Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

XI. Kniha devátá (únor – červen 1791)

[Obsah podle původního vydání: Odjezd Mesdames do Říma. – Den 28. února. – Zákon o regentství. Dekret zakazující králi opustit království. – Náboženské intriky. Zákon o nevolitelnosti členů Ústavodárného shromáždění. – Smrt Mirabeaua. – Dekret, který podrobuje důstojníky čestnému závazku.]

Odjezd královských tet do Říma

Paříž i departementy byly rozděleny mezi přísežné a nepřísežné kněze. Několik biskupů a několik dvorních dam, počítajíc bezpochyby s tím, že zasadí revoluci velkou ránu, vnuklo Mesdames, královým tetám, záměr odjet do Říma; aby prý tyto princezny mohly v tomto středu katolictví užívat svobody plnit povinnosti, které náboženství ukládá všem věřícím: povinnosti, jichž se Mesdames v Paříži už nemohly zhostit od té doby, co stolec hlavního města a všechny farnosti byly zaplněny přísežnými kněžími nebo vetřelci. Tato cesta, sama o sobě zcela nevýznamná, se stala vážnou záležitostí. Celá Paříž se rozrušila. Jedni chválili toto rozhodnutí jako důstojné zbožných princezen, oddaných náboženství svých otců; druzí v něm spatřovali nepřátelské úmysly, kontrarevoluční emigraci a ohlášení důležitějšího odjezdu.¹

Pařížské sekce se odebraly na municipalitu a udaly cestu Mesdames. Starosta Bailly se v čele početné deputace obce odebral do zámku a vylíčil obavy, které tento odjezd šíří mezi lidem: prosil Ludvíka XVI., aby se mu postavil. „To, co ode mne žádáte,“ odpověděl král, „je protiústavní; až mi ukážete dekret Shromáždění, který zakazuje cesty, zakážu svým tetám odjet: do té doby jsou svobodné opustit království jako všichni ostatní občané.“ Králova odpověď duchy roztrpčila. Jakobíni nahlas říkali, že je třeba odjezdu Mesdames zabránit: konstitucionálové se v důsledku toho rozhodli, že se budou tvářit, jako by se mu stavěli; ne že by z této cesty pojímali nějaký neklid, ale zneklidňovali lid, který při sebemenší nepříznivé události přechází od bezuzdné smělosti k dětinskému strachu. Daly se do pohybu ženy z tržnice; bylo jim vnuknuto, aby šly do Bellevue a donutily Mesdames vrátit se do Paříže. Někdo je varoval. Předešly této nepříjemné scéně a vrátily se ještě téhož večera přespat do Tuilerií. Tento návrat obavy lidu neuklidnil; Mesdames, ujišťovalo se, trvají na tom, že cestu podniknou. Všechny kluby se vrátily na municipalitu a formálně oznámily, že nechtějí, aby Mesdames opustily Paříž. Municipalita neměla žádný prostředek, jak je zadržet. Odmítla jim pasy. Na to se omezovala její moc. Zvolila se jiná cesta. Abbé Mulot se dostavil k zábradlí Shromáždění jménem pařížských sekcí: stěžoval si na záměr, který Mesdames pojaly, opustit království, a žádal, aby Shromáždění vydalo zákon o zvláštním způsobu existence královské rodiny. „Král,“ dodal abbé Mulot, „nevěří, že mu je dovoleno zadržet svou rodinu: strpíte, aby jeho srdce mělo co se obávat v očekávání vašeho zákona?“²

Tento krok odjezd Mesdames uspíšil. Vyjely tajně z Paříže, odebraly se do Bellevue a daly se cestou na Lyon. Král nazítří napsal, že věda, že Národní shromáždění dalo svému ústavnímu výboru k přezkoumání otázku vzniklou při příležitosti cesty jeho tet, je zpravuje, že se právě dozvěděl, že odjely včera večer v deset hodin; že přesvědčen, že nemohou být zbaveny svobody, která náleží každému, jít, kam chce, nevěřil, že má nebo může klást jejich odjezdu překážky. Jansenista Camus, s planoucí tváří a zuřivým pohledem, žádá, aby se z civilní listy srazil plat, který se vyplácí Mesdames. „Tato žádost,“ odpovídá Martineau, „není ve shodě ani s počestností, ani s důstojností Shromáždění, ba ani se spravedlností: civilní lista je stanovena na celou vládu Ludvíka XVI.; existuje-li sebemenší pochybnost, ať se jde pro dekret.“³

[Odjezd Mesdames vyvolal v Paříži „velké kvašení“: rozšířilo se, že zbytek královské rodiny bude následovat, že královna dala dauphina odvézt a na jeho místě ukazuje velmi podobné dítě jistého pana de Saint-Sauveur, že kočáry Monsieura a Madame jsou už naloženy a odvážejí „nesmírné částky v hotovosti“. Barnave ve Shromáždění žádal zákon o povinnostech královské rodiny: „Je čas vyslovit povinnosti těch, jimž jsme až dosud stanovili jen pocty a požitky, a vědět, zda naše vnitřní nouze, zda vyvezení naší hotovosti, zda neklid rozněcovaný mezi občany, zda povzbuzování veřejných nepřátel budou navždy dílem této rodiny a jediným svědectvím vděčnosti, jaké od ní můžeme dostat.“ Foucauld odpověděl, že úcta k ústavě mu zakazuje návrh podpořit; chce-li však Shromáždění „roztrhat nejcennější článek Deklarace práv“, ať alespoň zajistí veřejný klid a nedotknutelnost vlastnictví; Pétion přičetl nepokoje „ustavičné vzpouře menšiny proti většině Shromáždění“ a „pobuřujícím pastýřským listům“.]

Večer se velké množství lidu vydalo k Lucemburskému paláci, aby, jak říkalo, zabránilo Monsieurovi opustit Paříž. Tento princ večeřel u paní de Balbi. Upozornili ho: objevil se a ujistil lid, že nepomýšlí opustit Paříž; že nikdy neopustí krále, svého bratra. Lid vyžadoval, aby se Monsieur a Madame odebrali do Tuilerií. Svolili a dali se na cestu pod ochranou silného oddílu jízdy, který La Fayette poslal, aby je chránil. Lid je následoval, a spatřiv je vstupovat do zámku, rozešel se, aniž způsobil nepořádek.

[Cesta Mesdames se neobešla bez překážek: v Moret je chtěli zadržet, oddíl dragounů lid zastrašil. V Arnay-le-Duc se municipalita, kterou kurýr z Paříže upozornil na jejich průjezd, shromáždila a přijala „toto podivné usnesení“: po přezkoumání pasu, který Mesdames vydal král (z 2. února), a usnesení pařížské obce ze 14. února, které je pozdější než králův pas, se cesta Mesdames odkládá, protokol se pošle departementu a Mesdames se dá stráž „k ochraně jejich bezpečnosti“; „pokud jde o pana Louise de Narbonne, který se nazývá čestným rytířem Mesdames, bude mít svobodu jet s koňmi, kam se mu zlíbí“.]⁴

Toto zadržení králových tet municipalitou malého města třicet mil od Paříže, bez překážek a bez protestů, navzdory pasu podepsanému králem, mělo šlechtice a biskupy přesvědčit, že Bůh přenesl královskou moc na lid a že většina národa chce ústavu silně; ale ani zkušenost, ani rozum je nemohly vyléčit z té pošetilé mánie věřit, že hrstce lidí, zainteresovaných na obnovení starého režimu, se podaří svrhnout nový. Konstitucionálové, nadšeni, že dali svým protivníkům tak přesvědčivý důkaz dobrého ducha lidu a oddanosti všech ustavených úřadů, že jim ukázali, že kdykoli budou chtít, stane se pro ně celá Francie rozlehlým vězením, z něhož by se marně pokoušeli uniknout, dovolili Mesdames pokračovat v cestě a, abych užil Menouových slov, nechali jim svobodu jít poslouchat mši do Říma, dávají-li tomu přednost před posloucháním mše v Paříži.

Jakobíni tuto shovívavost neschvalovali. Ať už je odjezd Mesdames skutečně poplašil, neboť maličkost je uvrhla do nejživější hrůzy, ať už pokládali za výhodné využít situace k tomu, aby uvrhli nepřízeň na konstitucionály, ještě téhož večera zmatená sběř žen z chátry, veřejných děvek, jakobínských emisarů, mužů převlečených za ženy naplnila v okamžiku nádvoří a zahradu Tuilerií a žádala s příšerným řevem, aby král nařídil Mesdames vrátit se k jeho osobě. Národní garda přiběhla; mříže zámku se zavřely. První čety, málo početné, na dav nezapůsobily. Lid nařídil vojákům, aby sňali bajonety, a vojáci uposlechli. Neví se, kam až by tato chátra, osmělená prvním úspěchem, dohnala svou drzost: ale když dorazily celé setniny národní gardy, všichni nabyli odvahy. Když lid znovu nařídil sejmout bajonety, tentokrát vojáci odmítli. Tři sta soukromníků, zpravených o tomto hnutí, se dostavilo do zámku. La Fayette dal národní gardu seřadit do bitevního šiku, se šesti děly se zapálenými doutnáky v čele. Tato podívaná lid udivila, aniž ho však pohnula k rozchodu. Municipální úředníci k němu promlouvali, vyzvali ho jménem zákona, aby se rozešel. Několik jakobínů odpovědělo, že chtějí mluvit s králem. Starosta Bailly, vždy hotov ustoupit davu, nařídil otevřít mříž, aby vpustili asi dvacet žen, které sám dovede ke králi. Naštěstí jeden velitel divize a několik důstojníků národní gardy, předvídajíce následky tohoto neprozřetelného rozkazu, se postavili proti jeho provedení. Starosta Bailly šel tedy ke králi sám: ujistil ho, že prostředky mírnosti lid zadrží. „Mírnost,“ odpověděl král, „byla vždy a je stále přáním mého srdce; ale je třeba umět ji spojit s pevností a naučit lid, že není stvořen, aby diktoval zákon, že je stvořen, aby poslouchal.“ Tato odpověď nepřipouštěla námitek; La Fayette dostal rozkaz shluk rozptýlit. Při prvním pohybu národní gardy se poděšený dav dal na útěk; zahrada, nádvoří i Carrousel byly v okamžiku volné.

Nic tedy nebylo tak snadné jako zadržet lid a buřiče, kteří jím zmítali: ale konstitucionálové, stále nedůvěřující královské upřímnosti, se obávali, že příliš silným stlačením lidu si odejmou prostředky, jak ho užít, až budou potřebovat uvést ho do pohybu. Odtud to střídání anarchie a pořádku, vzpour a represí. Konstitucionálové váhali zlomit zbraň, o níž soudili, že jim může být ještě užitečná. Ano, kdyby mohli počítat s pravdomluvností krále a královny, kdyby je viděli připojit se k nim v dobré víře, vzdálit konečně od svých osob lidi, kteří byli stavovsky nepřáteli nové ústavy a které tajná žárlivost činila ještě zarytějšími nepřáteli hlavních konstitucionálních vůdců, byli by, jsem si tím jist, první, kdo by potlačili nepořádky a podrobili lid zákonu.

Den 28. února: Vincennes a „rytíři dýky“

Jedna událost konstitucionály definitivně přesvědčila, že v krále nelze mít žádnou důvěru a že nepřátelé ústavy bez ustání osnují nové intriky. Ale existovalo tolik protichůdných akcí, že je obtížné sledovat v jejich různých vývojích množství plánů, podporovaných nejprotikladnějšími stranami, protože každá z nich měla zvláštní cíl, jehož doufala dosáhnout; a ještě častěji mařených zájmem různých vůdců, ačkoli cíl byl týž, protože, zaměstnáni jedině tím, aby se navzájem vytlačili, hleděli jen zhatit jeden druhému úspěch.

Jakobíni a orleánisté nenáviděli La Fayetta stejně, jako ho nenáviděli aristokraté. Netrpělivě čekali na příležitost zničit ho ve veřejném mínění. Aristokraté ze své strany, stále posedlí svým plánem odvézt krále z Paříže, číhali na chvíli, kdy jej provést. Jakobíni i aristokraté uvěřili, že našli situaci vhodnou k tomu, aby každý dosáhl svého cíle. Pařížská obec podnikla nějaké opravy zámku ve Vincennes. Orleánisté a jakobíni, předstírajíce obavy, které byli dalecí pociťovat, dali okázale rozšířit, že práce ve Vincennes skrývají velký záměr; že se obnovuje donjon; že se z něho dělá pevnost; že se tam v matracích dopravují dělové koule a náboje; že podzemní chodba spojuje Tuilerie se zámkem ve Vincennes a že by to byla bezpečná a snadná cesta, jak odvést krále a královnu z Paříže.

Víc nebylo třeba. Lid se poplašil; početné tlupy dělníků a agentů vzpour vyrazily ze všech předměstí se zbraněmi a s nástroji a ohlašovaly, že jdou zbořit zámek ve Vincennes. Jakobíni a orleánisté věděli, že La Fayette se tomuto podniku postaví. Vskutku, La Fayette, zpraven o hnutí, které se připravovalo, shromáždil oddíl národní gardy a ihned vytáhl na Vincennes. Dělníci z předměstí a agenti vzpour už začali bořit několik kamenů. La Fayette jim nařídil, aby se stáhli. Odmítli uposlechnout. Agenti vzpour napadli národní gardu a přinutili ji k obraně; strhl se lehký boj, v němž bylo několik mužů zabito na obou stranách.

