Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

V. Kniha čtvrtá (září – 6. října 1789)

[Obsah podle původního vydání: Intriky různých stran. – Dopis hraběte d'Estaing královně. – Příchod pluku Flandre do Versailles. – Hostina tělesné gardy. – Hnutí v Paříži. – Povstání. – Pochod pařížské milice na Versailles. – Vraždění tělesné gardy. – Vpád do zámku. – Král a královská rodina jsou odvedeni do Paříže. – Vydavatelé z roku 1821 předesílají, že událost 5. a 6. října je „jednou z nejdůležitějších a nejméně objasněných“ událostí počátku revoluce: jedni ji připisují manévrům orleánské strany, druzí chybám dvora, někteří obojímu; Ferrièrovo líčení, „hodné úcty v mnoha ohledech a nesoucí ráz upřímnosti“, má mezery a „trpí dvěma obvyklými vadami tohoto spisovatele: nedostatkem pořádku a souvislosti ve vyprávění a nedostatkem stálosti v myšlenkách“. Doplňují je proto podle Toulongeona, Bertranda de Molleville, Salliera a Histoire de la Révolution par deux amis de la liberté.]

Předzvěsti

Obě strany, podobny dvěma silným zápasníkům stojícím proti sobě v aréně, čekaly jen na okamžik, kdy se budou moci s výhodou napadnout. Dvůr, unaven stále opakovanými oběťmi, které se od něho žádaly, konečně uznal naléhavou nutnost zastavit podniky, které směřovaly k úplnému zničení monarchie a snad k sesazení panovníka. Necker a jeho stoupenci viděli svůj plán ústavy zamítnut a ctižádostivé naděje, jimiž se kojili, mizet bez návratu. Šlechta, duchovenstvo, parlamenty už nemohly pochybovat, že jejich zkáza je přísahou zpečetěna. Tyto tři velké sbory, spojené společným zájmem, nenáviděly a musely nenávidět nový řád věcí: také tajné manévry a nepřímé útoky dokazovaly, že se zabývají prostředky, jak jej svrhnout. Revolucionáři cítili, jak důležité je předejít pokusům, které, byť několikrát ztroskotaly, by mohly být nakonec korunovány úspěchem: silni lidem, který vedli podle libosti, zpraveni o pohybech svých protivníků, jisti, že je zmaří, číhali na chybu, na neopatrnost.

Neurčitě šířené pověsti připravovaly duchy na nějakou mimořádnou událost. Když Blaisot, knihkupec z Versailles, navštívil hraběte de Mirabeau, dal hrabě po chvíli hovoru odejít třem tajemníkům, kteří psali podle jeho diktátu, a pečlivě zavíraje dveře: „Milý Blaisote, z přátelství k vám vás chci upozornit, že za velmi málo dní uvidíte velká neštěstí, ba hrůzy, prolitou krev ve Versailles. Říkám vám to, abych rozptýlil vaše osobní obavy: dobří občané jako vy se nemají čeho bát.“¹ Okolnosti uměle přivozené a především falešné výpočty ministra Neckera revolucionářům v provádění jejich plánů ještě napomohly. Vzácnost a drahota obilí rostly děsivým způsobem; dveře pekařů byly obléhány; lid se k nim hrnul a agenti vmíšení mezi občany zvětšovali nepořádek tím, že zvětšovali dav. Množství dělníků, nucených čekat celý den, aby si opatřili čtyřliberní bochník, se vracelo se zoufalstvím v srdci a často aniž se postarali o potřeby své rodiny. Nestačilo lid poplašit stran jeho obživy, hleděli ho vyděsit i stran jakosti obilí, z něhož se živil. Placení lidé vnikli do sýpek tržnice, ukradli tam zkaženou mouku, odloženou stranou a zakázanou k prodeji, nosili ji pařížskými ulicemi, a ukazujíce ji lidu, říkali mu, že z tohoto shnilého obilí se dělá jeho chléb. Přece však byla úroda hojná; bylo to na začátku října; všude v provinciích se jedl nový chléb. Tento umělý nedostatek, místo aby se zmenšoval, každým dnem rostl. Všechny strany přispívaly k jeho udržování; neboť všechny chtěly povstání, v naději, že je jedni obrátí proti Národnímu shromáždění, druzí proti dvoru. K těmto manévrům, už tak způsobilým pobouřit lid, se připojily pověsti o občanské válce, o plánech kontrarevoluce. Tyto pověsti nebyly zcela bez podkladu: zástup šlechticů, kněží, finančníků, kolébaných pošetilou nadějí na obnovení starého řádu věcí, tvořil sdružení, sbíral podpisy, připravoval plány králova odchodu do Met.²

Francouz, intrikán povahou i zvykem, podniká lehkovážně, vede nediskrétně, pokládá své nejvýstřednější chiméry za skutečnosti. Francouzská revoluce, předmět hlubokého obdivu filozofů, literátů a té pitomé tlupy zahálčivých zevlounů, nenabízí než beztvarý chaos systémů, špatně pojatých projektů, rozporných činů, falešných výpočtů, falešných spekulací, ještě falešnějších kroků, neurčitých a triviálních myšlenek pokládaných za důležité pravdy, hrubé neznalosti lidí i věcí; věčný boj mezi lidovou anarchií a anarchií aristokratickou, řadu potupných ukrutností, malých intrik, malých odporů, malého žvanění žen, abbé, dvořanů. Nerozvinul se jediný charakter; nebyl jediný rozsáhlý plán, jediný vytčený cíl: vše se vrhalo nazdařbůh. Hlavní herci, bez sil, bez nadání, stále zabarikádovaní za nejpodlejší lůzou, neměli odvahu ukázat se ani aby sebrali plody svých zločinů.

[Ferrières zde otiskuje dlouhý dopis hraběte d'Estaing, velitele versailleské národní gardy, královně (z poloviny září 1789): d'Estaing píše, že „nezamhouřil oka“, když se v dobré společnosti dověděl, že se v duchovenstvu a ve šlechtě sbírají podpisy, že existuje plán, aby král odešel nebo byl odvezen přes Champagne či Verdun do Met, že je jmenován Bouillé – „a kým? panem de La Fayette, který mi to řekl tiše u stolu u pana Jauge… Odpověděl mi, že v Metách jako jinde jsou vlastenci nejsilnější a že je lépe, aby zahynul jeden pro spásu všech.“ Vede prý to baron de Breteuil, který otálí s odjezdem; slibuje se milion a půl měsíčně; jmenován je i hrabě Mercy. Španělský vyslanec Fernán Núñez mu prý potvrdil, že „někdo významný a věrohodný“ byl vyzván k podpisu sdružení. „Nic není ztraceno. Královna může znovu dobýt králi jeho království. Příroda jí k tomu poskytla prostředky: jsou jediné možné. Může napodobit svou vznešenou matku; jinak mlčím…“ Audience u královny, píše Ferrières, „změnila rozpoložení obou“ – buď d'Estaing přesvědčil královnu, nebo, „což se mi zdá pravděpodobnější“, královna přesvědčila jeho, že cílem sdružení je pouze bezpečnost královské rodiny.]³

Pluk Flandre

Plán přijít do Versailles jako by se obnovoval a dokonce nabýval pevnosti: mluvilo se o něm otevřeně v Palais-Royal; francouzská garda ohlašovala, že půjde znovu obsadit svá stanoviště. Markýz de La Fayette pokládal za nutné upozornit dvůr na stav věcí: napsal 17. září panu de Saint-Priest, ministru Paříže, že granátníkům někdo vnukl, aby šli té noci do Versailles; ale ať nikdo nemá obav, protože spoléhá na jejich důvěru v něho, aby tento plán zmařil; že jim vzdává spravedlnost, že ho o to hodlali požádat o dovolení, a že mnozí věřili, že činí krok zcela prostý, který jim on sám nařídí; že tento nápad byl zcela zničen čtyřmi slovy, která jim řekl; že mu z toho zůstala jen představa nevyčerpatelných zdrojů kabalistů; že na tuto okolnost je třeba hledět jen jako na nový příznak zlých úmyslů, ale nikterak jako na skutečné nebezpečí. Přes La Fayettovo ujišťování plán francouzské gardy dvůr poplašil. Nebylo, co by se jim postavilo: čtyři sta mužů tělesné gardy, sto myslivců Trois-Évêchés byly jedinými vojsky ve Versailles. Na měšťanskou milici nebylo možno spoléhat: její smýšlení bylo velmi nejisté a ostatně nebyla s to v případě útoku odolat řadovým vojskům. Královna a hrabě d'Estaing se dohodli, že dají přijít pěší pluk. La Fayette toto opatření schválil. Dekret Národního shromáždění zakazoval uvádět řadová vojska bez žádosti municipality. Dvůr měl nepřátele mezi členy municipality i mezi veliteli měšťanské milice. Obávali se znepokojit Národní shromáždění; bylo obtížné sladit tolik zájmů: pracovalo se na tom. Hrabě d'Estaing se ujal jednání s municipalitou a s veliteli měšťanské milice; ministr Saint-Priest měl rozkaz, jakmile se dosáhne jejich souhlasu, uvědomit Národní shromáždění. Naneštěstí tato opatření, nutná k předejití podezření, dala této tak prosté věci křivolaký postup intriky. Hrabě d'Estaing se odebral do vojenského výboru versailleské milice: dal odejít všem, kdo nebyli ze štábu, a vyžádal si od důstojníků přísahu, že nikdy neprozradí tajemství, které jim svěří. Hrabě d'Estaing přečetl La Fayettův dopis; mluvil o obavách krále, o nebezpečích, jimž toto povstání francouzské gardy vystavuje královskou rodinu a dokonce i zástupce národa. Odpověděli mu, že je třeba odrazit sílu silou; že není občana, který by nebyl ochoten prolít krev za bezpečnost Shromáždění a krále. Hrabě d'Estaing namítl nemožnost odolat s tak nerovnými silami početnému a ostřílenému vojsku: jen pěší pluk přidaný k tělesné gardě, dragounům a měšťanské milici mohl odvrátit obávaná neštěstí. Zvedly se živé námitky: jedni chtěli, aby se pluk žádal jako nutné opatření; druzí ujišťovali, že to bude příčinou nepokojů a rozkolu. Po dlouhých debatách omezil hrabě d'Estaing otázku na tuto jedinou: „Jste s to, pánové, odolat dvěma tisícům ukázněných a dobře ozbrojených mužů?“ Všichni byli nuceni přiznat svou bezmocnost. Bylo rozhodnuto, že municipalita bude požádána, aby si od krále vyžádala posilu tisíce mužů. Hrabě d'Estaing, provázen šesti důstojníky štábu, šel ihned na municipalitu. Municipalita žádala, aby dopis pana de La Fayette byl uložen v archivu. Hrabě d'Estaing vylíčil nebezpečí, jimž by zveřejnění tohoto dopisu pana de La Fayette vystavilo: navrhl obrátit se na pana de Saint-Priest a získat od něho oficiální dopis, způsobilý nahradit dopis La Fayettův. Sepsal se vzor dopisu; donesl se panu de Saint-Priest, který jej podepsal. Pluk Flandre se dosud choval dobře; odmítl dokonce složit přísahu. Dvůr věřil, že na tento pluk se může spolehnout více než na jiný. Markýz de Lusignan, člen Shromáždění a známý svou příchylností k lidové straně, byl jeho plukovníkem: byl jedním ze sedmačtyřiceti poslanců, kteří 26. června přešli k obcím. Soudilo se, že tyto úvahy uklidní obavy Shromáždění a vrhnou méně nepřízně na opatření, které vyžadovaly okolnosti.⁴

