Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

IV. Kniha třetí (16. července – konec září 1789)

[Obsah podle původního vydání: Povolání Neckera a vyhnaných ministrů zpět, 16. července 1789. – Nazítří se Ludvík XVI. odebírá do Paříže na radnici. – Hrabě d'Artois a jeho děti opouštějí království. – Smrt Foulona a Berthiera, 22. července. – Plenění, požáry. – Neckerův příjezd, 28. července. – Jeho vjezd do Paříže. – Všeobecné povstání. – Utváření municipalit. – Dekrety ze 4. srpna. – Shromáždění zřizuje výbory. – Pád staré vlády. – První zpráva ústavního výboru. – Prudké debaty.]

Deputace do Paříže a Lallyho věnec

Poslanci určení, aby přinesli do Paříže zprávu o odvolání vojsk, odjeli za jásotu obyvatel Versailles. Když dorazili na náměstí Ludvíka XV., doprovodil je početný průvod až na radnici. Volání ať žije národ, ať žijí poslanci se zvedalo ze všech stran. Lid slavil svůj triumf, a slavil jej s nadšením. Náměstí Grève bylo pokryto množstvím občanů, jedněch ozbrojených, druhých beze zbraní, ale všech stejně dychtivých spatřit poslance: každý chtěl slyšet slova míru, která přinášeli. Markýz de La Fayette oznámil, že král přišel doprostřed zástupců národa bez stráží, doprovázen Monsieurem a hrabětem d'Artois. Přečetl královu řeč; mluvil o projevech lásky a citu, které zástupci národa dali panovníkovi, když ho všichni společně doprovodili zpět do zámku. Lid odpověděl panu de La Fayette voláním ať žije král a Národní shromáždění. Lally-Tolendal se pak obrátil k volitelům a k davu, který naplňoval radnici: „Pánové, přinášíme vám mír od krále a od Národního shromáždění. Jste velkodušní, jste Francouzi, milujete své ženy, své děti, svou vlast. Už není špatných občanů. Vše je klidné, vše je pokojné. Obdivovali jsme pořádek vaší policie, vašich rozdělování, plán vaší obrany. Nyní se musí znovu zrodit mír… Není-liž pravda, že byste nechtěli krvavými sváry rozsápat vše, co milujete? Není-liž pravda, že už nebude proskripcí? Jedině zákon má rozhodovat…“ Všichni volají: „Ano, mír, žádné proskripce!“ Nadšení se stává všeobecným; Lallyho obklopují; občané mu podávají věnec z květin, kladou mu jej přes jeho odpor na hlavu; nesou ho k oknům radnice: lid potvrzuje novým potleskem tento čestný triumf mírné a laskavé citlivosti nad nenávistí, kterou se snaží udržovat ukrutní buřiči.¹

Zbývaly dva důležité body, o nichž rozhodli revolucionáři: povolání Neckera zpět, jmenování Baillyho starostou a La Fayetta generálním velitelem pařížské milice. Jedině tato opatření mohla zajistit výhody, které Shromáždění právě vydobylo na dvoru. Revolucionáři neměli potíže dosáhnout, čeho si přáli: lid, poslušný hlasu, který ho vedl, hlasitě žádal Neckerův návrat. Bailly byl prohlášen starostou a La Fayette jmenován velitelem pařížské milice jednomyslnými hlasy všech občanů.²

[Shromáždění mezitím „s tvrdošíjnou vytrvalostí“ naléhalo na propuštění ministrů; když se sepisovala adresa králi (navrhl ji Mirabeau), král vzkázal, že ministři podali demisi. Ve Shromáždění se pak 16. července vedl spor o právo poslanců ovlivňovat výběr ministrů: Mirabeau, Barnave, Le Chapelier hájili „pozitivní právo Shromáždění působit na složení ministerstva“; Mounier, Lally, Clermont-Tonnerre namítali, že Shromáždění může povolání Neckera doporučit, ale nemá právo je žádat: „Nezávislost výkonné moci je štěstím lidu.“ Zvítězili Mirabeau a Barnave. Král však deputaci předešel a vzkázal, že Neckera povolává zpět; Shromáždění se k němu připojilo listem, který sepsal Lally. Většina šlechty prohlášením vévody de Mortemart oznámila, že se od té chvíle bude účastnit hlasování. Parlament, „který zůstal během nepokojů hlavního města pasivní“, poslal Shromáždění usnesení pouhým dopisem prvního předsedy – „všeobecný výkřik nesouhlasu se zvedl při čtení tohoto dopisu“ a Le Peletier de Saint-Fargeau se za svůj sbor omluvil.]

17. července: „Lid dobývá svého krále“

Ludvík XVI., oznamuje povolání Neckera, sdělil Shromáždění rozhodnutí odebrat se nazítří do Paříže. Toto náhlé rozhodnutí bylo plodem intrik agentů revoluce; chtěli, aby Ludvík XVI. schválil vše, co se stalo, a veřejným přiznáním posvětil novou formu vlády, kterou právě dali hlavnímu městu a kterou brzy rozšíří na celou Francii. Ludvíku XVI. řekli, že jedině tento krok je s to vrátit do Paříže klid tím, že rozptýlí nedůvěru v upřímnost jeho úmyslů. Cesta rozšířila v zámku poplach. Báli se, že Pařížané budou chtít krále zadržet; báli se ještě více: nějaký zločinec, člověk zaprodaný buřičským záměrům, mohl spáchat nejohavnější atentát. Tyto úvahy Ludvíkem XVI. nepohnuly; statečně se podrobil velitelské nutnosti, a přijav nabídku početné deputace Shromáždění, odjel obklopen novou měšťanskou milicí Versailles, narychlo sestavenou, vyzbrojenou špatnými puškami: většina těch, kdo ji tvořili, oblečená v hadrech, vypadala spíše jako tlupa tuláků sebraných k plenění než jako doprovod krále velikého národa. Alej do Paříže byla plná diváků; všichni v zamyšleném tichu, s různými city hleděli, jak Ludvík XVI. přechází: tento krok nejmocnějšího panovníka Evropy vnukal smutné úvahy o malé stálosti člověka a jeho velikosti. Ludvík XVI. měl ve svém kočáře vévody de Villeroy a de Villequier. Na jeho tváři byl vidět otisk neklidu a zármutku. Projevy účasti, jichž se mu dostalo od poslanců a obyvatel Versailles, tento chmurný smutek trochu rozptýlily.

Tělesná garda se odebrala pěšky k bariéře Passy s úmyslem tvořit králův průvod; byla zadržena u bran města: jen čtyři dostali dovolení vstoupit. Bailly v čele městské rady předložil králi klíče Paříže s touto zvláštní větou: „Jsou to tytéž klíče, které byly předloženy Jindřichu IV.: on přišel dobýt svůj lid; dnes je to lid, kdo dobývá svého krále!“³ Vskutku, vše ohlašovalo vítězství. Sto padesát tisíc mužů, ozbrojených kosami, motykami, píkami, puškami, nabízelo pohled zároveň majestátní a strašný! Tato početná milice ve čtyřech řadách lemovala ulice od Passy až k radnici. Děla namířená na všech mostech a u vstupů do ulic, jimiž měl Ludvík XVI. projít, jako by říkala: Je to veliký zajatec, a ne král, kdo přichází do svého hlavního města a doprostřed svých poddaných! Nesmírný lid, podobný rozbouřenému moři, které se na povrchu tiší, ale v hloubce temně hučí, dával tomuto obrovskému a impozantnímu obrazu smuteční odstín. Všechny tváře byly chmurné, všechny pohledy ledové, všechna srdce uzavřená starobylým citům Francouzů k jejich králi. Kočár jel uprostřed početného oddílu jízdy a pěších lidí. Francouzská garda se svými děly v čele kolony; zmatený hluk mušket, tisíckrát opakovaného volání ať žije národ; a na krále urážlivé mlčení: všude ponižující pýcha triumfu.

Ludvík XVI. vystoupil na radnici; píky a zbraně, zkřížené nad jeho hlavou, tvořily ocelovou klenbu, jíž musel projít. Posadili ho na trůn vztyčený ve velkém sále; z očí mu vytekly slzy; chtěl promluvit, bezděčné sevření mu vzalo řeč; nedokázal vyslovit než tato slova: „Můj lid musí vždy počítat s mou láskou!“ Bailly předložil Ludvíku XVI. národní kokardu; Ludvík XVI. ji vzal, dal si ji na klobouk; objevil se v okně radnice: tento akt blahosklonnosti vyvolal četný potlesk. Ludvík XVI. potvrdil jmenování Baillyho a La Fayetta a vyšel. Pařížská milice, opouštějíc svůj hrozivý aparát, obrátila zbraně na znamení míru; týž průvod doprovodil Ludvíka XVI. až k bariéře Passy: našel tam tělesnou gardu, která ho odvezla do Versailles.

