Knihovna · Cesta mistra Čchang-čchuna na západ

V. Návrat do Číny (leden 1223 – leden 1224)

Rozloučení s Čingischánem

Prvního dne prvního měsíce (čínský nový rok, 2. února 1223) se mistr rozloučil. Přišli mu blahopřát vrchní velitel, osobní lékař a hlavní věštec.

Jedenáctého (12. února) jsme opět postupovali na východ. Sie-mi-s’-kan byl nyní za námi, ve vzdálenosti více než tisíc li. Jedenadvacátého (22. února) jsme šli jednu stanici na východ a dorazili do širokého údolí (roviny), dobře zavlažovaného a bohatého na trávu,¹ kde jsme se na nějaký čas zdrželi, abychom zotavili unavené koně a voly. Saj-lan (Sajram) je odtud tři dny cesty na severovýchod.

Sedmého dne druhého měsíce (9. března) byl mistr přijat na audienci a řekl císaři: „Když divoch z hor opouštěl mořské pobřeží (Šan-tung), dal slovo, že se za tři roky vrátí. Je vskutku mým vroucím přáním spatřit v tomto třetím roce opět své rodné hory.“ Císař odpověděl: „Sám se vracím na východ. Nepůjdeš se mnou?“ Mistr řekl: „Vyložil jsem vše, co si Vaše Veličenstvo přálo slyšet; nemám už co říci. Bylo by pro mne lepší jít napřed.“ Naléhavě žádal, aby byl poslán domů; ale císař odmítl svolit a řekl: „Počkej trochu; za tři nebo pět dní přijedou moji synové; v tvé nauce jsou ještě některé body, které mi nejsou zcela jasné. Až všemu porozumím, nebudu bránit tvému návratu.“

Osmého lovil císař v horách na východě, a když střílel kance, spadl z koně. Raněný kanec se zastavil a císař byl v nebezpečí. [Bretschneider vynechává Čchang-čchunův rozhovor s Čingischánem o tom, že by v pokročilém věku měl zanechat loveckých radovánek.²]

Čtyřiadvacátého dne druhého měsíce se mistr znovu odvážil žádat o propuštění domů; ale císař řekl: „Počkej trochu. Musím promyslet dary, které ti dám na rozloučenou,“ a tak byl opět nucen zůstat. Ale sedmého dne třetího měsíce (8. dubna) obnovil svou žádost a císař mu daroval voly a koně. Mistr odmítl s tím, že mu postačí poštovní koně; a císař vydal výnos s císařskou pečetí, který osvobozoval všechny vyznavače nauky tao od daní.³ Nařídil A-li-sienovi, aby mistra doprovázel na cestě na východ, a jmenoval ho süan-čchaj (císařským vyslancem). Meng-ku-taj a Ko-la-pa-chaj byli jmenováni jeho pomocníky.

Desátého dne třetího měsíce (11. dubna) 1223 se mistr konečně s císařem rozloučil a my jsme vyrazili; všichni důstojníci, od ta-la-chanů⁴ až po nižší hodnosti, doprovázeli mistra více než dvacet li, nesouce s sebou víno a vzácné ovoce, a všichni byli dojati k slzám.

Sajram – Almalik – Sajramské jezero

Za tři dny jsme dorazili do Saj-lanu (Sajramu). V horách jižně od města jsou dvouhlaví hadi, dvě stopy dlouzí, které domorodci často vídají.⁵

Patnáctého (16. dubna) vyšli mistrovi žáci z města, aby obětovali u hrobu žáka, který tam (na cestě sem) zemřel. Mluvili jsme o tom, že bychom měli jeho tělesné pozůstatky vzít s sebou, ale mistr řekl: „Tělo, dočasně utvořené ze čtyř prvků, se rozpadá bez jakékoli ceny; ale duše má skutečné bytí, je svobodná a nelze ji uchopit.“ Pak jsme o tom už nemluvili a příštího dne jsme opět vyrazili (17. dubna).

