Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

I.

Cestování Persií; spánek na koni; Teherán; přijetí na tureckém vyslanectví; Turecko a Persie; cesta Ferrucha chána do Evropy; válka mezi Dóstem Muhammadem chánem a sultánem Ahmedem chánem; výlet do Šírázu

Je marchais, et mes compagnons flottaient comme des branches par l’effet du sommeil.

Kráčel jsem a druhové se mi působením spánku kolébali jako větve.

Victor Hugo, podle Omaíji ben Aíedze¹

Kdokoli cestoval Persií v polovině července, dá mi za pravdu, řeknu-li, jak rád jsem byl, že mám za sebou kraj, který se rozkládá od Tabrízu k Teheránu. Je to vzdálenost patnácti, či snad spíše jen třinácti karavanních stanic; a přesto je to únava hrozná, jestliže člověka okolnosti nutí vláčet se zvolna stanici za stanicí pod žhnoucím sluncem na hřbetě naloženého mula a vidět přitom pořád jen takovou vyprahlost a holotu, jaká je vlastní téměř celé Persii. Jak trpké zklamání čeká toho, kdo Persii studoval jen u Saadího, Chákáního a Háfize;² nebo, což je ještě horší, kdo své snové představy o Orientu přijal z krásných výmyslů Goethova „Západovýchodního dívánu“, z Hugových „Orientales“ či z velkolepých obrazů Toma Moora!³

Teprve když jsme byli asi dvě stanice od Teheránu, přišel náš džilodar⁴ na myšlenku změnit denní pochod v pochody noční. Ale i tento prostředek měl své nepohodlí: noční chlad je v Persii velkým svůdcem ke spánku, pomalý krok dobytčat působí uspávavě a člověk se na nich musí opravdu pevně držet, někdy se na ně dokonce dát přivázat provazy, aby se během spánku nezřítil na ostré pazourky pod sebou. Orientálec, zvyklý na tuto neustálou trýzeň, spí sladce, ať je sedlo jakékoli a ať sedí na koni, na velbloudu, na mulovi nebo na oslu; a mně to poskytlo mnohou chvíli veselého potěšení, když jsem pozoroval vysoké, hubené, dlouze oděné Peršany, jak leží nataženi tak, že se nohama téměř dotýkají země, a hlavu mají opřenou o šíji trpělivého zvířete. V této pozici si Peršané zcela klidně pospávají, a nevědomky přitom míjejí celé stanice. Tehdy mi však nouze, matka vynalézavosti, ještě nedala potřebnou zkušenost; a zatímco větší část mých druhů jela vedle mne dál, přestože spala tak sladce, zůstával jsem nerušeně vydán hloubavému rozjímání nad Kervankušem a Pervínem (Plejádami) a s nevýslovnou touhou jsem hleděl k té straně, kde se měly vynořit Suhejl (Canopus) a Sitárei Subh (jitřenka) a zvěstovat tak příchod dne, blízkost stanice a konec našich útrap. Co divu, že jsem byl jaksi ve stavu napůl uvařené ryby, když jsem se 13. července 1862 blížil k hlavnímu městu Persie? Zastavili jsme asi dvě anglické míle před ním na břehu potoka, abychom dali zvířatům pít. Zastávka probudila mé druhy, a ti, ještě si rozespale protírajíce oči, mi ukázali, jak tam před námi k severovýchodu leží Teherán. Rozhlédl jsem se a vskutku jsem v tom směru spatřil modravý kouř, jak se zvedá a prodlužuje do vysokých sloupů, i když mi tu a tam dovolil rozeznat obrys zářící kupole; až nakonec, když se ten mlžný závoj ponenáhlu rozplynul, dostalo se mi té radosti, že jsem před sebou — jak se Peršané vyjadřují — viděl v celé její nahé bídnosti Dárul Chiláfe, čili Sídlo vladařství.⁵

Vjel jsem dovnitř branou Derváze No a jistě hned tak nezapomenu na překážky, jimiž jsem si musel prorazit cestu. Osli, velbloudi a mulové naložení ječnou slámou a balíky perského či evropského zboží, to vše se hned v samém vchodu brány tlačilo vpřed v nejstrašlivějším zmatku. Podtáhl jsem si nohy pod sebe na sedlo, křičel ze všech sil jako moji sousedé „Chaberdár, chaberdár!“ (Pozor!) a konečně se mi podařilo, i když nikoli bez námahy, dostat se do města. Projel jsem bazarem a nakonec dospěl k paláci tureckého vyslanectví, aniž jsem si přivodil nějaké vážnější zranění, ať mačkáním, ranou, či řezem.

