Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XVII. Dodatek: výběr z listin (přílohy A–O třetího svazku)

[Vydání z roku 1821 připojuje k třetímu svazku „historická objasnění a úřední listiny“ (A) až (O): (A) protestaci princů bourbonského domu proti královu přijetí ústavy; (B) lístek hraběte Provence a hraběte d'Artois králi; (C) rozbor rozpravy Zákonodárného shromáždění o emigraci s textem dekretu; (D) listiny k 20. červnu 1792 – Prudhommovo líčení z Révolutions de Paris, výtah z Peltiera, rozmluvu krále s Pétionem, provolání obce a krále z 22. června, Pétionovy „Poznámky“ a výpověď dobrovolníka Lareynieho; (E) dopis La Fayetta z 16. června a jeho řeč z 28. června 1792; (F) rvačku Marseillanů s granátníky na Champs-Élysées 30. července; (G) adresu pařížské obce žádající sesazení krále; (H–I) listiny k 10. srpnu – Peltiera, Carru, Soulavieho a rozbor zasedání Shromáždění; (K) zářijové masakry podle Histoire de la révolution par deux amis de la liberté, Pétionovu řeč a Tallienovu apologii; (L) obžalovací akt proti Ludvíkovi XVI.; (M) dopis Targetův; (N) dopis Ludvíka XVI. Malesherbesovi; (O) poslední chvíle Ludvíka XVI. V úplnosti nebo v podstatných částech jsou zde přeloženy B, D, H–I, K, M, N a O; ostatní jsou shrnuty s ukázkami.]

A. Protestace princů bourbonského domu proti přijetí ústavy (1791)

[Protestace, kterou emigrovaní princové vydali po králově přijetí ústavy (14. září 1791) a na niž Ferrières naráží na začátku knihy XI, dokazuje dvojí neplatnost královy sankce: „pro nedostatek svobody“ – „princ osamocený uprostřed uzurpátorů, obklopený troskami svého trůnu, obklíčený hrůzami a hrozbami, obléhaný intrikou, může mít svobodu volby?“ – a „právně“, neboť král jako „usufruktuář trůnu, který přijal od předků“, nemůže zcizit jeho základy. Ústava je „zrůda ničící zákony božské i lidské, dílo třeštění a nepravosti“, jejíž důsledky „zkušenost již ukazuje v rozvratu financí, nedostatku hotových peněz, ochromení obchodu, nekázni vojska, nečinnosti soudů, mlčení zákonů, tyranii buřičů a útlaku řádných lidí“. Ukázka:]

Ach! Když první Frankové, vítězové nad Galy, shromážděni na Martově poli pozvedli Faramonda na štít, když jejich bojovné hlasy zvolaly: „Vládněte nám, a ať vaši potomci vládnou našim vnukům,“ byli daleci předvídat, že po čtrnácti stoletích přijde pokolení, jehož třeštění zničí dílo moudrosti a statečnosti! Když Filip Sličný, kříse práva lidu zneuznaná za králů lenochů, povolával na generální stavy poslance třetího stavu a usazoval je vedle pairů svého království, netušil, že jednoho dne tento stav rozdrtí oba ostatní, že oděje ctižádostivé tribuny do kořisti svrchované moci a že na trůně Karla Velikého ponechá jen přízrak krále. Ne, tak tomu nebude: ne, francouzská monarchie nezahyne; a protože pohnutky, jež nám nelze rozpoznat, ale jež nemohou mít původ než v násilí a v nátlaku, který je tím krutější, čím je skrytější, nutí Ludvíka XVI. podepsat přijetí, které jeho srdce odmítá, které jeho zájem i zájem jeho národů zavrhuje a které mu jeho královská povinnost výslovně zakazuje, protestujeme tváří v tvář celé zemi a nejslavnostnějším způsobem proti tomuto iluzornímu aktu a proti všemu, co z něho může vyplývat… Protestujeme za krále a jeho jménem proti všemu, co by neslo jen falešný otisk jeho vůle. Jeho hlas je udušen útlakem; budeme jeho nutnými orgány a vyjádříme jeho pravé city, tak jak jsou zaznamenány v přísaze při jeho nastoupení na trůn, tak jak je dosvědčují činy celého jeho života, tak jak se ukázaly v prohlášení, které učinil v první chvíli, kdy se pokládal za svobodného; nemůže a nesmí mít jiné a jeho královská vůle existuje jen v aktech, v nichž svobodně dýchá.

[Princové protestují dále „za národy“, „za náboženství našich kněží“, „za základní maximy monarchie“ a „před Nejvyšší bytostí… za všechny stavy státu a za všechny Francouze“. Podepsáni Ludvík-Stanislav-Xavier, Karel-Filip, L.-Jos. de Bourbon, L.-H.-J. de Bourbon, L.-A.-H. de Bourbon.¹]

B. Lístek Monsieura a hraběte d'Artois králi

[Podle vydavatelů „uzavřený v portefeuillu nalezeném v králových pokojích“; Ferrières jej cituje v knize XI.]

Psal jsem vám, ale bylo to poštou, a nemohl jsem nic říci; jsme tu dva, kteří tvoří jen jednoho: tytéž city, tytéž zásady, tentýž zápal vám sloužit. Mlčíme; ale je to proto, že kdybychom mlčení porušili příliš brzy, kompromitovali bychom vás; promluvíme však, jakmile si budeme jisti všeobecnou podporou, a ta chvíle je blízko. Bude-li se s námi mluvit jménem těch lidí, nebudeme nic poslouchat; bude-li to vaším jménem, vyslechneme, ale půjdeme rovnou svou cestou. Chce-li se tedy, abyste nám dal něco vzkázat, neostýchejte se; buďte klidný stran své bezpečnosti: existujeme jen proto, abychom vám sloužili; pracujeme na tom horlivě a vše jde dobře; i naši nepřátelé mají příliš velký zájem na vašem zachování, než aby spáchali zbytečný zločin, který by je dorazil. Sbohem. Podepsáni L.-S.-X., Ch.-P.²

C. Rozprava Zákonodárného shromáždění o emigraci (říjen–listopad 1791)

[Příloha C (asi 18 stran) sleduje rozpravu od 15. října do dekretu. Lequinio, Lémontey a Baignoux odmítli represi jako porušení přirozeného práva; Brissot obrátil směr: dosud „se útočilo na větve, a bylo třeba zničit kmen“. Rozlišil tři třídy emigrantů – „hlavní vůdce, a v jejich čele stavím oba královy bratry, nehodné mu náležet“ (potlesk), veřejné funkcionáře a prosté občany, kteří odcházejí „aniž se proti vlasti ozbrojují“: prvním dvěma „dlužíte nenávist a trest, poslední lítost a shovívavost“; „Kdo vám dává právo mě zadržet? Poruším-li zákon, máte právo mě trestat; ale zřeknu-li se života pod tímto zákonem, jeho panství nade mnou končí.“ Mathieu Dumas odpověděl, že emigrace je „negativní zlo, jakési postrádání občanské ctnosti, které může veřejné mínění odsuzovat, ale zákon nemůže postihnout“, a dovolal se Mirabeaua: „Člověk nelpí na zemi kořeny; nenáleží tedy půdě: člověk není pole, louka, dobytek; nemůže tedy být vlastnictvím“; emigranti jsou „podivná sestava první tlupy dobrodruhů, rozmnožená o pošetilce“, bez zbraní, „ani pět set mužů pohromadě“. Condorcet navrhl žádat od emigrantů občanskou přísahu; Vergniaud v řeči „jednomyslně tleskané“ připustil právo emigrovat, ne však spiknutí: kdo „tvoří kolem vlasti pás spiklenců“, „ať se nazve, jak kdo chce… ne akt emigrace, ale zločinný úmysl se potrestá“. O „vnější Francii“:]

„Ne, nejsou hrozní ti buřiči, stejně směšní jako drzí, kteří zdobí své zločinné srocení bizarním jménem vnější Francie! Každý den se jejich prostředky vyčerpávají; rubly hrdé Kateřiny a miliony Holandska se stráví na cestách, vyjednáváních a nepořádných přípravách a nestačí ostatně ani na přepych vůdců vzpoury: brzy uvidíme tyto pyšné žebráky, kteří se nedokázali aklimatizovat na půdě rovnosti, jak v hanbě a bídě pykají za zločiny své pýchy a obracejí oči zalité slzami k vlasti, kterou opustili! Ale i kdyby je jejich zuřivost, silnější než lítost, vrhla se zbraní v ruce na její území, nebudou-li mít oporu u cizích mocností, čím by byl jejich podnik, ne-li žalostnou parodií podniku Titánů, o který se pokusili třeštící Pygmejové!“

[Dne 30. října bylo schváleno vyzvat Monsieura k návratu pod ztrátou práva na regentství; po Isnardově zásahu byl Condorcetův návrh zamítnut a přijat dekret o emigrantech: Francouzi shromáždění za hranicemi jsou „podezřelí ze spiknutí proti vlasti“; budou-li 1. ledna 1792 dosud shromážděni, budou „potrestáni smrtí“, totéž platí pro prince a funkcionáře; příjmy princů se sekvestrují; důstojník opouštějící funkci je dezertér; verbování pro srocení se trestá smrtí.³]

D. Listiny k 20. červnu 1792: Prudhommovo líčení z „Révolutions de Paris“

Pařížský lid, ano, lid, a ne aristokratická třída měšťáků, pařížský lid dal právě Francii velký příklad. Král na popud pana La Fayetta propustil své vlastenecké ministry; ochromil vetem dekret o táboře dvaceti tisíc mužů a dekret o deportaci kněží. Nuže! Lid povstal a oznámil mu svou svrchovanou vůli: opětné dosazení bývalých ministrů a zrušení těchto dvou vražedných vet.