Třiadvacátého dne třetího měsíce (24. dubna) se k nám připojil císařský vyslanec A-kou, (který dostal rozkaz) doprovázet mistra na cestě po jižním břehu Čchuej mu-lien.⁶ O deset dní později jsme byli ve vzdálenosti více než sto li západně od A-li-ma (Almaliku) a přešli velkou řeku.⁷ Pátého dne čtvrtého měsíce (5. května), když jsme dorazili do zahrady východně od města A-li-ma, požádal Čang kung, hlavní stavitel druhého prince,⁸ mistra, aby přešel řeku a vysvětil několik chrámů na druhé straně; k této výpravě však nedošlo. [Bretschneider vynechává podrobnosti.]

Večer (toho dne, kdy jsme vyrazili z A-li-ma) jsme dorazili k úpatí Jin-šanu, přenocovali tam a příštího dne opět přešli oněch čtyřicet osm mostů a postupovali padesát li proti bystřině k Nebeskému jezeru.⁹

Odtud jsme šli severovýchodním směrem, přešli Jin-šan (tj. jeho výběžek) a po dvou dnech cesty jsme přišli na tutéž poštovní cestu, kterou jsme šli sem a která vede jižně od Ťin-šanu (Altaje) k velké řece.¹⁰ Pak jsme postupovali od jihu k severu a přešli na východní stranu Ťin-šanu.¹¹

Znovu v Čen-chajově osadě (červen 1223)

Osmadvacátého dne čtvrtého měsíce (28. května) hustě sněžilo a příštího dne byly všechny hory kolem bílé. Pak jsme šli severovýchodním směrem podél hor a za tři dny dosáhli přední strany hory A-pu-chan. Žáci (které tu Čchang-čchun zanechal v nově postaveném klášteře) a ostatní nám vyšli daleko naproti a zavedli mistra do kláštera Čchi-sia-kuan. Právě když mistr vystoupil z vozu, začalo pršet, načež se všichni velmi radovali a navzájem si blahopřáli: „V této zemi v létě jen velmi zřídka prší; déšť a hrom se objevují jen v horách na jihu a na severu; ale letos v létě je deště hojnost. Za nynější déšť vděčíme mistrově svatosti.“

Lidé této země v obyčejných letech zavlažují svá pole a zahrady náhony. V osmém měsíci (v září) zraje pšenice a pak už neprší. Když obilí zraje, škodí mu myši (nebo krysy); tyto myši jsou všechny bílé. V této zemi převládá chlad a ovoce dozrává pozdě v roce. V pátém měsíci (červnu) jsme na březích řeky našli v hloubce asi stopy pod zemí led asi stopu tlustý; a mistr každý den po obědě posílal své sluhy, aby mu ho kus přinesli.¹² Na jihu je vidět vysoké horské pásmo pokryté masami sněhu, který nikdy netaje ani v nejteplejším období roku.

V této zemi je mnoho pozoruhodných věcí. Kousek na západ od tohoto místa, na břehu jezera, je „větrný pahorek“, jehož vrchol tvoří bílý jíl na mnoha místech rozpukaný. Ve druhém a třetím měsíci (v březnu, dubnu) se tu zvedá vítr a skučí ve skalách a dutinách jižních hor. To je jen začátek; když vítr poprvé vyjde z větrného pahorku, je vidět četné víry jako beraní rohy; ale po nějaké době se tyto víry spojí v orkán, který zvedá písek, vrhá kameny, strhává střechy a vyvrací stromy.¹³ Na řece na jihovýchodě jsou tři nebo čtyři vodní mlýny; ale když voda dosáhne roviny, ubývá jí a nakonec zmizí. V horách je uhlí. Na východě jsou dva prameny, které se v zimě rozvodňují jako řeky nebo jezera; voda je pak pohlcena zemí, ale náhle se opět objeví a nese s sebou ryby a raky. Často voda zaplaví domy, ale na jaře postupně mizí.

