Knihovna · Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary

Příloha: Vincencova zkrácená verze Carpiniho popisu Mongolů

Vincenc z Beauvais převzal do svého Zrcadla dějin i Carpiniho popisné kapitoly ve zkrácené a přeskupené podobě. Obsahově se kryjí s kapitolami 1–8 výše; zařazujeme je pro úplnost.

Dlouhá a podivuhodná cesta bratra Jana z Plano Carpini, vyslaného papežem Inocencem IV. léta Páně 1246 jako posel k velikému chánovi Tartarie. Projel při ní Čechami, Polskem a Rusí až do města Kyjeva na Boristhenu a odtud jel nepřetržitě poštou po šest měsíců přes Kumánii, přes mocné a proslulé řeky Tanais, Volhu a Jaik a přes země národů zvaných Kangité, Bisermini, Kara-Kitajové a Najmani, až do vlasti Mongalů neboli Tartarů, ležící v nejzazších severovýchodních končinách celé Asie; a odtud zpět touž cestou na Rus a do Polska a tak do Říma (ve skutečnosti se Carpini vrátil k papeži do Lyonu); na celé cestě strávil mezi řečenými Tartary celý rok a více než čtyři měsíce. Vybráno z 32. knihy Historického zrcadla Vincence z Beauvais.¹

Kniha XXXII.

Kapitola 2: O prvním vyslání bratří kazatelů a minoritů k Tartarům

V téže době poslal papež Inocenc IV. bratra Ascelina z řádu kazatelů se třemi jinými bratry, které si mocí, jíž byl nadán, přibral z různých konventů svého řádu, s apoštolskými listy k vojsku Tartarů; v nich je vybízel, aby upustili od vraždění lidí a přijali pravdu víry.² A já jsem od jednoho z bratří kazatelů, totiž od bratra Simona od Svatého Quintina, který se již z oné cesty vrátil, obdržel zprávy o činech Tartarů – ovšem jen ty, které jsem výše na různých místech podle časové souvislosti vložil do tohoto díla. Rovněž v té době byl k Tartarům s několika jinými vyslán jistý bratr z řádu menších bratří, totiž bratr Jan z Plano Carpini, který, jak sám dosvědčuje, s nimi pobyl rok a čtyři měsíce i déle a chodil mezi nimi. Od nejvyššího velekněze totiž dostal příkaz, aby pečlivě prozkoumal všechno, co u nich bylo, a to jak on sám, tak bratr Benedikt Polák téhož řádu, který byl účastníkem a druhem jeho útrap. A tento bratr Jan tedy o tom, co u Tartarů buď viděl na vlastní oči, nebo slyšel od věrohodných křesťanů, kteří byli mezi nimi v zajetí, sepsal dějepisnou knížku, která se také dostala do našich rukou. Z ní se mi zde zlíbilo vložit jakoby v doslovu některé věci, totiž na doplnění toho, co chybí v řečené historii bratra Simona.

Kapitola 3: O poloze a povaze země Tartarů

Na východě je země, která se nazývá Mongal neboli Tartarie, ležící totiž v té části, kde se, jak se věří, východ stýká se severem. Na východě má zemi Kitajů a také Solangů,³ na jihu zemi Sarracénů, mezi východem a jihem zemi Ujgurů a na západě provincii Najmanů; na severu je obklopena oceánem. Z části je velmi hornatá, z části rovinatá, ale téměř celá je promíšena štěrkem a převážně písčitá, a není úrodná ani z jedné setiny. Nemůže totiž nést plody, není-li zavlažována říční vodou, a té je tam velmi málo. Proto se tam nenacházejí ani vesnice, ani nějaká města, kromě jednoho, které se nazývá Cracurim a o němž se říká, že je dosti dobré. My jsme je sice neviděli, ale byli jsme od něho na půl dne cesty, když jsme pobývali u Sira Ordy, jež je hlavním dvorem jejich císaře. Třebaže je ta země jinak neplodná, je přece vhodná k chovu dobytka. V některé její části jsou malé lesíky, jiná je však zcela bez dřeva. Proto jak císař, tak knížata i všichni ostatní sedávají a vaří si pokrmy u ohně udělaného z kravského a koňského trusu. Také povětří je tam podivuhodně nestálé. Uprostřed léta tam totiž bývají veliké hromy a blesky, jimiž je zabíjeno velmi mnoho lidí, a v tutéž dobu tam padá také velmi mnoho sněhu. Bývají tam také tak veliké bouře nejstudenějších větrů, že lidé někdy stěží mohou jet na koni. Proto když jsme byli před ordou (tak se totiž u nich nazývají tábory císaře a knížat), leželi jsme pro sílu větru na zemi a pro hustotu prachu jsme nemohli téměř nic vidět. V zimě tam nikdy neprší, ale v létě často, a tak málo, že to sotva kdy dokáže navlhčit prach a kořínky trávy. Často tam také padá převeliké krupobití. Když tedy měl být zvolený císař dosazen na trůn říše a my jsme byli tehdy u dvora, spadlo tak veliké krupobití, že se při jeho náhlém roztátí v tomtéž táboře utopilo přes sto šedesát lidí; mnoho věcí a obydlí bylo také odplaveno. Také tam v létě bývá náhle veliké horko a znenadání převeliký chlad.

