Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XIII. Kniha jedenáctá (říjen 1791 – červen 1792)

[Obsah podle původního vydání: Zahájení Zákonodárného shromáždění 1. října 1791. – Ustavuje se Národním shromážděním. – Emigrace; vnitřní nepokoje. – Dekret proti nepřísežným kněžím a proti emigrantům. – Utvoření Vysokého národního soudu. – Dekret o obžalobě Delessarta. – Dumouriez a Roland ministry. – Vypovězení války Rakousku. – Dekret rušící královu gardu. – Nový dekret proti nepřísežným kněžím. – Dekret nařizující, aby byl u Paříže utvořen tábor dvaceti tisíc mužů. – Odmítnutí krále sankcionovat tyto dva dekrety. – Propuštění Rolanda, Servana a Clavièra. – Dumouriez podává demisi.]

[Třetí svazek pamětí (Londýn 1821; 2. vyd. Paříž 1822, „partie inédite“) začíná touto knihou. Ferrières už není poslancem – Ústavodárné shromáždění se rozešlo 30. září 1791 a jeho členové nemohli být zvoleni do nového –, a píše proto jako pozorovatel, opírající se o noviny, o Moniteur a o paměti vydané do r. 1804 (Dumouriez, Bertrand de Molleville, paní Rolandová), jak upozorňují i vydavatelé z r. 1821, kteří v této knize častěji než dříve opravují jeho chronologii.]

Postupná revoluce a vláda mínění

Byl to velmi hluboký duch, ten, kdo první pojal plán postupné revoluce a vypočítal její učený postup; ponechal všem občanům naději, že se v ní umístí výhodně nebo alespoň snesitelně. Ti, kdo nic neměli, uvěřili, že všechno uchvátí nebo si všechno rozdělí; velcí vlastníci uvěřili, že podrobí-li se novým zákonům a svolí-li k lehkým obětem, uchovají si své statky a svá oprávněná práva. Tento obratný muž připoutal touto zručnou politikou jedny i druhé k vládě, jejíž základy, položené s velkým uměním, je den co den přiváděly k novým nadějím a k novým obětem, ale tak dobře odstupňovaným, že naděje se zdály rodit jedna z druhé a každá nová oběť se zdála být poslední; držel je tak odloučeny od jejich společných zájmů tím, že každému z nich vytvořil zájem, který se stal jeho vlastním, a bránil jim se sjednotit – jedněm k obraně života a statků, o nichž si nepředstavovali, že by jim je někdo chtěl vyrvat, druhým k tomu, aby se ujistili o skutečnosti velkolepých slibů, jimiž je krmili.

Co charakterizuje především francouzskou revoluci, je to, že vždy postupovala v zákonné formě, i tehdy, když se nejvíce vzdalovala zásadám spravedlnosti. Vedena lidmi zákona, zvyklými od dětství zacházet zbraněmi advokátní komory a užívat jich k útoku i k obraně, dali tito lidé právem přednost prostředkům řečnění a zákona před ostrým žezlem válečníka, které by jejich slabé ruce nedokázaly nést. Měli dokonce tu obratnost, že přivedli své protivníky k tomuto jedinému druhu boje, který jim byl tak nepříznivý: všechen odpor se zredukoval na řečnickou diskusi a na zápas mínění.

K tomuto pohyblivému tribunálu se už nějaký čas nosily zájmy národa. Odsoudil parlamenty, Maupeoua, plenární dvůr, velké bailliages; vyslovil povolání Neckera zpět a svolání generálních stavů: ale tehdy veřejné mínění, vedené vzdělanými muži milujícími stát, přinášelo jen užitečné změny a odmítalo nebezpečné novoty a podniky odporující právům národa. Když svolání generálních stavů povolalo k věcem zástup lidí bez majetku, cizích politickým znalostem i vědě o vládě, nebyli to už vzdělaní lidé, kdo řídili mínění, byli to tito lidé. Jejich systém směřoval jen k tomu, všechno rozložit, protože neviděli cíl ničeho; protože, pozorujíce každé kolečko zvlášť, nemohli objevit jejich spojení ani jejich vztah k jednotě činnosti a síly. Cítíce dobře, že vzdělaní lidé se postaví proti jejich ničivým záměrům, uchýlili se tito lidé k lidu; bylo jim snadné dát mu přijmout systém, který se shodoval s jeho zájmy. Francie se náhle octla rozdělena na dvě nepřátelské třídy, třídu vlastníků a třídu, mnohem početnější, nevlastníků. Mínění už nemělo za základ úctu ani důvěru, jakou vzbuzuje znalost nadání, jistota osvícenosti a poctivosti. Lid se ho zmocnil a podrobil mu i ty, kdo mu tuto zbraň vložili do rukou, nutě je pochodovat, když se chtěli zastavit, ženě je od krajnosti ke krajnosti, nutě je brát jeho vůli za pravidlo a za právo pod trestem, že budou zahrnuti do všeobecné proskripce. Vzdálil z míst lidi vzdělané, lidi poctivé; jmenoval do nich taškáře a intrikány, kteří se od otevření této nové cesty k poctám a k bohatství hlasitě prohlásili za něj a předstírali, že přijímají všechny jeho city.¹

Konstitucionalisté právě zakusili účinky tohoto chodu mínění; byli donuceni postoupit svá místa novému shromáždění a nezanechali kolem sebe než trosky, ústavu bez zákoníku, vydanou libovolnému výkladu různých autorit, které vytvořili. Ochranná opatření, jež učinili, aby ji zabezpečili před útoky různých stran, byla hlavní příčinou jejího pádu. Vedeni oním nedůvěřivým duchem, který jim všude ukazoval nepřátele, vyzbrojili moci jednu proti druhé; domnívajíce se, že je uvádějí jen do stavu vzájemné obrany, uvedli je do skutečného stavu války a dali jim znamení k boji. Departementy, zdánlivě agenti výkonné moci, ve skutečnosti však mnohem závislejší na moci zákonodárné, nejisté, které z obou náležejí, byly jen lhostejnými diváky jejich sporů. Pokud jde o krále, spoutaného tisíci pouty a pro ústavu nicotného, vzbuzoval svou činností i svou nečinností stejně neklid a nedůvěru lidu, který, vzpomínaje si stále, čím Ludvík XVI. byl dříve, a obávaje se, že by na to sám nemohl zapomenout, podezíral jeho přímost a jeho úmysly. Měl být a byl terčem všech stran a smírnou obětí, kterou musely obětovat své vlastní bezpečnosti.

Konstitucionalisté, podřídivše tak zákonné autority svým pošetilým hrůzám, nechali vedle nich trvat moc cizí ústavě, neslučitelnou s každou vládou, která neotálela ochromit a brzy nato zničit ostatní moci. Klub pařížských jakobínů, rozšiřuje své afiliace a své korespondence do všech částí říše, se stal skutečným suverénem. Klubisté sami tvořili národ; všichni oživeni týmž duchem tvořili politickou jednotu: žádný cit než cit nejneomezenější svobody, žádné pravidlo než vůle vůdců; žádná vlastnost, aby se člověk stal vůdcem, než nestoudnost se předvádět, smělost všechno podniknout, skutečné či předstírané nadšení pro společenskou rovnost; žádné soupeření, žádná žárlivost. Tam byl každý postaven na své pravé místo, hlupák i duchaplný člověk, člověk zbloudilý i uznaný taškář: tam měl každý svůj podíl na poctách a na kořisti, jako měl svůj podíl na zločinu a na hanbě. Vůdcové, páni a regulátoři veřejného mínění, rozdělovali nebo odnímali podle libosti lidovou přízeň, bez níž člověk není ničím v zastupitelské vládě, a nutili tak ctižádost každého připojit se ke ctižádosti všech.

Zahájení Zákonodárného shromáždění, 1. října 1791

Zákonodárné shromáždění, téměř celé utvořené pod vlivem klubů, zahájilo svá zasedání za jásotu zástupu klubistů, kteří přišli tleskat volbám, jež učinili. Několik poslanců bylo oživeno prudkou nenávistí proti dvoru a proti konstitucionalistům. Brissot, Condorcet a Fauchet, biskup z Calvadosu, měli vykonat osobní pomsty. Třiatřicet členů Ústavodárného shromáždění, oddaných orleánské straně, řídilo jakobíny.² Vše se zprvu zdálo ohlašovat pověrečnou úctu k ústavě. Poslanci starší šedesáti let byli pověřeni dojít do archivu pro ústavní akt; bylo dekretováno, že každý poslanec s rukou položenou na tomto politickém evangeliu vysloví přísahu, že se mu podrobí a bude ho bránit s nasazením života. Ústavní akt se objevil, předcházen sluhy Shromáždění. Archivář Camus kráčel uprostřed komisařů; poslanci v tichu usebrání vstali a smekli. Předseda vystoupil na tribunu první, poslanci ho následovali a přísahali udržovat ústavu, kterou dekretovalo Ústavodárné shromáždění.

Shromáždění vyslalo deputaci šedesáti členů oznámit králi, že se právě ustavilo Národním zákonodárným shromážděním. Tento krok, předepsaný ústavou, rozvinul zárodek nedůvěry a soupeření, který skrytě existoval mezi králem a Shromážděním. Král odpověděl, že deputaci nemůže přijmout, a odložil ji na zítřek. Deputace, uražená tímto odkladem, který se zdál naznačovat nadřazenost moci, naléhala, aby byla přijata ihned. Dvůr ustoupil: řeč předsedy byla suchá.³ Po návratu do Shromáždění si několik poslanců stěžovalo na urážku učiněnou národnímu zastoupení a rozhořčovalo se proti dvoru a proti ministrům. Mluvilo se o tom, stanovit hodinu, v níž bude král povinen deputace přijímat. Bylo dekretováno, že předseda, mluvě ke králi, už nebude užívat výrazů sire a Veličenstvo; že král bude mít ve Shromáždění křeslo podobné křeslu předsedy a postavené v téže řadě; že každý poslanec si bude moci sednout a pokrýt hlavu, uzná-li to za vhodné. Někteří členové přednesli ještě přehnanější názory o přednosti zákonodárné moci a o závislosti moci výkonné; byly zamítnuty, ale odhalily všem záměry nové legislatury. Galerie těmto dekretům tleskaly: když kdosi vyzval předsedu, aby jim uložil mlčení, Garan de Coulon prohlásil, že předseda toto právo nemá. Konstitucionalisté viděli jen s jakýmsi neklidem tak výrazný zásah do výkonné moci.

Starosta Bailly přišel v čele municipality kázat novým poslancům zachovávání ústavy a ujistit je, že lid ji chce udržovat a bránit za cenu své krve. „Kdo odmítne poslouchat, pánové, když jste sami poslechli; když jste národní slavností ustanovili náboženství přísahy? U národů svobodných a hodných svobody je zákon božstvem, poslušnost kultem. Obě moci jsou moudře omezeny; lid si přeje, aby se vyvažovaly, ale aby se navzájem respektovaly. Ať důvěra sestupuje z tohoto vznešeného shromáždění a z trůnu, aby znovu stoupala k trůnu a k vám kruhem, který bude kruhem veřejné prosperity. Vše sjednotíte, vše smíříte. Revoluce je dovršena, lid vzdychá po klidu.“⁴

[La Rochefoucauld, předseda departementu, projevil stejně jako Bailly obavy, které mu vnukly první dekrety Shromáždění: francouzský lid volbou nových zástupců „vtiskl pečeť svého souhlasu ústavě“ a jen moudrost jejich jednání může ospravedlnit Ústavodárné shromáždění ze „smělého rozhodnutí, k němuž přimělo národ – svěřit jedinému sboru péči o tvorbu jeho zákonů“.⁵ Král ve své řeči 7. října dal najevo, že sdílí obavy departementu a municipality, „ale že zná práva, která mu ústava propůjčuje, a je rozhodnut je hájit“; vypočetl poslancům úkoly – finance, rozvržení a vybírání daní, reformu občanských zákonů a jejich soulad s ústavou, národní vzdělání, prostředky, jak zajistit pomoc a práci chudé části lidu –, slíbil, že sám bude pracovat na obnovení pořádku a kázně v armádách, že bude pečovat o loďstvo, chránit obchod a kolonie, a zdůraznil, že „mezi zákonodárným sborem a králem musí vládnout stálá shoda a nezměnitelná důvěra“; pak by „nikomu nezůstala záminka žít vzdálen země, kde by zákony byly v platnosti a práva každého respektována“. Předseda odpověděl, že přítomnost krále Francouzů uprostřed Národního shromáždění je novým závazkem, který přijímá vůči vlasti; že ústava „se zrodila se svobodou“, že Ludvík XVI. ji má jako občan milovat a jako král udržovat a bránit, a že mu „dala přátele ve všech těch, kterým se dříve říkalo jen poddaní“.]

Ministři se rovněž objevili u mříže Shromáždění: mluvili o svých resortech, ujišťovali o své horlivosti, o své lásce k ústavě. S ministry nebyly tytéž důvody k přetvářce jako s municipalitou a s departementem; vyslechli je se zjevně netrpělivým výrazem. Vskutku tyto vnější projevy nebyly upřímné; dvůr i jakobíni pracovali stejně na zničení této ústavy, k níž předstírali tolik úcty: ale zabývajíce se prostředky vhodnými dovést je k tomuto cíli, snažili se přesvědčit lid, že to oni ji brání a že to jejich protivníci ji chtějí zničit.

Tři strany: konstitucionalisté, republikáni, kontrarevolucionáři

Existovaly tři zřetelně vyhraněné strany: konstitucionalisté, republikáni a kontrarevolucionáři. Konstitucionalisté se skládali z bývalých členů Ústavodárného shromáždění, v jejichž čele stáli La Fayette, Bailly, Lamethové, La Rochefoucauld, Thouret, Chapelier, Adrien Duport, d'André, Duport-Dutertre, ministr spravedlnosti, z velkého počtu poslanců Zákonodárného shromáždění, téměř ze všech členů distriktů a direktorií departementů, z většiny smírčích soudců a soudců tribunálů, ze štábů řadového vojska a národních gard.⁶ Konstitucionalisté připouštěli, že ústava je v několika bodech vadná; ale tvrdili, že za nynějších okolností je společným praporem, kolem něhož se mají shromáždit lidé dobré vůle. Proniknuti snad hlouběji než kontrarevolucionáři nutností dát sílu výkonné moci, oddáni dokonce více osobě panovníka, čekali jen na jistotu, že pracují pro obecné dobro, a ne pro intrikány z Koblence a dvořany ze zámku: byli by se dokonce spojili s těmito, kdyby tito, obratnější a méně pyšní, byli chtěli svolit k rozdělení poct a bohatství.

