Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

II.

Návrat do Teheránu; podpora sunnitům, dervišům a hádžím na tureckém vyslanectví; autor se seznamuje s karavanou tatarských hádží vracejících se z Mekky; různé cesty; autor se rozhodne připojit se k hádžím; hádží Bilál; autor je představen svým budoucím druhům na cestě; volba cesty přes Jomuty a Velkou poušť

Parthové měli za zásadu, že žádnému cizinci nepovolí průchod svým územím.

Heeren, Rukověť starých dějin¹

Kolem polovice ledna 1863 jsem se opět ocitl v Teheránu a znovu jsem užíval pohostinství svých tureckých dobrodinců. Nastala ve mně změna: mé váhání skončilo, mé rozhodnutí bylo učiněno, mé přípravy se zrychlily. Byl jsem odhodlán svůj záměr provést, i za cenu největších obětí. Na tureckém vyslanectví je starým zvykem udělovat malou podporu hádžím a dervišům, kteří každoročně ve značném počtu procházejí Persií směrem k Turecké říši. Je to skutečný projev dobročinnosti vůči nuzným sunnitským žebravým poutníkům v Persii, kteří od šíitských Peršanů nedostanou ani vindru. Důsledkem bylo, že palác vyslanectví přijímal hosty z nejodlehlejších částí Turkestánu. Působilo mi největší potěšení, kdykoli tito otrhaní divocí Tataři vstoupili do mého pokoje. V jejich moci bylo poskytnout mnoho opravdových zpráv o své zemi a jejich rozhovory měly pro má jazykovědná studia nesmírnou důležitost. Oni se naproti tomu podivovali mé vlídnosti, neboť pochopitelně neměli tušení o cílech, které jsem měl na mysli. V karavanseráji, kde se při svém průchodu ubytovávali, se brzy rozneslo, že Hajdar efendi, sultánův vyslanec, má šlechetné srdce; že Rešíd efendi² (to bylo jméno, jež jsem přijal) zachází s derviši jako se svými bratry; že je snad sám převlečeným dervišem. Protože lidé takové domněnky chovali, nijak mě nepřekvapovalo, že derviši, kteří dorazili do Teheránu, přicházeli nejprve ke mně a teprve potom k ministrovi; neboť k tomuto nebyl přístup vždy dosažitelný, a nyní nalézali mým prostřednictvím pohotový způsob, jak dosáhnout svého obolu či uspokojení jiných svých přání.

Tak se stalo, že ráno 20. března ke mně přišli čtyři hádží³ s žádostí, abych je představil sultánovu vyslanci, neboť si chtěli stěžovat na Peršany, kteří na nich při jejich návratu z Mekky v Hamadánu vymáhali sunnitskou daň — vydírání, jež se nejen nelíbí perskému šáhovi, ale je sultánem již dávno zapovězeno. Zde je totiž třeba poznamenat, že dobří Tataři se domnívají, že celý svět má poslouchat hlavu jejich náboženství, sultána.⁴

