Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XII. Kniha desátá (červen – září 1791)

[Obsah podle původního vydání: Odjezd krále do Montmédy. – Opatření, která přijímá Shromáždění. – Stav Paříže po zprávě o útěku krále. – Král je zatčen ve Varennes. Jeho návrat do Paříže. – Intriky různých stran. – Zpráva výborů Shromáždění. – Aféra na Marsově poli. – Ludvík XVI. přijímá ústavu. – Konec zasedání Ústavodárného shromáždění.]

Breteuil, Bouillé a královna

Baron de Breteuil a markýz de Bouillé už dlouho naléhali na Ludvíka XVI., aby opustil Paříž.¹ Byl to prý jediný prostředek, jak obnovit královskou autoritu, zmařit pikle buřičů, sladit všechny nároky, předejít občanské válce. Královna naléhání Bouillého a Breteuila podporovala. Tajná nepřítelkyně hraběte d'Artois, znepokojená záměry prince de Condé, nenávidějící Calonna, viděla s nelibostí, jak ten zástup velkých pánů, důstojníků a šlechticů opouští panovníka a hledá útočiště u dvou princů, jejichž zájmy byly velmi odlišné od jejích. Královna cítila, že uspějí-li tito princové ve svých plánech, sklidí sami všechnu výhodu; že ona vyjde ze závislosti na Shromáždění jen proto, aby vstoupila do závislosti na princích; že nebude požívat žádné autority; že hrabě d'Artois, stav se přiznaným ochráncem šlechty a duchovenstva, užije svého nesmírného vlivu ne-li k uchvácení trůnu, tedy alespoň k tomu, aby se zmocnil vlády.

Královna si nezastírala nicotnost krále ani lhostejnost šlechty a duchovenstva k osobě panovníka; vyčítali mu jeho srozumění s Neckerem při zrušení stavů, opuštění, v němž je nechal v téže chvíli, kdy se pro něho obětovali, jeho zdánlivé spojení s konstitucionály, spojení, které jim v mínění uškodilo stejně, jako by bylo skutečné. Calonne a Breteuil, sžíraní stejnou ctižádostí, jeden oddaný hraběti d'Artois, druhý kreatura královnina, toužili vidět se v čele ministerstva. Breteuil, uchýlivší se do Bruselu, intrikoval u dvora arcivévodkyně a u císaře; potřeboval člověka schopného podporovat jeho záměry; padl mu zrak na Bouillého. Bouillé velel v Metách, důležité pevnosti. Několik skvělých výprav v Americe mu získalo pověst výborného důstojníka; jeho počínání, pevné a zároveň obezřetné, v choulostivé aféře v Nancy ukazovalo, že je způsobilý provést odvážný záměr. Konstitucionálové se ho báli a šetřili ho. Hrabě d'Artois a princ de Condé, vzdávajíce spravedlnost jeho vojenskému nadání, mu vytýkali, že se nevyslovuje: tito princové chtěli, aby se na nich záviselo; Bouillé chtěl záviset jen na králi.

Bouillé přijal s nadšením nabídku, kterou mu učinil baron de Breteuil; miloval slávu, bohatství, pocty. Breteuil mu otvíral rozsáhlou dráhu; Bouillé se nebál se na ni vrhnout. Bylo dohodnuto skrýt plán před princi a emigranty: když bylo rozhodnutí opustit Paříž definitivně přijato, začalo se uvažovat o prostředcích, jak je uskutečnit. Věc nebyla snadná: nedůvěra lidu trvala; bylo třeba ji utišit; král a královna byli obklopeni špehy; bylo třeba jim utajit nutné kroky; k ministrům nebylo žádné důvěry; bylo třeba je oklamat. Král a královna užili oné hluboké přetvářky, zbraně slabých, oblíbené ctnosti králů, která však, dohnaná až k falši, hubí i ty, jimž slouží, přitahujíc na ně zároveň nenávist i pohrdání, jež se přece na první pohled zdají neslučitelné. Král napsal Shromáždění, aby si stěžoval, že se novináři opovažují tvrdit, že má v úmyslu uprchnout z Paříže; v téže době, kdy v okázalém spise určeném všem svým vyslancům předstíral uznání ústavy, jim tajně vzkazoval, aby nepřikládali žádnou víru tomu, k čemu ho okolnosti nutí: dovolával se čistoty a upřímnosti svých úmyslů, ujišťoval, že ústavu odpřisáhl, že bude věrný své přísaze a že ji bude ze všech sil udržovat.

Tento nový krok nerozptýlil podezření, většinou oprávněná. Ale konstitucionálové předstírali, že věří v upřímnost těchto ujištění: nařídili, aby králův dopis byl vložen do protokolu, uveřejněn, vyvěšen v Paříži, rozeslán departementům a municipalitám. Zpraveni o všem, co se v Tuileriích osnovalo, pokládali za užitečné přesvědčit lid o králově zlé víře pro případ, že by je zradil. Královna dohnala přetvářku ještě dále: když v předvečer svého odjezdu potkala pana de Montmorin, zeptala se ho, zda viděl Madame Élisabeth. „Právě od ní jdu,“ odpověděl pan de Montmorin. – „Rmoutí mě,“ odvětila královna; „udělala jsem všechno na světě, abych ji přiměla zúčastnit se procesí Božího těla; zdá se, že to odmítá: přece se mi zdá, že by mohla svému bratru obětovat své mínění.“²

Přípravy v Tuileriích

Nestačilo utišit neklid pařížského lidu, bylo třeba uniknout dohledu La Fayetta a výboru pátrání Shromáždění. Král a královna se neodvažovali svěřit nikomu z těch, kdo je obklopovali; pozorovaly se jejich řeči; slídilo se po jejich krocích: rozhodli se tedy udělat všechno sami a zasvětit jen lidi naprosto nutné k provedení. Paní de Ronchreuil, jedna z žen přidělených ke službě královny, obývala v Tuileriích byt, který chodbou souvisel s královniným apartmá a který měl tajným schodištěm východ do zámeckého dvora. Král, zpraven o poloze tohoto bytu, uviděl v něm snadný prostředek, jak uniknout ze svého vězení: odebral se s královnou k paní de Ronchreuil. Královna přelétla bez afektace očima byt, prohlédla si různé spojovací chodby a řekla paní de Ronchreuil, že hodlá tento byt určit své první komorné. Když byla tato opatření učiněna, pomýšleli král a královna na to, aby si zajistili několik osob, na něž by se mohli při provedení svého plánu spolehnout.

V Paříži byl velký počet gardes-du-corps; od 6. října 1789 nekonali žádnou službu; drželi se připraveni vykonat rozkazy, které by jim mohly být dány. Ludvík XVI. měl až příliš zjevné důkazy jejich oddanosti své osobě, než aby se bál užít jich v tomto choulostivém podniku. Padl mu zrak na pány de Valory, Maldent a Dumoustiers, za jejichž věrnost a odvahu se mu ručilo: ale čekal až na okamžik odjezdu, aby je poučil o tom, co od nich žádá. Jednoho večera, když se Dumoustiers procházel v Tuileriích, osloví ho neznámý, řekne mu, aby ho následoval, že král mu má dát rozkazy. Dumoustiers následuje neznámého, který ho uvede do králova pokoje. Ludvík XVI. si ho chvíli prohlíží a pak ho pověří, aby řekl pánům de Valory a de Maldent, svým dávným kamarádům, aby si dali ušít, stejně jako on, vesty žluté barvy. „Buďte,“ dodává král, „zítra večer na nábřeží u Pont-Royal: osoba, která se vám dá poznat, vám sdělí mé další rozkazy.“ Dumoustiers dostal nazítří rozkazy, které očekával. Odebral se podle nich k bráně Saint-Martin a Valory jel do Bondy dát připravit poštovní koně. Bylo třeba opatřit si pas: několik municipalit si dovolovalo zadržovat cestující pod záminkou, že jsou to lidé, kteří emigrují. Jistá paní de Korff, německá baronka, měla odjet do Frankfurtu: byla zasvěcena do tajemství a jejího jména se užilo k získání pasu, kterého bylo zapotřebí.³

Noc z 20. na 21. června

Když nadešel den odjezdu, královna, chtějíc zaplašit každé podezření, se jela v kočáře projet na bulvár s panem dauphinem a Madame Élisabeth. Projížďku zakončila v zahradě pana Boutina; zůstala tam do devíti hodin a vrátila se na zámek. Zatím pan de Maldent dostal rozkaz být v devět hodin na zámku. Zavedli ho do malého kabinetu, kde ho zavřeli až do chvíle odjezdu. V jedenáct hodin vjel do dvora princů kočár tažený dvěma koňmi. Poštovní vůz byl postaven na konec Pont-Royal. Na službě se nic nezměnilo. Ukládání ke spánku se konalo v obvyklou hodinu. Chvíle se blížila; královna vyšla ze svého apartmá, sestoupila k dceři a řekla paní de Brunière, komorné ve službě, aby oblékla Madame Royale a odvedla ji do apartmá pana dauphina. Paní de Tourzel zvedala pana dauphina, a když Madame Royale přišla, odebrala se paní de Tourzel s ní, panem dauphinem a dámami Brunière a Neuville do mezipatra, kde nalezly krále, královnu, Madame Élisabeth a dva neznámé. Jeden z těchto neznámých odvedl dámy Neuville a Brunière ke kočáru, který stál na konci Pont-Royal. Druhý dal sejít paní de Tourzel, panu dauphinovi a Madame Royale po malém schodišti bytu paní de Ronchreuil. Prošli předsíní pana de Villequier, vyšli dveřmi vedoucími do dvora princů. Čekal na ně kočár, nastoupili do něho. Kočár projel bez překážky a zastavil na konci Carrouselu.

Královna a Madame Élisabeth se vydaly na cestu; třásly se, že budou poznány. Několik udání daných výboru pátrání Shromáždění obnovilo podezření. Stráž se zdála konat s velkou přesností. První osoba, kterou královna a Madame Élisabeth potkaly při východu ze zámku, byl pan de La Fayette na svém bílém koni: ten pohled je zachvěl; stáhly si čepce a spěchaly dojít ke kočáru. Král přišel potom v doprovodu pana de Maldent. Dali se cestou na Bondy. U brány Saint-Martin opustila královská rodina kočár, který ji přivezl. Dumoustiers dal předjet cestovní berlinu taženou čtyřmi koňmi. Král, královna, Madame Royale, Madame Élisabeth, paní de Tourzel a pan dauphin se v ní usadili. Týž kočí, který řídil první kočár, vystoupí na kozlík berliny. Bez nehody se dojede do Bondy: poštovní koně byli připraveni: zapřáhnou je, a když se vůz komorných připojil ke králově vozu, pokračovali všichni společně v cestě.⁴

Bouillé v Metách a v Montmédy

Zatímco se Ludvík XVI. zabýval prostředky, jak vyjít z Paříže, Bouillé se v Metách zabýval prostředky, jak útěk Ludvíka XVI. chránit a zajistit mu útočiště v Montmédy. Bouillé připravil mysli na pohyby vojsk, které hodlal nařídit. Nepřátelské záměry cizích mocností ho prý nutí zřídit u Montmédy tábor schopný v případě útoku zadržet nepřátele a zabránit vpádu. Pod touto záminkou vytvořil Bouillé na hranici kordon vojsk a rozmístil v různých postaveních eskadrony ve druhé linii; poslal do Montmédy inženýra, jehož pověřil, aby vyměřil plánovaný tábor. Veilcourt, válečný komisař, dostal rozkaz zařídit ubytování, opatřit potraviny, píci a ostatní nutné přípravy. Když byla tato opatření učiněna, přijel Bouillé do Montmédy v doprovodu svého štábu a několika generálů; prohlédl terén určený pro tábor, dal rozkazy k upečení osmnácti tisíc dávek chleba a dal pochodovat několik sborů složených hlavně z německých a cizích vojáků. Odebral se pak do Stenay; posádkou tam ležel jezdecký pluk Royal-Allemand. Bouillé ho viděl manévrovat: chtěje si získat vojáky, zahrnul je chválou. Zatím netrpělivě čekal na zprávy od krále: konečně dostal kurýra, který mu oznámil, že Ludvík XVI. odjede v noci z 20. na 21.: poslal spolehlivé důstojníky rozestavit oddíly, které měly králi sloužit za doprovod; a aby předešel neklidu, jaký by mohl tento nečekaný pohyb vyvolat, řekl jim, aby ujistili municipality a lid, že tato opatření nemají jiný účel než doprovodit pokladnu určenou k výplatě vojsk. Tyto oddíly o sto mužích, pod velením bezpečných důstojníků, obsazovaly města, kde měl král přepřahat. Velitelé byli oprávněni říci v případě události vojákům, že vezou krále: měli se stáhnout, krýt jeho pochod a spojit se pod hradbami Montmédy.⁵

Paříž se dozvídá o útěku

Zpráva o králově útěku uvrhla pařížský lid do jakéhosi zděšení. Okolnosti nebyly známy. Lid se pokládal za zrazeného. Podezření bloudila neurčitě po šlechticích, po kněžích, po ministrech, po La Fayettovi a Baillym. Tento stav strnulosti, téměř vždy předzvěst silného výbuchu, mohl přivodit hnutí tím obávanější, že mnoho lidí mělo zájem je vyvolat. Zdálo se, že lidem zmítá temný neklid; hrnul se v zástupech k Tuileriím, k radnici, kolem Národního shromáždění. Nelze Shromáždění odepřít spravedlivou chválu, kterou zasluhuje odvaha a moudrost, jakou při této velké příležitosti projevilo. Alexandre Beauharnais, který tehdy předsedal, oznámil králův odjezd. Shromáždění neprojevilo ani překvapení, ani hrůzu; oživeno jedním duchem, myslelo jen na velké zájmy, které mu byly svěřeny.

[Ferrières vypočítává opatření Shromáždění: povoláni ministři; do departementů vysláni kurýři s rozkazem zadržet každého, kdo opouští království; komisaři posláni chránit a přivést před Shromáždění La Fayetta, Baillyho a Gouviona, „které četný dav držel zadržené a pokládal je za spoluviníky králova útěku“; proklamace ohlásila, že Shromáždění „přijalo nejčinnější opatření, aby sledovalo stopu proradných mužů, kteří se provinili únosem krále“. Ministři byli připuštěni k zasedáním, „vždy hotovi přijímat rozkazy Shromáždění“; dekrety nesankcionované i ty vydané v nepřítomnosti krále měly sílu zákona a ministr spravedlnosti k nim přikládal státní pečeť. Adrien Duport podal zprávu komisařů z pařížských čtvrtí: „velké množství lidu… ale bez jakéhokoli nepořádku… úplnou a plnou důvěru v Národní shromáždění“.]

Toto ujištění zdvojnásobilo odvahu Shromáždění a dalo mu onu důvěřivou jistotu, tak nutnou v obtížných okolnostech. V tu chvíli vstoupili pánové de La Fayette a Gouvion. Pan de Gouvion mluvil o králově útěku, o nemožnosti, aby vyšel některým ze známých míst. „Stráž,“ dodal pan de Gouvion, „byla konána s největší přesností; udání sdělená osobami ze zámku, které prosí Shromáždění, aby ho zprostilo povinnosti je jmenovat, mu vnukla podezření: spěchal je sdělit pánům de Voidel a de Sillery, členům výboru pátrání…“ Oba tito pánové se dušovali, že žádné udání nedostali. Pan de Gouvion odvětil, že muž pověřený přinést toto oznámení se skutečně dostavil do výboru pátrání, ale nenašel tam žádného člena; že však mluvil, jak se domnívá, s panem Cochonem de l'Apparent. Pan Bailly ujistil, že má neurčité povědomí o tom, co pan de Gouvion říká; že pan Cochon de l'Apparent ho přišel upozornit na pověsti, které se šířily o blízkém útěku krále; že podle toho dal rozkazy panu vrchnímu veliteli.⁶

Tato fraška, hraná pro lid, informované lidi neoklamala. Králův útěk vstupoval do plánů všech stran. Šlechtici, kněží, dvořané, finančníci, parlamenty jej pokládali za jediné východisko proti nastolení ústavy, která se blížila ke svému završení; orleánisté za krizi příznivou jejich tajným záměrům; La Fayette a republikáni za cestu nejvhodnější k tomu, aby vedla k republice; konstitucionálové za jistý prostředek, jak odcizit lid králi a donutit Ludvíka XVI. přijmout ústavu, která se po jeho útěku měla stát jeho jediným titulem ke koruně. Kontrarevolucionáři a orleánisté, navenek pasivní, jako by se jich nic z toho, co se dělo, netýkalo, nepochybovali, že se Ludvíku XVI. podaří vyjít z království; což mu podle jedněch mělo s pomocí cizích vojsk, spojení emigrantů a nespokojenců umožnit vrátit se jako pán do svého hlavního města a obnovit onen starý režim, předmět všech jejich přání; zatímco orleánisté očekávali od téhož odchodu krále ze země a od hnutí, která by po něm neomylně následovala, že se pařížský lid a konstitucionálové, zuřící nad tím, že byli zrazeni, nutně vrhnou do náruče vévody Orleánského a nabídnou mu korunu, která se na jeho hlavě stávala jistou zárukou jejich osobní bezpečnosti a upevnění ústavy, k níž celá Francie připínala svou slávu a své štěstí.

Královo provolání ke všem Francouzům

Ministři postupně přišli. Pan de Laporte, intendant civilní listy, odevzdal předsedovi memorandum nadepsané Proklamace ke všem Francouzům. Ludvík XVI. v něm pravil, že dokud doufal, že v království znovu vzejde pořádek a štěstí, žádná osobní oběť ho nic nestála; že by se ani nedovolával neplatnosti, kterou naprostý nedostatek svobody poskvrňuje všechny jeho kroky od října 1789, kdyby se tato naděje byla splnila: ale dnes, kdy jedinou odměnou tolika obětí je vidět zničení královské moci, neuznávání pravomocí, porušování vlastnictví, ohrožení bezpečnosti osob, beztrestnost zločinů a úplnou anarchii, která se usazuje nad zákony, aniž zdání autority, které mu ústava ponechává, stačí k nápravě jediného ze zel sužujících království; král, když slavnostně protestoval proti všem aktům, které od něho vyšly za jeho zajetí, pokládá za svou povinnost předložit očím Francouzů a celého světa obraz svého jednání a obraz vlády, která se v království usadila.⁷

[Ferrières dále shrnuje memorandum: král líčí červenec 1789, 6. říjen, své usazení v Tuileriích, „nepohodlí tohoto nového sídla, více než sto let neobývaného“, svůj stav zajatce uprostřed stráže závislé na municipalitě; stěžuje si na skrovnost civilní listy, na zabrání domén, na odnětí práva milosti; správa je v rukou volených sborů, král nemá vliv na vojsko, diplomacii ani finance, „výbory Shromáždění uchvacují všechny pravomoci“; společnosti přátel ústavy „tvoří nesmírnou korporaci“, jíž se musí podřizovat i Shromáždění samo. „Francouzi! to jste očekávali, když jste posílali zástupce do Národního shromáždění? Přáli jste si, aby anarchie a despotismus klubů nahradily monarchickou vládu, pod níž národ prospíval čtrnáct set let?“ Vypočítává urážky od Neckerova triumfu přes vraždy 5. a 6. října, zatčení Mesdames, „den dýk“ 28. února až po zabránění cestě do Saint-Cloud a končí: „Francouzi, a vy, Pařížané… mějte se na pozoru před našeptáváním a lžemi svých falešných přátel: vraťte se ke svému králi; bude vždy vaším otcem, vaším nejlepším přítelem.“ Ministrům zakazuje podepsat jakýkoli rozkaz jeho jménem.]

Čtení tohoto memoranda mysli spíše roztrpčilo, než zastrašilo. Stížnosti Ludvíka XVI. na nepohodlí jeho pobytu v Tuileriích, na nedostatečnost jeho civilní listy byly shledány malichernými, nedůstojnými krále, který jako by se odvolával ke svému meči. Většina výtek, které Ludvík XVI. činil Shromáždění, byla oprávněná: ale dobrovolný souhlas, tolikrát daný téže ústavě, proti níž nyní protestoval, vrhal na jeho povahu odstín falše a slabosti, dobře způsobilý odcizit lid, který chce velké neřesti nebo velké ctnosti.

