Knihovna · Cesta mistra Čchang-čchuna na západ

IV. Samarkand a audience u Čingischána (prosinec 1221 – leden 1223)

Zima v Samarkandu

Čung-lu (pobočník), který mistra opustil a spěchal uvědomit císaře, byl zde zadržen překážkami na cestě. Řekl mistrovi: „Na naší cestě, ve vzdálenosti asi tisíc li, je velká řeka (Amu). Dozvěděl jsem se, že vzbouřenci tam zničili plovoucí most i lodě. Kromě toho jsme nyní v hluboké zimě. Myslím, že by bylo lepší vyčkat a vyrazit na jaře.“ Mistr souhlasil a po nějakém čase jsme vstoupili do města (Samarkandu) severovýchodní branou.

Samarkand je rozložen na březích kanálů. Protože v létě a na podzim nikdy neprší, přivedli lidé do města dvě řeky¹ a rozvedli vodu do všech ulic, takže ji může používat každý dům. Než byla svržena dynastie suan-tuana (sultána Chórezmu), mělo město Samarkand více než sto tisíc rodin, ale po obsazení zůstala jen čtvrtina. Většina polí a zahrad patří muslimům, ti však s nimi nesmějí volně nakládat. Jsou nuceni spravovat své majetky společně s Kitany (tj. Kara-Kitany), Číňany a lidmi z Che-si.² Čínští řemeslníci žijí všude. Uprostřed města je vyvýšené místo, asi sto stop vysoké, na němž byl vystavěn nový palác sultána.³ Dříve tu bydlel tchaj-š’, ale protože se tato část města stala kvůli četným lupičům nebezpečnou, přesídlil na severní stranu řeky. Mistr se svými žáky pak obsadil palác s prohlášením, že taoisté nemají strach. Tchaj-š’ opatřil vše pro mistrovu obživu a jeho úcta k němu den ode dne rostla. Viděli jsme tam pávy a velké slony,⁴ kteří přišli z Jin-tu (Indie), země ležící několik tisíc li na jihovýchod.

Mistr zůstal přes zimu v Samarkandu a pobočník s několika sty vojáky odjel prozkoumat cestu vpřed. Často nás navštěvovali Číňané, kteří se přicházeli mistrovi poklonit. Byl mezi nimi i astronom, kterého se mistr zeptal na zatmění, k němuž došlo prvního dne pátého měsíce. Astronom řekl: „Na tomto místě (v Samarkandu) bylo mezi sedmou a devátou hodinou ranní nejsilnější, když bylo zakryto šest desetin slunce.“ Mistr pak poznamenal, že totéž zatmění pozoroval na řece Lu-ťü a tam bylo právě v poledne úplné; ale když na své cestě na jihozápad dorazil k Ťin-šanu (Altaji), lidé mu řekli, že tam bylo zatmění nejsilnější v deset hodin ráno a bylo zakryto sedm desetin slunce. Totéž zatmění bylo tedy na různých místech viděno různě. Kchung Jing-ta⁵ ve svém komentáři k Čchun-čchiou (Letopisům jar a podzimů od Konfucia) říká: „Když se stane, že měsíc stojí proti slunci, máme zatmění; ale je pozorovatelné jen pro ty, kdo jsou přímo pod měsícem. Pro ty, kdo jsou od tohoto místa vzdáleni, se podoba zatmění mění s každým tisícem li. Vezme-li se například vějíř a podrží se před světlem, bude vidět místo zcela zakryté stínem; zatímco po stranách, kde je postupně více světla, se člověk po stupních vzdaluje od zastíněného místa.“

Koncem přestupného dvanáctého měsíce (počátkem února) 1222 se pobočník vrátil z průzkumu a řekl mistrovi: „Druhý princ⁶ vytáhl se svým vojskem a mosty byly opraveny. Poslal jsem do jeho tábora zprávu, že mistr se hodlá představit císaři. Princ řekl, že císař se nyní zdržuje jihovýchodně od Ta-süe-šanu,⁷ ale že cesta, kterou by mistr musel jít, je v délce asi sto li pokryta hlubokým sněhem. Proto princ mistra zve do svého tábora, aby tam vyčkal příhodné doby k odjezdu. Princ také nabídl, že mistrovi dá doprovod mongolských vojáků.“ Když Čung-lu skončil svou zprávu, mistr odpověděl (odmítaje nabídku): „Slyšel jsem, že země jižně od řeky (Amu) je zcela bez rostlinné potravy; a já jím jen rýži, mouku a zeleninu. Prosím, vyřiď princi mou omluvu.“