Co měl Uher, vyslaný Maďarskou akademií na vědeckou misi do Střední Asie, pohledávat na tureckém vyslanectví? To vysvítá z předmluvy, k níž si dovoluji pozornost svých čtenářů zdvořile obrátit, třebaže předsudek takové úvody odsuzuje jako nudné a nepotřebné.

S Hajdarem efendim, který tehdy zastupoval Portu u perského dvora, jsem se znal již z Istanbulu. Dříve zastával podobné funkce v Petrohradě a v Paříži. Přestože jsem mu byl znám osobně, nesl jsem s sebou i dopisy od jeho nejváženějších přátel; a spoléhaje na mnohokrát ověřené pohostinství Turků, byl jsem si přívětivého přijetí jist.⁶ Pokládal jsem proto obydlí tureckého vyslanectví za své budoucí sídlo; a protože se již tito pánové odebrali do svého jajlaru, čili letního sídla, v Džizeru (osm anglických mil od Teheránu), převlékl jsem se jen, a když jsem si několika hodinami odpočinku vynahradil nedávné bezesné noci, vsedl jsem na osla najatého k výjezdu na venkov a za dvě hodiny jsem stál před efendimi, kteří se právě v nádherném hedvábném stanu chystali zasednout k obědu, který mi svou nádherou a vábností připadal ještě skvělejší.

Přijetí, jakého jsem se dočkal od vyslance i od tajemníků, bylo nanejvýš přátelské: místo u stolu se pro mne brzy našlo a v několika okamžicích jsme byli ponořeni do rozhovoru o Istanbulu a jeho krásných výhledech, o sultánovi a jeho způsobu vládnutí. Ach, jak osvěžující je v Teheránu vzpomínka na Bospor!

Co divu, že se v průběhu hovoru stále znovu srovnával perský a turecký způsob života?

Oddá-li se člověk příliš rychle prvním dojmům, pak Irán, předmět tolikerého poetického nadšení, není koneckonců nic jiného než strašná pustina, kdežto Turecko je vskutku pozemský ráj. Peršanovi přiznávám všechnu zdvořilost chování i všechnu pohotovost a živost vtipu, jež Osmanovi chybí; u Osmana však tento nedostatek více než vyvažuje poctivost a čestná otevřenost, jakou jeho soupeř nemá. Peršan se může honosit poetickým ustrojením a starobylou civilizací. Osmanova převaha vyplývá z pozornosti, jakou věnuje evropským jazykům, a z jeho ochoty seznamovat se ponenáhlu s pokroky, jichž evropští učenci dosáhli v chemii, ve fyzice a v dějepise.

Náš rozhovor se protáhl dlouho do noci. Následující dny jsem věnoval své prezentaci na ostatních evropských vyslanectvích. Hraběte Gobineaua,⁷ císařského vyslance, jsem nalezl pod malým stanem v zahradě podobné kotli, kde bylo vedro k nesnesení. Pan Alison⁸ byl ubytován pohodlněji, ve své zahradě v Gulaheku, kterou mu zakoupila jeho vláda. Byl velmi přátelský. U jeho pohostinného stolu jsem měl často příležitost studovat otázku, čím to je, že se angličtí vyslanci všude vyznamenávají mezi svými diplomatickými druhy jak pohodlností, tak i leskem svých domácností. Vedle evropského diplomatického sboru jsem tehdy nalezl v Teheránu i mnoho důstojníků, Francouzů a Italů, a také jednoho rakouského důstojníka od ženistů, R. von Gasteigera; všichni byli ve službách šáha a dostávali štědrý plat. Tito pánové, jak jsem slyšel, byli ochotni se velmi dobře osvědčit, neboť měli všechny potřebné předpoklady; ale každý užitek, který z toho mohl vzejít, byl naprosto zmařen soustavnou nesoustavností, jaká v Persii panovala, a nízkými intrikami Peršanů.

