřídka nebo nikdy. A ačkoli se velmi opíjejí, v opilosti se přece nikdy nepřou ani slovy, ani skutkem.

Nyní je třeba připojit něco o jejich zlých mravech. Vůči jiným lidem jsou nesmírně pyšní a pohrdají všemi; pokládají je takřka za nic, ať jsou urození, či neurození. Viděli jsme totiž u císařova dvora urozeného muže Jaroslava, velkého knížete Rusi,¹⁵ syna krále a královny Gruzie¹⁶ a mnoho sultánů i vévodů sultánů, jak mezi nimi nedostávají žádnou náležitou poctu. Tartaři, kteří jim byli přiděleni, ať byli sebenižšího postavení, šli před nimi a vždy zaujímali první a nejvyšší místo, ba ti urození museli často sedět za jejich zády. Jsou velmi prchliví a povahy popudlivé; jsou také lhářštější než jiní lidé a takřka žádnou pravdu u nich nenajdeš. Zpočátku jsou sice úlisní, ale nakonec bodnou jako štír. Jsou záludní a lstiví, a mohou-li, obelstí každého. Jsou to lidé nečistotní, pokud jde o jídlo a pití i o jiné jejich skutky. Když chtějí jiným lidem udělat něco zlého, podivuhodně to skrývají, aby to druzí nemohli předvídat ani nalézt proti jejich lstem lék. Opilství je u nich čestné: když se někdo hodně napije, hned tam zvrací, a to mu nebrání, aby pil znovu. Jsou velmi chamtiví a lakomí, nejnaléhavější vymahači, když o něco žádají, nejzarputilejší držitelé a nejskoupější dárci. Zabití jiných lidí je u nich pokládáno za nic. A abych to řekl krátce: všechny jejich zlé mravy nelze pro jejich množství sepsat.

Jejich pokrmem je všechno, co se dá sníst. Jedí psy, vlky, lišky a koně, a v nouzi i lidské maso. Když totiž bojovali proti jednomu městu Kitajů, kde sídlil jejich císař, obléhali je tak dlouho, že samotným Tartarům úplně došly zásoby; a protože vůbec neměli co jíst, brali tehdy z každých deseti mužů jednoho, aby ho snědli. Jedí i plodová lůžka (placenty), která vycházejí z klisen spolu s hříbaty. Ba viděli jsme je i jíst vši a viděli jsme je jíst myši. Ubrusů ani ručníků neužívají. Chleba nemají, ani zeleninu, ani luštěniny, ani nic jiného kromě masa, a toho mají tak málo, že by z něho jiné národy sotva mohly žít. Tukem z masa si velice mastí ruce, a když se najedí, utírají si ruce o holínky, o trávu nebo o něco podobného. Počestnější mívají také malé kousky látky, do nichž si nakonec utírají ruce, když snědli maso. Jeden z nich krájí jídlo a druhý bere kousky na špičku nože a podává je každému, někomu víc, někomu méně, podle toho, jak velkou čest mu chtějí prokázat. Misky nemyjí, a jestliže je někdy vypláchnou masovým vývarem, vlijí ho zase s masem do hrnce. Hrnce, kotle nebo jiné nádoby k tomu určené, pokud je vůbec myjí, myjí stejným způsobem. U nich je velkým hříchem, nechá-li kdo přijít nazmar něco z jídla nebo pití; proto nedovolí dávat psům kosti, dokud se z nich nevyjme morek. Ani šaty neperou a nedovolí je prát, zvláště od chvíle, kdy začnou hřmít hromy, dokud nepřestanou.

Kobylí mléko pijí, mají-li je, ve velikém množství; pijí i mléko ovčí, kozí, kravské a velbloudí. Víno, pivo a medovinu nemají, leda jim je pošlou nebo darují jiné národy. V zimě nemají kobylí mléko, nejsou-li bohatí. Vaří proso s vodou a dělají je tak řídké, že je nemohou jíst, nýbrž pít. Každý z nich vypije ráno jeden nebo dva poháry a přes den už nic nejedí; večer dostane každý trochu masa a pijí masový vývar. V létě však, protože tehdy mají kobylího mléka dost, jedí maso zřídka, leda by jim bylo darováno nebo by na lovu ulovili nějakou zvěř či ptáka.

Mají zákon či obyčej zabíjet muže i ženu, které přistihnou při zjevném cizoložství. Stejně tak dopustí-li se panna smilstva s někým, zabijí ženu i muže. Je-li kdo v zemi pod jejich mocí přistižen při loupeži nebo při zjevné krádeži, bývá bez jakéhokoli slitování zabit.¹⁷ Dále vyzradí-li někdo z nich radu, zvláště když se chystají do války, dává se mu sto ran na zadek, tak silných, jak je jen sedlák velkou holí dokáže zasadit. Dále když se někdo z nižších v něčem proviní, jeho představení ho nešetří, nýbrž je krutě trestán bitím. Dále mezi synem souložnice a synem manželky není žádný rozdíl, nýbrž otec dá každému z nich, co chce; a je-li z rodu vévodů, je syn souložnice právě tak vévodou jako syn manželský. A když má jeden Tartar mnoho manželek, má každá zvlášť svůj stan a svou čeleď; on jí, pije a spí jeden den s jednou a druhý den s druhou. Jedna z nich je však mezi ostatními přední, a s tou pobývá častěji než s ostatními. A ačkoli je jich tolik, přece se mezi sebou snadno nepřou.

Muži nepracují vůbec na ničem kromě šípů, trochu se starají i o stáda, ale hlavně loví a cvičí se ve střelbě z luku. Všichni od malého po velkého jsou totiž lukostřelci, a to dobří. Jejich děti, jakmile jim jsou dva nebo tři roky, hned začínají jezdit na koni; samy koně řídí a jezdí na nich tryskem, a dostávají luky přiměřené svému věku a učí se střílet. Jsou totiž velmi hbití a odvážní. Panny i ženy jezdí na koních a hbitě na nich cválají jako muži; viděli jsme je i nosit luky a toulce. A muži i ženy vydrží dlouho jet na koni. Třmeny mají velmi krátké. O koně se velmi pečlivě starají, ba vůbec o všechny věci velmi šetrně pečují. Jejich ženy dělají veškerou práci: kožichy, šaty, obuv, holínky a všechny výrobky z kůže. Také vozy řídí a spravují, nakládají velbloudy a jsou velmi rychlé a čilé při všech svých pracích. Všechny nosí spodky, a některé střílejí z luku jako muži.

Kapitola 5: O jejich říši

Když jsme pověděli o jejich obyčejích, je třeba pověděti o jejich říši: nejprve o jejím počátku, za druhé o jejích knížatech, za třetí o panství císaře a knížat.

Na Východě je jistá země, o níž byla řeč výše, jež se nazývá Mongol. Tato země mívala kdysi čtyři národy. Jeden se nazýval Yeka-Mongol, to jest Velcí Mongalové; druhý Sumongol, to jest Vodní Mongalové, kteří sami sebe nazývali Tartary podle jisté řeky, jež teče jejich zemí a nazývá se Tartar; další se nazývá Merkat, čtvrtý Metrit.¹⁸ Všechny tyto národy měly jednu podobu osob a jeden jazyk, ačkoli byly mezi sebou rozděleny podle knížat a krajů.

V zemi Yeka-Mongol byl jeden, který se nazýval Čingis. Ten se stal mocným lovcem před Hospodinem. Naučil se totiž krást lidi, loupit a plenit. Chodil do jiných zemí, a koho mohl zajmout a k sobě připojit, toho nepustil; lidi svého národa si nakláněl a ti ho jako vůdce následovali ke všem zlým činům. Když si shromáždil lidi, začal bojovat se Sumongaly čili Tartary, zabil jejich vévodu a po dlouhé válce si podrobil všechny Tartary a uvrhl je do svého poddanství. Potom bojoval se všemi těmi ostatními: s Merkity, kteří sídlili vedle země Tartarů, a také ty si válkou podrobil. Odtud táhl dále, bojoval proti Metritům a také ty přemohl.