V prvním měsíci (únor–březen) 1222 začaly kvést (stromy) pa-lan. Plod pa-lan připomíná malé broskve, sbírá se a jí na podzim. Chutná jako chu-tchao (vlašský ořech).⁸

Druhého dne druhého měsíce (15. března), v době rovnodennosti, opadaly květy broskvoní. Astronom Fang Li-kung a jiní pozvali mistra na procházku za město na západ. Pobočník a několik důstojníků nás doprovázeli a přinesli s sebou víno. Den byl krásný a vzduch lahodný, květiny a stromy v plné svěžesti; všude jsme viděli jezírka, sady, terasy, věže a stany. Uléhali jsme do trávy a všichni jsme byli spolu velmi šťastni, rozmlouvajíce o vznešených věcech.

Patnáctý den druhého měsíce (28. března) byl svátkem (na počest Lao-c’a, zakladatele taoismu). Důstojníci mistra znovu prosili, aby se s nimi prošel na západ od města. Zahrady a háje tam na sebe nepřetržitě navazovaly v rozsahu více než sto li. Ani čínské zahrady se nemohou (se samarkandskými) srovnávat; ale zahrady v této zemi jsou velmi tiché, není v nich slyšet zpěv ptáků.⁹

Císařův výnos a cesta přes Železnou bránu

Na počátku třetího měsíce (v polovině dubna) přijel z císařova tábora A-li-sien¹⁰ s tímto výnosem: „Svatý muži, přišel jsi ze země, kde vychází slunce; při přechodu hor a plání ses setkal s velkými obtížemi; věru, dal sis velkou práci. Nyní se chystám k návratu, ale netrpělivě čekám, až mi vyložíš nauku tao. Neotálej se setkáním se mnou.“ Pobočník Čung-lu obdržel císařský rozkaz: „Pozvi ho, aby přišel. Splníš-li má přání, odměním tě.“ Císař dal také rozkaz Čen-chajovi: „Doprovázej a chraň mistra na cestě; pak zakusíš mou přízeň.“ Kromě toho obdržel rozkaz doprovodit mistra Železnou bránou wan-chu (velitel deseti tisíc) Po-lu-ťi.¹¹

Mistr se A-li-siena vyptal na cestu; ten sdělil: „Odjel jsem z tohoto místa (Samarkandu) třináctého dne prvního měsíce (23. února) a po třech dnech cesty na jihovýchod jsem prošel Tchie-men-kuan (Železnou bránou); o pět dní později jsem přešel velkou řeku (Amu). Prvního dne druhého měsíce (14. března) jsem přešel vysokou zasněženou horu (Hindúkuš), kde byl sníh velmi hluboký. Zapíchl jsem bič a pronikl jsem jen do poloviny; i na ušlapané stezce ležel sníh pět stop vysoko. Odtud jsem postupoval na jih a dorazil do císařova tábora.¹² Když jsem císaři oznámil váš příjezd, měl velkou radost. Nařídil mi několik dní odpočívat a pak se vrátit.“

