Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XV. Kniha třináctá (srpen – prosinec 1792)

[Obsah podle původního vydání: Domovní prohlídky. – Zatýkání. – Den 2. září. – Postup cizích mocností. – Ústup pruského krále. – Národní konvent. – Ludvík XVI. v Templu.]

[Touto knihou začíná „nevydaná část“ (Partie inédite) Pamětí. Předchozí knihy vycházejí z textu, který Ferrières sám uveřejnil r. 1799; vše následující otiskli vydavatelé Berville a Barrière poprvé r. 1821 z Ferrièrova rukopisu, sedmnáct let po autorově smrti (Ferrières zemřel 1804). Autor tedy tuto část již nemohl připravit do tisku; vydavatelé ji opatřili hojnými poznámkami, které ji opravují a doplňují, a na ně se vysvětlivky na příslušných místech odvolávají.]

Strany po 10. srpnu; obec a její komisaři

Různé strany až dosud jednaly ve shodě; den 10. srpna tuto zdánlivou jednotu náhle rozbil a odhalil tajné zájmy, které je oživovaly. Orleánská frakce věřila, že nadešla chvíle posadit jejího vůdce na trůn; republikáni nechtěli propást tak příznivou příležitost k založení své republiky; girondisté se k této formě vlády klonili, ale znepokojeni podniky obce, nejisti následky války, jejíž vyhlídky nebylo možno vypočítat, strháváni rychlostí, s níž se události střídaly, tápali v budoucnosti a v jakési úzkosti čekali na zahájení zasedání Konventu.

Obec se chovala jako svrchovaný pán; nakládala libovolně s osobou i majetkem občanů a povýšeně diktovala zákony i samotnému Shromáždění. Král a královská rodina byli v její moci, ozbrojená síla poslouchala velitele, který jí byl oddán.¹ Pétion, ještě nedávno předmět úcty a lásky lidu, omezený na jalový titul starosty a napadaný Maratem a Robespierrem v urážlivých plakátech, se viděl sražen do nejpokořující nicoty. Girondisté tento pád pocítili; octli se v témž postavení, v jakém se nalézal král: byli jako tento princ terčem výčitek ze zrady a prudkých udání, jimiž je orleánisté a vůdcové obce zahrnovali na tribuně jakobínů, ba i na tribuně Shromáždění.

Každá strana se zabývala volbami, cítíc nutnost zajistit si impozantní většinu v Národním konventu, který se měl utvořit; ale obec do toho vložila činorodost, která jí dala velkou převahu nad protivníky. Více než tři sta komisařů, vybraných z nejzuřivějších jakobínů, projelo departementy: záminkou bylo oživit veřejného ducha a popohnat rekruty určené k posílení armád; pravým cílem zřídit všude municipální vládu podřízenou pařížské obci. Říkali, že pařížská obec spojuje všechny moci; že ona jediná zachránila lid; že ona jediná zasluhuje jeho důvěru; že Zákonodárné shromáždění, ministři, generálové jej zrazují a chtějí ho znovu spoutat. Chodili do lidových společností: tam, citujíce před svůj tribunál všechny, kdo se ukazovali cizí jejich frakci, nutili jedny, aby se vzdali míst, která zastávali, od druhých vyžadovali značné částky, domlouvali se s vůdci, aby dali jmenovat lidi oddané jejich zásadám a vyloučit ty, jejichž úmysly jim byly podezřelé. Vyzývali lůzu k vraždě, k plenění, ujišťujíce, že už neexistuje žádný zákon; že je na lidu, aby si sám zjednal spravedlnost. „Stavte popraviště, vztyčujte šibenice,“ volali v Douai dva komisaři obce, „a ti, kdo nebudou našeho mínění, ať jsou na ně přivázáni.“

Marat nepřestával opakovat, že blaho lidu žádá, aby byl jmenován diktátor, oprávněný pohnat před sebe spiklence a soudit je sám a bez odvolání; že je ochoten ujmout se tohoto úřadu; že mu bude volno přivázat k noze kouli, která bude ručit za jeho chování. „Dejte mi tři sta tisíc hlav; pověste na jejich dveře všechny kupce, všechny pekaře, všechny kramáře, a ručím za to, že vlast je zachráněna.“²

Zavřené brány, udavačství, domovní prohlídky

Zatím brány zůstávaly zavřeny. Ani vyslanci a cizinci neměli dovoleno opustit Paříž, tak se báli, že by se mezi ně mohl vloudit někdo z proskribovaných; ale zlato mnohým otevřelo cestu. Zatýkací rozkazy se vydávaly na žádost prvního, kdo o ně požádal; každý jich užíval k vykonávání pomsty, k ukojení nenávisti. „Jsme nuceni,“ říkal Girey-Dupré, „bojovat proti svým nepřátelům zbraněmi despotismu; je to neštěstí, ale blaho lidu to vyžaduje.“³ Plakáty vyzývaly občany k udávání; dělaly z něho nejen povinnost, dělaly z něho titul cti a vážnosti.

Bylo obtížné v tak lidnatém městě, jako je Paříž, pochytat všechny proskribované jednotlivě. Obec pojala záměr zmocnit se jich hromadně; a aby toho dosáhla, vymyslela jeden z těch plánů, které udivují ještě více hloubkou svých kombinací než svou ukrutností. Několik praporů nových odvedenců se chystalo odejít na hranice. Generální rada usnesla, že se vykonají domovní prohlídky, aby se spolehlivěji zjistilo množství zbraní nalézajících se v Paříži a aby občané, jimž věk nebo neduhy bránily táhnout do pole, byli přinuceni odevzdat zbraně, které mají, komisařům, kteří je rozdělí těmto praporům. Dekret Shromáždění toto usnesení potvrdil a svěřil jeho provedení obci.

Temný šum už nějaký čas ohlašoval mimořádné opatření a šířil obavy, které se každý snažil proniknout. Nevědělo se, jaké je nebezpečí a jaké jsou prostředky, jak se mu vyhnout. V určený den jsou povoláni sansculoti a jakobíni čtyřiceti osmi sekcí; všem obyvatelům Paříže se zakazuje vycházet z domů po desáté hodině; nařizuje se nechat dveře pootevřené. Národní garda dostává za úkol obsadit ulice, přesně uzavřít vstup i výstup; zdvojují se stráže u bran; hlídkové čluny na Seině berou všechnu naději na útěk z této strany; množství komisařů obce, provázených tlupou ozbrojených jakobínů, se rozlévá po různých čtvrtích Paříže, vstupují do domů, prohledávají až sklepy, skříně, komíny, a zatýkají muže, kteří jim byli označeni. Stráže rozestavené v ulicích se zmocňují těch, kdo neznajíce toto opatření se octli mimo domov, nebo těch, kdo obávajíce se jeho neblahých následků hledají útočiště, které by je před ním skrylo. Odvádějí je na radnici starosty, zavírají je tam bez ladu a skladu, dokud se neprovede třídění; dokud jedni nejsou propuštěni a druzí odvedeni do vězení vybraných k provedení plánu.

Obec se pak zabývá rozlehlým hrobem, který přijme těla tolika obětí. Manuel a Pétion se odebírají do lomů na Ménilmontantu; dávají znovu otevřít velkou jámu, zasypanou před několika měsíci. Vidouce, že nemůže stačit, jdou ohledat výkopy lomů v ulici Saint-Jacques, shledávají je vhodnými pro své záměry, a klidni v tomto bodě se Pétion v čele municipality odebírá do Shromáždění. Řečník oznamuje, že obec dala zatknout kněze-rušitele pokoje. „Ještě dva dny, a půda republiky od nich bude očištěna.“⁴

Aby lid byl připraven na velké hnutí, které se chystá, emisaři rozjitřují hloučky, mluví o nových spiknutích, o nutnosti jim předejít. Spiklenci jsou sice zadrženi; ale ve chvíli, kdy část lidu táhne proti vnějším nepřátelům, je rozumné nechat za sebou tolik vnitřních nepřátel, tisíckrát nebezpečnějších? Zlovolníci je mohou ozbrojit, připojit se k nim, podřezat ženy a děti obránců vlasti. „Ano,“ volá s klením jeden Marseillan, „je třeba vyhladit všechny zrádce. Nepřišel jsem sem sto osmdesát mil, abych nenasadil sto osmdesát hlav na špičku své píky.“

Událost, snad úmyslně vypočítaná, zvětšila neklid lidu. Trestní tribunál, pověřený stíhat spoluviníky 10. srpna, právě osvobodil Montmorina; buď že nenašel dostatečné důkazy, nebo spíše že tento rozsudek byl domluven s vůdci, aby přivodil katastrofu.⁵ Agitátoři využívají projevované nespokojenosti, rozhořčují se na soudce, obviňují je, že se dali podplatit. „Všichni spiklenci,“ říkají, „postupně uniknou trestu, který zasloužili; osvobozeni proradnými tribunály, brzy je uvidíme osnovat nové pikle; už nyní ženou drzost tak daleko, že vzdorují národní spravedlnosti; jeden z nich, nedávno odsouzený do želez, měl tu troufalost vyhrožovat vlastencům a chrlit nejhrubší urážky na ustavené úřady.“ Danton, ministr spravedlnosti, aby dodal těmto řečem více váhy, se hlasitě staví proti propuštění Montmorina a nařizuje znovu vést jeho proces.

2. září: Verdun, poplašné dělo, Dantonova řeč

Konečně 2. září se s okázalostí rozšiřuje poplašná zpráva, že se pruský král zmocnil Verdunu a táhne na Paříž. Manuel, generální prokurátor obce, navrhuje, aby se v témž okamžiku rozezněl zvon na poplach ve všech čtyřiceti osmi sekcích; aby se občané schopní nosit zbraň shromáždili na Martově poli; aby brány byly zavřeny a nikdo nevycházel z Paříže než zařazen do pluků. Dodává, že je třeba vzít přepychové koně k vystrojení jezdectva; přinutit osoby neduživé a neschopné služby, aby postoupily své zbraně; odzbrojit ty, kdo jsou podezřelí, a zavřít je na bezpečném místě.

Obec jednomyslně schvaluje Manuelovy návrhy. Danton se ujímá toho, aby je podepřel dekretem Shromáždění. Vstupuje s tím divokým pohledem, který ohlašuje smrt.

