Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XIV. Kniha dvanáctá (červen – září 1792) a Závěr

[Obsah podle původního vydání: Den 20. června. – La Fayette přichází do Paříže. – Intriky, motion abbého Lamourette. – Příchod Marseillanů a federátů. – Pétion a Manuel suspendováni ze svých funkcí. – Shromáždění prohlašuje, že vlast je v nebezpečí. – Den 10. srpna. – Dekret svolávající Národní konvent. – Konvent ruší království a dekretuje republiku. – Závěr.]

Příprava 20. června

Girondisté neopustili záměr znovu dosadit tři propuštěné ministry; ale soudíce právem, že král se nikdy dobrovolně nepropůjčí k tomu, aby je vzal zpět, rozhodli se dát je žádat lidem a přinutit tak Ludvíka XVI., aby je povolal. Dohodli se, že vyvolají lidové hnutí; Pétion a Manuel, generální prokurátor obce, se ujali provedení. V předvečer byla na Elysejských polích uspořádána hostina pro pět set osob, samých girondistů a orleánistů. Lůza se přišla vmísit mezi stolovníky a sdílet vlastenecké opojení slavnosti. Zpívaly se kuplety, pronášely se přípitky; Sauvigny a Laclos se odebrali na předměstí Saint-Antoine; Chabot tam shromáždil lid v kostele Nalezenců a otevřeně tam kázal povstání.¹

Králi tajili tyto předzvěsti bouře; obklopovali ho falešným míněním, o němž mu říkali, že je míněním lidu, a které bylo jen míněním několika lidí zainteresovaných na obnovení starého řádu věcí. Direktorium departementu, lépe zpravené, vyslalo generálního prokurátora-syndika Roederera, aby Shromáždění upozornil na kvas, který vládl v Paříži. Girondisté ujišťovali, že lid je klidný, že to nepřátelé ústavy rozsévají tyto falešné zvěsti; že se pomocí domnělých lidových hnutí snaží provést své kontrarevoluční plány. Všichni přece věděli, že nazítří má být vzpoura; ale girondisté předstírali, že o ničem nevědí, z obavy, že by byli nuceni zakročit proti lidem, kteří byli jen jejich podřízenými agenty.

Vůdcové, jisti si tím, že ze strany Shromáždění nenarazí na překážky, sjednali svůj plán. Svolali jakobíny a orleánisty ze čtyřiceti osmi sekcí; povolali tuláky a lupiče určené pro velké vzpoury; připojili k nim lůzu předměstí Saint-Antoine a Saint-Marceau. Toto množství, promíšené několika národními gardisty, se vydalo ke Shromáždění. Záminkou bylo předložit králi adresu. Prokurátor-syndik Roederer přiběhl oznámit, že srocení se začíná uskutečňovat navzdory úsilí departementu mu zabránit. Prosil Shromáždění, aby předešlo následkům, následkům ve svých účincích nedozírným, jestliže se lid, jak se ujišťovalo, vydá k zámku. Vergniaud a Gensonné odpověděli, že není žádný důvod k obavám; že se zná občanský duch občanů, z nichž se srocení skládá; že stačí poslat ke králi komisaře, aby se předešlo všemu, co by mohlo být nepravidelného v adrese, kterou mu hodlají předložit. Shromáždění po těchto poznámkách přešlo k dennímu pořadu a jalo se poslouchat petici marseillských jakobínů, v níž se udávala výkonná moc: dekretovalo její vytištění a rozeslání do osmdesáti tří departementů.²

Srocení rostlo o zástup mužů, kteří, aniž se ptali, co se bude na králi žádat, aniž cokoli věděli o pohnutkách této žádosti, aniž cokoli chtěli pro sebe, bezstarostní, zuřiví a veselí zároveň, se hemžili, hrozili, zpívali: jejich pochod skýtal bizarní směs divoké krutosti a směšné dětinskosti. Ubohé černé kalhoty, nasazené na vrchol dlouhé tyče a převýšené tabulí, na níž se četlo velkými písmeny: Ať žijí sansculoti, sloužily za korouhev tlupě otrhanců ozbrojených pilami, sekerami a rožni. Pak přicházela druhá tlupa, před níž kráčel muž oděný v černém, nesoucí na konci píky vepřové vnitřnosti ještě celé zkrvavené, s těmito slovy červenými písmeny: Vnitřnosti aristokratů. Následoval velký prapor, na němž bylo napsáno: Třeste se, tyrani, občané povstali.³

Pochod předměstí Saint-Antoine a Saint-Marceau uvrhl Shromáždění ve zmatek. Girondisté a orleánisté chtěli, aby byli přijati, říkajíce, že to jsou petenti. Dumolard a Ramond tvrdili, že se nemá připustit protiústavní petice, která se zdála spíše aktem vzpoury proti zákonným úřadům než odvoláním pokojných občanů k ochranné autoritě pověřené je chránit. Zatímco se pro formu rokuje, přinášejí dopis Santerra, velitele národní gardy předměstí Saint-Antoine. Santerre ujišťuje, že petentů je jen osm tisíc; že jejich úmyslem není jít do zámku; že si přejí jen složit v lůně zákonodárného sboru adresu, kterou hodlají předložit králi. Girondisté se chápou této příležitosti ospravedlnit úmysly lidu. Petenti vstupují: řečník mluví o propuštění tří ministrů, říká, že lid povstal, že udeří na zrádce; stěžuje si, že vysoký soud nevyřizuje dost rychle kontrarevolucionáře, a vyvozuje z toho, že civilní lista má velký vliv na soudce.⁴

Direktorium departementu učinilo nejmoudřejší opatření, aby předešlo následkům tohoto hnutí. Početný sbor národní gardy obsadil přístupy k zámku; tři pluky řadového vojska byly v tuilerijské zahradě, tři sta jízdních četníků krylo královský dvůr, dvě stě Švýcarů střežilo dvůr královny, dvacet děl dodávalo tomuto obrannému postavení cosi hrozivého; pánové de Wittinghoff a de Romainvilliers veleli těmto oddílům; Acloque a Mandat byli u krále; sto padesát šlechticů, mezi nimi maršálové de Mouchy, de Mailly, de Beauvau, se shromáždilo v komnatách; ale tyto různé sbory, rozdělené názory i zájmy, nemohly jednat ve shodě. Pohled na šlechtice vyvolal reptání a jakási přednost, která se jim zdála být dávána tím, že jim byla svěřena bezprostřední stráž králově osoby, se nelíbila národní milici. Černý šat, v němž byla většina těchto šlechticů oděna a který dost zábavně kontrastoval s válečnou výstrojí, již bylo vidět ze všech stran, vyvolal hlasité výkřiky pryč s kalotou. Král, vzpomínaje si na ponižující scénu z 28. února 1791 a obávaje se, že ji uvidí obnovit se před svýma očima za okolností ještě choulostivějších, nařídil šlechticům opustit komnaty; a okamžik nato, na naléhání národní gardy, která je stále viděla s jakousi nedůvěrou uprostřed svých praporů, jim vzkázal, aby opustili zámek.

Když byla tato příčina rozdělení odstraněna, chystali se odrazit útok předměstí. Brzy se zjistilo, že se nelze spolehnout na sbory určené k obraně zámku. Četníci odmítli nabít pušky. Když Carle chtěl učinit nějaká opatření, jeden kapitán pařížské milice se tomu postavil a prohlásil, že si nenechá vzít svá děla, že tam není pro něho.⁵ Obě předměstí, když prodefilovala sálem Shromáždění za potlesku girondistů a lidu z galerií, se odebrala na náměstí Carrousel a objevila se u královské brány. Při tom pohledu četníci mávají klobouky na špičkách šavlí na znamení bratrství a křičí, že neotevře-li se brána, opustí své stanoviště. Dva municipální úředníci nařídí Švýcarovi, aby ji otevřel; dvory a zahrada jsou zaplaveny množstvím ozbrojených mužů.

Král tváří v tvář lidu

V zámku se s neklidem čekalo, jaké bude vyústění tohoto hnutí. Král, vida lid vrhat se ze všech stran do komnat, řekl těm, kdo ho obklopovali, aby zabránili královně ho následovat, a postoupil až ke dveřím první předsíně, které zvenčí napadal zástup ozbrojených mužů. Lidu se silou paží podařilo vytáhnout nahoru dělo; neexistoval žádný prostředek obrany. Král se v této kritické chvíli rozhodl pro jediné, co bylo možné: „Jdu k nim,“ řekl, „chci jim ušetřit hanbu vyrážet dveře; čtyři granátníci mi stačí, ať se otevře.“ Otevřelo se. Rána bajonetem namířená proti dveřím, nenacházejíc už odpor, měla probodnout krále; jeden myslivec odvrátí ránu rukou. Jakýsi muž, mávaje holí opatřenou bodcem, vstupuje se zuřivým výrazem a křičí: „Kde je, ať ho zabiju?“ Canolle, národní gardista ze sekce Invalidovny, se vrhne na tohoto muže a srazí ho ke královým nohám.

Tento rázný čin tu tlupu udiví: zůstávají ve stavu strnulosti. Národní gardisté využijí této chvíle nejistoty, odvlečou krále na konec komnaty, postaví ho do výklenku okna; čtyři granátníci se postaví před něho a udělají mu hradbu ze svých těl. Lid zatím, zahanben tím, že se náhle octl v přítomnosti svého krále a uprostřed jeho komnat, se zdál vyděšen vlastní smělostí při pohledu na tuto starobylou majestátnost trůnu, kterou čtrnáct století úcty učinilo jaksi posvátnou.

Přichází Legendre: podává králi červenou čapku. Jeden ze čtyř granátníků ho odstrčí rukou. „Nechte ho,“ odpovídá král, „i kdyby mi říkal hlouposti, bylo by mi to jedno.“ Král přijímá červenou čapku, nasazuje si ji na hlavu. Lid tleská s vítězným výrazem. Jakýsi muž postupuje s lahví v ruce a říká králi, aby připil na zdraví národa. Hledá se sklenice, žádná se nenajde. Král bere láhev a pije rovnou z ní. Dav rostl: každý se chtěl přiblížit ke králi a mluvit s ním. „Sire,“ říkal jeden, „je třeba být konstituční, aspoň už žádné veto. – Král,“ dodával druhý, „nechce, aby se kněží deportovali bez soudu; ale podívejte, co mu to dělá: u čerta! ten člověk je hodně zlý! – Chléb a maso jsou příliš drahé,“ křičelo několik dělníků, „nechceme už veto.“

Zatímco se tohle dělo v komnatách zámku, vůdcové si v zahradě blahopřáli k úspěchu svého podniku. Prokurátor obce Manuel říkal se smíchem: „Musí vypadat divně s tou červenou čapkou, kterou jsme mu nasadili. – Jak je to krásné!“ volal malíř David s očima upřenýma na lid, který se v zástupu valil okny a střechami do komnat: pak, rozpřahuje ruce se zuřivým gestem: „Třeste se, třeste se, tyrani! – Jdou pěkně kupředu,“ opakoval se spokojeným výrazem divoký Gorsas; „uvidíme hlavy na píkách.“ Vskutku, vévoda Orleánský a jeho frakce si slibovali vyšší cenu než pomíjivé ponížení Ludvíka XVI. a povolání Rolanda na ministerstvo vnitra; každým okamžikem čekali, že se dovědí, že král byl právě zavražděn. Měli z toho na okamžik falešnou radost. Bylo slyšet volat: „Ludvík XVI. je mrtev; ať žije Filip!“ a ze zahrady odpovídat: „Je tedy hotovo? hoďte nám hlavy; pryč s vetem!“ Ale Dumas a několik dalších poslanců byli svědky násilí, s nímž lid vtrhl do dvorů a komnat zámku; snadno posoudili cíl, k němuž směřovali původci tohoto zločinného výstřelku, a běželi oznámit Shromáždění nebezpečí, v němž se král nachází. „Král je uprostřed lidu,“ odpověděl Charlier, „nemůže mu hrozit žádné nebezpečí. – Kdybych viděl krále v rukou lidu,“ odvětil živě Dumas, „neměl bych žádnou obavu: to není lid, kdo je u krále, jsou to zuřivci, pomýlení lidé: stráže nejsou respektovány, král je obklíčen, napadán, ohrožován, ponižován odznakem frakce; má na hlavě červenou čapku. – Čapka svobody není ponižující,“ odpovídá několik poslanců.

Navzdory reptání galerií a úsilí orleánistů dosáhli Dumas, Jaucourt a Dumolard toho, že se do zámku vyšle deputace čtyřiadvaceti členů; že bude obnovována hodinu co hodinu, aby Shromáždění mohlo být zpravováno o stavu věcí. Toto opatření zachránilo krále a zmátlo orleánisty. „Rána se nepovedla,“ řekl mrzutě Santerre, vida vstupovat poslance, „ale vrátíme se k tomu.“ Vskutku jeden poslanec, když si všiml, že lidé hrozných tváří se snaží proniknout do prostoru, kde byl král, se jim vrhl vstříc a přísahal, že k tomuto princi se dostanou jen přes jeho mrtvolu. Poslanci ujistili Ludvíka XVI., že Shromáždění nezanedbá nic, aby zachovalo jeho svobodu. „Vidíte to,“ odpověděl Ludvík mírně, ukazuje jim muže, píky, pušky, děla, jimiž byl takřka obléhán; a obraceje se k panu Baertovi: „Vy, který jste hodně cestoval, co myslíte, že se o nás říká v cizině?“⁶

Starosta Pétion usoudil, že je čas ukončit tento velký den povoláním tří propuštěných ministrů: objeví se náhle uprostřed výkřiků ať žije Pétion!, přijímaje se skromným výrazem hlučné ovace, jejichž je předmětem, ujišťuje, že vykonal jen svou povinnost, že je velmi dojat důkazy oddanosti, které mu lid dává: vystoupí na židli, vyzývá k umírněnosti, ujišťuje krále, že se nemá čeho bát. Na toto neslušné ujištění Ludvík XVI., nemoha zadržet své spravedlivé rozhořčení, vrhá na Pétiona jeden z těch pohledů, které jdou probodnout zločin až do jeho nejskrytějšího úkrytu: „Poctivý člověk, pane, který má čisté svědomí, se nikdy netřese; jen ti, kdo si mají co vyčítat, se musí bát;“ a uchopiv paži národního gardisty, který stál vedle něho: „Na, příteli, polož ruku na mé srdce, řekni, zda bije rychleji než obyčejně.“ Pétion sklopí oči, Santerre dá postoupit petentům: řečník žádá povolání propuštěných ministrů, sankci dekretů o táboře dvaceti tisíc mužů a o kněžích. „Přísahal jsem,“ odpovídá král pevným tónem, „že budu udržovat ústavu, budu ji hájit s nasazením života; má-li mi kdo předložit nějakou žádost, není ani chvíle, aby mi ji navrhoval, ani pro mne chvíle, abych jí vyhověl.“⁷

Tato odpověď, ač málo uspokojivá, neponechávala žádnou záminku k prodlužování vpádu do zámku. Pétion se obrací k lidu: „Bratři a přátelé, projevili jste mi přátelství a úplnou důvěru, nezavdejme zlovolným příčinu, aby vrhli špatný nátěr na tento památný den; začali jste jej s důstojností a moudrostí, ukončete jej stejně, a proto se vzdalme. Dám vám k tomu příklad; doufám, že mě budete následovat.“ Pétion vychází, otvírají se dveře protilehlé těm, jimiž lid a petenti vstoupili; defilují v dosti dobrém pořádku; hodinu nato nebyl v zámku už nikdo.