Jakmile se v Paříži dověděli o příchodu pluku Flandre, znepokojení revolucionáři pracovali na tom, aby tam rozsévali poplach: tvořila se prý velká shromáždění kolem Paříže a Versailles; král měl být unesen, odvezen do Met; pluk Flandre byl určen chránit jeho ústup; a aby se příchod tohoto pluku jevil v rozporu s přáním obyvatel Versailles a dokonce s přáním většiny měšťanské milice, intrikovalo se v setninách, a když jim chtěl hrabě d'Estaing dát potvrdit žádost štábu, osmadvacet setnin to tvrdošíjně odmítlo. Šlo se dále: hleděli pobouřit bývalou francouzskou gardu tím, že jí zveličovali ponížení, má-li strpět, aby cizí vojáci přišli obsadit její stanoviště v zámku; mluvilo se o tom, že se vstupu pluku Flandre zabrání se zbraní v ruce. Ale revolucionáři, klidnější a vzpamatovaní z prvního zděšení, cítili, jaký prospěch mohou z tohoto kroku dvora vytěžit: vypočítali, že šlechtici a kněží, vždy zbrklí a důvěřiví, pokládajíce se za silnější, nebudou otálet s nějakou hrubou chybou; vypočítali dobře. Pluk Flandre dorazil 23. září uprostřed tohoto střetu mínění a zájmů. Válečná výstroj, která provází pochod řadových vojsk, obyvatele Versailles vyděsila. Dvě děla, několik vozů s náboji jim připadaly jako nesmírná hromada munice. Bylo třeba nových intrik, aby se důstojníci měšťanské milice přiměli jít pluku Flandre naproti. Lid si všiml, že tělesná garda vyjela na pařížskou alej; pojal z toho podezření. Vojáci a důstojníci složili do rukou municipality zákonem předepsanou přísahu. Měšťanské milici bylo odevzdáno všechno střelivo a všechno to dělostřelectvo, které tak vyděsilo obyvatele Paříže a Versailles. Tato uklidňující opatření obavy lidu neuklidnila.

Dvůr si živě přál nastolit jednotu mezi versailleskou měšťanskou milicí a vojáky pluku Flandre. Měšťanská milice nebyla organizována. Královna řekla štábu, že se ujme praporů. Tato nabídka byla přijata s vděčností; stanovil se den svěcení. Měšťanská milice a pluk Flandre se sešly. Obřad se konal s nádherou a nabídl divákům jakousi přehlídku sil Versailles; to dvůr uklidnilo a posloužilo jen k podráždění revolucionářů. Chtěli mu tento slabý zdroj odejmout; pracovali proto na zkažení vojáků, na rozšíření onoho ducha vzpoury, který jim tak dobře posloužil. Bývalí příslušníci francouzské gardy byli pověřeni provedením. Odebrali se do Versailles v měšťanském oděvu. Jedni se usadili na galeriích Národního shromáždění, aby podporovali revoluční poslance: neboť lidu se namlouvalo, že aristokraté a kněží ráno ničí to, co vlastenci udělali den předtím. Zatímco tito reptáním nebo potleskem, rozdělovaným podle okolností, ovlivňovali jednání, druzí vodili vojáky pluku Flandre do kaváren a na různá veřejná místa. Tam kázali práva člověka, dogmatizovali vzpouru, zvali vojáky pluku Flandre do Paříže s ujištěním, že budou se svou cestou spokojeni. Houf ztracených děvčat z Palais-Royal, poslaných revolucionáři, podporoval francouzskou gardu s velkou činorodostí. Pluk Flandre, zaplavený všemi druhy svádění, byl brzy rozložen. Vévoda Orleánský, aby uhradil tyto výdaje, uzavřel v Holandsku půjčku šesti milionů.⁵ Dvůr tyto intriky neignoroval: bylo přirozené, že se je snažil zmařit. Důstojníci pluku Flandre byli představeni královské rodině, připuštěni ke hře královny a k těm malým přízním, jichž si francouzská ješitnost tolik cení. Lidu se tyto nevinné prostředky líčily jako zločinná svádění užitá proti jeho svobodě.

Hostina tělesné gardy, 1. října

Tělesná garda podle zvyku stále zachovávaného v posádkách chtěla uspořádat hostinu pro důstojníky pluku Flandre. Hostina byla tím odůvodněnější, že při cestě Ludvíka XVI. do Cherbourgu byla tělesná garda hoštěna několika pluky; že ve Valognes dva pěší pluky hostily po osm dní čtyři oddíly tělesné gardy. Přání spojit v témž duchu bratrství sbory tvořící posádku Versailles, nastolit mezi nimi onen soulad, který sousedství Paříže činilo obtížnějším a okolnosti nutnějším, je přimělo pozvat důstojníky Cent-Suisses, švýcarské gardy, myslivců Trois-Évêchés a měšťanské milice. Tělesná garda požádala krále o velký sál opery: dostala jej; prostřel se tam stůl pro tři sta hostů.⁶

Vše probíhalo během prvního chodu slušně. Zástup zvědavců, přilákaných novostí podívané, naplňoval lóže: hudba tělesné gardy a pluku Flandre zkrášlovala slavnost. Granátníci pluku Flandre se objevili v amfiteátru: vévoda de Villeroy je dal vstoupit dovnitř podkovy. Tato přízeň, udělená granátníkům Flandre, zavázala kapitána gardy udělit tutéž milost granátníkům Švýcarů a myslivcům Trois-Évêchés. Granátníci Flandre požádali o dovolení připít na zdraví krále, královny, dauphina a královské rodiny. Tato čtyři zdraví byla připita. Všichni diváci se k nim připojili opakovaným voláním ať žije král, ať žije královna, ať žije královská rodina! Zdraví národa bylo prý navrženo a výslovně odmítnuto: ale je pravděpodobné, že nikoho nenapadlo tento přípitek pronést. Poznamenám, že tehdy slovo národ nebylo heslem shromáždění lidové strany.⁷

Zatímco se hosté oddávají radosti, běží jedna dáma paláce ke královně, vychvaluje jí veselost slavnosti a žádá, aby tam byl poslán dauphin. Tato podívaná ho jistě pobaví. Královna vypadala smutně; přemlouvají ji, aby se tam odebrala rozptýlit. Váhá; nevysvětlitelný cit jako by jí předpovídal neblahé následky tohoto nevinného kroku. Král přijíždí z lovu; královna mu navrhne, aby ji doprovodil; strhnou oba i s dauphinem. Usadí se v mřížované lóži: tisíc výkřiků ať žije král, ať žije královna, ať žije dauphin! se ozve. Král nemůže odolat těmto projevům lásky; sestoupí z lóže, vstoupí dovnitř podkovy; královna vezme dauphina do náruče a obejde stůl uprostřed nejhlučnějšího jásotu. Tento tak svůdný obraz matky tisknoucí k hrudi milované dítě, ozdobené dojemnými a naivními půvaby dětství, matky nabízející lásce a ochraně svých válečníků dítě, jedinou a něžnou naději velikého národa, musel rozpálit všechny duše a vyvolat živé nadšení. Tělesná garda, důstojníci, vojáci s tasenými meči připíjejí na zdraví krále, královny, dauphina. Král a královna je přijímají a odcházejí.

Slavnost až dosud oživovala jen veselost trochu volná, to je pravda, ale ještě slušná. Brzy vína, štědře rozlévaná se vskutku královskou nádherou, rozpálí všechny hlavy; hudba hraje různé kusy; žádá se árie: Ó Richarde, ó můj králi, vesmír tě opouští!⁸ Trubky troubí k útoku; hosté, vrávorající, šplhají do lóží a poskytují zároveň nechutnou a směšnou podívanou. Jeden hlas zvolá: Pryč s barevnou kokardou, ať žije bílá kokarda, to je ta pravá! Několik osob odhazuje své kokardy a nasazuje si bílé. V zástupu se jde za králem a královnou. Tělesná garda, důstojníci, vojáci se v mramorovém nádvoří oddávají tisíci výstřednostem. Perceval, pobočník pana d'Estaing, šplhá na balkon bytu Ludvíka XIV., zmocňuje se vnitřních stanovišť, křičí: „Jsou naše, ať se nám napříště říká královské gardy.“ Ozdobí se obrovskou bílou kokardou; několik diváků mu tleská a napodobuje ho. Jeden granátník Flandre dorazí stejnou cestou na balkon; Perceval ho ozdobí limburským křížem, který nosil v knoflíkové dírce: jeden dragoun, méně šťastný, se chce zabít.

