Staré texty

Knihovna · Cesta mistra Čchang-čchuna na západ

II. Ze Šan-tungu přes Mongolsko (1220 – srpen 1221)

[Čínský text Si-jou-ťi začíná krátkým životopisem Čchang-čchuna, jak byl uveden výše. Poté se zmiňuje o několika pozváních, která mistr obdržel od dvorů Ťinů a Sungů a která odmítl.]

Pozvání a cesta do Pekingu

V roce 1220 vyslal císař Čcheng-ťi-s’ (Čingischán) svého pobočníka Liou Čung-lua s doprovodem dvaceti Mongolů k Čchang-čchunovi, který tehdy pobýval v Šan-tungu. Liou Čung-lu mu předal císařovo pozvání a zlatou tabulku, na níž byl napsán rozkaz, aby se s mistrem zacházelo tak, jak bývá zacházeno se samotným císařem.1 Čung-lu oznámil, že v pátém měsíci (květen–červen) roku 1219 obdržel od císaře rozkaz mistra vyhledat. Císař byl toho času v ordu Najmanů.2 Čchang-čchun souhlasil, že s Čung-luem půjde, a vybral si devatenáct svých žáků, aby ho doprovázeli. Na počátku roku 1220 (v únoru) vyrazili na sever a koncem druhého měsíce (počátkem dubna) dorazili do Jenu (Pekingu), kde byl mistr přijat s velkými poctami.

V Jenu se mistr dozvěděl, že Čingischán odtáhl na západ, a obával se, že mu jeho pokročilý věk nedovolí snést útrapy dlouhé cesty. Přál si vyčkat Čingischánova návratu, aby mu byl představen, a bylo rozhodnuto požádat císaře o svolení. Byla tu ještě jiná věc, která Čchang-čchuna znepokojovala. Čung-lu na rozkaz svého panovníka shromáždil množství dívek, které měly být odvezeny do císařova harému. Mistr řekl: „Proto, že z království Čchi byly do království Lu poslány herečky, opustil Konfucius Lu (které bylo jeho vlastí). Ač jsem jen divoch z hor,3 jak bych mohl cestovat ve společnosti dívek?“ Aby tyto otázky předložil císaři, vypravil Čung-lu kurýra se zprávou a mistr také poslal císaři list.

Patnáctého dne čtvrtého měsíce (18. května) 1220 opustil mistr se svými žáky a s panem Liou Jen (Peking) a cestoval na sever. Cesta vedla přes Ťü-jung.4 Jedné noci jsme u severního východu (z průsmyku) potkali tlupu lupičů; ale ti se poklonili a řekli: „Mistrovi neublížíme.“

V pátém měsíci (červnu) jsme dorazili do Te-singu5 a strávili tam léto v chrámu Lung-jang-kuan.

Na počátku zimy (1220) přijel A-li-sien, vyslaný knížetem O-čchenem,6 a brzy po něm další posel. Zvali mistra, aby knížete navštívil cestou k císaři. Mistr přisvědčil pokývnutím hlavy. Téhož měsíce se vrátil kurýr vyslaný k Čingischánovi a přinesl mistrovi císařův dopis, v němž byl mistr znovu zván co nejlichotivějšími slovy. Také Čung-lu obdržel dopis s císařským rozkazem, aby o mudrce co nejlépe pečoval. Mistr se pak poradil s Čung-luem a řekl: „Nyní začíná zima, cesta pouští je studená a dlouhá; naši druhové ještě nenakoupili vše, co je na tak dlouhou cestu třeba. Nebylo by lepší přezimovat v Lung-jang-kuanu a vyrazit na jaře?“ Čung-lu souhlasil, a tak tam přezimovali.

Odjezd na sever (únor 1221)

Osmého dne prvního měsíce (1. února) 1221 jsme se opět vydali na cestu. Byl krásný den; mistrovi přátelé přinesli dary, stáli před jeho koněm, ronili slzy a ptali se ho: „Mistře, podnikáš dalekou cestu mnoha desítek tisíc li; kdy budeme mít to štěstí, že se ti opět pokloníme?“ Mistr odpověděl: „Budete-li silní ve víře, setkám se s vámi znovu.“ Když přátelé naléhali, řekl vyhýbavě: „Naše setrvání ani naše cestování nezávisí na naší vůli.“ Přátelé však neustávali a chtěli rozhodnou odpověď. Tehdy mistr řekl: „Vrátím se za tři roky – za tři roky.“ Opakoval to dvakrát.