Královna a děti

Královna, oddělená od krále od počátku vpádu lidu, nemohla od lidí, kteří ji obklopovali, dostat dovolení ho následovat; všichni byli hluší k jejím naléháním a necitelní k jejím výkřikům. „Mé místo je u krále,“ opakovala neustále královna. – „Je u vašich dětí,“ odpovídali jí pánové d'Haussonville a de Choiseul. – „Ale má sestra je u něho a slouží mu za hradbu, a já… – Slyšte své děti, které vás volají,“ odpovídá pan de Lajard. Výkřiky těchto dvou nevinných tvorů, vyděšených hlukem, ještě více vyděšených nepřítomností matky, doléhají k jejím uším. Zastaví se. Dauphin a Madame Royale se k ní připojují: všechny tři odvádějí do vnitřku zámku. První myšlenkou je uvést do bezpečí dauphina a Madame Royale. Paní de Mackau a de Soucy je odvádějí do pokoje prvního lékaře; ale královna vyžaduje, aby je přivedli zpět, a prohlašuje, že je neopustí: trvá na nutnosti odebrat se ke králi, odmítajíc všechny důvody, které se jí uvádějí, aby ji přiměly tento záměr opustit, kráčejíc stále navzdory překážkám, které se jí snaží stavět do cesty. Když dospěla do síně rady, je nucena se zastavit. Tlupa ozbrojených mužů tam právě dorazila, a nalézajíc dveře zavřené, chystala se je vyrazit. Pan de Lajard si v této krajnosti naštěstí zachovává duchapřítomnost: dá postavit napříč stůl rady, vytvoří z něho jakési opevnění: postaví dvojitou řadu národních gardistů před stůl, druhou řadu čtyři muže hlubokou na obou koncích: královnu, dauphina a Madame Royale umístí do tohoto ohrazení. Sotva jsou tato opatření dokončena, dveře síně, rozbité ranami sekery, se rozletí na třísky. Tato tlupa vstupuje, pronášejíc nejhrubší urážky proti královně: zastaví se při pohledu na národní gardisty, kteří ji obklopují, a zdá se, že chvíli rokují. Jakási žena postoupí a podává královně kokardu a trikolorní stuhy. Královna bere kokardu, připíná si ji na čepec; stuhy ováže kolem dauphinova klobouku. Dav rostl; horko způsobené natlačením množství začínalo být nesnesitelné; výkřiky ať žije Santerre! ať žijí sansculoti! ohlašují velitele předměstí Saint-Antoine. Pan de Lajard mu vysvětluje, že se tu lidé dusí, a prosí ho, aby přiměl lid k odchodu. Santerre nařídí gardistům, kteří zakrývají královnu, aby ustoupili. Gardisté se rozestoupí. Santerre se opře o stůl, upře na královnu drzý pohled: „Eh! Madame, nebojte se ničeho, nechci vám ublížit; spíše vás budu bránit: ale pomyslete, že vás klamou a že je nebezpečné klamat lid.“ Výkřiky ať žije národ! ať žijí sansculoti! ať žije svoboda! žádné veto! začínají znovu. Tehdy Santerre dá rozkaz k odchodu: jednoho postrčí, druhého povzbudí, tomu pohrozí, všichni odtékají bez nejmenšího odporu.⁸

Po 20. červnu: Pétion a král

Tak skončil tento den, který neodpověděl nadějím, jaké do něho vkládali girondisté a orleánisté: dovedli z něho přece vytěžit výhodu tím, že využili ponížení, které vrhl na konstituční království. Hned nazítří se objevila na všech nábřežích rytina představující Ludvíka XVI. pod směšným označením výkonná moc, s červenou čapkou na hlavě, pijícího z láhve na zdraví národa. Hrubé množství, neschopné pojmout myšlenku pravé velikosti a ocenit chladnokrevnost, rovnováhu duše, odvážnou pevnost, které Ludvík XVI. projevil, se pokládalo za oprávněné pohrdat člověkem, protože ponížilo moc. Pétion nemohl nevědět, že je hlasitě obviňován, že je hlavním původcem povstání: ale zároveň věděl, že se mu to zdaleka neklade za zločin a že navzdory malému úspěchu je mu přičítáno k dobru, jakým způsobem se k tomu propůjčil. Přišel tedy v čele municipality předstoupit před Shromáždění; dostalo se mu tam četného potlesku. Hrdý na tyto nedvojznačné známky souhlasu: „Byly,“ řekl chladně, „jisté obavy o dost značný zástup občanů, kteří se odebrali do komnat zámku, ale král je neměl: zná lépe Francouze: ví, jak je jeho osoba po tři léta respektována: ví, že úředníci lidu vždy dbají na to, aby se králi ústavy prokazovala úcta, která mu náleží; že tito úředníci, odvažuji se to říci, to činí s největší horlivostí, a přiznávám, že je mi citelné a bolestné vidět poslance, kteří o tom mohli pochybovat.“

Tato řeč byla pravým výsměchem. Ludvík XVI. by si byl zasloužil pohrdání, které se na něho snažili svalit, kdyby bázlivým mlčením jaksi potvrdil city, které mu Pétion přisuzoval, a dobrovolně svolil k urážkám, kterých se mu dostalo. Napsal předsedovi, že nevejde do podrobností událostí, které se odehrály v zámku; že Shromáždění je zná; že Paříž je z nich bezpochyby ve zděšení a že Francie se o nich doví s údivem smíšeným s bolestí; že je dojat horlivostí, kterou mu Shromáždění za těchto okolností projevilo; že ponechává jeho prozíravosti hledat příčiny této události, vážit její následky a učinit nezbytná opatření k udržení ústavy, zajištění svobody a ústavní nedotknutelnosti dědičného zástupce národa; že pokud jde o něho, nic mu nemůže zabránit plnit v každé době a za všech okolností povinnosti, které mu tatáž ústava ukládá.

Ministr vnitra pak přečetl úřední listiny, které konstatovaly Pétionův delikt a jeho srozumění s buřiči. Dumas podpořil ministrovo udání a mluvil s ohněm o hrůze, kterou tento strašný útok vzbudil ve všech přátelích ústavy. Shromáždění se spokojilo tím, že postoupilo králův dopis a přiložené listiny svému dozorčímu výboru; někteří poslanci se dokonce odvážili prozradit část cíle, který si vytkli, tím, že žádali, aby se dekrety o kněžích a o táboře dvaceti tisíc mužů znovu předložily k sankci. V myslích vládlo ještě temné vzrušení. Obávali se, že se orleánisté pokusí nazítří o nové hnutí, rozhodnější než včerejší. Poplach se rozšířil v zámku. Královna běžela k dauphinovi. Tento mladý princ, šestiletý, vida matku velmi vyděšenou, jí řekl, objímaje ji: „Maminko, copak včerejšek ještě neskončil?…“ slovo, které svou půvabnou naivitou líčí neustálé úzkosti, v nichž žila královská rodina. Král, jemuž snad obavy zveličili, povolal Pétiona. Jeden list, oddaný orleánské straně, mi poskytuje podrobnosti jejich rozhovoru; líčí osoby a jejich vzájemné postavení.

Pétion, provázený Panisem a Sergentem, zastihl krále a královskou rodinu v herním salonu: měl u sebe šedesát osob, dvořanů a důstojníků národní gardy. Král řekl velmi suchým tónem: „Pane starosto, je v Paříži obnoven klid? – Sire, lid předložil své představy a všechno je dokonale klidné. – Přiznejte, pane, že včerejší den byl velkým pohoršením; že municipalita neudělala vše, co mohla a co měla, aby je potlačila. – Sire, pařížská municipalita se nebojí vystavit své jednání plnému světlu; ví, že je odpovědna veřejnému mínění, vykoná svou povinnost. – A jak je na tom Paříž nyní? – Sire, vše je klidné. – To není pravda. – Sire, úředník lidu… – Mlčte… (Pétion, pomalu, pevným a jistým tónem:) – Úředník lidu nemá mlčet, když koná svou povinnost a říká pravdu. – Ostatně, pane, upozorňuji vás, že klid Paříže je na vaši odpovědnost, odejděte… – Sire, municipalita zná své povinnosti; všechny je splnila a bude je plnit dále, aniž je nutné jí je připomínat.“ Nato, udělav s důstojností tři poklony, pomalu se vzdálí a odchází. Když dospěli do první předsíně, Pétion, Panis a Sergent se na chvíli zastaví, všichni tři se na sebe podívají a smějí se pošetilosti těch osob, které se ještě domnívají být v době, kdy se dalo imponovat svobodným lidem.⁹

Pétion se pomstil tím, že ještě téhož večera rozšířil mezi lidem, že má jisté zprávy, že se král chystá opustit Paříž, a že proto vyzývá generálního velitele, aby posílil stanoviště a zdvojnásobil bdělost. Aby však kryl svou odpovědnost a ukázal, že události 20. června byly následkem spontánního hnutí lidu, které nebylo možno předvídat ani mu zabránit, předstíralo se několik dní nato, že se tvoří nové srocení. Pétion tam běžel. Vůdcové byli předem varováni; stáhli se a lid se rozptýlil. Pétion se přišel do Shromáždění pochválit za svou horlivost při udržování veřejného klidu, ujišťuje, že úředník lidu vždy konal svou povinnost, že ji bude konat vždy. Girondisté mu poděkovali za jeho neúnavnou bdělost. Guadet tvrdil, že toto srocení bylo kontrarevoluční manévr dvora, který se snažil jen obnovit ukrutnou scénu z Martova pole tím, že poštve národní gardu proti lidu v úmyslu dát je vzájemně povraždit.

Ludvík XVI. měl z toho, jak Shromáždění přijalo jeho spravedlivé stížnosti, vidět marnost kroků, které by mohl podniknout, aby jejich původci byli potrestáni. Konstitucionalisté mu radili zahájit soudní řízení, vysvětlujíce mu, že je to příznivá příležitost zničit girondisty; ale jsou okolnosti, kdy si odvážný muž musí zjednat spravedlnost sám a nikdy ji nesmí žádat: je lépe spolknout urážku mlčky. Několik dveří bylo vyraženo, několik oken rozbito; ukradl se meč a stříbrný nočník, maličkosti, které sotva stály za vyšetřování. Přesto byl smírčí soudce sekce Tuilerií pověřen konstatovat tyto lehké delikty; vyslechli se svědkové; vydaly se zatykače. Lid se domníval postřehnout vzdálené plány pomsty a poplašil se; girondisté se přesvědčili, že je třeba dokončit svůj podnik, nebo zahynout: váhali už jen o prostředcích.

Vložili do toho obratnost a činorodost, které ukazují, jak byli nadřazeni těm ubohým konstitucionalistům. Je pravda, že tito, mnohem více oddaní ústavě než osobě monarchy, užívali k boji proti svým protivníkům jen slabých prostředků, které jim poskytovala; že odmítali svolit k tomu, aby byla byť na okamžik porušena, i kdyby to bylo k její záchraně, z obavy svěřit králi moc, jíž by jednoho dne mohl zneužít proti nim; zatímco girondisté, chytřejší a méně choulostiví, se málo starali o to, zda jsou jejich prostředky v ústavě, jen když je vedly k cíli, k němuž směřovali. Tak se všechna pouta, která vázala Shromáždění a lid ke králi, znenáhla uvolňovala. Obě strany, které se přely o autoritu, čekaly jen na příznivou příležitost svést boj na život a na smrt: vzájemně si přisuzovaly plány nejvíce odporující ústavě. Konstitucionalisté říkali, že Brissot a girondisté chtějí posadit korunu na hlavu vévody Brunšvického a povolat emigranty; girondisté obviňovali konstitucionalisty, že chtějí obléci La Fayetta diktaturou a udělat z něho jakéhosi protektora, s nímž by vládli státu pod jménem nicotného krále.