Na severozápad od této země, ve vzdálenosti asi tisíc li a více, je země zvaná Ťien-ťien-čou, kde se nachází dobré železo, kde je hojnost veverek a kde se pěstuje pšenice.¹⁴ Žije tam velký počet Číňanů, kteří se zabývají výrobou různých druhů hedvábí a jiných látek.

Z kláštera (Čchi-sia-kuan) je vidět Ťin-šan (Altaj), kde padá mnoho krup. V pátém a šestém měsíci je tam více než deset stop sněhu. Na severních svazích Ťin-šanu jsou borovice asi sto stop vysoké.

Země je protkána pouštěmi. V této zemi roste žou-cchung-žung.¹⁵ Domorodci (Mongolové) nazývají tuto rostlinu so-jen. V jejich jazyce se voda nazývá wu-su a tráva aj-pu-su.¹⁶

Shromáždění lidé řekli mistrovi: „Tato zdejší země je ve stavu hlubokého barbarství. Od nejdávnějších dob lidé nikdy neslyšeli o pravé nauce. Měli jsme co dělat jen s kouzly horských skřítků a jiných zlých duchů; ale od té doby, co zde mistr založil klášter, byla zavedena bohoslužba. Prvního a patnáctého dne každého měsíce se lidé shromažďují a složili slib nezabíjet živé tvory. Jistě to byl účinek pravé nauky (tao); co jiného by mohlo způsobit tuto změnu? Zpočátku si zdejší taoisté museli mnoho stěžovat na zlobu špatných lidí a nebyli necháni v klidu. Byl tu lékař Luo Šeng, který se vždy snažil taoisty obtěžovat a škodit jim. Ale jednou, když jel kolem taoistického chrámu, spadl z koně a zlomil si nohu. Pak byl pohnut k lítosti, uznal, že byl potrestán za své hříchy, a prosil o odpuštění.“

Přes Gobi k čínské hranici

A-li-sien a ostatní řekli mistrovi: „Jižní cesta má mnoho písku a je velmi kamenitá; je tam málo trávy a vody. Naše cestovní společnost je početná; koně budou nesmírně unaveni a musíme se obávat mnoha zdržení na cestě.“ Mistr odpověděl: „Pak bude lepší vyrazit ve třech skupinách.“

Sedmého dne pátého měsíce (6. června) 1223 poslal šest svých žáků napřed a sám vyrazil se šesti žáky čtrnáctého (13. června). Nejváženější lidé místa ho doprovázeli dvacet li; pak sesedli z koní, poklonili se před mistrem a ronili slzy. Mistr pobídl koně a rychle odjel. Osmnáctého vyrazilo zbývajících pět žáků.

Postupuje na východ, přešel mistr šestnáctého (15. června) vysokou horu pokrytou sněhem.¹⁷ Byla velká zima. Poštovní koně byli vyměněni u stanu.

Sedmnáctého mistr nic nejedl; jen čas od času pil rýžovou vodu. Postupujíce na jihovýchod, přešli jsme velkou písečnou rovinu, kde jsme našli trávu a stromy zamořené komáry. Přenocovali jsme na východním břehu řeky. Dále cestoval mistr čas od času ve svém voze. Žáci se ho ptali, jakou nemocí trpí; on odpověděl: „Mé nemoci lékaři nemohou rozumět; je to očista s pomocí svatých mužů a mudrců. Nemohu se uzdravit náhle; ale vy nemusíte mít starost.“ Žáci byli zarmouceni a nerozuměli jeho slovům. Pak měl jeden z nich sen, v němž mu duch řekl: „Nelekejte se mistrovy nemoci. Po příjezdu do Číny se opět uzdraví.“ Postupovali jsme písčitou cestou více než 300 li; vody a trávy bylo velmi málo. Cestovali jsme bez přerušení; ani v noci naši koně neodpočívali. Konečně jsme po dvou dnech vyšli z písku a byli jsme pak blízko severní hranice Sia (tangutské říše). Zde byly chýše a stany častější a měli jsme méně obtíží se získáváním koní. Žáci, kteří cestovali za námi, nás zde dostihli.¹⁸