„Nežádáme,“ říkali, „od jeho excelence vyslance žádné peníze: prosíme jen, aby naši sunnitští bratři mohli do budoucna navštěvovat svatá místa bez obtěžování.“ Slova tak nesobecká, vycházející z úst Orientálcových, mě velmi překvapila. Zkoumal jsem divé rysy svých hostů a musím přiznat, že jakkoli se zdáli barbarští a jakkoli ubohé bylo jejich odění, dokázal jsem v nich přece objevit jakousi vznešenost a byl jsem od prvního okamžiku zaujat v jejich prospěch. Měl jsem s nimi dlouhý rozhovor, abych se úplněji poučil o jejich druzích, o cestě, kterou si zvolili k putování do Mekky,⁵ i o té, kterou zamýšlejí nastoupit po odchodu z Teheránu. Mluvcem celé družiny byl většinou hádží z Čínské Tatarie⁶ (nazývané též Malá Buchara), jenž svůj otrhaný šat zakryl novým zeleným džubbe (svrchním rouchem), na hlavě nosil kolosální bílý turban a svým ohnivým pohledem a bystrým okem prozrazoval převahu nad celým sborem svých společníků. Nejprve se mi představil jako dvorní imám vanga (čínského guvernéra) v Aksu (provincii v Čínské Tatarii), který dvakrát navštívil svatý hrob — a je tedy dvojnásobným hádžím —, poté mě seznámil se svým přítelem, který mu seděl po boku, a dal mi na srozuměnou, že přítomné osoby je třeba považovat za náčelníky malé karavany hádžíů, celkem čtyřiadvacetičlenné. „Naše družina,“ řekl jejich řečník, „se skládá z mladých i starých, bohatých i chudých, z mužů nábožných, z učených i z laiků; přesto žijeme pospolu v největší prostotě, neboť jsme všichni z Kokandu a Kašgaru a není mezi námi žádný Buchařan, žádná zmije toho rodu.“ Nevraživost uzbeckých⁷ (tatarských) kmenů Střední Asie proti Tádžikům⁸ (starým perským obyvatelům) mi byla již dávno známa; naslouchal jsem tedy bez jakékoli poznámky a dal jsem přednost tomu, abych se poučil o plánu jejich další cesty. „Z Teheránu k našim domovům,“ vysvětlovali Tataři, „vedou čtyři cesty: a to první přes Astrachán, Orenburg a Bucharu; druhá přes Mašhad, Herát a Bucharu; třetí přes Mašhad,⁹ Merv¹⁰ a Bucharu; čtvrtá turkmenskou pustinou, Chívou a Bucharou. První dvě jsou příliš nákladné a velkou překážkou je také válka u Herátu; poslední dvě jsou pravda velmi nebezpečné. Přesto musíme jednu z nich vybrat, a proto si chceme vyžádat tvou přátelskou radu.“

Hovořili jsme již téměř hodinu. Nebylo možné nemít zalíbení v jejich otevřenosti, a přestože jejich zjevu dodávaly něčeho odpuzujícího ony zvláštní rysy, značící cizí původ, jejich ubohé šaty i nesčetné stopy, jež po sobě zanechaly jejich dlouhé a vyčerpávající cesty, nemohl jsem se zbavit myšlenky: což kdybych putoval s těmito poutníky do Střední Asie? Jako místní lidé by se mohli osvědčit jako moji nejlepší mentoři; nadto mě již znají jako dervíše Rešída efendiho a viděli mě, jak tuto roli hraji na tureckém vyslanectví, a sami jsou v nejlepší shodě s Bucharou, jediným městem Střední Asie, jehož jsem se skutečně bál, protože jsem poznal nešťastný osud cestovatelů, kteří tam přišli přede mnou. Mé rozhodnutí bylo bez dlouhého rozvažování hotovo. Věděl jsem, že se mě budou tázat, jaké pohnutky mě vedou k podniknutí takové cesty. Věděl jsem, že Orientálci čisté krve nelze uvést vědecký cíl. Pokládali by za směšné, snad i za podezřelé, aby se efendi — to jest pán s cílem pouze abstraktním — vydával tolika nebezpečím a nepříjemnostem. Orientálec žízni po vědění nerozumí a mnoho nevěří, že vůbec existuje. Bylo by nejvýš nerozumné pohoršovat tyto fanatické muslimy v jejich představách. Nutnost mého postavení mě proto přinutila sáhnout k opatření politickému, k obelhání, jehož bych se byl jinak zdráhal. Bylo mým druhům zároveň lichotivé a způsobilé napomoci záměru, který jsem měl na mysli. Řekl jsem jim například, že již dlouho mlčky, ale vroucně toužím po návštěvě Turkestánu (Střední Asie) nikoli proto, abych jen spatřil jediný zdroj islámské ctnosti, který dosud zůstal neposkvrněn, nýbrž abych pohleděl na svaté muže Chívy,¹¹ Buchary¹² a Samarkandu.¹³ Byla to právě tato myšlenka, tvrdil jsem jim, jež mě sem přivedla z Rúmu (Turecka). Čekám už rok v Persii a děkuji Bohu, že mi nakonec dopřál takové druhy na cestu, jako jsou oni (a tu jsem ukázal na Tatary), s nimiž bych mohl putovat dál a své přání splnit.

