Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

II. Kniha první (duben – 27. června 1789)

[Obsah knihy podle původního vydání: Shromáždění bailliage. – Příjezd poslanců do Paříže, duben 1789. – Vzpoura na předměstí Saint-Antoine, 27. a 28. dubna. – Zahájení generálních stavů, 5. května. – Spory mezi stavy. – Konference. – Intriky. – Třetí stav se ustavuje Národním shromážděním, 17. června. – Královské zasedání, 23. června. – Sloučení stavů, 27. června.]

Volba v Saumuru

Bylo to už několik dní, co byla svolána shromáždění bailliages; byl jsem na svém statku Marsay. Několik šlechticů ze sousedství přišlo ke mně a přimělo mě, abych se dostavil na shromáždění bailliage v Saumuru. Slušelo se, říkali mi, aby se při tak významné příležitosti šlechta našeho malého kantonu připojila ke šlechtě království. Nebyl jsem v Saumuru znám, nebyl jsem tam ani dvacet let, a tak jsem se nemusel obávat, že by šlechtici této sénéchaussée na mě obrátili zrak; kdybych měl sebemenší chuť být zvolen poslancem, byl bych šel do Poitiers, kde jsem byl znám a kde jsem požíval jisté vážnosti.¹ Ale i když svolání generálních stavů probudilo v mé hlavě množství myšlenek a citů, které souvisely s mou četbou a mým způsobem života, nebyl jsem v této věci rozhodnut.

Netrvalo dlouho a rozpoznal jsem intriky, které se chystaly. Každý sbor, každý jednotlivec měl své záměry: parlament doufal, že vzroste o všechno, co generální stavy odejmou králi; vysoká šlechta chtěla setřást ministerské jho, jemuž ji podrobil kardinál Richelieu; kapitalisté a rentiéři chtěli zajistit své pohledávky a udělat z dluhu králova dluh státní; cíl obcí, svěřený tajným agentům, avšak davu neznámý, se zdál směřovat jen k nápravě zlořádů; ale dvojí zastoupení, které jim bylo přiznáno a které se stávalo nicotným, jestliže stavy rokovaly odděleně, ohlašovalo záměr prosadit hlasování podle hlav a zmocnit se rozhodování.²

Lidé byli tak unaveni dvorem a ministry, že většina šlechticů byla, jak se tomu od té doby říká, demokraty; to označení ovšem není přesné, neboť nechtěli vložit vládu do rukou lidu, chtěli ji jen vyrvat z ministerské oligarchie, v jejíchž rukou byla soustředěna. Vévoda Orleánský, pařížský parlament a ministr Necker rozeslali do bailliages emisary, kteří šířili vzory stížnostních sešitů; všechny se zdály směřovat jen k zajištění práv a štěstí lidu a ve všech bylo možno rozpoznat skryté záměry různých stran, více či méně zastřené, více či méně odhalené, podle toho, zda bylo třeba voliče získat, nebo oklamat. Při čtení té záplavy instrukcí adresovaných shromážděním bailliages se Francouzi oddaní staré ústavě říše obávali, že se chce sáhnout na samu podstatu monarchie. Šlechta na venkově naprosto odmítala velké pány: ti prý kupčí se zájmy šlechty. Bylo to mé postavení, které mě činilo lhostejným k ctižádosti, a ještě více mé dobře známé zásady, velmi vzdálené despotismu, čemu jsem vděčil za zvolení poslancem sénéchaussée Saumur. Myslelo se, že ve mně bude nalezena ta střední cesta, kterou si lidé přáli, mezi „všechno vzdát“ a „všechno vzít zpět“. Nelpěl jsem na dvoře; co bych ubral panovníkovi, připadlo by ve prospěch národa… – či spíše Bůh, aby mě potrestal za mou pošetilou pýchu, mi chtěl dokázat, že všechny mé domnělé ctnosti, všechna ta marná věda, jíž jsem se honosil, nejsou v největších záležitostech tohoto světa k žádnému užitku; že mimo úzký kruh, který mi vymezila jeho otcovská dobrota, nemohou sloužit ani k mému vlastnímu prospěchu, ani k prospěchu mé země: abych, vrácen sám sobě, blahořečil té prozřetelnosti, jejíž soucitnou moudrost jsem tak často nedoceňoval; stávalo se mi totiž v nerozvážných myšlenkách mého srdce, že jsem reptal nad tím, že omezen na výkon soukromých ctností čestného člověka vidím se vzdálen úřadů, které by mi poskytly příležitost uplatnit nadání a ctnosti člověka veřejného.

Přiznávám, že když jsem si nemohl vyčítat žádnou intriku ani přemlouvání, viděl jsem s tajnou radostí, že budu moci rozvinout plod dvacetileté práce a být konečně užitečný své vlasti. Brzy jsem byl krutě vyveden z omylu; ale nemohl-li jsem pracovat pro své současníky, pracoval jsem pro potomstvo. Kladu mu před oči věrný obraz Ústavodárného shromáždění; snad zkušenost otců nebude dětem vždy zbytečná. Nepíšu dějiny Francouzské revoluce; jsou to Paměti, které mají sloužit dějinám Ústavodárného shromáždění a revoluce roku tisíc sedm set osmdesát devět. Je na lidech, kteří události viděli a sledovali, aby dějinám poskytli potřebný materiál; není na nich, aby je psali. Nebudu se pouštět do žádných podrobností ani do ospravedlňování způsobu, jakým jsem svůj předmět pojednal. Chtěl jsem ukázat Ústavodárné shromáždění, lidi, kteří je tvořili, ducha, který je řídil, prostředky, jichž užívalo. Uvedl jsem vše, co se mi zdálo vhodné k naplnění tohoto cíle. Moji herci mnoho mluví, ale nejsou to ony okázalé řeči, které historik vypracovává, klidně usazen u svého stolu; pronesli je ti sami, do jejichž úst je kladu; nedovolil jsem si v nich nic měnit. Vypustil jsem zdlouhavosti, tu a tam jsem opravil hrubou stylistickou chybu. Není to už táž tvář ani táž barva. Několik těchto řečí jsou vzácné kusy výmluvnosti, které nám nedávají co závidět řečníkům Athén a Říma. Myslel jsem, že prokážu službu svým spoluobčanům, když je vytáhnu z dlouhých a neznámých skladišť, v nichž jsou spíše pohřbeny než uchovány: vrátil jsem jim ten život, ty charakteristické rysy, tu příhodnost, které měly, když je řečník pronášel z tribuny. Bylo by mi snadné postavit se na místo lidí, které nechávám mluvit, a rozpustit jejich ducha, jejich vědění a jejich sloh ve svém vyprávění. Myslel jsem, že to všechno patří jim, a ne mně. Je-li některý z herců tohoto velikého dramatu nespokojen s rolí, kterou v něm hraje, ať to nevyčítá mně: já mu tu roli nepřidělil, zvolil si ji sám; ať se při posuzování pravdivosti obrazu a přiměřenosti barev neradí s tím, co si myslí nyní, ale s tím, co si myslel tehdy; ať na chvíli od sebe oddálí události, které nastaly, a pomyslí na ty, které si přál a o nichž doufal, že nastanou; ať se přenese do týchž dob a týchž okolností; ať se ptá: Řekl jsem, nebo neřekl tohle? Udělal jsem, nebo neudělal tohle? Chtěl jsem, nebo nechtěl tohle?

Paříž na jaře 1789: Palais-Royal a Réveillonův dům

Jak poslanci přijížděli do Paříže, vdechovaly jim jednotlivé strany svá přátelství, své nenávisti a své zájmy. Zdálo se, že duchy trýzní všeobecný neklid: byla to neurčitá touha po změně. Francouz, držený až do toho dne bdělou a přísnou policií, která svírala všechny jeho pohyby a spoutávala všechny jeho myšlenky, cizí politickým kombinacím, bez jakéhokoli původního pojmu o společenské smlouvě, o právech národa, o právech panovníka, jednotlivců a jednotlivých tříd občanů, přeháněl až i pravdu a dával před ní přednost omylu, protože omyl je gigantičtější. Oddával se nestřídmosti myšlenek a slov, jež by dala tušit, že tento lid, vyšlý náhle z dlouhého zakletí, právě znovu nabyl schopnosti mluvit a myslet. Bylo to v kavárnách Palais-Royal, kde se ve svých pravých rysech ukázal tento nový rozvoj národní povahy.³ Zvědavost všechno slyšet a všechno vědět, potřeba sdílet se, tam bez ustání přiváděly zástup občanů. Jeden přicházel vyzbrojen ústavou, o níž sebejistým tónem tvrdil, že bude předmětem práce generálních stavů; druhý s důrazem deklamoval spis vhodný k okolnostem; třetí se rozčiloval proti ministrům, proti šlechticům, proti kněžím a připravoval tak mínění, jehož bylo třeba; zatímco čtvrtý, vyšplhaný na stůl, rozebíral velkou otázku hlasování podle hlav nebo navrhoval chimérické plány správy; každý měl své více či méně početné posluchačstvo, které ho poslouchalo, schvalovalo nebo kritizovalo.