Cílem diplomatických cest Ferrucha chána⁹ po Evropě bylo vlastně ukázat našim kabinetům, jak velmi Iránu záleží na tom, aby byl přijat do společenství států. Všude žebral o pomoc, aby jeho zemi byl co nejrychleji podán zázračný elixír civilizace. Celá Evropa se domnívala, že Persie je skutečně na pokraji toho přijmout každý evropský zvyk a každou evropskou zásadu. Protože Ferruch chán má dlouhý vous a nosí dlouhé roucho a vysokou čepici, jež mu dávají velmi vážný vzhled, byli naši ministři tak dobrotiví, že mu přiznali neomezený úvěr. Ve snaze uctít řádnou vládu v Persii se k němu hrnuly celé zástupy důstojníků, umělců a řemeslníků. Šlo se ještě dál a návštěvy mimořádného vyslance šáha se opětovaly jedna přes druhou. Tak jsme viděli, jak Belgie vypravuje — a za nemalé výlohy — vyslance do Persie, aby studoval obchodní vztahy, uzavíral obchodní smlouvy a uskutečnil nesčíslné jiné mistrné politické kroky. Dorazil tam, a já si těžko dovedu představit, že by jeho první hlášení domů mohlo začínat slovy „Veni, vidi, vici“, anebo že by byl pocítil nejmenší chuť navštívit „la belle Perse“ podruhé. Po Belgii přišlo Prusko. Učený diplomat baron von Minutoli,¹⁰ jemuž bylo poslání svěřeno, mu věnoval svůj život. Jeho žízeň po vědě jej pohnala k tomu, aby se vypravil do jižní Persie; a na dva dny cesty od „nebeského Šírázu“, jak Peršané říkají, padl za oběť nákazlivému vzduchu a odpočívá nyní v naposled jmenovaném městě, několik kroků od Háfize, za Bagi Tachtem.

Několik dní po mém příjezdu dorazilo také vyslanectví nového italského království, které se skládalo z dvaceti osob rozdělených na oddělení diplomatické, vojenské a vědecké. Cíl, který sledovali, zůstal pro mne vždy záhadou. Bylo by o jejich přijetí mnoho co vyprávět, raději si však tyto podrobnosti ponechám pro vhodnější příležitost a budu se zabývat především přípravami, jež jsem tehdy činil pro svou vlastní cestu.

Díky laskavým službám svých přátel na tureckém vyslanectví jsem byl ve stavu velmi málo odpovídajícím postavě žebravého dervíše, kterou jsem měl na sebe vzít: pohodlí, jemuž jsem se oddával, mi bylo ze srdce odporné, a byl bych po svém desetidenním odpočinku v Teheránu raději hned pokračoval do Mašhadu a Herátu, kdyby mému úmyslu nebyly stály v cestě překážky, jichž jsem se už dlouho obával. Ještě předtím, než jsem opustil Istanbul, dozvěděl jsem se z denního tisku o válce, kterou vyhlásil Dóst Muhammad chán¹¹ svému zeti a dřívějšímu vazalovi v Herátu, sultánu Ahmedovi chánovi,¹² protože tento mu zrušil poslušnost a dal se pod vrchní moc perského šáha. Zdálo se mi, že naše evropské listy celou věc zveličují, a ta zvěst ve mně nevzbudila obavy, jaké vzbudit vskutku měla. Pokládal jsem ty nesnáze za neskutečné a vydal jsem se na cestu. Nicméně zde v Teheránu, ve vzdálenosti jen dvaatřiceti dnů cesty od válečného dějiště, jsem se k svému velikému zármutku dozvěděl z nepopiratelných zdrojů, že válka v těch končinách skutečně přerušila veškeré spojení a že od začátku obležení nemůže z Herátu ani do Herátu projít žádná karavana, tím méně samotný cestovatel. Sami Peršané se neodvažovali vsadit své zboží ani svůj život; ale u Evropana, na jehož cizí rysy by v těch divokých asijských krajích hleděl Orientálec s nedůvěrou i v době míru a jež by se mu v době válečné musely zvlášť znelíbit, bylo by důvodů k obavám daleko více. Vydal-li bych se tam, byly vyhlídky vskutku takové, že by mě Afghánci bez okolků zmasakrovali. Začal jsem si uvědomovat své skutečné postavení a přesvědčil jsem se, že za takových okolností je pro tu chvíli nemožné v cestě pokračovat; a abych nedospěl do Buchary v pustinách Střední Asie za zimního času, ihned jsem se rozhodl odložit svou cestu do příštího března, kdy budu mít před sebou nejkrásnější dobu roku; a snad mezitím pominou i ty politické vztahy, jež uzavíraly Herát,¹³ bránu Střední Asie, veškerému přístupu. Teprve na začátku září jsem se s touto nutností smířil. Snadno se pochopí, jak nepříjemné pro mne bylo strávit pět nebo šest měsíců v zemi, která pro mne měla jen druhořadý zájem a o níž již vyšlo tolik výtečných zpráv. Nikoli tedy s vážným úmyslem studovat Persii, nýbrž spíše abych se vymanil z nečinnosti, jež mohla být mým budoucím záměrům na škodu, opustil jsem v napůl dervišském převleku své pohostinné turecké přátele a odebral jsem se přes Isfahán ihned do Šírázu, a dostalo se mi tak radosti spatřit tolikrát popsané pamětihodnosti starobylé iránské civilizace.