Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

III.

Odjezd z Teheránu severovýchodním směrem; popis členů karavany; nevraživost šíitů vůči sunnitským hádžím; Mázandarán; Zíráb; Heften; tygři a šakalové; Sárí; Karatepe

Za železné brány Kaspického moře.

Moore

Ráno 28. března 1863 jsem se v časnou hodinu vypravil na sjednané místo schůzky, do karavanseráje. Ti z mých přátel, jejichž prostředky dovolovaly najmout si až k perským hranicím mulu nebo osla, byli už obuti a připraveni k cestě; ti, kdo se museli plahočit vpřed po svých, měli už na nohách jaruk (obuv příhodnou pro pěší) a zdálo se, že s holemi z datlového dřeva v rukou očekávají s velikou nedočkavostí znamení k odchodu. K svému nemalému úžasu jsem zjistil, že to bídné odění, které nosili v Teheránu, bylo vskutku jejich městské, totiž nejlepší sváteční roucho. Při obyčejných příležitostech je neužívali; každý teď vzal na sebe svůj pravý cestovní šat, skládající se z tisíce hadrů přivázaných provazem kolem beder. Včera jsem si ve svém oděvu připadal jako žebrák; dnes jsem byl mezi nimi králem v královském hávu. Konečně zdvihl hádží Bilál ruku k požehnání na rozloučenou; a jen co každý sáhl po svém vousu, aby řekl „Amen“, už se pěší vyhrnuli z brány a chvatnými kroky pospíchali, aby získali předstih před námi, kdo jsme jeli na zvířatech. Náš pochod měl směřovat od Teheránu na severovýchod do Sárí, kam jsme měli dospět v osmi stanicích. Zahnuli jsme tedy k Džádžerúdu a k Fírúzkúhu,¹ nechali jsme Taušantepe, malý královský lovecký zámeček, po levé ruce a za hodinu jsme byli u vstupu do horského průsmyku, kde se rovina a město Teherán ztrácejí z dohledu. Neodolatelné pohnutí mě přimělo, abych se obrátil. Slunce stálo již, abych užil orientálního výrazu, kopí vysoko; a jeho paprsky osvětlovaly nejen samotný Teherán, ale i vzdálenou zlacenou kupoli Šáha Abdul Azíma.² V tuto dobu roku odívá příroda v Teheránu již všechnu svou zelenou bujnost; a musím se přiznat, že město, které na mne rok předtím učinilo tak nemilý dojem, se mi teď jevilo oslnivě krásným. Tento můj pohled byl rozloučením s poslední výspou evropské civilizace. Teď jsem měl stanout před krajnostmi divokosti a barbarství. Byl jsem hluboce pohnut; a aby moji druhové mé rozrušení nepostřehli, odbočil jsem s koněm do horské úžlabiny.

Moji druhové zatím začali nahlas odříkávat místa z Koránu a zpívat telkiny (hymny), jak se to na pravé poutníky sluší. Mne tohoto účastenství zprostili, neboť věděli, že rúmíové (Osmani)³ nejsou vychováni tak přísně a nábožně jako lidé v Turkestánu; a kromě toho doufali, že na mne potřebné vnuknutí přejde stykem s jejich společností. Následoval jsem je zvolna a pokusím se je teď popsat, a to z dvojího důvodu: budeme spolu cestovat tak dlouho a jsou to vskutku nejpoctivější lidé, jaké kdy v těch krajích potkám. Byli to tedy:

1. hádží Bilál z Aksu (čínská Tatarie), dvorní imám čínského muslimského guvernéra téže provincie; s ním byli jeho adoptivní synové,

2. hádží Ísá, chlapec v šestnáctém roce, a

3. hádží Abdul Kádir, již zmíněný, ve společnosti a takřka pod ochranou hádžího Bilála. Dále tu byl

4. hádží Júsuf, bohatý čínsko-tatarský rolník, se svým synovcem,

5. hádžím Alím, chlapcem v desátém roce s malýma, drobnýma kyrgyzskýma očima. Ti dva posledně jmenovaní měli na cestovní výlohy osmdesát dukátů, a proto se jim říkalo bohatí; přesto se to tajilo: najali si jednoho koně do společného užívání, a když jeden jel, druhý šel pěšky.

