Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

IV.

Karatepe; autora pohostí Afghánec Núrulláh; podezření ohledně jeho dervišství; hádžíové se zásobují na cestu pouští; afghánská kolonie; Nádir Šáh; první pohled na Kaspické moře; Jakúb, turkmenský lodník; talisman lásky; nalodění k Ašuradě; plavba po Kaspickém moři; ruská část Ašurady; ruské válečné parníky na Kaspickém moři; turkmenský náčelník ve službách Ruska; autorova obava z prozrazení; příjezd do Gömüštepe a k ústí Gorgánu

Ultra Caspium sinum quidnam esset, ambiguum aliquamdiu fuit.

Co je za Kaspickým zálivem, zůstávalo dlouho nejisté.

Pomponius Mela, De situ orbis¹

Núrulláh, vznešený Afghánec,² s nímž jsem se seznámil už v Sárí, mě po mém příjezdu do Karatepe odvedl do svého domu; a protože jsem se zdráhal odloučit se od všech svých přátel, zahrnul do svého zvaní i hádžího Bilála a neustal, dokud jsem jeho pohostinství nepřijal. Zpočátku jsem nedokázal uhodnout pohnutku té neobyčejné vlídnosti, o něco později jsem však vypozoroval, že se dozvěděl, na jaké noze stojím s tureckým vyslanectvím v Teheránu, a že si přeje, abych se mu za jeho laskavost odměnil doporučujícím dopisem; slíbil jsem mu jej a velmi ochotně jsem mu jej dříve, než jsme se rozloučili, také dal.

Jen jsem se v novém příbytku zabydlel, zaplnila se světnice návštěvníky, kteří se posadili na bobek do řady kolem dokola ke stěnám, nejprve na mne hleděli s očima doširoka otevřenýma, potom si vzájemně sdělovali výsledky svých postřehů a nakonec nahlas vyslovili svůj úsudek o předmětu mého putování. „Dervíš,“ pravila většina, „to on není, jeho vzezření je všechno možné, jen ne dervišské; neboť ubohost jeho šatu příliš nápadně odporuje jeho rysům a jeho pleti. Jak nám hádžíové řekli, musí to být příbuzný vyslance, který zastupuje našeho sultána v Teheránu,“ a tu všichni vstali. „Jen Alláh ví, co má muž tak vysokého původu co pohledávat mezi Turkmeny v Chívě a v Buchaře.“

Ta nestoudnost mě nemálo ohromila. Hned na první pohled mi chtěli strhnout masku z tváře; já jsem si zatím hrál na pravého Orientálce, seděl jsem zdánlivě pohroužen do myšlenek a s výrazem člověka, který nic neslyší. Protože jsem se rozhovoru nijak nezúčastnil, obrátili se k hádžímu Bilálovi, a ten jim řekl, že jsem vskutku efendi, úředník sultánův, ale že jsem se z božího vnuknutí odvrátil od světských mámení a že se nyní oddávám zijáretu (poutní cestě k hrobům svatých);³ nad čímž mnozí zavrtěli hlavou, a tento předmět již nebylo možné nadhodit podruhé. Pravý muslim nesmí nikdy vyslovit pochybnost, mluví-li se před ním o božím vnuknutí (ilhám); a byť by byl mluvící i poslouchající přesvědčen, že jde o podvod, přece jsou povinni vyjádřit svůj obdiv zvoláním „Mašalláh! Mašalláh!“ Tato první scéna mi však zřetelně odhalila, že jsem, ač ještě na perské půdě, přece již konečně dospěl na pomezí Střední Asie; neboť když jsem slyšel nedůvěřivé vyzvídání těch několika sunnitů — vyzvídání, s jakým se člověk nikde v Persii nepotká —, snadno jsem si dovedl představit, jaká skvělá budoucnost mě čeká dále, v samém hnízdě tohoto lidu. Teprve po dvou hodinách strávených štěbetáním a vyptáváním se tito hosté odebrali; my jsme pak uvařili čaj a uložili se k odpočinku. Pokoušel jsem se usnout, když ke mně přistoupil muž v turkmenském odění, jejž jsem pokládal za člena rodiny, a začal mi ve největší důvěrnosti vykládat, že posledních patnáct let cestoval za obchodem do Chívy a z Chívy; že se narodil v Kandaháru; že však dokonale zná zemi Uzbeků i Bucharu;⁴ a navrhl pak, abychom se stali přáteli a vykonali cestu Velikou pouští společně. Odpověděl jsem: „Všichni věřící jsou bratři,“⁵ a poděkoval mu za jeho přátelskost s poznámkou, že jako dervíš jsem velmi připoután ke svým cestovním druhům. Zdálo se, že si přeje v rozhovoru pokračovat; ale když jsem mu dal najevo, jak se mi chce spát, přenechal mě mému spánku.

