Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

III. Kniha druhá (červenec 1789)

[Obsah podle původního vydání: Dvůr, vzpamatovaný ze strachu, uklidňuje šlechtu. – V prvních červencových dnech dává král postupovat vojskům. – Deklarace práv člověka. – Propuštění Neckera a ministrů, 11. července 1789. – Povstání Paříže. – Chování prince Lambesca. – Dobytí Bastily, 14. července. – Nejistota dvora. – Král přichází do Shromáždění, 15. července.]

Dvůr se vzpamatovává

Dvůr, vzpamatovaný ze svého strachu, brzy litoval snadnosti, s jakou se propůjčil ke sloučení. Úmysl obcí byl znám: to, co udělaly, ohlašovalo, co chtějí udělat. Nová ústava, podporovaná všemi míněními, posílená všemi vůlemi, měla nabýt síly, jíž by žádný zlořád neodolal. Dvůr věděl, že šlechta a vysoké duchovenstvo horlivě uchopí příležitost rozpustit stavy, které chystaly jejich zkázu; ale bylo třeba sil schopných udržet Paříž, rozehnat Shromáždění a vynutit přijetí prohlášení z 23. června. Většina šlechtických poslanců chtěla Shromáždění opustit; tvrdili, že je imperativní mandáty vážou k mínění podle stavů. Bylo nutné je zadržet, dokud se se všemi nevyjedná: odchod šlechty měl být totiž všeobecný, odůvodněný násilím užitým k donucení obou stavů ke sloučení. Částečný odchod několika šlechtických poslanců by byl oslabil většinu šlechty. Těm, kdo mluvili o odchodu, se říkalo, že se věci změní, že se posílají vpřed vojska, že je ještě nějaký čas třeba se přetvařovat; a aby se ukázalo, že jsou daleci schvalovat, co se stalo, připouštěla se nezákonnost sloučení; každý poslanec byl v soukromí chválen za věrnost svým mandátům, vychvaloval se odvážný a pevný odpor, který kladl podnikům třetího stavu. Šlechta prý za těchto choulostivých okolností udělala vše, co bylo možné udělat; král si počínal slabě; ale ministři byli zaprodáni Neckerovi a jednali jen podle jeho záměrů. Vše se zdálo přát záměrům dvora: mnozí poslanci obcí, unavení ničivým duchem, který se ve Shromáždění prosazoval, byli ochotni propůjčit se tomu, co se od nich žádalo. Ostatní poslanci, zastrašení hrozbami nebo svedení sliby, by byli kladli jen slabý odpor; a kdyby se některý odvážný muž zatvrdil v odmítání, byla by se proti němu nasadila všechna autorita despotického krále a věrný poslanec, který se dovolával práv národa, by byl potrestán jako rebel.

Zatím třicet pluků táhlo na Paříž. Záminkou byl veřejný klid; skutečným cílem rozpuštění stavů. Necker měl na zasedání stavů příliš velký zájem, než aby se propůjčil k záměrům dvora; králem málo milován, nenáviděn královnou, princi, Polignacy, měl za sebou jen lid a Shromáždění. Stále se obnovující obtíže zdržovaly pochod vojsk; potraviny nebyly dodávány, peníze se vydávaly jen s největší skoupostí. Maršál de Broglie, pověřený velením v Île-de-France, zřídil svůj hlavní stan v zámku. Zástup vyšších důstojníků mu tvořil skvělý generální štáb. Nikdy žádný velitel nedostal tak velké pravomoci; vše mu bylo podřízeno, i tělesná garda; a před společným zájmem zmizel všechen zájem sborů i jednotlivců.¹ Část většiny šlechty se dále scházela u vévody de Luxembourg. Tam se protestovalo proti sloučení, dovolávalo se mandátů, prohlašovaly se dekrety Národního shromáždění za neplatné, vytvářely se záminky k jeho blízkému rozpuštění. Tyto manévry, odhalené před očima celé Francie, sjednotily duchy kolem Národního shromáždění. Sál stavů se stal pro všechny Francouze společnou vlastí. Shromáždění bylo zpraveno o každém pohybu, poučeno o každé myšlence; despotismus, zrazený těmi, kdo z něho čerpali lesk i obživu, zůstal sám uprostřed svých agentů. Královna, hrabě d'Artois, princové, dvořané, ministři, biskupové, šlechtici, obklopeni špehy a nevěrnými sluhy, sledováni až do důvěrností přátelství, až do nočního klidu, nevyjádřili jediný cit, nenaznačili jediné gesto, které by nebylo donášeno. Tehdy se zrodila ona prudká nenávist proti šlechtě a proti duchovenstvu; obce vycítily, že tyto dva sbory, lpící na despotismu jako na své obživě, odmítnou svobodu a budou se snažit nahradit ji skvělým otroctvím. Řekly si: Revoluci uděláme my samy. Rozhodnuty zlomit všechen odpor, přísahaly zkázu šlechty.

[Shromáždění zvolilo 3. července za předsedu arcibiskupa vienneského (vévoda Orleánský odmítl), zřídilo třicet výborů („bureaux“) a prohlásilo, že bailliages nemohly dát svým zástupcům imperativní mandáty (vydavatelé upozorňují, že tak zněl návrh arcibiskupa vienneského, ale na Sieyèsův návrh Shromáždění 7. července prohlásilo, že „není důvod rokovat“). „Kapitalisté a rentiéři“, vyděšení vidinou bankrotu, se přimkli ke Shromáždění; dvůr, „zvyklý vidět Paříž třást se pod jedním policejním poručíkem a gardou osmi set jezdců“, nepředvídal odpor a nezajistil si ani věrnost vojáků. Francouzská garda, uražená jmenováním nepopulárního vévody du Châtelet za plukovníka, byla „získána penězi, vínem a děvčaty“. Na Mirabeauův návrh (8. července) Shromáždění žádalo krále o odvolání vojsk; král odpověděl, že vojska mají jen bránit nepořádkům, a nabídl přeložení stavů do Noyonu nebo Soissons – „Shromáždění lehce prohlédlo léčku“. Mirabeau podle Ferrièra otevřeně říkal, že „chce-li být člověk svobodný, je třeba provést velkou změnu u dvora a povýšit vévodu Orleánského na místo generálního místodržitele“; a Mounierovi prý řekl: „Chci krále, jako jste vy. Co na tom, je-li to Ludvík XVI., nebo Ludvík XVII.? Nač potřebujeme toho klučinu, aby nám vládl?“ – vydavatelé podotýkají, že anekdota pochází z řízení u Châteletu o 5. a 6. říjnu a že Mirabeau se proti ní ohradil.]²

[Shromáždění zřídilo též výbor pro zásobování – chléb nejhorší jakosti se prodával po čtyřech sou za libru –, jemuž Necker odmítl doložit své výpočty. Následuje rozsáhlá parafráze Mounierova plánu ústavy (9. července), zmínka o Boucheově návrhu dvou finančních výborů (10. července) a La Fayettův návrh Deklarace práv (11. července); Ferrières Mounierovi vytýká, že „nedosti uvážil nebezpečí, uvést velký, zkažený národ mimo všechny represivní zákony, vrátit jej do přirozeného stavu a dětství společností, aby mu dal ústavu cizí té, pod níž žil čtrnáct set let“ – místo nové ústavy bylo prý třeba „obnovit tu, která ve Francii existovala čtrnáct set let, zbavit ji zlořádů a reformovat v bodech, kde to rozdíl dob vyžadoval“. Vydavatelé přiznávají, že „tento odstavec obsahuje několik velmi soudných úvah“.]³

Propuštění Neckera

Dvůr, pln důvěry v síly, jimiž se domníval být zajištěn, se rozhodl začít své operace. Když se Necker dostavil ke dveřím komnaty, kde zasedala rada, šel mu hrabě d'Artois vstříc, zastoupil mu cestu, a ukazuje mu pěst s výrazem zuřivosti: „Kam jdeš, zrádný cizinče? Je tohle tvé místo v radě, měšťáku mizerný? Vrať se do svého malého města, nebo zahyneš jen mou rukou!“ Při této neslušné apostrofě Necker ustoupí o krok, vzpřímí se, neodpoví ani slovo a vstoupí do sálu rady.⁴ Necker dostal nazítří rozkaz opustit království; chystal se zasednout k stolu, klidně poobědval; po obědě nasedl do vozu a dal se na cestu do Saint-Ouen, když předtím tiše řekl několik slov panu de Latouche, kancléři vévody Orleánského, který v tu chvíli odjel do Paříže. Ostatní ministři podali demisi. Král je nahradil lidmi dávno lidu odpornými, jejichž despotické zásady byly známy: La Galaizière dostal finance, vévoda de La Vauguyon zahraniční věci, Breteuil departement Paříže, Foulon válku.⁵ Než však půjdeme dál, podívejme se, kdo byly hlavní osoby.