La Fayette v Paříži

Orleánisté od aféry na Martově poli La Fayetta nenáviděli a nepřestávali ho udávat lidu jako nepřítele revoluce a stoupence dvora. Robespierre o něm mluvil různě, podle toho, zda ho chtěl učinit nenáviděným nebo opovrženíhodným: byl to hned nový Sulla, nový Cromwell, jehož ctižádostivé a křivolaké politiky se bylo třeba obávat; hned člověk bez síly, bez nadání, vděčící za všechny své úspěchy mechanickému úsměvu, který se mu při každé příležitosti usazoval na rtech a zdál se ohlašovat lidovost a dobrotu, které jeho ukrutné činy proti lidu až příliš vyvrátily. Marat na něho lil proudy svých černých jedů. La Fayettovi přátelé, poděšeni touto zavilostí, předložili Shromáždění, že Robespierrovy jedovaté řeči a Maratovy štvavé pamflety tím, že pomlouvají čisté úmysly generála, jemuž národ svěřil péči o svou obranu, a berou mu úctu a důvěru jeho vojáků, směřují k rozvrácení armády. Girondisté tehdy La Fayetta šetřili. Shromáždění nařídilo ministru spravedlnosti stíhat Marata: vydal se na něho zatykač; a tento člověk, stejně zbabělý jako krutý, se na nějaký čas vrátil do svého temného podzemí; načež Ludvík XVI. zvolal s velkou pravdivostí: „Kdyby byl Marat místo útoku na La Fayetta řekl, že je třeba zavraždit mne, mou ženu a mé děti, nechali by ho na pokoji.“

Toto zdánlivé srozumění mezi La Fayettem a girondisty netrvalo dlouho. La Fayette s bolestí viděl ústavu hynout v rukou Shromáždění a girondisty i orleánisty pracovat se stejným zápalem na jejím svržení. Domnívaje se, že se stále těší své nesmírné popularitě a téže moci, jaké požíval, když v Paříži velel jako suverén a konstitucionalisté se s ním domlouvali, aby dali vydat dekrety, které potřeboval, dal se lichotit nadějí, že tuto kolísající ústavu podepře: chopil se příležitosti, kterou mu poskytly události 20. června, napsal Shromáždění dlouhý dopis, v němž si hořce stěžoval na každodenní porušování, jemuž byla ústava vystavena, a na malou úctu, kterou lidé měli ke králi. Girondisté neviděli bez živého roztrpčení, že si La Fayette troufá osobovat právo kárat jejich jednání; ale předstírajíce, že věří v nemožnost takového výstřelku, afektovaně pochybovali o pravosti dopisu, ujišťujíce, že krok tak zločinný, tak urážlivý pro národ, nemůže pocházet od La Fayetta.¹⁰

Když tento první pokus nevyvolal účinek, jaký od něho konstitucionalisté očekávali, přijel La Fayette do Paříže a nenadále se objevil před Shromážděním. Jeho přítomnost vyvolala prudké hádky. Girondisté nechtěli, aby byl připuštěn; Dumas a Jaucourt zvítězili. La Fayette mluvil o dopise, který napsal, podivil se, že se mohlo byť na okamžik pochybovat, že je jeho autorem: přecházeje pak k násilnostem a výstřelkům spáchaným 20. června v zámku, dodal, že tato strašlivá událost vzbudila rozhořčení celé armády; že velký počet důstojníků všech hodností i vojáků se při zprávě, která o ní přišla do tábora, hlasitě ptal, zda je to věc svobody a ústavy, kterou hájí; že aby předešel následkům všeobecné nespokojenosti, která se projevila, pokládal za svou povinnost tlumočit zástupcům národa neklid svých statečných druhů ve zbrani; že je čas zaručit ústavu před útoky, které se jí všechny strany snaží zasadit, a zajistit svobodu Shromáždění, svobodu krále, nezávislost mocí; že je snažně prosí, aby nařídili, aby podněcovatelé a strůjci událostí 20. června byli stíháni a potrestáni jako zločinci urážky národa a aby se navždy zavřely kluby, které uchvacovaly národní svrchovanost, tyranizovaly občany a jejichž veřejné debaty nemohly ponechat ani pochybnost o ukrutnosti plánů těch, kdo je vedli; že žádá svým jménem a jménem všech poctivých lidí království, aby se pracovalo na obnovení veřejného pořádku, neustále rušeného ctižádostivými buřiči; aby se zjednala konstituovaným úřadům úcta, jaká jim náleží; že naléhá především na to, aby Shromáždění dalo armádě ujištění, že uvnitř nebude ústavě zasazena žádná rána, zatímco tato armáda prolévá svou krev na hranicích, aby ji hájila.

La Fayette brzy postřehl, že tento nový krok nebude mít úspěch, v jaký konstitucionalisté doufali. Guadet odpověděl ironickým tónem, že když viděl pana de La Fayette před Shromážděním, napadla ho velmi lichotivá myšlenka; že si řekl: Nemáme už vnější nepřátele, Rakušané jsou poraženi. „Nebudu zkoumat,“ pokračoval Guadet, „zda ten, kdo nás obviňuje, že jsme viděli francouzský lid v domnělých lupičích, by nemohl být naopak obviněn, že viděl svou armádu ve štábu, který ho obklopuje a obchází: ale řeknu, že pan de La Fayette sám zapomíná zásady ústavy, když se v lůně zákonodárného sboru ustavuje orgánem armády, která nemůže rokovat, a orgánem všech poctivých lidí království, kteří ho nepověřili žádným posláním; dodám, že pan de La Fayette nemůže, stejně jako ostatní generálové, bez porušení zákona opustit svou armádu a přijít na tuto tribunu předložit petici, a žádám, aby ministr války byl povinen prohlásit, zda dal, či nedal panu de La Fayette dovolenou.“ Dumas a Jaucourt měli velkou práci, aby zabránili přijetí Guadetova návrhu. La Fayette obdržel pocty zasedání: vstoupil do sálu za ovací svých stoupenců. Tato jalová výhoda, místo aby přispěla k pozvednutí konstituční strany, jen urychlila její pád i pád La Fayettův. Girondisté a orleánisté, kteří se obávali následků jeho pobytu v Paříži, ho udali svým klubům, intrikovali na předměstích a podařilo se jim proti němu vzbouřit lůzu. Národní garda se rozdělila: granátníci a myslivci se prohlásili pro La Fayetta a po skončení zasedání ho triumfálně doprovodili do jeho paláce. To stačilo, aby se do duše girondistů a orleánistů vrhla hrůza, a kdyby dvůr a lidé oddaní králi byli chtěli La Fayetta podpořit, zbývalo mu dost sil, aby obě tyto frakce zničil; ale královna od sebe odháněla každou myšlenku, že by svou záchranu měla od člověka, jehož záhubu přísahala. Přijali ho přece dobře: král mu projevil vděčnost za zájem, který o něho i o královnu projevoval; ale odmítl vstoupit do jeho záměrů a odmítl tak jediný prostředek záchrany, který mu prozřetelnost nabízela: zaslepení nevysvětlitelné, kdyby je nevysvětlovala jistota brzkého vstupu cizích vojsk a úplná důvěra v ně. La Fayette opustil Paříž a odjel ke své armádě, cítě příliš pozdě, že ho zatáhli do neprozřetelného kroku, který jeho nepřátelé v obou stranách dovedli obrátit proti němu.

[Dopis generála Lucknera, „sepsaný konstitucionalisty jeho armády“ v témž duchu, neměl větší úspěch; girondisté se tohoto „starého cizího vojáka, sotva schopného vyslovit pár slov francouzsky, pravé figuríny“, nebáli a naopak vychvalovali jeho vojenské nadání, aby přesvědčili lůzu, že La Fayette není pro vedení války nezbytný. Konstitucionalističtí novináři bili na poplach, „ale lhostejný Pařížan viděl v celé té hádce jen soupeření o moc mezi lidmi, které neměl rád ani si jich nevážil“; aristokraté se usmívali a s radostí sledovali, jak se konstitucionalisté zakusují do jakobínů, „zatímco četné armády postupovaly k hranicím a chystaly se je smířit tím, že je všechny stejně vyhladí“. Král sestavil nové ministerstvo z Lajarda, Dejolyho, Chambonase a Terriera, známých svými styky s La Fayettem; konstitucionalisté dali přicházet z departementů adresy proti jakobínům, jakobíni adresy proti králi a ministrům, „a v tomto dětinském zápase frází si každá strana afektovaně připisovala vítězství“. Ale girondisté a orleánisté se vážně zabývali prostředky, jak svrhnout trůn, a neváhali je ve svém klubu podrobit veřejné diskusi, „tak si byli jisti svými silami“.]¹¹

[Ferrières cituje dlouhou řeč exkapucína Chabota u jakobínů (6. července): prohlásit se ustavujícím sborem a zmocnit se všech mocí nemůže nikdo, „kdo je věrný své přísaze“; ústava prohlašuje krále sesazeným jen ve dvou případech – opustí-li království, nebo postaví-li se do čela armád či neodmítne formálním aktem podniky vedené jeho jménem proti národu; „je mi, Françoisi Chabotovi, členu dozorčího výboru, dokázáno, že Ludvík XVI. měl a stále má úmysl opustit hlavní město“, ale zákon netrestá úmysly; král vydal prohlášení proti emigrantům, „tedy, s ústavou v ruce, Ludvík XVI. je stále králem“. Vinu za bezmoc Shromáždění klade Chabot Ústavodárnému: „Chcete, abychom zachránili stát, spoutáni jako jsme ústavou, kterou jste nám zanechali?… Lid byl svobodný, dokud jste ho nespoutali na Martově poli.“ Závěr: „Nebude-li toto opatření (ozbrojit všechny občany) přijato Shromážděním, bude přijato národem samým: neboť neozbrojíme-li všechny dobré občany, musí se ozbrojit sami a dát zmizet svým nepřátelům.“ – „Bylo těžko mluvit jasněji. Divoký Danton šel přece ještě dál“: zákon Valeria Publicoly v Římě prý dovoloval každému občanu zabít bez soudních forem každého, kdo projevil mínění odporující zákonu státu, „tento zákon je použitelný na okolnosti, v nichž se nacházíme“; navrhl přesunout daně na bohaté a vydat zákon, „který přinutí krále zapudit svou ženu a poslat ji zpět do Vídně, se všemi ohledy a vší bezpečností, které jí náležejí“. Konstitucionalisté v listu L'Indicateur naopak žádali, aby se Shromáždění odročilo a ponechalo vládě volný výkon její moci: „je to nejjistější prostředek, jak svalit na výkonnou moc ohromnou odpovědnost, která dnes tíží Shromáždění… a dělá-li výkonná moc opravdu mrtvého, není lepší způsob, jak ji přimět dát znamení života, pod trestem, že zemře doopravdy“.]¹²

Lamourettův polibek, 7. července

Uprostřed těchto zmatků a křížících se zájmů různých stran abbé Lamourette, konstituční biskup lyonský, usoudil, že bude snadné, dohodnou-li se na příčinách, které rozdělují lidi opravdu oddané novému řádu věcí, přivést je ke smíření, na němž závisela záchrana říše. Zaujat touto myšlenkou, samou o sobě prostou, Lamourette vyložil nutnost semknout se kolem ústavy a upevnit mezi poslanci jednotu, kterou okolnosti přikazují více než kdy jindy: poznamenal, že jedna z hlavních příčin rozdělení pochází z toho, že jedna část Shromáždění je pokládána za stoupence republiky a druhá část je obviňována, že přeje dvěma komorám. „Toto je chvíle, pánové, zdrtit společným zavržením jak republiku, tak dvě komory. Ano! je čas, aby nás předseda tohoto Shromáždění vyzval a řekl nám: ať povstanou ti, kdo stejně zavrhují republiku i dvě komory.“ Při těch slovech všichni poslanci vstávají ze svých míst; orleánisté, girondisté, nezávislí, konstitucionalisté vztahují ruce k nebi, přísahají, že odmítnou každou formu vlády odporující té, kterou dekretovalo Ústavodárné shromáždění. Pak se všichni sbližují, mísí, objímají, slibují zapomenout na minulost, blahopřejí si k tomuto šťastnému smíření. Galerie sdílejí nadšení. Usnáší se, že výpis z protokolu bude na místě donesen králi, poslán armádám, departementům, municipalitám, soudcovskému sboru. Deputace odchází. Král odpovídá, že nekonečně dojat smířením, k němuž váže záchranu říše, odebere se do Shromáždění a projeví mu svou radost. Okamžik nato Ludvík XVI. vstupuje, předcházen ministry: ujišťuje, že podívaná jeho srdci nejdražší je podívaná na sjednocení všech myslí a všech vůlí, sjednocení, které si přeje už dlouho; že jeho přání je konečně splněno; že národ a král tvoří už jen jedno; že ústava bude sloužit za shromaždiště všem Francouzům; že se musí sjednotit, aby ji chránili; že jim k tomu dá příklad. V této shodě nebylo žádné upřímnosti, a brzy přišel nový incident poskytnout záminku k roztržce.¹³

Pétion suspendován a znovu dosazen; federace

Direktorium departementu po prozkoumání četných listin, které dokazovaly spoluvinu starosty Pétiona a prokurátora obce Manuela s původci dne 20. června, oba suspendovalo z jejich správních funkcí. Orleánisté a girondisté křičeli, jak málo důvěry lze mít ke slibům dvora a konstitucionalistů: byli by rádi využili této události k vyvolání vzpoury; ale vůdcové nebyli předem uvědomeni… Zkouší se přece, co vyvolá Pétionova přítomnost. Odebere se do rady obce, sdělí jí usnesení departementu. Danton vstává, prohlašuje, že zákon lidu je jediný, který uznává a kterého se v této chvíli dovolává: vyzývá všechny Pétionovy přátele, aby ho následovali do Shromáždění. Nikdo neodpovídá: každý se dívá na druhého v nejistotě o výsledku. Pétion sestupuje, provázen Dantonem a několika municipálními úředníky své strany: nastupuje do svého kočáru, snaží se ukázat klid a bezpečí; ale jeho chvějící se rty a bledost jeho tváře prozrazují navzdory jemu neklidné a nenávistné vášně, jichž je kořistí. Danton činí poslední pokus; volá, mávaje pažemi: „Ne, ctnostný starosto, nebojte se ničeho! ctnostný Pétione, lid vás zachrání!… Lide! chtějí vám vzít vašeho přítele!…“ Všichni zachovávají chmurné mlčení a kočár se ubírá ke Shromáždění.

Orleánisté a girondisté byli příliš zainteresováni na Pétionově suspendování, aby tuto věc nesledovali s činorodostí. Každý den to byly nové adresy jakobínů ze všech pařížských sekcí, kteří přicházeli žádat zpět dva milované úředníky, otce lidu. Pétion nezapomněl na sebe: pokryl zdi Paříže plakáty svým spoluobčanům, v nichž afektoval velkou lhostejnost k suspendování, jak ujišťoval, tak málo zaslouženému, prohlašuje, že se zcela podrobuje zákonu; ale že z obavy, aby se lid nedal strhnout k nějakému násilí, pokládá za svou povinnost vyzvat dobré občany, aby přijali rozhodnutí departementu tak, jak je přijal on sám, s klidem a chladnokrevností; že brzy rozhodne vyšší autorita; že nevina bude pomstěna jediným způsobem, který je jí důstojný, zákonem. Král usnesení departementu potvrdil. Dobře věděl, že Shromáždění toto rozhodnutí zruší: dlužil tento ohled departementu, který jednal jen podle jeho rozkazů. Vskutku Pétion, jist si svým triumfem, se objevil před Shromážděním méně jako obviněný, který se přichází ospravedlnit, než jako bezúhonný muž, nespravedlivě uražený na své cti, který žádá pomstu. Shromáždění, když ho pro formu vyslechlo, ho znovu dosadilo do funkce starosty.