Mistr se pak vydal na cestu patnáctého dne třetího měsíce (26. dubna) a zanechal zde tři ze svých žáků. Pět nebo šest vzal s sebou. Doprovázel ho Čung-lu a ostatní. Po čtyřech dnech cesty jsme minuli město Ťie-š’.¹³ Tam Po-lu-ťi, který dříve obdržel rozkazy, doprovodil mistra Tchie-men-kuanem¹⁴ se stem mongolských a muslimských vojáků. Přešli jsme hory jihovýchodním směrem a shledali je velmi vysokými. Všude ležely rozházené masy skal. Doprovod sám táhl vozy a trvalo dva dny, než jsme se dostali na druhou stranu hor. Postupovali jsme podél řeky k jihu a naši vojáci vstoupili do hor na sever, aby pronásledovali lupiče. Po pěti dnech jsme se na lodi přeplavili přes malou řeku,¹⁵ jejíž břehy byly pokryty hustým lesem. Odtud jsme za sedm dní dorazili k velké řece a přepluli ji na lodi; jmenovala se A-mu mu-lien.¹⁶ Postupujíce na jihovýchod, zastavili jsme se večer u starobylého vodovodu, jehož břehy byly pokryty hustými porosty lu-wej.¹⁷ Velké z nich si uchovávají zelené listy po celou zimu. Dělali jsme z nich hole a byly tak pevné, že se nezlomily, když jsme jimi v noci podpírali oje vozů. Malé ztrácejí listy a na jaře jim obrůstají znovu. Dále na jih v horách je velký druh bambusu s dření, který vojáci používají na kopí. Viděli jsme také ještěrky tři stopy dlouhé a tmavé barvy.

První audience (květen 1222)

Byli jsme nyní u devětadvacátého dne třetího měsíce (10. května) a o šest dní později, pátého dne čtvrtého měsíce (16. května), jsme dorazili do císařova tábora. Císař poslal mistrovi naproti jednoho ze svých vysokých důstojníků. Poté, co byl mistr ubytován, představil se císaři, který ho pozdravil a řekl: „Byl jsi zván jinými dvory (Ťinů a Sungů), ale odmítl jsi. Nyní jsi přišel ke mně, když jsi překonal cestu deseti tisíc li. Jsem velmi potěšen.“ Mistr odpověděl: „Divoch z hor přišel navštívit císaře na rozkaz Vašeho Veličenstva; byla to vůle Nebe.“ Čingischán ho vyzval, aby se posadil, a nařídil předložit mu jídlo. Poté se zeptal: „Svatý muži, přišel jsi z velké dálky. Máš lék nesmrtelnosti?“ Mistr odpověděl: „Jsou prostředky k uchování života, ale žádné léky nesmrtelnosti.“ Čingischán ho pochválil za upřímnost a otevřenost. Na císařský rozkaz byly pro mistra postaveny dva stany východně od císařových stanů. Císař mu udělil titul šen-sien (nesmrtelný).¹⁸

Na počátku horkého období odešel mistr s císařem do zasněžených hor, aby tam strávil léto.¹⁹

Čtrnáctý den čtvrtého měsíce (25. května) 1222 byl stanoven k výkladu nauky tao (pravé nauky) císaři; ale právě když ten čas nadešel, přišla zpráva, že muslimští vzbouřenci v horách se chystají obnovit nepřátelství. Císař se rozhodl zaútočit na nepřítele osobně. Proto byl den mistrova výkladu odložen na první den desátého měsíce, který byl dnem příznivým. Mistr požádal o svolení vrátit se (do Samarkandu), ale císař řekl: „Nebudeš příliš unaven, abys cestu vykonal podruhé?“ Mistr odpověděl: „Je to jen dvacet dní cesty.“ Císař však namítl: „Není nikoho, kdo by tě doprovodil.“ Mistr odpověděl: „Je tu muž, Jang A-kou, který dostal rozkaz jít se mnou.“ Císař pak svolil a po třech dnech nařídil, aby Jang A-kou vzal tisíc jezdců a dovedl mistra zpět jinou cestou (než kterou přišel).²⁰

Návrat do Samarkandu jinou cestou

Na této cestě jsme přešli vysokou horu, v níž je Š’-men (Kamenná brána), a zdálky měly skály podobu svící. Přes tyto skály ležela obrovská deska jako most a pod ní byla dravá bystřina. Mnoho oslů našich vojáků se při přechodu této bystřiny utopilo a na jejích březích leželo mnoho mrtvých těl. Tento průsmyk dobyla vojska krátce před naším průchodem.²¹

Cestou jsme viděli muže vracející se z války, kteří s sebou nesli velké množství korálů. Někteří z našich doprovázejících důstojníků koupili asi padesát korálových stromů za dva i stříbra,²² největší z nich přes stopu dlouhé; ale při cestě na koních je nebylo možné dovézt nerozbité.