Mirabeau

Hrabě de Mirabeau, ovládaný zároveň všemi vášněmi, i těmi nejprotichůdnějšími, ohnivým, neklidným géniem, žádostivým rozkoší, pohybu, intrik, přišel na generální stavy předcházen pověstí, jakou dávají velké nadání a ještě větší neřesti. Obviněný ze zbabělosti, usvědčený z podvodů, smělý, podnikavý, schopný všeho; hotov prodat svého přítele, svou milenku, svého krále, svého Boha, kdyby v nějakého věřil; ztracený v dluzích, a v dluzích nečestných; byl viděn jako špion francouzských ministrů u cizích dvorů a jako špion cizích knížat u ministrů francouzského dvora, dávaje se platit od jedněch i druhých a všechny stejně zrazuje! Tak skládal pamflety proti svým ochráncům, proti svým přátelům, proti svým příbuzným; ne z nenávisti, ale z nemravnosti povahy, z naprosté neznalosti slušnosti, ctnosti, povinnosti, která mu ve zrazeném přátelství, v porušené důvěře ukazovala jen zboží na prodej, užitečný obchod.⁶

Mirabeau spočítal sílu společenských pout; ocenil je tím, čím jsou pro ctižádostivce, a uvolnil si prostor až ve svém svědomí. Soudě lidi podle vlastního srdce, řadil je všechny mezi hlupáky nebo mezi darebáky: jedněm mluvil o svobodě, o vlasti; druhým předkládal skvělé, ale hanebné naděje, a nezastíral jim cenu, kterou je třeba zaplatit. Kárající lid nebo mu lichotící podle okolností, dokázal jej vždy udržet a vtisknout mu pro svou osobu a své názory pověrečnou úctu. Bázlivý v obyčejných nebezpečích života, rozvíjel při velkých příležitostech smělost zločinu, který si zajistil své prostředky. Překážky ho dráždily a nezastavovaly. Nadán velkou snadností pojímat, jeho obraznost trýznila jeho myšlení. Odtud ten nedostatek plánu v jeho záměrech, ta malá důslednost v jeho myšlenkách, ty rozpory se sebou samým, ta nediskrétnost, která mu nedovolovala nic zamlčet, když někdo, dráždě vhodně jeho pýchu, mu předkládal jako nepřekonatelné nebo jako snadno zničitelné překážky stojící v cestě jeho záměrům. Jedna velmi duchaplná žena srovnávala v početné společnosti Mirabeauovu adresu o odvolání vojsk s adresou, kterou anglická Dolní sněmovna předložila Karlu I. „Nu, madame,“ odpověděl Mirabeau se spokojeným výrazem, „což Cromwell neproslavil svůj rod?“

Mirabeau nikdy zcela nesetřásl předsudky ani zvyky svého dětství; vždy lpěl na šlechtě a na monarchii. „Myslíte,“ říkal několika šlechticům, „že kdybych byl poslancem šlechty, byla by se skutálela tak rychle?“ Mirabeau se ukazoval nepřítelem ministrů; byl nejhorlivějším obhájcem ministerstva! Jeho nenávist k despotismu se nevztahovala na královskou moc: neboť očekával více od králů než od národů; a vládní místa se mu zdála žádoucí jen potud, pokud udílejí velkou moc a vedou k ještě větším bohatstvím. Mirabeau spojoval s přirozeným nadáním, které dělá řečníky, promyšlené studium řečnického umění. Věděl, že člověk génia mluví ještě více ke smyslům než k duchu: proto jeho gesto, jeho pohled, zvuk jeho hlasu, všechno, až po způsob, jak se oblékal a upravoval si vlasy, bylo vypočítáno na základě hluboké znalosti lidského srdce. Jeho výmluvnost, drsná, divoká, ale rychlá, živá, plná smělých metafor a gigantických obrazů, ovládala jednání Shromáždění. Jeho sloh, tvrdý, kostrbatý, ale výrazný, bohatý, nadmutý zvučnými slovy, podobný těžkému kladivu v rukou obratného umělce, tvaroval podle jeho vůle lidi, které nešlo o to přesvědčit, ale ohlušit, podmanit. Mirabeau jim vtiskoval všechny tvary, všechny pohyby, všechny vášně. Neodmítal manévry a prostředky intriky, ale propůjčoval se jim jako nadřazený člověk, který je trpí z blahosklonnosti. Přidružuje upřímně ke své slávě ty, které bylo užitečné přidružit k jeho záměrům, uměl je zaujmout pro své úspěchy, protože je často mohli pokládat za své vlastní dílo. Prost té malé žárlivosti prostřednosti, která chce dělat všechno sama, užíval spisů schopných podpořit jeho záměry a jejich čest přenechával těm, kdo mu je dodali; dovoloval jim říkat: To já jsem udělal tento plán, sepsal toto memorandum; a tak je přidružoval k svým triumfům na tribuně, jako by tam vystupovali s ním. Skutky ho dají poznat lépe; přejděme k jinému.

Lally-Tolendal a Clermont-Tonnerre

Lally-Tolendal dostal od původce přírody něžnou duši a mírné vášně. Živen ctnostnými chimérami, věřil, že lidé jsou dobří, doufal, že je učiní šťastnými. Nezměrná ctižádost, nízká chtivost, zločinné intriky byly jeho srdci cizí. Neznal lidi, s nimiž se spojil. Krvavá hlava jeho otce, stále přítomná jeho očím, ho vrhla do strany revoluce.⁷ Nenáviděl stejně despotismus ministrů i despotismus parlamentů, ale chtěl krále a monarchii: chtěl, aby čest, jmění a život občanů už nezávisely na rozmaru, tajných zájmech a nenávistných vášních ministra nebo soudce. Lally miloval slávu: namluvil si, že získá to, co má nejlichotivějšího, prací pro svobodu své vlasti. Lally si přál vidět Francii bohatou, mocnou navenek, uvnitř spravovanou zákony schopnými zajistit štěstí všech. Snad ze všech, kdo nejvíce přispěli k revoluci, je Lally jediný, kdo může přiznat své pohnutky. Lally byl obdivovatelem Neckera; obdiv v citlivé duši plodí nadšení. Lallyho výmluvnost, mírná a snadná, jeho vznešené gesto, přesvědčivý a lichotný přízvuk jeho hlasu mu měly dát ve Shromáždění velkou převahu; ale Lally mluvil k lidem trýzněným dlouhou a žárlivou závistí, k lidem, kteří dýchali jen krví a bažili jen po kořisti. Dokud Shromáždění, nejisté svým osudem, zakoušelo obavy, nacházel je Lally poslušné; sotva s jeho pomocí odstranilo překážky, které stály v cestě jeho záměrům, zapomnělo na Lallyho služby a vidělo jen nepřítele v člověku, který odmítal podporovat jeho zuřivosti. Lally zakusil osud všech lidí, kteří mají přímé úmysly, ale nespočítali rychlý pochod lidu ponechaného sobě samému; lichotí si, že jej zastaví, když se odchýlí od cíle, k němuž jej chtějí dovést; jsou strženi davem a vždy se mýlí v událostech: Lally se zmýlil jako oni, byl pomlouván, ztratil svůj vliv ve Shromáždění. Závoj, který mu skrýval hlubokou propast, kam se měl zřítit král i monarchie, se náhle zvedl; hrozný den 6. října mu otevřel oči úplně; zachvěl se hrůzou, naříkal, ale příliš pozdě, nad zlem, které připravil. Zoufaje nad věcí veřejnou, opustil bez návratu Shromáždění, v němž už nemohl konat dobro a jehož zločiny by se styděl sdílet.