Girondisté a orleánisté mu připravili zcela lidový vjezd: hlučné ovace, výkřiky ať žije Pétion! ho uvítaly při jeho příjezdu na radnici. Viděl své jméno propletené tisícerým způsobem s červenými čapkami, trikolorními kokardami a topolovými ratolestmi: čtyři až pět set mužů z lůzy a stejně tolik žen naplňovalo dvůr. Pétion se objevil v jednom z oken se svou manželkou a několika přáteli: tleskání, výkřiky ať žije Pétion! se zdvojnásobily. Několik jakobínů zvolalo, aby se zjednalo ticho. Všichni ztichli a Pétion řekl: „Bratři a přátelé, přijměte všechnu mou vděčnost za oddanost, kterou mi projevujete: budu se vždy snažit zasloužit si důvěru, kterou jste mě poctili svou volbou. Svědectví, které mi dáváte o svých citech, mě plně odškodňuje za pronásledování, která jsem zakusil. Tento den je nejkrásnější z mých dnů, neboť mi poskytuje radost…“ Při těch slovech, jako by nemohl odolat různým pocitům, které ho tísní, skryje tvář do obou dlaní, prudce se zvrátí nazad a padá do náručí nastražených, aby ho zachytilo. Den federace mu připravoval slavnostnější triumf; slavnost se zdála mít za předmět jen Pétiona. Kráčel majestátně, obklopen municipálním sborem, uprostřed výkřiků ať žije Pétion! Pétion, nebo smrt! S nehybným okem, s jasnou tváří, se zářícím čelem, kryje svou ochranou vévodu de La Rochefoucauld, jemuž předstíral, že velkomyslně odpustil své sesazení a jehož dal, jak říkají někteří spisovatelé, o šest týdnů později zavraždit, zdravil s pyšnou skromností nesmírný zástup lidu, který se tísnil v jeho stopách a tleskal, když procházel; zatímco Ludvík XVI., krytý početným praporem národních granátníků, určeným k ochraně jeho pochodu a k zajištění jeho osoby, se ubíral postranními ulicemi na Martovo pole, snaže se uniknout pískotu a urážkám lůzy.¹⁴

Marseillané; odchod Švýcarů; rvačka na Elysejských polích

Girondisté, poděšeni sami velikostí svých plánů a trýzněni onou únavnou úzkostí, která provází podniky s nejistým výsledkem, pomýšleli zatím na to, aby si zajistili útočiště na jihu Francie. Barbaroux, mladý muž horlivý, prudký, přišlý do Paříže s Marseillany, Servan, bývalý ministr války, a žena Rolandová se neustále bavili o dobrém duchu, který vládne na jihu, a o snadnosti, s jakou se tyto provincie hodí ke zřízení republiky: brali zeměpisné mapy, kreslili čáru, která měla oddělit Francii republikánskou od Francie monarchické. Servan studoval postavení. „Jih bude naším zdrojem,“ volal Barbaroux; „bude to naše poslední záloha, nebudou-li Marseillané, které tu mám, podpořeni Pařížany a nedokáží-li pokořit dvůr; ale doufám, že to dokážou a že budeme mít Konvent, který dá republiku celé Francii.“¹⁵

K dosažení tohoto cíle bylo třeba vzdálit švýcarské gardy a tři řadové pluky, které konaly službu v Paříži. Švýcaři byli obviněni, že nosí bílé kokardy a vedou kontrarevoluční řeči. Chabot udal nová spiknutí, nová srocení aristokratů. Girondisté zveličili krajní potřebu rychlých posil, kterou má armáda. Shromáždění dekretovalo, že král dá do tří dnů odejít švýcarským gardám a třem řadovým plukům, které jsou v Paříži; že než jim bude určeno další místo, budou ubytovány nejméně dvanáct mil od zákonodárného sboru. Ministři se snažili vyhnout provedení dekretu, který vydával krále a královskou rodinu na milost jejich nepřátelům: vysvětlovali, že švýcarské gardy nelze dát odejít tak rychle; že jejich kapitulace s Francií jim zajišťují službu u osoby krále. Girondisté se přetvařovali, snad ne nespokojeni s tímto nepřímým odmítnutím, tak vhodným ukázat lidu, že dvůr má nepřátelské úmysly, a stát se později látkou vážné obžaloby proti ministrům i proti králi samému; ale aby mu odňali oporu pařížské národní gardy, zrušili štáb, setniny granátníků a myslivců pod záminkou, že toto rozlišení odporuje rovnosti a živí žárlivosti a rozdělení; připustili do ní všechny pobudy, všechny tuláky, které platil d'Orléans; udělali více: chtějíce znechutit těch málo měšťanů oddaných ústavě, kteří přes každodenní nepříjemnosti setrvávali v praporech, a učinit je podezřelými lidu tím, že mu je vylíčí jako lidi oddané dvoru, číhali na příležitost vyvolat hádku mezi nimi a Marseillany, přičemž učinili nejjistější opatření, aby jedinými oběťmi byli ti první.

Příležitost na sebe nedala čekat: čtyřicet granátníků praporu Filles-Saint-Thomas, jednoho z těch, které se nejrozhodněji vyslovily pro krále a ústavu, si objednalo bratrskou hostinu na Elysejských polích. Orleánisté a girondisté uspořádali na týž den a tutéž hodinu slavnost, na niž pozvali Marseillany: předvídali, že uprostřed proudů vína, které se budou hostům rozdávat, bude snadné vyvolat rvačku. Důvěrníci strany zavedli svou procházku k hospůdkám, kde byli shromážděni Marseillané; Basire, Chabot a Santerre se tam odebrali; a když víno začalo rozpalovat hlavy, přišlo několik orleánistů s horlivým výrazem říci Marseillanům, že granátníci od Filles-Saint-Thomas křičí: Ať žije král! ať žije královna! pryč s národem! Toto oznámení, ať bylo jakkoli zbaveno pravděpodobnosti, uvádí do pohybu tlupu poloopilých zuřivců, jejichž vůdcové, ve srozumění s orleánisty a girondisty, místo aby své vojáky zadrželi, je svými řečmi ještě rozněcují. Jedni křičí do zbraně! a dávají bubnovat nástup; druzí skáčou z oken, běží k hospůdce, kde se pokojně bavili granátníci od Filles-Saint-Thomas, prudce je napadají a zahrnují urážkami. Granátníci se dávají do obrany; ale chtějíce se vyhnout hádce, jejíž cíl prohlédli, ustupují směrem k náměstí Ludvíka XV. Lůza, předem uvědoměná, je pronásleduje a hází po nich kamení; Marseillané se formují do karé. Granátníci od Filles-Saint-Thomas, vidouce ohromný nepoměr svého počtu, se rozptylují a snaží se zachránit otáčecím mostem do tuilerijské zahrady; ale čety Marseillanů se oddělují od hlavního sboru, padají po dvaceti na každého granátníka, několik jich zavraždí, větší počet zraní, několik zajmou a odvedou je za ovací lůzy do svých kasáren. Národní gardy přinesly Shromáždění stížnosti na toto násilí. Basire a Chabot odpověděli, že čtyřicet granátníků od Filles-Saint-Thomas napadlo pět set Marseillanů; že to bylo spiknutí dvora sjednané předem, aby přivodilo kontrarevoluci. Konstitucionalisté marně křičeli, že se chce zavraždit král, vyloupit měšťané; že to je pravý motiv odeslání řadových pluků a švýcarských gard, propuštění štábu národní gardy, zrušení setnin myslivců a granátníků. Shromáždění přešlo k dennímu pořadu.¹⁶

[Pokus konstitucionalistů poslat Marseillany do tábora u Soissons ztroskotal: odpovědělo se, že v Soissons není nic připraveno, „ani zbraně, ani stany, ani sklady“; „několik běhen z Palais-Royal pod jménem žen federátů“ se objevilo před Shromážděním s křikem, že jejich muži jsou otravováni tlučeným sklem v chlebu, že už sto dvacet federátů zemřelo v hrozných křečích a sedm set jich leží v nemocnici. Girondisté vyslali do Soissons čtyři komisaře, načež usoudili, že „je směšné posílat statečné Marseillany do tábora, který neexistuje“, udali nedbalost ministra Lajarda, žádali proti němu dekret obžaloby a tvrdili, že všichni současní ministři jsou kontrarevolucionáři a je třeba je poslat do Orléans (2.–3. srpna).]

Grangeneuve a Chabot

Když byly věci takto uspořádány, šlo už jen o to uskutečnit velké lidové hnutí, využít ho k zavraždění krále a královské rodiny a provolat vévodu Orleánského; ale pařížský lid, unavený neustálými otřesy, jimiž byl už tři roky zmítán, setrvával v apatickém klidu. Jednoho dne, když vůdcové různých stran uvažovali o tomto předmětu v malém kroužku ženy Rolandové a když, vyčerpavše všechny obvyklé prostředky povstání, uznali jejich nedostatečnost: „Bylo by žádoucí,“ volá exkapucín Chabot, „aby dvůr sáhl na život několika vlasteneckých poslanců; byla by to neomylná příčina povstání lidu, pravý prostředek, jak ho uvést do pohybu a vyvolat spásnou krizi.“ Všichni mlčí. Grangeneuve, poslanec za Girondu, který Chabota velmi pozorně poslouchal, ho vzal stranou a řekl mu: „Vaše důvody mě zaujaly; jsou výborné; ale dvůr je příliš obratný, nikdy nám takový prostředek neposkytne: nahraďme ho; najděte lidi, kteří by chtěli ránu provést, obětuji se, budu obětí. – Cože! vy svolujete?“ odpovídá Chabot udiven… – „Ano,“ odvětí Grangeneuve živě; „co je na tom tak těžkého? Můj život není příliš užitečný, má osoba nemá nic zvlášť důležitého; budu příliš šťasten, budu-li ho moci obětovat své vlasti. – Ach! příteli, nebudete sám,“ odpovídá Chabot v návalu vlasteneckého nadšení; „chci tuto slávu sdílet s vámi. – Jak chcete,“ odpovídá chladně Grangeneuve; „jeden stačí, dva to mohou udělat ještě lépe; ale žádná sláva v tom není; nikdo nesmí nic vědět: uvažme tedy spolu o prostředcích.“ Chabot se ujímá jejich zařízení: několik dní nato oznamuje Grangeneuvovi, že má své lidi a že vše je připraveno. „Nuže! stanovme okamžik,“ pokračuje Grangeneuve; „zítra večer se odebereme do výboru, vyjdu z něho o půl jedenácté, půjdeme málo frekventovanou ulicí, vy tam nastražíte lidi; ale ať to aspoň umějí, jde o to nás dobře zastřelit, a ne nás zmrzačit.“

Chabot a Grangeneuve definitivně stanoví hodinu, dohodnou se o všech skutečnostech. Grangeneuve sepíše závěť, dá bez afektace do pořádku několik domácích záležitostí a odebere se do výboru obecné bezpečnosti. Chabot tam nebyl; Grangeneuve na něho čeká: bije půl jedenácté; Chabot se neobjevuje. Grangeneuve usoudí, že Chabot změnil úmysl; domnívá se, že plán se má provést jen na něm samém. Pln této myšlenky odchází, jde cestou, na níž se s Chabotem dohodli, prochází ji drobnými kroky, nikoho nepotkává; prochází ji podruhé z obavy, že se zmýlil ve zvoleném okamžiku, a vrací se konečně domů, obviňuje Chabota, že si z něho vystřelil, a velmi nespokojen s marností kroku, který podnikl. Vskutku Chabot, který se bez rozmyslu pustil do tohoto pošetilého podniku, brzy své neprozřetelnosti litoval a usoudil, že to je příliš mnoho vlastního vkladu; že aniž se dá opravdu zabít, stačí uveřejnit, že ho dvůr dal zavraždit spolu s Grangeneuvem: šel se schovat na předměstí Saint-Antoine. Nazítří se rozšířila zvěst o tomto domnělém zavraždění; ale lid, který neměl žádný zájem o tyto dva podřízené zmatkáře, se nepohnul: bylo třeba sáhnout k nějakému jinému prostředku, jak ho rozrušit.¹⁷

Tuilerijská zahrada; d'Éprémenil

Tuilerijská zahrada byla od 20. června uzavřena; vstupovalo se do ní jen s lístkem guvernéra zámku. Ne že by se král několikrát nepokusil otevřít ji lidu; ale girondisté a orleánisté využili této ochoty, aby ho i královnu uráželi až pod jeho okny: bylo tedy nutno ji znovu zavřít. Orleánisté a girondisté vylíčili toto opatření, nezbytné pro klid krále a jeho rodiny, jako následek plánu shromáždit všechny kontrarevolucionáře. Je pravda, že do zámku chodilo mnoho lidí: byli to lidé kdysi spjatí s dvorem a zástup šlechticů přišlých ze svých provincií, kteří si představovali, že když řeknou, že přicházejí tvořit králi stráž, zakryjí tímto čestným závojem svůj pobyt ve Francii. Král a královna, obtěžováni těmito lidmi, většinou pokročilého věku, je snášeli spíše z jakési shovívavosti než z naděje na služby, které od nich očekávali: byl to jakýsi patent oddanosti jejich osobám, nenávisti k ústavě, vhodný k tomu, aby je kryl před výčitkami a pomstou emigrantů.

Král dobře věděl, jak tato zbytečná shromáždění nahrávají zlovůli, jak přispívají k odcizení národní gardy a činí jeho úmysly podezřelými konstitucionalistům. Orleánisté a girondisté se na ně odvolávali, aby dodali pravděpodobnosti zvěstem schopným poplašit lid: v zámku se prý konají noční tajné schůzky, nashromáždila se tam značná zásoba zbraní, připravuje se tam nový králův útěk; sbor deseti tisíc šlechticů ho má unést a odvézt k armádě emigrantů. Král, zpravený o těchto proradných řečech a předvídaje jejich následky, usoudil, že je musí veřejně vyvrátit: požádal municipalitu, aby se odebrala do zámku a konstatovala stav zbraní a počet mužů, kteří se tam nacházejí. Starosta Pétion a municipální úředníci se králově žádosti vyhýbali: byli dalecí toho, aby chtěli rozptýlit podezření, která sami udržovali v mysli lidu pomocí svých emisarů a novinářů: konečně ustoupili naléhavým prosbám krále, prohlédli s lhostejným a málo přesvědčeným výrazem několik komnat a podali zprávu neurčitou, bezvýznamnou, spíše způsobilou zvětšit než utišit neklid lidu.

