Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

X. Kniha osmá (září 1790 – březen 1791)

[Obsah podle původního vydání: Chabroudova zpráva o aféře 6. října. – Mirabeauova obhajoba. – Jednání s římským dvorem o občanské ústavě duchovenstva. – Intriky. – Dekret nařizující duchovním složit ústavní přísahu. – Manévry obou stran. – Uzavření monarchistických klubů.]

Chabroudova zpráva o 5. a 6. říjnu

Velká aféra 5. a 6. října byla na denním pořadu. Tisk a zveřejnění soudního řízení nadzvedly cíp závoje, který zakrýval toto ohavné tajemství. Chabroud, pověřený zprávou, se svého úkolu zhostil s velkou obratností; předložil skutečnosti ve světle nejvhodnějším k jejich zmírnění, rozšířil se o zločinných záměrech nepřátel revoluce, o dvou hostinách pořádaných tělesnou gardou, o plánu odvézt krále do Met; rozebral všechny výpovědi, předstíraje, že v nich hledá důkazy spiknutí proti životu krále a královny; ale vida, jak se toto chimérické obvinění na každém kroku rozplývá, zvolal tehdy, podoben člověku, jemuž se podařilo rozřešit obtížný problém, s předstíraným pocitem radosti: „Úzkosti mé obraznosti jsou utišeny. Spiknutí není. Naši kolegové nejsou vinni. Vše se urovnává. Vidím lid, jemuž chybí chléb, jak přibíhá do Versailles a ve svém zděšení pokládá přítomnost krále v Paříži za konec všech svých strastí… Pánové, dva souhlasní, jasní, jednoznační svědkové obvinili pana de Toulouse-Lautrec; soudci Châteletu by ho byli nepochybně vydali dekretu, ale pomluva nesnesla váš pohled; pan de Toulouse byl zproštěn: co jste udělali tehdy, uděláte i dnes. Jdu dále, pánové; nejen že žádné spiknutí neexistuje, ale uprostřed té spousty temných, rozporných skutečností, které tvoří jádro tohoto podivuhodného řízení, se domnívám, že jsem zahlédl prostředek, jak dojít k pravdě.“¹

„Velká revoluce, kterou jste podnikli, slibuje šťastné, ale dělá nespokojené. Otevřené útoky ztroskotaly, byly použity tisíce skrytých prostředků, ústava se zvedá uprostřed bezmocné zuřivosti frakce vždy poražené a vždy vzbouřené; nebylo by toto řízení jejím novým výtvorem? Nezanechala v něm tato frakce výrazné stopy záští, které ji oživuje? Kdybych náležel k protivlastenecké frakci, kdybych byl povolán osnovat únos krále a občanskou válku, byl bych vyvolal rozdávání ohavných kokard, byl bych vzbudil obavy o zásobování, byl bych rozséval poplašné zvěsti a řekl bych si: uprostřed zmatku bude snadné krále oklamat, unést ho, udusit svobodu v proudech krve… Pánové, vyslovuji domněnky, stavím je proti jiným domněnkám. Ale není samo vyšetřování spiknutím? Pohleďte, jak jsou ukrutnosti, o nichž se vypovídá, neurčité, jak se pomluva stáčí a mění tvář; pohleďte na napadená jména, vybraná ze seznamu přátel svobody a občanů drahých lidu… Pánové, nic nepřidávám, má nerozhodnost je ukončena. Jsem přiveden k oněm prostým výrazům, kde jediný objasněný bod dává vysvětlení všech. Zdá se mi, že smyčku po smyčce jsem rozvázal gordický uzel. Nevidím už než jediné spiknutí: to, které bylo zosnováno proti ústavě. Ano, na troskách starého režimu se utvořila liga, aby se pokusila o svržení režimu nového; řekla si: Síla je proti nám spojena se spravedlností; vynaložili jsme marné úsilí; skloňme se, abychom se znovu zvedli, postavme intriku proti síle a lest proti spravedlnosti… Ona povolala tu armádu, která měla v červenci vpadnout do Paříže a na rodící se svobodu; ona podnítila, komentovala, ona živila toto obludné řízení, tuto válku písařů (promiňte mi ten výraz), jejíž záminka nemohla našim očím zastřít tajný záměr… A pokud jde o neštěstí 6. října (neboť je konečně třeba vidět v tom osudném dni jen hrozná neštěstí), odevzdáme je osvícené historii k poučení budoucích pokolení: věrný obraz, který si o nich uchová, poskytne užitečnou lekci králům, dvořanům i národům.“

Aristokraté vyslechli Chabroudovu zprávu s velkou netrpělivostí. Abbé Maury nazítří namítl, že Shromáždění není povoláno soudit podstatu procesu; že nemůže, aniž by vykonávalo nejohavnější despotismus, aniž by porušilo zásady společné všem civilizovaným národům, aniž by uzurpovalo všechny moci, vyjmout dekretem zákonodárného sboru zástupce národa z dekretů soudů a posvětit tak výsadu v trestních věcech.²

„Pan zpravodaj nám řekl, že řízení Châteletu bylo namířeno proti revoluci; vím, jaké přízni se v tomto Shromáždění těší ta příživnická slova revoluce, ústava, svoboda, vlastenec, přítel lidu. Já, který netoužím po cti vzbuzovat nadšení oněch pravidelných návštěvníků, kteří sem přicházejí rozdávat slávu, žádám, aby mi konečně někdo definoval slovo revoluce; ptám se, zda je ve smyslu revoluce poskvrnit zločiny hodnými kanibalů palác našich králů, zavraždit posvátnou osobu panovníka, zabít jeho vznešenou družku, vyzbrojit proti této princezně legii tygrů; ptám se, zda mohla být revoluce titulem beztrestnosti pro největší zločiny… Ne, už nejde o revoluci, jde o vzpouru, o vzpouru proti samé ústavě, o skutečnou královraždu: znamená to zneuctít řetěz našich dekretů, zavěsí-li se potupně jeho první článek na dýku vrahů.

Četl jsem pozorně řízení Châteletu a prohlašuji, že je mi dokázáno, jako všem duchům bez předsudků, že zločiny ve Versailles byly výsledkem skutečného spiknutí. Jediná skutečnost stačí, aby dala mému tvrzení nejnespornější zřejmost. Je dokázáno jednomyslnými výpověďmi zástupu svědků, že mezi tím množstvím lupičů, jejichž pouhá vzpomínka nás dosud nutí chvět se hrůzou, byl velmi velký počet mužů převlečených za ženy. Nuže, když lid přichází jen žádat chléb od svého krále, není ve vzpouře, nemaskuje se ze strachu, že bude poznán: každé převlečení předpokládá plán, potřebu skrýt se; a je tedy znakem spiknutí určeného ke spáchání všech zločinů… Ano, bylo zjevné spiknutí proti králi; chtěli ho zastrašit, chtěli ho vzdálit, chtěli ho nahradit regentem, chtěli ho pravděpodobně i zavraždit, a kapitulací se svolilo k útoku na svobodu nejvyšší hlavy říše, když byl ozbrojenou mocí vlečen do hlavního města. Spiknutí proti královně je ještě zjevnější. Krev tekla v jejích komnatách; její gardisté byli povražděni u jejích dveří. Vznešená dcera Césarů, důstojná dcera Marie Terezie, princezna, kterou celá Evropa obdivuje a která vděčí za tolik slávy svým neštěstím, unikla železu vrahů jen tím, že v košili, v šest hodin ráno, prchla očekávat smrt po boku krále…

Ale když jsem právě dokázal, jak myslím, že spiknutí existovalo, přiznávám upřímně, že vyšetřování nepředkládá žádnou závažnou skutečnost proti panu de Mirabeau; že v něm nevidím nic, co by mohlo v soudcích Châteletu vzbudit myšlenku vydat proti němu dekret. Rád svoluji, aby z řízení vystoupil, když ho čtenáři zprostili dříve než soudci. Mé závěry nemohou být tak příznivé panu vévodovi Orleánskému. Nechci tohoto prince ani předem soudit, ani poskvrnit; ale je příliš těžce obviněn, aby sám neusiloval o rychlý soud. Kdyby byl vinen, nemohl by v nás vzbudit žádnou účast; je-li nevinen, musí dosáhnout spravedlnosti proti svým pomlouvačům… Vidím v řízení, že pan Orleánský je obviněn, že se procházel v málo důstojném oděvu uprostřed té bandy vrahů; že se na ně usmál ve chvíli, kdy je jeho pohledy měly srazit; že jim označil komnaty královny jako místo útoku, kam se mají odebrat; že nedal najevo žádnou známku bolesti ani účasti za okolností, kdy vznešené hlavy jeho rodu snášely tolik pohan… a kdy bylo povinností prvního prince krve prolít do poslední kapky svou krev na obranu trůnu. Nebudu unavovat vaši bolest žalostným líčením výpovědí, které pana vévodu Orleánského obviňují: můj jazyk se zdráhá vyslovit tolik hrůz, které mám před očima… Jde zde o slávu vnuka Jindřicha IV. Ohledy, které dluží svým předkům, mu nedovolují žádnou kapitulaci nedůstojnou jeho velkého jména. Zákonodárný sbor, od něhož nemůže očekávat ani milost, ani spravedlnost, ho tedy musí vyzvat, aby dal zvítězit své nevině před soudy: jen tam může být souzen, čestně zproštěn a pomstěn za pomluvu, jejíž jizvy může smazat jen ruka služebníka zákonů.“

Nebylo to ani tak přesvědčení o Mirabeauově nevině, co vedlo abbého Mauryho k tomu, aby žádal jeho vyjmutí z řízení, jako spíše naděje ukázat mu, že se proti němu nechová žádný nepřátelský záměr; že nemůže bez nebezpečí nejen opustit vévodu Orleánského, ale ještě si z tohoto opuštění udělat u dvora zásluhu. Dvůr se k ničemu nezavazoval tím, že hraběte de Mirabeau pro tuto chvíli vyjímal z řízení. Byl si docela jist, bude-li vyšetřování pokračovat, že ho tam vrátí pomocí nových svědků nebo opětovného výslechu těch, kteří už vypovídali. Proto Mirabeau, který past prohlédl, se chránil oddělit své zájmy od zájmů vévody Orleánského. Ujal se tedy slova s oním výrazem klidu a důstojnosti, jenž se zdá být svědectvím dobrého svědomí, a řekl:

Mirabeauova obhajoba

„Nevystupuji na tuto tribunu, abych se hájil: jsa předmětem směšných obvinění, z nichž žádné není dokázáno a která by nic proti mně nezakládala, i kdyby každé z nich dokázáno bylo, nepokládám se za obviněného; neboť kdybych věřil, že jediný rozumný člověk (vyjímám malý počet svých nepřátel, jejichž urážky pokládám za čest) by mě mohl pokládat za obvinitelného, nehájil bych se v tomto Shromáždění, chtěl bych být souzen; a protože se vaše pravomoc omezuje na rozhodnutí, zda mám či nemám být podroben soudu, zbývala by mi jen jediná žádost k vaší spravedlnosti a jediná milost, o niž bych žádal vaši blahovůli: byl by to soud. Ale nemohu pochybovat o vašem mínění, a vystupuji-li zde, je to proto, abych nepromeškal slavnostní příležitost objasnit skutečnosti, které mi mé hluboké pohrdání pamflety a má snad příliš velká lhostejnost k pomlouvačným zvěstem nikdy nedovolily napadnout mimo toto Shromáždění…

Ne, pánové, ne, celá obtíž je v samých dějinách tohoto řízení. Jsou hluboce odporné, tyto dějiny. Samy letopisy zločinu nabízejí málo příkladů ničemnosti zároveň tak nestoudné a tak neobratné. Čas to bude vědět: ale toto ohyzdné tajemství nemůže být dnes odhaleno, aniž by vyvolalo velké nepokoje. Ti, kdo řízení Châteletu podnítili, učinili tuto strašnou kombinaci: unikne-li jim úspěch, naleznou v samém vlastenectví toho, jehož chtěli obětovat, záruku své beztrestnosti. Cítili, že občanský duch uraženého ho buď zahubí, nebo zachrání urážejícího. Je jistě velmi tvrdé ponechat tak strůjcům část mzdy, která je cenou jejich zločinů. Ale vlast tuto oběť přikazuje, a jistě má právo ještě na větší. Budu tedy mluvit jen o skutečnostech, které jsou mi osobní; oddělím je od všeho, co je obklopuje… Spokojím se s tím, že proberu tři hlavní obvinění, která se mi činí, a že dám klíč k hádance, o níž jeden výbor pokládal za nutné zachovat tajemství, ale kterou vyzradit je věcí mé cti.

