Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

IX. Kniha sedmá (červenec – listopad 1790)

[Obsah podle původního vydání: Příjezd vévody Orleánského do Paříže. – Federace 14. července. – Nepokoje ve vnitrozemí. – Řízení Châteletu o událostech 6. října. – Neckerův odchod. – Aféra v Nancy. – Ministři podávají demisi.]

Proč federace; řízení Châteletu o 5. a 6. říjnu

Revolucionáři si nezastírali, že Národní shromáždění překročilo své pravomoci a zřídilo ústavu, která v několika bodech odporovala mandátům, jež poslanci dostali. Chtějíce odpovědět na výtky, které se jim nepřestávaly činit, vymysleli federaci všech Francouzů. Bylo dekretováno, že v každém kantonu bude jmenováno šest poslanců, k nimž se připojí poslanci pozemní i námořní armády. Tito poslanci, vybavení zvláštními plnými mocemi, měli přijít přijmout a odpřisáhnout novou ústavu. Revolucionáři měli ještě jiný důvod, který nepřiznávali: nová ústava, postavená takříkajíc do rovnováhy mezi vládu republikánskou a vládu monarchickou absolutní, hrozila upadnout do jednoho nebo druhého z těchto dvou extrémů. Vskutku, král a departementy – vláda šla, a Shromáždění nebylo třeba; Shromáždění a departementy – vláda šla také, a bylo možno se obejít bez krále. Bylo tedy nutné shromáždit tolik nesourodých částí k společnému středu (Shromáždění) a učinit z něho pravého suveréna.¹

Uprostřed těchto zmatků se rozšířila zpráva, že vévoda Orleánský opouští Anglii a vrací se do Paříže: ale abych tuto intriku rozvinul, musím se vrátit k několika skutečnostem, které mě sled událostí přinutil odložit až do této chvíle.

Pařížská obec udala Châteletu nešťastné a zločinné dny 5. a 6. října. Toto udání, dohodnuté s dvorem a s La Fayettem, směřovalo k tomu, aby vévoda Orleánský byl držen daleko od Paříže, aby zastrašilo jeho stoupence, aby jim ukázalo, že se má v rukou zbraň, které je snadné užít, pokusí-li se o sebemenší podnik: ale aby se uklidnili ti, kdo se mohli obávat, že budou zapleteni do řízení zahrnujícího události, jichž tolik osob bylo nuceno se účastnit, omezila pařížská obec své udání na masakr tělesné gardy a na vpád do zámku ráno 6. října. Královna, vcházejíc do záměrů obce, se tvářila, jako by ji vyšetřování tohoto procesu nezajímalo. „Nikdy nebudu udavačkou králových poddaných,“ odpověděla výboru pátrání, který ji žádal o informace; „všechno jsem viděla, všechno slyšela, všechno zapomněla.“²

Dokud se řízení Châteletu, pohřbené v kanceláři soudu, zdálo vést jen pro formu, aniž z něho vyplývala jakákoli žaloba, revolucionáře neznepokojovalo. Dvůr, zpozorovav z výpovědí svědků, že by bylo snadné do tohoto řízení zaplést La Fayetta, Baillyho a několik poslanců obcí, rozšiřoval ponenáhlu své záměry a věřil, že našel jistý prostředek, jak zničit své nepřátele, nebo je alespoň připoutat ke svým zájmům strachem z následků, které tato věc mohla mít.

Dekret, který zakazoval členům Shromáždění přijmout po dobu zasedání jakékoli místo, jímž disponuje vláda, přerušil smlouvu dvora s hrabětem de Mirabeau. Mirabeau, lichocený a placený, když naléhavé okolnosti činily jeho pomoc nutnou, opuštěný a pronásledovaný, když se věřilo, že se lze bez něho obejít a strhnout ho s ostatními do všeobecné proskripce, poznal, jak málo se lze spolehnout na nerozhodného krále, na královnu schopnou obětovat své nejdražší zájmy nepolitické pomstě, na proradné ministerstvo, které ho nenávidělo a bálo se ho. Vskutku, skrze nabídky, které dvůr a ministři Mirabeauovi nepřestávali činit, vše prozrazovalo záměr ho zničit, nic neprozrazovalo záměr jednat s ním v dobré víře. Pouštěli na něho spisovatele zaprodané straně; hanobili ho v množství pamfletů; štvali ho prostřednictvím Lamethů; pracovali na tom, aby mu odňali popularitu; užívali téže dvojakosti s ostatními vůdci revoluční strany. Dvůr byl tak navyklý malým intrikám, že je nikdy nedovedl překročit a povznést se k velkým koncepcím.³

Revolucionáři potírali dvůr jeho vlastními zbraněmi: každý den to byla nová odhalená spiknutí, s jejichž pomocí udržovali lid v ustavičném pohybu a obraceli jeho nenávist a jeho podezření proti královně, proti šlechticům, proti duchovenstvu.

Saint-Priest a Bonne-Savardin

Hrabě de Saint-Priest byl ze všech králových ministrů ten, jehož se revolucionáři báli nejvíce, a tudíž ten, na něhož s největší zuřivostí obraceli nepřízeň lidu. Hrabě de Saint-Priest, oddaný králi, prohlášený nepřítel Shromáždění, měl pevnost a znalosti: ale neměl schopnosti nutné k řízení věcí v těžkých okolnostech, v nichž se nacházeli král a království. Hrabě de Saint-Priest naslouchal všem strůjcům projektů, všem politickým šarlatánům (a nikdy jich nebylo tolik!). Tito lidé mu navrhovali směšné plány. Saint-Priest, aniž zkoumal dobu, místa, vliv veřejného mínění, dával svůj souhlas, povzbuzoval původce, vrhal se do špatně promyšlených podniků; vyhýbal se přesto tomu, aby se kompromitoval, a jednal jen skrze množství prostředníků. Tragický konec Favrasův tyto malé spiklence děsil.

Výbor pátrání objevil, že jistý Bonne-Savardin jezdí sem a tam z Turína do Paříže; bylo rozhodnuto ho zatknout, neboť se nepochybovalo, že se najdou stopy tajného poslání. La Fayette poslal dva své emisary k Pont-de-Beauvoisin. Bonne byl zatčen v témž okamžiku, kdy se snažil překročit hranici, která dělí Francii od Savojska. Přivedli ho pod silnou eskortou do Paříže. Bonneova korespondence poskytla důkazy, že podnik řídí hrabě de Saint-Priest. Revolucionáři se chopili tak příznivé příležitosti ministra zkompromitovat. Bonne prošel několika výslechy. Důkazy proti Saint-Priestovi se stávaly jistějšími. Výbor pátrání ho udal královskému prokurátorovi u Châteletu. Dvůr a Saint-Priest věřili, že následky tohoto udání zastaví tím, že dodají velkou činorodost řízení započatému o událostech 6. října. Náhle se obnovilo vyšetřování procesu pohřbeného po tři měsíce v nejhlubším mlčení. Châtelet dal vyslechnout množství svědků; mezi revolucionáři se rozšířil poplach; La Fayette a Bailly, zainteresovaní na tomto řízení více než ostatní, ačkoli se předstíralo, že se jich netýká, se zabývali prostředky, jak zabránit, aby je zasáhlo. Od té chvíle chyběly informace, podstatné písemnosti byly potlačeny, stěžovalo se, že Châtelet překračuje žádost pařížské obce; obec prý omezila svou žádost na stíhání vražd spáchaných ráno 6. října: vše, co se týkalo pařížského povstání a pohybu pařížské armády, náležejíc bytostně k revoluci, nemohlo být předmětem trestního řízení. Châtelet odpověděl, že je nemožné poznat původce a strůjce spiknutí, aniž se vystoupí k prameni tohoto spiknutí; že události Paříže a Versailles jsou spojeny s masakrem tělesné gardy a s výstřelky spáchanými na zámku.⁴

Obě strany se zkoumaly s jakýmsi neklidem. Revolucionáři si nezastírali, že se míří na ně samé. Semkli se těsněji než kdy jindy. Oba Lamethové a Mirabeau se zřekli své tajné žárlivosti; ale nedůvěřujíce La Fayettovi, u něhož předpokládali závazky vůči dvoru, pomýšleli na to, povolat zpět vévodu Orleánského, zainteresovaného na událostech, které se připravovaly, ještě více než oni. Tento princ, drahý lůze, ač sám o sobě nula, mohl mnoho svými penězi: byl to ostatně náhradník trůnu, hotový v případě událostí sloužit straně jako výkladní štít.

Dopis vévody Orleánského, 5. července

Vévoda Orleánský dobře věděl, že jeho pobyt v Anglii je méně posláním než vyhnanstvím. Pokládal za prozíravé, dříve než opustí Londýn, sdělit svůj úmysl Shromáždění a vynutit na něm souhlas alespoň mlčenlivý. La Touche, poslanec za Montargis, požádal o dovolení přečíst dopis, který právě od tohoto prince dostal.⁵ Vévoda v něm říkal, že rozhodnut odebrat se neprodleně do Paříže, rozloučil se s anglickým králem a stanovil svůj odjezd: ale že pan francouzský vyslanec k němu přišel v doprovodu jistého pana de Boinville, pobočníka pana de La Fayette; že tento pan de Boinville ho v přítomnosti pana vyslance zapřísahal, aby v této chvíli Anglii neopouštěl; a mezi svými důvody uvedl jeden velmi důležitý, totiž nepokoje, které by vyvolali lidé, kteří by neopomněli užít jeho jména; že tedy z obavy, aby neohrozil veřejný klid, se rozhodl svou cestu odložit v naději, že se vysvětlí se Shromážděním.

„V době mého odjezdu do Anglie,“ dodával vévoda Orleánský, „mi pan de La Fayette jménem krále navrhl, abych se ujal poslání u londýnského dvora. Vylíčení rozhovoru, který se mnou pan de La Fayette měl, je zaznamenáno v Exposé mého chování: je z něho vidět, že hlavní důvod, který mě přiměl toto poslání přijmout, byl ten, že mé vzdálení, jak mě ujistil pan de La Fayette, odejme zlomyslným lidem každou záminku užívat mého jména k vyvolávání bouřlivých hnutí v Paříži a že mu bude snazší udržet veřejný klid. Tato úvaha mě rozhodla. Avšak od mého odjezdu nebylo hlavní město klidnější. Nemohli-li strůjci nepokojů užít mého jména, neváhali ho zneužít ve dvaceti pamfletech, aby se pokusili obrátit podezření na mne. Je čas vědět, kdo jsou ti zlomyslní lidé, jejichž plány se vždy znají, aniž se však může získat jakákoli stopa, která by na ně přivedla, ať aby byli potrestáni, ať aby byli zkroceni; je čas vědět, proč mé jméno spíše než kterékoli jiné slouží za záminku k lidovým hnutím; je čas, aby se mi už neukazoval přízrak, aniž se mi dají důkazy o skutečnosti. Zatím prohlašuji, že od 25. minulého měsíce je mým míněním, že můj pobyt v Anglii už není užitečný zájmům národa a službě krále; že pokládám za povinnost znovu se ujmout svých funkcí poslance; že mě k tomu vede mé osobní přání; že datum 14. července podle dekretů Shromáždění mě tam, jak se zdá, volá ještě naléhavěji; a že nerozhodne-li Shromáždění opačně a nedá-li mi své rozhodnutí na vědomí, setrvám ve svém prvním rozhodnutí.“⁶

Pan de La Fayette odpověděl s rozpačitým výrazem, snaže se omluvit své svrchované chování k vévodovi Orleánskému, že po tom, co se v říjnu odehrálo mezi panem d'Orléans a jím (což by si nedovolil připomínat, kdyby o tom pan d'Orléans sám nemluvil ke Shromáždění), pokládal za svou povinnost ho zpravit, že tytéž důvody, které ho přiměly přijmout poslání v Anglii, trvají; že by se snad jeho jména zneužilo k rozšíření některých z těch obav o veřejný klid, které on sám nesdílí, ale které si každý dobrý občan přeje odvrátit ode dne určeného důvěře a společnému štěstí. Pokud jde o pana de Boinville, ten bydlel v Anglii šest měsíců; přijel strávit několik dní do Paříže a při návratu do Londýna vzal na sebe říci panu d'Orléans, jaké obavy vyvolává ohlášení jeho návratu. „Dovolte mi, pánové,“ dodal pan de La Fayette, „abych se chopil této příležitosti, jako pověřený Shromážděním bdít v této velké době nad veřejným klidem, a vyjádřil vám v této věci své osobní mínění; čím více vidím blížit se den 14. července, tím více se utvrzuji v myšlence, že má vzbuzovat stejně bezpečí jako uspokojení. Tento cit se zakládá na vlasteneckém smýšlení občanů, na horlivosti pařížské národní gardy a našich bratří ve zbrani, kteří přicházejí ze všech částí království; a protože přátelé ústavy a veřejného pořádku nebudou nikdy shromážděni v tak velkém počtu, budeme silnější.“

Tento druh apologie neuspokojil nikoho; proto vévoda de Biron, pro něhož by titul přítele vévody Orleánského byl hanbou, kdyby se nevědělo, že je to velkodušnost, odvětil, že za tyranského a libovolného režimu stačilo podezření, aby byl občan vzdálen od svého krbu; že svoboda už takové výstřelky nedovoluje; že pan d'Orléans udělal mnoho pro svobodu, že je obviňován po osm měsíců a že po osm měsíců se žádný z lidí, kteří ho obviňují, nedal poznat; a že po osm měsíců žádná skutečnost k jeho tíži tato neurčitá obvinění neospravedlnila; že pan d'Orléans nemůže být déle zbaven možnosti vrátit se do své vlasti a ospravedlnit se z toho, co se mu klade za vinu.