Clermont-Tonnerre, narozený s duchem, nadáním, ctižádostí, velkou snadností všechno podnikat a ještě větší snadností se odradit, lenivý, bezstarostný, těžko k upoutání, chimérický, vidící despotismus jen ve zneužití moci, a ne v samé povaze moci, si prostoduše představoval, že mu bude snadné spojit politickou svobodu národa s ústavní autoritou monarchy a neomezenou svobodu jednotlivce s krajní povahou Francouze, od přírody nakloněného nevázanosti. Výmluvný, přesný, když ho inspiroval předmět, jeho génius ovládal jeho myšlení a uchvacoval jeho obraznost; vzlétaje pak k nejrozsáhlejším koncepcím, ale nikdy nezachycuje druhotné vztahy; špatný politik; znající lidi jen z pařížských společností a věci jen z pařížského mínění; lpící při provádění na prostředcích nejpodivnějších a nejméně způsobilých dovést ho k cíli. Clermont-Tonnerre, nespokojený s dvorem, protože tam nebyl ničím, přece miloval krále a stát. Chtěl revoluci pro potěšení dělat revoluci; pracoval na jejím rozhodnutí, aniž předvídal následky; doufal ji vést a učinit se nezbytným. Nešel dál než k intrice; nepojal ani plán vlády; polichocen tím, že je hlavou strany a že zaměstnává malou pařížskou pověst, domníval se, že udělal vše, když přiměl menšinu šlechty ke sloučení s obcemi a donutil dvůr povolat zpět Neckera a vypovězené ministry. Clermont-Tonnerre pokládal Neckera za velkého muže; tento názor dává přesnou míru jeho úsudku! Napodobuje svůj vzor, oddal se jako on válce perem, vždy nepříznivé veřejnému muži. Génius neztrácí v marných hádkách čas určený k jednání; jakmile se člověk sníží sestoupit do arény, je nucen měřit se tam s nejnižšími lidmi; lid si zvyká soudit zápasníky. Pravý státník, podoben Nejvyšší bytosti, se ve svých koncepcích činí nepřístupným. Clermont-Tonnerre nedokázal ani uchovat důvěru lidu, ani získat důvěru dvora: kolísaje mezi oběma stranami, chtěje je vyvažovat jednu druhou, skončil tím, že obě stejně znepřátelil. Clermont-Tonnerre, ať už z nedostatku taktu, nebo z domýšlivosti na své síly, se zatvrzele pouštěl do boje s veřejným míněním v době, kdy toto mínění, ovládající duchy, se zuřivostí odmítalo systémy i lidi směřující k mínění opačnému. Ztroskotal; jeho snahy znovu se pozvednout jen dovršily jeho pád. Opuštěn royalisty, kteří podezírali jeho dobrou víru, pronásledován demokraty, kteří ho obviňovali ze zrady, sám uprostřed velikého národa, pohmožděn všemi nárazy, cítil, že je čas opustit tento nerovný boj. Neobjevil se už na tribuně a upadl v nejhlubší zapomnění.

Neděle 12. července: Camille Desmoulins a princ Lambesc

Zpráva o Neckerově propuštění vyvolala v Paříži všeobecný otřes. Revolucionáři, chopivše se příležitosti, na kterou netrpělivě čekali, se rozhodli dovršit svůj velký podnik. Vše se sbíhalo, aby podpořilo jejich záměry; lid, tajně zpracovaný, byl připraven přijmout dojmy, jaké by mu chtěli dát; rozdělení Paříže na šedesát okrsků, vymyšlené Neckerem při volbě volitelů, aby mohl snáze ovlivňovat výběr, se stalo okolností vhodnou k usnadnění operací revolucionářů: vskutku, ačkoli funkce volitelů skončily, existovali stále implicitně, tvořili shromažditelný sbor zastupující pařížskou obec; byli skutečnými mandanty poslanců tohoto města, orgány jeho vůle; udržovali stálou korespondenci s Národním shromážděním. Bylo tedy snadné svolat volitele, povolat občany do jejich okrsků. Paříž už nebyla jako dřív městem osídleným izolovanými jednotlivci, zbavenými prostředků vzájemného styku, nevědoucími, kde se shromáždit, kde se domluvit, kde většinou hlasů přijmout jednomyslné usnesení. Necker vytvořil středisko; osm set tisíc občanů, dříve navzájem neznámých, lhostejných k zájmům jeden druhého, náhle získalo společný zájem a mohlo se v témž okamžiku sejít a utvořit početní jednotu.⁸

Když se hlavní agenti revoluce sešli v Palais-Royal, který učinili střediskem svých operací jako místo nejvhodnější k udílení všech pohybů davu, vystoupí Camille Desmoulins na stůl a řekne: „Občané, není ani okamžik nazbyt; přicházím z Versailles. Pan Necker je propuštěn! Toto propuštění je zvon k bartolomějské noci vlastenců! Ještě dnes večer vyjdou všechny švýcarské a německé prapory z Martova pole, aby nás povraždily! Zbývá nám jediné útočiště: běžet do zbraně!“ Agenti revoluce s nadšením tleskají návrhu Camilla Desmoulinse. Zmatený hluk, že je třeba se ozbrojit, že je to jediný prostředek, jak předejít zrádným úmyslům nových ministrů, koluje od úst k ústům. Camille Desmoulins využívá této příznivé nálady, a aby ještě zvýšil náhlý dojem své řeči, předstírá, že se obává následků své smělosti a své horlivosti pro zájmy lidu; přejíždí neklidným okem dav, který ho obklopuje, a jako by náhle spatřil velké nebezpečí, zvolá: „Znamení je dáno; hle, špehové a pochopové policie mi hledí do tváře; ale nepadnu živý do jejich rukou!“ Při těch slovech vytahuje z kapes dvě pistole, ukazuje je lidu a stavěje se do čela několika agentů revoluce: „Následujte mě, občané! Pojďte bránit své životy, životy svých žen a svých dětí!“⁹

