Knihovna · Paměti markýze de Ferrières (1789–1793). Český výbor

I. Život markýze de Ferrières a autorova předmluva

Notice o životě markýze de Ferrières (Saint-Albin Berville, 1821)

Není nedůstojnou podívanou pohled na člověka, který byl dlouho cizí veřejným záležitostem a který, vržen náhle doprostřed veliké revoluce, do ní vnáší přirozenou upřímnost svých dojmů a přímost svého srdce. A není ani četbou bez poučení a bez půvabu číst paměti, do nichž takový člověk uložil své city a vzpomínky, když vypráví o mimořádných scénách, které se odehrály před jeho očima. Státník, který odkazuje dějinám líčení událostí, v nichž byl hercem nebo svědkem, soudí osoby i věci hluboce, ale zřídka s dokonalou dobrou vírou; čestný a prostý člověk, který se omezuje na to, aby podal zprávu o hnutích, jimiž byla postupně dojímána jeho duše, pravda, nepronikne k jádru událostí, ale prostoduše popíše jejich vnější rysy. Jeho soudy lze odmítnout, jeho dojetí nikoli: bude někdy vidět skutečnosti v nepravém světle, ale i tehdy, kdy nebude přesný, nepřestane být pravdivý; bude se mýlit, ale nebude klamat.

S přímou duší a pohyblivou obrazností, s literárním vzděláním a nepatrnou politickou zkušeností, s velkou čistotou úmyslů a s předsudky svého stavu se Ferrières, povolaný do Ústavodárného shromáždění, ocitl téměř bezděky v ohnisku Francouzské revoluce; viděl zblízka jednat strany, aniž byl zasvěcen do jejich tajemství; soudil skutečnosti často povrchně, ale vždy je soudil jako čestný člověk; psal podle diktátu svého svědomí, a tato zásluha, v časech revoluce tak vzácná, by sama stačila, aby jeho dílo doporučila.

Charles-Élie, markýz de Ferrières, se narodil v Poitiers 27. ledna 1741.¹ Po babičce pocházel z rodu du Bellay, který za Františka I. získal proslulost ve zbrani, v diplomacii i v písemnictví. Jeho otec, muž laskavý a vzdělaný, sloužil s vyznamenáním. Mladý Ferrières strávil první léta ve Vendôme pod vedením svého strýce, abbého du Bellay. V deseti letech byl povolán zpět do Poitiers, vstoupil do koleje v Puygarreau a pak do koleje v La Flèche, obou vedených jezuity. Z hodin svých učitelů načerpal lásku k literatuře, která mu zpříjemňovala celý život; žák nebyl ke svým mistrům nevděčný, zachoval jim nejněžnější vděčnost a jeho příchylnost k nim trvala, dokud žil.

Pěstování umění a jeho půvab bývají často zdravou ochranou proti strhujícím vášním. Ferrières to zakusil. Poslán do školy chevau-légers královského domu, zaplatil daň svému věku a oddal se rozptýlení a zábavám; ale záliba v hudbě a studium literatury jej vždy uchránily před svody neřesti a prostopášnosti. Roku 1766 se pětadvacetiletý Ferrières oženil se slečnou Henriettou de Monbielle d'Hus, dcerou šlechtice z dolního Poitou. Bylo to šťastné spojení; ctnosti obou manželů byly odměněny osmatřiceti lety vzájemného štěstí.

Krátce po svatbě si Ferrières, který toužil v klidu okoušet sladkost studia a domácího života, zvolil za sídlo venkov. Usadil se na zámku Marsay, příjemné a tiché samotě u Mirebeau, a dělil svůj čas mezi výchovu dvou dcer a literaturu. Plodem jeho volných chvil bylo několik spisů. První byl namířen proti ateismu. Tehdy dobrodějné světlo filozofie oslabilo vliv fanatismu a pověry; ale lidský duch příliš často upadá z jednoho výstřelku do výstřelku opačného. Montesquieuové, Voltairové, Rousseauové, kteří statečně bojovali proti nauce nesnášenlivosti, ctili, ba i hájili ochranné dogma o existenci Boha; duchové méně moudří, snad proto, že byli méně vznešení, se po nich odvážili otřást tímto vznešeným základem lidské společnosti. Ferrières, zbožný výchovou i povahou, se pustil do jeho obrany a učinil ji předmětem dvou postupně vydaných spisů: Le Théisme, filozofického pojednání, a Justine et Saint-Flour, mravoučného románu s předmluvou Rozmluva o ženách z hlediska společenského řádu.² Čistá mravnost a mírné city dýchají z těchto dvou spisů, jejichž autor, jak se zdá, méně toužil po literární slávě než po tom být užitečný.

