Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor
XVI. Kniha čtrnáctá (prosinec 1792 – 21. ledna 1793)
[Obsah podle původního vydání: Ludvík XVI. před Konventem: předseda ho vyslýchá. – Usnesení obce. – Stav Paříže. – Setkání Malesherbese s Ludvíkem. – Veřejné mínění. – Zasedání obce. – Druhá komparice Ludvíka. – Desèzova obhajoba. – Rozprava. – Ludvík odsouzen k smrti. – Podrobnosti. – Poprava.]
Obžalovací akt
Národní konvent kus po kuse pitval obžalovací akt, který proti Ludvíkovi sepsala komise jednadvaceti: členové se neshodovali na bodech, které se mají předložit; každý den z toho vznikaly pohoršlivé debaty.1 Biroteau poznamenal, že je třeba být velmi zdrženlivý s výtkou, že rozvrátil armádu: Ludvík by mohl odpovědět, že existoval-li takový rozvrat, byl dílem ministrů, s nimiž generálové korespondovali přímo a výhradně. Reptalo se.
[Marat, „důsledný“, chtěl, aby se obžaloba omezila na skutky po přijetí ústavy: věděl dobře, že Ludvík bude odsouzen, ať se přijme jakákoli forma, ale chtěl, aby důvod odsouzení „ve své zásadě neobsahoval ani absurdnost, ani rozpor“. Bazire, zděšený tím, jak málo látky by soudu zbylo, odpověděl, že Maratův návrh je velmi nebezpečný.]
Konečně po dlouhých a prudkých sporech, v nichž se většina poslanců, zapomínajíc, že se ustavili soudci, oddávala všem přeháněním stranického ducha a jeden po druhém vykonávali podlé řemeslo udavače, Konvent definitivně schválil vyjmenování skutků, které se proti Ludvíkovi předloží.2 Hluboká nevědomost, v níž se vězňové v Templu udržovali, nemohla zabránit Clérymu, aby si neopatřil několik neurčitých zpráv o dni, kdy měl král předstoupit před Shromáždění; ale nedovedl mu říci, v kterou hodinu ani jakým způsobem se toto předvedení stane. Domníval bych se, že okrádám dějiny, kdybych vynechal některé z dojemných podrobností tohoto dne: našim moderním filosofům se budou zdát malicherné. Náležejí člověku; malují Ludvíka: to mi stačí.3
11. prosince v Templu
Dne 11. prosince hluk a pohyb, neoddělitelné od velkého shromáždění lidí, poučily Ludvíka, že se připravuje mimořádná událost: zeptal se, co znamená ten buben, který nebyl zvyklý slýchat tak časně ráno. „Nevím,“ odpověděl jeden z komisařů obce jménem Arbalestier.4 „Nemyslíte, pane, že je to poplach?“ – „Ani to nevím…“ Ludvík se procházel po pokoji, zmítán různými city; chvílemi se zastavoval, aby poslouchal, co se děje venku. Zaražen náhle zmateným hlukem ze dvora: „Zdá se mi, že slyším dupot koní?“ – „Nevím, co to je, pane.“
Král snídal jako obvykle se svou rodinou; ale snídaně byla velmi rozdílná od těch, které jim potěšení vídat se každý den v tutéž hodinu činilo tak zajímavými. Na všech tvářích se malovala chmurná úzkost; hluk lidí a koní, který stále vzrůstal, byl dobře způsobilý zvětšit obavy královny a Madame Élisabeth. Po snídani Ludvík místo hodiny zeměpisu zahrál s malým dauphinem partii siamu. Dítě, které přes všechno své úsilí nemohlo překročit bod šestnáct, v návalu mrzutosti zvolalo: „Číslo šestnáct je opravdu nešťastné!“ – „To nevím od dneška, synu,“ odpověděl Ludvík; a z jeho stísněného srdce unikl lehký povzdech.5
Komisaři, když se déle než dvě hodiny kochali Ludvíkovou palčivou úzkostí, usoudili, že je čas ho zpravit. Arbalestier mu řekl, že dostane návštěvu starosty. „Ach, tím lépe,“ odpověděl Ludvík, kterého toto oznámení poněkud uklidnilo. „Upozorňuji vás, pane, že starosta s vámi nebude mluvit v přítomnosti vašeho syna.“ Ludvík si zavolal malého dauphina, řekl Clérymu, aby ho odvedl, a dodal: „Polibte mě, synu; polibte za mne svou matku.“ Chtěl udržet rozhovor a vyptával se, je-li starosta člověk velký, malý, tlustý, mladý či starý. Arbalestier odpověděl, že ho zná jen nedokonale; že je obyčejného věku i postavy, hubený a dosti vysoký. Ludvík se opět nějaký čas procházel po pokoji a vyptávaje se dále komisařů, zeptal se, zda se ví, co mu starosta má říci. Arbalestier ho ujistil, že to neví. Komisaři vyšli, obávajíce se dalších otázek; Ludvík zůstal sám. Nebyl bez obav z této starostovy návštěvy; neproniknutelný závoj, jímž se zahalovalo všechno, co se ho týkalo, zdál se ospravedlňovat neblahé předtuchy. Zpráva, kterou mu dal Cléry, nemohla ukončit jeho nejistotu; a v tom množství trýznivých myšlenek, které naň střídavě dorážely, nevěděl, u které se zastavit. Usedl do křesla u hlavy své postele; tam, poddávaje se záplavě představ, které se rychle střídaly, upadl do hlubokého zadumání. Uplynula půlhodina; dveře pokoje zůstaly pootevřené. Arbalestier, znepokojený tím, že už krále neslyší, vchází tiše po špičkách. Nalézá Ludvíka s hlavou opřenou o jednu ruku a tak pohrouženého do úvah, že nepostřehl, že někdo vešel do pokoje. Když se Arbalestier přiblížil ke křeslu, Ludvík se náhle probral ze svého zadumání, trhl sebou jako někdo, koho přistihli, a obraceje se k Arbalestierovi s jakousi netrpělivostí: „Co ode mne chcete, pane?“ – „Bál jsem se, pane, že vám není dobře.“ – „Jsem vám zavázán, pane; ale způsob, jakým mi berou syna, se mne nekonečně dotýká.“
Starosta se konečně objevil; byl to Chambon, dosazený na toto místo girondisty přes intriky orleánistů, kteří vynaložili všechno úsilí, aby ho vyloučili.6 Chambon vystoupil do králova pokoje a s důstojností, která přísluší zástupci lidu (tak se sám vyjadřuje ve své zprávě generální radě): „Ludvíku Capete, jsem pověřen vám oznámit, že vás Konvent očekává u své závory a že mi nařizuje vás tam okamžitě předvést: chcete sejít dolů?“ – „Nejmenuji se Ludvík Capet,“ odpověděl Ludvík s trochou nevole. „Pod tím jménem je znám jeden z mých předků; mne tak nikdy nenazývali: ostatně je to pokračování zacházení, jaké zakouším už čtyři měsíce. Půjdu za vámi, ne abych poslechl Konvent, ale protože moji nepřátelé mají v rukou moc.“7 Ludvík sešel dolů; ale když spatřil to množství národních gardistů, kteří zaplňovali dvory a všechny přilehlé ulice, ty píky, ty pušky, ty jezdce v blankytně modrém, o jejichž zřízení nevěděl, objevil se na jeho tváři pohyb překvapení smíšeného s jakýmsi zděšením. Vrhl smutný pohled na tu věž, která uzavírala všechno, co bylo drahé jeho srdci; a pomysliv, že snad řekl věčné sbohem své ženě, své sestře a svým dětem, slza mu zvlhčila víčko.
Tři princezny, uchýlivší se do královnina bytu, byly v zajetí nejsmrtelnějších úzkostí: to náhlé odloučení krále od syna, to neproniknutelné tajemství, jímž se snažili zahalit připravovanou událost, tvrdošíjné mlčení, které se s nimi zachovávalo přes nejčastější a zároveň nejdiskrétnější otázky, všechno jim zdálo se věštit strašné neštěstí. Co se dověděly od Cléryho, bylo málo způsobilé je uklidnit. Byla to snad falešná zpráva; snad záminka, jak vylákat Ludvíka z věže a vydat ho vrahům; a pak nebezpečí cesty až ke Konventu uprostřed tlupy lupičů zaprodaných jeho nejkrutějším nepřátelům a lůzy, která se stala divokou a lačnou krve… Pohrouženy do nejhlubšího zděšení čekaly netrpělivě na příchod komisařů; a přece, když je viděly vstupovat, neodvážily se jich ptát. Arbalestier jim oznámil, že Ludvík právě přijal starostovu návštěvu. „To vím,“ odpověděla královna (malý dauphin jim to řekl); „kde je nyní?“ – „U závory Konventu. Madame, nebuďte znepokojena, jeho cestu chrání mohutná síla.“ – „Nejsme znepokojeny,“ odpověděla Madame Élisabeth, „jsme zarmouceny: a kdybyste nám to byli řekli dříve, byli byste nám velmi ulehčili.“
Před závorou Konventu
Ludvík dorazil do Konventu bez nehody; všechny pohledy se naň obrátily ve chvíli, kdy vstoupil do sálu. Byla to vskutku podivná podívaná vidět krále, nástupce tolika králů, jak předstupuje jako obžalovaný před sedm set padesát svých poddaných, narozených ve třídě lidu a stavších se náhle rozhodčími jeho cti a jeho života; ne náhodou bojů, velkými a ušlechtilými podniky, převahou své odvahy a svých krásných činů, ale řadou temných intrik, skrytých pletich, lstivých dekretů a advokátských šikan. Když se toto první hnutí utišilo a všeobecný úžas ustoupil různým citům, obrátil se předseda ke králi.8
„Ludvíku, národ vás obviňuje; Konvent 3. prosince dekretoval, že budete souzen jím, a 6. prosince, že budete dnes předveden před jeho závoru. Vyslechnete čtení aktu vyjmenovávajícího skutky; posaďte se a odpovídejte na otázky, které mi Konvent ukládá vám položit. Ludvíku, francouzský lid vás obviňuje, že jste spáchal množství zločinů, abyste nastolil svou tyranii a zničil jeho svobodu. Dne 20. června 1789 jste se dopustil útoku na svrchovanost lidu tím, že jste zastavil shromáždění jeho zástupců a násilím je vypudil z místa jejich zasedání; důkaz je v protokolu sepsaném v Míčovně ve Versailles členy Ústavodárného shromáždění: co na to odpovíte?“ – „V té době, pane, neexistoval o této věci žádný zákon.“
Předseda pokračoval ve čtení bodů obsažených v obžalovacím aktu, článek po článku: probíraly se v něm všechny královy činy od zahájení generálních stavů až do nešťastného dne 10. srpna; přičítaly se mu všechny odpory, s nimiž se ústava setkala, všechna spiknutí, která se proti ní utvořila, všechny pokusy ji svrhnout, všechna neštěstí, která z toho vzešla. Za zločin se mu kladla i odepření sankce, i opatření učiněná agenty výkonné moci s cílem udržet veřejný klid, i proklamace směřující ke sjednocení myslí a předcházení nepokojům. Ludvík odpověděl několika slovy na každou výtku, která se proti němu vznesla; odpovídal s umírněností, která ho musela mnoho stát. Při tak málo zasloužené výtce, že 10. srpna dal prolít francouzskou krev, nedokázal zadržet hnutí rozhořčení: „Ne, pane,“ řekl živě, „to jsem nebyl já, kdo ji dal prolít.“
Tento dlouhý a únavný výslech trval až do pěti hodin. Ludvík se při odchodu ze zasedání zeptal Chambona, zda mu dají obhájce: Chambon odpověděl, „že byl pověřen jen ho dovést k závoře; že jeho poslání je splněno; že Konvent mu dá poznat svou vůli“. Tato tvrdá odpověď nebyla v Chambonově povaze; hrůza zmrazila všechny jeho smysly, udusila každý cit soucitu: sebemenší známka účasti by kompromitovala toho, kdo by ji nechal uniknout. Proto v dobách nepokojů musí poctivý člověk prchat před veřejnými úřady, necítí-li v sobě mužnou odvahu vzdorovat všemocné nespravedlnosti: neboť když duch chtivosti, nenávisti a pomsty je jediným vůdcem panující strany, není už soudců, jsou jen tyrani a jejich spoluviníci.
Konvent, jakobíni, tribunály
Konvent poskytl zarmucující příklad této smutné pravdy: všechny vášně se v něm rozpoutaly s pohoršlivou nestoudností. Jedni tvrdili, že není nutné dát Ludvíkovi k nahlédnutí listiny, které mu byly předloženy; druzí ujišťovali, že stačí předvolat ministra Rolanda a oba zámečníky, kteří otevřeli železnou skříň v zámku, a přijmout jejich výpověď. Pelletier de Saint-Fargeau namítl, že připustí-li se svědecký důkaz proti, bude třeba jej připustit i pro; že Ludvík pak dá ve svůj prospěch přivést svědky ze všech částí Evropy. „K čemu to všechno?“ zvolal Albitte; „Ludvíkovy zločiny jsou vepsány do celé Francie; jeho podpisy jsou vám k ničemu.“9
Bylo to u jakobínů, kde se titíž poslanci, zbaveni každé opozice a prosti každé zdrženlivosti, bez zábran oddávali zuřivosti, která je posedla. Thuriot přísahal, že podaří-li se spiklencům tyrana zachránit, prostřelí mu lebku; že se společnost, nechajíc všeho ostatního, má zabývat mukami, která mu dá vytrpět. „Chtějí se prokurátorské formy,“ pokračoval Léonard Bourdon: „tito pánové žádají obžalovací porotu, soudní porotu, tribunál, který uplatní zákon. Nuže! Cožpak to všechno nemáme? Děla Pařížanů, která rozvrátila zámek, jsou obžalovací porota; uvěznění Ludvíka Capeta v Templu, to je soudní porota; Národní konvent je tribunál pověřený uplatnit zákon.“
Nesmím pominout mlčením Bazirovu úvahu. „Dne 10. srpna lid povstal a neuznával už žádnou ústavu. Nikdo nám jistě neřekne, že toto povstání bylo jen částečné; Francie je posoudila a dala mu své schválení. Nuže, když lid povstává, je to proti nějaké moci. Napadená moc má právo se bránit; podlehne-li, je odpovědná za následky svého odporu. Když lid povstal, není už moci; a důkaz je, že se uťala hlava Bachmannovi, majoru švýcarských gard. Jistě by nebyl popraven, kdyby jednal z moci nějaké pravomoci. V zámku tedy byli jen vrazi, a Ludvík Capet byl z té bandy.“10
Tyto řeči byly pro lůzu: orleánisté a jakobíni k nim připojili jistější prostředky: uzavření městských bran, rozdělení děl a nábojů nejvzpurnějším sekcím, plány vzbouření, hrozby, násilí. Robespierre a Marat se rozhořčovali proti poslancům, kteří nesdíleli jejich city, obviňovali je, že chtějí znovu vztyčit trůn; vyzývali menšinu, aby učinila svaté povstání proti většině. Tito dva muži ovládali obec a jakobíny: nikdo se neodvažoval pozvednout hlas ani se postavit jejich tyranii. Bazire se o to marně pokusil; byl přerušen prudkým reptáním; nadarmo volal: „Občané, chci být svobodný, i když mluvím o Maratovi, i mezi jakobíny.“ Předseda, ujišťuje ho, že mluví v chrámu svobody, ho přísně volal k pořádku.
Táž netrpělivost vůči každému odporu se ukazovala na zasedáních trestních tribunálů. Lid trpěl, když se vyskytl nevinný nebo když podle jeho chuti obžalovaný příliš dlouho upíral svou hlavu popravišti. Piet Faucher, jeden ze zlodějů z Garde-Meuble, si dovolil k rozsudku, který ho odsuzoval k smrti, několik úvah, které lid pohoršily: poslouchali ho s tak zjevnými projevy netrpělivosti a nudy, že pobouřen touto zarputilostí zvolal zuřivým tónem: „Vidím dobře, že chcete mou hlavu; nuže, budete ji mít; a kdybych ji mohl odtrhnout od ramen, hodil bych vám ji hned do tváře.“11
Takové byly ohyzdné obrazy, které každý den skýtaly Konvent, generální rada obce, tribunály, lidové společnosti a hloučky. Proto Marat, zděšený tou žízní po krvi, kterou vzbudily jeho zločinné spisy, říkal Bazirovi: „V republice je třeba jen jednoho Marata; já lidu stačím, protože lid se mnou smlouvá; ale spíš by mi uschla ruka, než abych psal, kdybych věřil, že se má vykonat všechno, co říkám, že se má udělat.“ Zbytečné výčitky! Vlastností přehánění je, že už nenechává návratu k ničemu rozumnému; a když člověk, který z něho učinil nástroj své ctižádosti, chce se vrátit k pravým zásadám, po právu si vyslouží oprávněnou výtku, že zrazuje věc, kterou hájil. Lid, jemuž lichotí přemrštěná práva, která mu byla vytvořena, se jich už nechce vzdát; aby se mu člověk zalíbil, musí je ještě přehánět; a jakmile je cesta k lidové přízni otevřena, vrhají se na ni ctižádostivci, intrikáni, a brzy předstihujíce ty, kdo je předešli, nutí je, aby je následovali a předstihli zase je, až padajíce z trosek na trosky dospějí jedni i druzí k úplnému rozvratu společenského řádu a spadnou jeden přes druhého do propasti, kterou tak neprozřetelně vykopali.