Revolucionáři vycházejí s velkým křikem a rozdělují si práce tohoto důležitého dne. Jedni v čele několika lupičů jdou zapálit celní bariéry a vyhnat výběrčí vstupních poplatků. Druzí obcházejí divadla hlavního města a nařizují zavřít představení. Odeberou se pak do Curtiusova kabinetu, vezmou busty Neckera a vévody Orleánského a ověsí je dlouhým černým flórem na znamení nemilosti těchto dvou model lidu: neboť se úmyslně rozšířilo, že vévoda Orleánský je vyhnán. Busty jsou neseny v triumfu ulicemi Paříže. Nastrčení muži nutí kolemjdoucí smeknout; jeden z nich říká lidu: „Není-liž pravda, že chcete, aby tento princ byl vaším králem a tento poctivý muž jeho ministrem?“ Několik osob odpovídá: „Chceme to.“¹⁰ Průvod jde po bulvárech, ulicemi Saint-Martin, Saint-Denis, čtvrtěmi plnými lidu. Revolucionáři přimějí oddíl francouzské gardy, aby je doprovázel, aby dodali tomuto triumfálnímu pochodu více okázalosti a ukázali lidu, že jediné vojsko, které by se mohlo postavit provedení jejich záměrů, sdílí obecný cit. Novost podívané, onen duch napodobování, tak mocný u Francouze, přitahuje množství lidí všech stavů, obojího pohlaví. Když dorazili na náměstí Vendôme, objeví se oddíl pluků Royal-Allemand a Royal-Lorraine, aby shluk rozehnal. Revolucionáři chtěli vzpouru; napadají kamením dragouny Royal-Lorraine. Několik měšťanů je zraněno. Princ de Lambesc v čele Royal-Allemand se přesune na náměstí Ludvíka XV.; lid stále postupoval; princ de Lambesc, odloučen od svého oddílu, se vrhne se šavlí v ruce do zahrady Tuilerií. Zděšení se stává všeobecným: muži, ženy, děti padají jeden přes druhého, snaží se dostat k východům, každým okamžikem očekávají, že na ně vpadnou jezdci prince de Lambesc. Lid v této choulostivé situaci zapřísahá francouzskou gardu o pomoc. Ta se připojuje k revolucionářům, útočí na vojáky Royal-Allemand: ti bez velitelů, nedostávajíce rozkazy, nekladou žádný odpor. Francouzská garda táhne na náměstí Ludvíka XV. s úmyslem vypudit odtud dragouny Royal-Lorraine.¹¹

Zatímco se to děje v Tuileriích, Camille Desmoulins a několik agentů revoluce se vracejí do Palais-Royal s křikem, že němečtí vojáci vraždí občany; vyzývají lid, aby se ozbrojil. Vévoda Orleánský, příliš zbabělý, aby se prohlásil za hlavu revoluce, dokud hrozilo sebemenší nebezpečí, měl svůj vůz zapřažený v prvním nádvoří; marně lid prosí o jeho pomoc; on spěchá utéci do Versailles a říká těm, kdo na něho naléhají, aby je chránil: „Přátelé, je jen jeden prostředek, chopit se zbraní.“ Revolucionáři běží na radnici a šíří poplach na všechny strany; lůza vyráží krámy puškařů, ozbrojuje se vším, co jí padne do ruky; měšťané se kvapně zavírají do svých domů: většina neznala příčinu vřavy; představovali si, že armáda maršála de Broglie vstoupila do Paříže a vydává vše ohni a meči. Zatím se volitelé a městští úředníci shromažďují na radnici: jedni agenti revoluce, zpravení o záměrech revolucionářů; druzí cizí těmto manévrům, ale vyděšení vzpourou, jež jako by ohrožovala osoby i majetek. Zvonilo se na poplach ve všech kostelích, blížila se noc; tlupa lupičů, ozbrojených šavlemi a puškami, s hořícími pochodněmi v rukou, procházela ulicemi a hrozila zapálit hlavní paláce: tyto pohyby měly za cíl vrhnout děs do duše měšťanů a ospravedlnit jmenování výboru, schopného uvést v systém přechodné povstání lůzy. Utvořil se výbor ze čtrnácti volitelů a několika městských úředníků známých svou oddaností Neckerovi a orleánské straně. Pan de Flesselles byl jmenován předsedou; jeho styky s dvorem jej činily podezřelým; slíbili si bdít nad jeho kroky a špehovat jeho jednání. Tento šťastný úspěch, dávaje revolucionářům oprávněné naděje, zvýšil jejich obavy z následků tak zjevné vzpoury; vycítili, že už nemají co šetřit a že jejich osobní bezpečnost závisí na úplném zdaru; dohodnuvše se s Mirabeauem a hlavními členy Národního shromáždění, sestavili svůj plán.¹²

Shromáždění 13. července

[Ve Versailles vyvolal Neckerův pád „stejné překvapení a stejné rozhořčení jako v Paříži“. Několik poslanců se sešlo v sále stavů už v neděli 12. července v sedm hodin večer, ale pro malý počet přítomných a nepřítomnost předsedy se nerokovalo. Ferrières podrobně reprodukuje zasedání 13. července: Mounierovu řeč („Nikdo nezapomene včerejší proslulý výnos, navždy oslavený vyhnanstvím nejctnostnějšího z ministrů!“), Targetovu, Lallyho dlouhou apologii Neckera („Ó, podepsal bych ji svou krví!“), Virieuovu výzvu k obnovení přísahy z 20. června – „přísaha byla pronesena“ –, řeč abbého Grégoira, kterou arcibiskup vienneský pokáral jako „výkřiky války a vraždy z úst služebníka pokoje“, načež „prudké reptání ze všech stran sálu poučilo arcibiskupa, že od Národního shromáždění nelze čekat nic umírněného“. Guillotin přečetl petici pařížských volitelů za obnovení měšťanské gardy. Deputace vedená arcibiskupem vienneským žádala krále o odvolání vojsk; král odpověděl, že „je na mně samém posoudit jejich nutnost“ a že „vaše přítomnost by v Paříži nic nezlepšila“. Shromáždění nato jednomyslně přijalo „ono slavné usnesení, které bylo za daných okolností skutečným vyhlášením války“: Necker a odvolaní ministři „s sebou odnášejí jeho úctu a jeho lítost“; ministři a všichni královi rádci „jsou osobně odpovědní za přítomná neštěstí“; „žádná moc nemá právo vyslovit hanebné slovo bankrot“; Shromáždění zasedá nepřetržitě. Arcibiskup odnesl usnesení králi, který odpověděl, že prozkoumá jeho obsah; „tato rázná usnesení dvůr překvapila, ale nepřiměla ho opustit jeho plán: odložil jeho provedení na zítřek“. Na návrh arcibiskupa vienneského, který se odvolal na svůj věk, byl místopředsedou zvolen La Fayette – „vše bylo domluveno, i arcibiskupova žádost, i muž, na něhož měla volba padnout“. Většina poslanců strávila noc v sále stavů, „méně aby rokovali, než aby se kryli před podniky dvora“.]¹³

Paříž 13. července

Dvůr se až dosud jevil jako klidný divák pařížských hnutí. Vojska rozložená na Martově poli, v Saint-Denis, v Sèvres, v Saint-Cloud zůstávala nečinná. Řeklo by se, že noví ministři, jisti úspěchem, nechávají povstání běžet a chtějí ospravedlnit nasazení přísných opatření, která byli rozhodnuti použít; pokládali situaci Paříže za účinek přechodné vzpoury; nepochybovali, že se při příchodu vojsk třesoucí se lid rozprchne a zdrcení vůdcové přijdou prosit panovníka o milost. Zatím se zvonilo na poplach ve všech kostelích; krámy byly zavřeny; ulice plné ozbrojených lidí; jedni běhali jako zběsilí od domu k domu a mluvili jen o vraždě, o žhářství, o plenění; druzí pochodovali s bubny, s trubkami a měli v čele vojáky gardového pluku. Část tohoto lidu se odebrala k vězením La Force a Châtelet a propustila vězně; rozlila se pak do různých čtvrtí města a ohlašovala záměr vyplenit paláce velkých pánů a bohatých lidí. Revolucionáři obrátili pozornost lidu na dům lazaristů v ulici Saint-Denis. Říkalo se, že jsou v tomto domě velké sklady mouky. Lid tam běžel, rozbil nábytek, ztýral řeholníky, opil se vínem a likéry, odnesl mouku a dovezl ji do obilní tržnice. Jiná část lidu vyrazila královský sklad nábytku a zmocnila se pík, šavlí, mečů, pušek, které tam byly uloženy. Mouka sebraná v domě lazaristů přiměla lid navštívit všechny pařížské kláštery. Revolucionáři pátrání podporovali; věděli, jak je důležité zajistit zásobování. Bralo se obilí určené k výživě řeholníků. Tato slabá pomoc se stala málo potřebnou. Venkované, využívajíce požáru celních bariér, přivezli velké množství potravin: Paříž se octla v hojnosti.¹⁴

