Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

VIII. Kniha šestá (duben – červen 1790)

[Obsah podle původního vydání: Protest z 13. dubna 1790. – Rozprava o právu míru a války. – Nové pokusy proti ústavě. – Zveřejnění červené knihy. – Organizace soudní moci. – Občanská ústava duchovenstva. – Dekret rušící dědičnou šlechtu.]

Assignáty jako peníze, 17. dubna

Duchovenstvo, sklíčené nezdarem tohoto posledního pokusu a ještě více tím, že král odmítl ujmout se jeho zájmů, se, jak se zdálo, na nějaký čas samo vzdalo. Arcibiskup z Aix obnovil nabídku dát 400 milionů. Nabídka byla s pohrdáním odmítnuta. Prieur se ironickým tónem otázal, zda duchovenstvo, které už nic nevlastní, může něco nabízet. Obnovila se diskuse o assignátech. Ohromná hypotéka, která jim byla právě vytvořena, jim zajišťovala důvěru lidu.¹

Nesnáz spočívala v tom, zda assignáty budou volné, nebo nucené, to jest zda bude povinnost přijímat je v platbách. Revolucionáři chtěli assignáty nucené: měli pravdu. Nedostatek kovových peněz den ode dne rostl; nepřátelé revoluce je skupovali, zakopávali nebo odváželi do ciziny. Nuže, assignáty konající službu peněz se stávaly v rukou revolucionářů dolem nevyčerpatelnějším než všechny doly Peru a Potosí: zbavovaly je nesnází financí, závislosti na Neckerovi i na burzovních spekulantech jeho strany. Diskuse měla týž průběh jako všechny, v nichž šlo o velký zájem revoluce. Cazalès, arcibiskup z Aix a abbé Maury potírali vydání assignátů, a zvláště assignátů nucených. Revolucionáři užili svých obvyklých manévrů. Bylo vidět přicházet záplavu adres jménem hlavních obchodních měst. Thouret ujišťoval, že Rouen je hotov vyměnit 40 milionů assignátů za 40 milionů v kovu. Bailly přišel v čele obce přečíst dopis pařížských obchodníků, kteří žádali vytvoření 500 milionů nucených assignátů. Bailly dodal, že má v rukou úpis na 70 milionů určených k zaplacení části církevních statků, které bylo město Paříž pověřeno zcizit. Nikdo se těmito opičárnami nedal oklamat; ale čím tvrdošíjněji nepřátelé revoluce vytvoření assignátů odmítali, tím více horlivosti a činnosti vynakládali revolucionáři na to, aby bylo přijato.

„Nerozumím ničemu z financí,“ říkal v jedné kavárně člen klubu jakobínů. „Nevím, zda jsou assignáty dobrá, nebo špatná operace; ale protože je aristokraté nechtějí, my je chtít musíme a musíme je prosadit.“ A tak když člověk viděl vystupovat na tribunu řečníky, kteří tuto otázku projednávali, nepotřeboval poslouchat jejich řeči; stačilo si všimnout, ze které strany sálu přicházejí. Konečně, když několik dní uplynulo ve velmi živých debatách, Shromáždění prohlásilo, že bude vydáno 400 milionů assignátů-peněz.²

Tato operace byla dobrá; a kdyby potřeby státu dovolily omezit se na ni, byla by vrátila pořádek do financí; ale Shromáždění sotva vyšlo z jedné nesnáze, už upadalo do jiné, větší. Blížil se květen; několik bailliages omezilo plné moci svých poslanců na jeden rok. Kontrarevolucionáři, soudíce, že příležitost je příznivá, se vrátili k plánu rozpustit Shromáždění. Obrátili se na prvotní shromáždění; naznačovali, že složení nynějšího Shromáždění je vadné; že v něm sedí členové zvolení stavy, které už neexistují; že je třeba jmenovat nové poslance; že lhůta stanovená plným mocím mnohých vypršela. Tyto podzemní manévry se zdály tím nebezpečnější, že lidé, kteří jich užívali, se opírali o práva a svrchovanost lidu; že lichotili stejně jeho chtivosti i touze, tak přirozené člověku, připomenout jeho závislost tomu, komu byla na několik okamžiků svěřena celá plnost jeho autority.

Jsme národní konvence? Maury a Mirabeau, 19. dubna

Revolucionáři, uznávajíce zásadu, hleděli vyhnout se jejím důsledkům. „Je nepochybně nespornou pravdou,“ řekl Chapelier, „že veškerá svrchovanost sídlí v podstatě v lidu a že lid může, kdykoli se mu zlíbí, odvolat moci, které delegoval; ale tato zásada nemá v přítomné situaci použití; obnovit Shromáždění dříve, než bude tato ústava hotova, by znamenalo ústavu zničit. Taková je vskutku naděje těch, kdo by chtěli vidět zahynout ústavu a svobodu a vidět znovu se zrodit rozlišení stavů, marnotratnost veřejných příjmů a zlořády, které kráčejí v průvodu despotismu.“ Při těchto slovech se všechny oči obrátily ke straně sálu, kde seděli biskupové a šlechtici, a upřely se na abbého Mauryho. „Pošlete ty lidi do Châteletu,“ zvolal abbé Maury a prudce vstal, „nebo, neznáte-li je, nemluvte o nich.“³

[Chapelier dále tvrdil, že omezující klauzule mandátů musí ustoupit klauzuli velící dokončit ústavu: „Je nemožné, aby ústava nebyla dílem jediného shromáždění. Co by se stalo s ústavou, kdyby jiné shromáždění mohlo měnit dekrety prvního?“ Ostatně jak by se konaly volby? „Dřívější voliči už neexistují; bailliages splynuly v departementech; stavy už nejsou odděleny.“ Přísaha poslancům velí zůstat a veřejný zájem to vyžaduje.]

„V jakém smyslu jsme zástupci národa?“ ujal se prudce slova abbé Maury, který stál pod tribunou a netrpělivě čekal na okamžik, kdy mu bude dovoleno na ni vyrazit.

„Do jaké míry jsme vázáni svými mandáty? Jaký rozdíl má být mezi námi a následujícími legislaturami? Kam až sahá autorita, kterou můžeme vykonávat nad tělem národa? První z těchto otázek je jednou z těch, které si nemáme klást; národ, svolaný králem do bailliages, nám dal naše plné moci. Každý poslanec byl jen poslancem svého bailliage; příchodem do Shromáždění nabyl většího charakteru a spatřil se zástupcem národa; ale tato nová vlastnost nezničila vlastnost zástupce bailliage, která je základem všech našich mocí. Obklopují nás sofismaty, mluví se o přísaze složené 20. června, aniž se pomyslí, že nemůže zrušit tu, kterou jsme složili svým voličům. Ptám se všech, kdo ctí veřejnou věrnost: ten, kdo přísahal svým voličům, že se vrátí, až vyprší jeho plné moci, může tu zůstat proti jejich vůli? Může být zmocněncem, když jeho mandát už neexistuje?

Upřeme nyní zrak na rozlišení, které se nám bez ustání opakuje: národní konvence, ústavodárné shromáždění, legislatura, nová slova vytvořená pro neznámé pojmy, jejichž smysl však nemůže být dvojznačný. Co je národní konvence? Je to shromáždění zastupující celý národ, který nemaje vládu, chce si ji dát. Celé dějiny mi dávají jen dva příklady. Jeden po smrti Alžběty, když Jakub I., král skotský, byl povolán na anglický trůn a Skotové se shromáždili, aby rozhodli, zda se Skotsko spojí s Anglií, nebo utvoří oddělenou vládu. Druhý příklad dal anglický parlament při odchodu krále Jakuba II.; proměnil se v národní konvenci, aby naložil s korunou a změnil formu vlády. Tak dokud král sedí na trůně, není národní konvence; mohla by být jen v případě, že by se celý národ povstal proti vládě, aby se jí zbavil, a vybavil vás výslovnými a nezávislými mocemi. Máte-li tyto moci, záleží jen na vás prohlásit trůn za uprázdněný, rozvrátit říši.“⁴

Tato poslední slova vyvolala prudké reptání. Revolucionáři nechtěli, aby byl lid poučen o jejich pravých záměrech; a ačkoli většina z nich nepomýšlela dovést revoluci až do této krajnosti, hleděli si přece zachovat všechny prostředky, které by okolnosti mohly vyžadovat. Ale abbé Maury, aniž dal najevo, že si tohoto nepříznivého dojmu všiml, ba využívaje velmi obratně jakéhosi doznání, které jako by ohlašovalo reptání, jímž byl přerušen, pokračoval:

„Je-li tedy pravda, pánové, že alespoň v jednom ohledu má vaše moc nějakou mez, nejste národní konvence. Vracím se k jalovému rozlišení ústavodárného sboru a legislatury: je to Švédsko, které nám ukázalo nebezpečí těchto sborů, jež si osobují plnost moci a stavějí svou autoritu na troskách národa; je to onen krvavý senát, který neuznával královskou autoritu a který bylo nutno zničit, když Švédové chtěli být svobodni. Věříte, že následující legislatury, mající totéž poslání jako vy, se budou pokládat za vázané vašimi dekrety? Zde, pánové, je mé slavnostní vyznání víry: musíme nábožně poslouchat svou ústavu, nechceme-li upadnout do nejnešťastnější anarchie; ale nemůžete omezovat moci svých nástupců. Je na nás říkat jako Bůh: Zde se zastavte a nikdy nepřekročte? Mluví se o přísaze, kterou jsme složili 20. června: ach, pánové! ústava je hotova; nezbývá vám než prohlásit, že král má plnost výkonné moci. Jsme tu jen proto, abychom zajistili francouzskému lidu právo ovlivňovat zákonodárství, abychom stanovili, že daň bude povolována lidem, abychom zajistili svou svobodu. Ano, ústava je hotova, a stavím se proti každému dekretu, který by omezoval práva lidu nad jeho zástupci. Zakladatelé svobody musí ctít svobodu národa: ta je nad námi, a ničíme svou autoritu, když omezujeme autoritu národní.“

Četný potlesk biskupů a šlechticů dal abbému Maurymu poznat, že dokonale vystihl pravé jádro otázky. Abbé Maury jim dával zahlédnout neomylný prostředek, jak zvrátit ústavní budovu, a připravoval jim materiál k intrikám, které by mohli osnovat. Revolucionáři, pohrouženi do ponurého mlčení, jako by ve svých smutných úvahách předjímali bolestnou budoucnost. Jejich pozornost byla příjemně obrácena k útěšnějším myšlenkám. „Ptáte se,“ ujal se slova Mirabeau důstojným tónem, „odkdy se poslanci lidu stali národní konvencí? Odpovídám: bylo to onoho dne, kdy nalezše vchod do svého zasedání obklopený vojáky, šli se shromáždit na první místo, kde se mohli sejít, aby přísahali, že raději zahynou, než by zradili a opustili práva národa. Naše moci, ať byly jakékoli, změnily toho dne povahu; ať byly jakékoli moci, které jsme vykonávali, naše úsilí, naše práce je učinily zákonnými: souhlas celého národa je posvětil. Všichni si vzpomínáte na slovo onoho velkého muže starověku, který zanedbal zákonné formy, aby zachránil vlast; vyzván buřičským tribunem, aby řekl, zda dodržel zákony, odpověděl: Přísahám, že jsem zachránil vlast! Pánové (pozvedaje hlas a obraceje se ke straně, kde seděli poslanci obcí): Přísahám, že jste zachránili Francii!“⁵

Při této velkolepé přísaze celé Shromáždění, jako by bylo strženo náhlým vnuknutím, uzavírá diskusi a dekretuje, že se volitelská shromáždění nebudou zabývat volbou nových poslanců; že tato volba se bude moci konat teprve tehdy, až bude ústava blízko dokončení; že pak Národní shromáždění požádá krále, aby vyhlásil den, kdy se utvoří volitelská shromáždění a zvolí první legislaturu.

