Staré texty

Knihovna · Cesta mistra Čchang-čchuna na západ

III. Přes Altaj a Ťan-šan do Samarkandu (srpen–prosinec 1221)

Přechod Altaje

Osmého dne osmého měsíce (26. srpna) 1221 se mistr znovu vydal na cestu a vzal s sebou deset žáků. Karavana měla jen dva vozy a doprovázelo ji více než dvacet Mongolů ze stanice. Pan Liou a Čen-chaj měli s sebou také sto jezdců. Cesta vedla na západ v blízkosti vysokých hor. Jeden z Čen-chajových sluhů vyprávěl, že tyto hory mají zlou pověst kvůli skřítkům a že ho jednou skřítek zatahal za vlasy. Čen-chaj dále vyprávěl, že se také chánovi Najmanů,1 který touto zemí procházel, jednou stalo, že ho skřítek očaroval a on mu musel přinést oběť. Mistr k těmto historkám nic nepoznamenal.

Když jsme asi tři dny cestovali na jihozápad, obrátili jsme se na jihovýchod, přešli velkou horu, prošli rozlehlým průsmykem a patnáctého dne osmého měsíce (2. září) jsme byli na severovýchodní straně pohoří Ťin-šan (Altaje).2 Zde jsme se na nějaký čas zastavili a pak šli na jih. Tyto hory jsou velmi vysoké a rozlehlé, s hlubokými soutěskami a dlouhými svahy. Není tu cesta pro vozy. Cestu přes tyto hory naplánoval a vybudoval třetí princ3 v době, kdy vojsko táhlo na západ. Sto jezdců (kteří tvořili doprovod) dostalo rozkaz při obtížných výstupech táhnout naše vozy na lanech a při sestupech brzdit kola. V rozmezí asi tří stanic (třídenní cesty) jsme postupně přešli tři horské hřebeny a dorazili na jižní stranu hor (nyní jsme měli Ťin-šan za sebou), kde jsme se zastavili u řeky, na místě bohatém na vodu a trávu.4 Zde byly postaveny stany a několik dní jsme čekali na voly a koně. [Mistr při tomto odpočinku složil tři básně oslavující scenérii Ťin-šanu.]

Pole bílých kostí

Po přechodu řeky jsme postupovali na jih a přešli nízkou horu s kameny různých barev. Na svazích této hory nebylo stromu ani trávy. Asi po sedmdesáti li jsme viděli dva červené pahorky; a o třicet li dále jsme se zastavili u studny sladké vody uprostřed slané pouště, kde jsme si z této vody připravili jídlo. Tráva kolem studny byla silně udupaná ovcemi a koňmi.

Čung-lu se pak radil s Čen-chajem o naší cestě. Řekl: „Dostali jsme se nyní k nejobtížnějšímu úseku cesty; jaké je tvé mínění?“ Čen-chaj odpověděl: „Znám tato místa dobře už dlouho,“ a obraceje se k mistrovi, řekl: „Před námi je po-ku-tchien (pole bílých kostí). Je celé hustě poseto černými kameny. Musíme urazit více než 200 li, abychom dorazili k severnímu okraji Ša-tcho (písečné pouště), kde najdeme hojnost vody a trávy; pak musíme přejít velkou Ša-tcho, širokou asi sto li (od severu k jihu). Tato poušť se táhne na západ i na východ, nedovedu říci přesně kolik tisíc li. Na druhé (jižní) straně pouště je město Chuej-che (muslimů). Teprve tam opět najdeme vodu a trávu.“ Mistr se zeptal: „Co myslíš tím ‚polem bílých kostí‘?“ Čen-chaj odpověděl: „To je staré bojiště – pole smrti. Kdysi tam vyčerpáním zahynulo celé vojsko; nikdo neunikl. Nedávno bylo na témže místě zničeno vojsko Najmanů.5 Kdo přechází poušť ve dne a za jasného počasí (tj. vystaven slunci), zahyne únavou, a jeho kůň také. Jen když se vyrazí večer a cestuje celou noc, je možné dosáhnout vody a trávy příštího dne do poledne.“