Příštího jitra mi Núrulláh oznámil, že ten člověk je tirjaki (požívač opia), ničema, jemuž se mám co nejvíce vyhýbat. Zároveň mě upozornil, že Karatepe je jediné místo, kde si můžeme obstarat zásobu mouky na dvouměsíční cestu, poněvadž i sami Turkmeni se opatřují potravinami zde; a že se v každém případě musíme vybavit chlebem, který vystačí až do Chívy. Přenechal jsem to k zařízení hádžímu Bilálovi a sám jsem zatím vystoupil na černý pahorek, který leží ve vsi a od něhož má své jméno Karatepe. Jednu jeho stranu obývají Peršané, druhou sto dvacet pět nebo sto padesát afghánských rodin. Říká se, že tato afghánská kolonie měla na začátku tohoto století mnohem větší význam než dnes a že ji založil poslední velký dobyvatel asijského světa, Nádir Šáh,⁶ který, jak je dobře známo, vykonal své nejhrdinštější činy v čele Afghánců a Turkmenů. Ukázali mi zde také místo na pahorku, kde sedával, když přehlížel tisíce divokých jezdců, jež se z nejzazších koutů pouště hrnuly pod jeho korouhve s dobrými koni a žíznivými šavlemi. Vypravuje se, že Nádir byl při těchto příležitostech vždy v dobrém rozmaru; a tak mívalo Karatepe své svátky. Vlastní účel přesídlení této sunnitské kolonie mi není znám, ale její existence se ukázala jako nanejvýš užitečná, neboť Afghánci slouží jako vyjednavači mezi Turkmeny a Peršany, a bez nich by nejeden Peršan chřadl celé měsíce v turkmenských poutech, aniž by bylo prostředníka, jehož prostřednictvím by se dalo jeho vykoupení uskutečnit. Na východě Persie poskytují podobné služby sunnité z Cháfu, Džámu a Bachyrzu, ti však mají co činit s Tekky, kmenem daleko nebezpečnějším, než jsou Jomutové.⁷

