Knihovna · Cesta mistra Čchang-čchuna na západ

I. Korespondence Čingischána s mistrem a předmluva vydavatele

Bretschneiderův úvod

Čchang-čchun (rodovým jménem Čchiou) byl taoistický mnich proslulý moudrostí a svatostí. Narodil se roku 1148 v Čchi-sia, městě v oblasti Teng-čou v Šan-tungu.¹ Na počátku 13. století se těšil velké úctě u dvorů Ťinů i Sungů.² Čingischán se po svém vpádu do severní Číny o velkém mudrci doslechl a poslal mu lichotivé pozvání ke dvoru. Mezitím však mongolský vládce podnikl tažení do západní Asie, a Čchang-čchun byl přes pokročilý věk nucen opustit svůj poustevnický život v horách Šan-tungu a vystavit se nebezpečím dlouhé cesty Střední Asií do Persie a k hranicím Indie, kde se s dobyvatelem setkal. Cesta tam a zpět trvala tři roky, 1221–1224.

Si-jou-ťi nenapsal sám Čchang-čchun, ale Li Č’-čchang, jeden z jeho žáků, který ho doprovázel a vedl si deník cesty. Další mistrův ctitel, Sun Si, dílo vydal a napsal k němu předmluvu datovanou rokem 1228. Text je zařazen v Tao-cang ťi-jao, velké sbírce taoistických spisů, a také ve sbírce přetisků Lien-jün-i cchung-šu, vydané roku 1848 v Pekingu.³

[Bretschneider dále vysvětluje, že do ruštiny cestopis v úplnosti přeložil archimandrita Palladij (1866) a že jeho vlastní překlad je zkrácený: vynechává básně, které Čchang-čchun cestou skládal, i některé rozhovory o taoistických otázkách, a méně zajímavé pasáže jen shrnuje. Vše, co se týká dějin a zeměpisu, je přeloženo věrně.]

Než přistoupíme k vlastnímu cestopisu, uveďme zajímavý starý dokument – korespondenci mezi Čingischánem a Čchang-čchunem, dochovanou v čínském spise Čuo-keng-lu ze 14. století.⁴ Dopisy umožňují posoudit charakter a způsob myšlení obou slavných mužů. Čingischán ve své prostotě vyznává tak zdravé zásady vládnutí a jeho slova vyjadřují tak hluboké pravdy, že by platily i dnes a i v našich evropských zemích. Čchang-čchun zase budí sympatie skromností, upřímností a otevřeností. Byl zjevně nadán vysokou inteligencí a dobře znal svou dobu i lidskou povahu. Proto Čingischán, který se chystal připojit severní Čínu ke své říši, kladl na jeho rady takový důraz. Byl tu však ještě jiný důvod, proč se mongolský vládce toužil s mudrcem seznámit. Čchang-čchun patřil k severní taoistické škole, k sektě „zlatého lotosu“, jejíž vyznavači se nazývali čchüan-čen, „dokonalí, praví a svatí lidé“.⁵ Všichni byli adepty duchovní alchymie: hledali ve světě ducha tan, kámen mudrců, tajemství nesmrtelnosti, po němž hmotní alchymisté po staletí marně pátrali. Jedna z prvních otázek, které Čingischán mistrovi při první audienci položil, zněla: „Máš lék nesmrtelnosti?“ Je pozoruhodná shoda, že Čingischán i Čchang-čchun zemřeli v témže roce a v témže měsíci – v sedmém měsíci roku 1227.

K Čingischánovu dopisu netřeba dodávat, že ho nenapsal sám; neuměl psát v žádném jazyce. Dobyvatelovy myšlenky zjevně zaznamenal některý Číňan z jeho družiny, velmi pravděpodobně jeho schopný ministr Jelü Čchu-cchaj.⁶ Dopis, napsaný klasickým čínským stylem, zní takto:

Dopis Čingischána Čchang-čchunovi

Nebe opustilo Čínu pro její zpupnost a rozmařilý přepych. Já však, žijící v severní pustině, nemám nezřízených vášní. Nenávidím přepych a cvičím se v umírněnosti. Mám jeden kabát a jeden pokrm. Jím totéž jídlo a nosím tytéž hadry jako moji prostí pastevci.⁷ Pokládám lid za své děti a o nadané muže se starám, jako by byli mými bratry. Vždy se shodneme v zásadách a vždy nás pojí vzájemná náklonnost. Při vojenských cvičeních jsem vždy vpředu a v bitvě nikdy nezůstávám vzadu. V sedmi letech se mi podařilo dokonat velké dílo a sjednotit celý svět v jednu říši. Nemám sám o sobě vynikajících vlastností. Ale vláda Ťinů je nestálá, a proto mi Nebe pomáhá získat jejich trůn. Sungové na jihu, Chuej-che na severu, Sia na východě a barbaři na západě⁸ – všichni společně uznali mou svrchovanost. Zdá se mi, že od dávných dob našich šan-jü⁹ nikdo neviděl tak rozlehlou říši. Jak vysoké je však mé poslání, tak těžké jsou povinnosti, které na mně leží; a obávám se, že v mém vládnutí něco schází. Chceme-li přeplout řeku, stavíme lodě a kormidla. Stejně tak zveme moudré muže a vybíráme si pomocníky, aby udrželi říši v pořádku. Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, beru vládu nad svým lidem vždy k srdci; nemohl jsem však najít hodné muže, kteří by zaujali místa tří kungů a devíti čchingů.¹⁰ Vyptával jsem se tedy a dozvěděl se, že ty, mistře, jsi pronikl k pravdě a kráčíš po cestě práva. Hluboce učený a zkušený, mnoho jsi prozkoumal zákony. Tvá svatost se stala zjevnou. Zachoval jsi přísná pravidla dávných mudrců. Jsi nadán vynikajícími schopnostmi slavných mužů. Dlouho jsi žil ve skalních jeskyních a odešel ze světa; ale k tobě se lidé, kteří dosáhli svatosti, sbíhají jako mraky na stezce nesmrtelných, v nespočetných zástupech. Věděl jsem, že po válce jsi zůstal žít v Šan-tungu na témže místě, a stále jsem na tebe myslel. Znám příběhy o návratu od řeky Wej v témže voze a o třikrát opakovaném pozvání v rákosové chýši.¹¹ Ale co mám dělat? Dělí nás hory a pláně nesmírného rozsahu a nemohu se s tebou setkat. Mohu jen sestoupit z trůnu a postavit se stranou.¹² Postil jsem se a omyl. Nařídil jsem svému pobočníkovi Liou Čung-luovi, aby pro tebe připravil doprovod a vůz.¹³ Neboj se tisíce li. Snažně tě prosím, pohni svými svatými kroky. Nemysli na rozlohu písečné pouště. Slituj se nad lidem v nynějším stavu věcí, anebo se slituj nade mnou a sděl mi prostředky, jak uchovat život. Budu ti sloužit sám. Doufám, že mi zanecháš aspoň drobet své moudrosti. Řekni mi jen jediné slovo a budu šťasten. V tomto dopise jsem stručně vyjádřil své myšlenky a doufám, že jim porozumíš. Doufám také, že ty, jenž jsi pronikl k zásadám velkého tao, cítíš se vším, co je správné, a nebudeš se vzpírat přání lidu.

Dáno prvního dne pátého měsíce (15. května) 1219.