Tato lehká diskuse se omezila na zúčastněné. Vévoda byl příliš opovrhován, než aby většina poslanců, kteří neznali tajné pohnutky jeho návratu, tomu přikládala velkou důležitost. Aniž se tedy vešlo do podrobností této malé hádky mezi La Fayettem a vévodou Orleánským, přešlo se k dennímu pořadu a vévodovi se ponechala volnost přijít do Paříže osnovat nová spiknutí.

Přísaha krále, protest biskupů, příjezd vévody

[Shromáždění se zabývalo obřadem federace; bylo třeba stanovit „vztahy, které bude král mít k lidu v této národní slavnosti“, a „nedůvěra předsedala všem diskusím, kde šlo o krále“. Jedni tvrdili, že federovaní mají složit občanskou přísahu do rukou krále; druzí, že král, „jsa jen prvním veřejným úředníkem a v této vlastnosti sám podroben přísaze“, má ji složit stejně jako federovaní do rukou lidu, „jediného a pravého suveréna“. Lid, svědek těchto debat, „si zvykal vidět v monarchovi přirozeného nepřítele ústavy, neboť každý nový vztah, který mu byl k ní nucen dán, vzbuzoval obavy u nejhorlivějších obránců svobody“. – Biskupové této diskuse „s velkou obratností“ využili, aby Shromáždění oznámili, že trvají na odmítnutí uznat jeho pravomoc v církevních věcech a nepřestanou protestovat proti tomu, „co nazývalo občanskou ústavou duchovenstva“. Biskup z Clermontu: „Chystáme se, pánové, slíbit, ale za okolností velmi odlišných od těch, v nichž jsme se nacházeli 4. února, a slíbit pod pečetí náboženství, že budeme vší svou mocí udržovat ústavu dekretovanou Národním shromážděním a sankcionovanou králem. Zde, pánové, připomínaje si, co dlužím císaři, nemohu zastírat, co dlužím Bohu… Ano, ve všem, co se týká věcí občanských, politických a časných, pokládám se za oprávněna udržovat ústavu dekretovanou Národním shromážděním; ale zákon vyšší než všechny lidské zákony mi velí hlasitě vyznat, že nemohu zahrnout do své občanské přísahy věci, které bytostně závisejí na duchovní moci: každá přetvářka v tom ohledu by byla zločinem; každé zdání, které by ji dávalo tušit, pohoršením.“ Biskupové, abbé, většina farářů a šlechticů povstali a připojili se; revolucionáři mlčeli, „jisti, že jim bude snadné předejít následkům, a že události přinesou blízkou příležitost potrestat šlechtu a duchovenstvo za jejich ustavičný odpor“.]⁷

Vévoda Orleánský mezitím přijel a přišel do Shromáždění zaujmout své místo poslance.⁸ Mluvil o účelu své cesty a o důvodech svého návratu: když Shromáždění 4. února dekretovalo, že každý ze zástupců složí občanskou přísahu, pospíšil si poslat své přistoupení k této přísaze; obnovoval ji uprostřed Shromáždění samého. Blížil se den, kdy se Francie sjednotí, kdy všechny hlasy dají slyšet jen city lásky k vlasti a ke králi; k vlasti, tak drahé občanům, kteří znovu nabyli svobody; ke králi, tak hodnému svými ctnostmi vládnout svobodnému lidu a připojit své jméno k největší i nejslavnější epoše francouzské monarchie. Tento den alespoň, jak doufal, uvidí navždy zmizet rozdíly mínění a zájmů; pokud jde o něho, který má přání jen pro svobodu, přeje si a žádá nejpřísnější zkoumání svého chování a svých zásad. Těch několik slov, pronesených bázlivým výrazem a rozpačitým tónem, bylo pokryto potleskem revolucionářů a orleánistů rozsetých po galeriích.

Vévoda šel večer ke králi; pohled na něho vzbudil pocit hrůzy u všech, kdo se nacházeli na zámku. Ženy se k němu obrátily zády; muži na něho hleděli s vyzývavým pohrdáním: král a královna ho přijali velmi chladně. Tento nečekaný příjezd vyvolal poplach u velkého počtu občanů. Každý věřil, že vévoda přichází propůjčit své jméno nějakému novému zločinu. Okolnosti se zdály tyto obavy potvrzovat. Šířily se nejzlověstnější pověsti; přeháněly se všechny pošetilosti, jimž se oddává obraznost rozjitřená hrůzou; mělo se prý vyvolat velké hnutí v Paříži a v provinciích, podřezat šlechtice, na Marsově poli zmasakrovat aristokratické poslance, odejmout Ludvíku XVI. korunu, posadit na trůn vévodu Orleánského.

Revolucionáři měli nebo předstírali také obavy, a přičítajíce dvoru tytéž záměry a tytéž úmysly, jaké aristokraté připisovali revolucionářům, mluvili o velkém spiknutí: připravily se prý předem prostředky, jak popudit poslance armády proti poslancům národních gard a poslance departementů proti pařížské armádě; zatímco všichni občané budou zaměstnáni na Marsově poli, nastražení zločinci zapálí různé čtvrti Paříže; tlupa tajně placených banditů, využívajíc nepořádku, vyplení domy, podřeže nejlepší vlastence, nespokojenci se ozbrojí a zmocní se hlavních stanovišť; postřílejí se lidoví členové Národního shromáždění a Ludvík XVI. bude přiveden zpět do Tuilerií vítězný, absolutní pán a jediný zákonodárce státu. Tak se obě strany snažily navzájem vyděsit. Množství bázlivých mužů a žen z té třídy, jíž se říkalo aristokraté, opustilo spěšně Paříž a běželo hledat útočiště na venkov.

Práce na Marsově poli

Federovaní zatím přicházeli ze všech částí říše. Ubytovávali je u soukromníků, kteří spěchali poskytnout postele, prostěradla, dříví a vše, co mohlo přispět k tomu, aby byl pobyt v hlavním městě příjemný a pohodlný. Municipalita učinila opatření, aby tak velký příliv cizích lidí nenarušil veřejný klid. Dvanáct tisíc dělníků pracovalo bez oddechu na přípravě Marsova pole. Ať se do této práce vkládalo jakékoli úsilí, postupovala pomalu. Vznikla obava, že nebude hotova 14. července, dne neodvolatelně stanoveného pro obřad; neboť to bylo slavné datum pařížského povstání a dobytí Bastily. V těchto nesnázích vyzývají okrsky jménem vlasti dobré občany, aby se připojili k dělníkům. Tato občanská výzva elektrizuje všechny hlavy; ženy sdílejí nadšení a šíří je: je vidět seminaristy, žáky, milosrdné sestry, kartuziány zestárlé v samotě opouštět své klášterní zdi a běžet na Marsovo pole s lopatou na zádech, nesouce korouhve zdobené vlasteneckými emblémy. Tam všichni občané smíšení, promíchaní tvoří ohromnou pohyblivou dílnu, jejíž každý bod ukazuje jinou skupinu; rozcuchaná kurtizána se octne vedle cudné občanky; kapucín táhne káru s rytířem svatého Ludvíka, nosič s hejskem z Palais-Royal; statná prodavačka sleďů tlačí kolečko, které naplnila elegantní dáma trpící na nervy; lid zámožný, lid nuzný, lid oblečený, lid v hadrech, starci, děti, herci, švýcarská setnina, písaři, pracující i odpočívající, herci i diváci nabízejí užaslému oku scénu plnou života a pohybu; pojízdné krčmy, přenosné krámky zvětšují půvab a veselost tohoto rozlehlého a okouzlujícího obrazu: zpěvy, výkřiky radosti, hluk bubnů, vojenských nástrojů, hluk rýčů, koleček, hlasy pracujících, kteří se volají, kteří se povzbuzují… Duše se cítila skleslá pod tíhou rozkošného opojení při pohledu na celý lid, který znovu sestoupil k sladkým citům prvotního bratrství… Když odbila devátá, skupiny se rozplétají. Každý občan se vrací na místo, kde se postavila jeho sekce, spojí se se svou rodinou, se svými známými. Zástupy se dávají na pochod za zvuku bubnů, vracejí se do Paříže s pochodněmi v čele, vypouštějíce občas sarkasmy proti aristokratům a zpívajíce slavnou píseň Ça ira.⁹

14. července 1790

Konečně nadchází 14. červenec, den federace, uprostřed nadějí jedněch, poplachu a hrůzy druhých. Neměl-li tento velký obřad vážný a vznešený ráz slavnosti zároveň národní a náboženské, ráz téměř neslučitelný s francouzským duchem, nabídl onen sladký a živý obraz radosti a nadšení, tisíckrát dojemnější. Federovaní, seřazení podle departementů pod osmdesáti třemi korouhvemi, vyšli z místa, kde stávala Bastila; poslanci řadového vojska, námořních sil, pařížská národní garda, bubny, hudební sbory, prapory sekcí otvíraly a uzavíraly průvod.

Federovaní prošli ulicemi Saint-Martin, Saint-Denis, Saint-Honoré a odebrali se přes Cours-la-Reine k pontonovému mostu postavenému přes řeku. Při svém průchodu přijímali ovace nesmírného lidu rozlitého v ulicích, v oknech domů, na nábřežích. Déšť, který padal proudem, pochod nenarušil ani nezpomalil. Federovaní, kapající vodou a potem, tančili farandoly, volali: Ať žijí naši bratři Pařížané! Z oken se jim spouštělo víno, šunky, ovoce, klobásy; zahrnovali je požehnáními. Národní shromáždění se připojilo k průvodu na náměstí Ludvíka XV. a kráčelo mezi praporem veteránů a praporem mladých chovanců vlasti; výmluvný obraz, který se zdál sám o sobě spojovat všechny věky a všechny zájmy.

Cesta, která vede na Marsovo pole, byla pokryta lidem, který tleskal, který zpíval: Ça ira. Nábřeží Chaillot a výšiny Passy tvořily dlouhý amfiteátr, kde elegance úpravy, půvaby, ladnost žen okouzlovaly oko a nenechávaly mu ani možnost ustálit nějakou přednost. Déšť padal dál; nikdo, jak se zdálo, si toho nevšímal: francouzská veselost vítězila nad špatným počasím, nad špatnými cestami i nad délkou pochodu.

Pan de La Fayette na nádherném koni, obklopen svými pobočníky, dával rozkazy a přijímal pocty lidu a federovaných. Pot mu stékal po tváři. Jeden muž, kterého nikdo nezná, se prodere davem, přistoupí, drže v jedné ruce láhev, v druhé sklenici: „Generále, je vám horko, napijte se.“ Ten člověk zvedne láhev, naplní velkou sklenici, podá ji panu de La Fayette. Pan de La Fayette sklenici přijme, chvíli se dívá na neznámého, vypije víno jedním douškem. Lid tleská. La Fayette přejede po zástupu blahovolným úsměvem a dobrotivým, důvěřivým pohledem, a ten pohled jako by říkal: Nikdy nepojmu žádné podezření, nikdy nebudu mít žádný neklid, dokud budu mezi vámi.