Kapitola 4: O jejich podobě, oděvu a stravě

Podoba Mongalů neboli Tartarů se liší ode všech ostatních lidí. Mezi očima a mezi lícními kostmi jsou totiž širší než ostatní; také líce jim značně vystupují od čelistí. Nos mají plochý a malý, oči také malé a víčka zdvižená až k obočí, a na temeni jsou vyholeni po způsobu kněžských tonzur. Po obou stranách čela, stříhajíce, nechávají si vlasy delší než uprostřed, ostatní však nechávají růst jako ženy; z nich splétají dva copy a každý si uvazují za ucho. Také nohy mají malé. Oděv mužů i žen je střižen stejně. Pláštů, kápí ani kapuc neužívají. Nosí však podivuhodně střižené suknice z bukramu, purpury nebo baldakýnu. Kožich mají srstí navrch, ale vzadu je otevřený; vzadu má však jakýsi ocásek sahající až ke kolenům. Svých šatů neperou, ani je nedovolují prát, a to zvláště od doby, kdy začínají hromy, až do doby, kdy to období skončí. Obydlí mají okrouhlá, na způsob stanu zhotovená z proutků a tenkých tyčí. Nahoře uprostřed mají kulaté okno, kudy vchází světlo a kudy může vycházet kouř, neboť oheň si rozdělávají vždy uprostřed; stěny i střechy jsou pokryty plstí, i dveře jsou z plsti. Některá z nich se rychle rozebírají a zase stavějí a převážejí se na soumarech; jiná však rozebrat nelze, ale vozí se na vozech. A kamkoli jdou, ať do války, či jinam, vždy je vozí s sebou.

Zvířaty jsou velmi bohatí: velbloudy, skotem, kozami a ovcemi. Klisen a koní mají takové množství, jaké podle našeho mínění nemá celý zbytek světa. Vepře a jiná zvířata nemají. Císař, vévodové a ostatní velmoži oplývají zlatem, stříbrem, hedvábím a drahokamy. Jejich pokrmem je všechno, co se dá jíst; viděli jsme je jíst i vši. Pijí mléko zvířat, a to ve velikém množství, a mají-li je, mléko kobylí. V zimě pak, protože kobylí mléko nemají, nejsou-li bohatí, vaří proso s vodou, které dělají tak řídké, že je mohou pít. Každý z nich tedy ráno vypije jeden nebo dva poháry a někdy za celý den nic víc nejí. Večer se každému dá trochu masa a pijí z něho vývar. V létě pak, když mají kobylího mléka dost, jedí maso zřídka, leda by jim bylo darováno nebo by na lovu ulovili nějakou zvěř nebo ptáka.

Kapitola 5: O jejich dobrých a zlých mravech

Mají pak některé mravy chvályhodné a některé hodné opovržení. Jsou totiž poslušnější svým pánům než kteříkoli jiní lidé na světě, ať řeholníci, či světští. Nesmírně je ctí a nesnadno jim lžou slovem či skutkem. Přou se mezi sebou zřídka nebo nikdy, a války nebo rvačky, rány nebo vraždy se mezi nimi nikdy nestávají. Loupežníci a zloději velkých věcí se tam také vůbec nevyskytují, a proto jejich obydlí a vozy, kde mají poklady, nejsou zajištěny zámky ani závorami. Ztratí-li se nějaké zvíře, kdokoli je najde, buď je nechá být, nebo je dovede k těm, kdo jsou k tomu ustanoveni; u nich si je ten, komu zvíře patří, vyžádá a bez jakékoli obtíže dostane zpět. Jeden druhého dosti ctí a svou družnost i pokrmy, třebaže je u nich mají málo, dosti štědře sdílí. Jsou také dosti snášenliví: když se postí den nebo dva zcela bez jídla, nezdají se netrpěliví, nýbrž zpívají a hrají, jako by se byli dobře najedli. Při jízdě snesou mnoho zimy a také nadmíru horka. Mezi nimi nejsou téměř žádné soudní pře; a přestože se velmi opíjejí, v opilosti se nikdy nepřou. Nikdo druhým nepohrdá, nýbrž mu pomáhá a prospívá, jak jen může. Jejich ženy jsou cudné a nic se mezi nimi neslýchá o jejich nestydatosti; některé z nich však mají dost sprostá a nestydatá slova. Vůči ostatním lidem jsou však tíž Tartaři nanejvýš pyšní a všemi, urozenými i neurozenými, pohrdají, jako by byli ničím. Viděli jsme totiž na dvoře císaře, že velký kníže Rusi a syn krále Gruzínců i mnoho velikých sultánů nedostávali u nich žádnou náležitou poctu. Ba Tartaři jim přidělení, jakkoli bezvýznamní byli, chodili před nimi a vždy zaujímali první a nejvyšší místo, a oni naopak často museli sedět za nimi, až za jejich zády. Kromě toho jsou prchliví a povahy vůči ostatním lidem velmi nevrlé, a vůči nim také nadmíru prolhaní. Zpočátku jsou sice úlisní, ale nakonec bodají jako štíři. Jsou totiž lstiví a záludní a všechny lidi, mohou-li, obelstí. Cokoli zlého jim chtějí učinit, podivuhodně skrývají, aby se před tím nemohli mít na pozoru ani proti jejich lstem najít lék. Jsou také nečistotní při jídle a pití i v ostatních svých počínáních. Opilství je u nich ctí; a když se někdo hodně napije a hned tam zvrací, nepřestane proto a pije znovu. Když něco žádají, jsou největšími vymahači, nejhouževnatějšími držiteli a nejskoupějšími dárci. Zabití jiných lidí je u nich za nic.

Kapitola 6: O jejich zákonech a obyčejích

Mají pak v zákoně neboli obyčeji, že zabíjejí muže i ženy, jsou-li kdy přistiženi při zjevném cizoložství.⁴ Podobně i pannu, smilnila-li s někým, zabijí i s ním. Kromě toho je-li kdo přistižen při zjevné loupeži nebo krádeži, je bez jakéhokoli slitování zabit. Dále vyzradí-li kdo úmysly, zvláště když chtějí vytáhnout do války, dostane na zadek sto ran, tak silných, jak je jen může dát silný sedlák velikou holí.⁵ Podobně když se někdo z nižších v něčem proviní, jejich představení je nešetří, nýbrž je těžce trestají bitím.