[Předměstí Saint-Antoine a Saint-Marceau ohlásila, že 20. června, v den výročí přísahy v Míčovně, ji obnoví ve Shromáždění a předloží králi petici; direktorium departementu, „které se lidu vždy bojí, protože ho lid nemiluje“, marně poplašilo Shromáždění. Průvod vyšel v deset hodin z místa Bastily, s tabulemi Práv člověka mezi děly a se stromem svobody; nápisy: „Upozornění Ludvíku XVI.: lid, unavený utrpením, chce úplnou svobodu, nebo smrt“, „Svobodní a bez kalhot, uchováme si z nich aspoň cáry“. Ozbrojený zástup „všech stavů, ve všech krojích“, s dvěma sty stoletými invalidy, ženami a dětmi, „se zelenými ratolestmi, kyticemi květů a klasy obilí“ mezi zbraněmi, vstoupil mezi jednou a druhou hodinou do Shromáždění „navzdory panu Ramondovi“, který chtěl „odzbrojit šedesát tisíc mužů 14. července“; adresa předměstí hlásala: „Lid je na nohou… krev poteče, nebo strom svobody, který jdeme zasadit, rozkvete v míru“; „Jediný člověk nesmí ovlivňovat vůli pětadvaceti milionů lidí.“ Průvod pak za zvuků Ça ira prošel na Carrousel, kde stály oddíly četnictva a gardy s děly; velitel řadového vojska, „člověk zcela oddaný dvoru“, dal nabít pušky a Švýcarům doporučil „konat svou povinnost“; „většina Švýcarů odpověděla tím, že vysypala prach z pánviček“. Ve dvorech se procházela stovka „rytířů dýky“ z bývalé královy gardy; četník prý zaslechl velitele, jak si s nimi říká: „Náš úder se zase nezdařil.“]

Jízdní četníci venku se rozestoupili, aby propustili lid, který vnikl v davu se svými děly až k mříži zámeckého vestibulu. U dveří prvních pokojů byl odpor o něco větší; ale přítomnost děla, které tam sansculoti vynesli na ramenou, odstranila všechny překážky. Do dveří jiné místnosti se uhodilo sekerou; Ludvík XVI. je dal otevřít sám, volaje: „Ať žije národ!“ a mávaje kloboukem. Král byl tehdy s kněžími, z nichž několik bylo oblečeno v bílém; při prvním pohledu na lid zmizeli. Šel se pak posadit na vysokou lavici ve výklenku okna vedoucího do velkého dvora, obklopen pěti či šesti národními gardisty. Bylo by tu třeba Tenierse nebo Callota, aby podle přírody vymaloval, co se tam dělo. V mžiku byl salon plný lidu ozbrojeného píkami, kosami, vidlemi, kosíři, holemi opatřenými noži, pilami atd. Uprostřed celé té výbavy byly umístěny tabule Práv člověka, tváří v tvář králi, ještě málo zvyklému na podobnou podívanou. Občané se před ním tísnili. „Sankcionujte dekrety,“ volalo se na něj ze všech stran; „povolejte zpět vlastenecké ministry; vyžeňte své kněze; vyberte si mezi Koblencí a Paříží.“ Král podával ruku jedněm, mával kloboukem, aby uspokojil druhé; ale rozruch a hluk nedovolovaly, aby byl slyšen. Když spatřil červenou čapku v rukou jednoho z těch, kdo ho obklopovali, požádal o ni a nasadil si ji. Nelze vylíčit účinek, jaký na všechny diváky měl pohled na tuto čapku na hlavě krále. Nebude jistě dlouho trvat a po celé Evropě se rozšíří karikatura představující Ludvíka XVI. s velkým břichem, s hvězdou řádu na prsou, v červené čapce, jak pije rovnou z láhve na zdraví sansculotů a volá: Král pije, král pil… Má čapku svobody na hlavě; kdyby ji tak mohl mít v srdci!⁴

Tehdy přišlo několik deputací Národního shromáždění… Pánové Isnard a Vergniaud postupně promluvili k lidu a vyzvali ho, aby se rozešel; vyjádřili králi starostlivost Národního shromáždění; on na to odpověděl, že je uprostřed lidu a že je klidný; a vzav ruku jednoho národního gardisty, položil si ji na srdce: „Podívejte se,“ řekl mu, „zda buší a zda mám strach.“ Pak přišel pan Pétion, promluvil také k lidu a rovněž ho vyzval, aby se rozešel. Král dal tehdy otevřít své pokoje a požádal, aby lid před ním defiloval; což se stalo v největším pořádku. V deset hodin večer už nebyl nikdo ani v Tuileriích, ani v zámku a v ulicích hlavního města nebylo vidět jedinou skupinku.

[Prudhomme dále polemizuje s „aristokraty a feuillantisty“, kteří „nazvali tento den dnem smutku a ohavností“; „celá Evropa se dozví, že Ludvík XVI. nebyl v žádném nebezpečí, neboť je stále pln života a zdraví“, že „nic nepodepsal ani neslíbil, byv dvě hodiny vydán na milost deseti tisícům mužů“. Král dal sepsat protokol o škodách, oceněných prý na tisíc tolarů: „Kéž by Ludvík XVI. a jeho rodina od počátku vlády nenadělali ve Francii denně škody než za dvojnásobek!“ A přece nazítří „ještě jednou zradil svou víru“ dopisem Shromáždění: „Paříž je z nich bezpochyby v ustrnutí; Francie se je dozví s údivem smíšeným s bolestí… Pokud jde o mne, nic mi nemůže zabránit, abych v každé době a za všech okolností konal to, co budou vyžadovat povinnosti, jež mi ukládá ústava, kterou jsem přijal.“ „To znamená,“ komentuje Prudhomme, „že nic mu nebude moci zabránit vyhánět vlastenecké ministry, obklopovat se kontrarevolucionáři a stíhat vetem všechny dekrety“; král prý poslouchá „pokrytecké kněze“ a je „odhodlán zemřít jako mučedník královské moci a víry. Tento stav věcí věští velká neštěstí.“ Krátký výtah z Peltiera je zrcadlovým obrazem: „chmurný a divoký Clavière šel s Pétionem a Brissotem připravovat materiál pro 20. červen“; „dvacet tisíc mužů z předměstí, sestoupivších ze všech půd a vyvržených ze všech pařížských stok“, prošlo Shromážděním, „a zákonodárci tleskali s klidem a důstojností“; „neochvějná odvaha Jeho Veličenstva, které vyšlo vstříc koloně buřičů jen se čtyřmi neozbrojenými muži, zmátla královražedné spiknutí… Pétion se tam pokryl hanbou; král tam dobyl nesmrtelné slávy.“]

Rozmluva krále s pařížským starostou, 21. června 1792, v osm hodin večer

Král. Nuže, pane starosto, je v hlavním městě obnoven klid?

Starosta. Sire, lid vám přednesl své představy; je klidný a spokojený.

Král. Přiznejte, pane, že včerejší den byl velmi velkým pohoršením a že obec neudělala pro jeho zabránění všechno, co mohla.

Starosta. Sire, obec udělala vše, co mohla a měla; vyloží své jednání na veřejnost a veřejné mínění ji posoudí.

Král. Řekněte celý národ.

Starosta. Nebojí se ani soudu celého národa.

Král. V jaké situaci je v tuto chvíli hlavní město?

Starosta. Sire, vše je klidné.

Král. To není pravda.

Starosta. Sire…

Král. Mlčte.

Starosta. Úředník lidu nemá mlčet, když splnil svou povinnost a řekl pravdu.

Král. Klid Paříže spočívá na vaší odpovědnosti.

Starosta. Sire, obec…

Král. Dobrá; odejděte.

Starosta. Obec zná své povinnosti; nečeká, až jí je někdo připomene, aby je plnila.⁵

Provolání krále o událostech 20. června (22. června 1792)

[Obec téhož dne vyzvala občany: „Zachovejte klid a svou důstojnost… Kryjte svými zbraněmi krále ústavy; obklopte jeho osobu úctou; ať je jeho útočiště posvátné!… Pamatujte, že nejsvobodnější národy jsou nejvíce otroky svých zákonů.“ Královo provolání zní:]

Francouzi se nedozvěděli bez bolesti, že zástup svedený několika buřiči přišel ozbrojen do obydlí krále, dovlekl dělo až do sálu gard, vyrazil sekerami dveře jeho pokoje a že tam, zneužívajíc opovážlivě jména národa, se pokusil vynutit silou sankci, kterou Jeho Veličenstvo ústavně odepřelo dvěma dekretům. Král postavil proti hrozbám a urážkám buřičů jen své svědomí a svou lásku k veřejnému dobru. Král neví, kde se budou chtít zastavit; ale potřebuje říci francouzskému národu, že násilí, ať se dovede k jakémukoli stupni, mu nikdy nevyrve souhlas s tím, co bude pokládat za odporující veřejnému zájmu. Vystavuje bez lítosti svůj klid, svou bezpečnost; obětuje i bez námahy požívání práv, která náležejí všem lidem a která by zákon měl dát respektovat u něho jako u všech občanů; ale jako dědičný zástupce francouzského národa má posvátné povinnosti a může-li obětovat svůj klid, neobětuje své povinnosti. Potřebují-li ti, kdo chtějí svrhnout monarchii, zločin navíc, mohou jej spáchat; ve stavu krize, v němž se nachází, dá král až do poslední chvíle všem ustaveným úřadům příklad odvahy a pevnosti, které jediné mohou zachránit říši. V důsledku toho nařizuje všem správním sborům a obcím, aby bděly nad bezpečností osob a majetku. Podepsán Ludvík, a níže Terrier.

[Pétionovy „Poznámky o událostech 20. června“ (Moniteur 30. června) namítají, že „mnoho lidí v dobré víře věří, že událost 20. června je plodem intriky a spiknutí“, ale „mají jen mlhavé, nejisté představy“. Celá událost „se redukuje na vstup do zámku“, a ten byl „účinkem jednoho z těch nepředvídaných pohybů, které nenáležejí ani úvaze, ani žádnému plánu“: městský úředník právě vyjednal, že vstoupí jen komisaři, „když tu se náhle brána otevře zevnitř; tehdy se vlna vrhne a v okamžiku zaplaví dvory a pokoje“. „Namáhat se hledáním hybatelů, podněcovatelů, znamená honit se za přízraky“; a kdyby nějací byli, museli by být „nejnešikovnější z lidí, neboť není rozumného člověka, který by hned nepoznal, že jedině dvůr mohl mít z této nečekané scény prospěch“.]

Výpověď dobrovolníka Lareynieho před smírčím soudcem (24. června 1792)

[Vydavatelé připojují z úředního sborníku direktoria výpověď, „která, jak se zdá, vrhá na příčiny 20. června velmi velké světlo“: Jean-Baptiste-Marie-Louis Lareynie, dobrovolník praporu ostrova Saint-Louis, vypověděl před smírčím soudcem Fayelem, že občané předměstí Saint-Antoine jsou „zpracováváni panem Santerrem, velitelem praporu Enfants-Trouvés“, Fournierem, „který si říká Američan“, Rotondem, „který si říká Ital“, řezníkem Legendrem a Buirettem-Verrièresem, kteří „konali v noci tajné schůzky u pana Santerra“ za účasti „velmi malého počtu zasvěcenců“ (Rossignol, „bývalý zlatnický tovaryš“, Gonor, „který si říká dobyvatel Bastily“); tam se „sepisovaly pobuřující plakáty“ a „byla ukuta slavná petice a osnováno spiknutí 20. tohoto měsíce“; v předvečer se prý u Santerra konal tajný výbor, jehož se podle svědků z doslechu účastnili Pétion, Robespierre, Manuel, Alexandre a Sillery. Santerre ujistil váhající, „že národní garda nedostane rozkaz a že pan Pétion tam bude“. Kolem jedenácté nečítalo srocení víc než patnáct set osob; teprve Santerre v čele oddílu invalidů dav rozmnožil; u Feuillants se neodvážil vynutit průchod a strom svobody zasadil ve dvoře kapucínů („terasa zámku je léčka feuillantistů, v zahradě jsou namířena děla“). Ani na Carrouselu neprojevil dav úmysl vniknout do dvorů – až do příchodu Santerra, který zůstal ve Shromáždění do konce zasedání.]

