Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce
Ediční doslov
Ottokar Czernin, Ve světové válce. Česká edice, Staré texty.
I. Kdy a proč byla kniha psána
Kniha je datována dvakrát a obě data říkají totéž. Uprostřed kapitoly o mírových pokusech stojí: „V době, kdy se tyto řádky píší — v červenci 1919 —, Rakousko už dávno neexistuje.“ (s. 244) A pod poslední větou Závěrečné úvahy je místo podpisu datum: „Červenec 1919.“ (s. 373) Mezi Czerninovou demisí v dubnu 1918 a psaním leží něco přes rok; mezi psaním a Brestem Litevským, o němž kniha vypráví nejpodrobněji, rok a půl; mezi psaním a sarajevským atentátem, jímž začíná, pět let. Všechno, co se o knize dá říci — jak vede svou obhajobu, kde je svědectvím a kde výkladem, co z ní lze ověřit —, se odvíjí od toho, že byla napsána celá najednou, v jediném létě, s vědomím konce.
Komu je určena, říká sama. Třikrát se vrací ke své řeči z 11. prosince 1918, jíž se po převratu veřejně hájil: „Řekl jsem to již v řeči z 11. prosince 1918“ (s. 25), „Musím zde vyjasnit druhé nedorozumění, které rovněž vyplývá z mé již citované řeči z 11. prosince“ (s. 29), a o svém tehdejším výroku, že by Německo bez monarchie nemohlo ve válce pokračovat: „To jsem říci nechtěl a nikdy jsem to neřekl ani nemínil.“ (s. 30) V kapitole o Rumunsku se obrací k výtkám, „které mi byly v posledních měsících činěny“ (s. 128), v kapitole o mírových pokusech k tomu, co mu „bylo z ovšem nekompetentního místa vytýkáno“ (s. 191). Nejostřeji formuluje adresáta na straně 244, hned za datem psaní: „Požadavek, abych byl v roce 1917 nebo 1918 přijal mír, který celý německorakouský lid v roce 1919 odmítá — to je šílenství. Ale snad je v tom šílenství metoda.“ Kniha je odpověď. Odpovídá Vídni, která ho po pádu vinila z rozkladu, a Berlínu, který ho vinil ze zrady; obojí lze z textu číst, aniž by to bylo kde řečeno souhrnně.
Rok 1919 je v knize přítomen i tam, kde se o něm nemluví. Poznámka pod čarou na straně 12 odkazuje na „Protokoly Státního úřadu pro zahraniční věci, uveřejněné během tisku“ — autor tedy do sazby ještě zasahoval. Statistiku ukrajinských dovozů dal autorovi „pan státní tajemník pro výživu“ k uveřejnění „v květnu 1919“ (s. 339). Rozhovory s „dlouholetými anglickými přáteli“ o ponorkové válce se konaly „po zhroucení v zimě 19“ (s. 179), odtamtud pochází i bilance o Clemenceauovi (s. 247). Versailles a Saint-Germain jsou v knize přítomny jako právě probíhající děj: „Jednání ve Versailles teď patrně ukázala i veřejnosti, že existuje militarismus i jinde než na březích Sprévy.“ (s. 227) A hned v první kapitole, u příčin války, stojí věta, která patří roku 1919, ne roku 1914: „Prožíváme dnes znovu něco podobného. Francouzská mírová ujednání budou tvořit příčiny nových válek, ať pak bude posledním popudem cokoli.“ (s. 9)
Co to dělá s textem, pojmenovává kniha sama, a čtenář by si to měl odnést dřív než cokoli jiného. „Kdo se snaží soudit objektivně, nesmí, hledě zpět z dneška, vydávat vše, co se od té doby přihodilo, za předem rozpoznatelné skutečnosti“ (s. 38) — to je autorovo pravidlo pro soud nad jinými. V téže kapitole stojí o vlastní předvídavosti dvě věty, které se nekryjí. Nejprve: „Konec, který skutečně nastal, stav, který dnes máme, ten jsem předvídat nemohl, ten jsem předvídal právě tak málo jako kdokoli jiný.“ (s. 26) A o patnáct stran dál: „Museli jsme zemřít. Způsob smrti jsme si mohli zvolit, a zvolili jsme si ten nejstrašnější.“ (s. 41) Mezi nimi leží „Hodina Rakouska-Uherska odbila.“ (s. 40) a úvaha, že „rozpad monarchie by nastal i bez té války“ (s. 40). Obojí je psáno roku 1919: konec nebylo možno předvídat, a konec byl nevyhnutelný. Edice obě místa jen klade vedle sebe.
A konečně kniha sama ohlašuje, že zamlčuje. V autorově předmluvě stojí: „Ne vše mělo být vyřčeno. Leccos nebylo vysvětleno, ačkoli vysvětlit by se dalo.“ A dál: „Ale zamlčené nic nemění na celkovém obraze, který líčím tak, jak se zrcadlí v mé hlavě.“ Tomu, co bylo zamlčeno, je věnován pátý oddíl tohoto doslovu.
