Knihovna · Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary

Cesta ke dvoru velkého chána

Následující kapitoly nejsou v Hakluytově úplném latinském textu obsaženy; jde o Carpiniho vyprávění o cestě, jak je převzal Vincenc z Beauvais do 32. knihy svého Speculum historiale (číslování kapitol je Vincencovo). Kapitoly 2–18 Vincencovy verze, které popisují zemi a lid Tartarů, jsou zařazeny v příloze.

Kapitola 19: O cestě bratra Jana z Plano Carpini až k první stráži Tartarů

My tedy, když jsme z rozkazu Apoštolské stolice šli k národům Východu, zvolili jsme si jít nejprve k Tartarům, neboť jsme se báli, aby od nich církvi Boží v brzku nehrozilo nebezpečí. A tak jdouce přišli jsme ke králi Čechů, který nám byl důvěrně znám a poradil nám, abychom šli přes Polsko a Rus. Měl totiž příbuzné v Polsku, s jejichž pomocí bychom mohli vstoupit do Rusi. A dav nám listy a dobrý průvod, dal nám také hradit útraty na svých dvorech a v městech, dokud jsme nepřišli k slezskému vévodovi Bolezlavovi, jeho synovci, který nám byl také důvěrně znám. Ten nám rovněž tak učinil, dokud jsme nepřišli ke Konrádovi, vévodovi z Lautiscie,¹ k němuž tehdy, z milosti Boží nám příznivé, přijel pan Vasilko, vévoda ruský,² od něhož jsme plněji uslyšeli o věcech Tartarů, neboť tam poslal posly, kteří se k němu již vrátili. Když jsme pak uslyšeli, že jim musíme dávat dary, dali jsme koupit několik kožešin bobrů a jiných zvířat z toho, co nám bylo dáno jako almužna na podporu cesty. Když to poznal vévoda Konrád a vévodkyně krakovská a biskup a někteří rytíři, dali nám ještě více takových kožešin. Konečně vévoda Vasilko, jsa za nás snažně požádán vévodou krakovským, biskupem a pány, vzal nás s sebou do své země, a abychom si poněkud odpočinuli, zdržel nás několik dní na svůj náklad. A když na naši prosbu dal svolat své biskupy, přečetli jsme jim list pana papeže, který je napomínal, aby se vrátili k jednotě svaté matky Církve. K témuž jsme je také my sami napomínali a nabádali, jak jsme jen mohli, jak vévodu, tak biskupy i jiné. Ale poněvadž vévoda Daniel, bratr řečeného Wasilika, nebyl přítomen, neboť odjel k Bathymu, nemohli tehdy dát konečnou odpověď. Potom nás vévoda Vasilko poslal s jedním služebníkem až do Kyjeva, metropole Rusi. Jeli jsme však stále v nebezpečí hrdla kvůli Litevcům, kteří často podnikali nájezdy na ruskou zemi, a to nejvíce v těch místech, kudy jsme měli projíždět. Skrze řečeného služebníka jsme však byli bezpečni před Rusy, z nichž také největší část byla od Tartarů pobita nebo zajata. V Danilonu jsme pak tehdy onemocněli až k smrti. Přesto jsme se dali vézt na voze sněhem a velikou zimou. Když jsme tedy přišli do Kyjeva, radili jsme se o své cestě s tisícníkem a ostatními tamějšími předními muži. Ti nám odpověděli, že kdybychom vedli k Tartarům koně, které jsme tehdy měli, pomřeli by všichni, protože ležely veliké sněhy, a neuměli by vyhrabávat trávu zpod sněhu, jako to dělají koně Tartarů, a nebylo by lze pro ně nalézt nic k jídlu, poněvadž Tartaři nemají ani slámu, ani seno, ani píci. Proto jsme se rozhodli nechat je tam se dvěma pacholky, určenými k jejich opatrování. A proto jsme museli dát tisícníkovi dary, abychom si ho naklonili, aby nám dal přípřežní koně a průvod. Vydavše se tedy na cestu druhého dne po svátku Očišťování Panny Marie,³ přišli jsme do vsi Canova, která byla bezprostředně pod Tartary. Její správce nám dal koně a průvod až do jiné vsi, v níž jsme nalezli správce Michea, plného veškeré zloby. Ten však, přijav od nás dary, dovedl nás po svém způsobu až k první stráži Tartarů.