Z vrcholu černého pahorku se mi otevřel pohled na Kaspické moře.⁸ Není to vlastní moře, jež je odtud vidět, nýbrž ta jeho část, kterou uzavírá jazyk země končící u Ašurady: nazývá se Mrtvé moře. Tento jazyk země vypadá zdálky jako tenký pásek na vodě, z něhož vystřeluje jediná linie stromů, jež může oko sledovat velmi, velmi daleko. Pohled na to, na ten holý a opuštěný břeh, byl všechno možné, jen ne povzbuzující. Hořel jsem touhou spatřit jeho východní pobřeží a pospíšil jsem si zpátky do svého příbytku, abych zjistil, jak pokročily naše přípravy k nalodění, jež mělo zamířit k turkmenskému břehu. Núrulláh vzal všechna potřebná opatření na sebe. Předešlého večera nám bylo řečeno, že za jeden kran (frank)⁹ na hlavu nás může vzít do Ašurady¹⁰ afghánská lodice, která zásobuje Rusy potravinami, a že odtud bychom se mohli s pomocí Turkmenů dostat za několik hodin do Gömüštepe. „V Ašuradě samé,“ pravili, „je Chidr chán, turkmenský náčelník ve službách Ruska, který poskytuje pomoc chudým hádžíům a jejž také můžeme navštívit.“ Všichni jsme se z té zprávy zaradovali a přijali ji s jásotem. Jaký byl tedy můj úžas, když jsem se dozvěděl, že onen Afghánec je sice k plavbě hotov a že dovolí hádžíům, aby jej provázeli, ale že má výhrady proti mé vznešenosti, v níž vidí tajného vyslance sultánova, a obává se, že by u Rusů mohl přijít o své živobytí, kdyby se odvážil vzít takového člověka na palubu své lodi. Jeho rozhodnutí mě nemálo zarazilo. S potěšením jsem slyšel, jak moji druhové prohlašují, že nevezme-li mne, nepojedou ani oni a raději počkají na jinou příležitost. Tak jsem to zvláště důrazným tónem slyšel i od kuřáka opia Emíra Muhammada. Později však přišel Afghánec sám (jmenoval se Anachán), vyjadřoval svou lítost, sliboval mlčenlivost a prosil mě, abych mu dal doporučující dopis pro Hajdara efendiho. Pokládal jsem za dobrou politiku neříci ani slůvko, jež by mohlo uklidnit jeho obavy, srdečně jsem se jeho představám vysmál a slíbil, že pro něho zanechám u Núrulláha několik řádek do Teheránu, a tento slib jsem nezapomněl dodržet. Zdálo se mi zcela nutné nechat svou skutečnou povahu zahalenu v závoji pochybnosti a tajemství. Orientálec, a zvláště muslim, odkojený lží a věrolomností, věří vždy pravý opak toho, o čem se ho někdo s obzvláštní vážností snaží přesvědčit, a nejmenší mé ohrazení by jejich podezření jen utvrdilo. O té věci již nepadlo ani slovo, a právě onoho večera jsme se dozvěděli, že jeden Turkmen, který se plaví do Gömüštepe, je hotov z pouhé nábožnosti a bez odměny vzít s sebou všechny hádžíe; že se stačí jen zrána postavit na pobřeží a využít poměrně příznivého větru. Hádží Bilál, hádží Sálih a já, uznávaný triumvirát žebravé karavany, jsme onoho Turkmena neprodleně navštívili; jmenoval se Jakúb a byl to mladý muž neobyčejně smělého pohledu; objal každého z nás a nic nenamítal proti tomu, aby počkal den, až své zásoby dokončíme. Požehnání od hádžího Bilála a hádžího Sáliha přijal předem. Už jsme vstávali k odchodu, když mě zavolal stranou a snažil se mě přimět, abych u něho ještě chvíli zůstal. Zůstal jsem tedy. Potom mi s určitou plachostí vylíčil, že již dlouho chová nešťastnou, neopětovanou lásku k dívce ze svého vlastního rodu, a že Žid, dokonalý kouzelník, který se právě zdržuje v Karatepe, mu slíbil připravit účinnou nuschu (talisman), jestliže mu obstará třicet kapek růžového oleje čerstvě z Mekky, neboť bez toho se ta formule neobejde.

„Víme,“ pravil Jakúb, „že hádžíové přinášejí ze svatého města s sebou růžové esence a jiné líbezné vůně; a protože ty jsi nejmladší z jejich starších, obracím se na tebe a doufám, že mou prosbu vyslyšíš.“

Na pověrčivosti tohoto syna pouště mě tolik neudivila ona sama jako důvěra, kterou vkládal do slov vychytralého Izraelity; a protože moji cestovní přátelé takový růžový olej vskutku s sebou měli, bylo jeho přání brzy splněno. Radost, kterou dával najevo, byla téměř dětinská.