6. hádží Amed, chudý mollá,⁴ který svou pouť konal opřen o žebráckou hůl. Povahou i postavením mu byl podoben

7. hádží Hasan, jemuž otec na cestě zemřel a který se vracel domů jako sirotek;

8. hádží Jakúb, žebrák z povolání, jež podědil po otci;

9. hádží Kurbán (starší), rodem rolník, který jako brusič nožů prošel celou Asii, dostal se až do Istanbulu a do Mekky, při různých příležitostech navštívil Tibet a Kalkatu a dvakrát kazašské stepi, do Orenburgu a do Taganrogu;

10. hádží Kurbán, který také na cestě pozbyl otce a bratra;

11. hádží Saíd a

12. hádží Abdurrahmán, chorý čtrnáctiletý chlapec, jemuž v hamadánském sněhu těžce zmrzly nohy a který po celé cestě do Samarkandu strašlivě trpěl.

Výše jmenovaní poutníci byli z Kokandu, z Jarkandu a z Aksu, dvou spolu sousedících krajů; byli to tedy čínští Tataři a náleželi k družině hádžího Bilála, jenž byl kromě toho v přátelských vztazích s

13. hádžím šejchem Sultánem Mahmúdem z Kašgaru, mladým a horlivým Tatarem z rodu věhlasného svatého muže Hazreti Afáka,⁵ jehož hrob je v Kašgaru. Otec mého přítele šejcha Sultána Mahmúda byl básník; Mekka byla dítětem jeho obraznosti: po útrapách dlouhých let svaté město dosáhl a tam zemřel. Jeho syn měl tudíž na své pouti dvojí cíl: šel jako poutník stejně k hrobu svého proroka jako k hrobu svého otce. S ním byli

14. hádží Husejn, jeho příbuzný, a

15. hádží Ahmed, dříve čínský vojín u pluku Šiiva, který nosí muškety a skládá se z muslimů.

Z chanátu Kokandu byli

16. hádží Sálih chalfa,⁶ čekatel na išánství,⁷ což značí titul šejcha, a tedy člen poloduchovního řádu; výtečný muž, o němž budeme mít často příležitost mluvit. Provázel jej jeho syn,

17. hádží Abdul Bákí, a jeho bratr

18. hádží Abdul Kádir medžzúb, což znamená „pohnutý láskou k Bohu“; kdykoli dvoutisíckrát vykřikne „Alláh“, vystoupí mu na ústa pěna a padne do stavu vytržené blaženosti (Evropané tomuto stavu říkají epilepsie).

19. hádží Kárí Messúd (kárí má v Turecku týž význam jako háfiz, totiž ten, kdo zná celý Korán nazpaměť). Byl se svým synem,

20. hádžím Gajásuddínem;

21. hádží Mirza Alí a

22. hádží Ahrarkulí; v mošnách těchto dvou naposled jmenovaných poutníků bylo ještě něco z jejich cestovní zásoby v penězích a měli najaté zvíře napůl.

23. hádží Núr Muhammad, kupec, který byl dvakrát v Mekce, avšak nikoli na svůj účet, nýbrž pouze jako zástupce někoho jiného.

Stoupali jsme po svazích pohoří Elborzu,⁸ jež se zdvíhalo výš a výš. Sklíčenosti, v níž jsem se nalézal, si moji přátelé povšimli a činili, co bylo v jejich moci, aby mě potěšili. Byl to však zvláště hádží Sálih, kdo mě dodával mysli ujištěním, že „všichni ke mně budou chovat bratrskou lásku a doufají, že s pomocí Boží budeme brzy na svobodě, za hranicemi šíitských bludařů, a budeme moci pohodlně žít v zemích poddaných sunnitským Turkmenům, kteří jsou vyznavači téže víry“. Jistě příjemná vyhlídka, pomyslel jsem si; a popohnal jsem koně, abych se smísil s chudými pocestnými, kteří nás pěšky předcházeli. Za půl hodiny jsem je dostihl. Všiml jsem si, jak s veselou myslí si vykračují — mužové, kteří pěšky vážili cestu z nejzazšího Turkestánu do Mekky a pěšky zase zpátky. Zatímco mnozí zpívali vesele písně, jež měly velikou podobnost s našimi uherskými, jiní vyprávěli příhody, které zažili v průběhu svého putování; rozhovor, který mi působil velké potěšení, neboť mi dával poznat způsob myšlení těch odlehlých kmenů, takže jsem se hned v okamžiku svého odjezdu z Teheránu nalézal takřka uprostřed středoasijského života.