Mezitím více než 300 tisíc mužů a žen z Paříže a okolí, shromážděných od šesti hodin ráno na Marsově poli, sedících na travnatých stupních, které tvořily ohromný cirk, promoklých, zablácených, chránících se slunečníky před přívaly vody, které je zaplavovaly, utírajících si tvář při sebemenším paprsku slunce, upravujících si účesy, čekalo se smíchem a hovorem na federované a Národní shromáždění. Pro krále, královskou rodinu, vyslance a poslance byl vztyčen rozlehlý amfiteátr. Federovaní, kteří dorazili první, začínají tančit farandoly; ti, kdo následují, se k nim připojují a tvoří kolo, které brzy obepne část Marsova pole. Byla to podívaná hodná filozofického pozorovatele, ten zástup mužů přišlých z nejprotilehlejších částí Francie, unášených popudem národní povahy, zapuzujících každou vzpomínku na minulost, každou myšlenku na přítomnost, každou obavu z budoucnosti, oddávajících se rozkošné bezstarostnosti, a 300 tisíc diváků všeho věku, obojího pohlaví, sledujících jejich pohyby, tleskajících do taktu, zapomínajících na déšť, hlad a nudu dlouhého čekání: konečně když celý průvod vstoupil na Marsovo pole, tanec ustává, každý federovaný jde ke své korouhvi. Biskup z Autunu se chystá sloužit mši u oltáře v antickém stylu vztyčeného uprostřed Marsova pole. Tři sta kněží oděných v bílých albách, přepásaných širokými trojbarevnými pásy, se řadí ke čtyřem rohům oltáře. Biskup z Autunu žehná oriflammu a osmdesát tři korouhve: zanotuje Te Deum. Dvanáct set hudebníků tento chvalozpěv provádí. La Fayette v čele generálního štábu pařížské milice a poslanců pozemní i námořní armády vystupuje k oltáři a přísahá jménem vojska a federovaných, že bude věrný národu, zákonu, králi. Salva čtyřiceti děl ohlašuje Francii tuto slavnostní přísahu. Dvanáct set hudebníků naplní vzduch vojenskými zpěvy; prapory, korouhve se zmítají; tasené šavle se blýskají. Předseda Národního shromáždění opakuje touž přísahu. Lid a poslanci na ni odpovídají výkřiky přísahám. Tu král vstává a pronáší silným hlasem: „Já, král Francouzů, přísahám, že užiji moci, kterou mi svěřil ústavní akt státu, k udržení ústavy dekretované Národním shromážděním a přijaté mnou.“ Královna bere dauphina do náruče, ukazuje ho lidu a říká: „Zde je můj syn, spojuje se stejně jako já v týchž citech.“ Toto nečekané hnutí bylo zaplaceno tisícem výkřiků ať žije král, ať žije královna, ať žije dauphin! Děla dále mísila své majestátní zvuky s válečnými zvuky vojenských nástrojů a s ovacemi lidu; nebe se vyjasnilo, slunce se ukázalo v celém svém lesku: zdálo se, že sám Věčný chce být svědkem tohoto vzájemného závazku a stvrdit jej svou přítomností… Ano, viděl jej, slyšel jej, a strašná zla, která od toho dne nepřestala pustošit Francii, ó prozřetelnosti vždy činná a vždy věrná! jsou spravedlivým trestem za křivopřísežnictví. Udeřila jsi na monarchu i na poddané; protože monarcha i poddaní porušili své přísahy.¹⁰

Slavnosti a odjezd federovaných

Nadšení a slavnosti se neomezily na den federace. Po celý pobyt federovaných v Paříži to byl nepřetržitý sled hostin, tanců a radosti. Šlo se znovu na Marsovo pole; pilo se tam, zpívalo, tančilo. Pan de La Fayette provedl přehlídku části národní gardy departementů a řadové armády. Král, královna a dauphin byli na této přehlídce. Byli tam přijati s ovacemi. Královna podávala s líbezným výrazem federovaným ruku k políbení, ukazovala jim dauphina. Federovaní, dříve než opustili hlavní město, šli vzdát hold králi; všichni mu projevili nejhlubší úctu, nejúplnější oddanost. Náčelník Bretonců poklekl na jedno koleno, a podávaje Ludvíku XVI. svůj meč: „Sire, odevzdávám vám čistý a posvátný meč věrných Bretonců: zbarví se jen krví vašich nepřátel.“ – „Tento meč nemůže být v lepších rukou než v rukou mých drahých Bretonců,“ odpověděl Ludvík XVI., zvedaje náčelníka Bretonců a vraceje mu meč; „nikdy jsem nepochyboval o jejich lásce a o jejich věrnosti: ujistěte je, že jsem otcem, bratrem, přítelem všech Francouzů.“ Král, živě dojat, tiskne náčelníkovi Bretonců ruku a objímá ho. Vzájemné pohnutí prodlužuje na několik okamžiků tuto dojemnou scénu. Náčelník Bretonců se první znovu ujímá slova: „Sire, všichni Francouzové, soudím-li podle našich srdcí, vás milují a budou milovat, protože jste král občan.“¹¹

Pařížská municipalita chtěla také uspořádat federovaným slavnost. Byly klání na řece, ohňostroj, iluminace, ples a občerstvení v obilní tržnici; ples na místě Bastily. U vchodu do ohrady se četla velkými písmeny tato slova: Zde se tančí; šťastné sblížení, které nápadně kontrastovalo se starým obrazem hrůzy a zoufalství, jejž vyvolávala vzpomínka na toto odporné vězení. Lid chodil sem a tam z jednoho místa na druhé bez zmatku, bez tísně. Policie tím, že zakázala jízdu vozů, předešla nehodám tak častým při slavnostech a zničila bouřlivý hluk koní, kol, výkřiků „z cesty“; hluk, který občany unavuje, ohlušuje, nechává jim v každém okamžiku strach, že budou rozdrceni, a dává nejskvělejší a nejlépe uspořádané slavnosti podobu útěku. Veřejné slavnosti jsou bytostně pro lid. Jen na něj se má hledět. Chtějí-li bohatí sdílet jejich radosti, ať se toho dne stanou lidem; získají tím neznámé pocity a nebudou rušit radost svých spoluobčanů.

Bylo to na Elysejských polích, kde citliví lidé s největším uspokojením vychutnávali tuto půvabnou lidovou slavnost. Šňůry světel visely na všech stromech, girlandy lampionů je navzájem proplétaly, ohnivé pyramidy, rozmístěné v odstupech, šířily čisté světlo, které ohromná masa okolních temnot činila svým kontrastem ještě zářivější. Lid naplňoval aleje a trávníky. Měšťan sedící se svou ženou uprostřed svých dětí jedl, hovořil, procházel se a sladce pociťoval své bytí. Zde tančily mladé dívky a mladí hoši za zvuku několika orchestrů rozestavených v mýtinách, které byly k tomu upraveny. Dále se několik lodníků ve vestě a spodkách, obklopených početnými skupinami, které se na ně dívaly se zájmem, snažilo vyšplhat po vysokých stožárech natřených mýdlem a získat cenu vyhrazenou tomu, komu se podaří sejmout trojbarevný prapor připevněný na jejich vrcholu. Bylo třeba vidět smích, jímž byli zahrnováni ti, kdo se viděli nuceni podniku zanechat, povzbuzování dávané těm, kdo šťastnější nebo obratnější se zdáli mít cíl na dosah… Sladká, citová radost, rozlitá na všech tvářích, zářící ve všech očích, kreslila pokojné radosti šťastných stínů v Elysejských polích starých. Bílé šaty množství žen bloudících pod stromy těchto krásných alejí ještě zvětšovaly iluzi.

Federovaní se vydali na cestu zpět do svých provincií, okouzleni přijetím, jehož se jim dostalo od Pařížanů, a většinou proniknuti láskou a úctou ke králi a ke královské rodině. Dobrota, vyrovnanost nálady Ludvíka XVI. a jeho choti, půvab Madame Royale, naivní veselost dauphina získaly všechna srdce; cit, který se stal mocnějším a všeobecnějším kontrastem, jaký nabízelo Národní shromáždění, kde nenávist, stranický duch, výkřiky, zuřivost předsedaly jednáním. Proto Mirabeau, zasažen tímto nečekaným dojmem, se nemohl zdržet, aby hořce neřekl: „Co chcete dělat s národem, který umí jen křičet ať žije král?“¹²

Po federaci: obě strany rozkládají armádu

Revolucionáři se začali obávat, že toto velké opatření, pokládané za tak vhodné k upevnění revoluce, minulo svůj cíl a přispěje k jejímu svržení. Uspíšili odjezd federovaných, a uznávajíce, že Francouzové, podle jejich výrazu, nejsou zralí pro svobodu, pracovali na tom, aby je jí učinili hodnými tím, že je vrhnou do anarchie. Aristokraté, počítajíce příliš lehkomyslně s projevy oddanosti, které federovaní dali králi, věřili, že kontrarevoluce je hotova. Neviděli, že tato lichotivá svědectví se obracela k osobě Ludvíka XVI., a neobracela se ke starému řádu věcí; že všichni Francouzové, chtějíce krále, chtěli ústavu. A tak zatímco revolucionáři vyvolávali nepokoje ve vnitrozemí, rozdmýchávali ze všech stran nevázanost a povstání, bouřili vojáky proti jejich důstojníkům, aristokraté pracovali na zvětšení nepořádku a dovršovali rozklad armády: nařizovali důstojníkům užívat vůči vojákům hned trestuhodné shovívavosti, hned přehnané přísnosti, aby je znechutili službou a přivodili všeobecnou dezerci před zavedením nového vojenského zákoníku. Tento nový zákoník byl výhodný pro vojáky, které vymaňoval z libovůle velitelů a připouštěl k hodnosti důstojníka: nebyl méně výhodný pro důstojníka samého, který viděl bořit se až do toho dne neproniknutelnou přehradu, kterou mezi něj a vyšší hodnosti postavil despotismus ministrů a chtivost lidí od dvora. Ale dekret, který rušil šlechtu, vykládaný a komentovaný s proradnou obratností, tak roztrpčil důstojníky, téměř vesměs šlechtice, že nepomýšleli na skutečné výhody, které jim tento nový řád věcí přinášel, a zabývali se jen umělými ztrátami, které jim způsoboval; a pak dvůr, velcí páni, parlamenty, finančníci užívali tolika intrik! Ujišťovali, že tento řád věcí je neproveditelný; že nemůže trvat; že král brzy znovu nabude plnosti své autority; že emigrovaní princové se vrátí do Francie v čele mocné armády rozmnožené o všechny nespokojence z vnitrozemí; že Národní shromáždění bude rozpuštěno; že buřiči budou vydáni přísnosti zákonů; že nejen ti, kdo přijali místa ve vládě, ale i ti, kdo ústavu schválili nebo se jí nepostavili, budou zbaveni svých úřadů a přísně potrestáni. Šlechticům se bez ustání mluvilo o cti, o odvaze, o oddanosti monarchii a králi. Biskupové připomínali farářům a řeholníkům horlivost prvních křesťanů pro zachování náboženství a pro posvátná práva církve. Nazývali dekrety opovážlivými, bezbožnými podniky namířenými proti Bohu samému. Noviny udržovaly rozbroje, oživovaly nenávisti, sytily zuřivost. Bylo vidět vznikat tisíc individuálních protestů proti dekretům z 13. dubna a 19. června. Durosoy a Royou zaznamenávali tyto protesty ve svých listech. Nejnevědomější farář, nejméně řádný kněz, odmítl-li občanskou ústavu duchovenstva, stával se náhle Jeronýmem, Ambrožem, Athanasiem. Poslední venkovský šlechtic, zaměstnaný každý den honbou na zajíce, povstal-li proti dekretu rušícímu šlechtu, byl Bayardem, Gastonem, La Trémoillem. Také nebylo tak nepatrného syna pokladníka Francie nebo královského sekretáře, který by neusiloval o slavnou čest figurovat v Durosoyově gazetě tím, že bral vesmír za svědka své oddanosti svému králi, své horlivosti pro náboženství svých otců a vznešených citů, které mu vnukala ušlechtilá krev proudící v jeho žilách.¹³