Klub kapucínů a protest z 13. dubna

Biskupové, vzpamatovavše se z prvního omráčení, dobře cítili, že král je podpoří jen potud, pokud se jim podaří vytvořit si stranu schopnou zápasit s revolucionáři; spojili se tedy s poslanci-členy parlamentů, s několika poslanci šlechty a s několika poslanci obcí, téměř vesměs privilegovanými a spjatými s magistraturou. Oznámili, že rozhodnuti poučit lid o jeho pravých zájmech, budou se scházet ve dnech, kdy nebude večerní zasedání, a veřejně projednávat dekrety Shromáždění. Tento nový klub se otevřel v kostele kapucínů v ulici Saint-Honoré. Zvědavost tam přilákala mnoho lidí. Arcibiskup z Aix a d'Esprémenil dlouze bědovali nad zkázou náboženství, nad zničením královské autority. Abbé de Barmon a president de Frondeville ujišťovali, že většina dekretů Shromáždění útočí na práva osob a vlastnictví… Ale protože mnohé z těchto dekretů byly lidu příznivé, omezili se biskupové a šlechtici na to, že Shromáždění právě odmítlo prohlásit katolické náboženství náboženstvím státu, a navrhli sepsat pro poučení lidu prohlášení o svých citech v této důležité věci. Věděli, že tento předmět, snadno spojitelný s vyvlastněním duchovenstva, jim poskytne, jakmile to okolnosti dovolí, jistý prostředek, jak se vrátit k zákonům, na které si měli co stěžovat.

Sepsal se protest; dvě stě devadesát poslanců jej podepsalo: biskupové jej rozšířili v Paříži i v provinciích. Byl tam přijat různě podle rozdílnosti zájmů a stran. Biskupové a kapituly k němu přistoupili; lidé lpící na starém řádu věcí jej okázale pokládali za chartu zachovávající náboženství: revolucionáři jej nazvali pobuřujícím, fanatickým, směřujícím jen k vyvolání náboženské občanské války.⁶

Biskupové a šlechtici se však dále shromažďovali v kostele kapucínů a představovali si, že se jim podaří ovládnout zase jednou veřejné mínění. Neviděli, že lid v ně nemá a nemůže mít žádnou důvěru; že je pokládá za své nepřátele a že nešikovný odpor, který kladli zřízení ústavy, jej den ode dne více roztrpčuje. Biskupové a šlechtici se brzy měli přesvědčit o marnosti svých pokusů. Revolucionáři, kteří se ničeho neobávali pro svou popularitu, spočívající na pevnějších základech, ale kteří se báli, aby se nový klub nestal střediskem, kolem něhož by se shromáždili poslanci nesdílející jejich city a všichni nepřátelé nového řádu věcí, vylíčili lidu klub kapucínů jako kontrarevoluční shromáždění, ujišťovali, že se tam osnují spiknutí, že se tam hledí zničit dekrety Národního shromáždění; že bude-li se taková vzpoura trpět, je kontrarevoluce hotova. Lid, poslušný dojmů, které mu dávali lidé, v něž vložil svou důvěru, se vrhne ke kapucínům, vyžene odtud biskupy a šlechtice, pronásleduje je až na ulici a zahrnuje je urážkami. Biskupové a šlechtici si zvolili jiné místo. Revolucionáři je odtud dali opět vyhnat lidem. Sledovali je z útočiště do útočiště a nedopřáli jim chvíle klidu, dokud municipalita pod záminkou udržení veřejného klidu nezakázala každé shromáždění občanů, které by nebylo jí povoleno.

Virieuovo předsednictví

Revolucionáři, aby učinili svůj triumf úplnějším, se rozhodli připravit poslancům, kteří podepsali protest duchovenstva, v samém lůně Shromáždění ještě citelnější pokoření. Hrabě de Virieu byl právě povýšen na místo předsedy. Měl se vyhlásit výsledek hlasování, když advokát Bouche požádal o slovo. Bonnay odpověděl, že mu je nemůže udělit, že jeho předsednictví skončilo, že jedinou povinností, která mu zbývá, je oznámit výsledek hlasování. Revolucionáři rozhodli, že Bouche bude vyslechnut. Bouche navrhl dekretovat, že každý poslanec nastupující do funkcí, které mu Shromáždění svěří, bude povinen obnovit přísahu ze 4. února a přísahat, že se nikdy neúčastnil a nikdy nebude účastnit žádného aktu, protestu nebo prohlášení proti dekretům Národního shromáždění přijatým a sankcionovaným králem nebo směřujícím k oslabení úcty a důvěry, které jim náležejí. Revolucionáři, s nimiž byl tento návrh smluven, jej přijali živým potleskem. Podepsaní protestu poznali, že je namířen proti nim. Biskup nancyský připomněl řád Shromáždění, podle něhož je výsledek hlasování jediným zákonem pro jmenování předsedy. Bouchův návrh, dodal biskup nancyský, nemůže mít zpětný účinek na předsedu již jmenovaného, jinak by se sám stal zákeřným protestem proti dekretům většiny. Po několika debatách byl Bouchův návrh přijat a Bonnay prohlásil, že výsledek hlasování dává předsednictví panu de Virieu.⁷

[Virieu velmi rozpačitě ujistil, že po čestných funkcích netoužil; že „se už nepokládá za svého od chvíle, kdy většina rozhodla o jeho osudu“; že člověk oddaný veřejné věci v dlouhém sledu kritických událostí „mohl neschvalovat všechna mínění, aniž se z toho má usuzovat proti jeho horlivosti pro veřejné dobro“; a že zná-li kdo nějaký jeho protest povahy uvedené v Bouchově návrhu, je hotov odstoupit, jakmile mu bude předložen. Protože si na žádný takový akt nevzpomíná, přijímá nabízenou čest a obnovuje v svědomí přísahu věrnosti národu, zákonu, králi, poslušnosti dekretům a toho, že se nikdy neúčastnil žádného aktu proti dekretům „přijatým nebo sankcionovaným králem“.]

Všichni věděli, že Virieu protest duchovenstva podepsal. Je pravda, že dekret, jehož se protest týkal, nebyl tehdy sankcionován; ale protest nicméně směřoval k oslabení úcty a důvěry, které tomuto dekretu náležely. Proto revolucionáři, spokojeni, že přiměli Virieua složit přísahu, která vrhala stín na jeho pravdomluvnost, ho nechali nějaký čas v jeho předsednictví na pokoji a vyhradili si připravit mu brzy pokoření, že bude nucen se ho vzdát. Podepsaní protestu viděli jen s nelibostí, jak Virieu jaksi zapřel svůj podpis a podrobil se přísaze, která se pro ně stávala vyloučením z hodnostních míst Shromáždění. Pan de Rochebrune, po malé poradě mezi Cazalèsem, Montlosierem a abbém Maurym, požádal pana de Virieu, aby vysvětlil povahu přísahy, kterou právě složil, protože dekret, který tuto přísahu nařizuje, se mu zdá odporovat svobodě mínění a zájmu jeho voličů. Virieu odpověděl, že přísaha, kterou složil, se vztahuje a on ji vztáhl jen na dekrety přijaté a sankcionované králem; že existují-li jiné akty s jeho podpisem proti dekretům nesankcionovaným, neodvolává je a nikdy je neodvolá. „Nepopírám tedy,“ dodal Virieu, „a mnozí z nás nemohou popřít, že nemajíce mínění shodné s většinou, podepsali jsme prohlášení o svém mínění a o několika skutečnostech podstatných pro naše ospravedlnění. Protože o chování čestného muže nemá zůstat žádná pochybnost, žádají-li se vysvětlení, jsem hotov je dát.“

Alexandre Lameth, chopiv se těchto posledních slov, vyzval Virieua, aby prohlásil, zda se jeho ospravedlnění opírá o to, že dekrety, proti nimž protestoval, nejsou ještě králem přijaty, a zda míní, že členové Shromáždění nemají být těmto dekretům podrobeni ani před sankcí, ačkoli pro zbytek království nejsou závazné. „Nesankcionované dekrety jsou pro členy Shromáždění závazné, protože první zásadou každého rokujícího sboru je pasivní podřízení menšiny rozhodnutím většiny. Podepsal-li tedy pan předseda protest proti nesankcionovanému dekretu, podávám výslovný návrh, aby se přikročilo k novému jmenování, a žádám, aby pan de Bonnay zaujal znovu křeslo: člen nemůže předsedat Shromáždění, před nímž je ve při.“ Revolucionáři křičí na Virieua, aby sestoupil z křesla. Podepsaní mu přikazují zůstat. Virieu odpovídá, že se poradí se Shromážděním. Revolucionáři tvrdí, že se Virieu nemůže ani poradit se Shromážděním. Virieu chce uprostřed křiku a vřavy mluvit: jeho hlas je dušen pod tisícem návrhů, které se kříží a odporují si. Vyčerpán únavou prosí markýze de Bonnay, aby předsedal místo něho. Bonnay ujišťuje, že po způsobu, jakým se Virieu ospravedlnil, není ani důvodu k interpelaci. „Jde o prohlášení,“ odpovídá Charles Lameth, „které způsobuje lidu neklid a mnoha členům tohoto Shromáždění poplach. Je-li toto prohlášení učiněno proti nesankcionovanému dekretu, je tím vinnější; protože může působit na mysl panovníka, zdržet nebo dokonce zabránit jeho sankci: ale ptám se,“ dodává zlomyslně Charles Lameth, „zda někdo z nás věřil, že pan de Virieu podepsal nějaký akt odporující dekretům, když jsme ho slyšeli pronášet jeho přísahu; ptám se, jakým okem bude lid hledět na jeho jezuitskou výhradu; ptám se, zda je to prostředek, jak založit důvěru náležející dekretům Shromáždění, vidět samého jeho předsedu podepisovat prohlášení proti nejdůležitějšímu z jeho dekretů.“ Většina poslanců vstoupila do diskuse a mluvila podle různých zájmů lidí, jejichž byli mluvčími. Virieu, znavený nepříjemnou úlohou, kterou hrál už dvě hodiny, využil chvíle ticha způsobené únavou obou stran a prohlásil, že skládá do rukou Shromáždění místo, o němž nevěří, že by je mohl zastávat. Všechny revoluční noviny ještě téhož večera křičely: „Křivá přísaha pana de Virieu a jeho sesazení z místa předsedy Národního shromáždění, na které byl jmenován aristokraty.“