[Byli povoláni Rochambeau a generálové přítomní v Paříži; Montmorin byl pověřen sdělit vyslancům cizích mocností, že Shromáždění hodlá zachovat dobré vztahy se sousedními národy; na podezření, že král před odjezdem dal odvézt korunní klenoty, byli jmenováni komisaři k inventuře garde-meuble a k prohlídce pokladny. Zjistili, že z korunních diamantů nic nechybí a že státní pokladna obsahuje 31 milionů 500 tisíc livrů, z toho 10 milionů v hotovosti.]

Tehdy Shromáždění přešlo chladně k dennímu pořadu uprostřed jásotu lidu a rokovalo o trestním zákoníku. Tak se za necelé čtyři hodiny Shromáždění octlo oděno všemi pravomocemi, vláda šla svým chodem, veřejný klid neutrpěl sebemenší otřes, dělníci se zabývali svými obvyklými pracemi, záležitosti se vyřizovaly s touž rychlostí, jako by král byl v Tuileriích, kočáry jezdily, divadla byla otevřena; konala se dokonce dražba jednoho církevního statku za cenu značně převyšující jeho odhad. Paříž a Francie se z této zkušenosti, tak osudné královské moci, naučily, že panovník je téměř vždy cizí vládě, která existuje pod jeho jménem.

Lid viděl s radostí moudrá opatření, která poslanci přijímali k udržení klidu státu a pokoje hlavního města; zástupy mužů a žen pokojně přecházely ulicemi, po nábřežích, po náměstích, vyptávaly se navzájem, co se dělá a co se říká. Všichni se zdáli oživeni týmž duchem. Byl to méně pocit strachu z následků, které mohl králův útěk přinést, než pocit rozhořčení, že byli oklamáni. Kontrarevolucionáři doufali, že králův odjezd bude znamením velkého hnutí; že se Paříž oddá všem výstřelkům anarchie: naopak, řeklo by se, že králův útěk tím, že vytvořil střed společného zájmu, uhasil všechny nenávisti. „Přátelé,“ říkal v Palais-Royal muž oděný v hadrech, „neznám už jiné aristokraty než ty, kdo odešli a zbrojí proti nám: úcta, přátelství, bezpečí pro ostatní; žádné vraždy. Mohlo-li něco ospravedlnit ty, které se spáchaly na počátku revoluce, pak to, že jsme byli bez zákonů; zákony jsou hotovy, čekejme na jejich spravedlnost…“ Dále, v jiné skupině několika bázlivých lidí, vyděšených královým odjezdem a zjevně se obávajících rozpadu říše, předstoupí muž v ošuntělém svrchníku, ale mluvící s lehkostí: „Pánové, poslechněte si malou historku, která nebude dlouhá. Jeden Neapolitán, velmi dobrý člověk, se jednoho dne při odchodu z domu dozvěděl, že papež zemřel: jeho zděšení bylo hluboké: papež smrtelný! papež mrtvý! nikdy mu takové myšlenky nevešly do hlavy. Když pokračoval v cestě, uslyšel, že už není krále neapolského; nový otřes, který mu převrátil rozum: vracel se domů, aby se pohroužil do svého smutku, když tu se volá, že právě skonal arcibiskup palermský. Tato poslední událost ho zdrtila; strávil noc hledáním svého ztraceného rozumu. Ráno zaslechl temný hluk, který ho udivil; ptá se, co to je: sluha mu odpoví, že to sousední cukrář dělá makarony; další překvapení. „Jakže!“ zvolá Neapolitán, „papež je mrtev, král neapolský je mrtev, arcibiskup palermský je mrtev, a dělají se makarony! ty tři hlavy tedy nebyly k chodu věcí naprosto nutné?“ Smířil se s tím, ale nikdy nebyl velkým filozofem. K použití, drazí spoluobčané!…“ Muž ve svrchníku se ztratí v davu; jeho posluchači zůstávají mlčky. Nakonec jedna žena zvolá: „U všech všudy! měl pravdu, když nám říkal, že je to pohádka, neboť začíná jako všechny pohádky: Byl jednou jeden král…“

Vskutku orleánisté a republikáni s afektací pokládali útěk Ludvíka XVI. za abdikaci, za zákonné zrušení smlouvy, kterou národ uzavřel s panovníkem; a aby o tom lid lépe přesvědčili, odebrali se, ale bez hluku, na místa, kde byly umístěny královy znaky i jeho jméno a jméno královny. Znaky byly rozbity; jméno krále a královny bylo smazáno ze všech vývěsních štítů, ze všech divadelních návěští. Tato operace se konala s klidem, s pořádkem, které se zdály plodem rozvahy a pevného rozhodnutí nechtít už krále, nebo alespoň nechtít už za krále Ludvíka XVI. Republikáni dodávali, že národ získá třicet milionů. Tato myšlenka, obratně vhozená mezi lid, probouzela jeho přirozenou lakotu a dávala mu spatřovat ve zrušení královské moci o jedno břemeno méně. Šlechtici, kněží, lidé oddaní starému režimu skrývali svou radost a netrpělivě čekali na výsledek tohoto okázalého kroku. Nepochybovali, že se obrátí celý v jejich prospěch; skrývali tato hnutí. Lid a konstitucionálové, s očima upřenýma na ně, slídili po každém jejich sebemenším gestu.

[Shromáždění se obávalo o řadové vojsko: dřívější čestný závazek důstojníků „už neodpovídal okolnostem (bylo by nepolitické slibovat věrnost králi, který zbrojí proti národu)“; v nové formuli nahradilo jméno krále jméno Národního shromáždění a důstojníci přísahali „raději zemřít než strpět vpád cizích vojsk na francouzské území“. Do pohraničních departementů bylo vysláno patnáct poslanců „nejoddanějších revolučním zásadám“ s právem sesazovat velitele. „Tento rozhodný úder zasadil monarchii smrtelnou ránu. Shromáždění se ujalo výkonné moci a ukázalo Francii, Evropě a především králům… že každá vláda může jít bez krále; že trvá-li Shromáždění na tom, že jednoho chce, je to méně potřeba Francie než milost udělená rodině usazené na trůnu déle než osm set let.“ Charles Lameth: „Každý rytíř svatého Ludvíka požívá národní přízně; musí přísahat, nebo je zrádcem vlasti“; šlechtici pravice „šli k tribuně pomalu a s nechutí, ale neodvážili se odmítnout“. Shromáždění dekretovalo, že se sborově zúčastní procesí Božího těla, a předseda dodal, „že král slíbil zúčastnit se ho sám, neboť se dychtivě chápalo všeho, co mohlo lid přesvědčit o proradnosti a zradě krále“. Na královo provolání odpovědělo vlastní adresou: slova „buřiči, spiknutí, útoky na národní svrchovanost“ měla na lid „vpravdě magickou moc“; „lid, který bere slova za věci, nežádal jiné důkazy“.]⁸

„Je zatčen!“

Zatím se šířila zpráva, že Ludvík XVI. je zatčen: hned to bylo v Senlis, hned v Meaux. Dbalo se na to, aby tyto pověsti nenabyly víry. Okamžik a místo zatčení byly určeny. Pan de La Fayette a revolucionáři věděli, že jim Ludvík XVI. nemůže uniknout. Pokud jde o Monsieura, o toho se příliš nestarali; byli okouzleni, že jde za hrabětem d'Artois a princem de Condé, jisti, že mezi princi vedenými tak různými zájmy brzy propukne nesvornost; že muži, a zvláště ženy, kteří je ovládali, žárliví jeden na druhého, je brzy rozdělí.

Konečně 23. června o půl jedenácté večer bylo náhle slyšet v chodbách sálu množství hlasů volajících: „Je zatčen! je zatčen!“ Udýchaný kurýr pokrytý potem odevzdal předsedovi Shromáždění několik balíčků. Předseda přečetl dopis municipality Varennes, který obsahoval jen tato slova: „V poplachu, v němž se nacházíme, zmocňujeme pana Mangina, ranhojiče z Varennes, aby jel zpravit Shromáždění, že král je zde; že je snažně prosíme, aby nám vytyčilo postup, jehož se máme držet.“ Shromáždění myslelo nejprve jen na osobu krále. Pověřilo pány de Latour-Maubourg, Pétiona a Barnava, aby se odebrali do Varennes, bděli tam nad bezpečností krále, zajistili jeho návrat i návrat královské rodiny; dalo jim plnou moc rekvírovat národní gardy, řadová vojska, správní sbory. Pan de La Fayette dostal rozkaz zabránit, aby kdokoli vyšel z Paříže a aby se vydávali poštovní koně bez písemného povolení předsedy.⁹ Tato opatření odpovídala okolnostem: nebyly známy podrobnosti zatčení krále, rozpoložení departementů, řadových vojsk a pohraničních měst. Lid, dosud zdržovaný strachem neodlučným od události, jejíž následky nebylo možno vypočítat, se oddal přirozené prudkosti své povahy; dovršil zničení všeho, co v soukromých domech nebo na veřejných památkách připomínalo obraz krále a královny. Několik republikánů mluvilo o stržení soch Ludvíka XIV. a Ludvíka XV., snažíce se rozšířit na královskou moc vůbec nenávist, kterou lid projevoval Ludvíku XVI. Brissot a Danton navrhli u jakobínů republikánskou ústavu. Klub kordeliérů a bratrský klub vylepily nejpobuřlivější plakáty. Zatímco se jedni oddávali nezřízeným výbuchům blízkého triumfu a druzí, nejistí, čekali na spolehlivější zprávy, příchod Droueta rozptýlil všechny pochybnosti. Drouet potvrdil zatčení krále a podal o něm podrobnosti.

Cesta: Châlons, Sainte-Menehould, Clermont

Ludvík XVI. překonal všechny překážky, které stály v cestě jeho odchodu z Paříže; pokračoval klidně ve své cestě, nepochybuje, že šťastně dosáhne jejího cíle. V této důvěře se oddával lichotivé naději šťastnější budoucnosti; vystupoval z kočáru na místech, kde musel přepřahat, důvěrně rozmlouval s lidmi, které tam potkával, a projevoval jistotu, spokojenost, jakou už dlouho nepocítil: ale všechny kroky Ludvíka XVI. a všechny pohyby Bouillého byly známy panu de La Fayette a hlavním vůdcům jeho strany. La Fayette se, jak jsme viděli, nacházel u brány Louvru ve chvíli, kdy královna a Madame Élisabeth vycházely z tuilerijského zámku; bylo pro něho snadné sledovat králův postup a dát ho předejít v Châlons. Vskutku Rommeuf, La Fayettův pobočník, vyslaný oficiálně za ním, nalezl po příjezdu do Châlons pana Baillona, velitele praporu pařížské národní gardy, La Fayettova důvěrníka, pověřeného zvláštními rozkazy. Vše bylo předem upraveno: Ludvík XVI. byl zrazen.¹⁰

První oddíl, rozestavený dvě míle od Châlons, který se měl po průjezdu krále stáhnout a chránit jeho útěk, místo aby čekal na kočáry, odjel ve čtyři hodiny a rozkaz, který dostal, neprovedl. Poštmistr z Châlons sledoval krále až do Clermontu a cestou upozornil municipalitu v Sainte-Menehould na jeho útěk. Kočáry přijely o půl osmé večer do Sainte-Menehould. Drouet, ačkoli upozorněn poštmistrem z Clermontu, se je neodvážil zastavit; bál se vyvolat rozruch, který by snad zmařil opatření, na nichž se dohodli. Drouet neznal rozpoložení oddílu v Sainte-Menehould. Dragouni se chystali doprovázet kočáry. Drouet cítil, že dorazí-li tento oddíl do Varennes, nebude už možné provést přijatý plán: běžel bez ztráty času ke strážnici, volaje na občany, aby se ozbrojili, že právě projela královská rodina, že je třeba zadržet dragouny; pak se s panem Guillaumem, úředníkem distriktu, pustil za kočáry.¹¹ Král projel Clermontem bez překážky; ale ve chvíli, kdy se pan de Damas chtěl stáhnout na Varennes, dalo se ve městě vše do pohybu; bubnovalo se na poplach, národní garda se shromáždila, distrikt a municipalita vyzvaly pana de Damas, aby dal své dragouny odejít; pan de Damas odpověděl, že má rozkazy, že chce odjet. Obecní úředníci nařídili dragounům vrátit se do svých ubytování; pan de Damas jim velel pochodovat: dragouni zůstali nehybní. Při tom pohledu lid, který se v davu nahrnul na náměstí, volal: „Ať žije národ!“ Dragouni odpověděli týmž voláním ať žije národ. Pan de Damas, vida, že jeho dragouni odmítají poslechnout, jim dal sesednout, a sám spěšně nasedl na koně, vyjel z města Clermontu a dostal se do Varennes s jediným ze svých důstojníků a jedním strážmistrem.

Zatím se Drouet a Guillaume v Clermontu dozvěděli, že kočáry, místo aby jely po silnici na Mety, jak oznámili kurýři, jedou po silnici na Stenay. Dali se postranní cestou a dorazili do Varennes několik okamžiků před králem. Sestoupili u Leblanca, v hostinci U Zlaté paže. Bylo skoro půlnoc; dveře hostince však byly ještě otevřené. Drouet vzal Leblanca stranou: „Kamaráde, jsi dobrý vlastenec?“ – „Ano, nepochybuj o tom,“ odpoví Leblanc. – „Nuže, příteli, běž upozornit všechny poctivé lidi, které znáš; řekni jim, že král je v horní části Varennes, že bude sjíždět dolů, že ho je třeba zatknout.“ Leblanc jde k prokurátorovi obce. Prokurátor obce pošle pro obecního úředníka zastávajícího funkci starosty; nařídí svým dětem a služebnictvu, aby proběhli město, rozsévali tam poplach, probudili všechny občany. Leblanc se ozbrojí a odebere se se svým bratrem do ulice, kterou kočáry musely nutně projet.

Varennes

Právě vznikl spor mezi kurýry a postiliony. Poštmistr z Clermontu nařídil dát koním odpočinout, než se ujede dvojitá pošta do Varennes. Král, obávaje se, že jsou pronásledováni, naléhal na odjezd, ale postilioni odmítali jet. Tato příhoda dává Drouetovi a Guillaumovi čas zmocnit se varenneského mostu: přitáhnou tam vůz naložený nábytkem, který se tam nachází jako naschvál, převrhnou ho a několika kusy dřeva zabarikádují vjezd. Zatím kočáry přijíždějí: oba bratři Leblancové zastaví první. Prokurátor obce žádá pasy; odpovídají mu, že je mají osoby ve druhém voze. Prokurátor obce přistoupí k tomuto vozu taženému šesti koňmi, provázenému třemi kurýry, s třemi muži oděnými ve žlutém na kozlíku. Dá se poznat, vyslýchá cestující. Královna odpoví, že jede do Frankfurtu, a předloží pas vydaný paní baronce de Korff. Prokurátor obce podotkne, že je příliš pozdě na vidování pasu; že obtížnost cest a rozruch, který ve městě panuje, by měly paní baronku de Korff i její rodinu přimět, aby vystoupili; nabízí jim svůj dům. Královna říká, že je cizinka, že velmi spěchá. „Madame,“ odpoví Drouet, „jste-li cizinka, jak jste měla dost vlivu, abyste dala hned po sobě vyjet ze Sainte-Menehould oddíl padesáti dragounů? Jak jste, když jste projížděla Clermontem, měla dost vlivu, abyste se dala sledovat oddílem, který byl v tom městě? Jak to, že v této chvíli, kdy s vámi mluvím, vás provází oddíl husarů?“

Sauce, prokurátor obce, naléhá; znovu nabízí svůj dům. Kurýři nařizují postilionům jet a bijí koně, aby vyrazili. Bratři Leblancové ujišťují, že pokusí-li se někdo vynutit průjezd, budou střílet do vozu. Při této hrozbě král nařídí zastavit, vystoupí první; královna a Madame Élisabeth přijmou rámě Sauceovo. Král vezme své děti za ruku: ubírají se k domu prokurátora obce, obchodníka svíčkami, projdou krámem a vystoupí po špatném schodišti do malé světnice.¹² Král se spokojeným výrazem, předstíraje klid, který zdaleka nepociťoval, žádá o doušek k pití. Sauce přinese láhev burgundského a kus sýra: král ujišťuje, že nikdy nepil tak dobré víno, a vybízí Saucea, aby mu připil: vyptává se ho na jeho stav, na jeho funkce, na kněze; ptá se, kde je starosta města. Sauce odpoví, že starosta je v Národním shromáždění. Při tom jménu dá král znát pohyb rozpaků. „Máte klub?“ – „Ne, pane.“ – „Tím lépe, ti nešťastníci zahubili Francii!“ Během tohoto rozhovoru se zdálo, že král věnuje velkou pozornost hluku, který slyšel z ulice. Královna, sedící v hloubi světnice s čepcem staženým do tváře, který bránil rozeznat její rysy, pronášela jen několik bezvýznamných slov. Sauce chodil sem a tam pod záminkou, že tiší vřavu a oznamuje lidu, na králův prosbu, že jde jen o obyčejného cestujícího. Pokaždé, když Sauce vycházel, král mu říkal: „Pospěšte si s návratem, potřebuji vás, váš rozhovor se mi líbí… Á propos! máte tu most?“ – „Ano, pane, ale je zatarasený vozy, nábytkem.“ – „Přejedu brodem.“ – „Ach! brod je ještě horší: bojíme se Rakušanů; napadlo mě dát tam nasázet vlčí jámy, kůly; není možné jím projet.“ – „Nuže! dejte tedy uvolnit most.“ – „Jdu, pane, dát k tomu rozkaz…“ Sauce vyjde a píše municipalitě v Clermontu: „Rychle, vyjeďte se zbraněmi a s děly; pošlete národní gardu: rychle, král je zde s královskou rodinou; rychle, rychle.“

Všichni viděli, že je to král, ale každý se o tom snažil ujistit tím, že mu kladl otázky. Jeden národní gardista z Varennes, naléhavější než ostatní, trvá na tom, aby se Ludvík XVI. jmenoval. „Jste král,“ opakuje mu při každém slově; „poznávám vás: nuže, přiznejte to poctivě.“ Při tomto neslušném tónu důvěrnosti se královna, zapomínajíc, že má být jen cizí dámou, nemůže déle ovládnout: „Znáte-li ho,“ odvětí velitelským hlasem a zvedne závoj, který jí zakrývá tvář, „zacházejte s ním tedy s větší úctou.“

Zatím je poplach všeobecný; velitel národní gardy a Drouet se zabývají rozestavováním stráží, opevňováním vjezdů. Z kusů dřeva a z vozů se stavějí barikády; na silnici do Clermontu se táhnou děla. Objeví se oddíl Lauzunových husarů a postupuje se šavlí v ruce. Důstojník, který mu velí, říká, že chce mluvit s králem, že chce krále střežit. Odpovídají mu, že s králem mluvit nebude, že krále střežit nebude; že je zde národní garda; že král jeho službu nepotřebuje. Důstojník nařídí svým husarům vynutit průjezd. Drouet přísahá, že pokusí-li se někdo unést krále násilím, dostanou ho jen mrtvého. Husaři se zastaví a seřadí se do bitevního šiku před domem prokurátora obce. Přijíždí národní garda z Varennes. Velitel dá předjet dvě děla. Sauce říká husarům, že je to král, kdo je zadržen; že je pokládá za příliš dobré občany, než aby napomáhali jeho útěku. Pan de Goglas, pobočník generála Bouillého, žádá, aby mohl mluvit s králem: major národní gardy ho uvede. Ludvík XVI., spatřiv Goglase, se domnívá, že oddíl, jemuž velí, je pánem Varennes, a v tomto přesvědčení mu říká: „Kdy se jede?“ – „Čekám na vaše rozkazy,“ odpoví Goglas. – „Chci jen,“ pokračuje Ludvík XVI., „padesát nebo sto národních gardistů jako doprovod.“ Ale Ludvík XVI. je brzy vyveden z omylu; dávají mu pochopit, že je skutečně zajatcem.¹³

Vrhne se do Sauceovy náruče: „Ano, jsem váš král; postaven v hlavním městě uprostřed dýk a bajonetů, přicházím hledat na venkově, mezi svými věrnými poddanými, svobodu a mír, kterých všichni požíváte: nemohu už zůstat v Paříži, aniž bych tam zemřel, já i má rodina.“ Objímá ty, kdo ho obklopují, a vraceje se k Sauceovi: „Ano, příteli, je to tvůj král, kdo je v tvé moci; je to tvůj král, kdo tě prosí: chceš ho zradit, vydat ho jeho nejkrutějším nepřátelům? Zachraň mou ženu, zachraň mé děti; doprovoď mě, střež mě; slibuji nesmírné jmění tobě i tvým; povýším tvé město nad všechna města království.“ Královna vezme dauphina do náruče, téměř poklekne a zapřísahá Saucea vším, co má nejdražšího, aby zachránil ji, aby zachránil dauphina. „Ne,“ odpoví Sauce, „ne, Sire; to, oč mě žádáte, je nemožné. Mám dvě věci, které musím zvlášť zachovat: svůj život a svou čest. Naložte s mým životem; je váš: nedoufejte, že ode mne dosáhnete něčeho, co by odporovalo povinnostem cti. Přísahal jsem věrnost národu, zákonu a vám; zradil bych všechny tři stejně, kdybych vyhověl vašim žádostem; zradil bych ústavu, kterou jste přísahal bránit; porušil bych dekrety, které jste sám sankcionoval.“ Sauce pak králi s vřelostí líčí stav, do něhož uvrhne království; mluví mu o svobodě, kterou svému lidu dal. Ludvík XVI., dojat, zvolá: „Přátelé, poraďte mi, co mám dělat?“ – „Chopit se rázného řešení,“ odpoví pan de Damas… Král připomíná, že existuje dekret, který mu dovoluje cestovat po celém království; že chce jet do Montmédy. Předkládají mu dekret, který ho zavazuje nevzdalovat se více než dvacet mil od zákonodárného sboru. Král jej pozorně čte a odhazuje jej s rozhořčením: „Tohle jsem nikdy nesankcionoval.“ Naléhají na něho, aby se vrátil do hlavního města: představa nebezpečí, která mu hrozí, událostí, které předvídá, mu brání ustoupit opakovaným prosbám. Královna sdílí královy obavy: a přes prosby obyvatel Varennes, kteří Ludvíka XVI. zapřísahají, aby svým návratem zajistil mír a klid království, trvá na tom, že pojede do Montmédy.