Když Najmani uslyšeli, že se Čingis takto pozdvihl, rozhořčili se. Měli totiž císaře, který byl velmi zdatný a jemuž všechny řečené národy platily daň. Když zaplatil dluh všeho těla, nastoupili na jeho místo jeho synové; ale byli mladí a pošetilí a neuměli lid udržet, nýbrž byli mezi sebou rozděleni a rozštěpeni.¹⁹ A když se mezitím Čingis takto vyvýšil, přesto podnikali nájezdy do výše uvedených zemí, zabíjeli muže, ženy a děti a brali jejich kořist. Čingis, když to uslyšel, shromáždil všechny lidi, kteří mu byli poddáni. Najmani a Kara-Kitajové, to jest Černí Kitajové,²⁰ se proti nim podobně shromáždili v jednom úzkém údolí mezi dvěma horami, kterým jsme prošli i my, když jsme jeli k jejich císaři. Svedla se bitva, v níž Mongalové Najmany a Kara-Kitaje porazili; větší část z nich byla zabita a ostatní, kteří nemohli uniknout, byli uvrženi do otroctví. V zemi řečených Kara-Kitajů vystavěl Occoday-chán, syn Čingis-chánův, když byl dosazen za císaře, jisté město, které nazval Omyl. Blízko něho na jih je jakási veliká poušť, v níž prý zaručeně žijí divocí lidé, kteří vůbec nemluví a nemají v nohou klouby; a když někdy upadnou, nemohou sami bez cizí pomoci vůbec vstát; mají však trochu rozumu.

Mongalové se pak vrátili do své země a připravili se k boji proti Kitajům; vytáhli s vojskem a vstoupili do jejich země. Císař Kitajů, když to uslyšel, vyšel proti nim se svým vojskem a svedla se krutá bitva, v níž byli Mongalové poraženi a všichni urození Mongalové, kteří byli v řečeném vojsku, byli pobiti až na sedm. Čingis a ostatní, kteří zůstali naživu, utekli do své země. A když si Čingis trochu odpočinul, připravil se znovu k boji a táhl do války proti zemi Ujgurů. Ti lidé byli křesťané z nestoriánské sekty; i ty válkou přemohl a Mongalové převzali jejich písmo, neboť předtím žádné písmo neměli; nyní je však nazývají písmem mongalským.²¹ Odtud táhl proti zemi Saruiurů, proti zemi Karauitů, proti zemi Voyrat a proti zemi Comana a všechny tyto země přemohl. Odtud se vrátil do své země.

A když si trochu odpočinul, svolal všechny řečené národy a vytáhl do války proti Kitajům; a když proti nim dlouho bojoval, dobyli Mongalové velkou část země Kitajů, jejich císaře však uzavřeli v jeho největším městě. To obléhali tak dlouho, že vojsku došly zásoby, a když neměli co jíst, přikázal jim Čingis-chán, aby z každých deseti mužů dali jednoho k snědku. Obyvatelé města však proti nim zmužile bojovali šípy a metacími stroji, a když jim došly kameny, metali místo kamenů stříbro, a to hlavně roztavené; to město bylo totiž plné velikého bohatství. A když Mongalové dlouho bojovali a nemohli je bojem nijak dobýt, udělali velkou podzemní chodbu od vojska až doprostřed města, náhle otevřeli zemi, a zatímco obyvatelé o ničem nevěděli, vyskočili uprostřed města a bojovali s měšťany; a ti, kdo byli venku, bojovali rovněž, prosekali brány a vstoupili do města; zabili císaře a mnoho lidí, zmocnili se města a odnesli zlato, stříbro a všechno bohatství.²² A když nad řečenou zemí Kitajů ustanovili své lidi za správce, vrátili se do vlastní země. A tehdy, když porazil císaře Kitajů, stal se Čingis císařem. Jistou část země Kitajů, která leží při moři, však až do dnešního dne nijak nepřemohli.

Kitajové, o nichž jsme mluvili výše, jsou pohané; mají zvláštní písmo a mají Nový i Starý zákon, mají životopisy otců, poustevníky a domy postavené jako kostely, v nichž se ve svých časech modlí; a říkají, že mají nějaké svaté. Ctí jednoho Boha, ctí našeho Pána Ježíše Krista a věří ve věčný život, ale vůbec se nekřtí. Naše Písmo ctí a mají je v úctě, křesťany milují a stavějí mnoho kostelů. Zdají se to lidé dosti dobrotiví a lidští. Vousy nemají a podobou tváře se dosti shodují s Mongaly, nejsou však v obličeji tak širocí. Mají vlastní jazyk. Lepší řemeslníky ve všech pracích, v nichž se lidé obvykle cvičí, nenajdeš na celém světě.

Jejich země je velmi bohatá obilím, vínem, zlatem, stříbrem a hedvábím i všemi věcmi, jimiž se lidská přirozenost obvykle živí. A když si trochu odpočinuli, rozdělili svá vojska. Jednoho ze svých synů, jménem Tossuc, jehož také nazývali chánem, to jest císařem, poslal Čingis-chán s vojskem proti Kumánům a ten je v mnohém boji přemohl; a když je přemohl, vrátil se do své země. Jiného syna poslal s vojskem proti Indům a ti přemohli Menší Indii. To jsou pak černí Sarracéni, kteří se nazývají Etiopové. Toto vojsko potom vytáhlo do boje proti křesťanům, kteří jsou ve Větší Indii. Když to uslyšel král té země, jemuž se obecně říká Kněz Jan, shromáždil vojsko a vytáhl proti nim. Dal zhotovit měděné podoby mužů, posadil je do sedel na koně a vložil do nich oheň; a za každou měděnou podobu posadil na koně muže s měchem. S mnoha takovými podobami a takto připravenými koňmi vytáhli proti řečeným k boji. A když přišli na bojiště, vypustili ty koně napřed, jednoho vedle druhého. Muži, kteří byli vzadu, vložili na oheň, jenž byl v řečených podobách, nevím co, a mocně dmýchali měchy. Tak se stalo, že od toho dýmu vzduch zčernal. A tu na Tartary stříleli šípy a mnoho jich bylo zabito a zraněno. A tak je s hanbou vyhnali ze svých končin; a nikdy jsme neslyšeli, že by se k nim ještě vrátili.

Když se pak vraceli pouštěmi, přišli do jakési země, v níž nalezli jakési obludy ženské podoby. A když se jich přes mnohé tlumočníky tázali, kde jsou muži té země, odpověděly, že v té zemi všechny, které se rodí jako ženy, mají lidskou podobu, samci však podobu psí. A zatímco v řečené zemi otáleli, psi se na druhé straně shromáždili v jedno. A protože byla převelice krutá zima, vrhli se všichni do vody a hned nato se váleli v prachu; tak na nich prach smíšený s vodou zmrzl. A když to činili často, utvořil se na nich hustý led. Potom se s velikou prudkostí srazili s Tartary k boji. A když na ně Tartaři stříleli šípy, šípy se vracely nazpět, jako by stříleli do kamení; ani jiné jejich zbraně jim nemohly v ničem ublížit. Psi však na ně útočili, zraňovali je kousáním, mnohé také zabili, a tak je vyhnali ze svých končin.

A když se to vojsko vracelo, přišlo do země Burithabeth, jejíž obyvatele přemohli válkou; jsou to pohané. Ti mají obyčej podivuhodný, ba spíše politováníhodný: když některý z jejich otců splatí dluh lidské přirozenosti, shromáždí celé příbuzenstvo a snědí ho. Tito lidé nemají na bradě vousy, ba nosí v rukou jakési železo, jímž si vousy stále vytrhávají, jestliže v ní snad nějaký chlup vyroste; a jsou také velice oškliví. Odtud se to vojsko vrátilo do své země.