Nootka a právo míru a války, květen 1790

Několik sporů, které vznikly v zátoce Nootka mezi anglickými obchodníky a španělskými úředníky, sporů, jež by bylo velmi snadné urovnat, mělo právě posloužit za záminku k vyhlášení války. Zdá se, že dvory madridský a londýnský se chystaly poskytnout Ludvíku XVI. tento nový prostředek ke zvrácení ústavy. Hrabě de Montmorin, ministr zahraničních věcí, přišel sdělit Shromáždění politickou situaci Španělska a Anglie a dosud marné kroky, které byly podniknuty, aby se obě mocnosti přiměly ke sblížení. Obě začínaly zbrojit. Francie se nemohla vyhnout tomu, aby Španělsku poskytla pomoc stanovenou smlouvami. Král tedy žádal Shromáždění, aby dekretovalo prostředky nutné k vyzbrojení čtrnácti lodí. „Nevěřím,“ odpověděl Alexandre Lameth, „že by Shromáždění mohlo v této chvíli vyhovět žádosti ministra zahraničních věcí. Má svrchovaný národ delegovat králi právo vést válku a uzavírat mír? Můžeme v při králů proti národům svěřit králům moc prolévat podle libosti krev občanů a vystavovat nebezpečí jejich majetek?“ Barnave tvrdil, že dříve než se rozhodne o žádosti ministra, je třeba rozhodnout velkou otázku práva války a míru. Rozhorlil se proti proradným úskokům ministrů, onoho druhu lidí, jimž se prokazuje milost, řekne-li se, že jejich záměry jsou pochybné. Několik řečníků se přihlásilo, aby tuto důležitou otázku projednalo. Revolucionáři ji už rozhodli ve svých tajných výborech: připravili dokonce veřejné mínění na toto rozhodnutí. Přesto se tribuna otevřela řečníkům. První, kdo mluvili, lehké oddíly obou stran, měli jen potěšení skládat věty a sklidit trochu potlesku, určeného k utvrzení každého poslance v mínění, které přijal.⁸

Revolucionáři viděli povstat v samém svém lůně nebezpečného protivníka, jehož vliv a autorita mohly dát rokování směr odporující jejich záměrům. Hrabě de Mirabeau, získaný, jak se říkalo, dvorem, chtěl obléci krále právem míru a války. La Fayette a několik poslanců vlastenecké strany ho tajně podporovali. Ať je tomu jakkoli, hrabě de Mirabeau, připravuje s velkou obratností mysli na mínění, které hodlal vyslovit, řekl dne 20. května:⁹

„Ujímám-li se slova, pánové, ve věci, která je už pět dní podrobena dlouhým debatám, je to jen v úmyslu stanovit stav otázky, která, nemýlím-li se, nebyla položena tak, jak měla být. Má se králi delegovat výkon práva uzavírat mír a vést válku? Má se toto právo přiznat zákonodárnému sboru? Tak, pánové, s touto alternativou, byla až dosud ohlašována otázka, jíž se zabýváme, a přiznávám, že tento způsob jejího položení ji pro mne činí neřešitelnou. Nevěřím, že lze, aniž se zničí ústava, delegovat králi právo vést válku; nevěřím, že lze přiznat toto právo výlučně zákonodárnému sboru, aniž si připravíme nebezpečí jiné povahy a neméně strašná. Ale jsme nuceni volit výlučně? Nelze pro jednu z funkcí vlády, která má v sobě zároveň něco z činu i z vůle, z výkonu i z rokování, dát spolupůsobit k témuž cíli, aniž se jedna druhou vylučuje, obě moci, které tvoří národní sílu a představují její moudrost? Nelze omezit práva, či spíše zlořády někdejšího království, aniž se ochromí veřejná síla? Nelze poznat národní přání o válce a míru nejvyšším orgánem zastupitelského Shromáždění, aniž se k nám přenesou nevýhody, které objevujeme v této části veřejného práva starých republik a některých států Evropy? A tak, pánové, položil jsem si obecnou otázku, kterou jsem měl řešit, v těchto slovech: Nemá se právo uzavírat mír a vést válku přiznat souběžně oběma mocem, které naše ústava posvětila?

Je na králi, aby udržoval vnější vztahy, bděl nad bezpečností říše, činil a nařizoval přípravy nutné k její obraně: jinak by v témž království existovaly dvě výkonné moci. Ale veřejná síla se může octnout v nutnosti odrazit nepřátelství dříve, než zákonodárný sbor měl čas projevit jakékoli přání, ať schválení, ať neschválení. Nuže, co je odrazit nepřátelství, ne-li vyhlásit válku? Jaké jsou pak povinnosti výkonné moci? Jaké jsou povinnosti zákonodárného sboru? Výkonná moc musí bez prodlení oznámit stav války, existující nebo blízký, sdělit jeho příčiny, žádat nutné prostředky, vyžádat si sejití zákonodárného sboru, není-li shromážděn. Zákonodárný sbor musí zkoumat, zda, když nepřátelství začalo, agrese nevzešla od našich ministrů nebo od některých agentů výkonné moci: v takovém případě musí být původce agrese stíhán jako zločinec urážky národa. Je-li válka zbytečná nebo nespravedlivá, musí ji zákonodárný sbor odsoudit a vyžádat od krále, aby vyjednával mír, ba donutit ho k tomu odepřením prostředků. – Je v tom, řekne se mi, spousta nevýhod, jedna větší než druhá: vím to. Ale svěříte-li právo míru a války zákonodárnému sboru, upadnete do menších nevýhod? Budete si jistější, že povedete jen války spravedlivé a vskutku užitečné, delegujete-li Shromáždění sedmi set osob strašné právo uzavírat mír a vést válku? Spočítali jste, kam až vášnivá hnutí, kam až exaltace odvahy a falešné důstojnosti mohou dovést a jaksi i ospravedlnit neopatrnost? Právě jsme slyšeli jednoho z našich řečníků, jak vám navrhoval, kdyby Anglie vedla proti Španělsku nespravedlivou válku, překročit ihned moře, vrhnout jeden národ na druhý, hrát v samém Londýně s těmi hrdými Angličany o posledního muže a poslední tolar: a všichni jsme tleskali; a přistihl jsem sám sebe, jak tleskám, a řečnický pohyb stačil, aby na okamžik oklamal vaši moudrost.

[Mirabeau dále rozvíjel nebezpečí vlastní zákonodárnému sboru: „takový sbor nemůže být podroben žádné odpovědnosti“; veřejná shromáždění „dekretovala válku vždy pod kouzlem vášně“ – připomněl námořníka, který r. 1740 ukázal anglickému parlamentu své zmrzačené tělo a vyvolal válku se Španělskem, kterou „ani král Anglie, ani ministři nechtěli“; pomalost rokování, veřejná síla „ochromená jako v Polsku, v Holandsku a ve všech republikách“, petice ze všech částí říše, zákonodárný sbor zasahující do vedení války a volby generálů a stávající se „fakticky druhou výkonnou mocí“; nebezpečí „dovézt republikánské formy do vlády zároveň monarchické a zastupitelské“: „Řím byl zničen jen smíšením forem královských, demokratických a aristokratických.“ Pro slabé krále bude zbavení autority jen příčinou malomyslnosti; „ctižádostivý král, nespokojený s údělem, který mu ústava dává, bude nepřítelem téže ústavy, jejímž má být ručitelem a strážcem“.]¹⁰

„Nuže, nezanedbávejme tyto obavy; ale rozlišujme pečlivě přítomný okamžik od trvalých účinků ústavy. Nečiňme věčnými prozatímní opatření, která by nám mohla vnuknout mimořádná okolnost velké národní konvence. Přenášíte-li stále do budoucnosti nedůvěru okamžiku, třeste se, abyste přeháněním obav neučinili ochranné prostředky horšími než zla a abyste místo sjednocení občanů pro svobodu je nerozdělili na dvě strany, vždy hotové spiknout se jedna proti druhé. Ano, hrozí-li se nám na každém kroku, že uvidíme obživnout despotismus, který jsme zabili; staví-li se nám bez ustání před oči nebezpečí velmi malé části veřejné síly vložené do rukou krále, navzdory několika milionům mužů ozbrojených pro svobodu, jaký jiný prostředek nám zbývá? Zahyňme všichni v tomto okamžiku; ať se otřesou sloupy tohoto chrámu, a zemřeme dnes svobodni, máme-li být zítra otroky.“

[Odpověděl pak na námitky: omezit užívání veřejné síly v rukou krále chce i on, „lišíme se jen v prostředcích“; zájem národa je, aby každé nepřátelství bylo odraženo tím, kdo řídí veřejnou sílu, a aby válečné přípravy sousedů byly vyváženy našimi – „hle, válka začala: žádné rokování nemůže těmto událostem předcházet“; výbor Shromáždění přibraný k přípravám by znamenal „směšovat čin s vůlí, řízení se zákonem“: „Brzy by výkonná moc byla jen agentem výboru. Nedělali bychom jen zákony, vládli bychom.“ – „Když jde o výkon, co má být učiněno několika osobami, není nikdy dobře učiněno žádnou.“]

„Konečně, není se čeho obávat od krále, který by zakrývaje spiknutí despotismu zdáním nutné války vrátil se do království v čele vítězné armády, ne aby zaujal znovu své místo krále-občana, ale aby dobyl místo tyrana?… Ptám se vás, zda takovou námitkou nepřenášíte na monarchie nevýhodu republik? Právě u národů, které neměly krále, udělaly úspěchy krále; právě pro Kartágo, právě pro Řím jsou nebezpeční občané jako Hannibal a Caesar. Vysušte ctižádost; ať král nemá čeho litovat kromě toho, co zákon nemůže přiznat. Učiňte z tohoto velkého úřadu to, čím má být, a už se neobávejte, že by se vzbouřený král, abdikující na svou korunu, vystavil tomu, aby běžel od vítězství na popraviště.“

D'Esprémenil křičí na předsedu, aby hraběte de Mirabeau volal k pořádku; že zapomíná, že osoba králova byla prohlášena za nedotknutelnou a posvátnou. Hrabě de Mirabeau, vrhaje na d'Esprémenila pokořující pohled soucitu: „Budu se dobře chránit odpovídat na obvinění, které je mi činěno s takovou zlou vůlí. Všichni jste slyšeli můj předpoklad krále despoty, vzbouřeného, který přichází s armádou Francouzů dobýt místo tyrana: nuže, král v tomto případě už není králem.“¹¹

Barnave proti Mirabeauovi

Revolucionáři Mirabeauovu řeč očekávali; nebyli tím méně znepokojeni dojmem, jaký mohla učinit na lid a na vlastenecké poslance: opustili tedy Cazalèse, abbého Mauryho a ostatní poslance oddané dvoru, příliš zdiskreditované mezi lidem, aby jejich mínění mělo nějaký vliv, příliš slabé ve Shromáždění proti ohromné většině levé strany, aby totéž mínění mohlo přivodit dekret, a soustředili se výhradně na potírání Mirabeaua, jehož zásady se jim zdály tím nebezpečnější, že byly svou moudrostí tím způsobilejší sjednotit hlasy lidí rozumných a dobré vůle. Revolucionáři pověřili tímto nesnadným úkolem Barnava. Barnave, polichocen touto volbou, se odvážil, aniž změřil své síly, změřit se s Mirabeauem.¹²

[Barnave 21. května: všichni uznali dělbu mocí; výraz obecné vůle může být dán jen ve shromážděních volených lidem, výkon vyžaduje rychlost a jednotu, a proto byl svěřen jedinému muži; „z toho plyne, že rozhodnutí vést válku, které není nic jiného než akt obecné vůle, musí připadnout zástupcům lidu“. „Radikální vadou“ Mirabeauova plánu je, že fakticky dává právo války výlučně králi, směšuje počátek nepřátelství s vyhlášením války: „první nepřátelství jsou jen souboje jednotlivců s jednotlivci“, teprve schválení a ochrana, kterou jim dá národ, tvoří vyhlášení války; jinak by válku vyhlašoval „první kapitán lodi, první obchodník, první důstojník“. Možnost ponechaná zákonodárnému sboru rozhodnout, zda válka přestane, je iluzorní. „Není snadnější podplatit radu krále než sedm set osob volených lidem?“ Odpovědnost ministra se vztahuje jen na zločiny a je nemožná, dokud válka trvá; „když veřejné jmění je zmenšeno, když vaši občané a bratři zahynuli, k čemu je pak smrt ministra?“ Stoupenci královského práva jsou „ctižádostiví lidé, kteří doufají postoupit ve zbrani, dostat se k řízení zahraničních věcí“; „neuvidíte tam lid, neuvidíte tam pokojného, ctnostného, neznámého občana bez ctižádosti“.]