Rozpoložení husarů bylo velmi nejisté. Goglas jim dával provádět různé pohyby a zdálo se, že chce obklíčit baterie. Velitel národní gardy změní postavení svých děl, umístí je na oba konce ulice. Husaři se octnou mezi dvěma ohni. Goglas si toho manévru všimne; uzná nedostatečnost svých sil a běží pro zbytek oddílu, který byl rozestaven před starým palácem: ale major národní gardy ho zastaví a řekne mu, že král chce jen padesát mužů. Goglas pobídne koně a zasadí majorovi ránu šavlí. Major se ráně vyhne, vystřelí na Goglase z pistole a zraní ho na paži. Tento souboj se odehrává před husary, kteří se ani nepohnou. Goglas se stáhne do svého hostince: husaři, opuštění svým velitelem, žádají důstojníka národní gardy, aby jim velel. Lid z Varennes opakovaně volá: „Ať žije Lauzun!“ Husaři odpovídají voláním: „Ať žije národ!“ Svolí sesednout z koní a odevzdat zbraně veliteli národní gardy.

Blahopřáli si k tomuto šťastnému sblížení, když bylo vidět tryskem přijíždět jezdce četnictva, který oznamuje, že syn generála Bouillého postupuje v čele druhého oddílu husarů. Tato zpráva vyvolá živý neklid; cítí se nutnost uspíšit králův odjezd; každou chvíli přicházely oddíly národních gard. Tyto posily rozhodnou obec Varennes: odjezd je chráněn a stává se méně nebezpečným. Zatímco se rokuje, vstoupí do královy světnice Rommeuf, La Fayettův pobočník. Král ho pozná; zvolá: „Tak to je pan de La Fayette, kdo mě dává zatknout podruhé, aby nastolil svou republiku!“ Rommeuf byl nositelem rozkazů Národního shromáždění: předloží je králi, vyjádří mu bolest, do níž jeho útěk uvrhl hlavní město, nebezpečí prodlužovat svůj pobyt v městě tak málo vzdáleném od hranic; že vystavuje svou osobu i osoby všech občanů, kteří ho obklopují. Král trvá na pokračování cesty: jeho úmyslem, ujišťuje, nikdy nebylo opustit království; chce jet do Montmédy. Každý okamžik zvětšoval nebezpečí, zdvojnásoboval obtíže. Oddíl husarů, který byl v Dun, pochodoval na Varennes; předvoj se právě objevil u vjezdu na most: dokonce se pokusil vynutit si průjezd. Už se nerokuje, odjezd je rozhodnut; všichni občané se předhánějí v poskytování vozů, koní; je jmenován velitel doprovodu a vyráží se na cestu. Sotva se ujela míle, spatřil se na výšinách velký sbor jezdectva: vojáci, kteří jej tvořili, vidouce dobré držení a počet národních gard, se neodvážili na ně zaútočit. Bouillého syn se v čele čety myslivců pokusil o přechod řeky v úmyslu odříznout králův doprovod a dát sboru, jemuž velel, čas dostihnout kočáry. Přechod řeky byl nemožný: Bouillého syn jej nemohl provést.

Bouillé přichází pozdě

Zatím se jednomu jezdci, vyslanému panem de Choiseul-Stainville, podařilo řeku přeplavat a běžel oznámit panu de Bouillé zatčení krále. Byly tři hodiny ráno: pan de Bouillé dal ihned pluku Royal-Allemand rozkaz nasednout na koně. Kdyby byl tento rozkaz proveden, byl by Bouillé krále ve Varennes ještě zastihl; ale pan de Mandel, čtvrtý plukovník Royal-Allemand, vyvolal, neví se z čího podnětu a jakou intrikou, spoustu příhod. Pluk vyrazil až v pět hodin. Bouillé po nějaké době pochodu zastavil a řekl jezdcům, že král byl právě zatčen ve Varennes, že Jeho Veličenstvo chce jet do Montmédy; že si je vybralo za své gardy. Zeptal se jich, zda svolí ho následovat; všichni odpověděli, že ho budou následovat s radostí. Bouillé rozdělí každé eskadroně dvacet pět louisdorů: dá sto louisdorů první eskadroně, která měla obklopit králův kočár. Toto nerovné rozdělení vyvolá reptání; jen s námahou se Bouillému podaří utišit toto náhlé hnutí vzpoury. Během této hádky mezi generálem a vojáky přijíždí Bouillého syn s oddílem husarů, jemuž velí. Bouillé pokračuje v pochodu; ve Varennes se dozví, že král odjel. Bouillé se chystal ho pronásledovat a byl by ho pravděpodobně brzy dostihl, když dostal kurýra, který mu zakázal cokoli podnikat. Na tento nečekaný rozkaz se Bouillé, aniž se déle zdržel ve Varennes, vydá zpět na cestu do Stenay; cítě, že je obětován, že pro něho ve Francii už není bezpečí, ptá se na cestu k opatství Orval a dostane se do Lucemburku s pány de Kinglin, d'Offlis a několika dalšími generály, kteří ho nechtějí opustit.¹⁴

Dekret o stráži krále

Zatčení krále rozvracelo plány orleánistů a kontrarevolucionářů; snad stejně uvádělo do rozpaků konstitucionály: řeklo by se, při pohledu na podivný účinek, jaký tato zpráva vyvolala, že s ním nikdo nepočítal, že si je dokonce nikdo nepřál. Přesto bylo třeba něco rozhodnout: hlavní vůdci měli tajné porady; konečně po dlouhých a častých rokováních navrhl Thouret jménem ústavního výboru tento dekret: „Jakmile král přijede, bude mu dána stráž, která pod rozkazy vrchního velitele Paříže bude bdít nad jeho bezpečností a ručit za jeho osobu: stejně bude dána zvláštní stráž královně i domnělému dědici koruny, jemuž Národní shromáždění jmenuje vychovatele. Všichni, kdo krále a královskou rodinu doprovázeli, budou vzati do vazby a vyslechnuti. Král a královna budou vyslechnuti ve svých výpovědích, aby Národní shromáždění přijalo usnesení, která uzná za nutná. Ministr spravedlnosti bude nadále přikládat státní pečeť k dekretům Národního shromáždění, aniž je zapotřebí sankce a přijetí králem. Ministři a správci národní pokladny zůstávají oprávněni vykonávat, každý ve svém oboru a na svou odpovědnost, funkce výkonné moci.“

Znamenalo to sesadit krále a vytvořit prozatímní republikánskou vládu. Poslanci oddaní monarchii vynaložili úsilí, aby tomuto dekretu zabránili, ale prošel velkou většinou. Bohužel jej okolnosti činily tak nutným, že by bylo neprozřetelné jej nevydat. Konstitucionálové viděli všechna nebezpečí, do nichž útěk a zatčení krále měly monarchii a samu osobu panovníka uvrhnout; věděli, že republikáni se snaží využít této nešťastné události k nastolení vlády, která je podle jejich tajných záměrů měla učinit pány správy, bohatství a poct: věděli, že orleánisté intrikují, aby přivodili změnu ve vládnoucí větvi a vsadili korunu na hlavu vévody Orleánského: znali, s jakým uměním se zpracovává veřejné mínění; ale nestačilo upravit, co se týkalo krále, bylo třeba vyhradit si prostředky, jak zakončit tuto velkou krizi ve prospěch ústavy.

[Primární shromáždění byla všude v činnosti a většina volitelů už zvolena; bylo nezbytné odložit volbu poslanců do nové legislatury „a především zabránit, aby se volitelé sešli“. Chapelier: „Všechny strany se hýbají, velké vášně jsou v pohybu; nevystavujme se nebezpečí, že uvidíme dvě národní shromáždění a osmdesát tři rokujících sborů.“ Shromáždění „se odvážilo vzít všechny události na svou odpovědnost“ a dekretovalo, že volitelé se nesejdou a volby poslanců odloží až do dne, který určí.]

Návrat: Dampierre, Châlons, komisaři

Zatím doprovod, který vezl krále, zbaven strachu z útoku vojsk pod Bouillého rozkazy, pokračoval klidně v cestě. Míli od Varennes potkali správní sbory z Clermontu, které přijížděly na voze: předseda distriktu požádal, aby mohl mluvit s králem; pronesl k němu, jak ujišťuje očitý svědek, uctivou, ale silnou řeč o následcích jeho útěku: neboť každý se pokládal za oprávněného urážet tohoto nešťastného panovníka, ohlušovat ho tlacháním a otřepanými frázemi o svrchovanosti lidu, o úctě a poslušnosti, kterou mu dluží jeho první veřejný funkcionář. Král odpověděl mírně: „Můj lid je sveden, můj lid je oklamán.“ – „Sire,“ odvětil majestátně předseda distriktu, „je snadnější oklamat jednoho člověka než oklamat celý lid.“ Zástup národních gard každou chvíli rostl; výkřiky ať žije národ! aristokraty na lucernu! se opakovaly se zuřivostí. Jeden šlechtic jménem pan de Dampierre, zpraven o zatčení krále, se přišel postavit na jeho cestu a snažil se přiblížit ke kočáru v úmyslu, nebude-li moci s králem mluvit, ukázat mu alespoň svými smutnými pohledy a celým svým držením, že sdílí jeho hrozné postavení. Pouhá přítomnost pana de Dampierre byla pokládána za nové spiknutí; odtrhli ho od králova kočáru; zavraždili ho téměř před jeho očima.¹⁵ Toto krvežíznivé rozpoložení vyděsilo krále a královnu o ně samé i o tři gardes-du-corps, kteří jim sloužili za kurýry: představovali si krvavé scény 5. a 6. října: jen s pocitem hrůzy viděli, že jsou vezeni do Paříže. Po příjezdu do Châlons hrozby a křik lidu ještě zvětšily jejich děs. Opuštěni uprostřed množství, které neuznávalo žádnou autoritu, pokládali za nutné dát si slíbit panem Baudanem, starostou Châlons, že se jim nestane žádná nehoda ani cestou, ani při vjezdu do Paříže a že budou respektovány všechny osoby jejich průvodu. Starosta Châlons měl dost odvahy a důvěry ve francouzský lid, aby se svou hlavou zaručil za bezpečnost krále a těch, kdo ho provázeli: ujistil Ludvíka XVI., že ho neopustí, dokud ho neodevzdá do rukou Shromáždění. Toto ujištění krále uklidnilo. Pan de Baudan vypravil ihned kurýra k pařížské municipalitě, sdělil jí závazek, který právě přijal, požádal ji, aby o něm zpravila občany a přijala nejúčinnější opatření, aby veřejný klid nebyl narušen. Příjezd tří komisařů zbavil pana de Baudan nebezpečné odpovědnosti, kterou by snad nebylo v jeho moci dodržet.

Barnave, Pétion a Latour-Maubourg se připojili ke králi v Épernay: cestou se jim dostalo nejlichotivějších důkazů oddanosti lidu. Barnave přečetl dekret, který zakládal jejich poslání. Král odpověděl, že je dojat péčí Shromáždění o bezpečnost jeho osoby a o zachování úcty náležející královské autoritě. Opakoval, že nikdy neměl v úmyslu opustit království. Komisaři dali velení nad doprovodem panu Dumasovi, La Fayettovu generálnímu adjutantovi, a vyrazilo se znovu na cestu. Král pozval Latour-Maubourga, aby nastoupil do jeho kočáru. Latour-Maubourg odmítl, ať už ze strachu, že vzbudí podezření, ať z rozpaků, ze studu nad úlohou, kterou v tu chvíli hrál u krále a královny, jimž vděčil za své postavení a jmění. Král snadno rozpoznal tuto poslední pohnutku a řekl mu s dobrotou: „Pane de Latour-Maubourg, naše názory nejsou stejné, ale vždy jsem k vám choval největší úctu.“ Královna, snad více uražená, nesdílela tuto něžnou shovívavost: tvrdě Latour-Maubourgovi vytkla, co pro něho udělala. „Nejste než buřič,“ dodala hněvivým tónem. Tato hrdá kněžna se těžko skláněla pod tvrdý zákon nutnosti. Vnesla do svého chování vůči komisařům nemístnou povýšenost. Když Barnave nechal na posteli pana dauphina dekret Shromáždění, královna jej vzala, odhodila ho s výrazem pohrdání a ujistila, že nechce, aby jím byla postel jejího syna poskvrněna. Královna si zachovávala naději, že vojska pod Bouillého rozkazy ji přijdou osvobodit. Vskutku se rozšířila pověst, že se někdo snaží odříznout doprovod: ať už komisaři pokládali tuto pověst za odůvodněnou, ať předstírali, že ji za takovou pokládají, poslali napřed různé sbory četnictva a řadového vojska.¹⁶

Krále provázela armáda národní gardy, většinou pěší. Nesčetný zástup lidu, přibíhajícího ze všech stran, ještě zvětšoval pomalost pochodu. Držení tohoto lidu bylo hrdé, ba drzé. Výkřiky ať žije národ, ať žije svoboda, žít svobodně nebo zemřít, zněly bez ustání kolem kočárů. Mísily se do nich pískot, hrubé narážky. Ti, kdo se mohli přiblížit ke kočáru, zdravili Pétiona, Barnava, rozmlouvali s nimi, aniž se kdy podívali na krále nebo královnu nebo je oslovili. Muži průvodu byli ozbrojeni kosami, vidlemi, kladivy; sedláci seděli na svých tažných koních; četný oddíl národních gard, dobře ozbrojených a dobře vystrojených, obklopoval králův kočár. Barnave s výrazem úslužnosti upozorňoval královnu, že tito národní gardisté nejsou Pařížané. Vše na této smutné cestě připomínalo Ludvíku XVI. jeho bezmoc, sílu lidu a triumf Shromáždění.

Barnave a dauphin

Bylo však prozíravé přivézt Ludvíka XVI. do Paříže co nejrychleji. Příliš dlouhá podívaná na krále kdysi tak mocného, vlečeného jako zajatec uprostřed jeho států a jeho poddaných, mohla tím, že by vzbudila soucit lidu, být nebezpečná. Komisaři využili poplachu, který se zdály působit domnělé Bouillého záměry. Nechali pěchotu vzadu, a podrževše u sebe jen jezdectvo, přijeli přenocovat do Meaux. Královna konečně uznala nutnost podrobit se okolnostem: byla ke komisařům zdvořilejší; snažila se získat zvláště Barnava, jehož mládí jí dávalo naději na více citu než u přihlouplého a nadutého Pétiona. Král chtěl, aby tři komisaři jedli u jeho stolu; Pétion se už usadil mezi královnu a krále; Barnave se tomu se skromným výrazem bránil a ujišťoval, že bude stát za královou židlí.

Tolik událostí, tak vhodných k tomu, aby přivedly k zamyšlení nad nestálostí lidských velikostí, zanechalo v Barnavově srdci hluboký dojem. Jeho duše se otevřela citům až dosud neznámým. Pohled na největšího krále světa, oloupeného o vše, i o soucit, který se zdálo, že mu slibují jeho neštěstí; pohled na královnu, dceru a sestru tolika císařů, na mladou princeznu zajímavou svou krásou, zajímavější svými ctnostmi; na dvě něžné děti, určené k nejvyššímu štěstí, uvedené do nejponižující závislosti, zatímco muži, jejichž existenci před dvěma lety nikdo ani netušil, vládli nad týmž lidem s autoritou a mocí, jakou ani Ludvík XVI., ani jeho předchůdci nikdy nevykonávali; jaké pocity pro ještě nezkušenou Barnavovu duši! Latour-Maubourg je nedokázal snést; a aby se jim vyhnul, vzal na sebe úkol dohlížet spolu s Dumasem na doprovod. Jediný Pétion nic necítil, nic neviděl, nic nechápal; netušil ani změnu ve své existenci, ani v existenci osob, které ho obklopovaly. Přijímal s pyšnou hloupostí výkřiky množství jako hold určený jemu samému, mluvil bez ustání o plánu zřídit francouzskou republiku a netajil ani králi, ani královně, že je to jediný předmět jeho přání.

Královna, rozhodnuta využít Barnavova dojetí, snažila se je ještě zvětšit nevinným laskáním dauphina. Tento mladý princ si cestou nepřestával hrát s Barnavem, oddávaje se onomu přirozenému sdílení, které vede děti přednostně k těm, kdo se nejvíce blíží jejich věku a jejichž tvář jim vnuká nejvíce důvěry. Jednoho dne, po několika hrách a mnoha otázkách, jimž se Barnave s laskavostí propůjčuje, se dauphinovy oči upřou na knoflíky Barnavova kabátu; spatří na nich písmena; hned vezme jeden z těch knoflíků do svých malých rukou, skládá písmena a jeho dětská ústa pronesou slova, která tvořila nápis: „Žít svobodně nebo zemřít.“ Nadšen, že rozluštil nápis, zvolá: „Podívej, maminko, vidíš; žít svobodně nebo zemřít!“ Zvědavost ho přiměje prohlédnout ostatní knoflíky; nachází je stejné. „Ach maminko, všude žít svobodně nebo zemřít!“ Královna mlčí. Barnave, dojat, nemůže odepřít něžný cit této drahocenné naivitě; a i já dávám slzu tvé šťastné nevinnosti; necítil jsi svá přítomná zla, ještě méně jsi předvídal ta, která se chystala dopadnout na tebe a na tvou nešťastnou rodinu. Tento příznivý dojem se neomezil na pomíjivé pohnutí. Barnave si dokázal zjednat několik soukromých rozhovorů s králem; dal mu užitečné rady, vytyčil mu postup, jehož se má držet, až Shromáždění podle svého dekretu pošle komisaře přijmout jeho výpověď.