Čingis-chán pak v téže době, kdy ona vojska rozdělil, vypravil se na výpravu k východu přes zemi Kergisů, jež však válkou nepřemohl, a došel až ke Kaspickým horám. Ty hory jsou z kamene adamantu, a proto přitáhly k sobě jejich šípy a železné zbraně.²³ Mezi Kaspickými horami spatřili uzavřené lidi, kteří již horu prolomili; ale před nimi byl položen jakýsi mrak, k němuž se nijak nemohli přiblížit, neboť kdo k němu došel, hned zemřel. Než však dorazili k řečené hoře, putovali přes měsíc širou pustinou. Odtud táhli dále k východu a přes měsíc šli velikou pouští. I přišli do jakési země, kde spatřili vyšlapané cesty, ale nemohli najít žádného člověka. Hledali však po té zemi tak dlouho, až nalezli muže s jeho ženou; ty přivedli před Čingis-chána. A když se jich otázal, kde jsou lidé té země, odpověděli, že bydlí v zemi pod horami. Tu Čingis-chán ponechal ženu u sebe a poslal onoho muže se svými posly a vzkázal těm lidem, aby se dostavili na jeho rozkaz. Oni k nim šli a vyřídili vše, co Čingis-chán vzkázal. Ti odpověděli, že toho a toho dne přijdou splnit jeho rozkaz. Mezitím se však skrytými cestami pod zemí shromáždili, vytáhli proti nim do boje, znenadání se na ně vrhli a velmi mnoho jich pobili. Tu se Čingis-chán i jeho lidé dali na útěk a řečenou zemi opustili. Ty lidi, totiž muže a ženu, vzali však s sebou a ti pak byli v zemi Tartarů až do smrti. A když se jich tázali, proč bydlí pod zemí, řekli, že v jednu roční dobu, když vychází slunce, bývá tak veliký hluk, že jej lidé nijak nemohou snést. Ba tehdy i hrají na píšťaly, bijí do bubnů a do jiných nástrojů, aby onen hluk neslyšeli.

A když se Čingis z té země vracel, došly mu potraviny a trpěli převelikým hladem. Tu se jim přihodilo, že nalezli čerstvé vnitřnosti jakéhosi zvířete; ty vzali, odstranili z nich jen trus a uvařili je, a když je přinesli před Čingis-chána, snědl je se svými lidmi. A proto od něho bylo ustanoveno, aby se nezahazovala ani krev, ani vnitřnosti, ani nic ze zvířete, co se dá jíst, kromě trusu. Potom se vrátil do vlastní země a tam vydal mnohé zákony a ustanovení, které Tartaři neporušitelně zachovávají.²⁴ Z nich povíme jen dvě. Jedno je, že kdo by se v pýše povýšil a chtěl se vlastní mocí, bez volby knížat, stát císařem, má být bez jakéhokoli slitování zabit. Proto byl před volbou samotného Cuyuca pro tuto věc zabit jeden z knížat, vnuk samého Čingis-chána; chtěl totiž vládnout bez volby.²⁵ Druhé ustanovení je, že si mají podrobit celou zemi a s žádným národem nemají mít mír, dokud se jim nejprve nepodrobí, a to až do té doby, kdy přijde čas jejich vlastní záhuby. Mají totiž být pobiti, jak jim bylo prorokováno; a ti, kdo budou moci uniknout, mají prý přijmout ten zákon, který mají ti druzí, kteří je ve válce přemohou. Ustanovil také, že jejich vojsko má být uspořádáno po tisícnících, setnících a desetnících. Potom, když vykonal svá nařízení a ustanovení, byl zabit úderem hromu.

Měl čtyři syny: první se jmenoval Occoday, druhý Tossuc-chán, třetí Chiaaday a jméno čtvrtého neznáme. Tito čtyři synové spolu s jinými předními muži, kteří tehdy byli, zvolili císařem prvního syna, totiž Occodaye. Synové tohoto Occodaye jsou Cuyuc, který je nyní císařem, Cocthen a Cyrenen; zda měl více synů, nevíme. Synové Tossuc-chána jsou Bathy – ten je po císaři nejbohatší a nejmocnější –, Orda – ten je nejstarší ze všech vévodů –, Syban, Bora a Bercuthanth; jména ostatních synů Tossuc-chána neznáme. Synové Chiaadayovi jsou Burin a Chadan; jmen ostatních synů nevíme. Synové onoho dalšího syna Čingis-chána, jehož jméno neznáme, se jmenují takto: jeden se jmenuje Mengu a jeho matka je Seroctan.²⁶ Tato paní je mezi všemi Tartary, vyjma matky císařovy, nejvíce proslulá a je mocnější než všichni kromě Bathyho. Druhý se jmenuje Becas. Měl ještě více synů, ale jejich jmen neznáme.

Toto jsou jména vévodů: Orda – ten byl v Polsku a v Uhrách; Bathy, Cathan, Syban, Bureth – ti všichni byli v Uhrách; Cyrpodan – ten je dosud za mořem proti damašskému sultánovi. Tito zůstali doma v zemi: Mangu, Cuthen, Syrennen, Hybilay, Seremum, Synocur, Thuatamur, Cyragay, Sybedey – jakýsi starý bojovník mezi nimi –, Bora, Berca, Mauci, Choranca; ten je však mezi ostatními nejmenší. Jiných vévodů je více, ale jejich jmen neznáme.²⁷

Císař Tartarů má nade všemi podivuhodnou moc. Nikdo se neodváží zdržovat se na některém místě, leda by mu je on sám vykázal. On sám vykazuje, kde mají sídlit vévodové, vévodové tisícníkům, tisícníci setníkům a setníci desetníkům. Nadto cokoli se přikáže, v kterýkoli čas a na kterémkoli místě, ať k boji, ať k smrti, ať k životu, poslouchají bez jakéhokoli odporu. I kdyby žádal dceru pannu nebo sestru, dají mu ji bez odporu. Buď každého roku, nebo po několika letech sbírá panny ze všech končin Tartarů. Chce-li si některé ponechat, ponechá si je; jiné dává svým lidem, jak se mu zdá vhodné. Kamkoli, jakékoli a kolikkoli poslů vyšle, musí jim bez prodlení dát přípřežní koně a zaopatření.²⁸ Odkudkoli k němu přicházejí tributy nebo poslové, musí se jim rovněž dát koně, vozy a zaopatření. Poslové, kteří přicházejí odjinud, jsou ve veliké nouzi co do jídla i oděvu, neboť zaopatření je chatrné a skrovné, a to zvláště když přijdou ke knížatům a musejí se tam zdržet. Tehdy se deseti mužům dává tak málo, že by z toho sotva mohli žít dva. Ani na dvorech knížat, ani na cestě jim nedávají jíst víc než jednou denně, a to dost málo. Nadto stane-li se jim nějaké bezpráví, nemohou si snadno stěžovat, a proto je musejí trpělivě snášet. Kromě toho od nich mnoho vymáhají jak knížata, tak jiní, vyšší i nižší; a nedá-li se jim, pohrdají jimi, ba mají je takřka za nic. A jsou-li posláni od velikých mužů, nechtějí od nich malý dar, nýbrž říkají: „Přišli jste od velikého muže, a proč dáváte málo?“ a odmítnou jej přijmout. A chtějí-li poslové dobře vyřídit své záležitosti, musejí dávat dary větší. Proto jsme z nutnosti museli velkou část věcí, které nám dali věřící, rozdat na dary.

A budiž věděno, že vše je tak v rukou řečeného císaře, že se nikdo neodváží říci: „Toto je moje“ nebo „toho a toho“, nýbrž vše patří císaři: věci, dobytek i lidé. A o tom také nedávno vyšlo císařovo ustanovení. Takovou moc ve všem mají vévodové nad svými lidmi, neboť lidé, Tartaři i ostatní, jsou rozděleni mezi vévody. Také poslům vévodů, kamkoli je vyšlou, jsou lidé jak císařovi, tak všichni ostatní povinni bez odporu dát přípřežní koně a zaopatření i lidi, kteří by koně hlídali a poslům posluhovali. Císaři pak jsou jak vévodové, tak ostatní povinni dávat jako poplatek klisny, aby z nich měl mléko na rok, na dva nebo na tři, jak se mu zlíbí. A lidé vévodů jsou povinni činit totéž svým pánům. Mezi nimi totiž nikdo není svobodný. A abych řekl krátce: cokoli císař a vévodové chtějí a kolik chtějí z jejich majetku, to berou. I s jejich osobami nakládají ve všem, jak chtějí.