„Ne, praví občané, praví přátelé svobody nemají žádnou nejistotu. Řeknou vám: Dejte králi vše, co může tvořit jeho slávu, jeho velikost. Ať velí, ať disponuje našimi armádami, ať nás brání, až to národ bude chtít: ale nezarmucujte jeho srdce tím, že mu svěříte strašné právo strhnout nás do války, dát hojně téci krvi, zvěčnit systém soupeření, vzájemného nepřátelství; systém falešný a proradný, který zneucťuje národy.“

Barnave byl často přerušován hlučnými ovacemi revolucionářů a jejich stoupenců z galerií: tleskali mu s tím větší okázalostí, čím lépe sami cítili slabost jeho prostředků.

Při odchodu ze zasedání zástup lidu Barnava přijal a uvítal novým tleskáním, nesl ho v triumfu, procházeje pod okny krále s oním urážlivým výrazem, který ohlašuje vítězství, a volaje: Ať žije Barnave! zahrnoval ho titulem zachránce vlasti; zatímco Mirabeau, vypískaný všemi, slyšel kolem sebe znít zlověstný výkřik: Na lucernu! a jen s námahou unikal zacházení, jímž se ho týž lid chystal potupit.

Oba Lamethové, dlouho žárliví na Mirabeaua, kterého pokládali za překážku nastolení své nadvlády, uvěřili, že nalezli příležitost, kterou hledali, jak ho připravit o popularitu. Alexandre Lameth mu na zasedání jakobínů v málo šetrných slovech vyčetl, že zrazuje zájmy lidu. Nazítří všichni kolportéři vyvolávali: Velká zrada hraběte de Mirabeau; pamflet složený a vytištěný téže noci, která předcházela diskusi, a v němž se ujišťovalo, že Mirabeau dostal velkou částku peněz za to, aby dal králi delegovat právo války a míru.¹³

Mirabeau, poučený touto křiklavou změnou, že v revolucích, kde mínění je mocí, toto mínění valí a strhuje s sebou i ty, kdo nejvíce přispěli k jeho vytvoření, se snažil, když dostal 22. května slovo, ukázat, že boj, který vznikl mezi ním, Barnavem a Lamethy, byl jen bojem samolibosti, soupeřením o slávu; že shodujíce se v zásadách, liší se jen ve způsobu, jak je předložit. „Je třeba vyjadřovat se jasně,“ ujal se slova Adrien Duport. „V tomto ustavičném boji mezi výkonnou a zákonodárnou mocí nesmíme užívat pochybných vět, zdroje nekonečných debat. Důstojnosti Shromáždění přísluší říci nahlas, o čem má právo rozhodovat. Podle pana de Mirabeau by výkonná moc měla návrh a zákonodárná moc vyhlášení. Jaký prospěch se má z této temnoty? Chce-li pan de Mirabeau, aby to byl zákonodárný sbor, kdo na návrh krále rozhodne o válce, proč nevyjádří svou myšlenku tak jasně, jak ji pojímá?“¹⁴

„Je to jistě něco,“ odvětil Mirabeau, „pro sblížení mínění, přiznat jasně, na čem jsme zajedno a v čem se lišíme: přátelské diskuse jsou k dorozumění lepší než pomlouvačné narážky, než zuřivá obvinění, než nenávisti soupeřství, než machinace intriky a zlé vůle. Rozšiřuje se už několik dní, že ta část Shromáždění, která chce spolupůsobení královské vůle při výkonu práva míru a války, je vrahem veřejné svobody; rozšiřují se pověsti o proradnosti, o podplacení; vzývají se lidové pomsty na podporu tyranie mínění… (Zde se Mirabeau obrací k Barnavovi.) I mne chtěli před několika dny nést v triumfu; a nyní se v ulicích křičí: Velké spiknutí hraběte de Mirabeau. Nepotřeboval jsem této lekce, abych věděl, že z Kapitolu na Tarpejskou skálu je jen kousek: ale člověk, který bojuje za rozum a za vlast, se tak snadno nepokládá za poraženého. (Při těchto posledních slovech hledí Mirabeau hrdým okem na Lamethy.) Ten, kdo má vědomí, že se dobře zasloužil o svou vlast a zvláště že jí je užitečný, ten, koho nesytí marná proslulost, kdo pohrdá úspěchy jednoho dne pro pravou slávu, ten člověk nosí s sebou odměnu za své služby, kouzlo svých strastí, cenu svých nebezpečí: svou žeň a svůj osud, jediný, který ho zajímá, osud svého jména, má očekávat jen od času, nepodplatitelného soudce, který činí spravedlnost všem. Vracím se tedy do arény vyzbrojen jen svými zásadami a pevností svého svědomí. Položím zase já pravé jádro nesnáze s jasností, jaké jsem schopen. Prosím ty ze svých protivníků, kteří mi neporozumějí, aby mě zastavili, abych se vysvětlil jasněji: neboť jsem rozhodnut zmařit tolikrát opakované výtky ze subtilnosti, vytáček, úskoků; a bude-li to záležet na mně, tento den odhalí tajemství naší vzájemné loajality. Pan Barnave mi prokázal čest odpovědět jen mně: budu mít k jeho talentu,“ pokračuje Mirabeau ironickým tónem, „tentýž ohled; zaslouží si ho právem oprávněnějším.“

Mirabeau vítězně vyvrací Barnavovy námitky: znovu staví zásady, které položil, dává jim všechen rozvoj, jehož jsou schopny. Čta pak v očích většiny poslanců jistotu svého triumfu, dodává s oním tónem důvěry, který vnuká vědomí vlastní převahy: „Zdá se mi, pánové, že pravé jádro nesnáze je dokonale známo; že pan Barnave se otázky vůbec nedotkl. Byl by to nyní příliš snadný zisk stíhat ho v podrobnostech, kde, ukázal-li nějaký talent, neukázal nikdy nejmenší znalost státníka ani lidských věcí. Dlouze deklamoval proti zlům, která mohou činit a která činili králové; dobře se chránil poznamenat, že v naší ústavě monarcha už nemůže být despotou ani nic činit svévolně; a zvláště se dobře chránil mluvit o lidových hnutích.“

Mirabeau sestupuje z tribuny za hluku zdvojeného potlesku a zanechává zlost a zmatek na tváři Barnava a Lamethů, nenávist a touhu po pomstě v jejich srdci: nikdo se však nepokusil mu odpovědět. Shromáždění, unavené diskusí, která, zvrhnuvši se v osobní útoky, je už nemohla poučit, žádalo hlasování. Dekret navržený Mirabeauem dostal přednost: prodělal několik amendementů. Konečně, po nových a velmi dlouhých debatách, v nichž se střídavě Mirabeau, Lamethové a Barnave snažili vsugerovat lidu na galeriích, že je to jejich mínění, které Shromáždění přijímá, bylo téhož dne, 22. května, dekretováno, že právo míru a války náleží národu; že válka bude rozhodnuta jen dekretem Národního shromáždění, vydaným na formální návrh krále a jím sankcionovaným; že péče bdít nad vnitřní bezpečností království, hájit jeho práva a jeho državy je ústavou delegována králi; že on jediný může udržovat politické vztahy navenek, vést jednání, volit jejich agenty, činit prozatímní válečné přípravy úměrné přípravám sousedních států, rozdělovat pozemní a námořní síly, jak uzná za vhodné, a řídit je v době války.¹⁵

Dvůr právě získal velkou výhodu; dekret skutečně přiznával králi právo války a míru. Revolucionáři, tímto nezdarem méně poděšení než pokoření, byli tím dychtivější získat zpět, co, jak věřili, ztratili: věděli, že jejich kredit u lidu závisí na jejich úspěších ve Shromáždění. Předstírajíce tedy obavy o svobodu, křičeli o ministerském vlivu; a soustředivše všechno své úsilí proti starobylému stromu monarchie, začali do něho bít ze všech stran zdvojenými ranami.

Červená kniha, korunní domény a „první úředník“

Prvním plodem tohoto nového plánu bylo zveřejnění červené knihy, hanebného rejstříku plenění, šílených výdajů, hanebností, zneužitých darů vlády zároveň loupeživé a marnotratné. Prohrabání této stoky dalo revoluci učinit obrovský krok. Existoval jiný rejstřík, zvaný rozhodnutí, neméně kořistnický. Finanční výbor požádal o jeho sdělení pod záminkou, že je nutný k jeho práci. Necker, který uznával chybu, jíž se dopustil, když odevzdal červenou knihu do rukou výboru, se vytáčel; ale čím více obtíží ministr činil, tím tvrdošíjněji jej revolucionáři, kteří soudili o důležitosti tohoto druhého rejstříku podle úsilí, jaké se vynakládalo, aby byl skryt všem pohledům, vyžadovali. Camus se odebral k ministru financí: padla velmi trpká slova z obou stran. Necker vyčetl Camusovi zveřejnění červené knihy proti slovu, které mu dal, že tato kniha zůstane u výboru pro penze. Camus vyčetl Neckerovi jeho přetvářku, jeho odmítání skládat účty, prohlásit pravý stav příjmů a výdajů. Nazítří po tomto rozhovoru si Camus stěžoval Shromáždění na průtahy, které Necker působí práci výboru tím, že odmítá vysvětlení, jež mu jsou nutná. Shromáždění nařídilo Neckerovi předložit přesný stav hotovosti v pokladnách, zadržených daní, deficitu, jeho příčin a výdajů vyžadujících mimořádnou pomoc.¹⁶