Girondisté a odvolání k lidu
Takový byl osud girondistů. Cítili nebezpečí vzít na sebe Ludvíkův soud; byli by si rádi dopřáli čas k úvaze a poradili se s pravým míněním lidu. Viděli, že mysli, zpracovávané orleánisty a jakobíny, se kloní k odsouzení Ludvíka k smrti; že nutnost zachovat si popularitu je donutí poslechnout mínění, které se představovalo jako všeobecné, ačkoli bylo ve skutečnosti jen míněním tlupy lupičů zaprodaných orleánské frakci. Vymysleli odvolání k lidu: nebyla to touha zachránit krále; byl to v nejistotě událostí prostředek, jak svalit na jiné odpovědnost, jíž se obávali pro sebe. Vskutku, uprostřed rozdělení myslí a různosti zájmů, kdyby se odvolání k lidu bylo mohlo uskutečnit se zdáním svobody, bylo by vyvolalo občanskou válku; ale girondisté věděli, že prvotní shromáždění departementů, řízená jejich ministrem Rolandem a složená z lidí oddaných jejich straně, se o této důležité otázce vysloví jen podle podnětu, který se jim dá. Pak, bude-li v jejich zájmu, aby král zemřel, řeknou: Udělali jsme, co záviselo na nás, abychom ho zachránili; je to celý francouzský lid, který chtěl jeho smrt.12
Nechme ty lidi a vraťme se k Ludvíkovi. Jeho první otázka byla, zda bude moci vidět rodinu. „Nevím, pane,“ odpověděl komisař Arbalestier; „poradím se s radou.“ Arbalestier se za okamžik vrátil oznámit Ludvíkovi, že rada rozhodla, že se nebude stýkat s rodinou. „To je přece velmi tvrdé; ale můj syn… můj syn, kterému je jen sedm let?“ – „Rada, pane, rozhodla, že se nebudete stýkat s rodinou, a váš syn je součástí vaší rodiny.“ Královna dostala tutéž odpověď. „Nechte mu aspoň syna,“ řekla. – „Madame,“ odpověděl Arbalestier, „v postavení, v němž se nacházíte, myslím, že je na tom, o němž se předpokládá, že má více síly, aby snášel více strádání. Ostatně dítě potřebuje ve svém věku více péče matky než otce.“ Královna se zeptala, kdo je předsedou Shromáždění. Odpověděli, že předseda se jmenuje v pondělí; že vstoupili do Templu v neděli večer a neznají jméno toho, kdo zaujímá křeslo. Byl to Barère: nebylo od něho lze čekat než lstivou politiku a proradnou obratnost v podporování strany, která se mu bude zdát muset zvítězit.
Usnesení obce o obhájcích
Zdálo by se, že smutná situace Ludvíkova měla vnuknout cit soucitu té zdivočelé pařížské obci. Ale ne; jejich zuřivost se zdvojnásobovala, čím více viděli přibližovat se okamžik oběti. Ještě téhož večera se otevřela diskuse o nových bezpečnostních opatřeních, jaká vyžadují okolnosti. Chaumette poznamenal, že Ludvík během převozu k závoře Shromáždění dostal strašnou lekci; že se ozývaly výkřiky smrt. „To je odpustitelné,“ dodal Chaumette, „lid nevěděl, co se děje v Konventu; teď, když ví, že Ludvík bude souzen, čekáme od Paříže tentýž klid, tentýž pokoj jako při příchodu a popravě emigrantů. Ludvík je zpátky v Templu, snad z něho vyjde jen proto, aby šel znovu k závoře Konventu a odtud na popraviště. Vyzýváme vás, občané, abyste si připomněli, že už nenáleží lidu, že náleží zákonu, že jen ten ho má udeřit.“13
Několik členů mluvilo o nebezpečích, jimž bude vystavena odpovědnost komisařů. Ústava přiznávala Ludvíkovi dobrovolné obhájce; bylo naléhavé předejít zneužitím, která by vyplynula z jejich volného styku s bývalým králem, a učinit opatření nejvhodnější ke zmaření spiknutí nepřátel veřejné věci. Mínění se rozdělila. Konečně po dlouhých a prudkých hádkách se přijalo toto usnesení:
„Generální rada obce, vzhledem k mlčení Konventu o způsobu, jakým se dobrovolní obhájci, které zákon Ludvíkovi přiznává, s ním budou stýkat, a z moci odpovědnosti, kterou je pověřena, usnáší se: 1. že dobrovolní obhájci Ludvíkovi budou úzkostlivě prohlédnuti a prohledáni až na nejskrytějších místech; a že po svlečení se obléknou do nových šatů pod dohledem komisařů. 2. Dobrovolní obhájci nebudou moci opustit Temple než po konečném rozsudku nad bývalým králem. Složí přísahu, že neřeknou nic z toho, co uvidí nebo uslyší. Toto usnesení bude předloženo Národnímu konventu s výzvou, aby ve jménu veřejného klidu schválil opatření učiněná generální radou obce vzhledem k okolnostem, v nichž se republika nachází.“
Toto usnesení pobouřilo všechny lidi, kteří si zachovali zbytek veřejné poctivosti. Konvent je zrušil a přes řev orleánistů a jakobínů dekretoval, že se Ludvík bude se svými dobrovolnými obhájci stýkat svobodně. Král si zvolil Troncheta a Targeta, oba slavné advokáty pařížského parlamentu, oba vynikající členy Ústavodárného shromáždění. Target odmítl: ale jestliže toto odmítnutí Ludvíka zarmoutilo, jeho duše se otevřela utěšujícímu citu, když se dověděl, že se Lamoignon de Malesherbes nabízí splnit tuto čestnou povinnost. Malesherbes následoval jen podnět svého srdce; a nevěda, zda Ludvíkovi dají obhájce a zda mu ponechají volbu, napsal předsedovi Shromáždění, „že byv dvakrát povolán do rady toho, kdo byl jeho pánem, v době, kdy po této funkci toužil každý, dluží mu dnes tutéž službu, když je to funkce, kterou mnoho lidí pokládá za nebezpečnou. Kdybych znal,“ dodával, „nějaký možný prostředek, jak Ludvíkovi sdělit své úmysly, nedovolil bych si, pane předsedo, obracet se na vás: myslel jsem, že na místě, které zaujímáte, máte více prostředků než kdokoli ho o tom zpravit.“14
Malesherbes u krále
Ludvík vždy rozlišoval Malesherbese od toho zástupu dvořanů mnohem více lnoucích k lesku trůnu než k osobě panovníka. Vážil si ho; a když Malesherbes r. 1776 poprvé opustil radu, Ludvík, zasažen ztrátou, kterou měl utrpět, mu řekl tónem výčitky smíšené s dojetím: „Co chcete, abych si tedy počal, opouštějí-li mě všichni poctiví lidé?“15 Jejich první setkání bylo dojemné: Ludvík byl sám; měl před sebou na malém stolku otevřeného Tacita; jakmile spatřil Malesherbese, zanechal čtení, kvapně vstal, běžel mu vstříc a sevřel ho v náručí: brzy naň dorazila záplava trýznivých vzpomínek; oči se mu zalily slzami. Malesherbes, unášen týmiž city, smísil své slzy se slzami krále. „Vaše oběť je tím velkodušnější,“ řekl mu Ludvík, „že vystavujete svůj život, a můj nezachráníte.“ – „Pro mne nemůže být nebezpečí,“ odpověděl Malesherbes; „je tak snadné vás vítězně obhájit, že není ani pro vás.“ – „Jsem si tím jist,“ odvětil Ludvík, „dají mě usmrtit; mají k tomu moc i vůli…“; a po chvíli přemýšlení: „Na tom nezáleží, zabývejme se mým procesem, jako bych ho měl vyhrát; vyhraji ho vskutku, neboť památka, kterou po sobě zanechám, bude bez poskvrny. Ostatně odsoudí-li mě k smrti, uvidíte mě k ní kráčet, pane de Malesherbes, s čelem stejně klidným jako to, které na mně vidíte nyní. Snad se někdo diví, že neodmítám jurisdikci, která mě má soudit, jako by k tomu neměla právo. Vždy jsem miloval svůj lid; myslím, že jsem povinen vynaložit všechno úsilí, abych mu ušetřil veliký zločin. Ale kdy přijdou Desèze a Tronchet?“
Ludvík viděl Troncheta v Ústavodárném shromáždění; Desèze neznal: položil o něm několik otázek a zdál se spokojen s vysvětlením, které mu dal Malesherbes.
Zásady soudců: Mailhe, Saint-Just
Zatím se dále diskutovalo o základech, podle nichž se bude postupovat při souzení tohoto velkého procesu. Nepodniknu rozbor mínění, která poslanci vyslovili; jsou to jen řečnická obecná místa o králích, o národech, téměř vždy cizí Ludvíkovi, a dokonce i obžalobě proti němu vznesené. Většina členů Konventu, předbíhajíc okamžik, kdy bude tato věc předložena jejich rozhodnutí, vynášela rozsudek smrti, aniž pomyslela, že stávajíce se stranou, nemohou už být soudci. Zde je Mailhova úvaha:
„Národ není vázán dekretem, který vyslovil nedotknutelnost; neboť mezi národem a králem neexistuje vzájemnost. Ludvík XVI. byl králem jen z ústavy, a národ byl svrchovaný bez ústavy a bez krále. Ale, říká se, Ludvík XVI. je souzen a potrestán ztrátou svého ústavního žezla: marná námitka. Kdyby zákonodárný sbor vyslovil sesazení podle aktu, který mu dával nástupce, bylo by toto sesazení trestem a ústava by bránila dalšímu trestu. Ale neřeklo se, že Ludvík XVI. je nehoden být králem; řeklo se, že ve Francii už není král; Ludvík XVI. tedy není ani souzen, ani potrestán.“
Těmito zásadami podvracejícími každou spravedlnost, těmito ubohými sofismaty, těmito dětinskými a lstivými šikanami prokurátora ve zlé víře se snažili zatemnit věčnou pravdu, že žádný občan nemůže být podroben jinému trestu než tomu, který stanoví zákon; že když ústava určila delikty, které měly za následek sesazení, a Zákonodárné shromáždění se vzdalo a povolalo Konvent, aby Ludvíka soudil, bylo na tomto Konventu, aby zkoumal, zda tyto delikty spáchal, a aby prohlásil národu, že je sesazen; prohlášení, které muselo nutně předcházet zrušení království a zřízení republiky, protože jedině ono k nim otvíralo cestu a zprošťovalo Francouze přísahy věrnosti, kterou Ludvíkovi složili: ale prohlášení, které nutíc tohoto prince sestoupit z trůnu, jehož byl uznán nehodným, bylo jediným trestem, jemuž mohl být podroben, protože podle ústavy byl největším z těch, které mu hrozily.
Několik poslanců pohrdalo i užitím těchto lživých zástěrek. „I kdyby Ludvík XVI.,“ zvolal Saint-Just, „nespáchal jiného zločinu než ten, že byl králem, zasloužil by smrt; máme ho méně soudit než potírat: pospěšte si vyslovit rozsudek; snaží se pohnout soucitem.“ Pétion dodal, že bude-li rozhodnutí této věci odporovat veřejnému mínění, je třeba čekat vážné hnutí v Paříži.16
Stav Paříže; zasedání obce
Vskutku, nebylo to jen ve Shromáždění, kde tato velká věc vzbuzovala nejpohoršlivější debaty; celá Paříž byla zmítána týmiž křečemi; nejodpornější anarchie tam, zdálo se, nastolila svůj trůn na obludném chaosu protichůdných mínění a usnesení. Sekce přicházely každý den udávat obci ministra Rolanda: ztratil prý důvěru národa, to jest čtyřiceti či padesáti pomahačů orleánské frakce vybraných z nejsprostší lůzy, shromážděných v nějakém kostele a placených, aby uráželi Rolanda a girondisty: končily žádostí, aby se uzavřely městské brány, aby se vraždy daly řídit jistěji. Poctiví lidé spěchali prchnout ze země, kde tak zpupně vládl drzý zločin, a snažili se uniknout zlům, jež bylo snadné předvídat; ale obec, která se bála nechat uniknout kořist, odmítala vydávat pasy. Groteskní důležitost, kterou přikládala svým odmítnutím, dávala často podnět k velmi zábavným scénám, scénám, které bizarní směsí ukrutnosti a směšnosti kreslí podle přírody lidi, kteří v těchto nešťastných dobách stáli v čele vlády.17
Slečna…, slavná tanečnice Opery, žádala už dlouho o pas do Anglie: nemohouc ho až dosud získat, rozhodla se předstoupit před generální radu obce; upozornila, že uzavřela tříměsíční závazek s podnikateli londýnského divadla, závazek, na jehož splnění se naléhá. „To je Pittův manévr,“ odpovídá Chaumette; „každý ví, že Opera přitahuje zástup cizinců, kteří nemají jiný cíl než vidět podívanou, při níž se těší všechny smysly najednou; každý ví, že tato podívaná, jediný předmět přání despoty, shromažďuje uprostřed nás všechny rozkošníky světa. Proč by tedy Pitt a anglický ministr, který spekuluje i s kapsáři a podvodníky, nespekuloval s tanečníky naší Opery?“ Neblahé následky, jaké by mohla mít tak hluboká spekulace národa, který je přirozeným sokem Francouzů, živě zasáhly generální radu obce a usoudilo se, že je třeba Pittovi tento nový zdroj národního blahobytu odejmout.
Ale důležitější věc zaměstnávala v tu chvíli generálního prokurátora obce: blížil se svátek Králů; nebylo možno ztratit ani okamžik, aby se zničilo pojmenování tak urážlivé pro obrozený národ a tak odporující zájmům republiky. Chaumette přednesl o tomto velkém předmětu nejjasnější názory a skončil požadavkem, aby rada rozhodla, že svátek Králů se bude napříště nazývat svátkem Sansculotů. Jeden člen, schvaluje moudré důvody, které vedly Chaumetta k zavržení starého názvu, tvrdil, že je třeba nazvat tento svátek svátkem Filosofů, z toho důvodu, že to slovo lépe odpovídá pravému smyslu svátku, který je méně svátkem králů než svátkem mudrců. Jiný člen statečně hájil název svátek Sansculotů; neboť, poznamenal s velkou bystrostí, co je filosof, ne-li pravý sansculot, člověk, který miluje spravedlnost, svobodu, rovnost; nuže sansculot zbožňuje všechna tato božstva, je tedy filosof, a ještě něco navíc.18
Během této zajímavé diskuse vstupuje jakýsi bratr Mathieu, bývalý kněz, bývalý kapucín a smírčí soudce sekce Pik; volá hřímavým hlasem: „Občané, devatenáct let jsem v klášteře sténal nad omylem jediného okamžiku. Roku 1789 jsem viděl svá pouta zlomena. To nestačilo, aby se splnilo přání mého srdce. Cítil jsem, že občan je neužitečným členem společnosti, nespojí-li se s ní posvátnými svazky a nestane-li se člověkem v plném smyslu slova. Pochodeň rozumu zazářila mým zrakům; příroda si vyžádala svá práva; chopil jsem se těch prvních okamžiků; spojil jsem svůj osud s osudem ctnostné manželky. Předkládám vám plod tohoto spojení; je to dcera: žádám pro ni jméno Kornélie. Zavazuji se ji naučit tomu, co tak slavné jméno od ní vyžaduje. Naučí se, že po příkladu matky Gracchů má vychovávat své děti v nenávisti k tyranům, byť by se nacházeli uprostřed drzého senátu schopného znovu ukovat řetězy francouzskému lidu tak hodnému být svobodný.“19
Tento šíp vypuštěný proti girondistům je přijat s nadšením. Ze všech koutů sálu vyráží tleskání, dupání; předseda zve bývalého kapucína Mathieua k poctám zasedání. Rokuje se o jeho žádosti. Boucher René soudí, že rada jí může vyhovět. Jeden člen shledává tento návrh v rozporu s rovností, jejíž kosa má srovnat všechny hlavy. Rozprava se protahuje a oživuje; každý přináší důvod pro, důvod proti a snaží se dát zazářit svému řečnickému nadání. Ale Dorat-Cubières, rozhořčen, že se byť jen okamžik váhá vyhovět občanské žádosti bratra Mathieua, vstává a vrhaje hněvivý pohled na generální radu: „Kornélie byla ženou Pompeia, který bojoval proti Caesarovi, tyranovi svobody: co je na tom zlého, že ji občan přijímá za patronku a vzor své dcery? Nuže, jsem municipální úředník: prohlašuji se kmotrem tohoto dítěte; a jménem lidu, který mě poslouchá a jehož přítomnost je zde stejně úctyhodná jako v okolí nějaké sakristie, ji křtím… křtím ji nesmrtelným jménem Kornélie.“ Toto náhlé a prudké rozhodnutí ukončuje debaty. Předseda zvedá zasedání. Lid vychází, obdivuje se veliké moudrosti svých úředníků, a bratr Mathieu běží oznámit své ženě, že právě dala život nové matce Gracchů.