Sňatkem se spojují obecně se všemi, i s pokrevně blízkými, kromě matky, dcery a sestry z téže matky. Sestru jen po otci si totiž brát bývají zvyklí, a také manželku otce po jeho smrti. Manželku bratra je také po jeho smrti povinen pojmout mladší bratr nebo jiný z příbuzenstva.⁶ Když jsme tedy ještě byli v té zemi, byl jistý kníže Rusi jménem Andreas⁷ u Bathyho obviněn, že vyvádí koně Tartarů ze země a prodává je jiným; a třebaže to nebylo dokázáno, byl zabit. Když to uslyšel jeho mladší bratr a manželka zabitého, přišli spolu k řečenému vévodovi s prosbou, aby jim nebyla odňata země. On však přikázal chlapci, aby si vzal manželku zemřelého bratra, a ženě, aby si jej vzala za muže, podle obyčeje Tartarů. Ona odpověděla, že by raději byla zabita, než aby takto jednala proti zákonu. On ji mu však nicméně vydal, třebaže se oba vzpírali, jak jen mohli. A tak je odvedli na lože, položili na ni křičícího a plačícího chlapce a přinutili je, aby spolu obcovali. Konečně tartarské manželky po smrti mužů nebývají zvyklé snadno přecházet k druhému sňatku, leda by si snad někdo chtěl vzít svou švagrovou nebo macechu. Mezi synem manželky a souložnice u nich není žádný rozdíl, nýbrž otec dá každému, co chce. A tak jsou-li i z rodu vévodů, stává se vévodou syn souložnice stejně jako syn zákonné manželky. Když tedy gruzínský král měl nedávno dva syny, jednoho zákonného jménem Melich, druhého pak Davida, zrozeného z cizoložství, a umíraje zanechal část země synovi cizoložnice, odebral se Melich, jemuž připadlo království také po matce, protože se drželo po ženské linii, k císaři Tartarů, neboť i David se k němu vydal na cestu. Když tedy oba přišli ke dvoru a dali převeliké dary, žádal syn cizoložnice, aby se mu stalo po právu podle obyčeje Tartarů. A byl vynesen rozsudek proti Melichovi: aby byl podřízen Davidovi, který byl věkem starší, a aby David zemi, kterou mu otec postoupil, držel v klidu a pokoji.⁸

Když má jeden Tartar množství manželek, každá má sama pro sebe svou čeleď a svůj stan. A Tartar jeden den jí, pije a spí s jednou, druhý den s jinou. Jedna z nich je však mezi ostatními pokládána za přednější, a s tou pobývá častěji než s ostatními. A třebaže jich je, jak bylo řečeno, mnoho, přece se mezi sebou jen zřídka přou.

Kapitola 7: O jejich pověrečných podáních

Podle některých podání, která vymyslili buď oni sami, nebo jejich předkové, prohlašují za hříchy jisté věci samy o sobě lhostejné. Jednou je vpíchnout nůž do ohně nebo se jakkoli dotknout ohně nožem, nebo také nožem vytahovat maso z kotle, nebo sekat sekerou vedle ohně. Věří totiž, že by se tím ohni měla uťat hlava. Jinou je opírat se o bič, jímž se pohání kůň – ostruh totiž nepoužívají. Dále dotýkat se bičem šípů, chytat nebo zabíjet ptačí mláďata, bít koně uzdou, lámat kost o jinou kost. Dále vylévat na zem mléko nebo jakýkoli nápoj či pokrm, močit ve stanu. Učiní-li to kdo úmyslně, je zabit; jinak však musí zaplatit mnoho peněz čaroději, aby ho očistil.⁹ Ten také zařídí, aby stan se vším, co v něm je, prošel mezi dvěma ohni. Dříve než je takto očištěn, nikdo se neodváží do něho vstoupit ani z něho něco vynést. Kromě toho vloží-li se někomu do úst sousto, které nemůže polknout, a on je vyplivne, udělá se pod stanem otvor, kterým ho vytáhnou, a bez jakéhokoli slitování je zabit. Dále šlápne-li kdo na práh stanu některého vévody, je usmrcen. Mají také mnoho jiných podobných věcí, které pokládají za hříchy. Ale zabíjet lidi, vpadat do cizích zemí, uchvacovat jejich majetek a jednat proti Božím přikázáním nebo zákazům není u nich žádný hřích. O věčném životě a věčném zatracení nevědí nic. Věří však, že po smrti budou žít na onom světě, rozmnožovat stáda, jíst a pít a dělat ostatní věci, které zde dělají živí lidé. Cokoli nového chtějí podniknout, začínají na počátku lunace nebo za úplňku; a samotný Měsíc nazývají velikým císařem, klekají před ním a vzývají jej. Všichni, kdo pobývají v jejich stanech, musejí být očištěni ohněm. Toto očišťování se koná takto: rozdělají dva ohně, vedle nich postaví dvě kopí a na jejich vrcholky natáhnou provaz. Na ten provaz uvážou nějaké cáry bukramu; a pod tímto provazem s cáry procházejí mezi oněmi ohni lidé, zvířata i stany. Stojí tam také dvě ženy, jedna z jedné a druhá z druhé strany, kropí vodou a přednášejí jakási zaříkadla. Zabije-li pak někoho blesk, musejí řečeným způsobem projít ohni všichni, kdo v těch stanech pobývají. Stanu, lože, vozu, plstí, šatů a čehokoli takového, co měl, se nikdo nedotkne, nýbrž lidé se toho štítí jako nečistého. A abych řekl krátce, věří, že ohněm se všechno očišťuje. Proto když k nim přicházejí poslové nebo knížata či jakékoli osoby, musejí oni i jejich dary projít mezi dvěma ohni, aby byli očištěni, kdyby snad byli provozovali čáry nebo přinesli jed či něco zlého.