Vjezd do Paříže, 25. června

Ludvík XVI. přijel nazítří do Paříže.¹⁷ Nesmírný zástup lidu, přilákaný novostí podívané a onou touhou tak přirozenou společenskému člověku, těšit se z pokoření všeho, co byl nucen ctít, se odebral na cestu, kudy měl král projet. Ulice Saint-Honoré a bulvár se podobaly dvěma velkým řekám, rozvodněným hojným deštěm, které se vlévají do rozlehlého mořského ramene. Národní garda převzala Ludvíka XVI. v Bondy: tato chvíle byla pro něho bolestná a strašná pro tři gardes-du-corps, kteří ho provázeli. Všichni měšťané, rozhořčení krokem, který vystavil Paříž plenění a království hrůzám občanské války, vyjadřovali silnými slovy své rozhořčení. Královna omdlela; tři gardes-du-corps žádali smrt a prosili o milost, aby nebyli vydáni zuřivosti lidu. Král a královská rodina jeli po nových bulvárech a po Champs-Élysées. Lid zachovával hluboké mlčení: díval se na projíždějícího Ludvíka XVI., aniž pocítil sebemenší soucit. Národní gardisté volali: „Narazte si klobouky, zůstaňte pokryti; předstoupí před své soudce!“ Ludvík XVI. však neutrpěl žádnou osobní urážku. Ráno se na předměstí Saint-Antoine vylepilo: „Kdo bude králi tleskat, bude zbit holí; kdo ho urazí, bude oběšen!“

Průvod byl nesčetný, cesta zježená bajonety: třicet vojáků zaujímalo přední a zadní část vozu; patnáct mužů v řadě bránilo přístupu k dvířkám. Předměstí Saint-Antoine ozbrojené píkami a množství mužů přiběhlých ze všech míst, kudy král projel, ozbrojených vidlemi, kosami, krumpáči, uzavíralo pochod. Král, královna a Barnave byli v hloubi prvního vozu; dauphin plakal na klíně své matky; tři gardes-du-corps, přivázaní na kozlíku a tísnění pěti granátníky s bajonety na puškách, se podobali třem obětem určeným k strašlivé oběti. Madame Élisabeth a pan de Latour-Maubourg následovali v jiném voze; pak přijížděl kabriolet dvou komorných: předcházel otevřený vůz obklopený vavřínovými ratolestmi. Drouet a Guillaume, ověnčení dubovým listím a stojící, na něm přijímali potlesk a hold lidu. Výkřiky ať žije národ, ať žije Drouet a Guillaume, ať žije statečná národní garda z Varennes, zněly ze všech stran kolem nich: byl to triumf vítězného vojevůdce, který přivádí velkého zajatce…

Ne všichni diváci sdíleli tuto urážlivou a barbarskou radost. Nemohu si odepřít vylíčit zde rys citlivosti, který by, kdyby jej byl znal Ludvík XVI., nepochybně na několik okamžiků ulehčil krutá muka, jimiž bylo jeho srdce rváno. Starý voják, rytíř svatého Ludvíka, přiveden svou oddaností králi na místo této strašné scény, ale neschopen snést její pohled, bloudil sem a tam v nejtrýznivějším neklidu. Když došel na odlehlé místo, spatří s překvapením jezdce pařížské jízdní gardy, který plakal. Starý voják přistoupí: „Kamaráde, co tě může tak rmoutit?“ – „Ach, pane!“ odpoví vzlykaje jezdec, „opustil jsem své stanoviště, nemohl jsem tam vydržet: podívaná, kterou jsem právě viděl, mi rve duši, a nejsem sám, neboť můj ubohý kůň, kterého jsem odvedl do stáje, nechtěl žrát.“ Starý voják se slzami v očích sáhne do kapsy: „Příteli, mám jen těchto osmnáct franků, udělej mi tu radost a přijmi je.“ Jezdec je odstrčí rukou a bolestně zvolá: „Ach! vidím to dobře, už se nevěří v čest vojáka!“ Starý voják se vrhne do náruče tohoto úctyhodného muže; oba s výmluvným mlčením spojují v tomto objetí i své hluboké zoufalství, i živou a vzájemnou úctu, kterou jsou k sobě proniknuti.

Král a královna vjeli do Tuilerií otáčecím mostem; doprovod, pochodující ve čtyřech kolonách, naplnil v okamžiku zahradu. Kočár zastavil pod terasou; lid se hrnul ze všech stran, aby viděl vystupovat královskou rodinu. Toto náhlé hnutí vyvolalo neklid: bylo se obávat, že lid, podrážděn ušlechtilým a pevným držením tří gardes-du-corps, kteří sloužili za kurýry, je potrestá za neohroženost, která jako by vzdorovala strašnému postavení, v němž se nacházeli. Několik národních gardistů se chtělo vrhnout na posledního gardistu ve chvíli, kdy sestupoval; byli odraženi; a když jeden z komisařů Shromáždění žádal úctu k zákonu, lid ustoupil. Královna byla nesmírně slabá. Vikomt de Noailles a Menou jí pomohli vystoupit z vozu: odvedli ji do jejího apartmá v doprovodu četné stráže. Král se odebral do svého. Dauphina umístili do oddělené světnice.

Proč podnik ztroskotal

Takový byl výsledek tohoto neprozřetelného podniku: ztroskotal pro malou schopnost lidí pověřených provedením; pro malou odvahu krále, který se v rozhodné chvíli zatčení ve Varennes neodvážil chopit rázného řešení; pro nedostatek výpočtu Bouillého. Měl vědět, že vojáci lhostejní, ba v skrytu odporující plánu, který se s jejich pomocí osnuje, dokud jej neznají, se mu neoddávají s horlivostí nutnou k jeho zdaru, a od okamžiku, kdy jej poznají, se mu vzpírají a obracejí své vlastní zbraně proti velitelům, kteří jich užili: ale i kdyby se Ludvík XVI. byl dostal až do Montmédy, kontrarevolucionáři by z toho nebyli vytěžili výhodu, jakou očekávali. Mínění bylo příliš silně vysloveno ve prospěch ústavy. Vláda začínala fungovat. Král v ní tvořil už jen zbytečné kolečko; jeho nepřítomnost nebo přítomnost nic neměnily na stavu věcí. Příliš mnoho lidí bylo zainteresováno na udržení nového pořádku, aby k tomu nevynaložili všechno úsilí. Intriky několika šlechticů a několika nespokojenců by nikdy nezvítězily nad vůlí většiny národa. Vskutku ze všech departementů a ze všech pohraničních měst přicházelo množství adres, přistoupení a projevů oddanosti dekretům Shromáždění. Ostatně králův útěk ohlašoval zcela zjevný úmysl rozpoutat občanskou válku a spojit ji s válkou cizí. Jak si myslet, že by se Francie rozdělila pro krále neznámého provinciím, neznámého vojákům, poníženého v mínění, s uměním učiněného opovrženíhodným vším, co nejúčinněji přitahuje pohrdání! že by se vyslovila pro šlechtice nenáviděné nebo záviděné! pro kněze zbavené předsudků, které je činily úctyhodnými, o jejichž nesmírné statky se v této samé chvíli lidé dělili!

[Zpráva o odjezdu krále uvedla do pohybu národní gardy pohraničních departementů, které se obávaly rakouského útoku; „vojáci sami, kteří neznali úmysly svých velitelů, je zavrhli a dosvědčili svou věrnost národu a zákonu“. – V Bruselu zpráva o útěku rozšířila „šílenou radost“: emigranti nepochybovali, že Paříž je zaplavena krví a La Fayettova hlava nošena na píce; „rozdělovaly se ministerské úřady; bylo to skutečné blouznění“. Když se dozvěděli, že král je odvezen zpět, „sklíčenost zoufalství vystřídala opojení radosti“; hrabě d'Artois, který přispěchal od Mohuče, nalezl jen Monsieura, „ještě celého omráčeného zatčením krále“. Monsieur svolal šlechtice uchýlivší se do Brabantu, navrhl jim šest náčelníků (vévody d'Uzès a de Villequier, markýze de Laqueille, de Frondeville, de Robin a de Jaucourt), kteří jim budou sdělovat „naše rady“ („Vaše rozkazy!“ volá se), a dodal: „zajat ve Francii po dvacet měsíců, máme-li naděje, vděčíme za ně mému bratru, já přináším jen svou horlivost“. – „Udělal jsem jen, co jsem měl,“ odvětil hrabě d'Artois, „a budu první, kdo vás bude poslouchat jako našeho náčelníka.“ Oba bratři se objali. „Monsieur měl brzy malý dvůr; bylo tam vidět tytéž řevnivosti, tytéž nenávisti, tytéž intriky, které kdysi zmítaly dvorem ve Versailles.“ Šlechtici a kněží v departementech „věřili, že kontrarevoluce je hotova“: více než tři sta bretaňských a dolnopoitevinských šlechticů se pokusilo nalodit v Sables-d'Olonne, museli se uchýlit do lesů, „kde většina bídně zahynula“; mnoho důstojníků opustilo své sbory, odnášejíce prapory, někdy i plukovní pokladnu.]¹⁸

Výpověď krále a Bouillého dopis

Zatím byli král a královna střeženi s krajní bdělostí. Důstojníci bděli v noci v místnosti předcházející jejich ložnice. Dveře zůstávaly otevřené a opatrnost se dohnala tak daleko, že se lidé na vlastní oči ujišťovali, že jsou oba ve svých postelích. Shromáždění pověřilo Troncheta, Duporta a Dandrého, aby přijali výpověď krále. Odebrali se na zámek. „Vidím, pánové,“ řekl jim Ludvík XVI., „z předmětu poslání, které je vám dáno, že zde nejde o výslech; chci tedy vyhovět přání Shromáždění: nikdy se nebudu bát zveřejnit pohnutky svého jednání.“

[Ferrières cituje výpověď v úplnosti. Král uvedl, že příčinou jeho odchodu z Paříže byly „urážky a hrozby, kterých se mně a mé rodině dostalo 18. dubna“; že nikdy neměl v úmyslu opustit království a neměl o tom žádné srozumění ani s cizími mocnostmi, ani se svými příbuznými, ani s emigranty; důkazem jsou byty připravené v Montmédy, které si zvolil, protože je opevněné a blízko hranice, „kde bych byl s to postavit se každému vpádu“. Jednou z hlavních pohnutek bylo „vyvrátit argument mé nesvobody“; kdyby chtěl opustit království, nebyl by uveřejnil své memorandum v den odjezdu. Měl ve voze jen tři tisíce louisdorů ve zlatě a 56 tisíc livrů v assignátech. Monsieura zpravil jen krátce předtím; ten odjel do ciziny jen proto, že bylo dohodnuto, že nepojedou touž cestou, a měl se vrátit ke králi. Pas do Frankfurtu byl nutný, protože „na úřadě zahraničních věcí se nevydávají pasy pro vnitrozemí“. Jeho protest se netýkal „podstaty zásad ústavy, nýbrž formy sankcí“, tj. malé svobody, které se zdál požívat, a toho, že mu dekrety nebyly předloženy vcelku. „Poznal jsem na své cestě, že veřejné mínění je rozhodnuto pro ústavu… jakmile jsem poznal obecnou vůli, neváhal jsem, jako jsem nikdy neváhal, obětovat vše, co je mi osobní.“]

Tato výpověď, Barnavovo dílo, aniž Ludvíka XVI. v očích lidu zcela ospravedlnila, měla přece dobrý účinek.¹⁹ Markýz de Bouillé chtěl také napravit zlo, které mohl způsobit nezdar podniku, jehož byl hlavním původcem: napsal z Lucemburku Shromáždění dlouhý dopis. „Král,“ pravil Bouillé, „právě učinil pokus zlomit okovy, v nichž ho i jeho nešťastnou rodinu tak dlouho držíte; ale slepý osud, jemuž podléhají říše a proti němuž lidská moudrost nic nezmůže, rozhodl jinak: je stále vaším zajatcem!… Jeho dny i dny královniny jsou, a chvěji se při tom, vydány na milost lidu, který jste učinili divokým a krvežíznivým a který se stal předmětem opovržení celého světa.“

[Bouillé dále líčil, že král hledal na hranici útočiště „u mne a mezi svými vojsky“ méně pro svou spásu než pro spásu „nevděčného a krutého lidu“; že po 18. dubnu bylo rozhodnuto, že Ludvík XVI. pojede do Montmédy, odkud oznámí cizím mocnostem svůj krok a svolá nové shromáždění, které upraví práva panovníka i lidu podle cahiers. „Knížata Evropy uznávají, že jsou ohroženi netvorem, kterého jste zplodili; jsou ozbrojeni, aby ho potřeli.“ Prostředky obrany Francie jsou „nulové“. „Já jsem vše zařídil, vše upravil, vše nařídil: král sám rozkazy nevydal; jen já sám… Chtěl jsem zachránit svou vlast, chtěl jsem zachránit krále a jeho rodinu: to je můj zločin! Ručíte za jejich dny, neříkám mně, ale všem králům; a oznamuji vám, že bude-li jim vzat jediný vlas z hlavy, nezůstane v Paříži kámen na kameni. Znám cesty; povedu tudy cizí armády… Sbohem, pánové; končím bez poklon; mé city vám jsou známy.“]

Tento dopis, který by slušel Čingischánovi v čele pěti set tisíc Tatarů, se ze strany pana de Bouillé zdál jen směšný: neobratně přiznával, že Ludvík XVI. měl v úmyslu rozpustit Národní shromáždění svoláním nových generálních stavů.²⁰ Naštěstí se okolnosti změnily: intriky orleánistů a republikánů, směřující ke zničení ústavy a ke zvrácení formy vlády, právě spojily konstitucionály s králem a přiměly je přejít ve prospěch téže ústavy přes křivdy, které mohli panovníkovi vyčítat.

Jakobíni, kordeliéři a noviny

Vskutku útěk a zatčení Ludvíka XVI. vyvolávaly všeobecné kvašení ve všech myslích: každá strana se z nich snažila vytěžit nějakou výhodu pro své zájmy a pro svůj systém vlády. Vévoda Orleánský se objevil u jakobínů, uveden vévodou de Montpensier, svým synem; byl zahrnut potleskem. Laclos, jeho hlavní agent, pronesl dlouhou řeč o útěku a zatčení krále: byl prý velmi na rozpacích, jaké rozhodnutí Národní shromáždění přijme; uvažoval o tom už třicet šest hodin a nic nevidí. „Nesmí se,“ odpověděl pan Lépidor, „rozvracet monarchie proto, že král uprchl: forma vlády je monarchická, musí taková zůstat. Neschvaluji způsob, jak se s králem jednalo. Dává se mu sankcionovat dekrety kus po kuse… Dokončete tedy, pánové, ústavu, aniž máte s králem jakýkoli styk. Až bude hotova, řeknete králi: Zde je naše ústava a naše charta; chcete se jí podrobit, nebo nechcete? Přijme-li Ludvík XVI., je králem; vystoupí-li z ústavy, králem už není.“ – „Slyším opakovat,“ zvolá Danton zuřivě, „že Ludvík XVI. nepozbyl své koruny. Jakže! neprohlásil, že jde hledat prostředky ke zničení ústavy? Je slabomyslný, nebo zločinný: je-li slabomyslný, nežádám regenta, žádám regentskou radu.“²¹ Klub kordeliérů, sdíleje smýšlení klubu jakobínů, nepřestával říkat a vylepovat ve všech ulicích Paříže: „Francie byla otrokyní v roce 1789, pokládala se za svobodnou v roce 1790, je jí skutečně na konci roku 1791; Ludvík XVI. se zřekl královské moci: napříště pro nás Ludvík není ničím, ledaže by se stal naším nepřítelem. Jsme tedy v témž stavu, v jakém jsme byli při dobytí Bastily: zbývá vědět, zda je výhodné jmenovat jiného krále.“

[Noviny „roznášely mezi lid mínění, za které byly placeny“, a byly tribunou, kde „spisovatel, měšťan, národní gardista přicházeli řečnit každý po svém a sdělovat obecenstvu bizarní sny pomatené obraznosti, které tónem posedlých vydávali za velké politické pravdy“. Annales politiques chválily lid, že přivedl do svých zdí křivopřísežného krále, „a přece se ukázal stejně velkodušný jako statečný“; Bouche de fer: „svobodný a svrchovaný lid se pokryl a hleděl s pohrdáním na bývalého krále. Zde je konečně plebiscit a republika je sankcionována.“ Spis Velký soud vynesený lidem nad Ludvíkem XVI., „který na všech veřejných místech vyřvávali najatí lidé“, hlásal, že „smrt není to, co zasluhuje“, a že až bude mít sílu v ruce, řekne: „dnes, kdy jsem silnější, nejsem už vaším otrokem a chci vládnout jako král.“]

Adresa Achilla du Châtelet

Když orleánisté a republikáni touto záplavou jedovatých spisů dostatečně připravili veřejné mínění na sesazení Ludvíka XVI., odvážili se kroku směřujícího přímo k jejich cíli. Na všech zdech Paříže a až v chodbách Shromáždění byla vylepena adresa Francouzům pod jménem Achilla du Châtelet, plukovníka à la suite u pluku myslivců.

[Ferrières otiskuje adresu celou: „dokonalý klid“ za útěku bývalého krále a „hluboká lhostejnost, s níž jsme ho viděli přivážet zpět“, jsou znamení, že „nepřítomnost krále je lepší než jeho přítomnost“; abdikoval, „opustil své místo ve vládě – zde je čin vším, čas ničím“; „co nám na tom záleží, zda je slabomyslný nebo pokrytec, idiot nebo tyran; je stejně nehodný funkcí královské moci“; „neznáme ho už jinak než jako jednotlivce v davu, jako Ludvíka Bourbona“. Úřad, „který může zastávat idiot, podvodník, zlý člověk stejně jako mudrc… je zjevně nic; je to místo reprezentace, ne užitku“; třicet milionů na krále je prostředek ke snížení daní; bezpečnost „pana Ludvíka Bourbona“ je jistá, „neboť Francie se nezneuctí záštím proti člověku, který se zneuctil sám“.]