Obviňují mě, že jsem procházel řadami flanderského pluku se šavlí v ruce, to jest obviňují mě z velké směšnosti: svědkové ji mohli učinit tím pikantnější, že jsa narozen mezi patriciji, a přece zvolen těmi, jimž se tehdy říkalo třetí stav, jsem si vždy činil náboženskou povinnost nosit oděv, který mi připomínal čest takové volby. Nuže, chování poslance v kulatém klobouku, s nákrčníkem a v plášti, procházejícího se v pět hodin večer s nahou šavlí v ruce po pluku, zasluhovalo jistě najít místo mezi karikaturami takového řízení. Podotýkám přesto, že lze být směšný, aniž člověk přestane být nevinný; že čin nést šavli v ruce by nebyl ani zločinem urážky majestátu, ani zločinem urážky národa. Tak, vše zváženo, vše prozkoumáno, nemá výpověď pana de Valfond nic opravdu mrzutého než pro pana de Gamache, který se ocitá zákonně, naléhavě podezřelý, že je velmi ošklivý, protože se mi podobá.³

Ale zde je pozitivnější důkaz, že pan de Valfond má přinejmenším slabý zrak. Mám v tomto Shromáždění důvěrného přítele, kterého se přes toto známé přátelství nikdo neodváží obvinit z neloajálnosti ani ze lži, pana de La Marck. Strávil jsem celé odpoledne 5. října u něho, s ním mezi čtyřma očima, s očima upřenýma na zeměpisné mapy, rozpoznávaje polohy tehdy velmi zajímavé pro belgické provincie. Tato práce, která pohlcovala celou jeho pozornost a přitahovala celou mou, nás zaměstnávala až do chvíle, kdy mě pan de La Marck odvedl do Národního shromáždění, odkud mě dovezl zpět domů; ale toho večera je jedna pozoruhodná skutečnost, jejímž svědkem pana de La Marck volám: že jsem stěží věnoval tři minuty tomu, abych řekl několik slov o okolnostech chvíle, o obléhání Versailles, které měly podniknout ty tak strašné amazonky, o nichž mluví Châtelet, a uvažuje o neblahé pravděpodobnosti, že zvrácení rádci donutí krále odebrat se do Met, řekl jsem mu: Dynastie je ztracena, nezůstane-li Monsieur a nechopí-li se otěží vlády. Dohodli jsme se o prostředcích, jak získat okamžitě audienci u prince, kdyby se králův odjezd uskutečnil. Tak jsem začínal svou roli spoluviníka a tak jsem se připravoval udělat z pana Orleánského generálního místodržitele království.

Vytýkají mi, že jsem řekl Mounierovi: Eh! kdo vám řekl, že nechceme krále? Ale co na tom, bude-li to Ludvík XVI. nebo Ludvík XVII.? Zde podotknu, že pan zpravodaj, jehož stranickost pro obviněné vám byla udána, je přece dalek, neříkám toho, aby mi byl příznivý, ale aby byl přesný, aby byl spravedlivý. Jen proto, že pan Mounier tento výrok nepotvrzuje, se u něho pan zpravodaj nezastavuje. „Zachvěl jsem se,“ říká, „při čtení, a řekl jsem si: Byl-li ten výrok pronesen, je tu spiknutí, je tu viník; naštěstí o něm pan Mounier ve své výpovědi nemluví.“ Nuže, pánové! Se vší umírněností, kterou mi přikazuje má úcta k panu Chabroudovi a k jeho zprávě, tvrdím, že uvažoval špatně. Tento výrok, o němž prohlašuji, že si ho nepamatuji, je takový, že by si ho každý občan mohl pokládat za čest; a nejen že je ospravedlnitelný v době, kam se klade, ale je dobrý sám o sobě, je chvályhodný… Předpokládejte exaltovaného roajalistu, jako je pan Mounier, rozmlouvajícího s umírněným roajalistou a zamítajícího každou myšlenku, že by monarcha mohl být v nebezpečí u národa, který vyznává takřka kult monarchické vlády; budete pokládat za podivné, že přítel trůnu a svobody, vida, jak se obzor zatemňuje, posuzuje lépe než nadšenec tendenci mínění, zrychlení okolností, nebezpečí povstání, a chtěje vyrvat svého příliš důvěřivého spoluobčana z nebezpečného bezpečí, mu řekne: Eh! kdo vám upírá, že Francouz je monarchický? Kdo vám popírá, že Francie potřebuje krále a chce krále? Ale Ludvík XVII. bude králem jako Ludvík XVI.; a podaří-li se národu namluvit, že Ludvík XVI. je původcem a spoluviníkem výstřelků, které unavily jeho trpělivost, bude vzývat Ludvíka XVII.? … Vyvoďte z toho alespoň tento důsledek: že řeč nikdy nic nedokazuje sama o sobě; že čerpá celý svůj ráz, celou svou sílu z okolností, z předscény, z povahy chvíle, z druhu rozmlouvajících; slovem ze spousty prchavých odstínů, které je třeba určit, než se ocení a než se z ní vyvodí závěr.⁴

Když už jsem u pana Mouniera, vysvětlím jinou skutečnost, kterou ve zprávě, již sám podal, pokazil ke své nevýhodě. Předsedal 5. října Národnímu shromáždění. Jednalo se o přijetí Deklarace práv člověka, prostém či s výhradami. Šel jsem prý k němu; vybídl jsem ho, aby předstíral nevolnost a zvedl zasedání pod touto lehkovážnou záminkou. Nevěděl jsem tehdy nepochybně, že nevolnost předsedy povolává jeho předchůdce; nevěděl jsem, že není v moci žádného člověka zastavit podle libosti chod vašich nejvážnějších jednání. Zde je ta skutečnost ve své přesnosti a prostotě. Dopoledne 5. října jsem byl zpraven, že kvašení v Paříži se zdvojnásobuje. Nepotřeboval jsem znát podrobnosti, abych tomu věřil; jedno znamení, které nikdy neklame, povaha věcí, mi to dost naznačovalo. Přistoupil jsem k panu Mounierovi a řekl jsem mu: Mouniere, Paříž táhne na nás. – Nic o tom nevím. – Věřte mi nebo mi nevěřte, na tom nezáleží; Paříž, říkám vám, táhne na nás. Předstírejte nevolnost, jděte na zámek, dejte jim tuto zprávu; řekněte, chcete-li, že ji máte ode mne; svoluji k tomu; ale ukončete tuto pohoršlivou hádku: čas kvapí, není minuty nazbyt. – Paříž táhne na nás? odpověděl Mounier; nuže, tím lépe: tím dříve budeme republikou! … Vzpomene-li si kdo na předsudky a černou žluč, které Mouniera zmítaly, vzpomene-li si, že ve mně viděl podpalovače Paříže, shledá, že toto slovo, které má více charakteru, než ho ubohý uprchlík od té doby projevil, mu dělá čest. Viděl jsem ho pak jen v Národním shromáždění, které opustil, stejně jako království, několik dní nato. Nikdy jsem s ním znovu nemluvil a nevím, odkud vzal, že jsem mu 6. ve tři hodiny ráno napsal lístek, aby zvedl zasedání. Nezůstala mi o tom nejmenší představa: nic ostatně není zbytečnějšího ani lhostejnějšího.

Přicházím ke třetímu obvinění, jehož jsem předmětem, a zde jsem slíbil klíč k hádance. Poradil jsem prý panu Orleánskému, aby neodjížděl do Anglie. Nuže! Co z toho chtějí vyvodit? Pokládám si za čest, že jsem mu tuto radu nikoli dal (neboť jsem s ním nemluvil), ale dal dát. Dovídám se z veřejné známosti, že po rozhovoru mezi panem Orleánským a panem de La Fayette, velmi panovačném z jedné strany a velmi odevzdaném z druhé, prvý právě přijal poslání, či spíše dostal rozkaz odjet do Anglie. V témž okamžiku se mému duchu představují následky takového kroku. Znepokojit přátele svobody, rozprostřít mraky nad příčinami revoluce, poskytnout novou záminku nespokojencům, čím dál více izolovat krále, rozsévat uvnitř i vně nová semena nedůvěry, to byly účinky, jaké měl tento překotný odjezd, toto odsouzení bez obžaloby vyvolat. Ponechávalo především bez soupeře muže, jemuž náhoda událostí právě dala novou diktaturu, muže, který v této chvíli disponoval v lůně svobody policií činnější než policie starého režimu; muže, který touto policií právě sebral obžalobu, aniž obžaloval; a muže, který tím, že panu Orleánskému uložil zákon odjet, místo aby ho dal soudit a odsoudit, byl-li vinen, otevřeně už tím obcházel nedotknutelnost členů Shromáždění.⁵ Mé rozhodnutí bylo učiněno: v tom okamžiku jsem řekl panu de Biron, s nímž jsem nikdy neměl politický styk, ale který měl vždy mou úctu a od něhož jsem několikrát přijal přátelské služby: Pan Orleánský se chystá bez soudu opustit místo, které mu jeho voliči svěřili; uposlechne-li, udám jeho odjezd a postavím se mu; zůstane-li a dá-li poznat neviditelnou ruku, která ho vzdaluje, udám autoritu, která zaujímá místo autority zákonů: ať si vybere mezi těmito možnostmi. Pan de Biron mi odpověděl rytířskými city, a já to očekával. Pan Orleánský, zpraven o mém rozhodnutí, slibuje, že se bude řídit mými radami. Ale hned nazítří dostávám ve Shromáždění lístek od pana de Biron, a ne od pana Orleánského, jak předpokládá řízení. Tento lístek nesl smuteční flór jeho bolesti a oznamoval mi princův odjezd; ale když se přátelství omezovalo na to, že trpí, bylo veřejnému muži dovoleno rozhořčit se. Záchvěv rozmrzelosti, či spíše občanského hněvu mi dal na místě pronést výrok, který pan zpravodaj, aby měl právo označit ho za nediskrétní, měl uvést. Ať ho kdo pokládá, chce-li, za drzý, ale ať alespoň přizná, že když nepředpokládá ani žádný styk, vylučuje každou myšlenku spoluviny; pronesl jsem jej o tom, jehož jednání se mi až do té doby zdálo prosté výtek, ale jehož odjezd byl v mých očích více než chybou. Zde je ta skutečnost objasněna…

Tak mizí ta ukrutná obvinění, ty bezuzdné pomluvy, které řadily mezi nejnebezpečnější spiklence, mezi nejohavnější zločince muže, který má vědomí, že chtěl vždy být užitečný své vlasti a že jí nebyl vždy neužitečný; tak se rozplývá to tajemství tak pozdě objevené, které vám jeden soud, ve chvíli, kdy končí svou dráhu, přišel odhalit s takovou jistotou a s takovým zalíbením… Co na tom, například, že bych vysvětloval tu řadu důvěrností, které pan de Virieu předpokládá, že ode mne přijal, a které odhaluje s takovou loajálností? Je to podivné u pana de Virieu… Ale je tedy tak pevným horlitelem nynější revoluce? Ukázal se kdy tak upřímným přítelem ústavy, aby si ho člověk, o němž se řeklo všechno kromě toho, že je hlupák, vzal takto za důvěrníka?⁶ … Pánové, nemluvím zde, abych bavil veřejnou zlomyslnost, abych rozdmýchával nenávisti, abych vyvolával nová rozdělení; nikdo neví lépe než já, že spása všech je ve společenské harmonii a ve zničení stranického ducha. Ale nemohu si odpustit dodat, že je smutný prostředek k dosažení onoho sjednocení duchů, jež jediné chybí k dovršení našeho díla, podněcovat hanebná řízení, měnit soudní umění v obrannou zbraň a ospravedlňovat tento druh boje zásadami, které by naháněly hrůzu otrokům.