Zatímco Ludvík XVI. ustupoval přáním, nebo spíše rozkazům obyvatel Paříže, hrabě d'Artois, jeho dvě děti, princové de Condé, de Conti, de Lambesc, maršál de Broglie, strážce pečeti Barentin, pánové de Villedeuil, de La Vauguyon se vzdalovali z Versailles a chystali se opustit království. Nenávist lidu byla proti nim příliš silně vyslovena, než aby neměli všeho se obávat od jeho zuřivosti. Strašný příklad Flessellesův a Delaunayův jim vnukal oprávněný děs. Hrabě d'Artois byl tím, koho měli spiklenci největší zájem vzdálit. Tento princ, stvořený svou laskavou povahou a skvělými vlastnostmi k tomu, aby shromáždil dobré Francouze kolem krále a monarchie, jim naháněl živé obavy; podařilo se jim, vnukajíce mu falešné hrůzy, přimět ho k opuštění království a ukázat celé Francii tímto rozhodným krokem, že je nepřítelem revoluce: vyhradili si, že této představy, kterou dovedou s pomocí několika pomluv udržovat mezi lidem, využijí, až přijde čas.⁴

Foulon a Berthier

Všeobecný pocit neklidu však Paříž dále zmítal; tajný strach se zmocnil duchů. Pařížané, užaslí nad svými úspěchy, věřili, že slabost dvora je jen zdánlivá a skrývá zdroje, jichž si nevšimli. Spiklenci se snažili obavy lidu udržovat: bylo třeba ho stále jitřit, aby byl vždy hotov sloužit jejich záměrům. Říkali, že králův slib vzdálit vojska od hlavního města se neplní; dva nové pluky prý dorazily téže noci do Saint-Denis; zadržely se tam zásoby mouky určené pro Paříž; uniformy francouzské gardy byly tajně odvezeny ze skladů; dvanáct set nassavských husarů vniklo do města s úmyslem je překvapit; skladovala se mouka pro tábor v Saint-Denis; vojáci trhali kolemjdoucím národní kokardu a nabíjeli jí pušky; byl spatřen princ de Vaudémont, jak přemýšlí o plánu útoku. Tyto směšné pověsti, šířené s afektací, rušily klid Pařížanů. Trýzněni obavami, obklopeni podezřeními, viděli všude tajné agenty dvora. Kurýr, neznámá tvář vyvolávaly náhlé rozrušení. Došlo to tak daleko, že dělníkům zaměstnaným bouráním Bastily namluvili, že chléb a víno, které se jim rozdávaly, jsou otrávené; odmítli je jíst. Aby se tato nesmyslná hloupost rozptýlila, musel se pan Comperot, volitel, odebrat do Bastily a před nimi pít a jíst z téhož chleba a téhož vína. Lid se vydal k opatství Montmartre; byly tam prý veliké hromady zbraní. Farář od Saint-Eustache a několik volitelů vstoupili dovnitř kláštera: provedli tam nejdůkladnější prohlídky; nenašli tam ani zbraně, ani děla. Jejich zpráva obavy lidu pro tu chvíli uklidnila; ale brzy se obnovily pod stejně malichernými záminkami.

Přišla zpráva, že pan Berthier, intendant Paříže, byl právě zatčen v Compiègne; lid mu přičítal nadměrnou drahotu obilí; tvrdil dokonce, že pan Berthier dal na několika místech své generality pokosit obilí nezralé, aby uspíšil hladomor zničením naděje na hojnou úrodu: nesmyslné obvinění, ale právě proto vhodnější k tomu, aby je lid přijal. Zároveň se dověděli, že do Paříže vedou pana Foulona. Tento muž, který nebyl neznalý nenávisti, kterou k němu lid choval, dal rozšířit zprávu o své smrti; doufal, že s pomocí této nevinné lsti snáze opustí království. Jeho vlastní sluhové jej zradili a prozradili místo jeho úkrytu. Nesmírné jmění, získané v obilním monopolu, v podnikání s pící a proviantem, učinilo Foulona odporným: jeden z těch výroků, které se přičítají všem tvrdým lidem pověřeným hroznou správou zásobování a který žádný z nich nepronesl, vystupňoval nenávist lidu v zuřivost. Tvrdilo se, že Foulon v době největší drahoty chleba řekl, že lid může jíst trávu, když z ní žijí jeho koně.⁵

Foulon pěšky, s otepí sena na zádech, s věncem bodláčí kolem krku, prošel Paříží, následován nesmírným davem, který ho zahrnoval výčitkami a urážkami. Podařilo se ho dovést až na radnici: množství lidu naplňovalo náměstí Grève a hlasitě žádalo, aby mu byl Foulon vydán. Výbor vynaložil několik slabých pokusů vyrvat Foulona zuřivosti lidu: Bailly se ukázal; křik zdvojnásobil: lid chtěl svou kořist; chtěl ji ještě teplou.⁶ Foulon slyšel řev smrti, který vyrážela tato nespoutaná tlupa, a nezdál se tím pohnut. Jeden z jeho strážců, dojat soucitem a zaražen touto jistotou, mu řekl: „Jste klidný, pane; jste jistě nevinen?“ – „Jen zločin,“ odpověděl Foulon, „se může zaleknout.“ La Fayette oznamuje lidu, že Foulona odvedou do vězení opatství Saint-Germain; že mu udělají proces; že je podstatné vyzískat od něho důležitá objasnění. Lid se při tomto oznámení vrhá do radnice, vyrve Foulona z rukou volitelů, vleče ho k lucerně a věší ho na ni. Provaz se přetrhne; Foulon padá na kolena, prosí lid o soucit, ale lid nemá soucitu. Tisíc paží spěchá provaz spravit; Foulona znovu věší na lucernu. Provaz se trhá podruhé; několik osob podává šavle, aby zkrátily muka tohoto nešťastníka. Lid je s pocitem rozkoše prodlužuje více než čtvrt hodiny tím, že ho nechává čekat na nový provaz: konečně přichází a ukončuje hrozné úzkosti a dlouhé utrpení Foulonovo. Sotva vydechl, uříznou mu hlavu; dají mu do úst seno: tato hrůzná trofej, nasazená na píku, je nošena ulicemi Paříže a nesena v triumfu do Palais-Royal.

Zatím přijíždí Berthier, Foulonův zeť, vedený oddílem pěti set jezdců. Lid opouští krvavé pozůstatky Foulonovy a běží Berthierovi vstříc. Berthier byl v kabrioletu, jemuž sundali střechu, aby ukázali lidu ponížení muže, který před týdnem přijímal projevy úcty. Po jeho bocích šli dva vojáci a tiskli mu bajonet na srdce. Berthier, stav se předmětem všech pohledů, všech urážek, živil zuřivost lidu a dával mu předchuť popravy. Prapory, bubny, barbarská hudba, muži ověnčení vavřínem, ženy zpívající a tančící tvořily kolem Berthiera triumfální pochod. Přiběhne tlupa s radostným křikem, rozhrne průvod, pronikne až k Berthierovi, nastaví mu krvavou hlavu jeho tchána, přiblíží ji k jeho ústům! Berthier se zachvěje hrůzou, odvrátí oči; tento drásavý vjem, který lid lačně zachytí, se pro něho stává pocitem potěšení, tleská, a ti muži jdou před vozem a nesou tuto krvavou korouhev. Berthier vstupuje na radnici: výbor ho vyslýchá o jeho záměrech. „Poslouchal jsem vyšší rozkazy,“ odpovídá Berthier; „máte mé papíry, mou korespondenci; víte tolik co já.“ Výbor chce pokračovat ve výslechu; Berthier poznamenává, že je krajně unaven; že dva dny nezamhouřil oka; prosí výbor, aby mu dal místo, kde by si mohl odpočinout. Ale jako tygr, jehož divokost ještě zvýšila krev, jíž má dosud potřísněnou tlamu, daleko od nasycení první kořistí volá jen tím živěji po druhé, a pak po třetí; tak tito zdivočelí lidé, dosud potřísnění Foulonovou krví, o to despotičtěji žádají krev Berthierovu! Výbor a Bailly dělají pro Berthiera, co udělali pro Foulona; mluví k lidu; prosí, argumentují, a nejednají: snad nebylo nevhod postavit jako veliký příklad před oči agentů moci tento ohyzdný a krvavý obraz lidových pomst. Ať je tomu jakkoli, Berthier je vydán lidu: tisíc paží se na něho vrhá; padá probodán ranami. Jeden muž ponoří ruce do Berthierových útrob, hledá v nich jeho dosud živé srdce, vytrhne je, vystoupí na radnici, vstoupí do síně výboru a s vytřeštěnýma očima, s kouřícíma rukama jim předkládá tuto ohavnou oběť! Berthierovo tělo je rozsekáno na kusy, o jeho maso se přou; jedni se zmocní hlavy, nasadí ji na píku, druzí nesou jeho srdce na dlouhém noži. Odcházejí za jásotu davu, procházejí ulicemi Paříže, dorazí konečně do Palais-Royal. Tam se lačné oči do sytosti pasou: ale brzy jakýsi netvor lidské podoby zatouží po těchto krvavých pozůstatcích a hltá je s pocitem chuti!⁷

Tragická smrt Foulona a Berthiera rozšířila hrůzu mezi všemi, kdo měli nějaký podíl na staré správě. Tyto lidové ukrutnosti naplnily záměry revolucionářů. Od té chvíle už nenarazili na odpor. Lidé oddaní králi, zdrceni, třesoucí se o sebe samé, kvapně opouštěli království. Šlechta, vyšší duchovenstvo, rozptýlení uprostřed luzy, náhle na ně puštěné jako na kořist, si nechali vzít i prostředky k obraně. Nebudu zde vypočítávat únavnou a odpornou nomenklaturu vražd, plenění, požárů, krádeží, úkladných vražd. Ale řeknu svému století, řeknu potomstvu, že Národní shromáždění tyto vraždy a tyto požáry schválilo; že člen tohoto Shromáždění (mladý Barnave) se odvážil říci z tribuny: Je tedy ta krev tak čistá, že je nutno tolik litovat jejího prolití?; že ve chvíli, kdy Lally-Tolendal, bolestně dojat zlem, které pustošilo jeho nešťastnou vlast, navrhoval, ba s prosbami vzýval mírné, snadné, ale tehdy účinné prostředky nápravy, Shromáždění se těmto prostředkům vyhnulo, pak je brzy s tvrdošíjnou vytrvalostí odmítlo a přijalo je teprve tehdy, když se nejprovinilejšími intrikami ujistilo, že je učinilo zbytečnými.⁸ Marně Lally zvolal: „Zbavuji své svědomí neštěstí, která vyplynou z odmítnutí, jež činíte, a myji si ruce od krve, která může téci“; výkřiky zuřivosti se zvedly ze všech stran. Jeden poslanec, vrhaje se k Lallymu, mu s prudkostí řekl, že zneužívá své popularity. Mirabeau mu vytkl, že cítí tam, kde jde jen o to myslet. Národy potřebují oběti, dodal Mirabeau s divokým pohledem; člověk se musí zatvrdit proti všem soukromým neštěstím; jen za tuto cenu lze být občanem!