Tato adresa, ačkoli podepsaná Achillem du Châtelet, byla sepsána Thomasem Painem, Angličanem, jedním z hlavních činitelů americké revoluce. Údiv zvětšovalo, že Achille du Châtelet, v Americe pobočník pana de La Fayette, byl v Paříži důvěrně spjat s týmž La Fayettem; že žil ve společnosti Condorceta, abbého Sieyèse, vévody de La Rochefoucauld, vévodkyně d'Anville a všech stoupenců republiky. Ti, kdo pana de La Fayette znali, věděli, že taková je jeho politika; že vždy postaven za nějakou ztracenou hlídkou, zdánlivě cizí hnutí, které vyvolával, a pečlivě skrývaje učenou ruku, která tahala za nitky, si počínal s obezřetností, jež mu dávala jistotu, že postoupí jen natolik, nakolik se to stalo nutným k provedení jeho záměrů, ale nikdy tolik, aby mu to mohlo být přičteno, kdyby se událost obrátila proti jeho nadějím. Tak se zdálo, že La Fayette vždy ustupuje vůli lidu; nikdy se nezdálo, že ji řídí, neboť La Fayettova ctižádost nebyla ctižádostí velkých povah; přizpůsobila se jeho malé duši; neužíval upřímných a otevřených prostředků odvahy, byly to křivolaké prostředky intrik starého dvora. Pokud jde o vévodu de La Rochefoucauld, na jehož hlavu, jak žertem říkal rytíř de Rulhière, pan Turgot umístil tolik zásad, byla známa jeho nicotnost, jeho mánie být velkým mužem, jeho filozofická podřízenost abbému Sieyèsovi a Condorcetovi.²²

[Až dosud se Shromáždění nezabývalo „jedovatou slinou, jíž se orleánisté a jakobíni snažili potřísnit krále a královnu“; ale drzost, s jakou byla adresa vylepena u samých dveří Shromáždění, ukazovala, že se nikdo nebojí její diskuse. Malouet žádal stíhání původce; Martineau chtěl signatáře ihned zatknout; Pétion žádal plakát nejprve přečíst; Chabroud klidně: „Paradoxy, které nemají zdravý rozum, musí padnout samy od sebe… Tato už sklízí opovržení, které zasluhuje.“ – „Ať se tedy stíhají,“ odpoví Dillon, farář z Vieux-Pouzauges, „také původci dopisu abbého Raynala.“ – „Udejme,“ dodá jiný, „papežské breve.“ Chapelier: nám nepřísluší „zabývat se aktem šílenství nebo exaltace několika sektářů“. Malouet, „jehož mánií bylo hrát roli v novinách své strany“, naléhal; farář Dillon jemně: „Tento plakát je dílem těchto pánů samých.“ Jeden republikán „důležitým tónem“ vytkl Malouetovi, že „po dvou letech diskuse o velkých zásadách svobody“ navrhuje zničit svobodu tisku. Debata skončila; ale orleánisté a republikáni poznali, „že většina Shromáždění nechce ani sesazení Ludvíka XVI., ani republiku“; u jakobínů byly Brissotovy návrhy přijaty chladně. La Fayette tedy usoudil, „že jeho obvyklé opatrnosti sluší nic neriskovat“, a dávaje přednost Ludvíku XVI. před vévodou Orleánským, „kterého nenáviděl a jímž byl nenáviděn“, spojil se s konstitucionály.]²³

Abbé Sieyès; Athalie; vévoda Orleánský

Bylo dokonce vidět abbého Sieyèse (tak se lidé podle okolností liší sami od sebe), jak se ospravedlňuje z výtky, že směřuje k republikanismu a snaží se získat stoupence tomuto novému systému. Nebylo to prý, ujišťoval abbé Sieyès, ani ze starých zvyklostí, ani z nějakého pověrčivého citu royalismu, že dává přednost monarchii: dával jí přednost, protože mu bylo dokázáno, „že v monarchii je pro občana více svobody než v republice. Nejlepší společenský řád je ten, kde ne jeden, ne jen několik, ale všichni požívají největší možné míry svobody. Dokázal by stoupencům republiky nikoli, že monarchie je vhodnější v té či oné situaci, ale že ve všech situacích je člověk v ní svobodnější než v republice.“ Tento abbé Sieyès byl také hlavou strany, kterou nazvu stranou filozofickou. Chtěl vše nivelizovat, vše převést na abstrakce, vše vrátit k rovnosti přirozeného stavu. „Váš systém,“ řekl mu jednou jeden z jeho přátel, „směřuje ke zničení vlastnictví.“ – „Ne,“ odpoví abbé Sieyès, „nechceme zničit vlastnictví, chceme změnit vlastníky.“²⁴

[Orleánisté a republikáni obraceli mínění proti Shromáždění: „Začíná vát dvorský vítr a hasí energii Shromáždění… Shromáždění často opakuje, že král je nedotknutelný, a drží ho jako vězně… Existuje strana, jejímž cílem je zastírat křivdy Ludvíka XVI.; jeho výpověď, jakkoli absurdní a lživá, nemůže být jeho dílem.“ Lid, „vždy oklamaný lidmi, kteří ho vedou“, se dělil mezi frakce, z nichž každá se snažila zveličit svou skutečnou sílu, „neboť ve všech revolucích existuje množství slabých, bázlivých lidí, vždy hotových připojit se ke straně, která dělá nejvíce hluku“.]

Ve Francouzském divadle se hrála tragédie Athalie se sbory. Představení této hry se stala arénou, kde royalisté, orleánisté, republikáni, chápajíce se narážek, které jejich tajným přáním poskytovaly okouzlující Racinovy verše, si z nich dělali zbraně, jimiž se zuřivě potírali; všichni zaujati jen svou nenávistí odcházeli z této nádherné podívané, aniž pocítili její krásy, aniž okusili její kouzlo; ale nenávidějíce se ještě silněji, než když do ní vstoupili. Orleánisté a republikáni, aby zničili příznivý dojem pro královskou moc, který představení Athalie vyvolávala, a aby oslabili něžný zájem, který role Joase vzbuzovala ve prospěch mladého dauphina, dali v jiných divadlech hrát Bruta, Caesarovu smrt, Viléma Tella, Ligu kněží a tyranů. Tam s křikem tleskali prudkým výpadům proti králům, přehnaným líčením ctností a štěstí republik. Orleánisté si však nemohli zastírat hluboké pohrdání, ba opovržení, do něhož upadl jejich vůdce, vévoda Orleánský. Zatímco celá Francie vrhala kolem sebe neklidné pohledy a hledala muže, který by mohl zachovat monarchickou vládu, ať tím, že by se jí ujal navždy, ať tím, že by ji převzal do úschovy po dobu dauphinovy nezletilosti, vévoda Orleánský, jediný princ krve, který zůstal ve Francii, člen Národního shromáždění, známý svou oddaností zásadám revoluce, pro něhož byla ústava stále trvajícím listem milosti; vévoda Orleánský, pravím, byl tu; ukazoval se ve Shromáždění, u jakobínů, ve své sekci, ve strážnicích, a nikdo, jak se zdálo, ho nevnímal. Jeho stoupenci k němu bez ustání obraceli pozornost lidu, a lid se tvrdošíjně odmítal jím zabývat.

[Princ, „pokořený tak směšným postavením“, se pokusil z něho vyjít: jistý Perlet, „autor nevím jakých novin“, navrhl vévodu k regentství, bývalý kněz Donjou ho označil za nástupce; oba byli „všeobecně vypískáni“. Vévoda přesto na tato „dvě ubohá vyžebraná pozvání“ odpověděl veřejným dopisem, který noviny otiskly „jedny prostoduše, druhé s velmi zlomyslným posměchem“: je hotov sloužit vlasti „na zemi, na moři, v diplomatické dráze“, ale regentství se „od této chvíle a navždy“ zříká a zůstane „v třídě prostého občana“. Nabídka služeb na moři a v diplomacii „připomněla bitvu u Ouessantu a tajnou misi v Anglii“. Orleánisté obrátili zraky na vévodu de Chartres, jeho syna: noviny se rozezněly chválou mladého prince, který prý vyrval dva nepřísežné kněze pomstě lidu a skočil do vody pro tonoucího řemeslníka, otce sedmi dětí. Zároveň líčili „zbabělost, slabost, neschopnost Ludvíka XVI.“: prý „ztratil hlavu“, chtěl se postavit do čela armády, jindy abdikovat, „a vzápětí upadal do zuřivosti, chápal se stoliček, házel je do zrcadel svého apartmá, rozbíjel porcelán“. A pracovali na povstání „týmiž zbraněmi, jichž užili 5. a 6. října proti králi“: pobouřili dělníky pařížských dílen pod záminkou žádosti o chléb nebo práci.]²⁵

Emigranti, Bouillého oběžník, protest dvou set devadesáti

[Uprostřed těchto nepokojů došla zpráva, že císař a Turci uzavřeli mír. Oživila naděje biskupů a šlechticů; „vše nabylo nové tváře v Bruselu a v Koblenci“; „Naše věci jdou skvěle,“ psali emigranti; „den vstupu do Francie je stanoven, ač není znám.“ Ale bylo třeba armády; císař, „od přírody nakloněn míru, vyčerpán nešťastnou válkou proti Turkům“, dával přednost vyjednávání. Markýz de Bouillé napsal oběžník plukům metské posádky: „Monseigneur hrabě d'Artois má plné moci od krále a je oprávněn ponechat vám vaše hodnosti a žold… Ti, kdo přivedou dvacet pět nebo třicet myslivců, budou jmenováni důstojníky.“ Většina vojáků odevzdala dopisy municipalitám; Ludvík XVI. formálně prohlásil, „že každý, kdo se vydává za pověřeného plnými mocemi z jeho strany, klame“. „Tak tito neprozřetelní lidé, kteří ujišťovali, že jednají jen pro krále, ho hubili svými podniky a obětovali ho svým osobním zájmům.“ V Paříži i v provinciích byly kanceláře k urychlení emigrace; „nutili šlechtice opouštět své ženy, děti, majetek a prchat jako vyhnanci do cizí země“.]²⁶

Aby podpořili tyto manévry a poskytli cizím mocnostem a francouzským princům zákonnou záminku, sepsali abbé Maury a d'Esprémenil protest, který dali podepsat dvěma stům devadesáti poslancům. Bylo nezbytné, aby nepřerušená řada protestů stíhala neplatností operace konstitucionálů a dala Evropě na vědomí, že to, co se nazývalo nejzdravější částí Shromáždění, se stále stavělo proti ničivým dekretům, které buřiči, podporovaní vzbouřenou lůzou, vydali proti náboženství, proti panovníkovi a proti monarchii; byly to základní kameny pro manifest, který princové připravovali.

[Dvě stě devadesát poslanců prohlásilo, že když viděli dovršit zničení monarchie rokováním Shromáždění („neboť útočit na osobu panovníka znamená zničit monarchii“), nemohou se už účastnit rokování „vinných zločinem, který nechtějí sdílet“; budou však nadále navštěvovat zasedání, aby hájili „jediné zájmy, které jim zbývá hájit“ – zájmy krále a královské rodiny. Ferrières: autoři „dbali více na touhu uškodit konstitucionálům, které nenáviděli, než na užitek, jaký z toho mohl mít král“. Věděli, že výbory nehodlají postavit Ludvíka XVI. před soud; konstitucionálové, „odpuzeni jakobíny a obávající se exaltace republikánů“, si přáli sjednocení s rozumnými lidmi pravice a „už dali tušit, že by bylo možné vrátit se k dekretu zrušujícímu šlechtu“. Ale velcí páni, vysoké duchovenstvo, parlamenty, finančníci ústavu nechtěli, „ať se jakkoli zmírnila: potřebovali celý starý režim“; dali přednost „šanci zkázy panovníka, šanci vlastní zkázy, jen když jim zůstala naděje na starý režim“.]²⁷

Konstitucionálové snadno rozpoznali zlovolný úmysl, který diktoval prohlášení dvou set devadesáti poslanců; chtělo se na ně svalit i dočasné sesazení Ludvíka XVI., i všechnu ohavnost revoluce; byli označováni pomstě princů a emigrantů, meči parlamentů jako smírné oběti zasvěcené amnestii. Proto konstitucionálové, zoufajíce si nad získáním šlechticů a kněží, se rozhodli je už nešetřit. Thouret, rozzuřený, ukazoval prohlášení dvou set devadesáti šlechticům své strany, kteří ho žádali, aby se vrátil k dekretu o zrušení šlechty, a odpověděl jim: „Zde, čtěte, žádné dohody už nebudou; ti lidé nás nutí, abychom se, chceme-li uniknout jejich nenávisti, opřeli o lid.“ Ale šlechtici a kněží, kteří s potěšením viděli, jak se všechny frakce spojují proti konstitucionálům, si z jejich nevole nedělali starosti: hledali jen výraznou příležitost k roztržce s cizími mocnostmi: byli by okouzleni, kdyby Shromáždění postavilo Ludvíka XVI. před soud; kdyby dekretovalo sesazení. Nebylo pak pochyby, že by se císař a králové Evropy spojili, jeden na podporu své sestry a svého švagra, druzí na obranu krále, jehož věc se mohla ze dne na den stát jejich vlastní věcí: a v případě války si kontrarevolucionáři byli jisti úspěchem.

[Stav Francie se na první pohled zdál alarmující: pohraniční města bez obrany, arzenály bez zbraní. Důstojníci řadového vojska odmítali novou přísahu, podávali demise nebo odcházeli k princům; „a rozporem hodným umělé povahy Francouzů“ konstituční šlechtici ve Shromáždění, kteří jako první s nadšením přísahali na tribuně, odmítali vykonávat hodnosti, do nichž byli povýšeni, dokud je král „znovu uvedený v celou svou prerogativu“ nepotvrdí, „a chlubili se tím v novinách jako důkazem oddanosti panovníkovi“. Odchod důstojníků, „většinou málo milovaných vojáky, neschopných poslouchat i velet, téměř cizích válečnému řemeslu“, ve skutečnosti sloužil konstitucionálům; mladí emigranti v Bruselu jen přiváděli prince do rozpaků, brzy jim došly peníze a Monsieur i hrabě d'Artois byli nuceni „uchýlit se k pohrdavé štědrosti cizích knížat“. Síly Francie stačily k obranné válce; assignáty jí zajišťovaly „nevyčerpatelnou fiktivní hotovost“ a „zakládaly stabilitu ústavy tím, že vytvářely společný zájem všech“. Strašení vlastníků daněmi a bankrotem („Paříž sama neplatí nic“) na lid, „který se cítil ulehčen“, nepůsobilo.]

Nestálá přízeň lidu; tři mínění

Konstitucionály tedy neuváděly do rozpaků intriky šlechticů, kněží, emigrantů; obávali se více intrik orleánistů a jakobínů. Tyto dvě frakce, silné svými četnými afiliacemi a asi třiceti členy Národního shromáždění, nepřestávaly útočit na konstitucionály před tribunálem veřejného mínění. Líčily je jako ctižádostivce obětující pravé zájmy lidu svým osobním zájmům, chtějící panovníka a monarchii proto, že panovník má poklady a jmenuje do úřadů. Obnovily výrok hraběte de Mirabeau o nynějších ministrech: „Lamethové, než se budou moci zmocnit ministerstva, dávají ta místa hlídat svými lokaji.“ Bylo tedy vidět Chapeliera, Thoureta, Démeuniera, Duporta, uváděné před dvěma měsíci jako nejhorlivější obhájce práv lidu, jak úplně ztrácejí svou nesmírnou popularitu. Barnave, dlouho milovaný idol téhož lidu, byl v karikatuře vydán jeho nenávisti a opovržení: tak je pravda, že přízeň lidu následuje každého intrikána, který lichotí jeho vášním; že ho opouští ve chvíli, kdy chce zastavit podnět, který sám dal; že se pak připíná k novému intrikánovi, dokud i on, stav se mocným a bohatým a potřebuje uzdu zákonů, není opuštěn a přízeň nepřejde ke třetímu, který lid oklame, jako ho oklamali jeho předchůdci: neboť slyše stále mluvit o svých právech lidi, kteří uchvacují jeho důvěru, prostoduše věří, že ti lidé pracují jen pro něho, zatímco ve skutečnosti pracují jen pro sebe. Tak Pétion, Rœderer, Antoine, Brissot, Robespierre, Dubois de Crancé nahradili konstitucionály v lidové přízni, přebírajíce lid tam, kam ho oni dovedli a kde ho chtěli zastavit.²⁸

[„Zuřivost psát a diskutovat se, jak se zdálo, zmocnila všech Francouzů“; „tucet křiklounů, dobře placených a hojně napájených, řval na všech náměstích proti kněžím, proti šlechticům, proti králi, proti monarchii“. Ferrières odbočuje k úvaze o „takzvaném veřejném mínění“, které nikdy nebylo pravým míněním francouzského lidu, nýbrž „míněním nařízeným municipalitám, správním sborům a lidovým společnostem poslanci, kteří vedli Shromáždění“: při zničení feudálních práv tleskali pachtýři a poddaní, při vyvlastnění duchovenstva kapitalisté a spekulanti, při zrušení šlechty měšťané, obchodníci a literáti, „žárliví na to, že existovala vyznamenání, která nesdíleli. Rozumní lidé mlčeli, protože rozumní lidé mlčí, když blázni křičí.“ Jakmile se jakobínů zmocnili Brissot, Condorcet, Robespierre, Pétion, rozdělilo se i toto mínění. „Uprostřed tohoto konfliktu moci a mínění nebyli vlastníci, kteří v každém společenském řádu tvoří skutečně lid, počítáni za nic“; vyděšeni „anarchií idejí“, přiblížili se ke konstitucionálům.]

Tři různá mínění tedy rozdělovala Shromáždění a Francii. První: obnovit krále a udržet monarchii na základech ústavy; druhé: zrušit královskou moc a zřídit republiku; třetí, prostřední mezi oběma: obnovit krále, nebo posadit na trůn dauphina, ale obklopit ho nezávislou výkonnou radou, jejíž odvolatelní členové by byli voleni lidem. Toto poslední řešení bylo mezí, u níž se setkávali orleánisté a jakobíni, za předpokladu, že nemohou dosáhnout jedni své republiky, druzí sesazení, ponechávajíce času a okolnostem to, co nedoufali od přítomné chvíle.

Zpráva sedmi výborů

Konečně sedm výborů, pověřených zkoumáním této velké věci, dokončilo svou práci a zpráva o ní byla podána Shromáždění. Paříž, Francie, Evropa čekaly v mlčení smíšeném s neklidem na rozhodnutí, které přijme. Nikdy nebyla diskusi předložena otázka tak velkého, tak všeobecného zájmu. Uvažovalo se méně o tom, zda podle zásad Shromáždění král je či není vinen, než o výhodách a nevýhodách, které mohly vyplynout z jeho postavení před soud. Nikdo nepochyboval, že Ludvík XVI. měl nepřátelské úmysly; že se spolčil s panem de Bouillé a s cizími mocnostmi: jeho prohlášení bylo usvědčujícím dokladem, proti němuž nebylo co namítat. Přesto ústava nestanovila krok Ludvíka XVI. jako delikt, protože tento krok, zmařený jeho zatčením ve Varennes, mohl být jen pokládán za směřující k deliktu; a pak, bylo právo, které si Shromáždění osobovalo, změnit formu vlády, opravdu odůvodněné?²⁹

[Ferrières zde rozvíjí vlastní argumentaci: král a Shromáždění byli od zahájení generálních stavů „ve válečném stavu“, a proto o právech obou rozhodovala jen síla; Shromáždění samo dalo králi 17. června 1789 příklad protestu proti síle, sešlo se v míčovně, přísahalo, že se nerozejde; „kdyby byl král zvítězil 14. července, nebyl by oprávněn soudit Shromáždění za tento krok, jako Shromáždění tvrdilo, že je oprávněno soudit krále za jeho útěk z Paříže?“ Poslanci byli posláni do generálních stavů, „aby vrátili národ do jeho práv a omezili panovníka na jeho práva“, jak je uznávaly cahiers. „Ale, říkalo Shromáždění, jsme ustavující moc. – Ano, jste ustavující moc ve všem, co se týká ústavy, kterou jste byli pověřeni vytvořit. Tato ústava vám byla nařízena; je celá v cahiers, které vás ustavující mocí činí: mimo tyto cahiers vaše pravomoci končí… Kde je vaše poslání? kde jsou vaše tituly k tomu, abyste zničili práva, povinnosti, svazky sahající k počátku monarchie?“ – „Tyto nesporné zásady nebyly ty, o něž se opřel zpravodaj výboru. Shromáždění, oděné všemocností králů, vyžadovalo stejnou řeč: bylo mu třeba říkat méně to, co bylo pravdivé a spravedlivé, než to, co se mu nejvíce líbilo.“]

[Muguet de Nanthou vyložil, že Shromáždění přijalo monarchii, protože nejlépe zachovává jednotu „rozlehlé říše, jejíž všechny části přirozeně směřují k rozdělení“, a „tím, že povyšuje jediného člověka, zachovává pro všechny ostatní drahocennou rovnost“; král není občan, je sám o sobě mocí, a kdyby byl obžalovatelný zákonodárným sborem, ten by královskou moc „nakonec uchvátil a zničil“. „Lidé, kteří si dělají řemeslo z toho, že rvou a napadají vše, co je velké“, by panovníka obviňovali bez ustání – „stačí, aby skutečnost byla pochybná“. I krále, jehož činy nelze strpět, nesmí zákon obžalovat: „předpokládá, že panovník je šílený, a přiděluje mu regenta“. Je útěk deliktem? Ne: dekret z 28. března stanoví, že král má sídlit nejvýše dvacet mil od Shromáždění, a za abdikaci pokládá až odmítnutí vrátit se po výzvě – „sesazení se tedy nepropadalo pouhým faktem útěku“. Je deliktem zanechané prohlášení? Není kontrasignováno, „je jen soukromým aktem krále, pouhým konceptem na paměť“, a není v něm zřeknutí se funkcí; ústava nebyla dokončena a částečná přijetí nelze zaměňovat se slavnostním závazkem, k němuž bude král vyzván, až mu bude předložen ústavní akt vcelku. Kdyby bylo dovoleno nadzvednout závoj budoucnosti, Shromáždění by vidělo „všechna neštěstí, která sužovala Anglii po více než šedesát let, která pustošila Rusko za vlády mladého Ivana; nepokoje nezletilosti Ludvíka XIV.… a uprostřed těchto nepořádků dítě sotva vyšlé z kolébky, střídavě nástroj a oběť frakcí regentů“. Marně „několik neklidných duchů, vždy lačných změny“ tvrdilo, že útěk jednoho muže může změnit formu vlády; marně „jiní, stále otroci uprostřed svobodného lidu, vždy dvořané, nikdy občané“ chtěli předbíhat rozhodnutí Shromáždění. To „slavnostně vysloví zásadu nedotknutelnosti panovníka“, ale o dalších opatřeních rozhodne, až „ponechá čas myslím, aby se uklidnily“, a dokončí ústavu.]