II. Obhajoba a místa, kde si sama odnímá oporu
Čtyři úvodní kapitoly vedou důkaz, že válku nechtěl nikdo z těch, za koho autor mluví. Teze je vyslovena hned: válku „jako útok ji v podstatě nechtěl nikdo z odpovědných“ (s. 6). Pak jde důkaz po jménech. Berchtold „sám ultimátem válku nechtěl“ (s. 12); za ním „stáli jiní, kteří smýšleli jinak a kteří jej postrkovali“ (s. 12). Vinu za formu ultimáta nese Tschirschky, a kniha to odděluje od Berlína jedinou kurzivou: „To však byla jeho politika, a nikoli Bethmannova.“ (s. 17) Tisza byl „rozhodně proti ostrému ultimátu“ (s. 15). František Ferdinand nejen „nepůsobil ve prospěch války, nýbrž naopak proti ní“ (s. 56). Vilém II.: „Nikdy nebyla válka v programu Viléma II.“ (s. 88) Konstatování zní: „Rusko vytvořilo stav nouze a rozpoutalo tím světovou válku.“ (s. 15)
Druhý sled viny vede k německému vrchnímu velení. „Potom přišlo naše největší neštěstí: německý vpád do Belgie.“ (s. 20) „To bylo první osudné vítězství vojáků nad diplomaty v této válce.“ (s. 21) „Císař Vilém byl od prvního dne zajatcem svých generálů.“ (s. 24) „Kdyby dali na politické činitele Berlína, nedošlo by ani ke vpádu do Belgie, ani k zostřené ponorkové válce, a kdyby k obojímu nedošlo, zachránilo by to Ústředním mocnostem život.“ (s. 24) Třetí sled vede k Dohodě: „Dohoda, a především Anglie — alespoň od léta 17 — měla neoblomné odhodlání Německo rozdrtit.“ (s. 39) Londýnská smlouva z dubna 1915 „vyslovila nad říší Habsburků rozsudek smrti“ (s. 42), a proto by separátní mír byl „sebevraždou ze strachu před smrtí“ (s. 34). Kapitola o mírových pokusech oba sledy spojí do jednoho obrazce: „Tady se uzavírá circulus vitiosus, který ochromoval každou zprostředkující činnost.“ (s. 252)
Obhajoba je vedena důsledně v rozvržení, ne ve větách. Na řadě míst kniha připustí něco, co její argument oslabuje, a připustí to bez nátlaku, jedinou větou, často o něčem jiném.
Autor zaznamenává kritiku vlastní osoby, kterou nikdo po něm nežádal. O své cestě revolučním Ruskem na podzim 1916 píše, že revoluci nepředvídal, a připojí císařův výrok, jak mu byl tlumočen: „O Rumunsku referoval Czernin velmi správně, ale na své cestě Ruskem spal.“ (s. 138) O své demisi říká: „Jsem dnes ještě přesvědčen, že jsem byl meritorně úplně v právu. Formálně jsem v právu nebyl, protože jsem neměl ani obratnost, ani trpělivost odpor ohýbat, nýbrž jsem jej chtěl zlomit“ (s. 263).
Nejzřetelnější je to u středoevropského projektu. Kniha trvá na tom, že zahraniční politiku smí vést jen odpovědný ministr a že politika „za zády odpovědných mužů“ (s. 247) monarchii zničila. Na straně 286 však čteme o hospodářských jednáních s Německem: „Císař mi nato napsal dopis, v němž další jednání zakázal.“ A o několik řádků dál: „Svolení k dalším jednáním nedal; já jsem je přesto vedl dál. Císař o tom věděl, ale ke svému zákazu už se nevracel.“ Kniha to podává věcně a bez komentáře. Stejně věcně podává, že o tajném spojení s rumunským králem uvědomil německého státního tajemníka „teprve o dokonaném faktu“ (s. 355), zatímco o Polsku o sto stran dřív napsala, že „nemá valný smysl vytvářet faits accomplis, dokud válka trvá“ (s. 281).
Dvě místa se týkají téže věci a mluví jinak. Na straně 23 jsou plyn a nálety na otevřená města omluveny: „Použití dusivých plynů, letecké útoky na otevřená města byly prostředky zoufalství proti nelítostnému nepříteli, jenž vydával ženy a děti hladové smrti a den co den prohlašoval, že Německo musí být zničeno.“ Na straně 228 jsou nálety na Anglii posouzeny jinak: „nedosáhly jiného účelu než toho podráždit Anglii a ještě podnítit ke krajnímu odporu i ty, kdo smýšleli pacifističtěji.“ První soud je mravní, druhý účelový; edice je staví vedle sebe.
Ponorková válka je vedena obhajobou dvakrát. Kniha podrobně dokládá, jak proti ní Czernin v lednu 1917 vystupoval a jak se nakonec dal souhlas „s těžkým srdcem“ (s. 168). Na konci téže kapitoly však stojí: „sama o sobě však byla ponorková válka mravně dovoleným obranným prostředkem“ (s. 180) a „To je rozsudek moci, nikoli práva. Dějiny budou jednou soudit jinak.“ (s. 180) Obhajuje se opatření, s nímž autor nesouhlasil.
Nejpevněji se obhajoba drží tam, kde jde o Uhry, a právě tam kniha řekne o své vlastní monarchii nejtvrdší větu: „Je to strašlivě spravedlivý trest, že ty ubohé Uhry, které tolik přispěly k naší definitivní porážce, trpěly jeho následky nejtíže a že to byli jimi tak pohrdaní a pronásledovaní Rumuni, kdo sklidil největší triumfy v uherských nivách.“ (s. 128) O několik stran dál v jiné kapitole: „Uhry jsou k nám pevně připoutány, ale tak, jako je připoután kámen, který si tonoucí uvázal kolem krku.“ (s. 188) A o míru s Ukrajinou: „Mír s Ukrajinou vznikl pod tlakem propukající hladové nouze. Nese charakteristiku svého zrození na sobě. To je správné.“ (s. 338)
Konečně je tu věta, která stojí za celou kapitolou o mírových pokusech. Odstavec na straně 247 třikrát řekne, že něco „není prokázáno“ či „není ovšem prokazatelné“, a hned za ním následuje: „Nerozvíjím zde žádné domněnky, nýbrž konstatuji skutečnosti.“ Co z toho sousedství plyne, nechává edice čtenáři. Upozorňuje jen, že obhajoba není vedena do konce a že je to její autor, kdo ji na těchto místech přerušil.