Výbory: rapports a recherches

[Ferrières vykládá „plán revolucionářů“ po 14. červenci: udržovat lid v neustálém rozrušení, učinit šlechtu a duchovenstvo odpornými vynucenými oběťmi, zdiskreditovat vládu, nahradit ji „přeludem Národního shromáždění“ a soustředit moc do rukou několika výborů; kolovaly „proskripční listiny“ a objevil se „nový zločin, našim otcům neznámý, zločin urážky národa (lèse-nation)“. Pařížští volitelé oznámili Shromáždění usnesení radničního výboru, že každý zatčený pro podezření z urážky národa bude odveden do vězení opatství Saint-Germain, a vyzvali je, aby určilo tribunál; okrsek Filles-Saint-Thomas prohlásil, že výzvy a proklamace nestačí a „viníky je třeba trestat“. Volney navrhl zřídit výbor zpráv (comité des rapports), zdánlivě aby se ušetřil čas ztrácený čtením adres, „ve skutečnosti, aby se zmocnil bezprostřední korespondence s provinciemi a odňal královské prerogativě obecnou správu policie“. Adrien Duport pak vymohl výbor pátrání (comité des recherches), přijímající udání proti „agentům civilním, vojenským a královým rádcům, kteří vstoupili do spiknutí ze 14. července“. Shromáždění „zděšeno váhalo“; Rewbell prohlásil, že klid se neobnoví, dokud lid uvidí, že Shromáždění odmítá potrestat velké viníky; aby se zmírnil děs z toho, že jmění, život a čest občanů budou v rukou šesti osob, byl výbor schválen s dvanácti členy obměňovanými každý měsíc.]⁹

Výbor pátrání si přisvojil právo otvírat dopisy, vyslýchat sluhy, obklopovat občany špehy, sledovat je až do důvěrnosti soukromých společností, až do familiárnosti stolu. Špehoval řeči, pohledy, gesta; dělal z nich zločiny urážky národa. Sebemenší podezření, nejmalichernější udání mu sloužily za záminku vniknout do domů, zabavit papíry, korespondenci. Vězňoval občany, držel je v izolaci celé roky. Přijímal udání sluhů proti pánům, podřízených proti nadřízeným, dětí proti otcům a dělal z nich látku obžaloby. Vše se třáslo před tímto obávaným tribunálem. Výbory vojenský, diplomatický, námořní, zákonodárný, desátkový, mincovní, feudálních práv dovršily závislost osob i majetků na Shromáždění. Král a ministři už nebyli než druhotnými agenty, které Shromáždění pod přísnou odpovědností někdy užívalo k výkonu svých svrchovaných rozkazů: zbývalo zajistit si provincie, připoutat je ke straně revolucionářů. Kurýři vyslaní z Paříže projeli Francií a ohlašovali armády lupičů placených, jak říkali, šlechtici. Emisaři líčili lidu měst, že staré municipality a tribunály neobsahují než aristokraty a agenty despotismu. Všeobecné povstání propuklo v celé Francii. Lid se vrhl na šlechtice, zmocnil se jejich zbraní, odnesl pušky, děla, meče uložené v královských skladech. Byly vyhnány staré municipality; vytvořily se nové, složené ze známých agentů revoluce. Shromáždění je vybavilo největšími pravomocemi. Jediný den viděl zřítit se starobylou monarchickou ústavu a na jejím místě vyvstat lidovou vládu, jaká nikdy neexistovala u žádného známého národa. Od té chvíle už nebylo svobody ani v Národním shromáždění. Rozkazy vycházející z výborů, prosté dopisy revolucionářů nesly zkázu a požár na statky a do zámků šlechticů, kteří se pokoušeli postavit úplnému zničení monarchie. Poslanci obcí, věrní svým povinnostem a svým mandátům, byli nuceni poslouchat týž despotismus. Označovali je jejich bailliages jako špatné občany, nevěrné zástupce, lidi zaprodané aristokracii a králi. Usnesení klubů je prohlašovala za bezectné, udávala je jejich spoluobčanům. Jejich ženy a děti se viděly obklopeny hrůzami a hrozbami. Francie, sehnutá pod vražednou sekerou tlupy lupičů, umlkla před třiceti buřiči. Národní shromáždění se v jejich rukou stalo pasivním nástrojem, jehož užívali k provedení svých záměrů.¹⁰

Neckerův návrat a aféra Besenval

Necker přijel uprostřed tohoto všeobecného hnutí duchů: celé Versailles a celá Paříž se rozechvěly při jeho příchodu.¹¹ Čtyři setniny francouzské gardy, které tvořily zámeckou stráž, opustily svá stanoviště a šly Neckerovi naproti. Občanské i vojenské sbory se odebraly do generální kontroly a blahopřály mu ke šťastnému návratu. Necker přišel nazítří do Shromáždění: diváci ho zahrnuli nejživějším potleskem. Když toto nadšení ustoupilo tichu, Necker řekl, že spěchá vyjádřit Shromáždění svou uctivou vděčnost za projevy zájmu a dobroty, jimiž ho poctilo; že mu Shromáždění ukládá veliké povinnosti; že jen tím, že se pronikne jeho city a využije jeho osvícenosti, si může zachovat trochu odvahy. Vévoda de Liancourt odpověděl, že Národní shromáždění, vyjadřujíc city, jimiž bylo proniknuto, bylo jen tlumočníkem národa; že odchod ministra tak hodného důvěry lidu způsobil v království všeobecný smutek. Necker chtěl mít také svůj vjezd do Paříže; odjel za zvuku hudby francouzské gardy; milice Versailles a Sèvres tvořily skvělý průvod; podél cesty byly rozestaveny hlídky dragounů; nesmírný dav ho čekal u bariéry de la Conférence; početná stráž občanů, předcházená oddíly jízdy, obklopila jeho vůz: nebyl to už ten chmurný výraz, ty vyjevené oči, to divoké držení, s nímž titíž Pařížané vedli Ludvíka XVI. na radnici. Šílená radost propukala ze všech stran; vzduch se rozléhal voláním ať žije národ, ať žije pan Necker! Muži, ženy, děti se sbíhali na jeho cestě; jedni mu podávali kytice, nabízeli věnce; jiní pokrývali polibky ruce paní Neckerové; všichni nazývali Neckera otcem lidu, spasitelem národa. Ministr přijímal tyto pocty s pyšnou skromností a projel jako triumfátor týmž městem, kterým před několika dny, jeho zločinnými intrikami, jeho král, jeho dobrodinec, obklopen pohrdáním a urážkami, projel jako zajatec!

[Na radnici Necker pronesl řeč, v níž prosil o propuštění barona de Besenval, zatčeného na cestě do Švýcarska municipalitou ve Villenauxe (Ferrières píše „Vilnos“), a mluvil o všeobecné amnestii; Moreau de Saint-Méry mu ve sboru volitelů podal trikoloru („barvy svobody“), volitelé jednomyslně odhlasovali Besenvalovo propuštění a na Clermont-Tonnerrův návrh amnestii („Milost viníkům!“). Revolucionáři, „zuřiví, že se Necker odvážil vyrvat jim jednu z jejich obětí“, poštvali okrsky; Mirabeau přiměl okrsek Oratoire k usnesení proti aktu milosti; „Paříž se zvedla, zvonilo se na poplach jako v nejnaléhavějším nebezpečí“; volitelé usnesení vysvětlili tak, že nemínili omilostnit obviněné z urážky národa. Necker si postěžoval Moreauovi de Saint-Méry: „Mé štěstí netrvalo dlouho!“ Ve Shromáždění 31. července žádala deputace okrsku Blancs-Manteaux potvrzení Besenvalovy vazby; Lally a Mounier hájili zásadu, že „nikdo nesmí být zatčen bez obžaloby“; Clermont-Tonnerre mluvil o rytině prodávané u vchodů do Palais-Royal: muž u stolu počítá, vedle něho pět uříznutých hlav, nápis „24 minus 5 = 19“ a dole „národní počtář“. Mirabeau, Glezen, Robespierre a Barnave zvítězili: Shromáždění zrušilo usnesení volitelů a rozhodlo, že Besenval a „ostatní spiklenci“ budou souzeni tribunálem pro zločiny urážky národa.]¹²

Venkov v plamenech a noc 4. srpna

Zuřivost lidu se živila usneseními a rytinami rozhazovanými na všech veřejných místech před zraky davu. Sto padesát zámků ve Franche-Comté, v Mâconnais, v Beaujolais už bylo spáleno! Požár hrozil pohltit všechen majetek… Mám mluvit o vraždách, o ukrutnostech páchaných na šlechticích?… Pan de Barras, rozsekaný na kusy před svou ženou, která měla každou chvíli slehnout! Pan de Montesson, zastřelený poté, co viděl podřezat svého tchána! Šlechtic ochrnutý, ponechaný na hranici! Jiný, jemuž pálí nohy, aby vydal své listiny! Nešťastný pan de Belsunce, zavražděný v Caen! Paní de Berthilac, přinucená se sekerou nad hlavou darovat svůj statek! Paní kněžna de Listenois, přinucená k témuž s vidlemi na krku a se dvěma dcerami omdlelými u nohou! Markýz de Tremand, nemocný stařec, vyhnaný v noci ze svého zámku, pronásledovaný z města do města, přicházející do Basileje téměř umírající se svými zoufalými dcerami! Hrabě de Montessu a jeho žena, tři hodiny s pistolí na hrdle, prosící o smrt jako o milost, vytažení z vozu, aby byli vhozeni do rybníka! Baron de Mont-Justin, zavěšený ve studni a poslouchající, jak se rokuje, zda ho nechají spadnout, nebo zda ho zahubí jinak! Hraběnka d'Allemand, vévodkyně de Clermont-Tonnerre, zneuctěné! Rytíř d'Ambli, vytažený z postele, hozený do hnoje poté, co mu vytrhali obočí a vlasy, zatímco ti zdivočelí lidé kolem něho zpívali a tančili! Alsasko, Champagne, Dauphiné vydané zuřivosti tlupy lupičů poslaných z Paříže; a aby se tyto krvavé ukrutnosti ospravedlnily, psali poslanci obcí do svých bailliages, že šlechtici chtějí vyhodit do povětří sál Shromáždění v čase, kdy tam budou jen členové obcí! Říkali sedlákům, že šlechtici jsou proti králi; posílali podvržené rozkazy pálit zámky, vraždit šlechtice… Tyto ohavné prostředky připravovaly zasedání 4. srpna. Obklopeno mrtvolami povražděných šlechticů, při záři plamenů, které stravovaly jejich zámky, vyslovilo Shromáždění dekrety porušující posvátná práva zákonného vlastnictví! A připojilo k tomu i všechnu lstivost proradnosti!¹³

[Předsedou byl 3. srpna zvolen Thouret, „tehdy oddaný králi a monarchii“; „revolucionáři“ však proti němu poštvali lid („Thouret je zaprodán Polignacům a aristokracii“, mluvilo se o pochodu na Versailles), Thouret hrozící roztržce předešel a vzdal se; většina poslanců, vidouc, „s jakou drzostí buřiči zmařili výsledek řádného hlasování“, ani nešla hlasovat, a agenti revoluce prosadili Le Chapeliera. Vydavatelé podle Baillyho připisují odpor proti Thouretovi spíše konkurenci abbého Sieyèse, který dostal 402 hlasů proti Thouretovým 406.]