Tak plynul jeho život, ve studiu moudrosti a v konání ctnosti, když jej z jeho volných chvil vytrhlo svolání generálních stavů. Ferrières, prostý a skromný, nepomýšlel na to, opustit svůj ústup; několik přátel ho přimělo, aby se dostavil na shromáždění bailliage v Saumuru. Přišel tam odevzdat hlas a viděl, jak se hlasy obracejí k němu. Dojat tímto projevem úcty, o to čestnějším, že byl spontánní, přijal Ferrières poslání, které mu bylo svěřeno, a objevil se jako poslanec šlechty na generálních stavech.

Zápas mezi novým řádem, který se snažil ustavit, a řádem starým, který se chtěl zachovat – to byla od samého počátku podívaná, kterou nabízelo shromáždění stavů. Od té chvíle se utvořily dvě soupeřící strany a každý člen musel zaujmout místo na té straně, kam jej volalo jeho mínění nebo jeho zájmy. Ferrières nesdílel výlučné nároky těch, kdo odmítali jakoukoli reformu, jakýkoli ústupek; ale příliš mnoho pout jej vázalo ke starým představám, než aby se nepřipojil, alespoň obvykle, ke straně, která za ně bojovala. Rod, výchova, společenské styky, náboženské zvyklosti, které jej poutaly k formám posvěceným časem, zásady, které si sám utvořil o uspořádání společnosti, to vše jej vedlo na lavice pravice čili opozice, kde zasedala většina poslanců šlechty a část poslanců duchovenstva. Bylo jej tedy vidět, jak se ve sněmovně šlechty připojuje k většině odmítající sloučení stavů, jak v hlavních otázkách hlasuje ve smyslu opozice a jak s téměř všemi členy pravice protestuje proti ústavě z roku 1791.

Ferrières se nikdy neobjevil na tribuně Ústavodárného shromáždění, dal však vytisknout několik spisů. Roku 1789 vydal brožuru O ústavě, jaká Francouzům přísluší; příštího roku Plán financí pro zřízení územní pokladny; tiskem vyšlo i jeho Mínění proti zatčení krále ve Varennes. Konečně po skončení zasedání napsal zprávu svým voličům. Na to se omezila jeho práce během dvou let politické dráhy.

Když se vrátil domů, ujal se Ferrières znovu svých dřívějších zaměstnání: zemědělství, dobročinnost a literatura naplňovaly střídavě jeho čas. V zimě opouštěl venkov a jezdil do rodného města; přinášel tam touhu konat dobro, která byla vždy pohnutkou jeho činů a hlavním rysem jeho povahy. Přispěl k založení nebo udržení několika veřejně prospěšných ústavů v Poitiers: lycea, o něž se s Poitiers přelo několik jiných měst, a Athenea, jehož byl jedním ze zakladatelů. Při vstupu do této literární společnosti pronesl řeč o vkusu, v níž nacházíme důmyslné myšlenky, a na jejích schůzích přečetl postupně několik dalších prací, z nichž některé byly vytištěny.

Tento klidný, byť zaměstnaný, svobodný, byť užitečný život sliboval Ferrièrovi dlouhé a šťastné stáří. Ale ve čtyřiašedesátém roce byl zachvácen bolestnou nemocí, která jej po osmi měsících krutého utrpení přivedla do hrobu. Jeho mírná, vroucí a odevzdaná zbožnost podpírala jeho odvahu v této těžké zkoušce; osm dní před smrtí přišel, opřen o rámě své dcery, vzdát náboženství svých otců poslední dojemnou poctu. Konečně 13. thermidoru roku XII (30. července 1804) skonal a zanechal ctěnou památku a četné zármutky.

Kromě tištěných děl zanechal Ferrières několik rukopisů: pojednání na otázku, kterou vypsala lyonská akademie na popud abbého Raynala – Byl objev Ameriky lidskému rodu užitečný, nebo škodlivý? – a pokračování svých Pamětí o revoluci. Toto pokračování, které jeho dcera, paní markýza de Messelière, laskavě poskytla vydavatelům sbírky, vyjde poprvé v jedné z příštích dodávek.³