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili odpoledne. Cestou jsme viděli více než sto velkých písečných pahorků, které jako by pluly jako velké lodě uprostřed vln. Příštího dne mezi osmou a desátou hodinou ranní jsme dorazili k městu. Cestování v noci nás neunavilo, jen jsme se báli, že nás ve tmě očarují skřítci. Na ochranu proti kouzlům jsme koním potřeli hlavy krví. Když mistr viděl toto počínání, usmál se a řekl: „Skřítci prchají, když potkají dobrého člověka; tak je to psáno v knihách. Nesluší se taoistovi chovat takové myšlenky.“

Při západu slunce jsme opět vyrazili, nechali na cestě všechny vyčerpané voly a zapřáhli do každého vozu šest koní; od té doby jsme voly už nepoužívali.6

Když jsme byli ještě na severním okraji velké pouště, pozorovali jsme na jižním obzoru cosi jako stříbřité ranní svítání. Ptali jsme se svých druhů, ale nikdo nevěděl, co to je. Tehdy mistr řekl: „To musí být pohoří Jin-šan.“ Příštího dne, po přechodu pouště, jsme potkali dřevorubce a zeptali se jich. Potvrdili mistrova slova. Byl to Jin-šan.7

Bišbalik a ujgurská města

Sedmadvacátého dne osmého měsíce (14. září) 1221 jsme dorazili na severní stranu Jin-šanu. Bylo tam malé město (město Chuej-che, o němž mluvil Čen-chaj). Chuej-che přišli mistra uvítat a náčelník města přinesl ovoce a perské plátno (po-s’ pu). Řekl nám, že 300 li odtud, na druhé straně Jin-šanu, je město Chuo-čou;8 že je tam velmi horko a že Chuo-čou proslulo hojností vinné révy.

Příštího dne jsme postupovali na západ podél řeky a minuli dvě malá města. V této době (v polovině září) právě začínala zrát pšenice. Půda byla uměle zavlažována pramenitou vodou (přiváděnou z hor), neboť déšť je tu vzácný.

Cestou dále na západ jsme dorazili k velkému městu zvanému Pie-s’-ma.9 Wang (vládce či kníže), úředníci, lid, buddhističtí a taoističtí kněží atd. vyšli daleko z města mistrovi naproti. Ubytovali jsme se na vinici západně od města. Příbuzní wanga Chuej-che přinesli víno z hroznů,10 různé ovoce atd. Oddanost, kterou lidé k mistrovi cítili, den ode dne rostla. V jeho společnosti bylo vidět buddhisty, taoisty i konfuciány. Mistr se hodně vyptával na zemi a její zvyky. Řekli nám, že za dynastie Tchang (618–907) bylo toto město tuan-fu Pej-tchingu11 a že pohraniční města zřízená Tchangy dosud existují. Dále vyprávěli, že několik set li na východ je fu (krajské město) zvané Si-liang12 a 300 li na západ sien (okresní město) zvané Lun-tchaj.

Mistr se ptal, na jakou vzdálenost odhadují místo, kde se tehdy nacházel císař (Čingischán). Všichni se shodli na odhadu 10 000 a více li na jihozápad.

Druhého dne devátého měsíce (19. září) jsme opět vyrazili a po čtyřech dnech cesty na západ jsme se zastavili východně od města Lun-tchaj, kde nám vyšel vstříc náčelník tie-sie.13

Na jihu, na pohoří Jin-šan, jsme viděli tři rozeklané vrcholy podpírající nebesa.14 [Mistr jim věnoval dlouhou báseň.]

Když jsme minuli dvě města, dorazili jsme devátého dne devátého měsíce (26. září) k městu Chuej-che zvanému Čchang-pa-la.15 Tamní wang (vládce) byl Wej-wu-er.16 Byl to starý přítel Čen-chaje a přišel se svými příbuznými a kněžími Chuej-che daleko za město nám naproti. Po našem příjezdu nám na terase vystrojil hostinu a jeho žena nás častovala vínem. Přinesli také velmi těžké vodní melouny a sladké melouny.