Ludvík a jeho obhájci
Ludvík, klidný uprostřed tohoto všeobecného závratného víru, pracoval se svými obhájci na rozboru té záplavy listin, které posloužily k odůvodnění jeho obžaloby; vykládal jim své obranné prostředky s duchapřítomností a dobrou vírou, které Tronchet a Desèze nemohli neobdivovat. Tronchet, od přírody chladný a jemuž nepříznivé předpojetí dodávalo, jak se zdálo, ještě větší obezřetnosti, byl dojat touto prostotou a upřímností. Začal svůj úřad s jakousi přísností; množící se důkazy, které Ludvík podával o své nevině, ho brzy přiměly opustit tento zdrženlivý tón. Desèze, Malesherbes a Tronchet se domnívali mít důvod doufat, že se spokojí s Ludvíkovou deportací. Sdělili mu tuto myšlenku, zdála se zmírnit jeho útrapy; zabýval se jí dokonce několik dní. Čtení veřejných listů mu tuto slabou naději vzalo. Ludvík se vskutku nemohl mýlit v krvežíznivém smýšlení svých nepřátel. Malesherbes mu nosil mínění poslanců, jak byla postupně tištěna; Ludvík je četl a dával je pak Clérymu se slovy: „Jak se vám zdá mínění toho a toho?“ – „Sire, chybějí mi slova, abych vyjádřil své rozhořčení; ale vy, Sire, jak to všechno můžete číst?“ – „Vidím, Cléry, kam až sahá zloba lidí; opravdu jsem nevěřil, že se najdou takoví.“ Tato zarputilost jeho nepřátel nepůsobila na jeho dobrou a citlivou povahu a nevnukala mu žádný cit nenávisti proti nim.
Malesherbes se ho jednoho dne zeptal, zda je pravda, že ho nutili podívat se z okna jeho pokoje na hlavu paní de Lamballe, kterou její vrazi nosili po ulici. „Je to pravda,“ odpověděl Ludvík; „jeden ze dvou municipálních úředníků, kteří mě doprovázeli, zaslechl jakýsi hluk a řekl mi: Pojďte se podívat na zajímavou podívanou; šel jsem tam, když se přede mne postavil druhý municipální úředník a prosil mě, abych nechodil k oknu, a dodal, že je to hrozná podívaná. Vzdálil jsem se.“ – „Znáte,“ pokračoval Malesherbes, „jména těch dvou municipálních úředníků?“ – „Ne; znám jen jméno toho, který mi zabránil jít k oknu.“20
K těmto rysům, tak způsobilým dát mým čtenářům správnou představu o Ludvíkově povaze a ctnostech, postavme nestoudnou karikaturu, kterou z něho podával Dorat-Cubières ve svých zprávách generální radě obce, aniž postřehl, že hloupá zlomyslnost, s níž předváděl Ludvíkovy činy a řeči a odvažoval se soudit duši tak vysoko nad jeho dosah, zdaleka nepřitahovala opovržení na člověka, kterého chtěl ponížit, ale svalovala je na něho samého, dávajíc přesnou míru jeho srdce i ducha. Užiji Cubièrových vlastních slov; ušetří mi každé úvahy. Tato zpráva ostatně odhaluje v nejohyzdnější nahotě drzý a tyranský způsob, jakým komisaři obce s Ludvíkem jednali.
„Občané, v úterý večer jste mě jmenovali na stráž u Ludvíka Capeta: odebral jsem se v jedenáct hodin na své stanoviště; naší první operací bylo vylosovat naše různé úkoly. Los určil Valmerosa a mne, abychom byli u Ludvíka; odebrali jsme se tam. Spal, když jsme vstoupili. Nazítří vstal v sedm hodin podle svého zvyku; oblékl se rychle. Sotva byl oblečen, dal se do čtení; četl asi půl hodiny a pak přišel k nám. – Neměli byste nůž, řekl nám, abych oddělil dva listy své knihy, které drží při sobě? Oddělili jsme je sami; a vrhnuv oči na titul knihy, byl jsem udiven, když jsem viděl, že je to breviář. Ludvík se dal znovu do čtení. V devět hodin jsme ho upozornili, že snídaně je na stole. Ludvík odpověděl: – Nesnídám; dnes jsou suché dny.“ (Zde vyrážejí z galerií hlasité výbuchy smíchu.) – „Tyto okolnosti,“ pokračuje Cubières s chytráckým výrazem, „se vám snad zdají malicherné; je důležité, občané, je znát. Dokazují vám, že Ludvík je pobožný; a všimněte si, že Ludvík XI., Karel IX. a Jindřich III. byli také, ty obludy, které byly hanbou a neštěstím země!“ (Po tomto milosrdném a především pravdivém srovnání Dorat-Cubières pokračuje:) – „Komorník Cléry, který se mi zdál zlomyslný, ale vlastenec, řekl: Postit se má člověk ve dvaceti jednom roce; já ten věk překročil, nemusím se už postit. A dal se do snídaně pod nosem Ludvíka Capeta: ten zůstal několik minut a pak se vzdálil. – Chtěli byste, řekl nám, jít se informovat, jak se má má rodina; velmi mě to zajímá… Má dcera… má dcera… dnes jí je čtrnáct let dovršených; a pak mu z víček spadlo několik slz. Vystoupili jsme k Antoinettě a přinesli jsme Ludvíkovi uspokojivé zprávy. Ludvík požádal o nůžky a břitvu, aby se oholil: odpověděli jsme mu, že chce-li, oholí ho; že nevidíme nutnost, aby se holil sám. Nějaký čas naléhal: ale my jsme stále odmítali; a brzy nato jsme sešli do síně rady. Přišli tři dobrovolní obhájci, zavřeli se v Ludvíkově pokoji. Dveře jsou dvoukřídlé. Ludvík velmi pečlivě dbá, aby je zavřel; a pak se radili zcela pohodlně, neboť hlučný hovor, který jsme vedli, nám zabránil cokoli z toho slyšet.21
„Nazítří Malesherbes, než vešel k Ludvíkovi, přišel do místnosti, kde jsme byli; posadil se u ohně a rozpředl se hovor. – Malesherbesi, řekli jsme mu, nemůžete si stěžovat, stýkáte se s Ludvíkem svobodně. Jste poctivý člověk, nicméně jste Ludvíkův přítel; a kdybyste chtěl, nic by vám nebylo snazší než mu přinést útočné nebo sečné zbraně a vystavit naši odpovědnost největšímu nebezpečí. – Nosím obyčejně dva nože, odpověděl Malesherbes; ale od té doby, co sem chodím, nechávám je doma. Můžete mě ostatně velmi přesně prohledat, nebráním se tomu; a vskutku vyprázdnil kapsy, kde se našlo několik tolarů. K tomu nám poznamenal, že není zakázáno je mít, ačkoli jsou ze starého režimu. Tady je, dodal, výtah z pilnické smlouvy a jiné listiny týkající se králova procesu. (Neboť, občané, je třeba poznamenat, že Malesherbes říká vždy král, krále; a my říkáme vždy Ludvík, Ludvíkovi.) Ukázal nám ještě několik čísel Moniteuru. – Malesherbesi, řekli jsme mu, jak se vy, Ludvíkův přítel, odvažujete mu nosit listy, které na každé stránce obsahují svědectví veřejného hněvu a rozhořčení, jež vzbuzuje? – Ó, král je muž plný energie, odvětil nám, nikdo nemá silnější duši než on… Pak, když jsme zdánlivě obnovili své obavy z jedu nebo ze zbraní, které by mu mohl přinést, a z nebezpečí, jemuž by tím vystavil naši odpovědnost, dodal: – Kdyby král byl ze sekty filosofů, kdyby byl Říman, snad by si mohl po příkladu Catonově vzít život; ale je zbožný, je katolík; ví, že náboženství mu zakazuje se zabít; a jistě se nezabije. Malesherbes nás opustil. A já, který jsem až do toho dne pokládal náboženství za téměř neužitečné, jsem byl vyveden z omylu; neboť jsem viděl, že může posloužit k zajištění naší odpovědnosti.“22
Před druhou komparicí
Den definitivně stanovený k vyslechnutí Ludvíka se blížil. Jen s velkými obtížemi povolil Konvent jeho třem obhájcům lhůtu, kterou pokládali za naprosto nutnou k prozkoumání listin proti němu předložených. Malesherbes a Tronchet pověřili Desèze, aby mluvil. Když dokončil svou obhajovací řeč, přečetl ji králi. Nic dojemnějšího než její závěr. Tronchet a Malesherbes jím byli pohnuti až k slzám. „Je třeba ho vypustit,“ řekl Ludvík; „nechci je dojímat.“ Horlivost a účast, které Desèze a Tronchet vkládali do jeho obhajoby, se ho hluboce dotkly a vnukly mu živý cit vděčnosti k těmto dvěma mužům. Ale k tomuto tak sladkému citu se přimísil cit velmi bolestný, když vrhnuv smutný pohled na svou situaci, viděl, že jim nemůže projevit všechnu svou vděčnost. Malesherbes se stal strážcem jeho nejtajnějších myšlenek. „Mám,“ řekl mu, „velkou starost: Desèze a Tronchet mi nic nedluží. Dávají mi svou práci, svůj čas, snad svůj život. Jak odměnit takovou službu! Nemám už nic; i kdybych jim učinil odkaz, nevyplatili by ho.“ – „Sire, jejich svědomí, Evropa, potomstvo se postarají o jejich odměnu: můžete jim už nyní dát jednu, která je naplní štěstím.“ – „Kterou?“ – „Obejměte je…“ Nazítří Desèze a Tronchet přicházejí v obvyklou hodinu. Ludvík vstává, jde jim vstříc, tiskne je na svou hruď a objímá jednoho i druhého s výrazem nejživějšího citu. Desèze a Tronchet připojují svá uctivá objetí k objetí tohoto dobrého prince a smáčejí mu tvář slzami. Všichni tři, splynuvší v záplavě citů, zároveň rozkošných i bolestných, zachovávají výmluvné mlčení. Malesherbes je pozoruje se spokojeným výrazem; a Ludvík vidí s potěšením, že se v těchto dvou mužích nezmýlil a že jsou hodni lichotivé ceny, kterou jim právě zaplatil.
Ludvík měl vyřídit věc, která se ho týkala ještě osobněji; znal nenávist svých nepřátel; věděl, že od nich nemůže čekat než smrt, a chtěl zemřít jako křesťan. Vzal jednoho rána Malesherbese stranou: „Má sestra mi označila kněze, který nesložil přísahu a kterého jeho neznámost bude moci později uchránit před pronásledováním: zde je jeho adresa. Prosím vás, abyste k němu zašel, promluvil s ním a připravil ho, aby přišel, až mi bude povoleno ho vidět. Je to velmi podivné poslání pro filosofa,“ dodal Ludvík s mírným úsměvem. „Vím, že jím jste; ale kdybyste měl trpět tolik jako já, kdybyste měl zemřít, jako zemřu já, přál bych vám tytéž náboženské city; utěšily by vás mnohem lépe než filosofie!“
Klidný v tomto bodě, Ludvík se znovu vrhl do náruče toho společného otce lidí, který nikdy zcela neopouští nešťastné, a čekal s jistotou čistého svědomí na den svého posledního předstoupení před závoru Shromáždění. Pro toto druhé předvedení se učinila opatření ještě impozantnější než pro první. Devět tisíc šest set mužů v záloze u sekcí, deset tisíc mužů a padesát děl rozmístěných na veřejných náměstích, u vězení a u různých pokladen; šest set mužů ozbrojených puškami, každý se šesti ranami, obklopovalo vůz, v němž byl král; dva silné oddíly jízdy tvořily předvoj a zadní voj. Tento hrozivý aparát byl zcela zbytečný. Všichni poctiví lidé se stáhli dovnitř svých domů, Paříž vypadala jako rozlehlá pustina a lid, ve velmi malém množství, který zvědavost přilákala na královu cestu, zachovával stále chmurné mlčení.
26. prosince: Desèzova obhajoba
Ludvík vstoupil do sálu se svými třemi dobrovolnými obhájci; postavili se k závoře. Ludvík usedl; když mu předseda řekl, že ho Konvent vyslechne s konečnou platností, ujal se slova Desèze.23
„Občané zástupci, konečně tedy nadešel okamžik, kdy Ludvík, obžalovaný jménem francouzského lidu, může být vyslechnut uprostřed tohoto lidu; nadešel okamžik, kdy obklopen rádci, které mu lidskost a zákon daly, může předložit národu obhajobu, kterou jeho srdce uznává, a rozvinout před ním úmysly, jež ho vždy vedly. Už ticho, které mě obklopuje, mě upozorňuje, že den spravedlnosti vystřídal dny hněvu a předsudků; že tento slavnostní akt není marnou formou; že chrám svobody je i chrámem nestrannosti, kterou přikazuje zákon, a že člověk, ať je kdokoli, který se octne v ponižujícím postavení obžalovaného, má vždy jisto, že na sebe upoutá pozornost i účast i těch, kdo ho stíhají; říkám člověk, ať je kdokoli, neboť Ludvík vskutku není už nic než člověk, a člověk obžalovaný: není už kouzla; nemůže už vnukat obavy, nemůže už nabízet naděje: je to tedy okamžik, kdy mu dlužíte nejvíce přízně; všechnu citlivost, kterou může vzbudit neštěstí bez konce, má právo vám vnuknout; a jestliže, jak řekl jeden slavný republikán, mají neštěstí králů pro ty, kdo žili pod monarchickými vládami, něco mnohem dojemnějšího, mnohem posvátnějšího než neštěstí jiných lidí, jistě osud toho, kdo zaujímal nejskvělejší trůn vesmíru, musí vzbuzovat účast ještě živější. […] Až dosud jste slyšeli jen odpovědi, které vám dal: povolali jste ho mezi sebe, přišel; přišel s klidem, s odvahou, s důstojností; přišel pln vědomí své neviny, silný svými úmysly, jejichž utěšujícího svědectví mu žádná lidská moc nemůže vzít; a opíraje se jaksi o celý svůj život, odhalil vám svou duši, chtěl, abyste znali a aby národ skrze vás znal všechno, co učinil, odhalil vám i své myšlenky. Ale odpovídaje vám tak v téže chvíli, kdy jste ho volali, projednávaje bez přípravy a bez zkoumání obvinění, která nepředvídal, improvizuje takříkajíc ospravedlnění, o němž byl dalek si myslet, že vám je bude muset podat, Ludvík vám mohl svou nevinu jen říci; nemohl vám ji dokázat; nemohl vám o ní předložit důkazy. Já, občané, vám je přináším, přináším je tomu lidu, jehož jménem je obžalován.“
[Desèze dále vyslovil politování, že „nesmírné množství občanů“ přijalo dojem z obvinění, aniž může posoudit odpovědi, které je vyvracejí; Ludvík „myslí jen na své současníky; touží jen vyvést je z omylu“. Nezatajil, že obhájcům „chyběl čas“: ve věci, která by „zasluhovala několik měsíců rozjímání a úsilí“, neměl „ani osm dní“. Kdyby mluvil jen k soudcům, řekl by jim pouze: „Od té doby, co národ zrušil království, není už o Ludvíkovi co rozhodovat“; ale mluví k lidu samému, a proto rozebere i všechny skutky. – Zásady: Titul, jímž byla Ludvíkovi svěřena královská moc, je delegace, mandát; ústava, ukládající Ludvíkovi věrně vykonávat svěřené funkce, ho nemohla podrobit jiným trestům než těm, které jsou zapsány v mandátu samém. Ústava prohlašuje osobu krále za nedotknutelnou a posvátnou, a to „způsobem absolutním“; jen ve dvou případech (odmítne-li nebo odvolá-li přísahu; postaví-li se do čela armády proti národu nebo nevystoupí-li formálně proti takovému podniku vedenému jeho jménem) „se má za to, že abdikoval“, vrací se mezi ostatní občany a může být souzen za činy po abdikaci. Nejsou-li tedy delikty kladené Ludvíkovi za vinu ústavou předvídány, Konvent je nemůže soudit, neboť není zákona, který by se na ně vztahoval; jsou-li předvídány, vyslouží si Ludvík jen domněnku abdikace, „jediný trest, který ústava těmto deliktům ukládá“. Dekret o zrušení království na tom nic nemění, protože vytýkané skutky mu předcházejí: Ludvík má být souzen jako král, a ne jako soukromník.]
„A pak dejte pozor: kdybyste Ludvíkovi odňali nedotknutelnost krále, dlužili byste mu aspoň práva občana: neboť nemůžete způsobit, aby Ludvík přestal být králem, když prohlašujete, že ho chcete soudit, a aby se jím znovu stal ve chvíli tohoto soudu. Nuže, kdybyste chtěli soudit Ludvíka jako občana, zeptal bych se vás, kde jsou ty ochranné formy, které má každý občan nepromlčitelné právo žádat; zeptal bych se vás, kde je ta dělba mocí, bez níž nemůže existovat ani ústava, ani svoboda; zeptal bych se vás, kde jsou ty obžalovací a soudní poroty, jakési rukojmí dané zákonem občanům k zajištění jejich bezpečnosti a jejich neviny; zeptal bych se vás, kde je ta tak nutná možnost odmítnout soudce, kterou zákon sám postavil před nenávisti a vášně, aby je odvrátil; zeptal bych se vás, kde je ten poměr hlasů, který tak moudře stanovil, aby odsouzení oddálil nebo je zmírnil; zeptal bych se vás na to mlčenlivé hlasování, které vybízí soudce k usebrání, než vysloví rozsudek, a které uzavírá takříkajíc do téže urny i jeho mínění, i svědectví jeho svědomí: jedním slovem, zeptal bych se vás, kde jsou všechna ta posvátná opatření, která zákon stanovil, aby občan, i vinný, nebyl nikdy udeřen než jím. Občané, budu k vám mluvit s upřímností svobodného člověka; hledám mezi vámi soudce, a vidím zde jen žalobce.“
Tato slova, pronesená s výraznějším přízvukem, pronikavý a přísný pohled, který postupně přejíždí různé části sálu, kde sedí poslanci, si v nitru opakuje svědomí každého z nich; jejich oči se mimoděk sklápějí, jejich rysy se rozkládají; ale tento okamžitý dojem je jen přechodné hnutí studu, které nejde až do jejich srdce.
