Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

VI. Kniha pátá (říjen 1789 – duben 1790)

[Obsah podle původního vydání: Národní shromáždění v Paříži. – Zavraždění pekaře Françoise. – Stanné právo. – Dekret dávající církevní statky k dispozici národu. – Rozdělení království na osmdesát tři departementů. – Utváření municipalit. – Proces s Favrasem. – Král přichází do Shromáždění. – Vytvoření čtyř set milionů assignátů-peněz.]

Shromáždění v Paříži; pekař François

[O přenesení Shromáždění do Paříže se šířily „nejzlověstnější pověsti“: poslanci šlechty a duchovenstva prý budou v nebezpečí, „neexistovala by žádná svoboda mínění uprostřed nevědomého, hrubého davu“. Malouet žádal záruky nedotknutelnosti; Mirabeau odpověděl, že „každý krok by prozradil obavy nedůstojné odvážných mužů“, a při té příležitosti udal Saint-Priestův výrok k ženám z 5. října. Obec vyslala deputaci (Brissot přečetl usnesení), v němž se „všichni občané Paříže jednotlivě zavazovali bránit poslance za cenu své krve“; a Shromáždění 12. října dekretovalo přesídlení. Zasedalo od 19. října v paláci arcibiskupství, obklopeném barikádami, děly a pěti sty jezdci – „spíše k zastrašení než k uklidnění poslanců“.]¹

Událost dala za pravdu těm, kdo nevěřili v klid Paříže. Lid, přesycený domnělými plány hladomoru, pojatými a prováděnými, jak se mu říkalo, šlechtici a kněžími, se 21. října zmocnil pekaře jménem François, kterého jakási stařena obvinila, že skrývá velké množství chleba. Sousedé Françoisovi se marně snažili lid vyvést z omylu. Dosvědčovali, že François je poctivý člověk; že peče až sedm pecí denně; že nikomu chléb neodmítá. Lid nechtěl nic slyšet. Národní gardě se přece podařilo zachránit Françoise před první zuřivostí lidu. Odvedli ho na radnici; lid v okamžiku naplnil náměstí Grève. Členové obce Françoise vyslechli a přesvědčili se o jeho nevině, ale neodvážili se ji vyhlásit; neboť člověk, který drží autoritu, kterou vykonává, bezprostředně od lidu, není ani tak jeho úředníkem, jako spíše nuceným nástrojem všech jeho vášní. Členové obce prohlašují lidu, že Françoise odvedou do opatství Saint-Germain; že existuje-li spiknutí, je důležité poznat jeho pravé původce. Tlupa zuřivců přísahá, že nestrpí, aby proradní úředníci vyrvali nepřátele lidu jeho spravedlivému rozhořčení. Vrhají se do síně rady, vyrvou Françoise národní gardě, vlečou ho na náměstí Grève, věší ho na první lucernu, a ještě živému mu uříznou hlavu kuchyňským nožem, nasadí ji na píku a nosí ji ulicemi Paříže. Lid se chystá pověsit dva další pekaře. Měly se obnovit hrůzy července před očima krále, před očima Národního shromáždění. La Fayette a Bailly poslali dva prapory národní gardy, které lůzu rozehnaly. Tvrdilo se, že La Fayette a Bailly ve shodě s hrabětem de Mirabeau toto hnutí sami vyvolali prostřednictvím tajných emisarů, aby dosáhli, jak říkal Camille Desmoulins, zákona, který by lidu dal náhubek: neboť v každé lidové vládě je lid slepým nástrojem frakcí; každý intrikán se ho střídavě zmocňuje a obrací ho proti těm, které chce vytlačit. Ať je tomu jakkoli, Bailly přišel spěšně žádat zákon, který by obec zmocnil potlačit silou výstřelky směřující viditelně k nejneblahější anarchii. Barnave Baillyho žádost podpořil; La Fayette prohlásil, že bez stanného práva neručí za klid Paříže. Jediný Robespierre se tomuto opatření postavil.²

Robespierre

Tento muž, který později hrál tak velkou roli, byl tehdy znám jen přeháněním svých názorů, svou afektací stupňovat stejně poplachy, nedůvěru i opatření. Chmurný, smutný, podezíravý, popudlivý, mstivý, vztahující všechny události jen na sebe; střídmý, pracovitý, přísný ve svých mravech; přesto oblečený a učesaný s elegancí a čistotou. Jeho tvář měla něco z kočky a tygra; jeho chůze byla nerovná, překotná; jeho pohledy se se zuřivostí upíraly na ty, které neměl rád, a neklidně se odvracely, když se na něho někdo zadíval. Sebemenší nebezpečí ho děsilo; běžel se schovat. Když nebezpečí přešlo, objevil se znovu s drzou smělostí, tím prudší ve svých řečech, čím zbabělejší se ukázal ve svých činech. Žárlivý na každé bohatství, každé povýšení, každou zásluhu, vydával svou nenávist ke šlechticům, k bohatým, k lidem v úřadech za nenávist k tyranii a za lásku k rovnosti. Některé osoby pokládaly Robespierra za člověka dobré víry. I ti, kdo nejdůrazněji potírali jeho pobuřující názory, ujišťovali, že je to poctivý člověk, ale unášený neurčitými myšlenkami; bez jakékoli znalosti věcí, bez jakékoli zásady vlády; nazývající každý zákon despotismem, každou anarchii svobodou. Jiní, lépe zpravení, odpovídali, že Robespierre je podvodník stravovaný skrytou ctižádostí, kterou umně skrýval pod falešným zdáním lidovosti; že při volbách do generálních stavů se odebral pod vypůjčeným jménem do obcí bailliage Arras; že tam, předstíraje velkou horlivost pro zájmy lidu, přicházel prý voliče varovat před intrikami, jichž lidé zaprodaní dvoru užijí k získání jejich hlasů; že chtějí-li poslance spolehlivého, nepodplatitelného, schopného hájit jejich práva, mají jmenovat Robespierra; že jim odevzdával lístky, na nichž bylo napsáno jeho vlastní jméno, a znovu je zapřísahal láskou, kterou dluží vlasti, aby dali své hlasy Robespierrovi. S pomocí takových manévrů se mu podařilo dát se zvolit poslancem Artois. Jeho špatná hlava, jeho neklidná a nenávistná povaha, obecně známé, a malá vážnost, jíž požíval, by ho jinak neomylně vyloučily.³

Robespierre, aniž přesně počítal následky revoluce ze 14. července, viděl, že otvírá rozsáhlé pole intrice a ctižádosti: vrhl se do strany revolucionářů. Hrabě de Mirabeau a Lamethové ho užívali jako člověka bez významu, hotového riskovat a hájit nejpřehnanější názory. Orleánská frakce se ho snažila přitáhnout do své strany. Robespierre se spojil s vůdci méně v úmyslu jim sloužit než aby poznal jejich síly, jejich zdroje a přivlastnil si je. Od té doby začal lichotit lidu. Jeho nedostatek rodu, jeho malé jmění ho činily vhodným získat důvěru lidu. Lid, náchylný nedůvěřovat těm, kdo, postaveni ve vysoké hodnosti, z ní sestupují, aby přišli až k němu, u nich předpokládá, instinktem, který ho nikdy neklame, záměry, které nejsou jeho; proto se s úplnou jistotou opírá jen o lidi narozené v jeho třídě a které sám povýší. A tak zatímco šlechtičtí, církevní a bohatí poslanci obcí se prodávali dvoru nebo se přidávali k lidu, získávali a ztráceli lidovou přízeň, Robespierre se udržel na tomto bouřlivém moři a zůstal nezrušitelně věrný zásadám, které přijal: ať už dvůr, který v něm viděl jen malého venkovského advokáta, jehož pamflety dobrého tónu zahrnovaly posměchem, neznal celou jeho cenu; nebo Robespierre, od přírody nedůvěřivý, nedával žádnou víru slibům dvora, nebo lépe než jiní uhodl chod revoluce.