Čtvrtého srpna večer řekl vikomt de Noailles: „Jak lze doufat, pánové, že zastavíme vření provincií, zajistíme veřejnou svobodu a potvrdíme vlastníky v jejich pravých právech, aniž známe příčinu povstání, které se projevuje uvnitř království? A jak je napravit, aniž přiložíme lék na zlo, které je zmítá? Obce podaly žádosti; nebyla to ústava, po níž toužily; toto přání vyslovily jen v bailliages. Oč tedy žádaly? Aby byla zrušena práva aides; aby už nebylo subdelegátů; aby feudální práva byla zmírněna nebo změněna. Obce vidí už déle než tři měsíce, jak se jejich zástupci zabývají tím, co nazýváme a co vskutku je věcí veřejnou: ale věcí veřejnou se jim jeví především to, po čem touží a co si nejvroucněji přejí získat. Ze všech sporů, které se vedly mezi zástupci národa, znal venkov jen agenty, jím uznávané, kteří usilovali o jeho štěstí, a mocné osoby, které se tomu stavěly na odpor. Co se v tomto stavu věcí stalo? Venkov uvěřil, že se musí ozbrojit proti síle, a dnes už nezná uzdy. Z tohoto rozpoložení také plyne, že království kolísá mezi zničením společnosti a vládou, která bude obdivována celou Evropou. Jak tuto vládu ustavit? Veřejným klidem. Jak v ten klid doufat? Tím, že se lid uklidní, že se mu ukáže, že se mu odporuje jen v tom, co je v jeho zájmu zachovat. K dosažení onoho tak nutného klidu navrhuji, aby bylo řečeno, že zástupci národa rozhodli, že daň bude placena všemi jednotlivci království v poměru k jejich příjmům; že všechna veřejná břemena budou napříště nesena všemi stejně; že všechna feudální práva budou vykupitelná obcemi v penězích nebo směnitelná na základě spravedlivého odhadu; že vrchnostenské roboty, mrtvá ruka a jiné osobní služebnosti budou zrušeny bez výkupu.“¹⁴ Byla to jen předehra obětí, k nimž chtěli šlechtu a duchovenstvo přinutit. Ale nebylo je třeba hned vyděsit požadavky příliš zjevně nespravedlivými. Obratně byly vypočteny prostředky, jak dát neomezený rozsah obětem, k nimž je přiměje velkodušnost nebo strach. Vévoda d'Aiguillon podpořil návrh vikomta de Noailles. Pan Le Guen de Kerangal, vlastník-rolník a poslanec Bretaně, vystoupil v selském oděvu na tribunu a s námahou přečetl dlouhou řeč složenou pro tuto příležitost: „Byli byste předešli, pánové, zapalování zámků, kdybyste byli rychleji prohlásili, že strašné zbraně, které obsahovaly a které trýznily lid po staletí, budou zničeny nuceným výkupem, který jste nařídili. Lid, netrpělivý dosáhnout spravedlnosti a unavený útlakem, spěchá zničit ty listiny, památníky barbarství našich otců! Buďme spravedliví, pánové: ať nám přinesou ty listiny, které urážejí nejen stud, ale samo lidství! Ty listiny, které ponižují lidský rod tím, že vyžadují, aby lidé byli zapřaháni do vozů jako tažná zvířata! Ať nám přinesou ty listiny, které nutí lidi trávit noc mlácením do rybníků, aby žáby nerušily spánek jejich rozkošnických pánů! Kdo z nás by neudělal z těch hanebných pergamenů smírčí hranici a nepřinesl pochodeň, aby z nich učinil oběť na oltáři obecného blaha? Klid do rozbouřené Francie, pánové, navrátíte teprve tehdy, až slíbíte lidu, že jakákoli feudální práva přeměníte v peníze, vykupitelné podle libosti, a že zákony, které vyhlásíte, zničí i nejmenší stopy tohoto utlačovatelského režimu. Řekněte mu, že uznáváte nespravedlnost těch práv, získaných v časech nevědomosti a temna: stačí jít k původu příčin, které postupně způsobily porobu francouzského národa, aby se dokázalo, že jen síla a násilí nás podrobily feudálnímu režimu… Včera jsem se třásl rozhořčením, když jsem viděl chladnokrevně přijímat návrh směřující k potrestání zlořádů spáchaných na zámcích!“ Lapoule, poslanec Franche-Comté, mluvil o domnělých povinnostech uložených poddaným krmit psy svých pánů. Odvážil se říci, že v některých kantonech existuje právo, které opravňuje pána dát po návratu z lovu rozpárat dva své poddané, aby si odpočinul tím, že si vloží nohy do jejich krvavých břich! Šlechtici se s rozhořčením zvedli proti těmto hrubým lžím; vyzvali Le Guena de Kerangal a Lapoula, aby dokázali existenci, a zvláště užívání těchto směšných a ukrutných práv: ale jejich hlasy byly udušeny křikem.

Vévoda du Châtelet, trýzněný neklidem a pošetilými hrůzami, se chopil tak příznivé příležitosti ukázat se oddaným zájmům lidu; projevil lítost, že ho vikomt de Noailles a vévoda d'Aiguillon předešli v návrhu zničit feudální práva; ujistil Shromáždění, že napsal svým správcům, aby zastavili vybírání některých z těchto práv a připustili jeho poddané k výkupu ostatních: ale, dodal vévoda, byly-li mé dobré úmysly předstiženy, žádám, aby Shromáždění zrušilo desátky v naturáliích a přeměnilo je v peněžní dávku stanovenou mírnou sazbou. Biskup z Chartres předkládá jako akt spravedlnosti zrušení výlučného práva honitby; Virieu, proskribuje celé plemeno holubů, hlasuje pro zničení holubníků; advokát Babey navrhuje zrušení vrchnostenských soudů; jeden šlechtic žádá bezplatné vykonávání spravedlnosti; druhý zrušení prodejnosti soudcovských úřadů; třetí zrušení cechů a mistrovství; dva faráři s kongruou žádají provedení kanonických zákonů proti mnohosti obročí; arcibiskup z Aix chce, aby Shromáždění zrušilo poplatky z kontroly, insinuace a stého denáru, tak protivné svobodě smluv; jeden farář, aby se daně snížily na výši za kardinála Fleuryho; biskup z Nîmes, aby byli osvobozeni od všech daní a břemen řemeslníci a nádeníci, kteří nemají žádný majetek; Foucauld d'Ardimalie, dopadaje s důrazem na ony podlé dvořany, smělé lupiče státní pokladny za časů despotismu, ale od té doby, co král není ničím a lid je vším, proměněné v nízké demagogy, jim vytýká milosti udělené intrice, ty nezasloužené penze, které nahromadili na svých hlavách a o jejichž vydání nemluví. Všechny tyto návrhy, přijaté hlučným jásotem, jsou dekretovány. Je zbytečné, říká se, je sepisovat; stačí stanovit zásady; prováděcí, ochranné zákony zaručí práva zákonného vlastnictví. Reptáním se přerušují ti, kdo se pokoušejí předložit několik úvah o překotnosti a lehkovážnosti, s jakou se rozhoduje o osudu a jmění zástupů jednotlivců všech stavů… Poslanci stojící, promíšení uprostřed sálu, se hemží a mluví všichni najednou: poslanci obcí předstíraným nadšením, potleskem hýřeným při každém novém vzdání se snaží udržet blouznění: Shromáždění nabízí pohled na tlupu opilců, umístěných v obchodě s drahocenným nábytkem, kteří o závod rozbíjejí a tříští vše, co jim padne pod ruce. Lally-Tolendal, pasivní svědek těchto výstřelků, posílá Le Chapelierovi lístek, na který napsal: „Nikdo už není pánem sebe; ukončete zasedání.“ Náhle množství hlasů volá, že když se jednotlivci vzdali svých práv a výsad, je spravedlivé, aby se provincie a města rovněž vzdaly výsad a práv, která tíží největší část království a vnášejí do rozvržení daně pohoršlivou nerovnost. Po chvíli vřavy markýz de Blacons jménem Dauphiné pronáší slavnostní zřeknutí: ostatní provincie následují příkladu Dauphiné; města napodobují provincie: naléhavé výzvy pohánějí váhající poslance: pocit nenávisti, slepá touha po pomstě, a ne láska k dobru, se zdají oživovat duchy: každá strana chce zasáhnout protivníka, zasadit mu rány, nestarajíc se o ty, které sama dostává, když se příliš odkrývá: všechny zájmy, všechny vášně se srážejí a bojují. Brzy starobylá francouzská ústava, hroutící se s rachotem pod zdvojenými údery, jež jí zasazuje tlupa zběsilců, nabízí užaslým pohledům už jen beztvarou hromadu trosek a sutin!¹⁵