Kapitola 8: O počátku jejich říše neboli panství

O oné východní zemi, o níž byla řeč výše a jež se nazývá Mongal, se vypráví, že v ní kdysi žily čtyři národy. Jeden z nich se nazýval Yeka Mongal, to jest velcí Mongalové. Druhý Sumongal, to jest vodní Mongalové, kteří sami sebe nazývali Tartary podle jisté řeky, jež teče jejich zemí a nazývá se Tartar. Třetí se nazýval Merkat, čtvrtý pak Metrit.¹⁰ Všechny tyto národy měly jednu tělesnou podobu a jeden jazyk, třebaže byly mezi sebou rozděleny podle knížat a provincií. V zemi Yeka Mongal byl jistý muž, který se nazýval Čingis. Ten se stal udatným lovcem; naučil se totiž unášet lidi a brát kořist. Chodil do jiných zemí, a koho mohl, zajal a přidružil k sobě. Také lidi svého národa si naklonil, a ti ho následovali jako vůdce ke zlému konání. Začal pak válčit se Sumongaly neboli s Tartary, zabil jejich vůdce a dlouhou válkou si podrobil všechny Tartary a uvrhl je do otroctví. Potom se všemi těmi bojoval proti Merkatům, sídlícím vedle země Tartarů, a i ty si válkou podrobil. Odtud táhl dál a vedl válku proti Metritům a i ty přemohl. Když Najmani uslyšeli, že se Čingis takto povznesl, rozhořčili se. Měli totiž velmi zdatného císaře, jemuž všechny řečené národy platily tribut. Když ten zemřel, nastoupili na jeho místo jeho synové. Protože však byli mladí a pošetilí, nedovedli lid udržet, nýbrž byli mezi sebou rozděleni a rozštěpeni. Ačkoli tedy byl Čingis, jak řečeno, již povýšen, přesto podnikali výpady do řečených zemí, zabíjeli obyvatele a brali jim kořist. Když to Čingis uslyšel, shromáždil všechny sobě poddané. Najmani a Kara-Kitajové se naproti tomu podobně sešli v jednom úzkém údolí a strhla se bitva, v níž byli Najmani a Kara-Kitajové od Mongalů poraženi. Většinou byli také pobiti, a ostatní, kteří nemohli uniknout, byli uvrženi do otroctví. V zemi řečených Kara-Kitajů postavil Occoday-chán, syn Čingis-chánův, když byl dosazen za císaře, jisté město, které nazval Chanyl.¹¹ Blízko něho na jih je veliká poušť, v níž prý jistě přebývají divocí lidé, kteří vůbec nemluví a nemají v nohou klouby, a když někdy upadnou, nemohou sami vstát. Mají však tolik rozumu, že si z velbloudí vlny dělají plsti, do nichž se oblékají a které staví proti větru. A když je někdy Tartaři, kteří na ně táhnou, zraní šípy, kladou si do ran byliny a zdatně před nimi prchají.

Kapitola 9: O vzájemných vítězstvích jejich a Kitajů

Mongalové, vrátivše se do své země, připravili se k boji proti Kitajům, hnuli tábor a vstoupili do jejich země. Když to uslyšel jejich císař, vytáhl proti nim se svým vojskem a strhla se tvrdá bitva, v níž byli Mongalové poraženi, a všichni jejich urození, kteří byli ve vojsku, kromě sedmi byli pobiti. Proto když jim, kdykoli chtějí napadnout nějakou krajinu, někdo hrozí porážkou, dosud odpovídají: „I kdysi nás, když nás pobili, nezůstalo víc než sedm, a přece jsme nyní vzrostli ve velké množství; proto se takových věcí nelekáme.“ Čingis a ostatní, kteří zůstali, utekli do své země. A když si trochu odpočinul, připravil se znovu k boji a vytáhl proti zemi Ujgurů. To jsou křesťané z nestoriánské sekty. I ty Mongalové přemohli a převzali jejich písmo; dříve totiž písma neměli, nyní je však nazývají písmem Mongalů.¹² Odtud táhl proti zemi Saruyur a proti zemi Karanitů a proti zemi Hudirat, a všechny je ve válce přemohl. Odtud se vrátil do své země a trochu si odpočinul. Potom svolal všechny své lidi a společně vytáhli proti Kitajům; bojovali proti nim dlouho, dobyli velké části jejich země a jejich císaře uzavřeli v jeho největším městě. To obléhali tak dlouho, že vojsku zcela došly zásoby. A když už neměli vůbec co jíst, přikázal Čingis-chán svým, aby z každých deseti mužů dali jednoho k snědku. Ti z města však proti nim statečně bojovali stroji a šípy, a když jim došly kameny, metali stříbro, a zvláště roztavené. To město bylo totiž plné velikého bohatství. A když Mongalové dlouho bojovali a nemohli je válkou dobýt, vykopali pod zemí velikou chodbu od vojska až doprostřed města, a vyrazivše uprostřed něho, bojovali proti měšťanům. Ti, kdo zůstali venku, proti nim rovněž bojovali. Konečně rozsekali brány města, vstoupili dovnitř, zabili císaře s mnoha jinými, zmocnili se města a odnesli zlato, stříbro a všechna jeho bohatství. A když nad tou zemí ustanovili své lidi, vrátili se do vlastní země. Teprve tehdy, když byl přemožen císař Kitajů, stal se Čingis-chán císařem.¹³ Jistou část té země, protože ležela v moři, však nepřemohli nijak až dodnes. Kitajové jsou pohané, mají zvláštní písmo a, jak se říká, také Písmo Starého a Nového zákona. Mají také životy otců, poustevníky a domy, v nichž se ve své časy modlí, zbudované na způsob kostelů. Tvrdí také, že mají jakési svaté, a ctí jednoho Boha. Uctívají Pána Ježíše Krista a věří ve věčný život, ale nejsou křtěni. Naše Písmo ctí a mají v úctě, křesťany milují a dávají mnoho almužen; zdají se být lidmi dosti dobrotivými a vlídnými. Vousy nemají a rysy tváře se částečně shodují s Mongaly.¹⁴ Lepších řemeslníků ve všech dílech, jimiž se lidé zabývají, se na světě nenajde. Jejich země je převelice bohatá obilím a vínem, zlatem a hedvábím i ostatními věcmi.

