Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

VII. Dodatek: výběr z „historických objasnění a úředních listin“

[Vydání z roku 1821 připojuje šest příloh: (A) Réveillonův obranný spis a anonymní „Dopis králi“ o událostech 27.–28. dubna 1789; (B) dopis 47 poslanců šlechty, kteří 25. června přešli k třetímu stavu, a protestaci většiny šlechty z 3. července; (C) dopis krále z 27. června předsedům šlechty a duchovenstva; (D) „Mémoire à consulter“ a konzultaci advokátů pro vévodu Orleánského ve věci řízení u Châteletu (1790); (E) vévodův Exposé sepsaný v Londýně; (E bis) koncept hraběte d'Estaing ze 7. října 1789; (F) výtah z Justification de M. de Favras (1791). Zde jsou přeloženy ukázky z A, B, C a F; přílohy D (asi 30 stran právnické argumentace), E a E bis jsou pouze shrnuty.]

A. Z obranného spisu Jeana-Baptista Réveillona (květen 1789)

Píšu toto z hloubi útočiště, které bylo jediným azylem, jaký jsem mohl nalézt před zuřivostí davu zaujatého proti mně.¹ Nemám v tomto útočišti za útěchu než společnost dvou nebo tří přátel, kteří se ještě třesou, aby mě jejich návštěvy neprozradily. Má žena, uprchlá a bloudící, nucená skrývat jméno, které je jí drahé, nemá jiného azylu než ten, který jí nabídl ctihodný duchovní. Oba tedy proskribováni, vystaveni nejkrutější a nejnespravedlivější nenávisti, neznáme jeden ani druhý osud, který nás čeká… Krutí nepřátelé (nevím, kdo to může být) se odvážili vylíčit mě lidu jako barbarského člověka, který oceňoval nejnižší cenou pot nešťastníků. Mě, který jsem začal tím, že jsem žil z práce svých rukou! Mě, který z vlastní zkušenosti vím, i kdyby mě to neučilo mé srdce, jaké právo má chudý na blahovůli! Mě konečně, který si pamatuji a vždy jsem si pokládal za čest, že jsem byl dělníkem a nádeníkem, mne obviňují, že jsem taxoval dělníky a nádeníky na PATNÁCT sou denně! Ze všech dělníků, kteří pracují v mých dílnách, většina vydělává třicet, třicet pět a čtyřicet sou denně; několik jich má padesát; nejnižší dostávají dvacet pět. Jak bych tedy mohl stanovit mzdu dělníků na patnáct sou? Ale zuřivost neuvažuje; pomluva platí drzostí.

Je tomu přesně osmačtyřicet let, co jsem začal pracovat jako dělník u papírníka. Po třech letech učení jsem se ocitl po několik dní bez chleba, bez přístřeší a téměř bez oděvu. Jeden z mých přátel, syn truhláře, mě potkal; neměl peníze, ale měl u sebe nástroj svého řemesla, který prodal, aby mi opatřil chléb. Ach! Člověk, který tak dobře poznal neštěstí, zapomíná tedy tak snadno na nešťastné? … Roku 1752 jsem vydělával teprve čtyřicet tolarů ročně; mé úspory, když jsem opustil kupce, který mě přijal, činily osmnáct franků… Roku 1760 se v Paříži začaly vyrábět sametové papíry. Nejprve jsem je prodával; pak jsem je chtěl vyrábět. Měl jsem dva konkurenty, kteří drželi ceny velmi vysoko; dával jsem své papíry za polovinu; a krajní péčí, kterou jsem věnoval výrobě, jsem je udělal mnohem lepší. Měl jsem deset až dvanáct dělníků; pak čtyřicet, padesát, šedesát, až osmdesát. Prosperoval jsem, byl jsem vážen, byl jsem spokojen; moji dělníci také; milovali mě: byl jsem šťasten… Koupil jsem papírnu v Courtalinu u Faremoutiers, která patřila vdově, matce rodiny, plné činorodosti a inteligence, ale bez peněžních prostředků… Vyráběl jsem tam velínové papíry po vzoru anglických. Tento šťastný pokus mi vynesl čest ceny založené panem Neckerem pro povzbuzení užitečných umění. Četl jsem s nadšením a od té doby často znovu tato slova vyrytá na medaili: Artis et Industriae praemium datum Joanni-Baptistae Réveillon, anno 1785. Běda! Tato medaile, tato tak lichotivá cena mých prací, mi byla při mém neštěstí ukradena. Bylo vedle ní pět set louisdorů, které mi byly ukradeny také. Ach! Říkám to z hloubi srdce, litoval bych té částky málo, kdyby mi má medaile zůstala.