III. Brestlitevský deník
Kniha má dvě vrstvy, které od sebe čtenář musí odlišovat, a kniha mu v tom pomáhá. Většina textu je psána roku 1919. Část textu však vznikla ve válce a je do knihy vložena: zápisky ze západní fronty v létě 1917, uvedené slovy „Z mého deníku“ (s. 95); zápisky z internace v Bukurešti v srpnu a září 1916, uvedené slovy „Ve svém deníku nalézám tyto zápisy“ (s. 131); dopis příteli ze 17. listopadu 1917, který autor otiskuje „in extenso, protože věrně podává můj tehdejší názor na situaci“ (s. 296); a především deník z Brestu Litevského, který zabírá podstatnou část desáté kapitoly (s. 301–337). Ten uvádí autor větou, kterou je třeba číst doslova: „O mírových jednáních v Brestu Litevském nechávám mluvit svůj deník. Přes mnohé mylné názory, které se v následujících záznamech nalézají, a přes různé nedůležité podrobnosti je nekrátím, protože v té formě dávají, jak se domnívám, jasný obraz vývoje“ (s. 301).
Rozdíl mezi oběma vrstvami není v obsahu, ale v modalitě. Rok 1919 ví, jak to dopadlo; deník neví. Dne 25. prosince 1917, po předání mírové nabídky, zapisuje: „Nelze vědět, zda včerejší den neznamená rozhodující bod obratu v dějinách světa.“ (s. 308) O den později: „Je tu času.“ (s. 310) Dne 4. ledna 1918, když se Ludendorff rozhodl do Brestu nejet: „Milý bože, dej tomu muži takové jasné okamžiky častěji!“ (s. 314) Dne 7. ledna, u Kühlmannovy poznámky, že Rusové mají jen na vybranou, s jakou omáčkou se dají sníst: „Odpověděl jsem mu nato: „Tout comme chez nous.““ (s. 317) Dne 20. ledna, uprostřed vídeňských hladových nepokojů: „Byli jsme tak blízko tomu uzavřít mír!“ (s. 326) Dne 21. ledna: „Ukrajinci už nejednají, oni diktují!“ (s. 326) Dne 8. února: „Dnes večer má být podepsán mír s Ukrajinou. První mír v této příšerné válce.“ (s. 336) A 11. února jediná věta: „Trockij odmítá podepsat. Válka skončila, ale mír žádný není.“ (s. 337)
Deník zaznamenává, co autor v daný den nevěděl, a opravuje to příštího dne. Dne 7. února, po rozhovoru s Trockým, který tvrdil, že Ukrajina už není v rukou rady: „Zda Trockij o tom posledním není informován, nebo zda mluví úmyslně nepravdu, není jisté, zdá se mi však spíše ten první případ.“ (s. 336) Dne 8. února: „Zjevně tedy bylo jeho tvrzení, že jsou bolševici už pány Ukrajiny, jen lest!“ (s. 336) Takový pohyb retrospektiva nezná.
Deník uchovává i to, co by zpětný výklad vynechal. Dne 5. ledna 1918 jeli delegáti s princem Leopoldem Bavorským na hon: „Lovecky to bylo pod veškeré očekávání. Jeden z princových pobočníků nastřelil divočáka, jiný střelil dva zajíce, to bylo vše.“ (s. 315) Dne 2. února jsou v zápise bratři Richthofenové a jejich návod, „jak se to dělá“, uzavřený dvěma slovy: „Moderní hrdinové.“ (s. 333) Dne 26. prosince: „Čtu nyní paměti z Francouzské revoluce.“ (s. 310) A hned za tím věta, kterou by autor roku 1919 sotva napsal: „Zmizí i tihle bolševici, a kdo ví, zda se pro Trockého nenajde nějaká Cordayová.“ (s. 310)
Do deníku se však roku 1919 na několika místech vrací ruka vydavatele, a lze ji rozeznat. Za zápisem z 21. ledna následuje záznam o korunní radě z 22. ledna (s. 327–331), který je sám o sobě protokolem, a končí větou, jež už není deníková: „Potud záznamy o poradě, které jsou v mém deníku. Rakouská vláda byla tedy o dohodě projektované s Ukrajinou nejen včas zpravena; ta se naopak uskutečnila na její přímé přání, na její ingerenci a na její odpovědnost.“ (s. 331) Za zápisem z 11. února pokračuje text výkladem a říká o Wilsonovi: „Doufal jsem tehdy — a v tom jsem se nezklamal“ (s. 338). A kapitola se uzavírá soudem, jaký deník vyslovit nemohl: celá brestská fáze „přece nebyla ničím jiným než fází bez dalšího významu, protože bez trvalého účinku“ (s. 346), a „Vlny války se přes brestský mír přelily a zničily jej jako stavbu z písku na mořském břehu, kterou příliv spláchne.“ (s. 347)
Dopis ze 17. listopadu 1917 je téhož druhu jako deník a čte se s ním. Je v něm naděje, s níž autor do Brestu jel: „Jen ať nejprve nechají starého Hindenburga vtáhnout do Paříže, pak Dohoda pronese to vykupující slovo, že je ochotna jednat.“ (s. 300) Je v něm plán: „Co nejrychleji skoncovat v Rusku, pak zlomit zničující vůli Dohody a uzavřít mír — i se ztrátami: to je můj plán a naděje, z níž žiju.“ (s. 301) A je v něm věta o vlastním postavení, napsaná pět měsíců před pádem: „Dlouho to se mnou tedy v žádném případě už nepotrvá. Díky bohu kyne vysvobození.“ (s. 297)
Co edice ověřit nemůže, je autorovo „nekrátím“. K dispozici je jen tištěný text; rukopis deníku edice neviděla a nemůže říci, zda otištěné zápisy odpovídají tomu, co bylo zapsáno v Brestu. Platí tedy, co kniha o sobě říká, s touto výhradou. I s ní zůstává deník nejcennější vrstvou knihy, protože je jedinou, v níž autor nemohl vědět, jak věta dopadne.