Jedna událost, jíž se nevěnovala dostatečná pozornost, vyvolala oprávněné obavy u lidí, kteří se zamýšleli nad tímto politickým kvasem a neviděli bez neklidu tajné rozpoložení duchů. Pět až šest tisíc mužů a žen, mezi nimi mnoho dělníků, podněcovaných vůdci, kteří se neukazovali, se vydalo k jistému Réveillonovi, bohatému výrobci tapet na předměstí Saint-Antoine: křičeli, že Réveillon je nepřítel lidu, že chce nechat lid zemřít hlady, že řekl v prvotním shromáždění svého okrsku, že dělník vydělává dost, když vydělá patnáct sou denně, že je třeba zabít Réveillona, jeho ženu a děti.⁴ Byl to den koňských dostihů v Charentonu; tato shoda, která byla vypočítána, usnadnila vzpouru a dala jí větší rozmach. Lůza napadla Réveillonův dům, spálila jeho sklady, rozbila zrcadla, obrazy, komody, skříně, sekretáře; odnesla prádlo, peníze, pokladniční poukázky; vyrazila dna sudů, opila se vínem, kořalkou, likéry: byli tam i takoví, kteří vypili celé láhve fermeže a které příštího dne nalezli mrtvé ve sklepích. Jiná tlupa zastavovala u brány Saint-Antoine osoby vracející se z dostihů, ptala se jich, zda jsou pro šlechtu, nebo pro třetí stav; urážela ty, které pokládala za šlechtice, nutila ženy vystupovat z kočárů a volat: Ať žije třetí stav! Jedině vévoda a vévodkyně Orleánští byli této ponižující povinnosti ušetřeni; lůza je zahrnula potleskem a nadšeně opakovala: Ať žije monseigneur a paní vévodkyně Orleánská!

Vévoda Orleánský

Řetěz okolností učinil tohoto prince modlou lidu a hlavou strany složené ze šlechticů nespokojených s dvorem, z filozofů žádostivých všech statků a poct, ponížených tím, že nejsou ničím, zatímco jiní jsou něčím, z dobrodruhů a lidí ztracených v dluzích, kteří se po svolání generálních stavů a při rychlém postupu mínění otevřeli všem nadějím. Vévoda, bez nadání, zostuzený nevázaným životem a hrabivostí po penězích, jež je u soukromníka hodna výtky a u prince hanebná a ponižující, měl všechny neřesti, pro něž se zločin nenávidí, a neměl ani jednu z těch skvělých vlastností, které jej v očích potomstva jaksi ozařují. Bylo třeba oživit tuto mravní mrtvolu, dát jí zdánlivou vůli: ukázali mu nejvyšší moc pod jménem generálního místodržitele království, všechny peníze státní pokladny k jeho dispozici a v budoucnosti, kterou jen na něm bylo přiblížit, korunu pro jeho děti a jeho samého snad jako zakladatele nové dynastie.⁵

[Následuje Ferrièrův výklad předrevoluční krize: parlament, který chtěl po vzoru anglického parlamentu vystupovat jako zástupce národa, a arcibiskup Brienne, který na královském zasedání 19. listopadu 1787 dal zaregistrovat půjčku a vyhnal vévodu Orleánského do Villers-Cotterêts; od té chvíle „se zapomnělo na vévodovy prostopášnosti, lakotu a podvody – lid v něm viděl už jen slavnou oběť libovůle“. Parlament žádal generální stavy (červenec 1787), Brienne je slíbil (výnos z 5. července 1788, svolání na květen 1789), pokusil se jim vyhnout, ztroskotal a byl propuštěn (24. srpna 1788). „Necker se vrátil jako triumfátor: tento ministr, silný všemi bankéři a všemi burzovními hráči Paříže, uklidnil dvůr stran generálních stavů.“ Za parlamentem a Neckerem však podle Ferrièra pracovala „třetí strana“, filozofové a novináři, kteří revoluci „už provedli ve veřejném mínění“ a kteří potřebovali jméno požívající důvěry lidu – Neckerovo. Vévoda Orleánský opustil parlament a tajně se spojil s Neckerem; dvojí zastoupení třetího stavu bylo článkem smlouvy.]⁶

Vévoda Orleánský se vystavoval na odiv jako lidumil a dobrodinec. Noviny slavily nové ctnosti tohoto prince: neomezoval prý svá dobrodiní na město Paříž, rozšiřoval je i na nešťastníky na svých panstvích; jeho úředníci měli rozkaz rozdávat obilí, dřevo, víno nejpotřebnějším a práci těm, kdo ji neměli. Záplava usnesení jeho rady, rozšiřovaných s marnotratnou hojností, v nichž se tento princ zdál zabývat jen bídou lidu a prostředky k její úlevě, dodávala pravděpodobnosti tomu, co se rozhlašovalo o jeho štědrosti. K těmto zevnějškům tak vhodným k oklamání připojil vévoda prostotu způsobů: ukazoval se mírný, přívětivý, přístupný; předstíral velkou lásku ke svobodě, velkou touhu po nápravě zlořádů, velkou horlivost pro zájmy lidu; jeho agenti ujišťovali, že je připraven k nejčetnějším a nejnákladnějším obětem. Nikdy do té doby nebylo vídáno, aby princ královské krve zasedal jako poslanec na generálních stavech. Princové krve, povolaní bez omezení k nástupnictví koruny a tvořící třídu odlišnou od ostatních občanů, nemohli zastupovat žádný stav, protože nebyli součástí žádného; ale neexistoval zákon, který by prince krve vylučoval, a Necker, který nic nepředvídal, na tuto důležitou otázku v radě ani nenarazil. A pak Necker spoléhal na své styky s vévodou Orleánským, na dobře známou vévodovu nenávist ke královně a k panu d'Artois. Necker věřil, že zvolení prvního prince krve, otevřeně oddaného lidové straně, bude ve sněmovně šlechty mocnou oporou a stane se neomylným prostředkem, jak získat velký vliv na rokování. Vévoda cítil ještě živěji než Necker, jak záleží na úspěchu jeho plánů, aby byl zvolen poslancem na generální stavy. Intrikoval prostřednictvím svých emisarů v bailliages, kde ležela jeho panství; v Orléansu neuspěl – a protože už v očích obyvatel tohoto města nepotřeboval pověst štědrosti a dobročinnosti, která pro něho měla cenu jen potud, pokud mu mohla být užitečná, okamžitě odňal částku čtyřiadvaceti tisíc livrů, kterou každoročně dával na veřejnou knihovnu. V Crépy měl větší štěstí; jeho zvolení však naráželo na obtíže, a tak se dostavil na shromáždění bailliage Paříže.⁷ Tam jeho emisaři obnovili intriky: vzpoura, která právě propukla na předměstí Saint-Antoine, a vyplenění Réveillonova domu byly jejich důsledkem. Chtělo se donutit šlechtu, aby zvolila vévodu Orleánského, ovlivnit volbu pařížských poslanců, obrátit výběr na lidi nejznámější oddaností lidové straně a odstranit ty, kdo by se svými zásadami nebo zájmy stavěli proti zamýšleným záměrům. S tímto úmyslem se osm až devět set mužů oddělilo od hlavního houfu lůzy a dělalo, jako by chtěli táhnout k arcibiskupství, kde bylo shromážděno tři sta šedesát šlechticů a voliči vikomtství Paříže; každý prchal a zachraňoval se, jak mohl. Tehdy se tato tlupa rozdělila na několik band. Většina byla opilá; pustili se do ulic, zastavovali kočáry i chodce, ptali se těch, které potkali, zda nejsou ze šlechty, a žádali, aby jim dali peníze na přípitek zdraví třetího stavu. Blížila se noc: od lůzy ponechané samé sobě, která jen čekala na příhodný okamžik k nejhorším výstřelkům, bylo možno obávat se všeho. Velitel Besenval nechal nastoupit dva prapory gardového pluku. Lůza, kterou úspěch činil drzejší, obsadila několik domů, odkud vrhala na vojáky krupobití kamení; ti byli donuceni střílet: bylo několik mrtvých z lidu, ostatní se rozptýlili.