Zatímco se toto dělo ve Vincennes, aristokraté, zpravení už od předešlého dne, že se toto hnutí má odehrát, se dostavili v počtu pěti nebo šesti set do zámku; všichni ozbrojeni kordy, pistolemi, holemi se skrytou čepelí. Přicházeli, jak říkali, bránit krále; Paříž byla ve vzpouře; na předměstí Saint-Antoine se lidé vraždili; bylo se obávat, že lid vytáhne na Tuilerie. Tvrdí se, že jejich plánem bylo využít nepřítomnosti pana de La Fayette a národní gardy, unést krále a odvést ho do Met. Ale vzpoura ve Vincennes byla skončena mnohem dříve, než aristokraté mysleli. La Fayette se právě vrátil do Paříže a vedl v triumfu šedesát hlavních vůdců vzpoury, které dal zatknout. Běželi ho upozornit na to, co se děje v zámku. Vezme silný oddíl národní gardy a odebere se ke králi. Překvapen početným shromážděním, které tam nalézá, vyčítá šlechticům velmi nešetrnými slovy jejich zločinný podnik a vyžaduje, aby mu odevzdali zbraně. Šlechtici se vzpírají: nebyli silnější; granátníci národní gardy se zmocnili všech stanovišť a naplňovali komnaty. La Fayette se obrací na krále, mluví mu o rozhořčení národní gardy, ukazuje mu nevýhody odmítnutí. Zastrašený král potvrzuje La Fayettův rozkaz a vyzývá šlechtice, aby složili zbraně na dva velké stoly umístěné v předpokoji. Poslechnou: ale úzkosti tohoto nešťastného dne se neomezily na tuto pokořující povinnost. Šlechtici byli při odchodu z králových komnat nuceni projít mezi dvěma špalíry národních gard, které je vypískaly, ztýraly, neslušně prohledaly a neušetřily jim žádnou z urážek, jimiž drzá síla zahrnuje slabost, kterou chce pokořit.⁵

Lid, nadšený tímto triumfem národní gardy, tak vhodným k tomu, aby srazil pýchu šlechticů a ukázal jim jejich závislost, se víc než kdy jindy nadchl pro La Fayetta, kterého intriky dvora a Lamethů téměř úplně zbavily popularity. Lid nepochyboval o jeho dobré víře, o jeho oddanosti lidové věci, když viděl, jak málo se obává urazit nejcitelnějším způsobem šlechtice a dvořany a přitáhnout na sebe celou tíhu jejich nenávisti a jejich pomsty. La Fayette, cítě, že mezi dvorem a ním už není možná žádná shoda, využil všech svých výhod. Dal nazítří vyvěsit, že ve své hodnosti generálního velitele pokládá za svou povinnost upozornit armádu, že si vyžádal rozkazy krále, aby se komnaty zámku napříště nezaplňovaly těmi ozbrojenými muži, z nichž někteří z upřímné horlivosti, ale mnozí z horlivosti velmi právem podezřelé se odvážili postavit mezi krále a národní gardu; že vyzval představené zámeckého služebnictva (a všimněte si, že tak označoval vévody de Duras a de Villequier, první komoří), aby přijali opatření k předejití podobných neslušností; že král ústavy nemá a nechce být obklopen než svobodnými vojáky; že prosí osoby, které mají v rukou zbraně odňaté těm, kdo se předešlého dne vloudili do zámku, aby je odnesly prokurátoru-syndikovi obce.

Tato pohrdavá proklamace šlechtice popudila víc než urážka, které se jim dostalo. Vévodové de Duras a de Villequier podali demisi a záhy opustili království. Král a královna, rozzuřeni touto drzou vyzývavostí, se obrátili na stranu Mirabeaua v naději, že bude méně náročný a bude méně zneužívat okolností. Laporte, intendant civilní listy, byl pověřen, aby ho sondoval.⁶

Mirabeau radí dvoru

„Jsem přesvědčen,“ řekl mu, „že vaše povaha, vaše nadání, vaše monarchické zásady z vás činí muže nejzpůsobilejšího prospěšně sloužit králi a monarchii. Jedině toto přesvědčení mě přimělo odchýlit se od rozhodnutí, které jsem učinil, uzavřít se do domácích podrobností, pro něž mě král povolal k sobě: zmocňuje mě, abych s vámi mluvil. Myslím, že je zbytečné pobízet vás, abyste užil všech svých prostředků; ale prosím vás, abyste mi dal poznat, jaké mohou být, a abyste mi vytyčil, jak se má král chovat.“ – „Jsem velmi nakloněn,“ odpověděl Mirabeau, „sloužit králi z oddanosti k jeho osobě, z oddanosti ke královské moci, ale stejně tak z vlastního zájmu. Nebudu-li užitečně sloužit monarchii, budu na konci toho všeho mezi osmi nebo deseti intrikány, kteří, zpřevracevše království, se stanou jeho ohavností a skončí hanebně, i kdyby na chvíli udělali nebo se zdáli udělat velké štěstí. Mám co napravovat, chyby mládí, pověst snad nespravedlivou. Mohu toho dosáhnout a udělat si jméno jen velkými službami.“

Mirabeau, vstupuje pak do podrobností současného stavu Francie, dodává: „Je třeba zpracovat Shromáždění. Okolnosti jsou příznivé díky výstřelkům, k nimž se dávají strhnout někteří fanatici. Shromáždění se skládá ze tří tříd lidí. První, málo početná, zahrnuje nejvýše třicet osob, zběsilců, kteří, aniž si kladou pevný cíl, hlasují a budou vždy hlasovat proti královské autoritě. Druhá čítá asi osmdesát osob. Ti zachovávají monarchičtější zásady, ale jsou trochu příliš prosáklí prvním systémem revoluce. Třetí třída, nejpočetnější, je tvořena lidmi, kteří nemají vlastní mínění, kteří následují podnět, jaký jim dávají ti, které si vzali za vůdce a za věštce. Pravice není k ničemu: neobratný a nesmyslný způsob, jakým si počíná v jednáních, brání tomu, aby se s ní dalo počítat. Tři hlavní strany v této chvíli dělí Paříž: strana aristokratů, strana pěti nebo šesti jakobínských vůdců spojených s orleánskou frakcí a strana La Fayettova. O první není co říci: druhá je jen ohavná, a svou ohavností samou zahyne. Ne tak třetí: vyznačuje se řadou manévrů, které dokazují plán, od něhož se neodchyluje. Poslední událost v zámku a scéna odzbrojení šlechticů je velmi hluboká. Tato strana se okázale hlásí k oddanosti králi a královské moci: tyto city maskují republikánství. Spojuje faleš a intriku s prostředky, které jí poskytují okolnosti. Postavení krále je tím kritičtější, že tento princ je zrazován třemi pětinami osob, které se k němu blíží. Toto postavení vyžaduje přetvářku, ne tu, na niž se zvykají princové, ale přetvářku ve velkém, která odnímá zlovolníkům každou záminku a získá králi a královně velkou popularitu. Je nutné opustit Paříž. Dokud král zůstane v tomto městě, je nemožné obnovit pořádek. Pošetilý podnik šlechticů oddálil o dva měsíce opatření, jichž se k tomu užívalo. Králova nemoc zlo napraví. Je třeba obratně využít této poslední okolnosti. Bylo by nešťastné, kdyby Shromáždění bylo rozpuštěno. Ta chvíle ještě nepřišla; ale je důležité ji nepromeškat.“ Mirabeau skončil stížností, že se nedodržel žádný ze slibů, které mu byly dány; že se s ním nejednalo v dobré víře; že ho Necker oklamal; že chce zajištěný příjem, buď v doživotních rentách zřízených na veřejnou pokladnu, nebo v nemovitostech.⁷

Dvůr se řídil plánem chování, který mu Mirabeau vytyčil. Laporte měl porady s Beaumetzem, Chapelierem, d'Andrém, konstitucionálními členy s největším vlivem na jednání. Přiměl je, jak říká, k závazkům, jimž podle jeho tvrzení ve zprávě podané králi dostáli velmi špatně. Jiní poslanci nečekali, až je někdo přijde hledat; nabídli své služby a prosili Laporta, aby vyzkoušel jejich horlivost a jejich vliv tím, že jim označí nějaký bod, který si král přeje získat buď od departementu, nebo od Shromáždění. Předseda výboru pro domény slíbil sdělovat všechny zprávy, které bude podávat. Tak se tito lidé zdáli dávat lidu jen proto, aby se dráže prodali králi; klamali beze studu lid i krále. Nešťastný výsledek dne 28. února nepřiměl opustit záměr odjet z Paříže. Králi se bez ustání předkládalo množství plánů, většinou neproveditelných a romaneskních. Přijal se jeden, který se zdál snadněji proveditelný než ostatní. Král měl předstírat nemoc a dát si nařídit lidem, který se k tomu prý přivede penězi, aby k obnovení svého zdraví strávil nějaký čas v Compiègne nebo ve Fontainebleau. Talon a Montmorin se za 200 tisíc franků měsíčně ujali zpracování veřejného mínění. Podpláceli spisovatele, obchodníky s písničkami, novináře, členy Národního shromáždění, členy klubu jakobínů, řečníky v sekcích, navrhovatele ve skupinách. Doufalo se, že s pomocí těchto prostředků se Národní shromáždění zdiskredituje a poníží, odejme se mu důvěra lidu, oděje se jí král a získá se mu velká popularita; ale popularita předpokládá svobodu volby, rovnost práva, totožnost vůle a zájmu mezi tím, kdo je jejím předmětem, a těmi, kdo ji tvoří: může se připnout k člověku jen potud, pokud je orgánem lidu, jeho agentem, jeho zmocněncem. Je to cit úcty a důvěry; a jak rozšířit tento cit na krále, jehož moc, práva, zájmy nemají žádný vztah k právům a zájmům lidu? Také byl intendant civilní listy Laporte nucen přiznat Ludvíku XVI., že všechny miliony rozhozené k získání této drahocenné popularity nic nepřinesly. Předstíraná králova nemoc neměla šťastnější úspěch. Revolucionáři postavili přetvářku proti přetvářce, faleš proti falši. Zdáli se brát živý zájem o zdraví monarchy, a předstírajíce, že zachovávají velkou úctu ke královskému přízraku, který stvořili, dekretovali, že deputace bude každý den chodit zjišťovat zprávy o králově zdraví, že bulletin o jeho nemoci bude čten ve Shromáždění a vyvěšen v Paříži.⁸

Zákon o regentství

Všechny vztahy mezi monarchou a národem byly stanoveny. Zbývalo upravit právo regentství. Stará ústava, aniž základním zákonem svěřovala regentství matce nezletilého krále, nedávala jí žádného zákonného soupeře a ponechávala jí tak fakticky možnost zmocnit se ho. Stoupenci dvora by rádi zachovali královně tuto skvělou výsadu. Rozumní lidé znali lehkomyslnost a neschopnost této princezny; a pak neštěstí, která Francie zakusila za regentství matek většiny našich králů, vybízela využít příznivé situace, v níž jsme se nacházeli, a navždy je od něho vzdálit. Abbé Maury se tedy omezil na to, že žádal odklad této důležité otázky.⁹

[Maury si stěžoval, že ústavní výbor chce národ zbavit práva svěřovat regentství podle času a okolností; že v Anglii, kde král není nikdy nezletilý, zákon o regentství neexistuje; že výbor opomíjí zajetí krále, jeho nepřítomnost, jeho pomatení mysli; že salický zákon se týká jen nástupnictví na trůn, že Francie měla čtyřiadvacet regentek – „jednu tchyni, dvě babičky a jednadvacet matek našich králů“ – a že „srdce matky je nejkrásnější svatyní přírody“. Mirabeau odpověděl, že vyloučení žen z nástupnictví má za následek jejich vyloučení z regentství, ale že volitelnost regenta nemá tatáž nebezpečí jako volitelnost krále. Barnave proti tomu vystoupil: regent zvolený lidem, „a tak jeho politické dítě“, by měl příliš prostředků zničit svobodu; regentství by pro něho bylo jen přechodem k uzurpaci.]