Republikáni měli několik členů Ústavodárného shromáždění, mezi nimi Robespierra, Pétiona, Antoina, Buzota, Dumetse, Prieura, většinu municipalit království, všechny lidové společnosti známé pod jménem jakobínů, zástup lačných lidí, málo spokojených s revolucí, z níž nevytěžili téměř žádnou výhodu, a chtějících udělat druhou, která by se obrátila bezprostředněji k jejich prospěchu; tito lidé, rozptýlení mezi lidem, intrikovali v sekcích, bouřili departementy. Orleánská frakce, spojená s touto stranou, nástroj ctižádosti svého náčelníka, ji podporovala svým zlatem a svým vlivem. Příliš slabí, aby se ukázali otevřeně, a neodvažujíce se přímo napadnout ani krále, ani ústavu, rozsévali orleánisté nedůvěru, udávali dvůr a ministry a představovali je jako nejnebezpečnější nepřátele ústavy. Lid, vždy obětí agitátorů, a který v novém řádu věcí nenacházel blahobyt, v nějž mu dali doufat, začínal zpozorovávat, že konstitucionalisté mysleli více na své zájmy, než mysleli na zájmy lidu. Nepozorovaně chladl vůči ústavě a připisoval svou nevolnost hned ústavě samé, hned těm, kdo byli pověřeni ji uvést v činnost. Konstitucionalisté a kontrarevolucionáři pokládali republikány za lidi, kteří se honí za chimérou; a místo aby se proti nim spojili, dokud nenabyli sil, sápali se se zuřivostí jedni na druhé, dávajíce přednost tomu, aby zvítězil republikanismus, než aby obětovali nejmenší ze svých nároků.

Koalice několika nejvýznačnějších poslanců Shromáždění, kteří se zdáli přidat k republikánské straně, jí brzy dodala více soudržnosti. Tato koalice, známá pod jménem girondistů, protože její postup řídili Vergniaud, Guadet, Gensonné, Ducos, Fonfrède, poslanci departementu Gironde, získala svým nadáním, a ještě více svými intrikami, velký vliv na jednání Shromáždění a na veřejné mínění. Girondisté byli dosti lhostejní k formě vlády, jen když vládli oni a mohli disponovat penězi a místy; ale cítíce, že konstitucionalisté nepustí svou kořist, přidali se k republikánům, vyčkávajíce, až zaujmou rozhodné stanovisko podle událostí a buď se prodají dvoru, nebo se dají republice, podle toho, jak to budou vyžadovat jejich zájmy a okolnosti.⁷

Kontrarevolucionáři neskrývali svůj záměr zničit ústavu a obnovit starý řád věcí. Oba královi bratři, princ de Condé, vévodové de Bourbon a d'Enghien právě uveřejnili protest proti přijetí ústavního aktu Ludvíkem XVI. Ujišťovali, že toto přijetí bylo vynucené; že i kdyby bylo dobrovolné, král nemohl svolit ke změně staré vlády. Tento protest, který se postarali rozšířit v Paříži i v departementech a ohlásit jako mlčky uznaný samým králem, ukázal všem Francouzům, že přijetí Ludvíka XVI. nic nezměnilo na plánu kontrarevolucionářů.⁸ Tato strana zahrnovala mnoho členů pravice Ústavodárného shromáždění, biskupy, největší část šlechty a vysokého duchovenstva, parlamenty, finančníky, důstojníky všech hodností. Vůdcové pojali nejpošetilejší myšlenku; představovali si, že když vyvedou z království celou šlechtu, budou moci s pomocí této šlechty a s podporou cizích mocností vrátit se se zbraní v ruce, obnovit starý řád věcí a znovu nabýt práv a výhod, které jim nová ústava odnímala.

Emigrace

Prohlásilo se tedy šlechticům, že je třeba emigrovat a shromáždit se na hranicích; že tam najdou četné armády Rakušanů, Prusů, Rusů, Španělů, v jejichž čele se vrátí vítězně do své vlasti. Šlechtici houfně opouštěli své zámky, zanechávajíce ženy, děti, statky na milost svým nepřátelům, neodnášejíce si ani své peníze, své šperky, své zbraně, většinou s jediným oděvem a několika košilemi, v domnění, že toto dobrovolné vyhnanství, které mělo trvat celý život všech, je jen zábavnou cestou na pět nebo šest týdnů. Je těžké pochopit, jak mohla francouzská šlechta naletět na hrubou léčku, kterou jí nastražili. Údiv přestane, uvážíme-li hrubou neznalost lidí a věcí, do níž byli ponořeni vůdcové, kteří ji vedli, jejich pošetilou důvěru v sebe samé a v cizí mocnosti. Ženy, ještě více pokořené svými ztrátami, žárlivější na svá práva, byly nejhorlivější v urychlování emigrace. Trýznily sarkasmy a afektovaným tónem pohrdání ty, kdo odmítali odjet, nebo dokonce jen okamžik váhali. – Čest, říkaly, promluvila, není už co váhat. Loudalům se posílaly přeslice; hrozilo se jim vším hněvem vítězné šlechty: ti, kdo by tvrdošíjně zůstávali, budou degradováni, odsunuti mezi měšťanstvo, zatímco emigrovaní šlechtici budou mít místa, pocty, hodnosti. Měšťanům se vnukalo, že je to jistý prostředek, jak získat šlechtictví. Konstitucionalisté si přáli návrat princů a emigrantů; přiměli Ludvíka XVI., aby podnikl kroky u svých bratří. Oba princové odmítli, buď že přijali závazky s cizími mocnostmi, které nemohli zrušit, nebo že královy kroky byly jen pro formu, což je domněnka, které se zdá nasvědčovat dopis hraběte d'Artois a Monsieura Ludvíku XVI., v němž mu říkají: – Až se s námi bude mluvit vaším jménem, všechno vyslechneme, ale půjdeme svou cestou; chce-li se tedy, abyste nám dal něco vzkázat, nedělejte si násilí.⁹

Shromáždění se zdálo chtít zabývat emigrací. Léquinio ujišťoval, že každý zákon proti emigraci odporuje zásadám ústavy; naznačil, že není v zájmu Shromáždění se tímto předmětem zabývat; a rozvíjeje část plánu později přijatého: „Nemáme snad záruky? Nebyl by první výstřel z děla znamením, nebo spíše rozkazem ke spravedlivé konfiskaci statků emigrantů? Nepřipoutali byste tím stále více občany venkova k ústavě? Nezískali byste je pro veřejnou obranu, kdybyste v jejich prospěch vyslovili prominutí feudálních dávek? A nenašli byste v rozdělení zbytku mezi naše vojáky a vojáky cizí, čím odměnit naše za jejich služby a čím odměnit cizí za zastavení nepřátelství a za jejich sbratření s námi?“ Tak Shromáždění, místo aby se snažilo emigraci zastavit, užilo všech prostředků, aby ji nejen podporovalo, ale ještě podněcovalo.¹⁰ Vidělo, že je třeba využít všeobecného blouznění a vlády dobrého tónu, tak mocné na francouzské hlavy; že jakmile se emigrace jen trochu zastaví, ustane úplně; že nestálost Francouzům přirozená, nuda, rozdíl mravů a zvyklostí je brzy přivedou zpět do vlasti. Nepřijalo se tedy žádné opatření; a jestliže někdy dopisy z departementů udávaly téměř úplnou emigraci šlechticů, zběhnutí štábů a důstojníků armády, žádal se chladně přechod k dennímu pořadu… Přesto se čas od času nadhodil nějaký represivní návrh; a to s cílem zvýšit touhu a urychlit odjezdy strachem z překážek, které by se jim mohly postavit. Jakobínské kluby Shromáždění výborně podporovaly; rozdělujíce si už ve svých lichotivých spekulacích bohatou kořist šlechty, štvaly sedláky proti šlechticům a ujišťovaly, že se tajně ozbrojují, že chtějí povraždit část lidu a druhou uvrhnout do otroctví. Málokdo měl odvahu odolat pronásledování, které se proti nim vyvolalo, a ještě méně jich mělo rozvahu postavit mu jen přímé a poctivé chování.

Nepřísežní kněží a první dekrety

Shromáždění nemělo tytéž ohledy vůči kněžím; báli se jich více, než se báli emigrantů. Kněží, a především biskupové, užívali všech prostředků fanatismu, aby pozvedli lid venkova i měst proti občanské ústavě duchovenstva. Ústavodárné shromáždění poskytlo nepřísežným kněžím dovolení sloužit bohoslužby ve farních kostelech, které zaujímali kněží konstituční. Biskupové usoudili, že budou-li nepřísežní kněží vykonávat své funkce v týchž kostelech jako kněží přísežní, oba kulty brzy splynou; že lid, slyše tytéž modlitby a vida tytéž obřady, přestane mezi nimi činit dost velký rozdíl, aby se mnoho staral o to, který z obou je lepší.

[Ferrières dále obšírně reprodukuje – podle zprávy Galloise a Gensonného o nepokojích ve Vendée – tajné biskupské instrukce nepřísežným farářům: nemají sloužit v kostelech „vetřelců“, aby s těmito „falešnými schizmatickými pastýři“ neměli styk zakázaný církevními zákony; mají si opatřit jakékoli místo pro bohoslužby, a je-li nouze, postačí „přenosný oltář, ornát z indiánského plátna nebo z nějaké obyčejné látky – tato chudoba kolébky jejich svatého náboženství jim vrátí prvotní nevinnost“; mají vést dvojí, ba trojí matriky křtů, sňatků a pohřbů, parafované biskupem a ukládané u důvěryhodné osoby; před odchodem z kostela mají tajně sepsat protokol o instalaci „domnělého faráře“ s formálním protestem, podepsaný vikářem nebo „dvěma třemi zbožnými a diskrétními laiky“; mají se usadit v sousedství své farnosti a nadále se pokládat za její zákonné pastýře; pohřební modlitby konat v domě zemřelého a příbuzné varovat, aby se vzdálili ve chvíli, kdy tělo vyzvednou „vetřelí faráři a vikáři“. Vedle těchto oběžníků se na venkově šířily instrukce pro lid: kdo přijme svátosti od konstitučních kněží, dopouští se „pouhou svou přítomností“ smrtelného hříchu; koho oddá vetřelec, není oddán a jeho děti budou „skutečnými bastardy“; s vetřelci ani s municipálními úředníky, kteří je instalují a „stávají se odpadlíky jako oni“, nemá být žádný styk; v okamžiku instalace mají kantoři, zvoníci a kostelníci opustit své úřady.]¹¹

Tyto fanatické spisy přinesly účinek, jaký od nich biskupové očekávali. Náboženské nepokoje propukly na všech stranách: rozkol pronikl až do rodin. Bylo vidět ženy, jak se odlučují od svých mužů, děti, jak opouštějí své otce; chudák už nedostal podporu, řemeslník nemohl doufat v práci, leda když se zavázali, že nepůjdou na mši přísežného kněze; celé vesnice opouštěly o nedělích a svátcích své domovy a nebály se ujít tři nebo čtyři míle, aby slyšely mši nepřísežného kněze. Shromáždění bylo brzy unaveno nepřetržitými stížnostmi, které mu docházely z departementů. Girondisté, využívajíce tohoto rozpoložení duchů, předstírali živé znepokojení z hnutí, která vyvolávali vzpurní kněží. Mluvili o proradných manévrech, jichž užívají nepřátelé ústavy, dali pocítit nutnost přijmout přísná opatření, schopná zmařit jejich zločinné plány, které směřují k rozpoutání občanské a náboženské války. Girondisté věděli, že tato opatření, odporující duchu ústavy, rozdělí obě moci. Proto, chtějíce se zdát, že ustupují jen vůli lidu, odkládali věc, dokud ho nepřivedli k tomu, aby se otevřeně vyslovil v jejich prospěch. Zatím to byla každý den nová udání proti kněžím a proti emigrantům, nové stížnosti na nečinnost ministrů, které obviňovali, že jim nadržují, a na nedostatečnost zákonů dosud vydaných proti lidem, kteří otevřeně konspirovali.