Mistra navštívil buddhistický kněz a mluvil s ním prostřednictvím tlumočníka. Nutno poznamenat, že země od tohoto místa na východ patřila za dynastie Tchang k Číně. Na západ od něj nejsou ani buddhisté, ani taoisté. Chuej-che se klaní pouze západu.17

Podél Ťan-šanu k Nebeskému jezeru

Příštího dne jsme postupovali dále na západ a šli podél (severního svahu) Jin-šanu asi deset stanic. Přešli jsme také písečnou poušť, kde vítr shrnuje sypký písek do pohyblivých pahorků, připomínajících mořské vlny.18 Není tam vidět žádná vegetace; vozy se hluboko zařezávají do písku a koně se také boří. Přejít tuto písečnou poušť trvalo celý den cesty. Je to patrně část velké pouště, kterou (Čen-chaj) nazval polem bílých kostí. Na jihu ji ohraničuje pohoří Jin-šan.19

Po opuštění písečné pouště jsme cestovali pět dní a zastavili se na severní straně Jin-šanu. Příštího dne časně ráno jsme postupovali k jihu po dlouhém svahu sedmdesát nebo osmdesát li a večer jsme se zastavili k odpočinku. Vzduch byl studený; nenašli jsme vodu. Příštího dne jsme opět vyrazili, cestovali na jihozápad a po dvaceti li jsme náhle spatřili nádherné jezero o obvodu asi 200 li, ze všech stran sevřené zasněženými vrcholy, které se zrcadlily ve vodě. Mistr je nazval Nebeským jezerem.20 Sledujíce břeh, sestupovali jsme jižním směrem a po obou stranách jsme neviděli nic než kolmé srázy a rozeklané štíty. Hory byly až k vrcholům pokryty hustými lesy bříz a borovic vyšších než sto stop. Řeka se vine soutěskou asi šedesát nebo sedmdesát li s prudkým proudem, místy se řítí ve vodopádech. Druhý princ,21 který byl s císařem v době, kdy táhl na západ (roku 1219), první prorazil těmito horami cestu, prosekal skály a ze dřeva pokáceného v horách postavil čtyřicet osm mostů. Mosty jsou tak široké, že po nich mohou jet dva vozy vedle sebe.22

Přenocovali jsme v soutěsce a příštího rána ji opustili; pak jsme vstoupili do širokého údolí táhnoucího se od východu na západ, dobře zavlažovaného, s hojnou trávou a tu a tam s morušovníky nebo jujubami.23

Almalik

Další stanicí bylo město A-li-ma,24 kam jsme dorazili sedmadvacátého dne devátého měsíce (14. října). Vládce říše Pchu-su-man25 vyšel z města spolu s mongolským ta-lu-chua-čch’,26 aby mistra uvítal. Zastavili jsme se v ovocném sadu západně (od města). Zdejší lidé nazývají jistý plod a-li-ma, a protože je místo tímto ovocem proslulé, dostalo město toto jméno.27 Je tu druh látky zvaný tu-lu-ma. Lidé říkají, že se tká z rostlinné vlny. Dostali jsme sedm kusů na zimní šaty. Tato vlna se podobá chmýří (obalujícímu semena) našich vrb. Je velmi čistá, jemná a měkká a používají ji na nitě, provazy, plátno a vycpávky.28 Při obdělávání polí používají lidé rovněž umělé zavlažování náhony. K nabírání vody používají džbán, který nosí na hlavě. Když viděli naše čínské vědro na vodu, byli velmi potěšeni a řekli: „Vy, Tchao-chua-š’, jste velmi schopní lidé.“ Číňanům říkají Tchao-chua-š’.29

Řeka Talas a země Kara-Kitanů

Cestujíce dále na západ, dorazili jsme za čtyři dny k Tcha-la-su mu-lien.30 Řeka, hluboká a široká, přitéká z východu, protíná pohoří Jin-šan a teče severozápadním směrem. Na jih od řeky jsou opět zasněžené hory. Prvního dne desátého měsíce (17. října) jsme řeku přepluli na lodi a postupujíce k jihu, dorazili jsme k velké hoře, na jejíž severní straně bylo malé město. Odtud jsme cestovali pět dní na západ. Protože mistr cestoval na císařský rozkaz a protože jsme se nyní blížili k Čingischánovu táboru, jel Čung-lu napřed, aby císaři ohlásil příjezd mudrce, zatímco Čen-chaj zůstal s mistrem.