Když tedy císař zemřel, jak bylo řečeno výše, sešli se vévodové a zvolili císařem Occodaye, syna řečeného Čingis-chána. Ten po poradě s knížaty rozdělil vojska. Bathyho, který mu byl příbuzný v druhém stupni, poslal proti Velkému sultánovi a proti zemi Bisermínů. Byli to Sarracéni a mluvili kumánsky. A když vtrhl do jejich země, bojoval s nimi a válkou si je podrobil. Jedno město, které se nazývá Barthra, mu však dlouho odolávalo; udělali totiž kolem města mnoho jam a přikryli je, a když nepřátelé přicházeli, padali do jam. Proto nemohli město dobýt, dokud ty jámy nezasypali. Lidé z jakéhosi města, které se nazývá Iakint, když to uslyšeli, vyšli jim vstříc a dobrovolně se vydali do jejich rukou; proto jejich město nebylo zničeno, ale mnoho z nich pobili a jiné přesídlili. A když vzali z města kořist, osadili je jinými lidmi.²⁹ Pak vytáhli proti městu, které se nazývá Oma.³⁰ To město bylo nesmírně lidnaté; bylo tam mnoho křesťanů, totiž Chazarů, Rusů a Alanů a jiných, a také Sarracéni; Sarracénům totiž patřila vláda nad městem. Toto město bylo velmi plné bohatství. Leží totiž na řece, jež se jmenuje Don a vtéká do moře; proto je jakoby přístavem a ostatní Sarracéni měli v tom městě převeliké tržiště. A když je nemohli jinak přemoci, přetnuli řeku, která tekla městem, a zatopili je se vším, co v něm bylo. To učinivše, vtrhli potom do země Torků, kteří jsou rovněž pohané; a když ji přemohli, táhli proti Rusi a způsobili v ruské zemi velikou řež, zničili města i hrady a pobíjeli lidi; oblehli také Kyjev, který byl hlavním městem Rusi, a když jej dlouho obléhali, dobyli ho a pobili lidi z města. Odtud táhli dále, bojovali a zpustošili celou Rus.

Z Rusi a Kumánie pak řečení vévodové vytáhli dále a bojovali proti Uhrům a Polákům. Z Tartarů bylo v Polsku a v Uhrách mnoho zabito.³¹ A kdyby Uhři neuprchli, nýbrž mužně odolali, byli by Tartaři odtáhli z jejich končin, neboť tehdy dostali takový strach, že se všichni pokoušeli utéci. Ale Bathy se jim postavil do cesty s taseným mečem a řekl: „Neutíkejte, neboť utečete-li, nikdo nevyvázne. A máme-li zemřít, zemřeme všichni, neboť se má stát, jak předpověděl Čingis-chán, že budeme pobiti; a je-li nyní ten čas, vydržme.“ A tak nabyli odvahy, zůstali a Uhry zpustošili.

Odtud se vraceli a táhli do země Morduanů, kteří jsou pohané, a válkou je přemohli. Odtud táhli proti Bilerům, to jest proti Velkému Bulharsku, a zcela je zničili. Odtud táhli dále k severu proti Bascartům, to jest proti Velkým Uhrám, a také je přemohli.³² Odtud vyšli, táhli k severu a přišli k Parossitům, kteří mají malé žaludky a maličká ústa a nejedí, nýbrž maso vaří; a když je uvaří, postaví se mezi dým a hrnec, přijímají dým a jen tím se sytí. A jedí-li přece něco, je toho velmi málo. Odtud táhli dále a přišli k Samogedům. Tito lidé žijí jen z lovu; stany i šaty mají pouze ze zvířecích kůží. Odtud táhli ještě dále a přišli do jakési země nad Oceánem, kde nalezli jakési obludy, které měly ve všem lidskou podobu, ale nohy jim končily volskými kopyty a tvář měly ve všem jako pes. Dvě slova promluvily po lidsku a při třetím štěkaly jako pes; a tak v přestávkách vkládaly štěkot a pak se zase vracely ke své přirozenosti, a tak se dalo rozumět, co říkaly. Odtud se vrátili do Kumánie a až dosud tam někteří z nich prodlévají.

V téže době pak poslal Occoday-chán Cyrpodana s vojskem na jih proti Kergisům, a ten je také válkou přemohl. Tito lidé jsou pohané a nemají na bradě vousy. Jejich obyčej je takový: když někomu zemře otec, stáhnou si z bolesti na znamení nářku z tváře jakoby řemínek od ucha k uchu. Když je přemohl, táhl na jih proti Arménům. Když však procházeli pouštěmi, nalezli také jakési obludy, které měly lidskou podobu, ale jen jednu paži s rukou uprostřed prsou a jednu nohu; dva z nich stříleli z jednoho luku. A běhali tak rychle, že je koně nemohli dostihnout. Běhali totiž poskakováním po té jedné noze, a když se takovou chůzí unavili, šli po ruce a noze a otáčeli se jako kolo; a když se zase unavili, běželi opět prvním způsobem. Některé z nich však zabili. Odtud táhli dále a přišli do Arménie, kterou přemohli válkou, i část Gruzie; druhá část se podřídila jejich rozkazu a dávala každoročně čtyřicet tisíc yperperů, a činí tak dosud.³³ Odtud táhli k zemi sultána Deurum, který byl dosti veliký a mocný; bojovali s ním a přemohli ho.³⁴ Odtud táhli dále, válčíce a vítězíce, až k zemi sultána z Halapie, a nyní tu zemi napadají; a od té doby až do dnešního dne se do své země nevrátili. Jiné vojsko táhlo proti zemi chalífy z Baldachu, kterou si rovněž podrobili; a dávají jim denně jako tribut čtyři sta byzantů, kromě baldachinů a jiných darů. A každého roku posílají k chalífovi posly, aby k nim přišel; on s tributem posílá veliké dary a prosí, aby ho šetřili. Císař pak dary přijímá, a přesto pro něho posílá, aby přišel.³⁵

Kapitola 6: Jak si Tartaři počínají v bitvách

Když jsme pojednali o říši, je třeba tímto způsobem pojednat o válce: nejprve o uspořádání šiků, za druhé o zbraních, za třetí o lstech při střetnutí, za čtvrté o ukrutnosti, kterou páchají na zajatcích, za páté o dobývání hradů a měst, za šesté o věrolomnosti, kterou provádějí na těch, kdo se jim vzdají.

O uspořádání šiků povíme toto. Čingis-chán nařídil, aby nad deseti muži byl postaven jeden, a ten se u nás nazývá desetník; nad deseti desetníky aby byl postaven jeden, jenž se nazývá setník; nad deseti setníky aby byl postaven jeden, jenž se nazývá tisícník; nad deseti tisícníky aby byl postaven jeden, a tento počet se u nich nazývá „tma“.³⁶ Celému vojsku pak jsou představeni dva nebo tři vévodové, avšak tak, aby se řídili jedním. Když jsou všichni v bitvě a z deseti mužů uteče jeden, dva, tři nebo i více, jsou zabiti všichni. A utečou-li všichni z desítky a ostatní ze stovky neutečou, jsou zabiti všichni. A abych řekl krátce: neustoupí-li společně, všichni, kdo utíkají, jsou zabiti. Rovněž jestliže jeden nebo dva či více směle vyrazí do boje a ostatních deset je nenásleduje, i ti jsou zabiti. Rovněž jsou-li jeden nebo více z desítky zajati a ostatní druhové je neosvobodí, i ti jsou zabiti.³⁷

Každý musí mít dva nebo tři luky, nebo alespoň jeden dobrý, a tři velké toulce plné šípů, jednu sekeru a provazy k tažení strojů. Bohatí pak mají meče na konci špičaté, broušené jen z jedné strany a trochu zakřivené; mají také obrněného koně a i nohy mají kryté. Přílby a pancíře mají někteří z kůže, zhotovené tímto způsobem. Mají jakési řemeny z hovězí kůže na šířku dlaně, spojí smolou tři nebo čtyři dohromady a svážou je řemínky nebo provázky. Na horním řemeni dávají provázky na kraj, na dolním doprostřed, a tak postupují až do konce. Když se tedy ohýbají dolů, horní řemeny se vysunou vzhůru, a tak se na těle zdvojí nebo ztrojí.

Pokrývku koně dělají z pěti dílů: po jedné straně udělají jeden díl a po druhé straně druhý, a ty díly vedou od ocasu až k hlavě; připevňují se k sedlu a za sedlem na hřbetě a také na krku. Přes bedra kladou další díl, kde se stýkají vazby obou dílů; v tomto kusu udělají jeden otvor, jímž vystrčí ocas. Také před prsa kladou jeden díl. Všechny sahají až ke kloubům nohou. A před čelo kladou železný plát, který se po obou stranách krku přiváže k řečeným dílům.