„Vzpomeňte si, pánové, na různé bouře, které propukly na počátku revoluce, na prudké, nemravné krize, které obklopily kolébku svobody. Kdyby v té době dva nebo tři muži s duší a nadáním Cromwella a jako on předmět nesmírné veřejné přízně byli regenty, nebylo by pro ně snadné, rozsahem svého nadání a své popularity, zavést volitelnost trůnu? Chraňte se otevřít tuto cestu anarchii a tyranii a zasít tak zárodek revoluce znovu se rodící při každé vládě.“

Mirabeau, na něhož tato zlomyslná poznámka mířila, cítil, že je odhalen: neboť kam až nezabloudí ctižádostivý člověk! Ale předstíraje, že pokládá Barnavovy obavy za chiméru a že nepostřehuje úmysl, který ho přiměl je přehánět: „Kdyby ti dva nebo tři malí lidé, o nichž mluví pan Barnave,“ odvětil Mirabeau lhostejným tónem pohrdání, „pojali nesmyslný plán, který jim připisuje, dostali by se tím jen jistěji na šibenici; a když se cituje Cromwell, uvedu i já jeden jeho výrok. Cromwell se jednoho dne procházel s Lambertem: potlesk lidu se rozléhal kolem něho. Lambert, na vrcholu radosti, mu dával obdivovat celé jeho štěstí: ‚Ach! věřte mi,‘ odpověděl starostlivý tyran, ‚tentýž lid by nám tleskal mnohem víc, kdybychom šli na šibenici!‘“¹⁰

Dekret o pobytu krále; „Nejsme poddaní, ale přátelé krále“

Když bylo právo regentství určeno ve prospěch nejbližšího příbuzného nezletilého krále s vyloučením žen, předložil ústavní výbor svůj návrh zákona o pobytu veřejných funkcionářů. Diskuse se zahájila. Abbé Maury potíral návrh výboru: sotva vyslovil několik slov, d'Esprémenil zvolá: „Shromáždění nemá v žádném případě právo trestat krále. Každá diskuse v tomto ohledu je zločinná. Je třeba tak závažného zájmu, jako je ten, který vás zaměstnává, aby mě znovu povolal na tribunu: ale zarmoucen, že vidím svého slavného a odvážného přítele abbého Mauryho bojovat v této věci, prosím ho, aby nesnižoval svou výmluvnost a sílu své logiky k návrhům zákonů naprosto odporujícím věrnosti, kterou dlužíme králi, jehož posvátná osoba, abych užil starého francouzského výrazu, je vyňata z každé jurisdikce. Eh! jakým právem se váš výbor odvažuje nazývat krále veřejným funkcionářem, zvláště když se ví, jak málo úcty se k tomuto označení chová? Jakým právem hodlá směšovat presumptivního dědice koruny s náhradním poslancem Shromáždění? Jakým právem si dovoluje výrazy tak odporující zvyklostem, představám, zásadám, které po tolik staletí vládly Francii? Co říci o smělé krajnosti podrobit krále trestu? A jakému ještě trestu? Zbavení trůnu; a za jaký delikt? Za to, že se oddělil od zákonodárného sboru. Vyzývám zde všechny pravé Francouze, všechny věrné služebníky krále, vyzývám je, aby odpověděli na tuto otázku: prohlašuji jim, že by už nemohli, leda by byli nevěrni své první přísaze, přísaze, kterou žádná jiná nemohla zeslabit ani oslabit…“ Výkřiky d'Esprémenila přerušily. „Nezapomněl jste,“ odpověděl předseda, „na přísahu, kterou jste sám pronesl, být věrný národu a zákonu.“ Členové levice tleskají. Montlosier, chápaje se stejnou pohotovostí předsedova úmyslu, ho předejde a dokončí formuli výkřiky ať žije král!¹¹

V témž okamžiku všichni členové pravice vstávají a opakují s nadšením: ať žije král! „Tento jednomyslný výkřik,“ ujímá se slova Cazalès, „ohlašuje naše city. Je možné, že pan předseda Národního shromáždění předpokládá, že přísaha, kterou jsme prohlásili v tomto samém shromáždění, odporuje věrnosti, kterou jsme přísahali králi! Náš jazyk by byl vyschl, než by pronesl tuto přísahu, kdybychom mohli myslet, že úmysl, v němž jste ji přijímal, byl ten, že napříště budeme s klidem hledět na útoky vedené proti monarchii: je to ve jménu této přísahy samé, že je potíráme.“ – „Všichni ji obnovujeme,“ volají naráz členové pravice. „Ano,“ pokračuje Cazalès, „tato monarchie, kterou přísaháme udržovat, je úhelným kamenem ústavy.“ Cazalèse přerušují; levice se zmítá; ve Shromáždění vládne strašný hluk. Mirabeauovi se podaří získat chvíli ticha: „Bylo by, pánové, hluboce zločinné a urážlivé pro Shromáždění měnit občanskou přísahu, oddělovat od ní kteroukoli z jejích částí: národ, zákon a král. Naše přísaha věrnosti je v ústavě. Jedině ten je zločinec, kdo se ji odvažuje uvádět v pochybnost. Po tomto slavnostním prohlášení dodávám, že já jsem velmi rozhodnut potírat každý druh buřičů, v jakémkoli systému a v jakékoli části království by útočili na zásady monarchie.“ – „Zničme klub jakobínů, a klid bude obnoven,“ odpovídá Foucauld, který dychtivě chytá otvor ke smíru, který Mirabeau dává zahlédnout. „Neoddávejme se takové popudlivosti,“ odvětí Mirabeau; „ostatně,“ pokračuje se sardonickým úsměvem, „prosím Shromáždění, aby ráčilo přijmout věštbu všeobecného smíření všech svých členů, protože pan d'Esprémenil je dnes přítelem slavného a odvážného přítele pana de Lamoignon.“ Tento sarkasmus vyvolá všeobecný smích a vrací do Shromáždění klid; ale dekret příliš zajímal všechny strany, aby byl rozhodnut tak rychle: diskuse byla odložena o tři dny.¹²

[Po uplynutí lhůty, „když byly připraveny intriky uvnitř i vně“, vystoupil Thouret. D'Esprémenil tvrdil, že výbor svou zprávu nedal vytisknout ze strachu, že odhalí „teorii, která by budila hrůzu, kdyby byla známa“: že mohou existovat okolnosti, za nichž by král byl zbaven královské moci; že tato teorie zasluhuje „ohavnost všech věrných poddaných krále“. „Nejsme poddaní, ale přátelé krále,“ odpovídá několik členů levice. – „Je třeba přiznat,“ odvětí d'Esprémenil, „že mu své přátelství dokazujeme velmi podivným způsobem.“ Thouret: celá teorie výboru je v první větě zprávy – „královská moc je nejvznešenější veřejnou funkcí; veřejná funkce s sebou nese povinnosti“. Cazalès vytkl výboru, že „setrvává ve svém neuctivém způsobu směšovat dědičnou hlavu národa s davem veřejných funkcionářů“, a rozvinul svou argumentaci:]

„Pánové, může-li král ztratit svou korunu, podléhá soudu; podléhá-li soudu, je závislý; je-li závislý, je zotročen: konec svobody, konec štěstí pro lid. Neustanovili jste dědičnost trůnu; existovala dříve, než jste se shromáždili: nedekretovali jste, že koruna bude dědičná; uznali jste to, když jste k tomu dostali rozkaz od francouzského národa. Není to od vás ani od vaší ústavy, že královská rodina má právo nástupnictví; je to z přání francouzského lidu vysloveného před osmi sty lety, přání, jehož pravost vám ukládala zákon je uznat. Nuže, není-li toto pověření vaším dílem, nemáte právo na něm nic měnit. Nebojím se to opakovat: rokovat o tom, v kterém případě král podléhá soudu, je nanejvýš nebezpečné; a přijme-li Shromáždění rozhodnutí v této věci, prohlašuji, že se jeho jednání nezúčastním. Připouštím, aby Shromáždění v opojení mocí, které je tak často svedlo, zapomnělo, co dluží národu a králi: já přísahám, že nikdy nezapomenu přísahu, kterou jsem složil; přísahám, že budu vždy věrný krvi svatého Ludvíka a Jindřicha IV.“

[Všichni členové pravice vstali a opakovali: „Přísaháme.“ Pétion: „Můžeme strpět, aby se ponižoval francouzský národ? Slyšíte nazývat celý tento národ poddanými krále, jako by u svobodného lidu mohli být jiní poddaní než poddaní zákona… Půjde-li král proti svému království v čele armády, nebude trestný?“ Alexandre Lameth: uvažovat jako Cazalès a d'Esprémenil „znamená zrazovat národ a popírat, že lid má právo měnit podle libosti vládu“; „jsme věrni králi; ale králi ústavy, svrchovanému národu, zákonu“. – „Volejte k pořádku ty rouhače,“ přerušil ho živě d'Esprémenil.]

Bylo snadné si všimnout, že žádný z řečníků nepřiznával tajné pohnutky, které je zatvrzovaly, jedny v tom, aby tento zákon prosadili, druhé v tom, aby ho dali zamítnout. Revolucionáři nebyli nevědomi toho, že aristokraté pracují na tom, aby odvedli krále z Paříže a postavili ho do čela nespokojenců. Většina z nich, nediskrétní, nadutí pýchou, popuzení sebemenším odporem, mluvila jen o válce, jen o krvi, jen o pomstě. Ludvík XVI. byl přízrak určený k tomu, aby svým jménem posvětil tento velký podnik. „Chcete přimět krále, aby opustil Paříž, a vyvolat ve Francii občanskou válku,“ mohli by byli říci revolucionáři, „a my se snažíme odejmout mu prostředky k provedení tohoto záměru. To je cíl zákona, který navrhujeme: vyzbrojí národ proti monarchovi; a opustí-li nás Ludvík XVI. a prohlásí se za našeho nepřítele, najdeme v témž zákoně oporu proti němu; a aniž změníme monarchickou formu vlády, což by přineslo nebezpečné otřesy, jmenujeme jiného krále.“ Aristokraté by byli odpověděli: „Právě proto, že pronikáme vaše tajné záměry, se vašemu zákonu stavíme.“ Ale revolucionáři měli velkou výhodu; opírali se o teorii, jejíž zásady jsou zřejmé očím všech, ačkoli její důsledky nejsou v praxi použitelné; kdežto aristokraté se viděli nuceni, hájíce svůj systém, opustit zásady a držet se jen vzdálených důsledků, které by z nich mohly plynout. Nuže, lid snadno pochopí pravdu zásady, protože tato pravda je vždy prostá, vždy jediná, nevyžaduje žádné spojování vedlejších idejí; k tomu, aby ji pocítil, stačí úkon soudu snadno vyslovitelného: ale nedokáže pochopit důsledky, které ze zásady plynou, protože tyto důsledky souvisejí s množstvím složitých vztahů, kterých nepostřehuje; protože vyžadují četná spojení a hlubokou znalost lidí a věcí.

[Diskuse „nabyla rázu trpkosti“. D'Esprémenil tvrdil, že Shromáždění nemá právo o otázce rokovat; Cazalès ujišťoval, že on ani většina pravice se jednání nezúčastní; levice a galerie přijaly toto prohlášení „urážlivým potleskem“. Thouret ve velké řeči hájil označení krále za „prvního veřejného funkcionáře“ a dědice trůnu za „prvního náhradníka“: „Královská moc je veřejná funkce: ten, kdo je jí oděn, je tedy veřejný funkcionář… Dejme si pozor na titul presumptivního dědice, který předpokládá představu patrimoniálnosti. Královská moc se nepředává dědičně, ale jako veřejná funkce, pokračováním původního pověření, pokud toto pověření sleduje dědičný pořádek.“ Zákon o pobytu králi nebrání cestovat ani velet armádám; předložit králův odpor uposlechnout výzvy zákonodárného sboru jako abdikaci „je jen prostředek, jak zákon provést: bez trestu by dekret o pobytu nebyl dekretem… Král je varován; jeho abdikace pouhým faktem nepřítomnosti bude tedy svobodná a dobrovolná.“ Předseda dal dekret hlasovat. „Nemáte právo rokovat,“ opakoval bez ustání Foucauld. D'Esprémenil vystoupil na tribunu a četl vlastní návrh: „zákonodárný sbor slavnostně uznává, že posvátná osoba krále je vyňata z každé jurisdikce; každý útok na tuto velkou zásadu je zločinem ze strany těch, kdo jej navrhnou, i těch, kdo jej dekretují…“ Výbuchy smíchu a urážlivé výkřiky mu nedovolily dokončit. „Do Charentonu,“ řekl jeden jakobínský poslanec. – „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp,“ odvětil d'Esprémenil, sestupuje z tribuny. Ferrières: d'Esprémenil a biskupové „dosáhli, čeho chtěli: právě uvrhli do Shromáždění zmatek a dali jednání neslušný tón bouřlivé tlačenice zmítané nejohyzdnějšími vášněmi“; vyšli ze sálu s křikem „násilí! nesvoboda!“ a „šli sepsat dětinský protest“ – „méně zaměstnáni tím, aby zabránili přijetí dekretu připojením svých hlasů k rozumným lidem, kteří jej nechtěli, než tím, aby způsobili skandální výstup“.]¹³

Velikonoční intriky; kostel theatinů

Velikonoční čas přinesl nové intriky. Vše, co lstivost, lež, zlá víra dokáží vymyslet, aby zneklidnily svědomí a poplašily slabé, aby vzbudily fanatismus, bylo uvedeno v činnost nepřísežnými kněžími: a vše, co zuřivost vládnout, vztek škodit, duch pronásledování mohou poskytnout násilných prostředků lidem, kteří mají sílu v rukou, bylo užito jakobíny proti kněžím, kteří odmítli složit přísahu, proti zbožným ženám, které tvrdošíjně chodily na jejich mše, proti řeholnicím, které nechtěly uznat nové biskupy a nové faráře. Ale co charakterizuje pravého ducha, který oživoval jedny i druhé, bylo vidět houf žen bez mravů, dvorských velmožů ateistů, mužů, pro něž náboženství bylo jen neurčitým slovem bez obsahu a bez povinnosti, jak deklamují proti schizmatu, navštěvují kostely, pravidelně poslouchají mši: takovou má týž zájem moc sladit nejprotichůdnější vášně.