Ale zapomínám, že jsem si právě vypůjčil jazyk obviněného, když bych měl užívat jen jazyka žalobce. Co je to za řízení, jehož vyšetřování nemohlo být dokončeno, jehož všechny pružiny nemohly být sestaveny než za celý rok; které, zahájené zdánlivě pro zločin urážky majestátu, se ocitá v rukou nepříslušného soudu, jenž je svrchovaný jen pro zločiny urážky národa? Co je to za řízení, které, ohrožujíc dvacet různých osob, hned opouštěné, hned znovu přijímané podle záměrů, obav či nadějí svých strůjců, bylo dlouho jen zbraní intriky, jen mečem zavěšeným nad hlavou těch, které chtěli buď zahubit, nebo zastrašit, buď rozdělit, nebo sblížit; které konečně spatřilo světlo teprve po tom, co proběhlo moře, teprve ve chvíli, kdy jeden z obviněných přestal věřit diktatuře, která ho držela ve vyhnanství, nebo jí pohrdl? … Co je to za řízení, jehož všechny události se vysvětlují bez spiknutí a které přece nemá za základ než spiknutí, jehož prvním cílem bylo skrýt chyby a nahradit je smyšlenými zločiny; které zprvu řídila jen ješitnost, které od té doby zostřila nenávist, jehož se zmocnil stranický duch, jehož se pak chopila ministerská moc; které, přijímajíc tak střídavě několik druhů vlivů, skončilo tím, že vzalo na sebe podobu záludného protestu i proti vašim dekretům, i proti svobodě králova přijetí, i proti jeho cestě do Paříže, i proti moudrosti vašich jednání, i proti lásce národa k monarchovi? Co je to za řízení, které by nejzarytější nepřátelé revoluce nebyli lépe řídili, kdyby byli jeho jedinými původci, jako byli téměř jedinými jeho nástroji… Ano, tajemství tohoto pekelného řízení je konečně odhaleno; je tu celé (ukazuje na pravici); je v zájmu těch, jejichž svědectví a pomluvy utkaly jeho tkanivo; je v prostředcích, které poskytlo nepřátelům revoluce; je… je v srdci soudců, takové, jaké bude brzy vyryto do dějin nejspravedlivější a nejneúprosnější pomstou.“⁷

Při těchto slovech sestupuje Mirabeau z tribuny za hluku nejživějšího a nejpočetnějšího potlesku, který ho provází až na jeho místo a trvá dlouho poté, co usedl. Šlechtici, biskupové, svědkové, zahanbení, v rozpacích, jako by náhle vyměnili role a ze žalobců se stali obžalovanými: všichni setrvali v ponurém mlčení. Montlosier se přece dostavil na tribunu; ale omezil se na žádost, aby Chabroudova zpráva byla vytištěna a diskuse odročena. Revolucionáři příliš dobře počítali s výhodou této rozhodné chvíle; chránili se svolit k odkladu. „Od okamžiku,“ ujal se slova Barnave, „kdy se řízení Châteletu objevilo, bylo souzeno. Nikdo neviděl jiné spiknutí než řízení samo. Dovolávám se, pánové, u vaší spravedlnosti a vaší dobroty nejhlubšího pohrdání tímto řízením, Châteletem, svědky. Pan Orleánský ať vytiskne, co bude chtít, jen potvrdí všeobecnou úctu národa k jeho vlastenectví.“ Všichni poslanci levice volali po hlasování. Rozumní lidé tento spěch kárali. Znamenalo to uchvátit rozhřešení; neznamenalo to dosáhnout zákonného zproštění. Ale revolucionáři věděli, že je může zachránit jedině bezmoc jejich nepřátel a že v debatách, kde jde o velké zájmy, rozhoduje o zločinu či nevině méně spravedlnost než síla.⁸

Ti z mých čtenářů, kteří četli pravdivé vylíčení 5. a 6. října, nebudou pochybovat, že spiknutí existovalo a že Mirabeau, vévoda Orleánský a většina revolučních poslanců do tohoto spiknutí vstoupili: ale je stejně jisté, že existovaly plány kontrarevoluce a hotový plán odvléci krále do Met. Bylo by tedy bývalo moudřejší pro obě strany, když viděly své plány ztroskotané, nepřipomínat nešťastné události, v nichž bylo na obou stranách tolik viníků… Křivdy dvora byly tak zjevné, že bylo přirozené myslet, že orleánisté a revolucionáři jich využijí, aby se ospravedlnili ve veřejném mínění a aby svalili ohavnost těchto dvou dnů na dvůr a na nepřátele revoluce… Někteří šlechtici, prodchnutí starobylými zásadami úcty, lásky, otrocké poslušnosti, mohli bez ohledu na každou osobní pohnutku nenávisti a pomsty pokládat znesvěcení králova paláce a povraždění jeho gardy za neodpustitelné zločiny… Ale lid nutně musel vidět toto znesvěcení a toto vraždění jako nahodilý následek podniků strojených proti jeho svobodě: a to lid viděl. Marně aristokraté křičeli proti Chabroudově zprávě, marně markýz de Bonnay řekl na tribuně, že tato zpráva je vzorem obhajoby pro velké zločince; lid přijal všechny názory, které Chabroud předložil, a tvrdošíjně nenacházel v této nešťastné aféře jiné viníky než královnu, šlechtice, kněze a parlamenty.

Biskupové a šlechtici se domnívali, že protest zruší rozsudek, který právě vynesla většina Shromáždění, a poskytne jim, až to příznivější okolnosti dovolí, jistý prostředek, jak znovu pohnat vévodu Orleánského a Mirabeaua. Protestovali tedy, ujišťovali, že dekret Shromáždění odporuje všem pravidlům spravedlnosti a byl vydán v rozporu se všemi formami; že během diskuse je galerie a dokonce členové Shromáždění zahrnovali urážkami a hrozbami; že nepožívali žádné svobody projevit své mínění. Podepsali, a d'Esprémenil, počítaje s brzkým návratem parlamentu a nepochybuje, že se tento velký proces bude jednoho dne projednávat před ním, učinil své výhrady.

Toto jednání šlechticů a biskupů by bylo nevysvětlitelné, kdyby se nešlo až k prameni všech omylů. Mluvilo se jim bez ustání o silách cizích mocností, o brzkém vpádu do Francie. Národní gardy, dodávalo se, utečou při prvním střetu; řadové vojsko bez velitelů se rozuteče; to málo, co zůstane pod prapory, nevydrží příchod Němců a Prusů. Podle nich nemohl mít odvahu nikdo, kdo se nenarodil jako šlechtic. Neviděli, že odvaha šlechticů sama spočívala na umělém citu zvaném čest; že nová ústava právě stvořila čest pro lid, jako stará vláda stvořila čest pro šlechtice; že pak muž z lidu musí nad šlechticem zvítězit, protože nejsa jako šlechtic vychován ve změkčilosti, jsa zvyklejší na námahu, únavu, strádání, maje více tělesných sil, má všechny výhody na své straně.

Jednání s Římem; instrukce biskupů

Zatím se jednalo s římským dvorem. Král zaslal papeži občanskou ústavu duchovenstva se vzkazem, že nikdy nezapomene, že je ochráncem náboženství; ale že Jeho Svatost nepochybně pochopí, že prvním zájmem téhož náboženství je předejít obtížím a rozdělením, které by nemohly narušit klid francouzské církve, aniž by rozervaly lůno církve obecné. Papež odpověděl, že nikterak nepochybuje o královu lnutí ke katolickému a římskému náboženství; že jako náměstek Ježíše Krista, pověřený pokladem víry, ho musí poučit, ne o jeho povinnostech k Bohu a k jeho národům – pokládal ho za neschopného zradit své svědomí a obětovat je spekulacím falešné politiky –, ale musí mu říci s pevností a otcovskou láskou, že schválí-li Jeho Veličenstvo dekrety týkající se duchovenstva, uvede v omyl celý národ, uvrhne své království do schizmatu a snad do kruté náboženské války; že měl úzkostlivou péči tuto válku nevyvolávat a užívat až dosud jen nevinných zbraní modlitby; že bude-li náboženství nadále v nebezpečí, bude nucen jako hlava církve pozvednout svůj hlas, aniž se však kdy odchýlí od pravidel lásky; ať Jeho Veličenstvo nevěří, že čistě politický sbor může měnit nauku a obecnou kázeň církve, ani rozhodovat o volbě biskupů, o rušení biskupských stolců; ať nevydává v sázku svou věčnou spásu ani spásu svých národů překotným schválením, které by pohoršilo celý katolický svět; že mohlo-li se Jeho Veličenstvo zříci práv své koruny, nemůže z žádného ohledu obětovat to, co dluží Bohu a církvi, jejímž je nejstarším synem; že ostatně, než se vysloví ve věci tak důležité pro náboženství, chce znát smýšlení francouzského duchovenstva.⁹

[Tato odpověď vedla k novým jednáním. Arcibiskup z Aix sepsal pod názvem Výklad zásad biskupů Národního shromáždění dlouhé memorandum, v němž – ujišťuje, že biskupové jsou ochotni a podrobeni ke všem časným obětem – „spojil s takovým uměním tyto oběti s duchovními zájmy náboženství, že nejen nové rozhraničení diecézí, ale i zrušení kapitul, řeholních společenství a prodej církevních statků se staly archou úmluvy, jíž se nesmělo dotknout“. Všichni biskupové Francie tento výklad přijali. Tajnou instrukcí rozeslanou do diecézí bylo rozhodnuto, že biskupové a faráři budou při občanské přísaze výslovně vyjímat, co závisí na duchovní moci; že biskupové nebudou nijak spolupůsobit při rušení kapitul; že ve všem, co se týká nové ústavy duchovenstva, vyčkají výzev správních sborů a pak ohlásí, že se podřídí rozhodnutí papeže; že zrušení biskupové odpoví, že nemohou být zbaveni biskupské jurisdikce pouhou světskou mocí, že budou udržovat chod svých seminářů, dokud nebudou zavřeny úředním aktem, a budou-li nuceni opustit své paláce, najmou si dům v hlavním městě své diecéze; že případné delegace jiným biskupům budou veřejné, odůvodněné, prozatímní a na jeden rok; že rezignace neuvolňuje stolec, není-li kanonicky přijata papežem a metropolitou; že se neuzná za kanonické žádné zřízení biskupství bez součinnosti papeže a že metropolité neudělí instituci biskupům jmenovaným podle forem stanovených dekrety. „Tyto instrukce se staly základem jednání biskupů a duchovních jejich strany.“ Brzy přicházely denně stížnosti na manévry kněží, kteří sváděli lid a brzdili chod ústavy; revolucionáři, unavení tímto odporem, se rozhodli přijmout „to, čemu říkali velké opatření“.]¹⁰