[Robespierre ve Shromáždění: „Poslanci obce žádají chléb a vojáky: a proč vojáky? Aby odrazili lid… Když lid umírá hlady, shlukuje se; je tedy třeba jít k příčině vzpour… Ať se nám už tolik nemluví o ústavě, to slovo nás až příliš uspalo.“ Cazalès ho vyzval, aby předložil důkazy o spiknutí, o němž mluví; Robespierre, „který věděl, že v době revoluce stačí obvinit, aby se věřilo“, se klidně vrátil na místo a neodpověděl. Poslanci obce přišli potřetí a žádali vyhlášení stanného práva ještě naléhavěji; Shromáždění „předstíralo, že ustupuje naléhavosti okolností“, a dalo číst návrh výborů, který obci svěřoval právo nad životem a smrtí. Robespierre mluvil proti dekretu znovu, „méně v naději, že zabrání přijetí zákona, než aby lidu ukázal, že uprostřed tolika poslanců, kteří se ucházeli o jeho přízeň, je jediný, kdo hájí jeho práva a jeho svrchovanost“. Stanné právo (loi martiale) bylo dekretováno téhož dne, 21. října 1789.]

Církevní statky, 2. listopadu

Revolucionáři se vrátili k velkému plánu vyvlastnění duchovenstva. Biskup z Autunu obnovil 30. října zapomenutý návrh markýze de Lacoste. Navrhl prohlásit, že všechny církevní statky náležejí národu, s povinností přidělit příjmy nutné k udržování oltářů a služebníků: žádný farář nemůže mít méně než 1200 livrů bez bytu; národ na sebe vezme platy duchovních, ujme se nemocnic, kolejí, a splní tak úmysly zakladatelů. Biskup z Autunu, rozvíjeje pak svůj plán, řekl, že 80 milionů bude věnováno služebníkům katolického kultu; že národ zaplatí dluhy duchovenstva; že pozemky dané na prodej vynesou kapitál 2 miliard 100 milionů; že veřejný dluh činí 224 milionů, že se jich splatí 131 a stát se octne v likvidaci.⁴ Nedovedl bych vylíčit účinek, jaký vyvolalo na duchovenstvo čtení plánu biskupa z Autunu, a ještě více potlesk, jímž jej přijali revolucionáři a kapitalisté. Duchovenstvo se přece v této nešťastné situaci nevzdalo, a shromáždivši se kolem šlechty, stejně zainteresované na tomto vyvlastnění, rozhodli se oba vést nejráznější obranu. Abbé de Rastignac a abbé d'Eymar potírali plán biskupa z Autunu, ukázali jeho nespravedlnost, jeho nebezpečí pro náboženství. Jeho služebníci se vydávali všem nejistotám vůle národa již málo oddaného svému kultu, všem, i vynuceným, kombinacím vlády nutně marnotratné; nezajišťoval se jim skutečně žádný fond; činili se závislými na nejnejistějších uspořádáních. „Nezbývá nám,“ zvolal bolestně abbé de Montesquiou, „než plakat nad osudem náboženství.“ – „Chcete tedy uvrhnout do bídy 200 tisíc svých spoluobčanů?“ ujal se slova abbé Maury. „Je jedna třída duchovních, snad nyní nejpočetnější (třída nezaopatřených), kteří, vázáni neodvolatelnými závazky, mají důvod doufat ve slušné vydržování; necháte je bez prostředků? Mluvíte o obecné vůli, o obecném zájmu: obecná vůle, říká Jean-Jacques Rousseau, kterého citujete tak často a s takovou zálibou, musí vycházet ode všech a pro všechny: ztrácí svou správnost, jakmile se vztahuje na jednotlivou skutečnost, na jednotlivé právo. Pak je to sporná záležitost, proces, v němž jednotlivec je jednou stranou a národ druhou. Není ani zákona, ani soudce, neboť je-li většina, která má vyslovit obecnou vůli, předem prohlášena proti nám svým osobním zájmem, je skutečně naší protistranou; nemůže být tedy naším soudcem. Žádejte čtvrtinu, polovinu našeho příjmu, poskytneme ji s radostí: ale nezcizujte naše kapitály; nezničte navždy zdroj, který vám může být později užitečný a jehož vyčerpání budete litovat.“⁵

Tyto představy nezměnily rozpoložení revolucionářů: vše, co na sebe dokázali vzít v netrpělivém zápalu zmocnit se církevních statků, bylo poslouchat je s chladným a urážlivým klidem. Proto jeden dobrý farář, nemoha už zadržet své živé rozhořčení, se obrátil k poslancům obcí a řekl jim s výmluvnou prostotou: „Když jste přišli do naší sněmovny zapřísahat nás ve jménu Boha pokoje, abychom se k vám připojili, bylo to tedy proto, abyste nás podřezali?“ Výkřiky zuřivosti byly jedinou odpovědí. Výpočty byly hotovy; církevní statky se chtěly za každou cenu; ale revolucionáři, cítíce, že nedosáhnou dekretu, dokud bude Shromáždění ve Versailles (existovala tam ještě jakási svoboda mínění), oddalovali pod různými záminkami diskusi, dokud se Shromáždění nepřeneslo do Paříže. Zatím pracovali na tom, aby učinili kněze odpornými a opovrženíhodnými: jméno calotin nahradilo jméno duchovní; placení lidé přeháněli ve skupinách bohatství duchovenstva, představovali je jako jediný prostředek, jak se vyhnout bankrotu. Nezapomínali na mravy kněží, nádheru a pýchu biskupů, nestřídmost a opilství mnichů, měkký a rozkošnický život abbé. Následovala záplava spisů a pamfletů. Jedny pod zdáním hloubky a rozumování dokazovaly domnělé právo národa na církevní statky, druhé lily s divokou ironií pohrdání a nenávist na duchovní. Ve Francouzském divadle se hrál Karel IX.: vše v této tragédii se děje ve jménu náboženství, ačkoli nás dějiny učí, že vše bylo plodem politiky. Kardinál, který byl v Římě, se stává hlavním nástrojem děje, který se odehrává v Paříži. Skutečnosti jsou znetvořeny, povahy cizí postavám. Král bezbožný, nemravný, násilný, jehož obvyklými zbraněmi byly jed a úkladná vražda, je autorem proměněn v prince slabého, zbožného, kterého vede jen zájem Boží; a to proto, aby se na křesťanské náboženství a jeho služebníky svalila nenávist za zločiny Kateřiny Medicejské, Guisů a zástupu dvořanů zaprodaných ctižádostivým a žárlivým vášním svých pánů. Představení této tragédie způsobila neblahou změnu v povaze pařížského lidu: vycházel opilý pomstou a trýzněný žízní po krvi. Bylo ho vidět, když na konci čtvrtého jednání ponurý zvon ohlašuje chvíli masakru, jak se s temným zavrčením soustřeďuje, jak zuřivým tónem volá: Ticho! Ticho! jako by se bál, že zvuky tohoto zvonu smrti nezazněly v jeho srdci dost silně a že tak ztratí něco z pocitů nenávisti, které v něm měly živit!⁶

[Ferrières dodává, že stanné právo, „zdánlivě namířené proti revolučnímu lidu, ve skutečnosti však proti úsilí, o něž by se mohlo pokusit duchovenstvo“, i vražda pekaře Françoise rozšířily strach mezi nejlépe smýšlejícími poslanci; revolucionáři usoudili, že je čas zasadit poslední rány. Když se diskuse o plánu biskupa z Autunu obnovila, vystoupil Thouret, „dříve spjatý s dvorem, ba obviňovaný, že se prodal Polignacům“, aristokratickou stranou povýšený na předsedu a revolucionáři „s hanbou odmítnutý“, jemuž „dny 5. a 6. října odhalily tajemství revoluce“, a pronesl řeč „napsanou s velkou obratností“: sbor, který sám netvoří politický celek, nemůže mít vlastní existenci ani vlastnictví; národ, který udělal z duchovenstva sbor a vlastníka, může říci jeho členům: „Už nechci, abyste tvořili sbor oddělený od ostatních občanů, a disponuji statky, které jsem připojil k vaší existenci jako sboru.“ Znakem vlastnictví je právo zcizovat; duchovenstvo nemůže zcizovat ani zatěžovat bez svolení hlavy národa; je tedy jen poživatelem. „Málo vzdělaní poslanci, a bylo jich mnoho, byli ohromeni Thouretovou jemnou dialektikou.“]⁷