„Chcete rozhodovat o Ludvíkově osudu,“ pokračuje Desèze, „a jste to vy sami, kdo ho obviňujete; chcete rozhodovat o Ludvíkově osudu, a už jste vyslovili své přání; chcete rozhodovat o Ludvíkově osudu, a vaše mínění obíhají Evropou. Ludvík bude tedy jediným Francouzem, pro něhož nebude existovat žádný zákon, žádná forma; nebude mít ani práva občana, ani výsady krále; nebude požívat ani svého starého postavení, ani nového: jaký podivný a nevysvětlitelný osud!“
[Desèze přešel ke skutkům; ukázal „absurdnost většiny těch, které se Ludvíkovi přičítají, slabost důkazů, malou důvěryhodnost listin“. Kdyby hájil obyčejného obžalovaného, tvrdil by, že listiny, které bylo možno získat jen vpádem do jeho obydlí, mu nelze namítat; inventář zapečetěných papírů se nikdy nepořizuje bez přítomnosti obviněného, jinak by „zlovolným lidem nebylo nic snazšího než podstrčit pod pečeti listiny způsobilé obviněného kompromitovat a odnést ty, které by ho ospravedlnily“. „Ludvíkovo obydlí bylo napadeno, jeho skříně vypáčeny, jeho sekretáře rozbity, velká část jeho papírů rozptýlena nebo ztracena … Ludvík u toho nebyl, když se těchto listin zmocnili, nebyl přítomen jejich zkoumání, má tedy právo je neuznat, a nikdo nemá právo z nich proti němu argumentovat. Ale ostatně, co jsou to za listiny?“ – Skutky před přijetím ústavy nenesou znak deliktu, a i kdyby, byl by smazán přijetím ústavy, „novým paktem spojenectví mezi Ludvíkem a národem“, který pokryl úplným zapomenutím všechny křivdy. Skutky pozdější jsou většinou Ludvíkovi cizí a padají na odpovědnost ministrů: nepokoje na jihu, hnutí v Jalès, spiknutí Du Saillanta – vždyť mezi listinami je plná moc daná Du Saillantovi, aby si jménem princů vypůjčil sto tisíc tolarů; „kdyby Ludvík toto spiknutí podporoval, nebyl by přiváděl spiklence k nutnosti vypůjčit si částku tak nepoměrnou k výdajům, které jejich plány musely vyžadovat“. Odepření sankce? Ústava mu dávala právo dekrety přijmout nebo odmítnout; propuštění své gardy schválil, protože se týkalo jen jeho; jiné dekrety odmítl, protože se dotýkaly celé třídy občanů, jejichž práva měl chránit. „I kdyby se byl mýlil, mohl by se mu tento omyl přičítat za zločin?“]24
Desèze konečně dochází k 10. srpnu.
„Zástupci lidu, zapřísahám vás, abyste v této chvíli nepokládali Ludvíkovy obhájce za obhájce; máme své vlastní svědomí: a i my jsme součástí lidu; cítíme všechno, co cítí on, zakoušíme všechno, co zakouší on, chceme všechno, co chce on; jsme občané, jsme Francouzi, plakali jsme s lidem a pláčeme dosud jako on nad krví, která tekla v den 10. srpna; a kdybychom pokládali Ludvíka za vinného nepochopitelnými událostmi, které ji daly prolít, neviděli byste nás dnes s ním u vaší závory poskytovat mu, odvážím se to říci, oporu naší odvážné pravdivosti. Ale Ludvík je obžalován z nejstrašnějšího z deliktů, záleží mu na tom, aby se z něho ospravedlnil ve vašich očích, v očích Evropy: je tedy třeba ho vyslechnout, jako byste byli cizí této scéně zpustošení; jste to dlužni, protože jste se učinili jeho soudci. Zákonodárci, všechny vaše úspěchy od onoho dne, který jste sami nazvali nesmrtelným, by vám dovolily být velkomyslní, žádám vás jen, abyste byli spravedliví.“
[Desèze rozebral události 10. srpna a dokázal, že Ludvík nejen nebyl jejich původcem, ale učinil vše, aby jim předešel.]
„Vím,“ dodává, „že se říkalo, že Ludvík sám podnítil povstání lidu, aby splnil záměry, které se mu připisují nebo předpokládají. A kdo dnes neví, že dlouho před dnem 10. srpna se tento den připravoval, že se o něm rozjímalo, že se v tichosti živil, že se věřilo cítit nutnost povstání proti Ludvíkovi, že toto povstání mělo své agenty, své hybatele, svůj kabinet, své direktorium? Kdo neví, že se osnovaly plány, tvořily ligy, podpisovaly smlouvy? Kdo neví, že vše bylo vedeno, zařízeno, provedeno k naplnění velkého záměru, který měl přivodit osudy, jimž se Francie těší? Nejsou to, zákonodárci, skutky, které by se daly popřít, jsou veřejné, rozlehly se celou Francií, staly se uprostřed vás; v tomto sále, kde mluvím, se přeli o slávu dne 10. srpna. Nepřicházím upírat tuto slávu těm, kdo si ji přiřkli, nenapadám pohnutky povstání, nenapadám jeho účinky; říkám jen, že poněvadž povstání existovalo, a to dávno před 10. srpnem, že je jisté, že je přiznané, je nemožné, aby Ludvík byl útočníkem. Přece ho obviňujete, vytýkáte mu prolitou krev, chcete, aby ta krev volala o pomstu proti němu!… proti němu, který v téže době přišel svěřit se Národnímu shromáždění jen proto, aby zabránil jejímu prolití; proti němu, který za celý svůj život nedal jediný krvavý rozkaz; proti němu, který 6. října ve Versailles zabránil svým vlastním gardám, aby ho bránily; proti němu, který ve Varennes dal přednost návratu v zajetí před tím, aby se vystavil nebezpečí způsobit smrt jediného člověka; proti němu, který 20. června odmítl všechnu pomoc, která mu byla nabízena, a chtěl zůstat sám uprostřed lidu. Přičítáte mu prolitou krev: ach! on sténá stejně jako vy nad osudnou katastrofou, která ji dala prolít: je to jeho nejhlubší rána, jeho nejstrašnější zoufalství; ví dobře, že není jejím původcem, ale že byl snad její smutnou příležitostí; nikdy se z toho neutěší, a je to on, koho obviňujete!… Francouzi, co se tedy stalo s tou národní povahou, s tou povahou, která vyznačovala vaše staré mravy, s tou povahou velikosti a věrnosti? Vynaložili byste svou moc na dovršení neštěstí člověka, který měl odvahu svěřit se zástupcům národa samého? Neměli byste už úctu k posvátným právům azylu? Nevěřili byste, že dlužíte žádný soucit nadmíře neštěstí, a nepokládali byste krále, který jím přestává být, za dosti skvělou oběť osudu, aby se vám muselo zdát nemožné ještě přidat k bídě jeho údělu? Francouzi, revoluce, která vás obrozuje, rozvinula ve vás velké ctnosti; ale bojte se, aby nezeslabila ve vašich duších cit lidskosti, bez něhož mohou být jen ctnosti falešné. Slyšte předem dějiny, které řeknou pověsti: Ludvík vystoupil na trůn ve dvaceti letech, a ve dvaceti letech dal na trůně příklad mravů; nevnesl naň žádnou zaviněnou slabost, žádnou zkažující vášeň; byl tam hospodárný, spravedlivý, přísný; ukázal se tam vždy stálým přítelem lidu. Lid si přál zrušení zhoubné daně, která tížila jedině jeho: zrušil ji; lid žádal zrušení nevolnictví: začal tím, že je sám zrušil na svých doménách; lid se dožadoval reforem v trestním zákonodárství pro zmírnění osudu obžalovaných: provedl tyto reformy; lid chtěl, aby tisíce Francouzů, které přísnost našich zvyklostí až dotud zbavovala práv náležejících občanům, těchto práv nabyly nebo je znovu získaly: dal jim jich užívat svými zákony. Lid chtěl svobodu: dal mu ji. Sám mu vyšel vstříc svými oběťmi… A přece je to jménem téhož lidu, že se dnes žádá… Občané, nedokončím; zastavuji se před dějinami; pomyslete, že budou soudit váš soud a že jejich soud bude soudem staletí.“25
Desèze přestal mluvit. Ani jeho moudrá a uměřená výmluvnost, ani síla a pravdivost jeho důvodů nezměnily rozpoložení těch mužů, rozhodnutých ve svém srdci odsoudit Ludvíka k smrti. Vyslechli ho mlčky; ale bylo to to chladné mlčení srdce, které zavírá každou cestu mírnému přesvědčování. Ludvík vstal a řekl:
„Právě vám byly vyloženy mé obranné prostředky; nebudu je shrnovat, mluvě k vám snad naposledy. Prohlašuji vám, že mi mé svědomí nic nevyčítá a že moji obhájci vám řekli jen pravdu. Nikdy jsem se nebál, aby mé jednání bylo veřejně zkoumáno; ale mé srdce je rozerváno tím, že nalézá v obžalovacím aktu obvinění, že jsem chtěl dát prolít krev lidu, a zvláště že se mi přičítají neštěstí 10. srpna. Množství důkazů, které jsem v každé době dal o své lásce k tomuto lidu, a způsob, jakým jsem se vždy choval, mi připadaly, že musí dokázat, že jsem se nebál vystavit se nebezpečí, abych ušetřil krev, a musely ode mne navždy vzdálit podobné obvinění.“
Ludvík pronesl těch několik slov s ušlechtilostí a citem. Při této druhé komparici se ukázal opravdu králem. Ospravedlněn ve vlastních očích svědectvím svého svědomí, téměř lhostejný k rozsudku, který Konvent vynese, neprozradil ani na tváři, ani v držení těla žádné hnutí, které by ohlašovalo strach nebo rozpaky. Sám, klidný uprostřed toho zástupu mužů zmítaných nejbouřlivějšími vášněmi, hovořil s Malesherbesem a Tronchetem během krátkých chvil odpočinku, které si Desèze byl nucen dopřát; občas se usmíval jejich odpovědím, přejížděl Shromáždění pevným a pozorným okem, jako by byl rokování cizí. Jist, že rozptýlil všechny pochybnosti, které o jeho dobré víře mohli pojmout poctiví a nezaujatí lidé, na jejichž hlasu mu jedině záleželo, odešel s tou důvěřivou jistotou, kterou dává nevina. Odveden zpět do síně petentů, poděkoval Desèzovi, lichotivě pochválil jeho výmluvnost, projevil obavu, aby ho délka zasedání neunavila: a spatřiv, že je celý zpocený, zeptal se s jakýmsi znepokojením těch, kdo ho obklopovali, zda by nebylo možné, aby si Desèze převlékl prádlo, a zahrnul ho těmi jemnými pozornostmi, které vnuká živý cit vděčnosti.
Ludvík projevil touž svobodu ducha při návratu do Templu, rozmlouvaje bez afektace s komisaři obce o různých předmětech literatury a politické ekonomie. Nemohli pochopit tu sílu duše, která ho, zdálo se, jaksi povznášela nad člověka. Jedni ji připisovali přirozené apatii, druzí vypjatému fanatismu. Nikdo z nich netušil čistotu a vznešenost jeho pohnutek.
Bouře v Konventu; tři otázky
Konvent byl velmi vzdálen tomu stavu klidu tak nutnému lidem, kteří mají rozhodovat o osudu obžalovaného. Sotva Ludvík vyšel, zvedá se tisíc hlasů a křičí, aby byl souzen bez přerušení. Manuel namítá, že existují podstatné formy, jichž se Shromáždění nemůže zprostit; že má nejprve dekretovat vytištění a rozdání Ludvíkovy obhajoby, jako dekretovalo vytištění a rozdání jeho obžaloby; že tři dny po tomto rozdání se soud tohoto velkého procesu obnoví. „A já,“ odpovídá Duhem, „žádám, aby se spravedlnosti učinilo zadost co nejdříve: formality jsou splněny; jde už jen o to rozhodnout, zda Ludvík podstoupí trest smrti či ne. Žádám tedy, aby Shromáždění okamžitě přistoupilo k jmenovitému hlasování; je čas, aby národ věděl, zda je Ludvík poctivý člověk či zločinec; aby ho Shromáždění odsoudilo, nebo odsoudilo vlastence 10. srpna; aby jeho znovudosazení na trůn jeho otců, nebo jeho smrt, ukončily tento velký proces visící před tribunálem národa mezi zločinem a ctností, tyranií a svobodou; a aby každý z nás jasně poznal, zda měl pravdu, když chtěl být svobodný, nebo zda je vinen.“
Lanjuinais důrazně odmítá tento postup odporující každé právní vědě; diskuse se stává bouřlivou: orleánisté a jakobíni řvou, že je třeba Ludvíka soudit bez přerušení; že se jeho obhajoba vytiskne, chce-li se, po jeho odsouzení. Vrhají se k předsednickému stolu, dožadují se jmenovitého hlasování, urážejí předsedu, vyčítají mu tajné rozhovory s Malesherbesem, ujišťují, že není hoden jejich důvěry, že má být vyhnán z křesla. Placení lidé na galeriích připojují k těmto výkřikům svůj řev. Salles z Meurthe chce mluvit; přerušují ho, smějí se, dělají hluk: naléhá; reptání a přerušování se zdvojnásobují. „Prohlašuji,“ volá Salles, „že nejsem svobodný a že nás nutí rokovat pod noži.“ Tato slova jsou výbuchem nejprudší bouře; girondisté a velká část poslanců vstávají zase oni a opouštějí svá místa; lidé se mísí, urážejí se, bijí se pěstmi. Uprostřed této pohoršlivé scény oznamují jakobíni a orleánisté deputaci osmnácti sekcí Paříže; klid se pomalu obnovuje; deputace vstupuje. „Vidíte před sebou, občané,“ říká ten, kdo mluví, „vidíte vdovy, sirotky, zmrzačené muže, kteří žádají pomstu; Ludvík Capet dal 10. srpna povraždit jejich nejdražší příbuzné; a neříkejte, zákonodárci, že je na departementech, aby rozhodly. Ne, ony samy vás tímto posláním pověřily více než tisíckrát; Ludvík Capet byl zrádce, vrah; musí zemřít: dovolte nám, abychom před vašima očima nechali defilovat oběti tyrana.“
Galerie a jakobíni tleskají s jakousi zuřivostí. Početná tlupa mužů, žen a dětí, sebraných mezi pařížskou lůzou, vstupuje a rozlévá se po sále: domnělé raněné usazují na sedadla, vystavují je pohledům lidu a poslanců: v témž okamžiku se u závory objevuje sekce Gravilliers; řečník ujišťuje, že je pověřen žádat smrt Ludvíka Capeta, že milost je zločin, ohrožuje-li spásu lidu. Orleánisté a jakobíni využívají všeobecného otřesu, který tato scéna, zaranžovaná k zasazení velkého úderu, právě způsobila myslím; debaty a urážky začínají znovu; konečně se podaří položit řadu tří otázek:26
1. Je Ludvík vinen spiknutím proti svobodě a útoky proti obecné bezpečnosti státu?
2. Bude konečný rozsudek nad Ludvíkem předložen prvotním shromážděním?
3. Jaký trest bude Ludvíkovi uložen?
Tento způsob položení tří otázek, o nichž se mělo rokovat, byl stranickým tahem orleánistů a jakobínů. Řešení první nutně strhovalo řešení obou dalších. Žádný poslanec by se neodvážil vyslovit, že Ludvík není vinen spiknutím proti svobodě a útoky proti obecné bezpečnosti státu; neboť nespiknul-li se Ludvík, bylo všechno, co se stalo, nezákonné; Konvent sám byl jen uzurpací síly. Bylo také mnoho obratnosti v tom, že se otázka odvolání k lidu dala rozhodnout před otázkou trestu, který se má Ludvíkovi uložit. Několik členů, zděšených následky, které by odvolání k lidu přineslo, hlasovalo proti v přesvědčení, že trest vězení a vyhnanství bude jediný, který se Ludvíkovi uloží: titíž členové by pro ulehčení svého svědomí hlasovali pro odvolání k lidu, kdyby byli měli jistotu, že trestem uloženým Ludvíkovi má být smrt.