„Pánové, je pro mne živým zadostiučiněním, že vám mohu oznámit, že Francie je zachráněna… Ano, ve chvíli, kdy k vám mluvím, obec nejslavnostnějším způsobem vyhlašuje nebezpečí vlasti a nutnost ji zachránit. Víte, že Verdun ještě není v moci nepřítele. Naši generálové se spojují, aby zastavili jeho postup. Všechen lid Paříže se zvedá a rozdělí se na tři části. Jedna potáhne na hranice, druhá bude pracovat na náspech; třetí, ozbrojená píkami, bude střežit vnitřek. Hnutí směřuje na Martovo pole. Výkonná moc vám navrhuje jmenovat komisaře, kteří ve shodě s ní budou řídit nadšení. Jedno velké opatření se stává nutným: je to trest smrti pro každého, kdo vyzván k pochodu odmítne jít nebo vydat své zbraně. Zvon, který zvoní, se bude šířit. Není to výkřik poplachu; je to výkřik k útoku. Je třeba odvahy, ještě odvahy, vždy odvahy, a vlast je zachráněna.“⁶

Danton odchází za hlaholu tribun a poslanců: zvoní se na poplach; poplašné dělo mísí své děsivé zvuky s truchlivými zvuky zvonu; občané se vyptávají, s neklidem se navzájem ptají, jaká je příčina tohoto nečekaného hnutí; každý se obává neštěstí veřejného i neštěstí soukromého.

V Abbaye: Chantereine, abbé Lenfant

Ať se učinila jakákoli opatření, aby se vězňům zatajily záměry, které se s nimi měly, rozšířily se neurčité zvěsti o všeobecném masakru ve věznicích. Událost, k níž došlo v opatství Saint-Germain, jim osvětlila jejich pravé postavení a nenechala jim už žádnou pochybnost. V předvečer popravy jich několik mezi sebou uvažovalo a vyčerpávalo se v dohadech o tom, čeho se mají bát a v co mohou doufat. Pan de Chantereine, plukovník královy ústavní gardy, pohroužený do hlubokého zadumání, náhle vstává, vrhá kolem sebe temný pohled a říká: „Jsme všichni určeni k tomu, abychom byli povražděni;“ chopí se nože na stole, na němž byl právě podán oběd, a zasadí si tři rány do prsou s výkřikem: „Bože můj! jdu k tobě,“ a vydechne naposled. Tento zoufalý čin naplňuje hrůzou všechny, kdo jsou jeho svědky. Většina je zděšena, někteří spěšně píší přátelům a zapřísahají je, aby je vyrvali strašlivé smrti. Jediný pan Brossin, nepřísežný kněz, zachovává klid spravedlivého člověka. „Přátelé,“ volá (s oním mocným citem víry, který staví pravého křesťana nad všechny události), „láska k bližnímu nám nemůže bránit vidět, že se vybralo hodně obětí; ale pamatujte, že z našich hlav nespadne jediný vlas, aby to Bůh nedopustil k našemu většímu dobru!“

Zatímco komisaři obce rozpalují lůzu líčením skutečností úmyslně vymyšlených a vdechují do srdcí všechnu zuřivost, která oživuje je samé, dvě až tři sta zločinců se vrhá ke karmelitánům a do Saint-Germain a povraždí tam čtyři sta kněží; pak se odebírají do Abbaye:⁷ brzy výkřiky umírajících a řev lůzy, která bez ustání volá po nových obětech, vnášejí děs do duší vězňů; každý čeká s nejtrýznivější úzkostí na okamžik, který rozhodne o jeho osudu. Uprostřed zmatku a rozruchu, které vládnou všude, abbé Lenfant, králův zpovědník, a abbé Chapt de Rastignac, zapomínajíce na vlastní nebezpečí, jdou z komnaty do komnaty nabízet nešťastníkům, kteří jsou tam vězněni, spasitelné hrůzy i útěšné naděje náboženství. „Vaše poslední hodina přišla, bratři,“ volají; „usebrejte se a přijměte prostřednictvím našeho svatého úřadu naše pastýřské požehnání i rozhřešení svých vin.“ Ctihodný vzhled těchto dvou starců, jejich slavnostní tón, tento vzlet jejich horlivosti, když jsou sami skloněni pod železem katů, dávají jejich slovům moc a sílu, jíž se každé srdce musí otevřít, každý duch podrobit, každé rozumování ustoupit. Lhostejný i prostopášník se vrhají na tvář, silný duch cítí, jak se ohýbá jeho pyšné koleno. Zdá se, jako by veliký Bůh nebes v novém pokusu svého nekonečného milosrdenství chtěl ústy těchto dvou služebníků svého kultu učinit poslední výzvu hříšníkovi.⁸

Krvavé tribunály

Obec, která se snaží dát této hrozné řezničině vnějšek aktu lidové spravedlnosti, narychlo organizuje v každé věznici tribunál. Ten, kdo mu předsedá, má po boku dlouhou šavli; sedí u stolu pokrytého papíry, dýmkami a lahvemi.⁹ Tucet mužů, jedni stojící v dělnických kazajkách, druzí ležící na lavicích a zmožení únavou a opilostí, tvoří obludnou porotu; tři vrazi přivádějí vězně; mají šavle zkřížené na jeho prsou a upozorňují ho, že při sebemenším pohybu ho probodnou. Dva vrazi s obnaženou šavlí, s rukávy vyhrnutými po lokty, s košilí potřísněnou krví, hlídají dveře mříže. Žalářník má ruce na závorách, které je zavírají; svíčka postavená uprostřed stolu přidává temnotě obrazu. Její kmitavé světlo se odráží na zlověstných tvářích soudců a dává oku zahlédnout jejich divoké a ohyzdné rysy. „Vaše jméno, vaše povolání,“ říká předseda přísným tónem; „mějte se na pozoru, lež vás zahubí.“ Žádné doporučení nemůže zachránit určenou oběť. Zatímco předseda prohlíží knihu vězňů, dostaví se muž šedesáti let; dva národní gardisté přicházejí jménem sekce Croix-Rouge tohoto muže reklamovat, ujišťujíce, že se vždy ukázal dobrým občanem. „Reklamace jsou pro zrádce neplatné,“ odpovídá suše předseda. „To je ohavné,“ volá ten muž, „váš rozsudek je úkladná vražda. – Umyl jsem si nad tím ruce,“ odvětí předseda; „odveďte pána.“ Vystrčí ho na dvůr; je podřezán.

Hlavní členové obce, stažení do starostovy radnice, řídili vraždy; dovolovali propustit několik bezvýznamných jednotlivců zatčených omylem; ale při nejmenší pochybnosti se posílalo na radnici a strašné slovo propusťte (smluvené znamení, jež znamenalo podřežte) přicházelo ukončit nejistotu soudců. Noční temnota ještě zvětšovala hrůzu těchto poprav: vrazi procházeli chodbami, komnatami, kobkami, předcházeni žalářníkem s pochodní v ruce, který nahlas volal každého vězně jménem a počítal je jednoho po druhém, vyhrožuje jim s hroznými kletbami, že učiní-li nějaký pokus o útěk, budou všichni v témž okamžiku povražděni.

Obec, která předstírala, že je cizí tomu, co se děje, poslala zatím dva své členy žádat o zákrok Shromáždění, aby se zastavilo, jak říkala, prolévání lidské krve, a dodávala, že sama nemá žádný prostředek, jak mu zabránit. Shromáždění se spokojilo tím, že jmenovalo komisaře; pověřilo je, aby se odebrali do Abbaye, kde bylo to, čemu se tehdy říkalo lid, a aby jej všemi cestami mírnosti a přesvědčování přiměli ukončit vraždění. Komisaři tam našli čtyřicet až padesát vrahů, tvořících půlkruh kolem brány věznice. Šest mužů v uniformě národní gardy jim přivádělo vězně poté, co je pro formu předvedli tribunálu pověřenému je soudit. Početná lůza, aniž se těchto vražd činně účastnila, jim chladně přihlížela; čas od času bylo slyšet dlouhý řev ať žije národ! Sto mužů by tuto tlupu katů rozprášilo. Dusaulx, jeden z komisařů Shromáždění, mluvil o poslušnosti zákonu, o dobytí Bastily, o tom, co vykonal pro svobodu: neposlouchali ho. Nakonec jeden z vrahů, znuděný jeho dlouhými řečmi, mu řekl s velkou prostoduchostí: „Pane, vypadáte jako poctivý člověk; odejděte, prosím vás, bráníte mi v práci. Co mě tu zdržujete, kamarádi jich vyřídili přes dvacet.“¹⁰

Nebudu se pouštět do podrobností ukrutností, které se páchaly během těchto navždy žalostných dnů. Lid se oddal všem výstřelkům, jichž je člověk schopen, když ponechán sám sobě je jeho přirozená divokost ještě rozdmychávána pobuřujícími řečmi a opojnými nápoji. Dvory, ulice byly poseté škubajícími se údy, těly zmateně nakupenými jedno na druhé; k tomuto oltáři smrti byli přiváděni ti nemnozí vězni, které obec nařídila propustit, a tam jim dávali přísahat věrnost svrchovanému lidu. Vraždění trvalo čtyři dny a čtyři noci: nelze se dost nadivit netečné lhostejnosti Pařížanů, kteří viděli páchat tolik vražd před svýma očima s nejtrestuhodnější lhostejností; ponížení Shromáždění, které se neodvážilo učinit žádné opatření, aby jim předešlo, a chladné ničemnosti obce, která se stále stavěla proti všem prostředkům, jichž chtěli ministr Roland a několik poslanců užít, aby je zastavili.