Stálý výbor pocítil nutnost zavést nějaký pořádek uprostřed nepořádku, který stejně ohrožoval osoby i majetek. Dekretoval, že zůstane shromážděn, aby stále korespondoval s okrsky a vydával rozkazy, které by okolnosti vyžadovaly; a přecházeje k prostředkům, jak udržet lůzu a odrazit útoky dvora, vyzval občany k utvoření měšťanské gardy, schopné zmařit záměry zlomyslných lidí a bdít nad veřejnou bezpečností. Výbor sdělil tato dvě usnesení šedesáti okrskům. Několik ozbrojených měšťanů se přišlo hlásit na radnici. Výbor jim dal za velitele pana de La Salle, volitele. Každý okrsek dostal rozkaz postavit setninu měšťanské milice. Občané se hrnuli dát se zapsat; ale většina byla beze zbraní a žádala, aby jim byly dodány. Výbor věděl, že v Invalidovně je značná zásoba zbraní. Blízkost tohoto místa k vojskům tábořícím na Martově poli jej přiměla, aby se ho zmocnil dříve, než je dvůr uvede do stavu obrany. Táhlo se tedy k Invalidovně; a aby se předešlo plenění, připojily se k lidu oddíly francouzské gardy a měšťanské milice. Velitel vyzval pana de Sombreuil, aby vydal děla a zbraně, které byly v paláci: netrpělivý lid už šplhal na zdi, přeskakoval příkopy; pan de Sombreuil, vida nemožnost odolat zuřivému davu a nepozoruje na Martově poli žádný pohyb, který by mu přišel na pomoc, dal otevřít brány. Lid se zmocnil děl, šavlí, mečů, pušek; vrátil se do Palais-Royal, táhna děla a nesa v triumfu ukořistěné zbraně.¹⁵ Děla byla umístěna u vstupů do předměstí, u zámku Tuilerií, na nábřežích, na mostech. Zmocnili se lodi naložené prachem. Pohled na několik vozů mouky, které přijely v téže době, dovršil uklidnění lidu a utvrdil ho v rozhodnutí odrazit silou vojska, která se chystala proti němu vytáhnout. Výbor vyslal četné hlídky s rozkazem zadržovat a odzbrojovat tuláky. Někdo navrhl rozlišovací znamení, podle něhož by se poznali dobří občané. Revolucionáři vztyčili kokardu smíšenou z bílé, modré a červené: byla to livrej vévody Orleánského; a ne bez úmyslu zvolili toto znamení shromáždění frakce, jejíž bázlivá hlava čekala jen na příznivou chvíli, aby se ukázala.¹⁶ Výbor postavil stráže ke všem branám města. Zastavovali se ti, kdo se pokoušeli vyjít, i ti, kdo chtěli vstoupit. Zabavovaly se zbraně, peníze, stříbro. Zástup lidí oddaných dvoru, žen, matek rodin, vyděšených nepořádkem panujícím v Paříži, věřících, že každou chvíli uvidí padnout na provinilé město pomstu panovníka, se snažil zachránit s nejcennějším majetkem: nutili je vrátit se do svých domů jako rukojmí, která bylo důležité uchovat.

14. července: Bastila

Zatím povstání nabývalo každým okamžikem vážnějšího rázu. Měšťanská milice se rychle tvořila: výbor a okrsky se bez oddechu zabývaly prostředky, jak čelit útoku vojsk maršála de Broglie. Výbor chtěl znát stav zásob. Předvolal policejního poručíka. Tento úředník ujistil, že město je zásobeno na čtrnáct dní. Toto ujištění utišilo obavy: příjezd nákladu obilí, určeného vojskům tábořícím na Martově poli, dovršil uklidnění v této důležité věci. Výbor pomýšlel na to, zmocnit se Bastily. Tato pozice poskytovala prostředky napadnout Paříž s výhodou. Lidu se řeklo, že je v Bastile velká zásoba zbraní a střeliva; že je snadné z výše jejích hradeb rozdrtit město; že se neudělalo nic pro bezpečnost Paříže a svobodu občanů, dokud bude Bastila v moci ministrů. Lid se v zástupech odebral na radnici a hlasitě žádal obléhání Bastily. Podnik byl riskantní: výbor, nejistý úspěchem, chtěje svalit na dvůr ohavnost vražedného odporu a ukázat lidu, jak si přeje vyhnout se prolití francouzské krve, vyslal deputaci, kterou pověřil oznámit panu Delaunayovi, guvernérovi Bastily, obavy a přání lidu a přimět jej, aby tuto pevnost odevzdal do rukou města. Pan Delaunay slíbil, že nebude na lid střílet; napsal dokonce farářům od Saint-Paul a Sainte-Marguerite a vyzval je, aby lid uklidnili a přiměli k míru; ale na žádost o vydání Bastily do rukou města odpověděl, že nemůže disponovat místem, které mu svěřil král; že se bude bránit, bude-li napaden. Posádku Bastily tvořily jen dvě setniny invalidů; téhož rána byla posílena oddílem padesáti Švýcarů z pluku Salis. Tušilo se, že by se Pařížané mohli pokusit o útok: přirozená síla místa, nepatrné prostředky Pařížanů k vedení obléhání, snadnost pomoci a obava vyvolat u lidu neklid zabránily panu de Besenval, veliteli pod maršálem de Broglie, poslat tam značnější síly.¹⁷

Stálý výbor poslal několik oddílů měšťanské milice a setninu francouzské gardy obklíčit Bastilu ze strany brány Saint-Antoine. Dal ihned následovat druhou deputaci, která žádala o rozmluvu s guvernérem a oznamovala, že přináší nové návrhy. Pan Delaunay dal spustit první most. Deputace byla vpuštěna. Lid, mísící se s deputovanými, se vrhl v zástupu na most. Pan Delaunay se domníval, že jej chtějí překvapit a pod záminkou vyjednávání o míru vniknout do pevnosti. Dal náhle zvednout most a nařídil rozehnat lid střelbou z pušek! V tu chvíli se z lidu zvedá tisíc výkřiků zuřivosti a zrady: útok začíná znovu, přicházejí tři setniny francouzské gardy s dělem, lid je přijímá s jásotem. Obléhání se stává pravidelnějším, první most a celé předsunuté opevnění jsou dobyty bez odporu. Pan Delaunay vztyčuje bílou vlajku, nabízí vydání pevnosti. Řev davu, hřmění děl a mušket brání slyšet guvernérovy návrhy. Útok pokračuje; ale obležení se už nebrání: palba zcela ustává. V posádce vládl nepořádek: nikdo nevelel, nikdo neposlouchal; pan Delaunay běhal od stanoviště k stanovišti, žádal klíč od prachárny, hrozil, že se vyhodí do povětří. Švýcarský důstojník prostrčí otvorem střílny dlouhou tyč, na jejímž konci je připevněn popsaný papír; jeden z obléhatelů položí prkno na parapet, pan Maillard postoupí, vezme papír a podá jej panu Éliemu, důstojníku pluku královny, který velel útoku z této strany.¹⁸ Čtou se tato slova diktovaná zoufalstvím: „Máme dvacet tisíc liber prachu; vyhodíme do povětří posádku a celou čtvrť, nepřijmete-li kapitulaci. – Přijímáme ji, na čest důstojníka,“ zvolá pan Élie, „spusťte mosty.“ Spouští se malý most; jistí Hulin, Maillard a Humbert se na něj vrhnou, vstoupí dovnitř pevnosti. Nalézají Švýcary a invalidy seřazené ve dvou řadách, s puškami opřenými o zeď. Hulin, Maillard a Humbert spouštějí velký most: jeden invalida otevírá bránu: lid se řítí do prvního nádvoří, vrhá se na invalidy, vraždí ty, na které narazí! Delaunay, stažený do posledního nádvoří, který se neuměl bránit a neuměl zemřít, čekal s třesením, co bude rozhodnuto o jeho osudu. Hulin a Maillard jej zatýkají. Lid jim ho vyrve z rukou, vleče jej ven z Bastily; jedni ho chytají za vlasy, druzí mu nastavují hroty mečů, snaží se ho probodnout! „Ach, pánové,“ říká bolestně Delaunay, hledě na Hulina a Maillarda, „ujistili jste mě, že mě neopustíte! Zůstaňte se mnou až na radnici“; a obraceje se k panu Éliemu, který přijal kapitulaci: „To jste mi slíbil?“ Ani Hulin, ani Maillard, ani Élie už nebyli s to lid udržet. Zuřivost stále rostla. Delaunaye obklopují, bijí ho do tváře, bodají ho! Nepřestával křičet: „Přátelé, zabijte mě, zabijte mě rychle, nenechte mě trápit!“ Vztek lidu nebyl ještě ukojen. Oddává se všem výstřelkům, které vnuká pomsta. Konečně ustupuje tisíckrát opakovaným prosbám nešťastného Delaunaye! Vedou ho na schody radnice; tam mu uříznou hlavu, narazí ji na píku; lid nosí ulicemi toto hrůzné znamení svého vítězství!