Rozprava: Pétion, Grégoire, Buzot, Salles

[Muguet přečetl návrh dekretu; jakobíni a orleánisté žádali vytištění a odročení. Dandré: „Toto vytištění nutně přinese dlouhý odklad. – Tím lépe! volá několik jakobínů. – Tím hůře! ano, pánové, tím hůře! odpovídá živě Dandré, tím hůře pro ty, kdo chtějí veřejný klid… Žádá se čas jen proto, aby se rozněcovaly důvěřivé nebo málo poučené mysli.“ Robespierre: „Nevím, jakým právem se označují za buřiče lidé, kteří žádají, aby se slavnostně zkoumala důležitá otázka, o níž máte rozhodnout… není chtít dobro království, klade-li se ukvapenost na místo klidu.“ Každá frakce naplnila galerie svými emisary a lid, „prodchnutý týmiž vášněmi, jaké zmítaly poslanci“, dával najevo souhlas nebo reptání. Alexandre Lameth: nejde o zkoumání faktů, „je to velká politická otázka, ústavní otázka prvního řádu“; odročení „je dobré jen k vyvolání nepokojů“ a k tomu, aby se dal prostor prostředkům, jimiž se vytváří „umělé mínění“ ve prospěch „trestuhodných plánů založených na změně formy vlády“. Odročení nebylo dosaženo; Vadier, Pétion a Grégoire zahájili diskusi a napadli zásadu nedotknutelnosti.]

„Co je nedotknutelnost?“ zvolal Pétion. „Je to právo dělat všechno, dobro i zlo? Nemyslím. Nedotknutelnost byla zřízena jen ku prospěchu národa. Nevidím, jaké jsou pro národ výhody absolutní nedotknutelnosti, ani jak mu může být užitečné, aby král, který se spikne proti své zemi, zůstal nepotrestán. Je král občan? Ano. Je král veřejný funkcionář? Ano, prohlásili jste to. Není jako veřejný funkcionář podroben zákonu? Není-li mu podroben, je nad ním; je-li nad ním, je despota: aby byl někdo nedotknutelný, musí být bezhříšný. Vyjdeme-li z této krásné zásady nedotknutelnosti, bude tedy král moci podřezávat lidi jako stáda.“ Zde se ozve hlučný potlesk tribun a jakobíni volají: „Ano, ano!“ – „Vyzývám,“ pokračuje Pétion, celý nadmutý potleskem, jehož se mu dostalo, a s hloupou sebedůvěrou zářící z jeho tváře, „vyzývám nejobratnějšího logika, aby mi popřel důsledek této zásady. Nějaký Caligula, nějaký Nero by se mohl oddat všem svým zuřivostem, a bylo by nutno respektovat jeho krvežíznivé záliby.“ Jakobíni a orleánisté znovu rozeznějí sál tleskáním; tribuny, třesoucí se strachem a už vidoucí přicházet velkého řezníka s jeho velkým nožem, se oddávají nejživějšímu nadšení. „Král, říká se, je moc; nelze trestat moc. Jaká ubohá subtilnost! král vykonává velkou moc, ale není abstraktní bytost. Soudce není spravedlnost; král není královská moc.“ Při tomto zářném a skvělém závěru jakobíni, orleánisté a štamgasti tribun znovu začali tleskat.

[Grégoire: nelze oddělit králův útěk od falešných pasů, od memoranda, „od vpravdě nepřátelských plánů pana de Bouillé“; „zapomněli jste, že blaho lidu je nejvyšším zákonem?“; navrhl jmenovat národní konvent, který by Ludvíka XVI. soudil. Buzot: v Anglii prohlásil abdikaci Jakuba II. konvent, nikoli Dolní sněmovna; Shromáždění „by bylo zároveň soudcem i stranou“, a „nemůže-li soudit krále vinným, nemá o nic více právo soudit ho nevinným“. Ferrières: „Pétion, Buzot ani Grégoire nezahlédli pravý stav otázky: všichni se vrhli do žvanivých deklamací, do otřepaných frází, určených jedině lůze tribun.“]³⁰

[Salles, poslanec za Meurthe, zkoumal, zda je král vinen útěkem, zanechaným manifestem a spoluvinou s Bouillém. Útěk zločinem není, „poněvadž žádný zákon tento delikt nekvalifikoval“. Král protestoval proti ústavě; ale „vzpomeňme na skandální scénu, kdy buřiči… se hrnuli obklopit krále, ozbrojeni pistolemi a dýkami, přesvědčit ho, že lid usiluje o jeho život“ – „kdo z nás by v podobném postavení nebyl obětí předstíraných poplachů těchto zbabělých dvořanů?“ Král shledal ústavu neproveditelnou – „kolikrát jsme to neřekli sami!“; Shromáždění samo k omylu přispělo, neboť „my jsme vládli, my jsme soudili… učinili jsme množství aktů… mimo pravomoc zákonodárců“. Králova výpověď je protest proti ústavě; „nuže, téměř tři sta členů tohoto shromáždění právě dohnalo neobčanskost až k tomu, že dali vytisknout prohlášení, která nemají jiný smysl“ – proč být shovívavý k nim a přísný jen k panovníkovi? Z dokumentů plyne, že král dal Bouillému rozkazy k zajištění útěku, „ale není nijak dokázáno, že mu dal rozkazy k nepřátelským přípravám proti Francii“; z Bouillého dopisu plyne, že „tento generál sám vše zařídil“. „Že důkaz, že věděl o tomto spiknutí, nikde neexistuje, z toho já usuzuji, že o něm skutečně nevěděl.“ – Orleánisté a jakobíni odevzdali předsedovi adresu „pod honosným jménem petice francouzského lidu“, žádající nic nerozhodovat, dokud se neprojeví vůle všech obcí království; emisaři na tribunách tleskali, nikdo nežádal o slovo, aby ji podpořil. Pétion, „stroj na péro natažený Brissotem“, se vrátil k návrhu výkonné rady o deseti členech volené volebními sbory: „dává se pro nejprostší záležitosti rada člověku, který neumí spravovat své statky“. „Tento plán, snad nejbláznivější, jaký kdy myslící člověk ve shromáždění navrhl, nedošel ani cti diskuse. Pétion sestoupil z tribuny, podiven, že tak smělá a učená koncepce nebyla přijata.“]

Barnave: „Zastavíme revoluci?“

Bylo načase rokování ukončit: otázka byla dostatečně objasněna pro všechny poslance dobré víry; ale ve vládě, jejímž základem je popularita a jejíž sílu tvoří veřejné mínění, nestačí mluvit k těm, kdo dekretují zákony, je třeba ještě odpovědět na všechny námitky schopné poplašit lid; dokázat mu nebezpečí falešných systémů, které se mu předkládají, a když se chystá sejít z pravé cesty, přivést ho zpět tím, že se mu ukáže propast, do níž se ho snaží strhnout intrikáni nebo ctižádostivci, kteří se nazývají jeho přáteli. Barnave se ujal tohoto obtížného úkolu.³¹

[Barnave začal těmi, „kdo snad v politice hledají, jak dělat romány“: viděli v Americe lid řídce obývající velké území, bez mocných sousedů, „téměř nový“, a usoudili, že republika může vyhovovat i Francii. Ale kde je země zalidněná, kde „množství lidí výhradně zaměstnaných spekulacemi ducha“ probouzí ctižádost a kde mocní sousedé nutí tvořit jedinou masu, „je nesporné, že lék může být jen v monarchické vládě“ – v „neproměnné moci, která, nikdy se neobnovujíc jinak než zákonem, klade bez ustání překážky ctižádosti a odolává… rychlým vibracím nesmírného obyvatelstva zmítaného všemi vášněmi, které plodí stará společnost“. Nedotknutelnost je nutná i pro nezávislost, i pro stabilitu; pro královy občanské delikty zná ústava jen „předpoklad šílenství“; u výkonu výkonné moci není nedotknutelnosti třeba, protože král nevykonává sám a „odpovědnost existuje jen proti agentům moci“; pravá nedotknutelnost „má jen jednu mez, sesazení… Král nemůže přestat být nedotknutelný jinak, než že přestane být králem“, a ústava musí případy sesazení jasně stanovit, jinak by se „nezávislý král stal závislým na tom, kdo by soudil o sesazení“. Anglie sesazení nepředvídala, „protože nepředvídala žádný případ“, nemá psanou ústavu; „my jsme chtěli… podrobit ústavnímu zákonu i revoluce“. „Ptám se dnes toho z vás, kdo by mohl chovat proti hlavě výkonné moci nejhlubší zášť, aby nám řekl, zda je více rozhořčen proti Ludvíku XVI., než je oddán zákonu své země.“]

„Pánové, každá změna je dnes osudná; každé prodlužování revoluce je zhoubné. Zakončíme revoluci? začneme ji znovu? Zapochybujete-li jednou o ústavě, kde bude bod, na němž se zastavíte, a na němž se zastaví především vaši nástupci? Udělali jste, co bylo dobré pro svobodu, pro rovnost. Žádná libovolná moc nebyla ušetřena; žádné uzurpace ješitnosti a vlastnictví neunikly. Všichni lidé jsou si rovni před občanským i politickým zákonem. Vzali jste a vrátili státu vše, co mu bylo odňato. Z toho plyne ta velká pravda, že udělá-li revoluce ještě krok, nemůže jej udělat bez nebezpečí; neboť v linii svobody by prvním činem, který by mohl následovat, bylo zničení královské moci; v linii rovnosti by prvním činem, který by mohl následovat, byl útok na vlastnictví. Pánové, lidé, kteří dělají revoluce, je nedělají s metafyzickými poučkami. Svede se, strhne se několik učených myslitelů, několik mužů zběhlých v geometrii, neschopných v politice, živí se nepochybně abstrakcemi; ale množství, jehož je třeba užít, množství, bez něhož se revoluce nedělá, strhává se jen skutečnostmi, dotýká se jen hmatatelnými výhodami. Všichni to víte, noc 4. srpna dala revoluci více paží než všechny ústavní dekrety: ale pro ty, kdo by chtěli jít dále, jaká noc 4. srpna zbývá udělat, ne-li zákony proti vlastnictví? Každý, pánové, musí cítit, že společný zájem je, aby se revoluce zastavila. Ti, kdo ztratili, si musí uvědomit, že je nemožné ji vrátit zpět, že jde už jen o to ji ustálit; ti, kdo ji udělali a chtěli, si musí uvědomit, že je na své poslední mezi, že štěstí jejich vlasti i jejich vlastní sláva vyžadují, aby se dlouho nepokračovala. Sami králové, mohou-li někdy hluboké pravdy proniknout až do rad králů, musí zpozorovat, že je pro ně daleko od příkladu velké reformy ke zrušení královské moci; že zastavíme-li se zde, jsou ještě králi. Obroditelé říše! zástupci francouzského národa! sledujte neochvějně svou linii. Ukázali jste, že máte odvahu zničit zneužití moci; ukázali jste, že máte vše, čeho je třeba, abyste na jejich místo postavili moudré a šťastné instituce: dokažte, že máte sílu, že máte moudrost je chránit a udržovat… Ve chvíli, kdy projevujeme svou moc, dokažme také svou umírněnost; nabídněme mír světu, znepokojenému událostmi, které se dějí uprostřed nás… Volají na nás ze všech stran: Jste mocní, buďte moudří, buďte umírnění; tam bude mez vaší slávy.“

Dekret z 15. července; „Král je zachráněn“

Barnave právě odpověděl na všechny námitky; ale nebyl-li útěk Ludvíka XVI. ani memorandum, které před odjezdem zanechal, deliktem a nepřinášely-li sesazení, bylo třeba utišit obavy lidu, jemuž se našeptávalo, že Ludvík XVI. chystá nový útěk a stále se spikne proti ústavě; bylo třeba neodvolatelně stanovit delikty, které nesou trest sesazení. Shromáždění pocítilo nutnost vydat zákon, který by do budoucna předešel každému falešnému užití ústavních zásad. Dekretovalo, „že odvolá-li král poté, co složil přísahu na ústavu, tuto přísahu, bude pokládán za abdikovavšího; že postaví-li se král do čela armády, aby řídil její síly proti národu, nebo nařídí-li svým generálům provést takový plán, nebo nepostaví-li se formálním aktem proti každému podniku tohoto druhu, započatému jeho jménem, bude pokládán za abdikovavšího; že král, který abdikoval nebo je pokládán za abdikovavšího, se znovu stane prostým občanem a bude obžalovatelný podle obyčejných forem za všechny delikty pozdější než jeho abdikace.“ Tato opatření byla jistě dobře způsobilá rozptýlit všechny obavy. Žádalo se hlasování. Muguet de Nanthou přečetl návrh dekretu. Robespierre zvolal, že se cítí povinen, ve prospěch velitelského zákona, který ho váže k obraně zájmů národa, jeho jménem protestovat. Tomuto prohlášení se nevěnovala žádná pozornost; pokračovalo se v žádání hlasování. Konstitucionálové věděli, že orleánisté a republikáni se snaží jen zdržet rokování nějakým incidenčním návrhem, aby dali svým emisarům čas zorganizovat vzpouru. Na náměstí Vendôme se tvořilo četné shromáždění dělníků z různých pařížských dílen: nastrčení lidé, vmíšení do této lůzy, vyřvávali žádost o sesazení a o postoupení soudu nad Ludvíkem XVI. osmdesáti třem departementům. La Fayette toto hnutí předvídal: pařížská národní garda byla na nohou; přístupy k sálu byly v okamžiku obklopeny vojáky a Shromáždění se octlo tak dobře chráněno, že buřiči ztratili naději do něho proniknout. Konstitucionálové spěchali dekret vydat; a když shromáždění dorazilo ke slepé uličce Dauphin, žádajíc jménem francouzského lidu, aby smělo předložit petici, odpovědělo se mu, že dekret je vydán. Toto oznámení orleánisty a jakobíny neodradilo; po chvíli porady se čtyři nejprudší oddělili, šli za starostou Baillym a dušovali se, že chtějí mluvit s Robespierrem: věřili, že jsou klamáni, že dekret není vydán, že se té záminky užívá k vyhnutí se petici. Byla ta laskavost vyhovět jejich přání; uvedli je do jedné z kanceláří. Robespierre se objevil, ale sklíčený, a nevida žádné východisko, řekl jim: „Přátelé, přišli jste příliš pozdě, vše je ztraceno, král je zachráněn.“³²

Orleánisté a jakobíni, nemohouce už vybít svou zuřivost na Ludvíku XVI., ji obrátili na poslance, kteří nejvíce přispěli k vydání dekretu. Množství lidu je napadlo při odchodu ze zasedání, zahrnujíc je hrozbami a urážkami. Jeden muž poznal Charlese Lametha, vrhl se na něho se zuřivostí a zasadil mu ránu nožem, kterou odrazil La Fayettův pobočník. Lucerna, píky, hlavy, všechny hrůzy 15. července, 5. a 6. října se zdály hotovy obnovit se. La Fayettovi a národní gardě se podařilo lůzu zadržet a omezit její bezmocnou nenávist na výkřiky a pískot. Orleánisté a jakobíni, neztrácejíce ještě všechnu naději, se v davu odebrali na Marsovo pole, žádajíce hlasitě obnovení Shromáždění a jiného krále. Někteří šli tak daleko, že navrhli posadit na trůn Robespierra; neboť vévoda Orleánský, zabarikádovaný za množstvím, se vyhýbal tomu, aby se ukázal, a zbabělý a bez ctnosti nechtěl vložit na váhu nebezpečí nic než své intriky a své peníze. Večer byl Palais-Royal pokryt skupinami, které se rozohňovaly hrubými urážkami proti králi a proti Shromáždění. Jakobíni se sešli, Robespierre napadl dekret, udal jako zrádce vlasti členy, kteří jej dali vydat. Rokovalo se o prostředcích, jak dosáhnout jeho odvolání, když se dostavila tlupa mužů a žen, vydávajících se za vyslance Palais-Royal, a žádala, aby byla připuštěna na zasedání. Byli přijati s nadšením. Řečník ujistil jakobíny, že národ chce, aby byl král souzen, a odmítá uznat dekret Shromáždění, že si dokonce už vybral nástupce Ludvíka XVI. Při těch slovech vystoupí Laclos na tribunu a odpoví vyslancům Palais-Royal, že jejich žádost je spravedlivá, ale že aby jí dal nutnou formu, bere na sebe sepsat ji jako petici. „Tato petice,“ dodává Laclos, „bude podepsána na oltáři vlasti všemi, kdo ji schválí.“ Laclosova řeč vzbudí nejživější nadšení. Vyslanci Palais-Royal odejdou. Přiběhne jeden jakobín a oznámí bratřím, že pařížský lid zavřel divadla: nadšení se zdvojnásobí. Brissot a Laclos sepisují petici.

[Petice uváděla, že „dekret vydaný 15. července neobsahuje žádné ustanovení týkající se Ludvíka XVI.“ a že je třeba rozhodnout „o osudu tohoto jednotlivce“; že jeho křivopřísežnictví, dezerce a protest „znamenají formální abdikaci ústavní koruny“, jak Shromáždění samo uznalo, když se ujalo výkonné moci; podepsaní žádají, aby Shromáždění přijalo jménem národa „abdikaci učiněnou 21. června Ludvíkem XVI.“ a postaralo se o jeho nahrazení, a prohlašují, „že nikdy neuznají Ludvíka XVI. za svého krále, ledaže by většina národa vyslovila přání opačné“.]

Marsovo pole, 17. července

Noc uplynula v tajných piklech a přípravách. Petice se vylepí na všechny zdi Paříže; uveřejní se, že všichni, kdo ji budou chtít podepsat, se mají dostavit na Marsovo pole. Zástup lidu se tam hrne od rána, jedni ze zvědavosti, druzí, najatí emisaři vévody Orleánského, s plánem vyvolat vzpouru. Příležitost se nabídla sama. Pod oltářem vlasti se našli dva muži; jeden byl zmrzačený invalida, druhý holičský pomocník ze sousední ulice. Některé osoby tvrdí, že tím, že se takto ukryli, měli v úmyslu pozorovat otvory udělanými v prknech schodiště pohodlněji ženy a dívky, které bez ustání vystupovaly a sestupovaly, a opatřit si tímto neslušným úskokem podívanou vhodnou k pobavení jejich chlípných očí.³³ Orleánisté této příhody využili, ať už ji sami vyvolali, ať byla dílem náhody; křičí, že existuje pekelné spiknutí, že aristokraté chtějí vyhodit oltář vlasti do povětří ve chvíli, kdy bude lid shromážděn. Oba nešťastníky se zmocní, odvedou je, zahrnujíce je kletbami a ranami, do sekce Gros-Caillou. Tam, bez vyšetřování, aniž je chtějí vyslechnout, ačkoli se u nich ani na místě, kde se ukryli, nenašla žádná známka, která by dala sebemenší zdání skutečnosti hroznému záměru, který se jim připisuje, pověsí je na první lucernu. Orleánisté uříznou obě hlavy, nasadí je na dvě píky; chystali se je nosit ulicemi Paříže a donést je do Palais-Royal v naději, že lůza se shromáždí kolem tohoto praporu krveprolití, když přijeli La Fayette a tři komisaři municipality, podporovaní četným oddílem národní gardy. Komisaři byli přivítáni kamením. Přesto se podařilo obě hlavy odnést. Původci této hanebné vraždy byli zatčeni; ale lid se zuřivě vrhl na ty, kdo je hlídali, vyrval je z jejich rukou a propustil je na svobodu.

