Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

Předmluva autora

Narodil jsem se roku 1832 v Maďarsku, v městečku Duna Szerdahely, které leží na jednom z největších ostrovů Dunaje. Puzen zvláštní náklonností k jazykozpytu zabýval jsem se již v raném mládí několika jazyky Evropy a Asie. Předmětem mého horlivého studia byly zprvu rozmanité zásoby orientální i západní literatury. Později jsem se začal zajímat o vzájemné vztahy mezi jazyky samými; a není divu, že jsem přitom, uplatňuje přísloví nosce teipsum (poznej sám sebe), obrátil svou hlavní pozornost k příbuznostem a k původu své vlastní mateřštiny.

Že maďarština patří do rodiny zvané altajská, je dobře známo; zda ji však třeba přiřknout větvi finské, nebo tatarské, je otázka, která dosud čeká na rozhodnutí. Toto zkoumání, pro nás Maďary zajímavé¹ jak z hlediska vědeckého, tak národního, bylo hlavní a hybnou příčinou mé cesty na Východ. Chtěl jsem praktickým studiem živých jazyků zjistit skutečný stupeň příbuznosti, jenž mi mezi maďarštinou a turkotatarskými dialekty padl do očí hned, jakmile jsem je pozoroval v onom slabém světle, které poskytovala teorie. Odebral jsem se nejprve do Istanbulu. Několikaletý pobyt v tureckých domech a časté návštěvy islámských škol a knihoven mě zakrátko přetvořily v Turka — ba v efendiho. Pokroky mých jazykozpytných výzkumů mě pohnuly dále k dálnému Východu; a když jsem si předsevzal uskutečnit své úmysly tím, že skutečně podniknu cestu do Střední Asie, uznal jsem za vhodné ponechat si tuto postavu efendiho a navštívit Východ jako Orientálec.

Z předchozích poznámek vysvitne, jaký cíl jsem si vytkl při svém putování od Bosporu k Samarkandu. Geologické či astronomické výzkumy nebyly mým oborem a staly se dokonce nemožnými tím, že jsem na sebe vzal postavu dervíše. Moje pozornost se po většinu času obracela k národům obývajícím Střední Asii, jejichž společenské a politické vztahy, povahu, zvyky a obyčeje jsem se na následujících stranách pokusil — byť nedokonale — vylíčit. Ačkoli jsem si, nakolik to okolnosti a má dřívější zaměstnání dovolovaly, nedal ujít nic, co se týkalo zeměpisu a statistiky, musím přece za hlavní plody své cesty pokládat výsledky svých filologických zkoumání. Ty si přeji po zralejší přípravě předložit vědeckému světu. Tyto výzkumy, a ne skutečnosti zaznamenané na těchto stranách, musím vždy pokládat za skutečnou odměnu cesty, na níž jsem se celé měsíce a měsíce potloukal, nemaje na sobě nic než několik hadrů, bez nutné potravy a v neustálém nebezpečí, že zahynu smrtí ukrutnou, ne-li mučivou. Snad mi bude vytýkáno, že jsem svůj rozhled příliš omezil; kde je však vytčen určitý cíl, nemáme ztrácet ze zřetele zásadu non omnia possumus omnes (ne všichni můžeme všechno).

Jsem cizincem na poli, na něž mě vydání tohoto vyprávění uvedlo, a svůj úkol pociťuji jako dvojnásob těžký v zemi, jako je Anglie, kde je literatura tak bohatá na cestopisy. Mým záměrem bylo zapsat jasně a prostě, co jsem slyšel a viděl, dokud byl dojem v mé mysli ještě svěží. Velmi pochybuji, zda se mi to podařilo, a prosím veřejnost o laskavou shovívavost. Čtenáři a kritikové mohou nalézt mnoho chyb a světlo, které snad vrhám na jednotlivé otázky, se jim může zdát příliš malou náhradou za strasti, jež jsem skutečně zkusil; žádám je však, aby nezapomínali, že se vracím ze země, kde slyšet se pokládá za nestoudnost, tázat se za zločin a dělat si poznámky za smrtelný hřích.

Tolik o důvodech a cílech mé cesty. Co se týče rozvržení těchto stran, rozdělil jsem knihu, aby nedocházelo k přerušování, na dvě části; první obsahuje popis mé cesty z Teheránu do Samarkandu a zpět, druhá je věnována zprávám o zeměpisu, statistice, politice a společenských vztazích Střední Asie. Doufám, že obě budou čtenáře zajímat stejně; neboť na jedné straně jsem se dal cestami, po nichž dosud nekráčel žádný Evropan, a mé zprávy se zase týkají věcí, jichž se spisovatelé o Střední Asii dosud dotkli jen zřídka, nebo vůbec ne. A nyní mi budiž dovoleno vykonat úkol příjemnější a vyslovit své vřelé díky všem, jejichž vlídné přijetí po mém příchodu do Londýna bylo velkou pomocí a pobídkou k vydání následujícího vyprávění. Především ať smím uvést jména sira Justina Sheila a lady Sheilové.² V jejich domě jsem našel anglickou otevřenost srdce spojenou s orientální pohostinností; na jejich dobrotu nikdy nezapomenu. Nemenší jsou mé závazky vůči nestorovi geologické vědy, předsedovi Královské zeměpisné společnosti siru Rodericku Murchisonovi;³ vůči onomu velikému orientalistovi vikomtu Strangfordovi;⁴ a vůči panu Layardovi, členu parlamentu a státnímu podtajemníkovi.⁵ Ve Střední Asii jsem za prokázanou dobrotu žehnal; zde mám jen slova — jsou však upřímná a jdou od srdce.

A. Vámbéry

V Londýně 28. září 1864