Pancíř má rovněž čtyři díly. Jeden díl sahá od stehna až ke krku, ale je udělán podle stavby lidského těla: před prsy je úzký a pod pažemi se dokola ovíjí kolem těla. Přes ramena vzadu až k bedrům mají jiný kus, který sahá od krku až k onomu druhému kusu, jenž se ovíjí kolem těla. Nad rameny se tyto dva kusy, totiž přední a zadní, spínají sponami ke dvěma železným plátům, které jsou na každém rameni. Na každé paži mají jeden kus, jenž sahá od ramene až k rukám a je zespodu otevřený. A na každé noze mají jeden kus; a všechny tyto kusy se spojují sponami. Přílba je nahoře železná, ale to, co kryje dokola šíji a hrdlo, se dělá z kůže. A všechny tyto kusy jsou z kůže, zhotovené způsobem výše popsaným.

Někteří však mají vše, o čem jsme mluvili výše, ze železa, zhotovené tímto způsobem. Udělají jeden tenký plátek na šířku prstu a na délku dlaně; a takto udělají mnoho plátků. Do každého plátku udělají osm malých otvorů, zespodu vloží tři úzké a pevné řemeny a kladou plátky jeden přes druhý, jako by stoupaly po stupních; a řečené plátky přivazují k řemenům tenkými řemínky, které provlékají výše zmíněnými otvory. A v horní části přišijí jeden řemínek, aby řečené plátky dobře a pevně k sobě přiléhaly. Tak z plátků udělají jakoby jeden řemen a potom je svazují po kusech ve všem tak, jak bylo řečeno výše. A to dělají jak pro zbroj koní, tak lidí. A vyleští je tak, že v nich člověk může spatřit svou tvář.

Někteří z nich mají kopí a na konci železného hrotu mají hák, jímž strhávají člověka ze sedla, mohou-li. Délka šípů je dvě stopy, jedna dlaň a dva prsty. A protože stopy bývají různé, uvádíme míru stopy geometrické: dvanáct ječných zrn činí šířku palce; šestnáct palců na šířku činí jednu geometrickou stopu. Železné hroty šípů jsou velmi ostré a broušené z obou stran jako dvojsečný meč; a vždy nosí vedle toulce pilníky k broušení šípů. Řečené hroty mají ostrý trn na délku prstu, který vsazují do dřeva. Štít mají upletený z proutí nebo z prutů. Mají jiné šípy, s hroty na šířku tří prstů, ke střílení ptáků, zvěře a neozbrojených lidí. Mají také jiné šípy rozličného druhu ke střílení ptáků a zvěře.

Když chtějí vytáhnout do války, vysílají napřed předvoj, který s sebou nenese nic kromě svých plstí, koní a zbraní. Ti nic neloupí, domy nepalí, dobytek nezabíjejí; ale lidi zraňují a zabíjejí, a nemohou-li jinak, zaženou je na útěk; mnohem raději však zabíjejí, než zahánějí. Za nimi následuje vojsko, které bere všechno, co najde, a také lidi, pokud je lze najít, bere a zabíjí.

Když pak přijdou k řekám, přepravují se přes ně tímto způsobem, i když jsou veliké. Přednější mají kulatou a lehkou kůži, na jejímž okraji udělají dokola hustá ucha; jimi provléknou provaz a stáhnou jej, takže dokola vznikne jakési břicho; to naplní šaty a jinými věcmi a velmi pevně je k sobě natlačí. Potom doprostřed položí sedla a jiné tvrdší věci; také lidé sedí uprostřed. Takto připravenou loď přivážou ke koňskému ocasu a jednoho muže, který koně řídí, nechají plavat spolu s koněm vpředu; anebo mají někdy dvě vesla, jimi veslují přes vodu, a tak se přeplaví přes řeku. Koně pak ženou do vody a vedle jednoho koně plave jeden muž, který jej řídí, a ostatní koně jdou za ním. A tak se přepravují přes vody a veliké řeky. Chudší pak musí mít každý dobře sešitý kožený vak; do toho vaku čili pytle vloží šaty a všechny své věci, nahoře pytel velmi pevně zavážou, zavěsí jej koni na ocas a přeplaví se, jak bylo řečeno výše.

Budiž věděno, že když spatří nepřátele, jdou k nim a každý vystřelí proti protivníkům tři nebo čtyři šípy; a vidí-li, že je nemohou přemoci, ustupují zpět ke svým. A to činí lstivě, aby je protivníci pronásledovali až k místům, kde nachystali zálohy; a jestliže je nepřátelé pronásledují až k řečeným zálohám, obklíčí je, a tak je zraňují a zabíjejí. Rovněž vidí-li, že proti nim stojí veliké vojsko, někdy se od něho odchýlí o den či dva dny cesty, vpadnou do jiné části země a vyloupí ji, pobíjejí lidi a zemi ničí a pustoší. A vidí-li, že ani to nemohou učinit, ustoupí zpět o deset nebo dvanáct dní cesty; někdy také prodlévají na bezpečném místě, dokud se vojsko protivníků nerozejde, a tehdy tajně přijdou a zpustoší celou zemi. Ve válkách jsou totiž velmi lstiví, neboť již čtyřicet let a déle bojují s jinými národy.

Když chtějí vstoupit do bitvy, seřadí všechny šiky tak, jak mají bojovat. Vévodové čili velitelé vojska do boje nevstupují, nýbrž stojí zdaleka naproti vojsku nepřátel a mají u sebe na koních chlapce, ženy a koně. A někdy dělají podoby lidí a posazují je na koně; to činí proto, aby se mělo za to, že je tam veliké množství bojovníků. Proti čelu koní vysílají jeden šik zajatců a jiných národů, kteří jsou mezi nimi, a snad s nimi jdou i někteří Tartaři. Jiné šiky silnějších mužů posílají daleko napravo a nalevo, aby je protivníci neviděli; a tak protivníky obklíčí, sevřou je doprostřed a začnou bojovat ze všech stran. A i když je jich někdy málo, protivníci, kteří jsou obklíčeni, mají za to, že je jich mnoho; zvláště když vidí ty, kdo jsou u vévody či velitele vojska – chlapce, ženy, koně a nepravé muže, jak bylo řečeno výše –, a pokládají je za bojovníky; tím jsou zastrašeni a zmateni. A bojují-li snad protivníci dobře, otevřou jim cestu, aby utekli; a jakmile se dají na útěk a rozptýlí se, pronásledují je a na útěku jich pak pobijí víc, než by mohli usmrtit v bitvě. Budiž však věděno, že mohou-li jinak, nepouštějí se rádi do boje zblízka, nýbrž lidi a koně zraňují a zabíjejí šípy.

Opevnění dobývají tímto způsobem. Je-li to taková pevnost, obklíčí ji, ba někdy ji tak ohradí, že nikdo nemůže vejít ani vyjít. Útočí na ni velmi prudce stroji a šípy a nepřestávají v boji ani ve dne, ani v noci, aby ti, kdo jsou v opevnění, neměli odpočinku. Tartaři sami odpočívají, neboť rozdělují šiky a jeden střídá druhý v boji, aby se příliš neunavili. A nemohou-li ji takto dobýt, vrhají řecký oheň. Ba někdy berou tuk lidí, které zabijí, a rozpuštěný jej vrhají na domy; a kamkoli padne na ten tuk oheň, hoří takřka neuhasitelně. A nezmohou-li nic ani tak a má-li to město nebo hrad řeku, zahradí ji, nebo udělají jiné koryto a zatopí to opevnění, mohou-li. Nemohou-li však, podkopou je a pod zemí ozbrojeni do něho vniknou. A když již vnikli, jedna část zakládá oheň, aby shořelo, a druhá část bojuje s lidmi toho opevnění. Nemohou-li je však přemoci ani tak, postaví proti němu vlastní hrad či opevnění, aby jim nepřátelské střely neškodily, a leží proti němu dlouhou dobu, leda by snad zvenčí přišlo na pomoc vojsko, které by s nimi bojovalo a násilím je odtud odstranilo.