Uvádím tyto skutečnosti, abych ukázal, s jakou trestuhodnou obratností, když je znetvořili, hledali důkazy spiknutí proti Paříži a proti Národnímu shromáždění. Který člověk dobré víry spatří v těchto hloupých bláznovstvích plán občanské války a kontrarevoluce? Který člověk znalý povahy a ducha Francouzů v nich nepozná prostý, přirozený účinek oné bezmyšlenkovité vznětlivosti, onoho neuváženého nadšení, tak snadného vyvolat u lehkovážného národa, ve všem krajního, po staletí zvyklého vidět národ a stát v králi? Pokud jde o krok královny a o onu tolik vyčítanou větu z následujícího dne, s takovou proradností vykládanou, kdy řekla důstojníkům versailleské měšťanské milice, kteří jí přišli poděkovat za prapory, že byla okouzlena čtvrtečním dnem, ať se uváží, jak přirozené bylo, že v bolestných úzkostech, které trýznily tuto nešťastnou kněžnu, byla citlivá k projevům příchylnosti, které dostala; že opuštěna nevděčníky zahrnutými jejími dobrodiními, zbavena pomoci, uměle učiněná předmětem nenávisti lidu, se pokusila opřít o jediný zdroj, který se jí nabízel… Že ženy, ztřeštěnci, nepředvídaví dvořané věřili, že vidí neomylný prostředek kontrarevoluce v chvilkovém vytržení, vyvolaném vínem u čtyř až pěti set osob; že se oddali nediskrétním řečem; že dokonce křičeli: Ať žije bílá kokarda, to je ta pravá: tomu věřím: ale že dvůr a ministři s tak málo silami chtěli udělat to, co se ani neodvážili podniknout 14. července se čtyřiceti tisíci řadových vojáků, sto děly a generálem! Tomu nevěřím, a žádný rozumný člověk tomu neuvěří.⁹

Zatím jeden myslivec Trois-Évêchés, cizí této bouřlivé radosti, s čelem opřeným o hlavici své tasené šavle, vypadal pohroužen do chmurné a hluboké bolesti. Miomandre, důstojník pluku Royal-Turenne, jde kolem; myslivec ho chytí za levé zápěstí, hledí na něho vytřeštěnýma očima a zvolá: „Jsem velmi nešťastný!“ – „Máte nějaký domácí zármutek,“ ptá se Miomandre, „nebo potřebujete pomoc?“ – „Potřebuji jen smrt,“ odpovídá myslivec tónem zoufalství, „mám na srdci tíhu, která mě dusí!“ – „Můžete se mi svěřit,“ pokračuje Miomandre, „udělám, co mohu, abych vám posloužil.“ Myslivec chce mluvit; slzy a vzlyky zadržují slova hotová uniknout z jeho rtů; rozhlíží se neklidně a pronáší tato nesouvislá slova: „Ten statečný dům králův… Jsem velký ničema… Ti netvoři! Co žádají?“ – „Kdo?“ ptá se živě Miomandre. – „Ti lotři, velitel a Orléans,“ pokračuje myslivec… Přicházejí nějaké osoby, myslivec zuří; opře hrot šavle o žaludek. „Ke mně, Duvergere!“ volá Miomandre, když spatří člena tělesné gardy z Luxembourgovy setniny: Duverger přiběhne, odzbrojí myslivce, ale nemůže zabránit, aby se neporanil. Jeho krev teče, jeho zuřivost se zdvojnásobuje. Chopí se ho, odnesou ho do strážnice, položí na otep slámy. Po tomto násilném stavu následuje úplná sklíčenost. Miomandre a pan d'Aguesseau poskytují myslivci pomoc, jakou dovolují místo a okolnosti. Ve chvíli, kdy doufají, že s ním zůstanou sami a vytáhnou z něho vysvětlení, přichází několik jeho kamarádů, jeden se přiblíží, dvakrát kopne myslivce do žaludku a řekne: „Je to darebák, chceme se ho zbavit.“ Miomandre odchází, vystoupí do zámku, vypráví toto podivné dobrodružství vévodovi de Villeroy a hraběti de Montmorency, plukovníkovi pluku Trois-Évêchés: chvíli se tím zabývají, ale ani vévoda de Villeroy, ani hrabě de Montmorency, ani sám Miomandre nekonají vyšetřování. Tato událost, určená k tomu, aby měla velký účinek, se ztrácí v neurčitých dohadech různých stran.¹⁰

Kokardy

Zpráva o tom, co se stalo ve Versailles, vyvolá v Paříži všeobecné rozhořčení. Agenti revoluce se dávají do pohybu, zveličují urážku národní kokardy: „Dvůr,“ říkají, „už neskrývá své zločinné úmysly; aristokraté pyšně zvedají hlavu a veřejně osnují svá spiknutí.“ Jiné neopatrnosti posilují v duchu lidu podezření, která se mu snaží vnuknout. Houf dvorních dam, mladých lidí, dobrodruhů, kteří na svém předstíraném lpění na králi stavějí předem plány štěstí a velikosti, se rozplývá v marném vychloubání, chodí, přichází, hemží se: ministr Saint-Priest a strážce pečeti Champion se těmto hloupostem usmívají; duch závrati se zmocňuje všech hlav. Národní uniforma je pokládána za opovrženíhodnou. Rytíři svatého Ludvíka, který je v ní oblečen, odmítají vstup do bytu královny, zatímco před jeho očima vpouštějí důstojníky myslivců Trois-Évêchés, rovněž v uniformě; a tomuto důstojníkovi netají, že mu tuto potupu vynáší právě ta národní uniforma. Tělesná garda dává ve svém hotelu velkou snídani: hosté se ještě prudčeji oddávají všem výstřednostem opilosti. Agenti revolucionářů využívají vřavy a davu, vloudí se dokonce v oděvu tělesné gardy a v úmyslu podnítit lid předstírají urážlivé řeči proti versailleské měšťanské milici a proti pařížské národní gardě. Ženy a slečny přidružené ke královně a princeznám se usazují v zámecké galerii a rozdávají bílé kokardy: „Dobře ji opatrujte,“ říkají tomu, koho jí ozdobí, „je jediná pravá, jediná vítězná.“ Tyto dámy vyžadují od nového rytíře přísahu věrnosti; získává přízeň políbit jim ruku. Při tomto pohledu Lecointre, podplukovník versailleské milice, zvolá: „Je udivující, že si někdo dovoluje takové jednání u krále; buď barva kokard padne do týdne, nebo je vše ztraceno!“ Carthousière, rytíř svatého Ludvíka, zeť královniny květinářky, postoupí, aby rozdavačky kokard podpořil, urazí a vyzve Lecointra. Lecointre rozzuřen odchází a jde přemítat o své pomstě.¹¹

Zatímco ženy a intrikáni hrají v zámku tyto dětinské scény, vévoda Orleánský a revolucionáři jednají v Paříži. Několik mladých lidí má neopatrnost ukázat se s černými kokardami: lid se rozčiluje nad touto drzou provokací. „Kokardy jediné barvy,“ volá uprostřed skupiny jeden agent revoluce, „se stanou znamením občanské války, nechá-li se jim čas se rozmnožit. Vlastenecká strana byla v Holandsku ztracena jednou ženou a jednou kokardou. Potlačme tuto vzpouru proti vůli lidu: dejme strašný příklad! Zákon dovoluje zabít toho, kdo ohrožuje náš život; kdo si bere černou kokardu, ohrožuje politický život národa a přirozený život občana. Je nutno pověsit na první lucernu prvního, kdo si vztyčí protivlasteneckou kokardu, ledaže by byl cizinec.“ Všichni tleskají; chytí mladíka s černou kokardou; lid ho vleče na náměstí Louvru: jen s vynaložením opatrnosti a chladnokrevnosti se veliteli stanoviště podaří zachránit mu život. Zástupci obce, poplašeni hnutím, které pozorují v lidu, vyhlašují zákaz nosit jinou kokardu než trojbarevnou, přijatou samým králem a stavší se znamením bratrství mezi všemi občany; toto provolání lid neuklidní: shromažďuje se bouřlivě na předměstích, v Palais-Royal, na mostech. Agitátoři rozdmýchávají oheň vzpoury; osopují se na hlídky; obviňují je, že nadržují černým spiknutím aristokratů; vyzývají lid, aby vyrazil strážnice, zmocnil se zbraní a táhl na Versailles.

5. října: ženy táhnou na Versailles

Noc přejde klidně; jen revolucionáři bdí a připravují zítřejší den. V šest hodin se u brány Saint-Antoine shromáždí několik žen s řečmi, že lid umírá hlady, že je třeba jít na radnici mluvit se zástupci obce a žádat od nich chléb. Dají se na pochod, nutí všechny ženy, které potkají, aby je doprovázely. Jedna mladá dívka, vyšlá z tržnice, vstoupí do strážnice, chopí se bubnu, prochází ulicemi s velkým křikem. Ženy se shromáždí kolem ní a táhnou na radnici. Dav roste, duchové se rozpalují, lid spustí osudnou lucernu.¹² Muži ozbrojení píkami přicházejí ze všech stran. Čtyři až pět set žen napadne jízdní stráž a zatlačí ji až do ulice du Mouton: ale silný oddíl národní milice, umístěný na schodech radnice, jim nastaví sevřenou řadu bajonetů. Tento pohled na chvíli zbrzdí jejich zuřivost. Brzy se ozve všeobecný výkřik; ženy sbírají kameny, házejí je na národní gardu, která se rozestoupí a nechá volný průchod. Několik žen využije tohoto pohybu, vstoupí do radnice. Většina mladé, oděné v bílém, učesané, napudrované, s veselým výrazem, neohlašují žádný zlý úmysl. Procházejí sály, hovoří se zástupci obce, kladou jim otázky, vybízejí je, aby mezi sebe přijali těhotné ženy, které přinutily jít s sebou. Počet žen nepozorovaně roste. Jedny vystoupí na schody zvonice, zvoní na poplach; jiné se smějí, zpívají, tančí na nádvoří radnice, žádají pana Baillyho a pana de La Fayette. Zatím tlupa mužů ozbrojených poleny, motykami a kladivy útočí na bránu radnice pod arkádou Saint-Jean a vyrazí ji. Množství žen a mužů přestrojených za ženy se rozlije na všechny strany, vyrazí sklad zbraní, zmocní se osmi set pušek, vyplení stany, peníze, střelivo. Ženy volají: „Ano, muži nemají odvahu; neodvažují se pomstít; budeme jednat za ně. Zástupci obce jsou zrádci, špatní občané; zasluhují smrt, pan Bailly a pan de La Fayette první. Zapálíme radnici; pak se odebereme do Národního shromáždění: chceme znát vše, co až dosud dekretovalo.“ Dvě ženy s pochodní v ruce se chystají zapálit papíry; jiné ženy běží pro dobrovolníky Bastily; Maillard, jejich vůdce, vezme buben; ženy se kolem něho shromáždí, křičí: „Do Versailles, chléb!“; zastavují vozy, naloží na ně dvě děla; posílají oddíly sebrat všechny ženy, které potkají; stanoví obecné shromaždiště na náměstí Ludvíka XV. a odcházejí s ujištěním, že jdou pomstít urážku národní kokardy, pověsit aristokratické poslance a uříznout krk královně.¹³