Mínění přece kolísala nejistě. Hrabě de Mirabeau si tohoto kolísání všiml, a počítaje s vlivem, jaký má na nerozhodné duchy slovo postavené na místo jiného slova: „Pane předsedo, vidím, že tato věta dekretu: Statky duchovenstva náležejí národu, tím, že poskytuje různým duchům různé smysly, zdržuje jednání. Žádám, aby bylo řečeno: Statky duchovenstva jsou k dispozici národu.“ Revolucionáři a kapitalisté s nadšením uchopili tento šťastný amendement a křičeli, aby se dal návrh hlasovat. Biskupové a šlechtici, prohlédnuvše proradnou obratnost hraběte de Mirabeau, žádali původní znění. Marně; revolucionáři podpořili Mirabeauovo znění. Množství poslanců, kteří se zdráhali otevřeně vyvlastnit duchovenstvo a kteří nepředvídali nebo předstírali, že nepředvídají důsledky, jaké budou později vyvozeny ze zásady, kterou právě posvětili, se připojilo k revolucionářům. Dekret prošel 2. listopadu velkou většinou.⁸

Mounier v Dauphiné, parlamenty, koupení orleánisté

[Mounier po 5. a 6. říjnu odešel do Grenoblu a vylíčil svým krajanům „zotročení Shromáždění několika intrikány a několika buřiči z Palais-Royal“; prostřednická komise nařídila svolání stavů Dauphiné. Adrien Duport to označil za „zjevné porušení práv Shromáždění, machinaci nepřátel svobody“; Cazalès namítal, že se v Paříži trpí, aby se šedesát okrsků denně shromažďovalo a přijímalo usnesení odporující dekretům Shromáždění; Mirabeau odlišil „svobodná shromáždění občanů“ (s právem petice) od „politických shromáždění, která vykonávají moc“. Shromáždění 26. října dekretovalo odklad všech provinčních stavů; „Ludvík XVI. ze slabosti tento dekret ještě téhož večera sankcionoval a odňal si každý prostředek odvolat se k lidu proti uzurpacím Shromáždění“. Mounier, „urážený, ohrožovaný, pronásledovaný z města do města“, musel opustit Dauphiné a uchýlit se do Ženevy. – Bezprostřednější nebezpečí představoval návrat parlamentů po prázdninách; Duport, sám rada parlamentu, navrhl 3. listopadu prodloužit jejich prázdniny a ponechat v činnosti prázdninové senáty; „pařížský lid viděl s lhostejností zničení svého parlamentu“. – Dvůr konečně uznal nutnost mít stranu ve Shromáždění; La Fayette, „jistý si nepřátelskými záměry orleánské frakce, se spojil s dvorem“ a přetahoval vévodovy stoupence: Sillery a Menou se marně pokusili dosáhnout dekretu, který by vévodu očistil, „Shromáždění odmítlo o Menouově návrhu rokovat“. „Všichni se prodali víceméně draho“: Volney dostal intendanci Korsiky s dvanácti tisíci livrů, vévoda de Biron guvernérství. Mirabeaua se dvůr „měl největší zájem získat“; slíbili mu místo ministra; strážce pečeti Champion o tom zpravil Lamethy, ti (s Crilloni a Noaillesy) zburcovali poslance obcí. Když Mirabeau 6. listopadu navrhl připustit ministry do Shromáždění s poradním hlasem, zvedl se proti tomu všeobecný křik (Alexandre Lameth a Barnave), „většina poslanců neviděla v této důležité otázce věc veřejnou, viděla jen Mirabeaua“, a Duport prosadil 7. listopadu jednomyslně dekret, že žádný člen Shromáždění nesmí během zasedání přijmout místo ve vládě.]⁹

Departementy a municipality

[Sieyèsův plán, který 3. listopadu předložil Thouret: Francie rozdělena na 83 departementů „přibližně stejných velikostí a počtem obyvatel“, každý se správní radou o 36 členech a stálým direktoriem; departementy na distrikty (rada 12, direktorium 5), distrikty na kantony (6–7 farností), v každém departementu trestní soud, v distriktu civilní, v kantonu smírčí soudce. Dekret vyhlášen 15. ledna 1790. Dvůr „viděl s tajnou radostí“, že Shromáždění boří parlamenty a provinční stavy, tj. „uskutečňuje plány Calonna, Brienna a Lamoignona“; ale revolucionáři nahradili zrušené sbory silou „zcela na nich závislou“: v každé farnosti, nazvané obec („aby změnou jmen se jistěji změnily věci“), municipální sbor volený přímo lidem, s právem jako jediný povolávat veřejnou sílu. Ferrières počítá: 44 000 municipalit po průměrně 25 členech = 1 175 000 úředníků a notáblů, plus 2 988 správců departementů, 6 950 správců distriktů, 400 soudců trestních soudů, 3 700 soudců distriktů, 5 000 smírčích soudců, 80 000 přísedících – „obecná správa jen pro vnitro o 1 300 000 jednotlivcích, všech držících svou moc od lidu, všech bezprostředních agentů Shromáždění“. Rozdělení občanů na aktivní (platící přímou daň ve výši tří pracovních dnů, tj. 45 sou) a neaktivní vyvolalo protesty jako odporující rovnosti Deklarace. „Výkonná moc dělá mrtvého,“ volal Charles Lameth. – Odpor starého režimu: mandementy biskupů, protesty stavů Languedocu a Bretaně, usnesení parlamentů v Rouenu, Bordeaux, Metách, Toulouse, zbraň posměchu, „jindy tak strašná, změkla v rukou těch, kdo jí chtěli užít“. V Marseille a Nîmes byli Albert de Rioms a městští úředníci učiněni odpovědnými za násilí spáchané proti nim; Malouet, Cazalès, Virieu marně žádali, aby výkonná moc byla zmocněna tyto výstřelky potlačit. Robespierre: „Přestaňte pomlouvat lid… dosvědčuji, že žádná revoluce nestála tak málo krve.“ Mirabeau: „Čtěte, čtěte ty krvavé řádky v dopisech císaře Josefa generálu d'Altonovi: Raději vidím vesnice spálené než vesnice vzbouřené. To je zákoník diktátorů.“]¹⁰

Favras

Jedna událost ještě zvětšila nedůvěru. Už nějaký čas se mluvilo o spiknutích proti Shromáždění, o konspiracích proti svobodě lidu. Byla to spíše neurčitá podezření, plody všeobecného neklidu, který zmítal duchy, než znalost získaná ze skutečností: zatčení markýze de Favras nejistotu lidu ukončilo. Thomas de Mahy, známý pod jménem markýz de Favras, byl jedním z těch lidí tak běžných u dvorů, kteří nemají jiné dědictví než intriku, kteří se pletou do všech záležitostí, kteří vstupují do všech podniků, kde se domnívají vidět zisk. Favras byl postupně důstojníkem pěchoty, kapitánem dragounů, poručíkem švýcarské gardy Monsieura, králova bratra; když r. 1775 opustil tento sbor, projel Německo, oženil se s princeznou z Anhalt-Schaumburgu, kterou kníže z Anhaltu, hlava rodu, odmítal uznat. Odešel odtud do Ruska, kde dostal službu; brzy, znechucen tímto dvorem, se vrátil do Francie v naději, že vysoký rod jeho manželky mu poskytne prostředky k uskutečnění jeho ctižádostivých plánů. Svolání generálních stavů otvíralo rozsáhlé pole všem těm lidem, kteří spekulují bez rozdílu na štěstí i na neštěstí své vlasti a kteří sledují velké pohyby států, jako žraloci sledují lodi na dlouhých plavbách. Favras se stále držel ve Versailles, dokud tam bylo Národní shromáždění. Dával plány financí, vetřel se k výborům, účastnil se všech událostí, byl 5. října v zámku; a tam, chtěje ukázat svou horlivost pro krále a královskou rodinu, požádal ministra Saint-Priesta o dovolení postavit se do čela několika mužů dobré vůle, kteří by chránili ústup krále do Met a odvezli děla, která ženy přišlé z Paříže umístily v alejích Versailles. Favras následoval Národní shromáždění do Paříže: pokračoval v intrikách… Několik velmi neurčitých udání ho učinilo podezřelým: špehovali jeho kroky. Když výbor pátrání konečně získal informace nutné k důkazu spiknutí, které tušil, byli pan a paní de Favras zatčeni, na jejich papíry byla dána pečeť a byli odvedeni do opatství Saint-Germain.¹¹ Způsob, jakým bylo Favrasovo zatčení oznámeno, způsobil všeobecný poplach. Měli prý, tvrdil bulletin, v noci uvést do Paříže ozbrojené muže; zavraždit La Fayetta, Neckera, Baillyho; napadnout královu gardu; unést Ludvíka XVI., postavit ho do čela mocné armády; vyhladovět Paříž. Monsieur, králův bratr, byl prý hlavou tohoto podniku; Favras jménem tohoto prince vyjednával půjčku značných částek.

