Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

K tomuto vydání

Ottokar Czernin · Ve světové válce

Kdo byl Ottokar Czernin

Narodil se 26. září 1872 na zámku v Dymokurech u Nymburka. Vystudoval gymnázium v Chomutově, několik semestrů práv na pražské univerzitě a roku 1897 vstoupil do rakousko-uherské diplomatické služby. Byl atašé v Paříži a v Haagu, roku 1903 jej zvolili do českého zemského sněmu a roku 1912 se zásahem Františka Ferdinanda stal členem panské sněmovny. Od roku 1913 byl vyslancem v Bukurešti — právě odtud pochází nejbarvitější kapitola této knihy — a od prosince 1916 do dubna 1918 ministrem zahraničí Rakouska-Uherska.

Podepsal brestlitevský a bukurešťský mír. Padl na Sixtově aféře, tedy na tajných jednáních o separátním míru s Dohodou vedených za zády Berlína: když vyšla najevo, musel odejít. Bylo mu pětačtyřicet let a jeho politická dráha tím skončila.

Zemřel 4. dubna 1932 ve Vídni. Pochován je na hřbitově v Bad Aussee.

Rod starší než jeho politika

Czerninové z Chudenic sídlí v Čechách doloženě od dvanáctého století a jejich jméno se v českých dějinách objevuje na obou stranách. Diviš Černín z Chudenic byl popraven po bitvě na Bílé hoře. Jeho bratr Heřman jednal s Turky. A Humprecht Jan Černín dal postavit Černínský palác na Hradčanech — tedy budovu, v níž dnes sídlí Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.

Z toho plyne okolnost, kterou si člověk musí přečíst dvakrát: české ministerstvo zahraničí vede Ottokara Czernina na svých stránkách mezi ministry ve své historii. Patnáctý ministr zahraničí Rakouska-Uherska, muž, který podle téhož úřadu „aktivně vystupoval proti snahám o československou samostatnost“, je připomínán v paláci, který postavil jeho předek.

Porakouštěný Čech

Že se Czernin cítil Rakušanem a ne Čechem, není dojem, nýbrž doložená věc — a tahle kniha je toho nejlepším pramenem.

V zemském sněmu neseděl mezi konzervativní historickou šlechtou, která se klonila k české straně, nýbrž za Verfassungstreuer Großgrundbesitz, tedy za ústavě věrný velkostatek, což byla centralistická kurie německého tábora. Ministerstvo zahraničí to shrnuje bez obalu: „Hlásil se k německé části české šlechty.“

Kniha to potvrzuje mlčením, které je výmluvnější než výroky. Má přes devadesát pět tisíc slov a:

Češi v té knize nikdy nejsou „my“. Jsou předmětem: „nelze však osvobodit Čechy, Poláky a jiné“, „ve prospěch Čechů, Rumunů a Srbů“, Tisza „nechtěl vydat čtvereční metr, svého času ani Rumunsku, ani Čechům, ani Jihoslovanům“. Rodák z Dymokur píše o zemi svého narození jako o provincii, jejíž obyvatelstvo dělá starosti.

Není v tom pokrytectví ani zapření. Czernin byl velkostatkář a diplomat habsburské monarchie v době, kdy taková dráha národnost nevyžadovala a spíš překážela; loajalita patřila dynastii, ne zemi. Je to postoj celé jedné vrstvy, ne osobní zvláštnost. Tahle kniha jen ukazuje, jak úplný ten postoj byl.

Co po něm v Čechách zůstalo

Po rozpadu monarchie přišel o české statky pozemkovou reformou — tedy záborem za náhradu, nikoli konfiskací, jak se někdy píše. Dožil v Rakousku, na zámku Kassegg ve Štýrsku a v Salcbursku, do roku 1924 ještě jako poslanec rakouského parlamentu, pak v ústraní.

Rod ale z Čech neodešel. Zámek v Dymokurech, kde se Ottokar Czernin narodil, drží dnes opět Czerninové, a příslušníci rodu se po roce 1989 vrátili i do české politiky a veřejné služby.

Tím se kruh zavírá potřetí a nejpřesněji. Rod, jehož člen byl popraven mezi českými rebely roku 1621 a jehož palác je dnes českým ministerstvem zahraničí, dal monarchii ministra, který se bránil vzniku Československa — a jeho potomci se vrátili do té země i na ten zámek, kde se ministr narodil.

Jak se tato kniha čte

Czernin ji psal roku 1919, bezprostředně po pádu, jako muž, kterého Vídeň i Berlín vinily z rozkladu monarchie. Je to obhajoba a čtenář to pozná rychle. Čtyři úvodní kapitoly dokazují, že válku nechtěl nikdo z těch, za koho autor mluví; vina se klade poměrům, německému vrchnímu velení a Dohodě, která o dohodu nestála.