Kapitola 20: Jak byl se svými druhy poprvé přijat od Tartarů

Když jsme tedy prvního pátku po Popeleční středě (23. února 1246), když se slunce klonilo k západu, byli na noclehu, přihnali se na nás strašlivě Tartaři ozbrojení a ptali se, jací jsme to lidé. A když jsme odpověděli, že jsme poslové pana papeže, přijali od nás nějaké pokrmy a hned odešli. Když pak nastalo jitro a my, vstavše, jsme kus popojeli, vyšli nám vstříc přednější z těch, kteří byli na stráži, a ptali se, proč k nim jdeme a jakou záležitost máme. Odpověděli jsme jim: „Jsme poslové pana papeže, který je otcem a pánem křesťanů. Ten nás posílá jak ke králi, tak ke knížatům a ke všem Tartarům proto, že si přeje, aby všichni křesťané byli přáteli Tartarů a měli s nimi mír. Přeje si nadto, aby byli velicí u Boha v nebi, a proto je napomíná jak skrze nás, tak svými listy, aby se stali křesťany a přijali víru Pána našeho Ježíše Krista, neboť jinak nemohou být spaseni. Vzkazuje dále, že se diví tak velikému vraždění lidí, a zvláště křesťanů, a nejvíce Uhrů, Montanů⁴ a Poláků, kteří jsou mu poddáni, spáchanému od Tartarů, ačkoli jim v ničem neublížili ani se ublížit nepokusili. A poněvadž Pán Bůh je tím těžce uražen, napomíná je, aby se toho napříště varovali a za to, co spáchali, činili pokání. Prosí také, aby mu o tom napsali, co napříště chtějí činit a jaký je jejich úmysl.“ Když to Tartaři vyslechli a porozuměli tomu, řekli, že nám chtějí poskytnout přípřežní koně a průvod až ke Corrensovi. A hned žádali dary a od nás je dostali. Přijavše tedy koně, z nichž sami sesedli, vydali jsme se s jejich průvodem na cestu ke Corrensovi. Oni však, jedouce rychle, poslali napřed k řečenému vévodovi posla s těmi slovy, která jsme jim byli řekli. Tento vévoda je pánem všech, kteří jsou postaveni na stráži proti všem národům Západu, aby se na ně snad někdo náhle a nenadále nevrhl. A o něm se praví, že má pod sebou šedesát tisíc ozbrojených mužů.⁵

Kapitola 21: Jak byli přijati u Corrensy

Když jsme tedy přišli k jeho dvoru, dal nám postavit stan daleko od sebe a poslal k nám své správce, aby se nás otázali, s čím se mu chceme poklonit, to jest jaké dary mu chceme s poklonou obětovat. Odpověděli jsme jim, že pan papež neposílal žádné dary, neboť nebyl jist, že k nim budeme moci dojít, a nadto jsme šli velmi nebezpečnými místy; avšak z toho, co máme z milosti Boží a pana papeže ke své obživě, uctíme ho, jak jen budeme moci. Přijavše dary, dovedli nás k ordě čili stanu jeho a byli jsme poučeni, abychom se před dveřmi stanu třikrát poklonili na levé koleno a pozorně se varovali, abychom nestoupli nohou na práh dveří.⁶ A když jsme vstoupili, museli jsme před vévodou a všemi předními, kteří k tomu byli svoláni, pověděti na kolenou to, co jsme byli řekli výše. Obětovali jsme také listy pana papeže; ale tlumočník, kterého jsme si za mzdu přivedli z Kyjeva, nebyl s to je přetlumočit, a nikdo jiný vhodný tu nebyl. Proto nám byli dáni koně a tři Tartaři, kteří by nás spěšně dovedli k vévodovi Bathymu. Ten je u nich nejmocnější vyjma císaře, a jemu jsou povinni poslouchat přede všemi knížaty. Vydali jsme se tedy na cestu v pondělí po první neděli postní (26. února 1246) a jedouce, jak nejrychleji koně mohli klusat – neboť jsme dostávali čerstvé koně téměř třikrát nebo čtyřikrát každý den –, spěchali jsme od rána do noci, ba velmi často i v noci, a přece jsme k němu nemohli dojít dříve než ve středu Svatého týdne (4. dubna 1246). Jeli jsme pak zemí Kumánů, která je celá rovná a má čtyři veliké řeky. První se nazývá Neper; podél ní kočoval na straně k Rusi Corrensa a na druhé straně po rovinách Montij, který je větší než on. Druhá se nazývá Don; po ní kočuje jakýsi kníže, mající za manželku sestru Bathyho, který se nazývá Tirbon. Třetí se jmenuje Volga, která je velmi veliká; po ní táhne Bathy. Čtvrtá se nazývá Iaec; po ní táhnou dva tisícníci, jeden po jedné straně řeky a druhý po druhé.⁷ Ti všichni v zimě sestupují k moři a v létě stoupají podél břehů týchž řek k horám. To je Veliké moře, z něhož vychází Rameno svatého Jiří, které jde ke Konstantinopoli. Ty řeky jsou velmi plné ryb, nejvíce Volga, a vtékají do moře Řeckého, které se nazývá Veliké moře. Po Nepru jsme jeli mnoho dní po ledu. I po pobřeží moře Řeckého jsme jeli dosti nebezpečně po ledu na mnoha místech mnoho dní. Vody tam totiž při pobřeží zamrzají až na tři míle od břehu. Dříve však, než jsme přišli k Bathymu, jeli napřed dva z našich Tartarů, aby mu oznámili všechna slova, která jsme byli řekli u Corrensy.