Když bylo veřejné mínění dostatečně připraveno, přišla deputace bratrské společnosti předložit, že vlast je ohrožena; že je ohrožena svými vlastními dětmi; že požívání práv nutně ukládá povinnosti; že první povinností občana je neopouštět vlast, když je v nebezpečí, a nebouřit ji máváním pochodněmi fanatismu; že snažně prosí Shromáždění, aby prohlásilo, že vlast je v nebezpečí; že toto prohlášení nikoho neudiví; že každý zná jeho pravdivost… Při těchto slovech se zvedlo několik reptání; žádalo se, aby byli petenti voláni k pořádku; předseda poznamenal, že petiční právo je posvátné; že Shromáždění má s klidem vyslechnout všechny občany, kteří se dostaví. Petenti pokračovali. „Přicházíme vás, pánové, prosit, abyste dekretovali, že každý občan, který opouští vlast v nynějším stavu věcí, bude prohlášen za zrádce a zběha obecné věci, zbaven titulu francouzského občana; že jeho statky budou sekvestrovány, jeho příjmy konfiskovány ve prospěch národní pokladny; že každý Francouz usvědčený z toho, že vzal zbraň nebo že vyzval a podnítil cizí mocnosti proti své vlasti, bude potrestán smrtí. Nepotřebujeme vám dokazovat nutnost a naléhavost tohoto zákona, věříme, že jsme v tomto ohledu mluvčími celé Francie.“¹²

[Gensonné odpověděl, že je velmi důležité uklidnit oprávněný neklid lidu, a navrhl dekret: poněvadž presumptivní dědic koruny je nezletilý a Louis-Stanislas-Xavier, francouzský princ, zletilý příbuzný první povolaný k regentství, je mimo království, vyzývá se podle čl. 2 oddílu I ústavy, aby se do dvou měsíců od vyhlášení v Paříži vrátil do království; jinak „bude pokládán za toho, kdo se vzdal svého práva na regentství“. Za tímto prvním dekretem následovaly dva další: jeden odnímal nepřísežným kněžím možnost vykonávat funkce ve farnostech, kde ležela jejich beneficia, ukládal jim tyto farnosti opustit a odebrat se do hlavního města distriktu; druhý uvaloval sekvestr na všechny statky Francouzů, kteří opustili království, a ukládal jim vrátit se do dvou měsíců pod trestem konfiskace příjmů.]¹³

Královo veto

Tyto dva dekrety činily roztržku nevyhnutelnou. Ludvík XVI. byl rozhodnut odepřít jim svou sankci: k tomu ho vedly jeho vlastní zásady, které mu nedovolovaly posvětit jménem zákona opatření, jež se mu zdála nespravedlivá; a nadto ho v tomto rozhodnutí podporovali jeho ministři, ba i konstitucionalisté, kteří viděli jen s bolestí časté útoky, jimiž Shromáždění ohrožovalo ústavu. V této choulostivé situaci ministři usoudili, že se mají opřít o nějakou ustavenou autoritu; že dotážou-li se tak veřejného hlasu, zajistí účinek králova veta a pojistí se proti odpovědnosti, kterou by se Shromáždění snad snažilo svalit na ně. Přiměli členy direktoria pařížského departementu, aby předložili králi adresu, v níž, připomínajíce zásady neomezené svobody kultů a náboženských názorů, ho vyzývali, aby nesankcionoval dekrety, které otevřeně porušují ústavu.¹⁴ Tento manévr se obrátil proti dvoru a proti ministrům. Girondisté v odpověď na adresu departementu dali pršet záplavě petic, které všechny žádaly provedení dekretů.

„Nepochybujeme,“ říkaly sekce Mauconseil a Obilní tržnice, „že celá Francie projeví tytéž city jako my; a kdyby neblahé veto přišlo zničit naše naděje, nemohl by se Ludvík XVI. ubránit tomu, aby v tomto kroku francouzských občanů viděl rozkaz sankcionovat dekrety, poněvadž veto je odvoláním k lidu, a jakmile se lid vyslovil, král už nesmí být svoboden odepřít svou sankci. Nebudeme dnes tyto úvahy dále rozvíjet; zachováme o vetu ono opatrné a nábožné mlčení, které si Shromáždění samo, jak se zdá, uložilo. Blíží se den, kdy bude snad možno při této příležitosti nadhodit velké otázky, a kdy s ústavou v ruce bude možno nadhodit jiné, ještě zajímavější, které už zrodila nebo které neomylně zrodí nesmírná odpovědnost, jíž se král zdarma zatěžuje.“

Navzdory tomuto zdánlivému přání lidu Ludvík XVI. setrval ve svém odmítnutí a prohlásil v proklamaci, kterou o tom vydal, důvody, které ho vedly k zamítnutí obou dekretů. Tyto důvody byly všechny vzaty z ústavy; ale girondisté pokládali tuto proklamaci za vypovězení války a lid, který oba dekrety schvaloval, ji pokládal za formální odpor proti své vůli. Robbecourt napadl přímo sankci: tvrdil, že právo veta lze vykonávat jen ve věcech obecných a na zákony veřejné správy; že zákony okolností, represivní zákony okamžiku, použitelné jen na několik jednotlivců, jsou nezávislé na vůli a rozmaru monarchy; že oba dekrety, na něž král položil své veto, jsou méně zákonem občanským než zákonem stanným, a nepotřebují tedy sankce; že v choulostivé situaci, v níž se nacházíme, je jen jediné východisko: svolat volitelské sbory osmdesáti tří departementů; vyložit v adrese francouzskému lidu, co Zákonodárné shromáždění právě učinilo k potlačení buřičských kněží a vzbouřených emigrantů a co činí výkonná moc, aby zastavila provedení těchto dvou dekretů; že francouzský národ rozhodne jako suverén, udělí nebo odepře svou sankci a stanoví nezměnitelné hranice obou mocí.¹⁵

[Ministr Delessart využil této chvíle, aby Shromáždění sdělil odpovědi císaře a ostatních evropských panovníků na dopis, jímž jim Ludvík XVI. oznámil přijetí ústavního aktu – odpovědi „dosti bezvýznamné“, omezující se na přání štěstí králi a klidu jeho království. Dodal, že král požádal císaře a kurfiřty trevírského, mohučského a kolínského, aby netrpěli velká shromáždění emigrantů v městech sousedících s Francií. „Tyto podrobnosti byly vyslechnuty chladně. Ani lid se nezdál jim mnoho věřit.“ Udání proti kněžím a emigrantům začala znovu. „Je jisté, že ani jedni, ani druzí nezastírali své nepřátelské úmysly. V Koblenci se vše dělo s okázalostí, která nepřipouštěla žádnou omluvu“: otevřeně se tam tvořil královský dům, Francouzové schopní nosit zbraň se zařazovali do pluků, každý příchozí musel předložit osvědčení čtyř šlechticů o svých zásadách; důstojníci, kteří dostali kříž sv. Ludvíka po revoluci, ho museli vrátit princům. Kněží uchýlivší se do Trevíru se oddávali nejprudším deklamacím proti ústavě. „Udělal jsem si ze svého krále svou duši, říkali někteří emigranti; může tělo existovat bez duše? Raději ztratím život, než abych viděl ponížení své země.“ Ludvík XVI., vida špatný účinek těchto „nerozvážných řečí a pošetilého chvástání“, poslal pana de Sainte-Croix ke kurfiřtovi trevírskému s prosbou, aby rozptýlil shromáždění na svém území; kurfiřt slíbil vypovědět všechny sbory nesoucí název vojenských, zakázat cvičení a zatýkat cizí verbíře. „Tyto diplomatické marotky girondisty neoklamaly: ale zabývali se důležitějším předmětem; podezírali ministry, že je zrazují.“]¹⁶

Ministři a Shromáždění

Vskutku ministři nevkládali do svého jednání se Shromážděním žádnou dobrou víru. Všichni se snažili svalit na ně nesnáze z nárazů a tření, které ústava zakoušela; doufali, že Shromáždění odradí podrobnostmi, a představovali si, že zanedbá onen drobnohledný dozor, který je v nové formě vlády, podléhající záplavě rozporů, jediným prostředkem, jak předejít odporu. Tak politikou na první pohled obratnou, která se však stala osudnou svým původcům, nechávali ministři vše rozkládat a obviňovali pak z tohoto rozkladu ústavu samu, ujišťujíce, že neposkytuje žádný prostředek k provádění svých vlastních zákonů. Podstatné bylo udržovat pozemní i námořní síly ve stavu rozkladu, a přitom se zdát, že se s velkou činorodostí pracuje na jejich uvedení do úctyhodného stavu, aby se, kdyby se podle vnitřních hnutí naskytla příležitost vstoupit do Francie, cizí mocnosti objevily náhle v nejhrozivější podobě a vzbudily takový děs, že by se poděšený lid dobrovolně odevzdal do rukou krále a zapřísahal ho, aby rozptýlil bouři chystající se na něj dopadnout. Na tom pracovali ministr války a ministr námořnictva. Tak zatímco ministr Tarbé zveličoval nepořádek financí a stěžoval si Shromáždění na nevybírání daní, podával ministr Duportail nejuspokojivější zprávu o armádách, o zásobách, o stavu obrany pohraničních pevností. Konstitucionalisté a girondisté tyto zločinné manévry snadno prohlédli a na okamžik se spojili, aby je zmařili. Konstitucionalisté, protože chtěli ústavu, celou ústavu, nic než ústavu; girondisté, sahající svými záměry dále, postřehli, že tyto intriky dvora a ministrů dopadnou na ústavu samu; že jim bude snadné ukázat lidu, že ústava, která poskytuje moci, kterou vytvořila k své ochraně, tolik zbraní k svému zničení, je vadná ve svých základech.¹⁷

Mezi ministry a Shromážděním brzy propukla otevřená válka. Ministru války se vytýkalo, že sedmašedesát tisíc pušek, které dekretovalo Ústavodárné shromáždění, dosud nebylo vyrobeno; že řadové pluky jsou neúplné a zredukované na polovinu; že všichni důstojníci jsou nepřítomni u svých sborů; že přesto pobírají své platy. Montmorin, předvídaje následky této neshody a četné nepříjemnosti, které obklopí místo ministra, podal demisi. Nebyla mu neznáma nenávist, kterou k němu chovali Brissot a Condorcet. Nebyl více milován čistými roajalisty; neodpouštěli mu jeho styky s Neckerem a jeho tvrdošíjnost setrvávat v ministerstvu v době, kdy podle nich praví přátelé panovníka a monarchie neměli mít žádnou účast na ústavě, která svrhla trůn i oltář. Montmorin byl přece skutečně oddán králi. Tato pohnutka, mnohem více než touha držet místo, které ho denně vystavovalo novým udáním, ho přiměla podržet si ministerstvo zahraničních věcí: doufal, že pomocí vyčkávací politiky a blahovůle, kterou cizí mocnosti chovaly ke králi, dovede věci k narovnání, v němž by panovník i národ našli stejně svou výhodu.

Zdálo by se, že vzhledem k úplné organizaci výkonné moci nemělo Shromáždění zřizovat výbory pro vyřizování věcí každého resortu ministerstva; že se mělo spokojit se dvěma výbory: jedním finančním, pověřeným zkoumat účty a stanovit výdaje; druhým legislativním, pověřeným sepsat zákoník shodný s ústavou. Byl to jediný způsob, jak ponechat králi a ministrům autoritu, kterou jim ústava delegovala, uvést vládu do chodu a s nějakou jistotou poznat, zda různá kolečka, která ji tvoří, mohou do sebe zapadat a směřovat k témuž cíli: ale zřizování výborů se stávalo v rukou Shromáždění velkým prostředkem moci; nebylo ochotno se ho vzdát. Mezi těmito výbory byl jeden stejně odporný všem stranám, byl to výbor dozoru. Bylo třeba záminky, která by jaksi prokázala jeho nutnost. Poskytla ji událost, k níž došlo v Caen. V tomto městě právě vypukly nepokoje ohrožující veřejný klid. Zdálo se, že je způsobil jeden kněz a jedna mše. Tajné spiknutí několika nespokojenců, spojené s intrikami emigrantů z provincie, bylo jejich pravou příčinou. Podnik, stejně jako ty, o něž se pokoušeli do té doby, byl špatně promyšlen a ztroskotal. Girondisté žádali utvoření Vysokého národního soudu. Bazire předložil nutnost vytvořit výbor dozoru, který by se zabýval udáními docházejícími každý den ze všech částí říše. Konstitucionalisté odpověděli, že Vysoký národní soud nelze svolat bez osobního deliktu, ani vznést obžalobu bez jasné, přesné skutečnosti, udané jmenovitě proti jednotlivci. Girondisté se nedali odradit: Bazire se ujal úkolu najít delikt. Špehové byli vysláni do pole a Bazire měl brzy delikt, který mohl předložit Shromáždění.¹⁸

Bazire a Varnierův dopis; Vysoký národní soud

Poněvadž tato událost byla záminkou k utvoření Vysokého národního soudu, utvoření, které nejúčinněji přispělo ke svržení trůnu a ústavy, musím vejít do některých podrobností. Když bylo vše připraveno, vystoupí Bazire na tribunu a řekne, že má udat důležitou skutečnost: ukazuje dopis jakéhosi pana Varniera, výběrčího daňového pachtu v Paříži, adresovaný jednomu ze zvláštních výběrčích v Burgundsku; byl datován 30. října 1791.

„Pokračujte, pane a drahý příteli,“ psal Varnier svému korespondentovi, „pokračujte v užívání téže adresy pro přechod našich zaměstnanců k emigrantům; hlavně neposílejte ty, kdo jsou ženatí, byl by to prostředek, jak vyzradit celou věc a ztratit všechen plod naší péče. Psali by svým ženám, které by nezapomněly říci jejich pravé určení. Třiašedesát zaměstnanců, které jste poslal, dorazilo do Koblence. Jsou velmi spokojeni; jsou to statní muži, stvoření snášet námahu. Vidím z dopisu, který mi byl sdělen, že slíbili nepsat do Francie, abychom měli čas poslat všechny zaměstnance z Dijonu a okolí, dávajíce jim věřit, pomocí falešného pověření, které jim odevzdáte, že jdou přímo na hranice, aby tam bránili vstupu kontrabandu. Poněvadž tito lidé potřebují návnadu, řekněte jim, že se tam dělají dobré úlovky, že prodej těchto úlovků je celý pro zaměstnance a že generální pachtýři už si nic neberou. Jsou také velmi spokojeni s panem Tardym; posílá lidi za hranice s velkou obratností a dává jim peníze, jen když jim naprosto chybějí, aby došli do Koblence. Právě jsem získal pět set livrů, které vám posílám v sedmi assignátech; potvrďte mi jejich příjem, abych se mohl vykázat z jejich užití. Podaří-li se shromáždit armádu dvaceti pěti tisíc dobře odhodlaných mužů, znalci ujišťují, že armáda národních gard brzy uteče až do Paříže, kde ji nespokojenci, kterých je velký počet, zřídí, zatímco armáda princů si podrobí naše provincie, které jsou všechny hotovy vrátit se pod ochranu krále. Národní shromáždění je v nejhlubší nedůvěře; nečekalo by, až je vyženou, aby se rozešlo. Vidíte, že budeme brzy pány: nežádám od vás mlčenlivost, máte na tom stejný zájem jako já. Jsem na celý život váš přítel. Varnier.“