[Aristokraté a biskupové „chystali důležitější ránu“: zabránit králi, aby se o svatém týdnu odebral do své farnosti, a zvláště aby vykonal velikonoční přijímání. Sankce dekretu o přísaze nebyla podle biskupů skutečným uznáním občanské ústavy duchovenstva – „násilí tuto sankci zjevně vynutilo“, král mohl tajně protestovat; kdežto účast Ludvíka XVI. na bohoslužbě ve farnosti by se jevila jako dobrovolný souhlas a strhla by faráře k podrobení. Bylo tedy třeba ukázat všem, že králova jednání, „zdánlivě tak shodná s ústavou“, jsou jen výsledkem „obratné politiky, která se přetvařuje, aby jednala jistěji“. Proto se rozhodlo, že král stráví svátky v Saint-Cloud. K tomuto prvnímu motivu se pojil druhý, „který se nikdo neodvážil přiznat“: kdyby král získal dovolení opustit Paříž, plánem bylo odvést ho do Met. – Revolucionáři se báli velikonočního času, kdy „lid je otevřenější všem druhům svádění“. Direktorium departementu Paříž nařídilo zavřít kostely, které nebyly zachovány; řeholnicím dovolilo mši v klášteře, ale nepřísežní kněží, kteří tam chtěli sloužit, museli mít dovolení faráře, vidované novým biskupem – což je nutilo uznat jeho jurisdikci „a vrhalo je do schizmatu, jemuž se chtěli vyhnout“. Toto „neprozřetelné a tyranské opatření“ si vyžádali biskup z Lyddy, jmenovaný arcibiskupem pařížským místo pana de Juigné, a přísežní faráři, „pokořeni tím, že vidí své kostely prázdné“: „ústavní kněží byli stejně nesnášenliví jako nepřísežní; nenávist jedněch se rovnala nenávisti druhých“. Departementy v provinciích pařížské usnesení ještě překonaly: faráře, kteří odmítli přísahu, všude vyháněli, týrali, honili z města do města; řeholnice nutili uznat nové biskupy.]¹⁴

Bordeauxská chátra se zmocnila dvou sester milosrdenství, které odmítaly jít na mši ústavního faráře. Několikrát je ponořili do řeky, odkud je vytáhli polomrtvé. Když se municipální úředník dostavil k jedné z těchto řeholnic a řekl jí, že přichází přijmout její výpověď: „Pane,“ odpověděla mu tato hrdinná a svatá dívka, sbírajíc všechny své síly, „nikdy nebudu udavačkou lidí, jimž jsem zasvětila svůj život a svou péči; nepřestanu ani v této situaci být sestrou milosrdenství, jako jsem její mučednicí.“

Pronásledování učinilo přísežné kněze nenáviděnými a připoutalo římské katolíky ještě silněji k nepřísežným kněžím. Aristokraté a biskupové to předvídali: ale bylo podstatné veřejně zjistit, že se katolíci nejen vyhánějí z jejich kostelů, ale že se nesnášenlivost žene až k tomu, že se jim nedovoluje soukromé provozování jejich kultu, provozování, které povolovala sama ústava; zatímco se trpělo, aby protestanti měli v Paříži veřejný chrám. Společnost římských katolíků si najala od pařížské municipality podle zákona a předem zaplatila kostel theatinů. Biskupové a aristokraté si byli jisti, že jakobíni nestrpí, aby se tam konala služba: vskutku, jakmile se zvědělo, že nepřísežní kněží mají sloužit mši v soukromém kostele, utvořil se na nábřeží theatinů početný shluk. Emisaři promlouvali k lidu, přesvědčili ho, že se hledí vyvolat občanská válka, rozdělit občany; že je to manévr nepřátel revoluce. Když se dostavila mladá slečna vedená svou matkou, zbičovali ji na schodech kostela. Jakobíni, osmělení úspěchem tohoto prvního nepřátelského činu, připevnili na dveře dvě zkřížená košťata s nápisem, který ohlašoval trest připravený každému knězi nebo každé osobě obojího pohlaví, která by se odvážila do kostela vstoupit. Starosta Bailly přišel k theatinům; dal odstranit košťata i nápis, ale shluk rozptýlit nedokázal.¹⁵

[Departement předstíral, že tento útok na svobodu svědomí plyne z neznalosti zákona, a v proklamaci oznámil pronájem kostela a nápis „míru a svobody“, který tam bude umístěn. Lid proklamaci strhl; „jedna teoložka z tlupy usoudila, že je třeba zabránit schizmatu za každou cenu, a k tomu bičovat ženy a ubíjet kněze“; lid zůstal u kostela až do šesti hodin večer „čekaje na nějakou kořist“; aristokraté „měli tu prozíravost, že se neukázali“. Totéž kvašení se projevilo v králově kapli, kde jeden granátník národní gardy zuřivě deklamoval proti nepřísežným kněžím obklopujícím monarchu.]

Král nesmí do Saint-Cloud

Král měl nazítří odjet do Saint-Cloud. Ujišťovalo se, že tato cesta skrývá kontrarevoluční záměry; že král, vzdorující zákonu, ubytovává v zámku vzdorující kněze; že přijímá z jejich rukou a tajně, místo aby se odebral do Saint-Germain-l'Auxerrois, své farnosti. V pondělí časně ráno jakobínské noviny zatroubily k útoku. Boulogneský lesík, říkaly, je plný mužů s bílými kokardami: tři tisíce aristokratů se chystají unést krále; za čtrnáct dní bude mezi Rakušany. „Vlastenci,“ volali novináři, „povstaňte; do zbraně! ústa králů jsou doupětem lži… fúrie vrhá své zmije do hrudi Ludvíka XVI.… Odjíždíš… stavíš se do čela rakouské armády; ale přicházíš s tím příliš pozdě. Známe tě, velký obnoviteli francouzské svobody; padne-li dnes tvá maska, zítra to bude tvá koruna.“¹⁶

Tyto hrůzy a sto tisíc jiných, vyřvávané v ulicích, opakované na veřejných místech, komentované ve skupinách jakobínskými emisary, zburcovaly chátru a vyvolaly všeobecné kvašení. Zvonilo se na poplach; bubnoval se generální pochod. Malé otrhané děti běhají od stanoviště ke stanovišti, shromažďují chátru, vedou ji k Tuileriím. Nesmírný dav se zmocnil Carrouselu, náměstí Ludvíka XV., cesty do Saint-Cloud. La Fayette přiběhl s početnými oddíly národní gardy: většina sdílela rozpoložení davu a zdála se hotova jej podporovat; mnozí dokonce strávili noc v Boulogneském lesíku v úmyslu tam na krále čekat a přivést ho zpět do Paříže. Toto rozpoložení lidu, ač králi známé, nezměnilo rozhodnutí o cestě do Saint-Cloud: po mši nastupují královna a král do kočáru s Madame Royale, Madame Élisabeth a dauphinem. Při tom pohledu se zavírají brány, obklopuje se kočár, chytají se uzdy koní. Starosta Bailly a La Fayette nařizují otevřít průchod. Národní garda odmítá. La Fayette vyčítá vojákům jejich vzpouru. „Nechceme, aby odjel,“ odpovídají naráz všechny národní gardy; „přísaháme, že neodjede.“ Neuctivější a děsivější výkřiky se mísí k tomuto odmítnutí a pronikají až k uším krále. „Je podivné,“ říká tento princ, „že poté, co jsem dal svobodu národu, nejsem svobodný já sám.“

Král čeká ve svém kočáře na výsledek této podivné události. Starosta Bailly a pan de La Fayette se vrhají mezi řady, představují vojákům, že ozbrojeni k obraně svobody a k udržení zákonů porušují svobodu i zákony. Neposlouchají je. La Fayette a Bailly jdou na náměstí Carrousel: promlouvají k lidu. Lid odpovídá: „Nechceme, aby odjel, a neodjede.“ Odeberou se do Národního shromáždění. Projednával se tam návrh zákona o námořnictvu. „Není to uprostřed všeobecného zděšení,“ volá Malouet, „že je možné upoutat vaši pozornost na organizaci námořnictva; základní zákony říše jsou porušeny; ústava je napadena v osobě monarchy.“ – „K dennímu pořadu!“ odpovídá naráz celá levice Shromáždění; „pryč s Malouetem; vrhá pochodně sváru!“ – „Denním pořadem je veřejný pořádek,“ odvětí Virieu. Ozývají se nové výkřiky a obnovuje se diskuse o námořnictvu. Bailly a La Fayette odcházejí, aniž řeknou slovo o tom, co se děje v zámku; vracejí se ke králi, ujišťují ho, že nemůže vyjet bez nebezpečí. Tehdy, když každý dohrál svou roli, a jako by se všichni jednomyslně shodli, že tato komedie trvala dost dlouho, král třikrát po sobě zvolá: „Nechce se tedy, abych vyjel? Je tedy nemožné, abych vyjel? Nuže! zůstanu.“ Vystoupí z kočáru, královna ho následuje s dauphinem a Madame Royale. Oba se vracejí do svých komnat.¹⁷

[Večer se veřejná místa rozléhala „nejohavnějšími řečmi“. Klub cordelierů vyvěsil na všech zdech Paříže usnesení, jímž na základě udání, že „první veřejný funkcionář národa“ trpí, aby se v jeho domě uchylovali vzdorující kněží a veřejně tam vykonávali funkce zakázané zákonem, a že dokonce přijal z rukou jednoho z nich velikonoční přijímání, udává zástupcům národa „prvního veřejného funkcionáře, prvního poddaného zákona“ jako vzdorujícího ústavním zákonům, které přísahal udržovat.]

K těmto scénám anarchie a otevřené vzpoury se mísily scény hrůzy a směšného neklidu; ale lid si v nich vždy zachovával svou zdivočelost. Zatímco jakobíni pokrývali nešťastného monarchu svými jedovatými slinami, několik mužů a žen z těch, kterým se říkalo lidé z lepší společnosti, mezi nimi velvyslanec benátský, velvyslanec dánský a několik pánů a dam ode dvora, klidně poslouchali v jednom domě na předměstí Saint-Honoré výborný koncert, který dával cizí virtuos. Přijede vůz naložený slámou. Byla to měsíční zásoba pro koně paní domu. Pohled na tento vůz znepokojí jednoho horlivého vlastence; má podezření, že je určen k usnadnění králova útěku; že ho vyvezou z Paříže skrytého pod otepmi slámy: svěří své obavy sousedům. Poplach se šíří čtvrtí. Běží se pro komisaře sekce: přichází v doprovodu oddílu národní gardy, který dům obklíčí. Lid zůstává venku a předem se těší, že uvidí prvního veřejného funkcionáře pěkně dopadeného.

Komisař se dostaví do koncertního sálu, mluví o podezřeních a obavách lidu. Hudebníci se rozprchnou, ženy se lekají… Komisař je uklidňuje. Paní domu vede komisaře do všech pokojů: nenachází než housle, pulty a přípravy k dobré večeři. Dá vyložit vůz, který čtyři granátníci hlídali na dohled: obsahoval padesát otepí slámy. Tento komisař, poctivý člověk, znovu ženy uklidní a jde podat zprávu o svém poslání. Lid, který se bojí, aby ho neoklamali, nespoléhá na to, co říká komisař; chce vidět sám… Po několika hádkách se svolí vpustit deputaci čtyřiadvaceti mužů z lidu. Prohlídka začíná znovu; opět se prohlíží vůz; znovu se počítají otepi slámy; několik se jich rozvazuje. Chátra, velmi rozmrzelá, že nic není, a která přece potřebuje podívanou, jež by ji odškodnila, vyžaduje, aby všichni muži i ženy, kteří jsou v domě, z něho vyšli pěšky a šli si pro své kočáry na konec ulice. Komisař se vrací oznámit rozkaz svrchovaného lidu. Ženy křičí, naříkají. Je třeba se podrobit. Prázdné kočáry defilují první; následují ženy, se sklopenýma očima, třesoucí se strachem, snažící se uniknout urážlivým pohledům hrubého davu: nutí je projít dost dlouhý prostor mezi dvěma špalíry mužů, žen a dětí, kteří je zahrnují urážkami, když jim nemohou udělat nic horšího.

Král ve Shromáždění; dopis velvyslancům

Nazítří se departement dostavil k zábradlí Shromáždění a přečetl usnesení, podle něhož bude svolána rada obce, aby rokovala o těchto dvou návrzích: zda se králi předloží adresa s prosbou, aby ve své cestě pokračoval, nebo zda se mu poděkuje za to, že ráčil v ní nepokračovat. Vévoda de La Rochefoucauld dodává, že obec rozhodla, že se králi poděkuje za to, že v cestě nepokračoval; že bude požádán, aby vzdálil od své osoby nepřátele ústavy, kteří ho obléhají špatnými radami. Pan de La Rochefoucauld sotva domluvil, když posel oznámí, že se král odebere do Shromáždění; vstupuje v příštím okamžiku a praví: „Pánové, přicházím mezi vás s důvěrou, kterou jsem vám vždy prokazoval. Jste zpraveni o odporu, který byl včera kladen mému odjezdu do Saint-Cloud. Nechtěl jsem, aby byl ukončen silou: obával jsem se vyvolat přísná opatření proti oklamanému davu, který věří, že jedná ve prospěch zákonů, když je porušuje; ale pro národ je důležité dokázat, že jsem svobodný: nic není tak podstatné pro autoritu sankcí a přijetí, které jsem dal vašim dekretům. Trvám tedy z tohoto mocného důvodu na své cestě do Saint-Cloud: Národní shromáždění pocítí její nutnost. Zdá se, že k pobouření věrného lidu, jehož lásku jsem si zasloužil vším, co jsem pro něj udělal, se mu hledí vnuknout pochybnosti o mých citech. Přijal jsem, přísahal jsem udržovat ústavu: občanská ústava duchovenstva je její součástí a budu udržovat její provádění vší svou mocí. Jen zde obnovuji výraz citů, které jsem Shromáždění často projevil: ví, že mé úmysly a má přání nemají jiný cíl než štěstí lidu: toto štěstí může plynout jen ze zachovávání zákonů a z poslušnosti všem zákonným a ústavním autoritám.“¹⁸

[Předseda Chabroud odpověděl: „Neklidné rozrušení je neoddělitelné od pokroků svobody… Sire, vy, lid, ústava, svoboda, to je jen jeden a týž zájem. Zbabělí nepřátelé ústavy a svobody jsou i vašimi… Zabraňme, aby se frakce příliš známá svými plány, svým úsilím, svými spiknutími postavila mezi trůn a národ.“ Výkřiky ať žije král, bouřlivý potlesk – „neboť čím více se nešťastný princ nutil ke krokům, které ho kompromitovaly, ba ponižovaly, tím více se předstíralo strojené nadšení“.]