Hlasování
Šest set osmdesát tři poslanců přítomných na zasedání prohlásilo, že Ludvík je vinen spiknutím proti svobodě a útoky proti obecné bezpečnosti státu. Odvolání k lidu bylo zamítnuto většinou sto čtyřiceti jednoho hlasu.27
Zbývala třetí otázka: jaký trest bude Ludvíkovi uložen? Orleánisté a jakobíni zdvojnásobili úsilí a intriky: rozbouřili Paříž; zastrašili poslance, o nichž se myslelo, že se kloní ke spravedlnosti. Všichni dostali anonymní dopisy, v nichž se jim s hroznými výhrůžkami nařizovalo hlasovat pro královu smrt: zároveň se vyvolával seznam roajalistů a federalistů, kteří hlasovali pro odvolání k lidu; udávali se jakobínům, obci, zářijovým vrahům jako zrádci zaprodaní spojeným mocnostem. Pache, ministr války, dal přivézt velký počet děl, která rozdělil sekcím orleánské frakce: mluvilo se o uzavření bran, o vyzvánění na poplach. Množily se pobuřující spisy a plakáty; placení řečníci hloučků nabyli nové činnosti. Ale náhle se v lůně Shromáždění vynořila otázka, která by, kdyby byla podpořena, neomylně zvrátila lichotivou naději, kterou tolik manévrů, a tak hluboce promyšlených, dalo orleánistům a jakobínům. Lanjuinais poznamenal, že před jmenovitým hlasováním je podstatné stanovit, jakým způsobem se budou počítat hlasy; a zda se v tom ohledu budou dodržovat formy přijaté v trestních věcech u všech tribunálů… Je jasné, že Konvent, když se ustavil soudcem Ludvíka XVI., stal se od té chvíle velkou porotou a že měl při vynášení svého rozsudku dodržovat formy, k nimž zákon poroty zavazuje. Nuže, zákon naléhavě vyžaduje k odsouzení obviněného tři pětiny hlasů, kdežto k jeho osvobození se spokojuje se čtvrtinou.
Danton tvrdil, že když Konvent vydává zákony prostou většinou, tato prostá většina stačí k platnosti všech jeho aktů; a Shromáždění přešlo k dennímu pořadu: jako by rozsudek v trestní věci byl aktem zákonodárným a mohl se kdy stát zákonem; jako by Konvent, byv zvlášť svolán k souzení Ludvíka, se vzhledem k tomuto soudu nestával skutečným tribunálem, a jako by tedy členové, kteří ho tvořili, mohli být něčím jiným než členy obyčejné poroty, podrobené jako všechny poroty formám stanoveným ústavou.28
Bylo to přece podle tohoto lichého rozlišení, že se přistoupilo k jmenovitému hlasování: Shromáždění tvořilo sedm set čtyřicet pět členů; devatenáct bylo nepřítomno; pět odmítlo hlasovat, což snižovalo počet porotců na sedm set dvacet jedna. Absolutní většina byla tedy tři sta šedesát jedna. Tři sta devatenáct hlasovalo pro vězení a vyhnanství po uzavření míru; dvacet tři pro smrt s odkladem na neurčito; osm pro smrt s odkladem na určitou dobu; dva pro smrt s odkladem do míru; dva pro pouta: celkem tři sta padesát pět. Tři sta šedesát jedna hlasovalo pro smrt. Většina: šest. Ale připočteme-li k třem stům padesáti pěti, kteří hlasovali buď pro vězení a vyhnanství, nebo pro smrt s odkladem, těch pět členů, kteří odmítli hlasovat a kteří jistě nemohli být pro smrt, protože by jim pak nic nebránilo se vyslovit: je nesporné, že skutečná většina byla jen jednoho hlasu.29
Obhájci u závory
Předseda právě vyslovil osudný rozsudek; a Konvent, ohromen, zachovával chmurné mlčení, když se u závory objevili Desèze, Malesherbes a Tronchet. Když jim předseda udělil slovo, Desèze řekl: „Občané zástupci národa, zákon a vaše dekrety nám svěřily obhajobu Ludvíka; přicházíme dnes s bolestí vykonat její poslední akt. Ludvík nám dal výslovné poslání; pověřil naši věrnost, abychom vám odevzdali spis psaný jeho rukou a jím podepsaný; dovolte, abych měl čest vám jej přečíst.“
„Dlužím své cti, dlužím své rodině, abych nepřistoupil na rozsudek, který mě obviňuje ze zločinu, jejž si nemohu vyčítat. Prohlašuji tedy, že se odvolávám k národu samému proti rozsudku jeho zástupců. Dávám tímto zvláštní plnou moc svým dobrovolným obhájcům a výslovně pověřuji jejich věrnost, aby toto odvolání oznámili Národnímu konventu všemi prostředky, které budou v jejich moci, a aby žádali, aby o něm byla učiněna zmínka v protokolu zasedání Konventu.“
„Občané, zapřísaháme vás, abyste ve své spravedlnosti zkoumali, zda neexistuje velký rozdíl mezi dobrovolným předložením Ludvíkova rozsudku z vaší strany k ratifikaci francouzskému lidu a výkonem přirozeného a posvátného práva, které náleží každému obžalovanému, které náleží všem jednotlivcům, ano, všem, a tedy i Ludvíkovi, ohradit se proti odsouzení, při němž nebyly dodrženy všechny formy. Jestliže jsme sami tuto otázku nevznesli při Ludvíkově obhajobě, je to proto, že nám nepříslušelo předvídat, že ho budete soudit svrchovaně. Předkládáme vám ji dnes, abychom splnili povinnost, kterou uložil naší věrnosti, a zapřísaháme vás, abyste ji zvážili s tou svatou nestranností, kterou zákon žádá. Občané, zde končí poslání, které nám Ludvík dal. Nyní, když jsme se právě dověděli, že osudný dekret, který odsoudil Ludvíka k smrti, získal jen pěti hlasy většinu nad trestem méně přísným, a ještě bychom mohli žádat hlasy členů, kteří jsou nepřítomni, a myslet, že by mohly být v jeho prospěch; zákonodárci, dovolte nám, ať jako dobrovolným obhájcům Ludvíka, ať jako občanům petentům, upozornit vás jménem lidskosti, jménem té posvátné zásady, která chce, aby se všechno zmírnilo, aby se všechno zmenšilo ve prospěch obžalovaného; dovolte nám vám říci, že poněvadž se v samém Konventu zvedly tak značné pochybnosti o otázce, zda váš rozsudek bude podroben ratifikaci lidu, zasluhuje tak mimořádná okolnost od vaší lásky k lidu, od vaší oddanosti jeho zájmům a od vaší úcty k jeho právům, abyste se dobrovolně rozhodli požádat ho o tuto ratifikaci. Občané, víme, že jste dekretem vydaným dnes ráno rozhodli, že většina více než jednoho hlasu bude stačit k platnosti rozsudku, který jste vynesli; ale žádám vás ještě zde jménem spravedlnosti, jménem lidskosti, jménem vlasti, užijte své krajní moci; ale neudivujte Evropu bolestnou podívanou rozsudku smrti vyneseného většinou pěti osob. Občané, plníme zde naposledy posvátný úřad, úřad, který máme od vás samých; a posuďte, jak už z tohoto titulu k němu musíme lnout. Dovolte tedy, abych vás ještě zapřísahal jménem tohoto svatého úřadu, jménem vlasti, jménem lidskosti, jménem spásy republiky, jíž se dovolávali členové, kteří hlasovali pro odvolání k lidu. Občané, vy, kteří bojujete za spásu národa, za jeho pravé zájmy, ptám se vás, nechvějete se, když pomyslíte, že spása celé říše, že spása dvaceti pěti milionů lidí může záviset na pěti hlasech?“
Tronchet dodal, že je nepochopitelné, že se největší počet těch, kdo se rozhodli vyslovit trest smrti, opřel o trestní zákoník a že jednou rukou uchopili ustanovení nejnepříznivější obžalovanému, zatímco druhou odstrkovali všechna ustanovení, která mu byla příznivá, to jest nutnost dvou třetin hlasů vyžadovaných k odsouzení obviněného; že dekret v tomto ohledu vydaný není vlastně dekretem; že je to prostý přechod k dennímu pořadu odůvodněný stálou praxí jednání Shromáždění; ale že ve věci tak důležité, jako je tato, zasluhuje tato otázka rozhodnutí jmenovitým hlasováním, a ne prostým přechodem k dennímu pořadu; že na základě těchto zásad se pokládají za oprávněné, jak se u této závory často činilo, žádat zrušení dekretu v této věci vydaného.
Malesherbes, s očima vlhkýma slzami, poslouchal Desèze a Troncheta se zbytkem naděje; jeho neklidné pohledy, obracené střídavě na všechny části sálu, zdály se doprošovat svědomí každého poslance a dovést až k jeho srdci dojemné výzvy Desèzovy a solidní připomínky Tronchetovy. I on se domníval, že jim má dát slyšet svůj ctihodný hlas, a jen s námahou tlumě vzlyky, které mu tísnily hruď:
„Občané, nemám jako moji kolegové zvyk mluvit veřejně: pojednáváme bez přípravy o věci, která vyžaduje nejhlubších úvah… Nejsem schopen improvizovat… Vidím s bolestí, že nemám ani okamžik, abych vám předložil úvahy schopné pohnout velkým shromážděním… Ano, občané, k této otázce, jak se mají počítat hlasy, jsem vám měl co předložit… ale mám tolik myšlenek… které mi nevnuká ani jednotlivec, ani okolnost… Občané, odpusťte mému zmatku… Ano, občané, když jsem byl soudcem i potom, uvažoval jsem teoreticky o předmětu, o němž vám mluvil Tronchet; měl jsem příležitost v době, kdy jsem náležel k zákonodárnému sboru, připravovat, promýšlet tyto myšlenky… Budu mít to neštěstí je ztratit?“
Ale ani Malesherbesovy slzy, ani dojemný nepořádek jeho řeči, zdálo se, nepohnuly těmi zdivočelými lidmi. Marně Guadet podpořil odročení; marně uplatňoval Desèzovy důvody a Tronchetovy připomínky. Robespierre, s námahou skrývaje zuřivost, kterou v něm vyvolal krok tří dobrovolných obhájců Ludvíkových, představil nepokoje, které by odklad způsobil, a nebezpečí, jimž by sebemenší změna dekretů vystavila veřejnou svobodu. Merlin z Douai dodal, že o počtu hlasů k odsouzení obžalovaného je řeč ve zřízení porot; že o něm není řeč v trestním zákoníku. „To je,“ pokračoval Merlin, „Tronchetův omyl: nelze přiznat pocty odročení tak hrubému omylu.“ Jako by zřízení porot a tresty uložené trestním zákoníkem netvořily jednotu; jako by bylo kdy možno je od sebe oddělit a uložit trest, který vyslovuje trestní zákoník, aniž se předtím dodržely formy, které předepisuje zřízení porot. K jakým ubohým vytáčkám je nucena sestupovat nepravost! Ano, podle výrazu prorokova lže sama sobě, a její první odsouzení vychází z hloubi jejího vlastního srdce.30
Malesherbes oznamuje rozsudek
Malesherbesovi zbývala splnit jedna povinnost, povinnost velmi bolestná, to je pravda, ale nezbytná ve smutné situaci, v níž se Ludvík nacházel; bylo to oznámit mu nespravedlivý rozsudek, který ho odsuzoval zahynout na popravišti. Ať byla tato zpráva jakkoli bolestná, ztratila by ze své hořkosti, projde-li Malesherbesovými ústy. Odebral se do Templu: Ludvík seděl v temnu, zády k lampě postavené na krbu, s lokty opřenými o malý stolek, s tváří zakrytou oběma rukama. Hluk, který Malesherbes při vstupu způsobil, vytrhl Ludvíka z hlubokého rozjímání: pohlédl na něho upřeně a vstávaje ze židle: „Už dvě hodiny, pane de Malesherbes, se zabývám zkoumáním, zda jsem během své vlády zasloužil od svých poddaných sebemenší výtku. Nuže! Přísahám vám v celé pravdě svého srdce, jako člověk, který má předstoupit před Boha, že jsem stále chtěl štěstí lidu; nikdy jsem nepojal přání, které by mu odporovalo.“
Malesherbes odpovídá jen slzami: Ludvík rozumí této němé řeči; tiskne Malesherbese na svou hruď, snaží se ho utěšit. „Ach, Sire, ještě doufám; lid zná čistotu vašich úmyslů; miluje vás, lituje vás. Když jsem vycházel ze zasedání, viděl jsem se obklopen velkým počtem osob, které mě všechny ujišťovaly, že nezahynete, nebo aspoň teprve tehdy, až by zahynuli oni a jejich přátelé…“ Při těch slovech Ludvík mění barvu; a kvapně přerušuje Malesherbese: „Znáte ty osoby, pane? Vraťte se do Shromáždění; snažte se je znovu najít, některé z nich objevit; prohlaste jim, že bych jim neodpustil, kdyby byla pro mne prolita jediná kapka krve. Odmítl jsem ji prolít, když by mi snad byla zachovala trůn a život… (a s výraznějším přízvukem) Nelituji toho… ne, pane, nelituji toho.“
Malesherbes sdělil Ludvíkovi podrobnosti tohoto osudného zasedání; hovořili ještě nějaký čas. Ludvík prosil Malesherbese, aby se večer brzy vrátil a neopouštěl ho v jeho posledních chvílích. Pak, sleduje ho očima s účastným výrazem až ke dveřím svého pokoje, obrací se ke Clérymu: „Bolest toho dobrého starce mě živě dojala.“ Ale všimnuv si, že Cléry sám je blízek mdlobám a že se mu třesoucí nohy podlamují, uchopil ho za obě ruce, silně je stiskl a tónem výčitky smíšené s laskavostí: „Nu, více odvahy.“ Ludvík se na okamžik uchýlil do svého kabinetu. Vyšel z něho, drže v ruce papír; a přistupuje ke Clérymu: „Slyšel jste vyprávění o mém rozsudku.“ – „Ach, Sire, doufejte v odklad; pan de Malesherbes nevěří, že by se odmítl.“ – „Nehledám žádnou naději, Cléry, ale jsem zarmoucen tím, že pan Orleánský, můj příbuzný, hlasoval pro mou smrt: čtěte tento seznam.“ – „Lid,“ odvětil živě Cléry, „hlasitě reptá. Dumouriez je v Paříži. Říká se, že je nositelem přání své armády. Lidé jsou pobouřeni, rozhořčeni hanebným jednáním pana Orleánského. Šíří se pověst, že se vyslanci cizích mocností sejdou, aby šli sborově do Shromáždění. Konečně se ujišťuje, že se konventuálové bojí vzbouření.“ – „Velmi by mě mrzelo, kdyby k němu došlo,“ odvětil Ludvík vážným tónem. „Byly by nové oběti. Nebojím se smrti; ale nemohu bez zachvění hledět na krutý osud, který čeká královnu a mé nešťastné děti… A ti věrní služebníci, kteří mě neopustili, ti starci, kteří nemají jiný prostředek obživy než skromné penze, které jsem jim dával, kdo jim pomůže?… Vidím lid vydaný anarchii, jak se stává kořistí všech frakcí; zločiny následovat jeden za druhým; dlouhé sváry rozdírat Francii…“ S duchem naplněným těmito neblahými obrazy zachovává Ludvík chvíli mlčení. Pak náhle, zvedaje oči k nebi s pohybem plným výrazu: „Ó můj Bože! Byla to odměna, kterou jsem měl dostat za všechny své oběti? Nepokusil jsem se o všechno, abych zajistil štěstí Francouzů?“ Pronášeje tato poslední slova, Ludvík tiskl Clérymu ruce; a tento věrný služebník smáčel královy ruce slzami. Ludvík nalézal jakousi útěchu v tom, že vyléval svou duši na hrudi jediného člověka, který z toho zástupu lidí dříve připoutaných k jeho službě u něho stále zůstal. Toto strašné osamocení, do něhož ho jeho nepřátelé uvrhli, nebylo nejméně krutou z jeho útrap.31
Jen s krajní obtíží získal Malesherbes dovolení vidět ho ještě jednou. Ludvík stál a četl. Dva municipální úředníci stáli po jeho boku. Jeden z nich, dojat jeho zbožnou odevzdaností a jeho nezměnitelnou mírností, řekl Malesherbesovi: „Mluvte s ním, nebudeme poslouchat.“ Malesherbes králi oznámil, že kněz, kterého si přál, přijde. „Jsem nyní klidný, smrt mě neděsí; mám největší důvěru v Boha.“ Objal Malesherbese, poděkoval mu za jeho péči; objal ho podruhé a řekl mu poslední sbohem… Toho Malesherbese, který jim měl být posvátný, zavraždili na popravišti, jeho, jeho dceru, jeho zetě, jeho vnučku a manžela jeho vnučky.