Monsieur, poplašen tím, že vidí své jméno zapletené do této věci, se 26. prosince odebral na municipalitu. Touha odrazit ukrutnou pomluvu ho, řekl, přivedla doprostřed zástupců obce; s afektací se šířilo, že měl velké styky s panem de Favras; pokládal za svou povinnost jako občan Paříže zpravit obec o jediných vztazích, v nichž pana de Favras znal. Pan de Favras vstoupil r. 1772 do jeho švýcarské gardy; vystoupil z ní r. 1775. Monsieur s ním od toho dne nemluvil; ale zbaven požitku ze svých příjmů, znepokojen značnými platbami, které měl provést v lednu, přál si dostát svým závazkům, aniž by zatěžoval veřejnou pokladnu, a k tomu pojal záměr zcizit v kontraktech částku, kterou potřeboval. Bylo mu vysvětleno, že bude pro jeho finance méně nákladné uzavřít půjčku. Pan de la Châtre mu označil pana de Favras jako muže, který může tuto půjčku uskutečnit prostřednictvím pánů Chomela a Sartoria. Monsieur tedy podepsal úpis na 2 miliony, částku nutnou k zaplacení jeho závazků a jeho domu. Tato záležitost byla čistě finanční; pověřil svého pokladníka, aby ji sledoval; pana de Favras neviděl, nepsal mu, neměl s ním žádný styk; co pan de Favras mohl mimo to podniknout, bylo mu dokonale neznámo. Přesto se v hlavním městě hojně rozdával spis, v němž byl obviňován, že stojí v čele spiknutí směřujícího k zavraždění starosty a velitele národní gardy a k uvedení třiceti tisíc mužů do Paříže. „Nečekáte ode mne, pánové, že bych se snížil až k tomu, abych se ospravedlňoval ze zločinu tak nízkého; ale v době, kdy nejnesmyslnější pomluvy mohou snadno zaměnit nejlepší občany s nepřáteli revoluce, pokládal jsem za svou povinnost vůči králi, vůči vám i vůči sobě samému vejít do podrobností, které jste právě slyšeli, aby veřejné mínění nemohlo zůstat ani okamžik nejisté. Pokud jde o mé osobní názory, budu o nich mluvit s důvěrou ke svým spoluobčanům. Ode dne, kdy jsem se ve druhém shromáždění notáblů vyslovil k základní otázce, která ještě rozdělovala duchy, nepřestal jsem věřit, že veliká revoluce je připravena; že král svými úmysly, svými ctnostmi, svou nejvyšší hodností má být její hlavou, neboť tato revoluce nemůže být výhodná pro národ, aniž je stejně výhodná pro panovníka; a konečně, že královská autorita má být hradbou národní svobody a národní svoboda základem královské autority. Ať se uvede jediný z mých činů, jediná z mých řečí, která by tyto zásady popřela a ukázala, že za jakýchkoli okolností, v nichž jsem se octl, přestalo být štěstí krále a štěstí lidu jediným předmětem mých přání: do té doby mám právo, aby se mi věřilo na slovo; nikdy jsem nezměnil své city ani své zásady.“¹²

Tento krok Monsieura příjemně polechtal pýchu obce a pařížského lidu. Byla to podivná a zcela nová podívaná vidět prvního prince krve, staršího bratra krále, jak osobně přibíhá ospravedlnit se před několika malými měšťany, kteří by se mu nedávno neodvážili ani pohlédnout do tváře, a jak se spěchá zbavit přiznáními a ponižujícími podrobnostmi obvinění vzneseného v neznámém bulletinu. Toto slavnostní uznání práv a nejvyšší jurisdikce svrchovaného lidu mělo všem moudrým lidem ukázat, že revoluce je hotova, že už podrobuje své moci nejvznešenější hlavy. Také starosta Bailly nedokázal skrýt svou radost: „Právě jste,“ řekl Monsieurovi, „dal nový příklad občanské rovnosti tím, že jste se smísil se zástupci obce a zdál se chtít být oceněn jen podle svých vlasteneckých citů.“ Každý jasně viděl, že Favras je obětován, obvyklý konec všech špatně vedených podniků, k nimž se propůjčují podřízení, když pošetile berou za své zájmy a vášně velkých.¹³

Proces s Favrasem byl veden s velkou činorodostí. Turcati a Morel, zároveň špehové, udavači a svědkové, vypověděli, že je Favras pověřil najít lidi dobré vůle k utvoření sboru dvanácti set jezdců ve Versailles, schopného chránit ústup krále do Met; že se jim přiznal, že udržuje korespondence v Pikardii, Artois, Hennegavsku a Cambrésis; že plánem bylo unést krále, strážce pečeti; zavraždit Neckera, La Fayetta, Baillyho; že jakmile král vyjde z Paříže, povolá k sobě generální stavy a parlamenty; že jim dá znát svou vůli, už přesně vyjádřenou v prohlášení z 23. června; že v případě odporu král ihned svolá nové generální stavy; že bude snadné udržet Paříž získáním kreatur mezi lidem a části placené gardy. Favras popřel, že by kdy takový plán pojal. Vskutku, je možné věřit, že se slabým sborem dvanácti set mužů Favras pojal pošetilou myšlenku unést krále, strážce pečeti, zavraždit La Fayetta, Neckera, Baillyho, a to uprostřed šestatřiceti tisíc mužů národní gardy, tří set tisíc ozbrojených občanů, které jediné zazvonění nebo výstřel z děla mohly v okamžiku shromáždit? Kde bylo shromaždiště těch dvanácti set mužů? Nejmenoval se žádný z těch mužů. A kdo byli udavači? Dva verbíři bez jmění, zlákaní vidinou částky 24 000 livrů, slíbené každému, kdo udá spiknutí proti národu.

Ale okolnosti nebyly Favrasovi příznivé. Châtelet právě zprostil obžaloby Besenvala a propustil Augearda, generálního pachtýře a tajemníka rozkazů královny, u něhož bylo zabaveno memorandum, psané jeho vlastní rukou, které obsahovalo promyšlený plán provést ústup krále do Met a rozpuštění Shromáždění.¹⁴ Lid viděl jen s jakousi zuřivostí, že tito dva muži byli vyrváni jeho pomstě, zvláště Besenval, kterého pokládal za hlavního původce spiknutí ze 14. července. Potřeboval jinou oběť. Favras, podřízený intrikán, nenáležel k nikomu. Besenval náležel ke švýcarskému sboru; královna mohla být zapletena do řízení vedeného proti Augeardovi a proti němu. Revolucionáři se nedali oklamat; vystoupili proti Châteletu, obvinili jej ze stranickosti, vytkli mu, že Favrasovi odmítá jméno jeho udavače, že se staví proti výslechu svědků, které předkládá na svou obhajobu. Lid tyto příznivé city nesdílel; viděl ve Favrasovi jen markýze, který bude oběšen, trestem až do té doby vyhrazeným lidu a který, aplikován na šlechtice, v jeho očích posvěcoval občanskou rovnost. V den, kdy soudci hlasovali, nesmírný dav rozlitý kolem Châteletu hlasitě žádal Favrasovu smrt. Toto hnutí prý soudce zastrašilo. Talon, civilní poručík, zaprodaný dvoru, Châteletu předsedal. Bylo rozhodnuto pohřbít s Favrasem všechny stopy, které by mohly odhalit tajné pružiny, jimiž se v této věci hýbalo. Favras byl 18. února odsouzen k oběšení; přijal s pevností tento rozsudek, přinejmenším příliš přísný. „Váš život,“ řekl mu hloupě Quatremère, zpravodaj tohoto podivného procesu, „je obětí, kterou dlužíte veřejnému klidu.“ Favras mu odpověděl jen pohledem pohrdání.