Desátého dne prvního měsíce (3. února 1221) jsme přenocovali v Cchuej-pching-kchou.7 Příštího dne jsme prošli průsmykem zvaným Je-chu-ling.8 Na jihu jsme viděli Tchaj-chang-ling a další hory. Horský vzduch byl lahodný. K severu byly už jen studené písčité pouště a vyprahlá tráva. Zde končí dech čínské přírody.9 Viděli jsme bojiště pokryté vybělenými lidskými kostmi.10

Cestou dále na sever jsme prošli Fu-čou11 a patnáctého dne (8. února) jsme, postupujíce severovýchodním směrem, dorazili k slanému jezeru zvanému Kaj-li-po. Zde jsme viděli první osady – asi dvacet domů. Na jih bylo slané jezero s mnoha zákruty, které se táhlo k severovýchodu. Odtud (na sever) se už nesetkáme s žádnou řekou, vodu lze získat jen ze studní vykopaných v písku. Ani na několik tisíc li dále na sever nejsou žádné významnější hory. Po pěti dnech jízdy na koni jsme přešli hraniční linii zvanou Ming-čchang.12

Za šest nebo sedm dní jsme dorazili k velké písečné poušti, Ta Ša-tcho.13 V nížinách rostou zakrslé jilmy. Některé mají značný obvod, ale odtud na severovýchod na více než deset tisíc (!) li není vidět jediný strom.

Písečnou poušť jsme opustili prvního dne třetího měsíce (25. března 1221) a dorazili na místo zvané Jü-er-li,14 kde jsme začali nacházet osady. Lidé se tu většinou živí zemědělstvím a rybolovem. Byl právě svátek čching-ming (patnáct dní po jarní rovnodennosti), ale po jaru nebylo ani stopy a led dosud neroztál.

Pátého dne třetího měsíce (29. března) jsme se opět vydali na cestu a jeli severovýchodním směrem. Všude kolem jsme viděli obydlí sestávající z černých vozů a bílých stanů.15 Zdejší lidé jsou kočovníci a mění svá sídla podle toho, kde je voda a pastva. Nebylo vidět jediný strom, potkávali jsme jen žlutá mračna (prachu) a zetlelou trávu.

Konečně, po více než dvaceti dnech beze změny směru, jsme dorazili k písčité řece, která teče na severozápad a vlévá se do řeky Lu-ťü.16 Písčitou řeku jsme přebrodili, voda sahala koním ke spěnkám. Břehy byly porostlé vrbami. Po třech dnech cesty severním směrem jsme vstoupili do Malé Ša-tcho.

U knížete Otčigina (duben–květen 1221)

Prvního dne čtvrtého měsíce (23. dubna) 1221 jsme dorazili k táboru knížete O-čchena. V té době led teprve začínal tát a na zemi se objevovala první zeleň. Právě se slavila svatba a mnoho mongolských náčelníků přijelo s kobylím mlékem. Viděli jsme několik tisíc černých vozů a plstěných stanů stojících v dlouhých řadách. Sedmého dne (29. dubna) byl mistr představen knížeti, který se ho ptal na prostředky k prodloužení života. Protože by se nehodilo, aby kníže slyšel mistrovo učení dříve než sám císař, bylo dohodnuto, že mistr knížete navštíví znovu při návratu. Sedmnáctého dne nařídil kníže vydat sto koní a volů, aby mistra vypravil na cestu, a my jsme opět vyrazili (9. května).

Cesta vedla severozápadním směrem. Dvaadvacátého dne čtvrtého měsíce (14. května) jsme dorazili k řece Lu-ťü (Kerulenu), která zde tvoří jezero o obvodu několika set li. Když vítr zvedne vlny, vyhazuje na břeh velké ryby a Mongolové je snadno chytají.17

Pak jsme postupovali po jižním břehu řeky (Kerulenu). Všude jsme nacházeli hojnost divoké cibule.