Král odešel. Markýz de Blacons požádal o slovo. „Je to poprvé, pánové, co se objevuji na této tribuně, a s lítostí vidím, že mě na ní nepředešel žádný řečník. Král vám přišel oznámit to, co dokonale víte, že je pro bezpečnost vašich vlastních dekretů nanejvýš důležité, aby se zdál svobodný.“ Pan de Blacons byl snad jediný, kdo nepostřehl účel tohoto divadelního představení. Král i předseda dosáhli toho, co si předsevzali: král, dokázat celé Evropě, že je skutečně vězněm; předseda, ukázat králi, že Shromáždění není obětí jeho ujišťování o oddanosti ústavě; že není nevědomo jeho tajných záměrů; že ví, že spojen stejně jako královna se skrytými i známými nepřáteli ústavy, pracuje ve shodě s nimi na jejím svržení.

Král zakončil tento podivný krok krokem ještě podivnějším, který v dalším průběhu nesmírně přispěl k tomu, že mu odňal důvěru lidu, a to tím právem, že tento krok byl dobrovolný a nic ho nenutilo jej učinit. Pan de Montmorin, ministr zahraničních věcí, poslal opis dopisu, který mu král nařídil napsat všem francouzským velvyslancům u cizích dvorů.¹⁹

[Z dopisu, který Ferrières otiskuje v úplnosti: králův „nejformálnější úmysl“ je, aby velvyslanci projevili u dvorů jeho city k revoluci a k ústavě, „aby nemohla zůstat žádná pochybnost ani o úmyslech Jeho Veličenstva, ani o svobodném přijetí, které dalo nové formě vlády, ani o jeho neodvolatelné přísaze ji udržovat“. „To, čemu se říká francouzská revoluce, je jen zničení množství zlořádů nahromaděných po staletí omylem lidu nebo mocí ministrů, která nikdy nebyla mocí králů… Svrchovaný národ nemá než občany rovné v právech, žádného despotu kromě zákona, žádné orgány kromě veřejných funkcionářů; král je první z těchto funkcionářů. Taková je francouzská revoluce.“ Nejnebezpečnějšími nepřáteli jsou ti, kdo „okázale šíří pochybnosti o úmyslech monarchy… jsou to jediní nepřátelé královské moci“. Král, „poctěný titulem obnovitele francouzské svobody, předá svému synovi víc než korunu, předá mu ústavní království“. Že král není svobodný, je „ukrutná pomluva, předpokládá-li se, že jeho vůle mohla být vynucena; nesmyslná, bere-li se za nedostatek svobody souhlas, který Jeho Veličenstvo několikrát vyjádřilo, zůstat uprostřed občanů Paříže“. Tyto pomluvy šíří u cizích dvorů „Francouzi, kteří se dobrovolně vyhnali ze své vlasti, místo aby sdíleli její slávu“; velvyslanec má „zmařit všechny jejich intriky“ a dopis oznámit dvoru, u něhož sídlí; král nařídil jeho vytištění.]

A Ludvík XVI. se odvažoval říkat Shromáždění, Francii, celé Evropě, že je svobodný, v téže chvíli, kdy právě nejformálnějším způsobem zjistil svou nesvobodu: říkal, že miluje, že má rád revoluci, že ho činí šťastným, v téže chvíli, kdy připravoval ono osudné prohlášení z 21. června, zaslané o dva měsíce později Shromáždění a adresované všem Francouzům; kdy pod záminkou cesty do Saint-Cloud si předsevzal uchýlit se do Met a vyzbrojit se proti ústavě; a vydával nenávisti a pomstě lidu své nejdůvěrnější dvořany, kteří jednali ve shodě s ním a pro něho, nepřísežné kněze, šlechtice ze Shromáždění! Klamal své ministry… ale zastavuji se. Ludvík XVI. byl nešťastný; nebudu úvahy hnát dál: litujme ho, že se narodil bez charakteru, že byl vždy hříčkou vlastní slabosti a množství vášní, které mu byly cizí: litujme ho, že se obklopil ministry, kteří neměli jeho důvěru, k nimž on sám důvěru neměl; kteří se v nejistotě událostí izolovali od monarchy a od monarchie a kteří, chvějíce se při sebemenším lidovém hnutí, aby se vyhnuli odpovědnosti, jíž se obávali, kryli se králem jako štítem, obětovali ho své vlastní bezpečnosti tím, že mu radili kroky nedůstojné počestného člověka, kroky, které ho činily opovrženíhodným, které ho ponižovaly v očích lidu, protože, jak říkal král Jan, „kdyby ctnost a upřímnost byly vypuzeny ze země, měly by se vždy nalézat v ústech králů“.²⁰

Revolucionáři odpověděli na čtení tohoto dopisu strojenými výbuchy radosti, vypočítanými výkřiky ať žije král! Byli dalecí toho, aby si mysleli, že v něm Ludvík XVI. vyjádřil své pravé city. Lze dokonce říci, že přeháněje svou roli, minul svůj cíl: ale revolucionářům nebylo proti mysli, aby lid věřil, že král mluví v dobré víře. V důsledku toho, obracejíce proti němu samému zbraň, kterou chtěl užít proti nim, dekretovali, že jeho prohlášení cizím mocnostem bude zasláno departementům, armádám, koloniím; že všichni faráři budou povinni je číst a vyhlašovat při svých farních mších.

Nevolitelnost členů Ústavodárného shromáždění

Shromáždění tedy pokračovalo s neúnavnou činorodostí v dokončování ústavy. Thouret položil tuto otázku: Existuje nějaká veřejná funkce, která může vylučovat z volitelnosti do zákonodárného sboru? Množství hlasů se zvedlo ze všech částí sálu a křičelo: Žádné znovuzvolení! Robespierre žádal, aby se Shromáždění, dříve než bude o této důležité otázce diskutovat, prohlásilo za nezúčastněné a aby se ihned dekretovalo, že členové jednoho zákonodárného sboru nebudou volitelní do sboru následujícího. Aristokraté a jakobíni zahrnuli Robespierrův návrh potleskem. Všichni členové pravice vstali a žádali hlasování. Pétion tvrdil, že dříve než se cokoli rozhodne, je třeba nejprve vědět, zda členové ústavodárného sboru budou moci být znovu zvoleni do následujícího zákonodárného sboru. „Žádné rozlišování,“ odpovídají aristokraté a jakobíni; „hlasovat!“ – „Takhle se nezahrává se svobodou velkého národa,“ volá Dumetz trpkým tónem; „vydržte, pane předsedo.“ – „Shromáždění,“ dodává Thouret, „nemá v tak závažné věci nic dekretovat než s onou zralostí, která tolikrát dělala čest jeho moudrosti: navržená otázka rozděluje nejlepší duchy.“

„Všichni zákonodárci,“ odvětí Robespierre, „kteří dali národům zákony, se vrátili do davu, když dokonali své dílo. Několik poslanců se zdá věřit v nutnost zachovat část členů nynějšího Shromáždění, protože, plni důvěry v nás, zoufají, že bychom mohli být nahrazeni lidmi stejně hodnými důvěry lidu; bojí se jejich nezkušenosti: ale nebyli jsme my sami cizí novému řádu věcí, který jsme stvořili podle přání národa? Nebyli jsme cizí studiu zásad veřejného práva? Přiznejme si to; byli jsme pro své dílo novější, než budou naši nástupci, už poučení našimi pracemi: je chvíle, kdy únava oslabuje pružiny duše i myšlení. Zápasníci silní, ale unavení, přenechme dráhu svěžím mužům; ať všichni Francouzové podle způsobu, jakým jste svou dráhu začali a skončili, rozhodnou, ve které z těchto dvou dob jste se ukázali čistší, větší, hodnější jejich úcty.“

Potlesk začal znovu; aristokraté a jakobíni se spojili v žádosti o nevolitelnost.

Ale k rozvinutí této intriky je nutné vstoupit do několika podrobností. Konstitucionálové začínali být unaveni anarchií: dosáhli cíle, který si předsevzali: byli by rádi učinili konec rozrušení lidu. Podnět byl dán. Lid, jehož intrikáni užili k tomu, aby udělali revoluci, která by jim byla užitečná, poznávaje konečně, že touto revolucí nic nezískal, že není ani bohatší, ani šťastnější, se oddával jiným intrikánům, kteří jím dále zmítali a hleděli revoluci vyhnat do krajnosti v naději, že ji obrátí ve svůj prospěch.

[Jakobíni a konstitucionálové „se přeli o popularitu, číhali na veřejné mínění, aby je předběhli, zmocnili se ho a řídili je ve svůj prospěch“. Ani jakobíni, ani aristokraté ústavu nechtěli: první směřovali k demokratické republikánské vládě, druzí žádali „starý despotismus, pod jehož ochranou žili až do toho dne bohatí, šťastní, ctění“.]

Ústava, přes všechny své vady, zakládala moudrou vládu, stejně vzdálenou bezuzdnosti i libovůle. Tato vláda by se byla nepozorovaně ustálila únavou lidu a únavou krále, jen kdyby se zpracovaným duchům dovolilo spočinout na jejích základech: nejjistějším prostředkem k jejímu upevnění bylo tedy přiznat členům, kteří ústavu udělali, možnost být znovu zvoleni do následujícího zákonodárného sboru; neboť není pochyby, že lid, plný důvěry v ně, by je byl jmenoval přednostně před lidmi novými ve věcech a že tehdy by jejich vliv na kolegy byl udržel věci ve stavu, do něhož je uvedli. To dokonale cítili jakobíni i aristokraté: viděli, že se ústava upevní, dojde-li ke znovuzvolení: obávali se nadání a popularity konstitucionálů, a dokonce zvyku úcty, který je obklopoval: zdáli se jim tím nebezpečnější, že napraveni zkušeností uznávali nyní, jak málo se lze spoléhat na lid, nutnost zastavit jeho pochod, nevidět už neustále v monarchovi nepřítele, vidět v něm skutečně oporu a záruku ústavy. Aristokraté věděli, že poslanci do nového zákonodárného sboru budou jmenováni jakobíny a vybráni výhradně z třídy nejprudších demokratů. Soudili, že zbaveni osobní vážnosti, jíž se těšili členové Ústavodárného shromáždění, nebudou mít ani tytéž prostředky, aby vládu rozhýbali, ani tutéž sílu, aby zmařili jejich intriky. Jakobíni měli z jiných pohnutek stejný zájem na nevolitelnosti: byli si jisti novými jmenováními. Už čtyři nebo pět jejich nejhorlivějších stoupenců sjednocovalo všechny hlasy. Tito lidé se otevřeně prohlásili pro republiku ve veřejných, vyvěšených, kolportovaných usneseních: ale úspěch tohoto velkého podniku vyžadoval, aby se vzdálili členové nynějšího Shromáždění, kteří by se mu jistě postavili. Proto jakobíni pracovali s velkou činorodostí na tom, aby ve veřejném mínění zdiskreditovali Thoureta, Chapeliera, Démeuniera, Duporta, d'Andrého, Baillyho, La Fayetta; v čemž je aristokraté podporovali s velkou horlivostí, lichotíce si, že zbaveni konstitucionálů, snadno si poradí s jakobíny.

Neznali lid; jakmile jednou vyšel z mezí, v nichž ho moudrá vláda dovede udržet, nikdy se nevrací zpět a jde, dokud, padaje z pádu do pádu do nových pout, která mu nastavuje obratný ctižádostivec, se neoctne v témž bodě, z něhož vyšel, a často více a lépe spoután, než byl předtím.