Voidelova zpráva a dekret o přísaze, 27. listopadu 1790

„Mezi několika biskupy a několika faráři,“ řekl Voidel 27. listopadu, „se utvořila liga proti státu a proti náboženství. Náboženství je její záminkou, zájem a ctižádost jejími pohnutkami. Ukázat lidu spojeným odporem, že lze beztrestně vzdorovat zákonům, naučit ho jimi pohrdat, vycvičit ho ke vzpouře, rozvázat všechna pouta společenské smlouvy, vyvolat občanskou válku: to jsou prostředky. Tento plán je načrtnut v dopise biskupa z Tréguieru farářům jeho diecéze.“ Biskup z Tréguieru, prohlásiv, že bude osobně pokládat za vetřelce biskupy a faráře jmenované podle nových forem, protestuje, že s nimi nebude v duchovních věcech ve společenství, a dodává: „Ve všech dobách, ale zvláště v této, je nutné, abychom měli jen jeden způsob myšlení, jeden jazyk, a aby naše jednání bylo jednotné.“ K dopisu připojuje vzor protestu, v němž se praví, že jedině církevní moci přísluší stanovit hranice území každého pastýře, dát mu apoštolskou posloupnost, zákonné poslání a duchovní autoritu… „Ostatní nepoddajní biskupové se ovšem nevyjadřují tak absolutně; přesto, jednotní v odporu k vašim zákonům, obměňují jeho účinky podle svých rozličných vášní, obav či nadějí. Kapituly jdou ještě dále; staví se formálně proti každému prodeji, směně, zcizení práv, statků, příjmů církve a hlasitě říkají, že dokud jim v tom nezabrání fyzická síla, budou pokračovat ve svých kanovnických funkcích. Velký počet farářů se obecnými či zvláštními prohlášeními připojuje k biskupům a kapitulám. Jedni veřejně protestují z kazatelny proti vašim dekretům, káží proti vydávání assignátů, proti zcizení bývalých církevních statků; druzí nemilosrdně zatracují ty, kdo nabudou národních statků, i ty, kdo se propůjčí k přípravným úkonům tohoto prodeje; prohlašují, že ani oni, ani biskupové, ani sám papež jim v hodině smrti nemohou dát rozhřešení. Vybízejí národy, aby odmítaly platit daně a vraždily výběrčí.“¹¹

Voidel přečetl dlouhý návrh dekretu o prostředcích, jak předejít neblahým následkům, které by nevyhnutelně přinesla tato vzpoura biskupů, kapitul a některých farářů. Montlosier žádal odročení. Barnave odpověděl, že sebemenší odklad je nebezpečný. „Nepochybně, pánové,“ odvětil Mirabeau, „postřehujete cíl a zločinné očekávání této kabaly. Doufá, že tím, že vás unaví, přestanete být moudří; že poté, co jste náboženství ctili a udržovali, náhle napadnete jeho zásady; aby váš pád do bezbožnosti vybídl lid k rozehnání zákonodárců, od nichž Francie očekává své štěstí a svou slávu. Chtějí, aby ve vás nenáviděl pronásledovatele křesťanství. Takový záměr vyžaduje muže oděné nejvznešenějším charakterem, jejichž titul vzbuzuje důvěru u těch, kdo ctí náboženství a zákony. Z hloubi svatyně zákona se povstává proti zákonu samému, předstírá se, že se čeká na odpověď papeže. Mluví se jazykem míru, předstírá se zbožná odevzdanost, obléká se falešný, proradný charakter… říká se, že se čeká na odpověď papeže; a zatím se pracuje na tom, aby se katolická Francie vyzbrojila proti Francii svobodné. S jakou lstí se dovolávají lehkověrné zbožnosti! Už ve svých spisech a řečech jí představují náboženství vrácené do oněch bouřlivých dnů, kdy sténalo pod pohanskými císaři… Vy pronásledovatelé náboženství! Vy, kteří jste mu vzdali tak ušlechtilou a tak dojemnou poctu v nejkrásnějším ze svých dekretů! Vy, kteří věnujete jeho kultu veřejný výdaj, v němž by vás vaše prozíravost a vaše spravedlnost byly učinily tak spořivými! Vy, kteří jste dali náboženství zasáhnout do rozdělení království a vztyčili znamení kříže na všech hranicích departementů! Vy konečně, kteří víte, že Bůh je lidem stejně nutný jako svoboda! Ach! Daleko od nás každý systém, který by odňal neřesti uzdu, již zákony nedávají vždy, a uhasil poslední naději nešťastné ctnosti.“¹²

Abbé de Montesquiou hájil duchovenstvo oním tónem mírnosti a citu, který má u početného shromáždění větší vyhlídky na úspěch účastí, již řečník vzbuzuje, než hromada citací, autorit, míst z koncilů, jedněm neznámých, druhými s pohrdáním odmítaných, které jen dráždí pýchu tím, že jí staví překážky. Abbého Montesquiou poslouchali shovívavě; ale vše, co mohl říci, rozpoložení revolucionářů nezměnilo.

Po abbém de Montesquiou vystoupil na tribunu abbé Maury. Na něho duchovenstvo skládalo své nejpevnější naděje, ne že by dekretu zabránil – duchovenstvo vědělo, že výklad zásad biskupů jej učinil nutným –, ale aby mu dal nádech násilí, aby byl pokládán za dílo protestantské kabaly a tajného plánu zničit katolicismus. Abbé Maury, netrpělivý, prchlivý, rozněcující se odporem, byl velmi vhodný k roli, kterou mu svěřili. Revolucionáři byli rozhodnuti nenechat duchovenstvu tento slabý zdroj. V křesle seděl Alexandre Lameth; udržoval během diskuse největší klid a nejhlubší ticho. Marně se abbé Maury snažil dát se přerušit, přerušoval se sám, stěžoval si, že ho nechtějí slyšet; marně, opouštěje a znovu nabíraje hlavní předmět své řeči, se ztrácel v nejcizejších odbočkách, oslovoval osobně Mirabeaua a dvacetkrát mu hodil rukavici slova; při nejmenším hnutí netrpělivosti, které se ve Shromáždění zvedlo: „Počkejte, pane abbé,“ říkal Alexandre Lameth se zoufalou chladnokrevností, „slíbil jsem vám slovo, zachovám vám je“; a obraceje se k rušitelům: „Pánové, poslouchejte pana abbého Mauryho, má slovo; nestrpím, aby ho někdo přerušoval.“ Pak se obrátil se zlomyslným úsměvem k poslancům, kteří seděli u něho: „Vidíte, abbé Maury by moc rád, aby ho někdo přerušil, aby ho donutil opustit tribunu; dělá vše, co může, aby mu někdo uložil mlčení, aby měl záminku říci, že ho odmítají vyslechnout, a křičet o útlaku. Nebude mít ani to malé potěšení; zachovám mu slovo navzdory jemu samému…“ Vskutku revolucionáři, vcházejíce do smýšlení Alexandra Lametha, se zdáli němí, nehybní; po dvou dlouhých hodinách odboček, hned výmluvných, hned nudných, sestoupil abbé Maury z tribuny, zuřivý, že ho z ní nevyhnali, a tak bez sebe, že ani nepomyslel na to, aby přednesl závěrečné návrhy.¹³

Tyto drobné skutečnosti, jejichž připomínání mi snad někteří čtenáři vytknou, malují obecného ducha velkých shromáždění a zvláště francouzský charakter. Člověk, který čte, aby se poučil, podoben filosofickému cestovateli, chce znát vše. Ví, že lidé jsou malí; že jsou to malé věci, které téměř vždy rozhodují velké události.

[Dekretováno 27. listopadu: biskupové, bývalí arcibiskupové, faráři, vikáři – veřejní funkcionáři – budou povinni přísahat, že budou pečlivě bdít nad věřícími diecéze či farnosti jim svěřené, že budou věrni národu, zákonu a králi a že budou vší svou mocí udržovat ústavu dekretovanou Národním shromážděním a přijatou králem; kdo přísahu ve lhůtě nesloží, bude pokládán za toho, kdo se vzdal svého úřadu, a bude nahrazen jako při uvolnění místa rezignací; kdo po přísaze poruší svůj závazek odepřením poslušnosti dekretům nebo odporem proti jejich provádění, bude stíhán jako rebel proti zákonu, zbaven platu, prohlášen za zbaveného práv aktivního občana a neschopného veřejné funkce; kdo přísahu odepře nebo byl zrušen a bude se vměšovat do jakékoli veřejné funkce, bude stíhán jako rušitel veřejného klidu; totéž platí pro každého duchovního či laika, který by se spolčil k odepření poslušnosti dekretům. Duchovní členové Shromáždění složí přísahu do osmi dnů ode dne, kdy bude oznámena sankce dekretu.]¹⁴

Tento dekret, který falešná politika a pýcha biskupů jako by vyžadovaly, který nenávist a netrpělivá chtivost po církevních statcích daly vydat neuváženě, měl následky, které nepředvídala ani jedna, ani druhá strana. Obě se stejně zmýlily v pohnutkách, které je vedly. Duchovenstvo, dvůr a šlechtici věřili, že národy, oddané služebníkům kultu, se shromáždí pod praporem náboženství. Revolucionáři si mysleli, že biskupy, jediné zainteresované na reformě, kterou Shromáždění prováděla, opustí nižší duchovenstvo; že nabídnou-li farářům kořist osmdesáti tří uprázdněných biskupství a více než dvanácti set míst biskupských vikářů se sto louisdory platu, připoutají je k úspěchu revoluce.

[Někteří moudřejší biskupové si přáli, aby se římský dvůr přizpůsobil okolnostem. Arcibiskup z Aix sepsal jménem krále nové memorandum: Ludvík XVI., sděluje papeži dekret o přísaze, mu dal pocítit nutnost vyhnout se schizmatu, jemuž nic nezabrání, odmítne-li Svatý otec přijmout změny, „které současný stav věcí už nedovoloval odmítnout“; žádal, aby papež schválil a potvrdil nové rozdělení biskupství a metropolí, zřízení nových biskupství a biskupských vikářů a aby vybídl metropolity a biskupy zrušených či rozdělených diecézí, aby dali souhlas a neodpírali kanonickou instituci biskupům a farářům zvoleným volbou. „Nelze si zastírat,“ dodával král, „jak záleží na tom, aby církev udělala vše, co udělat může. Mlčení nebo odmítnutí Vaší Svatosti rozhodne schizma.“ Arcibiskup z Aix napsal kardinálu de Bernis, vyslanci v Římě, že je na papeži, aby zachránil náboženství moudrými a uměřenými rozhodnutími, která budou přijata, a zavázal se vydat pastýřský list, jakmile dojdou; nabídl dokonce, že do Říma pojede sám. Ale většina biskupů nesmýšlela jako arcibiskup z Aix; odmítli jakoukoli dohodu a „svými zločinnými intrikami uzavřeli každou cestu ke smíření, obětujíce katolické náboženství pošetilé umíněnosti a odsouzeníhodnému lpění na svém bohatství“. Francouzští princové v Turíně, „pokládající tyto náboženské spory za plodné semeno občanských válek“, působili u římského dvora; papež, „klamaný o pravém stavu věcí“ a doufající v příznivou změnu, pod různými záminkami žádané schválení odkládal.]¹⁵

Královská sankce, prosinec 1790

Duchovenstvu zbývala jedna možnost: aby král odmítl dekret sankcionovat. Ale ať už v důsledku rozhodnutí, které ministerstvo přijalo, sankcionovat vše, aby se čím dál více dokazovala malá svoboda, jíž král požíval, ať už dvůr a biskupové doufali, že provádění narazí na silný odpor kněží a lidu, rada rozhodla, že král sankcionuje. Chtělo se však vypadat, že byl donucen: přinášely se průtahy. Tyto průtahy znepokojily jansenisty, kteří doufali, že konečně uvidí uskutečněnu onu církev svých nejněžnějších citů, církev plánovanou už za vlády Ludvíka XIV. Arnauldy a Quesnely. Netrpělivý Camus se zeptal s překvapením smíšeným s rozhořčením, zda je dekret o odporu duchovenstva proti jeho občanské ústavě sankcionován. Předseda odpověděl, že není. Camus namítl, že předseda musí ještě téhož dopoledne jít ke králi zeptat se na příčinu tohoto zdržení. Předseda se odebral ke králi: přinesl zprávu, že král slíbil vzít dekret, o němž se mu mluvilo, v úvahu. Vskutku král napsal nazítří Shromáždění, že když přijímal občanskou ústavu duchovenstva, ohlásil, že přijme vhodná opatření k zajištění jejího úplného provedení; že od té chvíle se tím nepřestal zabývat; že poslední dekret je jen pokračováním dekretu z července a nemůže tedy zůstat žádná pochybnost o jeho rozpoložení; že se mu tento dekret zdá vyžadovat největší opatrnost při provádění; že jeho úcta k náboženství, jeho přání vidět ústavu zavedenou bez rozruchu a bez nepokojů mu daly zdvojnásobit činnost v opatřeních, která přijímal; že očekává jejich účinek každým okamžikem, že doufá, že se Národní shromáždění na něho spolehne s tím větší důvěrou, že je pověřen prováděním zákonů; a že hledaje nejmírnější a nejjistější prostředky, jak se vyhnout tomu, co by mohlo narušit veřejný klid, myslí, že tím upevňuje základy ústavy království.¹⁶