Lid si zatím hořce stěžoval na uzavření tuilerijské zahrady: bylo to, říkal, připravit ho o nezbytné spojení mezi městem za řekou a čtvrtí Saint-Honoré, kde bylo Shromáždění, ministři a všechny kanceláře. Federáti, které se nikdo neodvažoval ze zahrady vyloučit, se v ní afektovaně procházeli s drzostí, zpívali kuplety proti královně, odmítali ji pozdravit, když procházela, tvrdíce, že svobodní lidé nedluží nic králově manželce; že je to žena jako každá jiná. Vysvětlovali-li jim národní gardisté ve službě mírně tuto hrubou nezdvořilost, běželi do Shromáždění a do klubu jakobínů udat tyto bratrské domluvy, nazývajíce je ukrutným šikanováním. Orleánisté a girondisté využili tohoto rozpoložení lidu: chtěli si zajistit volný vstup do Tuilerií, který by jim usnadnil útok na zámek: dali vydat dekret, který přiděloval terasu feuillantů zákonodárnému sboru jako součást jeho prostoru. Král uposlechl: brány se otevřely. Lid se v zástupu vyhrnul na terasu a urážel národní gardu rozestavenou v zahradě. Rozvaha důstojníků a chladný klid gardistů předešly hnutí, které se mělo vyvolat; ale když příčina nepokoje scházela, měli vůdcové to umění nahradit ji novou příčinou, kterou dali vzniknout v témž okamžiku. D'Éprémenil, neví se jak ani proč, byl na terase feuillantů; byl brzy poznán. Orleánisté na něho poštvali své důvěrníky, obviňujíce ho, že podněcuje lid proti národní gardě a národní gardu proti lidu v úmyslu dát je vzájemně povraždit. Víc nebylo třeba: lid, už silně zaujatý proti d'Éprémenilovi, se kolem něho shromažďuje, zahrnuje ho urážkami. D'Éprémenil chce mluvit, nedávají mu k tomu čas; chytnou ho, vlečou ho za vlasy až k Palais-Royal uprostřed tlupy federátů, kteří ho bijí šavlemi. Několika národním gardistům se podaří vyrvat ho této lůze a odnesou ho do pokladny, kde ho položí na špatnou matraci. Běží se uvědomit Pétion: toto hnutí s ním nebylo sjednáno; girondisté je nechtěli. Vstupuje do pokoje, kam d'Éprémenila uložili: při pohledu na tohoto člověka, kdysi modlu lidu, v této chvíli pokrytého krví a ranami a náhle se stavšího předmětem jeho nenávisti a zuřivosti, se Pétion zastaví. „I já, pane Pétione,“ volá na něho d'Éprémenil, „byl jsem tímto lidem milován; dal mi věnce: byl jsem nejpevnější oporou jeho práv, vidíte, jak se mnou zachází!“ Pétion, ať z předtuchy, ať z lítosti, nemůže skrýt své pohnutí. Tento úderný obraz nestálosti lidové přízně mu vnuká smutný návrat k sobě samému; přistupuje s utěšujícími slovy; ale protože lid musel mít vždycky pravdu, d'Éprémenila odvedli do opatství Saint-Germain. Vyšel odtud po několika dnech. Když se jeho rány zahojily, uchýlil se na venkov, unikl tak zářijovým masakrům, aby padl roku 1794 pod vražednou sekerou Robespierrovou… Vezen v téže káře jako Thouret a Chapelier, autoři ústavy z roku 1791: „Pane d'Éprémenile,“ řekl Thouret, „zanecháme velký problém k rozřešení. – Jaký problém? ptá se d'Éprémenil. – Komu z nás dvou, vám či mně, bude platit pískot lůzy. – Jednomu i druhému,“ odpovídá chladně d'Éprémenil.¹⁸

Aby se zatím předešlo hádkám, které mohly vzniknout z užívání terasy feuillantů, povoleného lidu, postavily se na různých rampách schodišť sestupujících do zahrady zábrany ze stuh. Tabule upozorňují lid, aby se omezil na užívání terasy. Na jedné se čte: „Počkejte, až Shromáždění rozhodne, komu tato zahrada náleží, respektujte zákon a vlastnictví. – Občané,“ říká jiná, „nechoďte do této cizí země, do této Koblence, do tohoto sídla zkaženosti…“ Vůdcové měli nad lidem takovou moc, že když se v zástupu hrnul na tuto terasu a cítil se tísněn velkým počtem těch, kdo se na ni valili, nikdo se neodvážil překročit zábrany ze stuh, které ji oddělovaly od zahrady; ačkoli bylo největší letní vedro, ačkoli pohled na svěží stíny, které měli před očima, vybízel jít tam dýchat méně rozpálený vzduch, ačkoli král stáhl všechny stráže, dal otevřít všechny brány a zdálo se, že si přeje, aby se tam lid procházel; ale nikdo mu nebyl za tyto smířlivé kroky vděčen, protože se nevěřilo v jejich upřímnost a protože se pečlivě udržovala neustálá nedůvěra.

„Vlast v nebezpečí“

[Vzpoury byly stále častější; „placení řečníci“ rozněcovali hloučky, poslanec Duhem v nich deklamoval proti králi, „Chabot v nich kázal zavraždění královské rodiny“. Deputace několika pařížských sekcí udala Shromáždění „krále křivopřísežného, padělatele, vinného velezradou, nehodného zaujímat déle trůn“: „žádáme, aby meč spravedlnosti dopadl na jeho hlavu… Odmítnete-li naše přání, naše paže jsou zdviženy a udeříme sami na zrádce všude, kde je najdeme, i mezi vámi.“ Guadet žádal, aby ministři podávali každý den zprávu o stavu svých resortů a byli solidárně odpovědni za nepokoje i za všechny nepříjemnosti plynoucí z králova veta; Torné, konstituční biskup z Bourges, Brissot a Condorcet prohlásili, že nadešla chvíle suspendovat ústavu a řídit se zásadou: Blaho lidu je nejvyšším zákonem. – Dvůr se pokoušel kupovat vůdce girondistů a orleánistů, „ale sotva se podařilo neutralizovat nejprudší, povstávali jiní, vedení týmiž nadějemi, kteří se týmiž prostředky snažili dát se koupit… ani zlato Francie by neuhasilo lačnou žízeň těchto chtivých lidí“; většina odmítla s dvorem jednat, „nebyli to lidé, kteří by opustili stranu jistou úspěchem pro krále, jenž se blížil své poslední hodině“. Jen ministr Laporte se neklamal: „Radil jsi mi,“ řekl Dumouriezovi, „abych požádal o propuštění; měl jsem ten úmysl, změnil jsem záměr; můj pán je v nebezpečí, budu sdílet jeho osud.“ Dvůr se pokusil také poplašit lid válkou s cizími mocnostmi – jeho novináři zveličovali počet nepřátel, ministři s afektací ohlašovali přistupování německých knížat ke koalici; ale tyto zprávy „místo aby vyvolaly sklíčenost, jen zvětšovaly všeobecnou nespokojenost s Ludvíkem XVI., pokládaným za pravého původce této války a jejího tajného podněcovatele“.]¹⁹

[Kersaint, „pohrdaje každou vytáčkou“, napadl přímo krále a obvinil ho, že jedná ve shodě s nepřáteli Francie (23. července); Shromáždění postoupilo udání mimořádné komisi s úkolem prozkoumat, zda Ludvík XVI. neupadl do případu sesazení. Deputace federátů, „kterou drželi připravenou pro rozhodný okamžik“, žádala: „Rokujte, pánové, rokujte na místě a bez přerušení o jediné cestě, která vám zbývá k záchraně vlasti; suspendujte výkonnou moc z jejích funkcí. Víme, že ústava mluví jen o sesazení; ale aby byl král prohlášen za sesazeného, je třeba ho soudit, a aby byl souzen, musí být prozatímně suspendován… Svolejte primární shromáždění… a svolejte Národní konvent. Zákonodárci! není dne, hodiny, minuty k ztracení… jinak by vám zbyl jen jediný prostředek, rozvinout všechnu naši sílu a rozdrtit všechny naše tyrany.“ Girondisté chtěli dvůr jen postrašit; sesazení „bylo krajní opatření, které mělo svá nebezpečí“: Guadet přečetl dlouhý návrh adresy králi, vyzývající ho, aby povolal ministry, kteří mají důvěru národa; Brissot varoval před svoláním primárních shromáždění. Girondisté učinili králi i přímé návrhy: zavazovali se připojit se k němu pod podmínkou, že vezme zpět tři ministry; „ale dvůr, plný důvěry ve sliby cizích mocností a sveden falešným míněním o svých silách, raději riskoval náhodu událostí, než aby se vydal girondistům. Ztrativše tedy každou naději na dohodu, nechali jednat orleánisty a podporovali je dokonce vší svou mocí, s rizikem, že budou strženi do všeobecné zkázy.“]²⁰

Vergniaud vystupuje na tribunu; připomíná spiknutí nepřátel revoluce, lstivé prostředky, jichž neustále užívají s pomocí ústavy, aby zničili a rozvrátili tutéž ústavu a obnovili libovůli: prohlašuje, že už není čas to zastírat, že vlast je v nebezpečí; že to je třeba hlasitě oznámit lidu a učinit opatření nejvhodnější k její záchraně. Navrhuje proto dekretovat, že všechny správy departementů, distriktů, všechny municipality zasedají nepřetržitě a budou dnem i nocí bdít nad blahem věci veřejné; že všechny národní gardy jsou v aktivní službě a k dispozici podle vůle generálů; že všichni občané, kteří mají zbraně, jsou vyzváni odevzdat je národním gardám; že každý distrikt bude mít v držení zásobu tisíce ostrých nábojů; že každý, kdo se ozdobí znamením vzpoury, bude stíhán před soudy a potrestán smrtí; že municipality nad dvacet tisíc duší jsou zvláště pověřeny vyhledáváním zločinů, které ohrožují veřejnou bezpečnost; že občané, kteří o nich budou vědět, jsou povinni to oznámit; že direktoria distriktů budou toto udání sledovat; že jsou zmocněna vydávat zatykače proti obviněným, a dokonce jednat z úřední moci a bez udání a předpisovat zvláštní nařízení, která uznají za vhodná. Znamenalo to vložit libovolnou moc do rukou distriktů a municipalit, a především do rukou pařížské municipality, která vykonávala zároveň funkce distriktu i municipality. Girondisté se domnívali, že mají tyto sbory jisté: méně počítali s departementy a soudy, většinou složenými z lidí oddaných ústavě. Shromáždění po několika lehkých debatách přijímá Vergniaudův dekret: předseda prohlašuje, že vlast je v nebezpečí. Toto oznámení se v Paříži koná s nejimpozantnější slavnostností. Hodinu co hodinu se střílí z poplašného děla: municipálové na koních a oděni svými šerpami, předcházeni a následováni městskými seržanty a válečnou hudbou, provázeni četnými oddíly jízdy a národních gard, projíždějí ulicemi a vyhlašují na všech náměstích dekret Shromáždění před očima zástupu lidu, který se sbíhá ze všech stran a nepochybuje o skutečnosti toho, co se mu říká. V různých čtvrtích se stavějí stany ozdobené prapory a trikolorními stuhami: municipální úředníci a veteráni vyzývají jménem vlasti občany, aby ji přišli bránit.²¹

Po tomto mocném prostředku vzrušení následují s větší zuřivostí než kdy jindy pamflety a pobuřující řeči. „Chcete,“ volal na náměstí Carrousel jeden z těch placených lidí, „chcete, abych vám ukázal, co jsou králové a co je lid? Vezměte kus bílého papíru, nakreslete na něj nuly, dejte jich tam, kolik chcete; co budete mít? nic, že ano; ale přidejte k těm nulám nějakou číslici, jedničku, která je nejmenší ze všech, budete mít číslo: nuže! nuly jsou králové, číslice, která jim dává hodnotu, to je lid. Lid je vše, králové nejsou nic; lid dává vše a bere vše zpět, když se mu zlíbí.“ Tak velké umění sofistů, kteří dělali lidové revoluce, vždy spočívalo v tom, mluvit o lidu kolektivně, představovat ho jako jednotu zájmů, názorů a vůlí, zatímco v tomto souhrnu jednotlivců, který se nazývá lidem a který se afektovaně pokládá za masu, má většina různé názory, různé zájmy a vůli velmi odlišnou od té, která se jim přisuzuje. Louvetova Sentinelle a Ami des citoyens, vylepené ve všech ulicích, opakovaly před očima kolemjdoucích tytéž diatriby proti dvoru. Šlo se až tak daleko, že se mezi La Fontainovými bajkami hledaly ty, které, nejpřístupnější lidu, obsahují mravní naučení použitelné na události bouřlivé revoluce a směřují k tomu, aby vnukly obavy a probudily nedůvěru; tiskly se a vylepovaly na místech nejvíce vystavených jeho pohledu. Noviny a korespondence šířily v departementech téhož ducha povstání. Misionáři nepořádku a anarchie procházeli městy i venkovem, mluvíce jen o spiknutích proti lidu, o úkladech proti svobodě. Zatímco se tyto spisy drze ukazovaly na všech zdech Paříže a bez překážky obíhaly po celé Francii, královy proklamace, doporučující zachovávání zákonů a poslušnost konstituovaným úřadům, byly strhávány a trhány v témž okamžiku, kdy se objevily. Dopisy ministrů správám byly s pohrdáním vraceny Shromáždění; jejich korespondence s departementy a agenty výkonné moci udávána jako kontrarevoluční manévry. Tribuna zákonodárného sboru se každý den otvírala tlupě federátů, kteří přicházeli křičet, aby byl La Fayette dán do obžaloby, aby se propustily štáby, veřejní úředníci jmenovaní králem; aby se sesadila a potrestala direktoria departementů a distriktů spolčená s dvorem; aby se obnovily soudcovské sbory.