Vření roste, zvoní se na poplach, okrsky se shromažďují, setniny placené gardy přicházejí na náměstí radnice. Lid, vida je postupovat hrdě a v dobrém pořádku, naplní vzduch hlučným jásotem. „Nežádáme od vás marný potlesk,“ odpovídají vojáci; „národ je uražen: chopte se zbraní a pojďte s námi přijmout rozkaz velitelů.“ Zástupci obce, shromáždění na radnici, rokovali o nejvhodnějších opatřeních v této obtížné situaci. Šest granátníků, vyslaných všemi placenými setninami, se dostaví k policejnímu výboru: jeden z nich, spojující s nejkrásnější tváří výběr výrazů, který překvapuje, a chladnokrevnost, která udivuje ještě více, se ujme slova a obrací se k panu de La Fayette: „Můj generále, lid nemá chléb, zásobovací výbor vás klame: nevěříme, že jste zrádce, ale věříme, že vás vláda zrazuje. Nemůžeme obrátit zbraně proti ženám, které žádají chléb. Jsme v postavení, které nemůže trvat. Je jen jeden prostředek, jak je ukončit. Pojďme do Versailles; říká se, že král je hlupák: posadíme korunu na hlavu jeho synovi; jmenuje se regentská rada; Francie bude lépe spravována.“ – „Jakže!“ odpovídá pan de La Fayette, „máte v plánu vést válku proti králi a donutit ho, aby nás opustil?“ – „Můj generále, král nás neopustí; opustí-li nás, máme dauphina.“¹⁴ La Fayette vidí, že tato smělá řeč souvisí s domluveným plánem. Naléhá, připojuje k důvodům i prosby. „Je zbytečné nás přesvědčovat,“ odpovídají všichni granátníci najednou: „naši kamarádi smýšlejí jako my; a i kdybyste změnil nás, je nezměníte.“ La Fayette se nedá odradit; sestupuje na náměstí Grève; připomíná vojákům jejich přísahu věrnosti národu, zákonu a králi. Jeho hlas se ztrácí v opakovaném volání: Do Versailles, do Versailles! Marně La Fayettovi pobočníci procházejí řadami a snaží se vojáky přivést k rozumu. Agenti vévody Orleánského je podněcují, doporučují jim především nedůvěřovat svým velitelům, ujišťují je, že jsou to zrádci, špatní občané. Několik granátníků přistupuje k La Fayettovi, zapřísahá ho, aby táhl na Versailles, aby nepromeškal příznivou chvíli k předejití spiknutí aristokratů. Jeden z nich se obrací ke svým kamarádům: „Je velmi udivující, že pan de La Fayette chce rozkazovat lidu, když je to lid, kdo má rozkazovat jemu! Musí jet, chceme to všichni.“ Reptání se stává prudším; ozývají se hrozby smrtí. La Fayettovi pobočníci mu oznamují, že jeho dny jsou v nebezpečí; že lid je připraven se pohnout. Přinášejí dopis z radnice: byl to rozkaz zástupců obce táhnout na Versailles. Všechny oči se upírají na La Fayetta: bere dopis, čte jej, mění barvu; přejíždí smutným a bolestným pohledem četné prapory, které pokrývají náměstí Grève; odděluje jako svůj předvoj tři setniny granátníků, prapor střelců a tři děla. Sedm až osm set mužů ozbrojených píkami, puškami, holemi postupuje vpřed. La Fayette následuje s hlavním vojem. Bravo, ať žije pan de La Fayette ho provázejí až k bariéře de la Conférence. Jeho tvář se na okamžik při pohledu na tyto projevy radosti pootevírá a jako by říkala všem: „Chcete to? Poslouchám.“¹⁵

Ve Shromáždění: „Ještě lucerny!“

[Ve Versailles byl toho rána v Shromáždění stejný kvas. Předseda Mounier oznámil králově odpověď stran přijetí ústavních článků a Deklarace práv: král dává svůj souhlas k dosud předloženým článkům, „ale s pozitivní podmínkou, od níž nikdy neustoupím: aby výsledkem vašich jednání měla výkonná moc plný účinek v rukou panovníka“; k Deklaraci práv se nevyjadřuje, „obsahuje velmi dobré zásady, ale zásady schopné různých použití a výkladů nelze spravedlivě posoudit dříve, než je jejich smysl stanoven zákony“. Ferrières v tom vidí jen „tak přirozené přání dobrého panovníka“; revolucionáři však, „varováni o pochodu Pařížanů, museli lid oklamat stran pravých úmyslů krále“: Lapoule mluvil o „podmíněném přistoupení“, Robespierre o tom, že „králi nepřísluší cenzurovat ústavu“, Duport si všiml, že odpověď není spolupodepsána žádným ministrem a že podle jedné věty by „kdyby zde byla armáda, souhlas nebyl dán“ – „Ano… ano… orgie… hrozby… pošlapané vlastenecké kokardy… nejhrubší urážky zahrnující zástupce národa!“ Vikomt de Mirabeau odpověděl, že král články ústavy jasně sankcionuje a klade jen zcela přirozenou podmínku – „podkopeme-li královskou autoritu, výkonná moc bude bez síly a anarchie se znovu zrodí“ –, ale byl přerušen prudkým voláním „k pořádku“, k němuž galerie připojily své pokřiky.]

Hrabě de Barbantane, náhradník pařížské deputace, vstane s netrpělivým výrazem, a vrhaje zlověstný pohled na tu stranu Shromáždění, kde sedí biskupové a šlechtici: „Je vidět, že tihle pánové si znovu říkají o lucerny: nuže, budou je mít…“ Paní Charles Lamethová mu tuto nediskrétnost vyčítá. „Vidíte, madame, že tihle pánové žádají lucerny.“ – „Ano, ano!“ odpovídá vévoda de Chartres, „je třeba ještě luceren.“ – „Je ohavné,“ odpovídá rozhořčeným tónem pan de Raigecourt, „že se tu někdo odvažuje vést takové řeči.“ Po chvíli mlčení se vévoda de Chartres obrací na pana de Raigecourt: „Je pravda, pane, že tělesná garda nesložila přísahu?“ – „Nemyslím, monseigneure.“ – „Nuže, pane, donutí se ji složit!“¹⁶

[Virieu odpověděl Duportovi, že to, co nazývá orgií, „je jen vlastenecká slavnost a plod ušlechtilého nadšení“; Pétion: „Nestěžujeme si na volání ať žije král, ať žije královna; ale zamlčuje se vám, že v těch vojenských orgiích byly chrleny kletby proti Národnímu shromáždění a proti svobodě.“ Mirabeau navrhl požádat krále, aby zakázal „slavnosti, které urážejí veřejnou bídu“, a ohledně přijetí, „je-li důležité, aby naše usnesení byla přijata bez prodlení, je ještě důležitější, aby přijetí vypadalo svobodné a dobrovolné“. „Umírněnost hraběte de Mirabeau překvapila všechny, kdo znali jeho vznětlivou povahu a neznali jeho hlubokou lstivost.“]

Hrabě de Mirabeau byl zaměstnán naléhavějšími starostmi: věděl o hnutí v Paříži a o pochodu tlupy žen a ozbrojených lupičů: záleželo jeho plánům i plánům spiklenců na tom, aby bylo zasedání ukončeno, až tato tlupa dorazí do Versailles: bylo třeba ji vést; a když by se Shromáždění rozešlo, neexistovala už žádná autorita schopná předejít zločinům, které jeho vůdci zamýšleli. S duchem plným těchto velkých záměrů jde hrabě de Mirabeau a postaví se za Mounierovo křeslo: „Pane předsedo, čtyřicet tisíc ozbrojených mužů přichází z Paříže; urychlete jednání, ukončete zasedání, udělejte se vám nevolno; řekněte, že jdete ke králi.“ – „Nikdy neurychluji jednání,“ odpovídá Mounier; „shledávám, že se urychluje až příliš často.“ – „Ale, pane předsedo, těch čtyřicet tisíc mužů?“ – „Nu což! Tím lépe; nemusí nás než všechny zabít; věci republiky na tom budou lépe.“ – „Pane předsedo, to slovo je hezké…“¹⁷ Během tohoto malého rozhovoru diskuse pokračovala s velkým žárem; revolucionáři nasazovali břitký tón, který odhaloval jejich plány a ohlašoval jejich prostředky. Pan de Monspey žádal, aby se Pétion vyjádřil k obviněním, která právě vznesl proti tělesné gardě, a aby odevzdal předsedovi své podepsané udání. „Ano, ano!“ odpovídají revolucionáři, „Pétion učiní své udání!“ Tehdy hrabě de Mirabeau, opouštěje svou předstíranou umírněnost, zvolá: „Ať Shromáždění prohlásí, že kromě krále je ve Francii vše poddaným, a já udám také.“ Tato slova dostatečně naznačovala předmět udání, které hodlal hrabě de Mirabeau učinit; a nechtěje ponechat ani nejmenší pochybnost, obrátil se k poslancům, kteří ho obklopovali, a řekl: „Udám královnu a vévodu de Guiche.“ Nepořádek a vřava rostly děsivým způsobem: Mounierovi se podařilo uklidnit duchy: Monspey stáhl svůj návrh; a po prudkých debatách Shromáždění dekretovalo, že předseda v čele deputace půjde ještě téhož dne žádat od krále čisté a prosté přijetí Deklarace práv a ústavních článků.

Maillard u závory

Ženy vyšlé z radnice čekaly na Elysejských polích na oddíly, které poslaly projít pařížské ulice. Bylo vidět přicházet zástup žen všeho věku a stavu, ozbrojených vidlemi, kopími, meči, pistolemi, násadami od košťat. Osm až devět set mužů se k těmto ženám připojilo. Vybraly si Maillarda, aby jim velel, donutily muže zařadit se za kolonu a daly se na pochod, předcházeny dvanácti bubny. Všechny domy se na jejich cestě spěšně zavíraly. Ne bez důvodu. Už se chystaly vyrážet krámy. Jen s velkou námahou se Maillardovi podařilo je udržet. Pokračovaly v cestě, zastavovaly vozy, nutily ženy, které v nich našly, aby šly s nimi, zmocňovaly se všech kurýrů z obavy, že by se zavřel most v Sèvres a odmítl průchod. Po příchodu do Sèvres musel Maillard znovu vynaložit všechno úsilí, aby jim zabránil oddat se plenění. Několik soukromníků rozdávalo víno. Ženy opustily Sèvres a vstoupily do Versailles se zpěvem árie o Jindřichu IV. a s velkým voláním ať žije národ, na něž lid z Versailles, sběhnuvší se v zástupech, odpovídal voláním: Ať žijí naše statečné Pařížanky!