Kapitola 22: Jak byli přijati u Bathyho, velikého knížete

Když jsme pak v končinách země Kumánů přišli k Bathymu, byli jsme ubytováni dobrou míli od jeho stanů. A když jsme měli být vedeni k jeho dvoru, bylo nám řečeno, že máme projít mezi dvěma ohni. My jsme to však nijak nechtěli učinit. Ale oni nám řekli: „Jděte bez obav, neboť to chceme učinit z žádné jiné příčiny, než jen proto, aby oheň odňal všechno zlé, jestliže snad něco zlého zamýšlíte proti našemu pánu nebo nesete jed.“⁸ Odpověděli jsme jim, že projdeme, abychom se v takové věci nečinili podezřelými. Když jsme tedy přišli k ordě, tázal se nás jeho správce Eldegay, s čím se mu chceme poklonit. Odpověděli jsme totéž, co předtím u Corrensy; a když byly dary dány a přijaty a příčiny cesty vyslechnuty, uvedli nás do stanu knížete, když jsme se předtím poklonili a vyslechli jako předtím napomenutí, abychom nešlapali na práh. Vstoupivše pak, přednesli jsme na kolenou svá slova, potom jsme obětovali listy a prosili, aby nám byli dáni tlumočníci k jejich převedení. Ti nám také byli dáni na Velký pátek (6. dubna 1246), a pilně jsme s nimi listy převedli do písma ruského, sarracénského a tartarského.⁹ Tento překlad byl předložen Bathymu, a ten jej přečetl a pozorně si jej povšiml. Nakonec jsme byli odvedeni zpět do svého stanu, ale nedali nám žádné pokrmy, leda jednou trochu prosa v jedné misce, totiž první noc, když jsme přišli. Tento Bathy si počíná velkolepě, maje dveřníky a všechny úředníky po způsobu císaře, a sedí na vyvýšeném místě jako na trůnu s jednou ze svých manželek. Ostatní pak, jak jeho bratři a synové, tak jiní přední, sedí níže uprostřed na lavici, a ostatní lidé za nimi dole na zemi, avšak muži napravo a ženy nalevo. Má také stany z lněného plátna, krásné a dosti veliké, které patřily uherskému králi. A nikdo se neodváží přistoupit k jeho stanu kromě čeledi, leč by byl zavolán, ať je sebemocnější a sebevětší, leda by se snad vědělo, že je to jeho vůle. I my jsme z řečené příčiny seděli nalevo; tak totiž činí všichni poslové cestou tam, ale na zpáteční cestě od císaře jsme byli vždy posazováni napravo. Uprostřed, u dveří stanu, je postaven jeho stůl, na nějž se klade nápoj ve zlatých a stříbrných nádobách. A nikdy nepije Bathy ani žádný jiný kníže Tartarů, zvláště když jsou na veřejnosti, leč by se mu zpívalo nebo hrálo na citeru. A když jede na koni, vždy se mu nad hlavou nese na žerdi slunečník čili malý stan. Tak činí všechna přední knížata Tartarů i jejich manželky.

Tentýž Bathy je ke svým lidem dosti vlídný, přesto se ho velmi bojí; v boji je nanejvýš krutý, ve válce velmi bystrý a převelice lstivý, neboť už dlouhý čas válčí.

Kapitola 23: Jak odešli od Bathyho a prošli zemí Kumánů a Kangitů

V den Bílé soboty (7. dubna 1246) jsme byli povoláni ke stanu a vyšel k nám zmíněný Bathyho správce a řekl, že máme jít k císaři Cuynovi do jejich země. Některé z našich lidí si však ponechali pod záminkou, že je chtějí poslat zpět k panu papeži; dali jsme jim tedy list o všem, co jsme vykonali, aby mu jej donesli. Když se však vrátili až ke zmíněnému knížeti Montijovi, byli tam zadrženi až do našeho návratu. My jsme pak v den Velikonoc (8. dubna), když jsme odříkali hodinky a pojedli, co se dalo, odešli s mnoha slzami se dvěma Tartary, kteří nám byli přiděleni u Corrensy, nevědouce, jdeme-li na smrt, či k životu. Byli jsme na těle tak slabí, že jsme sotva mohli jet na koni. Celý ten čtyřicetidenní půst byla totiž naším pokrmem jen prosná kaše s vodou a solí, a tak i v ostatní postní dny; a k pití jsme neměli nic než sníh rozpuštěný v kotlíku.

Jeli jsme pak Kumánií nanejvýš usilovně, neboť jsme dostávali čerstvé koně pětkrát i vícekrát za den, leč když jsme jeli pustinami; tehdy jsme brali koně lepší a silnější, kteří by snesli nepřetržitou námahu. A tak tomu bylo od počátku postu až do osmého dne po Velikonocích. Tato země Kumánie má na severu, hned za Rusí, Morduyny, Bylery, totiž Velké Bulharsko, Bastarky, totiž Velké Uhry, a za Bastarky Parosity a Samogety;¹⁰ za Samogety pak ty, o nichž se praví, že mají psí tvář, na pustých březích Oceánu. Na jihu má Alany, Čerkesy, Chazary, Řecko a Konstantinopol, zemi Iberů, Kathy, Brutachy, o nichž se praví, že jsou Židé a holí si celou hlavu, dále zemi Skythů, Gruzínů, Arménů a Turků. Na západě pak má Uhry a Rus. Kumánie je země převeliká a dlouhá. Její obyvatele, totiž Kumány, Tartaři pobili; někteří však před nimi uprchli a někteří byli uvrženi v jejich poddanství. Mnozí z těch, kdo uprchli, se k nim však zase vrátili.