Kapitola 10: O jejich boji proti Menší a Větší Indii

Když si pak Mongalové se svým císařem Čingis-chánem po zmíněném vítězství poněkud odpočinuli, rozdělili svá vojska. Císař totiž poslal jednoho ze svých synů, jménem Tossuc, jehož také nazývali chánem, to jest císařem, s vojskem proti Kumánům; ten je v mnohé válce přemohl a potom se vrátil do své země. Jiného syna pak poslal s vojskem proti Indům a ten si podrobil Menší Indii. To jsou černí Sarracéni, kteří bývají nazýváni Etiopy. Toto vojsko pak táhlo do boje proti křesťanům, kteří jsou ve Větší Indii. Uslyšev to král oné země, jenž se obecně nazývá kněz Jan, sebral vojsko a vytáhl proti nim. I dal zhotovit měděné podoby lidí a každou posadil do sedla na koně. Dovnitř vložil oheň a za podobu posadil na koně muže s měchem. S mnoha koňmi a podobami takto připravenými vytáhli tedy do boje proti Mongalům čili Tartarům. A když přišli na bojiště, poslali ty koně napřed, jednoho vedle druhého. Muži pak, kteří seděli vzadu, vložili nevím co na oheň, který byl uvnitř podob, a silně dmýchali měchy. Tak se stalo, že od řeckého ohně hořeli lidé i koně a i vzduch dýmem zčernal. Tehdy Indové stříleli na Tartary šípy, jimiž mnoho z nich bylo zraněno a zabito. A tak je s velikou pohanou vyhnali ze svých končin, a neslyšeli jsme, že by se k nim kdy vrátili.

Kapitola 11: Jak byvše odraženi psími lidmi, přemohli Burithabetské

Když se pak vraceli pouštěmi, přišli do jakési země, v níž – jak nám u císařova dvora vyprávěli ruští klerikové a jiní, kteří mezi nimi dlouho pobývali, a pevně to tvrdili – nalezli jakési obludy, mající podobu ženskou. Když se jich skrze mnoho tlumočníků tázali, kde jsou muži oné země, odpověděly, že v té zemi cokoli se zrodí ženského pohlaví, má lidskou podobu, mužského však podobu psí. A zatímco v oné zemi prodlévali, shromáždili se psi na druhém břehu řeky. A jelikož byla převelmi krutá zima, všichni se vrhli do vody. Hned nato se sami od sebe váleli v prachu, a tak prach smíšený s vodou na nich zamrzal; a když to učinili vícekrát a led na nich ztvrdl, vyrazili s velikým náporem do boje proti Tartarům. Když pak Tartaři na ně stříleli šípy, šípy se odrážely zpět, jako by stříleli do kamenů. Ani jiné jejich zbraně jim nijak nemohly ublížit. Psi pak, obořivše se na Tartary, mnohé pokousali a zranili i usmrtili, a tak je vyhnali ze svých končin. Proto mají mezi sebou o té události dodnes přísloví a říkají si navzájem se smíchem: „Můj otec nebo můj bratr byl zabit od psů.“ Ženy pak oněch psů, které zajali, odvedli do své země a ty tam zůstaly až do dne své smrti. Když se pak ono vojsko Mongalů vracelo, přišlo do země Burithabeth, jejíž obyvatelé jsou pohané, a ty Tartaři válkou přemohli. Ti mají obyčej podivuhodný, ba spíše žalostný. Když totiž něčí otec splatí dluh lidské přirozenosti, shromáždí celé příbuzenstvo a snědí ho. Vousy nemají, ba nosí v rukou jakési železo, jak jsme sami viděli, jímž si vousy vždycky vytrhávají, vyroste-li jim snad v nich nějaký chlup. Jsou také velmi oškliví. Odtud se pak ono vojsko Tartarů vrátilo do své země.

Kapitola 12: Jak byli odraženi u Kaspických hor a od podzemních lidí

Čingis-chán pak v té době, kdy vyslal jiná vojska proti východu, táhl sám s výpravou zemí Kergis,¹⁵ jež však tehdy válkou nepřemohl, a jak nám bylo řečeno, došel odtamtud až ke Kaspickým horám. Ty hory jsou však v té části, k níž se přiblížili, z kamene magnetového, a proto k sobě přitáhly jejich šípy a železné zbraně. Lidé pak, uzavření mezi Kaspickými horami, uslyševše, jak se věří, hluk vojska, počali horu prolamovat; a když se Tartaři jindy, po deseti letech, vrátili, nalezli horu prolomenou. A když se pokusili k nim přiblížit, nijak nemohli, neboť před nimi byl položen jakýsi mrak, za nějž nijak nemohli jít; vůbec totiž ztráceli zrak, jakmile k němu přišli. Oni pak z druhé strany, domnívajíce se, že se Tartaři bojí k nim přiblížit, podnikli na ně útok, ale jakmile přišli k mraku, z předeslané příčiny nemohli postoupit dál. Dříve však, než Tartaři k řečeným horám došli, táhli více než měsíc širou pustinou, a odtud postupujíce ještě dále na východ, šli více než měsíc velikou pouští. I přišli do jakési země, v níž sice viděli vyšlapané cesty, ale nemohli nikoho nalézt. Nakonec hledajíce nalezli jednoho muže s jeho ženou a přivedli je před Čingis-chána. Když se jich otázal, kde jsou lidé té země, odpověděli, že bydlí v zemi pod horami. Tehdy Čingis-chán, zadržev ženu, poslal k nim onoho muže se vzkazem, aby přišli na jeho rozkaz. On šel k nim a vyložil jim vše, co jim Čingis-chán vzkázal. Oni pak odpověděli, že toho a toho dne k němu přijdou, aby vyplnili jeho rozkaz. Mezitím se však skrytými cestami pod zemí shromáždili, vytáhli do boje proti nim, a znenadání se na ně vrhnuvše, mnohé pobili. Také zvuk slunce při jeho východu Tartaři nemohli snést; ba v čase, kdy slunce vycházelo, museli jedno ucho přikládat k zemi a druhé, horní, pevně ucpávat, aby onen strašný zvuk neslyšeli. Ani tak se však nemohli uchránit, aby z té příčiny mnoho z nich nezahynulo. Vida tedy Čingis-chán a jeho lidé, že ničeho nezískávají, nýbrž spíše své lidi ztrácejí, dali se na útěk a z té země odešli. Onoho muže však s jeho ženou odvedli s sebou a ti pak v jejich zemi zůstali až do smrti. Tázáni, proč ve své krajině obyčejně bydlí pod zemí, řekli, že tam v jistém ročním čase, když slunce vychází, nastává tak veliký zvuk, že jej lidé nijak nemohou snést. Ba tehdy také obyčejně hrají na píšťaly a bubny a jiné hudební nástroje, aby onen zvuk neslyšeli.