Odpověď Čchang-čchuna Čingischánovi

Čchiou Čchu-ťi z okresu Čchi-sia, oddaný tao, obdržel nedávno zdaleka nejvyšší výnos. Musím podotknout, že všichni lidé u mořského pobřeží jsou bez nadání.¹⁴ Přiznávám, že ve světských věcech jsem tupý a nepodařilo se mi prozkoumat tao, ač jsem se všemožně snažil. Zestárl jsem a dosud jsem nezemřel. Má pověst se rozšířila po všech říších; ale co do svatosti nejsem lepší než obyčejní lidé, a když pohlédnu do sebe, hluboce se za sebe stydím. Kdo zná mé skryté myšlenky? Dříve jsem obdržel několik pozvání z jižního hlavního města¹⁵ i od Sungů a nešel jsem. Nyní však, při prvním zavolání Dračího dvora, jsem připraven. Proč? Slyšel jsem, že císař byl Nebem obdařen takovou statečností a moudrostí, jaká nebyla vídána v dávných dobách ani za našich dnů. Majestátní lesk provází spravedlnost. Čínský lid stejně jako barbaři uznali císařovu svrchovanost. Zprvu jsem byl nerozhodný, zda se mám skrýt v horách nebo uprchnout na ostrov do moře, ale neodvážil jsem se rozkazu vzepřít. Rozhodl jsem se vzdorovat mrazu a sněhu, abych byl jednou uveden před císaře. Nejprve jsem slyšel, že vůz Vašeho Veličenstva není dále než severně od Chuan-čou a Fu-čou.¹⁶ Když jsem však dorazil do Jenu, dozvěděl jsem se, že odjel daleko pryč, nevědělo se, kolik tisíc li. Bouře a prach bez ustání zatemňují nebesa. Jsem starý a slabý a bojím se, že nevydržím útrapy tak dlouhé cesty a že snad k Vašemu Veličenstvu ani nedorazím; a i kdybych dorazil, nebyl bych k ničemu. Veřejné a válečné záležitosti nejsou v mé moci. Nauka tao učí krotit vášně; ale to je velmi nesnadný úkol. S ohledem na tyto důvody jsem se poradil s Liou Čung-luem a požádal ho, abych směl vyčkat v Jenu nebo v Te-singu¹⁷ návratu Vašeho Veličenstva. On však nesouhlasil, a tak jsem se sám rozhodl předložit svou věc císaři. Toužím vyhovět přání Vašeho Veličenstva a vzdorovat mrazu a sněhu, proto žádám o rozhodnutí, zda mám vyrazit nebo čekat. Byli jsme čtyři, kdo jsme byli zároveň vysvěceni na mnichy. Tři dosáhli svatosti. Jen já mám nezaslouženě pověst svatého muže. Můj vzhled je vyprahlý, mé tělo slabé. Čekám na rozkaz Vašeho Veličenstva.

Psáno ve třetím měsíci (v dubnu) 1220.

Předmluva vydavatele Sun Siho

Čchang-čchun byl člověk vysoké dokonalosti. Když jsem dosáhl mužného věku (mnoho jsem o něm slyšel, ale) domníval jsem se, že tento ctihodný muž se už dávno vznesl k nebi a po své proměně žije ve společnosti oblaků ve vysokých sférách vesmíru, a litoval jsem, že jsem ho nespatřil. V zimě roku 1219 se však náhle rozšířila zpráva, že mistr,¹⁸ žijící u moře (v Šan-tungu), byl (Čingischánem) pozván, aby se vydal na cestu. Příštího roku na jaře (1220) skutečně dorazil do Jen-ťingu (Pekingu) a ubytoval se v klášteře Jü-sü-kuan. Tehdy jsem měl to zadostiučinění, že jsem ho viděl osobně. Když seděl, byl nehybný jako mrtvé tělo; když stál, podobal se stromu; jeho pohyby byly jako hrom a kráčel jako vítr.¹⁹ Z jeho rozmluvy jsem poznal, že je to člověk, který mnoho viděl a slyšel. Nebylo knihy, kterou by nečetl. Den ode dne jsem k němu cítil rostoucí úctu. Počet lidí, které přitahovala jeho sláva a kteří žádali o milost stát se jeho žáky, den ode dne rostl. Když (Čingischánův) posel přijel podruhé, mistr se vydal na západ. Při odjezdu se ho žáci ptali, kdy se vrátí. Řekl: „Po třech letech.“ To se stalo v prvním měsíci roku 1221, a vskutku, v prvním měsíci roku 1224 se mistr vrátil ze západu právě po třech letech nepřítomnosti, jak předpověděl. Mistr na své cestě na západ urazil více než 20 000 li. Viděl místa, která nejsou zanesena na našich mapách a která nesvlažuje déšť ani rosa. Ačkoli byl všude přijímán s velkými poctami, cesta pro něj byla velmi namáhavá. Přesto byl vždy veselý, rád rozmlouval a psal verše. Miloval přírodu v jejích rozmanitých podobách. Na každém místě, kde se zastavil, navštívil vše, co bylo pozoruhodné. Pokud jde o jeho názory na život a smrt, považoval je za teplo a chlad, ale myšlenky na ně nemátly jeho mysl. Mohl by se těšit z takových dokonalostí, kdyby nebyl proniknut tao (pravou naukou)?

Psáno roku 1228, druhého dne sedmého měsíce.

Vysvětlivky