Když jsem svou řeč dokončil, zdáli se dobří Tataři vskutku překvapeni, ale brzy se ze svého úžasu vzpamatovali a poznamenali, že jsou teď úplně jisti v tom, co dříve jen tušili, totiž že jsem dervíš. Působí jim to, pravili, nekonečné potěšení, že je pokládám za hodné přátelství, jaké předpokládá podnikání cesty tak daleké a nebezpečné v jejich společnosti. „Jsme všichni hotovi stát se nejen tvými přáteli, ale i tvými sluhy,“ řekl hádží Bilál¹⁴ (tak se jmenoval jejich výše zmíněný řečník); „musíme tě však ještě upozornit na to, že cesty v Turkestánu nejsou tak pohodlné ani tak bezpečné jako v Persii a v Turecku. Na té, kterou se vydáme, se cestující po celé týdny často nedočkají domu, ani chleba, ba ani kapky vody k pití; nadto se vystavují nebezpečí, že budou zabiti, nebo zajati a prodáni, anebo za živa zasypáni bouří písku. Rozvaž ten krok dobře, efendi! Mohl by tě později mrzet a my bychom si nikterak nepřáli, aby nás kdo pokládal za příčinu tvého nešťastného osudu. Především nesmíš zapomínat, že naši krajané doma za námi v zkušenosti a znalosti světa daleko zůstávají a že při vší své pohostinnosti hledí na cizince z dálky vždy s nedůvěrou; a jak bys ostatně bez nás a sám dokázal vykonat tu velkou cestu zpátky?“ Že tato slova učinila velký dojem, lze si snadno představit, nicméně v mém předsevzetí mnou nepohnula. Obavy svých přátel jsem obrátil v nic, vypravoval jsem jim, jak jsem snášel dřívější útrapy, jak se mi příčí veškeré pozemské pohodlí a zejména ony frenkské kusy odění, jichž se budeme muset vzdát. „Vím,“ řekl jsem, „že tento svět na zemi je jako hostinec,¹⁵ v němž se ubytujeme jen na několik dní a odkud se brzy odebereme, abychom udělali místo jiným, a směji se muslimům dnešního času, kteří pečují nejen o tento okamžik, ale na deset let bytí dopředu. Ano, drahý příteli, vezmi mě s sebou; musím pospíšit z tohoto ohavného království Bludu, neboť jsem jím příliš zmořen.“

Mé naléhání zvítězilo; nemohli mi odolat: byl jsem tudíž ihned zvolen náčelníky dervišské karavany za druha na cestu. Objali jsme se a dali si políbení. Při tomto obřadu jsem měl, po pravdě řečeno, co svádět boj s jistým odporem. Nemiloval jsem takovou blízkost s oním šatem a s těmi těly prosycenými všemožnými pachy. Nicméně má věc byla vyřízena. Nyní mi zbývalo jen navštívit svého dobrodince Hajdara efendiho, oznámit mu své úmysly a požádat ho o doporučení hádžím, které jsem mu zamýšlel ihned představit.

Zpočátku jsem samozřejmě počítal s velkým odporem, a také mě nazvali šílencem, který chce putovat na místo, odkud se z těch, co šli přede mnou, vrátilo jen málo; a nestačí mi to, říkali, ale musím si ještě vzít za vůdce muže, kteří by mě pro nejmenší peníz zahubili. Pak mi malovali nejhrozivější obrazy; když však viděli, že všechna snaha odvrátit mě od mých plánů je marná, začali mi radit a doopravdy uvažovat, jak by mi v mém podniku mohli být ku prospěchu. Hajdar efendi hádží přijal, mluvil s nimi o mém záměru ve stejném duchu, v jakém jsem to učinil já, a doporučil mě jejich pohostinství s poznámkou, že za každou službu, kterou poskytnou efendimu, sultánovu služebníku, nyní jejich péči svěřenému, mohou očekávat odměnu. Tomuto rozhovoru jsem nebyl přítomen, ale byl jsem zpraven, že slíbili svůj úkol věrně vykonat.