[Shromáždění se dozvědělo o těchto ukrutnostech „s živým rozhořčením“. Dandré: „Je vskutku zvláštní, že municipalita a soudy strpěly před vašima očima nejzjevnější porušování vašich zákonů; že se až u dveří tohoto Shromáždění vylepují kolektivní petice“; na jeho návrh byla municipalita povolána před Shromáždění a veřejní žalobci pověřeni vyšetřováním „všech rušitelů veřejného klidu“. „Tato přísná opatření orleánisty ani jakobíny nezastrašila.“ Shromáždili se na pozemku Bastily s úmyslem jít na Marsovo pole nejlidnatějšími ulicemi, „soudíce správně, že zvědavost a příklad ve městě tak napodobivém, jako je Paříž, strhne nesmírný zástup lidu. Zvolili neděli, den zahálky a hospody.“ La Fayette dal shromáždění rozehnat.]

Orleánisté a jakobíni se tedy rozhodli odebrat se přímo na Marsovo pole. Byly tři hodiny odpoledne, když tam dorazili. Danton přečetl domnělou petici francouzského lidu. Camille Desmoulins a Rotondo, postavení na oltáři vlasti, promlouvali k lidu. Hrůzy spáchané ráno dávaly tušit ještě ukrutnější na večer. Nejpoplašnější zprávy přicházely jedna za druhou. Municipalita, nemohouc si už zastírat neblahé následky, které by přinesla její nedbalost, rozhodla, že bude rozvinut červený prapor, vyhlášeno stanné právo a že obecní sbor přenese své zasedání do Vojenské školy. Obecní sbor vyrazil uprostřed dvanácti set mužů národní gardy, předcházen několika eskadronami jezdectva a třemi děly. Lid tak často zakusil měkkost, s níž se jednalo při všech vzpourách, a povolnost, kterou se projevovala jeho vůli, že pohled na červený prapor a na dvanáct set národních gardistů nikomu neimponoval. Orleánisté a jakobíni křičeli: „Pryč s červeným praporem! pryč s bajonety!“ Po výkřicích a pískotu brzy následovalo krupobití kamení. Národní garda zastavila. La Fayette nařídil vystřelit několik ran do vzduchu, doufaje, že strach a hluk buřiče přimějí k ústupu. Vskutku část lidu vzala do zaječích; ale vůdcové, vzpamatovavše se z prvního leknutí a vidouce, že nikdo není zraněn, shromáždili prchající a spojili je na oltáři vlasti. Tam, domnívajíce se, že mohou vzdorovat národní gardě, se znovu ozvaly výkřiky pryč s červeným praporem; kamení znovu začalo létat. Orleánisté, v úmyslu vyvolat rvačku, se přiblížili k národní gardě, chrlíce nejhrubší urážky, a vystřelili na ni několik ran z pistole. La Fayette dal vypálit druhou salvu, ale skutečnou. Účinek byl strašný: více než čtyři sta osob bylo zabito nebo těžce zraněno. Vyděšený lid se vrhl ke všem východům; národní garda se vrhla na ty, kdo vytrvali, a jezdectvo, dávající se zároveň do pohybu, dovršilo rozptýlení prchajících.³⁴

Zatímco se toto dělo na Marsově poli, jiná část lidu, cizí této intrice, se procházela na Champs-Élysées. Den byl krásný; Pařížan, zavřený celý týden v úzkých a temných světnicích, rád v neděli dýchá čerstvý vzduch a oddává se pohybu, který mu jeho způsob života činí nutným. Jasnost ovzduší, malá vzdálenost Marsova pole, ač je od Champs-Élysées odděluje řeka, dávaly zřetelně slyšet křik lidu a rachot výstřelů. Náhlá hrůza se zmocnila všech chodců; muži, ženy, děti prchali; Champs-Élysées i sousední ulice byly v okamžiku prázdné; každý se snažil dostat domů, zavíral se tam v nejistotě o události; zděšení bylo takové, že dva tisíce ozbrojených mužů by byly diktovaly zákon celé Paříži; tak je pravda, že v lidové vzpouře, užije-li se síly, je třeba nechat lidu snadný ústup: jeho prvním hnutím je vždy hnutí hrůzy. Jen nemožnost útěku ho nutí bránit se; pak ho nutnost činí zuřivým; nevidí už nebezpečí, řítí se a jako nakupené vlny strhává všechny překážky. Zatím několik orleánistů běhá ulicemi, křičí, že se vraždí lid; jiní berou zkrvavenou mrtvolu jednoho z nešťastníků, kteří byli právě zabiti, ukazují ji očím množství, vyzývají je k pomstě a míří k Palais-Royal. Od tohoto nového prostředku povstání se bylo čeho bát. Důstojník ve službě předešel jeho smutným účinkům tím, že zavřel brány Palais-Royal a zabránil orleánistům do něho proniknout. Noc byla klidná. Pařížský lid, na chvíli svedený buřiči, vrátiv se ke své přirozené povaze, se nazítří vrátil ke svým obvyklým pracím.

Tato nešťastná událost měla nejneblahější následky. Jestliže hrůza na nějaký čas potlačila plány orleánistů a jakobínů, k pohnutkám ctižádosti, které je vedly, se připojila pohnutka pomsty, která dala větší činorodost jejich nenávisti ke králi a k La Fayettovi. Pocítili chybu, které se dopustili, když beze zbraní napadli národní gardu; rozhodli se, než se pokusí o nějaký podnik, lépe se na něj připravit. Rozkol se vloudil mezi národní gardu a lid; vloudil se do národní gardy samé, jedni hanili a druzí schvalovali čin z Marsova pole. Tento rozkol se stal hlavní příčinou nepokojů, které následovaly. Konstitucionálové uznali nutnost vydat přísné zákony proti těm ukrutným lidem, kteří nepřestávali vyzývat k plenění, vraždě, žhářství a neposlušnosti zákonům spisy, plakáty a řečmi pronášenými na všech veřejných místech. Ale tyto zákony zůstaly bez provedení: veřejné mínění, kolísající bez ustání od jedné strany k druhé, od jednoho člověka k druhému, nazývalo dnes svobodou tisku a svatým povstáním to, co včera nazvalo vzpourou a zvůlí.

Klub feuillantů

Kdyby byli konstitucionálové dovedli využít prvního zděšení jakobínů, byli by pány: jeden dekret by byl zničil kluby. Jedna úvaha konstitucionály zadržela: obávali se ještě více šlechticů a kněží, než se obávali jakobínů: s jakobíny se mohli smířit, ale se šlechtou ani s duchovenstvem se smířit nemohli nikdy: potřebovali tedy ještě ohnisko veřejného mínění, střed, z něhož by ovládali Paříž a departementy. Nový klub se jim zdál vhodný k tomu, aby k jejich straně připoutal umírněné lidi, které přehánění jakobínů a intriky orleánistů od nich až dosud vzdalovaly: zvolili kostel feuillantů, ležící v okrsku, kde Shromáždění konalo svá zasedání. Barnave tento nový klub zahájil: mluvil o vzpouře tlupy buřičů proti dekretům Národního shromáždění, o nutnosti zmařit jejich zločinné plány; vyzval všechny pravé přátele vlasti, aby se spojili k udržení ústavy. Tento krok měl zprvu nejšťastnější úspěch: většina Pařížanů opustila jakobíny a přešla k feuillantům. Aristokraté byli touto změnou vyděšeni. Přehánění jakobínů se jim zdálo méně nebezpečné než umírněnost konstitucionálů. Nikdo tehdy nechápal možnost byť jen dočasné francouzské republiky; a pohrdání, do něhož upadl vévoda Orleánský, dávalo pokládat jeho nároky jen za bláznovství bez následků. Jakobíni se octli zredukováni na Pétiona, Robespierra, Antoina, Buzota a několik mužů tak zdiskreditovaných, že by se je konstitucionálové neodvážili přijmout do svého nového klubu, i kdyby se v něm byli přihlásili. Tento stav slabosti netrval; jakobíni brzy znovu nabyli vrchu (a tak to muselo být); je podstatou každé revoluce provedené lidem, že se nezastaví než u úplného rozvrácení společenského řádu. Proto všichni, kdo tento rozvrat urychlují, si jsou jisti lidovou přízní. Vskutku cílem, více či méně obratně zastřeným, každé revoluce provedené lidem je nové rozdělení bohatství. Revoluce se tedy zastaví jen ve chvíli, kdy se majetky octnou v rukou silné části národa: vytvoří se společný zájem nových držitelů: chtějí zase zákony, které je chrání; a stavše se pány, dovedou je dát provést.³⁵

[Zatímco Lamethové, Barnave, Dandré, Duport triumfovali u feuillantů, jakobíni a orleánisté hlásali, že konstitucionálové „jsou zaprodáni civilní listě; chtějí obnovit šlechtu, duchovenstvo“. Lid to poslouchal tím dychtivěji, že konstitucionálové, „disponující místy, úřady, bohatstvím, se octli v témž postavení, v jakém byl dvůr na počátku revoluce… Je to vždy autorita, na niž lid žárlí.“ Četná zatýkání pod záminkou petice z Marsova pole nenávist zvětšila; „oči lidu se obrátily k Robespierrovi a Pétionovi jako k jediným dvěma poslancům, kteří nikdy nekolísali ani nezradili zájmy lidu“. Z opačné pohnutky se k jakobínům přibližovali šlechtici a biskupové Shromáždění, dávajíce přednost „jejich upřímnosti, ba jejich přehánění před křivolakou politikou feuillantů“. Starosta Bailly dal vyvěsit proklamaci, v níž „o události neřekl téměř nic“ a svaloval neštěstí toho dne na aristokraty: „byla to nutnost stále lichotit lidu… a dát šlechtice a kněze nést trest za všechny nejapnosti municipality, za všechny ctižádostivé nerozhodnosti La Fayetta“. Aby se lidu namluvilo, že do hnutí vstoupily cizí mocnosti, byl zatčen žid jménem Ephraïm, agent pruského krále, a jistá holandská baronka, „jakási dobrodružka, usvědčená z rozdílení peněz a pobuřujících řečí; ale po několika dnech je propustili“.]

Apoteóza Voltairova

Uprostřed všeobecného neklidu myslí usoudili Charles Villette, Condorcet a filozofové, že by bylo krásné zaměstnat lid filozofií, to jest jimi samými. Blížil se čas voleb: tito dva muži, jeden plný ctižádosti po bláznivé slávě, druhý, solidnější, toužící po penězích a po vládě, intrikovali, aby se dali jmenovat poslanci do nové legislatury. Charles Villette, opřený o literární pověst Voltairovu, dosáhl na základě naléhavých žádostí toho, že jeden člen pařížské municipality požádal, aby bylo tělo básníka exhumováno z opatství Scellières a přeneseno do Pantheonu. Municipalita se dychtivě chopila tak příznivé příležitosti pobavit pařížský lid. Vyhověla žádosti Charlese Villetta; ale bylo zapotřebí dekretu Shromáždění; jen ono mělo právo otevřít tento nový chrám nesmrtelnosti. Bailly se v čele obecního sboru dostaví před Shromáždění, vyzbrojen peticí města Paříže, které si žádá cti chovat ve svém lůně popel největšího muže, jakého Francie zrodila. Jméno Voltairovo, s nímž většina členů Shromáždění spojovala představu dokonalého demokrata, získalo jednomyslně dekret, o který Bailly žádal. Charles Villette, opatřen tímto podstatným dokladem, pracoval s velkým zápalem na tom, aby učinil přenesení Voltaira důstojným zároveň velkého muže, jenž byl jeho předmětem, i malého muže, který si představoval, že pod jménem tohoto slavného básníka triumfuje sám. Noviny strany nepřestávaly po čtrnáct dní s okázalostí ohlašovat tuto velkou událost a blahopřát národu ke skvělému vítězství, které filozofie získala nad předsudky lidu a nad fanatismem kněží. Když bylo vše připraveno, přijíždí Voltairovo tělo pod dvojím doprovodem, vojenským a municipálním. Bylo uloženo na místě Bastily, vězení, do něhož by Voltaire jistě nechtěl být zavřen, ale v němž by s radostí viděl zavřeny všechny kritiky svých veršů, své prózy, a dokonce svých filozofických a politických systémů.³⁶

Konečně v určený den průvod vyráží od Bastily; čtyřicet nosičů z tržnice, oděných v bílých albách, s nahými pažemi, s hlavou ověnčenou vavřínem, představujících básníky starověku, nese střídavě na nosítkách špatnou sochu Voltairovu z pozlacené lepenky; jeho díla předcházejí v truhle ve tvaru archy. Následuje antický vůz tažený dvanácti bílými koňmi: je na něm vidět Voltaira, ohyzdného svou podobností, napůl ležícího na smrtelném loži. Nosiči oblečení za Apollonovy kněze; veřejné dívky v špinavých šatech představují Múzy, Nymfy a obklopují vůz. Přijíždí ještě starý Voltaire ve svém křesle; poslanci Národního shromáždění, pařížská municipalita, departement, literáti kráčejí páté přes deváté vpředu, vzadu, uprostřed. Několik oddílů národní gardy, několik čet jezdectva, dlouhé tyče, na jejichž koncích visí korouhve z malované lepenky s Voltairovými verši, doplňují velkolepost této okázalé apoteózy. Charles Villette, zářící slávou, umístěný s miláčky múz a vyvolenci filozofie na balkoně domu na nábřeží Théatinů, očekává průvod. Objeví se vůz; ze všech oken se sype mrak květin: paní Villettová klade s pohnutím věnec na Voltairovu hlavu; zpívají se hymny. Vše šlo k větší slávě Charlese Villetta a filozofie, když se náhle otevře velký mrak a lijavec rozežene průvod. Básníci, Múzy, Nymfy, Apollonovi kněží, obecní úředníci, literáti, promoklí, zablácení, běží hledat přístřeší. Socha z pozlacené lepenky, představující Voltaira, nemůže odolat proudům vody, které ji zaplavují; padá po kusech: tento velký filozofický triumf nenabízí očím četných diváků než směšnou maškarádu a dětinskou pýchu Charlese Villetta. Lidé, kteří ještě zachovávali nějakou příchylnost k náboženství svých otců, se rozhořčili, když viděli zcela pohanskou formou znesvěcovat jeden z nejvážnějších obřadů katolického kultu. Royalisté si stěžovali, že se lidé oddávají radosti veřejné slavnosti, zatímco král a královská rodina jsou drženi v tvrdém zajetí; dobročinné duše litovaly značných částek vynaložených na marné divadelní představení ve chvíli, kdy dobročinným dílnám chyběla práce pro nedostatek fondů a lidu chyběl chléb; Pařížané neviděli než podívanou, která se jim dávala, déšť a pana Baillyho.

Pillnitz; marná vyjednávání

Zatímco se francouzský národ bavil těmito hloupostmi, Calonne se intrikami, cestami sem a tam dopracoval k tomu, že zařídil v Pillnitz schůzku mezi císařem, králem pruským a hrabětem d'Artois. Tato schůzka začala slavnostmi, plesy, operami, velkými hostinami. Pak se pomýšlelo na věci: bylo rozhodnuto, že všichni králové Evropy budou pokládat věc Ludvíka XVI. za svou vlastní; že budou žádat, aby tento princ a jeho rodina byli ihned propuštěni na svobodu s možností odebrat se, kam uzná za vhodné; že se spojí, aby pomstili s největší okázalostí útoky, kterých by se nynější vládcové Francie dopustili nebo dovolili dopustit proti svobodě, bezpečnosti, cti krále, královny a královské rodiny; že za ústavní zákony Francie uznají jen ty, které budou opatřeny dobrovolným souhlasem krále požívajícího dokonalé svobody; ale že v opačném případě užijí společně všech prostředků, které mají v moci, aby učinili konec pohoršení uzurpace moci, která by pak nesla ráz zjevné vzpoury a jejíž neblahý příklad všem vládám Evropy záleželo potlačit.³⁷

[Pro případ odmítnutí byl dohodnut operační plán a oběžníky mocnostem s návrhy Francii: vrácení Avignonu, obnovení práv říšských knížat v Alsasku, rozpuštění Národního shromáždění, znovunastolení Ludvíka XVI. Zpráva o Pillnitz naplnila emigranty radostí: „Armády vstoupí do Francie před koncem srpna; padesát tisíc Rakušanů táhne do Flander, padesát tisíc Prusů postupuje k Rýnu… pan de Nassau se v čele pětadvaceti tisíc Rusů vyloďuje v Ostende; Holandsko dává dvě stě milionů.“ „Je jisté, že Francie neměla v této chvíli žádnou sílu, kterou by mohla postavit proti prudkému útoku cizích mocností; ale tajná žárlivost královny na hraběte d'Artois, Breteuilovy intriky, Leopoldova nerozhodnost, některé návrhy konstitučních vůdců, tajně schválené králem“ bránily mocnostem se vyslovit. Nepřísežní kněží „užívali všech prostředků fanatismu, aby pobouřili lid“; tak „intrikáni, biskupové a ctižádostiví kněží vrhali jiné, důvěřivé kněze do propasti zla“ a pod záminkou udržení náboženství je hubili, „připravujíce cesty ohavnému ateismu, nauce smrti, jejíž smutné účinky pocítí nastupující pokolení“. Konstitucionálové vyjednávali s princi: rytíř de Coigny byl poslán do Koblence, abbé Louis do Bruselu. „Konstitucionálové jednali v těchto mírových nabídkách v dobré víře. Chtěl dvůr upřímně návrat princů a konec nepokojů? nevěřím tomu.“ Emigranti abbého Louise v Bruselu vypískali a donutili odjet „a chlubili se touto hloupostí jako slavným vítězstvím“; mocnosti nabídky odmítly. „Ale jaké bláznovství králů, kněží a šlechticů, podnikat válku proti národům! neznamená to říci jim, že jejich zájmy nikdy nebyly a nikdy nebudou stejné jako zájmy národů?“ Bylo dekretováno postavení sta tisíc národních gardistů; ministři, „většinou nepřátelé Shromáždění“, stavěli proti všem opatřením „odpor setrvačnosti“: „Nic se nedělalo, nic nešlo.“ Konstitucionálové by byli uspěli, kdyby mohli prodloužit zasedání ještě o rok; proto jakobíni i kontrarevolucionáři pracovali na urychlení jeho rozchodu; i lid si jej přál, „protože se mu bez ustání opakovalo, že poslanci jsou zaprodáni civilní listě“.]³⁸

Revize ústavy

[Shromáždění se zabývalo revizí dekretů a redakcí ústavního aktu. Aristokraté se rokování neúčastnili; jakobíni „slídili po sebemenší změně v dekretech ve prospěch panovníka, hotovi křičet o korupci“. Když konstitucionálové chtěli ministry chránit před záplavou udání, Rœderer: „Zde je poslední rána svobodě… svoboda je zabita.“ Proti titulu „francouzský princ“ pro královo příbuzenstvo vévoda Orleánský ujistil, „že se raději zřekne eventuálního práva dědit korunu než práv francouzského občana“, což „se zdálo velmi krásné lidu tribun“; Lanjuinais dokazoval, že titul prince vzkřísí šlechtu, „a hned se malá pýcha robinokratická dala do křiku, že rovnost už netrvá“. Nejvíce nenávisti vzbudilo, když Thouret nazval krále „dědičným zástupcem francouzského národa“: Robespierre, Rœderer, Antoine obviňovali konstitucionály ze zrady a Pařížané, „cizí každé zákonodárné myšlence“, se domnívali, že opět padli „do křivých drápů bývalých policejních poručíků“. „V bláznivé kombinaci dvou nezávislých mocí, které se navzájem vyvažují, bylo snadné rozpoznat, že mezi nimi vždy bude řevnivost… Ale pařížský lid byl dalek toho, aby předvídal osud tohoto nerovného zápasu: byl to boj obra s trpaslíkem.“ Ferrières: „Žádný národ Evropy, říkám to popravdě, přetížený tak nesmírným množstvím literátů, nebyl pohroužen v tak skutečnou neznalost faktů, lidí a věcí. Francouz se podobal slepci, jemuž právě náhle sňali šedý zákal a který… spěchá soudit o všem, co se nabízí jeho zrakům.“ Konstitucionálové, „jejichž vlastní chyby vytvořily jejich zkušenost“, se už nebáli Ludvíka XVI., „naopak jej shledávali příliš slabým proti lidovému kolosu, s nímž ho svedli do zápasu“; žádali, aby ústava mohla být revidována až po sto nebo po třiceti letech. Po dlouhých debatách navrhl Tronchet znění, „pravou advokátskou subtilnost“: „Národ má právo revidovat svou ústavu, kdykoli se mu zlíbí; ale Národní shromáždění prohlašuje, že jeho zájem je vyzývá, aby výkon tohoto práva pozastavil na třicet let.“ „Všichni byli spokojeni.“]³⁹

Když byl ústavní akt dokončen, bylo přikročeno k jeho slavnostnímu čtení. Každý pocítil, přes všechna záplatování, která na něm revizoři provedli, četné vady stavby. Už samy práva člověka, tak bláznivě postavené jako zásady do čela ústavy, byly trvalým a vždy činným kvasem nepokojů, povstání, anarchie; potravou schopnou živit všechny ctižádosti, všechny chtivosti, všechny odpory; vražednou zbraní v rukou buřičů. Forma voleb do míst obsazovaných lidem nebyla o nic méně vadná a zdála se určena k tomu, aby zajistila špatné volby, aby vzdálila poctivé lidi, nepřátele intriky a pohrdající trestuhodnou popularitou. Správní sbory, postavené nerozhodným způsobem mezi krále a zákonodárný sbor, nevědouce, kterému z obou náležejí, se stávaly ustavičným předmětem sporů a nesvornosti: ale je třeba být spravedlivý, v téže ústavě byly výborné věci. Práva lidu v ní byla pevně stanovena, společenská rovnost moudře položena, svoboda osob, vlastnictví statků zaručeny. Bylo vidět, že úmysly byly dobré; a bylo by snadné s pomocí několika změn v utváření zákonodárného sboru a v jeho vztazích k panovníkovi napravit demokratická přehánění, která snad vyžadovala nedůvěra a potřeba Shromáždění mít popularitu, jež jediná tvořila jeho sílu proti podnikům lidí zainteresovaných na svržení jeho díla.