IV. Jak kniha mluví o lidech
Czerninovy portréty mají pevnou stavbu. Drží pohromadě chválu a chybu a uzavírají se větou, která má platit jako rozsudek. O Františku Ferdinandovi: „měl veliké chyby, žádný objektivní posuzovatel to nebude popírat, ale nebyl z těch, kterých je třináct do tuctu.“ (s. 62) O Tiszovi: „Byl to celý muž se skvělými vlastnostmi a velkými chybami, muž, jakých je v Evropě málo — přes jeho chyby. Velké postavy vrhají dlouhé stíny“ (s. 186). O Ludendorffovi: „Co generál Ludendorff vytvořil, zkazil státník Ludendorff.“ (s. 170) O Hindenburgovi bez protiváhy: „Hindenburg patří k největším své doby.“ (s. 170)
Tisza dostává v knize nejvíc místa a jako jediný i vlastní hlas. Jeho dopisy jsou otištěny v plném znění: o americké nótě (s. 172–178), o taktice vůči neutrálům (s. 188–190), o dualismu a Polsku (s. 274–278), promemoria o rumunském míru (s. 352–354). Kniha ho hájí proti dobové výtce: „Je jedním z nejrozšířenějších omylů, je-li dnes Tisza označován za jednoho z „válečných štváčů“.“ (s. 15) Zaznamenává, že v uherském parlamentu vzal po rumunském vpádu vinu na sebe: „Strach neznal žádný a nikdy se nepokusil krýt se za někoho.“ (s. 141) A zároveň mu připisuje hlavní podíl na pádu: „Nechtěl vydat čtvereční metr, svého času ani Rumunsku, ani Čechům, ani Jihoslovanům.“ (s. 187) „Po mnoho let se Uhry jmenovaly István Tisza.“ (s. 186) Vedle toho stojí věta, kterou si autor vypůjčil: „Tisza mi jednou se smíchem vyprávěl, že mu kdosi řekl, že jeho největší chybou je, že přišel na svět jako Maďar.“ (s. 187) Tisza byl zavražděn 31. října 1918 a kniha to ví; píše o něm „dnes, kdy je mrtev“ (s. 185), a Františku Ferdinandovi přisuzuje, že by „padl by stejně jako jeho největší a nejnebezpečnější protivník István Tisza“ (s. 63).
Vilém II. je v knize postavou, za niž se autor přimlouvá v době, kdy se o jeho vydání jednalo ve Versailles; kniha mluví o tom, že si Dohoda osobuje „právo být žalobcem i soudcem v jedné osobě a dělat císaři proces“ (s. 87). Soud je dvojí a obě poloviny stojí vedle sebe: „Mnohem více, než veřejnost věří, byl tím postrkovaným, nikoli postrkujícím“ (s. 87), a „Odpykává vinu, která není jeho.“ (s. 87) „Ten ubožák prodělal zlé věci a snad jej ještě horší čekají.“ (s. 87) Zároveň kniha neskrývá, jak se s ním úřadovalo: soukromou rozmluvu ve Lvově si musel autor „přímo vynutit“ (s. 75) a císař si k ní „ještě přibral k rozmluvě jednoho pána z německého ministerstva zahraničí, jako by u něho chtěl najít ochranu proti očekávaným výpadům“ (s. 75).
Císař Karel nemá v knize portrét. Je přítomen v jednotlivostech: „Císař Karel nebyl nikdy nevlídný, ba nikdy jsem jej neviděl hněvivého nebo zlého.“ (s. 75) Autor mu řekl, „že již ztratil osmdesát procent důvěry“ (s. 76), a o jeho víře v ovace na nádražích píše: „Týž císař o několik měsíců později zmizel ze scény tiše a nepovšimnut“ (s. 77). V listopadovém dopise stojí: „V jeho okolí táhne jeden doprava, druhý doleva“ (s. 300). Kdo táhl kterým směrem, kniha neříká; k tomu se vrací pátý oddíl.
Kühlmann je v knize jediný, s nímž autor tvoří dvojici. „Kühlmann a já“ se opakuje v Brestu i v Bukurešti (s. 307, 319, 364, 366). Jeho charakteristika je ve dvou slovech: „Kühlmann „chladný“ jako vždy.“ (s. 311) Jeho výrok o císaři Vilémovi autor zaznamená bez komentáře: „Císař je jediný rozumný člověk v celém Německu.“ (s. 312) Generál Hoffmann má „věcnou znalost a energii“, „velikou obratnost a klid, ale i mnoho pruské brutality“ (s. 302).
Trockij je podán ve třech krocích a ve dvou vrstvách. Prvním krokem je věta z 9. ledna 1918, o níž mluví sedmý oddíl: „Trockij je nepochybně zajímavý, chytrý člověk a velmi nebezpečný protivník.“ (s. 319) Druhým je scéna z 2. února, kdy ho ukrajinští delegáti před Němci a Rakušany zasypali hrubostmi: „Trockij byl v rozloženém stavu, až ho bylo člověku líto. Úplně bledý hleděl křečovitě před sebe a nervózně kreslil na svůj piják. Tlusté kapky potu mu perlily po čele.“ (s. 332) Třetím je rozhovor ze 7. února, kde Trockij „velmi otevřeným a jasným způsobem rozvinul, že není vůbec tak naivní, jak se mu zjevně podsouvá, nýbrž velmi přesně ví, že moc je nejsilnější ze všech argumentů“ (s. 335). Vedle toho stojí ve stejném deníku dohoda o Trockého knihovně ve Vídni, kterou mu autor nabídl poslat (s. 320).
Král Carol je jediná postava, u níž kniha připouští, že ji autor sám ničil. Při čtení ultimáta „mě bledý jako mrtvola přerušil výkřikem: „To je světová válka!““ (s. 116). Czernin ho podle instrukcí upomínal, že „smlouva je smlouva a jeho čest mu velí tasit meč“ (s. 120), a viděl, jak si plačící král „třesoucíma se rukama se pokoušel strhnout si z krku řád Pour le mérite“ (s. 120). „Mohu bez jakéhokoli zveličování říci, že jsem jej pod těmi ustavičnými mravními ranami kyjem viděl chřadnout“ (s. 120). „Král Carol na tu válku zemřel.“ (s. 119) Královně Alžbětě to autor připočítává k dobru: „nezazlívala mi můj postup, protože chápala, že příkazy vyřizuji, a ne vydávám“ (s. 120).