Když jsme opět cestovali sedm dní na západ, přešli jsme horu a potkali čínského vyslance, který se vracel do Číny.31 Vyslanec se poklonil před mistrovým stanem a mistr se ho zeptal: „Kdy jste odjel?“ Vyslanec odpověděl: „Naposledy jsem Čingischána viděl dvanáctého dne sedmého měsíce (1. srpna). Císař pronásleduje suan-tuan-chana32 do Jin-tu (Indie).“

Příštího dne hustě sněžilo a dorazili jsme k malému městu Chuej-che (muslimů). Sníh byl stopu vysoký, ale slunce ho rychle rozpustilo.

Šestnáctého dne desátého měsíce (1. listopadu) 1221 jsme šli jihozápadním směrem, přešli řeku po mostě z prken a večer dorazili k úpatí jižních hor. Zde bylo (kdysi) panství Ta-š’ Lin-ja, který byl potomkem Liao.33 Když vojska Ťinů podrobila Liao, odešel Ta-š’ Lin-ja s několika tisíci muži na severozápad. Po desetiletém putování z místa na místo konečně dosáhl této země.

Zdejší podnebí je zcela odlišné od krajů severně od Jin-šanu (Ťan-šanu). Země má mnoho rovin a lidé se zabývají zemědělstvím a chovem bource morušového. Dělají víno z hroznů. Ovoce je tu přibližně stejné jako v Číně. Po celé léto a podzim tu neprší; proto jsou pole uměle zavlažována kanály odvedenými z řek a obilí tak dozrává. Na severovýchodě jsou hory; na jihozápadě nížiny, které se táhnou na deset tisíc li.34

Toto království (Kara-Kitanů) trvalo asi sto let. Když byla zlomena moc Najmanů, uprchli (tj. Küčlük, syn chána Tajanga, náčelník tohoto kmene) k Ta-š’ Lin-jaovi, a když (Küčlük) zesílil, svrhl onen národ (Kara-Kitany). Později suan-tuan (sultán Chórezmu) dobyl západní část jejich držav. Pak přišel Čingischán; Najmani (Küčlük) byli zcela zničeni a suan-tuan byl rovněž svržen.

Bylo nám sděleno, že cesta před námi skýtá mnoho obtíží. Jeden z našich vozů se rozbil a museli jsme ho zanechat.

Do Sajramu a přes Syrdarju

Osmnáctého dne desátého měsíce (3. listopadu) jsme cestovali na západ podél hor. Po sedmi nebo osmi dnech cesty se hory náhle stočily k jihu. Viděli jsme město postavené z červených kamenů a byly tam stopy starobylého vojenského tábora. Na západ jsme viděli velké mohyly, které připomínaly tou-sing (souhvězdí Velké medvědice). Přešli jsme kamenný most,35 cestovali pět dní podél jihozápadních hor a dorazili do města Saj-lan.36 V Saj-lanu je malá věž. Vládce, muslim, nám vyšel vstříc a zavedl nás do našeho ubytování. V prvních dnech jedenáctého měsíce hodně pršelo.

Čtvrtý den jedenáctého měsíce (19. listopadu) 1221 byl novým rokem zdejších lidí. Chodili ve skupinách a navzájem si blahopřáli.37

Téhož dne řekl Čao Ťiou-kua (jeden z Čchang-čchunových žáků) jednomu ze svých druhů: „Když jsem se v Süan-te rozhodl následovat mistra, cítil jsem znamení dlouhé cesty (tj. měl tušení, že odchází, aby se už nevrátil), a během cesty bylo mé srdce vždy smutné. Řídil jsem se však pokyny našeho mistra, který učí, že myšlenky na umírání a žití nemají mást mysl člověka pravé nauky (taoisty). Jeho srdce se nemá vzrušovat myšlenkami na radost a žal. A cokoli se v životě stane, je dobré. Cítím, že nyní se blíží čas mého návratu (tj. jeho smrti). Vy, přátelé, služte věrně našemu otci.“ Po krátké několikadenní nemoci zemřel pátého dne jedenáctého měsíce.