Procesí 4. května a zahájení stavů

Zatímco se v Paříži vraždilo, ve Versailles se zabývali úpravou kroje poslanců a přípravou podívané, která by mohla pobavit zahálku dvorních dam a naplnit úžasem a obdivem obyvatele Paříže. Prohledaly se všechny registry, aby se určilo, v jakém oděvu se poslanci tří stavů objeví ve velkém procesí, které mělo předcházet zahájení generálních stavů. Třetí stav byl nespokojen se svým krojem, ačkoli to byl kroj maîtres des requêtes a státních radů: nutno přiznat, že tvořil velmi citelný předěl vůči rytířskému oděvu šlechty; a to právě třetí stav nechtěl. Konečně v určený den se poslanci tří stavů odebrali do kostela Notre-Dame.⁸ Podléhám potěšení vylíčit zde dojem, jaký na mě učinil tento vznešený a dojemný obřad; opíšu zprávu, kterou jsem tehdy napsal, ještě plný toho, co jsem viděl a co jsem cítil. Není-li tento kus historický, bude mít snad pro některé čtenáře živější zajímavost.

Šlechta v černém oděvu, s vestou a výložkami ze zlatohlavu, v hedvábném plášti, s krajkovým nákrčníkem, s kloboukem s pery ohrnutým po způsobu Jindřicha IV.; duchovenstvo v sutaně, velkém plášti a čtyřhranném biretu, biskupové ve fialových rouchách a rochetách; třetí stav oděný v černém, s hedvábným pláštěm a batistovým nákrčníkem. Král se usadil na bohatě zdobeném stupni; Monsieur, hrabě d'Artois, princové, ministři, velcí důstojníci koruny seděli pod králem; královna se posadila naproti králi; Madame, hraběnka d'Artois, princezny, dvorní dámy, skvostně vystrojené a pokryté diamanty, jí tvořily nádherný průvod.⁹ Ulice byly ověšeny korunními čalouny; pluky francouzské a švýcarské gardy tvořily špalír od Notre-Dame až k Saint-Louis; nesmírný zástup lidu nás pozoroval, jak přecházíme, v uctivém tichu; balkony byly zdobeny drahocennými látkami, okna plná diváků všeho věku, obojího pohlaví, půvabných žen, elegantně oděných: rozmanitost klobouků, per, šatů; roztomilé dojetí vepsané do všech tváří, radost zářící ve všech očích, tleskání, projevy nejněžnějšího zájmu, pohledy, které nás předcházely, které nás sledovaly ještě poté, co nás ztratily z dohledu… obraz úchvatný, okouzlující, který bych se marně snažil vylíčit. Hudební sbory rozestavené v odstupech naplňovaly vzduch melodickými zvuky; vojenské pochody, víření bubnů, hlas trub, vznešený zpěv kněží, střídavě slyšené bez nesouladu a bez zmatku, oživovaly tento triumfální pochod Věčného.

Brzy, ponořen do nejsladší extáze, jsem cítil, jak se mi nabízejí vznešené, ale melancholické myšlenky. Tuto Francii, svou vlast, jsem viděl, opřenou o náboženství, jak nám říká: Udušte své dětinské hádky, hle rozhodná chvíle, která mi dá nový život, nebo mě navždy zničí… Lásko k vlasti, mluvila jsi k mému srdci… Jakže! Pletichy, nesmyslní ctižádostivci, podlí intrikáni budou hledat křivolakými cestami, jak rozdvojit mou vlast; založí své zhoubné systémy na zákeřných výhodách; řeknou ti: Máš dva zájmy; a všechna tvá sláva, všechna ta moc, kterou ti sousedé tak závidí, se rozptýlí jako lehký kouř hnaný jižním větrem… Ne, pronáším před tebou přísahu: ať se mi vyschlý jazyk přilepí k patru, jestliže někdy zapomenu na tvé velikosti a tvé slavnosti.

Jaký lesk vrhal ten náboženský aparát na tuto zcela lidskou nádheru! Bez tebe, ctihodné náboženství, by to byla jen marná okázalost pýchy; ale ty očišťuješ a posvěcuješ, ty zvětšuješ samu velikost; králové a mocní tohoto věku vzdávají i oni, úctou alespoň předstíranou, hold Králi králů… Ano, jedině Bohu náleží čest, vláda, sláva… Ty svaté obřady, ty zpěvy, ti kněží oblečení v obětní roucho, ty vůně, ten baldachýn, ta monstrance zářící zlatem a drahokamy… Vzpomněl jsem si na slova proroka: Dcery jeruzalémské, váš král přichází; vezměte svá svatební roucha a běžte mu vstříc. Slzy radosti mi tekly z očí. Můj Bůh, má vlast, moji spoluobčané se stali mnou samým…

Když jsme došli do Saint-Louis, usadily se tři stavy na lavicích umístěných v lodi. Král a královna zaujali místo pod baldachýnem z fialového sametu posetým zlatými liliemi; princové, princezny, velcí důstojníci koruny, dámy paláce zaplnili ohrazený prostor vyhrazený Jejich Veličenstvům. Nejsvětější svátost byla nesena k oltáři za zvuku nejvýmluvnější hudby. Bylo to O salutaris hostia. Tento zpěv, prostý, ale pravdivý, melodický, zbavený té změti nástrojů, které dusí výraz, ten střídmý souzvuk hlasů, jež se vznášely k nebi, mě utvrdil, že prosté je vždy krásné, vždy veliké, vždy vznešené… Lidé jsou blázni, když ve své marné moudrosti pokládají za dětinský kult, který se vzdává Věčnému: jak mohou lhostejně hledět na ten mravní řetěz, který spojuje člověka s Bohem, který jej činí viditelným oku, hmatatelným dotyku?… Pan de la Fare, biskup nancyský, pronesl řeč… Náboženství tvoří sílu říší; náboženství tvoří štěstí národů. Tato pravda, o níž žádný moudrý člověk nikdy ani na okamžik nepochyboval, nebyla tou důležitou otázkou, kterou bylo třeba pojednat před tímto vznešeným shromážděním; místo a okolnosti otevíraly širší pole: biskup nancyský se neodvážil nebo nedokázal je projít.¹⁰

Následujícího dne se poslanci sešli v sále Menus.¹¹ Shromáždění nebylo méně impozantní a podívaná méně velkolepá než den předtím. Král připomněl důvody, které jej přiměly svolat generální stavy; mluvil o šťastných plodech, které národ sklidí z prostředku tak vhodného k obnovení pořádku ve financích, k nápravě zlořádů a k tomu, aby Francouze spojil s jejich králem těsněji než kdy dříve. Každý s neklidem čekal, jak se král vyjádří o způsobu rokování; ale ministr Necker nebyl nerad, že existují zárodky rozdělení mezi stavy, aby je mohl vyvažovat jeden druhým. Strážce pečeti řekl, že když král vyhověl žádosti o dvojí zastoupení, nezamýšlel změnit starou formu rokování; že ačkoli se hlasování podle hlav, které dává jen jediný výsledek, zdá mít výhodu a lépe vyjadřovat obecné přání, král chce, aby se tato nová forma mohla uskutečnit jen se souhlasem generálních stavů a se schválením Jeho Veličenstva.

[Následuje Neckerova řeč (Ferrières ji cituje podle tisku): stavy prý mají samy posoudit, zda rokovat společně, nebo odděleně; „pokus“ o okamžité hlasování podle hlav by vedl k rozkolu; naopak kdyby dva první stavy začaly tím, že se „ušlechtile vzdají“ svých peněžních výsad, dala by se otázka posoudit klidněji. Ferrières komentuje: způsob, jakým se strážce pečeti a Necker vyjádřili, ukazoval, že hlasování podle hlav nebylo pokládáno za nutný důsledek dvojího zastoupení; ale nikdo neřekl, kde a jak budou ověřovány plné moci poslanců – „a tak bylo toto jablko sváru hozeno mezi stavy“. Král mohl svolat druhé společné shromáždění jen k ověření plných mocí; místo toho se stavům nařídilo odevzdat plné moci markýzi de Brézé, velmistru ceremonií – a ani to se nestalo. Dvůr si podle Ferrièra chtěl ponechat prostředek, jak stavy zbrzdit či rozpustit, kdyby příliš zjevně sahaly na královskou výsadu; nechal proto tři stavy samy sobě, „šlechtu udržoval v jejím odmítání, zatímco Coster, Neckerův tajemník, nabádal pány z třetího stavu, aby vytrvali, a ujišťoval je, že budou podporováni“.]¹²