Pan de Losme-Salbray, major Bastily, byl právě odveden na radnici. Tento ctnostný, lidský muž byl vězni tak milován, jako byl pan Delaunay nenáviděn. Lid jej odnímá strážím: mladý markýz de Pelleport, který během pětiletého vězení zakusil velkorysou péči a soucitnou dobrotu majora, se marně pokouší vyrvat jej zuřivosti lidu. Dosvědčuje majorovu lidskost a mírnost; mluví o závazcích, které k němu má on i všichni vězni zavření v Bastile. Lid nic neposlouchá a hlasitě žádá majorovu smrt. Tento statečný voják, dojat šlechetným činem markýze de Pelleport, mu s hrdinskou chladnokrevností říká: „Mladý muži, co chcete dělat? Zahynete, a mě nezachráníte!“ Vskutku, lid násilně odstrkuje markýze de Pelleport, vraždí majora: jeho krvavá hlava je nasazena na píku a tato druhá trofej je nesena do Palais-Royal! Královský poručík a pobočník majora byli zabiti dříve, než dorazili na náměstí Grève. Lid, ještě žíznivější po krvi po těchto prvních popravách, chce smrt dvaadvaceti invalidů a jedenácti švýcarských vojáků z pluku Salis. Jeden člen výboru jim říká: „Střílel jste na své spoluobčany, zasloužíte oběšení a budete oběšeni na místě!“ Lid tomuto rozsudku tleská, chystá se jej vykonat! Francouzská garda, dojatá osudem svých dávných druhů ve zbrani, žádá o milost pro ně s takovým naléháním, že ani lid, ani výbory se ji neodvažují odmítnout.¹⁹

Chyběla ještě jedna oběť. Flesselles, prévôt des marchands, spjatý svým úřadem se zájmy dvora, neměl tolik prozíravosti, aby odmítl nebezpečnou čest předsedat výboru radnice: snad si v duchu stavěl lichotivý systém štěstí a vlivu. Je jisté, že Flesselles nejednal v dobré víře; že když zdánlivě přispíval k záměrům výboru a podporoval Pařížany v jejich obranných plánech, tajně se je snažil zmařit. Několik zachycených dopisů vzbudilo podezření; dopis nalezený v kapse pana Delaunaye je změnil v jistotu. Flesselles v něm říkal: „Bavím Pařížany kokardami a sliby; vydržte do večera, dostanete posily.“ Při pohledu na tento přesvědčivý důkaz zrady Flesselles koktá několik slov. „Vyjděte,“ říká mu jeden člen výboru, „jste zrádce!“ Byl to rozsudek smrti! Flesselles sestupuje po schodech. Jakýsi muž ho zastaví, namíří na něj pistoli a řekne: „Dál nepůjdeš!“ Flesselles vrávorá, padá; lid se na něho vrhá, probodává ho tisíci ranami: jeho hlava, nasazená na píku, jde znovu potěšit po krvi lačné oko štamgastů Palais-Royal!²⁰

Dopis pana de Flesselles ohlašoval útok. Výbor posílá oddíly milice obsadit stanoviště, která by jej mohla podpořit. Společné nebezpečí sjednocuje všechny duchy, soustřeďuje všechny zájmy. Muži, ženy, děti, kněží, řeholníci pracují se stejným zápalem na obraně. Jedni kopou široké příkopy, druzí stavějí barikády; vytrhává se dláždění; ženy je nosí na střechy domů a dělají si z něho strašnou zbraň proti nepřátelským vojákům, kteří by se pokusili vniknout do města. Zámečníci vyrábějí dlouhé píky, klempíři lijí kulky a olověné pruty. Na věže se staví hlídky s úkolem dát poplach při přiblížení vojsk. Paříž se podobá nesmírné dílně, hrozivému táboru, kde se každý, zaměstnán přípravou k boji, ale pln důvěry a odvahy, zdá útoku nepřítele méně obávat než jej netrpělivě očekávat a přát si ho. Po těchto opatřeních výbor, dbalý zachovat jednotu panující mezi Národním shromážděním a městem Paříží a cítě nutnost jednat ve shodě, jmenoval dva vyslance, které pověřil zpravit Shromáždění o stavu věcí. Tito dva vyslanci po dlouhém vylíčení obléhání Bastily sdělili Shromáždění usnesení stálého výboru, podle něhož bude výbor udržovat s Národním shromážděním každodenní korespondenci a snažně je prosí, aby ve své moudrosti co nejrychleji uvážilo prostředky, jak uchránit Paříž hrůz občanské války. Pan de La Fayette odpověděl, že Národní shromáždění, proniknuté veřejnými neštěstími, se ve dne v noci nepřestává zabývat prostředky, jak jim předejít; že v této chvíli je jeho předseda v čele početné deputace u krále a přednáší mu nejnaléhavější žádosti o vzdálení vojsk.