Učinila víc: snažila se rozšířit tuto hroznou proskripci na celou Francii, hledajíc tak, jak by ke svému zločinu připoutala podobným zločinem všechny obce departementů. „Pokládala za svou povinnost,“ psala jim, „informovat je, že lid usmrtil část spiklenců zadržených ve věznicích: akt spravedlnosti, který se mu zdál nezbytný, aby hrůzou zadržel legie zrádců skrytých v jeho zdech ve chvíli, kdy táhne proti nepříteli; že národ po dlouhé řadě zrad, které jej přivedly na okraj propasti, si bezpochyby pospíší přijmout tento prostředek, který se stal nutným pro veřejné blaho.“¹¹

Temple, 2. a 3. září: hlava paní de Lamballe

Masakr vězňů byl jen vedlejší součástí velkého plánu podřezat krále a královskou rodinu: nutné rozuzlení tolika tragických scén. Hned ráno 2. září se utvořil početný shluk, který táhl k Templu a zdálo se, že tam chce vniknout. Ale ať už municipální úředníci pověření střežením krále neznali tajné záměry obce, ať se jim události zdály příliš nejisté, než aby se odvážili vzít na sebe odpovědnost za svěřený poklad, tento první pokus neměl žádné pokračování. Na denním pořádku se nic nezměnilo: král a královská rodina sešli do zahrady v hodinu procházky. Když hluk sílil a hnutí se stávalo zřetelnějším, začal se pociťovat jakýsi neklid a vězni byli odvedeni zpět do věže. Sotva tam byli, vstupují do královy komnaty dva municipální úředníci; jeden, jménem Mathieu, bývalý kapucín, mu říká chmurným tónem: „Nevíte, pane, co se děje: vlast je v největším nebezpečí; nepřítel je v Champagni; pruský král táhne na Châlons: budete odpovídat za všechno zlo, které z toho může vzejít. Víme, že my, naše ženy, naše děti zahyneme; ale lid bude pomstěn. Zemřete dřív než my. Ještě je však čas; a můžete… – Udělal jsem pro lid všechno,“ odpovídá král, přerušuje bývalého kapucína Mathieua, „nemám si co vyčítat.“ Na tuto odpověď se Mathieu obrací k panu Hueovi, který byl v té chvíli u krále: „Pane, generální rada obce mě pověřuje, abych vás vzal do vazby. – Koho?“ ptá se živě král. „– Vašeho komorníka, pane.“ Král se ptá na příčinu tohoto zatčení a jaký zločin pan Hue spáchal: neodpovídají mu. Mathieu odchází, a obraceje se ke Clérymu, komorníkovi pana dauphina, ho příkrým tónem upozorňuje, aby dal pozor na to, jak se bude chovat, nechce-li zakusit týž osud.¹²

Křik a řev lůzy pokračoval; bylo jej zřetelně slyšet z věže. Vyděšené chování, ponuré mlčení municipálních úředníků mohly jen zvětšit královu úzkost. Cléry mu sdělil, že se lid vrhl k věznicím a že tam vraždí vězně. Král rázem viděl vše, čeho se má bát pro sebe a svou rodinu. Vskutku, obec a Orléans čekali jen na okamžik, kdy uvedou do Templu vrahy, kteří měli zločin dovršit: bylo třeba najít záminku, jak tam přivést lůzu a dohnat ji k výstřelkům, jichž bylo zapotřebí k vynucení vstupu; záminka se nedala dlouho čekat. Princezna de Lamballe byla vězněna v La Force: její známá oddanost královně způsobila, že ji jakobíni a orleánisté pokládali za osobní nepřítelkyni, jíž se bylo třeba zbavit.¹³ K tomuto prvnímu důvodu se prý připojil důvod zištný. Vévoda Orleánský platil paní de Lamballe vdovský důchod tři sta tisíc livrů. Stav úpadku, do něhož ho uvrhly ohromné částky vyplýtvané v naději, že se jeho zločinné plány zdaří, mu činil toto břemeno zcela nesnesitelným: uchopil snadný prostředek, jak se ho zbavit. Ať je tomu jakkoli, smrt paní de Lamballe byla rozhodnuta. Pochopové pověření provedením do toho vložili ukrutnost, jaká neměla příkladu od vražd Foulona a Berthiera: paní de Lamballe vyrvali z jejího vězení; vlekli ji až k ohromné hromadě mrtvol nakupených v ulici Saint-Antoine; tam ji přinutili pokleknout a několikrát políbit ta nahá a krvavá těla; podřezali ji, a když se dopustili tisícerých hanebností na jejím těle, které úplně svlékli ze šatů, uřízli jí její katani hlavu, vyrvali jí srdce, nasadili obojí na dvě píky a vydali se k Templu, provázeni lůzou opilou krví, kterou vedli vrazi frakce.

Král a královská rodina právě zasedli ke stolu; jídelna vedla na dvůr: na hluk toho zástupu, který se blíží se strašlivým řevem, král a jeho rodina vstávají a přecházejí do královniny komnaty. Dva muži, kteří nesou hlavu a srdce paní de Lamballe, je přicházejí ukázat k oknu jídelny a umísťují je tak, aby nemohly uniknout pohledům osob, které se tam nalézají: hlava princezny, ač potřísněná krví, nebyla znetvořena; bylo vidět její dlouhé plavé vlasy, dosud kadeřavé, vlát podél píky. Jedna služebná pohlédne tím směrem, spatří tu hlavu a vyrazí velký výkřik: lůza se domnívá, že poznává hlas královny, a propuká v divoký smích. Cléry běží ke králi; změna jeho rysů zarazí královnu, projeví pohyb překvapení. V témž okamžiku spěšně vstupuje jakýsi muž a říká několik slov do ucha dvěma municipálním úředníkům ve službě. Král na toho muže upře zrak a ptá se ho, zda je jeho rodina v bezpečí: „Snaží se lidu namluvit,“ odpovídá ten muž, „že vy a vaše rodina nejste ve věži; chce, abyste se ukázal v okně; my to nestrpíme: lid musí projevit více důvěry ke svým úředníkům.“

Hluk a hrozby venku rostly; královna slyšela všechny urážky, které lůza proti ní chrlila; vrazi tvrdošíjně vyžadovali, aby se král ukázal v okně; kvas stále rostl a bylo se čeho bát. V této choulostivé situaci municipální úředníci navrhují lidu, aby pověřil čtyři občany, kteří se přijdou sami přesvědčit, že král a královská rodina jsou ve věži. Lid jmenuje čtyři občany. Municipální úředníci je uvádějí; jeden z nich, oblečený v kabát důstojníka národní gardy, ozbrojený velkou šavlí a dvěma pistolemi, důrazně naléhá, aby se král a královská rodina ukázali v okně; municipální úředníci se tomu vzpírají. Ten muž oslovuje královnu nejhrubším tónem: „Chtějí před vámi skrýt hlavu té Lamballové, kterou vám přinášíme, abychom vás poučili, jak se lid mstí svým tyranům: radím vám, abyste se ukázala, nechcete-li, aby lid vystoupil sem nahoru.“

Při této děsivé hrozbě královna omdlévá; malý dauphin a Madame Royale se na ni vrhají a snaží se ji svými nevinnými laskáními přivést k životu. Ten muž stále zůstával u královny a nezdál se ochoten vzdálit se: „Očekáváme všechno,“ odpovídá král; „ale mohl jste si odpustit, abyste královně sděloval to strašné neštěstí: odejděte, vaše poslání je splněno.“ Těch několik slov, pronesených pevným tónem, tomu muži imponuje. Odchází, ostatní ho následují; královna zvolna nabývá smyslů, mísí své slzy se slzami malého dauphina a Madame Royale; všichni přecházejí do komnaty Madame Élisabeth, odkud je křik lidu méně slyšet.

Vrazi neztrácejí svůj cíl z očí. Zpraveni o komnatě, kam se král a královská rodina uchýlili, jdou se postavit pod její okna, stále předcházeni tou krvavou hlavou. Muž, který ji nese, šplhá na trosky dvou domů, které byly zbořeny v úmyslu izolovat věž, a snaží se dosáhnout až k oknu bytu. Vidouce, že se tam nemůže dostat, vrazi útočí na bránu věže a chystají se ji vyrazit. Nebyla by dlouho odolávala. Municipální úředník jménem Danjou postupuje odvážně doprostřed této tlupy zuřivců, představuje jim, že takový podnik je proti zákonu; že hlava Antoinetty nenáleží jen pařížskému lidu; že departementy k ní mají práva; že to celá Francie svěřila obci tyto dva velké zločince; že místo aby se jí snažili odejmout vězně tak důležité pro veřejné blaho, mají jí pomáhat střežit je, dokud národní spravedlnost nerozhodne o jejich osudu.¹⁴

Tyto domluvy měly jistý účinek; přece jen s velkou námahou a po dlouhých a prudkých hádkách se podařilo přimět lůzu, aby se stáhla. Lze říci, že Danjou zachránil krále a královskou rodinu. Municipální úředníci marně žádali o pomoc obec, velícího generála, ba i Shromáždění… Shromáždění bylo bez sil; obec a velící generál, agenti jakobinismu a orleánské frakce, místo aby byli ochotni přijít králi na pomoc, netajili své královražedné plány. Ale ona věčná Prozřetelnost, jejíž cesty jsou vždy spravedlivé, byť často nepochopeny naším slabým rozumem, zřídka nechává velké viníky sklízet plody jejich zločinů. Brzy hlavní herci těchto krvavých scén pocítili jejich hanbu, aniž pocítili výčitky, a snažili se svalit jejich ohavnost jedni na druhé.

Kdo byl vinen? Chabot a Bazire

Girondisté obviňovali jakobíny; ti nepopírali; odpovídali, že girondisté všechno věděli, všechno schválili. Chabot dokonce veřejně tvrdil, že Brissot znal plán podřezat vězně: „Mluvil mi o něm,“ dodával, „v předvečer provedení: když jsem mu představil, že nejjistější prostředek, jak neštěstí předejít, je odebrat se hromadně k věznicím a dát lidu slyšet řeč lidskosti a jeho pravých zájmů, odpověděl mi jen sardonickým úsměvem, známkou vší černoty jeho duše; a když jsem dodal, že Shromáždění se má postavit do čela revoluce a nahradit radu obce prozatímní komisí, odvětil chladně, že ústava takové opatření zavrhuje. Udiven,“ pokračuje Chabot, „že vidím Brissota pohlížet nyní tak odlišně na tytéž dny, které tehdy schvaloval, žádal jsem klíč k hádance; Danton mi ho dal. Morande, svědek, spoluviník a pak udavač Brissotův, byl 2. září ve věznici Abbaye. Brissot se masakrem vězňů viděl zbaven nesmiřitelného nepřítele: ale obec nepokládala za správné obětovat nevinného osobní nenávisti Brissotově, zachránila Moranda: od té chvíle se Brissot rozhořčil na obec a na masakr ve věznicích; méně z nenávisti k tomu činu než z nenávisti k lidem, kteří odmítli sloužit jeho osobní zášti. Připojím skutečnost, která nenechává žádnou pochybnost o spoluvině Brissota a Pétiona: když se vrazi 3. září odebrali k Pétionovi, našli ho u stolu s několika přáteli; Brissot byl mezi nimi. Řekli, že skončili v jedné věznici, kterou jmenovali, a ptali se, co zbývá udělat. Pétion dal přinést víno a připil na jejich zdraví s celou svou společností.“¹⁵

Tak v tomto zápase tito muži odhalovali svou vzájemnou hanebnost: všichni byli vinni, ministři, girondisté, municipálové; jedni jako hlavní herci; druzí chtějíce využít obecného zločinu k vykonání soukromých pomst; největší počet z trestuhodné zbabělosti, neodvažuje se prohlásit proti několika tehdy mocným ničemům. Všichni tyto hrozné dny schválili, všichni je chválili ve svých novinách, představovali je jako akt oprávněné spravedlnosti. Když je veřejné mínění označilo nesmazatelnou pečetí zločinu, přehazovali si je jeden druhému. Bazire jim přece ukázal prostředek, jak se jich zbavit; bylo to svalit je na aristokraty. „Oni jediní,“ ujišťoval, „byli jejich původci; viděli lidi paní de Lamballe podřezávat vězně v La Force: byli to lidé královny, kdo ve Versailles povraždili vězně z Orléansu; ale bylo třeba spustit oponu a nehýbat popelem mrtvých.“¹⁶ Novináři, zaprodaní nejsilnější straně, tuto hloupost přijali a rozšířili ve svých listech. Lid, který věří všemu, by tomu byl nakonec uvěřil, kdyby se girondisté byli mohli propůjčit ke způsobu ospravedlnění, který tím, že ospravedlňoval je samé, ospravedlňoval i jejich protivníky.