V zámku nevěděli, co se děje v Paříži. Tato nepředvídavost ministrů charakterizuje neschopnost jedněch, spoluvinu druhých. Král byl na lovu. Cubières, koňský štolba, mu odevzdal dopis od královny. Král si jej přečetl a požádal o koně. Jistý rytíř svatého Ludvíka, kterého nikdo neznal a kterého během lovu nikdo neviděl, se náhle vrhne králi k nohám a řekne: „Sire, klamou vás; přicházím právě z Vojenské školy, našel jsem tam jen ženy, které říkají, že jdou do Versailles žádat chléb. Prosím Vaše Veličenstvo, aby nemělo strach.“ – „Strach, pane!“ odpověděl Ludvík XVI., hledě hrdě na rytíře svatého Ludvíka: „nikdy v životě jsem neměl strach.“ A vsednuv na koně, odjel tryskem.¹⁸ Prvním míněním rady bylo dostat krále a královskou rodinu z Versailles. Hrabě d'Estaing se odebral na municipalitu, vylíčil, že král a královská rodina jsou v nebezpečí. Žádal, aby jej municipalita pověřila doprovodit krále na ústupu a nezanedbat nic, aby jej přivedl co nejdříve zpět do Versailles. Municipalita rozkaz dala a zmocnila hraběte d'Estaing zkusit všechny cesty a dokonce odrazit sílu silou. Královniny vozy se dostavily k mříži Dragona: byly zastaveny hlídkami versailleské milice. Tato nepředvídaná překážka pozastavila rozhodnutí opustit Versailles.

Příchod tlupy žen a ozbrojených mužů kolem třetí hodiny odpoledne nepřekvapil Shromáždění o nic méně než zámek. Většina poslanců nebyla v tajemství. Zakoušeli onen stav úzkosti, který má něco ze zvědavosti i ze strachu. Bylo pozorovat výrazný pohyb v části sálu, kterou zaujímali revolucionáři. Deset až dvanáct poslanců vstalo po společné dohodě a vyšlo dveřmi z ulice du Chantier. Důstojník stráže přišel upozornit předsedu, že ženy žádají o vstup. Mounier dovolil uvést dvacet žen s Maillardem, jejich řečníkem. Maillard se objevil u závory ve špatném černém oděvu, s tasenou šavlí v ruce. Jedna žena nesla dlouhou tyč, na jejímž konci visel baskický bubínek. Maillard s vyjevenýma očima, tónem posedlého řekl: „Lid nemá chléb; je zoufalý; má zdviženou paži; jistě se dopustí nějakých výstřelků. Žádáme o dovolení prohledat podezřelé domy, zda neskrývají mouku. Je na Shromáždění, aby ušetřilo prolití krve; ale Shromáždění chová ve svém lůně nepřátele lidu; ti jsou příčinou hladomoru. Zvrácení lidé dávají peníze a pokladniční poukázky mlynářům, aby je přiměli nemlít. Lid má důkazy těchto skutečností: zná jména svých nepřátel. Nechceme je říci, protože nechceme být udavači.“ – „Jste si jist tím, co tvrdíte?“ přerušil Mounier Maillarda. – „Ano, ano!“ odpověděli zároveň Maillard i ženy, které ho doprovázely. Shromáždění, rozhořčeno, žádalo, aby Maillard jmenoval osoby, o nichž mluví. Tehdy se dva členové Shromáždění přiblížili k Maillardovi a řekli mu několik slov do ucha. Maillard odpověděl předsedovi, že je poctivý, že nechce provozovat řemeslo udavače. Shromáždění naléhalo: titíž dva poslanci promluvili s několika ženami umístěnými uvnitř i vně závory a v tom okamžiku ženy vykřikly: „Je to arcibiskup pařížský!“ Shromáždění projevilo jednomyslné hnutí překvapení smíšeného s rozhořčením. Mounier naléhal na Maillarda, aby se vyjádřil ke jménům osob, které obviňuje, a především aby předložil důkazy. Maillard odpověděl s rozpaky, že potkal na cestě do Versailles jednu dámu jedoucí do Paříže, která jim vyprávěla to, co právě řekl, s dodatkem: „Jděte, potřebujete-li důkazy, dám je; bydlím v té a té ulici.“ Nepamatoval si jméno ulice. Robespierre tvrdil, že cizinec uvedený do vznešené diety má naprostou pravdu; že se o té skutečnosti mluvilo ráno; že abbé Grégoire by mohl podat vysvětlení.¹⁹ Maillard, ujímaje se znovu slova, dodal: „Chceme odvolání pluku Flandre a zadostiučinění za urážku národní kokardy: donutíme všechny ji nosit…“ Když si všiml, že tento povýšený tón vyvolává reptání, pokračoval: „Ať říkáte cokoli, jsme všichni bratři“; a vytáhnuv z kapsy černou kokardu, roztrhal ji s prudkostí a zadupal její kusy.

Maillard a ženy, které ho doprovázely, vypadali opilí. „Kde je náš hrabě de Mirabeau?“ opakovaly každou chvíli ty ženy. „Chceme ho vidět, našeho hraběte de Mirabeau!“ Několik jich ukazovalo kus černého a plesnivého chleba a dodávalo: „Dáme ho spolknout Rakušance a uřízneme jí krk.“ Počet žen ponenáhlu rostl; usazovaly se páté přes deváté na lavicích poslanců a bavily se nahlas s těmi, kdo byli na galeriích. Jedny obklopovaly stůl tajemníků, jiné předsedovo křeslo; donutily jej, stejně jako několik poslanců, přijmout jejich špinavé a odporné polibky. Shromáždění vydalo dekret o zásobování. Maillardovi bylo vydáno vyhotovení; vzal dekret s nespokojeným výrazem. „Nejsme s tímto dekretem spokojeni; neobsahuje dovolení prohledávat domy.“ A obraceje se k poslancům u stolu: „Věřte mi, pánové, udělejte, co od vás žádáme, chcete-li ušetřit prolití krve.“

Mounier v čele deputace šel králi odevzdat nový dekret a žádat čisté a prosté přijetí Deklarace práv a ústavních článků. Ženy chtěly Mouniera ke králi doprovázet. Marně jim Mounier vykládal, že tento krok je zbytečný; že král by v jejich přítomnosti mohl jen opakovat to, co jim už sám několikrát řekl: totiž že král ve shodě s Národním shromážděním vynaloží všechno úsilí, aby opatřil pomoc městu Paříži. Tyto důvody ženy nepřesvědčily. Mounier byl nucen jim slíbit, že jich uvede osm do sálu rady. Deputace se dala na pochod. Množství žen a mužů ozbrojených píkami naplňovalo náměstí d'Armes. Při tomto pohledu tleskají členové deputace hlasem i rukama. Barnave a Mirabeau volají: „Odvahu, stateční Pařížané! Ať žije svoboda! Nebojte se ničeho; jsme pro vás.“ Deputace osmi žen byla uvedena do zámku. Zavedli je k panu de Saint-Priest, ministru Paříže; žádaly ho o chléb. „Když jste měly jen jednoho krále,“ odpověděl suše Saint-Priest, „chléb vám nechyběl; teď, když jich máte dvanáct set, jděte jim říci, ať vám ho dají.“ Ženy byly pak vpuštěny do sálu rady: obnovily před králem žádost, kterou učinily panu de Saint-Priest. „Musíte znát mé srdce,“ odvětil král; „dám rozkaz sebrat všechen chléb, který je ve Versailles: dám vám ho rozdat.“ Tato odpověď se zdála ženy uspokojit. Většina byla v dobré víře: neznaly plány spiklenců. Vlečeny násilím do Versailles, slyšíce stále opakovat, že lid umírá hlady, že jediným prostředkem, jak ukončit nedostatek, je obrátit se na krále a na Národní shromáždění, věřily, že splnily účel své cesty, když dosáhly dekretu Shromáždění o zásobování a daly jej králem sankcionovat. Tyto ženy vyšly ze sálu rady okouzleny způsobem, jak byly přijaty, a volaly: „Ať žije král! Ať žijí páni z tělesné gardy!“ Když došly k zámecké mříži, oznámily královu odpověď ženám, které tam zůstaly. Ty z nich, které byly zpraveny o plánech spiklenců, z obavy, že zpráva, kterou tyto ženy právě podaly, uspokojí ostatní a přiměje je vrátit se do Paříže, je obvinily, že zrazují zájmy lidu a že dostaly peníze: přecházejíce brzy od urážek k ranám, ztýraly je a chtěly je dokonce pověsit.²⁰

Večer 5. října

Zatím byla versailleská milice ve zbrani před kasárnami francouzské gardy; pluk Flandre, postavený na náměstí, zaujímal délku královské mříže; část tělesné gardy na koních podporovala pluk Flandre; druhá část, umístěná v prvním nádvoří zámku, bránila jeho vchod; švýcarská garda byla seřazena v bojovém šiku u svých kasáren. Ženy se vmísily mezi vojáky Flandre a ptaly se jich, zda budou střílet na lid. Za celou odpověď vojáci vsunuli do pušek nabijáky a dali jim zaznít, ukazujíce tak, že nejsou nabity. „Pili jsme,“ dodali, „víno tělesné gardy; nejsme proto o nic méně národa.“ Versailleská milice nebyla vůči tělesné gardě naladěna lépe. Umístila dvě děla, která brala z boku eskadronu gardy postavenou před zámeckou mříží. Spiklenci chtěli vyvolat rvačku, aby měli záminku napadnout zámek. Král, varován o jejich záměrech, zakázal hraběti de Luxembourg postavit sílu proti síle. Hrabě de Luxembourg v naději, že předejde každému nepřátelskému činu, se rozhodl poslat deputaci k versailleské milici. Pověřil šest důstojníků, aby tuto milici ujistili, že tělesná garda není jejím nepřítelem; že je nepravda, jak se hlásalo, že by pošlapala národní kokardu. Gardisté jmenovaní přinést tato slova míru se chystali vyjít; hrabě d'Estaing na ně volá: „Nevycházejte, pánové, nebo budete povražděni. Sám jsem chtěl vyjít; vystřelili na mě osm ran z pušky. Už nejsem pánem: půjdete-li dál, dám zavřít mříž.“