Jakmile lid spatřil 19. února Favrase na osudné káře, v košili, s provazem na krku, s katem za sebou, bylo to opojení, tleskání; řeklo by se, že se právě dobylo velké vítězství. Lidé z lidu běhali ulicemi, zastavovali kolemjdoucí, žádali od nich na pití a říkali se spokojeným výrazem, že se bude věšet Favras. Favras, klidný, majestátní, nevypadal ani podrážděně, ani dotčeně tímto ukrutným blouzněním lidu. Vystoupil na radnici, diktoval s hrdinskou chladnokrevností svou závěť. Favras v tomto spise přiznává, že když si s ním chtěl promluvit jeden velký pán z domu, který jde hned za domem našich králů, a spjatý s dvorem, odebral se k tomuto pánovi; že tento pán ho ujistil, že způsob, jakým chtěl 5. října zaručit dny krále, mu dal vysoké mínění o jeho oddanosti Ludvíku XVI.; že má-li nějaký prostředek, jak předejít strašné ráně, kterou je tento princ ohrožen, prosí ho, aby ho užil; že by bylo užitečné znát ducha předměstí Saint-Antoine; že tato znalost ho může zavést do výdajů, a nabízí mu sto louisdorů na sebrání potřebných informací; že jeho jemnocit nemá trpět přijetím těchto sta louisdorů; že mu je dá na místě způsobilém odstranit všechny jeho skrupule. Tento velký pán ho pozval, aby se večer dostavil ke králi. Favras se tam odebral. Velký pán mu při odchodu z králova kabinetu odevzdal sto louisdorů. Sestoupili spolu ze zámku; velký pán ho doprovodil až do ulice Vivienne a hovořil s ním o nebezpečích, která králi hrozí. Favras dodal, že při jiném rozhovoru mu tento velký pán mluvil o plánu jmenovat konetábla a nového velitele pařížské národní gardy s ujištěním, že tímto prostředkem všechny nepokoje ustanou a král znovu nabude své autority. Favras se odvážil několika poznámek o mládí těch, jimž byla tato dvě místa určena: tyto poznámky se zřejmě nelíbily. Od tohoto posledního rozhovoru viděl tohoto velkého pána málo; a dokonce několik dní před svým zatčením, když u něho byl, prosil ho velký pán, aby ho už nenavštěvoval, protože se začíná stávat podezřelým. Zpravodaj Quatremère se zeptal, jaké je jméno tohoto velkého pána a jména obou osob, které měly být jmenovány konetáblem a velitelem pařížské národní gardy. Favras odpověděl, že to, co se od něho žádá, je naprosto zbytečné a nemůže mu zachránit život, a proto dává přednost ztratit jej slavně svým mlčením než potupně svým přiznáním; a obraceje se ke zpravodaji: „Věříte, pane, že by přiznání jmen těchto tří osob mohlo cokoli změnit na rozsudku, jímž se vidím utlačen?“ Když zpravodaj mlčel: „V tom případě,“ pokračoval Favras, „zemřu se svým tajemstvím.“¹⁵

Lid, netrpělivý z tohoto dlouhého zdržení, nepřestával křičet, aby mu byl Favras vydán. Když nastala noc, rozestavily se na náměstí Grève lampiony; umístily se až na šibenici. Favras se konečně objevil, kráčeje jistým krokem. Obrátil se k lidu a řekl pevným hlasem: „Občané! Umírám nevinen, modlete se za mne k Bohu.“ Opakoval dvakrát, vystupuje po příčkách, totéž ujištění a tutéž prosbu; a obraceje se pak ke katovi: „Nuže, příteli, konej svou povinnost.“ Ani tato ušlechtilá odvaha, ani tato mírná a stálá umírněnost nedokázaly dojmout zdivočelý lid; tleskání, urážlivý smích, opakované výkřiky skoč, markýzi předcházely a provázely popravu. Několik hlasů volalo: bis, bis. Lid se chystal vrhnout na Favrasovu mrtvolu, rozsekat ji na kusy a nést jeho krvavou hlavu na píce; spěšně ho pohřbili u Saint-Jean-en-Grève: jen s velkou námahou se národní gardě s bajonety na puškách podařilo dav udržet.

Král ve Shromáždění, 4. února 1790

Necker vnukl králi, že je za daných okolností nutné ukázat lidu silně vysloveným krokem, že král Favrase ani neznal, ani nepodporoval. V radě bylo rozhodnuto, že Ludvík XVI. přijde do Shromáždění; že tam projeví nejformálnější úmysl připojit se k revoluci. Ludvík XVI., stále ustupující tlaku událostí, se 4. února odebral do Shromáždění v doprovodu svých ministrů; prohlásil, že závažnost okolností jej přivádí doprostřed zástupců národa; že záleží na zájmu státu, aby se panovník ještě výslovněji přidružil k provedení a zdaru všeho, co Shromáždění sjednalo ve prospěch Francie; že každý podnik směřující k otřesení zásad ústavy, ba i každá dohoda, jejímž cílem by bylo je zvrátit a oslabit jejich blahodárný vliv, by posloužily jen k uvedení děsivých zel nesvornosti; a i kdyby se takový pokus zdařil, výsledek by lid i panovníka bez náhrady připravil o rozličná dobra, jejichž příjemnou vyhlídku jim nový řád věcí nabízel.

„Oddejme se tedy v dobré víře,“ dodal Ludvík XVI., „nadějím, které můžeme pojmout; myslme jen na jejich uskutečnění jednomyslnou shodou; ať se všude ví, že panovník a zástupci národa jsou spojeni týmž zájmem a týmž přáním, aby toto mínění a tato pevná víra rozšířily v provinciích ducha míru a dobré vůle. Jednoho dne, rád tomu věřím, všichni Francouzové bez rozdílu uznají výhodu úplného zrušení různých stavů státu, jde-li o to pracovat společně pro dobro a pro onen blahobyt vlasti, který stejně zajímá všechny občany. Každý musí bez potíží vidět, že aby byl napříště povolán sloužit vlasti, postačí vyniknout nadáním a ctnostmi. Jistě ti, kdo se vzdali svých peněžních výsad, ti, kdo už nebudou tvořit jako dříve politický stav ve státě, jsou podrobeni obětem, jejichž celou důležitost znám; ale jsem přesvědčen, že budou mít dost velkodušnosti, aby hledali náhradu ve všech veřejných výhodách, jejichž naději nabízí zřízení shromáždění. I já bych měl co počítat ztráty, kdybych se uprostřed největších zájmů zastavil u osobních výpočtů; ale nalezl jsem náhradu, která mi stačí, náhradu plnou a úplnou, v růstu štěstí národa: je to z hloubi srdce, že zde vyjadřuji tento cit; budu tedy bránit, budu udržovat ústavní svobodu, jejíž zásady posvětilo obecné přání ve shodě s mým; udělám více; a ve shodě s královnou, která sdílí všechny mé city, připravím záhy ducha i srdce svého syna na nový řád věcí, který okolnosti přinesly; navyknu ho od jeho prvních let být šťasten štěstím Francouzů a uznávat vždy, navzdory jazyku lichotníků, že moudrá ústava ho uchrání před nebezpečími nezkušenosti a že spravedlivá svoboda přidává novou cenu citům lásky a věrnosti, o nichž francouzský národ po tolik staletí dává svým králům tak dojemné důkazy. Kéž je tento den, kdy váš panovník přichází spojit se s vámi způsobem nejupřímnějším a nejdůvěrnějším, pamětihodnou epochou v dějinách této říše! Bude jí, doufám, mohou-li má vroucí přání, mé naléhavé výzvy být znamením sblížení a míru mezi vámi. Ať ti, kdo by se ještě vzdalovali duchu svornosti, jenž se stal tak nutným, mi obětují všechny vzpomínky, které je rmoutí; zaplatím jim za to svou vděčností a svou náklonností. Nevyznávejme všichni, počínaje tímto dnem, nevyznávejme všichni, dávám vám k tomu příklad, než jediné mínění, jedinou vůli: oddanost nové ústavě a vroucí touhu po míru, štěstí a blahobytu Francie.“¹⁶