Po zveřejnění červené knihy následoval dekret, který zasahoval ještě příměji monarchu a monarchii. Revolucionáři stanovili zásadu, že všechny korunní domény náležejí národu; že jsou tudíž zcizitelné trvale a nezměnitelně; že pozemkový majetek prince, který dosáhne koruny, i ten, jejž nabude během své vlády z jakéhokoli titulu, bude ze zákona spojen a včleněn do korunní domény; že nabytí učiněná králem ze zvláštního titulu, a ne z práv koruny, budou k jeho dispozici po dobu jeho vlády, a po uplynutí té doby se spojí s korunou. Nebyla to naděje na skrovný zisk, co revolucionáře přimělo; počítali jen se závislostí, do níž hodlali uvést Ludvíka XVI. Vskutku pokořující jméno placený snižovalo impozantní obraz důstojnosti spjatý zvykem čtrnácti staletí se jménem krále. Monarcha se stával daní státu, zbytečným výrůstkem, jehož amputace zmenšovala tíživé břemeno: neboť lid nevěděl, že nesmírné domény zvané korunní nebyly ve skutečnosti než patrimoniální statky náležející ze zvláštního a dědičného titulu rodině Bourbonů. Lid, daleko toho, aby věřil, že učinil výhodnou směnu, věřil, že je velkomyslný, když nebyl ani spravedlivý a když celá újma tohoto nespravedlivého obchodu padala na krále.¹⁷

Nelze si představit vliv, jaký měla některá nová slova v použití, jaké se jim dalo, ani jak přispěla ke zkáze krále a ke zničení monarchie. Titul prvního francouzského občana, prvního veřejného úředníka, který revolucionáři okázale dávali Ludvíku XVI., zkomolil v mysli lidu samu podstatu monarchie. Místo prince oděného právem zrození autoritou, která má svůj zdroj v samé existenci Boží, viděl lid jen delegáta povinného jednat ne podle své vlastní vůle, ale podle vůle lidu; silného ne vlastní silou, ale silou lidu; bohatého ne vlastním bohatstvím, ale bohatstvím lidu; čerpajícího svůj lesk z lesku lidu, majícího vše, co má, ze štědrosti lidu; tudíž jeho zmocněnce, jeho účetního, podléhajícího za všechny své činy soudu lidu.

Kdyby ve Francii nikdy nebylo krále a Shromáždění, zřizujíc královskou prerogativu podle základů ústavy, zvolilo mezi Francouzi muže, jehož jí chtělo obléci, tento muž, rostoucí touto čestnou volbou náhle v očích svých spoluobčanů, jeho nový titul a jeho nová moc by se ztotožnily s jeho osobou a přikazovaly by poslušnost a úctu; ale nebylo možné, aby Ludvík XVI., padlý z vrcholu velikosti na prostou hodnost prvního francouzského občana a z nejneomezenější moci na prostou vlastnost prvního veřejného úředníka, zachoval neporušený vklad autority, která mu byla svěřována, ani aby získal od Francouzů onen imponující cit, jejž vyžaduje nejvyšší výkon zákona: pád byl příliš velký. Dodejte, že tolik a tak nákladných obětí nemohlo být pokládáno za dobrovolné a otvíralo rozsáhlé pole nedůvěře a obavám.¹⁸

Nová soudní moc: poroty, advokáti a prokurátoři

K dovršení zkázy monarchie zbývalo už jen zvrátit starou magistraturu a vytvořit novou soudní moc, která by nahradivši parlamenty tribunály složenými z dočasných soudců volených lidem odňala králi tuto část správy, svou povahou tak závislou na výkonné moci, a odevzdala ji, jako všechny ostatní, do rukou Shromáždění a lidu. Zdálo se, že revolucionáře musí zastavit velmi mocná překážka. Bylo to vyplacení úřadů staré magistratury; vyplacení, které zvětšovalo národní dluh o 800 milionů a roční výdaj o 40 milionů: neboť aby se získal lid a přiměl s radostí přijmout zničení parlamentů, byla mu slíbena bezplatná justice. Nuže, v tísnivé krizi, v níž se octly finance, se toto zbytečné vyplacení a toto zvýšení výdajů zdálo šíleným podnikem: ale revolucionáři pokládali finance za předmět ústavě téměř cizí. Adrien Duport, pověřený předložit plán výboru na organizaci nové soudní moci, navrhl poroty v civilních věcech, putující soudce konající soudní zasedání v různých kantonech; velké soudce projíždějící království a rozhodující o odvoláních; veřejnou stranu a korunního úředníka.¹⁹

[Na porotách v trestních věcech (dekretovány 30. dubna) panovala obecná shoda, „blahodárný účinek tohoto zřízení v Anglii se stával pro všechny Francouze jistou zárukou jeho výhody“. O civilní porotě byli revolucionáři rozděleni: stoupenci „velkých zásad čisté demokracie“ chtěli „vyrvat i poslední kořen staré magistratury“; ti, kdo lpěli na monarchických formách, namítali, že po částečném zrušení starých zákonů neexistuje žádný základ zákonodárství schopný porotce vést, a hlavně: nebylo třeba se bát, že odmítnutím všech tribunálů se pohněvá „ten zástup lidí spjatých se starou jurisprudencí“? Shromáždění se nemělo mýlit: „vedla je méně nenávist k tyranii a láska ke svobodě než skrytá nenávist, kterou cítí téměř proti své vůli nižší proti vyššímu, a tak přirozená touha zaujmout čestná a výnosná místa“.]

Pýcha členů zákonodárného výboru se silně vzpírala vzdát se zcela filosofického plánu, pojatého samým abbém Sieyèsem, přehlédnutého Adrienem Duportem, a který je měl pokrýt nesmrtelnou slávou: ale při pouhém ohlášení poroty v civilních věcech spustili všichni advokáti a všichni prokurátoři Shromáždění hlasitý křik. Marně se Barnave, Duport, Robespierre snažili dokázat její nutnost; marně oba Lamethové prorokovali nová neštěstí, ohlašovali nová spiknutí, nové kontrarevoluční podniky, nové nepřátele ústavy. Charles Lameth šel tak daleko, že zlověstným tónem vylíčil strašná neštěstí, která vzejdou z existence tribunálů; viděl v nich vzkříšení despotismu. Advokáti a prokurátoři zvítězili: porota byla zamítnuta. Duport se viděl nucen opustit tuto metafyzickou koncepci abbého Sieyèse. Tytéž pohnutky zabránily soudním zasedáním a velkým soudcům a posvětily 3. května usedlé tribunály. Každé město doufalo, že bude mít svůj tribunál. Shromáždění, aby je všechna udrželo ve své závislosti, jim dávalo věřit, že ta, která mu budou nejoddanější, dostanou přednost. Přišla pak otázka, zda budou odvolací tribunály. Dobrý vévoda de La Rochefoucauld nechtěl žádný odvolací tribunál. Pétion podporoval vévodu de La Rochefoucauld vší silou svých plic a ujišťoval se svou obvyklou bystrostí, že bude vždy dobře souzeno; ale prokurátoři a advokáti chtěli odvolací tribunály za každou cenu: revolucionáři se s tím museli smířit. Duport, Barnave a Lamethové se opevnili v putovní povaze odvolacích tribunálů. Přinesli tytéž důvody, které přinesli pro přednost soudních zasedání před usedlými tribunály. Advokát Garat starší, muž zasloužilý a vskutku dobrý Francouz, tyto důvody solidně vyvrátil. Tajné zájmy měst a jednotlivců mluvily ke každému poslanci obcí řečí ještě naléhavější než Garatova logika, a prokurátoři a advokáti vylomili z budovy nového soudního řádu ještě tento kámen.²⁰

[Biskupy a šlechtice, kteří až dosud nechávali „advokáty a prokurátory, ať se perou mezi sebou“, vyburcovaly dvě otázky bližší jejich politickým zásadám. Volba soudců lidem „byla příliš v zásadách Shromáždění, aby narazila na dlouhé obtíže“ a byla dekretována 5. května. Výbor však chtěl, aby soudce ustanovoval král z trojice navržených kandidátů. Revolucionáři: znamenalo by to dát ministrům velký vliv na volbu, „odstranit nejhodnější, kteří jsou vždy nejméně intrikánští“; lid, jemuž byla svěřena volba a ustanovení jeho správců, nechce „ani feudální režim, ani absolutní monarchii“, a ustanovování soudců králem plyne z obojího; mohl-li by král odmítnout kandidáta lidu, „lid by byl skutečně v rukou krále“. Stoupenci monarchie: když Shromáždění přidružilo krále k zákonodárství právem veta, lze ho učinit tribunálům zcela cizím? Spravedlnost se vykonává jménem krále; jaký zájem má vláda svádět soudce, který nespolupůsobí ani při daních, ani ve správě? Jediná svádění, jichž je třeba se bát, „jsou ta, jichž užijí strany a soudci: jedni, aby spravedlnost koupili; druzí, aby ve volbách koupili právo ji prodávat“. A ostatně nevolí soudce lid, nýbrž volitelé, kteří lid mohou oklamat.]

Takové byly důvody, o něž se opíraly různé strany. Mínění kolísalo nejistě, když se na tribuně objevil hrabě de Mirabeau. Mirabeau hleděl napravit škodu, kterou jeho popularitě způsobil dekret o právu míru a války; neboť pařížský lid, jemuž se bez ustání opakovalo, že je pravým suverénem a že všechny moci sídlí v podstatě v něm, by je byl chtěl všechny vykonávat: pokládal za uzurpaci monarchy i ty, které Shromáždění skládalo do jeho rukou. Mirabeau se soustředil zvláště na odražení výtky, kterou šlechtici a biskupové činili Shromáždění, že dává vládě silný sklon k republice. Biskupové a šlechtici, nemajíce co rozumného odpovědět, sáhli k urážkám. „Jste tlachal,“ křikl hrabě de Faucigny-Lucinge, „a to je vše. – Pane předsedo,“ odpovídá Mirabeau, „potlačte drzost těch lidí, kteří se odvažují urážet mě na této tribuně.“ Vřava dostupuje vrcholu. Biskupové a šlechtici adresují Mirabeauovi nejhrubší urážky; provázejí je výhrůžnými gesty. „Veřejná výzva na souboj není dost ušlechtilá, abych na ni odpovídal,“ odvětí chladně Mirabeau. Předseda se snaží obnovit klid. Diskuse se mění v osobní útoky. Biskupové a šlechtici se oddávají všem výbuchům lidí, kteří už nemají co šetřit a kteří doufají, že z krajního nepořádku nakonec vzejde rozkol, který se stal jejich jedinou nadějí. Shromáždění, unavené, žádá hlasování. Biskup z Uzès a Foucauld protestují proti všemu, co Shromáždění učiní. Dufraisse-Duchey, poslanec obcí, ale generální poručík v Riomu, vyzývá přátele monarchie, aby opustili sál. Většina členů pravé strany vstává, prohlašuje, že se rokování nijak nezúčastní, a vychází za málo lichotivého potlesku revolucionářů a lidu rozptýleného na galeriích. Předseda dává dekret hlasovat: ustanovování soudců králem je zamítnuto.²¹

[Úředníky veřejného ministerstva (prokurátory) naproti tomu na Chabroudovy důvody – panovník, „zvláště povinný bdít nad výkonem zákona“, je „pojítkem“ všech částí ústavy a „je podstatné postavit ho mezi zákon a rušitele zákona“ – ponechalo Shromáždění 8. května jmenování krále; ale z téhož ducha nedůvěry omezilo jejich funkce na to, aby byli „prostými svědky výkonu zákona“, učinilo je nevolitelnými do správ a municipalit a doživotními, sesaditelnými jen pro soudně zjištěné zneužití úřadu. Kasační tribunál, na němž se všichni shodovali, byl 24. května prohlášen usedlým a umístěn v Paříži – „zájem města Paříže zvítězil“. Revolucionáři, „klidni o všechny části správy, které se dekrety Shromáždění octly zcela v jejich rukou, se vrátili k duchovenstvu“.]