Nešťastná příhoda dává znamení k boji. Když se jeden voják pařížské gardy vetřel se šavlí v ruce do řad tělesné gardy, pan de Savonnières mu nařizuje, aby se vzdálil. Voják odmítá uposlechnout, postupuje až k mříži a pokouší se vniknout do zámku. Pan de Savonnières, vida jeho tvrdošíjnost, se na něho vrhne, udeří ho plochou stranou šavle a donutí ho vzdálit se. Dva gardisté, svědkové tohoto pohybu, se připojují k panu de Savonnières a pronásledují národního vojáka v úmyslu ho zatknout. Prchá ke kasárnám s křikem, že ho chtějí zavraždit, a volá o pomoc versailleskou milici. Jeden národní gardista vyjde se svou puškou, vystřelí na pana de Savonnières, zlomí mu paži. Při zvuku výstřelu se ze všech stran ozývá křik, že tělesná garda útočí na lid. Versailleská milice dá postoupit svým dvěma dělům: lid napadá tělesnou gardu kamením, píkami, puškami. Hrabě de Luxembourg, aby uklidnil rozrušení projevující se ze všech stran, dává tělesné gardě rozkaz stáhnout se do hotelu. Řadí se po čtyřech a defilují podél kasáren. Versailleská milice využije tohoto pohybu a vypálí na ně salvu z mušket. Tehdy tlupa mužů a žen navrhuje zaútočit na zámek. Jeden ze spiklenců jim vysvětluje, že ještě není čas; že budou brzy v síle: „Pařížské milice,“ dodává, „přijdou, půjdeme do zámku, zmocníme se osoby krále, královny i všech těch lotrů, kteří je obklopují. Nepotřebujeme všechny ty lidi: když neumějí vládnout, je třeba se toho břemene zbavit. Ostatně přichází člověk z národní gardy, jímž jsme si jisti a který naše záměry dobře podpoří. Nač král? Už nic z toho všeho.“²¹

Zatím se vévoda Orleánský, neklidný, nerozhodný jako všichni slabí lidé ve chvíli provedení velkého podniku, ukazoval nebo skrýval podle toho, zda mu jeho rozrušený duch nabízel hrůzy nebo naděje. Ráno ho viděli v kulatém klobouku a šedém kabátě na bulváru, jak se vrací z předměstí Saint-Antoine; v jednu hodinu odešel z Národního shromáždění a dal se cestou na Paříž; ve dvě hodiny ho potkali u pyramidy v Boulogneském lesíku, jak vysílá žokeje. Několik osob ho právě zahlédlo v pařížské aleji, obklopeného lidmi ozbrojenými píkami, holemi, pistolemi, snažícího se uniknout všem pohledům, ale nemohoucího uniknout vlastnímu svědomí a všude provázeného strachem a výčitkami.²² Patřilo k plánům spiklenců zavraždit ty členy Shromáždění, jejichž nadání, poctivosti a odvahy se obávali. Théroigne de Méricourt, jedna z nejslavnějších hrdinek revoluce, nepřestávala ujišťovat lidi s píkami, že je třeba táhnout na Národní shromáždění; že jim ukáže pravé přátele národa. Shromáždění pokračovalo v zasedání: sál, naplněný muži a ženami, kteří kleli, zpívali, jedli, pili, usazeni na lavicích poslanců, nabízel odporný pohled na krčemní orgii. Biskup z Langres předsedal v Mounierově nepřítomnosti: tlupa žen obklopovala předsedu i stůl tajemníků a křičela: „Pryč s páterskými čepičkami!“ a žádala, aby se chléb taxoval na šest liardů za libru, maso na osm sou. „Udělejte, co chceme,“ opakoval bez ustání jeden mladý muž ve vestě, s dělnickou zástěrou; „nemyslete si, že jsme děti, které se dají vodit; máme zdviženou paži, udeříme zrádce…“ Biskup z Langres, urážený nejhrubším způsobem, byl nucen ukončit zasedání.

Zmatek a nerozhodnost v zámku rostly; bylo nepřetržitě slyšet salvy z mušket; nejděsivější zprávy se rychle střídaly; v této krajní zmatenosti nikdo nedával rozkazy; nebo byly-li dány, protiřečily si z okamžiku na okamžik. Tak se dala tělesná garda vrátit do hotelu; hned nato ji odtud vyvedli, aby ji postavili na terasu oranžerie. Tak se pluk Flandre ubytoval ve velké konírně; dostal rozkaz seřadit se na náměstí d'Armes; v samém okamžiku, kdy se chystal tento manévr provést, přijel tryskem králův páže a zakázal veliteli jakýkoli pohyb. Rada byla rozdělena v míněních. Jedni chtěli, aby král odjel do Rambouillet; druzí, aby čekal na La Fayetta. Několik šlechticů vyzvalo předsedu de Frondeville, poslance bailliage Caen, aby vyžádal od královny rozkaz, který by je opravňoval vzít koně z jejích stájí k obraně královské rodiny, kdyby byla napadena. „Svoluji dát vám rozkaz, o který žádáte,“ odpověděla královna; „ale pod podmínkou, že jsou-li dny krále v nebezpečí, ho rychle použijete; že jsem-li v nebezpečí já sama, ho nepoužijete.“²³

Mounier konečně dostal čisté a prosté přijetí Deklarace práv a ústavních článků. Po návratu do Shromáždění našel sál plný žen a mužů ozbrojených píkami: jedna žena seděla v předsedově křesle. Mounier oznámil přijetí Deklarace práv a ústavních článků. „Dá to chléb chudým lidem z Paříže?“ vykřikly zároveň všechny ženy. Mounier dal upozornit poslance, aby se dostavili do sálu stavů. Několik jich přišlo. Pokračovalo se v diskusi o trestních zákonech. Mounier požádal pana Deschampse, poslance z Lyonu, aby vystoupil na tribunu a prodloužil zasedání až do příchodu La Fayetta. Pan Deschamps byl brzy přerušen opakovaným křikem: „Chléb! Chléb! Ne tolik dlouhých řečí!“ Ale hrabě de Mirabeau vstal s přísnou tváří: „Chtěl bych vědět, proč si někdo troufá přicházet rušit naše zasedání?“ Všechny ženy se daly do křiku: bravo! a do tleskání. Vřava na několik okamžiků ustala.

Zatímco se každý z nás, hluboce dotčen tím, co se dělo před jeho očima, oddával nejchmurnějším myšlenkám, jakýsi soukromník přistoupí k baronu de Batz, a pozoruje smutek, do něhož byl ponořen: „Mohu vám, pane, poskytnout nové látky k přemítání; uvedu vás, chcete-li, do rozhovoru s jednou ženou oblečenou jako trhovkyně: není to trhovkyně; ta žena je velmi bohatá; má lóže v divadlech, a jsou to jistě mocné pohnutky, které ji sem přivádějí.“ Baron de Batz nabídku přijímá, hovoří s tou ženou půl hodiny. Říká mu, že pařížská milice a lidé z předměstí Saint-Antoine mají přijít; že kdyby pan de La Fayette odmítl pochodovat, byl by pověšen; a ukazujíc svou lehce pohmožděnou ruku: „Jeden gardista mě udeřil hlavicí šavle, když jsem se statečnými ženami, které mě následovaly, chtěla vstoupit do zámku. Budu pomstěna! Pohmožděnina mé ruky bude smyta krví tělesné gardy!“ Ta žena mluvila o své lóži v opeře, o svém kočáře, o svých lidech; skončila dodatkem, že u ní několikrát byl jistý princ krve.²⁴ Jiná žena, zmořená únavou, zpocená, s vyjevenýma očima, s převrácenou tváří, přistoupí k předsedovi de Frondeville, ukáže mu dýku; tajemně se vyptává, zda je byt královny opravdu tak dobře střežen, jak se tvrdí, a zda neexistuje žádný prostředek, jak do něho proniknout. „Nemožné,“ odpovídá Frondeville, „přiblížit se tajně k osobě Jejich Veličenstev bez rizika zatčení a velmi přísného potrestání: ostatně proč si tak živě přejete dostat se ke královně?“ Ta žena vrhne na Frondevilla krvelačný pohled, mávne dýkou a málo spokojena s jeho odpovědí ho prudce opustí. Frondeville se ji snaží zadržet, ptá se jí, kdo jí může vnukat nespokojenost, kterou projevuje. Obrátí se k němu zády, přeskakuje lavice, bije a probouzí několik svých družek, které opilost uspala.

La Fayette

La Fayette, než vstoupil do Versailles, dal své armádě složit přísahu věrnosti národu, zákonu a králi. „Doufám,“ řekl Mounierovi, „že mír bude brzy obnoven, svolí-li se k žádostem velmi důležitým za každé jiné okolnosti, které však se mi zdají málo důležité v krizi, v níž věci jsou.“ Král si přál, aby se poslanci sešli v zámku; La Fayettův příchod toto opatření změnil. Když se poslanci dostavili do zámku: „Chtěl jsem,“ řekl jim král, „obklopit se zástupci národa, využít jejich rad ve chvíli, kdy uvidím pana de La Fayette. Přišel před vámi. Dodám jen, že jsem neměl v úmyslu odjet a že se nikdy nevzdálím od Národního shromáždění.“ La Fayette krále uklidnil stran záměrů pařížské armády. Král mu svěřil péči o svou spásu i spásu královské rodiny. La Fayette předal stanoviště bývalé francouzské gardě: vše se zdálo vracet do pořádku. Pan de Gouvion dokonce ujistil několik poslanců, že po vysvětlení, které měl král s panem de La Fayette, uspokojená pařížská milice odjede zpět do Paříže a ponechá k ostraze zámku jen oddíl. Zároveň, aby se dovršilo uklidnění obav lidu, přišel generální adjutant Berthier prohlásit versailleské milici, že tělesná garda složí občanskou přísahu a přijme národní kokardu.