Ludendorff je postava, s níž kniha vede spor, a dává mu víc přímé řeči než komukoli z Němců. „Co jste to udělal s naším korunním princem, vždyť je úplně ochablý? Ale zase jsme ho nafoukli.“ (s. 99) „Německý národ nechce mír se zřeknutím se nároků a já nechci skončit tak, aby se po mně házelo kamením.“ (s. 171) „Uzavře-li Německo mír bez zisku, pak válku prohrálo.“ (s. 334) Za druhým z těch výroků kniha hned uvede, jak to dopadlo: „Dynastie odešla, kamení létalo a mír za cenu vzdání se nároků skutečně nastal“ (s. 171). Osobně však autor Ludendorffovi přiznává „kouzlo silných povah“ a říká, že „jeho bezpříkladnou energii a pracovní sílu jsem vždy obdivoval“ (s. 169).
Vedle jednotlivců mluví kniha i o národech, a mluví o nich týmž způsobem jako o lidech: souhrnným přívlastkem. O Rumunech po návratu do Bukurešti: „Násilničtí vůči bezbranným a poddajní vůči mocným — jsou krásnější rysy v charakteru národů.“ (s. 131) O Prusech: „Prus je ze všech lidí na světě ten, kdo se nejméně dokáže vmyslet do psýchy jiného člověka“ (s. 90). O Maďarech: „Uher je sám o sobě tvrdý, smělý, mužný charakter, proto téměř vždy dobrý voják“ (s. 188). O ruské buržoazii: „je skoro tak zbabělá a hloupá jako naše a nechává se porážet jako skopci“ (s. 299). Je to návyk celé knihy, ne jednotlivých míst, a na něj navazuje sedmý oddíl.
V. Co kniha neříká
Nejvíc kniha mlčí tam, kde jde o příčinu autorova pádu. Sixtova aféra, o níž vypráví předmluva této edice, je v textu přítomna jen obrysem. Na straně 74 se mluví o „dopisové aféře“, aniž je řečeno, oč v ní šlo; pasáž slouží jen k tomu ukázat, že za ni ministerský předseda Seidler nemohl převzít odpovědnost. Na straně 220 začíná výklad o „těžkých indiskrecích a vměšováních, která vycházela od osob, jež získaly vhled do diplomatického dění, aniž by byly v odpovědném postavení“ — a hned pokračuje: „Nemá smysl zde jmenovat jména“. Na straně 221: „Nevím, zda kdy bude na místě vnést do všech událostí tehdejší doby úplné jasno. Dnes to na místě není.“ Na straně 223 padne jméno jedinkrát v celé knize: jednání Armand–Revertera „pak na jaře 1918 v souvislosti s dopisem císaře princi Sixtovi způsobila tolik rozrušení“, ale „Není ještě okamžik mluvit o těch jednáních“. Na straně 231: „není prozatím ještě možné probrat různé mírové pokusy a jednání v podrobnostech“ a o rozhovorech Mensdorff–Smuts „nepokládám za správné říkat zde o tom více“. A o vlastní demisi na stranách 262–263: „Příčinou byly názorové rozdíly mezi různými osobnostmi z císařova okolí a mou maličkostí.“ „Přes všechny proti mně namířené pověsti a vyprávění o těch podrobnostech mluvit nebudu, dokud k tomu nebudu donucen líčeními, která by vyšla z kompetentního místa.“ Kniha tedy sedmkrát ohlásí, že mlčí, a pokaždé řekne proč: není čas.
Kdo byli ti, s nimiž se autor rozešel, kniha neříká ani v soukromém dopise. Příteli, který se ptá, kdo jsou jeho nepřátelé, odpovídá 17. listopadu 1917: „Především ti, které sám uhodneš.“ (s. 297) A o dva dny později v témž dopise: „Včera byl zase z jedné strany, kterou uhodneš, učiněn pokus vyložit mi výhody separátního míru.“ (s. 299) Z tří skupin nepřátel, které v dopise rozlišuje, jsou tito „č. 1“ a „č. 1 jsou smrtelní“ (s. 297). V dopise Tiszovi o Stockholmu stojí o rakouské ministerské radě: „zvlášť N. N. byl velmi rozhněván“ (s. 229); v telegramu císaři z Brestu je „dopis místodržitele N. N.“ (s. 322). Jména jsou vypuštěna i tam, kde je autor znal a kde o nich jeho adresát věděl.
Kniha si tím vytváří napětí, které sama neřeší. Na straně 221 tvrdí, že o dvojí politice vedené za jeho zády „nejen nic nevěděl, nýbrž vědět vůbec nic nemohl“, a že k tomu má doklady. Dopisy z roku 1917, které sama otiskuje, ukazují, co věděl: v nedatovaném dopise Tiszovi píše o vídeňské státní lodi, která „se tlačí z kursu spojenectví“, a dodává: „Tohle koketování se zradou, aniž by se spáchala, je to nejhloupější ze všeho“ (s. 230); v listopadu píše o pokusu vyložit mu výhody separátního míru (s. 299) a uzavírá: „ustavičně předvádět zradu, aniž by se provedla, nemohu pokládat za chytrou politiku“ (s. 300). Co z roku 1917 věděl a co se dověděl „teprve později, zčásti při své demisi na jaře 1918, zčásti dokonce teprve při zhroucení v zimě 1919“ (s. 221), kniha nerozlišuje; nechává obojí vedle sebe a čtenář to rozlišit musí sám.
Jiné zámlky jsou menší, ale téhož druhu: uveden je fakt, vynechána osoba nebo následek. Poznámka pod čarou na straně 212 říká, že autorova „tajná zpráva císaři byla panu Erzbergerovi předána a že ji neudržel v tajnosti“, a že to „veřejně vyšlo najevo odhaleními hraběte Wedela“; kdo zprávu předal, nestojí tam. O létě 1918, kdy jeho nástupce držel týž kurs, kniha řekne: „Podrobnosti, které se v té věci udály v létě 1918, mi nejsou známy.“ (s. 248) Rok mezi demisí a převratem je odbyt jediným odstavcem: „Pak se události překotily. Nejprve přišly naše příšerné porážky v Itálii, pak průlom Dohody na západní frontě a nakonec bulharské odpadnutí“ (s. 248). O řeči z 11. prosince 1918, k níž se kniha třikrát vrací, se nikde neříká, kde byla pronesena ani co v ní stálo kromě dvou vět, které autor opravuje.