Ale Ludvík z výše nebes, kde jeho čistá duše sladce odpočívala v lůně svého Stvořitele, bděl nad mužem, kterého ani jeho neštěstí, ani nebezpečí spojená s jeho přátelstvím nedokázala od něho vzdálit; zapřísahal toho Boha, dobrého, milosrdného, aby shlédl na Malesherbesovy mravní ctnosti, osvítil jeho ducha, dotkl se jeho srdce. Tyto modlitby nebyly marné; Malesherbes se zřekl neužitečných spekulací té pyšné filosofie, která podobna rozpínavému vzduchu člověka nadouvá, aniž ho živí, a plodí jen neplodnou lásku k sobě samému. Zachoval si nejněžnější vzpomínku na Ludvíka. Jeho neštěstí tak velká, tak vymykající se obyčejnému chodu věcí, jeho ctnosti ještě větší, ještě mimořádnější, byly stále přítomny jeho duchu. Když byl šest měsíců po Ludvíkově smrti odveden do Madelonnettes, vězňové této věznice, proniknuti svatou úctou při pohledu na tohoto ctihodného starce, který se stal jaksi titulem národní hrdosti společným všem dobrým Francouzům, shlukli se kolem něho a zahrnuli ho známkami nejněžnější účasti; ale on, necitelný k vlastním útrapám a se srdcem ještě plným toho, co viděl a co slyšel v Templu, odpověděl na tyto lichotivé pozornosti jen tím, že zvolal s hlubokým citem z tolika dojemných vzpomínek: „A král! Mluvme o jeho neštěstích a zapomeňme na svá.“
Oznámení dekretu, 20. ledna
Orleánisté a jakobíni měli příliš velký zájem na rozsudku smrti, který právě vynesli, aby neuspíšili jeho vykonání. Ve dvě hodiny přichází do Templu Garat, ministr spravedlnosti; doprovázel ho další člen výkonné moci, dva členové departementu, starosta Paříže, vrchní velitel Santerre, veřejný žalobce a předseda trestního tribunálu. Santerre řekl komisařům obce, aby ohlásili výkonnou moc. Ludvík vstal ze židle a učinil několik kroků ke dveřím svého pokoje. Při pohledu na ministra spravedlnosti se zastavil v nejušlechtilejším a nejimpozantnějším postoji. Garat s kloboukem na hlavě řekl: „Generální rada mě pověřuje oznámit vám výtah z protokolů zasedání Národního konventu ze 17., 18., 19. a 20. ledna.“ Grouvelle, tajemník rady, četl slabým a třesoucím se hlasem:32
„Čl. 1. Národní konvent prohlašuje Ludvíka Capeta, posledního krále Francouzů, vinným spiknutím proti svobodě národa a útokem proti obecné bezpečnosti státu. 2. Národní konvent prohlašuje, že Ludvík Capet podstoupí trest smrti. 3. Národní konvent prohlašuje za neplatný akt Ludvíka Capeta, přinesený k jeho závoře jeho rádci a označený jako odvolání k národu; zakazuje komukoli mu dávat jakékoli pokračování pod trestem stíhání jako viníka proti obecné bezpečnosti republiky. 4. Prozatímní výkonná rada oznámí během dne tento dekret Ludvíkovi a učiní policejní opatření nutná k zajištění jeho výkonu do dvaceti čtyř hodin od oznámení. Podá o všem zprávu Národnímu konventu, jakmile bude vykonán.“
Ludvík vyslechl čtení svého rozsudku s klidem a důstojností, které dává nevina.33 Na jeho tváři se neobjevila žádná změna: přece při slovech spiknutí a útoky proti obecné bezpečnosti státu se na okraji jeho rtů objevil pohrdavý úsměv smíšený s jakýmsi rozhořčením; ale při slovech podstoupí trest smrti nebeský pohled vržený na všechny, kdo ho obklopovali, jim jasně ukázal, že pohled na smrt byl pro něho jen pohledem na šťastnější život. Přistoupil ke Grouvellovi, vzal dekret, vytáhl své pouzdro a vložil jej do něho. Pak, podávaje Garatovi otevřený papír: „Pane ministře spravedlnosti, prosím vás, abyste ihned odevzdal tento dopis Národnímu konventu.“ Garat, zdálo se, váhal. „Přečtu vám ho,“ pokračoval Ludvík:
„Žádám o lhůtu tří dnů, abych se připravil předstoupit před majestát Boží. Žádám, abych se mohl svobodně stýkat s osobou, kterou k tomu účelu označím, a aby tato osoba byla uchráněna všeho znepokojování a všech obav za skutek lásky, který u mne vykoná. Žádám, abych byl zbaven stálého dozoru, který rada obce před několika dny zavedla, a aby mi bylo dovoleno vidět svobodně a bez svědků svou rodinu. Doporučuji dobročinnosti národa osoby, které byly připoutány k mé službě; je jich mnoho, které vložily celé své jmění do svých úřadů: většina penzistů nemá už žádné platy a trpí nouzí. Je mezi nimi několik žen a několik dětí, které nemají jiný prostředek k životu.“
Garat ujistil Ludvíka, že jeho žádosti přednese Konventu. Ludvík mu odevzdal další papír, na němž byla napsána adresa pana Edgewortha de Firmont, muže lásky, důstojného kněze, kterého si zvolil, aby se, podle svého nádherného výrazu, připravil předstoupit před majestát Boží.34 Učinil pak několik kroků zpět a propouštěje s ušlechtilostí ministra spravedlnosti a ty, kdo ho doprovázeli, vrátil se do svého pokoje.
Cléry podával oběd. Ludvík si všiml, že na stůl nedali nůž. Zaražen tímto úmyslným opomenutím: „Nemám nůž,“ řekl s trochou pohnutí. Komisaři obce odpověděli, že generální rada rozhodla, že při jídle nebude užívat ani nože, ani vidličky. „Jakže! Pokládají mě za tak zbabělého, abych sáhl na svůj život? Přičítají mi zločiny: jsem jimi nevinen a zemřu bez bázně. Kéž má smrt učiní štěstí Francouzů a odvrátí neštěstí, která předvídám.“ Všichni zachovali zamyšlené mlčení. Král jedl málo. Garat se vrátil kolem čtvrté hodiny; řekl Ludvíkovi, že Konvent mu dovoluje zvolit si duchovního, kterého bude chtít, a vidět bez svědků svou rodinu; ale že odklad odmítl. Ludvík už nemyslel na nic než připravit se na smrt.
Poslední rozloučení s rodinou
Když pan de Firmont vstoupil několik okamžiků po Garatově odchodu, Ludvík se s ním zavřel ve svém kabinetu; a když dostál svým křesťanským povinnostem, povinnostem, které vždy pokládal za nejdůležitější a nejposvátnější, požádal, aby viděl svou rodinu. Komisaři odpověděli, že ji dají svést dolů. Ludvík, obávaje se dojmu, jaký by na královnu mohl učinit pohled na pana de Firmont, pověřil Cléryho, aby mu řekl, ať se neukazuje. Cléry postavil na jeho rozkaz karafu vody a sklenici na stůl v místnosti, kde se mělo setkání konat. Ludvík dovedl pozornost a duchapřítomnost až k tomu, že doporučil, aby to nebyla voda s ledem, protože by mohla královně uškodit. Bylo by těžké vylíčit Ludvíkovo rozrušení během té krátké doby, která uplynula mezi odchodem komisařů a příchodem královny; chodil sem a tam, poslouchal s neklidnou netrpělivostí u dveří svého pokoje, zda princezny sestupují; jeho pohnutí bylo krajní. Konečně se dveře otevřely; královna vstoupila první; držela malého dauphina za ruku; Madame Royale a Madame Élisabeth ji následovaly. Vrhly se do náruče krále, která se otevřela, aby je přijala, a zůstaly tam nějaký čas splynulé, zachovávajíce mlčení výmluvnější než nejdojemnější slova. Brzy bylo přerušeno jejich slzami a vzlyky. Královna chtěla krále odvést do svého pokoje. „Ne,“ řekl, „pojďme do této místnosti, mohu vás vidět jen tam.“ Král usedl; královna byla po jeho levici, Madame Élisabeth po pravici, Madame Royale téměř naproti, malý dauphin stál mezi královými koleny; tři princezny, skloněné nad Ludvíkem, ho držely v objetí a zdály se bát se ho ptát. Ludvík jim sdělil své odsouzení; slzy a vzlyky se zdvojnásobily. Nikdo se nedověděl, co si řekli v tomto smutném a posledním rozhovoru; ale kolik srdcervoucích pocitů, kolik hnutí téměř stejně rychle udušených jako pocítěných!
Král vstal první; všichni vstali. Cléry otevřel dveře; královna držela královu pravou paži; oba podávali ruku malému dauphinovi; Madame Royale, po královi levici, ho těsně objímala kolem pasu; Madame Élisabeth, z téže strany, ale trochu vzadu, uchopila paži svého bratra a smáčela ji slzami: postupovali všichni společně ke vchodu, vyrážejíce nejbolestnější nářky. „Ujišťuji vás,“ řekl král, „že vás zítra v osm hodin uvidím.“ – „Slibujete nám to,“ volají tři princezny. „Ano, slibuji vám to.“ – „Proč ne v sedm hodin,“ pokračuje živě královna. „Nuže, v sedm hodin… Sbohem…“ Ludvík pronesl toto sbohem s tak výmluvným přízvukem, že se vzlyky princezen zdvojnásobily. Madame Royale padla v mdlobách k nohám krále; Cléry ji zvedl a pomohl Madame Élisabeth ji podpírat. Král pocítil nutnost ukončit tuto srdcervoucí scénu; zahrnul je všechny nejněžnějšími objetími a vytrhl se z jejich náruče, volaje na ně: „Sbohem… Sbohem…“ Vrátil se kvapně do svého pokoje a šel hledat u pana de Firmont útěchu, kterou náboženství nikdy neodpírá nešťastným a kterou nic lidského nemůže nahradit. Tam, spojuje svou vůli s vůlí toho Boha dobrého, mírného, milosrdného, který ve své nekonečné moudrosti řídí každou událost našeho života způsobem pro nás nejužitečnějším, nabyl brzy znovu toho pokoje duše, který dává svědectví čistého svědomí.
Ráno 21. ledna
Cléry podával večeři; Ludvík jedl málo, ale jedl s chutí. Pan de Firmont a on rozmlouvali až do půlnoci; Ludvík ulehl, doporučiv Clérymu, aby ho vzbudil v pět hodin. Sladký a osvěžující spánek přišel obnovit jeho smysly a Cléry ho musel volat v hodinu, kterou mu určil. „Dobře jsem spal,“ řekl Ludvík, „potřeboval jsem to; včerejší den mě unavil. Kde je pan de Firmont?“ – „Na mé posteli, Sire.“ – „A vy, kde jste strávil noc?“ – „Na této židli.“ – „To mě mrzí,“ odvětil Ludvík laskavě. – „Ach, Sire, mohu v této chvíli myslet na sebe?“ Ludvík podal Clérymu jednu ruku a s láskou stiskl ruku Cléryho. Oblékl se, sňal z hodinek pečeť, stáhl z prstu prsten, který si několikrát prohlédl, a oba vložil do kapsy. Učinil ještě několik jiných opatření, to vše s velkou chladnokrevností a v přítomnosti municipálních úředníků. Cléry připravil přenosný oltář: pan de Firmont na něm sloužil mši; král ji vyslechl na kolenou a v největší usebranosti přijímal s city nejživější víry. Po mši přešel Ludvík do svého kabinetu; Cléry využil této chvíle, aby mu řekl poslední sbohem. Král ho s láskou vzal za ruku a dojatým tónem: „Cléry, jsem s vámi spokojen.“ – „Ach, Sire, kéž bych mohl svou smrtí odzbrojit vaše katy a zachovat život tak drahý všem dobrým Francouzům! Doufejte, Sire, neodváží se vás udeřit.“ – „Smrt mě neděsí, Cléry, jsem na ni připraven; ale vy se nevystavujte nebezpečí: požádám, abyste zůstal u mého syna; věnujte mu všechnu svou péči v tomto strašném pobytu. Řekněte mu dobře, jaké útrapy mi působí neštěstí, která pociťuje. Jednoho dne snad bude moci odměnit vaši horlivost.“ – „Ach, můj pane, ach, můj králi, jestliže nejnaprostější oddanost, jestliže má horlivost, má péče vám mohly být milé, jediná odměna, kterou si od Vašeho Veličenstva přeji, je, aby mi dalo své požehnání; neodpírejte tuto milost poslednímu Francouzi, který zůstal u vás.“ Cléry se vrhl králi k nohám; držel jednu z jeho rukou ve svých. Ludvík, s očima na něho upřenýma, se naň díval s tou účastí, kterou vnuká jistota opravdové oddanosti. Ustoupil naléhání tohoto věrného služebníka: požehnal mu. Pak, zvedaje ho laskavě a tiskna ho na svou hruď: „Sdělte toto požehnání všem osobám, které jsou mi oddány; řekněte Turgymu, že jsem s ním spokojen; jděte, a nevzbuzujte proti sobě žádné podezření.“ Ale hned ho zavolal zpět a vzal ze stolu papír. „Zde je dopis, který mi Pétion psal při vašem vstupu do Templu, bude vám užitečný, abyste zde mohl zůstat.“
Vstoupil pan de Firmont a hovořili o předmětech zbožnosti. Král vyšel v sedm hodin ze svého kabinetu, zavolal Cléryho, zavedl ho do výklenku okna a podávaje mu pečeť, kterou sňal z hodinek, a prsten: „Odevzdáte tuto pečeť mému synovi a tento prsten královně. Ujistěte ji, že se s ním loučím s bolestí… Tento balíček obsahuje vlasy celé mé rodiny; řekněte královně, mé sestře a mým drahým dětem, že jsem jim slíbil, že je dnes ráno uvidím. Chtěl jsem jim ušetřit bolest tak krutého loučení… Kolik mě stojí odejít, aniž přijmu jejich poslední objetí!“ Setřel několik slz a dodal s přízvukem bolesti: „Ukládám vám, abyste jim řekl mé sbohem.“
Celá Paříž byla od pěti hodin ráno ve zbrani: hluk bubnů, dupot koní, převážení děl, která se bez ustání stavěla a přemisťovala, doléhaly až do věže a oznamovaly Ludvíkovi, že se blíží osudná hodina. V devět hodin se dveře jeho pokoje s rachotem otvírají: Santerre, doprovázený osmi municipálními úředníky, vstupuje v čele deseti četníků, které staví do dvou řad. Ludvík byl ve svém kabinetu; vychází a spatří Santerra. „Přicházíte pro mne?“ – „Ano,“ odpovídá Santerre. – „Žádám vás o tři minuty.“ Ludvík vchází do svého kabinetu a za okamžik se znovu objevuje s panem de Firmont: držel v ruce papír. „Prosím vás,“ říká municipálnímu úředníkovi, který mu byl nejblíže, jménem Jacques Roux, přísežnému knězi, „prosím vás, abyste odevzdal tento papír královně… mé ženě.“ – „To se mě netýká,“ odpovídá Jacques Roux surovým tónem, odstrkuje spis, který mu král podává; „jsem tu jen proto, abych vás dovedl na popraviště.“ Ludvík, aniž se zdál dotčen ukrutným výrokem tohoto muže, obrací se ke Gobeauovi, jinému municipálnímu úředníkovi: „Odevzdejte, prosím, tento spis mé ženě; je to má závěť: můžete si ji přečíst; jsou v ní ustanovení, o nichž si přeji, aby je obec znala.“35 Cléry mu podává redingot. „Nepotřebuji ho; dejte mi jen klobouk.“ Králova ruka se při braní klobouku setkává s rukou Cléryho: tento věrný služebník ji uctivě tiskne. Tato poslední známka účasti mu připomíná, jak je důležité, aby Cléry zůstal u malého dauphina. Obrací se k municipálním úředníkům: „Pánové, přál bych si, aby Cléry zůstal u mého syna, který je zvyklý na jeho službu; doufám, že obec této žádosti vyhoví.“ Pak, hledě na Santerra pevným výrazem: „Pojďme.“
Ludvík při odchodu z věže potkal správce Malheye. Měl si často co stěžovat na chování tohoto muže, který s ním ještě předešlého dne jednal tak drze, že přes svou trpělivost a zbožnou odevzdanost byl nucen dát mu to poněkud živě pocítit; pohled na Malheye mu připomněl toto lehké hnutí netrpělivosti, domníval se, že mu v této poslední chvíli dluží jakousi omluvu. „Malhey,“ řekl mu tím laskavým tónem, který mu byl přirozený, „byl jsem k vám včera trochu prudký, nemějte mi to za zlé.“36
Poprava
Ludvík přešel první dvůr pěšky; ve druhém dvoře našel vůz, který ho měl dovézt: znal nenávist svých nepřátel a čekal všechny potupy; proto se zdál překvapen. „To není kára,“ řekl, hledě na pana de Firmont. Byl po cestě zamyšlený a mlčenlivý, ale bylo lze snadno postřehnout, že toto mlčení a toto rozjímání měly za předmět méně tento život než ten, do něhož měl vstoupit. Když dorazil na popraviště, sňal límec, svlékl kabát, pak postoupil na jeden z rohů a dal znamení, že chce mluvit: tambor-major zvedl hůl, bubny přestaly vířit, nastal okamžik ticha. Ludvíkovi nepřátelé předvídali tento poslední prostředek a rozhodli se ho o něj připravit. Tambor-majorovi bylo nařízeno, aby pokračoval ve víření. Ludvík mohl jen zvolat: „Francouzi, umírám nevinen, prosím Boha, aby na národu nemstil krev vašich králů, která bude prolita…“ Čtyři katané pověření popravou mu nenechávají čas říci více; obklopují ho a chtějí mu lstí svázat ruce; Ludvík učiní pohyb, aby se bránil. Pan de Firmont, cítě, že každý odpor by byl marný, mu připomíná, že Ježíš Kristus strpěl, aby ho svázali, že neodmítl žádné z ponížení, jimž se podrobují zločinci; pak, jako by byl náhle osvícen paprskem toho nebeského světla, které otvírá očím člověka nový svět: „Princi,“ volá, „vystupte k nebi, svatý Ludvík vás očekává.“37 Ludvík se podrobuje tomuto rozhodnutí shůry; čtyři katané ho chopí, přivážou ho k prknu, vrhnou ho pod nůž; jeho hlava padá, ukazují ji lidu, a jeho tělo, hozené do pohřebního vozu k tomu účelu určeného, je odvezeno na hřbitov Madeleine, kde brzy jeho smrtelné ostatky, strávené ve vápně, nezanechávají užaslé Francii než zarmucující obraz jeho neštěstí a vzpomínku na jeho ctnosti.38
Tak zahynul ve věku třiceti osmi let Ludvík XVI., král Francie a Navarry. Jeho předkové zaujímali trůn po nepřerušenou dobu osmi staletí; a lze-li některým z nich činit vážné výtky, bude přece nutno přiznat, že to bylo pod touto dynastií, kdy Francie vystoupila na ten vysoký stupeň moci, na němž ji nyní vidíme. Srovnání s ostatními panovníky Evropy vyznívá ve prospěch Kapetovců. Jejich vláda byla umírněná, otcovská; žádný národ neužíval tak stále jako národ francouzský všech výhod společenské smlouvy.