Tato řeč, často přerušovaná voláním ať žije král, vzbudila nejživější nadšení. Lid, který se řídí jen pociťovaným podnětem a jemuž vědomí jeho síly činí každou přetvářku zbytečnou, pokládal krok Ludvíka XVI. za formální přistoupení k nové ústavě. Biskupové a šlechtici, nevěříce v upřímnost ujištění Ludvíka XVI., byli přece dotčeni tím, že tento princ svaluje jen na ně ohavnost odporu, který se až dosud snažili zbarvit svou oddaností osobě panovníka a právům monarchie. Revolucionáři využili všeobecného blouznění, aby zavázali všechny Francouze ne-li k pravým citům Ludvíka XVI., tedy alespoň k citům, které právě projevil. Starý Goupil de Préfeln poznamenal, že Shromáždění má spěchat podpořit dobročinné záměry krále, a žádal, aby se všichni poslanci zavázali slavnostní přísahou udržovat ústavu. Camus dodal, že poslanci, kteří odmítnou tuto přísahu složit, nebudou moci zůstat členy Shromáždění. Předseda Bureaux de Pusy vystoupil první na tribunu a přísahal, že bude věrný národu, zákonu, králi, že bude vší svou mocí udržovat ústavu dekretovanou Národním shromážděním a přijatou králem. Poslanci následovali a opakovali tutéž přísahu: několik šlechticů a biskupů projevilo krajní odpor; bylo nutno se podrobit dekretu. Tehdy diváci na galeriích, muži, ženy, děti, chtěli také složit občanskou přísahu. Ve všech částech sálu bylo slyšet jen tato slova: „Přísahám, přísahám.“ Toto hnutí se s rychlostí blesku sdělilo obci, okrskům, celé Francii; všude se přísahalo být věrný národu, udržovat ústavu dekretovanou Národním shromážděním. Tato ústava se octla slavnostně přijata, aniž ti, kdo králův krok zařídili, i ti, kdo jej strpěli, měli čas vzpamatovat se z překvapení, které jim způsobila událost, jíž byli dalecí předvídat. Revolucionáři nenechali opojení lidu vychladnout. Večer byla iluminace: starosta Bailly v čele šedesáti členů obce šel blahopřát Ludvíku XVI. ke shodě tak způsobilé přivést Francouze k témuž duchu a donutit nepřátele ústavy a svobody, aby zanechali svých proradných manévrů. S okázalostí se toto spojení panovníka s novým řádem věcí posvětilo náboženskou slavností. Následující neděli 7. února se poslanci, členové obce, soudci tribunálů odebrali s pompou do kostela Notre-Dame, předcházeni a následováni pařížskou národní gardou a prapory šedesáti okrsků; abbé Mulot, předseda obce, sloužil mši u oltáře antického stylu vztyčeného uprostřed lodi a pronesl řeč, v níž vylíčil výhody revoluce. Poslanci, členové obce, velitelé pařížské gardy s panem de La Fayette v čele obnovili přísahu věrnosti národu a udržování ústavy vší svou mocí. Tuto přísahu za hřmění četných dělových salv okamžitě opakoval nesmírný lid, který naplňoval kostel i prostranství před ním. Umělci opery provedli krásné Floquetovo Te Deum a nezapomnělo se na nic, co mohlo učinit tento závazek impozantním a posvátným.¹⁷

[Následuje výklad o armádě: revolucionáři „cítili, že ústava nikdy nebude spočívat na pevném základě, dokud armáda zůstane v rukou krále“; 28. února dekretovali, že žádný voják nemůže být propuštěn než soudním rozsudkem, že o početním stavu, žoldu a vojenských zločinech rozhoduje zákonodárný sbor, a zvýšili žold o 32 deniérů denně; „nespatřili jiný prostředek než fakticky rozpustit armádu tím, že do ní zavedou tytéž nepořádky a tutéž anarchii“. – Pokus dvora (Champion de Cicé a Saint-Priest) dát královským komisařům pověřeným ustavením departementů instrukci, aby nejprve dali zvolit poslance druhé legislatury, a přivodit tak rozpuštění Shromáždění: Cazalès otevřeně navrhl nové volby („v současném Shromáždění nelze nastolit upřímnou svornost“); Charles Lameth: „Existuje tajná koalice nepřátel státu! Jejich cílem je rozpuštění Shromáždění; skupují hotové peníze… zakopávají je, aby zbořili ústavu; mají-li zlato, my máme železo.“ Rabaut de Saint-Étienne: „Bankrot je nemožný, pokračuje-li Národní shromáždění ještě několik měsíců ve své práci; je nevyhnutelný, rozejde-li se.“ Většina volitelských shromáždění odmítla královské komisaře uznat; Robespierre je udal jako „nové nástroje ministerského despotismu“.]¹⁸

Necker a Mirabeau: „Mám tolik, potřebuji tolik“

Stav financí se stával den ze dne znepokojivějším; Necker, zahalený do tajemné temnoty, nepodával žádnou zprávu o stavu veřejné pokladny. Vzkazoval na konci každého měsíce: „Mám tolik, potřebuji tolik.“ Mirabeau, unavený tímto diktátorským a pohrdavým flegmatem ministra, se chopil první příležitosti, aby Shromáždění ukázal jeho nevhodnost. Když Necker znovu požádal o peníze se svou obvyklou formulí: „Pánové,“ ujal se slova Mirabeau, „nemá Shromáždění právo, není jeho povinností zeptat se ministra: Proč máte tolik, proč potřebujete tolik? Neznáme z financí než svou důvěru v ministra a nevolnost, kterou zakoušíme; zůstáváme v bezpečí, protože jsme na úpatí Vesuvu. Je jeden výrok hlubokého politika, který zde mohu použít: Caligula, řekl, udělal svého koně konzulem v Římě, a tato skutečnost nás udivuje jen proto, že jsme jí nebyli svědky; seznam chudých tohoto hlavního města čítá sto dvacet tisíc, a to nás neudivuje. Nemyslíme dost na to, že jsme uprostřed nesmírného města, které nemá jiný obchod než obchod se spotřebou a s veřejnými fondy; zapomínáme, že tato ohromná masa obyvatelstva byla dlouho udržována jako skleník řádem věcí, který už nemůže trvat. Ať je jakákoli důvěra, kterou lze mít v ministra, už jen proto, že je smrtelný, nesmí mu národ ponechat diktaturu financí. Je to skutečná diktatura vyhnout se povinnosti přijít složit národu účty ze svého jednání, nepředložit mu své prostředky; zvláště když se poslání, které člověk plní, řádem věcí a snad vinou lidí, místo aby nabídlo řadu zázraků, vyznačilo jen neblahými pohromami. Je tedy důležité, aby ministr financí byl povinen předložit nám své úvahy a své prostředky, jak nás vyvést z žalostné situace, kterou si nemůžeme zastírat.“¹⁹