[Thouret a konstitucionálové tuto „tak nepravděpodobnou shodu aristokratů a jakobínů“ udali jako „obludné spojenectví“; ti i oni se tomu jen smáli. Reubell a Chapelier se marně snažili získat slovo. „Vím,“ zvolal Beaumetz, „že byl pojat plán strhnout toto jednání hnutím.“ Duport konečně využil chvíle ticha, „kterou bylo třeba přičíst spíše únavě obou stran než touze vyslechnout důvody“:]

„Ukážu vám, pánové, vaše postavení a to, do něhož vás chtějí uvrhnout. Nebezpečí jsou naléhavá; poznáte je. Přestanou tížit mé svědomí; skládám je na vaše. Jsme strháváni k ústavní anarchii. Existují velké plány změnit vládu, navzdory opačným ujišťováním. Úplná společenská dezorganizace se rodí z mánie prostých zásad, z přehánění veřejných idejí, z nedostatku společného středu. Z revoluce bych chtěl odstranit jen ukrutnosti, které ji hyzdí: bylo třeba bořit; je třeba znovu stavět. Okázale se šíří, že ústava nemůže trvat taková, jaká je; že příští zákonodárný sbor bude také ústavodárný; že udělá zákony shodnější s Deklarací práv. Pánové, v očích davu, a často i na této tribuně, je svoboda jen osobním a absolutním právem, které se spojuje se všemi vášněmi a potírá všechny ctnosti. Pokud jde o rovnost, lotři a hlupáci ji hledají v majetcích, ve vlastnictví; předpokládají ji ve schopnostech a v nadání: jiní přesvědčují své oklamané, že svoboda a rovnost mohou být jen pod vládou zcela odlišnou od té, kterou jsme dekretovali. Pouhý pokus o tento systém by zplodil nevypočitatelná neštěstí a despotismus by se pak nabídl jako bod odpočinku. […] Vizte na jedné straně lidi, kteří odmítali zásady, když je bylo třeba ustavit, jak je přehánějí ve chvíli, kdy je třeba je omezit; přešli bez prostředního stupně od malomyslnosti k nadšení: jiní, jejichž myšlenky byly ve všeobecné shodě odkázány mezi chimérické sny abbého de Saint-Pierre, se stali důležitými ve chvíli, kdy jsou nebezpeční. Z toho všeho plyne, že Shromáždění vzaté vcelku a mínění, které se ustaluje, jdou opačným směrem. Je až dost obávat se přehánění, které první shromáždění pravděpodobně vloží do svých rozhodnutí, a té nesmyslné lásky k popularitě, jejíž znamenitou výhodou je, jako u křtu, smazat všechny zločiny. Učiňme konec této proměnlivosti mínění. Od té doby, co nás sytí zásadami, co i toto slovo jako tolik jiných se stalo triviálním, jak to, že nikoho nenapadlo pomyslet, že stálost je také zásadou vlády! Chce se vystavit Francie, jejíž hlavy jsou tak horké, tak proměnlivé, tomu, aby každé dva roky viděla přicházet revoluci v zákonech i v míněních?“²¹

Tato řeč, místo aby změnila rozpoložení jakobínů a aristokratů, je utvrdila v záměru zabránit všemi prostředky znovuzvolení. Rozumných lidí bylo příliš málo, aby se postavili výkřikům „hlasovat!“, které se rozléhaly ze všech koutů sálu. Osudný dekret byl stržen, jak to ohlásil Beaumetz.

[Konstitucionálové, nemohouce dekretu zabránit, hleděli zmírnit jeho nevýhody tím, že předejdou ukvapeným jednáním. Buzot, „muž, který vyznával oddanost nejpřísnějším zásadám, obviňovaný někdy i z přehánění“, navrhl rozdělit zákonodárný sbor v důležitých otázkách na dvě sekce – ne dvě sněmovny s vetem, které Shromáždění „právem zamítlo ve Versailles“, ale dvě sekce k „poklidné a uvážené diskusi“, s rozhodováním jen v plénu, s členy losovanými každé tři měsíce. „Lid nemůže být dlouho svobodný a šťastný tam, kde zákonodárná moc spočívá v jediném, vždy rokujícím shromáždění. Jediné shromáždění je podrobeno všem neřestem a všem křehkostem lidské přirozenosti… Nic není prostšího než princip mechaniky, nic složitějšího než stroje; nic není prostšího než despotismus; a Montesquieu právem říká, že vláda je tím tyranštější, čím méně je složitá.“ Jakobíni ho prudce přerušovali; konstitucionálové odpovídali, že „mu spílají, ale nevyvracejí ho“. Chapelier dodal, že „způsob, jakým Shromáždění rokuje, je velmi nedokonalý; že udržení ústavy a stálost zákonů spočívají především v pomalosti a moudrosti jednání“. Tytéž pohnutky, které daly zamítnout znovuzvolení, daly předběžnou otázkou zamítnout i Buzotovy dvě sekce.]²²

Emigranti; zákon proti emigrantům a „Ticho těm třiceti hlasům!“

Francouzská revoluce příliš zajímala evropské krále, aby oni a jejich ministři neměli neustále oči otevřené na to, co se děje ve Francii. Hrabě d'Artois a princ de Condé jim představovali její důsledky. Ale onen druh vězení, v němž byli král a královská rodina drženi uprostřed lidu, který bylo možno tak snadno rozzuřit, nedovoloval císaři, pruskému králi a turínskému dvoru, na těchto událostech nejvíce zainteresovaným, jednat dříve, než Ludvík XVI. zlomí to, co nazývali jeho okovy. Zatím se pracovalo na rozdmýchávání sváru, na povzbuzování emigrace, v přesvědčení, že zvětšením počtu nespokojenců a nepřátel revoluce se brzy podaří obnovit starý řád věcí. Denně tedy vycházel z království velký počet šlechticů, důstojníků, kteří opouštěli své sbory; bohatých finančníků, kteří odváželi své jmění; dam z lepší společnosti, které za sebou vlekly své milence a své almužníky. Muži se šli připojit k uprchlým princům a číhat na chvíli, kdy se vrátí do Francie v čele cizí armády; zatímco ženy udržovaly intriky a korespondence v Paříži.

Většina těchto emigrantů, mladých, plných domýšlivosti, sebejistoty, se oddávala oné národní ješitnosti, která vrhá na Francouze tak zasloužený posměch. Nudili se, jak říkali, k smrti, shledávali zemi těžkou, mravy tvrdé: všichni chtěli být plukovníky, nikdo nechtěl poslouchat. Protože však s sebou přinesli nějaké peníze, byli vítáni v hostincích, kde je, odírané a špatně ubytované, lichvářsky zbavovali toho, co měli, prodávajíce jim za přemrštěnou cenu potraviny první potřeby. Když byly jejich peníze a šperky spotřebovány, hanebně je vyhnali a oni šli jinam oplakávat svou pošetilost. Princ de Condé, obklopený skvělou mládeží, která ho povzbuzovala v jeho plánech, držel svůj malý dvůr ve Wormsu. Emigranti přeháněli počet a síly jeho armády, vychvalovali skvělé vlastnosti a moudrost hraběte d'Artois, dobré úmysly cizích mocností, jejich četná zbrojení. Všechny noviny strany, všechny rozhovory se bez ustání vracely k prohlášení z 23. června 1789.²³

[Hleděli poděsit Francouze politickou situací Evropy; malovali naše armády a zdroje „barvami nejvhodnějšími k šíření sklíčenosti“; naříkali nad „anarchií sekcí, jimž vládla pitomá chátra, vždy hotová opít se nejnásilnějšími řečmi, kde se vášně navzájem elektrizovaly, kde hněv seděl v křesle jako předseda“. Šířili poplach o financích, ukazovali mizení kovových peněz jako neomylný důsledek ústavy, a zároveň pobízeli dělníky žádat zvýšení denní mzdy a zkrácení práce. Mluvili s důrazem o míru, který byl právě uzavřen na severu a který ponechával carevně, pruskému králi a císaři volné „četné, ostřílené armády“; Španělsko tvořilo kordon na hranicích, Savojsko posílalo pluky k Alpám. K řečem se pojily přímější manévry: Alsasko a Flandry byly zaplaveny buřičskými spisy, do Paříže přišlo množství tuláků a intrikánů, „placených, jak se zdálo, neviditelnýma rukama“ – tíž, kdo pobouřili Lutyšsko a Brabant. Fréteau ve Shromáždění připomněl „až příliš jistý nákup několika lidí poslaných do pluků, aby pobouřili vojáky“, nepokoje ve válečném námořnictvu, zpracovávání štrasburské posádky, „breve přišlá z Říma, jejichž smělost a fanatismus zahanbují i ty, kdo si je vyžádali“. „Tento obraz nebyl přehnaný.“ Revolucionáři sáhli „podle svého zvyku k násilným prostředkům“: množství hlasů žádalo přísný zákon „proti Francouzům zrádcům své vlasti, kteří jí u cizinců hledají nepřátele“. Šlechtici a kněží žádali denní pořad s odvoláním na Deklaraci práv. Chapelier rozlišil právo člověka ve společnosti „jít, přijít, odjet, zůstat“ od deliktu, jehož se dopouští, když opouští půdu vlasti, „aby vyvolal nebo aby zbaběle unikl nepokojům“: zákon proti emigrantům je nutný, „ale svoboda se ho nepoleká“.]

Ústavní výbor toto lichotivé ohlášení brzy vyvrátil. Chapelier, vystoupiv nazítří na tribunu, s váháním přiznal, že dekret, který se chystá předložit, uráží zásady Shromáždění, že je mimo ústavu, že zavádí skutečnou diktaturu. Po tomto úvodu se Chapelier zeptal, zda Shromáždění chce vyslechnout jeho čtení. Jedni křičí ano; druzí křičí ne. Třetí chce, aby se definovalo slovo emigrant. „Diskutujte alespoň o zákonu, který se vám předkládá,“ říká Robespierre, „nenechte lid věřit, že jej odmítáte z rozmaru, ale z rozumu.“ Chapelier čte: „Národní shromáždění jmenuje v dobách nepokojů radu tří osob, které budou vykonávat, jen pokud jde o právo opustit království a o povinnost vrátit se do něho, diktátorskou moc: tato komise označí nepřítomné, kteří budou povinni vrátit se do Francie a poslechnout pod trestem ztráty práva francouzského občana a konfiskace svých příjmů a statků.“²⁴

Musím Shromáždění vzdát spravedlnost: povstalo téměř celé. „Budete-li otálet jediný okamžik s tím, abyste s hrůzou zamítli tento hanebný návrh,“ řekl pan d'André, „zaženete na útěk polovinu království.“ – „Tento nespravedlivý zákon,“ dodal Mirabeau, „je hodnější Drakontova zákoníku než ústavního zákoníku Shromáždění určeného k tomu, aby založilo národní svobodu: ale co hodlám dokázat, bude-li třeba, je, že jeho barbarství je nejvyšším důkazem neproveditelnosti zákona proti emigrantům. Vím, že jsou policejní opatření, která okolnosti velitelsky nařizují; že společnost chce vše, co může: ale mezi policejním opatřením a zákonem je velký rozdíl. Zákon o emigrantech, nepřestanu to opakovat, je mimo vaši moc, i kdybyste uvrhli v anarchii všechny části říše. Tento zákon nemůže být proveden, leda by byl soustředěn v rukou nějakého Busirida. Popírám, že by návrh výboru byl způsobilý k rokování; prohlašuji, že bych se pokládal za zproštěného každé přísahy věrnosti vůči těm, kdo by měli tu hanebnost navrhnout podobný zákon… Ano, přísahám to; neposlechl bych! Popularita, po níž toužím a jíž jsem měl čest se těšit, není slabý rákos; chci ji zakořenit v zemi na základech poctivosti a spravedlnosti.“ Vernier žádá, aby výbory přezkoumaly, zda je sepsání zákona proti emigrantům možné. Mirabeau ujišťuje, že by nemohl existovat. Naléhá, aby dostal slovo. Odpírají mu je. Trvá na svém. „Jaký druh diktatury,“ volá starý Goupil, „to pan de Mirabeau ve Shromáždění vykonává?“ – „Prosím ty, kdo mě přerušují,“ odvětí Mirabeau, „aby si připomněli, že jsem potíral královský a ministerský despotismus; že se neskloním před despotismem klubu… Prosím pana Goupila, aby si připomněl, že se kdysi zmýlil v jednom Catilinovi, jehož diktaturu dnes odmítá.“ Tento tón nadřazenosti vzbudil vztek jakobínů: řvali po odročení… Tehdy Mirabeau, zapomínaje snad trochu příliš na stupňování nutné k roli, kterou se ujal hrát, zvolá zuřivě: „Ticho těm třiceti hlasům!“ Pak se obrátí k předsedovi: „Ostatně, pane předsedo, trvá-li se na tom, aby byl tento odporný návrh zákona odročen, žádám, aby Shromáždění dekretovalo, že až do dne určeného k diskusi nebude žádného srocení.“²⁵

To znamenalo roztrhnout závoj a ukázat za bílého dne ohyzdnou kostru orleánské frakce. Nebudu líčit zuřivost orleánistů a Lamethů: mlčeli; odročení bylo zamítnuto. Je vidět, že Mirabeau plnil závazky, které přijal vůči dvoru. Bylo možno doufat, že spojen s poctivými lidmi bude potírat buřiče a orleánisty. Byl mocně podporován Talonem, Sainte-Foyem a několika jinými tajnými agenty. Ale hrabě de Mirabeau příliš zneužil svého mládí; nemohl doufat, že naplní dlouhou dráhu. Jeho tělesná soustava byla narušena; celý stav jeho těla se stal těžkým, malátným. Jeho duše se od nějaké doby oddávala melancholii, jeho duch sklíčenosti. Netěšil se už plné činnosti své hlavy: jeho myšlenky postupovaly s trapnou pomalostí, která jim nebyla přirozená.