Cestovali jsme ve dne a využívali i chladných nocí. Za pět nebo šest dní (není řečeno odkud) jsme dorazili do Sie-mi-s’-kanu, neboli jak město nazývají Ta-š’ (Kara-Kitani), Che-čung-fu (město mezi řekami).²³ Důstojníci vyšli mistrovi vstříc a zavedli ho do jeho dřívějšího obydlí (v novém paláci), které leželo na severní straně řeky. Tato řeka (Zarafšán) pramení v zasněžených horách (východně od Samarkandu), proto je její voda velmi studená. Palác, v němž mistr žil, stál na pahorku asi sto stop vysokém. Zrcadlil se v jasné vodě řeky. V pátém měsíci (červen–červenec), v horkém období, mistr sedával u severního okna a těšil se z vánku, zatímco v noci spal na terase střechy;²⁴ a v šestém měsíci (červenec–srpen), nejteplejším období roku, se koupal v nádrži. Tak trávil mistr svůj čas na dalekém západě.

O Samarkandu a jeho lidech

Orná půda v Che-čungu (Samarkandu) se hodí pro všechny druhy obilí. Jen čchiao-maj (pohanka) a ta-tou (sója) tu nejsou. Ve čtvrtém měsíci (květnu) zraje pšenice; když je sklizena, lidé ji kupí na hromady. V šestém měsíci nám správce tchaj-š’a²⁵ daroval vodní melouny, které jsou v této zemi velmi vonné a sladké a obrovské velikosti. Takové vodní melouny v Číně nemáme. Když se v šestém měsíci vrátil druhý princ, požádal Čung-lu mistra o několik jeho melounů jako dar pro prince. Země je velmi bohatá na ovoce a zeleninu, chybí však jü (kolokázie) a kaštany. Čchie (lilky) tu mají podobu obrovských prstů a purpurovou barvu.

Muži i ženy si splétají vlasy. Čapky mužů zdálky připomínají kopce. Jsou zdobeny výšivkami a střapci. Takové čapky nosí všichni úředníci. Muži nižších tříd si ovíjejí hlavu kusem bílého mo-s’,²⁶ asi šest stop dlouhým. Ženy náčelníků a boháčů si zahalují hlavu kusem gázy, pět až šest stop dlouhým, černé nebo tmavočervené barvy. Někdy jsou na ní vyšity květiny a rostliny nebo jiné vzory. Vlasy nosí rozpuštěné. Někdy si pod ně (pod pokrývku hlavy?) dávají vycpávku. Ženy nižších tříd si nesplétají vlasy do copu na temeni. Zahalují si hlavu plátnem a jinou látkou, a tak se poněkud podobají našim (buddhistickým) jeptiškám. Co se týče oděvu, muži i ženy nosí jakousi košili z vlněné látky bílé barvy, která vypadá jako pytel, nahoře úzký, dole široký, s přišitými rukávy. Zchudne-li muž, jeho žena si vezme jiného manžela. Odejde-li manžel na cestu a nevrátí-li se do tří měsíců, smí si žena vzít jiného muže. Je však mezi těmito lidmi jedna velmi podivná věc. Některé jejich ženy mají vousy a kníry.²⁷

Vozy, lodě a zemědělské nářadí v této zemi mají velmi odlišný vzhled od těch, které se používají v Číně. Jejich zbraně jsou z oceli. Většina nádob, které používají, je z mědi, najdou se však také nádoby z porcelánu jako v Číně. Nádoby na víno se dělají jen ze skla. Peníze, které používají v obchodě, jsou ze zlata, ale nemají otvor.²⁸ Po obou stranách jsou muslimská písmena.

Lidé jsou velmi silní a vysocí. Někdy nosí na zádech velmi těžká břemena bez vahadla.²⁹ Jsou tu muži sběhlí v knihách, kteří se zabývají výhradně psaním. Nazývají se ta-š’-ma.³⁰ V zimě se postí celý měsíc,³¹ během něhož každý den v noci představený zabije ovci k jídlu, když všichni sedí kolem se zkříženýma nohama a jedí celou noc až do rána. Kromě toho mají šest půstů v jiných měsících.