Konvent; zrušení království, 21. září

Konvent měl splnit dva úkoly: soud nad Ludvíkem XVI. a zřízení nové ústavy. Republika nebyla definitivně rozhodnuta ani v mínění girondistů, ani v mínění velké většiny národa. S pomocí tohoto kolísání duchů doufala orleánská frakce posadit svého vůdce na trůn. Podařilo se jí dát ho jmenovat poslancem, pod směšným jménem Philippe-Égalité, jímž ho obdařil Manuel, generální prokurátor obce.¹⁷

Konvent zahájil zasedání: Manuel poznamenal, že první rokování má mít za předmět zrušení království. Collot d'Herbois ujistil, že řešení této otázky je tak naléhavé, že je nelze odložit o jediný den, o jedinou hodinu, o jediný okamžik. Několik členů žádalo uváženější a slavnostnější diskusi. „Nač diskutovat,“ volá konstituční biskup Grégoire; „králové jsou v mravním řádu tím, čím jsou nestvůry v řádu fyzickém. Trůny jsou dílnou zločinů a doupětem tyranů. Dějiny králů jsou martyrologiem národů: jakmile jsme o této pravdě dobře přesvědčeni, proč diskutovat?“ Konvent se skládal ze sedmi set padesáti členů; bylo jich sotva tři sta. Zdálo se přirozené před rozhodnutím tak důležité otázky vyčkat příchodu poslanců ze vzdálených departementů: ale republikáni cítili výhodu své okamžité převahy. Orleánská frakce tak rychlé rozhodnutí nečekala. Nikdo se neodvážil potírat Manuelův návrh; království bylo zrušeno a republika dekretována za hlaholu tribun i poslanců.¹⁸

Je třeba přiznat, že dekret byl v krizi, v níž se věci nalézaly, velmi politický a neobyčejně přispěl k výsledkům války, kterou bylo třeba vést proti koalici; války, která směřovala méně k obnovení Ludvíka XVI. na trůně než k zabrání části Francie.

Tažení: Longwy, Verdun, Argonny, Valmy

Pruský král se zmocnil Verdunu a Longwy. Dobytí těchto dvou pevností mu otvíralo vstup do Champagne. Generál Clerfayt v čele dvaceti tisíc mužů obléhal Thionville; generál Beaulieu s podobným počtem Rakušanů útočil na Lille; značný sbor emigrantů, jimž velel Monsieur, který přijal titul generálního místodržitele království, postupoval k Châlons; vše se zdálo věštit nejšťastnější úspěch: první chyba, přirozený následek důvěřivé a málo rozvážné povahy Francouze, tuto lichotivou naději zničila.¹⁹ Pruský král a emigranti pokládali, s jistým důvodem, Paříž za jediný cíl, k němuž mají směřovat. Věřili, že je třeba využít všeobecného rozhořčení, které vzbudily události 10. srpna a uvěznění Ludvíka v Templu: nechávajíce neprozřetelně za sebou pevnosti, které kryly hranice, zapletli se do soutěsek Argonn a Clermontois. Nezbylo jim dlouho čekat na následky tohoto falešného kroku; francouzští generálové dali odvézt za Châlons všechny potraviny, jichž by nepřítel mohl využít. Pruský král a emigranti pochodovali v pokročilém ročním období po cestách, které rozmočily nepřetržité podzimní deště: nuceni tahat své zásobovací kolony z veliké dálky a s krajními obtížemi, pocítili brzy velký nedostatek věcí k životu nejnutnějších. V jejich armádě se usadila úplavice a odnesla jim mnoho vojáků. Druhá chyba rozhodla tažení. Vévoda Brunšvický zanedbal zmocnit se výšiny Biesme, důležitého postavení mezi Sainte-Menehould a Clermontem. Generál Dillon se jí zmocnil a opevnil se tam. Tento obratný manévr dal Dumouriezovi a Kellermannovi čas provést spojení; přišli se postavit u Valmy. Prusové a emigranti napadli Francouze v jejich táboře; nedokázali je z něho vytlačit.²⁰ Postavení pruského krále se pak stalo velmi kritickým; úplavice pokračovala ve svém řádění, nedostatek se pociťoval den ode dne silněji; postupovat k Paříži a nechat za sebou Kellermanna a Dumourieze znamenalo běžet do jisté záhuby; nebylo už možné počítat se styky, jimiž se emigranti chlubili v tomto městě; den 10. srpna rozbil všechny jejich intriky; jejich stoupenci, většinou na útěku nebo zachváceni hrůzou, se neodvažovali ukázat; ustavené úřady, které jim přály, byly sesazeny a nahrazeny nejráznějšími republikány.

Ústup pruského krále; dopis Ludvíka XVI.

Pruský král pocítil nutnost stáhnout se dříve, než nemoci a nedostatek potravin dovrší zkázu jeho armády; ale ústup sám se stával obtížným tváří v tvář nepříteli, který se každým dnem posiloval, a po cestách, kde dělostřelectvo a vozy postupovaly jen s velkou námahou a krajně pomalu. Ani francouzští generálové nebyli bez obav o výsledek nového boje proti vojskům ostříleným, dokonale ukázněným, vedeným obratným generálem. V tomto vzájemném rozpoložení duchů se pod různými záminkami zařídily porady mezi francouzskými a pruskými generály. Výsledkem bylo výslovné ujištění Francouzů, že se nepostaví proti ústupu pruského krále, a slib pruského krále, že vrátí Longwy, Verdun a úplně vyklidí území republiky.

Někteří tvrdí, že tento překotný ústup byl plodem intriky girondistů. Vyprávějí, že Pétion, Manuel a Kersaint se odebrali do Templu a navrhli Ludvíku XVI., aby přiměl pruského krále zastavit všechny nepřátelské akce, ujišťujíce ho, že je to jediný prostředek, jak předejít výstřelkům, k nimž by se lid dal strhnout, kdyby Prusové pokračovali v postupu na Paříž: výstřelkům, které by Konvent nedokázal potlačit a které by jeho i jeho rodinu zahrnuly do všeobecného masakru všech, které lid pokládal za své nepřátele; že pod touto podmínkou mu při jeho soudu ručí za girondisty a za většinu Konventu. Ludvík, zastrašen, svolil k tomu, co se od něho vyžadovalo; napsal pruskému králi dopis, jehož vzor mu byl odevzdán. Prosil ho, aby upustil od záměru přijít do Paříže, aby vrátil francouzským generálům Verdun a Longwy, dodávaje, že jeho život i život celé jeho rodiny závisí na úspěchu kroku, který u něho činí. Ať je tomu s pravostí tohoto dopisu jakkoli – zdá se ji potvrzovat chování Kersainta a Manuela v Ludvíkově procesu –, nikdy žádná žádost nepřišla vhodněji k záchraně cti pruského krále. Mrzut, že se na sliby emigrantů zapletl do podniku, jehož výsledek byl tak protichůdný tomu, v nějž mu dali doufat, povolal Monsieura a generála Clerfayta. „Oba jste mě oklamali,“ řekl jim rozladěně: „chci vás ještě vytáhnout z těžké situace, v níž jste, ale budete si mne pamatovat.“ Po těchto několika slovech nařídil strhnout tábor a stáhl se v dobrém pořádku k Verdunu. Beurnonville a Dillon, pověření znepokojovat jeho zadní voj, předstírali, že ho pronásledují s velkou činorodostí. Vše bylo předem sjednáno; pruský král provedl svůj ústup v klidu; Longwy a Verdun byly vráceny francouzským generálům, Clerfayt a Beaulieu zrušili obléhání Lille a Thionville: hle, k čemu vedla tato okázalá koalice všech králů Evropy, ty ohromné přípravy invaze, která, jak se zdálo, hrozila Francii úplnou zkázou, a ten gigantický a směšný manifest vévody Brunšvického.²¹

Tak úspěchy Francouzů dokázaly, že pošetilost lidí často počítá lépe než jejich moudrost: či spíše Bůh, který z nich chtěl učinit nástroj spravedlnosti a jimi trestat velké a krále, užil této pošetilosti, aby zahanbil moudrost nejslavnějších politiků tohoto století. Vskutku, zatímco Prusové a Rakušané potupně vyklízeli území republiky, Custine v čele deseti tisíc Francouzů vstoupil do kurfiřtství, zmocnil se Špýru, Wormsu, Mohuče, Frankfurtu. Dumouriez táhl na Mons, porazil u Jemappes generála Beaulieua a dobyl Belgii za kratší dobu, než jaké potřebuje cestovatel, aby ji projel.²²

Girondisté a jakobíni; obec jako nezávislá moc

[Společné nebezpečí až dosud drželo na uzdě strany v Konventu; jakmile Francie získala ve válce „všechny výhody“, propukl mezi nimi nejzřetelnější rozkol. Girondisté, posíleni několika konstitucionály, zaútočili první; jakobíni, opření o své kluby a pařížskou obec, přešli rychle do protiútoku. Obě strany si zprvu spílaly do roajalistů a každá se prohlašovala za „jediné dobré republikány“; když viděly, že toto neurčité obvinění stěží zasáhne muže, kteří stejnou měrou přispěli k pádu trůnu, „hledaly si zločiny skutečnější“. Jakobíni obvinili girondisty, že chtějí zřídit federativní vládu – „jistý prostředek, jak je učinit odpornými pařížskému lidu“, který v tom viděl ohlášení své blízké zkázy; girondisté, kteří si už tehdy hleděli naklonit departementy, obvinili jakobíny, že chtějí soustředit vládu v jediném městě Paříži, učinit z obce střed autority a ze všech Francouzů poddané Paříže, „jako všechny národy Itálie za římské republiky byly poddanými Říma“, a že proto rozvracejí všechny moci, aby si nejnižší lůzu připoutali nadějí na všeobecné rozdělení majetku. „Stačí pohlédnout do protokolů zasedání obce a klubu jakobínů, aby se člověk přesvědčil, že to skutečně bylo jejich úmyslem.“ Ferrières cituje bývalého kapucína Chabota:]