[Útok tak otevřeně namířený proti Neckerovi živě podpořili stoupenci dvora a dali najevo radost; tento příliš nápadný pohyb Neckerovi získal obránce – „nenávist šlechticů a kněží byla snad jedinou zásluhou, kterou ještě měl v očích revolucionářů“, kteří už byli unaveni jeho „tónem regenta“. Necker odpověděl 6. března dlouhým memorandem: od 1. ledna do 1. února chybělo 40 milionů, mimořádné výdaje (především na obilí) činily 17 milionů; deficit odhadl na 294 milionů; mluvil o vydání papírových peněz, „ale tento prostředek by přinesl velké nevýhody“; vytýkal Shromáždění malý ohled na jeho finanční plány; navrhl zřídit „úřad pokladny“ složený z členů Shromáždění (což by vyžadovalo zrušit dekret ze 7. listopadu) a ohlásil, že jeho zdraví ho nutí strávit léto v lázních a že „nemůže ručit za to, že nabude sil dostatečných, aby se znovu oddal pracím a starostem, které mu tolik uškodily“ – Ferrières: „Tento ústup ze zdravotních důvodů byl předmětem přání obou stran; v jedné nenávist, v druhé nuda, únava z té mánie stavět se stále mezi veřejné mínění a Shromáždění.“ Markýz de Montesquiou jménem finančního výboru 12. března Neckerovy prostředky odmítl a navrhl: žádné anticipace na příjmy 1791; vytvořit z korunních domén a církevních statků masu 400 milionů, převést ji do mimořádné pokladny a zmocnit ji k vydání assignátů v téže výši s úrokem 3 %; splatit jimi 170 milionů dlužných eskomptní bance a odevzdat 132 milionů státní pokladně. Aby se prodej urychlil, dekretovalo Shromáždění 16. března, že municipality mohou upisovat církevní statky za neurčené hodnoty a dále je prodávat jednotlivcům, s šestinou ze zisku z prodeje jako náhradou za náklady odhadu; pařížská municipalita v čele s Baillym upsala 200 milionů statků v departementu Paříž a municipality velkých měst ji následovaly. „Byl to jediný prostředek, jak rychle vyvlastnit duchovenstvo tím, že se proti němu postaví mocné sbory vybavené veřejnou silou“, a připoutat k této výnosné operaci množství jednotlivců, kteří ji budou podporovat. Po těchto přípravách se Shromáždění zabývalo vytvořením assignátů-peněz; předvídajíc nesmírnost tohoto zdroje a jeho užitečnost pro dovršení a udržení revoluce, rozhodlo se dát mu největší volnost.]²⁰

Dom Gerle, 12.–13. dubna 1790

Chasset navrhl 5. dubna dekretovat, že správa církevních statků, prohlášených 2. listopadu za dané k dispozici národu, bude od letošního roku svěřena správám departementů a distriktů; že v rozpočtu každého roku bude uvedena částka dostatečná ke krytí nákladů kultu a k vydržování služebníků oltářů; tak aby se církevní statky octly zbaveny všech břemen a mohly být zákonodárným sborem užity k největším a nejnaléhavějším potřebám státu. Až do té doby si duchovenstvo lichotilo, že dekret z 2. listopadu bude mít jen účinek uklidňující hypotéky pro věřitele státu. Dekret nařizující prodej čtyř set milionů statků municipalitám mu ponechával alespoň naději, že se prodej omezí na to a zbytek bude zachován. Očekávajíc vše od času a okolností a vidouc množství obtíží, které se chystaly vyvstat, duchovenstvo věřilo, že by se jednoho dne mohlo k těmto statkům vrátit, převezme-li na sebe opatření dekretovaných čtyř set milionů půjčkou. Donuceno nutností věcí k této bolestné oběti, utěšovalo se pohledem na nesmírné majetky, které mu ještě zbývaly; ale Chassetův návrh tuto sladkou jistotu rozptýlil. Biskup nancyský protestoval jménem duchovenstva Francie proti Chassetovu návrhu a žádal, aby jeho protest byl zapsán do protokolu. Arcibiskup z Aix po velmi hořkých stížnostech na lstivý a proradný způsob, jakým bylo duchovenstvo staženo do propasti, obnovil nabídku půjčky 400 milionů, povolené, zaručené, dekretované a vybrané Národním shromážděním, hypotekárně zajištěné na církevních statcích, z nichž by duchovenstvo platilo úroky a splácelo kapitál postupnými prodeji podle kanonických forem. Abbé de Montesquiou, jehož milé vlastnosti ho činily drahým oběma stranám, mluvil ve prospěch duchovenstva. Byl vyslechnut s blahovůlí; ale když brzy poznal marnost svého úsilí, zakončil svou řeč těmito dojemnými slovy: „Když jsem vystupoval na tuto tribunu, opakovali mi ze všech stran: Co chcete dělat? Kostky jsou vrženy, zvláštní výbory rozhodly všechno. Nuže, pánové! Je třeba sestoupit z této tribuny a prosit Boha našich otců, aby vám zachoval náboženství svatého Ludvíka a aby vás chránil: nejnešťastnější nejsou ti, kdo nespravedlnost trpí, ale ti, kdo ji činí.“²¹

Dom Gerle, kartuziánský mnich, odpovídá, že je snadné zavřít ústa osobám, které pomlouvají Shromáždění tvrzením, že nechce žádné náboženství; že k uklidnění těch, kdo se bojí, že Shromáždění připustí všechny sekty, navrhuje dekretovat, že náboženství katolické, apoštolské a římské je a zůstává vždy náboženstvím národa a že jeho kult bude jediný povolený. Biskupové a šlechtici bouřlivě vstávají a žádají, aby dom Gerleův návrh byl přijat aklamací; revolucionáři, moudřejší, žádali odročení. Jejich zásadou bylo nerozhodovat ve Shromáždění nic, co předtím neprojednali v tajném výboru a nepředložili veřejnému mínění v klubu jakobínů: byli ostatně nejisti pravým účelem dom Gerleova návrhu a pohnutkou, která vedla jejich protivníky k tomu, aby jej podporovali s takovým žárem: báli se nějaké léčky. Biskup z Clermontu běží na tribunu a rozvíjí nutnost uklidnit bázlivé duše slavnostním vyslovením, že katolické náboženství je náboženstvím státu. „Nedej Bůh,“ ujímá se slova Charles Lameth, „abych přišel potírat názor, který je v srdci všech členů Shromáždění; předložím vám jen několik úvah o poměrech, v nichž jsme, a o důsledcích, které by se mohly z dom Gerleova návrhu vyvodit. Je to chvíle, pánové, kdy se Shromáždění zabývá zajištěním veřejného kultu, přednést návrh schopný vyvolat pochybnost o jeho náboženských citech? Neprojevilo je, když vzalo za základ svých dekretů morálku téhož náboženství? Shromáždění založilo svou ústavu na oné útěšné rovnosti, tak doporučované evangeliem. Pokořilo pyšné a uskutečnilo tato slova Ježíše Krista: poslední budou prvními a první budou postaveni na místo posledních.“ Lameth, pronášeje tuto krvavou ironii, se obrací na stranu, kde seděli šlechtici a biskupové; což vyvolalo reptání těchto a smích revolucionářů. „Přál bych si,“ pokračuje Charles Lameth, „aby osoby, které ukazují tolik horlivosti pro náboženství, jí ukázaly stejně tolik k zastavení záplavy bezbožných knih, v nichž se zároveň útočí na toto svaté náboženství i na posvátnou svobodu lidu: neboť nepřátelé lidu ve svých činech i ve svých spisech nabývají odvahy a zdvojnásobují své úsilí. Špatní kněží užili těchto velikonočních čtrnácti dní nejzločinnějších prostředků k poštvání lidu proti ústavě, která se tak otevřeně dotýká jejich nejdražších zájmů. V Lille byli vojáci poštváni proti občanům; v Languedoku se pokusili vyvolat náboženskou občanskou válku. Obávejme se, pánové, že toto náboženství, vzývané fanatismem a zrazované těmi, kdo je vyznávají, se stane pochodní nesvornosti. Pak by se někdo opíral o dekret Národního shromáždění; a místo abychom přinášeli světlo svým zbloudilým bratřím, vráželi bychom jim dýku do prsou ve jménu a z pověření Božího. Dodávám, že dom Gerleův požadavek byl už vznesen za okolností téměř podobných, že jste jej odsunuli, a že právě ve chvíli, kdy se veřejné mínění utváří ve věci, která se dotýká duchovních, jej duchovenstvo obnovuje a volá fanatismus na obranu zlořádů.“