Obhajoba ale není vedena důsledně, a právě proto je kniha i dnes čtivá. Brestlitevský deník v kapitole X je psán ze dne na den, ne zpětně, a je v celé knize nejcennější — tam Czernin nestačí nic upravovat. Ediční doslov rozebírá tyhle věci podrobně a s doklady ze stránek.

Jak překlad vznikl

Překládáno z německého vydání Ottokar Graf Czernin, Im Weltkriege, Ullstein, Berlín–Vídeň 1919. Dílo je volné.

Překlad je úplný — včetně autorovy předmluvy, všech dvanácti kapitol a sedmi příloh, tedy diplomatických listin, protokolů a projevů, které Czernin připojil na konec. Vznikl s pomocí umělé inteligence pod redakčním vedením vydavatele.

Překládalo se z obrazů stránek skenu, ne z přepisu. Strojový přepis Ullsteinova vydání je „rozsypaný“ — čte například wahnsimrge tam, kde stojí wahnsinnige — a překlad pořízený z něj by tiše dědil jeho chyby. Text vznikal po dávkách a každá dávka se porovnávala s obrazem stránky; ve sporných místech rozhodoval sken, ne přepis a nikdy ne anglické vydání, které sloužilo jen jako síto na vypadlé věty.

Celý překlad pak prošel kontrolním čtením nad vysázenou knihou, ve dvou kolech. Je to čtenářská edice, nikoli vědecká: cílem je, aby kniha dávala českému čtenáři smysl, ne aby vyhověla požadavkům kritického vydání. Zásady přepisu jmen a místních názvů, jakož i jediný případ, kdy se text předlohy opravil, jsou vyloženy v ediční poznámce.

Vysvětlivky

Poznámek pod čarou je v knize 212. Sedm z nich je Czerninových vlastních — patří k původnímu vydání a jsou jako autorovy označeny; zbývajících 205 je ediční přídavek.

Většinu tvoří personální poznámky u prvního výskytu každého jména: kdo ten který člověk byl, jakou měl hodnost nebo úřad a co se s ním stalo. Czernin píše pro čtenáře roku 1919, který Ballhausplatz, bukurešťský dvůr i německý generální štáb znal z novin; dnešní čtenář je nezná. Zbytek vysvětluje místa — u prvního výskytu se uvádí dnešní jméno, takže čtenář najde Ploješť i Jasy na mapě —, dobové pojmy a reálie.

Autorovy omyly se neopravují, nýbrž označují. Czernin například připisuje vyprávění o karikatuře krále Ferdinanda králi Carolovi, který však zemřel v říjnu 1914. Takové místo zůstává, jak je autor napsal, a vysvětlivka říká, že nesedí. Hranice mezi Czerninem a edicí musí být vidět.

Obrazová příloha

Ullsteinovo vydání nemá ani jedinou ilustraci — ověřeno na skenu. Všechno, co čtenář najde v tomto vydání, je tedy přídavek edice, a právě proto tabule zůstávají pohromadě ve vlastní příloze a nerozsazují se do kapitol. Co je Czerninovo a co naše, musí jít rozeznat na pohled.

Je jich dvanáct a mají vlastní pořadí, které nesleduje kapitoly. Otevírá je snímek devíti panujících monarchů stojících v jednom sále ve Windsoru v květnu 1910, čtyři roky před válkou; zavírá je Woodrow Wilson. Mezi tím jsou ti, s nimiž Czernin jednal, a ti, kvůli nimž padl. Popisky výrazy a tváře nekomentují.

Přílohu svírají dvě mapy: na začátku orientační mapa střední Evropy z roku 1914 s vyznačenými pevnostmi, aby čtenář našel Brest Litevský, Halič a Sedmihradsko; na konci pařížská mapa z roku 1919, ukazující, co z monarchie zbylo. Obě jsou cizojazyčné a pod každou stojí český klíč jmen.

U každé tabule je uveden původ a licence. Všechny jsou volným dílem s jedinou výjimkou — fotografie Konopiště je novodobá a má licenci CC BY-SA 3.0, odlišnou od licence knihy; atribuce je v tiráži.

Staré texty — nové české znění pramenů z volného díla. Překlady vznikají s pomocí umělé inteligence; u každého titulu je uvedena použitá předloha. Staré texty založil a provozuje JUDr. Libor Petříček, advokát a milovník historie. Cílem projektu je zpřístupnit českým čtenářům původní historické prameny, svědectví očitých svědků, zdarma a v češtině.

www.stare-texty.cz