„První gotický strom, který má Konvent porazit, jsou tribunály, a Konvent měl začít tímto důležitým předmětem. Druhý jsou plukovníci a podplukovníci pluků, kteří jsou smetánkou aristokracie. Žádná zvláštní označení; je třeba znárodnit celou armádu. Je třeba, aby uvolněná místa obsazovali vojáci!… Zde je třetí: není spravedlivé, aby naši obřezaní bratři, kteří nevěří v římské náboženství, platili jeho služebníky; pro spravedlivé rozdělení daní je třeba, aby všichni poplatníci měli stejný prospěch z obětí, které přinášejí obecné věci: nuže, naši obřezaní bratři by neměli z našich kněží žádný užitek; nemají je tedy platit, poněvadž my neplatíme jejich rabíny. Kněží ovšem dobře sloužili svobodě; jsou to první, kdo kázali republiku. Francouzský lid není nevděčný a občanské věnce jsou jim dražší než všechny odměny. Chci, aby se všichni občané po mši, po večeři Páně a po sabatu shromažďovali, aby diskutovali o dekretech Shromáždění a dávali jim nebo odpírali svou sankci.“²³

„U jakobínů,“ volal Collot d'Herbois v strojeném nadšení, „u jakobínů je třeba pěstovat svobodu; kdo bude dobrý, vyjde lepší; kdo bude horký, vyjde vroucí; kdo bude slabý, vyjde silný; kdo bude z ledu, roztaje… Jdu dále; chci, aby ženy byly volitelné na všechna místa a aby žena, je-li obviněna, byla souzena ženami.“

Obec se zase okázale ustavovala jako nezávislá moc. Její komisaři si přivlastňovali nábytek, koně, kočáry emigrantů; odnášeli peníze, prádlo, víno, kořalku, cukr, kávu; přikládali pečeti na veřejné pokladny. Žádal-li Konvent účty, odpovídalo se okázalými chvalozpěvy na den 10. srpna; byla to obec, kdo jej připravil a dovršil. Naléhal-li Konvent, mluvilo se o tom, že se předstoupí v čele lidu, a hrozilo se novým povstáním. „Jste ztraceni,“ volal jeden člen generální rady, „nevložíte-li největší odvahu do obhajoby svých usnesení. Máte bránit práva lidu, která vaši nepřátelé chtějí porušit. Pozvedněte se na výši svého poslání a nestrpte, aby si nějaká autorita osobovala neblahou moc nad policií. Několik malomyslných lidí vám radí čekat, až se sekce vysloví o vašem osudu. Ó hanbo! ó slabosti! byly to sekce, kdo udělal svaté povstání 10. srpna? Ne, občané, udělal je lid: ten nerokuje; nemá tuto vadu; letí tam, kam ho volá nebezpečí.“

Departementální garda; Hébert; vypovězení Bourbonů

[Girondisté hleděli „s krajním neklidem na uzurpátorské podniky obce“ a rádi by ji vrátili mezi druhořadé úřady, kam ji stavěla ústava; ale neměli k tomu prostředek: pařížská národní garda, „složená z tuláků a jakobínů“, byla zaprodána obci stejně jako její velící generál. Buzot se proto ujal choulostivé věci: nejprve ministr Roland předložil zprávu o poplašném stavu Paříže, „vydané rozkladným frakcím, které ohrožovaly bezpečnost a majetek občanů“; Buzot z ní vyšel a ukázal nutnost obklopit se silou schopnou udržet nezávislost Konventu a chránit dobré občany – Pařížané, ať mají jakoukoli dobrou vůli, nemohou stačit na vše; posily poslané armádám ponechaly pro vojenskou službu jen starce a řemeslníky, které by odtrhování od denní práce uvrhlo do bídy; okolnost soudu nad Ludvíkem vyžaduje činnou a stálou bdělost; jedinou cestou je vytvořit stálou departementální gardu z mužů vybraných v departementech, kteří by konali službu spolu s Pařížany a střežili Konvent, „ukazujíce Francii, že národní zastoupení náleží všem Francouzům“. Jakobíni namítali, že opatření je tyranské, protiví se duchu republiky, uráží Paříž, kterou předpokládá zalidněnou agitátory a vrahy; brzy prý budou nové pretoriánské kohorty, které ohrozí svobodu. „Chtějí, aby je někdo hlídal,“ opakoval bez ustání Robespierre; „jaký zločin tedy chtějí spáchat?“ Členové cizí oběma stranám, zděšení anarchií hrozící Paříži, se připojili ke girondistům a Buzotův návrh prošel.]

Jakobíni viděli, že jsou ztraceni, bude-li tento dekret proveden; užili svých obvyklých prostředků: generální rada svolala čtyřicet osm sekcí; ty se shromáždily a odhlasovaly adresu. Hébert, zástupce prokurátora obce, se ujal toho, že ji předloží. Odebral se do Shromáždění; Shromáždění ho odmítlo vyslechnout. Generální rada čekala s neklidem, jaký bude výsledek tohoto kroku. Hébert vstupuje a volá nejprudším tónem: „Občané, přání lidu bylo právě udušeno; vaši úředníci jsou pokořeni; nezadatelná práva člověka pošlapána; Konvent nás odmítl vyslechnout. Nebudu se šířit o opatřeních, která máte učinit, čas kvapí; vraťme se k 10. srpnu. V letopisech tohoto slavného dne čteme své povinnosti: naše postavení je totéž: naši tyrani sice nejsou titíž; ale jejich tyranie není o nic snesitelnější.“²⁴

Přes tento první úspěch si girondisté nezakrývali obtíže, které je čekají při utváření jejich departementální gardy: zdálo se jim prozíravější odložit její sestavení, dokud stav kvasu, v němž se Paříž nalézala, neustoupí klidnějšímu stavu. Ale připisujíce právem nepokoje, které tímto městem zmítaly, orleánské frakci, usoudili, že je třeba zbavit se nejprve jejího vůdce. Když byl tento nový plán rozhodnut, sledovali postup, který vždy sledovali vůdcové všech stran; postup, který záleží v tom, že se člověk, kterého chceme zahubit, zahrne do všeobecné proskripce, aby se zdáním veřejného dobra zahalil osobní zájem, který nás vede. Žádali vypovězení všech Bourbonů, poznamenávajíce, že je nebezpečné zachovat v lůně republiky rodinu, jejíž práva a zájmy jsou tak protichůdné právům a zájmům lidu a která by svým vlivem byla stálou překážkou vnitřního klidu. Orleánisté a jakobíni obrátili proti Rolandovi, oblíbenému ministru girondistů, tytéž zbraně, jichž girondisté užili proti vévodovi Orleánskému. Odpověděli, že vliv, jaký Roland vykonává na departementy, není pro obecnou věc o nic méně nebezpečný; že vypovídají-li se Bourboni pro obavy, které vzbuzuje jejich původ, mělo by se prozíravým ostrakismem vypovědět všechny, které jejich nadání, jejich bohatství a především jejich ctižádost činí nepřáteli svobody. Marat, méně vybíravý ve výrazech, se rozhořčil na navržený dekret; Robespierre, opatrnější, se zahalil do dlouhých bezvýznamných frází. Položil už základy té tribunské moci, k níž později dospěl; ale cítil nutnost šetřit početné stoupence orleánské frakce a chtěl jich užít k boji proti girondistům. Odtud jeho zdánlivě nerozhodné chování, které způsobilo, že byl dlouho podezírán z jednání ve shodě s vévodou, a které nebylo než výpočtem velmi obratné politiky, přiměřené postavení, v němž se tehdy nalézal.

Girondisté zvítězili, dekret byl vydán: ale byli-li girondisté silnější ve Shromáždění, jejich protivníci byli silnější v obci a u jakobínů. Nedalo jim práci pozvednout Paříž proti dekretu, který představili, s jistým právem, jako skutečný útok na svobodu občanů. Starosta přišel v čele čtyřiceti osmi sekcí žádat jeho odvolání; a girondisté, ustupujíce bouři, svolili k tomu, aby byl odvolán.²⁵ Obě strany se na sebe sápaly s větší zavilostí než kdy jindy. Rebecqui, Barbaroux a Louvet obvinili Robespierra, že usiluje o diktaturu. Robespierre odpověděl jen dlouhým výčtem služeb, které prokázal obecné věci, a nabubřelým ujišťováním o své planoucí lásce ke svobodě.²⁶

Danton

Tento pokus byl jen předehrou útoku jinak důležitého. Girondisté se báli Dantona mnohem více, než se báli Robespierra a Marata, ztracených dětí, jak říkali, které Danton posílal napřed. Tento muž s tváří odpornou a odpuzující, zároveň divoký a smyslný, střídavě pohroužený do změkčilosti nebo zmítaný činorodostí zločinu, jehož politika nebyla než chladným výpočtem ničení a výmluvnost než výbuchem zuřivosti, žil v Paříži zavalen dluhy, když revoluce, vtisknuvši všeobecný pohyb všem duchům, mu ukázala, jak věřil, cestu, která ho rychle dovede k bohatství. Vrhl se na ni tedy, a razí si cestu lidovou chátrou, která zatarasovala vstup, dospěl 14. července k místu předsedy slavného distriktu kordeliérů: krajní drzost, hlas jako stentor, atletické tvary, které imponovaly zástupu, mu brzy daly velkou převahu v jeho straně; užil jí obratně, aby si spravil své záležitosti. Vynesen 10. srpna orleánskou frakcí na ministerstvo spravedlnosti, a stav se tak vůdcem té spousty lupičů sběhnuvších se do Paříže ze všech částí Francie, dovedl se stát hrozným svým spoluobčanům, ostatním ministrům, svým kolegům, i samotnému Shromáždění, ve shodě s výborem bdělosti obce. Pojal, nařídil a řídil zářijové masakry; organizoval vraždění a plenění v departementech. Pařížský volební sbor, složený z mužů jemu oddaných, ho učinil pánem voleb; naložil s nimi ve prospěch svých pochopů; dal se jmenovat poslancem Konventu. Každý věděl, že se za svého ministrování dopustil ohromných zpronevěr a že si přivlastnil největší část částek povolených na výdaje vlády. Jeho přepych svědčil o jeho loupežích. Girondisté si mysleli, že útokem z této strany se jim snadno podaří zahubit ho v mínění lidu, nebo že aspoň zmenší jeho vliv, když ho lidu označí jako zpronevěřovatele.²⁷