Občanská ústava duchovenstva

Předchozí dekrety tento sbor rozpustily a vyvlastnily držitele; nyní šlo o to, určit vztahy, jaké bude mít duchovenstvo k ústavě, a stanovit na neměnných základech plat, který se přizná nynějším držitelům a služebníkům kultu, kteří zůstanou přiděleni službě oltářů. Zde biskupové, parlamentníci a nepřátelé ústavy Shromáždění očekávali. Vymezení bylo choulostivé; ne že by změny, které církevní výbor navrhoval, se skutečně dotýkaly náboženství nebo pravé kázně církve. Tyto změny spočívaly v tom, že se sto sedmnáct biskupství existujících ve Francii mělo zredukovat na osmdesát tři; biskupy a faráře měli jmenovat volitelé, kteří měli jmenovat správce departementu a poslance do legislatury; katedrální kapituly se měly zrušit a nahradit šestnácti kněžími, kteří by plnili funkce vikářů, zatímco biskupové by plnili funkce farářů. Církevní výbor, autor plánu, vedli Camus, Fréteau, Treilhard, Martineau, zarytí jansenisté, kteří chtěli uskutečnit v nové církevní ústavě demokratický a lidový režim, jejž jansenisté nazývali kázní prvotní církve. Pronásledování, která zakusili za Ludvíka XIV. a Ludvíka XV., je vedla k tomu, že pokládali toto opatření za jedinou záruku svobody své sekty.²²

Biskupové byli pevně rozhodnuti hájit svá práva. Arcibiskup z Aix promluvil první:

„Ježíš Kristus předal svým apoštolům a ti předali biskupům, svým nástupcům, moc učit jeho dogmata. Nesvěřil ji ani úředníkům, ani králům, ani civilním správcům. Všichni jste podrobeni autoritě církve, protože tuto autoritu máme od Ježíše Krista. Biskupové mohou být sesazeni jen těmi, kdo je ustanovili. Tím méně vám přísluší omezovat jurisdikci biskupů. Jen jejich jménem mohou pastýři, které delegují, udílet svátosti: nikdo je nemůže nahradit. Jsou to čisté zásady kázně, a ne její zlořády, jichž se dovoláváme. Nemůžeme svolit k tomu, co žádáte. Skládáme dokonce do vašich rukou jménem duchovenstva Francie prohlášení, že nepřistoupíme na nic, co by církev zavrhla. Navrhujeme vám poradit se s ní na národním koncilu.“²³

[Treilhard odpověděl obrazem zlořádů: biskupství o patnácti stech čtverečních mílích vedle biskupství o dvaceti; fary o deseti mílích obvodu vedle far o patnácti ohništích; faráři s kongruou sotva sedmi set livrů, zatímco v jejich obvodu byla beneficia o deseti a dvanácti tisících livrů renty, držená duchovními bez jakékoli funkce kultu, kteří nesídlili a příjem „rozhazovali v přepychu, prostopášnosti a marnotratnosti“. Kapituly už nejsou tím, čím byly na počátku, kdy kanovníci žili společně a byli biskupovou radou; k tomuto duchu je chce výbor vrátit. Volba zajišťuje církvi vhodného pastýře: „lid si v krásných staletích křesťanství volil své pastýře sám“; dokud bylo jmenování biskupů soustředěno v rukou krále, „či spíše ministrů“, volil se ne ten, kdo měl nejvíce apoštolských ctností, ale ten, jehož rodina měla největší kredit; většina biskupů nesídlila, „za vzory se uváděl malý počet prelátů, kteří sídlili“, a diecéze zůstávaly vydány „několika obskurním sekretářům“. „Ať se tedy přestane křičet, že náboženství je ztraceno, protože se útočí na zlořády.“]

Každá strana se radila méně o dobru všech než o svých zájmech. Proto ve chvíli, kdy se chystalo dát hlasovat o prvním článku dekretu, stanovícím, že bude provedeno nové vymezení diecézí shodné s vymezením departementů, zvolal biskup z Clermontu, že je povinen sám sobě, svému úřadu a svému charakteru opakovat žádost arcibiskupa z Aix o národní koncil a prohlásit, že se nemůže účastnit rokování ani se podrobit žádnému z dekretů, které Shromáždění vydá. Všichni duchovní sedící po pravici předsedy vstali a připojili se k prohlášení biskupa z Clermontu. Tento odpor proti článku tak málo důležitému, jako je nové vymezení diecézí, revolucionáře jen povzbudil k sledování jejich plánů; ale počínali si s tolika opatrností, s kolika nejapností a povýšeností si počínali jejich protivníci. Vyčkávali příznivé příležitosti a spokojovali se tím, že mlčky sledovali kroky biskupů a mařili jejich intriky. Revolucionáři cítili nutnost oddělit v mínění lidu věc duchovenstva od věci náboženství: vyslechli s velkým klidem protest biskupa z Clermontu. Camus odpověděl 1. června, že kdyby biskupové chtěli vystoupit k původu svého poslání, viděli by, že jejich zakladatel jim řekl: Praedicate in universam terram; že nezřídil žádné rozdělení území; že svatý Pavel radil svým učedníkům usadit se ve velkých městech; že se při zřizování biskupství vždy sledovalo místní rozdělení; že se od toho nikdy neuchýlilo, a že teprve v osmém století jeden biskup z Met první přiznal papeži právo vytvářet metropole a ustanovovat biskupství.²⁴

Bylo těžké, aby žár, s nímž se obě strany utkávaly, ponechal řečníkům nadlouho klid nutný k umírněné diskusi. Duch nenávisti a pomsty brzy uhasil každý cit spravedlnosti a každou myšlenku rozumu. Při každém novém článku dekretu se zvedala nová vřava a nové debaty. Biskupové už nehleděli stavět důvody proti důvodům; hleděli jen vyvolat nepořádek, zabránit silným rozkolem dokončení rokování, nebo, nemohli-li je přerušit, chtěli mu alespoň dát ráz násilí, který by, jak se zdálo, vylučoval svobodu mínění. D'Esprémenil a několik biskupů křičeli o schizmatu. Biskup z Clermontu se znovu objevuje na tribuně, udává formální herezi, do níž upadají ti, kdo dávají biskupům radu, vystupuje proti tvrzení abbého Gouttese, který se odvažuje tvrdit, že biskup římský měl v prvních stoletích církve jakousi přednost před ostatními biskupy jen proto, že Řím byl tehdy hlavním městem římské říše. D'Esprémenil ujišťuje, že výraz biskup římský zavání herezí; protestuje jménem všech katolíků proti dekretu, který se má vydat a který podle něho směřuje k nejohavnějšímu presbyteriánství. Biskup z Clermontu dodává, že jmenování cestou volby odporuje tridentskému koncilu: prohlašuje potřetí, že se nezúčastní rokování Shromáždění o bodu, který se dotýká největších zájmů náboženství. Všichni duchovní spjatí s biskupy a několik šlechticů opouštějí sál. Revolucionáři, kteří se tímto nepolitickým odchodem stali silnějšími, žádají, aby se dal dekret hlasovat: prochází bez obtíží.²⁵

Revolucionáři, unavení ustavičným dotíráním biskupů a vysokého duchovenstva, se pomstili tím, že snížili plat nynějších držitelů beneficií na výši hluboko pod tím, co spravedlnost vyžadovala pro všechny a co lidskost, jak se zdálo, žádala pro mnohé. Biskupové, jejichž příjem nepřesahoval dvanáct tisíc livrů renty, byli ponecháni v požívání této částky; dostali nadto polovinu přebytku, aniž však celý jejich plat, ať byl přebytek jakýkoli, mohl přesáhnout třicet tisíc livrů renty. Všichni jich měli sto tisíc; někteří dvě stě, tři sta a až osm set tisíc. Opati, převorové, hodnostáři, kanovníci, prebendáři, poloprebendáři, kaplani a jiní beneficiáti, jejichž církevní příjem nepřesahoval tisíc livrů, nedoznali žádného snížení. Ti, jejichž příjem přesahoval tisíc livrů, dostali, stejně jako biskupové, polovinu přebytku, aniž celý jejich plat, ať byl přebytek jakýkoli, mohl přesáhnout šest tisíc livrů. Revolucionáři připojili k tomuto zjevnému porušení vlastnického práva výsměch a urážku. „Snížení, která činíme,“ řekli, „jsou založena na věčném ohledu na pokoru a odříkavost prvotní církve; na pyšné opulenci služebníků kultu oltářů; na nepromlčitelném právu národa disponovat požitkem statků duchovenstva a odejmout plat tomu, kdo si ho přestává zasluhovat; na výhodě, která pro obecné dobro plyne ze snížení platu bohatých duchovních a zvýšení platu chudých.“ Robespierre, srovnávaje služebníky kultu s ministry krále, ujišťoval, že jsou to prostí veřejní úředníci, podrobení, stejně jako ministři krále, všem snížením, která zákonodárný sbor uzná za vhodné nařídit. „Namítá se, že biskupové mají dluhy. Nuže! ať šetří, zaplatí je: člověk, jemuž se dává třicet tisíc livrů renty, nemá nechávat Shromáždění v neklidu o svůj osud. Kanonické právo zakázalo mnohost beneficií. Ach! jaké jsou tedy tituly biskupů? Proč oběti v jejich prospěch? Kde je jejich vlastenectví? Kde jsou jejich pastýřské listy příznivé nejvznešenější z revolucí? Platí se jim stejně dobře jako generálovi armády.“²⁶