Sněmovna šlechty a otázka ověření plných mocí

Když jsme se stáhli do sálu, který nám byl připraven, bylo naší první operací ustavit se sněmovnou šlechty. Jmenovali jsme prozatímního předsedu a tajemníka. Pak jsme se zabývali ověřením plných mocí. Bylo navrženo pověřit tím dvanáct komisařů vybraných z nejstarších poslanců. Tam začal střet různých zájmů a mínění: kreatury ministra Neckera, mladí plukovníci, nadšenci pošetilé lidové proslulosti křičeli, že plné moci je třeba ověřovat společně. Byly dlouhé a prudké debaty; většina sto osmdesáti tří hlasů proti čtyřiceti šesti rozhodla, že plné moci poslanců budou ověřeny v jejich sněmovnách. Zatímco jsme rokovali, páni ze třetího stavu, usazení v sále, který sloužil k zahájení generálních stavů, předstírali, že čekají, až se k nim připojíme a společně provedeme ověření plných mocí. Tento sál, určený pro společné shromáždění tří stavů, kdyby nějaká významná okolnost vyžadovala jejich sloučení, neměl náležet ani sloužit žádnému z nich odděleně. Ministr Necker, když v něm zrádnou politikou usadil pány z třetího stavu, jako by je bytostně ustavoval generálními stavy a ze šlechty a duchovenstva dělal jen dvě větve téhož kmene, které mohou mít život jen potud, pokud se k němu připojí a zůstanou s ním trvale spojeny. Páni ze třetího stavu sklidili ještě jinou, neméně cennou výhodu ze svého trvalého pobytu v sále stavů. Byl to jediný sál, který svou velikostí a uspořádáním umožňoval činit zasedání veřejnými. Zástup lidí všeho věku a stavu sem denně přibíhal z Paříže a z okolí Versailles. Sledovali jednání, sytili se všemi city, jimiž je chtěli sytit, přijímali všechny zásady, které jim chtěli vštípit. Lid si brzy zvykl pokládat sál, kde se scházeli páni ze třetího stavu, za střed národního zastoupení a poslance, kteří tam zasedali, za jediné, kdo si zasluhují jeho důvěru.

[Ferrières dále líčí týdny přešlapování 6. května – 10. června: první deputace třetího stavu, která oznamuje, že třetí stav „setrvává v nečinnosti“ a čeká na společné ověření; v pondělí 11. května Fréteauovo zvolání „Toto je válka chudých proti bohatým; je vyhlášena, a jestliže…“, které bylo přerušeno; hlasování šlechty 195 hlasy, že sněmovna je „dostatečně ustavena“; návrh biskupa ze Saintes, aby duchovenstvo jmenovalo „smírčí komisaře“, což šlechta 190 hlasy přijala i pro sebe; spor o dvojí deputaci bailliage Auxerre; rozhodnutí třetího stavu vytrvat v úplné nečinnosti a neustavovat se stavem („Jsme presumptivní poslanci obcí Francie; čekáme, až nám presumptivní poslanci šlechty a duchovenstva přijdou ukázat své plné moci“), k němuž Mounier dodal, že podle slov arcibiskupa vienneského je duchovenstvo ochotno se připojit; menšina šlechty si založila klub, „a tato shoda jí dávala v jednáních mnoho výhod“. Později přišla druhá deputace třetího stavu, jejíž členové odmítli „usednout a pokrýt hlavu“ a nepoužili ani slovo komisař (Target mluvil jménem „poslanců obcí Francie“, což d'Esprémenil označil za protiústavní); šlechta jmenovala smírčí komisaře vybrané v klubu a dala jim oznámit, že se hodlá zříci peněžních výsad, jakmile každý stav odděleně stanoví základy ústavy.]¹³

Jak se pracovalo na venkovské šlechtě

Vláda nechtěla stavy, ale potřebovala peníze. Zdroje byly vyčerpány; žádný úvěr, tedy žádná půjčka. Necker a Calonne ve svých nediskrétních hádkách zvedli trojí závoj, který až do toho dne skrýval očím lidu obrovský a ohyzdný kolos fiskálního režimu. Zděšení se zmocnilo všech tříd občanů. Každá strana se pozorovala a počítala své prostředky; ctnostný člověk, osamělý uprostřed tohoto davu, se neodvažoval vložit důvěru v nikoho z těch, kdo jej obklopovali. Velcí páni užívali úcty, kterou vzbuzuje zvyk staré vážnosti, aby ovládali hlasy: byť vnitřně poníženi, že prostý šlechtic se odvažuje kráčet jako jejich rovný, pýcha, slabší než zájem, se stáhla do sebe a navenek zdvořilost, jež se stala nutnou, zaujala místo nadutosti a povýšenosti. Jakých prostředků se užívalo k svedení lidí nezkušených v dvorském manévrování? Večeří, při nichž se s hosty nikdy neposadila důvěrná srdečnost, kde okázalost a dobrá kuchyně nahrazovaly potěšení; předstíraného úžasu nad odvahou, vlastenectvím a osvíceností venkovské šlechty – ta prý zachrání monarchii; všech rozdílů, zdánlivě zrušených a ve skutečnosti zachovaných; těch malých přízní, tak vzácných u dvora, jako je přístup k coucher krále, ke hře královny, k princům, udílených šmahem šlechtickým poslancům; několika bezvýznamných vět, které hrabě d'Artois předstíral, že jim adresuje. Dům Polignaců byl ohniskem, odkud vycházely všechny kabaly, a středem, kde se sbíhaly.¹⁴ Hrabě d'Artois se tam ukazoval poslancům; a ten či onen šlechtic, kterého by za jiných okolností odmítli s pohrdáním, oslavovaný, hýčkaný, připuštěný k princovu stolu, se vracel nasycen týmiž city, které oživovaly jeho malý dvůr. Tyto zevnějšky byly jen maskou určenou pro obyčejné poslance: ti nejzběhlejší v umění intriky, uvedení do tajných večerních mystérií, měli s princem porady. Předepisoval se jim postup, kterého se mají držet, prostředky, jichž mají užít; ale jako obětem lidí vycvičených ve falši, zatímco obětovali pravé zájmy šlechty a posvátnější zájem národa, se proti nim i proti šlechtě popouzelo veřejné mínění. Chtělo se stavy rozbít; chtělo se, aby národ nemohl jejich rozchod přičítat lidem, kteří jej strojili; hledělo se všechno svalit na šlechtu, učinit ji lidu odpornou, označit ji za nepřítelkyni dobra. Bylo to dvojí vítězství: neboť šlechta, jíž nebyl odpuštěn odpor proti zřízení cour plénière a proti zničení parlamentů, ponížená, nenáviděná, ztrácela svou sílu – příliš šťastná, že se může stát pasivním nástrojem despotismu a dát se do žoldu ministerstva.

D'Esprémenil, Bouthillier, Laqueuille se ujali vedení sněmovny šlechty.¹⁵ Bez námahy ji přiměli k hloupostem, k nimž ji určovali. Nejprve ji bylo třeba podmanit, vzít všechnu důvěru rozumným lidem, učinit je podezřelými. Tito pánové navrhli klub; to prý byl jediný prostředek, jak odolat sdružení menšiny. Když byl klub založen, utvořila se rázem fanatická většina. Všichni opakovali jako věrné ozvěny ano a ne, které jim byly diktovány; menšina byla ohromena, rozumní lidé sténali. Čas od času se ozývalo reptání; tehdy se s důrazem deklamovalo proti uzurpacím třetího stavu; mluvilo se o zájmech stavu, o prvcích monarchie, o ústavních formách, o pevnosti, o věrnosti zásadám a starobylým zvyklostem.

Ženy u dvora

Dvorní dámy hrály v této fázi revoluce tak zvláštní roli, že je nutno je představit. Dvorní dámy nejsou dlouho hezké; ostatně jak by si uprostřed nejnepřetržitějšího ruchu, nejúmornějších zábav, nejjalovějších zaměstnání a nejmalichernějších povinností uchovaly tu svěžest pleti, tu sladkou vyrovnanost duše, ten soulad všech rysů, tu pohyblivost fyziognomie, která závisí na nepostřehnutelných mravních odstínech, brzy setřených zvykem silných vášní? Jejich oči vyjadřují pýchu nebo drzost; jejich ústa se neotvírají naivnímu smíchu upřímnosti ani otevřenému smíchu radosti; otvírají se někdy kousavému úsměvu sarkasmu. Jen hra je oživuje; jinde je to malátnost nudy, apatie nezaměstnanosti. Uveden k vévodovi de…, viděl jsem u pána domu afektovanost zdvořilosti. Ženy, které tvořily společnost, usazené na široké pohovce, němé, nezaměstnané, vypadaly jako figury sestavené v rámu, aby tvořily obraz. Nepostřehl jsem v jejich očích ani fyzický vjem provinciálního cizince, který vcházel nebo vycházel. Promluvil-li, zrodil se údiv, že má co říci; v duchu byli v pokušení přičíst to nedostatku zvyku. Ukázal-li ducha, vědomosti, následoval úžas pyšné hlouposti; a potom tajné ponížení, že se člověk přes tituly, hodnost a bohatství vidí donucen zaujmout své skutečné místo. Dvorní dámy mají málo myšlenek; nemají jediný cit. Jejich hovor unavuje; člověk neví, co jim říci. Přinutí-li je však někdo opustit dětinskou etiketu a malicherné podrobnosti přízně, dají se vést k rozsáhlejším myšlenkám; propůjčují se jim, nacházejí v nich zalíbení; ale velmi rychle se vracejí do jednotvárné sféry, v níž žily, aniž si dovedou představit, že jsou jiná potěšení, způsob bytí člověku vlastnější; berou si znovu své panenky, zabývají se jimi jako nejdůležitější záležitostí a nepoznávají už ani člověka, který jim dal pocítit, že mají něco víc než nos, ústa, oči, smysly – zkrátka že mají duši.