Filosofie nechtěla zůstat nečinná uprostřed tohoto všeobecného kvasu myslí: přišla do něho přimísit své dětinskosti. Cubières opustil své jméno Michel a přijal jméno Dorat; Prus Clootz si skromně přisvojil jméno Anacharsis: každý po jejich příkladu, odříkaje se svého starobylého patrona, se vystrojil za řeckého nebo římského hrdinu. Byli to Brutové, Publicolové, Muciové Scaevolové; jakýsi Gracchus Babeuf, Agricol Moreau, Anaxagoras Chaumette a jiní, kteří by byli zneuctili vznešená jména, která si troufali uzurpovat, kdyby kdy neřest mohla poskvrnit ctnost. Jeden hloupý jakobín pojmenoval dceru, kterou mu žena právě porodila, Mirabeau-Pétion-Pique; noviny posvěcovaly toto ploché šílenství: neboť když tyto nešťastné časy odstranily každou uzdu, bylo vidět s hanbou a hrůzou, kam až člověk, tento král přírody, ponechaný sám sobě, může zvrátit svůj rozum, zkazit své srdce, nechat zbloudit svého ducha.²²

Pétion žádá sesazení; La Fayette osvobozen

Když bylo konečně veřejné mínění dostatečně připraveno, přišel Pétion, triumfující a předem vychutnávající radost, že se pomstí za své suspendování a ukojí svou osobní nenávist k Ludvíku XVI., v čele čtyřiceti osmi pařížských sekcí žádat sesazení a Národní konvent. „A než bude vyslovena, pánové, vůle lidu, vašeho i našeho svrchovaného pána, vytvořte solidárně odpovědné ministerstvo, jmenované Shromážděním a mimo jeho lůno; neboť je pochybné, zda národ má ještě důvěru k současné dynastii.“ Tento krok, sjednaný s girondisty, jim ponechával možnost zachovat monarchii nebo zřídit republiku, podle toho, co uznají za vhodnější pro své zájmy: ponechával jim volbu vládnout se svými třemi ministry za dlouhého nezletilství, nebo posadit korunu na hlavu vévody Orleánského; ale girondisté byli přes svou obratnost a lstivou politiku stržení událostmi. Republikáni chtěli sesazení jen proto, aby přivodili republiku; orleánská frakce chtěla, aby její hlava držela korunu od lidu, a ne od girondistů, kteří by sami sklidili všechen plod této změny. Shromáždění bylo zaměstnáno rozhodováním, zda se má, či nemá dát La Fayette do obžaloby. Girondisté nechtěli přerušit tuto důležitou diskusi, která mohla tolik ovlivnit zdar jejich plánů. Předseda odpověděl, že zákonodárný sbor vezme žádost pařížského lidu v úvahu. Adresa sekcí byla postoupena mimořádné komisi; ta byla pověřena předložit zprávu o opatřeních, která okolnosti vyžadují.²³

Pokračovalo se v dlouhém mluvení pro a proti La Fayettovi. Girondisté a orleánisté užili prostředků svého vynalézavého génia a své učené taktiky, aby dosáhli dekretu obžaloby: ale La Fayette měl ve Shromáždění četné stoupence. Poslanci, kteří, aniž mu byli osobně oddáni, přesto chtěli ústavu, si nezastírali, že se stíhá s takovou zavilostí jen proto, aby se tím jistěji svrhla tatáž ústava. Ostatně vznášená obvinění byla tak neurčitá, La Fayettova oddanost současnému řádu věcí byla tak známá, tak založená na jeho vlastním zájmu, že obvinění ze srozumění s emigranty a cizími mocnostmi bylo absurdní. Nebudu líčit zuřivost girondistů a orleánistů, když viděli, že jim kořist unikla a že většina Shromáždění vyslovila, že není důvod k obžalobě La Fayetta. Jejich důvěrníci vypískali nejen poslance, kteří nejvíce přispěli k vydání dekretu, ale i všechny ty, kdo při jmenovitém hlasování hlasovali pro La Fayetta. Neomezili se na pískot ani na urážky; lůza se zmocnila Dumolarda, Vaublanca, Quatremèra, Girardina: mluvilo se o tom, že je pověsí na první lucernu a jejich hlavy ponesou na píkách. Národní garda je vyrvala z rukou této tlupy kanibalů, která, nemohouc ukojit svou zuřivost na těchto poslancích, řvala a vrhala se bez rozdílu na všechny, kdo kárali její zločinné výstřelky, bičujíc ženy, ubíjejíc muže, vyjíc hrozby smrti proti Shromáždění a La Fayettovi.²⁴

Girondisté a orleánisté dobře cítili, že v prudké krizi, v níž se věci nacházejí, už není možno odkládat: spojeni společným zájmem a společným nebezpečím, připravovali se jedni dekretovat sesazení, druzí pokusit se o útok na zámek. Merlin z Thionville a Chabot běželi k jakobínům, prohlásili, že je čas, aby se lid zachránil sám. Girondisté, kteří se chtěli stát pány tohoto hnutí a kteří už sjednávali dekrety nejvhodnější k tomu, aby si zajistili jeho plody, obávajíce se při tomto náhlém oznámení, že budou strženi mimo svá opatření, poslali Pétiona domluvit se s vůdci orleánské strany. Pétion se odebere do dozorčího výboru: obrací se na Chabota oním tónem důvěry, který ho nikdy neopouštěl. „Vy tedy budete mít pořád tu špatnou hlavu. Poslanci Girondy mi slíbili sesazení. Gensonné a Vaublanc se dohodli, že upustí od souzení Ludvíka XVI.; všichni nenávidí ústavu: budeme mít Národní konvent. – Je těžké,“ odpovídá Chabot, „doufat v Národní konvent; byl jsem volán k pořádku, když jsem ho žádal: ale i kdyby, myslíte, že by se do něho nevloudilo dost intrikánů, aby Ludvíka XVI. osvobodili? Když Shromáždění osvobozuje takového ničemu jako La Fayette, nelze od něho už nic očekávat: lid má už jen sám sebe, aby se zachránil. – Běda nám!“ odpovídá Pétion mrzutě, „bude-li dnes povstání, postavím se mu ze všech sil; je třeba počkat, až Shromáždění rozhodne. – Jste obětí těch lidí,“ odpovídá Chabot; „slíbili vám dekret obžaloby proti La Fayettovi, a přece Gensonné přiměl své přátele hlasovat proti dekretu. Shromáždění nemůže lid zachránit; girondisté to nechtějí: dnes večer bude zvonit na poplach na předměstí Saint-Antoine. – Vím,“ odvětil Pétion, „že máte na předměstí vliv; já ho mám ve městě stejně tolik jako vy: dám vás zatknout a užiji vší své moci. – Sám budete zatčen,“ odpovídá Chabot. Pétion odchází velmi nespokojen. Chabot jde vyhledat členy tajného povstaleckého výboru: zpravuje je o rozpoložení girondistů, vysvětluje jim nutnost jednat, radí jim zajistit si Pétiona a držet ho na radnici po dobu nutnou k útoku na zámek.²⁵

Noc na 10. srpna: povstalecká Komuna

Vše bylo připraveno předem. Sillery si šel najmout byt na předměstí Saint-Antoine, aby je mohl snáze zpracovávat; jiní agitátoři se odebrali na předměstí Saint-Marceau. Marseillané čekali jen na znamení. Federáti byli uvědoměni; do města bylo uvedeno devět set mužů, které drželi ubytované v hospůdkách v okolí Paříže; rozdaly se jim zbraně a náboje. Dvůr znal už dlouho plány girondistů a orleánistů: učinil podle toho opatření; a daleko od toho, aby se povstání bál, doufal, že ho využije, aby se stal pánem Paříže. Dvůr věřil, že si zajistil větší a zdravější část národní gardy. Mandat, který jí velel, byl v jeho zájmech. V zámku bylo shromážděno dvanáct set Švýcarů, spolehlivých mužů, k nimž se pod týmž stejnokrojem připojilo několik mladých lidí z králově gardy. Šest set osob, většinou vysloužilých důstojníků, střežilo komnaty. Značný sbor, složený z mužů, kteří nebyli takového rodu, aby měli přístup do zámku, nebo takového věku, aby je tam bylo možno uvést bez oprávněného podezření, se měl shromáždit na Elysejských polích a vydat se otáčecím mostem k Národnímu shromáždění.

Orleánisté dovedli tato opatření učinit neužitečnými: vydržovali v zámku špehy, kteří je zpravovali o všem, co se tam dělá: bylo pro ně snadné sjednat útok podle plánu obrany, který se jim snažili postavit; ale cítíce, jak je pro ně důležité ochromit konstituované úřady, které mohly tomuto plánu obrany přát a dodat mu sílu zákona, a zřídit také pro sebe centrum autority, odkud by vycházely všechny rozkazy a kde by se regulovala všechna hnutí, neztratili ani okamžik; a dříve než dvůr a girondisté mohli pojmout nejmenší podezření o jejich záměru, obsadili čtyřicet osm pařížských sekcí. Většina se prohlásila ve stavu povstání a prohlásila, že už neuznává konstituované úřady: každá jmenovala šest komisařů, kteří se odebrali na municipalitu a utvořili se tam v generální radu Komuny, říkajíce, že vysláni lidem a sjednoceni k záchraně věci veřejné, berou zpět všechny moci, které Komuna delegovala; užívajíce v témž okamžiku své nové svrchovanosti, ruší štáb národní gardy, jehož vliv na osud svobody, jak ujišťují, způsobil až do toho dne všechna neštěstí lidu. Suspendují municipalitu pod záminkou, že nemohouc jednat než podle ustálených forem, nemůže v hrozné krizi, v níž se věci nacházejí, zachránit lid; ponechávají jen starostu Pétiona a prokurátora obce Manuela, které drží na radnici se stráží čtyř set občanů pověřených bdít nad jejich bezpečností; ale ve skutečnosti proto, aby je Shromáždění nebo departement nemohly vyzvat k výkonu zákona. Když to učinili, povolávají generálního velitele Mandata, vyčítají mu jeho srozumění s dvorem a vydávají ho lidu, který ho zmasakruje. Místo generálního velitele se dává Santerrovi, oddanému orleánské straně; do sekcí se posílá dát zvonit na poplach a bubnovat nástup; prapory, jimiž si nejsou jisti, se zadržují v jejich strážnicích, a aby se usnadnilo spojení obou předměstí, odvážejí se děla, která jsou na Pont-Neuf, a posílají se zpět oddíly, které tam Mandat umístil; četné hlídky projíždějí Elysejskými poli, rozptylují srocení, které se tam mělo utvořit, zmocňují se několika opozdilců, kteří jsou vydáni lůze.²⁶

Tento smělý úder udivil dvůr i girondisty. Několik poslanců navrhlo zrušit nezákonné usnesení těchto komisařů bez pověření: ti, kdo byli v tajemství, namítli, že by bylo neprozřetelné riskovat krok schopný vzbouřit lid. Dvůr se v této nebezpečné krizi chtěl obklopit všemi prostředky obrany, které mu poskytovala ústava. Král povolal Pétiona: přišel. Byla to komedie; byl přinucen, stejně jako girondisté, propůjčit se povstání, a i kdyby byl nechtěl, nebyl by mu dovedl zabránit; byl to člověk sám o sobě nicotný. Někteří dvořané přemlouvali krále, aby ho zadržel v zámku, ujišťujíce, že to bude cenné rukojmí, které bude ručit za bezpečnost jeho osoby. Pétion brzy postřehl ze způsobu, jakým byl pozorován, záměry, které s ním měli. Podařilo se mu zpravit girondisty o svém kritickém postavení. Přišli mu na pomoc tím, že mu nařídili dostavit se před Shromáždění a podat mu zprávu o stavu Paříže. Pétion, když vyvázl z této šlamastyky, se uchýlil na radnici a po zbytek dne se už neobjevil. Zatím ministři, kteří se obávali následků události a toho, že se na ně bude chtít svalit odpovědnost, se odebrali sborově do Shromáždění. Dejoly, ministr spravedlnosti, řekl, že zlo dosáhlo vrcholu, že zámek je obklíčen, že může být dobyt, že nejmenší odpor by způsobil velká neštěstí, že ministři už neručí za zachování králově osoby, že nevidí jiný prostředek, jak ho zachránit, než vyslání deputace zákonodárného sboru, která by svou nedotknutelností kryla krále a jeho rodinu; že Ludvík XVI. si tuto deputaci přeje a žádá, že nikdy nezapomene šťastného účinku, jaký měl podobný krok 20. června, a že nepochybuje, že za nynějších okolností by výsledky byly stejně výhodné. Poslanec Bigot de Préameneu proměnil žádost ministrů v motion. Taillefer žádal předběžnou otázku, prohlašuje, že byl jedním z členů deputace z 20. června; že poslanci, kteří ji tvořili, byli uráženi, pomlouváni. Choudieu dodal, že ho jeho voliči neposlali, aby chodil v deputaci ke králi.

Girondisté neztratili naději, že se stanou pány povstání a obrátí je ve svůj prospěch. Rozhodnuti obětovat Ludvíka XVI., dohodli se, že ho nechají v zámku, odvedou královnu a královskou rodinu do Shromáždění, provolají dauphina králem, dají mu Pétiona za vychovatele a jmenují Rolanda regentem království. Pro provedení tohoto plánu bylo podstatné, aby se Ludvík XVI. bránil a aby zámek byl dobyt. Proto girondisté odmítli vyslání deputace. Shromáždění by bylo učinilo společnou věc s králem a bylo by svou přítomností schválilo shromáždění Švýcarů a odpor, který se hodlal postavit federátům a Marseillanům. V tomto úmyslu Roederer, který jako generální prokurátor-syndik řídil činnost ozbrojené moci zámku, dal vyhlásit stanné právo a třikrát vyzval Švýcary a národní gardy, aby bránily osobu krále a odrazily sílu silou. Tento plán girondistů nemohl být tak tajný, aby o něm orleánisté nevěděli. Merlin z Thionville, s pistolí v každé ruce, se odebere do zámku, přistoupí k Roedererovi, řekne mu, že lid žádá hlavu krále. „Na tom nezáleží,“ odpovídá Roederer, „královský princ zůstane. – Ne,“ odvětí Merlin, „všechny královské hlavy padnou, a dokonce i vaše, neodejdete-li.“²⁷

Ráno 10. srpna v zámku

Zatím se zdá, že se v zámku vše chystá k rázné obraně. Švýcaři a národní gardy se odebírají na svá stanoviště. Narychlo se zřizují opevnění; umisťují se děla; vojákům se rozdává chléb a kořalka; Švýcary ujišťují, že národní gardy je podpoří; že mají bojovat jen proti tlupě zločinců a marseillských galejníků, týchž, kteří v Aix odzbrojili pluk Ernest; že přicházejí s úmyslem odzbrojit také je a pak zavraždit krále a královskou rodinu. Čtyři až pět set šlechticů přiběhlo při zprávě o nebezpečí, které králi hrozí. Většina byla ve dvorském šatě a měla jen své meče. Rozestavují je ve třech řadách v paradní komnatě, a aby nezpůsobil žádný neklid národní gardě, která tyto muže viděla jen s jakousi nedůvěrou, král povolá několik dobrovolníků a postaví je do čela a na konec tohoto malého praporu. „Jsou to stateční lidé,“ dodává královna, „kteří milují krále a vlast; chtějí mu sloužit a bránit ho s vámi, ručím vám za jejich horlivost.“ Ludvík XVI. pak sestupuje do dvorů a koná přehlídku oddílů, které tvoří posádku zámku. Výkřiky ať žije král!, které slyší zaznívat kolem sebe, se zdají mu vnukat jakousi jistotu. Královna se chápe tohoto rozhodného okamžiku, vytrhne pistoli z opasku jednoho z přítomných velmožů, podává ji králi a velmi vzrušeným tónem: „Toto, pane, je chvíle, kdy se máte ukázat.“ Ale Ludvík XVI., nadaný klidnou odvahou zbožné odevzdanosti, nedostal do vínku válečnickou statečnost.²⁸

Poplašný zvon zvonil dále; ve všech sekcích bubnovali nástup; národní gardy a občané se shromažďovali, jedni z jakéhosi přirozeného neklidu ve velkých událostech, který způsobuje, že se člověk cítí bezpečnější tam, kde je nejvíce lidí; druzí jako herci této krvavé tragédie, chystající se hrát v ní roli, která jim byla určena. V šest hodin se federáti, Marseillané a obě předměstí Saint-Antoine a Saint-Marceau dávají na pochod. Tato tlupa roste o zástup ozbrojených mužů, které sbírá cestou: přichází na Carrousel. Jízdní četníci, kteří tam byli umístěni, je opouštějí a stahují se na Petit-Carrousel. Federáti a Marseillané se zmocňují všech stanovišť, míří svými děly na zámek a chystají se napadnout jeho brány. Jeden prapor předměstí Saint-Marceau vstupuje do zahrady terasou feuillantů, která od dekretu Shromáždění zůstala otevřená, a řadí se do bitevního šiku; prapor sekce Croix-Rouge se zmocňuje Pont-Royal. Tato opatření se dějí s velkým pořádkem a velkým tichem: zámek se octne obklíčen ze všech stran.