„Mohl jsem,“ pokračoval Bazire, „užít tohoto dopisu docela jinak a odevzdat jej soudním úředníkům; vyšetřování by bylo pomalé, tajemné. Zveřejnit tyto manévry znamená je zmařit. Skládám tedy tento dopis na stůl; ale poněvadž už není možné pochybovat, že nepřátelé ústavy tvoří výstřední plány, žádám zřízení výboru dozoru, pověřeného přijímat informace, které mu poskytnou jak poslanci, tak občané.“ Goujon poznamenal, že pokládá za nutné, aby Bazire Shromáždění prohlásil, jakou cestou si opatřil dopis, který právě přečetl. Bazire odpověděl, že nemusí říkat, jakou cestou se k tomuto dopisu dostal; že skládá jeho originál na stůl, že je podepsán Varnierem. Lacroix žádá, aby byl Varnier dekretem zatčen. Shromáždění Lacroixův návrh dekretuje. Zatímco četníci jdou tento dekret vykonat, girondisté, kteří cítí důležitost příležitosti, naléhají, aby se k dekretu o zatčení připojil dekret o obžalobě. Několik poslanců poznamenává, že delikt není prokázán; že Bazire netvrdil, že dopis, který přečetl, je skutečně od Varniera. Bazire to tvrdí. Dekret o obžalobě je vydán. Sotva je tento poslední dekret vydán, ohlásí se Varnier. Uvedou ho. Předseda ho vyslýchá, odpovídá neurčitě. Odvedou ho. Gensonné předkládá, že není okamžik nazbyt; že je třeba, aby archivář ještě téhož dne sestavil seznam vysoké poroty; aby legislativní výbor sepsal návrh na svolání Vysokého soudu; aby se losem vybrali čtyři členové kasačního tribunálu, kteří mají vykonávat funkce velkých soudců, a aby Shromáždění ihned jmenovalo dva členy, kteří budou zastávat funkci generálních prokurátorů. Tyto návrhy jsou přijaty; a aby se domnělému Varnierovu spiknutí dodalo více soudržnosti, vydal se druhý dekret o obžalobě proti Noirotovi de Pontarlier a proti Tardymu.¹⁹

Shromáždění, samo překvapené lehkomyslností, s jakou byli právě tři občané postaveni do stavu obžaloby, vyžádalo si některé informace o způsobu, jakým si Bazire opatřil dopis, který sloužil za základ této obžaloby. Bazire odpověděl, že jistý Volon, zámečník z Dijonu, vzal tento dopis přímo ze stolu Noirota de Pontarlier, jemuž byl adresován; že to byl tento Volon, kdo mu jej poslal. Nešťastnou náhodou se stalo, že Volon, zpraven o odporné úloze, kterou mu v této věci přisoudili, prohlásil veřejnou listinou nejen, že Varnierův dopis neposlal, ale že nikdy s Bazirem neudržoval korespondenci. Bazirova hanebnost se stala veřejnou; nebyl to člověk, který by se za ni červenal, a girondisté, kteří v tom všem počítali jen s prostředkem, jak utvořit svůj Vysoký národní soud, donutili Shromáždění zavřít nad touto ohavností oči. Brzy byla Vysokému soudu vydána nová oběť; obvinili Delastra, osmdesátiletého starce, že poslal svého syna do Koblence. Doporučující dopis panu de Calonne, zachycený obvyklými cestami zrady, jichž girondisté užívali, posloužil za důkaz; a ačkoli Delastre syn království neopustil, byl Delastre otec nicméně dekretem obžalován. Orléanské věznice se nezdržely naplnit. Jistí Gauthier, Marc a Malvoisin se tam připojili k Delastrovi a Varnierovi. Byly to jen obyčejné oběti; girondisté připravovali vznešenější: zatím obžalovali dekretem Monsieura, králova bratra, pana hraběte d'Artois, prince de Condé, vévody de Bourbon a d'Enghien, pány de Calonne, de Laqueille, de Mirabeau; ale jejich hlavním cílem bylo ochromit ministerstvo a uvést je zcela do své závislosti.²⁰

Ministři vůbec a každý ministr zvlášť se tedy stali předmětem udání girondistů a urážek lidových společností. Chtěli tak dalece rozhádat všechny části vlády, aby ustavičný boj, který by vyplynul z tohoto nepřetržitého srážení výkonné a zákonodárné moci, ukázal lidu jejich neslučitelnost a donutil ho svrhnout rozdělení, které kladlo mez ctižádosti a chtivosti vůdců. Způsob, jak udat ministra, byl prostý. Přišla adresa, nebo i pouhý dopis správců departementu, distriktu, municipality: stěžovali si na ministra; vytýkali mu jeho nedbalost, jeho spolčení s nepřáteli státu. Ihned vystoupil na tribunu člen Shromáždění a ministra udal. Galerie, naplněné zástupem placených lidí, tleskaly udavači, vypískaly poslance, kteří se pokoušeli ministra hájit. Bylo-li udání odbyto přechodem k dennímu pořadu, přišla druhá adresa nebo druhý dopis, který stupňoval první stížnosti: v témž okamžiku následovalo druhé udání, zatíženější skutečnostmi; a tak, střídajíce se bez přerušení, dokud unavený ministr nepodal demisi, nebo, byl-li houževnatější a tvrdošíjně a nešikovně lpěl na svém místě, dokud ho Shromáždění nezbavil dobrý akt obžaloby. Jeho nástupce prošel touž dráhou. Ministerstvo, pomocí těchto manévrů bez ustání obnovované, skládající se a rozkládající každý měsíc, mělo za následek nečinnost, která se přičítala proradným úmyslům dvora.

[Ministři se pokusili bránit tím, že vyhledávali bývalé členy Ústavodárného shromáždění, zakladatele klubu feuillantů, a poslance téhož smýšlení, aby je postavili proti girondistům a rozdělili Shromáždění. „Ale to bylo nemožné“: lid, „nakloněný pokládat girondisty za pravé opory svých práv“, nezaváhal ani na okamžik, když je viděl v rozporu s králem nebo s ministry; nejpoctivější poslanci byli přesvědčeni, že dvůr „nemá spadeno jen na girondisty, ale ještě více na ústavu“; a ministři sami nevložili do tohoto spojení žádnou dobrou víru – „jejich noviny dále trhaly konstitucionalisty, deklamovaly proti ústavě a strašily lid přípravami cizích mocností“. Girondisté se přesto této dohody polekali a rozhodli se klub feuillantů rozpustit, „než nabude více soudržnosti“. Provedením se ujal Merlin de Thionville: jakobíni začali útok, Merlin se vmísil mezi ně, urazil stráž „a běžel udat Shromáždění nepokoj, jehož byl původcem“; girondisté se rozhořčovali „nad neslušností vidět před očima zákonodárného sboru, a dokonce v jeho obvodu, klub, který se stává příčinou rozkolu mezi občany“. Dekret nařídil jeho uzavření.]²¹

Obžaloba Delessarta, březen 1792

Girondisté, zbaveni této překážky, sledovali s činorodostí své plány proti ministrům. Ti jim svými nerozvážnými hádkami poskytli zbraně, které potřebovali. Ministři intrikovali, aby se navzájem vytlačili, jako v nejklidnějších dobách monarchie. Bertrand de Molleville, ministr námořnictva, byl prohlášeným nepřítelem Narbonna, ministra války. Král propustil Narbonna, kterého pokládali za velmi konstitučního, protože měl ten dobrý nápad šetřit girondisty; a brzy nato byl nucen obětovat Bertranda reptání, které propuštění Narbonna vyvolalo. Girondisté se nedali oklamat: přičítali právem Narbonnovu nemilost Delessartovi, Neckerově kreatuře a svému osobnímu nepříteli. Delessart měl tu neprozřetelnost, že se ujal ministerstva zahraničních věcí; ministerstva vždy daleko nad jeho schopnosti, a které okolnosti činily ještě obtížnějším. U vídeňského dvora se dále vyjednávalo, ale s pomalostí a bezstarostností, které se zdály ohlašovat málo dobré vůle a ještě méně dobré víry. Girondisté si právem stěžovali na malou důstojnost, kterou Delessart do tohoto vyjednávání vkládal, a vytýkali mu, že ponižuje národní majestát a nechává se zmítat císařskou radou. Delessart, zcela zabraný svými spory s Brissotem a svou nenávistí k jakobínům, mluvil ve všech svých depeších jen o jejich intrikách, nepřestávaje je líčit jako hlavní příčinu zel Francie, a zdál se mnohem spíše vzývat pomoc císaře proti této frakci než hájit zájmy Francie a žádat zadostiučinění za oprávněné stížnosti, k nimž ho opravňovala otevřená ochrana, kterou císař poskytoval emigrantům, a jeho nepřátelské postavení vůči Francii. Tento malý a ubohý způsob jednání nebyl s to dát vídeňskému kabinetu výhodnou představu o situaci, v níž se Francie nacházela. Proto se císařská rada propůjčovala jen ze zbytku ohledů k vyjednávání podporovanému tak slabými prostředky.

Brissot využil všeobecné nespokojenosti, kterou Delessartovo zbabělé chování vzbuzovalo: žádal, aby ministr zahraničních věcí přišel podat zprávu o stavu vyjednávání s císařem. Delessart se dostavil k mříži: přečetl úřední písemnosti své korespondence s markýzem de Noailles, naším vyslancem. Jeho odpovědi byly tak ploché, že se proti němu zvedl jediný křik. Girondisté ho zahrnuli pískotem, konstitucionalisté ho opustili. Brissot pronesl dlouhou řeč, plnou neurčitých deklamací a neprokázaných skutečností, a navrhl dekret o obžalobě. Proti Delessartovi bylo takové zaujetí, že Aubert du Bayet pokládal za nutné ospravedlnit se z toho, že se ujímá jeho obhajoby. V diskusi vládla největší stranickost. Několik poslanců zvolalo, že není třeba zkoumání; že je třeba dekretovat Delessartovo zatčení a zapečetit jeho papíry. Tento názor byl přijat: Delessart se odebral do Orléansu za Varnierem, Delastrem a ostatními vězni, které tam girondisté poslali.²²

Starosta Pétion přišel nazítří v čele municipality blahopřát Shromáždění k tomuto velkému aktu spravedlnosti. „Když je ovzduší, které nás obklopuje,“ řekl zesiluje hlas, „nabito škodlivými výpary, příroda se uvolňuje jen údery hromu: stejně tak se společnost očišťuje od přemíry zel, která ji tíží, jen spasitelnými výbuchy.“ – „Houba staletí,“ dodal jistý Gonchon, banální řečník předměstí Saint-Antoine, „může vymazat z knihy zákona kapitolu o království; ale titul Národního shromáždění a jednoty zákonodárného sboru zůstane vždy nedotčen… Ano, pánové, dvořané, ministři, králové, jejich civilní listy pominou; práva člověka, svrchovanost lidu a píky nepominou nikdy.“²³ Ministři spravedlnosti a financí, varováni Delessartovým příkladem, podali demisi. Girondisté, kteří je nenáviděli, se tímto aktem povolnosti nespokojili. Dali dekretovat, že žádný ministr nesmí opustit Paříž, ani po podání demise, dokud nesložil své účty; a poněvadž účty ministrů se skládaly před Shromážděním, stali se girondisté pány zdržovat jejich prověření podle libosti a držet ministry, kteří se jim nelíbili, na dosah, aby mohli být napadeni pro svou správu a pohnáni před Vysoký soud.

Girondistické ministerstvo; Ludvík XVI. v radě

Girondisté využili hrůzy, kterou rozšířil dekret o obžalobě Delessarta, k sestavení ministerstva zcela ve svých zásadách. Ludvíku XVI. namluvili, že je to jediný prostředek, jak znovu získat veřejnou důvěru. Jistota, že mu nestrpí žádného ministra opačného smýšlení, ho přiměla vzít ty, které mu girondisté chtěli dát. Dumouriez dostal zahraniční věci, Roland vnitro, Duranton spravedlnost, Clavière finance. Toto nové ministerstvo, utvořené z neznámých lidí, připadalo dvořanům velmi směšné. Z posměchu se mu říkalo ministerstvo sansculotů.²⁴ Roland se podobal svátečně oblečenému kvakerovi: hladké bílé vlasy, velmi málo pudru, černý kabát, střevíce s tkanicemi. Když se Roland poprvé objevil v radě v tomto ustrojení, přistoupil ceremoniář, poděšený tímto převratem etikety, k Dumouriezovi se znepokojeným výrazem, svraštělým obočím, tichým, přiškrceným hlasem, a ukazuje koutkem oka na Rolanda: – „Ach, pane, žádné přezky na střevících!“ – „Ó, pane,“ odpověděl Dumouriez s velkou chladnokrevností, „všechno je ztraceno.“

Dumouriez šel vzdát hold za své jmenování do klubu jakobínů. Objevil se tam na tribuně s červenou čapkou na hlavě, tehdy znamením strany girondistické a republikánské. Král se snažil skrývat odpor, který mu noví ministři vnukali. Jednal s nimi laskavě, projevoval jim dokonce onen lichotivý zájem, z něhož si velcí dovedou udělat zásluhu u svých podřízených; ale nemoha pojmout žádnou důvěru k ministerstvu složenému z lidí oddaných jeho nepřátelům, kteří jim věrně donášeli vše, co se v radě řeklo a co se udělalo, předstíral, že nevěnuje věcem žádnou pozornost. Četl noviny, mluvil dobrácky o stavu věcí, ujišťoval při každé příležitosti s přízvukem upřímnosti o své oddanosti ústavě a o přání vidět ji pevně zavedenou. Předložil-li se mu dekret k sankci, odložil jej na příští radu: přišel tam s hotovým míněním, které pečlivě skrýval, nechal své ministry diskutovat a zdál se rozhodovat jen podle přání většiny. Pokud jde o velké politické otázky, vyhýbal se jim s velkou obratností tím, že odváděl pozornost na jiné předměty nebo na věci osobní každému ze svých ministrů. Mluvilo-li se o válce, mluvil o cestách. Chtěli-li se zabývat zájmy Francie vůči cizím mocnostem, citoval některé málo známé zvyklosti zemí, které byly předmětem diskuse, nebo kladl otázky o místopisu, o mravech. Zkoumal-li se stav vnitra, zdůrazňoval některé podrobnosti zemědělství a obchodu. S Rolandem hovořil o jeho spisech, od Dumourieze si žádal anekdoty. Tento intrikánský, obratný a duchaplný člověk ho bavil nejvýstřednějšími historkami, které někdy prokládal smělými pravdami: Roland a Duranton, přes všechnu svou vážnost, byli nuceni se jim smát. Zasedání rady se podobala spíše společenským besedám než poradám mužů pověřených vládou velké říše.²⁵

Nemohu se při této příležitosti zdržet poznámky, že Ludvík XVI. nebyl člověkem, jakého záplava spisů placených jeho nepřáteli nepřestávala líčit lidu, totiž slabomyslným nehodným trůnu. Měl mnoho paměti a mnoho činorodosti, nikdy nezahálel, četl s užitkem, znal dobře zájmy Francie a všechny smlouvy uzavřené mezi ní a cizími mocnostmi; znal dějiny, byl nejlepším zeměpiscem svého království. Měl v mysli přítomna jména většiny osob, které s ním měly nějaké styky, a přiřazoval je správně k tvářím těch, jimž náležela: neunikla mu ani žádná z anekdot, které se jich osobně týkaly. Rozšiřoval tento druh znalostí na všechny, kdo se ukázali v revoluci: nebylo možno mu navrhnout kandidáta na jakékoli místo, aby o něm neměl předem utvořený úsudek, úsudek, který se vždy opíral o nějaké skutečnosti.