Odtud jsme postupovali na jihozápad a po třech dnech dorazili k městu, jehož vládce, rovněž muslim, nás uvítal a pohostil. Příštího dne jsme minuli další město38 a po dvou dnech cesty dorazili k řece Cho-čchan mu-lien.39 Překročili jsme ji po plovoucím mostě a zastavili se na jejím západním břehu. Strážce mostu daroval Čen-chajovi rybu s obrovskou tlamou a bez šupin.40 Prameny této řeky jsou na jihovýchodě mezi dvěma zasněženými horami; její voda je kalná a teče rychle, hloubka je několik čangů.41 Teče na severozápad, neví se kolik tisíc li, a na jihozápadě ji ohraničuje poušť bez vody a trávy, táhnoucí se přes 200 li; proto jsme tudy cestovali v noci. Šli jsme na jih k vysokým horám pokrytým (v zimě) sněhem a pak na západ. Tyto hory souvisejí s jižními horami Sie-mi-s’-kanu (Samarkandu).42

Pak jsme dorazili k městu, kde jsme našli trávu a vodu, a dále minuli další město, jehož náčelník, muslim, nám vyšel vstříc a pohostil nás na místě jižně od města obědem a vínem. Na jeho rozkaz předváděli chlapci hry, tančili s meči a šplhali po tyčích. Poté jsme minuli ještě dvě města, půl dne cestovali horami a vyšli do údolí táhnoucího se od jihu k severu. Zde jsme přenocovali pod nádherným morušovníkem, který mohl svým stínem pokrýt sto lidí.

Dále jsme dorazili k dalšímu městu a viděli u cesty studnu více než sto stop hlubokou, kde měl jeden starý muslim vola, který otáčel vahadlem a čerpal vodu pro žíznivé lidi. Císař Čingischán, když tudy procházel, tohoto muže viděl a nařídil, aby byl osvobozen od daní a povinností.

Osmnáctého dne jedenáctého měsíce (3. prosince) 1221 jsme po přechodu velké řeky dorazili na severní stranu velkého města Sie-mi-s’-kan.43 Na předměstí nás uvítal tchaj-š’ I-la kuo-kung,44 hlavní důstojníci mongolského vojska, náčelníci muslimů atd., a když postavili velké množství stanů, odpočinuli jsme si tam.

Vysvětlivky

Vysvětlivky

  1. Chán Najmanů – Tajang-chán, poražený a zabitý Čingischánem roku 1204; Najmani sídlili u pramenů Irtyše a po obou stranách Altaje. ↩

  2. Ťin-šan („Zlaté hory“) – čínský název Altaje; Mongolové jméno odvozují od slova altan (zlato), ač zlato je v Altaji vzácné. Z Altaje podle čínských letopisů vzešli Turci (Tchu-ťüe). ↩

  3. Třetí princ = Ögedej, třetí syn Čingischána a jeho nástupce (velký chán 1229–1241); patrně roku 1219 předcházel hlavní mongolské armádě a razil jí cestu. ↩

  4. Kudy přesně výprava přešla Altaj, nelze rozhodnout; nejspíš průsmykem Ulán-daván nebo Dabistyn-daván z okolí dnešního Chovdu k řece Bulgan (Bulgun), přítoku Ulunguru, jejíž údolí je proslulé pastvinami. ↩

  5. Najmani byli zničeni Čingischánem (1204–1208); jejich zbytky prchly za princem Küčlükem ke Kara-Kitanům. ↩

  6. Výprava přecházela pustou Džungarskou poušť mezi Altajem a Ťan-šanem; její černá kamenitá pole a písečné duny „jako mořské vlny“ popsali stejně i ruští cestovatelé 19. století (Prževalskij, Sosnovskij). Nejspíše šli od řeky Bulgan k místu dnešního Ku-čchengu (pinyin Gucheng). ↩

  7. Zasněžený hřeben Ťan-šanu je z Džungarské pouště vidět na vzdálenost přes 200 km. ↩

  8. Chuo-čou – Karachodžo (Gaočchang), velké ujgurské město, jehož rozsáhlé trosky leží asi 40 km východně od Turfanu; Turfanská proláklina je proslulá horkem a vínem. ↩

  9. Pie-s’-ma = Bišbalik („Pět měst“ turkicky), hlavní město Ujgurů. Bretschneider ho hledal u Urumči; dnes je bezpečně ztotožněno s troskami Pej-tchingu (Beiting) u Ťimusaru (Jimsar), asi 150 km východně od Urumči. ↩