Když však leží před opevněním, mluví k obleženým lichotivě a mnoho jim slibují, aby se vydali do jejich rukou. A vydají-li se jim, říkají: „Vyjděte, abychom vás podle našeho obyčeje obdarovali.“ A když k nim vyjdou, vyptávají se, kdo jsou mezi nimi řemeslníci, a ty si ponechají; ostatní, kromě těch, které chtějí mít za otroky, zabijí sekerou. A ušetří-li některé jiné, jak bylo řečeno, urozené a vážené muže nešetří nikdy. A ponechají-li snad nějakou náhodou některé urozené, ti se již ani prosbou, ani výkupným nemohou ze zajetí dostat. Ve válkách pak zabíjejí všechny, které zajmou, leda by snad chtěli některé ponechat, aby je měli za otroky. Ty, kdo mají být zabiti, rozdělují mezi setníky, aby je pobili obouruční sekerou. Ti pak zajatce dále rozdělí a každému otroku dávají k zabití deset nebo více či méně, podle toho, jak se líbí vyšším.

Kapitola 7: O zemích, které podrobili své vládě

Když jsme popsali, jak bojují, je třeba pojednat o zemích, které podrobili své vládě. O tom budeme psát takto: nejprve povíme, jak uzavírají s lidmi mír; za druhé o jménech zemí, které si podrobili; za třetí o tyranii, kterou v nich provozují; za čtvrté o zemích, které jim mužně odolaly.

Budiž věděno, že s žádnými lidmi neuzavírají mír, leda by se jim podrobili, neboť, jak bylo řečeno výše, mají od Čingis-chána příkaz, aby si podrobili všechny národy, budou-li moci. A toto od nich žádají: aby s nimi táhli ve vojsku proti komukoli, kdykoli se jim zlíbí, a aby dávali desátek ze všeho, jak z lidí, tak z věcí. Odpočítají totiž deset a jednoho berou.³⁸ Totéž činí s dívkami; ty odvádějí do své země a drží je jako otrokyně; ostatní sečtou a uspořádají podle obyčeje. Ale když nad nimi mají plnou vládu, nezachovávají nic, co jim slíbili, nýbrž hledají proti nim jakékoli vhodné záminky, jaké mohou najít.

Když jsme totiž byli na Rusi, byl tam poslán jeden Sarracén, jak se říkalo, z pověření Cuyuca a Bathyho; a ten místodržitel bral každému muži, který měl tři syny, jednoho; a všechny muže, kteří neměli manželky, odváděli, a totéž činili i se ženami, které neměly zákonité muže. Rovněž odváděli i chudé, kteří si žebrotou hledali obživu. Ostatní pak podle jejich obyčeje sečetl a přikázal, aby každý, malý i velký, i jednodenní nemluvně, ať chudý či bohatý, odváděl takový tribut: totiž aby dal jednu kůži bílého medvěda, jednoho černého bobra, jednoho sobola a jednu černou kůži jakéhosi zvířete, které má doupě v zemi – jeho jméno nedovedu přeložit do latiny, ale německy se nazývá illit, Poláci a Rusové je nazývají dochon – a jednu černou liščí kůži.³⁹ A kdo to nedá, má být odveden k Tartarům a uvržen do jejich otroctví.

Posílají také pro knížata zemí, aby k nim bez prodlení přišla; a když přijdou, nedostává se jim žádné náležité pocty, nýbrž se s nimi zachází jako s jinými nízkými osobami; a musejí předkládat veliké dary jak vévodům, tak jejich manželkám, úředníkům, tisícníkům a setníkům. Ba všichni vesměs, i sami otroci, od nich s velikou dotěrností žádají dary; a nejen od nich samých, ale i od jejich poslů, když bývají vysláni. Proti některým také nacházejí záminky, aby je zabili, jak se stalo s Michalem a jinými.⁴⁰ Některé zase přivábí a dovolí jim vrátit se. Některé také zahubí nápoji či jedem. Jejich úmyslem totiž je, aby sami jediní panovali na zemi; proto hledají záminky proti urozeným, aby je zabili. Od těch, jimž dovolí vrátit se, žádají jejich syny nebo bratry, které pak již nikdy nepropustí, jak se stalo se synem Jaroslavovým, s jakýmsi vévodou Alanů a s mnoha jinými. A zemře-li otec nebo bratr či dědic, syna nebo bratra nikdy nepropustí, nýbrž si jeho knížectví zcela přivlastní, jak jsme viděli, že se stalo s jedním ze Solangů.

Do zemí těch, jimž dovolí vrátit se, dosazují své baschathy, jimž musejí na pokyn poslouchat jak vévodové, tak ostatní.⁴¹ A nečiní-li lidé některého města nebo země, co chtějí, obviní je tito baschathové, že jsou Tartarům nevěrní, a tak to město nebo zemi zničí a lidi, kteří jsou v ní, pobijí rukou silného vojska Tartarů, kteří na rozkaz knížete, jemuž ta země poslouchá, přitáhnou, aniž by o tom obyvatelé věděli, a znenadání se na ně vrhnou; jak se nedávno stalo s jedním městem, když jsme byli v zemi Tartarů. Totéž učinili s Rusy v zemi Kumánů. A nejen kníže Tartarů, který si zemi uzurpoval, ale i jeho místodržitel a kterýkoli Tartar, jenž tím městem nebo zemí prochází, v ní jakoby panuje, a zvláště ten, kdo je u nich výše postaven. Mimoto berou zlato a stříbro a jiné věci, jaké chtějí a kdykoli se jim zlíbí, a podrobení musejí chodit k císaři Tartarů k soudu, jak se nedávno přihodilo dvěma synům krále Gruzie.

Jeden byl totiž zákonitý a druhý zrozený z cizoložství, jménem David; zákonitý se nazýval Melic. Synovi cizoložnice zanechal otec část země. Druhý pak, který byl mladší, jel s matkou k císaři Tartarů, protože se řečený David k němu vydal na cestu. Matka toho druhého, totiž Melicova, královna Gruzie, skrze niž její manžel držel království – neboť to království se dědilo skrze ženy –, zemřela na cestě. Když pak přišli, dali převeliké dary, a zvláště zákonitý syn, který požadoval zpět zemi, již otec zanechal svému synu Davidovi, ačkoli ji ten neměl mít, protože byl synem cizoložnice. On však odpověděl: „Ačkoli jsem syn souložnice, žádám přece, aby se mi stalo po právu podle zákona Tartarů, kteří nečiní žádný rozdíl mezi syny manželky a služky.“ Proto byl vynesen rozsudek proti zákonitému synu, aby byl podřízen Davidovi, jenž byl starší, a aby ten držel v klidu a pokoji zemi, kterou mu dal otec. A tak zákonitý syn přišel o dary, které dal, i o spor, který vedl proti svému bratru Davidovi.⁴²

Od národů, které jsou od nich daleko a sousedí s jinými národy, jichž se nějak obávají a které jim nejsou poddány, berou tribut a jednají s nimi jakoby milosrdně, aby na ně nepřivedli vojsko, anebo také aby se jiní nezalekli vydat se jim; jak se stalo s Obezy čili Gruzíny, od nichž berou jako tribut padesát nebo čtyřicet tisíc, jak bylo řečeno, yperperů čili byzantů; jinak je zatím nechávají v míru. Podle toho však, co jsme od nich vyrozuměli, zamýšlejí se vzbouřit.

Jména zemí, které přemohli, jsou tato: Kitajové, Najmani, Solangi, Kara-Kitajové čili černí Kitajové, Kumánie, Tumat, Voyrat, Caraniti, Huyur (Ujgurové), Soboal, Merkité, Meniti, Baryhryur, Gosmit, Sarracéni, Bisermini, Turcomani, Byleri čili Velké Bulharsko, Baschare čili Velké Uhry, Kergis, Colona, Thorati, Burithabeth, Parossiti, Sassi, Jakobité, Alani čili Assi, Obesi čili Gruzíni, Nestoriáni, Arméni, Kangité, Kumáni, Brutachi, kteří jsou Židé, Mordui, Torci, Gazari, Samogedi, Perses, Thoas, Malá Indie čili Etiopie, Yrchasi, Rusové, Baldach, Sarthi. Je ještě mnoho jiných zemí, ale jejich jmen neznáme.⁴³ Viděli jsme také muže a ženy téměř ze všech výše jmenovaných zemí.