Královna, hrdá, panovačná, nedovedla se propůjčit této nutné přetvářce: snažila se nové ministry spíše zastrašit hrozbami než získat přívětivým zevnějškem… Řekla jednou Dumouriezovi hněvivým tónem a se zardělou tváří: – „Pane, jste v této chvíli všemocný, ale je to z přízně lidu, který velmi rychle rozbíjí své modly; vaše existence závisí na vašem chování… Říká se, že máte nadání; musíte uznat, že král a já nemůžeme snášet tyto novoty ani ústavu: prohlašuji vám to otevřeně: rozhodněte se.“ Dumouriez odpověděl, že je zdrcen trapným důvěrným sdělením, které mu královna právě učinila; že je nezradí, ale že stojí mezi králem a národem a náleží vlasti; že musí královně předložit, že spása krále, její vlastní spása, spása jejích vznešených dětí je vázána na ústavu; že by jí špatně sloužil, kdyby k ní mluvil jinak; že král i ona jsou obklopeni lidmi, kteří je obětují svým vlastním zájmům; že bude-li ústava jednou v platnosti, bude, daleka toho, aby působila neštěstí krále, jeho blažeností a jeho slávou; že je třeba, aby král přispěl k tomu, aby se pevně a rychle ustavila. Královna, dotčená smělostí, s jakou Dumouriez tak otevřeně narážel na její mínění, mu odpověděla s velkou živostí: – „To nepotrvá; dejte si pozor…“ – „Madame,“ odvětil Dumouriez, který se domníval postřehnout v těchto posledních slovech nádech hrozby, „je mi přes padesát let, můj život prošel mnoha nebezpečími, dobře jsem cítil, když jsem přijímal ministerstvo, že odpovědnost není největším z mých nebezpečí…“ Královna, zasažena myšlenkou, kterou se Dumouriez zdál pojmout, sama udivena svým výbuchem, zvolala s živým citem bolesti: – „Scházelo už jen, aby mě pomlouvali. Jakže! Vy si myslíte, že jsem schopna dát vás zavraždit?“ – a hojné slzy jí tekly z očí.²⁶

Strašné postavení, v němž se tato princezna nacházela, se zdálo ospravedlňovat její nenávist k ústavě. – „Vidíte mě zoufalou,“ řekla jednou králi v přítomnosti Dumourieze, „neodvažuji se ukázat v okně na straně zahrady. Včera večer, abych se nadýchala vzduchu, ukázala jsem se v okně na straně nádvoří; jeden dělostřelec mě oslovil hrubou urážkou a dodal: – Jaké bych měl potěšení vidět tvou hlavu na špičce svého bajonetu!… Pohlédnu-li na tu strašnou zahradu, tu je člověk, který vystoupil na židli a čte nahlas hrůzy proti nám; tam voják nebo abbé, kterého vlečou k nádrži a zasypávají ranami a urážkami; jiní hrají s míčem nebo se klidně procházejí. Jaké sídlo!… jaký lid!…“

Královna nepřeháněla: orleánisté a girondisté nepřestávali štvát lůzu proti králi a proti královně. Neříkalo se jim už jinak než pan a paní Veto. Zástup placených řečníků denně deklamoval pamflety, které frakce dávala skládat. Králové se v nich nazývali korunovanými vrahy. Ludvík XVI. byl v nich líčen jako Nero, krvelačné monstrum, dýchající jen vraždou a krveprolitím, chtějící uvést do Francie cizí vojska a opřít se o ně při provádění svých plánů. Postupoval prý Alsasko a Lotrinsko císaři pod podmínkou, že mu pomůže znovu se zmocnit své autority a pomstít se svým nepřátelům. Královna byla malována hned v ponižujících barvách Messaliny oddané nejhanebnějšímu zhýralství, hned jako fúrie, která se touží jen koupat v krvi Francouzů. Tyto pomlouvačné hrůzy se vykřikovaly ve všech ulicích, opakovaly se na tribuně jakobínů, u mříže Shromáždění. Udal-li je některý poslanec a ukázal-li jejich zločinný cíl, Shromáždění chladně přešlo k dennímu pořadu nebo odkázalo věc výkonné moci, která, složená z girondistů, daleka toho, aby jejich původce potlačovala, je první podněcovala.

Vskutku Roland začal své ministerstvo založením novin pověřených vyvažovat vliv krále, jehož byl ministrem, a mařit operace vlády, kterou byl povinen uvádět v činnost: ale aby se tento nový druh útoku stal účinnějším, usoudilo se, že je třeba novin vhodných k vylepování na pařížské zdi, aby se lid mohl v každou hodinu sytit nenávistnými city, jimiž ho chtěli krmit. Roland a jeho žena navrhli Louveta, autora románu o Faublasovi. Girondisté ho přijali. Nebyly fondy: obrátili se na Dumourieze; právě získal od Shromáždění šest milionů na tajné výdaje a měl tu obratnost, že dal do dekretu, který mu tuto částku vydával, vložit, že nebude povinen z ní skládat účty. Girondisté dobře věděli, že těchto šest milionů bude užito k prospěchu záležitostí strany, že Dumouriez bude jen nastrčenou osobou. Roland a jeho žena přiměli Pétiona, aby žádal třicet tisíc livrů měsíčně pod záminkou udržování činnější policie, kterou okolnosti činily nutnou. Dumouriez, který už tehdy pomýšlel na to, stát se pánem rady vzdálením Rolanda a ostatních ministrů, kteří by mohli mařit jeho ctižádostivé plány, promluvil s králem o Pétionově žádosti. Ludvík XVI. Pétiona znal, odpověděl Dumouriezovi: – „Pétion je můj nepřítel, uvidíte, že užije těch peněz na placení spisů proti mně; přesto pokládáte-li to za užitečné, povolte to…“ Tato žádost dala vzniknout domněnce, že by bylo možné přivést Pétiona k citům příznivějším králi. Rozhodli se ho sondovat a nabídnout mu volné nakládání se třemi miliony, jen když slíbí, že jich užije k potlačení buřičů a k podpoře ústavní autority Ludvíka XVI. Tento princ, snaže se přemoci odpor, který k tomuto člověku cítil, ho pod lehkou záminkou pozval na zámek. Pétion našel krále v jeho kabinetu; byl sám. Ludvík XVI. ho přijal přívětivě a nezapomněl na žádnou z těch malých lichotek, jichž velcí dovedou tak vhodně užívat, když s někým něco zamýšlejí; lehký šelest za čalounem, šustění hedvábné látky, poučil Pétiona, že existuje svědek tohoto rozhovoru; usoudil, že je to královna, a pojav oprávněné podezření o upřímnosti kroku, který se u něho podnikal, tři miliony odmítl.²⁷

Vypovězení války, 20. dubna 1792

Vyjednávání stále pokračovalo; ale vídeňský dvůr, místo aby usnadňoval sblížení zúčastněných stran, bránil tomu, aby knížata mající državy v Alsasku a Lotrinsku svolila k přijetí náhrad, které jim Francie nabízela, hroze jim, že dá zvláštní smlouvy, které by v tomto ohledu uzavřela, zrušit řezenským sněmem. Kurfiřti trevírský, kolínský a mohučský ve shodě s císařem otevřeně podporovali odvody vojáků, které prováděli francouzští princové, a platili dokonce subsidie na jejich vydržování. Odmítali uznat vyslance Francie, ačkoli tito vyslanci vyjednávali jménem krále, zatímco veřejně uznávali zplnomocněnce princů, ačkoli tito zplnomocněnci měli jen tajné pověření. Všichni se tvářili, jako by v princích viděli pravou francouzskou vládu a jediné zastoupení monarchie. Mluvilo se dokonce o svolání kongresu do Cách, který by působil na Francii, jako berlínský a haagský dvůr působily na Holandsko při jeho revoluci. Dumouriez živě naléhal na vídeňský dvůr, aby se vyjádřil: byly to předstírané průtahy. Zdálo se, že se čeká na zprávu o nějaké blízké události, která měla změnit nynější stav věcí ve Francii. Konečně, po opakovaných žádostech o definitivní odpověď, odevzdali císařovi ministři markýzi de Noailles krátkou, suchou a tvrdou nótu; předpisovali v ní podmínky, za nichž byl císař ochoten zachovat s Francií mír. Bylo to obnovení monarchie na základech prohlášení z 23. června 1789, vrácení církevních statků držitelům, vrácení hrabství Avignon papeži a alsaských a lotrinských území se všemi jejich právy svrchovanosti a feudality německým knížatům, která tam měla državy.

Shromáždění přijalo tuto hrozivou odpověď s rozhořčením; jednohlasně se zvolalo, že je třeba pomstít národní čest. Od té chvíle se přání války stalo všeobecným. Girondisté využili tohoto okamžiku nadšení. Ke králi byla vyslána deputace, která mu vyložila urážku učiněnou francouzskému národu a nutnost předejít nepřátelským plánům císaře. Všichni ministři se vyslovili pro válku. Ludvík XVI., stržen proti své vůli ke kroku, jehož smutné následky bylo snadné předvídat, přišel podle ústavy navrhnout Shromáždění vypovězení války císaři. Tento návrh se příliš dobře shodoval s tajnými záměry girondistů, aby narazil na nejmenší obtíž: byl dekretován za všeobecného jásotu poslanců a lidu rozlitého na galeriích.²⁸ První útoky neodpovídaly nadějím, které se do nich vkládaly. Generál Biron postupoval na Mons v čele sboru deseti tisíc mužů: když došel k městečku Quiévrain, daly se dva dragounské pluky na útěk, aniž vůbec spatřily nepřítele, křičíce, že armáda je odříznuta a že jsou zrazeni. Pěchota se rozprchla; šest set hulánů stačilo uvést celou tuto armádu v zmatek. Bylo nutno opustit tábor a vojenskou pokladnu. Théobald Dillon, který táhl na Tournai se třemi tisíci mužů, zakusil týž osud: sbor osmi set mužů ho úplně porazil. Francouzi ztratili stany, zavazadla, dělostřelectvo. La Fayette, který se měl zmocnit Namuru, kde tehdy bylo jen pět set mužů posádky, se k této pevnosti ani nepřiblížil a spokojil se s tím, že unavoval svou armádu zbytečnými pochody. Aristokraté triumfovali a oddávali se, stejně jako emigranti, nejlichotivější naději.

Konstitucionalisté se rozpoutali proti Dumouriezovi, o němž se vědělo, že je autorem plánu útoku; a přece byl tento plán moudře promyšlen, jak Dumouriez dokazuje ve svých Pamětech; byl to týž, který provedl v prosinci téhož roku, ale k nešťastnému výsledku tohoto podniku se spojilo několik cizích příčin. Orleánisté válku nechtěli: cítili, že obrátí-li se k prospěchu Francie, bude to jistý prostředek k upevnění ústavy. Všechna vojenská místa byla v rukou konstitucionalistů; generály bylo možno brát jen z nich. Konstitucionalisté zase viděli se žárlivostí nové girondistické ministerstvo; byli by je rádi nahradili ministerstvem feuillantským, které by měli více k dispozici; proto se jedni i druzí spojili, aby zmařili Dumouriezův podnik proti rakouským Flandrám: orleánisté tím, že svými emisary bouřili Bironovy vojáky, představovali jim jejich generály jako zrádce, kteří je chtějí vydat nepříteli, a dávali první znamení k útěku; konstitucionalisté tím, že nevložili žádnou souhru do útoku ani do prostředků vhodných k jeho zdaru.

Píky a králova garda

Ale girondisté, kteří všechno vypočítali, dovedli z těchto prvních nezdarů vytěžit velkou výhodu: už dlouho pomýšleli na to, vyzbrojit lůzu Paříže a ostatních velkých měst království, aby ji mohli postavit proti národní gardě a užít jí k provedení svých tajných záměrů. Porážka u Quiévrainu jim k tomu poskytla záminku: předstírali obavy z následků této nešťastné události, předložili nutnost užít všech zdrojů, které nabízí nesmírné obyvatelstvo Francie: ale poněvadž mnoho občanů není s to opatřit si pušky, je třeba to nahradit tím, že se vyzbrojí píkami. Shromáždění dekretovalo, že osmačtyřicet pařížských sekcí dá vyrobit píky, jimiž se vyzbrojí občané, jejichž prostředky jim nedovolují koupit si pušky. Tito noví vojáci přišli vzdát Shromáždění hold za zbraně, které jim právě svěřilo, a ujistili je, že je zasvětí jeho službě. Přes tuto podporu se girondisté ještě nepokládali za dost silné, aby začali provádět svůj velký plán. Králova garda jim překážela; rozhodli se tuto překážku odstranit. Začalo se vyvoláváním hádek mezi gardisty na stráži a občany, kteří se shlukovali ve skupinách v zahradě Tuilerií. Byly to každý den nové rozmíšky, tedy každý den nové stížnosti podávané Shromáždění na despotismus strážních rozkazů a na násilnost, s jakou se prováděly.