Prvního dne pátého měsíce (23. května) v poledne došlo k zatmění slunce, když jsme byli na jižním břehu řeky. Nastala taková tma, že bylo vidět hvězdy, ale brzy se opět rozjasnilo.18

V této zemi je ráno chladno, ale večer teplo. Viděli jsme hojnost žlutých květů (lilijek). Řeka teče k severovýchodu. Na obou březích je mnoho vysokých vrb, z nichž Mongolové dělají své stany.

Po šestnácti dnech cesty (proti proudu Kerulenu po jeho jižním břehu) jsme dorazili na místo, kde řeka mění směr a zatáčí kolem kopců na severozápad. O jejích pramenech jsme se nemohli nic dozvědět.19 Dále na jihozápad jsme dorazili k poštovní cestě vedoucí do Jü-er-li. Zdejší Mongolové měli z mistra velkou radost. Přinesli mu proso a řekli, že na něj čekali celý rok. Mistr jim daroval jujuby. Toto ovoce nikdy předtím neviděli.

Odtud jsme cestovali deset dní. V době letního slunovratu měřil stín (gnómonu) tři stopy šest nebo sedm palců.20

Zde jsme spatřili vrcholky vysokých hor; země, kterou jsme procházeli na západ, byla veskrze hornatá nebo kopcovitá.

O Mongolech

Obyvatelstvo bylo početné, všichni žili v černých vozech a bílých stanech. Lidé se zabývají chovem dobytka a lovem. Oblékají se do kožešin a kůží a živí se mlékem a masem.

Muži a neprovdané mladé ženy si splétají vlasy tak, že jim visí přes uši. Vdané ženy si nasazují na hlavu věc ze stromové kůry, dvě stopy vysokou, kterou někdy potahují vlněnou látkou, nebo, jak činí bohaté, červeným hedvábím. Tato čapka je opatřena dlouhým ocasem, jemuž říkají gu-gu a který připomíná husu nebo kachnu. Stále se bojí, aby do této čapky někdo nechtěně nevrazil. Proto při vstupu do stanu chodí pozpátku a sklánějí hlavu.21

Tito lidé (Mongolové) nemají písmo.22 Své záležitosti vyřizují ústní dohodou, a když uzavírají smlouvy, vyřezávají do dřeva určité značky. Nikdy nejsou neposlušní rozkazů a nikdy neporuší slovo. Zachovali si obyčeje dávných věků.

Přes Changaj k ordu císařovny (červen–červenec 1221)

Dále, po čtyřech zastávkách, jsme na severozápadě přebrodili řeku, za níž se rozkládala pláň s bujnou trávou a hojností vody. Pláň byla obklopena horami s malebnými údolími. Na východě i na západě (od řeky?) jsme viděli trosky starobylého města. Bylo možno rozeznat půdorys ulic. Podle podání toto město postavili Kitani. Skutečně jsme našli na zemi dlaždici s kitanskými písmeny. Bylo to patrně město založené těmi kitanskými bojovníky, kteří se vystěhovali, nechtějíce se podrobit nové dynastii.23

Bylo nám také řečeno, že město Sün-s’-kan (Samarkand) leží více než 10 000 li na jihozápad, že bylo vystavěno na nejlepším místě v zemi Chuej-che (muslimů) a že bylo hlavním městem kitanské dynastie, jejíchž sedm císařů tam vládlo.24

Třináctého dne šestého měsíce (3. července) 1221 jsme přešli horu zvanou Čchang-sung-ling (hora vysokých borovic) a zastavili se na druhé straně. Bylo tam mnoho borovic a stromů kuaj. Rostou tak vysoko, že dosahují mraků, a tak hustě, že jimi nepronikne sluneční paprsek. Převládají v údolích na severním svahu hory; na jižním svahu jich je málo.25

Čtrnáctého dne (4. července) jsme přešli horu, přebrodili mělkou řeku a přenocovali na pláni. Byla strašná zima a druhého dne ráno jsme našli na vodě tenkou vrstvu ledu. Domorodci říkali, že v této zemi obyčejně začíná sněžit v pátém nebo šestém měsíci a že naštěstí letos není tak chladno jako jiná léta; proto mistr přejmenoval horu na Ta-chan-ling (hora velkého chladu). Déšť je tu vždy provázen kroupami.26