Toto pak jsou jména zemí, které jim mužně odolaly a dosud jim nejsou poddány: Velká Indie, Mangia,⁴⁴ jistá část Alanů, jistá část Kitajů a Sayi. Jedno město řečených Sayů totiž oblehli a pokusili se je dobýt. Oni však postavili proti jejich strojům své stroje a všechny stroje Tartarů rozbili, takže se Tartaři nemohli pro stroje a samostříly přiblížit k městu k boji. Nakonec udělali cestu pod zemí a vyrazili ve městě; jedni se pokoušeli město zapálit, druzí bojovali. Lidé z města však postavili jednu část lidu k hašení ohně a druhá část udatně bojovala s těmi, kdo vnikli do města, mnoho jich zabili, jiné zranili a donutili je vrátit se k svým. Tartaři tedy, vidouce, že nic nemohou dokázat a že umírá mnoho lidí, od nich odtáhli.

V zemi Sarracénů a jiných, kde jsou mezi nimi jakoby pány, berou všechny lepší řemeslníky a zaměstnávají je při všech svých pracích. Ostatní řemeslníci jim platí tribut ze své práce. Veškeré obilí ukládají do sýpek pánů a každému dávají na den jednu dosti skrovnou odměrku; nic jiného jim nedávají, leda třikrát týdně trochu masa. A to činí jen řemeslníkům, kteří bydlí ve městech. Rovněž když se pánům zlíbí, berou všechny mladé muže a nutí je jít za sebou se všemi jejich čeledíny; ti jsou pak nadále počítáni do počtu Tartarů, ba spíše do počtu zajatců, neboť ačkoli jsou mezi ně započteni, nejsou přece váženi jako Tartaři, nýbrž se s nimi zachází jako s otroky a posílají je do všech nebezpečí jako ostatní zajatce.

Oni totiž jdou v bitvě první; i když je třeba přejít bažinu nebo nebezpečnou vodu, musejí jako první zkoušet brod. Také musejí vykonávat všechny práce, jež je potřeba udělat. A provinit-li se v něčem nebo neposlechnou-li na pokyn, bijí je jako osly. A abych to řekl krátce: jedí málo, i pijí málo a jsou oblečeni velmi bídně, ledaže by si snad něco mohli vydělat, jsou-li zlatníky nebo jinými dobrými řemeslníky. Někteří však mají tak zlé pány, že jim nic nenechají, a pro množství prací pro své pány nemají čas, aby si něco udělali pro sebe, leda by si ten čas ukradli, když snad mají odpočívat nebo spát. A to ještě tehdy, je-li jim dovoleno mít manželky nebo vlastní stan. Ti ostatní však, kteří jsou drženi v domě jako otroci, jsou plni veškeré bídy. Viděl jsem je totiž velmi často chodit jen ve spodkách, na celém těle nahé, v největším úpalu slunce; a v zimě snášejí převeliký mráz. Viděli jsme také některé, kteří pro veliký mráz přišli o prsty na nohou i na rukou. Slyšeli jsme také, že jiní zemřeli, nebo že se pro veliký chlad stali téměř na všech údech k ničemu.

Kapitola 8: Jak čelit Tartarům ve válce

Když jsme pověděli o zemích, které jsou jim poddány, je třeba připojit, jak jim čelit ve válce. To, jak se nám zdá, je nutno vyložit takto: předně je třeba napsat, co zamýšlejí; za druhé o zbraních a o šikování šiků; za třetí, jak v utkání čelit jejich lstem; za čtvrté o opevňování hradů a měst; za páté, co je třeba činit s jejich zajatci.

Úmyslem Tartarů je podrobit si celý svět, mohou-li. A k tomu mají od Čingis-chána příkaz, jak bylo řečeno výše. Proto jejich císař ve svých listech píše takto: „Boží síla, císař všech.“ A v nápisu své pečeti má toto: „Bůh na nebi a Cuyuc-chán na zemi. Boží síla. Pečeť císaře všech lidí.“⁴⁵ Proto s žádnými lidmi neuzavírají mír, jak bylo řečeno, leda by se jim vydali do rukou. A protože kromě křesťanstva není na světě žádná země, které by se báli, připravili se k boji proti nám. Nechť tedy všichni vědí, že když jsme byli v jejich zemi, byli jsme na slavném sněmu, který byl ohlášen již před mnoha lety a na němž v naší přítomnosti zvolili císařem Cuyuca, jemuž se v jejich jazyce říká chán.⁴⁶ Tento Cuyuc-chán spolu se všemi knížaty vztyčil korouhev proti Boží církvi a římské říši i proti všem královstvím křesťanů a národům Západu, ledaže by snad učinili to, co vzkazuje panu papeži i mocným a všem křesťanským národům Západu. To se však nijak nesmí učinit: jednak pro přílišné a nesnesitelné otroctví, dosud neslýchané, které jsme viděli na vlastní oči a do něhož uvrhují všechny národy sobě poddané; jednak proto, že v nich není žádné věrnosti a žádný národ se nemůže spolehnout na jejich slova, neboť nic z toho, co slibují, nedodržují, jakmile vidí, že jim čas přeje, a jsou lstiví ve všech svých skutcích i slibech. Zamýšlejí také vyhladit ze země všechna knížata, všechny šlechtice a všechny rytíře, jak bylo řečeno výše, ale činí to na svých poddaných lstivě a úskočně. Dále proto, že je nedůstojné, aby křesťané byli poddáni právě jim, pro jejich ohavnosti, a protože bohoslužba přichází vniveč, duše hynou a těla jsou sužována mnohonásobněji, než lze uvěřit. Zpočátku jsou sice úlisní, ale potom trýzní a sužují jako štír. A konečně proto, že jsou menší počtem a slabší tělem než národy křesťanské.

Na zmíněném sněmu pak byli určeni bojovníci, velitelé i vojska. Z každých deseti mužů se posílají tři i se svými čeleďmi, a to ze vší země, nad níž mají moc.⁴⁷ Jedno vojsko má vtrhnout přes Uhry, druhé přes Polsko. Přicházejí pak, aby bojovali nepřetržitě osmnáct let. Také čas je jim určen: v březnu léta Páně 1247 se hnou ze své země. Až do Kumánie pak dojdou za tři nebo čtyři roky.⁴⁸ Z Kumánie pak podniknou útok na země výše uvedené. To vše je pevně rozhodnuto a pravdivé, ledaže by jim Pán ve své milosti postavil do cesty nějakou překážku, jako to učinil, když přišli do Uher a Polska. Tehdy totiž měli jistě postupovat třicet let; ale tehdy byl jejich císař zabit jedem,⁴⁹ a proto až dosud od bojů upustili. Ale nyní, protože byl znovu dosazen císař, začínají se opět chystat k boji. K tomu je třeba vědět, že císař vlastními ústy řekl, že chce poslat vojsko do Livonska a do Pruska.

A protože chtějí každou zemi zničit nebo uvrhnout do otroctví, jež je pro náš národ nesnesitelné, jak bylo řečeno výše, je tedy třeba jim čelit ve válce. Nebude-li však jedna země chtít přispět druhé na pomoc, bude ta země, proti níž bojují, zničena, a s lidmi, které zajmou, budou bojovat proti další zemi, a ti budou v šiku první. Budou-li bojovat špatně, budou jimi zabiti; budou-li však bojovat dobře, drží si je sliby a lichotkami, a aby jim neutekli, slibují jim, že z nich udělají velké pány; a potom, když si mohou být jisti, že se od nich nevrátí, udělají z nich nejubožejší otroky. Totéž činí se ženami, které si chtějí ponechat jako souložnice ke službám. A tak s lidmi jedné přemožené země ničí zemi jinou. Není také žádné země, která by jim sama o sobě mohla odolat, protože lidi do války sbírají, jak bylo řečeno, ze vší země, nad níž mají moc. Chtějí-li tedy křesťané zachránit sebe, svou zemi i křesťanstvo, je třeba, aby se sjednotili králové, knížata, baroni i správcové zemí a aby ze společné rady poslali proti nim lidi k boji dříve, než se začnou rozlévat po zemích. Neboť jakmile se začnou rozptylovat po zemích, hledají lidi všude a nikdo nemůže druhému náležitě poskytnout pomoc, protože oni v houfech všude vyhledávají lidi a zabíjejí je. A zavřou-li se lidé v hradech, postaví proti hradu nebo městu tři nebo čtyři tisíce mužů, aby je obléhali, a sami se nicméně rozlévají po zemích a zabíjejí lidi.