[Santerre, provázený mj. Saint-Hurugem, se prý ptal své „tehdy velmi klidné“ tlupy, „proč nevstoupili do zámku, že je tam třeba jít a že sestoupili jen proto“, poručil dělostřelcům následovat ho s dělem a „bude-li mu odepřena brána, rozbít ji koulemi“; brány otevřeli až dva městští úředníci (Boucher-René a Sergent), kteří „velmi pánovitým, ne-li drzým tónem, prostituujíce posvátné jméno zákona“, nařídili gardě otevřít, „že každý občan má právo vstoupit“. Pod schodištěm pavilonu Santerra zastavila skupina občanů: „vy jediný jste původcem tohoto protiústavního srocení, vy jediný jste svedl tyto dobré lidi a vy jediný mezi nimi jste ničema“; zbledl, ale „povzbuzen pohledem řezníka Legendra“ sáhl k „pokryteckému úskoku“: „Pánové, sepište protokol o tom, že odmítám jít v jejím čele do králových pokojů“ – načež dav, „zvyklý pana Santerra chápat“, převrhl skupinu a vnikl do pokojů „všemi vchody, když byl rozbil dveře a okna“.]

Že ve chvíli, kdy chrlili všemožná rouhání proti posvátné osobě krále, Jeho Veličenstvo se objevilo, kráčejíc samo v čele nesčetného zástupu dobrých občanů, odhodlaných prolít všechnu svou krev spíše než dopustit dovršení největšího ze všech zločinů; že tehdy náhlý a prudký pohyb davu, který svědek chce připisovat jen zvědavosti, vzbudil obavu o život monarchy a granátníci ze stráže zámku ho obklopili téměř proti jeho vůli; pobočník pana Wittenkoffa zakryl tělo krále a dav se stal méně tísnivým; že v té chvíli řezník Legendre pronesl slova, která adresoval monarchovi: „Pane“ (slovo, nad nímž král projevil překvapení a učinil pohyb rozhořčení); „ano, pane“ (zdůraznil silně Legendre), „poslouchejte nás, jste stvořen k tomu, abyste nás poslouchal: jste proradný, vždycky jste nás klamal, klamete nás ještě; ale dejte si pozor, míra je dovršena a lid je unaven tím, že je vaší hračkou.“ Pak přečetl jakousi petici obsahující rouhání, hrozby a vůli suveréna, jehož se Legendre prohlašoval řečníkem a zmocněncem. Že král zůstal klidný a odpověděl: „Udělám vše, co mi ústava a Národní shromáždění nařizují udělat.“ Že pak větší pohyb, způsobený lidmi vstupujícími všemi vchody, odstrčil svědka, který vyšel, jak mohl, a nakonec viděl krále vystrojeného červenou čapkou, jak lidu ve dvorech ukazuje láhev, kterou držel v ruce a z níž pil. Že k večeru se pan Pétion ukázal mezi dvěma granátníky, kteří ho podpírali tak, že se zdálo, jako by ho nesli na rukou; že vypadal celý udýchaný; že obraceje se k davu, řekl: „Lid udělal, co měl udělat; jednali jste jako svobodní lidé; ale teď už toho je dost, nařizuji vám, abyste se rozešli“; že od té chvíle se lid rozešel a zmizel.

[Nazítří prý Lareynie v hostinci u brány Trône zaslechl: „Ano, bylo by se mohlo… ale když se vidělo… je to tak impozantní… a pak, jsme Francouzi… u sta hromů! kdyby to byli jiní… byl by se mu zakroutil krk jako dítěti…“; lidé z předměstí ho ujišťovali, že „většina občanů je zarmoucena krokem, který se udělal u krále“, a že „v tom něco vězí“. Santerre se prý o podobné podniky pokoušel od r. 1790, „to vše, aby přivodil občanskou válku, po níž dávno touží“. Podepsáni Lareynie a Fayel.⁶]

E. La Fayette Zákonodárnému shromáždění (16. a 28. června 1792)

[Dopis z tábora u Maubeuge, čtený 18. června, konstatuje pád ministerstva, „které moje korespondence dávno obviňovala“, a denuncuje Shromáždění „příliš mocné úsilí, které se vyvíjí, aby vás odvrátilo od pravidla, jež jste slíbili dodržovat“ – ústavy. Jádro dopisu:]

Můžete si zastírat, že jedna frakce, a abych se vyhnul každému mlhavému pojmenování, jakobínská frakce způsobila všechny nepořádky? Ji z nich hlasitě obviňuji. Zorganizována jako zvláštní říše ve své metropoli a ve svých filiálkách, slepě řízena několika ctižádostivými vůdci, tvoří tato sekta odlišnou korporaci uprostřed francouzského lidu, jehož moc uzurpuje tím, že si podmaňuje jeho zástupce a zmocněnce. Tam se ve veřejných zasedáních láska k zákonům nazývá aristokracií a jejich porušování vlastenectvím; tam vrahové Desillesovi sklízejí triumfy; zločiny Jourdanovy nacházejí panegyriky; tam líčení vraždy, která poskvrnila město Mety, právě vzbudilo pekelný jásot. Myslí si někdo, že těmto výtkám unikne tím, že se bude ohánět rakouským manifestem, v němž jsou tito sektáři jmenováni? Stali se posvátnými, protože Leopold vyslovil jejich jméno? A protože musíme bojovat s cizinci, kteří se vměšují do našich sporů, jsme snad zproštěni povinnosti osvobodit vlast od domácí tyranie?… To já vám tuto sektu denuncuji, já, který, nemluvě o svém minulém životě, mohu odpovědět těm, kdo by předstírali, že mě podezírají: přistupte v této chvíli krize, kdy bude poznán charakter každého, a uvidíme, kdo z nás, neoblomnější ve svých zásadách, zarputilejší ve svém odporu, lépe vzdoruje překážkám a nebezpečím, které zrádci před vlastí zatajují a které praví občané dovedou pro ni spočítat a jim čelit!

[La Fayette žádá, „ať je královská moc nedotčena, neboť ji zaručuje ústava; ať je nezávislá, neboť tato nezávislost je jednou z pružin naší svobody; ať je král ctěn, neboť je oděn národní majestátností; ať si může zvolit ministerstvo, které nenese okovy žádné frakce… Ať konečně vláda klubů, vámi zničená, ustoupí vládě zákona.“ V řeči z 28. června, kterou pronesl osobně, ubezpečil, že jeho přítomnost v Paříži neohrožuje armádu; násilnosti 20. června „vzbudily rozhořčení a obavy všech dobrých občanů a zvláště armády“ – „již několik z nich se ptá, zda je to opravdu věc svobody a ústavy, kterou hájí“. Prosí Shromáždění: 1. aby dalo stíhat podněcovatele a vůdce násilností z 20. června „jako zločince urážky národa“; 2. aby „zničilo sektu, která uchvacuje národní svrchovanost, tyranizuje občany a jejíž veřejné debaty nenechávají žádnou pochybnost o ohavnosti záměrů těch, kdo je řídí“; 3. „odvažuji se vás konečně prosit svým jménem a jménem všech poctivých lidí království (reptání části Shromáždění), abyste přijali účinná opatření k tomu, aby byly respektovány všechny ustavené úřady, zvláště váš a králův.“⁷]

F. Rvačka na Champs-Élysées, 30. července 1792 (shrnutí)

[Výňatek z Révolutions de Paris líčí den, kdy „stateční Marseillané“ vstoupili do Paříže „jako osvoboditelé“. Santerre jim uspořádal hostinu u restauratéra na Champs-Élysées; ve vedlejším „královském zahradním“ restaurantu „slavili orgie“ granátníci praporů Filles-Saint-Thomas a Petits-Pères, přestrojení bývalí tělesní gardisté, rytíři sv. Ludvíka, dvořané a služebnictvo zámku; na volání „ať žije národ!“ odpověděli z oken zpěvem „ať žije král! ať žije královna! ať žije La Fayette!“ Lid odpověděl pískotem a blátem, granátníci tasili šavle, Marseillané přiběhli „rychlostí blesku“ – většinou beze zbraní – a hodovníci „se dali na útěk vší silou“. Prudhomme s posměšnou zálibou vypočítává postižené: „tlustý Moreau de Saint-Méry, jehož tloušťka zdržovala překotný pochod“, dostal několik ran šavlí přes lopatku; Regnault de Saint-Jean-d'Angély z Journal de Paris vyvázl holí; Marquant, „komorník Medicejské-Antoinetty“, dostal do paže a stehna; burzovní agent Duhamel, který „vystřelil dvakrát z pistole, jednou na bezbranný lid, podruhé na Marseillana“, zahynul. Prapor Filles-Saint-Thomas „je lovecký pes dvora“, který bude třeba „rozpustit, nebo zdecimovat“. Zbití granátníci se pak „jako hašteřivé školáky, které jdou žalovat učiteli“, dostavili ke králi: „Sire! Sire! spravedlnost a pomstu; sedm set loupežníků z Marseille nás chtělo přinutit volat s nimi ‚ať žije národ‘…“ – „Copak národní gardy potřebují, aby je někdo nutil volat ‚ať žije národ‘?“ řekla prý přítomná stráž. Ludvík XVI. „sám svou královskou rukou utřel kapesníkem krev tekoucí po tváři jednoho z nich“, „Medicejská-Antoinetta, následována prudérní Alžbětou“, přiběhla vzlykajíc: „Můj muž, král, můj muž! je také zabit?“ Šest až sedm set mužů v černém, „s kříži sv. Ludvíka v kapsách“, strávilo pak noc v zámku.⁸]