Více než tři sta dělníků je denně v mých dílnách… První třídou jsou kreslíři a rytci, kteří jsou jistě spíše mými spolupracovníky než mými zaměstnanci. Vydělávají 50 až 100 sou denně. Druhá třída, složená z tiskařů, podkladářů, truhlářů, dostává od 30 do 50 sou. Někteří, ale velmi málo, mají jen 25 sou. Třetí třídu tvoří nosiči, třeči barev, baliči, metaři, kteří vydělávají 25 až 30 sou. Čtvrtá třída jsou děti od dvanácti do patnácti let. Neboť jsem se chtěl zařídit tak, abych využil i jejich služeb a byl tak užitečný jejich otcům a matkám. Vydělávají 8, 10, 12 a 15 sou… Malíři tvoří zvláštní třídu, která pracuje od kusu a může vydělat 6 až 9 livrů denně… Jedním slovem, za práci platím ročně nejméně 200 000 livrů. Loňskou zimu jsem dal, myslím, důkaz, na který nezapomenou. Během části mrazů byly práce v horních dílnách zastaveny. Ponechal jsem všechny dělníky bez výjimky; platil jsem jim jejich dny za stejnou cenu jako předtím; užil jsem nejpečlivějších opatření, aby žádný z nich netrpěl krutostí ročního období. Nechci ostatně, aby se mi za toto jednání děkovalo; vím, že veřejnost má tu dobrotu je uvádět jako akt dobročinnosti; já je pokládám za akt povinnosti.

Ale měl jsem čekat, že o tři měsíce později se mnou bude lid jednat jako s divokým člověkem necitelným k bídě chudého?… Moji dělníci jsou nevinní; ach! Spěchám to říci, znají mě příliš dobře, jsou příliš poctiví a příliš mi oddaní! Kéž by jim bylo možné mě bránit!… Ostatně říkám to zcela upřímně, nezazlívám lidu, přes zlo, které mi udělal; byl stržen: ale jak jsou zločinní a trestuhodní lidé, kteří ho k těmto strašným výstřelkům dovedli! Ještě jednou! Nevím, nebo nemohu přesně říci, která nečistá ústa vdechla zuřivost do srdce všech těch nešťastníků; ale vím, že se s uměním osnovaly pomluvy, které je svedly; vím, že se postupně rozpalovali; vím, že mě u nich všude líčili jako přítele šlechty; vím, že mi u nich podsouvali ctižádost po řádu svatého Michala; vím, že jim rozdávali peníze; vím, že jim nakonec řekli, že chci, aby dělníci nevydělávali než PATNÁCT sou denně. Účinek odpověděl očekávání pomlouvačů až příliš dobře… Zapálili tři různé ohně, do nichž postupně naházeli mé nejcennější věci a pak všechen můj nábytek bez výjimky, i mé zásoby, mé prádlo, mé vozy, mé registry. Když už neměli co pálit, vrhli se na vnitřní výzdobu mých bytů: rozbili všechny dveře, všechna obložení, všechny okenní rámy; rozbili na kusy nebo spíše na prach všechna má zrcadla; vytrhali mramorové rámy všech krbů a rozbili je také; vyrvali dokonce i železná zábradlí; konečně, spojujíce nízkost se zuřivostí, odnesli mi velkou část mých peněz… A přece, jaká jsou má provinění? Právě jste to viděli; nikdy jsem nikomu neuškodil, ani zlým. Někdy jsem udělal nevděčníky, ale nikdy nešťastné. Podepsán Réveillon.²