[Ministr Roland proto předložil Konventu „velmi podrobný účet ze své správy“: ježto nebyl přizván ke skládání účtů, které si ministři měli podle dekretu Zákonodárného shromáždění vzájemně předložit, rozhodl se odevzdat přímo Konventu srovnávací výkaz přijatých fondů a výdajů ministerstva vnitra i s kvitancemi, „rozhodnut nenechat žádnou pochybnost o poctivosti své správy a navždy zavřít ústa svým pomlouvačům“. Danton, „aniž dal najevo, že postřehl pravý cíl tohoto kroku“, odpověděl lhostejně, že si ministři podle dekretu vzájemně účty vydali; nebyl-li Roland při tom, je to jeho chyba; že okolnosti si vyžádaly tajné výdaje, které nelze doložit zákonnými kvitancemi a jejichž cílem bylo veřejné blaho: „v prudké krizi revoluce se nemá hledět na peníze; kdyby se bylo vydalo o deset milionů více, žádný z nepřátel by nebyl vyšel z francouzského území“. Orleánisté a jakobíni tleskali; girondisté se neodvážili odpovědět. Danton vyšel z této „špatně upředené intriky“ vítězně a posmíval se girondistům i jejich ministru Rolandovi – „slabému člověku“, říkal pohrdavě, „který se diví velkým zkázám a není schopen se kdy pozvednout na výši okolností“.]²⁸

Obě strany se vrátily k pamfletům, adresám, plakátům. A uprostřed této hromady urážlivých výčitek, z nichž žádná nepadala vedle, tak opovrženíhodní byli vůdcové, se nahá ukazovala ohyzdná kostra nejnižších vášní a nenasytná touha obohatit se a panovat, aniž se ji vůbec namáhali zamaskovat sebelehčí drapérií.

Girondisté a jejich ministr Roland se chovali stejně, jako se chovali konstitucionálové za Zákonodárného shromáždění: měli z malého úspěchu, jehož dosáhli tito, vidět malý úspěch, jehož dosáhnou oni sami. Vpravdě tytéž příčiny přinášejí v mravním světě téměř vždy, jako ve fyzickém, tytéž účinky. Roland zaplavoval departementy instrukcemi a novinami. Napodoboval Neckera ve věčných jeremiádách před Shromážděním a ve směšném vychloubání nezištností a ctností. Jeho žena, stejně jako Neckerova, filozofující krasoduch, skládala poselství, psala dopisy, pořádala večeře; vykonávala pod jménem svého muže ministerstvo vnitra. Jakobíni sledovali s girondisty postup, který sledovali konstitucionálové s dvorem a který girondisté sledovali s konstitucionály. A tak se všichni tito úzcí duchové, špatní opisovači Mirabeauů, La Fayettů, Lamethů, těžkopádně vlekli v jejich stopách. Tento Konvent, složený z prvků nejnesourodějších, neposkytuje politikovi žádné důležité pozorování, historikovi žádný charakteristický rys: není to než chaos názorů a záměrů, které se bez ustání kříží. Žádná jednota pohledu v plánech; žádná shoda v prostředcích; žádná jednota mezi lidmi, které vše, až po tytéž zločiny, mělo spojovat; žádná zkušenost z minulosti, žádná předvídavost budoucnosti, žádná odvaha ve chvíli nebezpečí; věčné kolísání od jedné strany k druhé; řevnivost samolibosti; malý zájem okamžiku vítězící nad nejmocnějšími důvody zůstat spojeni: vždy záminka veřejného dobra, vždy výpočet frakce; fráze pro tribuny, fráze pro noviny; jména, jimiž se snažili zostudit lidi i věci; barbarský žargon; všechna slova jazyka znetvořená, aby se v očích tupé lůzy tím jistěji znetvořily prvotní ideje krásna, dobra, pravdy: přehánění hrubosti ve způsobech, divokosti v řečech; domnívali se, že se musí stát lůzou, aby se ukázali lidovými: zákonodárci, pověření dát velkému národu novou ústavu, ho hned zkraje stavěli do rozporu s jeho mravy, jeho zvyky, jeho starobylou vírou; izolovali ho ode všech jeho přirozených i získaných idejí; činili ho jaksi cizím sobě samému i národům, s nimiž je nutně ve styku.

Girondisté hrozili a neudeřili; jakobíni, lépe promýšlejíce svůj postup, poučovali protivníky o ráně, kterou se chystali zasadit, teprve zasazením rány samé. Girondisté obviňovali své nepřátele z buřičských plánů, a v tom měli pravdu. Ale nebyli všichni buřiči? nechtěli všichni založit své panství na zřícenině všech autorit, své jmění na troskách všech jmění? Eh! kdo pochyboval o krvavých a anarchických záměrech Marata, o pokrytecké ctižádosti Robespierra, o intrikách a nadějích Orléanse, o duchu obce, zároveň loupeživém a tyranském! Nebylo třeba je udávat; bylo třeba je potírat: ale girondisté se snažili zakrýt své ctižádostivé záměry maskou veřejného dobra; dovolávali se zákona, a jejich existence byla uzurpací síly. Nevěděli, že v době revoluce je člověk, který se uzavírá do mezí zákona, vždy obětí toho, kdo, odvažuje se mu vzdorovat, neuznává jiný zákon než ten, který mu nabízejí doba, místo a jeho zájem?

Železná skříň; Valazého zpráva

Orleánisté a jakobíni zatím neztráceli z očí soud nad Ludvíkem; lidové společnosti, noviny, hloučky si stěžovaly, že se pod malichernými záminkami den ze dne odkládá zpráva o tomto velkém procesu. Konventu se vytýkala nedbalost; girondisté byli obviňováni, že chtějí zachránit tyrana; poslanci byli upozorňováni, že jmenovitá hlasování budou vytištěna a ukáží pravé přátele lidu: běda těm, kdo ho zradili! Zároveň, aby se živily předsudky téhož lidu, se přemílal celý Ludvíkův život, hledaly se mu ze všech stran zločiny pravé i nepravé. Jeden zámečník z Versailles sdělil Rolandovi, že v zámku Tuilerií je skříň uzavřená železnými dveřmi, jejíž tajemství zná jen on. Roland právem tušil, že tato skříň obsahuje papíry největší důležitosti; ale obávaje se, že se tam najdou některé, které by kompromitovaly jeho dobré přátele girondisty, svůj objev zatajil, odebral se se zámečníkem sám na místo, provedl svůj výběr, odstranil papíry, které mohly girondisty kompromitovat, a přinesl vítězoslavně Konventu ty, které pokládal za vhodné, aby posloužily jeho nenávisti k Ludvíkovi a přitížily mu v mínění lidu.²⁹

[Orleánisté a jakobíni tento manévr udali; girondisté udání snadno odrazili jako „účinek nenávisti“, velebili Rolandovu neúnavnou horlivost a předali listiny komisi s příkazem podat rychlou zprávu: „většina byla bezvýznamná; poskytly však materiál pro obžalobu, která se připravovala“. Valazé pak z tribuny zahrnul Ludvíka jmény zrádce, netvora, křivopřísežníka, spiklence. A na jakých skutečnostech? Peněžité podpory poskytnuté r. 1791 Monsieurovi a hraběti d'Artois; peníze poslané vévodkyni de Polignac, Bouillému a jiným emigrantům dříve, než existovaly zákony proti emigrantům; penze 4000 livrů vdově po nešťastném Favrasovi; penze 800 livrů nepřísežnému faráři z Versailles Jacobovi; intriky žen a ministrů, králi neznámé, namířené proti Narbonnovi a girondistům; ručení r. 1789 za částku 1 200 000 livrů ve prospěch dvou pařížských knihkupců na pokraji úpadku, který by strhl celý knižní obchod; povolení panu de Septeuil uložit volné prostředky civilní listy do směnek na Hamburk; utvoření sboru šedesáti mužů, kteří se měli rozptýlit mezi hloučky a odrážet pomlouvačná obvinění jakobínů; vstupenka do zámku Tuilerií vydaná vrátným Duparcem panu d'Eprémenil, „jak se vydávala všem, kdo o ni požádali“. Přesto Valazé na základě těchto a několika podobných skutečností volá: „Už se nemůžeš, Ludvíku Capete, hájit proti tomu, že ses účastnil hanebných spiknutí, jejichž celou černotu rozvinul Bouillé v jednom ze svých drzých manifestů; není prostředku korupce, jehož bys neužil, abys svedl slabé lidi a oklamal lid… nemůžeš popřít své styky s berlínským dvorem a své úsilí připravit tam vyhlášení války Francii.“ Rozumní lidé postřehli prázdnotu této zprávy; ani jakobíni s ní nebyli spokojeni: ke komisi byli přidáni čtyři noví členové s úkolem sepsat obžalobu Ludvíka.]³⁰