Abbé Maury a sedm miliard dluhu

Když byl plat služebníků kultu upraven, pomýšleli revolucionáři na uskutečnění prodeje statků duchovenstva. Biskup z Autunu přečetl dlouhý návrh dekretu. Abbé Maury vyrazí na tribunu a neovládaje se při pohledu na rozptýlení svého kněžského vlastnictví, zvolá: „Operace, která se vám navrhuje, pánové, je mistrovským dílem burzovní spekulace. Spekulanti z Paříže vládnou Francii a financím. Jsou-li cenné papíry na paritě, jsou zničeni. Stoupání či klesání papírů, to je předmět jejich spekulací. Plán biskupa z Autunu si zaslouží hold ulice Vivienne. Aniž jsem jeho důvěrníkem, odhalím vám jej.“ Zde je abbé Maury živě přerušen revolucionáři a volán k umírněnosti, jíž byl v přítomné chvíli neschopen. Vévoda de La Rochefoucauld žádá slovo, aby odpověděl, jak říká, na urážky abbého Mauryho. Dostavuje se na tribunu. Abbé Maury, pevný na svém stanovišti, uchopí vévodu za ramena, dá mu udělat jednu dvě piruety a přinutí ho postoupit mu místo. Z pravé strany se ozývají výbuchy smíchu; z levé strany se zvedají výkřiky zuřivosti. Abbé Maury, nepřístupný řevu, který kolem něho zní, pokračuje: „Takový je, pánové, výpočet spekulantů; budou-li statky duchovenstva dány do prodeje, assignáty, které ztrácejí jen tři procenta, klesnou na cenu ostatních papírů, anebo ostatní papíry dosáhnou ceny assignátů. Jaká kořist pro lidi, kteří mají tyto papíry ve svém portfoliu! Ale není nezbytné, dříve než se dají do prodeje statky duchovenstva, znát veřejný dluh? Jeho zpráva vám dokáže, že činí sedm miliard. Vím to od samého člena likvidačního výboru.“ Toto lstivé oznámení, tak vhodné k poplašení věřitelů státu, vyvolává nejprudší křik. Zatímco se biskupové a šlechtici zlomyslně usmívají, dvacet revolučních poslanců se vrhá k tribuně a žádá, aby mohli odrazit pomlouvačné tvrzení abbého Mauryho. „Je pobuřující,“ volá poslanec Lucas. „Tribuna nemá být poskvrňována tak nebezpečnými lžemi,“ dodává advokát Bouche. Farář Gouttes, předseda likvidačního výboru, si razí cestu mezi poslanci rozptýlenými v sále a ujišťuje, že výbor nemohl učinit takové doznání, protože jeho práce o veřejném dluhu není dokončena. Vyzývá abbého Mauryho, aby jmenoval poslance, který mu toto prohlášení učinil. „Je to člen výboru,“ odpovídá abbé Maury. – „Řekl jste, že mluvíte jménem samého výboru,“ odvětí Dupont de Nemours. – „Pan Dupont tvrdí lež,“ odpovídá abbé Maury; „žádal jsem jen, aby byl uznán celý dluh: neboť kdyby na dvě miliardy národních statků připadaly tři miliardy dluhů, věřitelé této třetí miliardy by se octli ve velmi nepříjemné situaci. Zde je hypotetická úvaha, kterou předkládám: pan baron de Batz, zpravodaj výboru, mi řekl, že tuší, že dluh by mohl stoupnout na sedm miliard…“ Zde pískot přehluší hlas abbého Mauryho. „Nejde o to pískat,“ odpovídá abbé, „je třeba naříkat. Argumentuji tedy temnotou a nesmírností dluhu, abych potíral plán ponechat část věřitelů státu bez hypotéky a zvýhodnit spekulanty tím, že se ti první oloupí o zástavu, která náleží všem. Kromě této hypotéky jsou na národních statcích založeny náklady kultu.“²⁷

Z odboček abbého Mauryho bylo snadné postřehnout, že mluvil nazdařbůh; že hleděl jen znepokojit Paříž a provincie o situaci financí; jen zabránit důvěře, kterou se revolucionáři snažili vzbudit pro assignáty. Ale lid měl tak slepou víru ve vůdce revoluce, že i kdyby abbé Maury uvažoval rozumněji, i kdyby přinesl průkazné důkazy svého tvrzení, lid by nebyl chtěl ničemu věřit. Také poslanec Anson, velký počtář ve financích, brzy uklidnil toto malé hnutí neklidu. Ujistil, že konsolidovaný dluh činí jen jednu miliardu a nekonsolidovaný dvě miliardy; že o tomto nyní není řeč. Shromáždění po tomto vysvětlení nechtělo nic slyšet a prohlásilo 29. června, že všechny národní domény, s výjimkou těch, jejichž požívání bylo vyhrazeno králi, budou zcizeny podle forem, které dekretovalo. Biskupové a šlechtici, málo přesvědčeni o správnosti výpočtů generálního výběrčího financí Ansona, dále tvrdili ve svých společnostech, že národní dluh dosahuje sedmi miliard; že veřejný úvěr je ztracen; že assignáty klesnou, že je nikdo nebude chtít; že bankrot je jistý. Ale lid, pohrdaje marným úsilím nepřátel ústavy, tvrdošíjně pokládal prodej statků duchovenstva za zdroj, který činil týž bankrot nemožným; tím silněji nenáviděl šlechtice a biskupy, kteří mu odmítali dát tuto zástavu nutnou k jeho bezpečnosti.

Lamethové proti šlechtě

Šlechta se této hádky zúčastnila příliš činně, aby ji revolucionáři nehleděli strhnout do všeobecné zkázy. Šlechta byla svým původem i svou politickou existencí úzce spjata se starou ústavou říše. Revolucionáři cítili, že nemohou zvrátit jednu, aniž zničí druhou. Jedna příhoda uspíšila provedení. Oba Lamethové nesklidili plody, které očekávali od rozdílu mínění, jenž propukl při otázce práva války mezi nimi, La Fayettem a Mirabeauem. Blížila se doba volby členů departementu a ostatních správ. Charles Lameth toužil po místě vrchního velitele pařížské gardy; Alexandre Lameth usiloval ovládnout klub jakobínů a skrze klub jakobínů ovládnout Shromáždění. Potřebovali velkou popularitu. Uvěřili, že nalezli jistý prostředek, jak ji získat, dají-li dekretovat zánik dědičné šlechty. K této pohnutce se přidružila pohnutka pomsty. Oba Lamethové byli předmětem nenávisti šlechty. Tato nenávist se vztahovala téměř ve stejné míře na šlechtice, kteří přešli k obcím 26. června 1789, i na ty, kdo od spojení stavů seděli s poslanci obcí v části sálu zvané levá strana Shromáždění. Ačkoli byli poslanci téhož stavu a měli mít jen jediný zájem, nezachovali si jedni ani druzí jiných společných citů než tutéž nenávist a tutéž touhu si škodit.

Šlechtici z většiny šlechty, hrdí na to, že vždy kráčeli, jak říkali, po stezce cti, odmítali s pohrdáním nabídky šlechticů z menšiny. Ti, poznávajíce příliš pozdě, že byli hračkou soukromých ctižádostí, se odvážili několika kroků ke sblížení se sborem šlechty. „Nezbývá nám než vrhnout se vám do náručí,“ řekl jednoho dne markýz de Gouy d'Arcy několika šlechticům v přítomnosti abbého Mauryho. – „Řekněte k nohám,“ odpověděl tvrdě abbé Maury. Toto rozpoložení většiny šlechty ve Shromáždění, sdílené samým sborem šlechty Francie, donutilo Lamethy hledat oporu v lidu. Vidouce, že jejich spása je spjata se zkázou šlechty, váhali už jen o prostředcích: ale chtějíce si přivlastnit čest této velké události, skrývali se před La Fayettem a otevřeli se jen několika šlechticům a několika poslancům obcí, jimiž si byli jisti.

Vyslanci lidského rodu, 19. června

Dne 19. června, dne definitivně stanoveného k dovršení tohoto velkého podniku, se připraví nečekaná podívaná, vhodná k oslnění očí davu; shromáždí se šedesát cizinců, žijících v Paříži z podvodů a intrik, lidí bez vlasti; ozdobí se pompézním jménem vyslanců všech národů světa; navléknou se do vypůjčených šatů a za dvanáct franků, které se jim slíbí, svolí hrát roli, která je jim určena. Jakýsi Clootz, Prus, jakýsi blázen, podřízený intrikán, jeden z těch lidí vždy hotových vyvolávat nepokoje, protože existují jen v nepořádku, se postaví do jejich čela a žádá jménem lidského rodu, aby směl předložit Národnímu shromáždění petici. Menou, určený Lamethy, aby toho dne zaujal křeslo předsedy, nařizuje vrátnému uvést petenty. Clootz vstupuje, následován tlupou lidí, o nichž se ohlašuje, že jsou to Prusové, Holanďané, Angličané, Španělé, Němci, Turci, Arabové, Indové, Tataři, Peršané, Číňané, Mogolové, Tripolisané, Švýcaři, Italové, Američané, Grisonci. Nosili kroje těchto různých národů. Skladiště Opery se vyprázdnilo.²⁸

Při pohledu na tuto groteskní maškarádu každý vyvaluje oči a mlčky čeká na vysvětlení. Zasvěcení naplňují sál hlučnými ovacemi. Galerie, opilé radostí, že vidí vesmír uprostřed Národního shromáždění, tleskají, dupou. Předseda Menou, sedící ve svém širokém křesle, se snaží dát své velmi obyčejné tváři výraz důstojnosti. Vrátní volají ticho, a Clootz pronáší emfatickým tónem tuto řeč:

„Impozantní svazek všech praporů francouzské říše, které se rozvinou 14. července na Martově poli, na těch místech, kde Julián pošlapal všechny předsudky, kde se Karel Veliký obklopil všemi ctnostmi, tato občanská slavnost nebude jen slavností Francouzů, ale i slavností lidského rodu. Polnice, která troubí vzkříšení velkého národa, zazněla ve čtyřech koutech světa, a zpěvy radosti sboru pětadvaceti milionů svobodných lidí probudily národy pohřbené v dlouhém otroctví. Moudrost vašich dekretů, pánové, jednota dětí Francie, tento úchvatný obraz působí hořké starosti despotům a spravedlivé naděje národům. I nám přišla velká myšlenka: odvážíme se říci, že bude doplňkem velkého národního dne? Počet cizinců ze všech krajin světa žádá, aby se směli seřadit uprostřed Martova pole, a čapka svobody, kterou s nadšením pozvednou, bude zárukou blízkého osvobození jejich nešťastných spoluobčanů. Římští triumfátoři si libovali vléci za svým vozem přemožené národy; a vy, pánové, nejčestnějším protikladem, uvidíte ve svém průvodu svobodné lidi, jejichž vlast je v okovech a jejichž vlast bude jednoho dne svobodná vlivem vaší neochvějné odvahy a vašich filosofických zákonů… Nikdy nebylo poselstvo posvátnější. Naše pověřovací listiny nejsou vepsány na pergamenech: ale naše poslání je vyryto nesmazatelnými znaky v srdci všech lidí; a díky autorům deklarace práv nebudou tyto šifry už nesrozumitelné tyranům.“

[Shromáždění prý uznalo, že svrchovanost sídlí v lidu, ale lid je všude „pod jhem diktátorů, kteří si říkají suveréni“; vyslanci tyranů nebudou moci poctít slavnost jako většina z nás, „jejichž poslání je mlčky přiznáno našimi svrchovanými utlačenými krajany“. „Jaká lekce pro despoty! Jaká útěcha pro utlačené národy, až jim zvěstujeme, že první národ Evropy, shromažďuje své prapory, nám dal znamení štěstí Francie a obou světů!“]

Nebudu líčit výkřiky radosti, hlučné ovace, které vyvolala řeč Prusa Clootze. Galerie si už představovaly Paříž jako hlavní město lidského rodu a všechny národy světa přibíhající obdivovat vítěze Bastily a naslouchat v němém tichu údivu vznešeným navrhovatelům z Palais-Royal. Menouovi se podaří utišit toto hlučné vření. Odpovídá řečníkovi lidského rodu s vážností hodnou této pošetilé scény: „Pánové, Národní shromáždění vezme vaši žádost v úvahu; ale s podmínkou, že se po této vznešené slavnosti vrátíte do své vlasti; že tam vypovíte svým spoluobčanům, co jste viděli; že řeknete svým králům, svým správcům, že je čas, aby národy byly svobodné, a že jim nezbývá než jedno: napodobit velký příklad, který jim dává Ludvík XVI., obnovitel svobody.“ Po skončení tohoto občanského poslání jsou vyslanci vesmíru a Clootz, řečník lidského rodu, připuštěni k poctám zasedání.