B. Protestace většiny šlechty, 3. července 1789

Stav šlechty na generálních stavech, jehož členové jsou odpovědni svým voličům, celému národu a potomstvu za užití pravomocí, které jim byly svěřeny, a za depozitum zásad, které jim byly předávány z věku do věku ve francouzské monarchii, prohlašuje, že nepřestal pokládat za nezrušitelné a ústavní maximy: rozlišení stavů, nezávislost stavů, formu hlasování podle stavů, nutnost královské sankce pro ustanovení zákonů. Že tyto zásady, tak staré jako monarchie, stále dodržované v jejích shromážděních, výslovně zakotvené v slavnostních zákonech navržených generálními stavy a sankcionovaných králem, jako jsou zákony z let 1355, 1357 a 1561, jsou základními body ústavy, které nemohou být dotčeny, ledaže by tytéž moci, které jim daly formu zákona, svobodně souhlasily s jejich zrušením. Oznamuje, že jeho úmyslem nikdy nebylo odchýlit se od těchto zásad, když přijal pouze pro nynější zasedání stavů a bez důsledků pro budoucnost královo prohlášení z 23. června, neboť poslední článek tohoto prohlášení vyslovuje a zachovává podstatné zásady rozlišení, nezávislosti a odděleného hlasování stavů… Že se domníval moci (s laskavým svolením šlechty bailliages a v očekávání dalších rozkazů) pokládat tuto výjimku za potvrzení zásady, kterou je více než kdy jindy rozhodnut pro budoucnost udržovat… Dáno a usneseno 3. července 1789 ve sněmovně stavu šlechty, s výhradou dalších pravomocí voličů a předchozích protestací nebo prohlášení velkého počtu poslanců různých bailliages.³

C. Dopis krále vévodovi de Luxembourg a kardinálovi de La Rochefoucauld, 27. června 1789

Můj bratranče, zaměstnán výhradně obecným dobrem svého království a přeje si nade vše, aby se shromáždění generálních stavů zabývalo věcmi, které zajímají národ, na základě dobrovolného přijetí mého prohlášení z 23. tohoto měsíce, vyzývám své věrné duchovenstvo, aby se bez odkladu spojilo s oběma ostatními stavy k urychlení splnění mých otcovských záměrů. Ti, kdo jsou vázáni svými plnými mocemi, tam mohou jít bez hlasování, dokud nedostanou nové; bude to nový projev oddanosti, který mi duchovenstvo dá. Nato prosím Boha, můj bratranče, aby vás měl ve své svaté ochraně. Podepsán Ludvík.⁴

D a E. Vévoda Orleánský před Châteletem (shrnutí)

[Příloha D je „Mémoire à consulter“ vévody Orleánského a konzultace advokátů Bonhomme-Comeyrase a Roziera z 29. října 1790: rozebírá řízení Châteletu o 5. a 6. říjnu, které skončilo (na návrh královského prokurátora ze 4. srpna 1790) výrokem, že vévoda Orleánský a Mirabeau starší „se zdají být v případě, aby na ně byl vydán dekret“ (zatykač), a postoupením spisu Národnímu shromáždění; ukazuje, že svědectví proti vévodovi jsou buď z doslechu (prvním svědkem byl pamfletista Pelletier (Peltier), domnělý autor libelu Domine salvum fac regem), nebo pocházejí od svědků vybraných z protirevoluční strany shromáždění (47 z 55 vyslechnutých poslanců), že prokurátor záměrně nevyslechl svědky vévodova alibi (noc z 5. na 6. října strávil v Paříži a do Versailles vyjel až kolem osmé ráno) ani velitele versailleské národní gardy d'Estainga a Lecointra, a že vévodovu přítomnost v zámku 6. října ráno tvrdí přímo jediný svědek (La Serre), jehož výpověď je vnitřně nemožná. Shromáždění 2. října 1790 na zprávu Chabroudovu rozhodlo, že „není důvodu k obžalobě“; advokáti vévodovi radí podat žalobu pro pomluvu na Bouchera d'Argis a prokurátora Flandre de Brunville a pro křivé svědectví na La Serra, Duval-Namptyho a Thierry-Lavilla. Příloha E je vévodův Exposé de la conduite de M. le duc d'Orléans dans la révolution de France, rédigé par lui-même à Londres (jeho kancléř de Latouche jej 8. července 1790 uložil u shromáždění a téhož dne byl zveřejněn): vévoda v něm líčí svou lásku ke svobodě, své cesty do Anglie, „rodné země svobody“, svůj postup na stavech (přechod k třetímu stavu 25. června), odmítnutí předsednictví 3. července, k 5.–6. říjnu uvádí, že byl v Paříži, kde ho 6. ráno probudil kapitán národní gardy Le Brun, a do Versailles vyjel kolem osmé (u mostu v Sèvres potkal průvod s hlavami zabitých gardistů); misi do Londýna přijal na přání krále, které mu u paní de Coigny tlumočil La Fayette; popírá jakoukoli účast na říjnových dnech i jakoukoli ctižádost po místodržitelství nebo regentství. Příloha E bis je koncept dopisu hraběte d'Estaing královně ze 7. října 1789, nalezený v jeho zabavených papírech: chválí její pevnost, s níž odmítla návrh oddělit se od krále, příčinu neštěstí vidí v „nešťastné večeři“ s úmyslně vynechaným přípitkem na národ a ve „dvou ranách z pistole“, vypálených „příliš zdola, než aby pocházely od jezdců“, a dodává, že La Fayette mu cestou přísahal, že „zvěrstva z něj udělala royalistu“. Čtenář Ferrièrových pamětí má tak vedle sebe obžalobu i obhajobu; vydavatelé z roku 1821 se v poznámkách přiklánějí k tomu, že ani Châtelet, ani Ferrières vinu vévody neprokázali.]