G. Adresa pařížské obce žádající sesazení krále (3. srpna 1792)

[Adresu komisařů osmačtyřiceti sekcí, přednesenou Pétionem u mříže Shromáždění, připisuje autor Histoire du 10 août Marii-Josephu Chénierovi. Obec „s bolestí denuncuje hlavu výkonné moci“, ale obviní ho „bez hořkosti, jako bez zbabělých ohledů“; nebude opakovat „tolikrát porušené přísahy“ a „proradný útěk“ – „to vše je pokryto odpuštěním lidu; ale odpuštění není zapomnění“. „Despota otrocké země se stal králem svobodného lidu“, po pokusu „uprchnout z Francie, aby vládl v Koblenci“, byl znovu dosazen na trůn, „snad proti vůli národa“; a všechna dobrodiní se obrátila proti národu: propuštění občanských ministrů, „spiklenecká garda“, buřičští kněží, spolčená direktoria departementů; vně dva despotové s „manifestem stejně drzým jako absurdním“, válka vedená s armádami „neúplnými a všeho zbavenými“, „patricijové velící armádám rovnosti“, generálové, kteří „pomlouvají svobodný lid“. Závěr:]

Hlava výkonné moci je prvním článkem kontrarevolučního řetězu… Oddělil své zájmy od zájmů národa: oddělujeme je jako on. Nejenže se žádným formálním aktem nepostavil nepřátelům vnějším i vnitřním, jeho jednání je formálním a trvalým aktem neposlušnosti vůči ústavě! Dokud budeme mít takového krále, svoboda se nemůže upevnit; a my chceme zůstat svobodni! Ze zbytku shovívavosti bychom si byli přáli moci vás žádat o suspendování Ludvíka XVI., dokud potrvá nebezpečí vlasti; ale ústava tomu brání: Ludvík XVI. se ustavičně dovolává ústavy; dovoláváme se jí zase my a žádáme jeho sesazení. Jakmile bude toto velké opatření přijato, protože je velmi pochybné, že by národ mohl mít důvěru k nynější dynastii, žádáme, aby ministři solidárně odpovědní, jmenovaní Národním shromážděním, ale mimo jeho střed, vykonávali prozatímně výkonnou moc, dokud vůle lidu, našeho i vašeho suveréna, nebude zákonně vyslovena v Národním konventu. Zatím ať se naši nepřátelé, ať jsou kdokoli, všichni seřadí za našimi hranicemi, ať zbabělci a křivopřísežníci opustí půdu svobody, ať tři sta tisíc otroků postupuje! Najdou před sebou deset milionů svobodných lidí, připravených na smrt jako na vítězství, bojujících za rovnost, za otcovskou střechu, za své ženy, své děti a své starce! Ať je každý z nás střídavě vojákem; a bude-li třeba mít čest zemřít za vlast, ať před posledním vydechnutím každý z nás proslaví svou památku smrtí otroka nebo tyrana!⁹

H–I. Listiny k 10. srpnu: Peltierovo vyprávění

[Peltier líčí předvečer: ministři ještě 9. srpna vyjednávali s výbory; strach byl takový, že dámy paláce se neodvážily do zámku a královna viděla jen lady Sutherlandovou, anglickou vyslankyni. Pétion oznámil Shromáždění, že o půlnoci má zvonit na poplach; departement 8. srpna požádal Mandata o posílení stráže a Pétion připojil „výslovný a písemný rozkaz odrazit sílu silou“. „Osudná hodina bije, zvon na poplach zní, bubny víří; tři sta buřičů dá shromáždit přízraky sekcí, obec je obsazena, magistrát vyhnán, Národní shromáždění čeká od luzy rozkazy, které jí samo vnuklo; ústava už není a zámek bude napaden.“ Pétion byl v zámku od jedenácté, ale „přes dvě hodiny se hledala jeho osoba“: konferoval s Rœdererem, „vyhlédával si oběti, neutralizoval ducha obránců krále, popouzel prapory proti šlechticům“; dvacet granátníků ho v zahradě „drželo jaksi jako rukojmí“, „zachoval si klidný vzhled, ale jeho křečovitá ústa prozrazovala neklid smíšený s hněvem“; unikl díky dekretu Shromáždění. Sto devadesát dva komisařů sekcí, „zvolených čtyřmi sty vzbouřenci“, se ustavilo jako nová obec s Pétionem, Manuelem a Dantonem v čele; ta se dozvěděla, že Mandat má v kapse rozkaz odrazit sílu silou:]

Pan Mandat jako by tušil svůj osud; odmítl uposlechnout prvního vyzvání; bylo však třeba mít za každou cenu onen rozkaz. Z magistrátu mu byl vypraven druhý příkaz. Rœderer a městští úředníci mu představují, že jeho povinností je dostavit se k občanské moci; váhá, chvěje se, pění vztekem, loučí se s přáteli, které nechává v zámku; odjíždí, přijíždí s jediným pobočníkem. Nová obec, o jejímž utvoření neměl ani tušení, ho vyslýchá o rozkazu, který dal předchozího dne… Obviňují ho, že zamýšlel dát rozseknout nevinnou a vlasteneckou kolonu lidu. Mandat, ohromen, zaražen tím, co vidí a slyší, neodpovídá nic; dává se rozkaz odvést ho do Abbaye a znamení k jeho smrti. Je zavražděn na schodech radnice. Rána z pistole ho srazí, píky a šavle ho dorazí. Pétionův rozkaz je odňat. Mrtvola je vhozena do Seiny přes křik jeho nešťastného syna, který marně žádal tělo svého otce, aby mu vzdal poslední poctu. Zde přestává zákonná obrana a ustupuje přirozenému právu, jež má každý jednotlivec, aby pracoval na svém zachování.¹⁰

[Kolony předměstí (patnáct tisíc mužů ze Saint-Antoine, pět tisíc ze Saint-Marceau) vedli Barbaroux, „obchodník s punčochami, který se ustanovil mimořádným poslancem města Marseille“, Fournier a Alexandre; na radnici zasedal „tajný výbor“ Manuel, Danton, Camille Desmoulins, Fabre d'Églantine, Marat, Tallien, Billaud-Varenne, Robespierre, Collot d'Herbois, Chénier a další, „kteří si sotva uvědomovali, že jsou jen nástroji čtyř ministrů vévody Orleánského: Sieyèse, Laclose, Silleryho a Condorceta“. V zámku král „v chvílích klidu konal povinnosti, které mu vnukaly jeho náboženské ctnosti“, a „jako zasvěcená oběť se připravoval na všechny události s nejklidnější odevzdaností“; královna přecházela mezi králem, dětmi a sálem rady: „žádné slovo, žádné gesto hořkosti ani strachu nekalily její ušlechtilé a majestátní držení“.]

O půl šesté byl král požádán, aby navštívil všechna stanoviště a povzbudil svou přítomností statečné lidi, kteří měli bránit zároveň jeho osobu, jeho rodinu, jeho korunu a ústavu. Bděl celou noc, vlasy měl v nepořádku; podržel však svůj oděv z předchozího dne. V prostém fialovém kabátě, s kloboukem pod paží a mečem po boku šel nejprve navštívit všechna stanoviště zámku; královna, děti, paní princezna de Lamballe a několik jiných dam ho provázely. Očití svědkové mi vyprávěli, že vypadal velmi dojat, ale stále dobrotivý, s vlhkýma očima, a přece s úsměvem na rtech. Pronesl tam tato vlastní, často přerývaná slova: „Nuže! říká se, že přicházejí… Nevím, co chtějí… Neodloučím se od dobrých občanů, má věc je jejich…“ Královna také říkala několik slov. Zdálo se, že jen s velkou námahou potlačuje vzlyky, jež jí zmítaly hruď. Její rakouský ret a orlí nos, plnější než obvykle, dodávaly její tváři výraz majestátu, o němž je těžké si udělat představu, leda že ji člověk v té chvíli viděl. V šest hodin sestoupil král do dvorů… Ozvalo se volání „ať žije král“. Národní garda je opakovala. Dělostřelci a prapor Croix-Rouge stále volali: „ať žije národ“… Dva nové prapory, smíšené z pík a pušek, defilovaly před Jeho Veličenstvem u velké tuilerijské mříže; zahrnuly ho urážkami a volaly „ať žije Pétion, ať žije národ“… Od té chvíle byly naděje vkládané v národní gardu zmařeny.

[O půl osmé se shromáždění šlechtici a důstojníci bývalé královy gardy zorganizovali; královna oslovila granátníky národní gardy: „Vše, co máte nejdražšího, vaše ženy, vaše děti, váš majetek, vše závisí dnes na našem bytí… nesmíte mít nejmenší nedůvěru k těmto statečným služebníkům, kteří budou sdílet vaše nebezpečí“ – „slzy tekly ze všech očí, granátníci nabili zbraně v přítomnosti Jejich Veličenstev“; veliteli legie de Belair řekla o šlechticích: „Postavte je k ústí děla, ukážou vám, jak se umírá za svého krále.“]

[Ve tři čtvrtě na osm přinesl městský úředník do sálu rady odpověď na otázku strážce pečeti Dejolyho „co chtějí?“ – „Sesazení.“ – „Nuže! ať je tedy Shromáždění vysloví.“ Královna: „Ale co se stane s králem?“ Úředník se uklonil, aniž odpověděl. V tom vstoupil Rœderer v šerpě v čele departementu: „Nikdo nesmí zasahovat mezi krále a departement.“]

Když král, královna, departement s panem Rœdererem v čele vstoupili do vnitřní královy komnaty, kde byli také ministři, pan Rœderer prohlásil Jejich Veličenstvům, „že nebezpečí je na vrcholu, že přesahuje každé vyjádření; že věrné národní gardy je málo; že ostatní jsou zkaženi a budou dokonce první střílet na zámek; že král, královna a jejich děti i všichni, kdo jsou u nich, budou neomylně povražděni, nerozhodne-li se král okamžitě odebrat do Národního shromáždění“. Královna, která chvíli předtím prohlédla tento systém izolovat krále a vydat ho Shromáždění, byla rozhodnuta se tomu vzepřít a řekla dokonce dvěma osobám, k nimž měla důvěru, „že by dala přednost tomu, aby ji přibili ke zdem zámku, než aby z něho vyšla“. Vystoupila s velkou silou proti návrhu pana Rœderera, ale ten jí odvětil: „Madame, chcete se tedy stát vinnou smrtí krále, svého syna, Madame, sebe samé a všech osob, které jsou zde, aby vás bránily!“ Při těch slovech všichni jednomyslně zvolali: „Ach! kéž bychom mohli být jedinými oběťmi!“

[Královská rodina, „obětujíc se ponížením horším než smrt“, prochází sály, kde ji „chvějící se muži smáčeli slzami“; „Dáte zabít krále,“ říkal jim Rœderer; „Zůstaňte,“ nařizovalo Jeho Veličenstvo; i dauphin prosí šlechtice: „Zůstaňte, tatínek a maminka vám to nařizují, a já vás o to prosím.“ Na schodišti terasy Feuillants byl král přes čtvrt hodiny zadržen luzou volající „smrt! smrt!“; sapér Rochet, „známý jako maniak“, ho zahrnul „nejhrubšími urážkami“ a pak „vyrval dauphina z rukou královny a odnesl ho v náručí do Shromáždění. Cestou byl král dvakrát vzat na mušku.“]