Odtud jsme šli více než sto li na jihozápad hornatou krajinou po klikaté cestě. Byla tam kamenitá řeka, více než padesát li dlouhá, jejíž břehy byly asi sto stop vysoké. Voda v řece byla čistá a studená a zurčela jako zvučný nefrit. Na strmém břehu jsme viděli velký druh cibule, tři nebo čtyři stopy vysoký. V údolích rostly nádherné borovice, přes sto stop vysoké. Hory se táhly k západu v souvislém řetězu, všechny porostlé vysokými borovicemi. Putovali jsme těmito horami pět nebo šest dní, cesta se vinula kolem vrcholků. Byla to velkolepá scenérie, skalní svahy pokryté ušlechtilými lesy a v hloubce pod nimi klouzající řeka. Na rovných místech rostly borovice a břízy pospolu. Pak jsme vystoupili na vysokou horu, která připomínala velkou duhu a shlížela do propasti několik tisíc stop hluboké. Bylo strašné hledět dolů na jezero v hlubině.27

Osmadvacátého dne šestého měsíce (18. července) jsme se zastavili východně od ordu císařovny.28 Čung-lu (pobočník) poslal rychlého posla, aby oznámil náš příjezd, a císařovna ihned poslala mistrovi pozvání. Přebrodili jsme mělkou řeku tekoucí na severovýchod, jejíž voda sahala jen k nápravě vozu, a vstoupili do tábora. Na jižním břehu řeky stálo více než tisíc vozů a stanů.

Čínská princezna a princezna ze Sia29 obě poslaly dary v prosu a stříbře. Na tomto místě stálo osmdesát ťinů mouky padesát liangů;30 mouku totiž dovážejí západní barbaři na velbloudech zpoza Jin-šanu,31 ze vzdálenosti přes 2000 li. Ačkoli bylo horké období, neměli jsme ve stanech mouchy. Wu-li-do (v mongolštině) znamená česky „pohyblivý palác“.32 Vozy a stany měly vesměs nádherný vzhled, jaký dávní šan-jüové neznali.

K Čen-chajově osadě (červenec–srpen 1221)

Devátého dne sedmého měsíce (29. července) 1221 jsme opustili ordu a cestovali pět nebo šest dní jihozápadním směrem. Několikrát jsme viděli sníh na vrcholcích hor a na jejich úpatí jsme často potkávali mohyly. Na vrcholu jedné z hor jsme našli stopy obětí přinesených duchům (hor). Po dvou nebo třech dnech jsme přešli horu, která se zvedá v podobě špičatého vrcholu. Byla porostlá borovicemi a stromy kuaj. Na západ bylo jezero. Prošli jsme rozlehlým průsmykem k jihu a našli řeku tekoucí na západ.33 Na severní straně jsme viděli velkou rozmanitost stromů a na více než dvacet li jsme nacházeli na cestě hojnost pažitky a vonné trávy. Na sever ležely trosky starobylého města Che-la-siao.34

Postupujíce na jihozápad, prošli jsme asi dvacet li písečnou pouští, kde bylo málo vody a trávy. Tam jsme viděli první Chuej-che (muslimy),35 kteří zavlažovali svá pole pomocí náhonů. Po pěti či šesti dnech cesty jsme dorazili k hoře, a když jsme přešli na její jižní stranu, odpočinuli jsme v mongolském táboře (stanici) a přenocovali ve stanu. Za úsvitu jsme opět vyrazili a cestovali podél Nan-šanu (jižních hor), na nichž jsme viděli sníh.36 [Mistr složil báseň líčící cestu z Fu-čou až k těmto horám.] Na stanici nám bylo řečeno, že na sever od těchto zasněžených hor leží Tchien Čen-chaj ba-la-cho-sun. Ba-la-cho-sun (balgasun) znamená totéž co čínské „město“. Jsou tam sýpky obilí; proto se město nazývá také cchang-tchou (hlava sýpek).37