F. Z „Justification de M. de Favras“ (1791): sled skutečností podle pravdy

Pan de Favras vstoupil roku 1755 do sboru mušketýrů; sloužil v něm šest let; byl z oddílu určeného pro tažení roku 1761. Po návratu z tohoto tažení dostal setninu dragounů v pluku de Chapt, později Belzunce. Roku 1763, krátce po reformě, byl jmenován kapitánem-pobočníkem svého pluku; požíval v něm úcty svého sboru a opustil jej jen z důvodu postupu. Získal roku 1773 místo prvního poručíka švýcarské gardy Monsieura; ale protože důležité záležitosti vyžadovaly jeho pobyt ve Vídni v Rakousku, rozhodl se podat demisi… Roku 1785 se mu nizozemské nepokoje zdály příznivou příležitostí vyjít z nečinnosti, která zcela odporovala jeho povaze; pojal plán postavit legii pro službu Spojených provincií; při této příležitosti poznal jistého Tourcatyho, verbovacího důstojníka, jehož péče mu mohla pomoci při provedení jeho záměru. Pan de Favras odjel do Holandska; ale uklidnění přišlo rychle a jeho záměry se nemohly uskutečnit. Po návratu do Paříže se znovu ujal svých prací na likvidaci veřejného dluhu; předložil je ministerstvu; komise pověřená jejich přezkoumáním o nich podala nejuspokojivější zprávu; spěchal je předložit osvícenosti Národního shromáždění.

Bylo to v tomto kolísání myšlenek, když ho na jaře 1789 náhoda svedla s jistým Tourcatym… Tento muž si přál okolnosti vhodné k získání postupu; hovořil s panem de Favras o brabantských nepokojích a ptal se ho, zda se jich nezúčastní. Pan de Favras mu netajil, že druh zaměstnání, jemuž se nějaký čas věnoval, tomu klade překážku; ale v případě neúspěchu by mohl obrátit své záměry k Brabantsku… Bylo to krátce po jeho návratu do Paříže, když pan de Favras, ztráceje z této strany všechnu naději, se rozhodl pokusit se o provedení svého plánu pro Brabantsko; aniž vstupoval do jakýchkoli podrobností, dal Tourcatymu pocítit, že není dalek přijmout v tomto ohledu rozhodnutí. Tento muž ho požádal o dovolení přivést svého kamaráda Morela; pan de Favras svolil a první setkání s Morelem se konalo teprve kolem 15. listopadu, v den třetího představení Karla IX., kolem půl desáté večer. Pan de Favras zastihl u sebe doma Morela a Tourcatyho: tito dva muži se domnívali, že přichází z divadla; projevili velký odpor ke hře Karel IX. a navrhli mu ji nechat propadnout. Pan de Favras byl velmi dalek podobných myšlenek: právě se dověděl znepokojivé zprávy: mluvilo se o nespokojenosti, o nebezpečí pro osobu krále a královské rodiny. Jeho úcta a oddanost ke králi ho přiměly odebrat se na předměstí Saint-Antoine, aby poznal rozpoložení duchů; neslyšel nic, co by mohlo posílit jeho podezření; ale vzpomínka na scény 5. a 6. října, jichž byl svědkem, mu dávala obávat se obnovení atentátů, které měl v úmyslu zastavit v jejich zárodku. Přijal návrh Morela a Tourcatyho velmi špatně; poznamenal jim, že se nikdo nemá zabývat podobnými malichernostmi, když je stát ohrožen největšími neštěstími a největšími nebezpečími.