Druhého dne poté jsme se všichni zrána sešli na pobřeží, každý vybaven kromě svého žebravého nádobíčka ještě pytlem mouky. Nemálo času jsme pozbyli, než nás loďka (nazývaná tejmil), vydlabaná z kmene, dopravila k malému plavidlu neboli šífu, který Turci nazývají „mauna“. Ten ležel pro mělkost vody u břehu na moři ve vzdálenosti asi jedné anglické míle. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se naloďovali. Malý kmen, do jehož dutiny byli cestující naskládáni spolu s moukou a dalšími věcmi v nejrozmanitějším zmatku, hrozil každým okamžikem, že se potopí. Museli jsme děkovat svému dobrému štěstí, že jsme se dostali na palubu suchou nohou. Turkmeni mají tři druhy plavidel:

1. kesebój, opatřený stěžněm a dvěma plachtami, jednou velkou a jednou malou, určený především k přepravě nákladů;

2. kajuk, s jednoduchou plachtou, obvykle užívaný na jejich loupežných výpravách;

3. tejmil, čili loďka, již jsem zmínil.

Plavidlo, které nám Jakúb opatřil, byl kesebój, jenž přivezl z ostrova Čeleken¹¹ na perské pobřeží náklad nafty, smoly a soli a nyní se vracel domů s obilím na palubě.

Protože plavidlo nemělo palubu, a tedy ani žádné rozdíly míst, zařídil se každý po svém a sedl si, kam chtěl, jak vstoupil. Jakúb však poznamenal, že by to porušilo rovnováhu a ovladatelnost plavidla, a tak jsme každý uchopili svůj uzlík a své zásoby a byli jsme pěkně natěsnáni ve dvou řadách vedle sebe jako nasolení sledi, aby střed lodi zůstal volný pro posádku, která jím musela přecházet sem a tam. Naše poloha tedy nebyla z nejpříjemnějších. Za dne byla snesitelná, ale v noci byla hrozná, když spánek shazoval sedící z jejich svislé polohy napravo a nalevo a já byl nucen celé hodiny snášet líbeznou tíhu chrápajícího hádžího. Nejednou spáč po mé pravici a jiný po mé levici padli jeden přes druhého na mne: nesměl jsem je probudit, neboť to by byl těžký hřích, odpykávaný utrpením bez konce.

Bylo poledne 10. dubna 1863, když příznivý vítr nadmul naše plachty a hnal lodičku před sebou jako střelu. Po levé straně jsme měli ten úzký jazyk země; po pravé se zvedala hora, hustě zarostlá lesem, který sestupoval až k samému moři, a na ní stál palác Ešref,¹² vybudovaný Šáhem Abbásem, největším z perských králů. Kouzlo naší argonautské plavby zvyšovalo krásné jarní povětří; a přes těsný prostor, do něhož jsem byl vmáčknut, jsem byl ve velmi dobré míře. Snad se mi mohla vnuknout myšlenka, že jsem dnes opustil perské pobřeží; že jsem konečně dospěl do bodu, odkud není návratu a kde je lítost zbytečná. Ale nikoli! V onen okamžik mě nic takového nenapadlo. Byl jsem pevně přesvědčen, že moji cestovní přátelé, jejichž divoké vzezření z nich zpočátku činilo předměty poděšení, jsou mi vskutku věrní a že se pod jejich vedením mohu postavit největším nebezpečím.