Pětadvacátého dne sedmého měsíce (14. srpna) přišla v průvodu mistra navštívit řada Číňanů, řemeslníků a dělníků, kteří tam žili. Všichni byli u vytržení; vítali ho výkřiky radosti, klaněli se mu a doprovázeli ho s pestrými slunečníky a vonnými květinami. Byly tam také dvě konkubíny ťinského císaře Čang-cunga38 a matka jedné čínské princezny, které mistra vítaly s výkřiky a slzami. Ta druhá řekla: „Dlouho jsem slyšela o tvé pověsti a tvých ctnostech a vždy jsem se rmoutila, že jsem tě nespatřila; a nyní jsem tě nečekaně potkala v této zemi.“

Příštího dne přijel Čen-chaj ze severní strany hory A-pu-chan.39 Čchang-čchun mu řekl, že je velmi překvapen, že lidé, jimž Čen-chaj vládne, provozují zemědělství, neboť v poušti je to vzácnost. Zeptal se také na Čen-chajův názor, zda by neměl zůstat zde a vyčkat císařova návratu. Čen-chaj prohlásil, že nedávno obdržel od Čingischána rozkaz, aby mistra, až do této země dorazí, co nejrychleji vypravil dále, a že by nesl odpovědnost, kdyby se tu mistr jakkoli dlouho zdržel. Projevil úmysl jet s mistrem sám, takže ten nemohl nic namítat, a rozhodl se pokračovat v cestě. Čen-chaj dále poznamenal, že v krajích, jimiž budou nyní procházet, jsou strmé hory a velké bažiny, kterými vozy neprojedou. Navrhl cestovat na koních a omezit počet družiny i vozů. Mistr souhlasil a zanechal zde devět svých žáků. Byl pro ně postaven klášter, na jehož stavbě pomáhali všichni – bohatí penězi a dělníci prací; takže za necelý měsíc byla budova hotova. Byla nazvána Čchi-sia-kuan (Čchi-sia bylo jméno Čchang-čchunova rodiště).

Vysvětlivky

Vysvětlivky

  1. Zlatá tabulka (pchaj-c’, mongolsky gerege, později známá jako pajza) – kovová destička s nápisem, kterou mongolští chánové udělovali svým vyslancům jako průkaz plné moci; držitel měl nárok na koně, potraviny a doprovod na poštovních stanicích. ↩

  2. Ordo (mongolsky „tábor, dvůr“, v čínské transkripci wu-li-do) – sídlo chána; odtud ruské „orda“ a české „horda“. Najmani – turkický kmen u pramenů Irtyše a po obou stranách Altaje, který Čingischán podrobil roku 1204; v jejich ordu se roku 1219 chystal na západní tažení. ↩

  3. „Divoch z hor“ (šan-je-žen) – skromné označení, kterým mistr mluví o sobě po celý cestopis. Konfuciova epizoda: vládce státu Lu přijal od sousedního Čchi dar v podobě zpěvaček a tanečnic a zanedbal vládu, načež Konfucius znechucen odešel. ↩

  4. Ťü-jung-kuan – proslulý průsmyk s branou Velké zdi severozápadně od Pekingu, mezi dnešním Nan-kchou a Pa-ta-lingem (Badaling). ↩

  5. Te-sing – dnešní Pao-an/Čuo-lu v provincii Che-pej, severozápadně od Pekingu. ↩

  6. O-čchen = Temüge Otčigin (Odčigin), nejmladší bratr Čingischána („Otčigin“ – strážce ohniště, tj. dědic rodového sídla). Zatímco Čingischán válčil na západě, spravoval mongolskou říši; jeho sídlo bylo v severovýchodním koutě Mongolska u jezera Bujr. A-li-sien (Alichen, Ali-sien) – jeho posel, později Čingischánův „císařský vyslanec“; doprovázel mistra i na zpáteční cestě. ↩

  7. Cchuej-pching-kchou – průsmyk asi 30 li západně od Kalganu (Čang-ťia-kchou). ↩

  8. Je-chu-ling („hřeben divokých lišek“) – horský hřeben a průsmyk severozápadně od Kalganu, jímž se stoupá z čínské nížiny na mongolskou náhorní plošinu. ↩

  9. Změna klimatu a vegetace při výstupu na mongolskou plošinu je skutečně náhlá; stejně to o 650 let později popsali evropští cestovatelé (Prževalskij, Bushell). ↩

  10. Bojiště u Je-chu-lingu, kde Čingischán roku 1211 rozdrtil hlavní armádu Ťinů – rozhodující bitva mongolského vpádu do severní Číny. Mistr tu složil slib, který splnil po návratu (viz kapitola V). ↩