Během dne bylo snesitelně teplo, ale v časných ranních hodinách silně mrzlo, zvláště v horských krajích. Chlad jsem ve svém tenkém odění na koni nemohl snést, a byl jsem tedy nucen sesedat a zahřívat se. Svého koně jsem přenechal jednomu z pěších poutníků. Dal mi za něj svou hůl, a tak jsem je dlouhou cestu provázel pěšky a slyšel nejživější popisy jejich domovů; a když se jejich horlivost vzpomínkami na zahrady Margilanu, Namanganu a Kokandu dostatečně rozehřála, dali se všichni svorně zpívat telkin (hymnus), jehož jsem se i já účastnil tím, že jsem co nejhlasitěji křičel „Alláh, já Alláh!“.

Každé takové mé přiblížení k jejich smýšlení a jejich jednání mladší pocestní vyprávěli starším poutníkům k veliké radosti těchto starších, kteří pak neustále opakovali: „Hádží Rešíd (tak jsem se mezi svými druhy jmenoval) je pravý dervíš; z toho se dá udělat všechno.“

Po dosti dlouhém dni pochodu jsme čtvrtého dne dospěli do Fírúzkúhu, který leží poměrně vysoko a k němuž vede velmi špatná cesta. Město je na úpatí hory, kterou korunuje staré opevnění, dnes v troskách; město nikoli bezvýznamné již tím, že tam končí provincie Arak Adžemí a začíná Mázandarán.⁹ Druhého dne ráno vedla naše cesta směrem docela severním, a neurazili jsme ani tři či čtyři hodiny cesty, když jsme dospěli k ústí velikého průsmyku, jemuž se vlastně říká Mázandarán a který se táhne až k břehům Kaspického moře. Postoupí-li cestovatel od karavanseráje na temeni hory jen několik kroků vpřed, holý a vyprahlý kraj se jako čarováním změní v zemi neobyčejné bohatosti a bujnosti. Člověk zapomíná, že je v Persii, když vidí všude kolem tu nádheru pralesů a tu velkolepou zeleň. Ale proč se zdržovat u Mázandaránu a všech jeho krás, které nám tak zdůvěrnily mistrné črty Frazerovy,¹⁰ Conollyho a Burnesovy?¹¹

Když jsme jím procházeli, byl Mázandarán ve svém jarním slavnostním odění. Jeho čarovná moc rozehnala z mých myšlenek poslední jiskru starostí. Nepřemítal jsem už o nebezpečích svého podniknutí, nýbrž dovolil obraznosti, aby se zabývala jen sladkými sny o krajích, jimiž vedla moje další cesta, viděními rozličných lidských plemen, obyčejů a zvyklostí, které jsem měl nyní spatřit. Pravda, musel jsem počítat s tím, že uzřím výjevy, které jsou těmto dokonalým opakem; musel jsem předpokládat nesmírné a strašné pouště — pláně, jejichž hranice lidské oko nerozezná a kde budu muset po celé dny trpět nedostatkem vody. Potěšení z onoho místa bylo dvojnásob příjemné právě proto, že jsem se měl se všemi lesními scenériemi tak brzy rozžehnat.

Mázandarán měl své kouzlo i pro mé druhy. Jejich pocity nalezly výraz v tom, že litovali, že se tento rozkošný džennet (ráj) stal majetkem bludařských šíitů. „Jak je to divné,“ řekl hádží Bilál, „že všechna krásná místa v přírodě padla do rukou nevěřících! Prorok měl příčinu říci: ‚Tento svět je žalářem věřících a rájem nevěřících.‘“¹²

Na doklad uváděl Hindústán, kde vládnou „Inghilizové“, krásy Ruska, které sám viděl, a frengistán,¹³ jejž mu popisovali jako pozemský ráj. Hádží Sultán se pokusil družinu potěšit poukazem na horské kraje, jež leží mezi Ošem (hranice Kokandu) a Kašgarem. Vylíčil mi ono místo jako mnohem rozkošnější než Mázandarán, ale tomu mohu věřit jen těžko.