Zamlčený je i jeden následek, který autor znal. V kapitole o ponorkové válce stojí, že blokádou „Miliony v oblasti Ústředních mocností blokádou zahynuly, a právě ti nejchudší a nejslabší“ (s. 178); v kapitole o Brestu stojí, že čtyřicet dva tisíce vagonů z Ukrajiny zachránilo „Miliony lidí“ od smrti hladem (s. 339). Obě čísla jsou v knize bez pramene. První je argument proti Dohodě, druhé argument pro brestský mír.
Vzorec je týž jako u jiných pamětí téhož druhu: fakt bývá uveden a osoba, která za ním stála, nebo následek, který z něj vyplynul, nikoli. Aparát této edice doplňuje jména tam, kde je lze doložit; poznámka k princi Sixtovi (p113) říká, co text neříká. Text sám zůstává tak, jak jej autor napsal. Co z doplněného plyne, zůstává na čtenáři.
VI. Amerika
Kniha nese jednu tezi, kterou nikde nevysloví souhrnně, a nese ji v pěti stupních, které jsou od sebe vzdáleny přes tři sta stran. Edice ten řetěz sestavuje; vyvozovat z něj nic nemusí.
První stupeň je v první kapitole a mluví hlasem roku 1919. O německém propočtu z jara 1918 stojí: Němci věřili, „že se po vyřízení východní fronty vrhnou na západní frontu a skončí válku dříve, než bude mít Amerika čas „dorazit“. Ten propočet byl falešný. To dnes víme všichni.“ (s. 39)
Druhý stupeň mluví hlasem roku 1917 a je autorův, byť nese cizí podpis. Po návštěvě u německého korunního prince v létě 1917 „mu císař napsal mnou navržený dopis“ (s. 97). V něm stojí: „Turecko už vydrží jen velmi krátce a s ním ztrácíme i Bulharsko, pak jsme sami dva, a nadcházející jaro přinese Ameriku a ještě posílenou Dohodu.“ (s. 97–98) Totéž je v autorově zprávě císaři z dubna 1917, která je otištěna celá: „Americké vyhlášení války bezpochyby situaci podstatně zostřilo.“ (s. 201) „pak musíme, dřív než Amerika znovu posune vojenský obraz v náš neprospěch, učinit širší, podrobnější mírový návrh“ (s. 202). A o předpovědích admirála Holtzendorffa: „očekávaný úspěch bude patrně paralyzován pravděpodobným vstupem Ameriky do války“ (s. 202).
Třetí stupeň mluví hlasem německých vojenských míst z ledna 1917, jak jej do Vídně tlumočili velvyslanec Hohenlohe a sekční šéf Flotow. Hohenlohe 12. ledna: vojenská místa namítají, „že se Amerika bude střežit vstoupit do války, ba že toho ani není schopna; žalostné selhání vojenského mechanismu Spojených států v konfliktu s Mexikem je přece zřejmě jasným důkazem toho, co se dá od výkonů Ameriky v té oblasti čekat“ (s. 154). Flotow 15. ledna: „Nesmí prý se přehlédnout, že Spojené státy jsou — jak to přece dokázaly vůči Mexiku — na válku špatně připraveny, že mají jen jednu obavu, a to Japonsko!“ (s. 159) A protokol vídeňské porady z 20. ledna 1917 potřetí: „Amerika prý není na válku připravena, což se během mexické krize zřetelně projevilo; žije prý ve strachu z Japonska“ (s. 164). Mexiko tedy stojí v knize třikrát, a rejstřík německého vydání to sám eviduje: „Mexiko 154, 159, 164“. Vedle toho kniha otiskuje i hlas, který tomu odporoval, dřív než se odpor stal autorovým: Flotow v Berlíně namítl, „že máme v Americe co činit s anglosaskou rasou, která — jakmile se jednou k válce odhodlá — do toho půjde s energií a houževnatostí jako Anglie, která rovněž vstoupila do války vojensky nepřipravena a dnes staví Němcům vstříc úctyhodné milionové vojsko“ (s. 160). O Czerninovi a Tiszovi na vídeňské poradě říká protokol jen, že „vyjádřili své příslušné živé pochybnosti“ (s. 166).
Čtvrtý stupeň je přiznání druhé strany, zaznamenané autorem. Ludendorff mu na výtky odpověděl, že „připouští prý, že časový propočet byl falešný, konečný výsledek mu prý však“ — „dá za pravdu“ (s. 169). Kniha k tomu dodává: „Kdy Německo pochopilo, že bezmezná ponorková válka zůstává bez účinku, a je tedy strašlivou chybou, nevyšlo zcela najevo.“ (s. 168)
Pátý stupeň mluví zase hlasem roku 1919 a týká se už ne vstupu Ameriky, ale toho, co s ní Wilson neudělal. „Dokud se bojovalo, byl Wilson pánem světa. Potřeboval jen odvolat svá vojska z evropského válečného jeviště a Dohoda by se dostala do nejobtížnější situace. Zůstalo mi vždy nepochopitelné, proč prezident Spojených států toho mohutného tlakového prostředku neužil, dokud byl ještě čas, aby prosadil své válečné cíle.“ (s. 260) A v Závěrečné úvaze totéž podruhé: „historickým okamžikem, v němž Wilson ztratil moc a imperialismus ji strhl na sebe, byl rok 1917, v němž prezident Spojených států opomněl vnutit svůj program spojencům. Tehdy měl díky toužebně očekávaným americkým vojskům moc v rukou, později, po vítězství, už ne.“ (s. 371)
Řetěz je tedy úplný: autor Ameriku čekal (1917), Němci ji podcenili (1917) a uznali omyl ve lhůtě (1917–1918), Amerika válku rozhodla (1919) a Wilson rozhodnutí nevyužil (1919). Kniha to nikde neřekne v jedné větě. Říká to rozložením dokumentů a dvou vlastních hlasů, a čtenář, který ty stránky čte odděleně, řetěz mine.