Předložení ústavy králi

[Po přečtení ústavního aktu se jednalo o způsobu jeho předložení králi. Beaumetz žádal, aby odpověď Ludvíka XVI. byla diktována „zralou úvahou a svobodnou vůlí“ a aby král sám byl rozhodčím opatření, která vyžaduje jeho důstojnost. Robespierre: „Nepochybuji, že Ludvík XVI. přijme ústavu s nadšením. Celá výkonná moc zajištěná jemu a jeho rodu, právo zamítat operace několika po sobě jdoucích národních shromáždění… nesčetné armády, jimiž disponuje, veřejný poklad zvětšený o všechny národní statky… To nejsou pomluvy,“ zvolal se soustředěnou zuřivostí, když se proti tomuto „falešnému a přehnanému líčení práv panovníka“ zvedlo reptání, „to je ústava…“ A k lidu tribun: „Čtyřicet milionů určených na jeho vydržování a jeho osobní radovánky; vše mi ohlašuje, že ve státě není moci, která by nezhasla před jeho mocí.“ Nechápe „slova svoboda nebo nátlak“ v této souvislosti: „Národ vám nabízí nejmocnější trůn světa… Kdo si může představit, že Ludvík XVI. není svoboden říci: Nechci být králem Francouzů?“ „Bude-li možno napadat naši ústavu poté, co byla dvakrát přijata, co nám zbývá než vzít znovu buď své okovy, nebo své zbraně? Nepředpokládám, že v tomto Shromáždění existuje člověk dost zbabělý, aby vyjednával s dvorem o jakémkoli článku našeho ústavního zákoníku…“ „Tato řeč, která demaskovala konstitucionály, byla pokryta jásotem orleánistů, jakobínů a lidu tribun.“]⁴⁰

Všechny tyto prudké diatriby několika jakobínských vůdců, kteří se rozohňovali proti králi a ministrům jen proto, aby si stanovili cenu a dali si zaplatit to, zač se chtěli prodat, nezabránily Shromáždění přijmout Beaumetzův návrh; neboť o rokování Shromáždění nerozhodovalo třicet řečníků nevědomých nebo zaprodaných různým frakcím, obsazujících ustavičně tribunu a hledajících tím, že svádějí lid, lehkovážný potlesk a pomíjivou popularitu; byly to tři sta členů, jejichž hlas nebylo na tribuně nikdy slyšet, ale jejichž hluboký rozum neodolatelně ovlivňoval všechny operace. Je pravda, že ať ze strachu, ať z jiných, snad méně počestných pohnutek, většina těchto mužů někdy ustupovala ohledům na okolnosti a lidovému vlivu. Je to nevýhoda každé vlády, kde lid, ačkoli je zastoupen, chce přece vždy jednat sám.

Deputace šedesáti členů byla pověřena předložit králi ústavní akt.⁴¹ Bylo dekretováno, že bude požádán, aby dal rozkazy, které uzná za vhodné, pro stráž a bezpečnost své osoby; že vyhoví-li přáním Francouzů a přijme ústavu, ať laskavě určí den a upraví formy, v nichž formálně vysloví před Národním shromážděním přijetí ústavní královské moci a závazek plnit její funkce. Thouret v čele deputace vyšel v devět hodin večer a odebral se na zámek za světla nesčetných pochodní a za potlesku množství lidu, který podle skvělých slibů, jež se mu bez ustání dávaly, věřil, že se konečně dotýká konce svých strastí. Ludvík XVI., provázen svými ministry a velkým počtem dvořanů, které přilákala zvědavost, přijal deputaci v síni rady. Thouret řekl králi, že zástupci národa mu přicházejí předložit ústavní akt, který posvěcuje nepromlčitelná práva francouzského lidu, vrací trůnu jeho pravou důstojnost a obrozuje vládu říše. Král odpověděl, že přijímá ústavu, kterou mu Národní shromáždění předkládá, že jim sdělí své rozhodnutí v nejkratší lhůtě, jakou vyžaduje tak důležité zkoumání, že se rozhodl zůstat v Paříži, že dá své rozkazy veliteli pařížské gardy pro službu u své osoby.

Nazítří byla celá Paříž v opojení radosti. Byla neděle. Touha vidět krále přivedla nesmírný lid do Tuilerií. Pomlouvačné hrůzy, které orleánisté a jakobíni chrlili proti Ludvíku XVI., mu nedaly úplně ztratit lásku Francouzů. Ludvík XVI. byl milován; zasluhoval to. Vdova po kapitánovi královských granátníků jménem paní Sicardová, přilákaná jako ostatní naléhavou potřebou uspokojit své srdce, nemohla vidět krále projít bez nejživějšího pohnutí. Když se jejímu duchu náhle nabídla spousta děsivých obrazů, zvolala v náhlém výbuchu, jehož nebyla paní: „Tady je, tady je, tady je tedy král!“ Hojné slzy jí kanuly z očí a smáčely jí tvář. Lid, který naplňoval zahradu, svědek tohoto vášnivého hnutí, sdílel živé a rozkošné pohnutí paní Sicardové.

Jakobíni a ministr spravedlnosti

[Konstitucionálové s bolestí pozorovali, že jejich odchod od jakobínů nepřinesl očekávaný účinek: většina těch, kdo klub opustili, se do něho vrátila, „a Danton, Brissot, Robespierre se zdáli z tohoto středu své moci vzdorovat konstitucionálům“. Duport-Dutertre, ministr spravedlnosti, přišel jakobíny udat jako „ohnisko nepokojů a anarchie“: lidové společnosti departementů, „hýbané panovačným pařížským klubem“, zuřivě pronásledují ty, kdo nesmýšlejí jako ony; „nesnášenliví z ducha panovačnosti chtějí jakobíni svobodu jen pro své názory, bezpečnost jen pro sebe a své majetky… ti, kdo odmítají chodit na mši nových farářů, ať z tvrdošíjnosti, ať z předsudku, ať ze zásady svědomí, jsou uráženi, týráni, vražděni“; společnost v Albi ozbrojenou mocí odnesla soudní spis, společnost v Caen dala veřejně spálit trestní spis proti jednomu ze svých členů. „Je nemožné, aby vláda fungovala, jestliže se sdružení jednotlivců, která mají být jen silou mínění, ustavují jako politické a konstituované sbory.“ Ale „čekali příliš dlouho“: většina poslanců „viděla s radostí konec zasedání a toužila jen po návratu do lůna svých rodin“; zákon se omezil na několik ustanovení, „neodvažuje se vyslovit uzavření klubů“, a jakobíni jej snadno obešli. Dvůr zatím vyjednával potají s konstitucionály i s La Fayettem, aby je rozdělil; „ženy, vždy dychtivé míchat se do všeho, vnesly do těchto intrik své malé vášně, svou lehkovážnost, své falešné úsudky, svůj návyk galantnosti“. Každý posílal králi řeči, které má pronést, „a v každé se ukazoval sám, nikdy Ludvík XVI., kdysi vpravdě král despota, ale zatčený ve Varennes, vězeň v Paříži, skutečně sesazený, kterého Shromáždění ze zvyku nebo z politiky svolovalo ustanovit ústavním králem Francouzů“. Thouret se obával, že by král mohl předložit vlastní chartu, „lidovější a příznivější výkonné moci“; ale, jak poznamenal Chapelier, „každý návrh ústavy předložený králem by měl vždy nádech aristokracie a kněžoury, který by dovolil jej snadno zmařit“.]⁴²

Ludvík XVI. přijímá ústavu, 13.–14. září

Tyto obavy byly brzy rozptýleny. Ministři přinesli dopis od krále. Tento princ po několika úvahách o záměrech, které ho vedly od počátku jeho vlády, o jeho lásce k lidu, o pohnutkách, které ho přiměly opustit Paříž a odloučit se od všech stran v úmyslu lépe poznat obecnou vůli, dodával: „Přijímám ústavu. Přijímám závazek udržovat ji uvnitř, bránit ji proti útokům zvenčí, dát ji provádět všemi prostředky, které vkládá do mé moci; prohlašuji, že zpraven o přistoupení, které dává ústavě velká většina lidu, se zříkám spoluúčasti, kterou jsem si na této práci vyžádal; že jsem odpovědný jen národu, a nikdo jiný, když se jí zříkám, nemá právo si na to stěžovat.“ Při těchto slovech se levá strana sálu a tribuny rozezní potleskem a voláním ať žije král! poslanci pravice zachovávají chmurné mlčení. „Svolme,“ pokračoval král, „k zapomenutí minulosti; ať obžaloby, stíhání, jejichž jediným původem jsou události revoluce, jsou zahlazeny ve všeobecném smíření. Nemluvím o těch, kdo byli vedeni jen svou oddaností ke mně; mohli byste v nich vidět viníky? Pokud jde o ty, kdo výstřelky, v nichž bych mohl spatřovat osobní urážky, na sebe přivolali stíhání zákonů, cítím vůči nim, že jsem králem Francouzů.“ Sál se rozezní novým potleskem a novým voláním ať žije král! La Fayette žádal, aby všechny osoby ve vazbě nebo obžalované v souvislosti s odjezdem krále a s revolucí byly ihned propuštěny na svobodu; aby vůči nim ustalo každé stíhání. Velká shromáždění jsou lidská a velkodušná jen ve chvílích nadšení; v každé jiné okolnosti každý jednotlivec, odděluje své svědomí od zákona, který vydává, a pokládaje jej nikoli za své vlastní dílo, nýbrž za dílo všech, se necítí osobně odpovědný za žádný z jeho účinků. Všeobecná radost tedy učinila pro tentokrát Shromáždění spravedlivým, a dokonce velkodušným: La Fayettův návrh byl dekretován aklamací.⁴³

Nazítří se král odebral do sálu, provázen všemi svými ministry; šel se posadit vedle předsedy a řekl: „Přicházím, pánové, slavnostně zde stvrdit přijetí, které jsem dal ústavnímu aktu; v důsledku toho přísahám být věrný národu a zákonu, užít veškeré moci, která je mi delegována, k udržení ústavy a k provádění zákonů. Kéž je tato velká a památná epocha epochou obnovení míru, svornosti a stane se zárukou štěstí lidu a blahobytu říše!“ Thouret odpověděl v banálním stylu předsedů Shromáždění. Mluvil o dlouhých zlořádech, které vládly, o přáních, o právech, o moci lidu, o trestuhodných plánech zlovolníků, zaslepených ve svých vlastních zájmech. „Národní shromáždění,“ dodal Thouret, „nemá už co si přát v tento navždy památný den, kdy nejslavnostnějším závazkem stvrzujete přijetí ústavní královské moci. Je to příchylnost Francouzů, je to jejich důvěra, která vám uděluje tento úctyhodný a čistý titul nejkrásnější koruny světa. Co vám ji zaručuje, Sire, je nepomíjející autorita svobodně dekretované ústavy; je to nepřemožitelná síla lidu, který se pocítil hoden svobody; je to potřeba, kterou tak velký národ bude vždy mít, potřeba dědičné monarchie.“

Celá Paříž byla v radosti: dávaly se slavnosti. Tyto vnějšky osvíceného pozorovatele neoklamaly. Přijetí ústavního aktu, místo aby sjednotilo mysli, jako by ještě zvětšilo nenávisti; všechny strany se rvaly v novinách a nešetřily ani intrikami, ani pomluvami, aby se učinily navzájem odpornými.

[Lidé placení aristokraty hlasitě říkali, že král musel ústavu přijmout „a zdát se nemít jiné vůle než vůli svých žalářníků“; že když je Monsieur prohlášen regentem a hrabě d'Artois generálním místodržícím království a oba se chystají vstoupit do Francie, musí být král „naprosto nulový, zastíněný, zničený pro tuto chvíli“; že přijetí mu bylo nadiktováno výbory Shromáždění; že ostatně přineslo skutečné dobro, „poněvadž vytáhlo z vězení jeho věrné poddané a dalo jim možnost jít za princi“. „Kavárny byly bitevními poli“: aristokraté v nich vyzývali Shromáždění, „aby vydalo své účty, jako by kdy mělo v rukou veřejný poklad“ – chtěli je zdiskreditovat „v oblasti, která nejvíce vzbuzuje žárlivost a stížnosti lidu, ve správě veřejných peněz“.]

Divadla také nabízela stále znovu se rodící příležitost ke špičkování a hádkám. Francouz nikdy nevidí ve svých divadelních kusech děj ani postavu; vidí v nich vždy herce a přítomnou událost. Tak zatímco se orleánisté a republikáni s pomocí svých klubů zmocňovali nové legislatury, aristokraté se bavili dobýváním několika pomíjivých triumfů v divadlech. Dávali hrát Hon Jindřicha IV., Gastona a Bayarda, tleskali s předstíraným nadšením místům narážejícím na dávnou lásku Francouzů ke králi a říkali: „Veřejné mínění se změnilo, ústava se neudrží.“ Platili několik lidí z lůzy, kteří chodili na zámeckou terasu volat: „Ať žije král! ať žije královna!“ a ujišťovali Ludvíka XVI., že Francouz, a zvláště pařížský lid, svedený buřiči, se vrací ke svému králi; že po rozpuštění Shromáždění tento energický cit nabude znovu veškeré síly. Přemluvili tak jeho i královnu, aby se s pompou odebrali do opery, slibujíce jim, že sami uvidí podle lichotivého způsobu, jakým budou přijati, pravé city lidu. Tento krok podráždil jakobíny a nelíbil se konstitucionálům, kteří měli tu hloupost, že se báli, aby Ludvík XVI., ukazuje se lidu, nezískal popularitu nebezpečnou ústavě. Když herec pronesl onen verš z Castora a Polluxe, který se toho dne hrál: Vládněte věrnému lidu, aristokraté a najatí tleskači rozezněli sál hlučným potleskem. Tak tím, že se s afektací vždy viděl a vždy ukazoval v Ludvíku XVI. král starého režimu, a nikdy král ústavy, tito neprozřetelní lidé plašili konstitucionály a stále více vzdalovali republikány, kteří by snad byli nakonec uznali Ludvíka XVI. za svého krále, kdyby byli mohli doufat, že upřímně zapomene na minulost a jednoho dne se v dobré víře uzavře do mezí, které mu ústava vytyčovala.⁴⁴

Konec Ústavodárného shromáždění, 30. září 1791

Shromáždění se blížilo ke konci svých prací. Dne 30. září, v den definitivně stanovený pro ukončení zasedání, se král odebral do sálu, kde konalo svá zasedání. Věci dospěly tak daleko, že rozchod Shromáždění byl pro krále neštěstím. Ludvík XVI. to dokonale cítil; řekl, že by bylo žádoucí, aby Shromáždění ještě na nějaký čas prodloužilo své zasedání, aby mohlo samo jaksi vyzkoušet své dílo; ale že jistě soudilo, že záleží na tom, aby se mezi dokončení ústavy a konec prací ústavodárného sboru položil co nejmenší interval; že užije všech sil, které od ústavy obdržel, k jejímu udržení; že své přijetí oznámil cizím mocnostem a že nevynaloží menší bdělost a pevnost na provádění ústavy uvnitř. „Pro vás, pánové,“ dodal král, „kteří jste v dlouhé a namáhavé dráze projevili neúnavnou horlivost, zbývá ještě jedna povinnost, až budete rozptýleni po povrchu této říše: vysvětlit svým spoluobčanům pravý smysl zákonů, které jste pro ně udělali, přivést k nim ty, kdo je neuznávají, očistit a sjednotit všechna mínění příkladem lásky k pořádku a podřízenosti zákonům, který jim dáte. Počítám s tím, že budete tlumočníky mých citů u svých spoluobčanů. Řekněte jim všem, že král bude vždy jejich prvním a nejvěrnějším přítelem; že potřebuje být jimi milován; že nemůže být šťasten jinak než s nimi a skrze ně. Naděje přispět k jejich štěstí bude oporou mé odvahy, jako uspokojení, že jsem toho dosáhl, bude mou nejsladší odměnou.“

[Předseda Thouret odpověděl, že Shromáždění, „dospěvši ke konci své dráhy, požívá prvního plodu svých prací“: dalo státu ústavu, „která zaručuje stejně královskou moc i národní svobodu“. „Brzy, navráceni svým domovům, dáme příklad poslušnosti zákonům a budeme svým příkladem učit, že nemůže být svobody bez hluboké úcty ke konstituovaným autoritám… A vy, Sire, vy jste už téměř vše vykonal; Vaše Veličenstvo ukončilo revoluci svým tak upřímným a tak loajálním přijetím ústavy. Vneslo malomyslnost ven a přivedlo zpět důvěru dovnitř.“]

Král odešel. Tehdy Thouret, zvýšiv hlas a obraceje se k četnému lidu, který naplňoval sál a tribuny, řekl: „Ústavodárné shromáždění prohlašuje, že jeho poslání je skončeno a že v této chvíli končí svá zasedání.“⁴⁵

[Zde končí druhý svazek vydání z roku 1821 a s ním Ferrièrovo líčení Ústavodárného shromáždění. Třetí svazek pokračuje Zákonodárným shromážděním (od 1. října 1791), dnem 20. června a pádem trůnu 10. srpna 1792, svoláním Konventu a v „nevydané části“ zářijovými vraždami, Konventem a procesem a popravou Ludvíka XVI.]

Vysvětlivky