K večeru se povětří utišilo; spustili jsme nedaleko břehu kotvu a dostali jsme po řadě dovolení vařit si čaj na malém ohništi plavidla. Měl jsem za pasem schováno několik kousků cukru, pozval jsem tedy Jakúba a uctil ho šálkem čaje. Hádží Sálih a Sultán Mahmúd byli ve společnosti s námi; mladý Turkmen byl velikým vypravěčem a začal nám vykládat historky o alamanu¹³ (tak Turkmeni nazývají své lupičské výpravy), což je u tohoto lidu oblíbený předmět hovoru. Jeho oko, vždy ohnivé, soupeřilo nyní se hvězdami jeho vlastního nebe, neboť jeho výmluvnost byla podněcována přáním získat si u sunnitských mollů (za takové jsme platili) zlatý úsudek vyprávěním o půtkách, do nichž se pustil se šíitskými kacíři, a o počtu kacířů, jež zajal. Moji přátelé začali brzy dřímat kolem mne; já jsem se však neunavil poslechem a on sám pomyslel na odchod až o půlnoci. Dříve než se vzdálil, řekl mi, že mu Núrulláh přikázal, aby mě odvedl jako hosta do stanu Chandžana,¹⁴ turkmenského náčelníka; a dodal, že Núrulláh má pravdu, neboť nejsem jako ostatní hádžíové a zasloužím si lepší zacházení. „Chandžan,“ pravil Jakúb, „je aksakal (náčelník)¹⁵ mocného rodu, a již za časů jeho otce se nikdy žádný dervíš, hádží ani jiný cizinec neodvážil projít Gömüštepe, aniž pojedl jeho chleba a pil jeho vodu. Jistě tě dobře přijme, když přicházíš z cizího Rúmu (Turecka), a budeš mi vděčný.“

Nazítří ráno bylo povětří nepříznivé a my se mohli pohybovat jen zvolna; byl již večer, když jsme dorazili do Ašurady, nejjižnějšího bodu ruských držav v Asii. Do rukou carových padla definitivně před pětadvaceti lety: snad by bylo lépe vyjádřit se tak, že Rusku podlehla od chvíle, kdy Rusové začali svými parníky vhánět potřebnou míru hrůzy do smělých turkmenských pirátů, kteří křižovali mořem na svých alamanských výpravách. Jméno Ašurada je turkmenského původu; bylo obydleno, sloužilo jim však spíše jako stanice pro jejich tehdy časté a nerušené pirátské výpravy. Dnešní Ašurada působí na cestovatele přijíždějícího z Persie příjemným dojmem. Počet domů vybudovaných na východním konci onoho jazyka země je sice malý; ale evropská podoba staveb, jakož i kostel, na nějž oko narazí, nebyly pro mne předměty lhostejné. Válečné parníky mi připomínaly evropský způsob života ještě více; a nemohu ani vypovědět, jak povzbuzující bylo spatřit k večeru parník, jak se hrdě klouže kolem, připlouvaje z Gezu (místa, které slouží Astarábádu jako přístav). Rusové zde vydržují tři válečné parníky (dva velké a jeden malý), bez jejichž ochrany by ani ruští osadníci, ani plachetnice přijíždějící z Astrachánu nebyli před útoky Turkmenů bezpečni. Dokud se obchodní loď zdržuje na otevřeném moři, nemá se vskutku čeho obávat; a jen zřídka se odváží přiblížit k pobřeží, není-li v doprovodu parníku, jehož ochrany je třeba i na cestě zpět. Ruská vláda činí samozřejmě největší úsilí a vynakládá největší náklady, aby ochromila lupičské návyky Turkmenů. Tato pohroma se vskutku poněkud zmenšila; zavést bezpečnost je však nemožné, a mnozí nešťastní Peršané, a tu i tam i ruští plavci, jsou odvlékáni v okovech do Gömüštepe. Ruské lodě křižují ustavičně dnem i nocí v turkmenských vodách; a každé turkmenské plavidlo, které se chystá vyplout z východního pobřeží k perskému břehu na jihu, musí být opatřeno průvodním listem, za nějž platí majitel ročně osm, deset nebo patnáct dukátů. Tento list se na konci každého roku obnovuje a musí být předložen vždy, když plavidlo míjí Ašuradu, kde je navštíví ruští úředníci, aby zjistili, nemá-li na palubě zajatce, zbraně nebo jiné zapovězené zboží. Důsledkem tohoto spasitelného opatření je, že velká část turkmenského obchodního loďstva byla prohledána a zapsána, kdežto ostatek se většinou plaví oklikami, a je-li zastižen ruskými křižujícími lodicemi, bývá zajat, nebo v případě odporu potopen. Zatímco tedy na jedné straně byly podniknuty kroky potřebné rázností, na druhé byla přijata politika navazování přátelských vztahů s jedním kmenem, aby ho bylo možné použít proti druhému.

