Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

Ediční úvod

Muž, který se vydal hledat příbuzné

Ármin Vámbéry se narodil 19. března 1832 jako Hermann Wamberger v Szentgyörgyi u Bratislavy, dnešním Svätém Juru, do chudé židovské rodiny. Otec záhy zemřel a rodina se přestěhovala do Dunaszerdahely, dnešní Dunajské Stredy. Vyrůstal mezi maďarštinou, němčinou, slovenštinou a jidiš; do šestnácti let si přibral hebrejštinu, latinu a francouzštinu a pak další slovanské jazyky. Školu musel pro chudobu opustit a živil se jako domácí učitel. Jazyky, kterých nakonec ovládal přes dvacet, se naučil téměř všechny sám.

Roku 1857 odešel do Istanbulu. Několik let žil v tureckých domácnostech, pohyboval se mezi osmanskými vzdělanci a osvojil si nejen osmanskou turečtinu, ale i způsoby, oděv a modlitby — tak dokonale, že platil za efendiho. Právě to se mu později stalo záchranou života.

Roku 1861 mu Maďarská akademie věd přiznala skromnou podporu na cestu do Střední Asie. Nešlo o dobrodružství. Vámbéry chtěl na místě zjistit, jak blízko má maďarština k turkickým jazykům — otázka, která tehdy rozdělovala uherskou vědu a o niž se po návratu přel s Józsefem Budenzem, zastáncem ugrofinské teorie. Na podzim 1861 vyrazil z Pešti; přes Istanbul a Persii se roku 1863 připojil v Teheránu ke karavaně poutníků vracejících se z Mekky.

Cesta

Pod jménem hádží Rešíd efendi, v dervišském oděvu a s koránem na krku prošel z Teheránu přes turkmenskou poušť do Chívy, Buchary a Samarkandu a zpět přes Herát a Mašhad. Nemohl si dělat poznámky — kervanbaši mu to výslovně zakázal a podezření z toho, že je přestrojený frengi, ho provázelo celou cestu. Co se v této knize čte, si tedy po měsíce pamatoval a zapsal až v bezpečí.

Byl přijat chánem chívským i emírem bucharským, viděl popravy zajatců v Chívě i otrokářský trh v Buchaře, přežil pochod pouští, kde umírali velbloudi i lidé, a do Istanbulu se vrátil v březnu 1864. Byl jedním z posledních Evropanů, kteří tyto chanáty viděli nedotčené: za pár let si je podrobilo Rusko.

Cestopis vyšel ještě téhož roku v Londýně u Johna Murraye jako Travels in Central Asia a hned nato maďarsky. Vámbéry se stal v Anglii slavným a jeho varování před ruským postupem ve Střední Asii zapadlo do britské debaty o Velké hře. Roku 1865 byl jmenován profesorem orientálních jazyků v Pešti, kde položil základy uherské turkologie. Na sklonku života zprostředkovával kontakty mezi Theodorem Herzlem a osmanským dvorem. Zemřel 15. září 1913 v Budapešti.

Ediční poznámka

Překlad vychází z prvního londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), které je volným dílem. Autorova maďarská verze z roku 1865 ani jeho pozdější spisy se nepoužívaly.

Původní vydání má dvě části. První je cestopis a tvoří tuto knihu celou. Druhá, rozsáhlý soupis zeměpisných, obchodních a politických poměrů Střední Asie, včetně karavanních cest a úvah o rusko-britském soupeření, česky nevychází; autor se na ni na několika místech odvolává a tyto odkazy jsou v textu ponechány.

Jména se nepřebírají z Vámbéryho anglické transkripce, nýbrž se uvádějí buď v zavedené české podobě (Buchara, Chíva, Samarkand, Mašhad, Herát), nebo se přepisují podle pravidel přepisu z turečtiny, perštiny a arabštiny. Město na Bosporu se všude nazývá Istanbul, i tam, kde má autor Konstantinopol. Řeka Amudarja zůstává v autorově podobě Oxus. Míry se nepřepočítávají: anglická míle, zeměpisná (německá) míle i legua zůstávají tak, jak je autor uvádí.

Poznámky jsou dvojího původu. Ty, které pocházejí od Vámbéryho, jsou jako jeho označeny slovy „poznamenává Vámbéry“; ostatní jsou ediční. Ediční poznámky nekomentují autorovy názory, i tam, kde dnes znějí tvrdě — opravují jen věcné omyly, u nichž by mlčení mátlo čtenáře: prameny řeky Gorgánu, směr toku Zarafšánu, rok úmrtí buchárského světce, převody let hidžry a několik podobných míst. Vámbéryho soudy o Peršanech, Afgháncích a „Orientálcích“ zůstávají beze změny a bez omluvy; patří roku 1864 stejně jako jeho odvaha.