V této krajnosti Roederer, nechtěje se kompromitovat ani s girondisty, ani s orleánisty, usoudil, že nejjistější prostředek, jak se vyhnout výčitkám jedněch i druhých, je odvést krále a královskou rodinu do Shromáždění: bylo to rukojmí pro případ, že by se útok na zámek obrátil proti Marseillanům. Ostatně králův odchod odnímal každou záminku k odporu: rušil vyhlášení stanného práva, které už nemělo předmět; a za předpokladu, že by se ti, kdo zůstanou v zámku, pokusili postavit lidu, ochromoval jejich nejmocnější prostředek a svaloval na ně odpovědnost za událost. Šlo už jen o to přimět krále, aby se k tomu rozhodl. Rada byla shromážděna; rokovalo se tam a nic se nerozhodovalo. Roederer vstupuje s vyděšeným výrazem, prohlašuje, že nebezpečí je krajní, že královská rodina bude neomylně povražděna, neuchýlí-li se okamžitě do Shromáždění; ještě čtvrt hodiny, a bude pozdě… Královna se důrazně staví proti tomuto zoufalému rozhodnutí; pokládá je za zneucťující: všichni mlčí. „Cože!“ volá královna v návalu rozhořčení, „jsme sami! nikdo nemůže jednat? – Ano, Madame, sami,“ odpovídá Roederer: „jednání je zbytečné, odpor nemožný.“ Pan Gerderet, člen departementu, připojuje několik poznámek. Královna ho prudce přerušuje: „Mlčte, pane, vy jediný nemáte právo zde mluvit; když někdo udělal zlo, nesmí je chtít napravovat.“ Pan Gerderet umlká. Královna se znovu šíří o nevhodnosti navrhovaného kroku, ukazuje jeho nevýhody. Král neříkal nic. „Chcete se tedy, Madame,“ pokračuje s ohněm Roederer, „učinit vinnou smrtí krále, smrtí svých dvou dětí! zahubit sebe samu i všechny osoby, které jsou v zámku!“²⁹

Tato poslední úvaha Ludvíka XVI. rozhoduje. Dost pevný ve svých zásadách, aby hleděl smrti bez bázně do tváře, když hrozí jen jemu, byl neschopen snést její myšlenku, když se zdála hrozit královně a jeho dětem. „Nuže,“ volá, zvedaje pravici k nebi, „pojďme; dejme ještě, když je toho třeba, tento poslední důkaz oddanosti.“ Královna se dává spíše strhnout, než že svoluje: ale zapomínajíc na sebe samu, všechny své obavy soustřeďuje na krále a na dauphina, vidí jen je; a obracejíc se k Roedererovi a členům departementu oním pevným a důstojným tónem královny, která je zároveň manželkou i matkou: „Pane Roederere, pánové, ručíte za osobu krále, ručíte za osobu mého syna? – Madame,“ odpovídá Roederer, „ručíme za to, že zemřeme po vašem boku, to je vše, co můžeme zaručit.“

Král vychází ze zámku, provázen královnou, dauphinem, Madame Élisabeth, Madame Royale, ministry a několika velmoži. Švýcarští granátníci a silný oddíl národní gardy mu slouží za doprovod. Terasa feuillantů byla pokryta zástupem lidu. Orleánští emisaři vysvětlují, že se nesmí dovolit, aby se král a královská rodina uchýlili do Shromáždění. Lid odmítá průchod. Jsou nuceni se zastavit. Marně se Roederer dovolává zákona, ústavy, dekretů. Hrozivé výrazy, výkřiky ať žije národ, žádné veto, jsou jediná odpověď, které se mu dostává. Překážky se množí. Postavení krále a královské rodiny se stávalo znepokojivým. Jakýsi muž si razí cestu davem, přistoupí ke králi a řekne mu drsným tónem: „Dejte mi ruku, buďte si jist, že držíte ruku poctivého člověka, a ne vraha; ručím navzdory vašim vinám za bezpečnost vašich dnů: doprovodím vás až do Shromáždění; ale vaše žena tam nevejde, je to poběhlice, která způsobila neštěstí Francie.“ Král bere ruku tohoto muže, postupuje se dále a dospívá se k schodišti. Tehdy se výkřiky obnovují, hrozby proti královně začínají znovu. „Žádné ženy! žádné ženy!“ opakuje se ze všech stran, „chceme jen krále, jen krále samotného!“ Roederer vysvětluje, že dekret Shromáždění volá krále a královskou rodinu do jeho lůna. Několik poslanců potvrzuje existenci tohoto dekretu. Lid se rozestupuje: král vstupuje do sálu: královna, Madame Élisabeth a Madame Royale ho následují. Jeden granátník nese v náručí dauphina, postaví ho na stůl předsednictva. Všichni poslanci zachovávají hluboké mlčení. Různé zájmy a vášně, které jimi zmítají, umlkají při pohledu na Ludvíka, nedávno nejmocnějšího krále Evropy, vyhnaného ze svého paláce, přicházejícího vyprosit si útočiště u Shromáždění.

Král řekl: „Pánové, přicházím sem, abych se vyhnul velkému zločinu, který se mohl spáchat. Budu se vždy pokládat za bezpečného, já, má rodina i mé děti, budu-li uprostřed zástupců národa; zůstanu zde se svými ministry, dokud nebude obnoven klid.“ Těchto několik slov, pronesených s ušlechtilostí, sklidilo dvakrát nejživější potlesk. Předseda Vergniaud, stržen všeobecným hnutím, odpověděl, že Shromáždění zná své povinnosti; že pokládá za jednu z nejdražších udržení všech konstituovaných úřadů; že zůstane pevně na svém místě; že všichni poslanci tam dovedou zemřít. Chabot a několik orleánistů poznamenávají, že ústava zakazuje rokovat v přítomnosti krále, a navrhují poslat ho i s rodinou do jednoho z výborů Shromáždění. Girondisté odmítají tento ukrutný návrh, směřující, jak Chabot sám přiznává, k provedení vražedných plánů, které orleánisté sjednali jako jediný jistý prostředek, jak posadit vévodu Orleánského na trůn. Ludvík XVI. byl umístěn do lóže logografa.³⁰

Dobytí Tuilerií

Sotva jsou tato opatření dokončena, ozývá se velký hluk v tuilerijské zahradě a na galeriích je patrné prudké vzrušení: několik osob z nich překotně vychází. Rány z děl, které následují bez přestávky, a rachotivá palba z mušket ohlašují, že se v zámku děje něco mimořádného. Několik poslanců vstává. Předseda jim připomíná, že všichni poslanci mají zemřít na svém místě: usedají. Příčina této nové události nebyla známa; byla nejistota o následcích, které mohla mít; obávali se, že Švýcaři, kteří přišli do Shromáždění s králem a zůstali na terase feuillantů, napadnou sál: ale tito Švýcaři, sami obleženi množstvím mužů ozbrojených píkami, daleko od toho, aby pomýšleli na útok na zákonodárný sbor, mysleli jen na to, jak rychlým podrobením uniknout zuřivosti lůzy, která je zahrnovala urážkami a hrozbami. Zatím bylo stále slyšet zmatenou směs výkřiků, ran z děl, výstřelů z pušek, velmi způsobilou poplašit i nejodvážnější poslance. Uprostřed této nejistoty a různých hnutí, která vyvolává, vstupuje důstojník stráže s vyděšeným výrazem a volá: „Na místa, zákonodárci, jsme dobyti!“ Tento okamžik byl strašný, ale netrval dlouho. Přichází člen municipality a oznamuje, že lid se stal pánem zámku, že se vraždí všechny osoby, které se v něm nacházejí; že prosí Shromáždění, aby naznačilo postup, jímž se lze vyhnout hrozným neštěstím. Na místě se jmenují dvě komise, jedna pověřená jednat s novou municipalitou o opatřeních, která je třeba za těchto okolností učinit, zatímco druhá se odebere do zámku, vyzve lid k umírněnosti a předejde, bude-li to možné, výstřelkům, které se chystá spáchat.

Velitel, když viděl po odchodu krále, že každý odpor se stává zbytečným a bezúčelným, dal stáhnout Švýcary, kteří střežili opevnění zřízená uvnitř. Otevřely se brány královského dvora: federáti a Marseillané vstoupili, aniž kdo pomyslel se tomu postavit. Dělostřelci a většina národních gard, které tvořily ozbrojenou moc, se spojili s Marseillany. Dvory se brzy naplnily zástupem mužů s píkami, kteří s prudkými hrozbami křičeli na Švýcary, aby se vzdali. Švýcaři zasunuli bajonety do pochev, dosvědčujíce tímto znamením míru, že nemají nepřátelské úmysly; někteří odhodili náboje, které měli v sumkách. Vše se zdálo ohlašovat uklidnění. Několik švýcarských vojáků se už vmísilo do řad Marseillanů a bratřilo se s nimi, když výstřel z pušky, vyšlý zdola od schodiště, dal znamení k vraždění. Nikdy se nevědělo a nikdy se s nějakou jistotou nebude vědět, z čí ruky tento výstřel vyšel. „Podívejte,“ volá major Bachmann, obraceje se k Švýcarům, „jak střílejí na vaše kamarády.“ Švýcaři, nemohouce uhodnout past, která se jim strojí, běží ke zbraním, zmocňují se dvou děl nabitých kartáči, dávají několik salv na Marseillany, zatímco čety střelců, vycházející ze svých kasáren a vracející se do nich, je podporují velmi živou palbou z mušket. Marseillané, tak prudce napadeni, kolísají; Švýcaři se na ně vrhají, zatlačují je až na náměstí Carrousel; poděšený lid se začínal rozptylovat; a kdyby král nebyl opustil zámek s částí oddílů určených k jeho obraně a kdyby ti, kdo v něm byli shromážděni, byli Švýcary podpořili, dvůr by byl získal všechnu výhodu tohoto dne: ale protože toto první úsilí nebylo ani podporováno, ani sjednáno, Marseillané a federáti se sešikovali a vrátili se k útoku. Jízdní četníci se připojili k Marseillanům; Švýcary vypudili z jejich kasáren tím, že kasárna zapálili. Napadeni ze všech stran, opuštěni svými veliteli, byli brzy nuceni ustoupit množství, které každým okamžikem rostlo: většina odhodila zbraně a hledala spásu v útěku.

Lid, pán zámku, se rozlil jako ničivý příval. Vestibul, hlavní schodiště, kaple, chodby, předsíně, trůnní sál, sál rady byly v okamžiku zaplaveny krví. Nikdo nebyl ušetřen. Pronikalo se do sklepů, do nejtemnějších koutů; nemilosrdně se vraždili bezbranní lidé, které jejich domácí služba nutila být v zámku a kteří se nijak neúčastnili událostí tohoto neblahého dne. Rozbíjel se nábytek, zrcadla, obrazy; vylamovaly se skříně, sekretáře; Švýcaři, pronásledovaní s tím větší zavilostí, že se už nemohli bránit, byli zabíjeni ranami pík v zahradě, v ulicích; vyvlékali je z domů, kde hledali útočiště. Šedesát těchto nešťastníků bylo odvedeno na radnici a usmrceno na náměstí Grève. Brzy se z kasáren Švýcarů a z budov Carrouselu zvedají víry plamenů a dýmu a obepínají palác a zahradu zdí ohně, ponechávajíce jen úzký průchod, jímž prochází, kráčejíc po hořících trámech, tlupa zuřivců strhávaných žízní po vraždě a nadějí na kořist. Průčelí zámku prostřílené odshora dolů dělovými koulemi; okna kulkami z pušek; dvory, zahrady poseté nahými mrtvolami skýtaly ohyzdný pohled smrti ve všech podobách; muži pokrytí krvavými cáry povražděných Švýcarů, dělající si z nich trofej, klející, hrozící, rozlévající se po krčmách, oddávali se tam nejzhýralejšímu opilství a drzé a barbarské radosti.³¹

Shromáždění poslouchalo zástup petentů, kteří přímo před očima krále přicházeli k jeho tribuně mluvit o zločinech dvora a žádat sesazení. Přijímalo kořist ze zámku, kterou mu spěšně přinášeli v triumfu: neboť jedním z těch extrémů, jaké skýtá jedině francouzská povaha, vnesl lid do tohoto nepořádku jistý pořádek; a vzpamatovav se z prvního bezděčného vytržení, které téměř vždy vnuká vítězství, konal přísnou spravedlnost nad všemi, kdo, podléhajíce vábení příležitosti, byli v pokušení přivlastnit si některé z bohatých věcí, které se na každém kroku nabízely jejich očím, nechtěje, aby se mu ve věci, kde šlo o svobodu a vlast, mohlo vytýkat, že měl na mysli jen hanebný cíl kořisti.