V době, kdy jsem míjel Ašuradu, nesl Chidr chán, pocházející z rodu Gazili Kör, již třicet let v ruské službě titul derja beji (admirál) a měl plat asi čtyřicet dukátů měsíčně, z něhož deset dával svému mirzovi čili písaři. Chidr chán žil stále ještě ve stanu uprostřed poloevropské kolonie; jeho úkolem bylo užívat svého vlivu u Turkmenů vůbec, aby jim zabránil v pirátství, nebo alespoň donášet Rusům zprávy o každé zamýšlené výpravě, neboť jeho soukmenovci jako očití svědci mohli povinnosti vyzvědačů dobře zastávat. To však nedokázal. Tento Chidr chán, byť býval tak dobrým muslimem, uzavřel již zavčasu známost se silnou vodkou (ruskou pálenkou): následek byl ten, že byl dnem i nocí opilý; a jeho synové, kteří se měli stát jeho následovníky, se dohodli s karakči (lupiči) a velmi se vystříhali toho, aby Rusům o jakékoli chystané loupežné výpravě podali zprávu.¹⁶

Náš přítel Jakúb byl povinen předložit svůj průvodní list a naše lodička nemohla plout dál, dokud nebude prohledána. Protože při našem přibližování k Ašuradě již nastala noc, shledali jsme, že návštěva úřadů je odložena na ranní hodinu. Spustili jsme kotvu nedaleko od země. Moji přátelé zřejmě velmi litovali, že jsou zdrženi od návštěvy u Chidra chána, toho pověstného maecenata dervíšů a hádžíů. Pro mne však byla tato okolnost příčinou ničím nekaleného uspokojení; neboť nemohl jsem zůstat pozadu, a Chidrova zkušenost s evropskými tvářemi by mě snadno odhalila, nebo by mě v každém případě přivedla do tísně. Byl jsem však poněkud znepokojen úvahou, že jakmile ráno nastane prohlídka plavidla, mohly by mě moje evropské rysy, v podivném protikladu k rysům mých druhů, i moje pleť, dosud nepřivedená k asijskému odstínu, přece jen zradit a Rusům pravý stav věci prozradit. Nelidského zacházení jsem se od nich zdaleka neobával; mou hlavní hrůzou bylo, že mě odhalí a budou se mě snažit odvrátit od vytrvání v mém podniku; a kromě toho jsem se ještě více bál, že se věc rozkřikne a že Turkmeni zvětří mé inkognito. Pomyslel jsem si, o kolik větší výkupné než Blocqueville bych musel platit, aby mě z takového krutého zotročení vysvobodili! Tyto představy mi působily nejhlubší úzkost a já se cítil tak znepokojen, že jsem nemohl s potěšením pohledět na tento poslední obraz, jejž na mne odrážel západní život.

Příštího jitra jsem se probudil v největším vzrušení; od Ašurady se ozýval zvuk zvonu; moji spolucestující říkali, že je neděle, svátek nevěřících. Nevěděl jsem, která neděle to je.¹⁷ Byli jsme blízko válečné lodi, která měla vztyčeny všechny vlajky; náhle jsme spatřili plavce v plné uniformě, jak se ve šalupě pravidelnými, odměřenými záběry veslí blíží k břehu; pak do ní vstoupil důstojník ve velké parádě a byl zakrátko převezen na palubu válečné lodi. Neuplynulo ani deset minut a již nás volali, abychom se přiblížili, a tu jsem na jejich palubě u můstku viděl stát několik světlovlasých důstojníků pohromadě. Srdce mi začalo prudce tloukat; blížili jsme se stále víc; vší svou snahou jsem se teď zaměřil na to, abych udržel takovou polohu, jež by nejméně přitahovala pozornost, a obávanému tête-à-tête se pokud možno vyhnul. Jak štěstí chtělo, naše plavidlo při příjezdu k Rusům obrátilo k nim nejprve tu stranu, na níž jsem seděl, takže shromáždění důstojníci mohli vidět jen mou šíji.