VII. Dvě místa, která se dnes čtou jinak
Dvě místa v desáté kapitole jsou dnes čtena jinak, než jak byla psána, a edice je nechává v textu beze změny. Nepatří do poznámek pod čarou, kde by jim jednotlivá vysvětlivka nemohla dát souvislost; patří sem, kde se dá říci, co jsou, odkud jsou a proč zůstávají.
První je v dopise ze 17. listopadu 1917, který autor otiskuje jako doklad svého tehdejšího názoru: „Dostal jsem v posledních dnech spolehlivé zprávy o bolševicích. Vůdcové jsou téměř veskrze Židé se zcela fantastickými idejemi a nezávidím zemi, které vládnou.“ (s. 298) Táž strana pokračuje: „Přesné zprávy o těch bolševicích získat nelze, lépe řečeno, získat jich lze velmi mnoho, ale odporují si. Začínají tím, že ničí všechno, co připomíná práci, blahobyt a kulturu, a vyhlazují buržoazii. O ‚svobodě a rovnosti‘ není v jejich programu zjevně už řeči, nýbrž o bestiálním potlačování všeho, co není proletariát.“ (s. 298) Druhé je v deníkovém zápise z 9. ledna 1918: „Trockij je nepochybně zajímavý, chytrý člověk a velmi nebezpečný protivník. Má zcela vynikající řečnický dar, rychlost a obratnost repliky, jaké jsem viděl jen zřídka, a k tomu celou tu drzost, která odpovídá jeho rase.“ (s. 319) K nim patří ještě třetí, drobnější: vůdce ruské delegace je 20. prosince 1917 představen jako „teprve nedávno ze Sibiře propuštěný Žid jménem Ioffe“ (s. 303).
Co ta místa jsou, lze říci z knihy samé. Jsou to věty z dobových textů, ne z výkladu roku 1919; všechny tři stojí v dopise a v deníku, tedy ve vrstvě, o níž autor říká, že ji nekrátil. V německé předloze stojí „Juden“ a „die seiner Rasse entspricht“; překlad je doslovný. Slovo „rasa“ užívá kniha i jinde a v jiném smyslu: Flotow v lednu 1917 mluví o „anglosaské rase“ (s. 160), čímž míní Američany a Angličany jako jeden národ. V tomto smyslu — původ, kmen, národ — bylo slovo v tehdejší němčině i češtině běžné a nenese ještě to, co nese po roce 1933. U Trockého je však vázáno na jednu vlastnost, „drzost“, a ta vlastnost je připsána původu. U bolševických vůdců je původ spojen s „fantastickými idejemi“ a hned za tím s popisem teroru. To je dobový slovník, v němž se politický soud opíral o původ, a autor jej užívá tak, jak jej užívalo jeho prostředí: aristokratická Vídeň, v níž František Ferdinand měl za „politický ideál“ Luegera (s. 65), a diplomatické zpravodajství, které autorovi dodávalo „spolehlivé zprávy“ (s. 298) o tom, kdo v Petrohradě vládne.
Co ta místa v knize dělají, je vidět na jejich okolí. Věta o Trockém je chvála; všechna tři tvrzení před přívlastkem jsou uznání protivníka, a o měsíc později kniha Trockého ukáže zhrouceného (s. 332) a pak jako muže, který „velmi přesně ví, že moc je nejsilnější ze všech argumentů“ (s. 335). Věta o bolševických vůdcích stojí v dopise, jehož smysl je opačný, než by se z ní zdálo: autor v něm hájí, že s bolševiky jednat bude, přes všechny pochybnosti, protože „žádná pozdější ruská vláda nezačne válku znovu — a ruského Metternicha jako partnera si opatřit nemohu, není-li tu“ (s. 298). Původ vůdců je v té úvaze vedlejší; rozhoduje mírové přání. A v téže knize, v kapitole o Wilsonovi, stojí věta z roku 1919, která jde proti každému třídění podle původu: národnostní zásada platí pro všechny, „a že i barevné národy Afriky a Indie jsou lidé se stejnými právy jako bílí“ (s. 258). Slovník tedy v knize není soustavou; je to návyk, který se objeví tam, kde autor píše rychle a soukromě, a zmizí tam, kde formuluje zásadu.
Proč edice text neupravuje, plyne z její zásady. Tato edice stojí na tom, že hranice mezi autorem a vydavatelem je vidět. Kdyby byla tři slova vypuštěna nebo změkčena, zmizel by s nimi doklad o tom, jak mluvil ministr zahraničí Rakouska-Uherska v listopadu 1917 a v lednu 1918, a čtenář by o knize věděl méně, než ví autor sám. Kdyby byla opatřena poznámkou pod čarou, stála by vedle věty jediná věta vydavatelova a vzbudila by dojem, že jde o ojedinělost, kterou lze odbýt. Ani jedno není pravda. Místa zůstávají, jak jsou, a tento oddíl říká, odkud jsou a co dělají. Co si o nich čtenář pomyslí, je jeho věc, a edice mu v tom nepředchází.
VIII. Co se dá a co nedá ověřit
Kniha je složena ze dvou druhů textu a čtenář by je měl rozlišovat, protože se ověřují různě.