„Král,“ odsekl vznětlivý Camus, „musí přijmout ústavní dekrety prostě a jednoduše; pokud jde o ostatní, je povinen do osmi dnů říci, zda je přijímá, nebo zamítá. To jsou zásady; nemůžete strpět delší odklad, aniž ohrozíte ústavu. Pro dobré občany je hotova; je v plné síle: ale zdržování dekretů, které jí mají podrobit, by jí zasadilo smrtelnou ránu. Vzpomeňte si na ta zasedání, kdy jste zasadili poslední rány královskému despotismu… Je třeba ještě projevit svou pevnost. Přísaha, dekretovaná k podrobení se občanské ústavě duchovenstva, byla složena v nejednom kostele; ale někteří kněží ji odmítají. Arcibiskup remešský prohlašuje, že k ní nemůže přistoupit. Necítíte důsledky pro krále samého, budou-li vaše dekrety prováděny před jeho sankcí? Když duchovenstvo nemá dost rozumu, aby přijalo dekrety, které se ho týkají, navrhuji jeden pro udržení katolického náboženství a pro usnadnění prodeje národních statků, které se prodávají jen v některých departementech: požádat krále, aby zítra poslal svou definitivní odpověď.“¹⁷

„Předkládáte králi,“ odpověděl abbé Maury, „občanskou ústavu duchovenstva, kterou my pokládáme za předmět čistě duchovní; král tuto ústavu přijímá a zasílá ji papeži. Žádáte její okamžité provedení; král vám dává odpověď, jejíhož ducha dokonale chápete; ale vy, vy jste netrpěliví svrhnout překážku, která se vám staví. Upozorňuji vás, že lhůta sankce ústavních dekretů není stanovena s velkou přesností; že svoboda, ne členů tohoto Shromáždění, ale hlavy státu, vyžaduje velké opatrnosti; protože každý akt násilí by se stal aktem zachovávacím. Pokud jde o odvolání ke Svatému stolci, na něž si stěžujete, jsme občané, uznáváme jednotu světské moci; ale když bylo náboženství přijato do státu, mělo své zákony, svá práva a svou hlavu. Dokud bude ve Francii vládnoucím, nebude toto náboženství vaším otrokem. Nemá žádnou autoritu nad světskými věcmi; ale neuznává moc lidí.“ Tato velmi jasná řeč ohlašovala záměry a poslední zdroje duchovenstva. Také byla často přerušována nejprudším reptáním. Cazalès vystřídal abbého Mauryho na tribuně; sotva pronesl několik slov, revolucionáři spustili ze všech stran obvyklé volání po hlasování. Cazalès naléhal. Revolucionáři tvrdošíjně odmítali ho vyslechnout. Báli se, aby lid nepostřehl násilné prostředky, jichž užívali, aby vyrvali králi sankci svého dekretu. Toto odmítnutí vyvolalo nejživější námitky pravice. „Prosím opozici,“ řekl Cazalès, „aby mě nehájila: jedna nespravedlnost navíc poslouží jen k tomu, aby vynikl útlak, pod nímž jsme nepřestali sténat. Ať Shromáždění prohlásí, že nechce slyšet žádného z členů pravice: nařiďte, uposlechne se vás; ale nařiďte, nebo poslouchejte.“

To bylo to, co chtěli dvůr a biskupové. Pro provedení jejich záměrů bylo třeba, aby Shromáždění zamítlo každou cestu k dohodě, panovačně přikázalo sankci a aby král vypadal, že je nucen ji dát. Revolucionáři, zvyklí prosazovat vše násilím, nepomysleli dost na odmítnutí královy mediace a na to, jak bylo pro upevnění téže občanské ústavy duchovenstva podstatné, aby se propůjčili k tomu, co mohlo usnadnit její provádění. Byli by odhalili pravé úmysly dvora; byli by ukázali lidu pohnutky jeho odporu a umíněnosti biskupů; ale zřídka velké shromáždění uvažuje: vše je tam účinkem střetu nejprudších vášní.

Večer se čtyři až pět set lidí z luzy odebralo pod králova okna a hlasitě žádalo sankci dekretu. Dvůr toto hnutí očekával. Hned nazítří dal král Shromáždění oznámit, že dekret právě přijal; ale že je rád, že může vysvětlit pohnutky, které ho vedly k odkladu přijetí, i ty, které ho vedou dát je v této chvíli; že to učiní s upřímností a jak se sluší na jeho charakter… že jestliže otálel s vyslovením přijetí posledního dekretu, bylo to proto, že bylo v jeho srdci přát si, aby prostředkům přísnosti bylo předejito prostředky mírnosti; že když dá duchům čas se uklidnit, věřil, že se provádění uskuteční ve shodě, která by nebyla méně příjemná Shromáždění než jemu; že doufal, že tyto pohnutky opatrnosti budou všeobecně pochopeny; ale protože se o jeho úmyslech zvedly pochybnosti, které měla přímost jeho charakteru vzdálit, už neváhá: jeho důvěra v Národní shromáždění ho zavazuje přijmout.¹⁸

Přes tyto předstírané známky jednoty se Shromážděním, tato ujištění o udržování ústavy, revolucionáři nedůvěřovali královým úmyslům. Pracovali tedy s velkou činorodostí na provedení dekretu o občanské ústavě duchovenstva: byli rozhodnuti předejít papežovu odpověď. Vskutku, bude-li tato odpověď příznivá, předloží ji lidu jako důsledek dekretu, který vydali; bude-li záporná, nebo i jen odkládavá, obviní duchovenstvo, že nepředvídalo přísnost provádění zákona, který jeho odpor učinil nutným.

Před přísahou: agitace obou stran

Duchovní revoluční strany, poslanci Shromáždění, nečekali na lhůtu stanovenou pro složení přísahy. Biskupové z Autunu a z Lyddy dali příklad. Biskup z Lyddy chtěl užít několika výhrad. Dotázán, zda míní složit přísahu prostou a jednoduchou, odpověděl pokryteckým tónem, že odůvodnil svou preambuli po příkladu abbého Grégoira v úmyslu přesvědčit duchovní své provincie, že úmyslem Shromáždění nebylo dotknout se duchovních práv církve; že napravuje opomenutí, které si vyčítá jako veřejný funkcionář; že se bez výhrady podrobuje dekretu Shromáždění; že přísahá věrně plnit své občanské povinnosti.¹⁹

Biskupové a revolucionáři se zmítali a intrikovali, jedni aby přísahu dali složit, druzí aby zabránili jejímu složení. Obě strany cítily, jaký vliv bude mít v provinciích chování duchovních Shromáždění. Biskupové se sblížili se svými faráři; pobožní a pobožnůstkářky se daly do pohybu. Všechny hovory se už netočily než kolem přísahy duchovenstva. Řeklo by se, že osud Francie a úděl všech Francouzů závisí na jejím složení či nesložení. Lidé nejsvobodnější ve svých náboženských názorech, ženy nejvíce pomlouvané pro své mravy se náhle staly přísnými teology, horlivými misionáři čistoty a neporušenosti římské víry.

Fontenayův Journal, Přítel krále, Durosoiova Gazette užily svých obvyklých zbraní, přehánění, lži, pomluvy. Rozšířila se spousta spisů, v nichž byla občanská ústava duchovenstva označována za schizmatickou, kacířskou, ničící náboženství. Pobožnůstkářky roznášely tyto spisy z domu do domu. Prosily, zapřísahaly, hrozily, podle sklonů a povah. Jedněm se ukazovalo duchovenstvo vítězné, Shromáždění rozpuštěné, zpronevěřilí duchovní zbavení obročí, zavření v polepšovnách; věrní duchovní pokrytí slávou, zahrnutí bohatstvím. Papež měl co nevidět vrhnout své blesky na svatokrádežné Shromáždění a na odpadlé kněze. Národy zbavené svátostí povstanou, cizí mocnosti vstoupí do Francie a tato stavba nepravosti a ničemnosti se zhroutí na vlastních základech.²⁰

Revolucionáři, neznepokojujíce se úspěchem opatření, které dekretovali, tolik jako šlechtici a biskupové, působili ze své strany; ne že by pokládali odmítnutí biskupů, kapitul a vyššího duchovenstva za odporující svým plánům – nabízelo jim zákonný prostředek, jak je neplatit, a byli rozhodnuti se ho chopit –, ale revolucionáři by si byli přáli, aby faráři přísahu složili. Viděli už, jakou výhodu nepřátelé revoluce vytěží z jejich odmítnutí k vyvolání nepokojů. Biskupové však usoudili, že je třeba, než propuknou, projevit jakousi chuť vyhovět přání Shromáždění. Biskup z Clermontu navrhl formuli přísahy sepsanou s velkým uměním a vhodnou svést prosté. Biskup z Clermontu v ní opakoval, že biskupové jsou ochotni ke všem obětem; že dají všechna ujištění o nejúplnějším podrobení dekretům Shromáždění; že svolí složit každou přísahu, která se může srovnávat s náboženstvím; že v důsledku toho vyjímají jen to, co se bezprostředně týká duchovní stránky církve. Biskupové si byli docela jisti, že revolucionáři odmítnou podmínečnou přísahu, která k ničemu nezavazovala; neboť podle zásad duchovenstva je časný příjem církví stejně duchovní jako samo dogma. A pak, duchové se roztrpčili: k zájmu věci se připojil zájem pýchy; a i kdyby přísaha, kterou navrhoval biskup z Clermontu, byla co do podstaty táž, revolucionáři by byli tvrdošíjně vyžadovali, aby měla tutéž formu a vyjadřovala se přesně slovy dekretu.²¹

Charles Lameth tedy vyzval duchovní, aby ustali v zločinném odporu, a oznámil jim, že nesloží-li přísahu, přestanou být veřejnými funkcionáři. „Musíte, pánové,“ dodal Lameth, obraceje se ke Shromáždění, „moudře užít svých sil: nepřátelé ústavy, kněží především, najdou dost fanatiků, dost nešťastných obětí své zuřivosti, i bez toho, abyste jim nadržovali svou slabostí.“ Revolucionáři až do toho dne počítali se souhlasem téměř všech farářů; ale vidouce z projevovaného rozpoložení většiny, že nesvolí složit přísahu, kterou se vyžadovala, snažili se jim pomocí různých vysvětlení usnadnit tento obtížný krok. Nepřestávali litovat neobratnosti, s níž dekretovali, že duchovní členové Shromáždění složí přísahu uprostřed samého Shromáždění, před očima svých biskupů, svých někdejších pánů a lidu, svědka jejich odvahy či zbabělosti; kladouce tak na nerovnou váhu jejich svědomí, jejich čest a chudé obročí.