Necker, ministři a peníze

[7. srpna se ministři dostavili sborově do Shromáždění: strážce pečeti Champion de Cicé vylíčil „licenci bez uzdy, zákony bez síly, tribunály bez činnosti“; Necker vylíčil stav financí (při jeho návratu do ministerstva v srpnu 1788 bylo v pokladně jen 2 400 000 livrů v mincích a směnkách, výnos aides, gabelle a tabáku klesl na méně než polovinu, lid odmítá platit taille, vingtième a kapitaci) a žádal půjčku 30 milionů na 5 % – „Pánové, vláda už nemůže nic; jedině Shromáždění má ještě nějaké prostředky odolat bouři.“ Mirabeau napadl Clermont-Lodèvův návrh hlasovat půjčku aklamací („žádám proskripci toho podlého otroka!“) a navrhl půjčku na osobní záruku poslanců; Shromáždění 9. srpna půjčku schválilo, ale snížilo úrok na 4,5 % – půjčka pak vynesla jen 2 600 000 franků. Markýz de Lacoste poprvé navrhl prohlásit církevní statky za majetek národa; Alexandre Lameth ho podpořil („to samé společnosti byl darován den, kdy byla učiněna fundace“) – „tato myšlenka, lstivě vhozená doprostřed národa, vzklíčila v duchách“. Kapitalisté šířili spis Zachraňte nás, nebo se zachraňte! („národ, rozdělený mezi vás, své legitimní děti, a ministra, své adoptivní dítě, vás může vydědit v jeho prospěch“). Necker přišel 27. srpna žádat druhou půjčku 80 milionů; biskup z Autunu prosadil dekret, že „v žádném případě a pod žádnou záminkou nesmí být provedena žádná srážka ani snížení na kterékoli části veřejného dluhu“ – Ferrières: Shromáždění „obětovalo provincie Paříži, vlastníky kapitalistům a burzovním hráčům“. Ferrières pak líčí Paříž plnou dezertérů a tuláků, jichž se La Fayette a Bailly snažili město zbavit, a „zločinné prostředky“ agentů revoluce k udržování strachu: sirné a asfaltové látky sypané na cestu hlídek, sudy s hořlavým prachem odhazované na útěku, „bedny dýk zabavené na celnici“, pověsti, že šlechtici pálí mlýny a že ministerstvo samo udržuje nedostatek zkaženou moukou z ciziny (Necker „jedním z původců monopolu“), a fingované vozy s obilím tajně vyvážené z Paříže, na nichž „nějaká dívka nebo stařena“ propíchla pytel – tak se podle něho připravovaly dny 5. a 6. října.]¹⁶

Paříž: okrsky a dvě strany

Společenská jednota byla rozbita; každá korporace, každý jednotlivec se pokládal za stát a národ. Všeobecné blouznění jako by se zmocnilo hlav: vše bylo rokujícím sborem. Vojáci gardy rokovali v Oratoire, krejčovští tovaryši u Kolonády, parukáři na Elysejských polích; čtyři tisíce sluhů zahájily zasedání v Louvru přes zákazy municipality a úsilí národní gardy; tři tisíce ševcovských tovaryšů se sešly na náměstí Ludvíka XV. a rozhodly, že ti, kdo by dělali boty pod smluvenou cenu, budou vyhnáni z království. Ale nic se nevyrovnalo anarchii okrsků; všechny měly stálý výbor, výbor policejní, výbor vojenský, výbor civilní, výbor zásobovací. Každý výbor byl opatřen svým předsedou, místopředsedou, tajemníky: každý okrsek si přisvojoval zákonodárnou moc, každý výbor moc výkonnou. Volby rozhodovaly pikle a intriky: rozdávaly se lístky, na nichž byla napsána jména těch, které bylo třeba zvolit. Mánie epolet zachvátila měšťany… Advokáti, prokurátoři, notářští písaři, umělci, kupci, krámští příručí, herci, všichni chtěli být důstojníky a žádali epolety. Brzy propukla neshoda mezi okrsky a pařížskou obcí. Okrsky jmenovaly po dvou poslancích, aby utvořili shromáždění na radnici pod jménem zástupců obce; tvrdily, že tito zástupci nejsou než prostí úředníci podřízení okrskům, povinní skládat účty ze svých úkonů, odvolatelní podle libosti, a že okrsky mohou rušit jejich rozhodnutí, když se jim nehodí. Okrsky proto dávaly vyvěšovat usnesení odporující těm, která na radnici přijímali zástupci obce: často to, co jeden okrsek zamítl, jiný přijal; odtud směšná pestrost protichůdných usnesení. Okrsky, složené z lidí hrubé nevědomosti a naprosté neschopnosti ve věcech správy, z dělníků přenesených od svých dílen, výhní a krámů doprostřed veřejných rokování, nabízely očím pozorovatele směšnou podívanou hrubých saturnálií: nejvýstřednější návrhy byly přijímány nejobecněji. Lidé práva, praktikové, intrikáni, stejně nevědomí, ale prohnanější, ovládali tato hlučná shromáždění: vyhnali z nich vzdělané občany tím, že proti nim šířili podezření z aristokracie a při každé větě vyli slova svoboda, občanská ctnost, svrchovanost lidu. Pyšni na to, že se vidí oděni autoritou staré policie, vykonávali nejšikanóznější tyranii, vynášeli libovolná rozhodnutí, dávali zatýkat a věznit občany pod nejlehčí záminkou. Muži a ženy byli vytahováni z postelí na podivné rozkazy předsedy okrsku; nutili je s pohoršením procházet Paříží uprostřed vojáků s bajonety a dostavit se před tribunál policejního komisaře. Počestné dívky byly odváděny od dveří svých domů a zavírány s prostitutkami.

Dvě strany rozdělovaly Národní shromáždění a Paříž. První, kterou nazvu orleánskou nebo stranou revolucionářů, počítala mezi své hlavní agenty Mirabeaua, Le Chapeliera, Barnava, Silleryho, Latouche, Menoua, Lamethy, několik bretaňských poslanců, spoustu dobrodruhů hlavního města, cizince, novináře, spisovatele, ženy, vůdce okrsků. Druhá, zvaná ústavní nebo Neckerova, měla Mouniera, Lallyho, Clermonta, Virieua, několik poslanců menšiny šlechty, mnoho poslanců obcí, La Fayetta, Baillyho, většinu členů municipality, hlavní velitele národní gardy, konečně všechny, kdo si méně přáli změnu vlády, než toužili po místech těch, kdo vládli. I tato strana měla své ženy, své novináře, své spisovatele. Revoluce, říkali, je skončena: vskutku ji dovedli k bodu potřebnému k provedení svých záměrů; dál by je strhla do všeobecné zkázy. Orleánisté tvrdili, že revoluce sotva začala; že je třeba provést úplnou změnu vlády: ale neshodovali se na povaze této změny; jedni chtěli republiku; druzí krále, který by jim vděčil za své království a jehož zájmy, nutně spjaté se zájmy strany, by jim nenechávaly žádnou obavu z událostí, které by jednou mohly nastat.¹⁷ Jedni i druzí pracovali se stejným zápalem, aby se zmocnili veřejného mínění: konstituční mezi třídou vlastníků a počestných občanů; orleánisté mezi luzou, kterou podněcovali k nepořádku, aby z ní učinili nástroj, jímž by mohli vždy disponovat. Obě strany se nenáviděly a vzájemně se rvaly; konstituční nazývali orleánisty buřiči, nepřáteli monarchie; orleánisté říkali, že konstituční jsou zaprodáni ministerstvu a aristokracii: konstituční vládli ve Shromáždění a v municipalitě; orleánisté, páni Palais-Royal, tam vytvořili hrozivou moc, kterou dovedli s úspěchem postavit proti municipalitě i proti samému Národnímu shromáždění. Dvůr, znepokojený divák těchto hnutí, se tajně připojil ke straně konstituční; měl se od ní méně co obávat. Toto spojení, nejprve tušené, brzy všem známé, stranu nijak neposílilo, ale oslabilo, neboť poskytlo jejím protivníkům prostředek, jak ji v mínění zdiskreditovat a učinit lidu odpornou. Uvidíme tyto dvě strany pod jmény jakobínů, republikánů, feuillantů, monarchistů naplňovat celou Francii svými odpornými hádkami; podkopávat základy starobylé monarchické ústavy; pyšně se usazovat na jejích troskách; zuřivě se tam bít o kořist; shodovat se jen v nespravedlnosti, v tyranii, ve vzteku všechno ničit; kupovat popularitu zločiny; ztrácet ji a znovu získávat střídavě: uvidíme vůdce přecházet z jedné strany do druhé podle svých zájmů, nadějí a obav; a lid, věčnou hříčku vášní, které jsou mu cizí, slepě sloužit ctižádosti a chtivosti několika podlých intrikánů bez zásluh.

Dvě sněmovny a veto

[Ústavní výbor podal 28. srpna zprávu: Mounier předložil šest základních článků (vláda je monarchická; žádný zákon bez schválení králem; výkonná moc výhradně v rukou krále; soudní moc král nikdy nevykonává; koruna nedělitelná a dědičná po meči; osoba králova nedotknutelná, ministři odpovědní). Debata o slově „monarchický“ (baron de Wimpffen navrhoval „královskou demokracii“), o tom, zda Shromáždění vykonává „ustavující moc“ (Pétion) nebo jen tlumočí vůli voličů (Redon). Pak Lally jménem výboru navrhl dvoukomorový systém: sněmovna zástupců (600 volených) a senát (200 doživotních členů jmenovaných králem na návrh departementů) s výlučným právem sněmovny v daňových otázkách, senátem jako nejvyšším soudem pro ministry, králem s právem rozpustit a s absolutním vetem.]¹⁸