Noc ve Versailles

Dvůr byl rozhodnut jednat téže noci. Pluky Royal-Allemand a Royal-Étranger dostaly rozkaz chopit se zbraní. Husaři se přesunuli na zámecké náměstí; tělesná garda obsadila nádvoří. K těmto hrozivým přípravám dvůr připojil slavnostní ráz, který za daných okolností přidával k ukrutnosti urážku. Hrabě d'Artois, Polignacové, Mesdames, Madame a hraběnka d'Artois se odebrali na terasu oranžerie. Dala se hrát hudba obou pluků. Vojáci, jimž nebylo šetřeno víno, uspořádali tance: drzá a hrubá radost propukala ze všech stran: tlupa žen, dvořanů, lidí zaprodaných despotismu pozorovala tuto podivnou podívanou spokojeným okem a oživovala ji potleskem. Taková byla lehkomyslnost, či spíše nemravnost těch lidí, že jisti si, jak věřili, úspěchem, oddávali se urážlivému triumfu. Národní shromáždění nabízelo zcela jiný pohled: majestátní klid, pevné držení, moudrá a klidná činnost, vše ohlašovalo velké zájmy, jimiž se zabývalo, a nebezpečí věci veřejné. Nebyla to neznalost záměrů dvora. Shromáždění vědělo, že v samém okamžiku útoku na Paříž měly pluky Royal-Étranger a husaři obklíčit sál stavů, odvést poslance, které jejich horlivost a vlastenectví určily za oběti, a v případě odporu užít síly. Vědělo, že král má nazítří přijít vynutit přijetí prohlášení z 23. června a rozpustit Shromáždění; že už bylo více než čtyřicet tisíc výtisků tohoto prohlášení rozesláno intendantům a subdelegátům s rozkazem je vyhlásit a vyvěsit po celém království. Ale Shromáždění bylo rozhodnuto vystavit se největšímu násilí, spíše než svolit k tomuto nezákonnému aktu a zradit tak důvěru národa obětováním práv lidu své vlastní bezpečnosti. Shromáždění však nebylo bez prostředků. Sebemenší podnik proti němu by se byl stal znamením k masakru, který mohl zachvátit i samého krále a celou královskou rodinu. Početný lid, v ponurém a divokém tichu sklíčenosti hotové změnit se v zuřivost, obklopoval sál stavů; zneklidněn pohyby, které kolem sebe pozoroval, bloudil sem a tam a čekal jen na slovo, aby se vrhl do všech krajností zoufalství.

O tom, co se dělo v Paříži, se vědělo jen zmateně. Kurýři měli velké potíže dostat se do Versailles. Stanoviště v Sèvres a v Saint-Cloud, střežená dvěma pluky, přerušovala spojení. Přesto čas od času dorazil nějaký kurýr, který dříve, než byl uveden do Shromáždění, ukojil netrpělivou zvědavost lidu. Shromáždění přijímalo vše, poslouchalo vše, posílalo králi deputaci za deputací. Tyto deputace, složené z padesáti členů, procházely v tichosti dlouhý prostor oddělující sál stavů od zámku; lid se před nimi uctivě rozestupoval. Vážné, ba přísné vzezření poslanců ukazovalo neochvějnou odvahu Shromáždění. Když dorazily ke stanovištím obsazeným husary a tělesnou gardou, s námahou pronikaly četnými eskadronami, které pokrývaly náměstí d'Armes a zámecká nádvoří. Uváděli je ke králi, a při návratu jejich pohledy a zarmoucené držení ohlašovaly lidu, že ničeho nedosáhli. Druhá deputace byla pověřena přinést králi protokol o obléhání Bastily a usnesení stálého výboru. Bylo navrženo předvolat ministry k závoře a uplatnit proti nim onu hroznou odpovědnost vyslovenou včera. „Potřebujeme hlavy,“ zvolal hrabě de Mirabeau, „ať se předvolá maršál de Broglie!“ Druhá deputace se chystala vyrazit, když se arcibiskup vienneský vrátil v čele první deputace a sdělil Shromáždění královu odpověď: král prý se bez ustání zabýval opatřeními k obnovení klidu v Paříži; nařídil prévôtovi des marchands a městským úředníkům, aby se k němu dostavili a dohodli s ním potřebná opatření; zpraven o utvoření měšťanské gardy, dal generálním důstojníkům rozkaz postavit se do jejího čela; a nařídil též, aby se vojska z Martova pole vzdálila od Paříže. Tato odpověď prozrazovala nejistotu dvora a to, jak byl ochoten ustoupit. Shromáždění, rozhodnuto využít své výhody, hlasitě žádalo, aby druhá deputace odešla. Byla ihned přijata. „Pánové,“ řekl král, „drásáte mi srdce čím dál více vyprávěním o neštěstích Paříže. Není možné věřit, že by jejich příčinou byly rozkazy dané vojskům. Znáte odpověď, kterou jsem dal vaší první deputaci, nemám k ní co dodat.“ Pánové d'Ormesson a Duport, kteří právě dorazili z Paříže, potvrdili dobytí Bastily a smrt pánů de Flesselles a Delaunay. Několik poslanců chtělo, aby se ke králi vyslala třetí deputace a naléhalo se na úplné vzdálení vojsk: „Ne,“ odpověděl Clermont-Tonnerre, „nechme jim noc na rozmyšlenou; králové stejně jako ostatní lidé musí kupovat zkušenost.“ Pan de La Fayette upozornil, že je naléhavé propustit vyslance výboru: byli uvedeni do sálu. Pan de La Fayette jim řekl, že Národní shromáždění, hluboce zasažené neštěstími, která až příliš předvídalo, nepřestává žádat krále o úplný odchod vojsk mimořádně shromážděných v hlavním městě a v okolí; že v té věci vyslalo ke králi dvě deputace; že sděluje volitelům obě odpovědi, které dostalo; že zítra obnoví tytéž kroky a učiní je, bude-li možno, ještě naléhavějšími; že je bude opakovat a podnikat nové pokusy, dokud nedosáhnou úspěchu, který má právo očekávat od spravedlnosti své žádosti a od srdce krále, nebudou-li jeho hnutí zadržovat cizí vlivy.²¹

Byla to chvíle zasadit rozhodující úder a povýšit podle plánu revolucionářů vévodu Orleánského na místo generálního místodržitele království. Bylo domluveno, že v samém okamžiku oznámení dobytí Bastily se vévoda dostaví ke dveřím rady, dá se uvést; že tam, líče s důrazem zoufalý stav věcí, nabídne své prostřednictví s poznámkou, že k úspěchu tohoto důležitého jednání potřebuje titul a autoritu generálního místodržitele; bez toho že nemůže nic podniknout. Vévoda, místo aby se řídil instrukcemi, když došel ke dveřím rady, neodvážil se vstoupit. Vyčkal její konec; a stále veden svými malomyslnými strachy, omezil se na to, že požádal krále o dovolení odejít do Anglie, kdyby události vzaly nepříznivý obrat.²²

15. července: král ve Shromáždění

Zasedání bylo zahájeno nazítří v osm hodin. Několik poslanců četlo návrhy adresy. Vznětlivý Mirabeau náhle vstal, přerušil tu dlouhou řadu bezvýznamných frází a zvolal: „Pane předsedo, řekněte králi, že cizí hordy, jimiž jsme obklíčeni, přijaly včera návštěvu princů a princezen, oblíbenců a oblíbenkyň, i jejich laskání, i jejich povzbuzování, i jejich dary. Řekněte mu, že celou noc tito cizí pochopové, přecpaní vínem a zlatem, předpovídali ve svých bezbožných zpěvech zotročení Francie a že jejich hrubá přání vzývala zničení Národního shromáždění. Řekněte mu, že v jeho vlastním paláci dvořané mísili své tance se zvukem této barbarské hudby a že to byla předehra bartolomějské noci! Řekněte mu, že onen Jindřich, jehož památce žehná vesmír, ten z jeho předků, jehož si předstíral brát za vzor, posílal potraviny do vzbouřené Paříže, kterou osobně obléhal; a že jeho divocí rádci vracejí mouku, kterou obchod přiváží do hladové a věrné Paříže.“²³