U stanice Zíráb jsme dospěli k severnímu konci mázandaránského horského průsmyku. Zde začínají ty nesmírné lesy, jež vyznačují hranice kaspického pobřeží. Jedeme po hrázi, kterou dal zřídit šáh Abbás,¹⁴ ale která rychle pustne. Naším nočním ležením — dorazili jsme k němu zavčasu — byl Heften, uprostřed krásného zimostrázového lesa. Naši mladí se vypravili hledat dobrý vodní zdroj na čaj; tu jsme však najednou zaslechli strašlivý křik o pomoc. Přilétli zpátky a vyprávěli nám, že u pramene spatřili zvířata, která před nimi dlouhými skoky odbíhala, když se k nim přiblížili. Nejprve jsem se domníval, že to musí být lvi, a chopil jsem se rezavého meče; a v onom směru, který označili, jsem v povzdálí nalezl dva skvostné tygry, jejichž krásně pruhovaná těla se chvílemi dala z houštin zahlédnout. Rolníci mi říkali, že v tomto lese je množství divé zvěře, ale že na lidi útočí jen velmi zřídka. V každém případě nás neobtěžovali šakalové, kteří se bojí i hole, kterých je však zde tolik, že je nemůžeme zahnat. Šakalové jsou po celé Persii; nejsou nijak vzácní ani v Teheránu, kde se jejich vytí po večerech ozývá. Tam však k lidem nechodili tak blízko jako zde. Rušili mě celou noc. Musel jsem v sebeobraně užít obou rukou i nohou, abych jim zabránil odnést mi pytlík s chlebem nebo střevíc.

Druhého dne jsme měli dospět do Sárí, hlavního města Mázandaránu. Nedaleko od cesty leží Šejch Tabarsí, místo, které dlouho hájili bábisté¹⁵ (náboženští horlivci, kteří zapírali Mohameda a hlásali socialismus). Stali se postrachem okolí. I zde jsou krásné zahrady, které v hojnosti rodí pomeranče a citrony. Jejich plody, zbarvené do žluta a do červena, činily se zelení stromů čarovný kontrast. Sárí samo nemá krásu, kterou by se doporučilo, ale prý vede důležitý obchod. Když jsme procházeli bazarem tohoto posledního perského města, dostalo se nám i posledního přívalu všeho možného proklínání a hanění; nenechal jsem také jejich drzost bez pokárání, i když jsem soudil, že bude lépe neopakovat své hrozivé pohyby holí či mečem v samém středu bazaru a mezi stovkami šíitů.

V Sárí jsme se zdrželi jen tak dlouho, abychom našli koně k najmutí na jednodenní cestu k mořskému břehu. Cesta vede mnohými bažinami a slatinami. Konat tu cestu pěšky je nemožné. Odtud vede k břehu Kaspického moře mnoho cest, například přes Farahábád (Parabád, jak mu říkají Turkmeni), přes Gez a přes Karatepe. Dali jsme však přednost cestě naposled jmenované, protože nás měla zavést do sunnitské kolonie, kde jsme měli pohostinné přijetí zajištěno, neboť jsme již v Sárí měli příležitost poznat mnoho z těchto kolonistů a shledali jsme, že to jsou dobří lidé.

Po dvoudenním odpočinku v Sárí jsme se vydali ke Karatepe.¹⁶ Dorazili jsme tam teprve k večeru, po namáhavé devítihodinové cestě. Zde se Turkmeni stávají poprvé předmětem hrůzy. Jejich pirátské hordy ukrývají své lodě podél pobřeží; odtud rozšiřují své výpravy na několik leguí do vnitrozemí a často se vracejí ke břehu a vlečou s sebou v poutech jednoho či dva Peršany.