Jedenadvacátého dne šestého měsíce (19. července) 1223 jsme se zastavili v Jü-jang-kuanu.¹⁹ Mistr se stále zdržoval jídla. Příštího dne jsme prošli celní závorou a dorazili padesát li na východ od ní do Feng-čou,²⁰ kde mistrovi vyšli naproti první úředníci místa; mistr začal opět jíst, jak byl zvyklý.

Bylo to na konci léta a mistr měl ve zvyku sedávat u severního okna domu, v němž bydlel. Na žádost pána domu napsal několik veršů na hedvábný papír.

Süan-te a slavnost za mrtvé

Prvního dne sedmého měsíce (29. července) jsme opět vyrazili a po třech dnech dorazili do Sia-šuej.²¹ Příštího dne jsme odjeli a devátého (6. srpna) dorazili do Jün-čungu,²² kde mistr strávil více než dvacet dní. Vojenský velitel Süan-te²³ poslal do Jün-čungu rychlého posla s dopisem pro mistra a nabídkou vozu a koní.

Na počátku osmého měsíce (koncem srpna) jsme vyrazili a, postupujíce na východ, dorazili do Jang-che, minuli Po-teng, Tchien-čcheng, Chuaj-an a přešli řeku Chun-che.²⁴ Velitel vyšel mistrovi naproti daleko za město (Süan-te) a ubytoval ho v klášteře Čchao-jüan-kuan. Taoisté přijali mistra s velkou úctou a vyprávěli mu, že minulou zimu někteří z nich viděli Čao Ťiou-kua (žáka, který zemřel v Sajramu) vstupovat do kláštera a vést koně za uzdu. Všichni mu vyšli naproti, ale on náhle zmizel. Byl spatřen také na jiných místech.

Knížata, hodnostáři, velitelé a jiní úředníci v severní Číně posílali mistrovi dopisy s pozváním k návštěvě. Tato pozvání přicházela jedno za druhým jako paprsky otáčejícího se kola; ale mistr odpovídal, že lituje, že se nemůže rozdělit na několik těl, aby vyhověl přáním všech.

Podle slibu složeného v době, kdy Čchang-čchun procházel bojištěm u Je-chu-lingu pokrytým bílými lidskými kostmi, konali patnáctého (10. září) Čchang-čchunovi žáci v Te-singu v klášteře Lung-jang-kuan obřad, aby pomohli opuštěným duším přejít (na onen svět).²⁵ Po obřadu přijel důstojník od císaře (Čingischána), aby se poptal na mistrovu cestu, zdraví atd. Čchang-čchun strávil zimu v Lung-jang-kuanu.

Návrat do Pekingu po třech letech (leden 1224)

Správce Jen-ťingu (dnešního Pekingu) a další úředníci z tohoto města poslali rychlého posla s dopisem pro mistra, aby ho pozvali k pobytu v klášteře Ta-tchien-čchang-kuan, s čímž souhlasil. V Nan-kchou²⁶ v klášteře Šen-jou-kuan se s ním setkali taoisté z Jen-ťingu. Příštího dne se ze všech stran shromáždili ctihodní starci, muži i ženy a doprovázeli mistra s vonnými květinami, když vstupoval do Jen-ťingu, a lidé, kteří se mu klaněli, zatarasili cestu.

Když se mistr vydával na západ, přátelé chtěli vědět, kdy se vrátí, a on odpověděl: „Za tři roky – za tři roky.“ A vskutku se jeho proroctví splnilo, neboť sedmého dne prvního měsíce (28. ledna) 1224 dorazil do kláštera Tchien-čchang-kuan.²⁷

Vysvětlivky