Krajní touha zaměstnávat sebou, byť jen svou společnost, malé žárlivosti, malé nenávisti, ještě menší náklonnosti, nuda, srdce prázdné všech přirozených citů vrhly několik dvorních dam do lidové strany. Stále ovládány svou lehkovážnou povahou, jednaly s revolucí, která měla rozhodnout o osudu Francie, jako jednaly s intrikou, jejímž cílem bylo sesadit ministra nebo povýšit milence. Usazeny u svých toalet, ponořeny do měkkosti svých budoárů, řekly si: Revoluce je hezká věc! Udělejme revoluci. Galantnost je oblíbenou zbraní žen; hrála velkou roli ve válkách Ligy a Frondy; dvorní dámy tento mocný prostředek nezanedbaly. Jejich milenci byli členy menšiny šlechty; to už bylo mnoho: drsná, ale pevná a rázná hrubost poslanců obcí je nevyděsila. Nový jazyk, nové způsoby měly alespoň tu zásluhu, že dráždily zvědavost. Jaký triumf pro samolibost rozhodnout jednání, oživit gestem, pohledem vlastence mluvícího z tribuny žhavým jazykem svobody! A pak, což to nebylo nic, chodit, přicházet, mít u sebe tajemné schůzky, rokovat na nich o velkých zájmech čtyřiadvaceti milionů lidí, kteří se obrozují, kabalit v Paříži, mluvit o ústavě, ujišťovat, že člověk nenávidí despotismus a jeho nástroje? Paní de Staël, Neckerova dcera, se stala jednou z nejhorlivějších propagandistek demokracie.¹⁶ Narozena s duchem, velmi činnými smysly, živou obrazností, velkou láskou k proslulosti; tajné rozhovory, ranní lístky, večerní dostaveníčka, zábavy, intriky, stačila na všechno; člověk ji nacházel zároveň v Paříži, ve Versailles, v salonu, v budoáru, stále činnou a vskutku neúnavnou. Paní de Luynes, d'Aiguillon, de Lameth, de Castellane, de Tessé, de Coigny měly každá své zaměstnání: dávaly večeře, pravidelně chodily na zasedání shromáždění, hýčkaly vlastenecké poslance, objednávaly brožury, rozehřívaly vlažné, podpíraly ty, kdo se zdáli kolísat. Politické hovory nahradily hovory galantní a skandální anekdoty; slovo svoboda bylo ve všech ústech, závist vládla ve všech srdcích. Společnost se stala arénou, kde se bojovalo bez ohledů a bez šetrnosti; rozdíl mínění poskytl ženám, které se tajně nenáviděly, záminku nenávidět se veřejně. Všechna afektovaná pitvoření citlivosti, ctnosti, dobročinnosti, náboženství ustoupila pravé přirozenosti; masky spadly; mravní ošklivost některých žen se objevila nahá: bylo vidět netvory.

Smírčí konference a rozchod

[Konference smírčích komisařů tří stavů (od 23. května) nevedly k ničemu: „duch míru na komisaře nesestoupil; hořkost a jalové subtilnosti nahradily důvody“. Komisaři šlechty, „unaveni výhodami, jež nad nimi stále znovu získávali komisaři třetího stavu“, se rozhodli konference přerušit: na návrh markýze de Bouthillier, podpořený d'Antraiguesem, Pouillym, Montessonem a Laqueuillem, sněmovna 26. května prohlásila, že „rokování podle stavů a právo veta náležející každému z nich odděleně jsou konstitutivní pro monarchii“ – d'Esprémenil „hřímal s takovou silou proti ctižádostivým novotám pánů z třetího stavu, že strhl většinu“. Následek byl „nejneblahější“: třetí stav pobouřil veřejné mínění proti šlechtě a 27. května vyslal slavnostní čtyřiadvacetičlennou deputaci k duchovenstvu (Target: „Obce Francie vás zapřísahají našimi ústy ve jménu Boha pokoje a národního zájmu, abyste se k nim připojili v sále společného shromáždění“); duchovenstvo odpovědělo, že bude rokovat, a druhá deputace vzápětí oznámila, že obce zasedání neukončí, dokud nedostanou odpověď. Menšina šlechty, posílená pařížskou deputací připuštěnou koncem května, se rozčilovala nad „despotismem“ d'Esprémenila a Cazalèse, kteří „byli sotva šlechtici v předvečer svolání stavů; k čemuž markýz de Sillery žertem říkal, že celá francouzská šlechta je vedena čtyřiceti lety šlechtictví“. Dvořané už věřili, že generální stavy nebudou, a pracovalo se na prohlášení, které je mělo zrušit; Necker, „ztracen“, prosadil, aby král nařídil obnovení konferencí u strážce pečeti; když i to ztroskotalo, navrhl král (Necker jeho jménem) smírný plán. Klub jej odmítl; sněmovna jej nejprve s nadšením přijala a po d'Esprémenilových a Cazalèsových „úvahách“ sice ještě Bouthillierovo protiusnesení zamítla a plán s drobnými dodatky schválila, ale po tajné večerní poradě u vévodkyně de Polignac klub sepsal druhé usnesení, vydávané za smířlivější, a to prošlo – „a my jsme tak neobratně vzali na sebe ohavnost odmítnutí. Duchovenstvo, lstivější, králův smírný plán přijalo.“ Třetí stav plán nechtěl, ale věděl, že mu stačí rozhodnutí oddalovat.]¹⁷

Sněmovna duchovenstva, skládající se téměř výhradně z farářů, stejně nenáviděla biskupy i šlechtu a tajně toužila spojit se s třetím stavem. Biskupové, místo aby se snažili získat faráře ohledy a službami a splynout s nimi jako členové téhož stavu, je drželi v ponižující vzdálenosti; stále vysazení na biskupskou nadutost, dbali na rozlišení, vyžadovali projevy úcty a měli ve své vlastní sněmovně oddělenou lavici. Necker vroucně toužil po sloučení. Tento člověk, občan malé republiky, neznalý našich mravů, našich dějin, nebo je četl jen povrchně, bez jasné představy o tom, čemu se říká monarchie, přesvědčený, že slovo král s sebou nese výkon neomezené moci, věřil, že jediná opozice, jíž se musí ve svých ministerských spekulacích obávat, přichází od šlechty a duchovenstva: vždyť jen ony se postavily proti záměrům arcibiskupa senského Brienna a proti převratům chystaným strážcem pečeti Lamoignonem; tedy, podle Neckera, šlechta a duchovenstvo nikdy nepřistoupí na vzdání se svých peněžních výsad, tedy je k tomu bylo třeba donutit. Arcibiskup vienneský, dobrák, řádný kněz, špatný politik, se zdál vhodný podporovat ministrovy záměry. Arcibiskupovi se lichotilo, vynášela se jeho horlivost pro dobro. Mounier arcibiskupa vedl, a Mounier byl oddán Neckerovi.¹⁸ Mounier přijel na generální stavy se ženou a dětmi; nuže, jak říkal hrabě de Mirabeau, přijet na generální stavy se ženou a dětmi, co je to jiného než nabídnout dvě ucha, za která lze člověka zvednout? Necker si přibral arcibiskupa bordeauxského Championa de Cicé, muže ctižádostivého a intrikánského, jemuž v nedaleké perspektivě ukázal místo strážce pečeti. Biskupové z Chartres, z Autunu a z Rodez se připojili k oběma arcibiskupům a pracovali ve shodě s nimi.¹⁹ Vše se počítalo a rozhodovalo u Neckera. Tento ministr, bankéř, pojal prý rozsáhlé plány: jaké? Tři po sobě jdoucí půjčky po osmdesáti milionech, zvýšení nájmu generálních pachtů, rozšíření daní, konsolidaci veřejného dluhu, aby si zajistil nové půjčky; na tento cíl, nazývaný jeho placenými lidmi obnovou, obrozením státu, se omezovala práce jeho génia; a aby ho dosáhl, přispíval, aniž to věděl, aniž to tušil, k rozvrácení zákonů a staré ústavy.