Spiklenci byli daleci propůjčit se těmto mírovým záměrům… „Ne, ne,“ odpovídali muži přestrojení za ženy, vmíšení mezi versailleskou národní milici, „tělesná garda není hodna nosit naši kokardu: nesmí zítra zůstat naživu jediný gardista!“ Rozrušení, místo aby se uklidnilo, jako by rostlo. Náměstí d'Armes bylo pokryto množstvím mužů a žen ozbrojených píkami, puškami, vyrážejících řev smrti proti tělesné gardě, běhajících jako zběsilí za těmi, které mohli zahlédnout. V odstupech byly zapáleny velké ohně, kolem nichž tlupy mužů a žen jedly, pily, zpívaly: kůň jednoho gardisty byl rozsekán, upečen, sežrán téměř v okamžiku. Lecointre, podplukovník versailleské milice, v měšťanském oděvu, hned mezi vojáky, hned uprostřed lidu, udržoval kvas pobuřujícími řečmi. Jeden důstojník pařížské milice, malý a hrbatý, jménem Verrière, ten, kterého spiklenci určili a netrpělivě očekávali, na velkém koni, shromažďoval muže a ženy, dával jim rozkazy; chodil, přicházel, sbíral lidi s píkami, posílal je k zámku, ujišťoval setniny pařížské milice, že vše je klidné; že je pověřen ostrahou zámku; že si mohou jít odpočinout.²⁵

Král, pln důvěry v opatření, která přijal La Fayette, dal odejít osobám, které se chystaly strávit noc v zámku. Lidé opravdu oddaní králi tuto panovníkovu bezstarostnost nesdíleli. Výkřiky zuřivosti, které se v intervalech zvedaly z davu rozlitého po náměstí d'Armes, neustálé pukání výstřelů z pušek jim působily živé obavy. Markýz de Digoine, poslanec z Autunu, si při obchůzce stanovišť zámku všiml, že brána ze strany sálu opery je otevřena: poznamenal, že je třeba ji zavřít. Vrátný odpověděl, že nemá klíče. Ve tři hodiny ráno se markýz de Digoine chtěl přesvědčit, zda tuto bránu zavřeli: našel ji stále otevřenou, s jediným vojákem versailleské milice jako celou stráží; ostatní stanoviště byla držena se stejnou nedbalostí. V jedenáct hodin večer se jedna setnina pařížské placené gardy dostaví k mříži Dragona, žádá o otevření pod záminkou hlídek v parku. Důstojník ji odmítá otevřít. Setnina se odebere k mříži kaple. Není tam žádná hlídka. Jeden běžec Monsieura, králova bratra, vezme dlažební kostku, rozbije zámek a vpustí setninu. Tak byli spiklenci přes La Fayettova ujištění pány zámku.

Ve Shromáždění se dále rokovalo o několika článcích trestního zákoníku; výkřiky, zpěvy, hlasité interpelace, hrubé hrozby proti páterům přerušovaly každou chvíli řečníka. Mounier cítil, jak je důležité, aby se Shromáždění v této kritické situaci nerozešlo. Spiklenci netrpělivě čekali na ukončení zasedání: do té doby nemohli nic podniknout. Hrabě de Mirabeau vstane, jde se domluvit s Barnavem a Pétionem a žádá, aby vzhledem k hluku a nepořádku panujícímu ve Shromáždění a k nemožnosti pokračovat v zasedání bylo toto odloženo na zítřek. Mounier, nedbaje Mirabeauovy žádosti, dává pokračovat v diskusi. Mirabeau se nedá odradit; posílá Mounierovi lístek psaný tužkou; vysvětluje mu, že všichni poslanci jsou krajně unaveni, vyzývá ho ukončit zasedání. Mounier odmítá. Přichází La Fayette: prosí Mouniera, aby přišel do jednoho z výborů. Mounier v obavě, že by se jeho nepřítomnosti využilo k rozehnání Shromáždění, posílá Lallyho-Tolendala a Clermont-Tonnerra. La Fayette jim dosvědčuje, že úmysly pařížské milice jsou dobré; že stanoviště jsou střežena tak, aby nezůstala žádná obava. „Ručím za vše,“ dodává La Fayette: „jdu si trochu odpočinout. Vyzývám pana předsedu, aby následoval mého příkladu.“ Tak pozitivní ujištění Mouniera rozhodne. Ukončí zasedání, vidí při odchodu La Fayetta, který mu potvrdí, co právě řekl Clermontovi. Byly tři hodiny ráno.²⁶

6. října: vpád do zámku

V šest hodin se ženy a ozbrojení muži shromáždí na náměstí: bubny je svolávají; seskupí se kolem korouhve poseté červenými a modrými plameny. Nejprve se tento dav zmítá na všechny strany: pak se rozdělí do několika kolon, jako by poslouchal různé vůdce. Ozývají se výkřiky zuřivosti proti tělesné gardě. Jedna z kolon se dostaví ke královské mříži: byla zavřena. Jiná kolona proniká mříží kaple, kterou nachází otevřenou; jeden národní gardista versailleské milice ji vede ke královu schodišti. Miomandre de Sainte-Marie a několik gardistů tam běží. „Přátelé,“ volá Miomandre, „milujete svého krále, a přicházíte ho znepokojovat až do jeho paláce!“ Nikdo neodpovídá. Kolona postupuje dál. Gardisté se opevňují ve svém sále: brzy jsou dveře rozbity; vidí se nuceni jej opustit. Spiklenci se ženou k bytu královny se slovy: „Chceme jí uříznout hlavu, vyrvat srdce, usmažit játra, a tím to neskončí!“ Miomandre letí ke dveřím první předsíně, prudce je otevře, křičí na dámu, kterou zahlédne: „Zachraňte královnu, jde jí o život! Jsem sám proti dvěma tisícům tygrů; moji kamarádi byli nuceni opustit sál.“ Miomandre po těchto několika slovech zavře dveře a statečně čeká na spiklence. Jeden z nich mu zasadí ránu píkou; Miomandre ji odrazí. Druhý vezme píku za železo, udeří ho jí tak, že ho srazí. „Ustupte!“ říká týž národní gardista, který šel v čele kolony. Dav se rozestoupí. Ten muž změří Miomandrovu hlavu pažbou své pušky, udeří ho do ní vší silou; kohoutek vniká do lebky: Miomandre, koupající se v krvi, je ponechán jako mrtvý.²⁷ Spiklenci přecházejí do velkého sálu. Vévoda Orleánský v šedém fraku, v kulatém klobouku, s hůlkou v ruce se s veselým výrazem procházel uprostřed skupin, které pokrývaly náměstí d'Armes a nádvoří zámku. Jedněm se usmíval, s druhými důvěrně hovořil. Opakované výkřiky: „Náš otec je s námi! Ať žije král Orleánský!“ se ozývaly kolem něho. Povzbuzen těmito rozhodujícími znameními, vévoda Orleánský kráčí nějakou dobu s touto tlupou; ale když dojde nahoru na schodiště, neodvažuje se překročit onen obávaný prostor, který v zločinu dělí provedení od záměru; spokojí se s tím, že gestem označí byt královny, obrátí se k bytu krále a zmizí.²⁸

Zatím paní Augié, první komorná královny, jí spěšně navlékne spodničku, hodí jí na ramena pláštík. Královna dojde k tajnému schodišti, které spojuje s bytem krále: zaklepe na dveře Œil-de-bœuf. Hluk a zmatek brání ji slyšet. Královna zůstává okamžik v nejtrapnější úzkosti. Konečně otevírají; vstoupí, rozplývajíc se v slzách, a zvolá: „Přátelé, drazí přátelé, zachraňte mě!“ Spiklenci, pánové sálu gardy, rozbíjejí, vyrážejí dveře bytu královny, pronikají do její ložnice, postupují až k jejímu loži, probodávají je několika ranami pík. Když zjistí, že se královna zachránila, vrhají se do předsíně krále, útočí na dveře Œil-de-bœuf. Tělesná garda, zabarikádovaná stoly a taburety, nemohla dlouho vydržet; už panely zasahované zdvojenými ranami létaly na třísky: vévoda se chystal užívat plodů svých zločinů. Granátníci bývalé francouzské gardy přibíhají, vyhánějí spiklence, obsazují vnitřní stanoviště.

Zatímco spiklenci, pánové zámku, zaplavují všechny jeho byty, muži přestrojení za ženy rozšiřují mezi lidem, že pan de La Fayette je zrádce; že je třeba se ho zbavit. Jeden z hlavních spiklenců, oděný v uniformě důstojníka národní gardy, s maltézským křížem v knoflíkové dírce, doporučuje tlupě mužů a žen, kteří se tlačí kolem něho a jimž vtiskuje peníze, aby šetřili jen dauphina a vévodu Orleánského. „Je nutno mít hlavu královny a pana de La Fayette. La Fayette je zrádce; odjel z Paříže jen proti své vůli a velmi pozdě. U mostu Ludvíka XVI. zvolal: ‚Je možné, abych zradil svého krále!‘ Museli ho donutit pochodovat střílením z pušek do vzduchu.“ Při této řeči jeden muž hrozné tváře, přestrojený za ženu, ukazuje jakýsi srp a přísahá, že to bude on, kdo uřízne hlavu té couře. Ženy tleskají, ujišťují, že ten pán má pravdu, že chtějí mít vévodu Orleánského na trůně a zabít pana de La Fayette; ať se jim za to dají peníze.

Náměstí d'Armes a nádvoří zámku nabízejí ještě ohyzdnější obraz lidových zuřivostí. Tlupy žen a mužů, ozbrojených píkami a puškami, pronásledují na všech stranách tělesnou gardu. Pánové des Huttes a de Varicourt jsou přivedeni ke královské mříži; položí je na zem, muž s dlouhým vousem jim usekne hlavu sekerou.²⁹ Tehdy propuká barbarská radost mezi touto divokou hordou; jedni si máčejí ruce v krvi obou podřezaných gardistů, mažou si jí tvář; druzí tančí se zpěvem kolem jejich mrtvol. Několik mužů navrhuje jít ostřelovat děly hotel tělesné gardy. „Ne,“ odpovídá většina, „je lepší je pověsit, bude to zábavnější.“ Všichni se rozptýlí a běží na lov tělesné gardy jako na lov zvěře. Více než třicet gardistů, chycených na různých místech, je vedeno na náměstí d'Armes; chystají se je obětovat; muž s dlouhým vousem mává svou sekerou kapající krví a hlasitě volá po obětech… Přichází La Fayette se setninou granátníků; je pobouřen podívanou, která se nabízí jeho očím: „Granátníci, dal jsem králi své slovo, že se pánům z tělesné gardy nic zlého nestane; jestliže mě donutíte porušit mé čestné slovo, nejsem už hoden být vaším generálem a opouštím vás: sekejte!“ Granátníci se vrhají na tuto tlupu vrahů a vyrvou jim jejich kořist.³⁰

Balkon a odjezd do Paříže

Vše v zámku nabízelo obraz nejhlubší sklíčenosti. Královna a královská rodina se stáhly do malých komnat. Královna, umístěná ve výklenku okna, měla po pravici Madame Élisabeth, po levici Madame Royale, před sebou, stojícího na židli, dauphina, který, hraje si s vlasy své sestry, říkal: „Maminko, mám hlad.“ Královna se slzami v očích mu opakovala, že je třeba mít trpělivost a počkat, až vřava ustane. Náhle spatří vévodu Orleánského, držícího pod paží Adriena Duporta: „Zabijí mi syna!“ zvolá královna, stržena bezděčným hnutím hrůzy; vezme dauphina do náruče a prudce vstane. Někdo přichází královně oznámit, že ji lid žádá: okamžik váhá. La Fayette jí vysvětluje, že tento krok je nutný k uklidnění lidu. „V tom případě,“ odpovídá královna živě, „i kdybych měla jít na popravu, neváhám; jdu.“ Královna, držíc obě děti za ruku, vyjde na balkon. „Žádné děti!“ křičí jeden muž z lidu. Královna odevzdá dauphina a Madame Royale paní de Tourzel a postoupí sama. Jeden ze spiklenců na ni zamíří; ale sám zděšen hrůzou svého zločinu, neodvažuje se jej dokonat.