  11. Fu-čou – pohraniční pevnost Ťinů v „zemi trav“ severně od Velké zdi, dnes trosky u Čang-peje (Chara-balgasun), asi 50 km od Kalganu. Mistr ji v jedné básni nazývá „malý Jen“ (malý Peking). ↩

  12. Val Ming-čchang – pohraniční hliněný val v jižním Mongolsku, vybudovaný ťinským císařem Madagem v letech vlády Ming-čchang (1190–1196), po nichž má jméno; dnes známý jako „Čingisův val“. ↩

  13. Ša-tcho („písečné pahorky“) – čínské označení písčitých částí Gobi; zde písečné duny jihovýchodního Vnitřního Mongolska (dnešní poušť Chun-šan-ta-kche, pinyin Hunshandake). Gobi se čínsky říká Ša-mo („písečná poušť“) nebo Chan-chaj („moře pouště“). ↩

  14. Jü-er-li („rybí jezero“) – jezero Dal-nur (Dalai Nor) v jihovýchodním Mongolsku, dnes Ta-li-nuo-er (pinyin Dalinuoer) v Chešigtenském praporu Vnitřního Mongolska; bohaté na ryby, později u něj stálo mongolské město Jing-čchang. Na tomto místě se křížily poštovní cesty: cesta do Karakorumu vedla na západ, mistr však zamířil na severovýchod k Otčiginovi. ↩

  15. Míněny velké vozy s plstěnými jurtami na korbě („stany na kolech“), které popisují také Marco Polo, Rubruk a Ibn Battúta; tento způsob přepravy jurt v Mongolsku dávno zanikl. ↩

  16. Lu-ťü – staročínský název řeky Kerulen (Cherlen) v severovýchodním Mongolsku. „Písčitá řeka“ byla patrně Chalcha-gol (Chalchín-gol). ↩

  17. Kerulen se vlévá do velkého jezera Chulun (Dalai-nur, dnes Chulun-nur ve Vnitřním Mongolsku); s jezerem Bujr je spojeno řekou Oršun. Obě jezera jsou proslulá hojností ryb. ↩

  18. Tento údaj dává celému cestopisu punc hodnověrnosti: astronomický výpočet (A. Wylie) potvrdil, že 23. května 1221 (juliánského) skutečně došlo k zatmění slunce, které bylo na horním Kerulenu úplné. Zatmění je zaznamenáno i v čínských astronomických análech; mistr o něm později rozmlouvá s astronomem v Samarkandu. ↩

  19. Kerulen pramení v pohoří Chentej, teče nejprve k jihu a ve středním Mongolsku se ohybem stáčí k východu; dolním tokem pak míří k severovýchodu do jezera Chulun-nur. Údaj o toku k severovýchodu tedy odpovídá dolní části řeky. ↩

  20. Z délky stínu osmistopého gnómonu za slunovratu vypočítal Wylie polohu výpravy: zeměpisná šířka 47°21', tedy jižně od jižního ohbí řeky Tola, přibližně na 107° v. d. ↩

  21. Proslulá čelenka vdaných mongolských žen, mongolsky bogtag (boghta); popisují ji Carpini („na hlavě mají cosi okrouhlého z proutí nebo kůry, na loket dlouhé“), Rubruk (bocca) i perští autoři (bogtak). Dnes se v Mongolsku nenosí. ↩

  22. Platí to o prostých Mongolech, s nimiž se cestovatelé setkávali. Pro svou kancelář však Čingischán převzal ujgurské písmo už kolem roku 1204 (zavedl je ujgurský písař Tatatunga); z něj vzniklo klasické mongolské písmo. ↩

  23. Kitani (Liao) vládli v 10.–12. století severní Číně a Mongolsku; jejich trosky opevnění a měst se najdou na řekách Tola, Kerulen i v Mandžusku. „Nová dynastie“ = Ťinové (Nü-čenové), kteří říši Liao roku 1125 vyvrátili; část Kitanů pod vedením Jelü Ta-š’a odešla na západ a založila říši Kara-Kitanů (Si-Liao). Kde přesně mistr přešel řeku (Tola? Charucha? Orchon?), se nepodařilo zjistit; nejspíše šlo o povodí Orchonu, poblíž pozdějšího Karakorumu. ↩