Vzhledem k tomu dni byla prohlídka jen povrchní a formální. Tlumočník vyměnil s Jakúbem několik slov; naše žebravá společnost upoutala pozornost důstojníků. Mimo jiné jsem zaslechl, jak jeden z nich říká: „Podívejte, jak je tenhle hádží bílý.“¹⁸

Ta poznámka patřila pravděpodobně mně, poněvadž moje pleť ještě nepřijala zabarvení necivilizovaného života. Jestliže ano, byla to jediná připomínka, kterou o mně učinili; neboť s Jakúbem byli brzy hotovi a v okamžení jsme byli daleko od boku ruské lodi.

Zvedl jsem se nyní ze své shrbené polohy, v níž jsem napůl spal, a zhluboka se nadechl, neboť moje úzkost byla u konce. Krátce poté začal silně vát vítr od západu. Nyní byla chvíle vytáhnout plachty a spěchat vší silou do Gömüštepe, které bylo jen tři leguy vzdáleno; ale Jakúb upřeně hleděl na bílý bod v dálce a držel se svou posádkou poradu: a teprve když tento obávaný předmět docela zmizel, byla naše velká plachta rozvinuta a my vyrazili rychlostí střely k východu.

Asi půl leguy¹⁹ od Ašurady jsme minuli několik námořních znamení, totiž dlouhých pomalovaných kůlů. Jakúb mi řekl, že je tam postavili „Ingilizové“, aby vyznačili hranice ruských vod, zatímco druhá strana patří Turkmenům, jež „Ingilizové“ budou vždy chránit proti ruskému útoku. Vždy mi bylo záhadou, kdo do těchto divokých synů pouště vštípil takové daleko dosahující představy o politice. Nepřináleží mně, abych tato námořní znamení rozsuzoval; a tím méně, abych odvažoval míru soucitu, jaký Anglie k Turkmenům chová.

Za necelou hodinu se před námi turkmenské pobřeží jasně rozložilo, jevíc se jako dlouhý pruh země s vyvýšenými místy tu a tam. Následovali jsme směr, jejž nám ukazovala jiná plavidla plující před námi: plachty byly zakrátko spuštěny, neboť jsme dospěli ke konci splavných vod, a zastavili jsme asi půl druhé míle od ústí Gorgánu.²⁰ Na oba jeho břehy jsme viděli tábor Gömüštepe,²¹ jenž měl podobu sta úlů ležících těsně jeden u druhého.

Jako to bylo v Karatepe, tak bylo i zde pro mělkost: ani lodice s malým ponorem se nemohou přiblížit ke břehu nebo vplout do řeky Gorgánu, který je sám dosti hluboký a nikdy mu nechybí voda. Byli jsme tedy nuceni čekat ve značné vzdálenosti od pobřeží, dokud Jakúb nevystoupí na zem, neohlásí svůj příjezd a nepošle nám na pomoc při vylodění několik tejmilů. Po nějakém zdržení dorazila tři z těchto nanejvýš svérázných převozních plavidel; měla vykonávat své malé plavby tolikrát, kolikrát toho náš počet vyžadoval, dokud nebudou vyloděni všichni.

Hádží Bilál a já jsme vystoupili na zem poslední, a já měl opravdovou radost, když jsem, dotknuv se země, zvěděl, že Chandžan, o mém příjezdu zpraven mým upřímným přítelem Jakúbem, pospíšil dolů, aby mě přivítal. Tam jsem ho při vylodění nalezl, několik kroků za sebou, v postoji, jaký si vyžadovalo odříkávání odpolední modlitby (asr namazi).