[Na jihu Francie, kde žilo „množství protestantů, kteří unikli odvolání ediktu nantského“, bylo snadné poplašit katolíky: Shromáždění prý chce zničit staré náboženství a nahradit je protestantismem, protestanti prý řídí církevní výbor, „pastor Rabaut předsedal Shromáždění při zřízení občanské ústavy duchovenstva a zákona rušícího řeholní sliby“. Utváření municipalit a správ distriktů a departementů „postavilo proti sobě ctižádost vůdců“; protestanti, podporovaní kluby, se zmocnili správních míst, kněží křičeli, že náboženství je ztraceno, katolíci se sdružili, aby získali alespoň místa v municipalitách. „Nîmes, Béziers, Aix, Marseille, Arles, Uzès se staly dějištěm násilí“; vraždy, věznění, žhářství „byly střídavě zbraněmi protestantů i katolíků. Protestanti měli převahu; triumfovali s drzostí.“ Shromáždění, „pozornější k tomu, co předpokládalo o úmyslech katolíků, než k přísným povinnostem spravedlnosti“, dalo za pravdu protestantům a katolíky zahrnulo „vší autoritou velmi přísných zákonů“. Revolucionáři, podráždění ustavičným odporem kněží, se rozhodli užít nejúčinnějších, byť nejnásilnějších prostředků; a protože moc kněží tkvěla v náboženství, „cítili, že si je nikdy nepodrobí jinak než zničením, nebo alespoň znetvořením v jeho politických vztazích, téhož náboženství, které bylo jejich silou“.]¹⁴

Útěk a dopadení Bonne-Savardina

Paříž byla v opojení federace, když se dozvěděla, že Bonne-Savardin právě uprchl z Opatství. Tato zpráva vzbudila zuřivost revolucionářů; nařídili nejpřísnější pátrání, rozeslali Bonneův popis všem brigádám a všem municipalitám: La Fayette vyslal do pole své špehy. Bonneův útěk byl proveden s příliš velkou obratností, než aby se dalo zastírat, že je dílem mocného muže, zainteresovaného na tom, aby předešel následkům řízení započatého proti Bonneovi. Dva jednotlivci, vydávající se za La Fayettovy pobočníky, oblečení v národní uniformě, se prý dostavili k vrátnému Opatství s falešným rozkazem výboru pátrání. Vrátný jim Bonnea vydal. Posadili ho do fiakru a zmizeli. Bonne se uchýlil k abbému de Barmond, radovi pařížského parlamentu a poslanci duchovenstva v Národním shromáždění. Abbé de Barmond ho odvedl do venkovského domu vzdáleného sedm mil od Paříže. Osoby, jimž tento dům patřil, se neodvážily nechat Bonnea u sebe; abbé de Barmond ho přivedl zpět do Paříže a ubytoval ho v odlehlém bytě svého vlastního domu. Bonne tam zůstal několik dní skryt. Příchod neznámého vzbudil podezření: neboť v těch nešťastných časech byl každý občan špehem a udavačem jiného občana. Abbé de Barmond pocítil nutnost umístit Bonnea v domě méně vystaveném pohledům veřejnosti; Foucauld, poslanec šlechty Périgordu, svolil ho přijmout. Přemýšlelo se o prostředcích, jak ho dostat z Paříže a vyvést z království: obstaral se pas do Štrasburku na jméno jistého pana Edgse, federovaného z Alsaska. Bonneův popis, rozeslaný La Fayettem všem municipalitám a všem brigádám maréchaussée království, mohl vést k jeho poznání. Přestrojili ho, jak nejlépe mohli; obarvili mu vlasy, obočí, tvář, hruď, a když byl stanoven den odjezdu, přijela pro něho švagrová abbého de Barmond ve svém kočáře a odvezla ho k abbému de Barmond.¹⁵

Tolik chození sem a tam potvrdilo podezření služebnictva abbého de Barmond. Jeden z nich šel vyhledat Maiestrého a Juliena, La Fayettovy pobočníky, a řekl jim, že jeho pán u sebe skrývá nějakého muže; že ten muž je Bonne-Savardin. Oba pobočníci běželi podat zprávu o svém objevu La Fayettovi; ale zatímco se opatřovali potřebnými plnými mocemi, abbé de Barmond, který vše připravil na cestu do lázní Spa, odjel ve svém voze s Bonnem a s federovaným Edgsem. Maiestré a Julien, zdrceni tím, že jim kořist unikla, jdou vzít poštovní koně, pouštějí se za abbém de Barmond, potkají ho na silnici do Châlons s jeho dvěma společníky na cestách. Julien uloží Maiestrému, aby abbého de Barmond nespouštěl z očí; vyrazí napřed, dorazí do Châlons, zakáže poštmistrovi vydat koně, odebere se na municipalitu, sdělí své rozkazy a vyžádá si oddíl národní gardy.

Mezitím abbé de Barmond a Bonne přijíždějí na poštu v Châlons: poštmistr odmítá koně. Abbé de Barmond se rozzlobí, říká, že je poslanec, vystupuje z vozu a ujišťuje, že si půjde stěžovat na municipalitu na překážku, která se klade jeho cestě: vydává se k radnici. V témž okamžiku oddíl národní gardy obklopí abbého, Bonnea a federovaného Edgse: odvedou je do obecní síně. Bonne je brzy poznán. Abbé de Barmond se dovolává Shromáždění; posadí ho s Bonnem a federovaným Edgsem do téhož vozu, který je přivezl. Maiestré a Julien, hrdí na skvělý úspěch této slavné výpravy, si zajistí silnou eskortu pod záminkou dohlížet na bezpečnost tří vězňů a vydají se zpět na cestu do Paříže.

Jestliže zpráva o Bonneově útěku revolucionáře pobouřila, zpráva o jeho zatčení a návratu do Paříže způsobila živý neklid dvoru a ministru Saint-Priestovi. Vznikla obava, že Bonne, vyděšený nebo svedený, učiní doznání schopná kompromitovat vznešené osoby. Slabost, kterou ukázal při svých prvních výsleších, nenechávala žádnou naději, že by se obětoval, jako se obětoval Favras, za ty, kdo ho nechali jednat.

Châtelet předkládá řízení Shromáždění, 7. srpna

Dvůr a Saint-Priest usoudili, že mají postavit řízení proti řízení v naději, že vzájemností obav donutí revolucionáře, aby je šetřili. Châtelet byl připraven a čekal jen na rozkazy. Byly mu dány. Deputace se dostavila k závoře Shromáždění.¹⁶ „Roztrhneme,“ řekl Boucher d'Argis, „závoj, který kryl řízení bohužel až příliš slavné. Budou známa ta tajemství plná hrůz; budou odhaleny ty zločiny, které poskvrnily palác našich králů. Měli jsme předvídat, když jste nám svěřili úkol stíhat zločiny, které by útočily na rodící se svobodu, že budeme předmětem nejohavnějších pomluv? Vzdorujeme jim; nepřestaneme plnit své povinnosti. Tolik úsilí dostatečně ukazuje, čeho se nepřátelé veřejného dobra obávali od řízení, které má vše osvětlit. Mohli si myslet, že tolika násilnými a opakovanými hrozbami zastraší soudce, kteří dovedli vzdorovat ministerskému despotismu?“

„Musíme v tomto řízení rozlišit občany, kteří byli vedeni nadšením pro svobodu, od vinných lidí, kteří pod maskou občanství svedli dav, aby ho učinili spoluviníkem svých zločinů. Ale jaká byla naše bolest, když jsme mezi obviněnými poznali dva členy tohoto vznešeného Shromáždění. Ach! nepochybně pospíší sestoupit do arény a žádat pokračování řízení, jehož dovršení, musíme doufat, vynese na světlo jejich nevinu. Skládáme na stůl celé toto řízení; za velkou část písemností vděčíme vašemu výboru pátrání, který nám je podle vašeho dekretu musel sdělit. S lítostí si stěžujeme na výbor pátrání města Paříže, který nám stále odmítal ty, které má v rukou. Tak tedy, pánové, když jsme vše učinili a nic nezanedbali, abychom dospěli k poznání pravdy, vidíme s radostí blížit se chvíli, kdy nový soudní řád ukončí naše práce. Příliš šťastni, mohlo-li nám naše stálé úsilí o spravedlnost vysloužit hlasy našich spoluobčanů. Vzdáváme se tedy, pánové, do vašich rukou pokračování této velké věci a prosíme vás, abyste jmenovali tribunál pověřený ji vést a ukončit.“

Pohled na toto ohromné řízení vyvolal ve Shromáždění dvě velmi protichůdná hnutí. Aristokraté triumfovali; rozumní lidé, kteří neznali různé intriky, které se nechávaly hrát, se zdáli užaslí; orleánisté a jakobíni nedokázali skrýt svůj vztek. Jméno obou označených poslanců nebylo tajemstvím; jmenovali se hrabě de Mirabeau a vévoda Orleánský. Hrabě de Mirabeau vystupuje na tribunu, a dusíce s námahou zuřivost, která jím zmítá, pod zdánlivou chladnokrevností: „Naše cesta, pánové, je vytyčena, zásady jsou posvěceny, Národní shromáždění není ani žalobcem, ani soudcem. Jediná věc se ho týká; totiž poznat obvinění, která po deseti měsících vedou k tomu, že se dva jeho členové viní. Takový je duch zákona o naší nedotknutelnosti. Národní shromáždění chtělo, aby žádný z jeho členů nebyl pohnán před soud, aniž by samo posoudilo, je-li důvod k žalobě a obvinění. Nevím, z jakého hlediska se mluví o zatýkacích rozkazech, které by bylo třeba držet v tajnosti, ani proč se naznačuje návrh na postoupení jinému tribunálu.“ Zde Mirabeau, opouštěje trapný klid, který si uložil, a oživuje gesto i hlas: „Zajisté by bylo pohodlné, aby po deseti měsících tajného řízení, poté co se deset měsíců užilo k množení, k šíření podezření, neklidu, poplachů, hrůz proti dobrým i špatným občanům, tribunál Châteletu, jehož historie bude snad nutná k dokonalému vyšetření této věci, přestal být ve při a vrátil se do skromné temnoty. Navrhuji (pokračuje Mirabeau, nabývaje opět mírnějšího přízvuku) dekretovat, že výbor pátrání Národního shromáždění mu podá zprávu o obviněních, která se týkají některých ze zástupců národa, existují-li v řízení předaném pařížským Châteletem o událostech 5. a 6. října, aby bylo dekretováno, je-li důvod k obvinění. Hle, jediný dekret, který je skutečně ve vašich zásadách.“¹⁷

Odbočka: aféra Lautrec a dekret o nedotknutelnosti

Bylo by bývalo moudřejší nechat Mirabeauův návrh projít; byl ve shodě s dekretem o nedotknutelnosti, vydaným při zatčení pana de Lautrec: dekretem obratně vypočítaným na události, které měly následovat. Zde je chvíle ukázat, jak byl tento dekret přiveden, aby se lépe dala pocítit jeho souvislost s obviněním namířeným proti Mirabeauovi a proti vévodovi Orleánskému.

Pan de Lautrec, poslanec šlechty Bigorre, dlící na zámku jednoho ze svých přátel několik mil od Toulouse, dostal návštěvu dvou vojáků svého pluku. Toulouská municipalita, znepokojená tím, že vidí tak blízko sebe generála, který měl pověst a byl nadto členem pravé strany Shromáždění, jim nařídila vyzvědět, co tam přišel dělat a jaké mohou být jeho úmysly. Oba vojáci předstírali, že jsou velmi nespokojeni s novým řádem věcí, projevili mnoho horlivosti pro krále, ujistili pana de Lautrec o své úplné oddanosti a učinili mu dokonce osobní nabídky služeb… Pan de Lautrec je pochválil za jejich horlivost pro krále, za jejich dobrou vůli k němu, dal jim nějaké peníze a propustil je. Tito dva vojáci byli přemluveni, aby obvinili pana de Lautrec, že je chtěl svést sliby a nabídkami peněz… a to v úmyslu vyvolat v Toulouse povstání, využít ho k tomu, aby se toto město prohlásilo proti Shromáždění, a s pomocí šlechty kraje provést kontrarevoluci na jihu. Toulouská municipalita poslala oddíl národní gardy pana de Lautrec zatknout. Odvedli ho do toulouských věznic a vyslechli ho. Lautrec prohlásil, že je poslanec. Toto prohlášení nezabránilo municipalitě poslat Lautreca zpět do vězení a zahájit proti němu trestní řízení.¹⁸

Tato věc byla přednesena Shromáždění. Revolucionáři pomýšleli na to, vytěžit z ní vše, co se zdály naznačovat okolnosti; ať už sami přiměli toulouskou municipalitu k jednání, ať Lautrecovy neprozřetelné řeči zavdaly důvod k chování, které zachovala. Naslouchali s předstíranou dobrotou šlechtickým poslancům, kteří mluvili ve prospěch Lautreca, a zdálo se, že udání obou vojáků nepřikládají velkou důležitost. Tleskali tomuto krásnému hnutí starého d'Amblyho, přítele a bratra ve zbrani Lautrecova: „Kdyby mi řekli: Lautrec je v čele dvanácti set šlechticů, bije se jako statečný a věrný rytíř, uvěřil bych; to je on. Ale že Lautrec užívá úskoků, nízkých svodů, skrývá se za dvěma vojáky získanými za peníze a strojí zradu, tomu nevěřím; to není on.“

Revolucionáři tedy předstírali, že jsou citliví na bezpráví, které Lautrec utrpěl, pokárali toulouskou municipalitu a dodali, že aby se předešlo podobným podnikům, je nutné, aby ústavní zákon napříště chránil nedotknutelnost poslanců. Šlechtici a biskupové tehdy sotva pomýšleli na řízení Châteletu. Viděli jen Lautreca zadrženého v toulouských věznicích a velmi se tam nudícího. Uchopili s žárem návrh revolucionářů. Dekret stanovil, že žádný poslanec obviněný tribunály nemůže být zatčen ani souzen, dokud Shromáždění po nahlédnutí do spisů nevysloví, je-li či není-li důvod k obvinění. Toulouská municipalita dostala rozkaz propustit Lautreca na svobodu a poslat výboru pro zprávy řízení, které zahájila. Byl to tentýž dekret o nedotknutelnosti, jehož se dovolával Mirabeau. Jeho nepřátelé měli vidět, že okolnosti jsou tytéž; že jejich úsilí nahradit jej dekretem, který by lépe vyhověl jejich plánům pomsty, poslouží jen k odhalení jejich nenávisti a nespravedlivé stranickosti. Ale vůdci této strany zřídka uvažovali a ještě řidčeji dovedli přijmout opatření přiměřená okolnostem.