Už při zahájení generálních stavů Necker ve své řeči naznačil, že jedna sněmovna je vhodnější k tvoření a dvě sněmovny vhodnější k zachovávání. Plán zřídit dvě sněmovny tedy existoval už před zahájením generálních stavů: tento plán, snad pojatý Neckerem, přijatý jeho stoupenci, nevylučoval plán, rovněž utvořený, zničit rozlišení stavů a zredukovat šlechtu na pouhou výsadu mínění, která by jí nedávala žádné vyznačené postavení ve státě, brzy by přestala být i míněním a šlechtici by nepozorovaně splynuli s obecnou třídou ostatních občanů. Vskutku, kdyby se chtěly utvořit dvě sněmovny a zachovat šlechtě a duchovenstvu práva, která jim zajišťovala stará ústava, stačilo spojit dva první stavy pod jménem horní sněmovny nebo pod jiným označením; pak by zmizely všechny nevýhody vytýkané politické existenci tří oddělených stavů, z nichž dva privilegované měly osobní zájmy stále v rozporu se zájmy lidu: obce a dva první stavy by se ocitly v přesné rovnováze mocí; a po vysloveném vzdání se peněžních výsad by už existovali jen občané spojení společným vlastnictvím, podrobení společným břemenům, mající tatáž práva k výkonu a tytéž povinnosti k plnění. Biskup z Langres navrhl spojení šlechty a duchovenstva; ale šlechta a duchovenstvo, zaslepené nepochopitelnou osudovostí, si nevšimly kritické okolnosti, v níž se nacházely, a nedokázaly se chopit tak snadného prostředku, jak z ní vyjít. Ministr a obce byli daleci toho, aby podporovali systém, který rušil jejich záměry: Necker šlechtu nenáviděl; uklouzlo mu při návratu do ministerstva: Šlechtici si na to budou dlouho pamatovat: k této osobní nenávisti se družila stravující ctižádost. Necker nechtěl jen vládnout generálním stavům roku 1789; chtěl si ještě zajistit vliv na ty, které by po nich jednou mohly následovat. Vděčnost, kterou mu dlužily obce, horlivost a oddanost jeho četných stoupenců mezi šlechtou a duchovenstvem ho přesvědčily, že bude-li Shromáždění jediné, povede je podle své libosti. Mohlo se však stát, že obce, povolané ke dvojímu zastoupení s cílem zničit šlechtu a duchovenstvo, se pokusí přisvojit si práva a autoritu, o něž se chystaly dva první stavy oloupit: pak by Necker neměl nad příštími shromážděními, ba ani nad shromážděním nynějším převahu, kterou mu v této chvíli zajišťovalo to, že ho bylo zapotřebí. Necker tedy pomýšlel zřídit v zákonodárném sboru moc, s níž by mohl vždy disponovat a která by byla s to vyvážit tu část téhož zákonodárného sboru, kterou by nemohl udržet ve své závislosti: horní sněmovna pod jménem senát, složená z členů jmenovaných doživotně králem, to jest ministrem, se mu zdála vhodná k dosažení tohoto cíle. Je jisté, že rozdělení zákonodárného sboru na dvě sněmovny podle plánu Lallyho a Mouniera činilo Neckera absolutním pánem nynějšího Národního shromáždění i všech shromáždění, která by po něm následovala. Neckerův všemocný vliv v radě, jeho četní agenti v provinciích mu zaručovali, že výběr osob určených k obsazení míst senátorů bude proveden jen podle jeho záměrů; a kdyby se i intrikou vloudilo mezi uchazeče několik osob, které by se mu nehodily, nebyl snad pánem, aby je vyloučil tím, že dá králem jmenovat ty, kdo mu byli nejoddanější a zdáli se mu nejzpůsobilejší podporovat jeho záměry? Dvě stě míst senátorů, přirozený předmět ctižádosti všech, neboť by to byla první místa ve státě, mu poskytovalo jistý prostředek, jak připoutat k svým zájmům ty, jejichž nadání a hlasy se stávaly užitečné jeho záměrům. Někdo se snad podiví, že na tomto plánu spolupracovali šlechtici vynikající rodem, vévodové a pairové, biskupové, arcibiskupové: ale uváží-li se, že šlechta ve Francii nepožívala žádného politického práva, že vévodové a pairové netvořili integrální součást vlády, že se jejich výsady pairie omezovaly na jalovou prerogativu zasedat v parlamentu a hlasovat tam společně s jeho členy, že sám parlament byl omezen na právo veta vždy obcházené lits de justice, pochopí se, že vévodové a pairové mnoho získávali výměnou iluzorních práv spojených s jejich pairiemi za skutečná práva spojená s hodností člena senátu. Pokud jde o šlechtice, ti nabývali politické existence nekonečně vyšší než ta, jakou mohli očekávat od svého stavu, ba i od panovníka, i kdyby byli tak šťastni, že by u něho dosáhli nejrozsáhlejší přízně. Dodá-li se, že členové menšiny šlechty neměli u dvora žádný vliv a že vévodové a pairové, kteří se k nim připojili, byli v jakési nemilosti, nikdo se nepodiví, že jedni i druzí s horlivostí přijali plán, který jim zjednával tak veliké a tak cenné výhody. S pomocí této vůdčí niti budeme sledovat postup menšiny ve sněmovně šlechty a arcibiskupů vienneského a bordeauxského, biskupů z Autunu, z Chartres, z Rodez, z Coutances ve sněmovně duchovenstva: jejich jednání, na pohled tak zvláštně protichůdné jejich osobním zájmům i zájmům jejich stavu, by se zdálo pošetilé, kdyby se ztratil z očí cíl, k němuž směřovali.¹⁹ Už od prvních zasedání se ve sněmovně šlechty mluvilo o utvoření horní sněmovny. Sondovalo se smýšlení členů, kteří měli nějaký vliv na jednání; právě aby se dospělo ke zřízení této sněmovny, pracovalo se s takovou tvrdošíjností a horlivostí na zničení stavů; manévrovalo se s takovým uměním, aby se přivodilo sloučení; a bylo to zhroucení nadějí, které byly pojaty, co vyvolalo nářky, zuřivost a zoufalství Mouniera, Lallyho, Virieua, biskupa z Chartres atd., když se dověděli o Neckerově propuštění a viděli, jak skvělé přeludy, jimiž se živili, nenávratně mizí s ministrem, který je měl uskutečnit. Podobni dětem chtěli svou milovanou hračku; hýbali Paříží, Versailles, celou Francií, aby ji získali zpět: zatímco orleánská strana, pozorujíc s tajnou radostí úspěch svých hlubokých intrik, mlčky osnovala lépe utkané sítě a užívala vlivu těchto poslanců k postupu svých záměrů. Hleďte také, jak po Neckerově povolání zpět nechávají revolucionáři tyto malé neprozíravé ctižádostivce daleko za sebou a kráčejí obřími kroky k veliké revoluci, o níž přemýšlejí. Smějí se senátu i senátorům; silni nenávistí většiny šlechty k oné menšině, která ji zradila, se k ní připojují a společně dávají zamítnout dvě sněmovny.

[Při jednání 8.–10. září zvítězila nedělitelnost zákonodárného sboru 849 hlasy proti 89; Mounier marně namítal, že otázka není objasněna, a chodil od lavice k lavici ujišťovat poslance obcí, že dvěma sněmovnám se protiví právě šlechtici a aristokraté; zmatený křik udusil Lallyho hlas a biskup z Langres, který předsedal, byl po Dubois-Crancého otázce, „zda ho ještě neomrzelo nudit Shromáždění“, tak urážen, že se vzdal křesla. V otázce veta Sieyès tvrdil, že „právo zabránit se rovná právu činit; absolutní veto je absurdní; suspenzivní veto je libovolný rozkaz, lettre de cachet proti národní vůli“ – Ferrières: „tento temný metafyzický galimatyáš“. Duport a Lameth nabídli Mounierovi kompromis (souhlas se sankcí a dvěma sněmovnami výměnou za zákaz rozpouštění, za volitelnost první sněmovny s pouhým suspenzivním vetem vůči druhé a za pravidelné „národní konvence“ s právem revidovat ústavu); Mounier odmítl – „Nuže, uvidíme, kdo zvítězí,“ řekl Lameth. Načež Mirabeau v Paříži „křičel, že vlast je v nebezpečí“, mezi lidem se šířilo, že „koalice šlechty, duchovenstva a sto dvaceti poslanců obcí chce dát králi absolutní veto“ a že Mirabeau byl zraněn mečem; Saint-Huruge vedl 30. srpna z Palais-Royal deputaci do Versailles, kterou La Fayette zastavil u bariér. Dva vyslanci Palais-Royal řekli Lallymu, že „Paříž nechce veto; pokládá za zrádce ty, kdo je chtějí, a zrádce trestá“, a jmenovali proskribované poslance. Mounier žádal odměnu 500 000 livrů za důkaz spiknutí; Clermont-Tonnerre, aby se Shromáždění přeneslo jinam; revolucionáři to smetli tím, že Chasset přečetl (údajný) výhrůžný dopis od zbaveného beneficiáta („zahyneš jen mou rukou“) – „část revolucionářů předstírala dlouhé záchvaty smíchu“ a přešlo se k dennímu pořadu. Ferrières dále cituje „úskočnou“ řeč jednoho občana v Palais-Royal (31. srpna), která chtěla přenést na okrsky právo rozhodovat o vetu a odvolávat poslance jako „prosté úředníky“; okrsek Saint-Nicolas-des-Champs prohlásil jakékoli veto za protiústavní; bretaňská adresa (podle Ferrièra sepsaná ve Versailles Chapelierem) prohlásila obhájce sankce za zrádce vlasti, poslanci obcí se Lallymu přiznávali, že se bojí, „aby jim nepovraždili ženy a děti“, a hrabě d'Estaing přišel oznámit opatření versailleské milice. Vydavatelé připojují anekdotu Bertranda de Molleville: sedlák, kterého se ptal, co rozumí suspenzivním vetem, proti němuž chrlil nejprudší kletby, odpověděl, že projde-li „Veto“, budou moci král a jeho ministři dát pověsit, koho budou chtít. Necker, „poplašený nepřízní absolutního veta, se domníval, že musí obětovat královskou prerogativu zájmu své popularity“, a 11. září poslal Shromáždění zprávu doporučující veto suspenzivní; Shromáždění čtení odmítlo jako zásah do své svobody – „ale všichni obsah znali“, a suspenzivní veto prošlo. Revolucionáři, stále znepokojení o dekrety ze 4. srpna, nechtěli určit dobu trvání veta, dokud si nezajistí, že král nebude bránit jejich provedení; na Barnavův návrh se přerušil denní pořad a rozhodlo se, že zákonodárný sbor bude celý obnovován každé dva roky.]²⁰

Dědičnost trůnu a španělská větev

[15. září navrhl baron de Juigné dekretovat aklamací nedotknutelnost krále a dědičnost koruny „po meči v pořadí prvorozenství s věčným vyloučením žen a jejich potomků“. Target vznesl otázku, zda může ve Francii vládnout větev panující ve Španělsku, která se koruny zřekla „autentickými smlouvami“; Démeunier a biskup z Langres žádali, aby se o tom „prozatím nejednalo“ („nepatříme my panovníkům, panovníci patří nám“); Target návrh na Silleryho domluvu stáhl, Virieu trval na tom, že návrh náleží Shromáždění; Rewbell namítl, že neurčité znění dekretu vylučuje větev orleánskou; Mirabeau „rychlým pohledem na Shromáždění poznal, že duchové nejsou nakloněni rozhodnout tuto důležitou otázku ve prospěch vévody Orleánského“ a hodil do debaty otázku regentství („nikdo nemůže vykonávat regentství, nenarodil-li se ve Francii“). Sillery dal přečíst patent Ludvíka XIV. z r. 1712 a slavnostní zřeknutí Filipa V. D'Esprémenil: „Nemluvím ani za španělskou větev, ani za orleánskou, mluvím za francouzskou maximu – salický zákon“; zřeknutí španělského krále je výjimkou, která nebrání stanovit zásadu. Duport: cílem salického zákona je, aby koruna nepřešla na cizince, a je podivné dovolávat se ho pro dekret, který „povolává cizince na trůn“.]