Paměti o Francouzské revoluci a o Ústavodárném shromáždění jsou ze všech Ferrièrových děl tím, které svého autora nejdéle přežije. Tón upřímnosti, přímost úmyslů dýchající z každé stránky, umírněnost pisatele, nestrannost ne-li jeho soudu, tedy alespoň jeho srdce, učiní z těchto pamětí vždy zajímavou četbu. Mají i jinou přednost: podávají obraz nejdůležitější epochy našich dějin (epochy Ústavodárného shromáždění), načrtnutý očitým svědkem, jehož povaha často přemáhala a téměř vždy mírnila jeho předsudky. Zůstávají-li některé, jež by mu přísná kritika mohla vytknout, jsou-li některé jeho soudy odvolatelné, nezdá-li se vždy v souladu sám se sebou při výkladu událostí, úmyslů, příčin a výsledků, bude snad četba jeho díla o to pikantnější. Uzná se, že Ferrières nepsal pod vlivem vášní ani pod vlivem systému, nýbrž pod nutně pohyblivým vlivem svých dojmů. Přísný ke stoupencům revoluce, nešetří ani její protivníky; střídavě odsuzuje násilnost útoku i zatvrzelost odporu. Lze se s ním rozcházet v mínění, nelze pochybovat o jeho dobré víře; a ať už se kdo přihlásil k jakékoli politické nauce, nemůže odepřít úctu autorově povaze ani důvěru jeho svědectví.

Postaveny za Paměti paní Rolandové, nabízejí Ferrièrovy Paměti kontrast, který snad není bez zajímavosti. Paní Rolandová, kterou původ odsunul do neznámého postavení a kterou revoluce vrátila na její místo, když ji vyzdvihla na jeviště, kam ji volaly její nadání a energie, přijímá s nadšením revoluci, jejímž je dílem; Ferrières, narozený ve vyšší třídě, poutaný výchovou, zvyklostmi i postavením ke starým představám a ke starobylé formě vlády, odmítá s hrůzou novoty, které odporují jeho zásadám a zraňují jeho city. Jeden vidí omyl tam, kde druhý vidí pravdu; jeden vidí zločin tam, kde druhý vidí ctnost. Oba upřímní ve svých názorech, čistí ve svých přáních, bezúhonní ve svém jednání, vynikající svým vzděláním, pronesli přece nad týmiž skutečnostmi a týmiž lidmi soudy protichůdné. Jejich spisy, takto postaveny vedle sebe, tvoří tedy vzhledem k Francouzské revoluci jakési váhy, na nichž rozum a spravedlnost udrží správnou rovnováhu. Nestranný čtenář bude hledat pravdu mezi oběma krajními body; filozof, pozoruje čím dál více nejistotu lidských soudů, se čím dál více naučí shovívavosti ke všem míněním, když vidí, že v nejprotilehlejších řadách se mohou stejně dobře setkat dobrá víra, nadání i ctnosti.

[Podepsáno St. A. Berville.]

Upozornění, které autor umístil v čele prvního vydání

Nepokládal jsem za nutné zatěžovat stránky těchto Pamětí citacemi protokolů ani jiných dokladů; události jsou příliš nedávné, příliš obecně známé, než aby čtenář takové citace potřeboval. Byl jsem svědkem většiny skutečností, o nichž vyprávím; ty, které jsem nemohl vidět sám, mi dosvědčili lidé hodní víry. Uvedu mezi jinými rytíře de Rulhière, který se zabýval dějinami naší revoluce a jehož styky s hlavními osobami, které v ní hrály roli, mu umožnily sebrat řadu zajímavých podrobností.

Nezanedbal jsem noviny: v nich se především jeví duch, který oživoval jednotlivé strany. Řízení u Châteletu, zasedání pařížského klubu jakobínů, zprávy výborů Shromáždění, papíry zabavené v Tuileriích jsou autentické listiny, v nichž lze s trochou pozornosti snadno odlišit, co je pravda, od přehánění a falešných nařčení stranického ducha; Paměti ženy Rolandové, soukromý život Dumouriezův a několik dalších spisů vydaných po 9. thermidoru vrhají mnoho světla na některé události, jejichž pravé příčiny by bylo bez této pomoci těžké odhalit.⁴ Nikdy žádné dějiny neměly tak oprávněné nároky na důvěru veřejnosti jako dějiny naší revoluce: je to veliký proces, vedený kontradiktorně tváří v tvář Evropě; všechny listiny, které se k němu vztahují, byly vytištěny a podrobeny dlouhým diskusím; bude tedy chybou historika, jestliže pravdu nezachytí.

Několik osob již napsalo dějiny Francouzské revoluce; využil jsem jejich práce; ale protože většina z nich mluvila o Ústavodárném shromáždění, hlavním předmětu těchto Pamětí, jen mimochodem, nemáme téměř nic společného. Mým cílem je poskytnout materiál spisovatelům, kteří přijdou po mně; na to se musí omezit autoři současníci. Ostatně prosím čtenáře, aby nezapomínal, že historik nemá mít vlastní mínění; že říká, co jest, a ne, co si myslí.

Vysvětlivky