[Abbé Maury tvrdil, že Shromáždění se v obou dekretech o nedotknutelnosti „odchýlilo od pravých zásad veřejného pořádku“: poslanci mají být chráněni v civilních věcech, ne u deliktů; „nikdy čestné poslání, které lid svěřil svým zástupcům, je nemohlo postavit mimo dosah oprávněného stíhání… Jakou tvář by měla Francie, kdyby uprostřed ní dvanáct set osob odmítalo odpovídat zákonu!“ Dekret o Lautrecovi nebyl ústavní, nýbrž vydaný „za dané okolnosti“; teď jde o zločin urážky národa a velezradu a „bylo by kompromitováním cti Shromáždění, aby pro dva své členy užilo opatření odpíraných ostatním občanům“. Pétion se divil rozruchu kolem věci, kterou veřejnost pokládala za uspanou, „a zvláště chvíli, kdy se probouzela“; dekret o Lautrecovi byl podle něho ústavní a obecný.]

„Není jediného člena tohoto Shromáždění,“ ujal se slova Cazalès, „který by, naříkaje nad osudem jednoho ze svých kolegů, oběti zjevně nespravedlivého obvinění, pomyslil, že se opře o dekret, k němuž ochotně přispěl, aby vyňal ze zákona původce a spoluviníky žalostného útoku, který poskvrnil revoluci; útoku, který tíží francouzský národ a bude jeho věčnou hanbou.“ Tato poslední slova vyvolala prudké reptání. „Ano,“ pokračoval Cazalès, „nebudou-li původci ohavného zločinu, jehož odpuštění není v moci lidí, odhaleni a potrestáni, co řekne Francie? co řekne Evropa? Azyl našich králů byl znesvěcen, stupně trůnu zkrváceny, jeho obránci podřezáni, hanební vrazi ohrozili život dcery Marie Terezie, královny Francouzů…“ – „Francouzové nemají královnu,“ křičí zuřivě několik hlasů… „Ano,“ pokračuje Cazalès, „dcery Marie Terezie, té ženy, jejíž jméno přežije jména hanebných spiklenců 6. října… Byli poslanci, byli Francouzi, byli lidmi, a poskvrnili se tímto útokem! Pánové, přijmete-li návrh pana de Mirabeau, rozbalíte-li veřejně řízení, uvidíte zmizet viníky nebo důkazy; zůstane jen zločin… Jaké podivné privilegium by si osobovali zástupci národa! Zákon by dopadal na všechny hlavy, a oni by se povznesli nad zákon! Je to tedy jménem spravedlnosti, vaší první povinnosti, cti, vašeho prvního zájmu, svobody, která nemůže existovat, není-li jediný občan podroben zákonu, že vás naléhavě žádám, že vás zapřísahám, abyste toto řízení postoupili Châteletu, uložili mu v něm pokračovat a vložit do něho odvahu, která ho má ctít a učinit navždy slavným v dějinách.“¹⁹

Cazalès neodpovídal na argument vzatý z rovnosti dekretu vydaného ve prospěch pana de Lautrec s tím, jehož se domáhal Mirabeau. Proto se Chapelier věnoval důkazu totožnosti obou dekretů, tvrdě právem, že okolnosti jsou tytéž; že pan de Lautrec byl rovněž obviněn výpovědí svědků; že rovnost obou věcí co do formy a postupu řízení nelze popřít. Po dlouhých a prudkých debatách, v nichž nenávist obou stran propukla pohoršlivým způsobem, dekret vyslovil, že výbor pro zprávy podá zprávu o obviněních týkajících se zástupců národa zapletených do řízení Châteletu; že pak Shromáždění prohlásí, je-li důvod k obvinění.

Všichni předvídali výsledek tohoto neprozřetelného procesu. Dvůr poznal, s jakou lehkomyslností byl přiměn v něm pokračovat: ministři, kteří s pomocí tohoto prostředku věřili, že odrazí rány, které se jim jakobíni a orleánisté chystali zasadit, zpozorovali, že jen uspíšili okamžik svého vlastního pádu. Aby se však oslabil nepříznivý dojem, který řízení Châteletu, a zvláště odmítnutí písemností nutných k jeho doplnění, mohlo v lidu vyvolat, přišla deputace výboru pátrání města Paříže vyjádřit Shromáždění své city o dnech 5. a 6. října. „Jediným viníkem v této věci,“ řekl Brissot, „je Châtelet. Historie řízení to dokazuje… Několik měsíců po udání prokurátora obce Châtelet požádal výbor pátrání, aby mu předložil řadu dodatečných skutečností.“ Výbor pokládal tyto skutečnosti spíše za hodné chvály než za hodné trestního stíhání. Brzy se rozšířila pověst, že Châtelet je jen nástrojem strany; že dělá proces revoluci a pařížskému lidu. Většina okrsků povstala proti Châteletu. Tehdy výbor pátrání prohlásil, že nikdy neudal ani nemínil udat jiné skutečnosti než ty, které se odehrály ráno 6. října na versailleském zámku. „Nemáme,“ dodal Brissot, „žádnou písemnost, která by se jich týkala; zbývají nám jen bezvýznamná prohlášení, která bychom byli Châteletu vydali, kdyby nám je byl specifikoval.“ Toto vysvětlení, ač velmi nepřesné, dovršilo zkázu Châteletu ve veřejném mínění. Revolucionáři křičeli, že tento tribunál je zaprodán dvoru; že je agentem nepřátel revoluce. Lid, který mu neodpouštěl, že osvobodil Besenvala, Augearda, Barentina, jej nazval z pohrdání velkou prádelnou královny.²⁰

Jakobíni a klub 89

Ve většině Shromáždění existoval skrytý rozkol; rozkol, který udržovaly žárlivosti a nároky obou klubů, jež připravovaly dekrety, klubu jakobínů a klubu 1789. Klub jakobínů vděčil za svůj vznik několika bretonským poslancům, kteří se, dokud byly generální stavy ve Versailles, scházeli každý den, aby se jednotně usnesli a jednali podle okolností. Toto sdružení se brzy rozrostlo. Všichni, kdo patřili k demokratické straně, se připojili k bretonským poslancům. Tam se rozhodovalo o jmenování předsedů a tajemníků, vylučovali se poslanci, kteří nebyli v zásadách, připravovaly se dekrety, dohodovaly se intriky, které se mají sledovat, korespondence, které se mají udržovat. Když se Shromáždění přeneslo do Paříže, najal si bretonský klub sál u jakobínů v ulici Saint-Honoré a scházel se dále pod jménem klub přátel ústavy. Bretonský klub se až dosud skládal jen z poslanců: připustili se do něho členové obce a okrsků. Revolucionáři, cítíce velkou výhodu, kterou mohou z tohoto zařízení vytěžit, aby ovládli zároveň Paříž a Shromáždění a rozšířili svůj vliv na provincie, se neomezili na několik členů ustavených úřadů; přijímali všechny, kdo se přihlásili, nevyžadujíce jiného titulu než slepé podrobení vůli vůdců a úplnou oddanost revolučním zásadám. Nový klub brzy čítal přes dvanáct set členů, mezi nimi několik novinářů, všechny agenty orleánské frakce a množství cizinců vyhnaných ze své vlasti, lidí bez mravnosti, pro něž jsou revoluce dědictvím.²¹

Klub jakobínů, napodobuje příliš lidnaté národy starověku, vyslal kolonie do hlavních měst království a utvořil v Paříži afilované společnosti… Oba Lamethové a Barnave klub jakobínů řídili. Robespierre, Pétion, Anthoine, Salle, Dumetz, vesměs náčelníci band, ale spojení týmiž zájmy a jednající ve shodě, snášeli netrpělivě panovačné jho Lamethů, žárlili na Barnavovu popularitu, číhali na příležitost mu ji vzít.

Klub 89, nazvaný tak podle roku svého založení, se skládal z poslanců, kteří chtěli smíšenou monarchickou ústavu, přibližně takovou, jakou navrhoval ústavní výbor Shromáždění. Jejich úsilí směřovalo jen k zřízení této ústavy, k jejímu zajištění před podniky dvora, před útoky šlechticů a kněží. Doufali, že Ludvík XVI., narozený bez ctižádosti, spokojený s výhodami, které mu nová vláda vyhrazovala, navyklý mít jen stín královské moci, dát se vést královnou a svými ministry, se k nim připojí a přijme ústavu v dobré víře. Tato naděje se zakládala na známé povaze Ludvíka XVI.: proto klubisté 89 nepřičítali tomuto princi překážky, na něž naráželi, a měli pravdu. Ludvík XVI., ponechán sám sobě, by se byl podrobil okolnostem. Tento cit, ač společný největší části členů klubu 89, nebyl přece všeobecný. Někteří by byli dali přednost republice; ale obava, aby pád Ludvíka XVI. místo republiky nepřivedl anarchii nebo vévodu Orleánského, je držela u konstituční monarchie. La Fayette, Bailly, Rœderer, Dupont de Nemours, Chapelier, vévoda de La Rochefoucauld, Sieyès, vůdcové klubu 89, byli původně členy klubu jakobínů. Unaveni hlučností zasedání, nerozumem řečníků, nutností získávat a poutat lidovou přízeň, nutností, která nutí poctivého člověka skrývat svou myšlenku a, chce-li poroučet, poslouchat nejprve všechny rozmary nevědomého a hrubého davu, přestali ponenáhlu docházet na zasedání jakobínů a přišli se pompézně roztáhnout v Palais-Royal v nádherném bytě a se vším rámusem vhodným k přilákání a ohromení davu.²²

Klub 89 měl také velký počet pomocníků, filozofy, akademiky, finančníky, kapitalisty, literáty, Condorceta, Marmontela, Chamforta, Clavièra, Du Roveraye; počítal mezi svými členy hlavní vůdce výborů a nejvýznačnější muže většiny Shromáždění… Diskutovalo se tam jako u jakobínů o politických věcech; ale diskutovalo se o nich slušně: nadto se tam dávaly výborné obědy; četly se tam veřejné listy… Ostatně usilovalo se tam stejně jako u jakobínů o lidovou přízeň a k jejímu získání se tam užívalo, stejně jako u jakobínů, adres a deputací: neboť i tam se hledělo oklamat lid, přesvědčit ho, že jsou zaměstnáni jedině láskou k veřejnému dobru, když je ve skutečnosti oživoval jen duch zájmu a panování. Přišli-li dobyvatelé Bastily blahopřát jakobínům k jejich energii, dámy z tržnice přicházely v témž okamžiku do klubu 89, pronášely krásný kompliment géniu pana Baillyho; nezapomínaly na dobrého generála La Fayetta, velkého Mirabeaua, který říkal ve Shromáždění tak krásné věci, ani na pana Chapeliera, který, nepřestávaje být dobrým Bretoncem, se stal dobrým Pařížanem.

Hrabě de Mirabeau, nenáviděný, ale obávaný a vyhledávaný vůdci obou klubů, nakláněl váhu k jednomu nebo druhému podle toho, zda se spojil s jakobíny nebo s 89. Nepožíval důvěry žádného z vůdců; ale užívali ho k prosazení svých tajných usnesení: neboť jakobíni i 89 měli výbor, v němž se projednávaly a stanovily různé projekty týkající se revoluce, dříve než se přednesly valnému shromáždění klubu a tak se předložily veřejnému mínění.