Osudný den: přísaha ve Shromáždění, leden 1791

Osudný den nadchází; abbé Grégoire vystupuje na tribunu; ujímá se, říká, slova ve jménu náboženství, lásky k vlasti, míru; ujišťuje o bratrské jednotě a neměnné úctě, které ho poutají k farářům, jeho spolubratřím, a k jeho pravým představeným, biskupům. Opakuje, že Shromáždění nikdy nemínilo dotknout se duchovní stránky. Dlouhotrvající potlesk revolucionářů jako by potvrzoval ujištění, které abbé Grégoire dává. Pokračuje: „Přísaha, kterou Shromáždění žádá, nemá děsit bázlivá svědomí. Shromáždění nevyžaduje vnitřní souhlas…“ Toto podivné přiznání vzbudí reptání biskupů a šlechticů. „Lze přísahat,“ pokračuje abbé Grégoire, „že se bude poslouchat zákon, a přece si podržet své mínění…“ Když toto nové objasnění nikoho neuspokojuje, Mirabeau je spěchá rozvést: „Shromáždění nemá žádnou moc nad svědomím, prohlašuje jen neslučitelnost té které funkce s tou kterou přísahou… Odmítnutí ji složit nemá jiný účinek než dobrovolnou rezignaci. Nebyl bych vystoupil na tuto tribunu,“ dodává Mirabeau, „abych dal toto vysvětlení, kdyby se na zdech pařížských křižovatek nečetl plakát protiústavní, ba nespravedlivý. Prohlašují se v něm za rušitele veřejného klidu duchovní, kteří nesloží dekretovanou přísahu: Shromáždění nikdy takový plakát nedovolilo; ten, kdo říká: Nemohu složit přísahu a podávám svou rezignaci, jistě není vinen.“²²

Tento plakát, rozvěšený hojně ve všech čtvrtích Paříže, byl manévrem revolucionářů, aby poštvali lid proti kněžím, kteří by odmítli přísahu složit, a aby je zastrašili obavou z událostí, které by odmítnutí přineslo. Plakát vyvolal účinek, který se od něho očekával: označil v očích lidu za nepřátele revoluce kněze, kteří by se umíněně zdráhali přísahat. Revolucionáři, nechtějíce, aby ve chvíli, kdy se měla přísaha vyžadovat, existoval tak hodnověrný důkaz násilných prostředků, jichž se užívalo k jejímu vyrvání, předstírali, že jsou na původce tohoto plakátu velmi rozhněváni. Shromáždění nařídilo, aby byl okamžitě strhán a roztrhán; ale nikdo nepátral po těch, kdo jej vydali a vylepili. Protestant Barnave podotkl, že lhůta poskytnutá duchovním členům Shromáždění vypršela; že pro provedení zákona a pro dání ústředního podnětu správním sborům je třeba přítomné duchovní vyzvat, zda chtějí, ano či ne, složit dekretovanou přísahu; že po objasněních předložených abbém Grégoirem a Mirabeauem nemůže zůstat žádná pochybnost u lidí, jejichž cílem není kontrarevoluce. „Je nemožné,“ ujal se slova Mirabeau, „předvídat, že by byli odmítající po prostých vysvětleních, po laskavých výzvách, které jste právě slyšeli: nemůžete věřit, že by služebníci míru chtěli zatřást nad svou vlastí pochodněmi nesvornosti.“ Revolucionáři začali doufat, že zvítězí: řeči abbého Grégoira a Mirabeaua silně zapůsobily na faráře, kteří nelnuli ani k jedné, ani k druhé straně a nežádali než ujištění proti výčitkám svého svědomí.

Biskupové toto rozpoložení duchů postřehli; uchýlili se ke svým obvyklým prostředkům a snažili se vnést do Shromáždění zmatek. Abbé Maury se dostaví na tribunu. Revolucionáři, předvídajíce dojem, jaký jeho řeč udělá na faráře, spouštějí zuřivý křik; připojují k němu hrozby a neslušná gesta. „Bijte, ale poslouchejte,“ volá abbé Maury. Biskupové a šlechtici říkají, že Shromáždění není svobodné. Camus žádá, aby vysvětlení podané abbém Grégoirem a rozvedené Mirabeauem bylo vloženo do protokolu. „Vysvětlení,“ ujímá se slova d'Esprémenil, „podané Mirabeauem je pomníkem zlé víry. Dokážu to.“ Tato slova vyvolají prudké debaty: brzy urážky nahradí diskusi. „Žádné vysvětlení,“ říkají jedni. „Proč se připustilo vysvětlení abbého Grégoira?“ odpovídají druzí. „Ani preambuli, ani výhradu,“ odpovídají abbé Maury a biskupové; „ať víme upřímně, co se od nás vyžaduje.“ – „Přísahejte, přísahejte,“ opakují revolucionáři. Mirabeau se snaží vrátit otázku k jejímu pravému předmětu. „Občanská moc,“ říká, „nemůže vyžadovat od každého občana než poslušnost a podrobení zákonu, a od každého veřejného funkcionáře, než aby prováděl zákon a dával jej provádět… Národní shromáždění svým dekretem nemíní než zajistit provádění zákonů: ponechává úplnou svobodu mínění a svědomí, která nemůže být nikomu odňata.“ Toto nové rozvedení obě strany nesbližuje; duchové byli příliš rozněcováni, zájmy příliš protichůdné. Naléhá se na jmenovité vyvolávání: začíná.²³

Náhle se zvenčí ozve křik: „Na lucernu s těmi, kdo odmítnou…“ Tvrdilo se, že tento křik vycházel od mužů nastražených biskupy. Ať je tomu jakkoli, tento manévr měl úspěch, jaký se od něho čekal. „Slyšíte,“ říká Cazalès, „křik, který se zvedá kolem tohoto Shromáždění? Ať pan starosta jde zastavit tento nepořádek a umlčet ty lupiče.“ – „Vidíte,“ odpovídá Dufraisse-Duchey, „ničemy placené buřiči; obléhají sál našich zasedání pokaždé, když jde o to zasáhnout náboženství a monarchii: Shromáždění není svobodné, protestuji jak svým jménem, tak jménem svých voličů…“ François de Beauharnais a několik biskupů postupují ke stolu předsednictva, ujišťují, že v takovém nepořádku nelze jednat: žádají, aby, odmítá-li se vyslechnout služebníky náboženství, se aspoň jednalo se slušností, kterou si zaslouží neštěstí těch, jež chtějí zastrašit. Murinais vyzývá předsedu, aby zvedl zasedání. Revolucionáři zůstávají klidní a nechávají své protivníky oddávat se nejpošetilejšímu křiku. Předseda posílá dva sluhy podívat se, odkud vycházejí výkřiky, na které si stěžují. Vše zmizelo. Jmenovité vyvolávání pokračuje. Biskup z Agenu odpovídá se skromnou mírností: „Je mi líto, pánové, že nemohu učinit, co ode mne vyžadujete. Nelituji svého místa, nelituji svého jmění; litoval bych ztráty vaší úcty, kterou si chci zasloužit.“ Hlučný potlesk členů pravice korunuje odpověď biskupa z Agenu… Volá se abbé Fournier, farář z Agenu. „Pokládám si za slávu,“ odpovídá, „že se připojuji ke smýšlení svého biskupa. Budu ho následovat všude, i na popraviště, jako jáhen Vavřinec následoval papeže Sixta.“ Nový potlesk, nová bravo zaznívají z pravice. Abbé Leclerc, farář z La Combe v bailliage Alençon, přichází třetí a říká: „Prohlašuji, že jako dítě katolické a římské církve žádanou přísahu nesložím.“²⁴

Revolucionáři konečně poznávají, že v tomto slavnostním zápase se čest, náboženství, ba i bázlivost obracejí proti nim; žádají, aby se každý duchovní omezil na to, že řekne: Přísahám, nebo odmítám. „To je tyranie,“ ujímá se slova Foucauld; „římští císaři ponechávali mučedníkům svobodu vyslovit jméno Boží a vyznat slavné svědectví své věrnosti náboženství…“ Kdosi navrhuje společné vyvolání a zápis těch, kdo přísahali. Revolucionáři tento návrh podporují. Biskupové a šlechtici jej potírají. Prochází většinou hlasů. Jeden farář přísahá, přijímaje smýšlení Shromáždění, které prohlásilo, že se nechtělo dotknout duchovní stránky. Předseda ujišťuje, že Shromáždění nepřestalo toto prohlášení činit za všech okolností. „Nuže,“ namítá Cazalès, „ať to Shromáždění prohlásí výslovně a ať přijme přísahu, kterou navrhl pan biskup z Clermontu.“ Mirabeau tvrdí, že Shromáždění se vskutku duchovní stránky nedotklo. Duchové se zdají nakloněni k uklidnění. Pan de Beaupoil, biskup z Poitiers, vstává, kráčí k tribuně; nastává veliké ticho. Revolucionáři věří, že pan de Beaupoil bude přísahat, a nepochybují, že tento příklad, daný jedním z nejstarších biskupů Francie, strhne velmi velký počet farářů. „Pánové,“ říká biskup z Poitiers, „je mi sedmdesát let; třicet pět jsem jich strávil v biskupském úřadě, kde jsem se snažil vykonat všechno dobro, které jsem vykonat mohl. Sklíčen léty, nemocemi, nechci zneuctít své stáří. Přísahu tedy nesložím: dokážu snést svůj osud s trpělivostí.“²⁵

Revolucionáři už svou zuřivost neskrývají. Křik, výbuchy hněvu začínají znovu; dekretuje se, že duchovní, kteří budou chtít přísahu složit, se přijdou zapsat k předsednickému stolu. Velmi málo farářů se dostaví. Předseda Shromáždění rozpouští.

Biskupové měli všechnu slávu tohoto památného dne. Revolucionáři začali litovat opatření násilného, nepolitického, ba i neužitečného pro zavedení občanské ústavy duchovenstva; ale zasmušilá nenávist jansenisty Camuse k episkopátu, touha po pomstě, snad oprávněné, ze strany protestantů, dovolily jedněm i druhým méně myslet na skutečné dobro věci než na potěšení zničit sbor, který v minulém století tolik zneužíval své nesmírné moci.

Přísežní a nepřísežní: válka pamfletů

[Obě strany se už nezabývaly než prostředky: jedna jak dovršit „velké dílo“ občanské ústavy duchovenstva sesazením biskupů a farářů, kteří přísahu odmítli; druhá jak všemi zdroji intriky tomuto nahrazení zabránit. Knihy se množily, noviny se staly kolbištěm, „staré spory o povaze a hranicích obou mocí se obnovily. Žádný z bojujících nebyl dobré víry. Zájem byl skrytou pružinou útoku i odporu“: ale síly nebyly rovné. Revolucionáři měli za sebou lid, „vždy lačný novot“, jemuž se ukazovalo v odmítnutí přísahy odmítnutí zrušení desátků a feudálních práv; měli kapitalisty, spekulanty, věřitele státu, jimž se opakovalo, že prodej církevních statků, „záruka a naděje jejich pohledávek“, se nikdy neuskuteční, dokud biskupové zůstanou v držení svých biskupství. Duchovenstvu zbývaly „jen některé pobožnůstkářky, král, šlechtici, finančníci, parlamenty, lidé lnoucí ke starému režimu“, lidu dávno podezřelí. A duchovenstvo bylo rozdělené: mnoho kněží druhého řádu přísahalo, kult tedy nehrozil ustat. „Nuže, pokud má lid mše, nešpory, procesí, pokud je křtěn, pohřbíván, oddáván, málo mu záleží na tom, kdo vykonává kněžské funkce.“]

Jen čtyři biskupové se podrobili zákonu: arcibiskup ze Sens, biskupové z Autunu, Orléansu a Pamiers. Nahrazení ostatních naráželo na velké obtíže. Bylo třeba najít lidi, kteří by vzdorovali obecnému mínění církve, kteří by se nestyděli usednout na místo zákonných biskupů a získat ponižující jméno vetřelců. Bylo třeba najít biskupy, kteří by se odvážili udělit těmto vetřelcům titul a dát jim jurisdikci, na niž neměli žádné právo. Ještě se obávalo, aby osobní charakter nových biskupů nesnížil v očích lidu ústavní episkopát a aby lid, přecházeje od pohrdání člověkem k pohrdání úřadem, se neohlédl zpět a nepřimkl se ke svým starým pastýřům.²⁶

Duchovenstvo v tomto zápase pro ně tak zajímavém na sebe nezapomnělo. Biskupové odmítli opustit své funkce, vydávali pastýřské listy; prohlašovali, že všechny křty, všechna svěcení, která by mohli vykonat kněží, kteří by se odvážili je nahradit, jsou neplatná; že všechny svátosti, které by udělili, svátostmi nejsou; odňali jim moc zpovídat a rozhřešovat; zakázali věřícím s nimi obcovat pod trestem exkomunikace a neopomněli žádný z těch prostředků, kdysi tak mocných nad národy, ale hodně zesláblých od té doby, co filosofie a osvícení osvítily duchy. Šlo se až k tomu, že se říkalo dívkám, které se chystaly vdávat, že svolí-li přijmout svatební požehnání od přísežných kněží, nepřijmou svátost církve; že budou souložnicemi, a ne zákonnými manželkami svých mužů; že jejich děti budou při obnovení pořádku prohlášeny za nemanželské.