Potom jsme vstoupili do země Kangitů,¹¹ která na mnoha místech velice strádá nedostatkem vody, a proto v ní také žije málo lidí. Proto když lidé Jaroslava, knížete ruského, táhli k němu do země Tartarů, mnozí z nich v té pustině zemřeli žízní. V této zemi i v Kumánii jsme také nalezli mnoho lebek a kostí mrtvých lidí, ležících na zemi jako hnůj. Touto zemí jsme tedy jeli od osmého dne po Velikonocích skoro až do Nanebevstoupení Páně (17. května). Její obyvatelé byli pohané, a stejně jako Kumáni nepěstovali půdu, nýbrž žili jen z dobytka; nestavěli domy, nýbrž bydleli ve stanech. I je Tartaři zahubili a obývali jejich země, a ti, kdo zůstali, byli uvrženi v jejich poddanství.

Kapitola 24: Jak přišli k prvnímu dvoru budoucího císaře

Ze země Kangitů jsme pak vstoupili do země Biserminů, kteří mluví kumánským jazykem, ale drží zákon Sarracénů.¹² I v této zemi jsme nalezli nesčetná města s pobořenými hrady a mnoho opuštěných vesnic. Jejím pánem byl ten, jenž se nazýval Altisoldanus; ten byl i s celým svým rodem od Tartarů zahuben. Tato země má převeliké hory. Na jihu má Jeruzalém a Baldach a celou zemi Sarracénů. A v blízkém pomezí sídlí dva vlastní bratři, knížata Tartarů, totiž Burin a Cadan, synové Thiadayovi, jenž byl synem Čingis-chánovým.¹³ Na severu pak má tato země zemi černých Kitajů, totiž Kara-Kitajů, a Oceán. V ní sídlí Syban, bratr Bathyho. Touto zemí jsme jeli od svátku Nanebevstoupení Páně skoro až do osmého dne před svátkem sv. Jana Křtitele.

Potom jsme vstoupili do země Kara-Kitajů, kde císař vystavěl dům; tam jsme byli také pozváni k pití. A ten, kdo tam byl za císaře, dal přední muže města a také jeho dva syny před námi tleskat. Když jsme odtud vyšli, nalezli jsme jakési malé moře, na jehož břehu stojí malá hora. V té hoře prý je jakýsi otvor, z něhož v zimě vycházejí tak převeliké vichřice, že tudy lidé sotva a s velikým nebezpečím mohou projít; v létě je tam sice vždycky slyšet hukot větrů, ale z otvoru vychází jen slabě.¹⁴ Po břehu tohoto moře jsme jeli mnoho dní; a ačkoli není příliš veliké, má mnoho ostrovů; nechali jsme je po levici.

V té zemi sídlí Orda, o němž jsme řekli, že je nejstarší ze všech knížat Tartarů; a je to orda čili dvůr jeho otce, který obývá, a spravuje ji jedna z jeho manželek. Je totiž u Tartarů zvykem, že dvory knížat a velmožů se neruší, nýbrž vždy se ustanoví nějaké ženy, které je spravují, a těm se dávají podíly z darů, jako se dávaly jejich pánům.¹⁵ Tak jsme konečně přišli k prvnímu dvoru císařovu, v němž byla jedna z jeho manželek.

Kapitola 25: Jak dorazili k samému Cuynovi, budoucímu císaři

Protože jsme však dosud neviděli císaře, nechtěli nás zavolat ani vpustit do jeho ordy, ale dali nám v našem stanu podle tartarského obyčeje velmi dobře posloužit a podrželi nás tam jeden den, abychom si odpočinuli. Odtud jsme jeli dále a v předvečer svátku svatých Petra a Pavla (28. června) jsme vstoupili do země Najmanů, kteří jsou pohané. V sám den apoštolů tam napadl velký sníh a měli jsme velkou zimu. Tato země je hornatá a nad míru studená a rovin se v ní nalézá málo. Ani tyto dva výše zmíněné národy nepěstovaly půdu, nýbrž jako Tartaři bydlely ve stanech; i je Tartaři zahubili. Touto zemí jsme také jeli mnoho dní.