Jakobíni a 89, ač nesmiřitelní nepřátelé, se přece spojovali, jakmile šlo o útok na šlechtu, duchovenstvo nebo královskou autoritu. Spojovali se také, když bylo třeba dosáhnout nějakého lidového dekretu. Měli stejnou potřebu velké popularity. Často se stávalo, že jakobíni navrhli zákon velmi pošetilý, velmi odporující obecnému prospěchu, ale jehož výhody, předem vychvalované novináři jejich strany, se staly mezi lidem převládajícím míněním; a to v naději, že klubisté 89 navržený zákon potřou a odpor, který mu postaví, jim vezme popularitu. Dělo se však úplně jinak. Vůdcové klubu 89, zpravení o tajných záměrech jakobínů, stejně lhostejní k veřejnému dobru jako oni, obětující stejně jako oni bez výčitek své osobní ctižádosti, ač úplně přesvědčeni, že navržený zákon je škodlivý, místo aby ho potírali, licitovali ještě v popularitě nad jakobíny amendementy více přizpůsobenými přáním davu. La Fayette, který cítil, jak mu škodí toto rozdělení, dělící mezi něj a Lamethy lidovou přízeň, se pokusil o několik prostředků sblížení obou klubů: ale vyžadoval za cenu svého prostřednictví, aby se jakobíni spojili s ním ve všech návrzích, které předloží Shromáždění, a zavázali se je prosadit. Lamethové a Barnave se střežili svolit k dohodě, která by jim odňala veškerou převahu v klubu i ve Shromáždění a učinila je závislými na La Fayettovi.

V Národním shromáždění bylo tedy jen přibližně tři sta členů skutečně poctivých lidí, prostých stranického ducha, cizích jednomu i druhému klubu, chtějících dobro, chtějících je pro ně samo nezávisle na zájmu stavů, sborů, vždy hotových přijmout návrh nejspravedlivější a nejužitečnější, ať přišel od kohokoli a byl podporován kýmkoli. Jsou to tito muži, hodní čestné funkce, k níž byli povoláni, kdo vytvořili těch několik dobrých zákonů vyšlých z Ústavodárného shromáždění; jsou to ti, kdo zabránili všemu zlu, které neudělalo. Přijímajíce vždy, co bylo dobré, zamítajíce vždy, co bylo špatné, dali často většinu usnesením, která by bez nich byla zamítnuta stranickým duchem: často odrazili návrhy, které by bez nich byly přijaty duchem zájmu.

Nemohu se zdržet, abych při této příležitosti nepoznamenal nepolitické chování šlechticů a biskupů. Protože směřovali jen k rozpuštění Shromáždění, jen k vrhání nepřízně na jeho jednání, místo aby se stavěli proti špatným dekretům, byli v tom ohledu lhostejní způsobem, jaký si nelze představit. Vycházeli ze sálu, když předseda kladl otázku, vyzývajíce poslance své strany, aby je následovali; nebo zůstali-li, křičeli na ně, aby nehlasovali. Klubisté, kteří se tímto opuštěním stali většinou Shromáždění, dekretovali vše, co chtěli. Biskupové a šlechtici, pevně věříce, že nový řád věcí nebude trvat, uspěchávali s jakousi netrpělivostí, v naději, že urychlí jeho pád, i zkázu monarchie a svou vlastní zkázu. K tomuto nesmyslnému chování připojovali urážlivou nedbalost jak vůči Shromáždění, tak vůči lidu, který se účastnil zasedání. Neposlouchali, smáli se, mluvili nahlas, utvrzujíce tak lid v nepříznivém mínění, které o nich pojal; a místo aby pracovali na znovuzískání jeho důvěry a úcty, pracovali jen na získání jeho nenávisti a pohrdání. Všechny tyto hlouposti pocházely z toho, že se biskupové a šlechtici nemohli přesvědčit, že revoluce je už dávno hotova v mínění a v srdci všech Francouzů. Představovali si, že těmito slabými hrázemi zadrží proud, který každým dnem mohutněl. Jen hromadili jeho vody, jen způsobovali větší škody, umíněně lpíce na starém režimu, základu všech svých činů, všech svých opozic, o který však nikdo nestál. Touto neobratnou umíněností nutili revolucionáře rozšířit svůj systém revoluce i za cíl, který si vytkli. Šlechtici a biskupové pak křičeli o nespravedlnosti, o tyranii. Mluvili o starobylosti a oprávněnosti svých práv k lidem, kteří podkopali základ všech práv. „Vaše dekrety o nynějších držitelích beneficií jsou nespravedlivé,“ říkal v hořkosti svého srdce jeden duchovní Dionisovi du Séjour, radovi pařížského parlamentu a revolučnímu poslanci. „Eh! kdo vám říká, že jsou spravedlivé?“ odpověděl chladně Dionis du Séjour.

Konstitucionalisté, novináři a řemeslo vzpoury

Konstitucionalisté (tak budu napříště nazývat klubisty 89), věříce, že federační přísahou získali Ludvíka XVI. a Francouze pro ústavu, chtěli zastavit hnutí lidu a nasadit uzdu zákona té domnělé svobodě, která byla jen odpornou nevázaností. Nepořádky a anarchie v provinciích, povstání a nekázeň vojska varovaly konstitucionalisty, že společenský řád je ohrožen úplným rozkladem, že sami budou brzy strženi do propasti se svými ctižádostivými plány a svými trestuhodnými nadějemi. Ale i jakobíni měli cíl, kterého chtěli dosáhnout, a dále bouřili lid, ujišťujíce, že je nutné oživit veřejného ducha, podepřít mínění téměř úplně změněné intrikami zlomyslníků. Jakobínští novináři zaplavovali Paříž a Francii pobuřujícími spisy. Mluvili bez ustání o spiknutích, o aristokratech, o ligách cizích mocností, o vpádech na francouzské území. Zasévali do ducha lidu nedůvěru ke králi, ke královně, k ministrům. Malouet, Clermont-Tonnerre, Virieu a několik konstitucionalistů se pokusilo zastavit tento příval pomluv a ohavností: jejich úsilí bylo marné. Tehdy, nemohouce postavit zákon proti nevázanosti, postavili pamflety proti pamfletům. Novináři se rozdělili: jakobíni, aristokraté, konstitucionalisté měli své spisovatele. Bylo vidět hromadu lidí bez zásluh, bez znalostí, pokrytých hanbou, zaprodaných rozkladným frakcím, nestoudných vychvalovačů zločinců, kteří je platili, jak si vytvářejí diktaturu, jíž podrobili krále, Shromáždění, každého poslance, každého občana. Poctivému člověku už nezbylo než zahalit si hlavu pláštěm a přijímat mlčky otrávené rány těchto prodejných per. Camille Desmoulins, Brissot, Gorsas, Carra, Marat a jiní, je-li to možné, ještě podlejší, byli agenty povstaleckého výboru, který řídili vůdcové jakobínů a orleánistů.²³

Chtěli-li vzpouru, rozšířily se neurčité návrhy na vraždění a s pomocí pěti či šesti důvěrníků, kteří se nenápadně rozptýlili mezi lid, se tvořily shluky množství zahálčivých a důvěřivých lidí, k nimž se připojovali satelité strany… Tam se pomluvami, nevěrnými líčeními, dovoláváním se nějaké slavné osobnosti, která se jmenovala, snadno sváděla nevědomá lůza, kterou vražedné spisy novinářů učinily divokou. Radilo se jí plenění a vraždění jako prostředek, jak zastavit spiknutí jejích nepřátel… Zatímco jedni rozpalovali hlavy, rozdělovači peněz se procházeli mezi skupinami. Potkali-li tvář poznamenanou pečetí zločinnosti, zkoumali toho člověka otázkou: Jste spolehlivý? Odpověděl-li: spolehlivý člověk, dal mu rozdělovač dvanáct franků; byl to závazek řídit se podněty vůdců vzpoury. Šlo-li o to shromáždit roztroušené bandy, oznámilo se nějaký čas předem, že toho a toho dne bude v Paříži nebo v jiném městě, které se jmenovalo, velký nepořádek, vraždy, značné plenění, jemuž bude předcházet rozdílení z ruky do ruky spolehlivým lidem a podřízeným náčelníkům. Tuláci, pytláci, uprchlíci z galejí přibíhali z třiceti až čtyřiceti mil do označeného města. Tak se jakobínům a orleánistům podařilo sebrat početnou a hrozivou armádu zločinců bez jiného žoldu než trochy peněz rozdělovaných čas od času, naděje na plenění a beztrestnosti zločinu.

Neckerův pád

Revolucionáři, znudění Neckerem, mu každý den působili ty nepříjemnosti, které vybízejí moudrého ministra, aby předešel potupnému propuštění a prozíravě odstoupil. Necker, udržovaný v příjemné myšlence, že spása Francie a klid Evropy spočívají na jeho ministerské existenci, bojoval s finančním výborem. Snad, zděšen propastí, do níž uvrhl monarchu, si ještě lichotil, že řídí události: ale Necker, podobný všem šarlatánům, jejichž pověst je plodem intriky, poznán a oceněn, nesklidil ze svých prací než nenávist jedněch, pohrdání druhých a lhostejnost davu… Chtěli se ho zbavit. Mstivý Camus ho obvinil, že posílá peníze hraběti d'Artois. Necker na toto obvinění odpověděl dlouhým dopisem. Stěžoval si v něm na pomlouvačná tvrzení šířená v hanebných pamfletech, jejichž strašnou moc až do poslední doby neznal. Ujišťoval, že je nejstarším a nejvěrnějším přítelem lidu, že každým dnem více bolestně zarmoucen, vida z průběhu jednání, že je veřejné věci neužitečný, že jeho síly slábnou pod prací, neklidem, zkouškami všeho druhu, touží najít odpočinek a vzdálit se navždy světu a věcem; že si přeje rychle vědět, zda mu má někdo co vytknout, jsa jist, že se nikdy ani na okamžik neodvrátil od veřejného dobra a přísného plnění svých povinností; že se nebojí být vyzván ke všem důkazům, které zástupci národa uznají za nutné.²⁴

Neckerovy protesty mu popularitu nevrátily. Jednou ztracena, už se nenajde. A pak, říkalo se, přísluší Neckerovi stěžovat si na pamflety a na změnu veřejného mínění? Nebyl to Necker, kdo se první odvolal k témuž veřejnému mínění? kdo první užil svých námezdníků k jeho svedení? Jak se odvažuje vytýkat revolucionářům, že užívají k jeho vzdálení z ministerstva týchž prostředků, jichž on užil k vzdálení Calonna, Brienna, Lamoignona, k prosazení dvojího zastoupení třetího stavu, k donucení Ludvíka XVI., aby ho 14. července povolal zpět?