  24. Nepřesné: hlavním městem Kara-Kitanů byl Balasagun na řece Ču (Kyrgyzstán); Samarkand byl jen jejich vazalským městem. Kara-Kitanům skutečně vládlo několik gürchánů, než jejich říši roku 1211 uchvátil najmanský princ Küčlük a roku 1218 zničili Mongolové. ↩

  25. Lesy jen na severních svazích – typický jev pro hory Mongolska i Ťan-šanu, potvrzený všemi pozdějšími cestovateli. Strom kuaj – podle slovníků jehličnan příbuzný jalovci; zde nejspíš modřín. ↩

  26. Srov. Carpini o mongolském podnebí: „v létě náhle velké horko a náhle nejvyšší mráz… často padají obrovské kroupy.“ ↩

  27. Výprava přecházela pohoří Changaj, rozvodí mezi Selengou a jezerní kotlinou západního Mongolska; místa se ztotožňují jen dohadem (ruský badatel Potanin: „hora vysokých borovic“ = Öndör-šana, „kamenitá řeka“ = Čilotu, jezero v hlubině = Cagán-núr). ↩

  28. Čingischán měl podle Jüan-š’ čtyři orda, v každém sídlila jedna z jeho hlavních manželek s konkubínami. Tento tábor ležel patrně na řece Ider, jednom z pramenů Selengy (Potanin). ↩

  29. Princezny z dobytých dvorů Ťinů a Tangutů (Si-sia), které si Čingischán vzal za manželky; ťinskou princeznu Rašíd ad-Dín nazývá Gül-džü (Gundžu). ↩

  30. Ťin – čínská libra (asi 0,6 kg); liang – unce stříbra (asi 37 g). Mouka byla tedy nesmírně drahá. ↩

  31. Jin-šan – v tomto cestopise zpravidla míněn Ťan-šan („Nebeské hory“), mohutné pohoří na dnešní čínsko-kazašsko-kyrgyzské hranici. Mouku tedy dovážely muslimské karavany z oáz Východního Turkestánu. ↩

  32. Čínsky sing-kung, „pohyblivý (cestovní) palác“ – správný výklad slova ordo; Carpini: „tak se u Tatarů nazývají sídla císaře a knížat.“ ↩

  33. Podle Potanina špičatý vrchol = Otgon-tenger, nejvyšší (zasněžená) hora Changaje; řeka tekoucí na západ = řeka Ulijasutaj. Výprava tedy vystoupila z Changaje u dnešního Ulijasutaje. ↩

  34. Che-la-siao – jméno připomíná Ulijasutaj (uliassu = topol); město tohoto jména vzniklo ovšem až v 18. století, řeka byla tak zvána patrně dávno. ↩

  35. Chuej-che (Chuej-chu) – v době Tchangů označení Ujgurů; v mongolské době čínští autoři tímto slovem označují muslimy obecně. Bretschneider překládá „Mohammedans“. ↩

  36. Tyto „jižní hory“ mohou být jen výběžky Mongolského Altaje. ↩

  37. Čen-chaj (Činkaj, Čchinkchaj, asi 1169–1252) – vysoký Čingischánův důstojník, podle Rašída ad-Dína Ujgur (Kereit?), později kancléř za Ögedeje a Güjüka; Carpini s ním jednal u dvora jako s „kancléřem Chingayem“. Čingischán založil na jeho jméno vojenskou zemědělskou kolonii („Činkajův balgasun“, čínsky Tchien Čen-chaj, „pole Čen-chaje“) s 300 rodinami tkalců zlatého brokátu ze západní Asie a 300 rodinami soukeníků z Kchaj-fengu. Poloha se hledá v západním Mongolsku mezi Changajem a Altajem, nejspíš v povodí řeky Dzavchan. ↩

  38. Čang-cung – ťinský císař (1189–1208); jeho konkubíny padly do rukou Mongolů po dobytí Pekingu (1215). ↩

  39. A-pu-chan (A-lu-chuan) – hora v Čen-chajově životopise; podle údaje na zpáteční cestě ležela asi 1000 li jihovýchodně od horního Jeniseje. ↩