Menšina šlechty vstupovala do Neckerových záměrů; její členové k němu denně docházeli. Necker a většina členů menšiny však byli jen agenty určenými sloužit záměrům rozsáhlejším a hlubším: existoval tajný výbor, kde se scházeli hlavní vůdci revoluce; přijímali se tam bez rozdílu poslanci tří stavů; nebylo se ani vybíravé stran výběru: byli to, říkalo se, lidé, s nimiž by se člověk jinde nedovolil stýkat, ale kteří se za daných okolností stávali cennými; s nimiž by nikdo nechtěl přátelství, ale jichž bylo třeba užívat jako nástrojů. Svědomí veřejného člověka není svědomím člověka soukromého. Tento výbor měl velký vliv na jednání tří sněmoven; tam se připravovaly události, tam se domlouvaly manévry užívané na venkově k jitření duchů a k vyvolávání povstání. V Paříži se zároveň šířilo, že generální stavy mohou existovat jen sloučením stavů, a bankrot se ukazoval jako nutný důsledek jejich nejednoty. Zástupy Pařížanů přicházely na shromáždění třetího stavu; slyšely s důrazem pronášet, řekl bych zuřivě vyřvávat, neurčitá slova svoboda, vlastenectví, svrchovanost lidu. Vycházely opilé, dýchající jen nenávistí a pomstou proti šlechtě. Záplava štvavých pamfletů, kolportovaných po Paříži a rozesílaných na venkov, tyto sklony živila a šířila. Mluvilo se nahlas o obnovení hrůz bartolomějské noci a o vyhlazení jedné třídy aristokratů a tyranů z povrchu země.

17. června: Národní shromáždění

Když byly věci takto připraveny, rozhodli páni ze třetího stavu o slavnostní deputaci ke šlechtě a vyzvali ji vcelku i každého člena zvlášť, aby přišli do sálu stavů ověřit plné moci společně. Ten, kdo měl slovo, dodal, že vyvolávání bailliages začne za hodinu a že nedostaví-li se šlechta, bude se pokračovat v její nepřítomnosti stejně jako v přítomnosti. Po tomto smělém úderu následoval úder smělejší. Páni ze třetího stavu oznámili, že se ustaví. Množství Pařížanů a obyvatel Versailles se seběhlo do sálu stavů. Zasedání bylo dlouhé: abbé Sieyès navrhl ustavit se Národním shromážděním. Otázka byla živě přetřásána; každý přinášel název a tvrdošíjně jej hájil; abbé Sieyès zvítězil.²⁰ Páni ze třetího stavu, stavše se národem, konsolidovali dluh, zrušili daně a znovu je vytvořili jen na dobu trvání stavů. Šlechta otevřela jakousi cestu ke smíru, mluvila o plánu navrženém králem, dala najevo, že by jej přijala. Páni ze třetího stavu, pevní ve svém prvním kroku a cítící všechnu svou sílu, se návrhu šlechty vyhnuli a odpověděli, že Národní shromáždění nepřestane zvát poslance šlechty, aby se sešli ve společném sále; že je přijme s radostí a že nepozbývá naděje, že je tam jednoho dne uvidí.

Rozdělení rostlo: vévoda Orleánský hlasoval pro to, aby se šlechta odebrala sborově dát si ověřit plné moci do národní sněmovny. Tento princ, nerozhodný a kolísající mezi svými strachy a svými touhami, zároveň podporoval menšinu šlechty v jejích záměrech, intrikoval v Paříži a rozhazoval peníze, aby vynutil sloučení, a přitom udržoval styky s Polignacy a na svou čest sliboval hraběti d'Artois, že nepřejde k třetímu stavu. Když však byl nucen se vyslovit, musel promluvit; úsilí, které na sobě právě vykonal, v něm vyvolalo tak podivné hnutí, že mu přišlo nevolno; s překvapením se při poskytování pomoci vidělo podle velkého počtu vest oblečených jedna přes druhou, kam až sahaly jeho obavy a kam až jej ponižoval nedostatek odvahy. Vévodův návrh byl zamítnut, ale dostal osmdesát hlasů: byl to první pokus. Menšina, rozhodnutá provést sloučení i nejnásilnějšími prostředky, cítila, že ještě není čas se vyslovit: duchovenstvo mlčky čekalo, jakou stranu zaujme šlechta. Rozdělení bylo ve sněmovně duchovenstva ještě silnější než ve sněmovně šlechty. Arcibiskupové vienneský a bordeauxský, biskupové z Chartres, z Autunu, z Coutances, z Rodez kabalili. Několik farářů přineslo své plné moci k ověření; jiní následovali jejich příkladu; všichni byli přijati s nadšením, oslavováni v novinách a v Paříži nazýváni vlasteneckými pastýři. Arcibiskup bordeauxský, jist si většinou duchovenstva, mluvil otevřeněji a navrhl odebrat se do národního sálu.

Míčovna a královské zasedání

Dvůr, který si nemohl zastírat, že malé prostředky užité k rozdělení stavů přivodí sloučení a obrátí se proti svým původcům, se rozhodl pro rozpuštění stavů. Bylo nutno vzdálit krále z Versailles, oddělit jej od Neckera a ministrů, kteří mu byli oddáni. Zařídila se cesta do Marly; záminkou posloužila smrt dauphina.²¹ Tam se zmocnili panovníkova ducha: dokazovali mu, že je čas zastavit neslýchané podniky třetího stavu; že mu brzy nezbude než jméno král. Kardinál de la Rochefoucauld a arcibiskup pařížský se běželi vrhnout králi k nohám a zapřísahali ho, aby zabránil zkáze duchovenstva a chránil náboženství. Parlament vyslal tajnou deputaci a navrhl prostředky, jak se obejít bez stavů. Strážce pečeti mluvil s důrazem. Královna a hrabě d'Artois se připojili ke strážci pečeti. Krále přesvědčili, že je snadné lid uspokojit; že stačí prohlášení, které naplní přání stížnostních sešitů; že šlechta a vysoké duchovenstvo je přijmou s vděčností. Když bylo vše definitivně dohodnuto, králův rozkaz oznámil královské zasedání a pozastavil stavy pod záminkou úprav, které je třeba v sále provést. Domnívali se, že tak zabrání třetímu stavu se shromáždit a předejdou usnesením jeho rokování. Tento neprozřetelný krok posloužil jen k urychlení triumfu třetího stavu.

Pan Bailly, předseda, a dva tajemníci se v devět hodin ráno dostavili do sálu stavů; našli jej střežený švýcarskými vojáky. Důstojník ukázal své rozkazy; tajemníci sepsali protokol a vzdálili se. Bailly určil shromáždění v míčovně v ulici Saint-François. Poslanci se tam odebrali. Zasedání bylo bouřlivé: skončilo usnesením, že „Národní shromáždění, povolané stanovit ústavu království, provést obrození veřejného života a zachovat pravé zásady monarchie, nemůže nic zabránit tomu, aby pokračovalo ve svých jednáních a dokončilo důležité dílo, k němuž se sešlo, na kterémkoli místě, kde se bude nuceno usadit; a že konečně všude, kde se sejdou jeho členové, tam bude Národní shromáždění; že všichni poslanci ihned složí přísahu, že se nikdy nerozejdou a že se shromáždí všude, kde to okolnosti budou vyžadovat, dokud nebude ustavena ústava království a obrození veřejného řádu.“²² Poslanci složili přísahu. Nesmírný zástup lidu, přilepený k oknům, rozlitý v ulicích, naplnil vzduch potleskem. Versailles, Paříž, celá Francie obdivovaly odvahu a vlastenectví pánů z třetího stavu.

Král se vrátil z Marly. Necker nabídl nový plán; Necker už nebyl pánem rady; byli do ní povoláni hrabě d'Artois, princové de Condé a de Conti; zůstalo se u prohlášení strážce pečeti. Vše ohlašovalo ministrův pád; snažil se mu předejít, neboť přes to, co Necker sám říká o své nezištnosti a malé ctižádosti, přes to, co o tom rozhlašují jeho placení lidé, nikdy žádný ministr tolik nelpěl na svém místě. Bylo nutno oddálit královské zasedání, získat zdroje; Neckerovi se to podařilo. Bude prý pracovat na druhém plánu, který sjednotí všechny hlasy. Dvůr padl do pasti; Necker získal den a dokázal ho využít s velkou obratností. Tento odklad přiměl hledat prostředek, jak zabránit pánům z třetího stavu ve shromáždění: mysleli, že postačí zavřít jim vstup do míčovny v ulici Saint-François. Hrabě d'Artois vzkázal majiteli míčovny, že tam zítra bude hrát; tento zastrašený muž, jemuž tvrdě vyčetli jeho úslužnost, upozornil pány z třetího stavu, že jim nebude moci propůjčit sál. Tato malá školácká lest se obrátila opět v zahanbení těch, kdo jí užili: páni ze třetího stavu požádali o kostel Saint-Louis. Farář Jacob, byť oddaný dvoru, se jej neodvážil odmítnout; páni ze třetího stavu tam zahájili zasedání: sto šedesát farářů, předcházených arcibiskupy vienneským a bordeauxským, biskupy z Rodez, z Autunu, z Chartres, z Coutances, vstoupilo za jásotu početného lidu. Arcibiskup vienneský, kterého arcibiskup bordeauxský obratně stále strkal dopředu, oznámil, že se duchovenstvo přichází podrobit společnému ověření; dva šlechtičtí poslanci z Dauphiné se dostavili a byli přijati se stejným nadšením. Tak tento den, ministrem obratně získaný, přivodil sloučení stavů.