Kapitola 13: O ustanoveních Čingis-chánových, o jeho smrti, o jeho synech a vévodech

Když se pak Čingis-chán z oné země vracel, nedostávalo se jim potravy a trpěli převelikým hladem. Tehdy náhodou nalezli čerstvé vnitřnosti jednoho zvířete; vzali je, odstranili pouze výkaly, uvařili je, přinesli před Čingis-chána a společně je snědli. Proto Čingis-chán ustanovil, aby se nevyhazovala ani krev, ani vnitřnosti, ani nic ze zvířete, co se dá jíst, vyjma výkalů.¹⁶ Odtud se tedy vrátil do vlastní země a tam vydal zákony a ustanovení, které Tartaři neporušitelně zachovávají a o nichž již jinde výše bylo pověděno. Potom byl zabit úderem hromu. Měl pak čtyři syny: první se jmenoval Occoday, druhý Tossuc, třetí Chiaaday, jméno čtvrtého neznáme. Od těchto čtyř pocházejí všichni vévodové Mongalů. Prvním ze synů Occodayových je Cuyuc, který je nyní císařem; jeho bratři jsou Cocten a Chyrenen. Ze synů Tossucových pak jsou Bathy, Orda, Syban a Bora. Bathy je po císaři ze všech nejbohatší a nejmocnější, Orda pak je ze všech vévodů nejstarší. Synové Chiaadayovi jsou Hurin a Cadan. Synové pak onoho dalšího syna Čingis-chánova, jehož jméno neznáme, jsou Mengu a Bithat a mnozí jiní. Matkou tohoto Mengu je Seroctan, veliká paní mezi Tartary, vyjma matku císařovu nejproslulejší ze všech a mocnější než všichni, vyjma Bathyho.¹⁷ Toto pak jsou jména vévodů: Orda, který byl v Polsku a v Uhrách; také Bathy a Huryn a Cadan a Syban a Ouygat, kteří všichni byli v Uhrách; ale také Cyrpodan, který je dosud za mořem proti jakýmsi sultánům Sarracénů a jiným obyvatelům zámořské země. Jiní pak zůstali doma v zemi, totiž Mengu, Chyrenen, Hubilai, Sinocur, Cara, Gay, Sybedey, Bora, Berca, Corrensa. Jejich vévodů je ještě mnoho dalších, jejichž jména nám nejsou známa.

Kapitola 14: O moci císaře a jeho vévodů

Jejich císař, totiž císař Tartarů, má nade všemi podivuhodnou vládu. Nikdo se totiž neodváží přebývat v kterékoli části, leč tam, kde mu on sám vykáže. A on sám vykazuje vévodům, kde mají sídlit; vévodové pak vykazují místa tisícníkům, tisícníci setníkům a setníci desetníkům.¹⁸ Cokoli se jim pak přikáže, v kterýkoli čas, na kterémkoli místě, ať do boje, ať na smrt, či kamkoli, poslouchají bez jakéhokoli odporu. Neboť i když si vyžádá něčí dceru pannu nebo sestru, hned mu ji bez odporu vydají; ba často sbírá panny ze všech končin Tartarů, a chce-li si některé ponechat, ponechá si je, ostatní pak dává svým lidem. Také posly, ať kohokoli a kamkoli posílá, jsou mu povinni bez prodlení opatřit koňmi a stravou. Podobně odkudkoli k němu přicházejí tributy nebo poslové, musí se jim dávat koně, vozy i strava.¹⁹ Avšak poslové, kteří přicházejí odjinud, jsou ve veliké bídě a trpí nedostatkem jídla i oděvu. A nejvíce tehdy, když přicházejí ke knížatům a mají tam prodlévat. Tu se deseti lidem dává tak málo, že by z toho sotva dva mohli žít. Nadto, stane-li se jim nějaké bezpráví, nemohou si snadno stěžovat. Také mnoho darů se od nich žádá, jak od knížat, tak od ostatních; nedají-li je, jsou tupeni a pokládáni takřka za nic. Proto i my jsme museli z nutnosti rozdat na dary velkou část věcí, které nám věřící dali na útraty cesty. Konečně je vše tak v rukou císařových, že se nikdo neodváží říci: „Toto je mé“ nebo „toho a toho“, nýbrž všechno, totiž věci i dobytek i lidé, je jeho. I o tom nedávno vyšlo jeho ustanovení.²⁰ Touž vládu ve všem mají i vévodové nad lidmi sobě poddanými.