Potom jsme vstoupili do země Mongalů, jež nazýváme Tartary. Těmito zeměmi jsme, jak se domníváme, tři týdny usilovně jeli a v den blahoslavené Marie Magdalény (22. července) jsme dorazili k Cuynovi, zvolenému císaři. Po celé té cestě jsme totiž proto tolik spěchali, že našim Tartarům bylo přikázáno, aby nás rychle dovedli ke slavnostnímu sněmu, již před mnoha lety svolanému kvůli volbě samého císaře.¹⁶ Proto jsme vstávali za jitra a jeli až do noci bez jídla, a často jsme přicházeli tak pozdě, že jsme večer nejedli, a co jsme měli jíst večer, dostali jsme ráno. Koně jsme měnili velmi často a nijak jsme je nešetřili, nýbrž jeli jsme rychle a bez přestávky, jak jen koně mohli klusat.

Kapitola 26: Jak Cuyne přijal bratry menší

Když jsme přijeli k Cuynovi, dal nám dát stan a zaopatření, jaké se dává Tartarům, avšak lepší, než dávali jiným poslům. K němu samému jsme však povoláni nebyli, protože ještě nebyl zvolen a dosud se nevměšoval do vlády. Překlad listu pana papeže i slova, jež jsme řekli, mu však zmíněný Bathy poslal. Když jsme tam tedy pobyli pět nebo šest dní, poslal nás ke své matce, kde se shromažďoval slavnostní sněm.¹⁷

Když jsme tam přišli, byl již rozestřen veliký stan z bílého purpuru,¹⁸ tak veliký, že podle našeho soudu se pod ním mohlo vejít přes dva tisíce lidí. A dokola bylo postaveno dřevěné ohrazení, pomalované rozličnými obrazy. Tam jsme tedy šli s Tartary, kteří nám byli přiděleni za stráž. A tam se sešla všechna knížata a každé jezdilo se svými lidmi dokola po rovině a po pahorcích. Prvního dne byli všichni oděni v bílý purpur, druhého pak v červený; a tehdy přišel Cuyne k onomu stanu. Třetího dne pak byli všichni v modrém purpuru a čtvrtého v nejskvělejších baldakinech.

V onom ohrazení u stanu byly dvě větší brány: jednou z nich směl vcházet jedině císař a u té nebyla žádná stráž, ač byla otevřená, neboť se jí nikdo neodvážil vejít ani vyjít; druhou vcházeli všichni, kdo byli připuštěni, a u té stáli strážci s meči, luky a šípy. Kdo se tedy ke stanu přiblížil za meze, které byly vytyčeny, byl-li chycen, byl zbit, a utíkal-li, byl střelen šípem bez hrotu. A bylo tam mnoho těch, kdo měli na uzdách, poprsnicích, sedlech a podobných věcech podle našeho odhadu na dvacet hřiven zlata.

Tak knížata uvnitř stanu rozmlouvala a jednala o volbě císaře, jak se domníváme. Ostatní veškerý lid byl rozmístěn daleko za ohrazením, a tak setrvávali skoro až do poledne. Tehdy začali pít kobylí mléko a pili až do nešpor tolik, že to bylo podivné na pohled. Nás pak zavolali dovnitř a dali nám pivo, protože kobylí mléko jsme nepili. A to nám učinili jako velikou poctu; nutili nás však pít, což jsme pro nezvyk nijak nemohli snést. Dali jsme jim tedy najevo, že je nám to obtížné, a tak nás přestali nutit.

Venku byl kníže Jaroslav ze Suzdalu na Rusi a mnoho knížat Kitajů a Solangů,¹⁹ také dva synové krále Gruzie,²⁰ rovněž posel chalífy z Baldachu, který byl sultánem, a více než deset jiných sultánů Sarracénů, jak se domníváme. A jak nám říkali správcové, bylo tam přes čtyři tisíce poslů, počítaje ty, kdo přinášeli tributy, i ty, kdo nesli dary, sultány a jiná knížata, kteří se přicházeli vzdát, a ty, pro něž oni sami poslali, i ty, kdo byli správci zemí. Všichni ti byli rozmístěni pospolu za ohrazením a pospolu se jim podávalo pít. Nám a knížeti Jaroslavovi však, když jsme byli s nimi venku, dávali téměř vždy přednější místo.

Kapitola 27: Jak byl povýšen na císařství

A tam jsme, pamatujeme-li se dobře, pobyli asi čtyři týdny. A domníváme se, že tam volba proběhla, ale tam nebyla vyhlášena. A tomu se nejvíce věřilo proto, že kdykoli Cuyne vyšel ze stanu, zpívalo se mu a klonily se před ním krásné hole, jež měly na konci šarlatovou vlnu, což se nedělalo žádnému jinému z knížat, dokud se zdržoval venku. Toto stanoviště čili dvůr nazývají Sira orda.

Odtud jsme se všichni společně vydali a jeli tři nebo čtyři míle na jiné místo, kde byl na jakési krásné rovině u potoka mezi horami připraven jiný stan, který u nich slove Zlatá orda.²¹ Tam měl být totiž Cuyne posazen na stolec v den Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). Ale pro převeliké krupobití, které tehdy, jak bylo řečeno výše, padalo, byla věc odložena. Stan stál na sloupech pokrytých zlatými plechy a připevněných zlatými hřeby k jiným trámům. Nahoře byl pokryt baldakinem, ale zvenčí byly jiné látky.