Královské zasedání se konalo následujícího dne. Necker se ho odmítl zúčastnit: jeho nepřítomnost byla hořkou kritikou prohlášení.²³ Dvůr ukázal v této věci neuvěřitelnou malomyslnost a nejistotu a dokázal tím, jak málo užil síly, že síla, když se s ní neumí zacházet, je zbraní neužitečnou a dokonce nebezpečnou, protože je měřítkem slabosti povahy těch, kdo ji marně rozvinují. Královské zasedání nabídlo ohavný aparát lit de justice. Vojáci a tělesná garda obklopovali sál stavů; všude kolem trůnu bylo mrtvo a ticho. Prohlášení neuspokojilo nikoho. Král mluvil spíše jako despota, který rozkazuje, než jako panovník, který se zástupci lidu rokuje o zájmech velikého národa. Často opakované „chci“ urazilo lidi unavené porobou a netrpělivé dobýt svobodu.²⁴ Po skončení zasedání se šlechta a duchovenstvo vzdálily; páni ze třetího stavu zůstali v sále. Velmistr ceremonií jim přinesl rozkaz odejít: „Jděte říci těm, kdo vás posílají,“ zvolal hrabě de Mirabeau, „že jsme zde z vůle lidu a že svá místa opustíme jen před mocí bajonetů.“ Velmistr běží podat zprávu králi; tento princ, už znavený rolí, kterou ho nechali hrát, a jemuž bylo to všechno v hloubi velmi lhostejné, odpovídá, že nechtějí-li páni ze třetího stavu opustit sál, nezbývá než je tam nechat… Když se tedy neodvažovali užít síly, sáhli k dětinskému prostředku. Poslali třicet dělníků vyzbrojených kladivy pod záminkou, že uvedou sál do původního stavu; ti, snímajíce a znovu napínajíce čalouny, rozebírajíce a znovu skládajíce obložení, tloukli a tloukli; doufalo se, že tento hluk a zmatek takového stěhování donutí pány z třetího stavu ukončit zasedání a odejít. Páni ze třetího stavu zůstali nepohnuti a pokračovali v rokování. Dekretovali, že trvají na usneseních přijatých v míčovně a v kostele Saint-Louis; prohlásili osobu každého poslance za posvátnou a nedotknutelnou a vyslovili název hanebníka a zrádce vlasti nad každým, kdo by se odvážil sáhnout na svobodu poslance. Velcí páni, ministři, státní radové, svědkové těchto rázných usnesení, stáli zaraženi tupým úžasem: zvyklí plazit se při pouhém slově rozkazu králova, byl pro ně tento mužný odpor svatokrádežným atentátem.

Necker zůstává

Prohlášení strážce pečeti odnímalo šlechtě mnoho, ale odnímalo ještě více jejím nepřátelům: zachovávalo šlechticům právo tvořit ve státě samostatný stav; tato výsada, spíše zdánlivá než užitečná, hájená s takovou tvrdošíjností, je utěšovala za skutečné oběti, které se od nich žádaly. Poslanci šlechty se odebrali do zámku; vévoda de Luxembourg je zavedl k hraběti d'Artois: šlechta mu vděčila za královské zasedání, bylo spravedlivé mu poděkovat. Hrabě d'Artois přijal poslance se svou obvyklou zdvořilostí a půvabnými způsoby; o tom, co vykonal, mluvil skromně. Poslanci šli potom k Monsieurovi; tento politický a bázlivý princ je odmítl přijmout.²⁵ Bylo navrženo vystoupit ke královně; nebyla to ona, komu byli nejméně zavázáni. Královna vyšla do herního salonu; vedla Madame za ruku; nesla malého dauphina na rameni. Rozkošný obraz matky! Sladký výraz přírody! Královna představila dauphina poslancům a řekla jim s mnohým půvabem, že jej dává šlechtě, že ho naučí ji milovat a pokládat ji za nejpevnější oporu trůnu.

Zatímco šlechta triumfovala v zámku, Necker, zavřený se svými důvěrníky, počítal prostředky, jak předejít svému pádu: ohlásil svou demisi. Páni ze třetího stavu, zdrceni, naplňovali jeho byt; paní Neckerová a paní de Staël, rozplývající se v slzách, přijímaly jejich loučení, objímaly je, nechaly se objímat. Tato scéna vyvolala účinek, jaký se od ní očekával. Deputace přišla jménem hlavního města prosit ministra, aby neopouštěl zoufalou Francii; lidé sebraní kolem generální kontroly křičeli, že odchod pana Neckera zahubí království, že nebudou stavy, že aristokraté (heslo k označení šlechticů) konečně utlačí národ. Dav rostl; královna, znepokojená tímto hnutím, poslala pro Neckera; přešel do králova kabinetu; došlo k vysvětlení. Necker slíbil, že zůstane. Lid se ve velkém počtu dostavil k zámku. Vévoda du Châtelet upozornil Neckera na tento zástup rozlitý po nádvořích a poradil mu, aby odešel terasou. „Ne,“ odpověděl Necker, „musím se přece ukázat lidu.“ Odebral se pěšky ke generální kontrole uprostřed volání ať žije pan Necker. Náhle nějaký muž prorazí davem, vrhne se Neckerovi k nohám a zvolá: „Monseigneure, zůstáváte?“ – „Ano, děti moje,“ obrací se s pokryteckou citlivostí k lidu, „ano, zůstávám.“ Při těch slovech začíná znovu volání ať žije pan Necker; tlupa lidí, placených, aby tuto parádu hráli, se rozbíhá ulicemi Versailles s hořícími pochodněmi a s Neckerovým jménem na průsvitném štítu ověnčeném květinami; lůza se shlukuje kolem této korouhve; zapalují se ohně radosti; vystřelují se rakety; Versailles se rozléhá voláním ať žije pan Necker.

Arcibiskup pařížský a rozkaz králův

Ministr, silnější než kdy jindy, žádal, aby se nebral žádný ohled na prohlášení strážce pečeti a aby se věci nechaly jít. Byl si jist cíle, k němuž směřovaly. Šlechta a duchovenstvo se shromáždily ve svých sněmovnách: arcibiskup bordeauxský znovu navrhl sloučení; kardinál de la Rochefoucauld, arcibiskup pařížský, několik biskupů a někteří faráři potírali návrh arcibiskupa bordeauxského a řekli, že je nutno hlasovat o králově prohlášení: tehdy sto šedesát farářů a sedm biskupů vstalo a odebralo se do sálu stavů. Ani šlechta se mezi sebou neshodla. Chtělo se jednat o králově prohlášení; menšina vyvolala tisíc obtíží, vytvořila tisíc překážek. „Pojďme k třetímu stavu,“ zvolal Lally-Tolendal, „přinesme mu sami toto sdělení o plných mocích, které nás král vyzývá mu přinést, a ať se naše první rokování týká včerejšího zasedání… Pánové, je síla věcí, která převažuje sílu osob; veliká revoluce začala, nic jí nezabrání; záleží jen na šlechtě, aby k ní přispěla a vykázala si v ní čestné místo.“ – „Slyšeli jste právě,“ odpovídá prudce d'Esprémenil, „že veliká revoluce začala, a je to v samé sněmovně šlechty, kde se nám to odvažují oznámit a vyzývat nás, abychom se k ní připojili: ne, pánové, naší povinností je zachovat monarchii, kterou chtějí buřiči zničit.“ Všichni byli rozrušeni. Rozličné vášně, osobní zájmy prosvítaly v řečech, v gestech, v oživeném výrazu tváří: rozhodlo se utvořit večer výbory a projednat v nich královo prohlášení: bylo přijato. Neckerovi zbýval už jen krok, aby přivodil tolik žádané sloučení. Nepředvídal jeho neblahé následky. Zaměstnán jedině tím, aby se udržel na svém místě, aby vyhověl své vlastní ctižádosti i ctižádosti své ženy a dcery, vychutnávaje předem potěšení pomstít se svým nepřátelům a v klidu uzavírat své půjčky, ztrácel před jeho úzkým géniem budoucnost při pohledu na přítomnost.