Králova garda měla být podle ústavy složena z jedné třetiny z řadových vojáků a ze dvou třetin z národních gardistů, vybraných v departementech mezi nejurostlejšími, nejzámožnějšími a nejlépe vychovanými občany.²⁹ Důstojníkům nedalo práci získat vojáky vzaté z řadových vojsk: ale plni nedůvěry ke gardistům, které poslaly departementy, snažili se je znechutit službou v naději, že je přimějí podat demisi a nahradí je lidmi oddanějšími královské věci a ochotnějšími propůjčit se tomu, co se od nich žádalo. Většina gardistů vzatých z departementů byla oddána ústavě: nezdrželi se zpozorovat kontrarevoluční ducha svých důstojníků; zpravili o tom girondisty a stěžovali si na nepříjemnosti, které jim působili. Girondisté a orleánisté jejich stížnosti přijali a poradili jim, aby opustili sbor, kde se člověk nemůže ukázat dobrým občanem, aniž by se vystavil šikanám a nenávisti velitelů: několik jich podalo demisi. Důstojníci pod záminkou, že je nahradí, naverbovali všechny hrdlořezy a všechny rytíře průmyslu z Paříže. Králova garda, místo aby se skládala z osmnácti set mužů, se brzy skládala z téměř šesti tisíc mužů: ale důstojníci, příliš důvěřující ujišťováním o horlivosti a aristokratismu, která jim dávali ti, jež verbovali, nezpozorovali, že se do tohoto počtu vloudilo několik orleánistů, kteří zpravovali výbor dozoru o všem, co se říkalo a co se dělalo. K tomuto prvnímu porušení ústavního aktu připojovali důstojníci neprozřetelné chování: tvářili se hrozivě, když viděli procházet ministry a komisaře Shromáždění pověřené předkládat dekrety k sankci; jednali s pohrdáním s národní gardou, která konala službu na zámku, dovolujíce svým vojákům bratřit se jen s prapory Filles-Saint-Thomas a Place Vendôme, které se pokládaly za oddanější králi; oživovali pro všechny ostatní staré dvorské etikety, vyvolávali tisíc obtíží kolem pořadí služby a ukazovali se tím hlasitěji nepřáteli ústavy, že chtěli v očích emigrantů ospravedlnit svůj pobyt ve Francii a dokázat, že to nebyla rozdílnost zásad, co jim zabránilo opustit království, nýbrž rozdílnost prostředků, které zvolili k provedení kontrarevoluce.

Girondisté vybuchli, Shromáždění se poplašilo. Dumouriez sdělil králi obavy jedněch i druhých. Bylo by bývalo snadné je uklidnit odstraněním příčin, které je vyvolávaly. Ludvík XVI. by si byl uchoval svou gardu: tento princ o těchto podřízených intrikách nevěděl; a stížnosti, většinou nespravedlivé, které girondisté denně vznášeli na jeho chování, ho pozvolna učinily lhostejným ke všem představám. Spokojil se s odpovědí Dumouriezovi: – „Ach, u všech všudy, podezírají-li vévodu de Brissac, že je hlavou spiknutí, velmi se mýlí.“ Nové neprozřetelnosti přinesly nové důvody k nespokojenosti: mezi lidem se rozšířilo, že se ve vojenské škole, kde byla králova garda ubytována, chová bílý prapor, který má sloužit k shromáždění kontrarevolucionářů v den určený k provedení kontrarevoluce. Ať byla tato pověst jakkoli neopodstatněná, noviny strany jí dodaly víry; lid se poplašil a shromáždil se v davu před vojenskou školou. Starosta Pétion pod záminkou, že předejde nepokojům, poslal dva municipální úředníky provést prohlídku v budově. Důstojníci, vyzvaní jménem zákona otevřít brány, odmítli a připravovali se k obraně, kdyby se je někdo pokusil vylomit; ale jejich vojáci je opustili a připojili se k lidu, jak se to dělo při všech příležitostech, kde šlo o národní zájem: bylo tedy nutno se podrobit a vpustit municipální úředníky. Prohledalo se všechno; nenašel se sice prapor, který byl předmětem této prohlídky, ale našel se malý bílý praporek, o němž důstojníci ujišťovali, že byl umístěn na dortu, který jim dal pan dauphin; našly se hymny, písně pro krále, velké množství kontrarevolučních spisů urážlivých pro Shromáždění.

Paměti hraběnky de La Motte; rozpuštění gardy

Jedna příhoda podezření ještě zvětšila. Pověstná hraběnka de La Motte, ať už doufala, že se vyprostí z bídy, do níž zaslouženě upadla, ať byla podnícena girondisty a orleánisty, právě dala v Londýně vytisknout nové paměti o svém životě. Byly v nich odhaleny její intriky s královnou a s kardinálem de Rohan, jakož i všechny hanebnosti starého dvora. Královna se obávala nepříznivého dojmu, jaký by tyto paměti mohly učinit na už zaujatou mysl Francouzů: připomněly by jim nepříjemné dobrodružství, které se v této chvíli zdálo úplně zapomenuto. Vědouc, že tyto paměti jsou ze strany La Mottové a jejího knihkupce jen záležitostí peněz, rozhodla se vydání koupit. Pověřila ministra Laporta, aby o tom jednal s knihkupcem Gueffierem; ale jednou z těch nešikovností, jichž se dvůr ustavičně dopouštěl, dal Laporte, místo aby je tajně spálil u sebe doma, výtisky odnést do manufaktury v Sèvres.³⁰ Výbor dozoru věděl ještě téhož večera, že se Laporte odebral do Sèvres se třemi neznámými osobami; že se tam v jeho přítomnosti spálilo třicet balíků papírů. Mluvilo se tehdy mnoho o rakouském výboru, kde se s císařem projednával plán kontrarevoluce: volá se, že to jsou papíry tohoto výboru, které dvůr chtěl odstranit z dosahu pátrání; k mříži jsou povoláni ministr Laporte, knihkupec Gueffier, správce a dělníci manufaktury v Sèvres. Chabot a Merlin de Thionville udávají, udávají; Guadet chce, aby se konečně přijala policejní opatření schopná udržet spiklence na uzdě; Gensonné, aby se veřejně vyhlásilo, že vlast je v nebezpečí; Brissot, aby se Shromáždění prohlásilo za permanentní. Pétion přichází v čele municipality: ujišťuje, že lid je obklopen spiknutími; že dvůr bez ustání kuje nové zrady; že sekce, právem poplašené nebezpečími obecné věci, se právě po příkladu Shromáždění prohlásily za permanentní; konečně Bazire, dospívaje k pravému cíli tohoto velkého hnutí, žádá rozpuštění královy gardy, složené podle něho ze sluhů emigrantů, ze vzpurných kněží, z Arlesanů – Arles bylo město uznaně aristokratické a ve stavu vzpoury: dodává, že královi gardisté nosí šavle, jejichž hlavice představuje kohouta s královskou korunou; že vévoda de Brissac jim při odevzdání těchto šavlí řekl, že kohout je znakem starých Galů; že tento znak jim ukazuje krále, jemuž mají pomoci znovu dobýt jeho státy; že vojáci ve svých světnicích mluvili urážlivě o národu a o Shromáždění; že důstojníci se hlasitě radovali ze ztrát, které Francie právě utrpěla; že půjdou, říkali, dvacet mil vstříc Rakušanům s bílým praporem; že rozkaz pana de Sombreuil staršího, vydaný 28. března invalidům, dokazuje, že se připravuje kontrarevoluční povstání a že obavy přátel svobody jsou opodstatněné. Tři královi gardisté, které měli připravené, se dostavili k mříži, udali další skutečnosti a potvrdili ty, které Bazire právě uvedl. Girondisté využívají s velkou obratností rozrušení duchů: ruší královu gardu jako protiústavní, dekretem obžalovávají vévodu de Brissac, který jí velí, a posílají ho do Orléansu, aniž ho vyslechli, aniž ho vůbec chtěli vyslýchat.³¹

Král byl tímto dekretem velmi dotčen a zdál se rozhodnut ho neuposlechnout. Jeho ministři mu předložili následky, které by jeho odpor přinesl; a připomínajíce mu dny 5. a 6. října, dali mu obávat se týchž neštěstí. Král ustoupil a řekl se smutným výrazem vévodovi de Brissac, když se s ním tento pán přišel rozloučit: „Jdete do vězení, byl bych mnohem zarmoucenější, kdybyste mě tam nenechal samotného.“ Dumouriez chtěl krále přimět, aby si zvolil novou gardu; odmítl. Girondisté, kteří byli pevně rozhodnuti nestrpět mu žádnou, byli první, kdo toto odmítnutí pomlouvali rozšiřováním, že záměrem dvora je rozdělit pařížskou národní gardu a získat si stranu mezi zámožnými měšťany, kteří ji tvořili.

Rozkol v ministerstvu; paní Rolandová a Servan

Šest ministrů žilo až do té doby v dosti dobré shodě. Obědvali spolu ve dnech rady. Každý přinášel svou práci. Dohodli se o věcech, které se předloží králi; diskutovalo se o nich, aby se utvořilo společné mínění a vyhnulo se sporům před ním; ale úcta, přátelství, důvěra neměly na této jednotě žádný podíl: netrvala. Rolandová, která ve skutečnosti vykonávala ministerstvo pod jménem svého muže, chtěla být těmto diskusím přítomna. Tento nárok začal vnášet mezi ministry chlad. Vstup Servana do ministerstva války je rozhádal docela. Servan se spojil s Rolandem a s Clavièrem: vyžadoval, aby se porady mezi ministry a girondisty konaly u Rolandové. Girondisté, kteří vytvořili ministerstvo jen v naději, že se stanou pány vlády, si osobovali, aby se nic nedělo, ba ani nenavrhovalo, leč jimi. Dumouriez se začínal tímto despotismem nudit a netrpělivě čekal na příležitost setřást jho, které ho tížilo tím více, čím více ho brzdilo v jeho ctižádostivém postupu. Viděl s potěšením, že král k němu cítí méně odporu, než cítí k ostatním ministrům: byl pevně rozhodnut využít této příznivé dispozice a vzdálit lidi, kteří by se vždy stavěli proti jeho záměrům: ale nenáviděn dvořany, více nenáviděn konstitucionalisty, cítil, že potřebuje girondisty a především popularitu, kterou disponovali, popularitu, která jediná ho činila králi nezbytným a mohla mu zachovat jeho vliv v radě. Nechtěl s nimi rozejít, dokud si nezajistí silnou stranu schopnou ho podporovat proti jejich intrikám. Přes všechnu svou obratnost nedokázal Dumouriez tento obtížný střed dlouho udržet.³²

Spory mezi přísežnými a nepřísežnými kněžími pokračovaly s větší prudkostí než kdy jindy. Guadet přišel předložit výboru ministrů velmi tvrdý a velmi drzý dopis, který sám složil a v němž takřka nařizoval králi, aby propustil svého zpovědníka, nepřísežného kněze, a vzal na jeho místo kněze přísežného. Guadet navrhl šesti ministrům, aby tento dopis podepsali a odevzdali králi. Dumouriez se pozvedl proti tyranii a ohavnosti tohoto kroku a prohlásil, že se k němu nikdy nepropůjčí. Lacoste a Duranton se k Dumouriezovi připojili. Guadet svůj dopis stáhl, ale Dumouriezovi jeho odmítnutí neodpustil. Král se dověděl o oběti, kterou od něho chtěli vyžadovat; poděkoval Dumouriezovi, že se této persekuci vzepřel, a dodal, že snese všechno kromě toho, co se týká jeho svědomí; že dojde-li se k této krajnosti, bude umět zemřít. Tato poslední událost roztrhla zdánlivou jednotu, která mezi ministry ještě trvala. Roland, Servan a Clavière už nezachovávali žádné ohledy vůči králi ani vůči Dumouriezovi. Zprávy o vnitru se staly krvavými diatribami, nepřetržitými udáními proti nepřísežným kněžím. Rolandová, jakási filozofka a ženský krasoduch, zuřící, že jí uniká vláda, kterou vykonávala nad svou malou koterií intrikánů, podněcovala svého muže, nutila jej, stejně jako Servana, hnát věci do krajnosti, doufajíc, že pomocí strachu, který vzbudí, donutí krále ponechat Rolanda na jeho místě. Tři ministři zneužívali mírnosti tohoto prince; odporovali mu neslušným způsobem, chápali se všech příležitostí, aby ho pokořili. Louvetova Sentinelle, Brissotův Patriote přinášely porady rady, opíraly se o ně, aby vychvalovaly horlivost a vlastenectví Rolanda a ministrů jeho strany, aby tupily Dumourieze, aby vytýkaly králi, že ústavu nechce a že brzdí opatření, která Shromáždění přijímá, aby ji uvedlo v činnost.

Tábor dvaceti tisíc mužů a dekret o deportaci kněží

Byla to jen předehra velkého útoku, který tři ministři připravovali proti králi a proti Dumouriezovi. Servan po tajné poradě konané u Rolandové navrhl utvořit v době federace tábor dvaceti tisíc mužů u Paříže; byla by to, říkal, ústřední a stálá armáda, vhodná k udržení klidu hlavního města a k zajištění prací Shromáždění. Girondisté a orleánisté přijali tento návrh s živým potleskem. Konstitucionalisté, kteří snadno prohlédli jeho cíl, se marně chtěli dekretu postavit; girondisté zvítězili.³³ Král byl zdrcen; řekl Dumouriezovi, že je rozhodnut položit své veto na dekret, který otevřeně směřuje k jeho zkáze a ke zkáze monarchie. Dumouriez mu předložil, že se stane terčem podezření lidu, zuřivosti orleánistů, proradné politiky girondistů; že se nenávratně ztratí; že se jen čeká na takové odmítnutí, aby mu vypověděli otevřenou válku, v níž podlehne. Na obou stranách se užilo všech prostředků, které okolnosti poskytovaly, pro tábor dvaceti tisíc mužů i proti němu. Dvůr šířil poplach mezi měšťany a pařížskou národní gardou. Konstitucionalisté předložili petice, girondisté na ně odpověděli peticemi opačnými. Novináři se uráželi, obviňovali se navzájem z plánů kontrarevoluce, z buřičských spiknutí. Tento zápas se jako všechny ostatní stal válkou pera a slov; každá strana se snažila působit na mínění, pečlivě skrývajíc své pravé pohnutky a předstírajíc, že ji vede jedině veřejný zájem. Moudří lidé viděli bouři, jak se tvoří a hřmí nad jejich hlavami; čekali s neklidem na výbuch a pomýšleli na to, jak se ukrýt.