Byli jsme tam až do svátku blahoslaveného Bartoloměje (24. srpna), kdy se sešlo převeliké množství a stálo s tvářemi obrácenými k jihu. A někteří byli na dohoz kamenem daleko od ostatních a stále se modlíce a klekajíce postupovali dál a dál k jihu. My jsme však nevěděli, zda provádějí zaklínání, nebo zda klekají před Bohem či před někým jiným, a nechtěli jsme poklekat. Když tak dlouho činili, vrátili se ke stanu a posadili Cuyna na císařský stolec a knížata před ním poklekla. Potom totéž učinil veškerý lid, kromě nás, kteří jsme jim nebyli poddáni.

Kapitola 28: O jeho věku, mravech a pečeti

Tento císař, když byl povýšen na trůn, zdál se být asi čtyřicet nebo čtyřicet pět let stár. Byl prostřední postavy, velmi rozvážný, převelice lstivý, velmi vážný a v mravech důstojný. Nikdy ho nikdo neviděl snadno se smát nebo dělat nějakou lehkomyslnost, jak říkali křesťané, kteří s ním ustavičně pobývali. Křesťané, kteří patřili k jeho domácnosti, nám také pevně tvrdili, že se má stát křesťanem. Známkou toho bylo, že vydržoval křesťanské kleriky a dával jim zaopatření. Měl také vždy před svým velkým stanem kapli křesťanů, kde klerici zpívají veřejně a otevřeně a zvoní k hodinkám jako ostatní křesťané podle obyčeje Řeků, byť tam bylo jakkoli veliké množství Tartarů či jiných lidí.²² To však jejich ostatní knížata nedělají.

Je pak zvykem tohoto císaře, že nikdy nemluví vlastními ústy s cizincem, byť by byl jakkoli veliký, nýbrž naslouchá a odpovídá skrze prostředníka. A kdykoli jeho poddaní, byť by byli jakkoli velcí, přednášejí nějakou záležitost nebo slyší císařovu odpověď, setrvávají na kolenou až do konce řeči. Podle obyčeje také nikomu není dovoleno mluvit o nějaké záležitosti, když o ní císař již rozhodl. Zmíněný císař má správce, protonotáře a písaře a všechny úředníky ve věcech jak veřejných, tak soukromých, kromě advokátů. Neboť všechno se děje bez hluku sporů a soudů podle vůle císařovy.²³ Také ostatní knížata Tartarů činí totéž ve věcech, které jim náležejí.

Nechť však všichni vědí, že když jsme byli na slavnostním sněmu, svolaném již před mnoha lety, tentýž Cuyne, nově zvolený císař, vztyčil se všemi svými knížaty korouhev proti Církvi Boží a Římské říši a proti všem královstvím křesťanů a národům Západu, pokud by snad – což Bůh nedopusť – neučinili to, co poroučel panu papeži, mocným a všem křesťanským národům, totiž aby se jim poddali. Neboť kromě křesťanstva není na světě žádné země, které by se báli, a proto se chystají k boji proti nám. Otec tohoto císaře, totiž Occoday, byl zahuben jedem, a proto se na krátký čas zdrželi válek.²⁴ Jejich úmyslem však, jak bylo řečeno výše, je podrobit si celý svět, jak mají přikázáno od Čingis-chána. Proto i sám císař ve svých listech píše takto: „Boží síla, všech lidí císař.“ A v nápisu na jeho pečeti stojí toto: „Bůh na nebi a Cuyne chán na zemi, Boží síla: pečeť císaře všech lidí.“²⁵

Kapitola 29: O přijetí bratří a poslů u císaře

Na onom místě, kde byl císař dosazen na trůn, jsme byli povoláni před něho. A když jeho protonotář Chingay²⁶ zapsal naše jména i jména těch, od nichž jsme byli posláni, a jména knížete Solangů a jiných, zvolal hlasitě a přečetl je před císařem a veškerým shromážděním knížat. Když se tak stalo, poklekl každý z nás čtyřikrát na levé koleno, a napomenuli nás, abychom se nedotkli prahu dole.²⁷ A když nás co nejpečlivěji prohledali, zda nemáme nože, a vůbec žádné nenašli, vešli jsme dveřmi z východní strany, neboť ze západu se nikdo neodváží vejít kromě samotného císaře. Podobně i kníže vchází z té strany sám, je-li to jeho stan; nižší však o takové věci příliš nedbají. Tehdy jsme tedy poprvé vstoupili v jeho přítomnosti do jeho stanu, totiž poté, co se tam stal císařem. Také všichni poslové byli tehdy od něho přijati, ale jen velmi málo jich vstoupilo do jeho stanu.