Několik osob žádá, aby král přišel bydlet do Paříže. Dav opakuje s velkým křikem: „Král do Paříže! Král do Paříže!“ La Fayette poznamenává, že jediným prostředkem, jak uklidnit nepořádek, je svolit k přání, které lid projevuje, aby král zvolil své sídlo v hlavním městě. Král slibuje, že se ještě téhož dne odebere do Paříže, půjde-li s ním královna a jeho rodina. Žádá milost pro tělesnou gardu: La Fayette připojuje své naléhání ke králově. Gardisté se objevují na balkoně uprostřed skupiny granátníků pařížské milice; házejí lidu své bandalíry, dávají klobouky granátníkům, berou čepice granátníků, nasazují si je na hlavy. Lid tleská, volá: Ať žije tělesná garda! Opojení radostí střídá opojení zuřivostí: mír je slavnostně vyhlášen: četné salvy z děl a mušket ohlašují vítězství Pařížanů a králův odjezd.³¹

[Shromáždění se sešlo až v jedenáct hodin. Mounier tlumočil králův návrh, aby zasedalo v zámku, v Herkulově salonu; Mirabeau odpověděl, že „není důstojné Shromáždění přenést se do zámku; nemohlo by svobodně rokovat v paláci králů“; Barnave navrhl a Shromáždění dekretovalo, že „po dobu tohoto zasedání jsou osoba panovníka a Národní shromáždění neoddělitelné“. Ferrières dodává, že Barnavův návrh „příliš souhlasil s tajnými záměry spiklenců, aby nebyl přijat“: všechny strany už počítaly, co vytěží z přenesení krále a Shromáždění do Paříže – revolucionáři vliv lidu, jímž disponovali, a panovačné veřejné mínění, které snadno rozšíří na provincie; král, „bez autority uprostřed města spravovaného municipalitou na něm nezávislou a ve skutečném zajetí pod záminkou čestné gardy třiceti tisíc mužů“, bude nucen sankcionovat dekrety nejvíce odporující jeho zájmům; orléanisté doufali v novou příznivou okolnost, neboť jejich plány, „ač dvakrát ztroskotaly náhodami, které nemohli předvídat, nebyly opuštěny“. Král odpověděl: „Odjíždím do Paříže s královnou a svými dětmi; dám nutné rozkazy, aby tam Shromáždění mohlo pokračovat ve své práci.“ Mirabeau: „Žádám, aby byl tento veliký den, který má nastolit svornost, označen přijetím návrhu dekretu o vlasteneckém příspěvku čtvrtiny příjmu.“]

Král odjel v poledne. Hlavy pánů des Huttes a de Varicourt, nesené na dvou píkách, otvíraly průvod. Následovalo čtyřicet až padesát gardistů pěšky, beze zbraní, doprovázených tlupou mužů ozbrojených šavlemi a píkami. Pak přijížděli dva gardisté v botách, zranění na krku, se zakrvácenou košilí, v roztrhaných šatech, držení dvěma muži v národní uniformě s tasenými meči. Dále bylo vidět skupinu gardistů na koních, jedny na zadku, druhé v sedle, s národním gardistou sedícím za nimi, obklopené muži a ženami, kteří je nutili volat ať žije národ, pít a jíst s nimi. Množství, zmatená směs mužů s píkami, Cent-Suisses, vojáků pluku Flandre, žen pokrytých trikolorními kokardami, nesoucích topolové větve, jiných žen sedících obkročmo na dělech, předcházelo a následovalo králův kočár. Všechny pušky ozdobené dubovým listím na znamení vítězství, kotoučová palba z mušket, výkřiky: Vezeme pekaře, pekařku a pekařského učedníka, po nichž následovaly hrubé urážky královny, hrozby kněžím a šlechticům; takový byl urážlivý a barbarský průvod, uprostřed něhož král, královna a královská rodina po více než šestihodinovém pochodu dorazili na pařížskou radnici.³²

Následky

Poslanci, kteří si zachovali nějakou příchylnost ke staré ústavě říše, pobouřeni tolika hrůzami, se chystali opustit Shromáždění. Obávali se, že zůstanou-li tam déle, zpronevěří se tomu, co dlužili svým voličům i sobě samým: doufali, že provincie, zpravené o událostech 6. října a o násilí spáchaném na králi, cizí všem spiknutím, hledící na monarchii a panovníka jako na vlastnictví Francie, budou hledět zastavit podniky, které, namířeny bezprostředně proti monarchii a proti panovníkovi, směřovaly k uvržení království do lidové anarchie. Mounier a Lally-Tolendal se vzdálili mezi prvními, stejně jako biskup z Langres. Většina šlechtických a církevních poslanců se chystala je následovat; Shromáždění se mělo fakticky rozpustit, když Le Chapelier, který nahradil Mouniera v předsednictví, udal to, co nazýval novým spiknutím aristokracie, a dovolal se zákona, který by poslance zadržel na jejich místě. Zákon byl vydán; ale revolucionáři, nespoléhajíce na něj, přijali účinnější opatření. Vylíčili obyvatelům provincií v ohavných barvách spiklenců a nepřátel lidu ty poslance, jimž jejich zásady ukládaly za povinnost opustit Shromáždění, kde už nebylo ani svobody, ani naděje konat dobro. Zatím Paříž, nejistá, jak provincie přijmou zprávu o únosu krále, hleděla od sebe odvrhnout vše, co bylo na tomto únosu trestuhodného. La Fayette a Bailly přiměli krále, aby v proklamaci prohlásil, že přišel do Paříže se svou rodinou svobodně; že tam přijal nejuctivější projevy lásky a věrnosti obyvatel tohoto města; že je ujištěn, že se nikdy nijak nepokusí omezovat rozhodnutí jeho vůle; že uprostřed Pařížanů a Paříže oznamuje všem obyvatelům svých provincií, že až Národní shromáždění dokončí veliké dílo obnovy veřejného blaha, uskuteční dávno pojatý plán navštívit bez okázalosti své provincie, aby lépe poznal dobro, které by tam mohl vykonat, a aby jim z hloubi srdce dosvědčil, že jsou mu všechny stejně drahé.

La Fayette nezůstal dlouho bez pochopení strašného tajemství dne 6. října. Dověděl se, že byl jen pasivním nástrojem tajných záměrů spiklenců; že byl označen za jednu z prvních obětí; že plánem bylo povraždit krále, královnu, Monsieura, část Národního shromáždění; ustavit dauphina králem, vévodu Orleánského regentem, dokud by zvyk, formující lid k tomuto novému pánu, smrtí mladého dauphina neuvolnil vévodovi cestu k trůnu. La Fayette viděl, čeho se má obávat od strany, která se zdánlivě ztotožňovala s revolucí, ale skrývala velmi odlišné záměry a velmi odlišné zájmy. La Fayette se chtěl v očích Francie i v očích Evropy ospravedlnit z vraždy tělesné gardy a z výstřelků spáchaných v zámku. Ten nešťastný spánek, tak oprávněně vyčítaný, ve chvíli, kdy král a královská rodina, sami, zbaveni pomoci, zůstali pod nožem vrahů, jako by naznačoval nebo alespoň dával tušit spoluvinu. Bylo obtížné dát této věci průběh trestního řízení; revolucionáři se v ní mísili se spiklenci. Jak obrátit přísné oko soudce na zločinné podniky jedněch, aniž by se kompromitovala opatření, která pokládali za nutná přijmout druzí? Vše bylo spojeno v události 6. října: povstání Paříže, odchod žen do Versailles i pochod pařížské armády.³³

La Fayette usoudil, že vzdálením vévody Orleánského, získáním hlavních vůdců jeho strany a spojením jejich zájmů se zájmy revoluce se podaří tuto kabalu zničit. Když to bylo ujednáno, ujal se La Fayette provedení. Měl s vévodou Orleánským rozhovor: hovor byl z jedné strany velmi panovačný a z druhé velmi odevzdaný. Vévoda přijal misi do Anglie, nebo spíše dostal rozkaz opustit království. Odjezd vévody Orleánského spiklence poplašil: bylo to odsouzení bez obžaloby, mlčenlivý rozsudek, jehož oprávněnost, uznaná samým obviněným, mu dávala dychtivě přijmout jako milost potupné vyhnanství. Hrabě de Mirabeau cítil vše, co pro něho z tohoto překotného útěku vyplývalo: už žádná pochybnost o spiknutí, o hlavním hybateli, o spoluvinících. Zasažen touto děsivou pravdou, řekl hrabě de Mirabeau vévodovi de Biron: „Pan vévoda Orleánský se chystá bez předchozího soudu opustit místo, které mu svěřili jeho voliči. Uposlechne-li, udám jeho odjezd a postavím se proti němu; dá-li poznat neviditelnou ruku, která ho vzdaluje, udám autoritu, která chce zaujmout místo zákona: ať si vybere z těchto dvou možností.“ Vévoda Orleánský v rozpacích slíbil, že se bude řídit Mirabeauovou radou: určil se den udání. La Fayette, zpraven o změně, která nastala v rozpoložení tohoto prince, šel za ním a velmi důrazně na něho naléhal, aby splnil své závazky. Ať už svědomí vévodovi ukazovalo příliš nahý jeho zločin, nebo mu panovačný tón La Fayettův vnukal obavy ještě osobnější, napsal Mirabeauovi: „Změnil jsem záměr: nedělejte nic; uvidíme se dnes večer.“ Mirabeau byl ve Shromáždění, když dostal tento lístek. Chladně jej podal jednomu poslanci ze svých přátel: „Tu máte, čtěte; je zbabělý jako lokaj; je to jean-f…, který nestojí za námahu, jakou si pro něho lidé dali.“³⁴

Vysvětlivky