Od předložení dekretu uplynulo osm dní. Shromáždění bylo netrpělivé, orleánisté řvali na tribuně proti tomuto předstíranému zdržení, pařížský lid reptal a obviňoval krále, že nadržuje nepřátelům Francie. Girondisté čekali na rozhodnutí, jisti si, že z něho vytěží stejně výhodný prospěch, ať král sankci udělí nebo odepře. Bylo tedy nutno se rozhodnout: král přinesl dekret do rady; diskutovalo se. Dumouriez řekl, že ti, kdo žádali utvoření tábora dvaceti tisíc mužů u Paříže, jsou stejně nepřáteli vlasti jako nepřáteli krále; že nic není nepolitičtějšího než takové shromáždění, zatímco našim armádám chybějí lidé, naše hranice jsou obnažené a nejsou ani fondy potřebné na vydržování řadových vojsk; že je neprozřetelné shromažďovat blízko Shromáždění a krále zástup neukázněných lidí, povolaných pod jménem, které přehání jejich vlastenectví, a jehož by mohl využít první ctižádostivec; že Paříž rozdělují dvě velké frakce, konstitucionalistů a girondistů; že třetí frakce, která nyní hraje jen druhou roli, je zničí obě, protože je mnohem početnější a má odnože v celém království; že z dvaceti tisíc federovaných bude devatenáct tisíc jakobínských klubistů; že přes tyto nevýhody (které cítí lépe než kdokoli) král nemůže odmítnout sankcionovat dekret, protože, vyprovokován s hlubokou zlobou, projednán s urputností, vydán s nadšením, sjednocuje mínění slepého davu, jemuž je představován jako jediný prostředek spásy; že odepře-li král sankci, dekret se přesto provede; že místo dvaceti tisíc mužů shromážděných na základě zákona, které lze snadno podrobit nařízením, přijde čtyřicet tisíc mužů, kteří svrhnou ústavu, Shromáždění i trůn. Ministři, zasaženi pravdivostí těchto úvah, zapřísahali krále, aby své veto nekladl. Král žádal několik dní a dodal, že je zpraví o rozhodnutí, které učiní.

Ale girondisté a tři ministři připravovali tomuto princi ještě citelnější ránu. Využívajíce nepokojů, které vzpurní kněží nepřestávali vyvolávat ve všech částech Francie, a nepřetržitých stížností, které Shromáždění zasílaly různé správy, vydali druhý dekret, který nařizoval, že na udání dvaceti usedlých občanů budou kněží, kteří odmítli složit přísahu na občanskou ústavu duchovenstva, deportováni.³⁴ Ludvík XVI. ujistil, že nic na světě ho nemůže přimět sankcionovat nespravedlivý zákon, odporující jeho náboženským zásadám. Dumouriez mu poznamenal, že tento dekret je přirozeným důsledkem dekretu o kněžské přísaze, který sám sankcionoval 20. listopadu 1790; že je to jediný politický lék, který lze přiložit na zla, jež tento první dekret způsobil; že tento lék je sice tvrdý, ale není krutý; že je to dokonce jistota daná nepřísežným kněžím proti zuřivosti pronásledování; že veto je nejen nezachrání, ale odejme jim pomoc zákona, který chrání jejich osoby, a vystaví je tomu, že budou povražděni; že zároveň udělá z Francouzů tolik katů, kteří se nebudou bát koupat se v krvi kněží. Tyto poznámky Ludvíkem neotřásly; přetvařoval se a odpověděl Dumouriezovi, že o tom, co mu právě řekl, bude přemýšlet. Ale tři ministři chtěli krále donutit, aby se rozhodným krokem vyslovil proti tomu, co se tehdy zdálo být přáním lidu. Naléhali na rychlou sankci. Roland přečetl v radě dlouhý dopis, který o tom složila jeho žena. Vcházel v něm do nejurážlivějších a nejtrpčích podrobností o chování krále od revoluce, vytýkal mu jeho útěk do Varennes, nazýval ho křivopřísežníkem, mluvil mu o jeho zpovědníkovi, o jeho tělesných gardistech, o nerozvážnostech královny, o intrikách dvora, o častých kurýrech, kteří jezdí do Vídně a do Koblence; naléhal na něho, aby sankcionoval oba dekrety, hrozil mu, že podá demisi a upozorní lid na nebezpečí obecné věci. Král vyslechl tuto řadu urážek a hrubostí s obdivuhodnou trpělivostí; spokojil se s tím, že řekl Rolandovi: „Pane Rolande, jsou to tři dny, co jste mi tento dopis poslal, bylo tedy zbytečné jej číst v radě; dohodl jste se, že zůstane tajemstvím mezi námi dvěma.“ Roland viděl odpor, který k němu král chová; cítil, že mu jeho místo uniká: chtěl si u girondistů a u lidu udělat zásluhu ze svého vynuceného odchodu a představit jej jako důsledek svých zásad a své oddanosti ústavě.³⁵

Propuštění Rolanda, Servana a Clavièra

Král, unavený těmito šikanami, se rozhodl tři ministry propustit. Dal si zavolat Dumourieze, aby se s ním dohodl o nejvhodnějších prostředcích, jak se jich zbavit. Dumouriez našel krále v jeho ložnici, královna tam byla s ním. „Myslíte, pane,“ řekla mu tato princezna, „že král má déle snášet hrozby a drzosti Rolanda, podvody Servana a Clavièra?“ – „Ne, Madame, jsem sám rozhořčen. Obdivuji trpělivost krále a odvažuji se ho snažně prosit, aby změnil ministerstvo úplně: ať nás propustí ihned všech šest a ať zvolí lidi, kteří nejsou z žádné strany.“ – „To není můj úmysl,“ odvětil král, „chci, abyste zůstal, stejně jako Lacoste a dobrák Duranton: prokažte mi tu službu a zbavte mě tří drzých buřičů, má trpělivost je u konce.“ Bylo to, co Dumouriez už dlouho chtěl: viděl se propuštěním Rolanda pánem ministerstva. Předstíral však, že je královým návrhem velmi zaskočen, a odpověděl, že podnik je nebezpečný, že jej přesto provede, ale že především trvá na propuštění všech ministrů; že je terčem tří frakcí, které rozdělují Paříž a Shromáždění; že všechny noviny o něm mluví špatně; že ho zbavili popularity; že jen míněním lze udržet několik nití vlády, že mu všechny unikly; že tedy už nemůže být skutečně užitečný; že snad dokonce nenávist, kterou k němu chovají, uškodí králi. „Uvažte to, Sire,“ pokračoval Dumouriez, „bude se říkat, že tři ministři, kteří zůstávají, jsou aristokraté, spiklenci. Dodám s upřímností, která se stává povinností v tak obtížných dobách, že Lacoste a já jsme neochvějní ve věci ústavy…“ Královna projevila trochu rozmrzelosti, ale brzy opět nabyla jasnější tváře. „Znám vaše zásady,“ odvětil král, „a vím, že ústava musí být; proto si přeji, abyste zůstal v radě.“ – „Sire, svoluji, ale zde jsou mé podmínky: sankcionujte oba dekrety a jmenujte tajemníka rady v týž den, kdy zvolíte své tři nové ministry.“ – „To nejde,“ odpověděl král… Královna se velmi rozkřikla nad tvrdostí podmínek. Dumouriez byl příliš obratný, aby přijal ministerstvo bez této podstatné doložky. „Madame,“ odvětil, „tento krok je nutný pro vaši bezpečnost.“ Ale zpozorovav krajní odpor královny, zapřísahal ji vroucím tónem, aby dbala osudu krále, osudu jeho dětí a připojila se k němu, aby dosáhli sankce naprosto nezbytné. Opakoval důvody, jichž užil v radě, a dodal, že pokládal-li tehdy sankci za nevyhnutelnou, stává se ještě mnohem nevyhnutelnější ve chvíli, kdy král propouští tři ministry, jistě vinné vůči němu, ale právě proto dražší girondistům; že položí-li král za této okolnosti své veto, budou se tři ministři jevit jako oběti svého vlastenectví a své horlivosti pro zájmy národa; že neručí za to, že v několika dnech nedojde k událostem, které snad králi vyrvou korunu; že pokud jde o něho, upozorňuje Jeho Veličenstvo, že nemůže jít proti svým zásadám; že o dekretech smýšlí skutečně jako Roland, Servan a Clavière; že ho ujišťuje, že Lacoste a Duranton smýšlejí jako on; že neví, co udělají oni; že i kdyby měl to neštěstí se mu znelíbit, je nucen mu prohlásit, že nezůstane v radě, nesankcionuje-li král tyto dva dekrety.

Král se rozhněval: Dumouriez chtěl odejít, královna ho zavolala zpět. „Pomyslete, pane, jak je tvrdé sankcionovat dekret, který přivádí do Paříže dvacet tisíc darebáků schopných krále zavraždit.“ Dumouriez odvětil, že se obavy nemají přehánět; že dekret ponechává výkonné moci možnost určit místo shromáždění těchto dvaceti tisíc mužů, kteří nebudou darebáci; že ministr války se postará dát jim důstojníky a způsob organizace; že je třeba, aby tento ministr určil Soissons a jmenoval pevného a moudrého generálního velitele se dvěma dobrými polními maršály; že se tito muži budou formovat do praporů, jak budou přicházet, a jakmile jich bude čtyři nebo pět set, využije ministr žádostí generálů a pošle je k jedné ze tří armád; že pomocí těchto opatření se dekret, vydaný s tak proradným úmyslem, místo aby škodil, obrátí k prospěchu obecné věci. „Ale jste si jist, že dosáhnete dovolení uskutečnit toto shromáždění v Soissons?“ – „Ručím za to, Sire.“ – „V tom případě,“ odvětil král s veselejší tváří, „je třeba, abyste vzal ministerstvo války.“ Dumouriez namítl nesmírnou odpovědnost tohoto ministerstva; že generálové jsou jeho nepřátelé; že mu budou připisovat jejich chyby: ale poněvadž jde o bezpečnost krále, o bezpečnost jeho vznešené rodiny a o udržení ústavy, neváhá. „Jste tedy, Sire,“ dodal Dumouriez, „rozhodnut sankcionovat dekret o táboře dvaceti tisíc mužů?“ – „Ano, rád, budete-li ministrem války: spoléhám se zcela na vás.“ – „Přejděme nyní, Sire, k dekretu o kněžích.“ – „Ó, k tomu se nemohu odhodlat.“ – „Sire, sám jste se uvedl do nutnosti jej sankcionovat, když jste sankcionoval dekret o občanské ústavě duchovenstva.“ – „Udělal jsem velkou chybu a vyčítám si ji.“ – „Sire, nesankcionujete-li nový dekret, bude tato druhá chyba mnohem větší; přiložíte dýku na hrdlo těchto nešťastných kněží.“ Královna se připojila k Dumouriezovi a přiznala, že má pravdu. Král se zdál krajně rozrušen; Dumouriez na něho živě naléhal a bez ustání opakoval, že tato sankce je nezbytná, že bez ní nelze nic podniknout. Král, projeviv nejsilnější odpor, konečně slíbil dekret sankcionovat.

Když byly věci takto dohodnuty, dostali Roland, Servan a Clavière své propuštění: skryli svou zuřivost pod falešným zdáním spokojenosti, předstírajíce, že si se svými přáteli blahopřejí, že opouštějí ministerstvo, kde nebylo možno konat dobro a kde bylo třeba bez ustání bojovat proti proradným úmyslům kontrarevolučního dvora. Král pověřil Dumourieze, aby nahradil tři ministry, kteří byli právě propuštěni. Mourgues dostal vnitro, Dumouriez si podržel zahraniční věci, čekaje na příchod muže, jemuž je určil.³⁶ Dumouriez konečně dospěl k cíli, který mu určovala jeho ctižádost, viděl se prvním ministrem: ale girondisté proti němu zuřili; nazývali ho intrikánem, zrádcem, spiklencem, hrozili mu svou pomstou. Rolandová a její pisálkové ho udávali všem klubům. Tři propuštění ministři se odebrali do Shromáždění a v řečech, které tam pronesli, se snažili představit své vypuzení z ministerstva jako zločin urážky národa. Roland přečetl svůj dopis králi. Shromáždění dekretovalo jeho vytištění a rozeslání osmdesáti třem departementům. Když se pak dostavil Dumouriez, zvedl se ze všech stran pískot a zmatené výkřiky o zradě.