[Stav financí se stával „den ze dne znepokojivějším; daně se neplatily; deficit rostl v děsivém postupu“. Finanční výbor navrhl splatit veřejný dluh vytvořením 1900 milionů assignátů-peněz. Necker se chopil příležitosti pomstít se Camusovi a výboru a poslal Shromáždění dlouhé memorandum: k plánu výboru nedal žádný souhlas, pokládá ho „za nekonečně nebezpečný“ a nezná žádný návrh, který by nebyl přednější než „druh zdroje, který by snad sváděl svou jednoduchostí, kdyby tato jednoduchost nebyla násilným převrácením všech překážek“. Shromáždění vyslechlo memorandum „s výraznou netrpělivostí“ a neráčilo je ani postoupit svému finančnímu výboru. Ferrières: „Necker měl přece pravdu“ – assignáty se neměly posuzovat podle blahodárného účinku okamžiku, nýbrž podle účinku, který nutně budou mít v dalším průběhu revoluce; už systém půjček, vynalezený Neckerem, způsobil značný deficit tím, že dal králi a ministrům možnost hradit pošetilé výdaje dvora – „jaké zhoubnější následky by neměly papírové peníze, které bylo možno libovolně rozmnožovat“, když k úspěchu plánů bylo třeba „uspokojit všechny ctižádosti, nasytit všechny chtivosti“, a místo hrstky dvořanů dělících se o zbytky veřejných příjmů byli „všichni podvodníci, všichni agiotéři, všichni lidé zadlužení až po uši“ voláni „k systematickému plenění Francie“. Ale revolucionáři „se pokládali za ve válečném stavu se starou vládou“ a hleděli méně na nevýhody věci než na ohromnost zdrojů, které jim poskytovala.]²⁵

Zpozorovavše, že ani ponížení, ani nejméně zastíraná nuda nemohou Neckera přimět, aby opustil své místo, sáhli k vzpouře. Několik jakobínů, posílených lidmi z lůzy, se odebralo k Shromáždění a hlasitě žádalo odvolání ministrů… Jiná tlupa běžela obklíčit paláce vikomta de La Tour du Pin a hraběte de Saint-Priest. La Fayette, který toto hnutí sledoval očima, poslal spěšně v osm hodin večer varovat Neckera před nebezpečím, které mu hrozí, a vybídl ho, aby opustil svůj palác. Necker odjel ihned a odebral se do svého domu v Saint-Ouen. Tento noční a nečekaný příjezd vyvolal ve vsi jakési vzrušení. Necker, nepokládaje se za bezpečného, uznal za prozíravé vzdálit se ještě víc. Vyšel pěšky, bloudil až do rána v údolí Montmorency. Tato událost ho rozhodla. Nemaje pevnost postavit se bouři, napsal předsedovi Shromáždění, že jeho zdraví je už dlouho oslabeno nepřetržitým sledem prací, trápení a neklidu; že přece den ze dne odkládal provedení plánu, který pojal, využít zbytku krásného období a odebrat se do lázní, které mu byly bezpodmínečně doporučeny; že naslouchaje jen své horlivosti a oddanosti, spěchaje vyhovět přání, které mu Shromáždění projevilo, se začal oddávat mimořádné práci o stavu financí; že nový návrat neduhů, které ho v zimě uvedly do velkého nebezpečí, a smrtelný neklid ženy stejně ctnostné jako drahé jeho srdci ho rozhodly neotálet s plánem odchodu a vrátit se do útočiště, které opustil, aby se dostavil na rozkazy Shromáždění; že se Shromáždění v té době přiblíží konci svého zasedání a on nebude s to podniknout novou dráhu. Necker, po tomto holdu své věčné pýše a stále nové potřebě mluvit o sobě, dodával, že 21. července odevzdal účet příjmů a výdajů státní pokladny od 1. května 1789 do 1. května 1790; že Shromáždění pověřilo svůj finanční výbor, aby tento účet přezkoumal; že ovšem toto přezkoumání není skončeno, ale že nechává jako záruku své správy svůj pařížský dům a své fondy ve státní pokladně, činící dva miliony čtyři sta tisíc livrů; že žádá o vyzvednutí čtyř set tisíc livrů z této částky, jejichž disposici mu činí nutnou stav jeho záležitostí; že nepřátelství a bezpráví, která zakusil, mu vnukla myšlenku záruky, kterou právě nabídl: ale když tuto myšlenku srovnává se svým chováním ve správě financí, je mu dovoleno přiřadit ji k zvláštnostem, které provázely jeho život; že ostatně jeho utrpení v této chvíli mu brání vmísit do tohoto dopisu různé city, které by za této okolnosti měl přání i potřebu rozlít.²⁶

Shromáždění přijalo oznámení Neckerova odjezdu s nejponižující lhostejností. Mohl na své cestě posoudit, jak málo se lze spolehnout na lid. Tento muž, který několik měsíců předtím projel Francii jako triumfátor, byl všude pokládán za uprchlíka, který se vyhýbá odpovědnosti, jíž se obává. Municipalita v Arcis-sur-Aube ho dala při průjezdu tímto městem zatknout a vzkázala pak Shromáždění, že lid, proniknutý velkou zásadou odpovědnosti ministrů, čeká na jeho rozkazy o tom, jak se má k Neckerovi chovat. Několik poslanců navrhlo poděkovat municipalitě v Arcis-sur-Aube za její bdělost. Jistý Montpassant žádal, aby se ministru Neckerovi zakázalo opustit království. Konečně lidumilnější lidé dosáhli, že bude municipalitě v Arcis-sur-Aube nařízeno propustit Neckera na svobodu; že tento rozkaz bude provázen dopisem způsobilým sloužit mu za pas a zajistit jeho cestu. „Svoluji k dopisu,“ odvětil rozmrzelým tónem zlomyslný Camus; „ale ať se nikdo neopováží blahopřát bývalému ministrovi k jeho správě.“ Tak navždy zmizel tento muž zrozený pro neštěstí Francie; nebyl-li zrádcem, byl loutkou orleánské frakce. Sžírán ctižádostí, nadutý pýchou, opojen mdlým kadidlem svých námezdníků, pokládal se za rozsáhlého génia. Chtěl vše vést, vše řídit; ale nemaje žádné pravé nadání, byl vždy mimo čas, místo, okolnosti, a abych užil výrazu jednoho duchaplného člověka, nesa na ramenou vodní mlýn, zabýval se bez ustání tím, aby se díval, odkud vane vítr. Šťasten, bude-li, schopen výčitek, odpykávat v dlouhém a plodném pokání strašná zla, která nahromadil na lid, který mu svěřil své nejdražší zájmy, a na monarchu milujícího dobro, kterého zavedl a svedl svými lživými sliby!²⁷

Hrabě de Saint-Priest a ostatní ministři, navzdory nepřízni, kterou jim revolucionáři projevovali, setrvali na svých místech. Neckerův odchod byl pro strážce pečeti Championa a pro ministra Saint-Priesta novým důvodem, aby zůstali. Doufali, že se stanou pány rady; počítajíce stále s rychlou kontrarevolucí, chtěli tam být už usazeni, aby z ní sklidili první plody: událost, kterou každá strana přičítala straně protivné, zvětšila nenávist lidu k ministrům.

Vzpoura v Nancy

Tentýž rozkol a tatáž různost zájmů, které existovaly mezi privilegovanými třídami a obcemi, existovaly v armádě mezi vojáky a důstojníky. Důstojníci, téměř vesměs šlechtici, hlasitě vyznávali zásady nejvíce odporující revoluci. Vojáci, vesměs příslušníci obcí, sledovali všeobecný popud. I oni žádali, aby se zavedla rovnost práv, aby se vyslechly jejich stížnosti, většinou oprávněné. Vytýkali štábům, že si podvodnými smlouvami přivlastňují část jejich nepatrného žoldu, že neskládají žádné účty z plukovních fondů, že vyhánějí s potupnými propouštěcími listy nejvlastenečtější vojáky; tak se nazývali nejbouřlivější a nejméně ukáznění. Dodávali, že ministr, věda, že budoucí organizace armády mu odejme jmenování míst, spěchá je obsadit a zavírá tak vstup těm, které k nim volaly nové zákony.

Toto reptání, zprvu tlumené, brzy veřejné díky otevřené ochraně klubů, přivodily všeobecné povstání. V každém pluku se ustavil výbor složený z nejrevolučnějších vojáků. Tyto výbory se staly velmi činným ohniskem nekázně a vzpoury. Rokovalo se v nich o peticích; kabinet ministra války byl plný vojáků, kteří mu přicházeli hrdě oznamovat vůli svých mandantů. Vojáci se pod záminkou, že si dají složit účty z plukovních fondů, zmocnili vojenských pokladen, rozdělili si je, a když v nich nenašli peníze, o nichž tvrdili, že jim náležejí, donutili své důstojníky podepsat závazky na částky, které stanovili libovolně. Shromáždění, zpravené o těchto nepořádcích, vydalo dekrety, které pokládalo za vhodné k jejich utišení: ale klubisté, kteří se báli armády a neviděli bezpečí než v jejím úplném rozkladu, zabránili provedení těchto dekretů. Duch nekázně a vzpoury rostl víc a víc. Dekret Shromáždění předpisoval způsob účtování plukovních fondů. Královský pluk, jeden z nejzpracovanějších, protože byl jedním z těch, jichž se jakobíni nejvíce báli, tvrdil, že ustanovení tohoto dekretu se na něj nemohou vztahovat. Vyslal osm členů svého výboru, které pověřil obžalovat ministra války a dohodnout se s jakobíny. Ministr dal osm vyslanců po jejich příjezdu do Paříže zatknout. Jakobíni křičeli o zatykači, o porušení práv člověka: poštvali lůzu proti ministrovi. Shromáždění, aniž se zdálo jeho chování neschvalovat, z obavy, aby zpráva o tomto zatčení nevyvolala nebezpečné hnutí, dalo osm vojáků královského pluku převézt do Invalidovny. Poslalo do Nancy La Fayettova pobočníka, aby předešlo falešným pověstem, které by jakobíni neopomněli rozšířit o způsobu, jakým se věci odehrály. Nová příhoda učinila toto opatření nutným.²⁸

Král pověřil Malseigna, bývalého velitele karabiníků, aby vyřídil účty tří pluků, které tvořily posádku Nancy. Ať už Malseigne, tvrdý a panovačný, nevnesl do této operace mírnost a umírněnost, které okolnosti vyžadovaly, ať tajní emisaři působili na vojáky, vznikly potíže v účtech švýcarského pluku Château-Vieux. Malseigne odmítl vyhovět požadavku, který se mu zdál nespravedlivý. Toto odmítnutí vojáky Château-Vieux podráždilo. Malseigne jim velmi ostrými slovy vytkl jejich nekázeň. Odpověděli, že potřebují peníze a že chtějí peníze. Někteří z nejvzpurnějších navrhli podržet Malseigna jako rukojmí, dokud se jim nedostane spravedlnosti. Malseigne, chtěje předejít výsledku porady, která se měla zvrhnout v otevřenou vzpouru, postoupil k mříži, která uzavírala kasárna. Čtyři švýcarští granátníci ji hlídali: nastavili mu bajonety a odmítli ho pustit ven. Malseigne tasil meč a nařídil čtyřem granátníkům, aby ustoupili. Místo aby poslechli, hrozili Malseignovi, a spojujíce čin s hrozbami, napadli ho všichni čtyři najednou. Malseigne odrazil rány, které mu byly zasazovány, zranil dva granátníky. Když se mu meč zlomil v rukou, uchopil meč generálního profousa, a raze si cestu touto soldateskou, odebral se k panu de Noue, veliteli Nancy.²⁹

Kvas byl v celém městě krajní. Královský pluk a pluk Mestre-de-camp se chopily zbraní. Lůza se k nim připojila; všichni se připravovali táhnout na guvernérství. Smýšlení vzbouřenců nebylo pochybné: zuřili proti Malseignovi. Varovali ho, že jeho život je ohrožen, že musí neprodleně opustit Nancy. Malseigne vyšel pod doprovodem několika důstojníků a dal se cestou na Lunéville. Jakmile se zvědělo o Malseignově útěku, sto jezdců Mestre-de-camp vsedlo na koně a běželo ho pronásledovat. Malseigne to předvídal. Když dorazil do Lunéville, dal nasednout silnému oddílu karabiníků, poslal jej na silnici do Nancy s rozkazem zabránit oddílu Mestre-de-camp dojet až do Lunéville… Mezi oběma oddíly došlo k lehké srážce. Devět jezdců Mestre-de-camp bylo zabito; zbytek byl zajat. Mezitím několik uprchlíků přišlo oznámit porážku oddílu vyslaného pronásledovat Malseigna. Posádka běžela ke zbraním. Zajistila se nejprve pana de Noue, velitele pevnosti, a všech důstojníků, a táhla na Lunéville, rozhodnuta napadnout karabiníky a mít Malseigna mrtvého nebo živého. Posádka Nancy našla karabiníky seřazené k bitvě na cvičišti v Lunéville; z obou stran se vyslali vyjednavači. Důstojníci neměli s těmito vyjednáváními nic společného; vše se projednávalo bezprostředně mezi vojáky posádky Nancy a karabiníky. Výsledek těchto porad byl, že karabiníci svolili Malseigna vydat a vzali dokonce na sebe dovést ho do Nancy.