Soud nad Ludvíkem XVI.
Ludvík XVI. měl ctnosti soukromého člověka, ale neměl ty, které jsou nutné králi. Jeho neštěstí a jeho tragická smrt byly přece méně následkem chyb, jichž se dopustil během své vlády, než výsledkem záplavy nepředvídaných okolností a událostí připravovaných dlouho před tím, než vystoupil na trůn. Spokojím se tím, že naznačím jednu ze vzdálených příčin, které nejvíce přispěly k revoluci roku 1789, a snad tu ze všech, na kterou se nejméně myslelo. Síla a bohatství státu náležely před ministerstvem kardinála Richelieua jaksi stejně králi i národu. Kardinál, sveden výpočty falešné politiky, pracoval jen na tom, aby je obojí soustředil v rukou krále. Naneštěstí se mu to podařilo. Národ vystoupil, smím-li se tak vyjádřit, ze společenské smlouvy. Král v ní byl sám a byl v ní vším…; ale byla-li hlava tohoto nového kolosu ze zlata, jeho hliněné nohy nemohly dlouho unést jeho ohromnou masu.
[Ať je autorita, jíž se člověk oděje, jakkoli neomezená, jeho síla je vždy jen silou jednoho člověka; „vláda, která kráčí k despotismu, kráčí tedy nutně ke své zkáze; neboť izolujíc se ode všech, všichni se izolují od ní“. Francouzi za skvělé vlády Ludvíka XIV. neměli čas postřehnout, že mezi monarchou a národem už není společenské smlouvy; „opojeni slávou a mocí svého krále, pokládali se za něho“. Kouzlo se začalo rozptylovat za Ludvíka XV. a zcela zmizelo za Ludvíka XVI. „Byla to chyba tohoto prince? Ne: nikdy žádný monarcha neudělal pro lid více a nezasloužil si více být od něho milován.“ Ferrières vypočítává činy jeho vlády: odvolal parlamenty a odpověděl těm, kdo mu to vytýkali, „že nepotřebuje více moci, než mu dávají zákony, a chce vládnout jen jimi“; vytvořil loďstvo – válka roku 1778 je „jediná, v níž Francie bojovala s jakousi rovností proti Anglii, jediná, která skončila výhodným mírem“; vybudoval přístav v Roussillonu, začal stavět Cherbourg; zrušil přípravné mučení; osvobodil nevolníky na svých doménách a dal příklad, který světští i církevní páni „byli nuceni napodobit“; omezil lettres de cachet, jimiž „úředníčci a ženy vedli hanebný obchod“; zrušil robotu; vrátil protestantům občanský stav; a když viděl rozvrat financí, „hledal v dobré víře prostředky nápravy: svolal notábly, svolal generální stavy“, nedaje si ani na mysl, „že by se dalo zneužít důkazu důvěry, který ctil stejně monarchu i jeho poddané“.]39
Ludvík, ač se narodil s duchem a ovládal většinu znalostí náležejících člověku pověřenému těžkým břemenem vládnout svým bližním, nedělal si iluze o obtížném úkolu, který měl plnit. Jeho prvním hnutím, když mu oznámili smrt krále, jeho děda, bylo hnutí hrůzy; zvedl ruce k nebi a zvolal proniknutým tónem: „Můj Bože, pomozte mé nedostatečnosti.“ Když vystoupil na trůn ve věku, kdy člověk nemá zkušenost ve věcech, povolal k sobě muže, kterého pokládal za nejschopnějšího podporovat jeho dobročinné záměry; propustil ministry, které zavrhlo veřejné mínění, a odevzdal vládu do rukou těch, které mu totéž mínění označilo. Jestliže se zmýlil, celá Francie sdílela jeho omyl.
[Následuje řada anekdot o Ludvíkových schopnostech: ministr, který ho zastihl při sepisování memoranda vyžadujícího velké bádání, zvolal „s naivitou vskutku zábavnou u dvořana“: „Ach, Sire, nevěřil jsem, že Vaše Veličenstvo dovedlo své znalosti tak daleko.“ – „Je to přece velmi málo,“ odpověděl skromně Ludvík. K výpravě La Pérousově sám nakreslil mapu a připojil podrobné memorandum, které dal opsat a poslal ministru námořnictva bez udání autora; teprve tři měsíce po odplutí se vědělo, že je od krále: „Nechtěl jsem, aby se soudil král, ale věc: bál jsem se, aby nějaká příhoda na moři nepřivedla pana de La Pérouse zpět do Francie, aby se tam nedověděl, že jeho instrukce pocházejí ode mne, a aby to pro něho nebyl důvod ke shovívavosti ve zprávě, kterou podá ministrovi.“ Měl výtečnou paměť: v radě depeší říkával „toho dne před rokem… před osmnácti měsíci jsme rozhodli opak, a udělali jsme chybu“; ve výkazu státní pokladny nalezl položku, která už byla v předchozím účtu. Po příchodu do Paříže r. 1789 si zavolal členy výboru pro zásobování a překvapil je znalostí věci: „Je třeba to v dobré víře přiznat,“ napsal pan de La Vigne ve zprávě municipalitě, „král o tom ví více než my.“ Hrabě Schmettau, generál v pruských službách, říkal: „Ludvík XVI. je lépe znám v Berlíně než v Paříži.“ Ministr námořnictva Sartine mu jednou poslal tři memoranda, která měla ještě v noci odejít kurýrem do Brestu; Ludvík je vzal s sebou do Saint-Hubert, sám bez rádce v nich učinil deset oprav, „z nichž osm byla rozhodnutí, která by ctila člověka nejlépe obeznámeného s věcmi námořnictva a kolonií“; ministr při čtení zvolal se slzami v očích: „To je ten princ, jemuž buřičští pisatelé upírají osvícenost a píli.“]40
Příčina této nespravedlnosti pocházela z ukvapenosti přirozené Francouzovi, který soudí vždy jen podle prvního popudu. Chladný ke všemu, co je jen pravdivé, chce, aby se mu imponovalo zevnějškem, který ho zasáhne, tónem sebejistoty, který ho strhne a zabrání mu prozkoumat člověka do hloubky. Je a vždy bude obětí toho obratného šarlatánství, které skrývá svou skutečnou malost pod obrovskou maskou falešné velikosti. La Bruyère kdesi řekl, že povaha Francouze vyžaduje v panovníkovi vážnost. Dodává-li jinde, že pravá velikost se nechá takříkajíc přiblížit a ohmatat, je to velikost, která je nám osobní, ta, která závisí jen na nás nezávisle na hodnosti, rodu, jmění; druhá musí být zdrženlivější a nenechat se dotýkat tak zblízka. Ludvík nedostal od přírody jednu z těch impozantních tváří, které vnukají úctu a jaksi přikazují poslušnost: mohl to nahradit tím, že by se ukázal více králem; byl by udržel v náležité vzdálenosti ten zástup podlých intrikánů, které královna uvedla k jeho dvoru; ale navykl je vidět v něm jen člověka. Byli příliš lehkomyslní, aby pronikli tímto prostým zevnějškem, touto měšťanskou dobráckostí, těmito hrubými, ale upřímnými způsoby a dospěli až k vnitřní bytosti obdařené ctnostmi, které jim byly cizí. Jeho hospodárnost se jim zdála malostí, lakotou; jeho skromnost neschopností; neobratnost jeho způsobů jakousi hrubostí; nuda, kterou u nich zakoušel, nedostatkem jemnosti ducha, vytříbenosti vkusu. Chudobu jeho konverzace připisovali chudobě myšlenek. Jeho ministři mu vnukali málo důvěry; jen intrika mu je dávala: vyplývala z toho jistá nedbalost k věcem, která šla někdy až k znechucení. Lidé z toho usuzovali, že Ludvík není schopen píle a že je neschopen vládnout sám. Královna, využívajíc této nedbalosti krále, se zmocnila vlády a stala se jedinou rozdavatelkou milostí, poct a úřadů. Ministři a dvořané byli nuceni přijmout její lehkovážné záliby, její vrtkavá přátelství, její malé zášti; dvůr už nebyl než měšťanská koterie bez slušnosti a bez důstojnosti. Poněvadž Ludvík postrádal pevnost povahy a měl jen výbuchy prudkosti, které dvořané posměšně nazývali rány rypákem, zvykli si na tyto přechodné bouře a každý šel dál svou cestou, nestaraje se, zda to král shledává dobrým či špatným. Neznatelně se stal nulou, nejprve v očích vlastních dvořanů, brzy v očích většiny svých poddaných: ale nulita v králi vede nutně k pohrdání jeho osobou. Lehkomyslnosti a neopatrnosti královny, představované v černých barvách nejohyzdnějších neřestí, dovršily to, že Ludvíkovi vzaly i tu trochu osobní vážnosti, kterou mu ještě udržoval jeho titul krále. Neviděli v něm už než slabého muže despoticky vedeného zpupnou ženou, která nenáviděla Francouze, která obětovala čest a peníze národa ctižádostivým plánům svého bratra a byla stále rakouskou arcivévodkyní, ač královnou Francie a matkou předpokládaného dědice koruny. Toto mínění, jistě falešné, ale šířené s proradnou obratností, se brzy rozšířilo až do lidu. Podařilo se mu zošklivit člověka nejvíce stvořeného k tomu, aby byl milován, nahromadit na něm dva city, které se zdají protichůdné, nenávist a pohrdání.41
Ale my, jako historik, prost všeho stranického ducha, zaměstnaný jedině tím, abychom postihli pravdu, museli jsme odhrnout lživý závoj, který se Ludvíkovi nepřátelé snažili hodit na něho a na jeho vládu. Svědkové jeho stálé lásky k dobru, jeho nevyčerpatelné dobroty, jeho velkodušných obětí, když se jeho osobní zájmy octly v rozporu se zájmy lidu; jeho přísné hospodárnosti ve všech výdajích, které se týkaly jen jeho; čistoty jeho mravů uprostřed zkaženého století a nejnakažlivějších příkladů; jeho neochvějné pevnosti v plnění toho, co uznal za povinnost; jeho hrůzy z násilných prostředků, které politikové zdobí krásným jménem státních převratů, prostředků, k jejichž užití byl často vyzýván a které by ho byly neomylně uchránily před osudem, jenž ho čekal, kdyby je nebyl s tvrdošíjnou vytrvalostí odmítal; řekneme svému století, řekneme potomstvu: Ludvík, aniž byl velkým králem, byl poctivý člověk a dobrý princ. Francouzi mohli za jeho vlády znovu postavit monarchii na pravé základy společenského řádu; Ludvík by byl vše schválil, vše sankcionoval; pohled na šťastný lid, a šťastný jím, by ho byl odškodnil za všechny jeho oběti. Ale titíž Francouzi, vydaní nepochopitelnému duchu závrati, nedovedli ani ocenit člověka, ani se ukázat hodni takového krále. Kdyby byl někdo z našich čtenářů při pohledu na tak velká a tak málo zasloužená Ludvíkova neštěstí v pokušení reptat proti Prozřetelnosti, připomeneme mu tato utěšující slova božských Písem:
„Spravedlivý se zdál mrtev v očích nerozumných a jeho odchod z tohoto světa pokládali za skutečnou zkázu. Ale on je v pokoji, neboť Bůh, který ho miloval pro jeho spravedlnost, ho přenesl z prostředku hříšníků, mezi nimiž žil, aby jeho duch nebyl zkažen jejich zlobou, ani jeho duše svedena jejich úklady.“ (Moudrost, kap. 3, v. 2, 3; kap. 4, v. 10, 11.)42
[Konec třetího a posledního svazku. Vydání z roku 1821 k němu připojuje rozsáhlé přílohy: protest bourbonských princů proti přijetí ústavy, akt vyjmenovávající zločiny přičítané Ludvíku XVI., Targetův dopis, domnělý dopis Ludvíka XVI. Malesherbesovi, úryvky z Histoire de la Révolution par deux amis de la liberté o posledních chvílích krále; další listiny k procesu vydavatelé odložili k ohlášeným Pamětem Cléryho.]