Mají vysoké stavby s trámy na vrcholu, vyčnívajícími kolem dokola asi deset stop, a na těchto trámech se zvedá prázdný pavilon ověšený střapci.³² Každé ráno a večer tam představený vystoupí a klaní se k západu. Nazývají to kao-tchien (modlitba k nebi), neboť nevěří ani v buddhismus, ani v taoismus. Představený nahoře zpívá hlasitým tónem a muži a ženy, slyšíce jeho hlas, se na tomto místě shromáždí a modlí se dole. Stejný obyčej panuje v celé zemi. Kdo tyto obřady zanedbá, je popraven. Představený je oblečen jako ostatní, jen hlavu má ovinutou kusem bílého mo-s’ (mušelínu).

Druhá cesta k císaři (září 1222)

V sedmém měsíci, když se právě objevil nový měsíc (8. srpna 1222), poslal mistr A-li-siena k císaři se zprávou, v níž se ptal na dobu výkladu nauky tao. Císařova odpověď, napsaná na téže zprávě, došla sedmého dne osmého měsíce (13. září).

Osmého dne téhož měsíce (14. září) jsme se vydali do císařova tábora. Tchaj-š’ doprovázel mistra dvacet nebo třicet li a vrátil se. Dvanáctého (18. září) jsme minuli město Ťie-š’ (Keš). Třináctého se k nám připojil doprovod tisíce pěších a tří set jezdců a vstoupili jsme do vysokých hor. Cesta, kterou jsme nyní šli, obcházela Tchie-men-kuan (Železnou bránu). Přešli jsme řeku s červenou vodou a postupovali soutěskou k jihovýchodu, kde byly skály několik li vysoké. Na úpatí hor je slaný pramen, jehož voda po vypaření ukládá bílou sůl. Vzali jsme jí s sebou velké množství. Dále na jihovýchod jsme vystoupili na horu tvořící rozvodí. Na západ jsme viděli vysoko položené údolí, které se zdálo být plné ledu, ale byla to sůl. Na vrcholu hory byla červená sůl vzhledu kamene, kterou mistr sám ochutnal.³³ Ve východních zemích (Číně, Mongolsku) se sůl nachází jen v nížinách, ale zde i v horách. Muslimové jedí koláče se solí. Když mají žízeň, pijí vodu, i v zimě.³⁴ Chudí muži prodávají vodu ve džbánech.

Čtrnáctého dne osmého měsíce (20. září) jsme dorazili k jihozápadnímu úpatí Železné brány. Zde je východ ze soutěsky lemován strašnými skalami. Jedna vlevo se zřítila a řeka byla v délce jednoho li zavalena skalami.³⁵

Patnáctého (21. září) jsme dorazili k řece (opět Amu). Připomíná Žlutou řeku v Číně a teče severozápadním směrem. Přepluli jsme ji na lodi a zastavili se na jižním břehu. Na západ je horská pevnost zvaná Tchuan-pa-la,³⁶ silné postavení. Cestou jsme potkali Čen-kuna, lékaře třetího prince (Ögedeje). Postupovali jsme (na lodi) proti proudu; ale po třiceti li byla voda příliš mělká, (vystoupili jsme na břeh a) cestujíce v noci, minuli jsme Pan-li,³⁷ velmi velké město, jehož obyvatelé se nedávno vzbouřili a uprchli. Slyšeli jsme štěkot psů ve městě. Za úsvitu jsme posnídali a šli na východ více než dvacet li k řece tekoucí na sever, kterou bylo možno přebrodit na koni, a přenocovali na jejím východním břehu.

Dvaadvacátého dne osmého měsíce (28. září) přijel Čen-chaj mistrovi naproti a doprovodil ho do císařova tábora.³⁸ Po příjezdu se Čen-chaj mistra zeptal, zda si přeje být císaři představen hned, nebo si nejprve odpočinout. Mistr žádal, aby byl představen. Zde je třeba říci, že vyznavači tao (pravé nauky) při audienci nikdy nemuseli padat na kolena ani sklánět hlavu k zemi. Při vstupu do císařského stanu se jen uklonili a sepjali ruce (znamení úcty u čínských mnichů).