Suspendování krále; nová Komuna

Zatímco se každý oddával různým úvahám, které tato velká událost vyvolávala; zatímco se jedni zabývali svými nadějemi, druzí svými obavami, vůdcové lákavými plány; zatímco Ludvík XVI. a jeho rodina s úzkostí čekali na výsledek výbuchu, který se stával každým okamžikem nevyhnutelnějším, mimořádná komise narychlo sepisovala návrh dekretu odpovídající okolnostem. Všechny oči se obracely k tribuně a zdály se na ni volat zpravodaje. Vergniaud se konečně objevil a řekl: „Přicházím vám, pánové, předložit přísné opatření; předložím je bez úvah; spoléhám na bolest, jíž musíte být proniknuti; ale podle událostí, které se staly, posuďte, zda je nutné:

„Národní shromáždění, uvažujíc, že nebezpečí vlasti dosáhla vrcholu; že je pro zákonodárný sbor nejsvětější povinností užít všech prostředků k její záchraně; že je nemožné nalézt účinné, dokud nebude vysušen pramen zel, která tíží Francii; že tato zla pramení hlavně z nedůvěry, kterou vyvolává jednání hlavy výkonné moci ve válce podniknuté jeho jménem proti ústavě a národní nezávislosti; že tato nedůvěra vyvolala v různých částech říše přání směřující k odvolání autority delegované Ludvíku XVI.; že nicméně Národní shromáždění nemá ani nechce využít této okolnosti k rozšíření své autority žádnou uzurpací; že tedy v mimořádném postavení, do něhož je uvedly události, které žádný zákon nepředvídal, nemůže smířit to, co dluží své neotřesitelné věrnosti ústavě a svému pevnému rozhodnutí pohřbít se raději pod troskami chrámu svobody, než ji nechat zahynout, jinak než odvoláním se k svrchovanosti lidu a učiněním nezbytných opatření, aby toto odvolání nebylo učiněno iluzorním novými zradami, dekretuje: 1. Francouzský lid je vyzván, aby utvořil Národní konvent. 2. Hlava výkonné moci je prozatímně suspendována ze svých funkcí, dokud Konvent nerozhodne o opatřeních, která má učinit k zajištění osobní bezpečnosti, vlády svobody a rovnosti. 3. Ještě dnes bude ustaveno nové ministerstvo. 4. Shromáždění jmenuje vychovatele královského prince. 5. Král a královská rodina zůstanou v prostoru zákonodárného sboru, dokud nebude v Paříži obnoven klid. Departement jim dá připravit byt v Lucemburském paláci: budou postaveni pod ochranu občanů a zákona.“³²

Tento dekret, odpovídající tajnému plánu girondistů, nenarazil pro tu chvíli na žádnou námitku; všichni se shodli na jeho přijetí, vyhrazujíce si provést v něm změny, které si okolnosti vyžádají. Girondisté, kteří chtěli jen změnit jméno Shromáždění, v němž vládli, a dát si pomocí této změny rozsáhlejší moci, dali dekretovat, že členové současného Shromáždění a členové Ústavodárného shromáždění budou volitelní do Konventu. Orleánisté, vedení týmiž záměry a počítající s týmiž prostředky ovlivnění voleb, se nepostavili proti uspořádání, které je podle jejich výpočtů vedlo k cíli, který si vytkli. Usneslo se, že nesankcionované dekrety budou provedeny; k armádám byli vysláni komisaři pod záminkou poučit vojáky o událostech, které se právě staly, a předejít falešným výkladům, jaké by se jim snažili dát nepřátelé věci veřejné; ale ve skutečnosti v úmyslu vyzkoušet generály a zajistit si La Fayetta. Girondisté zorganizovali své nové ministerstvo: měli konečně zadostiučinění vidět v něm dosazeny své tři věrné přátele, Rolanda, Servana, Clavièra; ale orleánisté tam dovedli umístit Dantona a svěřili mu důležité ministerstvo spravedlnosti. Vnitřně rozzuřeni, že nebylo vysloveno sesazení a především že bylo dekretováno, že královskému princi bude jmenován vychovatel, byli by rádi dali tuto část dekretu odvolat; poslali zástup petentů, kteří si všichni stěžovali, že se Shromáždění spokojilo suspendováním Ludvíka XVI. z jeho funkcí, a žádali, aby bez přerušení vyslovilo sesazení. Girondisté byli za tak choulostivé konjunktury pevně rozhodnuti, dříve než učiní pevné rozhodnutí, vypočítat, co nejlépe vyhovuje jejich zájmům. Vergniaud namítl, že Paříž je jen zlomkem francouzské říše; že je na svrchovaném lidu, utvořeném v Národní konvent, aby učinil opatření, která uzná za nejvhodnější k upevnění svobody a rovnosti.³³

Girondisté neukázali ani tutéž rozvahu, ani tutéž odvahu, když se od nich žádalo, aby potvrdili novou municipalitu. Snad se domnívali, že starosta Pétion, jemuž se afektovaně vzdávaly velké pocty a který se stále nazýval ctnostným Pétionem, si na tuto municipalitu zachová týž vliv, jaký měl na starou. Tato podstatná chyba měla pro girondisty neblahé následky. Novou municipalitu řídil Robespierre. Skryt po dobu nebezpečí, přišel první sklidit plody vítězství; osobní nepřítel Brissota a girondistů, tehdy zdánlivě spojený s Maratem a Dantonem, vůdci orleánské strany, brzy vybudoval moc soupeřící s mocí Shromáždění. Municipalita pod jeho rozkazy jednala jako svrchovaná, vytvářejíc výbory, které oblékla diktátorskou autoritou, suspendujíc z funkcí prostým usnesením direktorium a radu departementu, komisaře sekcí, smírčí soudce; soustřeďujíc tak v sobě samé všechny moci. Girondisté uznali chybu, kterou udělali; ale poděšeni činorodostí svých protivníků, neodvážili se toto nezákonné usnesení zrušit. Tak tito lidé, tak obratní v ničení ústavy, kterou slavnostně přísahali udržovat, tak lstiví v provádění svých plánů, tak lhostejní k oprávněnosti prostředků, se nízce sklonili před smělejšími uzurpátory… Ale ne, ona ochranná Prozřetelnost, která bdí neustále nad lidmi i nad událostmi, dopustila, aby se sami zaslepili a nepoznali své zájmy a své zdroje; připravujíc od té chvíle pro poučení budoucích pokolení v zaslouženém trestu těchto ctižádostivých zmatkářů velkou a strašnou lekci všem, kdo by byli jednoho dne v pokušení je napodobit.³⁴

[Aby se uklidnily mysli, uveřejnily se zprávy „vhodné k ospravedlnění opatření, která bylo nutno učinit“: dvůr prý pojal nejukrutnější plány – šlechtici, nepřísežní kněží a „satelité civilní listy“ měli na smluvené znamení napadnout Shromáždění a municipalitu a povraždit vlastenecké členy; tisíce převlečených lupičů měly zapálit hlavní čtvrti Paříže; v zámku se měl usadit „svrchovaný tribunál o dvou stech soudcích, rozdělený na dvě sekce, aby se urychlily rozsudky“, živený udáními špehů; La Fayette měl přispěchat s armádou; proskripční listina zahrnovala všechny departementy. Ferrières: „Toto líčení plánů dvora, přinejmenším velmi zveličené ve svém celku, bylo tím způsobilejší přesvědčit lid, jehož důvěřivost je vždy úměrná nepravděpodobnosti věcí, které se mu říkají, a především zel, jimiž se mu hrozí.“ Ostatně „bylo pravda, že lid a dvůr byli od zahájení generálních stavů ve skutečném válečném stavu“ a pokusy o svržení ústavy i koalice mocností dodávaly těmto plánům pravděpodobnosti. Všechny správy poslaly blahopřejné adresy a přistoupily k dekretům: „Nepozvedl se jediný hlas ve prospěch krále ani ústavy.“]³⁵

Temple; září; Konvent

Ludvík XVI., umístěný v lóži logografa, slyšel všechny diskuse, jichž byl předmětem, a byl takřka zaživa přítomen vlastnímu pohřbu. Jeho zbožná a odvážná odevzdanost ho v této tvrdé zkoušce podpírala. Královna, méně poddaná ruce, která ji bila, trpěla nekonečně více. Komisaři municipality přišli vysvětlit, že Lucemburský palác má četné východy; že by bylo snadné krále unést; že tato naděje nepřátel věci veřejné by způsobila nové nepokoje; že setrvá-li Shromáždění na ubytování Ludvíka XVI. v Lucemburském paláci, municipalita nemůže ručit za jeho osobu. Navrhli Temple, menší, snáze střežitelný. Girondisté cítili nevýhody této změny, ale neodvážili se ji odmítnout. Shromáždění dekretovalo, že Ludvík XVI. a jeho rodina budou převezeni do Temple; že tam zůstanou na odpovědnost municipality; že ta jediná bude pověřena jeho střežením a vnitřní i vnější policií jeho vězení. Tento dekret byl proveden hned téhož večera. Starosta Pétion a dva municipálové přišli pro Ludvíka XVI. do Shromáždění a odvedli ho do Temple. Byl tam v naprosté závislosti na municipalitě a orleánistech, a až se přiblíží rozhodný okamžik, bude pro ně snadné zařídit lidové hnutí, do něhož budou Ludvík a jeho rodina přirozeně zapleteni. Snažili se všemi prostředky toto hnutí vyvolat, pokládajíce smrt Ludvíka a úplné vyhlazení jeho rodiny za jediný jistý prostředek, jak posadit vévodu Orleánského na trůn. Spěchali tím více, že se právem obávali, aby Národní konvent, oblečený všemi mocemi, nevrátil pařížskou municipalitu do řádu konstituovaných úřadů a nezvrátil jejich plány.³⁶

[Ferrières cituje výzvu jednoho orleánistického listu (Révolutions de Paris, 15. srpna): „Vojáci vlasti! mezi všemi nakupenými oběťmi jste si nevšimli, že vám dvě chybějí, aby se tento den stal nejpamátnějším a nejplodnějším dnem revoluce?… Lide, ať jiní chválí a obdivují tvou velkomyslnost, tvou loajálnost, tvou umírněnost, tvou rozvahu; velký den 10. srpna se ti nepovedl!… Ludvík XVI. ještě žije; jeho spoluvinice dýchá… Vůdce spiklenců je ve tvých rukou, a ty ho necháváš žít! Střežíš ho jako rukojmí. Jaká směs síly a slabosti!…“ Proč se prý neobjevila u tribuny deputace federátů se slovy: „Velká porota se právě utvořila: rozsudek je vysloven. Guillotina, postavená uprostřed dvora princů, posetého mrtvolami našich bratří, čeká na dva hlavní původce této vraždy… Zákonodárci! vyveďte ze svého prostoru Ludvíka XVI. a jeho spoluvinici; přítomnost tohoto zvráceného páru poskvrňuje vaše rokování… Lide! vše, co navštěvovalo zámek Tuilerií… je neschopné návratu k ctnosti. Jsou to zuřivé obludy, které je třeba udusit všechny do posledního… Vlast a despotismus spolu chvíli zápasily tělo na tělo; despotismus byl útočníkem, byl sražen, podléhá, žádné milosti… Ale abychom nemuseli s touto hydrou začínat znovu, je třeba srazit všechny její hlavy jedinou ranou.“]³⁷

S touto vražednou zuřivostí zvonili orleánisté na poplach k zářijovým masakrům. Nebudu líčit tyto výjevy hrůzy; dost jiných si uložilo tento odporný úkol. Shromáždění už bylo jen marným přízrakem národního zastoupení; pařížská komuna byla pravým suverénem; a Marat, Robespierre a Danton vládli jako despoti nad pařížskou komunou: konečně Konvent zahájil své první zasedání a zklamav naděje orleánistů, zrušil království, dekretoval republiku a zachránil navždy Francii před jhem nejtyranštějším a zároveň nejpotupnějším. Tato rozhodná rána zasazená orleánské frakci rozhodla o jejím pádu. Většina jejích stoupenců ji opustila a přimkla se k republice. Její hlava zahynula na popravišti; její hlavní spoluviníci podstoupili postupně týž osud.³⁸

Závěr

Francouzský lid si po dlouhých a prudkých otřesech dokázal dát moudrou ústavu, založenou na pravých zásadách společenského řádu a dobré vlády. Její šťastné účinky na sebe nedaly dlouho čekat: uvnitř se ustavil mír; navenek byli nepřátelé Francie rozprášeni a poraženi; dějiny žádného národa neskýtají ani tolik vítězství, ani tak rychlá dobytí: je jisté, že za ně národ vděčí své nové ústavě a především velkým záměrům těch, které veřejná důvěra postavila do čela vlády. Je tedy na nich, aby zajistili její stálost promyšlenou směsí pevnosti, mírnosti, přísnosti, shovívavosti: přestanou posuzovat lidi v obecnosti jejich kast a jejich povolání, přisuzovat jim všem zájmy, které u mnohých nikdy neexistovaly a které u několika ustoupily zájmu důstojnějšímu poctivého člověka, zájmu o veřejné blaho: budou vidět ve Francouzích jen občany poslušné nebo vzpurné zákonům: jedny budou chránit, druhé budou držet na uzdě, budou spravedliví ke všem: vědí, že není v povaze lidských věcí být dokonalé; že nejlepší vláda vždy nalézala a vždy nalezne odpůrce; že názory utvářené dlouhou řadou staletí se nemění za jeden den; že velké umění vládnout lidem nespočívá v tom, držet je na okamžik na uzdě zákony okamžiku, jejichž krajní přísnost je činí téměř vždy neproveditelnými; že spočívá v tom, vytvořit všem občanům zájmy, které je připoutají, každého v řádu, do něhož ho postavila Prozřetelnost, k věci veřejné; bdít nad zlými, aniž se poděsí dobří.³⁹

[Zde končí Paměti, které Ferrières vydal roku 1799. Vydavatelé z r. 1821 k tomu poznamenávají: autor „se zastavil, jak vidno, u velké epochy 10. srpna a neměl tehdy v úmyslu vést své vyprávění dále. Později věnoval svůj volný čas jeho doplnění a v rukopise nalezeném mezi jeho papíry po jeho smrti je dovedl až k odsouzení Ludvíka XVI.“ Rukopis jim svěřila jeho dcera, markýza de la Messelière; tvoří „nevydanou část“ (knihu třináctou), která následuje.]

Vysvětlivky