Deputace odcházela, když vévoda de Liancourt oznámil, že se král odebere do Shromáždění. Noc uplynula v zámku v rozrušení a nejistotě. Rady se množily. Ministři naléhali, aby se dala do pohybu vojska; ale kromě neblahých následků, které mohl tento násilný prostředek přinést a jehož úspěch byl velmi nejistý, Ludvík XVI. se vzpíral opatření schopnému způsobit prolití francouzské krve. Vévoda de Liancourt využil snadného přístupu ke králi, který mu dával jeho úřad; zachytil okamžik, kdy Ludvík XVI., sám, ponechán sobě, smutně přemítal o různých řešeních, která mu navrhovali. Vévoda de Liancourt mu upřímně vylíčil poplašný stav Paříže; ukázal mu vliv hlavního města, pokroky veřejného ducha, malou spolehlivost poslušnosti a věrnosti vojsk, nebezpečí, jež hrozí králi i královské rodině, bude-li se tvrdošíjně řídit zrádnými radami ministrů; a obraceje se k hraběti d'Artois, který právě vstoupil s Monsieurem: „Princi, vaše hlava je proskribována! Četl jsem plakát s touto strašnou proskripcí!“ Monsieur vévodu de Liancourt důrazně podpořil. Ludvík XVI., rozhodnut těmito úvahami a ještě více vlastním srdcem, svolil přijít do Shromáždění.²⁴

Oznámení králova příchodu vyvolalo různé účinky podle zájmů jednotlivých stran. Nejprve všeobecné hnutí překvapení; tento první dojem ustoupil pocitům rozdělenějším a promyšlenějším. Lidé dobré vůle, uklidněni ve svých obavách, se oddali pohnutí lásky a vděčnosti ke králi. Orleánisté, nehybní a němí, byli zasaženi tupým úžasem. Orléans, Sieyès a Latouche, stažení do jednoho kouta sálu, jako by si navzájem vyčítali, že tento krok nepředvídali a nepředešli jej rozhodným podnikem. Jejich živý rozhovor, změněné rysy, jejich pohledy a gesta líčily jejich lítost i nerozhodnost. Poslanci, kteří lpěli na starém režimu a tajně podporovali záměry dvora, pobouření ústupností, kterou nazývali slabostí, s bolestí poznali, že je král opouští. Několik členů obcí, jejichž pýcha a žárlivost nebyly uspokojeny ani tímto skvělým triumfem, vypadalo rozmrzele, že nemohou dohnat ponížení trůnu dále. Rokovalo se, jak přijmout krále, a vážně se přetřásala otázka, zda bude poslancům dovoleno projevit francouzským zvoláním Ať žije král pohnutí, jímž je pronikal upřímný a dobrý krok panovníka. Několik poslanců se stavělo proti každému projevu souhlasu. Biskup z Chartres citoval větu z kázání pana de Beauvais, biskupa ze Senez: „Mlčení národů je poučením králů.“ Během této rozpravy vstoupil Ludvík XVI., bez stráží, doprovázen Monsieurem a hrabětem d'Artois. Četní diváci, i sami poslanci, zapomínajíce na chladné výpočty ješitnosti, strženi živým a vrozeným citem lásky ke svým králům, tehdy ještě nevyhaslým v srdci Francouzů, naplnili klenby sálu tisíckrát opakovaným voláním ať žije král.

Ludvík XVI. stoje řekl: „Pánové, shromáždil jsem vás, abych se s vámi radil o nejdůležitějších záležitostech státu; není naléhavější a mé srdce neraní bolestněji než strašné nepořádky, které vládnou v hlavním městě! Hlava národa přichází s důvěrou doprostřed jeho zástupců, aby jim projevila svou bolest a vyzvala je k nalezení prostředků, jak obnovit pořádek a klid. Vím, že byly vzbuzeny nespravedlivé předsudky; vím, že se někdo odvážil rozhlásit, že vaše osoby nejsou v bezpečí. Bylo by tedy nutné uklidňovat vás stran tak provinilých řečí, předem vyvrácených mou známou povahou? Nuže, jsem to já, kdo se svěřuje vám! Pomozte mi za těchto nešťastných okolností zajistit spásu státu; očekávám to od Národního shromáždění. Horlivost zástupců mého lidu, sjednocených pro společnou spásu, je mi toho jistou zárukou; a spoléhaje na lásku a věrnost svých poddaných, dal jsem vojskům rozkaz vzdálit se od Paříže a Versailles. Zmocňuji vás a vyzývám vás, abyste mé úmysly oznámili hlavnímu městu.“ Tato řeč byla vyslechnuta uprostřed jásotu a volání ať žije král. Arcibiskup vienneský odpověděl, že Shromáždění „předpokládá, že nejde jen o vzdálení do jisté dálky, ale o návrat do posádek, z nichž vojska vyšla“, prosil o obnovení volného spojení mezi Paříží a Versailles, o svolení k deputaci do Paříže a obnovil představení stran „změn, které nastaly ve složení vaší rady“. Ludvík XVI. odpověděl, že pokud jde o deputaci Národního shromáždění do Paříže, jsou jeho úmysly a přání známy; že nikdy neodmítne komunikovat s Národním shromážděním, kdykoli to uzná za nutné. Toto tak pozitivní ujištění rozptýlilo nedůvěru: celé Shromáždění vstalo jako jeden muž a vyšlo, aby krále doprovodilo.

Nesmírný zástup lidu čekal s neklidem, jaký bude výsledek tohoto neočekávaného kroku. Když lid spatřil Ludvíka XVI. uprostřed poslanců, propuklo nadšení ze všech stran; vzduch se rozléhal voláním ať žije král! Občané a poslanci, smíšeni bez rozdílu stavů, obklopovali Ludvíka XVI. a žehnali tomuto šťastnému spojení krále s jeho lidem, tak vytouženému, jedinému schopnému předejít zlu, které hrozilo Francii. Ludvík XVI. šel pěšky mezi Monsieurem a hrabětem d'Artois; jeho chůzi zpomaloval dav, který se tlačil na jeho cestě. Všeobecné blouznění nahradilo onen ponurý výraz, ono chmurné ticho, které den předtím ohlašovalo děsivou krizi zoufalství. Tělesná garda, Švýcaři, francouzská garda, seřazení v bojovém šiku na náměstí d'Armes, sdíleli všeobecné opojení. Prapory vlající ve vzduchu, víření bubnů, trub, kotlů, živý a oduševnělý zpěv fanfár, vojenských pochodů, volání ať žije král, ať žije národ dávaly tomuto pokojnému vstupu panovníka, lidu a poslanců podobu národního triumfu!

Královna nebyla bez obav o úspěch kroku, k němuž ji jen nutnost okolností donutila svolit. Když hluk tisíckrát opakovaného volání ať žije král rozptýlil její obavy, vyšla na velký balkon, držíc dauphina v náručí a malou Madame za ruku. Její dojaté pohledy se obracely střídavě k synovi a k davu rozlitému v aleji a na nádvořích zámku. Madame, hraběnka d'Artois, Madame Élisabeth, Mesdames, tety krále, zaujímaly obě strany balkonu. Ve tvářích bylo ještě vidět zbytek přemáhání smíšeného s radostí z tohoto šťastného souladu. Zatímco se každý oddává úvahám, které se v zástupech rodí z tak nové podívané, hrabě de Séran, vychovatel dětí hraběte d'Artois, přivádí vévody d'Angoulême a de Berry. Přistupují ke královně, líbají jí ruku; královna je objímá a naklání k nim syna s hlubokým citem tohoto velikého dne: oba mladí princové, nepronikajíce do královniny skryté myšlenky, poslouchajíce jen naivní citlivost svého věku, tisknou dauphina k srdci a několikrát ho objímají. Malá Madame podléhá pohnutí, které v ní vzbuzuje tento dojemný obraz; prostrkuje hlavu pod paži své maminky a připojuje své dětské laskání k laskání obou princů, svých bratranců. Rozkošný obraz, který by mé pero marně usilovalo vylíčit, ale jehož všechen půvab mé srdce pocítilo a na který nikdy nezapomenu! Když král dorazil doprostřed této dojemné scény, tisíc výkřiků lásky jej volalo na balkon; objevil se tam a slyšel žehnání lidu: lichotivá odměna za oběti, které právě přinesl národu.²⁵

Vysvětlivky