Revolucionáři, nemohouce dosáhnout rozdělení, užili prostředků své obvyklé taktiky: amendementů, podamendementů, nových znění, hluku, vřavy. Hrabě de Mirabeau, vida, že se předseda chystá dát hlasovat, a nemoha už udržet svou vznětlivou povahu, mu poslal lístek s těmito slovy: „Pane předsedo, je nás tu čtyři sta poctivých lidí utlačovaných koalicí osmi set poslanců: je čas, aby tato tyranie skončila; jinak budeme nuceni sáhnout k násilným prostředkům, abychom ji ukončili.“ Tento lístek měl účinek; Clermont-Tonnerre zasedání ukončil. Téhož večera měl hrabě de Mirabeau s Virieuem rozhovor, který vrhá velké světlo na tajné záměry revolucionářů. Virieu, potkav Mirabeaua, mu řekl, že velký počet hlav v královské rodině nás naštěstí na dlouho chrání před otevřením nebezpečné otázky španělské větve. „Není ve skutečnosti tak vzdálená,“ odpověděl Mirabeau, „jak se zdá na první pohled: pletorický stav krále a Monsieura může zkrátit jejich dny a činí tuto otázku téměř závislou na existenci dauphina, který je dítě.“ – „Ale divím se,“ řekl Virieu, „že zapomínáte na hraběte d'Artois a jeho děti.“ – „V případě,“ odvětil Mirabeau, „že by se událost dostavila v nepříliš vzdálené době, nutno přiznat, že by se pan d'Artois i jeho děti mohli pokládat za uprchlíky a po tom, co se stalo, za téměř extra lex.“²¹ Noc byla strávena intrikami. Revolucionáři pracovali na posílení své strany. Bouche při zahájení zasedání přečetl nové znění, způsobilé lichotit ješitnosti tribun; zde je: „Osoba králova je nedotknutelná a posvátná; trůn je nedělitelný; je dědičný v domě Bourbonů panujícím ve Francii po meči v pořadí prvorozenství s vyloučením žen a jejich potomků; a v případě, že by v domě bourbonském panujícím ve Francii nebylo mužských a legitimních dětí, národ se shromáždí prostřednictvím svých zástupců, aby rozhodl.“ Target navrhl připojit k dekretu: aniž se cokoli předjímá o účinku zřeknutí; tento amendement vynesl Targetovi veliké výčitky; byl přijat přes úsilí revolucionářů. Target chtěl tuto druhou neopatrnost napravit; řekl, že nastane-li ten případ, rozhodne národní konvent: Shromáždění podamendement odmítlo. Hrabě de Mirabeau stále tvrdil, že se otázka takové důležitosti nemá projednávat tak povrchně a s takovým spěchem; žádal její odložení. Konečně Shromáždění, unaveno všemi těmi výkyvy, rozhodlo hlasovat: začalo se jmenovité hlasování, pět set hlasů dekret přijalo, čtyři sta třicet osm zamítlo: „Národní shromáždění uznalo a prohlašuje jako základní bod a zásadu francouzské monarchie, že osoba králova je nedotknutelná a posvátná; že trůn je nedělitelný; že koruna je dědičná v panující větvi po meči v pořadí prvorozenství, s věčným a absolutním vyloučením žen a jejich potomků, aniž tím míní cokoli předjímat o účinku zřeknutí.“ „Žádám, pane předsedo,“ zvolal rozzuřený Sillery, „aby bylo v protokolu řečeno, že dekret byl vydán v nepřítomnosti pana vévody Orleánského.“ – „A já,“ odpověděl žertem markýz de Mirepoix, „žádám, aby bylo řečeno, že byl vydán v nepřítomnosti krále španělského.“

[Král 18. září odpověděl na dekrety ze 4. srpna: schvaloval „obecného ducha“, ale k několika článkům, zejména ke zrušení desátků (odhadovaných na 70–80 milionů), dával jen „podmíněné přistoupení“ a žádal, aby se nejprve zvážilo, zda nemají být užity k úlevě celého národa. Ferrières: Necker chtěl desátky získat pro státní pokladnu jako záruku svých půjček, arcibiskup bordeauxský je hájil v zájmu duchovenstva; šlechta si stěžovala, že „všechny výhrady jsou ve prospěch duchovenstva, papeže a cizích knížat“. Mirabeau a Barnave: dekrety ze 4. srpna „nejsou zákony, ale ústavní zásady“, Shromáždění „je národním konventem a nepotřebuje královu sankci“; Lally hájil královy výhrady (většina článků byla „v redakci rozšířena“, „přehánění má také svá nebezpečí“); Shromáždění uzavřelo rozpravu a poslalo předsedu prosit krále o okamžité vyhlášení dekretů s ujištěním, že jeho připomínky vezme při podrobných zákonech „v nejuctivější úvahu“. Volney 19. září navrhl, aby se po dokončení volebního řádu ihned volili noví poslanci, kteří by nahradili „zastoupení chybné a rozporné, kde soukromé zájmy váží stejně jako obecný zájem“; když ho šlechta a kněží nadšeně podpořili, vikomt de Mirabeau dodal, že nikdo z dnešních poslanců nesmí být znovu zvolen; hrabě de Mirabeau Volneyho vysvobodil připomínkou přísahy z míčovny a Volney „zmaten“ návrh stáhl.]²²

Necker žádá čtvrtinu příjmu; Mirabeau o bankrotu

Necker přišel 24. září znovu přerušit tyto příjemné sny. Měl prý duši rozdrásanou: ale bylo třeba se vzchopit, pomoci králově oddanosti při obnovení pořádku, vzpomenout si, kdo jsme byli. Velké redukce, úspory ve výdajích na válku, na zahraniční věci, na penze, na dům králův a královnin, spojené s příspěvky privilegovaných osob a pozemků, mohly deficit zaplnit. Výdaje roku 1790 vyžadovaly mimořádný fond osmdesáti milionů; tři zbývající měsíce roku 1789 značnou částku. Každá půjčka se stávala zbytečnou; bylo by to neobratné obtěžování veřejné důvěry. Jediným prostředkem, jak získat v kritických okolnostech, v nichž se finance nacházely, nezbytnou pomoc, byl vlastenecký příspěvek každého občana ve výši čtvrtiny jeho příjmu, zaplacený jednou provždy. Při tomto podivném návrhu zachovalo Shromáždění chmurné mlčení. Ministr odešel, aniž si odnesl četný potlesk, který jej vždy provázel při odchodu ze sálu stavů. Finanční výbor byl pověřen podat zprávu: Montesquiou ujistil, že výbor, postaven doprostřed veřejného jmění, viděl nutnost přijmout velké rozhodnutí; že dospěl k týmž výsledkům jako ministr; že následky, ve svých účincích nevypočitatelné, které by mohl přivodit stav nouze financí, zavazují národ k obětem; že pokladna je prázdná, že je třeba osmdesáti milionů letos, osmdesáti na rok 1790 a že anticipace, které je nutno zrušit, činí dvě stě padesát milionů, dohromady čtyři sta třicet pět milionů, „děsivá masa, téměř rovná ročnímu příjmu“; že náhlé vybrání by bylo spásou říše a dny tísně by se rázem proměnily ve dny blahobytu; a že z těchto důvodů výbor Neckerův vlastenecký příspěvek přijímá a prosí Shromáždění, aby jeho plán podrobilo rozpravě.²³

„Není možné rokovat,“ odpověděl hrabě de Mirabeau, „když je člověk nucen ihned přijmout nejdůležitější rozhodnutí. Vaše velmi svědomitá politika vám nemůže dovolit, abyste se před národem učinili odpovědnými za systém, který nemáte čas prozkoumat a opravit. Máte jen hypotetické představy: vláda vám dosud nedovolila mít jiné. Odvažuji se věřit, že neomezená důvěra, kterou národ věnoval prvnímu ministru financí, vás opravňuje ukázat mu v hrozícím nebezpečí tutéž neomezenou důvěru. Svolte tedy doslovně k tomu, co od vás ministr žádá; a v očích Evropy a národa, ať se stane cokoli, budeme zproštěni viny.“ Jedni Mirabeauův návrh schvalují, druzí zamítají. Virieu volá, že vlast je ohrožena; že požár vše pohltí; že je třeba hlasovat ve společné shodě pro spásu vlasti. Předseda Shromáždění, přiznávaje, že tento velkodušný pohyb obdivuje, žádá rozpravu. Mirabeau tvrdí, že Shromáždění nemůže ani nemá rokovat; že má prostě prohlásit, že zasaženo naléhavostí okolností přijímá bez zkoumání, bez diskuse a s důvěrou plán pana Neckera. Přátelé ministra spustili pokřik: vytýkají Mirabeauovi, že činí ministra odpovědným za události, zatímco může být odpovědný jen za čistotu svých úmyslů. „Nemám tu čest, pánové,“ odpovídá Mirabeau, „být přítelem prvního ministra financí: ale byť bych byl jeho nejněžnějším přítelem, jako občan především a zástupce národa bych ani na okamžik neváhal spíše kompromitovat jeho než Národní shromáždění. Byl jsem tedy uhodnut, nebo spíše pochopen: neboť jsem se nikdy nechtěl skrývat. Nevěřím vskutku, že by úvěr Národního shromáždění měl být kladen na váhu s úvěrem prvního ministra financí; nevěřím, že by spása monarchie měla být připoutána k hlavě jakéhokoli smrtelníka; nevěřím, že by království bylo v nebezpečí, kdyby se pan Necker zmýlil, a věřím, že veřejná spása by byla velmi ohrožena, kdyby vskutku národní zdroj ztroskotal, kdyby Shromáždění ztratilo svůj úvěr a promeškalo rozhodující operaci. Je tedy podle mého mínění třeba, abychom schválili opatření hluboce nutné, za něž nemáme prozatím co dosadit. Nesmíme si je osvojit, učinit z něho své dílo, když nemáme čas je posoudit: ale z toho, že se mi zdá hluboce nepolitické činit se ručiteli úspěchů pana Neckera, neplyne, že bychom podle mého názoru neměli podporovat jeho záměry všemi silami a snažit se získat mu všechny duchy a všechna srdce… Běda tomu, kdo nepřeje prvnímu ministru financí úspěchy, jichž má Francie tak naléhavou potřebu! Běda tomu, kdo by mohl klást mínění a předsudky na váhu s vlastí! Běda tomu, kdo by na oltáři veřejného dobra neodpřisáhl všechnu zášť, všechnu nedůvěru, všechnu nenávist! Běda tomu, kdo by nepodporoval celým svým vlivem záměry muže, kterého, jak se zdá, sám národ povolal k diktatuře! A vy, pánové, kteří více než všichni ostatní máte a máte mít důvěru lidu, vy zvláště dlužíte ministru financí svou součinnost a své vlastenecké doporučení. Napište adresu svým voličům, v níž jim ukážete, co dluží věci veřejné; zjevnou nutnost jejich pomoci a její neodolatelnou účinnost; skvělou vyhlídku Francie, souhrn jejích potřeb a jejích zdrojů, jejích práv, jejích nadějí; co jste vykonali, co vám zbývá vykonat; jistotu, v níž jste, že vše je možné, že vše je snadné francouzskému nadšení. Sepište, pánové, uveřejněte tuto adresu. Činím o tom zvláštní návrh. Je to, jsem si tím jist, veliká pružina, veliká hybná síla úspěchu pro hlavu vašich financí: ale především mu dejte pevné základy; dejte mu ten, o který vás žádá, přistoupením důvěry k jeho návrhům; ať alespoň vaší vinou nenaráží už na překážky ve svých plánech likvidace a blahobytu.“