Čtenář uvidí, jak dobře moji ctihodní přátelé svůj slib dodrželi a jak ochrana výtečného tureckého vyslance byla prostředkem k zachování mého tolikrát ohroženého života, a že to byla vždy poctivost mých poutnických druhů, která mě vysvobodila z nejkritičtějších postavení. Během rozhovoru mi bylo řečeno, že Hajdar efendi, když se dostala na pořad Buchara, vyslovil svůj nesouhlas s politikou emírovou.¹⁶ Potom si vyžádal úplný seznam všech těch chudých cestujících, jimž dal asi patnáct dukátů — na tyto lidi, kteří na světě nehledali většího přepychu než chléb a vodu, to byl dar velkolepý.

Bylo stanoveno, že svou cestu začneme o týden později. V té době mě navštěvoval jen hádží Bilál, a činil tak velmi často, představuje mi své krajany z Aksu, Jarkandu a Kašgaru. Připadali mi ovšem spíše jako strašlivě zohavení dobrodruzi než jako nábožní poutníci. Zvláštní zájem projevoval o svého adoptivního syna Abdula Kádira, pětadvacetiletého neohrabance, jehož mi doporučoval jako „famula“. „Je to,“ pravil hádží Bilál, „věrný chlapík; je sice nemotorný, ale může se od tebe mnoho naučit; užij ho na své cestě, bude ti péci chléb a vařit čaj, čemuž rozumí velmi dobře.“ Hádží Bilálovi však ve skutečnosti nešlo jen o to, aby mi tento pekl chléb, nýbrž aby mi ho pomáhal jíst; neboť měl na cestě s sebou druhého adoptivního syna, a ti dva, s chutí k jídlu nabroušenou pěším putováním, byli příliš těžkým břemenem pro prostředky mého přítele. Slíbil jsem, že jejich žádosti vyhovím, a oni z toho měli velikou radost. Abych řekl pravdu, časté návštěvy hádžího Bilála mě učinily trochu nedůvěřivým, neboť mě snadno napadalo: tento muž se domnívá, že na mně učinil dobrý úlovek, dává si velkou práci, aby mě dostal s sebou; bojí se, že své úmysly neprovedu. Ale ne, nesmím a nechci o něm myslet zlé; a tak, abych ho přesvědčil o své bezmezné důvěře, ukázal jsem mu onu malou sumu peněz, kterou jsem si s sebou bral na výlohy cesty, a požádal jsem ho, aby mě naučil, jaké tvářnosti, šatu a chování mám nabýt, abych se co nejvíce podobal svým druhům na cestě, a tak snad unikl neustálému pozorování. Tato má žádost mu byla velmi vítaná a lze si snadno představit, jakého zvláštního školení se mi tehdy dostalo.

Především mi radil, abych si oholil hlavu a svůj tehdejší turecko-evropský oděv vyměnil za bucharský; a abych se, pokud to jen bude možné, obešel bez ložního i osobního prádla a bez všech takových předmětů přepychu. Řídil jsem se jeho pokynem přesně, a protože má výstroj byla velmi skrovné povahy, byla velmi brzy hotova; tři dny před stanoveným dnem jsem stál připraven ke svému velkému podniku.

Mezitím jsem se jednoho dne vypravil do karavanseráje, kde byli moji druhové na cestu ubytováni, abych jim návštěvu opětoval. Zabírali dvě malé kóje; v jedné bylo čtrnáct, v druhé deset osob. Zdály se mi doupaty plnými špíny a bídy. Ten dojem mě nikdy neopustí. Jen málo z nich mělo dostatečné prostředky, aby mohli ve své cestě pokračovat; pro většinu byla jediným zdrojem žebrácká hůl. Nalezl jsem je zabrané do jisté činnosti toaletní, jejímž zaznamenáním nechci čtenáře pohoršit, třebaže nutnost mě později přinutila uchýlit se k ní také.