Prvním druhem jsou dokumenty otištěné v plném znění. Je jich mnoho a tvoří asi třetinu knihy: telegram Berchtoldovi ze 4. srpna 1914 (s. 19), telegram krále Jiřího princi Jindřichovi v anglickém originále (s. 14–15), Hohenlohova zpráva z 12. ledna 1917 a telegram z 13. ledna (s. 153–157), Flotowova zpráva z 15. ledna (s. 157–161), protokol vídeňské porady z 20. ledna 1917 (s. 161–167), Tiszovy dopisy, autorova zpráva císaři z dubna 1917 (s. 198–204) a Bethmannova odpověď z 11. května (s. 204–210), Michaelisův dopis ze 17. srpna 1917 (s. 214–218), budapešťská řeč z 2. října 1917 (s. 236–242), zpráva z neutrální ciziny z 13. června 1917 (s. 291–296), dopis ze 17. listopadu 1917 (s. 296–301), protokol korunní rady z 22. ledna 1918 (s. 327–331), statistika ukrajinských dovozů (s. 339–346), Tiszovo promemoria z 27. února 1918 (s. 352–354) a sedm příloh. Tyto texty lze srovnávat s archivními vydáními, která vyšla po roce 1919, a edice k tomu dává čísla stran. Sama takové srovnání neprovedla a nic na něm nestaví; říká jen, kde je v knize co.
Druhým druhem je vyprávění po paměti, a to včetně přímé řeči. Rozhovory s Františkem Ferdinandem, s Františkem Josefem, s králem Carolem, s Tiszou, s Ludendorffem jsou podány jako doslovné repliky, zapsané roku 1919 o dvě až pět let později. Kniha to zčásti sama rozlišuje. O rozmluvě s Tiszou z roku 1914 říká: „To je, opakuji, dojem z dlouhých líčení, jež vycházela především z úst hraběte Tiszy, ale byla mi podobným způsobem potvrzena i z jiné strany.“ (s. 17) O Lichnowského telegramu z 30. července 1914, který zná jen z druhé ruky, užívá na jediné straně dvanáctkrát „prý“ (s. 13). O výroku ruského vyslance Poklewského po atentátu říká, že jej „prý učinil“ (s. 114). Tam, kde kniha podává přímou řeč bez „prý“, čtenář o ní neví víc, než že si ji autor roku 1919 takto pamatoval.
Autor sám označuje, co nemůže doložit, a dělá to častěji, než bývá u pamětí zvykem. O zprávě, že Německo omezilo stavbu ponorek: „Tu verzi jsem — jak řečeno — slyšel teprve v zimě 19 a pravdivost toho líčení ovšem nemohu dokázat.“ (s. 178) O tvrzení německých vůdců, že by Amerika vstoupila do války i bez ponorkové války: „Nelze to s určitostí ani potvrdit, ani popřít.“ (s. 169) O anglicko-německém sblížení ze srpna 1917: „To je líčení, které mi bylo post festum dáno z Berlína a které bezpochyby odráží berlínský názor. Zda ten děj byl ve všech podrobnostech přesně takový, respektive zda se přitom neudálo ještě leccos dosud neznámého, se přece jen nezdá prokázáno.“ (s. 245) O tom, zda by Dohoda opustila londýnský pakt: „také není prokázáno a prokázat se nedá“ (s. 247). O debrecínském atentátu připouští dvojí původ, ruský nebo rumunský, a jméno, které by jej rozhodlo, nemá (s. 118–119). Edice tato místa neověřovala dál, než kam došel autor; zaznamenává, že je označil.
Tři nepřesnosti aparát vyznačuje a text neopravuje. Na straně 112 autor připisuje králi Carolovi vyprávění o době, „když byl král Ferdinand ještě neutrální“; Carol zemřel 10. října 1914, v týž den, kdy Ferdinand nastoupil, a o Ferdinandově neutralitě mu vyprávět nemohl. Na straně 118 se vazba „jehož vydání Uhrám jsem měl prosadit“ v češtině váže k uprchlému Cătărăuovi, ačkoli vydat bylo možno jen zatčeného Mandazesca; předloha má tutéž nejednoznačnost („dessen Auslieferung“) a autor ji nerozhoduje, edice tedy také ne. Osoby „Mandazescu“ (s. 118) a vyslanec „Tresnea Crecianu“ (s. 135) se ztotožnit nepodařilo; nemají hesla a tištěná podoba zůstává.
Čísla, na nichž kniha staví, přejímá edice tak, jak jsou v textu, a neověřovala je. Platí to o „dvaačtyřicet tisíc vagonů“ z Ukrajiny (s. 339 a 347), o milionech obětí blokády (s. 178), o sto dvaceti ponorkách (s. 162), o „39 %“ neutrálního nákladového prostoru (s. 163). Jsou to čísla, která autor měl roku 1919 k dispozici, a edice nechce za ně ručit víc než on.
K ediční praxi patří několik pravidel, která se týkají čtení. Jména se uvádějí ve vžitém českém tvaru, kde takový tvar je, jinak ve tvaru předlohy; příloha I, text londýnské smlouvy z roku 1915, je ponechána celá v nomenklatuře předlohy. Německé „Ungarn“ se překládá dvojím slovem: „uherský“ pro stát a jeho instituce, „maďarský“ pro národ a jeho politiku, protože autor sám ten rozdíl dělá a jeho soud o Uhrách na něm stojí. Ruská a ukrajinská jména se přepisují z cyrilice, ne z německé transliterace předlohy: Medvěděv, Zatonskij, Šachraj, Kameněv. Osoba, kterou kniha jmenuje tvarem předlohy, zůstává v textu tak, jak předloha tiskne, a tvar, pod nímž ji lze dohledat, nese vysvětlivka; tak u jmen Fellowes, Poklewski, Levickyj, Vasilko. Jediná emendace textu je v páté příloze: předloha tiskne „Leo Karachou“, edice opravuje na „Lev Karachan“ (s. 399), protože jde o zjevnou tiskovou chybu v jméně, které předloha jinde nemá.
Zbývá říci, co tento oddíl netvrdí. Netvrdí, že replika podaná bez „prý“ nepadla, ani že číslo bez pramene je nesprávné. Říká jen, jakého druhu záznam má čtenář před sebou: dokument, který lze srovnat, nebo vzpomínku z léta 1919, kterou srovnat nelze. Kniha je v tom poctivější než mnohé knihy téhož druhu — označuje své zdroje tam, kde je má, a své nejistoty tam, kde je zná. Kde neoznačuje nic, mluví autor sám za sebe. Co z toho vyvodí čtenář, zůstává na něm.