Morel nemeškal znovu navštívit pana de Favras; snažil se proniknout jeho záměry, kladl mu dvojsmyslné otázky. Pan de Favras se tomuto muži, který mu mohl posloužit jen velmi podřízeným způsobem, neotvíral. Spokojil se odpovědí: Věci nepostupují, ale trpělivost.… Jedna okolnost mu nabídla prostředek zčásti urychlit provedení jeho záměrů. Náhoda ho poučila, že pan de Bar nedokázal prodat doživotní kontrakty patřící Monsieurovi a že princ si přál je zcizit ke splnění svých závazků: pan de Favras, vždy činného ducha, si předsevzal uchránit prince, ochránce svých dětí, před zcizením jeho kontraktů a nahradit je půjčkou, jejíž podmínky by nebyly tíživé… Bylo to v téže době, kdy se pan de Favras zabýval touto půjčkou, když mu Morel, znepokojený jeho nerozhodností a v úmyslu získat jeho důvěru, řekl: „Ale kdyby to byly peníze, co potřebujete, a měl byste dobrou záruku, mohl bych se o to postarat u jednoho bankéře, kterého znám.“… Dva dny nato zavedl Morel pana de Favras k panu Pomaretovi, bankéři… Ale za několik dní větší naděje, příznivější podmínky přiměly pana de Favras dát přednost panu Chomelovi, jinému bankéři… Když byly úmluvy s bankéřem Chomelem stanoveny, spěchal pan de Favras (přesvědčen o skutečnosti této půjčky, která však byla jen fiktivní a předstíraná) sdělit její podmínky Monsieurovi. Blahopřál si k jednání vhodnému k tomu, aby tomuto slavnému ochránci svých dětí prokázal celý rozsah své uctivé vděčnosti; byl velmi dalek tušit pravdu, věřit, že úspěch tohoto jednání je jen léčkou, která má zajistit jeho zkázu a dát víru výmyslům, jejichž nesmyslnost by byla bez předpojatosti uznána.

Bezpečnost pana de Favras byla úplná; nic se nezdálo ji rušit… Den Vánoc byl určen k dovršení operací sjednaných s panem Chomelem, když 24. prosince v deset hodin večer, vycházeje od pana Morela de Chettiville, pověřeného panem de la Ferté vyzvednutím první platby 300 000 livrů, byl pan de Favras zatčen a odveden k výboru pátrání. Tatáž opatření byla přijata proti paní de Favras… Překvapeni jeden i druhý takovým postupem, nemohli proniknout jeho pohnutky; podstoupili odděleně velmi dlouhé výslechy; odpovídali na všechny otázky s jistotou svědomí bez výčitek; byli pobouřeni pomlouvačnými udáními dvou zločinců zaslepených nejšpinavějším zájmem; lichotili si, že spravedlnost brzy pronikne rysy podvodu a jejich nevina bude autenticky uznána. Jaký to byl omyl! Smrt pana de Favras byla JIŽ ROZHODNUTA; při zveřejnění jeho zadržení byly činy, které se mu přičítaly, oznámeny prohlášením výboru pátrání jako prokázané skutečnosti; lid pak viděl v tomto nešťastníkovi jen zločince vinného nejhroznějšími spiknutími; největší tresty se zdály jen lehkým pokáním za jeho atentáty: jeho soudci (předpojatí a přesvědčení, že se pánové Bailly, La Fayette a výbor pátrání odhodlali k této okázalosti jen na základě neodolatelných důkazů) ho zbavili všech prostředků vhodných k poznání pravdy: pan de Favras jim byl vydán ne jako obviněný, jehož proces měl být veden, ale jako viník, jehož odsouzení nemohlo být problematické.⁵

[Konec prvního svazku.]

Vysvětlivky