Tam mu od těch poslů byly předloženy tak veliké dary, že se zdály téměř nekonečné, totiž samity, purpury a baldakiny, hedvábné pasy zdobené zlatem, také vzácné kožešiny a jiné dary. Byl mu také předložen jakýsi slunečník čili stříška, která se nosí nad císařovou hlavou, celá posázená drahokamy. Jakýsi správce jedné provincie mu přivedl mnoho velbloudů pokrytých baldakiny. Podobně byla na nich položena sedla s jakýmsi zařízením, v němž mohli lidé sedět uvnitř. Přiváděli mu také mnoho koní a mezků v postrojích a pancířích, jedny z kůže, jiné ze železa. Také se nás ptali, zda mu chceme dát dary; ale již jsme neměli z čeho, neboť jsme téměř všechno své spotřebovali. Tam také opodál stanů na hoře stálo přes pět set vozů, které byly všechny plny zlata, stříbra a hedvábných rouch. A všechno bylo rozděleno mezi císaře a knížata a jednotlivá knížata rozdělila své podíly mezi své lidi, jak se jim zlíbilo.

Kapitola 30: O místě, kde se císař rozloučil se svou matkou, a o smrti Jaroslava, knížete ruského

Odtud jsme odešli a přišli na jiné místo, kde byl postaven podivuhodný stan, celý z červeného purpuru, který darovali Kitajové. Tam jsme byli uvedeni dovnitř, a kdykoli jsme vcházeli, dávali nám pít pivo nebo víno a také vařené maso k jídlu, chtěli-li jsme. A bylo tam vysoko z desek zbudované pódium, na němž byl postaven císařův trůn, podivuhodně vyřezaný ze slonoviny, na němž bylo také zlato a drahé kameny, pamatujeme-li se dobře; a nahoru se vystupovalo po stupních. Nahoře bylo okrouhlé. Kolem stolce byly postaveny lavice, kde na levé straně seděly paní na stoličkách; napravo nahoře nikdo neseděl, ale knížata seděla níže na lavicích, a to uprostřed. Jiní seděli za nimi a každý den přicházelo převeliké množství paní. Ty tři stany, o nichž jsme mluvili výše, byly velmi veliké, a jiné, z bílé plsti, dosti veliké a krásné, měly jeho manželky.

Tam se císař rozloučil se svou matkou, která odešla do jedné části země, a císař do jiné, aby konal soudy. Byla totiž jata přítelkyně tohoto císaře, která jedem zahubila jeho otce v té době, kdy jejich vojsko bylo v Uhrách; proto se také jejich vojsko, které bylo v oněch končinách, stáhlo. Nad ní i nad mnoha jinými byl vynesen soud a byli usmrceni.²⁸

V tu dobu zemřel Jaroslav, velký kníže v Soldalu, což je jistá část Rusi.²⁹ Byl totiž povolán k císařově matce jakoby pro poctu, aby jedl a pil z její ruky, a hned se vrátil do svého příbytku, onemocněl a po sedmi dnech zemřel, a celé jeho tělo podivným způsobem zmodralo. A všichni říkali, že tam byl otráven, aby oni jeho zemi svobodně a úplně ovládli.

Kapitola 31: Jak bratři konečně přišli k císaři a odevzdali i přijali listy

Nakonec nás naši Tartaři dovedli k císaři; ten, když od nich uslyšel, že jsme k němu přišli, přikázal, abychom se vrátili k jeho matce. Chtěl totiž, jak bylo řečeno výše, druhého dne vztyčit korouhev proti celé zemi Západu, a nechtěl, abychom o tom věděli. Vrátili jsme se tedy, zůstali jsme tam několik dní a opět jsme se vrátili k němu. U něho jsme byli dobrý měsíc v takovém hladu a žízni, že jsme sotva mohli žít. Neboť zaopatření, které nám dávali na čtyři dny, sotva stačilo na jeden. A nemohli jsme nic najít ke koupi, protože trh byl příliš vzdálen. Ale Pán nám připravil jakéhosi Rusa jménem Cosmas, zlatníka, který byl císaři dosti milý a nějak nás podporoval. A ten nám ukázal císařův trůn, který sám zhotovil, dříve než byl dosazen na stolec, i jeho pečeť, kterou také sám vyrobil.

Potom císař pro nás poslal a dal nám skrze svého protonotáře Chingaye říci, abychom sepsali svá slova a záležitosti a podali mu je. To jsme také učinili. Po mnoha dnech nás opět dal zavolat a otázal se, zda jsou u pana papeže lidé, kteří by rozuměli písmu ruskému, sarracénskému nebo i tartarskému. Odpověděli jsme mu, že žádné z těchto písem nemáme. Sarracéni sice v naší zemi jsou, ale daleko od pana papeže. Řekli jsme však, že se nám zdá užitečné, aby psali tartarsky a nám to přetlumočili, my že to pak pečlivě zapíšeme svým písmem a jak list, tak překlad doneseme panu papeži. Tehdy od nás odešli a šli k císaři.