Král, královna a jejich rodina, provázeni dvěma ministry, vstupují a míří k sedadlům určeným pro administrátory. Král řekl: „Přišel jsem sem, abych zabránil velkému zločinu, který se měl spáchat, a myslím, že nemohu být nikde ve větším bezpečí než uprostřed vás, pánové.“ Král se pak posadil vedle předsedy; ale na poznámku několika členů, že ústava zakazuje zákonodárnému sboru jakékoli rokování v přítomnosti krále, Shromáždění rozhodlo, že Jejich Veličenstva a jejich rodina se umístí v lóži za předsednickým křeslem. Tato lóže byla lóží písařů-redaktorů listu nazvaného Logographe, který zaznamenával zasedání Shromáždění slovo od slova… V této věznici deset stop čtverečních a šest stop vysoké, jejíž bílé stěny odrážely sluneční paprsky a zdvojnásobovaly jejich žár, strávili král a jeho rodina čtrnáct hodin za sebou během spalujícího dne. Protože se lid v tumultu tísnil kolem sálu, bylo poradou k zajištění králova vstupu do Shromáždění pro případ vpádu do lóže odstranit železnou mříž, která ji od Shromáždění oddělovala. Pánové de Poix, de Choiseul, de Sainte-Croix a Dubouchage, ministři, i král sám byli nuceni tuto mříž vylomit vlastníma rukama; a král zůstal nekrytý, aniž vstal ze svého křesla po celé zasedání, aniž přestal upírat oči na Shromáždění a bez jiné potravy než broskve a sklenice vody.¹¹

[Po odbočce k masakru u Feuillants, kde zahynuli roajalisté Suleau, Bouyon a Vigier, se Peltier vrací k zámku. Dělostřelci „obrátili proti zámku děla, která tam byla přivezena k jeho ochraně“; ve velké galerii se seřadili granátníci proti dvěma stům devíti šlechticům pod maršálem de Mailly: „někteří měli jen hůl v ruce, jiní byli téměř sedmdesátníci; tu bylo mladé páže; dál šlechtic v černém taftu měl dvě pistole zastrčené v bílém kapesníku, který mu sloužil za opasek; vesměs neměli za zbraně než staré kordy, lovecké nože, šavle bez pochvy; vypadali spíše, jako by přišli zemřít u nohou svého pána, než aby mu přinesli účinnou pomoc“. Odchod krále „udělal v národní gardě špatný dojem“: „Jsme zrazeni! z jedné strany aristokraté, z druhé Švýcaři! jsme mezi dvěma ohni!“ „Zámek se v té chvíli podobal spíše foyeru divadla než strážnici; nikdo nedával rozkazy.“ V devět hodin deset minut byly vyraženy brány královského dvora.]

Interval mezi vpádem lidu a první palbou trval patnáct minut. Vůdce Marseillanů, který vstoupil první s pistolí v ruce, zavolal na svou tlupu, aby ho následovala. Sestavil ji kolem dvora do dvou úhelníků, tváří k zámku. Tehdy dělostřelci odtáhli šest děl, která stála po stranách dvora, a postavili je proti zámku. Lid, osmělený tímto krokem, volal s hroznými kletbami: „Pryč se Švýcary; vydejte zbraně; Švýcaři musí složit zbraně.“ Gestikulujíce dělali výhrůžná gesta, „ale přece s jakýmsi strachem, neboť se nikdy neodvážili dále než do poloviny dvora“; Švýcaři a gardy odpovídali z oken mávnutími klobouků, aby je přiměli „utišit se a stáhnout“… Byli už čtvrt hodiny v této směšné pozici a stále křičeli, když tucet sansculotů, a ne Marseillanů, s národním důstojníkem v čele, smělejší než ostatní, postoupil konečně až k patě velkého schodiště. Zmocnili se tam prvního švýcarského strážného a postupně pěti dalších. Zmocňovali se jich pomocí pík s háky. Zabodávali je do jejich kabátů, přitahovali je k sobě a hned je odzbrojovali o šavli, pušku a patrontašku za hlasitého smíchu. Povzbuzena úspěchem svých prvních předsunutých hlídek postoupila celá masa k patě velkého schodiště a tam se palicemi ubili oněch pět Švýcarů, již zajatých a odzbrojených. V témž okamžiku se všichni Švýcaři tohoto stanoviště seřadí k boji na rozkaz kapitána Turlera a pana de Castelberg, zčásti na stupních schodiště, jiní na jeho podestě proti dveřím kaple… Právě když viděl těch pět Švýcarů povražděných, vykonal pan de Castelberg rozkaz odrazit sílu silou a poručil palbu. V témž okamžiku národní důstojník, o němž jsem mluvil, omrzen tím, že jeho tlupa nejedná dost činně, vystřelil ze dvora z pistole na zámek. Rána odštípla několik úlomků kamene; to bylo příčinou, že se z nitra paláce odpovědělo několika ranami z pušek vypálenými z oken, a ihned se z Carrouselu vystřelilo proti zámku třikrát z děla, s takovým chvatem a tak špatně namířeno, že koule udeřily do krajů střech, a přece nebyli vzdáleni ani čtyřicet sáhů! Z tohoto vyprávění, učiněného podle jednomyslného svědectví šesti očitých svědků, je vidět, že první výstřel vyšel ze dvorů a že první prolitá krev byla krev Švýcarů. Od té chvíle se jen ustupovalo přirozenému zákonu, který každé napadené bytosti ukládá se bránit.

[„Blesk nemá rychlejší účinek než první vypálené rány“: dvory se v okamžiku vyprázdnily, útočníci prchali na Carrousel, někteří „si lehali břichem k zemi, dělali mrtvé“. Sto dvacet Švýcarů pod kapitánem Turlerem sestoupilo do dvora, zmocnilo se dvou děl a „válivou palbou“ vyklidilo Carrousel: „tato hrozivá kolona už neexistovala: sto dvacet mužů vše rozptýlilo“. Dva federovaní z Brestu v červené uniformě byli lidem považováni za Švýcary a zavražděni; jízdní četnictvo v Louvru „se domnívalo, že vidí koule létat vzduchem“, a prchlo. Ve Shromáždění se při prvních ranách „předseda přikryl na znamení nebezpečí“. Král, „stejně překvapený jako zarmoucený, když viděl své poddané v boji mezi sebou, když se zdálo, že sám svým ústupem zakázal jakýkoli druh obrany“, poslal d'Hervillyho, aby Švýcary odvolal; sto mužů s Turlerem šlo k Shromáždění, cestou „dostalo blízko tisíc ran z pušek ze všech míst zahrady, zejména z kavárny Hottot“, a ztratilo třicet mužů; u Feuillants byli odzbrojeni a svlečeni. Uprchlíci se zatím vrátili s novými oddíly a lid vnikl do zahrady.]

Když se Švýcaři, kteří zůstali v zámku, viděli napadeni ze zahrady, zavládl mezi nimi zmatek a nepořádek; nebylo možno ani dávat, ani přijímat rozkazy. Většina stanovišť se stáhla na velké schodiště. Seskupili se tam v počtu asi osmdesáti mužů; palba tam trvala dvacet minut; první dvě salvy byly řadové; zbytek byla palba nazdařbůh; všichni byli zabiti. Lid ztratil z své strany čtyři sta mužů pod peristylem. Vystoupil pak se vztekem a chvatem do nitra zámku a všichni Švýcaři, kteří byli v pokojích této části, byli povražděni s největší nelidskostí: ztratili hlavu; velmi málo se jich bránilo; mnozí, prosíce na kolenou o milost, byli vyhozeni zaživa z oken. Národní garda, nevidouc už žádnou podporu, se připojila k lidu v pronásledování Švýcarů. Tito nešťastníci, se zoufalstvím v duši a pěnou u úst, se snažili zachránit všemi východy; chodby, sklepy, půdy, stáje, sýpky jim na chvíli sloužily za útočiště; tam je objevili a v tom okamžiku hynuli. Četa sedmnácti z nich se ukryla v sakristii kaple; protože od počátku boje nevystřelili ani jednu ránu, domnívali se, že odevzdáním zbraní lidu a voláním „ať žije národ!“ si zachrání život; byli povražděni, jakmile byli odzbrojeni. Osmdesát jich bylo zabito v ulici de l'Échelle; „jejich mrtvoly tam zůstaly nakupeny osmačtyřicet hodin, zohaveny nejneslušnějším způsobem“.

[„Jakmile byl lid pánem zámku, jeho vztek se vybíjel bez rozdílu na všech“: dveřníci, sluhové, vrátní i nádeníci, „vše bylo stejně povražděno“; „krev tekla proudem všude; pod střechami, ve sklepích, ve vnitřních pokojích se nešlo než po mrtvolách… a jsou to ženy, démoni, fúrie, kdo jsou vykonavateli těchto ukrutností! Jeden herec, zvyklý hrát role tyranů a vždy vypískaný parterem, pije veřejně krev jednoho Švýcara: člověk se domnívá, že je na hostině Atreově.“ Palba ustala v poledne, „vraždění nepřestalo ve dvě hodiny, než aby udělalo místo vraždám jiného druhu, které trvají ještě ve chvíli, kdy píši“; zachráněných Švýcarů je asi sto osmdesát, „zbývá sedm set padesát, kteří zahynuli tohoto strašného dopoledne“.]