  10. Čínské „víno“ je rýžové; hroznové víno bylo pro Číňany zvláštností. ↩

  11. Pej-tching („Severní dvůr“) – sídlo západních Turků, od roku 702 sídlo čínského generálního guvernéra (tu-chu-fu) dynastie Tchang; později hlavní město ujgurského království. ↩

  12. Si-liang – tehdy Liang-čou (dnešní Wu-wej v Kan-su); leží ovšem daleko na jihovýchod od Bišbaliku. Lun-tchaj – tchangská pohraniční kolonie, zde kladena západně od Bišbaliku. ↩

  13. Tie-sie = perské tersa, označení křesťanů (nestoriánů). Mezi Ujgury bylo nestoriánské křesťanství rozšířeno; arménský král Hethum nazývá ujgurskou říši „Tarse“. ↩

  14. Bogdo-ola (Bogda-šan), osamělý trojvrcholový masiv Ťan-šanu (5445 m) mezi Urumči a Turfanem, se sněhem viditelný z pouště na 250 km; uchvátil všechny novodobé cestovatele. ↩

  15. Čchang-pa-la = Džambalik (balik = město), město na velké cestě po severním úpatí Ťan-šanu, zmiňované i arménským králem Hethumem (1255); dnes zaniklé, snad u Manasu. ↩

  16. Wej-wu-er – čínská podoba jména Ujgur; v Jüan-š’ tak jsou Ujguři nazýváni. Kronikář zde tedy rozlišuje: obyvatelé jsou Chuej-che (muslimové), ale vládce je Ujgur. ↩

  17. Klanění „západu“ – muslimská modlitba směrem k Mekce. Hranice muslimského světa tehdy vskutku procházela ujgurskou oblastí, kde se buddhismus, nestoriánství a islám mísily. ↩

  18. Patrně písky u jezera Ebi-nur (Ajbi-chu), které i Marignolli ve 14. století zmiňuje jako „písečné pahorky navršené větrem“. ↩

  19. Cesta po severním úpatí Ťan-šanu od Urumči k jezeru Sajram a do údolí Ili byla velkou karavanní cestou ještě v 19. století. ↩

  20. Nebeské jezero (Tchien-čch’) = jezero Sajram (Sajram-nur), horské jezero ve výšce 2070 m severně od údolí Ili (dnešní Sin-ťiang); pozdější návštěvníci (Schuyler 1873) potvrzují výstižnost popisu. Zmiňuje je i Jelü Čchu-cchaj; arménský Hethum je nazývá kyrgyzsky Sut-köl („mléčné jezero“). ↩

  21. Druhý princ = Čagataj, druhý syn Čingischána; později vládce středoasijského údělu (Čagatajský ulus), rád trávil léta u Almaliku. ↩

  22. Soutěska s 48 mosty je průsmyk Talki (Talki-daván) přes hřeben Borochoro, kterým se sestupuje od jezera Sajram do nížiny Ili; ještě v 19. století tudy vedla čínská poštovní cesta z Pekingu do Kuldže. ↩

  23. Údolí řeky Ili. ↩

  24. A-li-ma = Almalik, sídelní město Čagatajova ulusu ve 13.–14. století; leželo v údolí Ili nedaleko dnešní Kuldže (Jining), u dnešního Chuo-čchengu (Suidun). Dnes rozvaliny. ↩

  25. Pchu-su-man = „musulman“; totéž jako Carpiniho Bisermini a staroruské Busurmani, tj. muslimové. Zdejší vládce byl Sugnak-tegin, vazal Mongolů. ↩

  26. Ta-lu-chua-čch’ = mongolsky darugači (perský daruga), mongolský místodržitel či dozorčí správce nad podrobeným městem. ↩

  27. Alma znamená „jablko“ ve všech turkických jazycích; Almalik = „jablkové (město)“. Krajina u Kuldže je dodnes proslulá jablky a hruškami. ↩

  28. Bavlna, tehdy v Číně málo známá; cestopisec ji popisuje jako „rostlinnou vlnu“. Tolma je dosud název látky ve Východním Turkestánu. ↩