Revolucionáři postavili prostředky proti prostředkům, intriky proti intrikám: zástup mladých spisovatelů oddaných straně sepsal díla přístupná lidu a vhodná vyvážit dojem, jaký, jak se obávali, na něj udělají pastýřské listy biskupů a řeči stoupenců duchovenstva. V těchto spisech se usilovalo zostudit kněžství, ba i náboženství: neboť revolucionáři, rozhodnutí zdolat všechny překážky, od chvíle, kdy poznali, že nemohou spojit křesťanství s ústavou, se v tajnosti svého srdce zřekli náboženství, které brzdilo jejich postup. Tyto spisy se rozdaly mužům obdařeným zvučným hlasem a talentem k deklamaci úměrným hrubému obecenstvu, jemuž byly určeny. Většina těchto děl byla v dialozích. Duchovenstvo v nich bylo líčeno v odporných barvách, schopných přivodit mu pohrdání lidu; jeho bohatství, přepych, ctižádost, neřesti se v nich stávaly předmětem nejprudších deklamací: to vše promíšeno několika pěkně sprostými historkami o mniších a jeptiškách, o děvčatech a biskupech, vhodnými obveselit obecenstvo. Oba rozmlouvající, vystoupivší na jakési lešení, se navzájem napadali, oživujíce svá vyprávění komickými gesty. Lze si domyslet, že ten, kdo hrál roli advokáta duchovenstva, byl náramně hloupý; že jeho protivník bez námahy triumfoval nad slabými důvody, které uváděl ve prospěch kněží, a dostal smějící se na svou stranu. Revolucionáři připojili k těmto veřejným poučením karikatury ještě přiměřenější lidem, jimž byly určeny. Bylo na nich vidět preláty vyobrazené nejgrotesknějším způsobem, oděné odznaky své hodnosti, jimž sedláci stlačovali obludné břicho a nutili je vydávat pytle zlatých louisdorů; mnichy a jeptišky v neslušných polohách, abbé směšných tvarů: tyto karikatury, vystavené v hojnosti na nábřežích, na bulvárech, na všech veřejných promenádách, vyhledávaly pohledy lidu a nabízely mu ze všech stran kněze v podlém vzezření, stvořeném k tomu, aby ztratili jeho úctu a důvěru.

Biskupové se chtěli opřít o papežský breve, doufajíce, že rozhodnutí Říma dodá jejich intrikám více váhy. Papež breve udělil a prohlásil, že Národní shromáždění tím, že vydalo občanskou ústavu duchovenstva, překročilo své pravomoci, a že ti, kdo přísahu složili nebo složí, jsou schizmatici. Revolucionáři obrátili papežův breve v posměch. Dali jej veřejně spálit v Palais-Royal spolu s panákem představujícím samého papeže v pontifikálním rouchu. Toto divadlo luzu velmi potěšilo; posmívala se papeži i jeho breve.²⁷

Zatím se Shromáždění denně udávaly nové manévry biskupů k zabránění zavedení občanské ústavy duchovenstva. Tato udání vyvolávala prudké debaty a přinášela nejpřísnější opatření: někteří poslanci navrhli odejmout duchovenstvu každý vliv na čistě občanské akty občanů. „Národní shromáždění,“ odpověděl Cazalès 18. ledna 1791, „chtělo dát duchovenstvu ústavu přizpůsobenou novému řádu věcí, který zavedlo; ale nemohlo být jeho úmyslem zasahovat do duchovní jurisdikce církve. Zasáhla, nebo nezasáhla vaše občanská ústava duchovenstva do duchovní autority církve? Nepodniknu rozhodnout tuto otázku: celá má teologická věda se omezuje na vědomí, že ve věcech dogmatu je naší povinností podrobit se těm, kdo přijali své poslání a svou autoritu od církve nebo od Boha samého.“ – „Jste mimo otázku,“ křičí zuřivě abbé Gouttes. – „Volejte pana de Cazalès k pořádku,“ dodává Dumetz. – „Připravují nás o čas,“ ozývá se třetí. – „Žádný katechismus,“ říká čtvrtý. – „Kážete občanskou válku,“ volá zároveň několik členů levice. – „Nechte je,“ opakoval bez ustání abbé Maury; „máme rádi jejich dekrety: potřebujeme jich ještě tři nebo čtyři.“ – „Pan de Cazalès ví,“ odpověděl Mirabeau, „že názory opačné názorům jeho strany mají většinu v národě stejně jako v tomto Shromáždění.“ – „Stačí shromáždit své voliče po bailliagích,“ odsekne zprudka d'Esprémenil, „a uvidíte, zda mezi nimi máte většinu.“ – „Přiznávám,“ odvětí ironickým tónem Mirabeau, „že jsem v této chvíli nemyslel na své voliče shromážděné po bailliagích. Pokud jde o pana abbého Mauryho, který říká: Nechte vydat dekret, potřebujeme ho; to slovo je hluboké, ale není snad nediskrétní? Lidé, kteří v tomto Shromáždění každou chvíli předkládají řadu hrozných předpovědí, berou svá přání za budoucnost. Vybízím tyto neklidné lidi, aby očekávali neštěstí s takovým klidem, s jakým je očekávám já sám. Spoléhám na autoritu Shromáždění, na pevnost, na moudrost národa, na přistoupení a stálé projevy oddanosti všech částí říše.“²⁸

Vskutku, ve většině departementů volitelé spěchali nahradit staré biskupy. Je třeba přiznat, že volby byly málo způsobilé dát zapomenout na jejich předchůdce; ale revolucionáři chtěli za každou cenu, aby stolce byly obsazeny, málo jim záleželo na tom, kým. Zůstávala jedna obtíž: najít kanonické biskupy, kteří by svolili instituovat ústavní biskupy. Obrátili se na arcibiskupa ze Sens a na biskupa z Orléansu: odmítli. Biskup z Autunu a biskup z Lyddy se ukázali méně nesnadní. Neměli už co šetřit ani vůči Římu, ani vůči dvoru: svolili udělit instituci dvěma z nových biskupů. Obřad se konal v kostele Oratoře: revolucionáři nezanedbali nic, aby jej učinili okázalým. Zástup lidu mu přihlížel. Marně se aristokraté ve svých řečech, ve svých novinách, ve svých společnostech snažili uvrhnout posměch na toto svěcení i na nové biskupy. Lid, unavený odporem duchovenstva, které mu bylo představováno jako překážka ústavy, tvrdošíjně uznával nové biskupy a tvrdil, že staří byli zákonně sesazeni. Aristokraté se utěšovali tím, že nové biskupy nazývali vetřelci. Revolucionáři nazvali staré biskupy nepoddajnými kněžími; a pod těmito jmény, která připomínala na jedné straně představy nespravedlnosti a uzurpace, na druhé představy vzpoury a zlé vůle, se všechny nenávistné city udržely v srdcích jedněch i druhých.²⁹

Clermont-Tonnerre a monarchistický klub

Ministři, vidouce velký vliv, jaký má klub jakobínů na všechny záležitosti, mu chtěli postavit jiný klub a pozvednout tak mínění proti mínění. Clermont-Tonnerre, který litoval skvělé role, kterou hrál v první epoše revoluce, se už pokusil postavit proti jakobínům klub nestranných a pomocí tohoto klubu se znovu zmocnit vlivu, který si živě přál nabýt. Ale klub nestranných, který už svým jménem byl aristokratům podezřelý, a sám napadaný jakobíny jako maskovaný aristokrat, ač složený z nejpoctivějších a nejvzdělanějších mužů Shromáždění, nedokázal konkurenci vydržet. Clermont-Tonnerre se brzy viděl nucen tento prostředek opustit a vrátit se do nicoty, kterou si jeho kolísání a nestálost právem zasloužily. Unaven tímto stavem tak protivným jeho neklidné povaze, znovu se zmítal, aby se z něho dostal, a zorganizoval jiný klub pod jménem klub monarchistický. Byla to třetí strana mezi aristokraty a jakobíny, která, aniž zcela přijímala systém prvních, chtěla monarchickou vládu založenou zhruba na vládě anglické. Clermont-Tonnerre se rozhodl potírat jakobíny nejen v Paříži, ale i v departementech: zřídil pod různými jmény filiálky svého monarchistického klubu. Dbalo se na to, aby se do něho přijímali občané všech tříd a všech povolání, aby se jakobínům odňala záminka křičet, že monarchistické kluby jsou složeny jen ze šlechticů a kněží. Dohodlo se, že členové při přijetí dají částku peněz úměrnou svým možnostem; částku, jíž se užije k tomu, aby se nejméně zámožným lidem z lidu poskytovalo jisté množství chleba pod cenou, za kterou jej prodávali pekaři. Clermont-Tonnerre a ministři nepochybovali, že jim tyto rozdílky získají velkou popularitu.³⁰

Clermont-Tonnerre, nechtěje, aby mu při zřizování klubu mohl být vytčen sebemenší přestupek proti zákonu, si šel vyžádat povolení municipality. Neodvážili se mu toto povolení odepřít: vskutku, ač jakobíni viděli nový klub s nelibostí, neměli pro tu chvíli žádný zákonný důvod se mu postavit. Monarchistický klub se otevřel pod nejšťastnějšími znameními: měl od svých prvních zasedání šest set upisovatelů. Jakobíni se při pohledu na tento velký úspěch zachvěli: cítili, že jsou ztraceni, podaří-li se monarchistickému klubu zmocnit se mínění. Začali ho sužovat, vyvolávat mu spoustu nepříjemností, dokud totéž mínění nesvedli a nepřivodili příležitost jej úplně rozpustit… Monarchistický klub si najal letní Vauxhall: znepokojili věřitele podnikatele této budovy následky, které by pro ně mělo shromažďování aristokratů v domě, jediné záruce jejich pohledávek; a aby jim ukázali, že tyto obavy nejsou bez podkladu, poštvali několik lupičů, kteří pohrozili, že Vauxhall zapálí, bude-li se déle trpět, aby se tam scházelo sdružení nepřátel lidu. Podnikatel, poděšen, požádal hraběte de Clermont, aby přenesl zasedání monarchistického klubu do jiných prostor. Dodal, že kvašení je tak veliké, že garda jeho čtvrti by mu nepřišla na pomoc, kdyby se lid obrátil proti jeho podniku.