[Dumouriez, „aniž se zdál věnovat této známce nepřízně jakoukoli pozornost“, přečetl dopis La Fayetta o lehké výhodě získané nad generálem Clerfaytem, který však zároveň oznamoval smrt pana de Gouvion, zabitého dělovou koulí při útoku na nepřátelské opevnění; „oba tábory se přece spojily, aby hodily několik květin na hrob tohoto statečného muže“.³⁷ Pak, „jako by si předsevzal nezachovávat vůči girondistům žádné ohledy“, vylíčil bez obalu znepokojivý stav resortu války: rozklad armády, nedostatek zbraní, oděvů, koní, munice; neúplný stav čtyřiceti tisíc mužů a deseti tisíc koní; pevnosti většinou zbořené, bez zásob a munice; důstojníky a velitele podezřelé nebo otevřené nepřátele ústavy; komisaře, skladníky a písaře „téměř všechny prodané kontrarevoluční straně“; dodavatele dopouštějící se „nejzhoubnějších zpronevěr“, jimž se přesto poslední ministr svěřil; odvody dekretované Shromážděním na žádost Narbonna, de Grava a Servana, které se neuskutečnily, protože Shromáždění neopatřilo fondy. Napadl otevřeně Servanovo krátké ministerstvo, „dokázal nicotnost tohoto ministra, kterého Shromáždění právě poctilo svou lítostí“, nešetřil ani girondisty, ani Shromáždění samo – vytkl mu „jeho bezstarostnost, jeho malou znalost věcí, jeho mánii stále dekretovat, aniž se stará o provádění svých dekretů“ – a skončil tím, že mu „tónem autority“ narýsoval, jak se má napříště chovat. Guadet odpověděl „kysele“, že Dumouriez, když dosáhl propuštění vlasteneckých ministrů, se už pokládá za oprávněného dávat Shromáždění rady; girondisté ho „s pohledem plným zuřivosti“ vyzvali, aby své memorandum podepsal. Dumouriez je podepsal a odešel. Pravdy, které obsahovalo, girondisty „hluboce zasáhly“, ale bylo třeba uklidnit lid: prohlásili Dumouriezova tvrzení za nepravdivá, dokázali „výpočty, jimž sami nevěřili“, že armády jsou úplné a pevnosti v nejlepším stavu, a pověřili komisi, aby prozkoumala jeho chování a zda nemá být obžalován: „je-li obraz, který vám Dumouriez právě předložil, pravdivý, uvrhl vás do zjevného nebezpečí, když žádal, aby se císaři vypověděla válka; je-li tento obraz nepravdivý nebo přehnaný, je to pomlouvač.“]

Královo rozhodnutí; demise Dumourieze

Dumouriez byl příliš obratný, aby necítil nebezpečí postavení, v němž se nacházel: jedině sankce obou dekretů ho mohla ospravedlnit ve veřejném mínění. Lacoste a Duranton neměli na jejím dosažení menší zájem než Dumouriez: žádali o ni naléhavě. Je to, řekli králi, jediný prostředek, jak zavřít ústa girondistům a Rolandovým stoupencům. Král odpověděl, že rád sankcionuje dekret o táboře dvaceti tisíc mužů; že mu jeho svědomí nedovoluje sankcionovat dekret proti kněžím. Ministři mu s uctivou pevností oznámili, že se ztratí. „Jsem rozhodnut,“ odvětil král, „zítra vás pověřím dopisem předsedovi; jeden z vás jej spolupodepíše: donesete jej společně do Shromáždění.“ Tento rozhodný tón, na který ministři nebyli zvyklí, je překvapil; ale král, jak právě řekl, byl rozhodnut. Odhodlán čelit všem událostem a řídit se jen hlasem svého svědomí ve věci, která se podle něho týkala nejposvátnější z povinností, neprojevoval už ani strach, ani nejistotu: rozvinul sílu a promyšlenou odevzdanost do vůle Boží, jaké ho jeho nepřátelé nepokládali za schopna. Jeho povaha člověka a krále, až dosud ponížená jakousi povolností k lidem, kteří ho obklopovali, nabyla znovu své vrozené energie; a odvrhnuv daleko od sebe vše, co bylo cizí jeho duši, nedal najevo nejmenší známku slabosti a kráčel pevným a smělým krokem po obtížné stezce, kterou si vytyčil.

Ministři se po odchodu z rady shromáždili u Dumourieze, dohodli se, že požádají krále o zvláštní slyšení a poprosí ho, aby jim povolil odejít. Zatím Pétion a girondisté, kteří chtěli za každou cenu své tři ministry zpět, bouřili předměstí. Vše ohlašovalo blízké hnutí. Dumouriez na to krále upozornil: ale králi byla vnuknuta podezření vůči Dumouriezovi. Odpověděl suše: „Nevěřte, pane, že se mě podaří zastrašit hrozbami; jsem rozhodnut.“ Konstitucionalisté viděli lépe než král nebezpečí odchodu tří ministrů: odvážili se několika kroků u Dumourieze, navrhli mu, aby spolupodepsal králův dopis předsedovi a sám jej donesl do Shromáždění, ujišťujíce ho, že ho usmíří s La Fayettem. Dumouriez znal příliš dobře slabost konstitucionalistů, nicotnost La Fayetta a především tajné záměry dvora, který ho pověřoval tímto nebezpečným posláním; chránil se svolit ke kroku, který by ho dorazil: – „Jste jen děti,“ odpověděl těm, které pověřili s ním jednat, „svádíte krále a královnu na scestí, hubíte je svými dětinskými intrikami.“

Dumouriez, Duranton a Lacoste se odebrali ke králi, jak se dohodli. Duranton řekl, že mu přicházejí, byť s lítostí, nabídnout svou demisi; že se nemohou proti svému svědomí, proti svému mínění, proti jeho zájmům odhodlat spolupodepsat jeho dopis předsedovi Shromáždění. „Není to, Sire, naše odpovědnost, co nás zadržuje,“ dodal Lacoste s pohnutím, „je to nebezpečí, které vám hrozí; zapřísaháme vás, abyste je odvrátil.“ Král se zdál dojat, ale brzy zvítězil nad tímto prvním hnutím. Obrátil se k Dumouriezovi a řekl mu: „Trváte, pane, na citech svého včerejšího dopisu?“ – „Ano, Sire, nedá-li se Vaše Veličenstvo pohnout naší věrností a naší oddaností.“ – „Nuže,“ odvětil král s velmi chmurným výrazem, „poněvadž jste rozhodnuti, přijímám vaši demisi, postarám se o to.“ Tři ministři odešli, zasaženi více následky, které mělo královo odmítnutí přinést, než lítostí nad ztrátou místa, které vystavovalo ty, kdo je zastávali, nenávisti všech stran.

Poslední rozmluva Dumourieze s králem

Dumouriez měl před svým odjezdem rozmluvu s králem: líčí tohoto prince tak dobře, že si nemohu odepřít potěšení vložit ji do těchto Pamětí. Dumouriez, odevzdav králi účet ze své správy zahraničních věcí, chtěl se vzdálit, když mu král řekl: „Půjdete tedy k Lucknerově armádě?“ – „Ano, Sire, opouštím s rozkoší toto strašné město: mám jen jedinou lítost, jste v něm v nebezpečí.“ – „Ano, zajisté,“ odvětil král s povzdechem. – „Nuže, Sire,“ pokračoval Dumouriez s živostí, „nemůžete si už představovat, že k vám mluvím z nějakého osobního zájmu; jakmile budu vzdálen z vaší rady, už se k vám nepřiblížím. Je to má věrnost, je to nejčistší oddanost k vaší osobě, co mě v této chvíli oživuje. Odvažuji se vás snažně prosit, pro lásku k vaší vlasti, pro vaši spásu, pro spásu vaší koruny, vaší vznešené choti, vašich milých dětí, abyste nesetrvával v osudném rozhodnutí položit své veto na oba dekrety Shromáždění. Tato tvrdošíjnost k ničemu neposlouží a vy se ztratíte.“ – „Nemluvte mi o tom už,“ odvětil král, „jsem rozhodnut.“ – „Ach, Sire, řekl jste mi totéž, když jste mi v tomto pokoji, v přítomnosti královny, dal své slovo, že je sankcionujete.“ – „Tehdy jsem chybil a lituji toho.“ – „Sire, už vás neuvidím, odpusťte mou upřímnost; nechybil jste tehdy, chybujete nyní. Zneužívá se bázlivosti vašeho svědomí; vedou vás do občanské války; jste bez sil, podlehnete; a dějiny, litujíce vás, vám budou vytýkat, že jste nemístnými skrupulemi způsobil neštěstí Francie. Pohleďte, jakou směšnost vtiskly Jakubovi II. Bojím se pro vás více vašich přátel, než se bojím vašich nepřátel…“ Král seděl u stolu, kde právě podepsal Dumouriezovy účty. Dumouriez, se sepjatýma rukama, s očima plnýma nejbolestnějšího výrazu, stál vedle krále. Král, dojat pravdivostí jeho jednání, vztáhne ruku na ruce Dumouriezovy a řekne mu s oním přízvukem, jejž umění ani přetvářka nedovedou napodobit: „Bůh je mi svědkem, že chci jen štěstí Francie.“ – „Nepochybuji o tom, Sire,“ odvětil Dumouriez se slzami v očích, „ale skládáte Bohu účet nejen z čistoty, ale i z osvíceného užití svých úmyslů. Věříte, že zachraňujete náboženství, a hubíte je. Kněží budou povražděni, koruna vám bude odňata; snad i vaše choť, vaše děti…“ Stržen zlověstným obrazem, který se náhle nabízí jeho mysli, přitiskne Dumouriez ústa na královu ruku. Král prolévá několik slz: chvíli mlčí. Král tiskl Dumouriezovu ruku. „Sire,“ pokračoval Dumouriez nejdojatějším tónem, „kdyby vás Francouzi znali jako já, ach, všechna naše zla by skončila! Přejete si, chcete štěstí Francie; nuže, vyžaduje oběť vašich skrupulí. Sire, špatně pochopené zájmy zaslepují ty, kdo vám je vnukají; duch frakce je svádí: svádí i nejosvícenější lidi. Obětoval jste se už r. 1789, pokračujte v této velkodušné oběti: národ ji dovede ocenit, nepokoje ustanou, ústava se dovrší, Francouzi se vrátí ke své povaze, zbytek vaší vlády bude šťastný, jeho stálost bude založena na pevných zákonech. Kdyby před vámi byla existovala ústava, nebyl byste zakusil všechna zla, která vás sužují; jste ještě pánem svého osudu, vaše duše je čistá, věřte člověku prostému vášní a předsudků, který vám vždy říkal pravdu.“ – „Čekám smrt,“ odvětil smutně král, „a předem jim ji odpouštím. Jsem vám vděčen za vaši citlivost. Dobře jste mi sloužil; vážím si vás, a přijde-li šťastnější doba, dám vám o tom důkazy…“ Při těchto slovech král prudce vstane a jde k oknu na konci pokoje. Dumouriez pomalu sbírá své papíry. Jeho příliš viditelné pohnutí mu dávalo bát se zvědavých pohledů dvořanů: snaží se uklidnit svou tvář: konečně otevře dveře. Hluk, který způsobí, vytrhne krále z jeho smutných úvah: otočí hlavu směrem k Dumouriezovi a tónem plným laskavosti: „Sbohem, buďte šťasten.“³⁸

Ludvík XVI. tváří v tvář smrti

Tato trapná myšlenka na smrt provázela bez ustání tohoto nešťastného monarchu: myšlenka pro něho tím tíživější, že zuřivost jeho nepřátel byla účinkem nespravedlivé nenávisti, o níž věděl, že si ji nezasloužil. Ludvík XVI. si dával sám útěšné svědectví, že vždy chtěl štěstí lidu. Jeho vlastní štěstí bylo vázáno na štěstí všech. Tento cit byl v něm vrozený: unikl mu jednou v plné radě, v jednom z těch náhlých vzletů duše, které nejsou plodem výpočtu: Cahier de Gerville četl návrh proklamace o nepokojích, které rozdíraly Francii; dával v něm králi říkat: Tyto nepořádky kalí štěstí, jehož požíváme… „Nemluvte o mém štěstí,“ odvětil král s velkým pohnutím, „nemohl bych schválit výraz tak odporující mým citům. Jak bych mohl být šťasten, pane de Gerville, když nikdo ve Francii nepožívá štěstí? Ne, pane, Francouzi nejsou šťastni, jsem o tom až příliš přesvědčen: budou, doufám, a je to mé nejvroucnější přání. Pak se budu těšit z jejich štěstí a budu to moci prohlásit bez přetvářky.“³⁹ Ludvík XVI. se nebál smrti; jeho neštěstí mu dala jakési přesycení životem. „Mám obavy jen o královnu a o svou sestru,“ říkal Bertrandovi de Molleville, „o sebe se nebojím ničeho. Několikrát měli v úmyslu mě zavraždit, nechápu, proč to neudělali; ale neuniknu vždy; nejsem proto o nic šťastnější: o něco dříve, o něco později, je to totéž.“ – „Velký Bože!“ zvolal Bertrand de Molleville, „Vaše Veličenstvo tedy věří, že bude zavražděno?“ – „Jsem o tom přesvědčen,“ odvětil král, „už dlouho to očekávám a zvykl jsem si na tuto myšlenku. Věříte, že mi smrt nahání strach?“ – „Ne, jistě, ale přál bych si, aby se Vaše Veličenstvo nepřesvědčovalo, že je jí tak blízko, a aby přijalo rázná opatření schopná je uchránit před nebezpečím.“ – „Je možné,“ odvětil král po chvíli přemýšlení, „že jí uniknu. Je mnoho vyhlídek proti mně a nemám štěstí. Kdybych byl sám, riskoval bych ještě jeden pokus. Ach, kdyby má žena a mé děti nebyly se mnou, viděli by, že nejsem tak slabý, jak si představují… Jaký by byl jejich osud, kdyby se opatření, která mi navrhujete, nezdařila!“ – „Ale zavraždí-li se Vaše Veličenstvo, myslíte, že královna a vaše děti budou ve větším bezpečí?“ – „Ano, myslím; a kdyby se stalo jinak, nemusel bych si vyčítat, že jsem toho příčinou.“

Tak se tento nešťastný monarcha, veden nejčistšími a nejnezištnějšími pohnutkami, nemohl přes jistotu osudu, který ho čekal, odhodlat sankcionovat dekret, který pokládal za nespravedlivý. Obklopen nemravnými lidmi bez náboženství, obětoval se pro ně v domnění, že poslouchá jen totéž náboženství, jehož dogmata on jediný uprostřed zkaženého dvora s vírou přijímal a jehož vznešenou morálku přesně praktikoval. Hrdinství tím obdivuhodnější, že ho v tomto trapném odevzdání nepodpírala žádná lidská pohnutka, ani pohnutka slávy oběti: lichotivá odměna, kterou však hloupý dav nikdy nepřiznává skromné ctnosti, zatímco ji marnotratně rozdává smělému zločinu. Ludvík mohl mít dokonce jen slabý prospěch z podniků, které pod jeho jménem osnovali zainteresovaní lidé, kteří ho v tomto nepolitickém odmítnutí utvrzovali: pracovali mnohem více pro sebe, než pracovali pro něho; a kdyby se jim jejich záměry byly zdařily, nebyl by jeho osud o mnoho méně politováníhodný.

[Kniha dvanáctá pokračuje dnem 20. června 1792, příchodem La Fayetta do Paříže, návrhem abbého Lamourette, příchodem Marseillanů a federovaných, suspendováním Pétiona a Manuela a vyhlášením „vlast je v nebezpečí“.]

Vysvětlivky