Kapitola 15: O zvolení císaře Occodaye a o vyslání vévody Bathyho

Když Čingis-chán, jak bylo výše řečeno, zemřel, sešli se vévodové a zvolili Occodaye, jeho syna, císařem. Ten, poradiv se s knížaty, rozdělil vojska. I poslal Bathyho, který mu byl příbuzný ve druhém stupni, proti zemi Altissodanově a proti zemi Biserminů, kteří byli Sarracéni, ale mluvili kumánsky. Ten vtáhl do jejich země, bojoval s nimi a válkou si je podrobil. Jisté město jménem Barchin jim však dlouho odolávalo. Měšťané totiž nadělali kolem města mnoho příkopů, pro něž je Tartaři nemohli dobýt, dokud je nezasypali. Měšťané pak města Sarguit, uslyševše to, vyšli jim vstříc a dobrovolně se jim vydali do rukou. Proto jejich město nebylo zničeno, avšak mnoho z nich pobili a jiné přesídlili, a pobravše kořist, zaplnili město jinými lidmi a táhli proti městu Orna. To bylo nadmíru lidnaté a oplývalo bohatstvím. Bylo tam totiž mnoho křesťanů, totiž Gasarů a Rusů a Alanů a jiných, a také Sarracénů. A vláda nad městem náležela Sarracénům. Leží také na jakési veliké řece a je jakoby přístavem, majíc převeliké tržiště. A když je Tartaři nemohli jinak přemoci, přehradili řeku, která tekla městem, a zatopili je i s věcmi a lidmi.²¹ Když se to stalo, táhli proti Rusi a způsobili v ní velikou zkázu, města a hrady zbořili a lidi pobili. Kyjev, metropoli Rusi, dlouho obléhali a nakonec dobyli a měšťany pobili. Proto když jsme onou zemí jeli, nacházeli jsme nesčetné lebky a kosti mrtvých lidí ležící po poli. Bylo to totiž město velmi veliké a lidnaté, nyní je takřka v nic obráceno: zůstalo tam sotva dvě stě domů, a i jejich obyvatelé jsou drženi v převeliké porobě. Dále pak Tartaři z Rusi a z Kumánie táhli proti Uhrům a Polákům, a tam mnoho z nich bylo zabito; a jak již bylo výše řečeno, kdyby byli Uhři mužně odolali, Tartaři by byli od nich s pohanou ustoupili. Vracejíce se odtud, přišli do země Morduanů, kteří jsou pohané, a přemohli je válkou. Odtud se vypravili proti Bylerům, to jest proti Veliké Bulharii, a zcela ji zpustošili. Odtud táhli ještě k severu proti Bastarkům, to jest proti Velikým Uhrám, a i ty přemohli.²² Odtud jdouce ještě dále na sever, přišli k Parossitům, kteří, majíce malé žaludky a malá ústa, nejedí, nýbrž vaří maso, a když je uvaří, kladou se nad hrnec, přijímají páru a tím jediným se sytí; a jedí-li něco, je toho velmi málo. Odtud přišli také k Samogetům, kteří žijí jen z lovu a stany i šaty mají jen z kůží zvířat. Odtud došli do jakési země na Oceánu, kde nalezli jakési obludy, které měly ve všem lidskou podobu, avšak nohy volské, a hlavu sice lidskou, ale tvář jako pes. Dvě slova promluvily jako lidé, při třetím štěkaly jako psi. Odtud se vrátili do Kumánie a někteří z nich tam dodnes přebývají.

Kapitola 16: O vyslání vévody Cyrpodana

V té době poslal Occoday-chán vévodu Cyrpodana²³ s vojskem na jih proti Kerkisům, a ten je také válkou přemohl. Tito lidé jsou pohané a nemají vousy. Jejich obyčej je takový, že když někomu zemře otec, na znamení nářku si z bolesti sedře s tváře jakoby jeden řemínek kůže od ucha k uchu. Když byli ti přemoženi, šel vévoda Cyrpodan se svými na jih proti Arménům. A když táhli jakýmisi pouštěmi, nalezli obludy lidské podoby, které měly jen jednu paži s rukou uprostřed prsou a jednu nohu; dvě a dvě střílely z jednoho luku a běhaly tak rychle, že je koně nemohli dostihnout. Běhaly pak po té jedné noze skákajíce, a když byly unaveny, šly po ruce a noze, otáčejíce se jakoby v kole. A když byly i tak znaveny, běhaly opět po dřívějším způsobu. Ty Isidor nazývá Cyklopedy. A Tartaři jich několik zabili. A jak nám u dvora vyprávěli ruští klerikové, kteří přebývají u řečeného císaře, přišlo od nich s poselstvím mnoho poslů ke dvoru císaře, výše zmíněného, aby s ním mohli mít mír. Odtud postupujíce přišli do Arménie, kterou válkou přemohli, a také část Gruzie. Druhá část se pak poddala jejich rozkazu a každoročně dávali a dosud mu dávají za tribut dvacet tisíc yperper.²⁴ Odtud táhli do země sultána de Urum,²⁵ mocného a velikého, s nímž také bojovali a přemohli jej. Konečně táhli dále, válčíce a vítězíce, až do země sultána halapského, a nyní tu zemi drží, zamýšlejíce napadnout i jiné země za ní; a až do dnešního dne se do své země nevrátili. Totéž vojsko táhlo proti zemi chalífy baldachského, kterou si také podrobilo, a dosáhlo toho, že mu denně dává za tribut čtyři sta byzantů, kromě baldekinů a jiných darů. Ale také každoročně posílají posly k chalífovi, aby k nim přišel. On pak, posílaje s tributem veliké dary, prosí, aby ho měli za omluveného. Sám císař Tartarů dary sice přijímá, a přesto pro něho posílá, aby přišel.