Po této první ráně, když bylo mínění lidu naladěno, jak se chtělo, udali jakobíni monarchistický klub pařížským sekcím. Obvinili jej, že rozdává chléb a svádí množství. Předseda monarchistického klubu, zpraven o tomto udání, odevzdal prokurátorovi pařížské obce částku 11 500 livrů, úhrn dobrovolných příspěvků členů, a požádal ho, aby tuto částku rozdělil pařížským sekcím, aby ony samy provedly rozdělení podle seznamu chudých, který jim tajemník vydá. Prokurátor obce odmítl peníze přijmout; sekce je odmítly rozdělit; jakobíni rozhlásili, že tyto podpory jsou ministerské svádění určené k tomu, aby lid svedlo, aby provedlo kontrarevoluci. Jakobíni se neomezili na útoky proti pařížskému monarchistickému klubu; obávali se ještě více filiálek, které si klub zjednal v provinciích, než klubu samého. Vzkázali všem jakobínům departementů, že Paříži hrozí zrod velkých nepokojů; že nová společnost, známá pod jménem přátelé monarchické ústavy, se snaží klamat lid; že pařížští jakobíni, vždy pevní v pravých zásadách, se této společnosti nebojí, ale že je dobré střežit nepřátele revoluce; že v důsledku toho pařížští jakobíni rozhodli, že budou zasedat každý den, a v hnutí vlastenectví stejně rychlém jako spontánní povstání pronesli slavnostní přísahu, že budou bojovat proti nepřátelům veřejné věci, udávat je dobrým vlastencům a všichni se shromáždí pod praporem svobody. Nepřátelství nedalo na sebe dlouho čekat. Konstitucionálové, čili klubisté z roku 89, se v této válce klubů spojili s jakobíny. Monarchiens byli společným nepřítelem: ostatně konstitucionálové chtěli, aby je lid pokládal za stejně horlivé pro svobodu, jako byli jakobíni.³¹

Monarchistický klub, vyhnaný z Vauxhallu, si zatím najal jiný dům a pokračoval pod ochranou zákona v konání svých zasedání. Jakobíni se podjali vyhnat jej i z těchto nových prostor. Svolali své důvěrníky. Táhlo se k monarchistickému klubu, utvořilo se jeho obležení. Monarchiens byli varováni, vyšli se zbraněmi a bez námahy odrazili tlupu banditů, kteří, vidouce, že jsou hotovi se bránit, se v okamžiku sami rozprchli. Na tuto zprávu jakobíni ohlásili mimořádné zasedání. Tam, jako by veřejná věc byla v nebezpečí, rozhodli, že všichni členové slíbí pod přísahou hájit svou krví a svým jměním každého občana, který by měl odvahu obětovat se udávání zrádců vlasti a spiklenců proti svobodě. Ale než užili svých velkých prostředků, chtěli se opřít o alespoň mlčenlivý souhlas Národního shromáždění; když diskuse padla na nepokoje, které zmítaly Languedokem: „Co je důležité poznamenat ve všech těchto manévrech,“ řekl Barnave, „je malý počet buřičů, kteří litují svých výsad a svých utlačovatelských práv. Tyto spory mají vždy za předmět časné statky církve. Nikdy jste nevydali dekret, aniž se zneužilo nejposvátnějších věcí mezi lidmi. Nebylo slovo monarchie, tak drahé všem Francouzům, vzýváno, když jste potírali tyranii? Nebylo slovo vlastnictví vzýváno, když jste zastavili uzurpace několika lidí, kteří zničili veřejné jmění, aby z jeho trosek vytvořili jmění soukromá?… V této chvíli se zvedá nová sekta: dovolává se monarchické ústavy, a pod tímto lstivým štítem se několik buřičů snaží obklopit nás rozdělením a lákat občany do pastí tím, že dávají lidu otrávený chléb. Chvíle ještě nenadešla mluvit s vámi o tomto proradném sdružení; nepochybně úředníci pověření bdít nad veřejným klidem, nepochybně výbor pátrání zpraví Shromáždění o těchto buřičských manévrech, o tomto rozdávání chleba za poloviční cenu: udá vám jeho vůdce. Pokládal jsem za svou povinnost mluvit vám o těchto skutečnostech, protože je zjevné, že tolik drzosti, že tak smělé manévry nemohou mít naději než v hnutích, která se chystají provést pomocí odmítnutí církevní přísahy.“

Hned nazítří bylo vidět účinek Barnavova udání a usnesení jakobínů. Tlupa placených mužů, mezi něž se vloudí několik jakobínů, obklopí dům Clermont-Tonnerra a říká, že je třeba jej zapálit. Clermont se objeví, jakobíni křičí: Na lucernu! Clermont k lidu promlouvá; křik se zdvojnásobuje: navrhuje, že se vysvětlí ve své sekci, a vydává se na cestu. Lid ho následuje: srocení rostlo a stávalo se nebezpečným. Několik poslanců, Clermontových přátel, přiběhlo a vyprostilo ho. Jakobíni se stáhli, chrlíce urážky a hrozby a vyhrazujíce si dovést pomstu dále, odváží-li se jejich nepřátelé nového podniku. Monarchistický klub se pokusil ospravedlnit. Udal také on jakobíny veřejnému mínění a ustaveným úřadům. Bylo to marné. Veřejné mínění zůstalo stále ve prospěch jakobínů. Lid viděl v monarchistickém klubu jen ministerské a aristokratické spiknutí proti ústavě a v jeho členech jen intrikány a buřiče prodané dvoru. Šlechtici, biskupové a královna, kteří Clermontovi neodpouštěli spojení stavů a revoluci 14. července, přesvědčeni, že bojuje méně za ně než za sebe, tomuto sporu tleskali; a místo aby se k němu připojili a posílili ho svou stranou, vydali ho jakobínům: neboť, stále kolébáni pošetilou nadějí na kontrarevoluci, nikdy nedovedli vyjít vstříc okolnostem.

Clermont sám sebe neopustil. Šel ke starostovi Baillymu, vyložil mu, že zákon opravňuje všechny občany se shromažďovat, vylíčil mu pletichy jakobínů utiskujících ty, kdo se odmítali s nimi spojit a splynout. Bailly, který se jakobínů bál a nechtěl, aby ho podezřívali, že přijímá udání proti nim, Clermont-Tonnerra zhurta přerušil: „Vězte, pane, že jsem sám členem klubu jakobínů.“ – „Tím hůře, pane; hlava pařížské municipality nemá být v žádném klubu…“ Po několika hádkách Clermont nakonec prohlásil, že se monarchistický klub sejde příští čtvrtek.³²

Jakobíni, rozhodnuti tomuto shromáždění za každou cenu zabránit, se uchýlili k prostředku, který se jim často osvědčil: vyvolat výtržnost a pak svalit vinu na ty, kdo byli jejím předmětem a obětí. Jakobíni poslali pět až šest set svých důvěrníků, ozbrojených holemi, do ulice des Écuries du Roi, kde se mělo konat shromáždění monarchistického klubu: dali je podepřít stovkou národních gardistů, k nimž připojili několik běhen z Palais-Royal. Tato tlupa brzy vzrostla na čtyři tisíce osob. Jakobíni, vmíšení do davu, ujišťovali, že monarchiens jsou šlechtici, kontrarevolucionáři, agenti dvora; že nosí bílou kokardu; a aby dodali této obžalobě, v duchu lidu velmi závažné, více jistoty, vytáhne pět nebo šest jakobínů z kapes bílé kokardy, které si tam pečlivě dali, zvednou je do výše, ukazují je lidu s předstíraným rozhořčením a přísahají, že je právě zabavili monarchiens. Až do té chvíle se lid spokojil s urážením a vypískáním členů monarchistického klubu. Pohled na bílé kokardy rozněcuje jeho zuřivost. Jakobíni tento pohyb podporují, vrhají se do sálu, kde jsou monarchiens shromážděni, jedny bijí, druhé srážejí k zemi, vlečou je za vlasy, zraňují ty, kdo se pokoušejí bránit. Monarchiens prchají. Starosta Bailly přijíždí doprostřed této občanské výpravy. Kárá monarchiens za jejich umíněnost udržovat klub, který lid proskriboval, chladně nasedá zpět do svého kočáru a obraceje se k luze: „Buďte spokojeni, přátelé, buďte klidní, nechceme aristokraty; nestrpíme je… ať žije lid a žádní aristokraté!“ Výkřiky ať žije národ, ať žije pan Bailly zaznívají ze všech stran a dlouho provázejí starostův kočár. Nazítří jakobínské noviny oslavily toto důležité vítězství. Pařížská municipalita přijímá usnesení, v němž ujišťuje, že monarchistický klub zavinil včera výtržnost a krvavé scény; že v důsledku toho zakazuje jeho členům se shromažďovat. Jakobíni departementů opakují tytéž scény ve všech městech, kde existují monarchistické kluby; udávají se, štve se proti nim luza, rozhánějí se, jejich členové se zuřivě pronásledují. Municipality se chovají stejně, jak se chovala pařížská municipalita: brzy, pomocí těchto mocných prostředků, vládne velký jakobínský klub hlavního města sám a bez soupeře nad celou Francií.³³

Shromáždění jako peklo; divadla

Shromáždění nabízelo někdy obraz pekla křesťanů, kde bezmocná zuřivost démonů je úlevou nenávisti, která je trýzní. Jediný příklad postačí a ospravedlní hluboké slovo Angličana Williamse při odchodu ze zasedání: „Jak chcete, aby lidé, kteří neumějí poslouchat, mohli jednat?“ Abbé Peretti, poslanec duchovenstva ostrova Korsiky, si dopisoval s jedním knězem, svým přítelem, osmdesátiletým. Abbé Peretti v dopise, v němž podával zprávu o slavném zasedání 13. dubna, poté co zalkal nad odmítnutím Shromáždění uznat křesťanské náboženství za náboženství státu, dodával, že toho dne byly vztyčeny šibenice, aby se zastrašili poslanci, kteří by se pokusili postavit vůli většiny. Byla to lež; ale nízkost, s níž se přišel tento dopis udat na tribunu v úmyslu učinit, bude-li to možné, duchovenstvo lidu ještě odpornějším, podlá zrada, jíž se ho podařilo získat, byla skutečnou hanebností. Největší část Shromáždění byla tímto zarputilým pronásledováním pobouřena. Šlechtici a biskupové, místo aby se drželi pohrdání, které v nich takové jednání mělo vzbudit, ztratili všechen prospěch, který mohli vytěžit z podlého špehování svých nepřátel. Urazili Mirabeaua pohoršujícím způsobem. „Bylo by mi snadné,“ odpověděl Mirabeau, „dosáhnout skvělé pomsty za urážky, které se mi adresují, ale pohrdám jimi.“ – „Dejte postoupit své falangy,“ křičí na něho zároveň Faucigny a Foucauld; „nuže, pane de Mirabeau, vrahy!“ – „Máme-li my falangy,“ odvětil Mirabeau, „vy máte jen pamflety. Je třeba přiznat, že naše trpělivost je veliká. Chcete změnit jednající shromáždění v arénu gladiátorů, nebo se snažíte připravit nás o čas? K čemuž by došlo, kdybychom se řídili obřady jistého počtu spiklenců.“ Při těchto slovech se biskupové a šlechtici oddali vší prudkosti své násilné povahy. Slova drzoun, žebrák, ničema, lupič následovala rychle za sebou. Jeden říká Mirabeauovi, že jeho vláda skončila; že jeho triumf skončí na popravišti. Starý d'Ambly dovádí zapomenutí slušnosti až k tomu, že mu hrozí holí. Všichni poslanci se mísí; jakobíni, konstitucionálové se vrhají na tribunu. „Vůle národa,“ volá zuřivě Alexandre Lameth, „je vůle většiny Shromáždění. Ať se členové menšiny třesou unavovat trpělivost lidu: je hotova se změnit…“ Tento násilný apel na lid jen zvětšil vřavu. Předseda byl nucen zasedání zvednout.³⁴

Týž duch nenávisti vládl v Paříži i v provinciích. Divadelní sály se staly kolbišti, kde se obě strany oddávaly věčným zápasům. Aristokraté, stále důvěřiví, prostoduše věřili, že ovládají veřejné mínění, a chodili je studovat do divadel. Tam, když jim nějaká příznivá narážka dovolila dát propuknout svým citům pro krále nebo pro královnu, pokládali za velký triumf přehlušit hlas herce hlučným tleskáním a ukázat tak jakobínům, že jejich strana je silnější. Šli pak triumfovat do kaváren, zatímco ti nejhorlivější běželi na zámek ujišťovat, že revoluční strana je rozdrcena, že se veřejné mínění viditelně mění. Ale neužívali dlouho této slabé výhody: jakobíni se hromadně dostavili na příští představení, uráželi, týrali aristokraty, okázale tleskali všem veršům, které měly nějaký vztah ke svobodě, a vypískávali všechny, které mohly připomínat lásku lidu ke králům. Tak tato rukavice, tak neprozřetelně hozená aristokraty, sloužila jen k oživení nenávistí, žárlivostí, k ohrožení vznešených osob, které tito ztřeštěnci uváděli do hry. Zkušenost je měla napravit; ale byli nenapravitelní: nic je nemohlo vyvést z jejich chimér.

[Následující kniha pokračuje odjezdem králových tet (Mesdames) do Říma, dnem 28. února 1791, zákonem o regentství, dekretem zakazujícím králi opustit království, náboženskými intrikami, zákonem o nevolitelnosti členů Ústavodárného shromáždění a smrtí Mirabeaua.]

Vysvětlivky