Nemoc a smrt Mirabeaua

Trýzněn chorobným kvasem, který se ukazoval zamaskován v tisíci různých podobách, domníval se, že jej může potírat koupelemi se sublimátem, druhem léčby, která se slučovala s jeho poslaneckými funkcemi, ale vyžadovala nejpřísnější životosprávu. Mirabeau dále žádnou nezachovával. Orgie u Coulonové, tanečnice z Opery, orgie, v níž spojil všechny druhy výstřelků se všemi prostředky, jak je podněcovat, mu zasadila osudnou ránu. Následkem byla prudká a bolestná zánětlivá kolika. Ostré a rozežírající částice sublimátu, nemohouce uniknout přirozenými cestami pro celkové napětí, které způsobil tento poslední výstřelek, se vrhly na bránici a na střeva a způsobily tam skutečnou otravu.²⁶

Mirabeauova nemoc vyvolala v Paříži nejživější rozruch. Jeho dveře byly už od prvního dne obleženy zástupem mužů a žen všech stavů, všech stran, všech mínění. Početné skupiny, které se shromažďovaly na všech veřejných místech, hovořily jen o Mirabeauovi, jen o nadějích nebo obavách, které dávaly bulletiny posílané hodinu od hodiny. Společnost jakobínů, ustupujíc proudu veřejného mínění, vyslala několik svých členů. Barnave se postavil do jejich čela. Mirabeau se ukázal citlivý k tomuto smířlivému kroku společnosti, která mu měla co vyčítat a jejíž vliv na popularitu byl tak mocný; ale když se dozvěděl, že Charles Lameth odmítl být členem deputace: „Myslel jsem,“ řekl, „že je velmi zlý, velmi žárlivý, velmi nepřátelský každé zásluze; ale nemyslel jsem, že je hloupý. Posuďte (obraceje se ke svému lékaři Cabanisovi); při jeho souboji s panem de Castries a při tom slavném škrábnutí, které znáte, jsem nenechal uplynout jediný den, abych neposlal zeptat se na zprávy o něm nebo abych tam nešel sám.“²⁷

Mirabeau miloval život: lpěl na něm tolika pouty! ale dovedl se s odvahou podrobit nutnosti. „Jsi velký lékař,“ říkal Cabanisovi, „ale je větší lékař než ty; ten, který učinil vítr, jenž vše převrací, vodu, jež vším proniká a vše oplodňuje, oheň, jenž vše oživuje.“ Mirabeau se přes své dlouhé a časté bolesti se zájmem vyptával na to, co se děje v Národním shromáždění: věda, že se na denní pořad dal zákon o dědictví, řekl biskupovi z Autunu, že má k tomuto předmětu zcela připravenou práci; že mu ji odevzdá a poprosí ho, aby ji přečetl Shromáždění: „Bude velmi zábavné slyšet mluvit proti svobodě pořizovat závěť člověka, který včera udělal svou.“ Mirabeau se zabýval také situací Evropy; předvídal velké události, které se připravovaly, a uhadoval skryté záměry Anglie. „Ten Pitt,“ říkal, „je ministr příprav; vládne spíše tím, čím hrozí, než tím, co dělá: kdybych byl žil, myslím, že bych mu byl způsobil starosti.“ Hluboký soud, který potvrdila válka Anglie s Francií.²⁸

Mirabeauovi přátelé poslali pro pana Petita. Přijel během tohoto rozhovoru. „Mluvte se mnou o mém stavu upřímně,“ řekl mu Mirabeau, „jsem schopen slyšet pravdu.“ – „Soudím,“ odvětil pan Petit, „že vás zachráníme; ale neručil bych za to.“ Vskutku nemoc dělala rychlé pokroky; nevědomost lékaře Cabanise dala ztratit drahocenný čas. Pan Petit předepsal několik bezvýznamných léků. Když bylo toto lékařské šarlatánství skončeno, hovořili. „Vizte,“ řekl Mirabeau, „všechny osoby, které mě obklopují; pečují o mne jako služebníci, a jsou to mí přátelé: je dovoleno milovat a litovat života, když po sobě člověk zanechává taková bohatství…“ Když se lékař Cabanis přiblížil: „Slovo pana Petita je přísné,“ dodal Mirabeau po chvíli přemýšlení. „Rozumím mu… vy jste méně rozhodnut; jsem nakloněn soudit jako on; ale rád věřím jako vy: má důvěra, mé přátelství, plány, které mě k němu poutají, s tím lépe vycházejí.“

Nazítří Mirabeau cítil, že se jeho konec blíží; dal otevřít okna a obraceje se na Cabanise: „Příteli, dnes zemřu: když je člověk tak daleko, zbývá mu udělat už jen jednu věc, navonět se, ověnčit se květinami, obklopit se hudbou, aby příjemně vstoupil do spánku, z něhož se už nevstává. Dejte mi své slovo, že mě nenecháte trpět zbytečné bolesti… chci moci bez příměsi vychutnat přítomnost všeho, co je mi drahé.“ Mirabeau poslal pro hraběte de La Marck a pro Frochota, s nimiž ho pojilo staré přátelství: posadil je k sobě, dlouho s nimi hovořil o svých soukromých záležitostech, o přátelích, které zanechává: mluvil o současném stavu Francie a o průběhu revoluce; a rozvinuje v duchu listy velké knihy budoucnosti a vida jako přítomné všechny události, které měly zakrátko po sobě následovat, zvolal s pocitem hořkosti: „Odnáším si v srdci smutek nad monarchií, jejíž trosky budou kořistí buřičů!“ To byla téměř jeho poslední slova; bolesti koliky se obnovily a staly se strašnými. Mirabeau, nemoha už odolávat jejich prudkosti, dal znamení, aby mu podali pero a papír; napsal velmi čitelně spát. Cabanis předstíral, že nerozumí… Mirabeau si znovu vyžádal pero a papír a dodal: „Věříte, že smrt je nebezpečný pocit?“ Ale vida, že i tento druhý pokus je marný, a vykládaje si Cabanisovu myšlenku, pokračoval: „Dokud se mohlo věřit, že opium ustálí šťávy, dobře se dělalo, že se nedávalo; nyní, když už není záchrany než v neznámém jevu, proč tento jev nezkusit? Lze nechat svého přítele umírat na kole snad po několik dní!…“ Cabanis viděl, jak je pro klid nemocného důležité zdát se vcházet do jeho záměrů: ujistil Mirabeaua, že za minutu bude jeho přání splněno, a dal se do psaní předpisu na uklidňující lék. Ale Mirabeauova netrpělivost mu nedovolovala ani čekat, ani počítat čas nutný k přípravě léku: učinil poslední úsilí nad sebou samým a sebrav všechny své síly: „Klamou mě,“ zvolá bolestně! – „Ne, příteli, neklamou vás,“ odpovídá pan de La Marck; „lék přichází: všichni jsme ho viděli předepisovat.“ – „Ach! ti lékaři,“ odvětí Mirabeau, vrhaje na Cabanise pohled smíšený z hněvu a něhy; „neslíbili jste mi, že mě ušetříte bolestí takové smrti! Chcete, abych si odnesl lítost, že jsem vám dal svou důvěru?“ Obrátí se v křečovité chvíli na pravý bok; jeho oči se zvednou k nebi; vydechne naposled.²⁹

Tato tak rychlá, tak nečekaná smrt vzbudila prudká podezření z otravy; taková byla ohavnost mravů různých stran a nepříznivé mínění, které měly jedna o druhé, že jim vše připadalo možné, ba pravděpodobné. Demokraté svalovali zločin na dvůr; aristokraté ho vraceli jakobínům. Z podrobností rozhovoru Mirabeaua s intendantem civilní listy Laportem bylo vidět, že dvůr, daleko toho, aby měl zájem na Mirabeauově smrti, měl největší zájem na jeho zachování. Jakobíni mohli užít tolika jiných prostředků, že neměli žádnou potřebu sahat k jedu. Žádalo se a provedlo se otevření Mirabeauova těla. Čtyři municipální úředníci, soudci tribunálu, chirurgové sekcí, několik lékařů proslulých svým nadáním i svým vlastenectvím tomu byli přítomni. Lékaři sepsali dlouhý a upovídaný protokol, z něhož vyplynulo, že neexistuje žádná stopa jedu; i kdyby ji byli našli, byli příliš moudří, než aby nemlčeli o skutečnosti téměř vždy nejisté, jíž by buřiči užili, aby chátru popudili k nějakému novému zločinu.

Lid běžel zavřít divadla a dal nejživější svědectví hluboké bolesti, kterou mu působila ztráta, jíž právě utrpěl. Národní shromáždění, vcházejíc do citů lidu, dekretovalo, že Mirabeauovo tělo bude přeneseno do nového kostela svaté Jenovefy, který se při této příležitosti ozdobil jménem francouzský Pantheon. Byla to apoteóza, národní triumf: Shromáždění v plném počtu, pařížská obec, lidové společnosti, tribunály, výbory sekcí, královi ministři, národní garda, nesmírný zástup občanů oděných v černém, početné duchovenstvo, chmurná, srdceryvná hudba, pochodně, děla, okna plná hezkých žen oblečených se svůdnou koketérií, skýtající nejnápadnější kontrast smrti a života.³⁰

Mirabeauova smrt byla nenahraditelnou ztrátou pro krále, pro monarchii, pro aristokraty samé, kteří se ho báli a které držel na uzdě. Ani jedni, ani druzí ji v té chvíli nepocítili; byli dokonce v pokušení se z ní radovat. Dvůr měl jistý neklid, aby se mezi jeho papíry nenašly údaje o tajné smlouvě, kterou s ním uzavřel: pan de La Marck, jmenovaný vykonavatelem závěti, se postaral vše odstranit. Nikdo se neodvažoval chopit žezla, které Mirabeau zanechal uprázdněné. Ti, kdo mu nejvíce záviděli, se zdáli nejrozpačitější. Projednávala-li se důležitá otázka, všechny oči se mechanicky obracely k místu, které Mirabeau zaujímal; zdálo se, že ho zvou, aby se odebral na tribunu, a že čekají s utvořením svého mínění, až osvítí Shromáždění.

Adresa abbého Raynala

Stoupenci starého režimu, využívajíce tohoto stavu malátnosti, uvěřili, že jim bude konečně možné pobouřit veřejné mínění proti Shromáždění; že zbaveno své nejpevnější opory, nevydrží dobře vedený útok. Jedna okolnost jim poskytla příležitost, kterou hledali. Abbé Raynal, autor Filozofických dějin obou světů, nesouvislého díla plného nabubřelých deklamací, útočícího zároveň na krále, na náboženství i na Boha samého, byl vypovězen z Paříže výnosem parlamentu. Dekret, který Malouet vylákal v jedné z těch dobrých chvil, jaké někdy mívají sbory stejně jako jednotlivci, dovolil abbému Raynalovi vrátit se do Paříže. Šlechtici, biskupové a Malouet se zmocnili Raynala po jeho příjezdu do hlavního města. Nebylo obtížné přimět ho, aby neschvaloval operace Shromáždění; stačilo je znát; ale bylo třeba ho přimět, aby tento nesouhlas ukázal veřejně, a aby jej ukázal Shromáždění samému. Abbé Raynal, polichocen myšlenkou, kterou mu vnukli, že je to na něm, aby přivedl zpět veřejné mínění, napsal velký dopis. Bureaux de Pusy byl předsedou; ale ač člen velmi konstitucionální, viděl přece s bolestí všechny výstřelky, jimž se oddávali jakobíni. Propůjčil se tedy k malé lsti, kterou chtěli Shromáždění provést. Bureaux de Pusy řekl, že abbé Raynal mu sám odevzdal adresu a poprosil ho, aby ji Shromáždění předložil. Všichni členové levice se chystali vdechovat ve jménu abbého Raynala kadidlo tím vonnější a lichotivější, že jim je nabízel muž tak slavný. Byli nepříjemně vyvedeni z omylu. Abbé Raynal po obecných místech o skvělých pracích Shromáždění, o odvaze, kterou ukázalo při reformě zlořádů, nabídl náhle děsivý obraz zel sužujících království; a předstíraje, že se zdá obávat, že jeho spisy přispěly k přivození této zhoubné revoluce:³¹

„Bylo by tedy pravda, že bych si měl s hrůzou připomínat, že jsem jedním z těch, kdo, pociťujíce velkodušné rozhořčení proti libovolné moci, snad poskytli zbraně bezuzdnosti?… Co vidím kolem sebe, pánové? Náboženské nepokoje, občanské rozbroje; zděšení jedněch, tyranii a smělost druhých; vládu otročící lidové tyranii; svatyni zákonů obklopenou bezuzdnými lidmi, kteří je chtějí střídavě buď diktovat, nebo jim vzdorovat; vojáky bez kázně, velitele bez autority, ministry bez prostředků; krále, přítele svého lidu, pohrouženého v hořkost, uráženého, ohrožovaného, zbaveného veškeré autority, a veřejnou moc existující už jen v klubech, kde se nevědomí a hrubí lidé odvažují rozhodovat o všech politických otázkách. […] Mé oči se naplnily slzami, když jsem viděl nejhorší z lidí užívat nejpodlejších intrik, aby poskvrnili revoluci, když jsem viděl svaté jméno vlastenectví prostituované zločinnosti a bezuzdnost pochodovat v triumfu pod praporem svobody. […] Francie je monarchie; její rozloha, její potřeby, její mravy, národní duch se staví proti tomu, aby v ní kdy mohly být připuštěny republikánské formy, aniž způsobí úplné rozpuštění říše. Bylo tedy třeba očistit zásady monarchie tím, že se trůn postaví na svůj pravý základ, svrchovanost národa, a že se zorganizují obě moci. Síla a úspěch ústavy závisejí na jejich rovnováze. […] Zachovali jste jméno krále; ale ve vaší ústavě už není užitečný a je ještě nebezpečný: omezili jste jeho vliv na ten, který si může uzurpovat korupce: vyzvali jste ho, aby potíral ústavu, která mu neustále ukazuje, čím není a čím by mohl být… Jak to, že poté, co jste slavnostně vyhlásili dogma svobody náboženských názorů, trpíte, aby kněží byli zahrnováni pronásledováním a urážkami? […] Jaký druh vlády by mohl odolat nadvládě vašich klubů? Zničili jste korporace, a nejkolosálnější ze všech sdružení se zvedá nad vašimi hlavami a hrozí rozpustit všechny moci. Celá Francie skýtá dva zřetelně vyhraněné kmeny: kmen lidí dobrých, umírněných duchů, třídu lidí nyní němých a zděšených; zatímco násilníci se elektrizují, semkávají se a tvoří hrozivou sopku, která chrlí proudy lávy schopné vše pohltit. Otevřete letopisy světa; přivolejte si na pomoc moudrost staletí; vizte, kolik říší zahynulo anarchií… Sebral jsem síly, abych k vám mluvil přísným jazykem pravdy: odpusťte mé horlivosti a mé lásce k vlasti, co mé výtky mohou mít příliš svobodného, a věřte v mé vroucí přání pro vaši slávu i v mou hlubokou úctu.“