Vysvětlivky
Vysvětlivky
-
Komise jednadvaceti (commission des vingt-un), zvolená Konventem k přípravě procesu. Vydavatelé: obžalovací akt sepsal Mailhe, poslanec za Haute-Garonne, a předložil jej Konventu 7. listopadu 1792; po něm následoval „akt vyjmenovávající zločiny přičítané Ludvíku XVI.“, sepsaný Barbarouxem a předložený 10. prosince jménem komise; vydavatelé jej otiskují v příloze L. ↩
-
Vydavatelé: zasedání 11. prosince. Ferrières spojuje diskusi o obžalobě s dnem první komparice; akt byl přijat 10. prosince. ↩
-
Jean-Baptiste Cléry (1759–1809), komorník dauphina, po 10. srpnu jediný sluha, jemuž bylo dovoleno zůstat u krále v Templu. Jeho Journal de ce qui s'est passé à la tour du Temple (Londýn 1798) je hlavním pramenem této knihy; Ferrières jej místy sleduje téměř doslova, ač jej nejmenuje. Vydavatelé ohlašují Cléryho paměti jako další svazek sbírky. ↩
-
Vydavatelé: podle jiných historiků se tento komisař jmenoval Albertier. ↩
-
Siam – salonní hra s koulemi a kuželkami, oblíbená v 18. století. Scéna je převzata od Cléryho; „nešťastné číslo šestnáct“ narážka na Ludvíka XVI. Dauphin Ludvík Karel (nar. 27. března 1785) měl v tu dobu sedm let, jak Ferrières níže správně uvádí. ↩
-
Nicolas Chambon de Montaux (1748–1826), starosta Paříže od prosince 1792 do února 1793. Vydavatelé: byl před revolucí lékařem, úřad zastával „s pozoruhodnou umírněností“; 19. prosince se odvážil v petici u závory Konventu žádat zrušení dekretu o vyhnání všech Bourbonů; 12. ledna byl jako veřejný činitel přítomen představení odvážné hry Layovy L'Ami des lois; r. 1816 dosud vykonával lékařskou praxi a je autorem ceněných lékařských spisů. ↩
-
„Ludvík Capet“ – jméno, které republika králi dala podle zakladatele dynastie Huga Capeta (zvolen 987); v Templu bylo užíváno soustavně. Chambonova zpráva generální radě obce, na niž se Ferrières odvolává, byla tištěna. ↩
-
Vydavatelé: předsedou byl Barère. Bertrand Barère de Vieuzac (1755–1841), poslanec za Hautes-Pyrénées, předseda Konventu v době procesu; pozdější člen Výboru veřejného blaha. Dekret z 3. prosince 1792 (Ludvík bude souzen Konventem), dekret z 6. prosince (bude předveden k závoře 11. prosince). Protokol z Míčovny se týká 20. června 1789, kdy poslanci třetího stavu nalezli sál zavřený a složili přísahu v Míčovně. ↩
-
„Železná skříň“ (armoire de fer) – tajná skrýš v Tuileriích, kterou zámečník Gamain, jenž ji zhotovil, prozradil ministru vnitra Rolandovi (20. listopadu 1792); nalezené listiny o královské korespondenci s emigranty a o placení poslanců tvořily hlavní materiál obžaloby. Louis-Michel Le Peletier de Saint-Fargeau (1760–1793), bývalý předseda Ústavodárného shromáždění, hlasoval pro smrt a byl 20. ledna 1793 zavražděn bývalým královským gardistou Pârisem. Vydavatelé: zasedání 15. prosince. Antoine-Louis Albitte (1761–1812), poslanec za Seine-Inférieure. ↩
-
Vydavatelé: 18. prosince (u jakobínů). Jacques-Alexis Thuriot (1753–1829), Léonard Bourdon (1754–1807), Claude Bazire (1764–1794) – poslanci Hory. Karl Josef von Bachmann, major švýcarské gardy, byl po 10. srpnu odsouzen tribunálem 17. srpna a popraven 3. září 1792. ↩
-
Vydavatelé: několik dní po zářijových masakrech vnikli lupiči, „podněcovaní prý stoupenci anarchie“, do Garde-Meuble (královského skladiště nábytku a klenotů na dnešním náměstí Svornosti) a zmocnili se diamantů a drahocenností; ministr Roland to nazítří (16. září) oznámil Konventu; několik dopadených viníků bylo odsouzeno k smrti, popravu odložili pro slíbená odhalení, „ale tento odklad nevnesl žádné světlo do okolností této skutečnosti, jedné z nejtemnějších v revoluci“. ↩
-
„Odvolání k lidu“ (appel au peuple) – návrh, aby rozsudek Konventu ratifikovala prvotní shromáždění voličů; hájili jej girondisté (Vergniaud, Gensonné, Salle), Hora jej vydávala za pokus rozpoutat občanskou válku. Ferrièrův výklad, že šlo jen o alibi girondistů, sdílela roajalistická literatura restaurace. ↩
-
Pierre-Gaspard Chaumette (1763–1794), prokurátor pařížské obce (procureur de la commune), vůdce hébertistů; popraven v dubnu 1794. „Příchod a poprava emigrantů“ – emigranti zajatí se zbraní v ruce byli podle dekretu popravováni; v listopadu a prosinci 1792 byly takové popravy v Paříži vykonávány. ↩
-
François-Denis Tronchet (1726–1806), advokát, poslanec třetího stavu za Paříž v Ústavodárném shromáždění, později hlavní autor občanského zákoníku. Guy-Jean-Baptiste Target (1733–1806) odmítl s odvoláním na věk a zdraví; vydavatelé jeho dopis Konventu otiskují v příloze M („dějiny ho musí uchovat“). Chrétien-Guillaume de Lamoignon de Malesherbes (1721–1794), bývalý první předseda daňového dvora, ochránce Encyklopedie, státní ministr 1775–1776 a 1787–1788; jeho dopis předsedovi Konventu je z 11. prosince 1792 (vydavatelé: čten na zasedání 13. prosince). ↩
-
Vydavatelé připojují poznámku o sbírce Correspondance politique et confidentielle inédite de Louis XVI, vydané r. 1803 „jedním anglickým spisovatelem“, jejíž pravost „důvěryhodné osoby zpochybnily“; přesto otiskují v příloze N dopis Ludvíka XVI. Malesherbesovi z Templu, „tak krásný a diktovaný tak ušlechtilými city“. Dnes se sbírka pokládá za podvrh (Helena Maria Williams ji vydala v dobré víře). ↩
-
Jean-Baptiste Mailhe (1750–1834), zpravodaj výboru pro zákonodárství, autor zprávy ze 7. listopadu 1792 o souditelnosti krále. Louis-Antoine de Saint-Just (1767–1794) v řeči 13. listopadu 1792: „Nelze vládnout nevinně“ – Ferrières cituje volně. Jérôme Pétion (1756–1794), bývalý starosta Paříže, girondista. ↩
-
Jean-Marie Roland de la Platière (1734–1793), ministr vnitra, terč útoků pařížských sekcí a Hory; odstoupil 22. ledna 1793. ↩
-
Svátek Králů (Tří králů, 6. ledna) skutečně obec r. 1793 přejmenovala na „fête des Sans-Culottes“; jde o zasedání generální rady z konce prosince 1792. Tanečnice, jejíž jméno Ferrières vytečkoval, není ztotožněna. ↩
-
Vydavatelé odkazují na svou poznámku ke knize dvanácté: jde patrně o kněze jménem Mathieu, který se horlivě přidal k revoluci, působil v sekcích, r. 1792 se stal smírčím soudcem sekce Pik, činně vystupoval 10. srpna a zasedal v trestním tribunálu nad roajalisty z tohoto dne; „neví se, zda dosud žije“. Michel de Cubières-Palmézeaux, zvaný Dorat-Cubières (1752–1820), veršotepec a epigon Doratův, tajemník-zapisovatel pařížské obce; scény z obce cituje Ferrières podle tištěných protokolů a novin. Kornélie, matka Gracchů, byla dcerou Scipiona Africana; Cubières ji zaměňuje s jinou Kornélií, manželkou Pompeiovou. ↩
-
Marie-Thérèse-Louise de Savoie-Carignan, kněžna de Lamballe (1749–1792), důvěrnice královny, zavražděna 3. září 1792 ve vězení La Force; její hlavu nosili na píce před Temple. ↩
-
Suché dny (Quatre-Temps) – čtvrtletní postní dny; adventní připadaly r. 1792 na 19., 21. a 22. prosince. Madame Royale (Marie-Thérèse-Charlotte, pozdější vévodkyně d'Angoulême) se narodila 19. prosince 1778; Cubièrova zpráva se tedy týká středy 19. prosince 1792. Srovnání s Ludvíkem XI., Karlem IX. a Jindřichem III. – „zbožnými“ králi s pověstí krutosti – ironizuje Ferrières v závorce. ↩
-
Pilnická deklarace císaře Leopolda II. a pruského krále z 27. srpna 1791 („pilnická smlouva“) patřila mezi listiny obžaloby. Cato Utický si vzal život r. 46 př. Kr. po Caesarově vítězství – klasický příklad filosofické sebevraždy. ↩
-
Druhá komparice 26. prosince 1792. Vydavatelé: předsedal Defermon (Jacques Defermon des Chapelières, 1752–1831, poslanec za Ille-et-Vilaine). Raymond de Sèze (Desèze, 1748–1828), advokát z Bordeaux, mluvil přes tři hodiny; za restaurace se stal prvním předsedou kasačního dvora a pairem. Text obhajoby cituje Ferrières podle tištěné verze, ale zkráceně; shrnující odstavce v třetí osobě jsou jeho vlastní. ↩
-
Vydavatelé o Du Saillantovi: hrabě Du Saillant, bývalý králův páže, se r. 1791 pokusil vyvolat hnutí ve prospěch emigrantů; když se mu podařilo shromáždit v Jalès (departement Gard) dvacet tisíc mužů pod záminkou nové federace, snažil se je strhnout na svou stranu, zřídil v zámku Jalès řídicí výbor a korespondoval s emigranty, avšak bez úspěchu; 3. ledna 1792 byl dán do obžaloby jako spoluviník spiknutí, jehož cílem bylo vydat Perpignan Španělsku, sebral sotva několik set mužů v Lozère, byl zajat a dopraven do Les Vans, kde byl zmasakrován na náměstí „v pohrdání zákony, které chtěly, aby byl souzen, byl-li vinen“. Propuštění královy ústavní gardy – dekret z 29. května 1792, který král sankcionoval. ↩
-
Vydavatelé: věta „Lid chtěl svobodu: dal mu ji“ vyvolala reptání galerií i části Shromáždění; jeden hlas prý řečníka přerušil slovy „Řekněte, že si ji lid vydobyl“. Když Malesherbes, Desèze a Tronchet odevzdávali rukopis obhajoby na předsednický stůl, škrtli větu, kterou někteří posluchači odsoudili; tajemník Jeanbon Saint-André si škrtu všiml a upozornil na něj Shromáždění; Barère žádal, aby škrtnutá slova byla obnovena, „aby se vědělo, že tyrani nedávají svobodu národům, že francouzská svoboda náleží celá francouzskému lidu“; návrh byl dekretován a věta obnovena s poznámkou na okraji, že se tak stalo dekretem Konventu. „Slavný republikán“, na něhož se Desèze odvolává, není v textu jmenován. ↩
-
Vydavatelé opravují „těžko pochopitelný omyl“: Ferrières klade doprostřed bouřlivých scén po odchodu Ludvíka XVI. 26. prosince deputaci osmnácti sekcí, která se ve skutečnosti dostavila až v neděli 30. prosince po čtyřech dnech klidnější rozpravy a na zasedání, jež nebylo bouřlivé; její petice měla za jediný účinek uvedení raněných z 10. srpna do sálu. Zasedání 26. prosince skončilo Pétionovou řečí a dekretem podle Couthonova návrhu, „že rozprava o soudu nad Ludvíkem XVI. je otevřena a bude pokračovat, nechajíc všeho ostatního, až do vynesení rozsudku“. Tři otázky byly přijaty až 14. ledna 1793, a to podle znění nikoli montagnarda, ale girondisty Boyera-Fonfrèda; „je proto těžké myslet s autorem, že toto položení otázek bylo stranickým tahem orleánistů a jakobínů“. Pierre-Louis Manuel (1751–1793), bývalý prokurátor obce; Pierre-Joseph Duhem (1758–1807); Jean-Denis Lanjuinais (1753–1827); Jean-Baptiste Salle (1759–1794), poslanec za Meurthe. ↩
-
Vydavatelé: zasedání 15. ledna (obě otázky). Podle protokolu Konventu hlasovalo pro vinu 693 poslanců (Ferrières uvádí 683), nikdo proti, ostatní se zdrželi nebo hlasovali s výhradou; odvolání k lidu bylo zamítnuto 424 hlasy proti 283 – rozdíl 141, jak Ferrières správně uvádí. ↩
-
Vydavatelé: zasedání 16. ledna. Lanjuinaisova námitka a Dantonova odpověď (prostá většina) jsou doloženy v protokolu; hlasování o trestu trvalo od 16. ledna večer do odpoledne 17. ledna, každý poslanec odůvodňoval svůj hlas na tribuně. Jean-Nicolas Pache (1746–1823), ministr války, od února 1793 starosta Paříže. ↩
-
Ferrièrův součet je aritmeticky nepřesný (319 + 23 + 8 + 2 + 2 = 354). Podle protokolu Konventu: 721 hlasujících, absolutní většina 361; pro smrt bez podmínky 361, pro smrt s výhradou možného odkladu (Mailhův dodatek) 26, pro vězení, vyhnanství či pouta 334. Rozdíl mezi „většinou pěti hlasů“ (na niž se odvolával Desèze) a „většinou jednoho hlasu“ (roajalistické čtení, k němuž se Ferrières kloní) vyplývá z toho, zda se 26 podmíněných hlasů počítá k smrti; oficiální vyhlášení 17. ledna udávalo 387 hlasů pro smrt proti 334. Vydavatelé: rozsudek vyhlášen na zasedání 17. ledna. ↩
-
Vystoupení obhájců 17. ledna večer po vyhlášení rozsudku. Marguerite-Élie Guadet (1758–1794), girondista. Philippe-Antoine Merlin z Douai (1754–1838), právník, pozdější ministr spravedlnosti. „Podle výrazu prorokova“ – narážka na Žalm 27 (26), 12 („nepravost lhala sama sobě“ ve vulgátním znění). Tronchetův argument o dvou třetinách vychází ze zákona o porotách z r. 1791 (odsouzení vyžadovalo nejméně 10 hlasů z 12). ↩
-
Vévoda Orleánský (Philippe Égalité, 1747–1793) hlasoval 16. ledna pro smrt „bez odkladu“; jeho hlas vzbudil pohoršení i mezi konventuály. Charles-François Dumouriez (1739–1823), vítěz od Valmy a Jemappes, byl skutečně v lednu 1793 v Paříži a snažil se u girondistů o záchranu krále. Ferrières Cléryho svědectví o chování Dumourieze a vyslanců v dobré víře zesiluje. ↩
-
Dominique-Joseph Garat (1749–1833), ministr spravedlnosti od října 1792, později člen Institutu a senátor. Antoine-Joseph Santerre (1752–1809), sládek z předměstí Saint-Antoine, vrchní velitel pařížské národní gardy; Philippe-Antoine Grouvelle (1758–1806), literát, tajemník prozatímní výkonné rady (Ferrières: „tajemník rady“). Konvent 19.–20. ledna zamítl odklad popravy 380 hlasy proti 310 a dekret o vykonání do 24 hodin přijal 20. ledna; oznámení v Templu se konalo 20. ledna ve dvě hodiny odpoledne. ↩
-
Vydavatelé zde otiskují líčení Héberta, „redaktora sprostého a krvežíznivého listu Père Duchesne“, v němž „pravda ho strhla proti jeho vůli“: Hébert chtěl být mezi přítomnými při čtení rozsudku; Ludvík jej vyslechl „se vzácnou chladnokrevností“, žádal o rodinu, zpovědníka a vše, co mu mohlo ulehčit poslední hodinu, a vložil do svého chování a slov „tolik pomazání, důstojnosti, ušlechtilosti a velikosti“, že Hébertovi „vstoupily do očí slzy vzteku“; v jeho pohledech a způsobech bylo „něco viditelně nadlidského“; Hébert odešel rozhodnut nepokračovat ve svém úřadě a se svým kolegou prosadil, aby krále na popraviště doprovázeli dva municipální kněží, Jacques Roux a Pierre Bernard – „konstituční kněží jediní mají dost divokosti pro takový úkol“. Vydavatelé připojují, že Hébert „ať projevoval jakékoli mínění, nedovedl se uchránit přehánění, které je vždy známkou špatného ducha“; odsuzovat všechny konstituční kněze pro jednoho Jacquese Rouxe a jednoho Pierra Bernarda „by znamenalo vynést jeden z těch rozsudků, které příliš často diktují vášně“. Jacques-René Hébert (1757–1794), zástupce prokurátora obce, popraven v březnu 1794. ↩
-
Henry Essex Edgeworth de Firmont (1745–1807), kněz irského původu, zpovědník Madame Élisabeth, nepřísežný; po popravě uprchl do Anglie a stal se almužníkem Ludvíka XVIII. v exilu; zemřel v Mitavě. Jeho Mémoires (vyd. 1815) jsou vedle Cléryho hlavním pramenem k poslednímu dni krále. ↩
-
Vydavatelé k Jacquesu Rouxovi mylně odkazují na „poslance za Haute-Marne, který ještě r. 1814 žil“ (to byl Louis-Félix Roux); municipální úředník Jacques Roux (1752–1794), „rudý kněz“ sekce Gravilliers a vůdce „zběsilých“ (enragés), zemřel vlastní rukou ve vězení v únoru 1794. Vydavatelé dále poznamenávají, že dialog není doslovný: Roux odpověděl „Nemám jiné poslání než vás dovést na popraviště“ – „Správně,“ odvětil Ludvík a obrátil se k jinému úředníkovi. Závěť Ludvíka XVI. (sepsaná 25. prosince 1792) vydavatelé připojí k Pamětem Cléryho. Správce Templu se podle Cléryho jmenoval Mathey. ↩
-
Turgy – François Turgy, sluha v kuchyni Templu, který zprostředkoval tajné zprávy mezi králem a rodinou. Dopis od Pétiona: povolení, na jehož základě Cléry vstoupil do Templu v srpnu 1792, kdy byl Pétion starostou. ↩
-
Vydavatelé: „nebo spíše, podle některých tehdejších novin: Synu svatého Ludvíka, vystupte k nebi“ – v této podobě se výrok stal proslulým; sám Edgeworth ve svých pamětech uvedl, že si nepamatuje, zda jej pronesl. Ludvíkova poslední slova na popravišti jsou doložena souhlasně několika svědky; víření bubnů nařídil Santerre. ↩
-
Poprava se konala v pondělí 21. ledna 1793 kolem půl jedenácté na náměstí Revoluce (dnes Svornosti); Ludvík XVI. se narodil 23. srpna 1754, bylo mu tedy 38 let. Tělo bylo pohřbeno ve vápně na hřbitově Madeleine; r. 1815 dal Ludvík XVIII. ostatky přenést do Saint-Denis a na místě hřbitova postavit Kapli smíření. Vydavatelé v závěrečné poznámce přiznávají, že Ferrièrovu líčení posledních Ludvíkových neštěstí „chybí značný počet skutečností“ a rozprava v Konventu „je zvláště zkrácena“; z důvodu rozsahu příloh připojují jen podrobnosti o posledních chvílích krále podle Histoire de la Révolution par deux amis de la liberté (příloha O) a ostatní listiny odkládají k Pamětem Cléryho. ↩
-
Ferrièrův přehled reforem Ludvíka XVI.: odvolání parlamentů (listopad 1774); válka o americkou nezávislost (1778–1783); přístav „Vanvres v Roussillonu“ = Port-Vendres (přestavěn 1780), stavba Cherbourgu zahájena 1783; zrušení přípravného mučení (question préparatoire) 1780; osvobození nevolníků na královských doménách ediktem z r. 1779; zrušení naturální roboty (corvée) – Turgotův edikt 1776, definitivně 1787; toleranční edikt pro protestanty z listopadu 1787; shromáždění notáblů 1787 a svolání generálních stavů 1788. Výklad o Richelieuovi, který „vyvedl národ ze společenské smlouvy“, je Ferrièrova osobní teze, blízká pozdější Tocquevillově. ↩
-
Jean-François de Galaup, hrabě de La Pérouse (1741–1788?), vyplul z Brestu 1. srpna 1785; králův osobní podíl na instrukcích výpravy je doložen. Antoine de Sartine (1729–1801), ministr námořnictva 1774–1780. Saint-Hubert – královský lovecký zámeček u Rambouillet. La Vigne – člen výboru pro zásobování pařížské obce v říjnu 1789. Hrabě Schmettau – Friedrich Wilhelm Carl von Schmettau (1743–1806), pruský generál a vojenský spisovatel. ↩
-
Jean de La Bruyère, Les Caractères (1688), kap. „O panovníkovi“ a „O zásluze“. „Rány rypákem“ (coups de boutoir) – dvorský posměšek na královy náhlé výbuchy hrubosti. Ferrièrův dvojí portrét (král nulou pro dvůr, královna „stále rakouská arcivévodkyně“) shrnuje soudy vyslovené v knihách I–III; věta „toto mínění, jistě falešné“ ukazuje, že si autor byl vědom, že opakuje pomluvy, které sám dříve zčásti sdílel. ↩
-
Kniha Moudrosti 3, 2–3 a 4, 10–11; Ferrières cituje podle francouzského překladu Lemaistra de Sacy a spojuje oba úryvky v jeden. V českém ekumenickém znění: „Pošetilým se zdálo, že zemřeli, jejich odchod byl pokládán za neštěstí… oni však jsou v pokoji“ – „Kdo se zalíbil Bohu, byl jím milován, a když žil mezi hříšníky, byl přenesen; byl vzat, aby zloba nezměnila jeho rozum a lest nesvedla jeho duši.“ Tímto citátem paměti končí: „Konec třetího a posledního svazku.“ ↩