Tato velmi obratná řeč změnila rozpoložení té části poslanců, kteří v dom Gerleově návrhu neviděli než prosté uznání katolického náboženství, aniž postřehli vzdálené vztahy, které měl k prodeji církevních statků a k vydání assignátů. Přesto v pravé části Shromáždění panovalo rozrušení a nepořádek. Duchovní a šlechtici obléhali tribunu, hlasitě se dožadovali slova. Revolucionáři, kteří se obávali účinku náhlého nadšení, vyzvali předsedu, aby diskusi odložil na zítřek. Biskupové a šlechtici chtěli, aby dom Gerleův návrh prošel na místě. Předseda, poslušný příkazu revolucionářů, ukončil zasedání. Biskupové a šlechtici neopustili svá místa; dali se do naříkání nad osudem katolického náboženství obětovaného nenávisti sekt, jeho soupeřek. Večer a noc uplynuly v intrikách. Revolucionáři vyslechli dom Gerlea: poznali, že jeho návrh, plod jeho neznalosti jejich velkých plánů, dychtivě uchopený biskupy a šlechtici, kteří lépe zahlédli jeho důsledky, by se stal, kdyby byl dekretován, nebezpečnou zbraní v rukou jejich protivníků. Vskutku prohlásit, že katolické náboženství je náboženstvím státu, znamenalo přiznat a uznat všechny zásady a všechny formy duchovenstva; tedy nepřipustit za platné než ty prostředky, které tyto formy samy poskytují k zavádění změn v jeho kázni a ve správě jeho příjmů. Revolucionáři nařídili dom Gerleovi, aby svůj návrh stáhl, tvrdě mu vyčetli, že se ho odvážil, aniž jim ho předem sdělil; ale biskupové a šlechtici, kteří viděli výhodu, kterou z něho mohou vytěžit, se rozhodli jej podpořit: všichni se připravovali na zítřejší zasedání. Obě strany, podobné dvěma armádám chystajícím se k útoku, nezanedbaly žádný prostředek způsobilý zajistit jim vítězství. Revolucionáři, jisti si lidem, kapitalisty a burzovními spekulanty, naplnili galerie a okolí sálu svými četnými stoupenci. Biskupové a šlechtici, kteří věděli, že lid je proti nim, hledali oporu u dvora a rozhodli, že bude-li dom Gerleův návrh zamítnut, vyjdou v témž okamžiku ze sálu, projdou sborově Tuileriemi a půjdou složit do rukou krále slavnostní protest proti odmítnutí, které ničí náboženství a tak otevřeně ukazuje zločinné úmysly Shromáždění; a aby dali tomuto kroku ještě více lesku, dohodli se, že se všichni dostaví na zasedání v černém oděvu a s mečem po boku. Ale ministři, jejichž bázlivá politika kolísala podle náhody okolností, se neodvážili tento rozkol schválit, ať byl pro jejich zájmy jakkoli výhodný. Strážce pečeti upozornil biskupy a šlechtice, že král nepřijme ani je, ani jejich protest.²²

V tomto rozpoložení bylo zahájeno zasedání 13. dubna. Menou se objevil na tribuně první: „Začínám, pánové, tím, že nahlas vyznávám svou víru. Hluboce ctím náboženství katolické, apoštolské a římské. Pokládám je za jediné pravé a jsem mu podroben srdcem i duchem. Ale mohou být mé přesvědčení ve prospěch tohoto náboženství a forma kultu, který vzdávám Nejvyšší bytosti, výsledkem dekretu nebo zákona? Jistě ne; mé svědomí a mé mínění náležejí jen mně samému; skládám z nich účet jen Bohu, kterého uctívám. A proč bych chtěl učinit z tohoto náboženství, které ctím a za které bych dal život, náboženství panující! Jsou-li si všichni lidé rovni v právech, nemohou-li být názory a svědomí podrobeny žádnému zákonu, mohu si osobovat výsadu dát převládnout buď svým zvyklostem, nebo svým názorům, nebo svým náboženským úkonům? Neměl by každý jiný člověk právo mi odpovědět: To moje zasluhují přednost; to mé náboženství musí panovat, protože je nejlepší! Bůh, ano, Bůh sám, neřekl, že přes veškeré úsilí lidí se jeho svaté náboženství rozšíří a skončí tím, že obejme celý vesmír? Neujistil, že brány pekelné je nepřemohou? A vy byste chtěli zbytečným dekretem potvrzovat tato vznešená slova Stvořitele! Ano, jste-li přesvědčeni o pravdivosti tohoto náboženství, vy, kteří jste jeho služebníky, můžete se bát, že zanikne? Můžete věřit, že zákony a vůle Prozřetelnosti potřebují pomoc dekretu? Ostatně v tom, co spadá do naší moci, neučinili jsme, nečiníme každý den, co na nás záleží k udržení katolického náboženství? Nezabýváme se prostředky, jak stanovit a určit počet služebníků nutných ke službě oltářů, jak upravit výdaje kostelů, kněžskou hierarchii? Nebojím se prohlásit, že jako zástupce národa činím ty, kdo budou hlasovat pro dom Gerleův návrh, odpovědnými za neštěstí, která předvídám, a za krev, která bude neomylně prolita.“

Při těchto posledních slovech se duchovenstvo oddává největšímu rozhořčení: d'Esprémenil, Foucauld, abbé Maury se zmítají na svých místech. Dom Gerle se dostaví na tribunu, žádá o slovo, projevuje, jak lituje následků neprozřetelného návrhu, který podal, prohlašuje, že tento návrh stahuje a připojuje se k mínění pana de Menou. Revolucionáři volají po hlasování. Cazalès a abbé Maury tvrdí, že dom Gerle nemá právo svůj návrh stáhnout. Vznikají živé debaty a prudká vřava. Jmenovité hlasování odpírá d'Esprémenilovi slovo a uzavírá diskusi. Tajemník čte znění dekretu. Hádky začínají znovu o to, kterému znění se dá přednost. Přednost dostává znění vévody de La Rochefoucauld: „Národní shromáždění z úcty k Nejvyšší bytosti a ke katolickému, apoštolskému a římskému náboženství, jedinému, které je vydržováno na náklady státu, nevěří, že by mělo nebo mohlo rozhodovat o otázce, která je mu předložena, a nařizuje, aby se přešlo k dennímu pořadu.“²³ Tento uctivý způsob zamítnutí dom Gerleova návrhu revolucionáři živě aplaudují. D'Esprémenil toto nadšení na objednávku nesdílí a volá: „Když Židé ukřižovali Ježíše Krista, říkali mu: Zdravíme tě, králi židovský.“ Tato slova se stávají znamením nové vřavy. Biskupové a šlechtici vstávají, vycházejí, vracejí se, rozlévají se doprostřed sálu, gestikulují. D'Estourmel vyžaduje výslovnou zmínku, že dekret, který se má vydat, nezrušuje konstituce Cambrésis, sjednané a přísahou stvrzené Ludvíkem XIV., které stanoví, že v Cambrésis bude mít kult jedině katolické náboženství. „Nedivím se,“ ujímá se slova Mirabeau, „že za vlády vyznačené odvoláním ediktu nantského, kterou se zdržím hodnotit, byly posvěceny všechny druhy nesnášenlivosti: ale když si někdo dovoluje historické citace, řeknu, že odtud, z této tribuny, vidím okno, z něhož ruka jednoho z našich králů vystřelila z arkebuzy, která byla znamením k bartolomějské noci. Uvažte ještě, zda chcete rokovat!“²⁴ Tato prudká apostrofa debaty neukončuje. Abbé Maury se snaží vrátit k jádru otázky; vida, že ho přerušují při každé větě, sestupuje, volá, že názory nejsou svobodné, že ho odmítají vyslechnout. Biskupové zakazují farářům své strany účastnit se jednání. Dekret je dán hlasovat. Celá pravice odmítá hlasovat. Znění vévody de La Rochefoucauld prochází velkou většinou.

[Zde první svazek vydání z roku 1821 končí; druhý svazek pokračuje od dubna 1790 (federace 14. července 1790, občanská ústava duchovenstva, aféra Nancy, řízení u Châteletu, smrt Mirabeaua, útěk do Varennes) až po rozpuštění Ústavodárného shromáždění v září 1791.]

Vysvětlivky