[Dvě stě šlechticů s ostatkem Švýcarů se probilo mříží královny, „kterou vylomili“, k Shromáždění; zahynuli pan de Castéja a pan de Clermont d'Amboise. Následuje rabování zámku, při němž „byly ušetřeny jen obrazy v ložnici“, a Peltierův soud: povstání bylo „nutným výsledkem ústavy, která zničila každou rovnováhu, každou nezávislost mocí, která uvedla krále bez síly doprostřed sboru neustále jednajícího, která podle J.-J. Rousseaua umístila svrchovanost do lidu, tj. do počtu, do násilí, do šílenství, vzteku nebo hlouposti, místo aby ji umístila tam, kde existuje… do vlastnictví, otcovství, moudrosti a zkušenosti“. Původce už netřeba hledat: Barbaroux přiznal, že povstání „bylo usneseno již 29. července v tajném direktoriu v Charentonu“, Pétion se hlásí k „podílu slávy“. Bilance:] Den 10. srpna stál lidstvo asi sedm set vojáků a dvaadvacet švýcarských důstojníků; dvacet roajalistických národních gardistů, pět set federovaných či Marseillanů, pět šlechticů, tři velitele národních oddílů, čtyřicet četníků, přes sto osob z královy domácnosti, dvě stě mužů zabitých pro krádeže, devět občanů povražděných u Feuillants, pana de Clermont-Tonnerre a asi tři tisíce mužů z lidu, zabitých na Carrouselu, v tuilerijské zahradě a na náměstí Ludvíka XV.: celkem asi čtyři tisíce šest set mužů. Na těchto nakupených mrtvolách se zvedla zrůdná budova FRANCOUZSKÉ REPUBLIKY: a podobna onomu pomníku, který dal postavit nevím jaký asijský despota z lidských lebek, uráží pohled tak, že si člověk bezděčně přeje vidět i tuto budovu korunovanou jako její vzor… hlavou jejích architektů.¹²

Tajné direktorium federovaných podle Carry; Soulavie; zasedání Shromáždění 10. srpna

[Carrův Précis historique (Annales patriotiques, 30. listopadu 1792) mluví o tajném direktoriu „jako člen tohoto direktoria a jako aktér všech jeho operací“: ústřední výbor federovaných u jakobínů vybral ze svých třiačtyřiceti členů pět (Vaugeois, generální vikář biskupa z Blois, Debessé, Guillaume, Simon a Galissot), k nimž byl Carra přidružen a k nimž byli pozváni Fournier Američan, Westermann, Santerre, Alexandre, Lazowski, Antoine z Met a další. „První činné zasedání tohoto direktoria se konalo v malé krčmě U Zlatého slunce v ulici Saint-Antoine u Bastily, v noci ze čtvrtka na pátek 26. července… Bylo to v této krčmě, kde nám Fournier Američan přinesl rudý prapor, jehož vynález jsem navrhl a na nějž jsem dal napsat tato slova: Stanné právo svrchovaného lidu proti vzpouře výkonné moci. Bylo to také v této krčmě, kam jsem přinesl pět set výtisků plakátu s těmito slovy: Kdo bude střílet na kolony lidu, bude na místě usmrcen… Náš záměr tentokrát ztroskotal pro opatrnost starosty, který patrně cítil, že v této chvíli nejsme dost připraveni.“

[Druhé zasedání se konalo v pokoji Antoina „právě v témž domě, kde bydlí Robespierre“; hostitelka „přišla kolem jedenácté večer zeptat se Antoina, zda chce dát Robespierra zavraždit. – Má-li být někdo zavražděn, řekl Antoine, budeme to jistě my; o Robespierra nejde, ať se jen schová.“ Carra tam „vlastní rukou napsal celý plán povstání“; třetí zasedání se konalo v noci z 9. na 10. srpna na třech místech, Carra „v kasárnách Marseillanů“. „Je vidět, že nejde ani o Marata, ani o Robespierra, ani o tolik jiných, kteří chtějí být pokládáni za aktéry této věci.“ Abbé Soulavie (1809) se soustřeďuje na maršála de Mailly, „pětaosmdesátiletého“: Marie Antoinetta mu podala pistoli se slovy „Pane, je chvíle se ukázat“; Mailly, zdravě krále mečem: „Sire, chceme znovu vztyčit trůn, nebo zemřít po vašem boku. Přísahejte, že nám budete velet.“ Král „se přikryl, tasil meč a slíbil to“; Rœderer však prosadil ústup; královna, „s očima plnýma zuřivosti a zalitýma slzami“, se ptala, „co se stane s králem“. Mailly řekl zbylým: „Hle, zbytek statečných, hle, zbytek šlechty. Místo generála a jeho druhů ve zbrani je tam, kde je koruna napadena a v nebezpečí“; a v boji: „Zvítězit, nebo zemřít, pánové.“ Zachráněn federovaným, „jehož ruku zastavila jeho tvář“, unikl 2. září, ale r. 1794 ho „hanebný Joseph Lebon“ poslal na popraviště, kde stařec zvolal: „Ať žije král! Říkám to jako moji předkové.“¹³ Rozbor zasedání Shromáždění zaznamenává: 9. srpna Rœdererovu zprávu, že sekce Quinze-Vingts hrozí zvonem na poplach, „nevysloví-li zákonodárný sbor během 9. srpna sesazení krále“; Pétionovo mínění, že „je rozumnější užít zbraní rozumu a důvěry“; schůzi zahájenou o druhé hodině ranní; Chabotovu námitku proti rokování v přítomnosti krále; Rœdererovo „zámek byl právě vyražen“; královo „Upozorňuji Shromáždění, že jsem právě dal Švýcarům zakázat střílet“; ozbrojené občany u vchodu („Jsme vyraženi!“) a předsedu, který se přikryl; přísahu všech poslanců s rukou vztyčenou; občana, který „přinesl skříňku šperků nalezených v pokoji královny“; řečníka lidu: „Vězte, že v Tuileriích hoří a že oheň zastavíme, až bude pomsta lidu uspokojena.“ Vergniaud navrhl suspendování krále a svolání Konventu (text u Ferrièra v knize XIII); občan, který „objímaje Švýcara, jehož přivedl jako zajatce, žádal o čest odvést si ho domů a živit ho“, byl zapsán do protokolu; Roland, Clavière a Servan byli vráceni, Danton povolán k justici. Dekret z 12. srpna svěřil obci, aby králi určila obydlí; „obec ho dala i s rodinou převézt do Templu; vyšel odtud jen k soudu“.]

K. Zářijové dny 1792 podle „Histoire de la révolution par deux amis de la liberté“

Obec čekala jen na věrohodnou záminku, aby dala bubnovat na generální pochod, zvonit na poplach a střílet z poplašného děla. Nejpříhodnější, jaké se mohla chopit, bylo překotné přibližování nepřátel. Longwy otevřelo své brány. Verdun je hned obležen; zpráva o tom dojde ministru války 2. září ráno. Žádný odklad: obec dá vyvěsit a vyhlásit usnesení, které nebylo, jak sama od té doby přiznala, než výzvou vrahům. Znamení je dáno; přesně ve dvě hodiny bubnuje generální pochod, zvon zní na poplach, bariéry jsou zavřeny a poplašné dělo se ozývá… Ti, kdo nemají co ztratit, se jdou dát zapsat k pochodu na hranice; ti, kdo mají chránit rodinu a majetek, ukládají zbraně ve svých sekcích a mlčky se stahují do svých domovů. Všichni se zabývají jen vnějškem. Zatím se stovka pochopů opilých vztekem, krví, vínem a lihovinami, ozbrojených šavlemi, sekerami, píkami, pistolemi a bajonety, shromažďuje za zvuků marseillské písně, táhne k věznicím a za volání „ať žije národ!“ žádá, aby jim byli vydáni všichni spiklenci. Karmelitáni, Abbaye a la Force jsou obklíčeny naráz; a tam se vrahové přestrojují za soudce a porotce; a po pouhém nahlédnutí do knihy vězňů, po marné formalitě výslechu vydávají katům přes padesát obětí za hodinu.

Celé svazky by nestačily k tomu, aby velmi stručně vyprávěly všechny rysy barbarství, jež slunce osvítilo v těchto zhoubných dnech. Kněží byli podřezáni na oltáři, který jim sloužil za útočiště, ve chvíli, kdy na kolenou, s rukama na prsou, s očima obrácenýma k nebi přijímali požehnání nejstaršího z nich a prosili Boha přírody, aby odpustil jejich vrahům. V Abbaye ležel na lůžku švýcarský důstojník jménem Reding, stižený smrtelnou nemocí. Dva vrahové, vedení žalářníkem, k němu postupují. Jeden z nich učiní pohyb, aby ho zvedl. „Eh! pane,“ řekne mu Reding umírajícím hlasem, „nebojím se smrti; z milosti mi ji dejte zde.“ Vrah zůstane nehybný, chvíli váhá; ale jeho druh ho rozhodne slovy: „Tak pojď.“ Zvednou ho, naloží si ho na ramena a odnesou na ulici, kde přijme smrt. Křik umírajících zaléhal do uší vězňů, které čekal tentýž osud. V tomto žalostném stavu jedni vysílali k Věčnému neužitečné modlitby; druzí pozorně sledovali různé polohy, v nichž se každá oběť dávala zabít, aby poznali tu, která činí smrt rychlejší a méně krutou. Ti, kdo vztahovali ruce, trpěli mnohem déle, protože rány šavlí byly ztlumeny, než dopadly na hlavu: byli i takoví, jimž ruce a paže odpadly dříve než tělo; a ti, kdo je dávali za záda, museli trpět mnohem méně. Podivná situace! Lidé byli nuceni rokovat o prostředcích, ne jak odrazit nebo ztlumit rány svých katů, ale jak je učinit jistějšími a rychlejšími. Věk a pohlaví jen ještě dráždily vztek těchto kanibalů. Kněží více než osmdesátiletí sotva unesli svou chatrnou sešlost; byli vlečeni za nohy nebo za ramena; jejich holá hlava, roztříštěná třením o dlažbu, potřísňovala krví nádvoří znesvěceného chrámu… Jinde se kati, unaveni tím, že vraždí oběti postupně, vrhli do nitra domu, který brzy nebyl než rozlehlým jatkem. Krev tekla proudem po lůžkách, v pokojích, na schodištích… Tam živí lidé byli vyhazováni páté přes deváté s mrtvými nebo umírajícími z oken a padali na píky, bajonety, kosy nebo halapartny.