O svátku blahoslaveného Martina (11. listopadu) jsme pak byli povoláni. Tehdy k nám přišli Kadac, správce celé říše, Chingay a Bala a mnoho písařů a přetlumočili nám list slovo od slova. A když jsme jej zapsali latinským písmem, dávali si každou větu přetlumočit, chtějíce vědět, zda jsme v nějakém slově nechybili. Když byly oba listy napsány, dali nám je jednou i podruhé přečíst, abychom snad něco nevynechali. Řekli nám totiž: „Hleďte, abyste všemu dobře rozuměli, neboť by nebylo dobré, kdybyste všemu dobře nerozuměli.“ Napsali listy také sarracénsky, aby se v našich končinách našel někdo, kdo by je v případě potřeby přečetl.

Kapitola 32: Jak dostali propuštění

Jak nám pak naši Tartaři řekli, zamýšlel císař poslat s námi své posly. Chtěl však, jak se domníváme, abychom ho o to sami požádali. Ale když nás jeden z našich Tartarů, který byl starší, k takové žádosti pobízel, nezdálo se nám nikterak dobré, aby šli. Odpověděli jsme mu proto, že nám nepřísluší žádat, ale pošle-li je sám císař z vlastní vůle, rádi je s pomocí Páně bezpečně doprovodíme. Z mnoha důvodů se nám však nezdálo prospěšné, aby šli. První byl ten, že jsme se báli, aby se, spatří-li roztržky a války, které jsou mezi námi, ještě více neposmělili táhnout proti nám. Druhý byl, že jsme se báli, aby se nestali vyzvědači země. Třetí pak, že jsme se báli, aby nebyli zabiti. Naše národy jsou totiž zpupné a pyšné. Když totiž služebníci, kteří jsou s námi, šli na žádost kardinála, legáta v Německu, k němu v tartarském oděvu, byli cestou od Němců málem ukamenováni a byli nuceni ten oděv odložit. A zvykem Tartarů je, že s těmi, kdo zabili jejich posly, nikdy neuzavřou mír, dokud se na nich nepomstí.³⁰ Čtvrtým důvodem bylo, že jsme se báli, aby nám nebyli násilím odňati. Pátým pak důvodem bylo, že by z jejich příchodu nebyl žádný užitek, neboť by neměli žádné jiné poslání ani moc, než donést císařovy listy panu papeži a knížatům; ty listy jsme však měli my sami, a věřili jsme, že by z jejich příchodu mohlo vzejít zlé.

Třetího dne potom, totiž o svátku blahoslaveného Brikcího (13. listopadu), nám tedy dali propuštění a list opatřený pečetí císařovou a poslali nás k matce téhož císaře; ta dala každému z nás jeden kožich z liščích kůží, který měl srst navrch, a jeden kus purpuru. Z nich nám naši Tartaři ukradli z každého kusu jeden loket. Z toho, který byl dán našemu služebníkovi, ukradli lepší polovinu. To jsme sice dobře věděli, ale nechtěli jsme o tom ztrácet slov.

Kapitola 33: Jak se z té cesty vrátili

Tehdy jsme se vydali na zpáteční cestu a jeli jsme celou zimu; často jsme leželi v pustinách ve sněhu, leda jsme si nohou udělali místo. Nebyly tam totiž stromy, nýbrž rovné pole. A často jsme se ráno ocitli celí zapadlí sněhem, který nahnal vítr. Tak jsme jeli a na Nanebevstoupení Páně (9. května 1247) jsme dorazili k Bathymu. Když jsme se ho tázali, co odpovídá panu papeži, řekl, že nechce vzkázat nic jiného, než co pečlivě napsal císař. Dal nám listy o průvodu a my jsme od něho odešli a v sobotu v oktávu Letnic (25. května) jsme dorazili až k Montijovi, kde byli naši druhové a služebníci, kteří byli zadrženi; ty jsme si dali přivést zpět. Odtud jsme dorazili až ke Corrense; tomu jsme opět, když od nás žádal dary, nic nedali, protože jsme nic neměli. A dal nám dva Kumány, kteří byli z tartarského prostého lidu, až do Kyjeva na Rusi. Náš Tartar nás však neopustil, dokud jsme nevyšli z poslední tartarské stráže. Ti druzí, kteří nám byli dáni od Corrensy, nás dovedli od poslední stráže až do Kyjeva za šest dní.

Přišli jsme tam patnáct dní před svátkem blahoslaveného Jana Křtitele (tedy kolem 9. června). Kyjevané, když zvěděli o našem příchodu, vyšli nám všichni radostně vstříc. Blahopřáli nám totiž, jako bychom byli vzkříšeni z mrtvých. Tak nám činili po celé Rusi, v Polsku i v Čechách. Daniel a jeho bratr Vasilko³¹ nám vystrojili velkou slavnost a zdrželi nás proti naší vůli dobrých osm dní. Mezitím se radili mezi sebou i s biskupy a jinými váženými muži o tom, co jsme s nimi mluvili, když jsme šli k Tartarům, a odpověděli nám společně, že chtějí mít pana papeže za svého zvláštního pána a otce a svatou římskou Církev za paní a učitelku; potvrdili také všechno, co již dříve v té věci vzkázali po svém opatovi. A o tom také s námi poslali k panu papeži své posly a listy.³²