Ludvík XVI. v Templu: denní řád

Ale dříve než se pustím do historie tohoto velkého procesu, podívejme se na téhož Ludvíka v Templu a na způsob, jakým tam žil. Zákonodárné shromáždění ho postavilo do úplné závislosti na obci; ta užívala tyransky práv, která jí byla svěřena; zdálo se, že číhá na každou příležitost, jak zahrnout krále těmi malými pokořeními a malými protivenstvími, nízkými pomstami podlých lidí, které výše ducha ani dobré vychování nedokázaly vyvést z úzkého okruhu, kam je, jak se zdá, uzavřela malost jejich rozhledu. Ale Ludvík, místo aby se dal svými neštěstími srazit, nalézal v síle své duše a v úplné odevzdanosti do vůle Boží zdroje, které udivovaly jeho nepřátele. Rozdělil si zaměstnání dne způsobem nejvhodnějším k tomu, aby si opatřil užitečná a rozmanitá zaměstnání. Vstával v šest hodin: jeho první myšlenka se obracela k původci všeho dobra a vší útěchy; když splnil tuto povinnost, četl latinské nebo anglické knihy, jedny i druhé se stejnou snadností. Podávala se snídaně; rodina se odebírala do královy komnaty: po snídani se královna a Madame Élisabeth na okamžik uchýlily do svých komnat; v deset hodin král sestupoval ke královně a trávil tam zbytek dne. Jeho největší část byla věnována výchově malého dauphina; král mu dával hodiny mluvnice, dějepisu a zeměpisu; dával mu odříkávat verše z tragédií Corneillových a Racinových. Předčasná inteligence tohoto mladého prince odpovídala něžné péči králově. Měl tak šťastnou paměť, že na zeměpisné mapě pokryté papírem bez váhání ukazoval departementy, distrikty, města a tok řek. Hodiny končily v poledne: král si nějaký čas hrál se svým synem; královna a Madame Élisabeth se zabývaly ručními pracemi svého pohlaví. V jednu hodinu, bylo-li hezky, rodina sestupovala do zahrady; provázeli ji čtyři municipální úředníci a velitel legie: malý dauphin se cvičil v míči, v házení kotoučem, v běhu. Podával se oběd; to byla chvíle, kterou si Santerre vybíral k prohlídce stráží: král ho někdy oslovil (byl tak dobrý!); královna s ním nemluvila nikdy. Po obědě se hrála partie piketu nebo vrhcábů. Ludvík měl ve zvyku spát; ve čtyři hodiny usedal do svého křesla; královna a princezny se usazovaly kolem něho, každá s knihou v ruce. V bytě vládlo největší ticho. Eh! kdo by nebyl ctil krátký okamžik odpočinku nešťastného prince! Klid jeho rysů, jeho stále pravidelný dech ohlašovaly klid jeho duše; byl to pokojný spánek spravedlivého. Královna, Madame Royale a Madame Élisabeth, často dojaté k slzám, nechávaly četby a hleděly na něho s jakousi úctou v tomto důvěřivém odevzdání se spravedlnosti jeho věci.³¹

Jakmile se král probudil, obnovil se hovor; Cléry dával malému dauphinovi hodinu psaní a pak ho odváděl do komnaty Madame Élisabeth, kde si s ním hrál s míčem nebo s opeřeným míčkem. Večer se rodina usazovala kolem velkého stolu; královna nahlas četla knihu z dějepisu nebo nějaké zábavné dílo. Často jí nečekaná souvislost s její přítomnou situací vnukla smutnou myšlenku; kniha jí padala z rukou, dotěrný návrat k sobě samé jí vyrval povzdech… Malý dauphin večeřel v osm hodin; král užíval této chvíle, aby rozptýlil královnu a své děti od chmurných myšlenek, které v nich mohly vyvolat mrzuté události dne. Našel v knihovně Templu sbírku starých Mercurů; vybíral z nich hádanky a dával je hádat princeznám a svým dětem. Zájem, s nímž se tomuto nevinnému hraní věnovali pan dauphin a Madame Royale, vyvolával lehký úsměv na Ludvíkových rtech a zdálo se, že otvírá jeho duši útěšnému citu. Pan dauphin byl uložen ke spánku. Královna mu sama dávala odříkávat modlitby: byla mezi nimi jedna za paní de Lamballe, jiná, v níž prosil Boha, aby chránil život paní de Tourzel, své vychovatelky. Po večeři král vystupoval ještě na okamžik ke královně, podával jí ruku na znamení rozloučení, přijímal něžný polibek svých dětí a odcházel do svého kabinetu, kde četl do půlnoci, hodiny, kdy uléhal.

Šikany obce

Tento život byl snesitelný, ba sladký díky vzájemné náklonnosti a dobrotě členů, kteří tvořili rodinu; ale dotěrný a malicherný dohled komisařů obce rušil všechnu jeho příjemnost. Stavěli na odiv hrubé, ba drzé způsoby, mluvili o králi a královně jen nejurážlivějšími výrazy. „Kdyby kat tu zatracenou rodinu negilotinoval,“ říkal s klením komisař Turlot, „gilotinoval bych ji sám.“ Strážní sdíleli tyto ukrutné city: jeden kreslil gilotinu a pod ní Ludvíka plivajícího do pytle; druhý šibenici, na níž visela postava, s těmito slovy: Ludvík si dopřává vzdušnou lázeň. Velkými písmeny se vylepovalo na dveře a na zdi: Madame Veto si zatančí. – Dovedeme dát tlusté prase na dietu. – Je třeba uškrtit vlčata… Král a princezny nemohli pohlédnout kolem sebe, aby nenarazili na tyto odporné obrazy. K tomu se družily urážky neméně citelné, poněvadž vyjadřovaly pohrdání ještě urážlivější než nenávist. Rocher, žalářník věže, kdykoli královská rodina sestupovala do zahrady, běžel se postavit s dlouhou dýmkou v ústech vedle poslední brány; když princezny procházely, foukal jim do tváře obláčky tabákového kouře. Vojáci stráže se hlasitě smáli a dovolovali si urážlivé řeči. Dovedli učinit královně a princeznám nesnesitelnou hodinu procházky, kterou jim v zahradě povolovali; dělostřelci čekali na tuto chvíli, aby se tam sešli a tančili mezi sebou, stavějíce na odiv zpěv písní vždy revolučních a často oplzlých.

Když byly dokončeny opravy v bytě velké věže, přestěhovali tam krále. Královna, Madame Élisabeth, Madame Royale a malý dauphin zůstali v malé věži. Toto odloučení bylo kruté; král se mu podrobil s odevzdaností. Královnu hluboce zasáhlo; bála se, že řekla králi poslední sbohem, a tato strašná myšlenka jí rvala srdce. Jeden z komisařů, dotčen jakýmsi soucitem, váhavě navrhuje svým kolegům, aby rodině povolili obědvat společně. Královna se s nadšením chápe této příznivé nabídky, tiskne malého dauphina a Madame Royale k prsům a volá: „Děti moje, uvidíte znovu svého otce,“ a objímá je, smáčejíc je svými slzami. Madame Élisabeth pozvedá k nebi oči zvlhlé pláčem a zdá se mu děkovat za toto nečekané dobrodiní. Radost, vděčnost se malují ve všech pohledech; obě princezny a děti, propletené v náručí, spojené vzájemným objímáním, si v opojení své radosti blahopřejí k tomuto nečekanému štěstí; komisaři, dojati, nemohou skrýt své pohnutí. Tento cit účasti by byl pro tuto nešťastnou rodinu příliš sladký; švec Simon se ujímá toho, aby jej otrávil. Přistupuje ke královně a říká jí surovým tónem: „Teď pláčete; ale když jste 10. srpna vraždila lid, neplakala jste.“³²

Bylo by únavné pouštět se do podrobností všech šikan, jichž se denně dopouštěly na králi a na jeho rodině pařížská obec a její ukrutní pochopové; s potěšením unavovali jeho trpělivost, mučili jeho citlivost. Nejprve nařídili Clérymu, aby odstranil z králových šatů výšivku a stuhu, které nosil jako velmistr řádu svatého Ludvíka; pak ho pod záminkou, že se předejde pověstem způsobilým rušit veřejný klid, i s rodinou přinutili ukazovat se každý den nastupující a odstupující stráži: nutíce je tak stavět se na podívanou drzé soldatesce, která pro ně stavěla na odiv nejhlubší pohrdání. Brzy nato obec, předstírajíc o své odpovědnosti obavy, které neměla a mít nemohla, usnesla, že se vězňům odejmou všechny ostré nástroje, které mají v držení. Komisaři se odebrali do Templu a vložili do provedení tohoto usnesení surovost, která ještě zvětšovala jeho tyranii. Král jim s gestem lítosti odevzdal kružítko, nožík, škrabku na čištění nohou. Chtěl si ponechat kapesní neseser: ale komisaři mu odpověděli dětinsky důstojným tónem, že usnesení obce se podobají deklaraci práv člověka; že mají být provedena doslova. Šli ke královně, odnesli nože, nůžky, nožíky na pudr, háčky na čištění zubů. „Není-li to nic víc,“ řekla královna rozladěným tónem, „měli byste nám vzít také jehly, neboť ty píchají velmi citelně.“ Pohled Madame Élisabeth tento lehký záchvěv prudkosti utišil a nenechal v jejím srdci místo než pro chladný cit pohrdání.

Toto odnětí bylo princeznám tím citelnější, že je přinutilo vzdát se spousty drobných prací, které je zaměstnávaly a tím je odváděly od chmurných úvah. Jednoho dne Madame Élisabeth něco spravovala na králově kabátě; nemajíc nůžky, aby přestřihla nit, přetrhla ji zuby. „Jaký rozdíl!“ zvolal Ludvík, který na ni hleděl s dojetím; „ve vašem hezkém domě v Montreuil vám nic nechybělo. – Ach, bratře,“ odpovídá Madame Élisabeth s pohledem, v němž se malovala nejdojemnější citlivost, „mohu mít lítost, když sdílím vaše neštěstí?“

Latinské knihy, lékař Leclerc, břitvy

Nejlhostejnější, ba nejoprávněnější žádosti, jak se zdálo, poskytovaly obci požitek tím, že jí poskytovaly příležitost k odmítnutí. Hrubost těchto odmítnutí, směšnost rokování, která je provázela, dávaly ještě ohyzdněji vyniknout nízkým vášním, jimiž byli tito lidé trýzněni. Spokojím se s uvedením jednoho rysu. Král, přeje si opatřit si několik latinských knih, poslal jejich seznam obci. „Nevidím,“ řekl jeden člen, „důvody, které by radu přiměly odmítnout žádost Ludvíka Capeta. Snaží se zahnat svou nudu; je věcí naší cti neprojevovat vůči němu žádnou zášť, jako je věcí cti velkého národa ctít neštěstí.“ Jiný člen poznamenal, že Ludvík má sotva čtrnáct dní života a knihy, které žádá, by stačily zaměstnat nejdelší život. „Dalo by se odpovědět,“ řekl jistý pan Martin, „že tyto knihy mají sloužit mladému Ludvíkovi; ale nevidím žádnou, která by mu mohla být užitečná k výchově. Některé jsou v jeho věku nesrozumitelné; jsou to ostatně latinské knihy, které nás naše nové ideje musí nutit odmítat hodně daleko; jiné se protiví mravům, jako Ovidius, kazitel mládeže. Žádám, aby byly nahrazeny Revolucemi Ameriky, Revolucemi Anglie, životem Cromwellovým, životem Karla IX. a podrobnostmi bartolomějské noci.“