Kapitola 17: Jak se Tartaři chovají v bitvách

Čingis-chán rozčlenil Tartary pod desetníky, setníky a tisícníky. Nad deset tisícníků pak stavějí jednoho, a nad celé vojsko přesto dva nebo tři vévody, avšak tak, aby hleděli k jednomu.²⁶ A když se v boji s někým utkají, neustoupí-li všichni společně, všichni, kdo utíkají, jsou zabiti. A jestliže jeden nebo dva nebo více z desítky směle jdou do boje, ostatní z té desítky je však nenásledují, jsou rovněž zabiti. Ba i když jsou jeden nebo více z desítky zajati a jejich druhové je nevysvobodí, jsou zabiti i oni.²⁷ Zbraně pak musí mít tyto: dva luky nebo aspoň jeden dobrý, tři toulce plné šípů, jednu sekeru a provazy k tahání strojů. Bohatí pak mají meče na konci špičaté, broušené jen z jedné strany a poněkud zakřivené. Mají také koně obrněné, i nohy kryté, přílby a pancíře. Pancíře a pokrývky koní mají však někteří z kůže, na těle umně zdvojené nebo i ztrojené. Přílba je nahoře z oceli nebo ze železa, ale to, co kolem dokola chrání šíji a hrdlo, je z kůže. Někteří však mají vše výše řečené ze železa, zhotovené tímto způsobem: dělají mnoho tenkých plátků na šířku jednoho prstu a na délku dlaně, a udělavše v každém osm malých dírek, vloží dovnitř tři těsné a pevné řemeny; a tak kladou plátky jeden pod druhý, jakoby po stupních stoupajíce. Plátky pak přivazují k řemenům tenkými řemínky provlečenými řečenými dírkami, a v horní části přišijí jeden řemínek, na obou stranách zdvojený, k jinému řemínku, aby plátky spolu dobře a pevně držely. To dělají jak pro pokrývky koní, tak pro zbroj lidí. A vyleští to tak, že se v tom člověk může shlédnout. Někteří pak mají na kopí pod železným hrotem hák, jímž by strhli člověka se sedla, mohou-li. Železné hroty jejich šípů jsou převelice ostré, broušené z obou stran jako dvojsečný meč, a u toulce vždy nosí pilníky k ostření šípů. Mají také štíty zhotovené z proutí nebo z prutů. Nevěříme však, že je obvykle nosí, leč v táboře a na stráži u císaře a knížat, a to jen v noci. Ve válkách jsou převelice lstiví, neboť již po čtyřicet dva léta bojují s ostatními národy. Když pak přijdou k řekám, mají přední mužové okrouhlou a lehkou kůži, na jejímž okraji udělají kolem dokola hustá ucha, provléknou jimi provaz a stáhnou jej, takže kolem dokola vytvoří jakoby břicho; to naplní šaty a jinými věcmi a velmi pevně je k sobě natlačí. Doprostřed pak kladou sedla a jiné tvrdší věci; tam také sedají lidé. Takovou loď přivážou koni k ocasu a dají spolu plavat i člověku, který koně řídí; nebo mají někdy dvě vesla, jimiž veslují. Když je tedy kůň vehnán do vody, všichni ostatní koně jdou za ním, a tak přecházejí řeku. Chudší pak má každý měšec nebo vak z dobře sešité kůže, do něhož vloží všechny své věci, nahoře jej pevně zaváže a zavěsí koni na ocas, a tak řečeným způsobem přechází.

Kapitola 18: Jak se jim má odporovat

Nemyslím, že by byla nějaká země, která by jim sama o sobě mohla odolat, neboť k válce sbírají lidi ze všech zemí své moci. A jestliže sousední země nechce pomoci té, na niž útočí, zničí ji, a s lidmi, které z ní zajmou, bojují proti jiné. Ty pak staví v šiku do první řady, a bojují-li špatně, zabijí je. Chtějí-li jim tedy křesťané odolat, je třeba, aby se knížata a správcové zemí spojili v jedno a společnou radou jim odporovali. A bojovníci ať mají silné luky a kuše, jichž se velmi bojí, a dostatek šípů, také sekeru z dobrého železa nebo sekeru s dlouhou násadou. Železné hroty šípů pak mají po způsobu Tartarů, dokud jsou rozžhavené, kalit ve vodě smíšené se solí, aby byly dost silné k proražení jejich zbroje. Meče také a kopí s háky ať mají, kdo chtějí, aby je strhávali ze sedla, z něhož velmi snadno padají. Ať mají přílby a ostatní zbroj k ochraně těla i koně před jejich zbraněmi a šípy; a kteří nejsou tak ozbrojeni, mají po jejich způsobu jít za ostatními a střílet proti nim z luků nebo kuší. A jak bylo výše řečeno o Tartarech, mají spořádat své šiky a uložit bojujícím zákon: kdokoli by se obrátil ke kořisti před vítězstvím, má podstoupit nejvyšší trest; takový je totiž u nich zabit bez milosti.²⁸ Místo k boji je třeba zvolit, lze-li, rovné, aby bylo vidět na všechny strany; a nemají se všichni shromáždit v jedno, nýbrž tvořit mnoho šiků oddělených, avšak ne příliš od sebe vzdálených. Proti těm, kteří přijdou první, mají poslat jeden šik, a jiný ať je připraven, aby mu v pravý čas přispěl na pomoc. Ať mají také zvědy na všech stranách, kteří by viděli, kdy přicházejí ostatní šiky. Šik proti šiku mají vždy posílat proto, že se oni vždy snaží protivníky obklíčit. Toho ať se šiky varují: i když se zdá, že oni utíkají, ať za nimi dlouho nehoní, aby je snad, jak to mají ve zvyku, nevlákali do připravených záloh; neboť bojují spíše lstí než silou. A dále, aby se neunavili jejich koně, neboť naši nemají množství koní; Tartaři však na koně, na nichž jeden den jeli, potom tři nebo čtyři dny nesedají. Kromě toho, ustupují-li Tartaři, nemají proto naši ustupovat ani se od sebe oddělovat, neboť to dělají předstíraně, aby se vojsko rozdělilo a oni tak mohli volně vtrhnout do země a zpustošit ji. Ostatně naši vévodové mají dát vojsko dnem i nocí střežit a nemají uléhat svlečeni, nýbrž být vždy připraveni k boji, neboť Tartaři jako démoni stále bdí a vymýšlejí, jak škodit. Dále, jsou-li někteří z Tartarů v boji shozeni se svých koní, je třeba je ihned zajmout, neboť když jsou na zemi, silně střílejí a zraňují koně i lidi.