Arcibiskup pařížský držel nesloučené duchovenstvo. Tento prelát požíval velké vážnosti; význam jeho duchovenstva, jeho moudré a umírněné jednání, jeho řádné mravy, jeho nesmírná dobročinnost během kruté zimy 1789 jej činily drahým jeho diecézi.²⁶ Dokud by arcibiskup podporoval menšinu duchovenstva, dával by této věci zdání spravedlnosti. Necker nezapomněl na arcibiskupovu cestu do Marly. Rozhodlo se užít násilí a donutit arcibiskupa ke sloučení. Poštval se lid z Versailles, povolali se placení lupiči z Paříže; tento shromážděný dav napadl arcibiskupa při odchodu ze zasedání, zahrnul jej hrubými urážkami, pronásledoval jej až k jeho paláci, rozbil mu okna. Vůdci vstoupili se zuřivostí v očích a s tisíci kletbami v ústech; žádali, aby jim arcibiskup odevzdal své plné moci, donutili ho podepsat slib, že se dostaví do sálu stavů. Arcibiskup se příštího dne dostavil ke společnému ověření. Pan Bailly, tehdy předseda Shromáždění, připojil k urážce ironii a ujistil ho, že jeho ctnostem chyběla jen tato koruna.

Co zbývalo z duchovenstva, Neckera neznepokojovalo; věděl, že je ke sloučení snadno přivede: proto také chladně odpověděl nazítří po této trapné scéně jednomu poslanci šlechty, který naříkal nad tímto mravním úpadkem francouzské povahy: Takový je lid, na nic nedbá! – a to v naději, že šlechtu zastraší. Vskutku, jestliže lid nešetřil v arcibiskupu pařížském dvojí charakter pastýře a poslance, tím méně by šetřil šlechtické poslance. Na podporu těchto tak přirozených úvah se otevřeně mluvilo o povraždění členů většiny šlechty; jejich domy byly označeny. Členové menšiny se tajně zavázali opustit stav, jakmile se sloučí většina duchovenstva. Necker usoudil, že je příhodná chvíle. Hrabě de Clermont-Tonnerre a čtyřicet šest poslanců se odebrali do sálu třetího stavu; napsali předsedovi šlechty, aby mu sdělili své rozhodnutí, a projevili lítost, že se odlučují od sboru, který jim bude vždy drahý: obecné blaho království jim nedovolilo váhat.²⁷

Když hrozby vůči šlechtě nevyvolaly očekávaný účinek, změnili ministr a jeho agenti postup a pracovali na tom, aby vnukli královně, králi a Polignacům tytéž pocity hrůzy, které nedokázali vnuknout šlechtě. Sto tisíc mužů prý přichází z Paříže zapálit zámek a povraždit šlechtu; tyto pověsti, rozsévané s uměním a podporované přítomností dvou nebo tří tisíc placených lidí rozestavených kolem sálu stavů a chrlících proud urážek a hrozeb proti členům většiny šlechty, dvůr vyděsily. Lid z Versailles, pobouřený štvavými řečmi, jimiž se živila jeho zuřivost, mluvil vztekle o odporu šlechty a bez ohledů se rozčiloval proti královně, proti hraběti d'Artois, proti Polignacům. Určoval se den masakru. Rada ukázala králi nutnost rychlého sloučení. Necker, zdánlivě lhostejný k těmto hnutím, byl jejich duší. Král, přesvědčen, že už nelze otálet, aniž by se vše vydalo v nebezpečí, poslal pro vévodu de Luxembourg, předsedu šlechty. Královna, Monsieur, hrabě d'Artois byli v králově kabinetu; královna plakala; princové vypadali zdrceně. Král odevzdal vévodovi de Luxembourg list pro šlechtu; vyzýval ji, aby ustoupila okolnostem, nazýval ji svou věrnou šlechtou; hrabě d'Artois osobně zavázal vévodu de Luxembourg, aby vynaložil všechno úsilí k rozhodnutí o sloučení. Tento princ měl u stavu velký vliv; ukázal se velmi oddaný zájmům šlechty; byl přívětivý, poctivý, a i když byly tyto projevy vypočítané, svedly venkovské šlechtice, málo zběhlé v manévrování dvorů.

Byli jsme znepokojeni: věděli jsme o vévodově rozhovoru s králem. Přece však mohu říci, a je to spravedlnost, kterou rád šlechtě vzdávám, že ji méně dojímal její osobní zájem než ono nezrušitelné a posvátné pouto, které vždy měla ke svému králi a své vlasti. Šlechta by s radostí obětovala svá práva, své výsady; ale chtěla zachránit krále, a pokračování dokázalo, že její obavy byly oprávněné. Zatímco se každý oddává svým úvahám, přistupuji k panu de La Fayette, kterého jsem sotva znal a jemuž jsem byl znám ještě méně: „Co se bude dělat?“ říkám mu. Pan de La Fayette se na mě podívá, a když nevidí žádnou dekoraci, pokládá mě za poslance obcí nebo za jednoho ze šlechticů, kteří přešli 26. „Pošleme vám jich dnes ještě několik,“ odpovídá mi tiše. „Na to se vás neptám, ale na to, jaké rozhodnutí se nám sluší přijmout za okolností, v nichž se nacházíme.“ Tehdy, když si mě znovu prohlíží tím nejistým pohledem, který pod zdáním hloubky skrývá zákruty falešnosti nebo rozpaky hlouposti, zdá se pan de La Fayette vycházet z hlubokého zasnění: „Promiňte, myslel jsem na něco jiného; neslyšel jsem vaši otázku.“ A opouští mě.²⁸ Pan de La Fayette zůstal ve sněmovně šlechty, stejně jako princ de Poix, vévoda de Liancourt, vikomt de Noailles, Charles Lameth a několik dalších šlechticů; ale bylo to po dohodě s menšinou, aby v ní rozsévali rozdělení, osnovali intriky, vyzvídali, co se v ní děje, zpravovali o tom obce a jistěji přivodili zkázu stavu.

Vévoda de Luxembourg vstoupil smutný, sklíčený; sloučením ztrácel všechno: jeho hodnost předsedy šlechty mu dávala volný přístup ke králi, ke královně a k ministrům; jeho styky s hrabětem d'Artois a jeho vliv ve sněmovně šlechty jej činily důležitým. Vévoda se oddával lichotivým nadějím: toto sloučení vyvracelo jeho vysoké plány. Několik členů mluvilo pro sloučení; jiní se proti tomuto návrhu zvedli s větší prudkostí než soudností. Přece však část šlechty tvrdošíjně trvala na tom, že zůstane; tato zbytečná zatvrzelost by měla neblahé následky; král se jich obával; výslovně doporučil, aby nezůstal jediný šlechtic; byla to v něm obava dobré duše, která předvídala, že odmítnutí sloučit se vydá ty, kdo je vysloví, zuřivosti fanatické lůzy. Duchové však byli těmto obavám málo přístupní; myšlenka, že hrozí nebezpečí, dráždila odvahu a ještě více rozněcovala energický cit cti, tak mocný u francouzské šlechty. Jedinou úvahou schopnou tento zápal mírnit byla trýznivá myšlenka, že odmítnutí vystavuje nebezpečí krále a královskou rodinu. Rozrušení duchů bylo krajní: vikomt de Noailles chodil sem a tam, ujišťoval venkovské šlechtice, že sloučení bude jen chvilkové; že se toho nemají lekat, že se posílají vpřed vojska, že za čtrnáct dní se věci změní; a vikomt de Noailles byl jedním z nejhorlivějších stoupenců revoluce! Tak dvůr, zrazený těmi, na něž měl nejvíce spoléhat, viděl své plány udané obcím dříve, než je definitivně přijal.

Vévoda de Luxembourg šel podat králi zprávu o tom, co se děje. Král jej pověřil druhým listem, ještě naléhavějším než první. Říkal šlechtě, že spása státu a jeho osobní bezpečnost závisí na sloučení. „Pánové,“ zvolal markýz de Saint-Simon a vrhl se doprostřed sálu, „král nám říká, že jeho život je ohrožen; běžme do zámku, utvořme mu hradbu ze svých těl!“ Toto šlechetné hnutí bylo zachyceno s nadšením; vévoda de Luxembourg vylíčil následky tohoto neprozřetelného kroku, rozpaky, které by způsobil králi, trapné postavení, v němž by se octl, umístěn takříkajíc mezi lid a šlechtu. „Zde nejde o to rokovat,“ dodal vévoda de Luxembourg, „jde o záchranu krále a vlasti. Osoba králova je v nebezpečí! Kdo z nás by se odvážil zaváhat jediný okamžik?“ Při těch slovech všichni bouřlivě vstávají; menšina duchovenstva se připojuje k většině šlechty; poslanci obou stavů, majíce v čele kardinála de la Rochefoucauld a vévodu de Luxembourg, své předsedy, vstupují v tichosti do sálu stavů.²⁹

Vysvětlivky