Mistr byl pak představen císaři, který nařídil, aby mu bylo předloženo tung-lo;³⁹ mistr však rozhodně odmítl je pít. Císař se ho zeptal, jak byl zásobován potravinami ve městě, kde žil (v Samarkandu); mistr vyjádřil spokojenost. Příštího dne poslal císař muže, aby mudrce pozval, ať s Jeho Veličenstvem denně obědvá. Mistr odpověděl: „Jsem divoch z hor; pěstuji pravou nauku (tao), a proto mám rád samotu.“ Císař mu pak dovolil žít, jak se mu líbí.

Sedmadvacátého dne osmého měsíce (3. října) se císař vydal na návrat k severu (a mistr ho doprovázel). Císař cestou často posílal mistrovi víno z hroznů, vodní melouny a jiné pokrmy.

Prvního dne devátého měsíce (6. října) 1222 jsme přešli řeku (Amu) po plovoucím mostě a postupovali k severu.

Výklad nauky tao

Patnáctého (20. října) nařídil Čingischán na mistrův návrh připravit stan k výkladu taoistické nauky. Výkladu byli přítomni Čen-chaj a Čung-lu. Tchaj-š’ (rádce) A-chaj⁴⁰ překládal mistrova slova císaři do mongolštiny. Císař byl velmi povznesen a mudrcova řeč potěšila jeho srdce. Devatenáctého (24. října) byla jasná noc a císař mistra opět zavolal, aby pokračoval ve svém výkladu, s nímž byl velmi spokojen. Třiadvacátého byl mistr pozván znovu. Císař nařídil, aby jeho slova byla zapsána čínsky i mongolsky.⁴¹

Poté jsme následovali císaře na jeho pochodu k východu (zpět do Mongolska), a blížíce se k velkému městu Sie-mi-s’-kan (Samarkandu), utábořili jsme se dvacet li západně od něj. Prvního dne desátého měsíce (5. listopadu) požádal mistr o svolení navštívit místo, kde dříve bydlel (palác na pahorku u Samarkandu), a císař svolil. Císařský tábor byl tehdy třicet li východně od Samarkandu. Šestého se mistr opět objevil před císařem spolu s rádcem A-chajem (který tlumočil). Čingischán se mistra zeptal: „Mají se okolostojící vzdálit?“ Ten odpověděl, že mohou zůstat, a vysvětlil císaři toto: „Divoch z hor se po mnoho let věnoval zkoumání tao a rád je v samotě. Kolem stanu Vašeho Veličenstva slyším hluk Vašich vojáků a nemohu udržet mysl v klidu; proto žádám Vaše Veličenstvo o svolení cestovat od nynějška sám, napřed nebo pozadu. Bude to pro divocha z hor velká laskavost.“ Císař souhlasil.

V té době (v listopadu) začal poprvé padat déšť a tráva se opět zazelenala. V této zemi je v polovině jedenáctého měsíce (v prosinci) déšť a sníh častější a svlažuje půdu. Mistr odešel do Samarkandu a rozdal zbytek svých zásob hladovějícím lidem, kterých bylo velmi mnoho.

Šestadvacátého dne jedenáctého měsíce (29. prosince) 1222 jsme se vydali na cestu. Třiadvacátého dne dvanáctého měsíce (25. ledna 1223) napadl sníh a nastal tak prudký mráz, že cestou zahynulo velké množství našich volů a koní. Postupujíce na východ, přešli jsme o tři dny později (28. ledna) Cho-čchan mu-lien (Syrdarju) a dorazili do císařova tábora (císař byl rovněž na zpáteční cestě). Řekli nám tam, že minulé noci se most přes řeku prolomil a byl stržen.

[Čingischán měl s mudrcem další rozhovory, které Bretschneider vynechává jako nezajímavé.]

Vysvětlivky