Stav vzpoury, v němž byly tři pluky, vyžadoval rychlé léky. Shromáždění se usneslo, že král učiní nejúčinnější opatření k obnovení pořádku v Nancy a k zajištění úplného provedení jeho dekretů. Král jmenoval Bouillého generálem malé armády, která byla určena k podrobení tří vzbouřených pluků. Bouillé velel v Metách; shromáždil vojsko nutné ke své výpravě a dal se na pochod. Bouillého přiblížení v čele značného sboru vojsk tři pluky poplašilo; vyslaly k němu několik vojáků, které pověřily učinit mírové návrhy. Bouillé odpověděl, že nejedná s rebely proti dekretům Shromáždění a rozkazům krále; že nebudou-li mu do dvou hodin vydáni pan de Malseigne a pan de Noue a nebudou-li tři pluky mimo město, se zbraněmi u nohy, provede dekret Shromáždění. Tato odpověď zdrtila správní sbory v Nancy: obávaly se právem neblahých následků, které by přinesl odpor tří pluků; naléhaly na ně co nejživěji, aby se podrobily. Ale tři pluky odpověděly, že jsou rozhodnuty se bránit. Počítaly s účinkem několika oběžníků adresovaných Bouillého vojákům; listů velmi způsobilých anarchickými zásadami, které obsahovaly, vzbouřit jeho armádu. Také se hlasitě chlubily, že jedna hodina postačí k jejímu rozkladu. Tento manévr neměl úspěch, jaký od něho posádka Nancy očekávala. Bouillého vojáci, hluší k proradným našeptáváním emisarů pověřených je zkazit, vytkli vojákům posádky, že jsou zrádci, rebelové, a hlasitě žádali, aby byli vedeni do boje. Armáda pokračovala v pochodu. Bouillé přijal nové vyslance; dal jim touž odpověď, jakou dal prvním: žádal nadto, aby mu byli vydáni čtyři vojáci z každého pluku, které pošle, jak řekl, Národnímu shromáždění, a to je samo bude soudit.³⁰

Vojáci posádky byli rozděleni: jedni chtěli poslechnout Bouillého rozkazy, druzí setrvávali v úmyslu se bránit. Ti, kdo chtěli poslechnout, propustili na svobodu pány de Noue a de Malseigne a chystali se odebrat na místo, které jim pan de Bouillé označil, zatímco druzí se odebrali k Stanislavově bráně s dělem nabitým kartáčem. Pan de Bouillé dal postoupit svému předvoji, složenému zčásti z národní gardy města Met. Noví vyslanci tehdy přišli oznámit, že tři pluky odcházejí. Bouillé změnil svůj bitevní pořádek a táhl k louce, kam nařídil třem plukům se odebrat. Dva z jeho důstojníků ho upozornili, že u Stainvillovy brány je vidět jakési pohyby.

Švýcaři z Château-Vieux, vinnější než ostatní, se nevzdali plánu se bránit; obvyklá tlupa banditů vzpour se k nim připojila: byli postaveni u Stanislavovy brány. Emisaři, vidouce Bouillého předvoj, který postupoval bez nedůvěry, uznali příležitost za vhodnou k zahájení boje; vypálili na něj ránu z děla nabitého kartáčem. Tento nečekaný útok vnesl zprvu jakýsi zmatek do řad metské národní gardy. Dobrovolníci se brzy sešikovali a odpověděli velmi živou palbou; postupujíce pak útočným krokem, vyrazili brány města, pobili bez rozdílu vše, co potkali v ulicích. Rebelové, vyháněni ze stanoviště na stanoviště, z domu do domu, kladli brzy jen slabý odpor. Královský pluk první žádal o kapitulaci: řekli mu, aby se stáhl do svých kasáren. Bouillé se tam odebral, vytkl vojákům jejich neposlušnost a nařídil jim dát se na cestu do Verdunu. Château-Vieux poslali do Marsalu, Mestre-de-camp do Moyenvicu.³¹

Bouillého vítězství zdrtilo jakobíny. Měli jen jediný výkřik proti generálovi, proti La Fayettovi, proti ministrům. Tento příklad povstání potlačeného silou, a co je znepokojovalo nejvíce, se shodou, jakou neočekávali, mezi řadovým vojskem a národními gardami, měl dát vládě akceschopnost. Lid pozná nutnost podrobit se zákonu a poslouchat úřady, které ústava vytvořila. Aby však uklidnili své stoupence a ukázali svým protivníkům, že se navzdory tomuto nezdaru nepokládají za poražené, agitovali s takovým úspěchem na předměstích, že téhož večera, kdy se v Paříži přijala zpráva o dobytí Nancy, našli prostředek vyvolat hnutí.

Demise ministrů

Čtyřicet tisíc mužů a žen se odebralo do Tuilerií, řvalo kolem Shromáždění o propuštění ministrů. To byla jen záminka tohoto shluknutí. Brzy se ozvaly pobuřující návrhy. Mluvilo se o zatčení ministra války, o postavení Bouillého do stavu obžaloby. Několik orleánistů, využívajíc kvasu hlav, křičelo: „Pojďme do Saint-Cloud.“ Král a královská rodina tam byli už několik dní. Je pravděpodobné, že tento nový 6. říjen by byl rozhodnější než onen z minulého roku. La Fayette a národní garda přiběhli a snadno tento shluk rozptýlili. Jakobíni byli ve svém nitru zdrceni svou porážkou v Nancy. Stáhli se tedy, aniž se odvážili cokoli podniknout, odkládajíce pomstu ministrům na příznivější příležitost. Ta se nedala dlouho čekat. Jakobíni z Brestu právě vyvolali v tomto městě nové nepokoje; municipalita je svalila, podle zvyku, na zlovůli ministrů. Menou neopomněl přijmout toto mínění ve zprávě, kterou o této věci podal: žádal, aby předseda šel jménem Shromáždění králi vyložit, že nedůvěra lidu k nynějším ministrům klade největší překážky obnovení veřejného pořádku, provedení zákonů a dokončení ústavy.³²

„Nevystupuji na tuto tribunu,“ odpověděl Cazalès, „v úmyslu hájit ministry, neznám jejich osoby, nevážím si jejich chování. Kdybych byl mohl přemoci krajní odpor, který cítí čestný muž k útoku na ministry bez vážnosti a bez autority, byl bych se stal jejich žalobcem. Byl bych je obvinil, že zradili královskou autoritu, jejímiž jsou strážci: je to zločin urážky národa; neboť tato autorita brání lid před despotismem národních shromáždění, jako národní shromáždění brání lid před despotismem králů; byl bych obvinil vašeho uprchlého Neckera, že se stále držel za oponou, když ho jeho povinnost volala hrát čestnou a nebezpečnou roli; byl bych ho obvinil, že vám nesloužil za vůdce ve financích, této důležité části veřejné správy; protože v nebezpečné krizi, v níž byly, se bál kompromitovat, nic se neodvážil vzít na sebe a místo nebezpečí veřejné věci nízce počítal zájmy své ctižádosti a své bezpečnosti; byl bych ho obvinil, že vyvolal revoluci a neodvážil se ji řídit, že neučinil žádné z opatření nutných k předejití nebo zmírnění neštěstí neoddělitelných od každé revoluce, že stále zastíral své zásady a přestrojoval své chování. Byl bych obvinil ministra války, že dal dovolenou všem důstojníkům, kteří o ni požádali; že strpěl, aby opustili své pluky; že nedal soudit a označit hanbou ty, kdo opustili své stanoviště, protože bylo těžké a nebezpečné, a že je tím hlavní příčinou povstání, která propukla v armádě. Byl bych obvinil ministra pro provincie, že strpěl, aby královy rozkazy nebyly poslouchány, že nerozvinul veškerou veřejnou sílu k jejich provedení, s výhradou, že by odpovídal svou hlavou za oprávněnost svých rozkazů; byl bych je obvinil všechny, že dali králi nejzbabělejší rady, z té trestuhodné nicotnosti, na kterou se omezili; nicotnosti, která, jde-li o zkázu nebo spásu říše, je největším ze zločinů: vše lze omluvit kromě zbabělé lhostejnosti k veřejné věci. Nejnásilnější opatření, nejpřehnanější zásady jsou důsledky omylnosti lidského ducha: činy mohou být ukrutné a úmysly čisté. Ale jak omluvit ty chladné a nízké duše, které nikdy nerozehřála svatá láska k vlasti; ty duše soustředěné v ubohosti osobního já, oddělující se od veřejné věci, protože veřejná věc je v nebezpečí; zachovávající hanebnou neutralitu, když se váží největší zájmy; které se zbaběle skrývají, když se zlí hýbají a smělí buřiči se zmocňují kormidla státu. Jak omluvit ministry, kteří, majíce vědomí své zbabělosti a své neschopnosti, tvrdošíjně drží místa, která se už neodvažují zastávat, a neodsuzují se k pohrdání a temnotě, jež stíhá každého člověka, který, když se dral a dospěl šarlatánstvím falešné ctnosti na nejdůležitější místo správy, vrací se do soukromého života v témž okamžiku, kdy z něho každý dobrý občan má vyjít a přinést vlasti oběť celé své bytosti!

Za dlouhých křečí, jimiž byla zmítána Anglie za vlády nešťastného Karla I., Strafford, ministr, jehož nadání se rovnalo jeho ctnostem, zahynul na popravišti; ale Anglie plakala na jeho hrobě; ale celá Evropa ctí jeho památku; ale jeho jméno je předmětem kultu pro všechny poddané britské říše. Takový je vzor, který si má vytknout ten, koho v těžkých dobách důvěra jeho krále povolá k řízení věcí. Strafford zemřel. Nezemřel také ten Necker, který nedávno zbaběle dezertoval od veřejné věci a opustil ji v nebezpečích, která sám vyvolal? není jeho jméno vymazáno ze seznamu živých? nezakouší strašný trest přežít sám sebe, vidět se předem zasvěcen pohrdání budoucích pokolení? Pokud jde o servilní společníky jeho ministerstva, o ty lidi, kteří jsou předmětem našeho jednání, lze na ně užít Ariostova verše: Kráčejí ještě, ale jsou mrtvi.“³³

Cazalès pak tvrdil, že návrh prohlásit králi, že ministři ztratili důvěru francouzského lidu, útočí na jeho ústavní zásady; že svoboda se zakládá na rozdělení mocí a na jejich úplné nezávislosti; že to bylo Shromáždění samo, které králi označilo nynější ministry; že tito ministři nejsou obviňováni z žádného deliktu způsobilého odůvodnit vyloučení, které se jim chce dát; že každé neurčité obvinění je vynálezem tyrana; že všude, kde je možno činit podobná, už neexistuje, podle Montesquieuova výrazu, než nesvobodná republika; že podobný podnik proti královské prerogativě by měl nejneblahější následky; že už se mezi lidem šíří, že záměrem Shromáždění je odejmout královské autoritě tu trochu síly, která jí zbývá; že takový záměr je nepochybně daleko od přání Shromáždění, ale že úmysl donutit krále, aby vzdálil své ministry, jej zdánlivě ohlašuje a k němu vede; že přijme-li jej Shromáždění, nezbývá pravým přátelům monarchie než seskupit se kolem trůnu a pohřbít se pod jeho troskami.

Většina poslanců pocítila správnost a pravdivost Cazalèsových postřehů, a navzdory řvaní jakobínů byl Menouův návrh zamítnut. Ale revolucionáři příliš nenáviděli pana de Saint-Priest; byli dalecí toho, pokládat otázku za rozhodnutou. Hned nazítří se Menou pokusil vrátit k vydanému dekretu; stěžoval si, že otrávený dech ministerského vlivu se dal pocítit ve svatyni zakladatelů svobody. Galerie tleskaly: biskupové a šlechtici reptali. „Nezlobte se, pánové,“ odpověděl žertovně Goupilleau; „když se mluví o zakladatelích svobody, neobracíme se na vás.“ Když se tento nový pokus nezdařil, sáhli revolucionáři k peticím. Pařížská obec přišla k závoře žádat odvolání ministrů. Danton je obvinil všechny a skončil slovy: „Namítá se, že vám nepřinášíme zákonné důkazy toho, co ministrům vytýkáme; nemá národ právo, jaké má každý jednotlivec, říci mandatářům, které podezírá z nevěry: Jste nehodni veškeré důvěry už tím, že se tvrdošíjně chcete zůstat strážci mých zájmů po dobu vyšetřování procesu, který proti vám vedu… Zapřísaháme vás, pánové, vzdalte od krále jeho nejnebezpečnější nepřátele, protože jsou nepřáteli národa; on sám bude tleskat vzdálení lidí, kteří viděli, jak se jejich nejzarputilejší stoupenci ujali jejich obrany jen tím, že začali vyznáním nevážnosti, kterou jim vnukají jejich osoby.“³⁴

Bylo to méně proto, aby se zachovali nynější ministři, než aby se králi zachovala prerogativa bytostná pro monarchii, brát a propouštět své ministry podle své libosti, že všichni poslanci oddaní zásadám zamítli Menouův návrh. Proto ministři, vidouce, že by marně bojovali proti jakobínům, že jejich umíněnost udržet si místa se stane stále se obnovující příležitostí ke vzpouře a ohrozí králův klid, podali postupně demisi, spokojeni s malou výhodou, kterou právě získali, a s tím, že se nebude moci říci, že je Shromáždění vyhnalo.³⁵

Vysvětlivky