V jiné věznici je žena, ještě mladá, stále ctnostná, jejímž jediným zločinem bylo její stálé přátelství s královnou a nenávist k orleánské straně, zavražděna vrahy zvlášť za tuto vraždu zaplacenými. Její hlava je oddělena od těla; její mrtvola je ponechána megerám-harpyjím, které se od té doby označují odporným, ale výstižným jménem lízalek gilotiny; její srdce je vyrváno a snědeno, ještě tepající, jedním z Orleánových pochopů; strašná hostina, kterou pán musel závidět svému důstojnému sluhovi: její hlava je nesena na hrotu píky; ale s neuvěřitelnou rafinovaností jsou její vlasy pečlivě nakadeřeny a napudrovány, její tváře nalíčeny líčidlem, do jehož složení se přimísila krev; pak ji nosili ulicemi Paříže, kolem Templu, pod okny nešťastných vězňů. Pochopové hlasitě žádají, aby se král a královna objevili u okna: městský úředník dohání nestoudnost tak daleko, že na ně sám naléhá, aby vyhověli přání lidu; ale jeden z jeho kompliců, jehož srdce nebylo tak divoké, se tomu vzepře. Zde musíme předat historii rys, o nějž si nejvzdálenější potomstvo řekne a který ctí památku nešťastného Ludvíka XVI. Když byl později tázán na jméno městského úředníka, který na něj naléhal, aby šel k oknu, odpověděl: „Pamatuji si jen jméno toho, který mi v tom zabránil.“

[Autoři obviňují obec, která nařídila propustit vězně pro dluhy – „nebylo to jasné vydání všech ostatních vězňů katům?“ –, Santerra, který slíbil Rolandovi, že „jeho tělo bude hradbou prvnímu vězni“, a přece „6. se ještě vraždilo ze všech stran“; kolem Templu dala obec natáhnout trikolorní stuhu – „proč nebyly všechny věznice chráněny touž hradbou?“ „Neviděli jsme vrahy, jak přicházejí s hlavami v rukou k Pétionovi, žádají ho o mzdu, a tento starosta, přinejmenším nejzbabělejší z lidí, jim vlastníma rukama nalévá víno? Neviděli jsme Billauda-Varenna na lešení před branami Abbaye řečnit k vrahům: ‚Občané, zachraňujete vlast tím, že obětujete spiklence… Kdo pracoval v některé věznici, dostane poukázku na jeden louisdor splatnou z pokladny obce‘? Nezachovaly se ve veřejném depozitu tytéž poukázky podepsané TALLIEN a MÉHÉE?“ Shromáždění, jemuž Fauchet 2. září večer oznámil, že u karmelitánů bylo právě povražděno dvě stě kněží, poslalo komisaře, kteří se vrátili s nepořízenou („tma nám nedovolila vidět, co se děje“), a „spokojeno přešlo k dennímu pořadu“. Shromáždění pověřilo dohledem nad pořádkem „Dantona, Manuela, Pétiona, Talliena, Méhéea, Panise, Robespierra, Sergenta, Billauda, Marata“! „Nepřísahá se zemřít na svém místě, umírá se tam.“ Proti jeho zbabělosti staví autoři odvahu jednotlivců: v Abbaye byl starý Cazotte už za mřížemi, „sekera byla zdvižena nad jeho hlavou: jeho dcera se objeví, vrhne se otci kolem krku, zakryje ho celým svým tělem, a aniž se sníží k podlým prosbám, chce jen zemřít před původcem svých dnů. Při tom pohledu se vrahové zachvějí; sekera jim vypadne z rukou; a otec s dcerou, pokryti jakoby posvátnou egidou, vycházejí, respektováni a zářící slávou a štěstím, z tohoto okrsku neštěstí a zločinu“.¹⁴]

Z Pétionovy řeči o Robespierrovi a Maratovi, o 10. srpnu a o prvních dnech září (listopad 1792)

[Pétion přiznává 10. srpnu slávu, ale komisařům sekcí vytýká, že „nedovedli včas složit svou moc“: obec „považovala za velkolepější soupeřit se Shromážděním“, už to nebyl „správní sbor rokující o obecních záležitostech, byla to politická assemblée, která se pokládala za nadanou plnou mocí… udávaly se tam občané, volali se k mříži, soudili se“; starosta „už nebyl středem jednoty; všechny nitky byly přestřiženy v mých rukou“. Robespierre „nabyl v radě převahy“ a „oddal se výstřelkům chmurné obraznosti; viděl pod svýma nohama propasti, spiknutí proti svobodě… obviňoval jsem jeho hlavu více než jeho srdce“; ve výboru dohledu „jeden člověk, jehož samo jméno se stalo urážkou, rozkazoval jako pán; stěžoval jsem si na to hlasitě obci a zakončil své mínění těmito slovy: Marat je buď nejšílenější, nebo nejničemnější z lidí.“ Přišla zrada Longwy, obležení Verdunu, osvobození Montmorina 31. srpna. Pak 2. září:]

Přichází 2. září; poplašné dělo střílí; zvon zní na poplach… Ó dni smutku! Na ten ponurý a poplašný zvuk se lidé shromažďují, vrhají se do věznic, vraždí, zabíjejí! Manuel a několik poslanců Národního shromáždění se odebírají na tato jatka: jejich úsilí je marné; oběti se zabíjejí až v jejich náručí! Nuže, byl jsem v klamné bezpečnosti: nevěděl jsem o těchto ukrutnostech; od nějaké doby mi o ničem neříkali. Konečně se to dozvídám, a jak? Mlhavě, nepřímo, zkresleně: zároveň mi dodávají, že je vše skončeno… Ony však pokračují: píši generálnímu veliteli, žádám ho, aby přivedl síly k věznicím; nejprve mi neodpovídá; píši znovu; říká mi, že dal rozkazy: nic nenasvědčuje, že by se tyto rozkazy vykonávaly. Ony však pokračují dál: jdu do rady obce; odtud se odebírám s několika kolegy do hôtelu de la Force. Dosti pokojní občané zaplňovali ulici vedoucí k této věznici; u brány byla velmi slabá stráž; vstupuji… Ne, nikdy se ta podívaná nevymaže z mého srdce! Vidím dva městské úředníky oděné šerpou; vidím tři muže klidně sedící u stolu, s otevřenými knihami vězňů před očima, vyvolávající vězně; jiné muže, kteří je vyslýchají; jiné muže, kteří konají úřad porotců a soudců; tucet katů s nahými pažemi, pokrytými krví, jedny s palicemi, druhé se šavlemi a tesáky, z nichž kapala krev, vykonávající okamžitě rozsudky; občany čekající venku netrpělivě na tyto rozsudky, zachovávající nejpochmurnější mlčení při rozsudcích smrti, propukající v radostný křik při rozsudcích osvobozujících. A muži, kteří soudili, i muži, kteří vykonávali, měli touž jistotu, jako kdyby je zákon povolal k plnění těchto funkcí; vychvalovali mi svou spravedlnost, svou pozornost k rozlišování nevinných od viníků, služby, které prokázali; žádali, lze tomu věřit! žádali, aby jim byl zaplacen čas, který tam strávili!… Mluvil jsem k nim přísnou řečí zákona; mluvil jsem k nim s citem hlubokého rozhořčení, jímž jsem byl proniknut: dal jsem je všechny vyjít přede mnou. Sotva jsem vyšel sám, vrátili se tam: byl jsem znovu na místě, abych je odtud vyhnal; v noci dokončili svá strašná jatka.

Byly tyto vraždy nařízeny, byly řízeny nějakými lidmi? Měl jsem před očima seznamy, dostal jsem zprávy, shromáždil jsem několik faktů; kdybych měl rozhodovat jako soudce, nemohl bych říci: hle, viník. Myslím, že tyto zločiny by nebyly měly tak volný průběh, že by byly zastaveny, kdyby všichni, kdo měli v rukou moc a sílu, na ně pohlíželi s hrůzou; ale musím to říci, protože je to pravda, mnozí z těchto veřejných mužů, z těchto obránců vlasti věřili, že tyto zhoubné a zneucťující dny byly nutné, že očišťovaly říši od nebezpečných lidí, že vnášely děs do duše spiklenců a že tyto zločiny, odporné v morálce, byly užitečné v politice. Ano, to zpomalilo horlivost těch, jimž zákon svěřil udržování pořádku… Je vidět, jak lze spojit dny 2., 3., 4. a 5. září s nesmrtelným dnem 10. srpna; jak z nich lze udělat pokračování revolučního hnutí vtištěného v ten den, první v análech republiky; ale nemohu se odhodlat směšovat slávu s hanbou a poskvrnit 10. srpen výstřelky 2. září.¹⁵

[Tallienova La vérité sur les événemens du 2 septembre je apologie adresovaná „poslancům třiaosmdesáti departementů“, aby se „zbavili předsudků“ proti Paříži. Tallien, který se prý účastnil „jen aby zachránil život několika jednotlivcům“, nachází příčiny „v pomalosti soudů“ (Montmorin „byl zproštěn obžaloby“), ve zločinci, který na popravišti volal „ať žije král! k čertu s národem!“, v dílnách falešných assignátů, které se prý ve věznicích našly, a v postupu Prusů: „než půjdeme bojovat s nepřáteli vnějšími, je třeba zničit vnitřní!“ „Jakási porota je utvořena; ihned jsou přineseny knihy vězňů: zločinec hyne; nevinný je propuštěn.“ Stáří a slabost prý „dojímaly ty lidi, které nám chtějí líčit jako lidojedy“; „jediná žena zahynula za těchto okolností; ale, musíme to říci, její styky s nejzarputilejší nepřítelkyní národa, s Marií Antoinettou, jejíž byla vždy družkou v prostopášnosti, ospravedlňují jaksi výstřelky, k nimž se vůči ní došlo“. Události byly „strašné, které by v době klidu měly vyvolat celou pomstu zákonů, ale přes něž je v době revoluce třeba přetáhnout závoj“; epocha „byla mnohem užitečnější, než se myslí“.¹⁶]

L. Obžalovací akt proti Ludvíkovi XVI. (11. prosince 1792)

Ludvíku, francouzský lid vás obviňuje, že jste spáchal množství zločinů, abyste nastolil svou tyranii tím, že zničíte jeho svobodu. Dne 20. června 1789 jste se dopustil útoku na svrchovanost lidu tím, že jste pozastavil shromáždění jeho zástupců a násilím je vypudil z místa jejich zasedání. Důkaz je v protokolu sepsaném v míčovně ve Versailles členy Ústavodárného shromáždění. Dne 23. června jste chtěl diktovat národu zákony; obklopil jste vojskem jeho zástupce; předložil jste jim dvě královská prohlášení podvracející veškerou svobodu a nařídil jste jim rozejít se… Dal jste pochodovat armádu proti občanům Paříže; vaši pochopové prolili jejich krev a vzdálil jste tuto armádu, teprve když vám dobytí Bastily a všeobecné povstání ukázaly, že lid zvítězil.