Zrušení dědičné šlechty

Alexandre Lameth využívá otřesu, který tato lidová fraška právě dala pařížským hlavám: „Den, kdy se poslanci všech provincií shromažďují, aby přísahali ústavu, která slibuje Francouzům svobodu a rovnost, nemá připomínat některým z našich bratří myšlenky na pokoření a porobu. Postavy představující čtyři provincie, jejichž poslanci byli vždy počítáni mezi nejpevnější opory práv národa, jsou přikovány, jako obrazy poplatných národů, k nohám sochy Ludvíka XIV. Strpíme, aby občané, kteří přicházejí přísahat ústavu za tyto šlechetné provincie, měli oči zasaženy podívanou, kterou svobodní lidé nemohou snést? Ne; památníky pýchy nesmějí trvat za vlády rovnosti: zničme znaky, které ponižují důstojnost člověka.“²⁹

„Dnes je hrob marnivosti,“ volá poslanec Lambel; „žádám, aby byla zrušena dědičná šlechta a aby bylo každému zakázáno přijímat tituly hraběte, markýze, barona. – Podporuji Lambelův návrh,“ ujímá se slova Charles Lameth; „tituly, které vás vyzývá zakázat, urážejí rovnost, základ naší ústavy: dědičná šlechta uráží rozum a odporuje pravé svobodě.“ Lze si představit překvapení těch několika šlechticů, kteří byli na zasedání. Nikdo neočekával, že by předmět tak důležitý pro celou třídu občanů byl podroben diskusi, aniž byl stanoven denním pořadem. Jeden článek řádu stanovil, že žádný ústavní zákon nebude navržen na večerním zasedání: nuže, nic nebylo ústavnějšího než otázka, zda ve Francii bude, nebo nebude dědičná šlechta. Revolucionáři ukázali svým potleskem, k němuž se připojil potlesk štamgastů galerií, že Lambelův návrh byl smluven a že jsou rozhodnuti rokování prosadit.³⁰

Zatím několik přátel La Fayetta běží zpravit ho o tom, co se děje. La Fayette, rozzuřený, že oba Lamethové, jeho osobní nepřátelé, mají sami v očích lůzy zásluhu o zrušení šlechty, se odebere do Shromáždění; vystoupí na tribunu: „Návrh pana Lambela je tak nutný, že nemyslím, že by potřeboval podpory; ale potřebuje-li ji, oznamuji, že se k němu připojuji celým srdcem…“ Starý Goupil de Préfeln chce, aby titul monseigneur byl dáván jen princům královské krve. La Fayette odpovídá, že ve svobodné zemi existují jen občané a veřejní úředníci… „Dědičný úřad krále vyžaduje ovšem velkou energii. Ale proč přiznávat titul prince lidem, kteří jsou v mých očích jen aktivními občany, mají-li předepsané podmínky?“ Známky souhlasu, jichž se La Fayettovi dostává, ho trochu utěšují nad tím, že byl předstižen Lamethy, a dávají mu doufat, že jejich lstivá politika nedosáhne úspěchu, jímž si lichotili.

Šlechtici žádají odročení a odložení diskuse na zítřejší zasedání. Křik, pískot odrážejí jejich požadavky. „Ubohost!“ ujímá se chladně slova hrabě de Faucigny-Lucinge; „ničíte odlišení šlechty a zachováváte odlišení bankéřů, lichvářů, lidí se sto tisíci tolary renty! – Žádný odklad,“ odpovídá vikomt de Noailles; „žádná jiná odlišení než odlišení ctností; ať se zruší livreje.“ Při těchto slovech se každý činí a předkládá amendement. – „Ať všichni občané nosí své pravé jméno,“ volá president de Saint-Fargeau, „a nenosí jméno panství: jmenuji se Louis-Michel Le Pelletier. – Vymažte z děl,“ ujímá se slova Sillery, „ultima ratio regum; králové už nemají válku.“ Uprostřed těchto návrhů a hnutí, která vyvolávají, vstupuje udýchaný mladý Mathieu de Montmorency, blíží se k tribuně, netrpělivě čeká, až dav, který ji obléhá, odteče a dovolí mu dostat slovo. Dostává je po dlouhém úsilí a mluví o horlivosti, s níž se bude vždy hlásit k těm velkým a věčným zásadám, které Národní shromáždění nepřestává posvěcovat a šířit: naříká nad neštěstím, že přišel o několik minut pozdě: ukazuje své obavy, že pole bude zcela sklizeno: nepochybuje, že nový návrh, který učiní, unikl spravedlnosti Shromáždění; ale předpokládaje to, doufá, že v tomto dni všeobecného zničení protispolečenských odlišení se neušetří jedna ze známek, které nejvíce připomínají feudální systém a rytířského ducha; že se zruší erby a znaky a že Francouzi napříště nebudou nosit než tytéž odznaky, odznaky svobody. Mladý Mathieu de Montmorency sklidil za tuto šlechetnou oběť trochu lehkého tleskání.³¹

Konečně se objevuje abbé Maury; diskuse nabývá rozumného rázu: „Pánové, v množství otázek, které jsou předloženy vašemu rokování, nevím, na který zvláštní předmět mám upřít zrak. Jedni navrhují odstranit ze sochy Ludvíka XIV. znaky otroctví; druzí žádají zničení společenských hodností a návrat k nejabsolutnější rovnosti. Každý z těchto předmětů zasluhuje zvláštního zkoumání. Neodmítnu diskutovat o žádném. Šlechta ve Francii je ústavní. Nejsou-li už šlechtici, není už monarchie. Tato otázka je tedy dost důležitá, aby byla projednána na ranním zasedání. Nejmoudřejší rozhodnutí se nepřijímají vždy uprostřed nadšení. Nemohlo by se říci těm, kdo tyto novoty stíhají s takovou zarputilostí, to, co kdosi řekl pyšnému filosofovi: Šlapeš po okázalosti, ale okázalostí ještě větší? Chce-li se tato otázka projednávat, ať je odročena. – A já,“ odpovídá Barnave, „žádám, aby byla rozhodnuta bez přerušení. – Nejde,“ dodává La Fayette, „o nový ústavní článek; jde o dekret prováděcí. Nechceme ztrácet těmito předměty ranní zasedání určená ústavě. V této chvíli z ní jen vyvozujeme nutný důsledek.“

Z obou stran následuje vřava a křik. Chapelier čte návrh dekretu. Šlechtici znovu žádají odročení. Debaty začínají znovu. Odročení je zamítnuto. Chapelierův dekret se dává hlasovat. „Tento dekret,“ odpovídá abbé Maury, „potřebuje amendement. Tvrdí se, že šlechta se ve Francii zrodila z feudality; je to krajní nevědomost: šlechta existovala dvě stě let před lény. – Čtěte Mablyho,“ přerušují ho revolucionáři. Abbé Maury pokračuje: „Před dobytím Galie existovala dědičná šlechta u Galů. Čtěte Caesarovy Zápisky; najdete tam jména prvních Galů proslulých v národě svou šlechtou.“ Tehdy, nemajíce důvodů, křičí: hlasovat; přerušují abbého Mauryho; tvrdí, že diskuse je uzavřena. Pan hrabě de Lansberg-Wasseimbourg, poslanec alsaské šlechty, si zjedná chvíli ticha:

„Pánové, teprve roku 1789 měla alsaská šlechta výhodu a čest spojit se s francouzskou šlechtou. Moji voliči mi řekli: Odeberte se do tohoto vznešeného Shromáždění; ale svou přítomností neschvalujte nic, co by odporovalo naší cti a našim právům. Znám je, pánové, věrní a poddaní poddaní, prolijí svou krev za svého krále; zapřeli by mě, pokládali by mě za nehodného objevit se před nimi, kdybych svou přítomností schválil rokování tak urážlivé pro jejich čest. Odcházím tedy s bolestí v srdci. Řeknu svým voličům: Podrobte se zákonům Národního shromáždění: podrobí se; ale budou vědět, že se narodili jako šlechtici a že jim nic nemůže zabránit žít a zemřít jako šlechtici.“³²

Tato ušlechtilá a dojemná řeč, daleko toho, aby přivedla revolucionáře k citům spravedlnosti, je jen více rozohnila. Marně se členové šlechty pokoušeli dosáhnout slyšení; revolucionáři a štamgasti galerií přehlušovali jejich hlasy křikem, mohl bych říci strašným řevem: chtěli rokování prosadit. Kdyby se snad nechaly mysli vychladnout, byli by rozumní lidé pocítili, jak nepolitické je odcizit ústavě, a to z dětinské měšťácké marnivosti, zástup mocných, otužilých mužů, kteří vlastnili velkou část bohatství Francie a jejichž čest se měla postavit proti národnímu zájmu. Lamethové, kteří nepochybovali, že jim tento dekret získá velkou popularitu, důrazně naléhali, aby byl vydán na místě. La Fayette a Mirabeau, kteří se báli, že by odporem sami ztratili popularitu, jež tvořila jejich sílu a kterou se jim Lamethové snažili odejmout, se nejen neodvážili jej potírat, ale pokládali za nutné Lamethy ještě přelicitovat. Dekret byl vydán. Až do té doby snášeli šlechtici s dosti velkou trpělivostí vše, co Národní shromáždění proti nim učinilo. Většina venkovských šlechticů dokonce viděla bez zármutku, jak se nová ústava zřizuje. Od této chvíle z nich pyšná chiméra učinila její nesmiřitelné nepřátele. Utvořila se liga mezi šlechtou, duchovenstvem a parlamenty; tyto tři sbory, které se před revolucí nenáviděly, se spojily v témž duchu a pracovaly se stejnou činorodostí na zvrácení řádu věcí, v němž se jim už nenechávalo místo.³³

Hlavní revolucionáři brzy zpozorovali, že se dopustili těžké chyby; pocítili neblahé důsledky, které přinášel tento dekret vydaný s takovou ukvapeností: veřejné mínění by bylo za několik let bez námahy učinilo to, co se tímto násilným aktem riskovalo nikdy nezískat. Dekrety ze 4. srpna dědičnou šlechtu skutečně zničily. Byl to už jen předsudek, který slábl každým dnem. Revolucionáři by si byli přáli, aby král odmítl sankci. Lid by jim byl vděčen za jejich horlivost pro rovnost a odium veta by padlo na monarchu. Otázka se projednávala v radě. Necker se vyslovil pro to, aby král uplatnil veto: viděl v tom jen prospěch ústavy. Ostatní ministři, nadšeni četnými nepřáteli, které si Shromáždění právě získalo, poradili Ludvíku XVI. vše sankcionovat. Revolucionáři pak naznačili, že by se připustily amendementy. „Žádné amendementy,“ odpověděl François de Beauharnais, „se ctí se nesmlouvá.“³⁴

Vysvětlivky