  29. Tchao-chua-š’ = Tabgač (Tamgadž), starobylé označení Číny a Číňanů u turkických a muslimských národů (podle dynastie Tabgačů-Wej, 4.–6. století). ↩

  30. Tcha-la-su mu-lien – „řeka Talas“ (mu-lien = mongolsky müren, řeka). Zde je v deníku zjevný zmatek: z Almaliku k Talasu je téměř 1000 km, což nelze urazit za čtyři dny; šlo patrně o řeku Ili, případně kronikář při pořádání zápisků přehodil pořadí úseků (údaje o Kara-Kitanech by patřily před Talas). Dnešní badatelé se většinou kloní k tomu, že „velká řeka“ zde byla Ili. ↩

  31. Vyslanec Ťinů Wu-ku-sun Čung-tuan, poslaný ťinským císařem k Čingischánovi žádat o mír; jeho vlastní zpráva o cestě (Pej-š’-ťi) se dochovala a Bretschneider ji přeložil. ↩

  32. Suan-tuan-chan = „sultán-chán“, tj. Džalál ad-Dín, syn chórezmšáha Muhammada, kterého Čingischán v prosinci 1221 rozdrtil na břehu Indu; Džalál ad-Dín unikl přeplaváním řeky. ↩

  33. Ta-š’ Lin-ja = Jelü Ta-š’ (Lin-ja byl jeho akademický titul), kitanský princ, který po pádu říše Liao (1125) odvedl své lidi na západ, ovládl Turkestán a Transoxanii a založil říši Kara-Kitanů (čínsky Si-Liao, Západní Liao) s hlavním městem Balasagunem na řece Ču. Řeka „s mostem z prken“ je nejspíš Ču. ↩

  34. Popis krajiny (bourci, réva, zavlažování) se zjevně týká úrodnějších krajů dále na západ, u Syrdarji – další doklad, že pořadí zápisků bylo přeházeno. ↩

  35. Výprava zřejmě šla od Ili k místu dnešní Almaty, přešla hřeben Alatau (průsmyk Kastek), překročila Ču u Tokmaku a šla podél Kyrgyzského hřbetu k řece Talas, kterou překročila u dnešního Tarazu (Aulie-ata), kde stálo starobylé město Talas (Taraz). ↩

  36. Saj-lan = Sajram, starověký Isfidžáb, dodnes městečko asi 20 km východně od Šymkentu v Kazachstánu. „Malá věž“ = minaret. ↩

  37. Nešlo o muslimský nový rok (ten připadl na únor 1221), ale o svátek konce ramadánu (íd al-fitr), který připadl na 18.–20. listopadu 1221 – podle toho, kdy byl spatřen nový měsíc. ↩

  38. Jedno z těchto měst muselo být Šáš, tj. Taškent. ↩

  39. Cho-čchan mu-lien = „řeka Chudžandu“, tj. Syrdarja (antický Jaxartes, arabsky Sajhún); Arabové ji tak běžně nazývali. Výprava ji překročila patrně u Čínázu, kde vede cesta do Samarkandu. ↩

  40. Sumec; v Syrdarji dosahuje velkých rozměrů. ↩

  41. Čang = 10 čínských stop, asi 3 m. ↩

  42. Hladová step mezi Syrdarjou a Džizakem a pak hory Nuratau – průsmyk „Tamerlánova brána“ jihozápadně od Džizaku, jímž se vstupuje do údolí Zarafšánu. ↩

  43. Sie-mi-s’-kan – čínská transkripce tvaru „Semiskant“, jak Samarkand nazývali i nestoriáni a Clavijo (Cimesquinte). Velká řeka = Zarafšán. Samarkand dobyli Mongolové v roce 1220; jeho starší část (Afrasiab) leží severně od dnešního města. ↩

  44. Tchaj-š’ – „velký učitel“, titul prvního rádce císaře; I-la je kitanské rodové jméno (Jelü), kuo-kung čestný titul. Míněn je Jelü A-chaj, kitanský šlechtic ve službách Čingischána, tehdy správce Samarkandu, který se dále objevuje i jako tlumočník; nezaměňovat s Jelü Čchu-cchajem (viz kap. I, pozn. 6). ↩