Dostalo se mi od nich nejsrdečnějšího přijetí, nabídli mi zelený čaj a já musel projít tou trýzní, že jsem bez cukru vypil celou velkou bucharskou mísu té zelenavé vody. Ještě horší bylo, že mi chtěli vnutit druhou; vyprosil jsem si však, abych byl ušetřen. Nyní mi již bylo dovoleno i objímat své nové společníky; každý mě vítal jako bratra; a když jsem s každým z nich zlomil chléb, usedli jsme do kruhu, abychom se poradili, kterou cestu zvolit. Jak jsem již poznamenal, měli jsme na vybranou ze dvou; obě byly nebezpečné a obě vedly pouštní domovinou Turkmenů, přičemž jediný rozdíl byl v kmenech, jejichž územím procházejí. Cesta přes Mašhad, Merv a Bucharu byla nejkratší, ale přinesla by nutnost postupovat prostředkem kmenů Tekků,¹⁷ nejdivočejších ze všech Turkmenů, kteří nikoho neušetří a kteří by neváhali prodat do otroctví samého Proroka, kdyby jim padl do rukou. Na druhé cestě jsou Jomutové,¹⁸ lid poctivý a pohostinný. Ta by si ovšem vyžádala průchod čtyřiceti stanicemi pouští, bez jediného praménku sladké vody k pití. Po několika poznámkách byla vybrána cesta přes Jomuty, Velkou poušť, Chívu a Bucharu. „Je lépe, přátelé, potýkat se se zlobou živlů než se zlobou lidí. Bůh je milostivý, jdeme jeho cestou; zcela jistě nás neopustí.“ Aby své rozhodnutí zpečetil, vzýval hádží Bilál požehnání, a zatímco mluvil, zvedali jsme všichni ruce do vzduchu, a když skončil, uchopil se každý svého vousu a nahlas pravil: „Amen!“ Vstali jsme ze svých míst a oni mi řekli, abych se tam za dva dny časně zrána ukázal, abychom se vydali na cestu společně. Vrátil jsem se domů a po ty dva dny jsem sváděl tvrdý a prudký boj sám se sebou. Myslel jsem na nebezpečí, jež mou cestu obkličovala, i na plody, které by mé cestování mohlo přinést. Hleděl jsem prozkoumat pohnutky, jež mnou hýbaly, a posoudit, zda mou odvahu opravňují; byl jsem však jako očarovaný a neschopný rozvahy. Marně se mě lidé snažili přesvědčit, že mi teprve maska, kterou moji noví společníci nosí, brání spatřit jejich skutečnou zkaženost; marně mě chtěli odstrašit nešťastným osudem Conollyho, Stoddarta¹⁹ a Moorcrofta²⁰ i nedávnějším neštěstím Blocquevillovým,²¹ který padl Turkmenům do rukou a byl z otroctví vykoupen teprve zaplacením 10 000 dukátů: v jejich případech jsem viděl jen náhodu a vzbuzovaly ve mně málo obav. Měl jsem jen jedinou pochybnost, totiž zda mám dostatek tělesné síly, abych vydržel strádání vyplývající z živlů, z nezvyklé stravy, z chatrného šatu, z pobytu bez přístřeší a bez jakékoli změny odění na noc; a jak bych pak já, se svou chromou nohou, dokázal putovat pěšky, já, který se tak brzy unavím? A právě v tom byla pro mne hlavní nebezpečnost a riziko mého podniku. Je třeba říkat, která strana v tomto duševním boji zvítězila?

Předešlého večera jsem se rozžehnal se svými přáteli na tureckém vyslanectví; tajemství cesty bylo svěřeno jen dvěma; a zatímco evropští usedlíci věřili, že jdu do Mašhadu, opustil jsem Teherán, abych pokračoval směrem k Astarábádu²² a Kaspickému moři.