[Akt sleduje chronologicky celou revoluci: zdvojnásobení tělesné gardy a povolání flanderského pluku, „orgie, při nichž byla pod vašima očima pošlapána národní kokarda“; nedodržená federační přísaha; pokus „zkazit veřejného ducha pomocí Talona, který jednal v Paříži, a Mirabeaua, který měl vtisknout kontrarevoluční hnutí provinciím“ – „rozhodil jste miliony“; útěk připravovaný od února 1791, 993 000 livrů předaných Bouillému; „koalice mezi vámi a La Fayettem, k níž přistoupil Mirabeau“; „zaplatil jste hanopisy, pamflety, noviny určené k tomu, aby zkazily veřejné mínění, zdiskreditovaly assignáty a podporovaly věc emigrantů; registry Septeuilovy udávají, jaké obrovské částky byly na tyto svobodovražedné pletichy vynaloženy“; mlčení o pilnické úmluvě; Arles, Avignon, Jalès; platby tělesné gardě v Koblenci; „srozumění“ s bratry prokázané lístkem z přílohy B; zanedbaná armáda, veto k táboru dvaceti tisíc, Dabancourt, „synovec Calonnův“, a ztráta Longwy a Verdunu; veto k dekretům proti kněžím; ponechání Švýcarů v Paříži; tajné roty placené z civilní listy; podplácení poslanců – až po závěr:]

Vykonal jste 10. srpna v pět hodin ráno přehlídku Švýcarů a Švýcaři stříleli první na občany; dal jste prolít francouzskou krev. To jsou zločiny, které jsou vám přičítány. Odpovězte na otázky, které mi Národní konvent ukládá vám klást.¹⁷

M. Dopis Targetův Národnímu konventu (13. prosince 1792)

Podle dekretu z dnešního rána se pro mne stává nesnadným mít názor na skutečnosti přičítané Ludvíkovi XVI.; musím se přinejmenším zdržet jeho vyslovení; této povinnosti dostojím. Ale ve věku téměř šedesáti let, unaven nervovými neduhy, bolestmi hlavy a záchvaty dušnosti, které trvají patnáct let, které mě přiměly opustit r. 1785 advokacii a které čtyři roky nadměrné práce zhoršily k neuvěření, zachovávám si sotva síly postačující k tomu, abych po šest hodin denně vykonával pokojné funkce soudce, a čekám s jistou netrpělivostí na chvíli, kdy jich budu zproštěn novými volbami. To říká dost o tom, že mi není možno ujmout se obhajoby Ludvíka XVI. Nemám naprosto nic z toho, čeho je pro takový úřad třeba, a svou neschopností bych zradil zároveň důvěru obžalovaného klienta i očekávání veřejnosti. Právě v tomto okamžiku se poprvé dozvídám o tomto jmenování, které jsem nemohl předvídat. Odmítám tedy toto poslání ze svědomí: svobodný a republikánský člověk nemůže svolit k přijetí funkcí, k nimž se cítí zcela neschopný. Prosím Národní konvent, aby ráčil doručit Ludvíkovi XVI. dopis, který v tuto chvíli píši, aby mohl učinit jinou volbu. Podepsán republikán Target.¹⁸

N. Dopis Ludvíka XVI. panu de Malesherbes (z Templu)

Nemám slov, můj drahý Malesherbesi, abych vám vyjádřil svou vděčnost za vaši vznešenou oddanost. Předešel jste má přání: vaše osmdesátiletá ruka se ke mně vztáhla, aby mě odstrčila od popraviště; a kdybych měl ještě svůj trůn, musel bych se o něj s vámi rozdělit, abych se stal hodným poloviny, která by mi z něho zůstala. Ale mám jen okovy, které činíte lehčími tím, že je nadlehčujete; odkazuji vás k nebi a k vašemu vlastnímu srdci, aby vám byly odměnou. Nedělám si iluze o svém osudu; nevděčníci, kteří mě sesadili z trůnu, se nezastaví uprostřed své dráhy; museli by se příliš červenat, kdyby měli neustále před očima své oběti. Podstoupím osud Karla I. a má krev poteče, aby mě potrestala za to, že jsem ji nikdy neprolil. Ale nebylo by možné zušlechtit mé poslední chvíle? Národní shromáždění chová ve svém středu ničitele mé monarchie, mé udavače, mé soudce a pravděpodobně mé katy! Takové lidi nelze osvítit; nelze je učinit spravedlivými; ještě méně lze je obměkčit: nebylo by lépe vložit nějakou sílu do mé obhajoby, jejíž slabost mě nezachrání? Představuji si, že by bylo třeba adresovat ji ne Konventu, ale celé Francii, která by soudila mé soudce a vrátila by mi v srdci mých národů místo, které jsem si nikdy nezasloužil ztratit. Tehdy by se má úloha omezila na to, neuznat příslušnost tribunálu, před nějž by mě síla postavila. Zachoval bych mlčení plné důstojnosti, a odsuzujíce mě, lidé, kteří si říkají moji soudci, by už nebyli než mými vrahy. Ostatně jste, můj drahý Malesherbesi, stejně jako Tronchet, který sdílí vaši oddanost, osvícenější než já; zvažte ve své moudrosti mé důvody i své; slepě se podřizuji všemu, co učiníte; zajistíte-li tento život, uchovám jej, abych vám připomínal vaše dobrodiní; bude-li nám vzat, shledáme se, s ještě větším půvabem, v sídle nesmrtelnosti. Ludvík.¹⁹

O. Poslední chvíle Ludvíka XVI. (podle „Histoire de la révolution par deux amis de la liberté“)

Ludvík, zpraven o odmítnutí, jehož se mu právě dostalo, nemyslel už než na smrt. Připravoval se na ni s odvahou, s odevzdaností. Večer 20. hovořil se svou ženou a dětmi až do deseti hodin; utěšoval je; slíbil jim, že je nazítří zavolá, než půjde na popravu, a poprosil je pak, aby ho nechali o samotě, protože chtěl mluvit se svým zpovědníkem, s nímž skutečně strávil část noci. Ludvík si 21. ledna lehl až ve dvě hodiny ráno a přikázal Clérymu, svému komorníkovi, aby ho vzbudil v šest. Byl už vzhůru, když Cléry vstoupil do jeho pokoje; kolem sedmé vyslechl mši; přijal svátost; a když si pak dal Cléryho přistoupit, odevzdal mu snubní prsten, na němž bylo vyryto datum jeho sňatku a počáteční písmena jména jeho ženy; svěřil mu také stříbrné hodinkové pečetítko se znakem Francie a řekl mu: „Odevzdáte prsten mé ženě; řeknete jí, že jsem-li ji dnes ráno nedal zavolat, jak jsem jí včera slíbil, je to proto, abych se vyhnul tomu, co by měla krutého chvíle loučení: pečetítko odkazuji svému synovi.“

Kolem deváté hodiny se v Templu dostavil velitel národní gardy, provázený kněžími Jacquesem Rouxem a Pierrem Bernardem, a oznámil Ludvíkovi poslání, jímž byl pověřen. „Hodina vaší popravy nadešla,“ bylo mu řečeno. Při těch slovech král žádá o dovolení být několik minut se svým zpovědníkem. Když tento krátký rozhovor skončil, podává knězi Jacquesu Rouxovi balíček a prosí ho, aby jej ráčil odevzdat generální radě obce. Tento kněz mu odpoví: „Nemám jiného poslání než vás dovést na popraviště.“ – „To je správné,“ odvětí král, a odevzdá týž balíček jinému komisaři obce, který se ho ochotně ujme. „Žádám vás,“ říká komisařům, „abyste obci doporučili osoby, které byly v mých službách, a poprosili ji, aby ráčila umístit Cléryho u královny;“ a opravuje se kvapně: „u mé ženy“. Pak se obrátí k veliteli ozbrojené moci: „Pojďme,“ říká mu. Sešel ze dvora, prošel pěšky prvním dvorem svého vězení a nastoupil pak do vozu se svým zpovědníkem. Byl doprovázen několika oddíly jízdy a velkým počtem děl, která se vezla před ním i za ním se strašným hlukem. Lid rozestavený podél jeho cesty zachovával ponuré mlčení. Vyjel z Templu v devět hodin a několik minut; přijel na náměstí Ludvíka XV., zvané náměstí Revoluce, v deset hodin deset minut.

Čas, který mu zabrala tato cesta, věnoval odříkávání modliteb za umírající nebo četbě v nábožné knize. Kulatý klobouk, který stínil jeho tvář, nedovolil pozorovat všechny její pohyby; ale v chvílích, kdy bylo možno rozeznat jeho rysy, byla v nich zpozorována, i uprostřed jeho smutku, velká zásoba vyrovnanosti. Byl oblečen v kabátě barvy blechy, bílé vestě, šedých kalhotách; jeho punčochy byly bílé, vlasy učesané a jeho pleť nijak změněná. Když přijel na místo popravy, potřeboval tři minuty, aby vystoupil z vozu; během nich mluvil ještě se svým zpovědníkem, který, vida, že ho konečně opouští, aby postoupil ke katovi, na něj zvolal: „Jděte, synu svatého Ludvíka, vystupte na nebesa.“ Ludvík, stoje pod popravištěm, upřel na ně pohled a vystoupil pevným krokem. Vystoupiv na popraviště, postoupil o několik kroků, aby promluvil k ozbrojenému zástupu, který ho obklopoval; ale sotva pronesl tato slova: „Francouzi, umírám nevinen, odpouštím svým nepřátelům; přeji si, aby má smrt…“, když víření bubnů, nařízené velitelem ozbrojené moci, zabránilo slyšet více. Ludvík, s rukama vztaženýma k lidu, chce poručit ticho; kat neví, má-li se oběti chopit; neznámý hlas na něj zvolá: „Dělej svou povinnost.“ Ludvík, ztráceje tehdy všechnu naději, svlékne si sám kabát, odváže si nákrčník a nabídne se smrti; kati se ho zmocní, sekera ho udeří, jeho hlava padá v deset hodin patnáct minut. Kat ji uchopí za vlasy a ukáže zástupu, jehož volání „ať žije republika“ se rozléhá tehdy až do středu Konventu, jehož zasedací síň byla od místa popravy vzdálena jen několik kroků. Tak zemřel ve věku třiceti osmi let, čtyř měsíců a dvaceti osmi dnů Ludvík, šestnáctý toho jména, jehož předkové vládli ve Francii přes osm set let.

Pohled na jeho mrtvolu vyvolal v duších diváků rozličné pocity: jedni si odřezávali kousky jeho šatů, druzí se snažili opatřit si jeho vlasy; tito smáčeli své šavle v jeho krvi, jako by to byl talisman, který je měl učinit vítězi nad všemi tyrany země; oni odcházeli s duší zdrcenou; jeden Angličan, smělejší, se vrhne k patě popraviště, namočí kapesník do krve, která pokrývá zem, a zmizí. V hlavním městě se masa občanů zdála ochromena všeobecnou strnulostí; lidé se na sebe v ulicích sotva odvažovali podívat. Smutek byl vepsán ve všech tvářích, hluchý neklid jako by podrýval všechny duše. Nazítří po popravě se z této sklíčenosti ještě nevyšlo; zdálo se, že zachvátila i členy Konventu, užaslé, vyděšené tak smělým úderem a následky, které jako by věštil. Ihned po popravě bylo tělo Ludvíkovo převezeno na hřbitov bývalého kostela Madeleine. Bylo uloženo do jámy šest stop čtverečních, přiléhající ke zdi ulice d'Anjou, a okamžitě rozloženo velkým množstvím nehašeného vápna, jímž bylo z opatrnosti pokryto.²⁰

[Konec „historických objasnění a úředních listin“ a konec třetího, posledního svazku.]

Vysvětlivky