Toto vysvětlení Neckerovy přátele zdaleka neuklidnilo, naopak jim dalo živěji pocítit důsledky přijetí, bez zkoumání a z důvěry, plánu předloženého jako jediný zdroj státu, jehož následky a nevýhody nebylo možno předvídat. Lally žádá, aby se přijala jen podstata Neckerova plánu; aby jeho redakce byla svěřena finančnímu výboru a předložena Shromáždění. Diskuse začíná znovu s novým žárem: mínění se rozcházejí. Jedni chtějí, aby se ministrův plán dekretoval doslovně; druzí, aby se prozkoumal; tito, aby se vyslechli poslanci, kteří mají co navrhnout; oni, aby se jednání odložilo na jiný den. Zvedá se tisíc protichůdných návrhů. Hrabě de Mirabeau se uprostřed tohoto střetu myšlenek znovu chápe slova.

„Pánové, nemohl bych tedy přivést denní jednání zpět několika velmi prostými otázkami? Račte, pánové, račte mi odpovědět. Nepředložil vám první ministr financí nejděsivější obraz vaší současné situace? Neřekl vám, že každý odklad zhoršuje nebezpečí? Že den, hodina, okamžik jej mohou učinit smrtelným? Máme plán, který bychom nahradili za ten, který nám navrhuje? – Ano, volá jeden poslanec Shromáždění. – Zapřísahám toho, kdo odpověděl ano, aby uvážil, že jeho plán není znám; že je třeba času k jeho rozvinutí, prozkoumání, prokázání; že i kdyby byl ihned předložen našemu jednání, mohl se jeho autor zmýlit; že když všichni nemají pravdu, všichni mají pravdu. Mohlo by se tedy stát, že by autor tohoto jiného plánu, i kdyby měl pravdu, neměl pravdu proti všem; neboť bez souhlasu veřejného mínění nemůže největší nadání zvítězit nad okolnostmi… I já nepokládám prostředky pana Neckera za nejlepší možné. Ale nebe mě chraň, abych v tak kritické příležitosti stavěl své proti jeho! Marně bych je pokládal za lepší. Nelze v jediném okamžiku soupeřit s ohromnou popularitou dobytou skvělými službami, dlouhou zkušeností, pověstí prvního známého finančního talentu a – má-li se říci všechno – s náhodami a osudem, jaký nikdy nepřipadl žádnému smrtelníku. Je tedy nutno vrátit se ještě k plánu pana Neckera: ale máme čas jej prozkoumat, prověřit jeho základy, ověřit jeho výpočty? Ne, ne, tisíckrát ne. Bezvýznamné otázky, odvážné domněnky, nevěrné tápání, to je vše, co je v tuto chvíli v naší moci. Co tedy uděláme odkladem jednání? Promeškáme rozhodující okamžik, zatvrdíme svou samolibost v tom, abychom něco změnili na celku, který jsme ani nepojali, a zmenšíme svým nediskrétním zásahem vliv ministra, jehož úvěr ve financích je a má být větší než náš. Pánové, v tom jistě není ani moudrost, ani prozíravost; ale je v tom alespoň dobrá víra?

Ach! Kdyby méně slavnostní prohlášení nezaručovala naši úctu k veřejné víře, naši hrůzu před hanebným slovem bankrot, odvážil bych se zkoumat tajné a snad nám samým neznámé pohnutky, které nás nutí tak neprozřetelně couvat ve chvíli vyhlášení aktu velké oddanosti, jistě neúčinného, není-li rychlý a vskutku bezvýhradný. Řekl bych těm, kdo se sžívají s myšlenkou nedostát veřejným závazkům ze strachu před nadměrnými oběťmi, z hrůzy před daní: Co jiného je bankrot než nejkrutější, nejzhoubnější z daní?… Přátelé! Slyšte jedno slovo, jediné slovo.

Dvě století loupeží a lupičství vyhloubila propast, do níž se království chystá pohltit. Je třeba ji zaplnit, tu strašlivou propast. Nuže! Zde je seznam francouzských vlastníků: vyberte mezi nejbohatšími, abyste obětovali méně občanů; ale vyberte; neboť nemusí-li malý počet zahynout, aby byla zachráněna masa lidu? Vzhůru! Těchto dva tisíce notáblů vlastní, čím zaplnit deficit; čím vrátit pořádek do financí, mír a blahobyt do království. Udeřte, obětujte bez milosti tyto smutné oběti! Svrhněte je do propasti! Zavře se… Couváte hrůzou… Nedůslední lidé! Malomyslní lidé! A nevidíte tedy, že když dekretujete bankrot, nebo, což je ještě ohavnější, když jej činíte nevyhnutelným, aniž jej dekretujete, poskvrňujete se činem tisíckrát zločinnějším? Neboť konečně tato hrozná oběť by alespoň odstranila deficit. Ale myslíte, že proto, že jste nezaplatili, už nebudete nic dlužit? Myslíte, že miliony lidí, kteří v jediném okamžiku ztratí tou strašnou explozí nebo jejími otřesy vše, co tvořilo útěchu jejich života a snad jediný prostředek k jeho udržení, vás nechají klidně užívat vašeho zločinu?… Stoičtí pozorovatelé nevyčíslitelných zel, která tato katastrofa vychrlí na Francii! Netečné sobce, kteří si myslíte, že křeče zoufalství a bídy přejdou jako tolik jiných, a tím rychleji, čím budou prudší! Jste si jisti, že tolik lidí bez chleba vás nechá klidně vychutnávat pokrmy, jejichž počet ani lahodnost jste nezmenšili?… Ne… zahynete! A ve všeobecném požáru, který se netřesete zapálit, ztráta vaší cti nezachrání ani jeden z vašich ohavných požitků! Hle, kam kráčíme… Slyším mluvit o vlastenectví, o vzepětí vlastenectví, o vzývání vlastenectví: je tedy tak velkodušné úsilí dát část svého příjmu, aby se zachránilo vše, co člověk má? Eh, pánové, to je jen prostá aritmetika; a kdo váhá, může odzbrojit rozhořčení jen pohrdáním, jaké musí vzbuzovat jeho hloupost. Ano, pánové, je to nejobyčejnější opatrnost, nejtriviálnější moudrost, je to váš nejhrubší zájem, čeho se dovolávám. Neříkám vám už jako kdysi: Poskytnete jako první národům podívanou na lid shromážděný, aby nedostál veřejné víře? Neříkám vám už: Eh! Jaké nároky máte na svobodu, jaké prostředky vám zbudou k jejímu udržení, jestliže hned při prvním kroku překonáte hanebnost nejzkaženějších vlád; jestliže potřeba vaší součinnosti, vašeho dohledu není zárukou vaší ústavy?… Říkám vám: Budete všichni strženi do všeobecné zkázy; a ti první, kdo mají zájem na oběti, kterou od vás vláda žádá, jste vy sami.

Odhlasujte tedy tento mimořádný příspěvek; kéž by byl dostatečný! Odhlasujte jej, protože máte-li pochybnosti o prostředcích, nemáte je o nutnosti ani o naší neschopnosti je nahradit, alespoň bezprostředně. Odhlasujte jej, protože veřejné okolnosti nesnesou odkladu a byli bychom vinni každým prodlením. Chraňte se žádat o čas; neštěstí ho neposkytuje… Eh, pánové! Při příležitosti směšného návrhu Palais-Royal, směšného povstání, které nikdy nemělo význam než v slabých obrazotvornostech nebo ve zvrácených záměrech několika lidí zlé víry, jste nedávno slyšeli tato zběsilá slova: Catilina je u bran Říma, a rokuje se! A jistě, kolem nás nebylo ani Catiliny, ani Říma, ani nebezpečí: dnes je bankrot zde, hrozí pohltit vás, váš majetek, vaši čest, a vy rokujete!“

Mirabeau mluvil s tím nadšením, které ovládá úsudek i vůli. Ticho soustředění jako by poutalo všechny myšlenky k velikým a strašným pravdám. První cit ustoupil citu naléhavějšímu; a jako by se každý poslanec spěchal zbavit ze své hlavy oné hrozné odpovědnosti, jíž mu hrozil Mirabeau, a jako by náhle viděl před sebou propast deficitu volající své oběti, celé Shromáždění vstalo, žádalo hlasovat a jednomyslně vydalo dekret: ale nedůvěra, stále trvající mezi vládou a Shromážděním, dala připojit, že plán ministra financí bude definitivně přijat teprve poté, co král přijme Deklaraci práv člověka a ústavní články dosud dekretované.²⁴

Vysvětlivky