Revolucionáři vyslechli tuto adresu se zdánlivým klidem, který však skrýval prudkou zlost. Biskupové a šlechtici stěží skrývali radost: vychutnávali sarkasmy, které abbé Raynal hojně rozdával ústavě. Robespierre se ujal slova: „Jedna úvaha, pánové, mě zarazila, když jsem slyšel čtení dopisu abbého Raynala. Tento slavný muž, který vedle tolika názorů, jež byly kdysi obviňovány, že hřeší přemírou přehánění, přece uveřejnil pravdy užitečné svobodě; tento muž od počátku revoluce nevzal pero, aby osvítil své spoluobčany ani vás; a v které chvíli mlčení přerušuje? Ve chvíli, kdy nepřátelé revoluce spojují své úsilí, aby zastavili její běh. Jsem velmi dalek toho, abych chtěl obrátit přísnost, neříkám Shromáždění, ale veřejného mínění, na člověka, který si zachovává velké jméno: okolnost, kterou vám připomněl, jeho pokročilý věk, mu poskytuje dostatečnou omluvu. Odpouštím dokonce těm, kdo mohli přispět k tomu, aby mu tento krok vnukli, alespoň těm, kdo jsou v pokušení mu tleskat, protože jsem přesvědčen, že vyvolá ve veřejnosti účinek opačný tomu, jaký se od něho čeká. Je tedy velmi příznivá lidu, řekne se, je tedy velmi zhoubná tyranii, tato ústava, když se k jejímu zdiskreditování užívá mimořádných prostředků; když se k tomu, aby se to podařilo, užívá člověka, který až do této chvíle byl v Evropě znám jen svou vášnivou láskou ke svobodě, který byl dokonce obviňován z bezuzdnosti těmi, kdo ho dnes berou za svého apoštola a kdo pod jeho jménem vyprodukovali názory nejprotichůdnější jeho vlastním, ba nesmysly, které se nalézají v ústech nejotevřenějších nepřátel revoluce.“

Takový byl úspěch tohoto nového podniku, pojatého s tak lichotivými nadějemi a k němuž se abbé Raynal měl tu slabost propůjčit. Měl vědět, stejně jako ti, kdo ho užili, že veřejné mínění se nikdy nevrací zpět, leda ve chvíli, kdy dosáhlo krajnosti bodu, z něhož vyšlo; že tehdy padá samo od sebe; že čím větší úsilí se vynakládá, aby se zastavilo v běhu, tím více činnosti nabývá; protože k duchu novoty, který mu přeje, se pojí duch pýchy, který je udržuje. Ale všeobecná výtka operacím Shromáždění, vyslovená mužem tak slavným jako abbé Raynal, tak unášeným ve svých představách svobody a nezávislosti, byla určena k tomu, aby připravila duchy na události, které se chystaly, a zvláště na slavný protest z 21. června.

Nalezenci, hrabě de F… a vikomt de Mirabeau

[Duchové se čím dál více roztrpčovali; „vše se zdálo ohlašovat rozhodnou krizi“. Revolucionáři si dávali posílat adresu za adresou, petici za peticí, „všechny žádaly, co oni sami navrhovali Shromáždění“. Biskupové a šlechtici se za tyto „hrubé manévry“ mstili sarkasmy.]

Deputace pařížských nalezenců přišla v týž den, kdy tyto děti vykonaly své první ústavní přijímání, poskytnout zevlounům z galerií a z levice obvyklou podívanou svého obdivu k velkým pracím Shromáždění a svého živého rozhořčení proti proradným nepřátelům ústavy, která znovuzrodila dvacet pět milionů lidí. Předseda odpověděl těmto dětem s komickou vážností: že tento ušlechtilý vlastenecký vzlet z nich činí nejdražší naději vděčné vlasti. Neopomněl se chopit tak krásné příležitosti, aby se pustil do šlechticů a do vzdorujících kněží. Žádalo se vytištění předsedovy řeči: pravice, která by byla lépe udělala, kdyby se této frašce zasmála, měla tu hloupost, že se rozzlobila. „Nikdo neví,“ ujal se slova Folleville, „že dětinská ceremonie, jíž jsme právě byli svědky, se včera zkoušela u jakobínů; místo abyste tedy dekretovali vytištění řeči našeho předsedy, dekretujte, že se vytiskne řeč předsedy jakobínů, bude to totéž.“ – „Stavím se proti Follevillovu návrhu,“ odvětil abbé Maury; „má velmi nepravdu, že užívá výrazu, který odsuzuji: není to dětinská ceremonie, jíž jsme právě byli svědky; je to ceremonie dětinsky pošetilá.“ Hlučný a nemírný smích členů pravice revolucionáře živě pohoršil. „Nevím,“ zvolá Chabroud, „zda celé Shromáždění bylo jako já zaraženo tónem drzosti, který od několika dní…“ Prudký potlesk vycházející z levice nenechává žádnou pochybnost, že revolucionáři tuto hrubou urážku sdílejí… Padesát členů pravice se vrhá doprostřed sálu, dělá hrozivá gesta. „Vyzývám pana Chabrouda, aby se vysvětlil,“ ujímá se slova Foucauld, „nebo prohlašuji, že beru osobně urážku, kterou učinil těm, kdo nemají totéž mínění jako on. Scéna, jíž jste právě byli svědky, je plodem intriky: je nešťastné, že děti, které byly svedeny… Jsem velmi dobře zpraven o tom, co se stalo; byly svedeny v den svého prvního přijímání; spáchaly svatokrádež…“ Při těchto posledních slovech se vřava stává strašnou; jakobíni řvou, biskupové a šlechtici odpovídají hrozbami a urážkami. „Když je válka vyhlášena,“ volá hrabě de F…, „mezi většinou a menšinou, nezbývá nám než padnout na ty chlapíky se šavlí v ruce.“ Tento výbuch málem způsobil nešťastnou událost. Rozumní lidé se vložili a podařilo se jim obnovit klid. Hrabě de F… se omluvil: diskuse pokračovala.³²

Hrabě de F… byl jedním z nejnásilnějších mužů Shromáždění: nenechal ujít žádnou příležitost, aby ukázal svou nenávist k novému řádu věcí. Když ho tajemník při jmenovitém hlasování nazval pan de F…: „Zapomněl jste na mé protesty,“ odpovídá povýšeně F…; „jmenuji se hrabě de F… L…; to jsou naše pravá jména a budeme je hájit.“ Obce se za tuto neobratnou nadutost mstily tím, že šly hrabat ve všech historických archivech po původu většiny šlechtických rodů a po anekdotách nejvhodnějších k tomu, aby srazily jejich pýchu; lid se mstil hrubými urážkami a násilnostmi. Vikomt de Mirabeau, fanaticky oddaný straně dvora jedině proto, že hrabě de Mirabeau, jeho bratr, byl duší lidové strany, byl několikrát na pokraji toho, stát se obětí této nenávisti lidu ke šlechtě. Vikomt měl odvahu, ducha, veselost a někdy ony šťastné odpovědi, které mu dávaly odpustit jeho rytířské výstřednosti. Když se jednoho dne octl v Tuileriích obklíčen početnou tlupou jakobínů a lidí z chátry, kteří mu dávali znít v uších bratrským a občanským výkřikem „na lucernu“, vikomt se otočí, a zdravě s otevřenou tváří dav, který ho sleduje, zazpívá tyto dva verše z opery Ifigenie: „Jak rád vidím ty lichotivé pocty, jež se mi tu kdekdo spěchá vzdát.“ Tento kousek chladnokrevnosti a francouzské veselosti všechny odzbrojil: potlesk a bravo vystřídaly urážky a hrozby; vikomt byl se ctí doprovozen domů.³³

Bylo by tedy šlechticům snadné přivést lid zpět k citům spravedlnosti, ba blahovůle, kdyby byli uměli užít prostředků přiměřených okolnostem. Lid jim nevytýkal, že hájí s odvahou své zájmy: nikdy jim nevyčítal jejich názory ve Shromáždění, ať byly jakkoli protichůdné systému, který přijal; ale lid, přiznávaje šlechticům veškerou možnou volnost k obraně jejich práv a jejich nároků, by byl chtěl, aby se, jakmile je dekret vydán, podrobili a neužívali podzemních manévrů, aby se stavěli proti jeho provedení. Lid si vážil abbého Mauryho, měl rád Cazalèse. Jednoho dne, kdy se projednával trestní zákoník a řešila se otázka, zda se zruší trest smrti, Cazalès, vyšed ze sálu, spatřil na terase feuillantů početnou skupinu, která také držela své zasedání a zkoumala tutéž otázku. Přiblíží se, poslouchá, co se říká. Jeden z řečníků ho pozná, poklepe mu s blahovolným výrazem na rameno: „Tak co! právě se udělal dobrý návrh pro nás; jsi hodný člověk, nechoď mluvit proti.“

Čestný závazek důstojníků (11. června)

Konstitucionálové viděli jen s jistým neklidem armádu v rukou lidí, o nichž věděli, že jsou nepřáteli revoluce. Marně se svými dekrety o postupu ve službě snažili zainteresovat důstojnický sbor na novém řádu věcí. Tyto dekrety odnímaly králi jmenování do dvou třetin vojenských míst a dávaly je stáří služby; ale rozšiřovaly režim společenské rovnosti až do vojska, pokládaného po staletí za dědictví jedině šlechty: připouštěly bez rozdílu všechny občany k soutěži o uvolněná místa. Šlechtici, více pokořeni tím, že se k nim dávají vystupovat lidé, které pokládali za velmi nízké, než uspokojeni tím, že se stávají rovnými těm, na které dříve hleděli jen s úctou, nemohli k tomuto dělení svolit: „Raději,“ říkali důstojníci, „závisíme na králi než na dvanácti stech tyranech.“ Denně přicházely nové stížnosti na neobčanskost důstojníků, na kontrarevolučního ducha, který je oživoval, na různé prostředky, jichž užívali ke svádění vojáků; ačkoli většina vojáků byla ve smyslu revoluce, našlo se přece několik, kteří přijímali smýšlení svých důstojníků. Tato různost mínění mohla způsobit velká zla; bylo důležité to napravit: mluvilo se o tom ve Shromáždění.

[Jedni chtěli armádu rozpustit a znovu vytvořit na nových základech; druzí zachovat armádu, ale rozpustit důstojnický sbor – „jistý prostředek, jak si armádu zajistit, ale tato operace ji dezorganizovala v téže chvíli, kdy se mluvilo o zahraniční válce, která by se neomylně stala brzy zároveň občanskou a náboženskou“. Konstitucionálové chtěli této nevýhodě čelit tím, že důstojníkům s protirevolučními zásadami otevřou „počestnou cestu k odchodu“ a ty, kdo si přejí podržet místa, si zajistí čestným závazkem – „sledovali s armádou týž postup, který se jim tak špatně vydařil s duchovenstvem“. Dekret z 11. června 1791: důstojníci všech hodností podepíší prohlášení, že na svou čest slibují věrnost národu, zákonu a králi, že se nezúčastní přímo ani nepřímo spiknutí proti národu, králi a ústavě, ale naopak se jim postaví vší silou, a že „svolují, aby v případě porušení tohoto čestného závazku byli pokládáni za lidi bezectné, nehodné nosit zbraň a být počítáni mezi francouzské občany“; kdo se ve lhůtě stanovené králem nepodrobí, bude „pokládán za propuštěného vlastním odmítnutím“ se čtvrtinou platu; plukovník oznámí závazek shromážděnému pluku a důstojníci i vojáci zvednou ruku na znamení souhlasu; král pak každému důstojníku pošle potvrzení „jménem národa a naším jako nejvyšší hlava armády“ v jeho hodnosti.]³⁴

Bylo to skutečně rozpuštění armády a její znovuvytvoření; ale bylo to znovuvytvoření velmi obratným způsobem, protože se nejen vytvářela znovu jménem národa a králem samým se dávala zrušit stará přísaha, kterou mu každý důstojník osobně složil při vstupu do služby, ale vyhýbalo se ještě nebezpečnému nárazu náhlého rozpuštění a dávala se možnost zůstat množství důstojníků, v hloubi srdce méně nepřátelských revoluci, která jim byla výhodná, než strhávaných intrikami a řečmi těch, kdo ji nechtěli. Konstitucionálové věřili, právem, že mohou počítat s důstojníky, kteří se rozhodnou uzavřít tento nový závazek; neboť od té chvíle, odděleni ctí i zájmem od těch, kdo by se mu odmítli podrobit, neměli už jinou čest ani jiný zájem než zájem ústavy. Také kontrarevolucionáři živě pocítili ránu, kterou jim toto velké opatření mělo zasadit; ale příliš málo jisti, že prostředky, jichž až dosud užívali, dokáží mu zabránit, uspíšili rozhodný krok králova útěku, aby předešli nešťastným následkům, které by pro provedení jejich plánů vyplynuly z nového ústavního utváření armády.³⁵

Vysvětlivky