Našel-li se člověk méně nelidský, který při pohledu na tuto nápadnou podívanou na křehkost velikostí tohoto světa, obrátiv se užitečně k sobě samému, pocítil lehký záchvěv soucitu, vytýkalo se mu tento cit jako zločin. Poslechněme si lékaře Leclerca, obviněného, že dal královně několik rad o zdraví Madame Royale, a nuceného ospravedlnit se z tohoto skutku lidskosti před generální radou obce. „Žena Ludvíka Capeta mi mluvila o tom, že nutně potřebuje léky pro svou dceru, která má na tváři lišej. Ptala se mě, jakých má užít. Poněvadž je vždy třeba, občané, ctít nešťastné; poněvadž dcera nemá být trestána za zločiny otce; poněvadž ostatně má velmi hezkou tvář a byla by škoda, kdyby jí ten lišej zůstal (neboť je to mistrovské dílo přírody)…“ Při těchto slovech předseda svraští obočí a přerušuje příkrým tónem lékaře Leclerca: „Hadí kůže je také mistrovské dílo přírody: rada vás, občane, vyzývá, abyste pokračoval bez odboček…“ – „Předepsal jsem jí,“ pokračuje Leclerc, „čínský kořen a sarsaparillu, léky velmi prosté, které nemohou být zfalšovány a nepodléhají žádné nesnázi. Ostatně, než jsem pro ně poslal, mluvil jsem o tom s jedním ze svých kolegů, který předpis podepsal stejně jako já.“

Nelze se ubránit úsměvu nad důležitostí, kterou ubohá generální rada přikládala všemu, co se týkalo Ludvíka. Bylo vidět, že je stále jejich králem. Lid, který pravidelně navštěvoval zasedání, se stával samým uchem při sebemenším slově o Templu a naslouchal s lačnou zvědavostí nejmalichernějším podrobnostem. Jeden z komisařů přišel říci, že Ludvík žádá o dovolení, aby se směl sám holit. Obec, neodvažujíc se rozhodnout o žádosti takového dosahu, usnesla, že bude předložena generální radě; a že uzná-li ta za vhodné dovolit Ludvíkovi, aby se holil, nechť laskavě nařídí, aby mu byly odevzdány dvě břitvy, jichž bude užívat před očima čtyř komisařů, jimž budou břitvy vráceny a kteří jejich vrácení pokaždé osvědčí protokolem: ale rozpaky vzrostly, když jiný komisař dodal, že královna a Madame Élisabeth žádají, aby jim byly zapůjčeny nůžky na stříhání nehtů, a aby bylo dovoleno zubnímu lékaři přijít ošetřit otok, který má Madame Royale na tváři. Jeden člen poznamenal, že jde-li o otok, tedy neduh přechodný, zubní lékař není nutný: přece jen se po dosti dlouhé a prudké diskusi shodli, že obě žádosti pošlou generální radě s prosbou, aby stanovila způsob, jakým se bude postupovat při stříhání nehtů princeznám. Generální rada, povolaná rozhodnout o těchto třech důležitých otázkách, projednala je s velkou bystrostí a hloubkou; a protestujíc nejprve slavnostním způsobem, že se zprošťuje veškeré odpovědnosti kromě odpovědnosti za vězně, aniž by však ručila za jeho život, povolila břitvy, odmítla zubního lékaře a odložila rozhodnutí o stříhání nehtů.³³

Slova královy trpělivosti

Tyto dětinské šikany sloužily jen k tomu, aby stále více ukazovaly hrdinnou odvahu a zbožnou odevzdanost Ludvíkovu. „Jsem jen trpící člověk,“ říkal, „monarcha je nepřítomen;“ a obraceje se k malému dauphinovi: „Králové, můj synu, jsou jako vysoké stromy, zmítané větry a často bičované bouří.“ Královna, krajně dojatá, nemohla zadržet slzy; ale zpozorovavši, že její bolest zvětšuje bolest královu: „Ach!“ zvolala, „pláču méně pro sebe než pro vás. – Naše oči, drazí přátelé,“ odpověděl Ludvík s jakýmsi nadšením, „nám nejsou dány, abychom oplakávali vlastní neštěstí, ale abychom hleděli k nebi, odkud prýští zdroj vší útěchy a odkud jediné ji máme očekávat…“ Mluvě pak o osudu svého syna: „Zdá se mi,“ dodal, „že bude Bohu dražší, až opuštěn všemi a uprostřed svých nepřátel bude mít za otce jen Boha; ať nikdy nezapomene, vystoupí-li jednoho dne na trůn svých předků, že králové a lid jsou jedno; že lid nemůže trpět, aniž to král pocítí… Ach, nejsou to ukrutnosti, které se proti mně křičí, co mě rmoutí, je to bolest vidět lid, který mi byl vždy drahý, tak nespravedlivě zaujatý. Vytýká se mi, že jsem nechtěl uznat konstituční biskupy; jak lze žádat, aby nejkřesťanštější král ctil vetřelé biskupy, když jimi pohrdali i pohanští císaři a když v dějinách Církve nejsou počítáni mezi nástupce apoštolů?…“ Madame Élisabeth poznamenala, že se s ním zachází hůře než s Karlem I. „Moji nepřátelé,“ odpověděl Ludvík skromným tónem, „mi chtějí zjednat slávu; potřeboval jsem svá neštěstí, abych za něco stál, a díky nebi, nenechávají mě jimi strádat.“³⁴ Vskutku Ludvíkova trpělivost jako by rostla úměrně urážkám, jimiž ho zahrnovali. Dověděl se, že bylo navrženo zkrátit jeho stůl; málo ho to dotklo a odpověděl Clérymu, který snášel tyto podlosti méně trpělivě než on: „Člověk k životu naprosto nepotřebuje než chléb a vodu; budu-li na ně omezen, dovedu se s nimi spokojit.“ Všechna jeho náklonnost se soustředila na malého dauphina; byl předmětem jeho nejněžnější péče a zároveň jeho nejživějších obav. Mladý princ lehce ochořel; Ludvík se zdál hluboce dotčen, ale když ho smutná předtucha náhle přenesla do neblahé budoucnosti, zvolal, pozvedaje oči k nebi: „Běda! smrt by ho, jako mne, zbavila mnoha zel!“ Ludvík si nedělal iluze. „Očekávám všechno,“ říkal Clérymu, „nepočítám s žádným ohledem, s žádnou spravedlností.“

Zedník; Merceraut

Ač byl úplně odevzdán do vůle Boží, tísnivý cit někdy pronikal touto odevzdaností a bolestně zasahoval jeho srdce. Několik dní před jeho prvním předvedením před Shromáždění obec, která bez ustání předstírala nové obavy o svou odpovědnost, aby měla každý den novou záminku Ludvíka trýznit, pověřila zedníka, aby osadil ohromné závory na veřeje dveří bytu, kde spal, jako by se obávala pokusu o jeho únos. Král a malý dauphin se dívali, jak zedník pracuje; ten nechal práce, aby posnídal, a hned se malý dauphin chopil nástrojů, a tluka jimi o sebe: „Tatínku, dělá se to takhle?“ Král vzal synovi z rukou kladivo a dláto, a chtěje mu ukázat, jak se s nimi zachází, dal se do práce na jednom z otvorů, které zedník začal. Ten muž, nepřestávaje jíst, pozoroval Ludvíka s velkou pozorností; jeho klidný vzhled a jeho dobrota ho uváděly v úžas, který se maloval na jeho tváři; nakonec, nemoha už odolat svému pohnutí, mu řekl tónem, který vyjadřoval nejživější účast: „Až vyjdete z této věže, budete se moci pochlubit, že jste sám pracoval na svém vězení. – Ach,“ odpověděl Ludvík s povzdechem, „kdy a jak z něho vyjdu!“ Malý dauphin se dal do pláče; Ludvík vrhl na syna bolestný pohled; kladivo a dláto mu vypadly z rukou. Vrátil se spěšně do své komnaty, chodil tam nějaký čas velkými kroky, vydán nejhořčím úvahám.

Tak tisíc nečekaných předmětů v něm přicházelo probouzet tísnivé city: tyto bouře byly přechodné; úplné podrobení se vůli Boží, spravedlivá důvěra v moudrost cest, jimiž nás někdy nutí kráčet, mu pomáhaly snášet tyto tvrdé zkoušky a brzy vracely pokoj jeho srdci; tehdy, povznášeje se nad tento pozemský svět, jednal laskavě s municipálními úředníky, kteří u něho konali službu: zapomínaje na jejich křivdy i na své osobní urážky, rozmlouval s nimi, hovořil s nimi o jejich stavu, o jejich rodině, o povinnostech a výhodách jejich povolání. Byli udiveni rozmanitostí jeho vědomostí, správností jeho poznámek, rozsahem a spolehlivostí jeho paměti: ale tato nezměnitelná mírnost a všechny tyto milé vlastnosti klouzaly po těchto zvrhlých bytostech, a místo aby je dojímaly, jen zatvrzovaly jejich srdce a rozjitřovaly jejich nenávist. Většina odpovídala na tyto důvěrné rozmluvy jen hrubostmi. Byl mezi jinými jeden municipální úředník jménem Merceraut, zedník svým řemeslem. Nikdy neopomněl přijít do Templu ve svém pracovním oděvu v cárech, s koženou zástěrou a se svou trojbarevnou šerpou. Ten člověk se v přítomnosti krále okázale rozvaloval v širokém křesle, s kloboukem na hlavě, tykaje všem, kdo ho oslovili. Když se ho král jednoho dne ptal, ve které pařížské čtvrti pracuje: „V Pantheonu,“ odpověděl Merceraut. „Ach, rozumím,“ pokračoval Ludvík, „kostel svaté Jenovéfy; je to krásná stavba, viděl jsem klást její první kámen. Říká se, že kopule není dobře zajištěna. – Je pevnější,“ odvětil Merceraut, „než všechny trůny tyranů…“ Jindy Ludvík projevil s jakousi účastí jednomu municipálnímu úředníkovi, kterého zapomněli vystřídat, obavu, že mu toto opomenutí způsobilo únavu: „Přicházím sem,“ odpovídá mu tvrdě ten člověk, „abych zkoumal vaše chování, a ne abyste se vy zabýval mým (a postupuje s kloboukem na hlavě); nikdo, a vy méně než kdokoli jiný, nemá právo se do něho plést.“³⁵

[Zde kniha třináctá končí; následující kniha líčí obě předvedení Ludvíka XVI. před Konvent (11. a 26. prosince 1792), Desèzovu obhajobu, rozpravu a rozsudek smrti.]

Vysvětlivky