Kdokoli pak s nimi chce bojovat, musí mít tyto zbraně: dobré a silné luky a kuše, jichž se velmi bojí, a dostatek šípů; dobrou sekeru z dobrého železa a štít s dlouhým držadlem. Železné hroty šípů do luku i do kuše se mají, jako to dělají Tartaři, dokud jsou rozžhavené, kalit ve vodě smíšené se solí, aby byly dost silné k probíjení jejich zbroje. Dále meče a také kopí s hákem, jimiž by je bylo možné stahovat ze sedel, neboť z nich velmi snadno padají; a nože a dvojité pancíře, protože těmi jejich šípy neproniknou; a přilbu a jinou zbroj k ochraně těla i koně před jejich zbraněmi a šípy. A nejsou-li někteří tak dobře ozbrojeni, jak jsem řekl, mají jít za ostatními, jak to dělají Tartaři, a střílet proti nim zbraněmi a šípy. A nemají šetřit penězi, aby si opatřili zbraně, aby mohli uchovat duše i těla, svobodu i jiné statky.

Šiky se mají řadit jako u nich: po tisících, stovkách a desítkách, s veliteli vojska; ti velitelé nemají nikterak vstupovat do bitvy, jako to nečiní ani jejich velitelé, nýbrž mají vojsko pozorovat a řídit.⁵⁰ A mají ustanovit zákon, aby postupovali pospolu, ať do boje, či jinam, tak jak jsou seřazeni. A kdokoli opustí druha, ať když se jde do boje, nebo během boje, anebo kdokoli uteče, pokud neustupují všichni společně, ať je co nejtěžeji potrestán;⁵¹ neboť potom část nepřátelských bojovníků pronásleduje prchající a zabíjí je svými šípy, a část bojuje s těmi, kdo zůstali, a tak jsou zmateni a pobiti ti, kdo zůstali, i ti, kdo prchají. Podobně kdo by se obrátil k braní kořisti dříve, než je vojsko protivníků úplně přemoženo, ať je stižen nejvyšším trestem; takový je totiž u Tartarů bez jakéhokoli slitování zabit.⁵²

Místo k boji je třeba volit, lze-li to, tak, aby to byla rovná pláň a aby bylo vidět na všechny strany; a mohou-li, ať mají velký les v zádech nebo po boku, avšak tak, aby se nepřítel nemohl dostat mezi ně a les. Nemají se také všichni stáhnout v jeden houf, nýbrž vytvořit mnoho šiků, od sebe oddělených, ne však příliš vzdálených. A proti těm, kdo přitáhnou, mají poslat jeden šik, aby se jim postavil. A předstírají-li Tartaři útěk, ať je nepronásledují daleko, nanejvýš pokud dohlédnou, aby je snad nevlákali do připravených záloh, jak to obvykle dělají; a ať je připraven jiný šik, aby onomu šiku pomohl, bude-li třeba. Kromě toho ať mají zvědy na všech stranách, aby viděli, kdy se blíží jiné šiky Tartarů zezadu, zprava a zleva; a vždy mají poslat šik proti šiku, aby se mu postavil. Oni se totiž vždy snaží sevřít své protivníky doprostřed; proto je třeba velké opatrnosti, aby to nemohli učinit, neboť tak bývá vojsko nejsnadněji přemoženo. Všechny šiky se mají vyvarovat toho, aby je dlouho pronásledovaly, kvůli zálohám, které obvykle chystají; bojují totiž více lstí než silou. Velitelé vojska mají být vždy připraveni poslat pomoc těm, kdo jsou v boji, je-li to třeba, a také proto se mají vyhnout přílišnému pronásledování, aby se snad neunavili jejich koně; neboť naši nemají množství koní. Tartaři však na koně, na němž jeli jeden den, potom tři nebo čtyři dny nevsednou; proto jim nezáleží na tom, unaví-li se jejich koně, protože jich mají množství. A ustupují-li Tartaři, přesto se naši nemají vracet domů ani se od sebe oddělovat, neboť to dělají jen naoko, aby se vojsko rozdělilo, a aby potom mohli volně vstoupit do země a zpustošit ji.

Mají se také varovat, aby nedělali přílišné výdaje, jak bývají zvyklí, aby nebyli pro nedostatek přinuceni vrátit se a neuvolnili tak Tartarům cestu, aby pobili je i jiné a zpustošili všechnu zemi, a aby pro jejich nestřídmost nebylo rouháno jménu Páně. A to mají pečlivě zařídit tak, aby, stane-li se, že někteří bojovníci odejdou, nastoupili na jejich místo jiní. Naši velitelé mají také ve dne i v noci dávat vojsko hlídat, aby se na ně Tartaři náhle a znenadání nevrhli; neboť Tartaři jako démoni vymýšlejí mnohé nepravosti a způsoby, jak škodit. Ba ve dne i v noci mají být stále připraveni; nemají ani uléhat svlečeni, ani rozkošnicky sedět u stolu, aby nebyli zastiženi nepřipraveni, neboť Tartaři stále bdí, aby mohli škodit.

Lidé v zemi, kteří Tartary očekávají nebo se bojí, že na ně přitáhnou, mají mít skryté jámy, do nichž mají uložit šípy a jiné věci, a to ze dvou důvodů: totiž aby je Tartaři nemohli získat, a bude-li jim Bůh milostiv, aby je potom mohli najít. Prchají-li ze své země, mají spálit seno a slámu, aby koně Tartarů našli méně píce.

Chtějí-li pak opevnit města a hrady, ať nejprve uváží, jaká je jejich poloha. Poloha hradů má být taková, aby jich nebylo možné dobýt stroji a šípy; a ať mají dostatek vody a dřeva, a lze-li to, aby jim nemohl být odňat vchod a východ; a ať mají dost lidí, kteří by mohli bojovat na střídačku. A mají pečlivě bdít, aby Tartaři nemohli hrad nějakou lstí ukrást. Zásob mají mít dost na mnoho let; ať je však pečlivě střeží a jedí s mírou, neboť nevědí, jak dlouho budou muset být v hradech zavřeni. Když totiž začnou, obléhají jeden hrad mnoho let. Tak se to dodnes děje v zemi Alanů s jistou horou, kterou, jak myslím, obléhají již dvanáct let; její obránci se statečně bránili a zabili mnoho Tartarů, i urozených. Ostatní hrady a města, která takovou polohu nemají, mají být silně ohrazena hlubokými opevněnými příkopy a dobře připravenými hradbami; a mají mít dostatek luků a šípů i kamenů a praků. A mají se pečlivě střežit, aby Tartarům nedovolili postavit jejich stroje, a svými stroji je mají odrážet. A postaví-li snad Tartaři své stroje nějakým důmyslem nebo lstí, mají je zničit svými stroji, mohou-li. Také kušemi, praky a stroji jim mají bránit, aby se k městu nepřiblížili. I v jiném ohledu mají být připraveni, jak bylo řečeno výše. U hradů a měst, která leží na řekách, mají pečlivě dbát, aby nemohla být zatopena. K tomu je však třeba vědět, že Tartaři mají raději, když se lidé zavřou ve městech, než když s nimi bojují v poli. Říkají totiž, že jsou to jejich prasátka zavřená v chlívku. Proto k nim postaví stráže, jak bylo řečeno výše.

Jsou-li pak někteří Tartaři v bitvě shozeni z koní, je třeba je ihned zajmout, protože když jsou na zemi, střílejí zdatně a zraňují i zabíjejí koně i lidi. A budou-li takoví zachováni naživu, může se stát, že se za ně dosáhne trvalého míru, nebo že budou vykoupeni za velké peníze, neboť se navzájem dosti milují. Jak však Tartary poznat, bylo řečeno výše, kde byla vylíčena jejich podoba. Když jsou však zajati a mají-li být zachováni, je třeba je bedlivě střežit, aby neutekli. Jsou s nimi také mnohé jiné národy, které lze od nich rozeznat podle výše popsané podoby. Je také třeba vědět, že v jejich vojsku je mnoho takových, kteří, kdyby viděli vhodnou chvíli a měli jistotu, že je naši nezabijí, by – jak nám sami říkali – bojovali proti nim ze všech stran vojska a způsobili by jim více zla než ti, kdo jsou jejich zjevnými nepřáteli.