Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

V.

Příjezd do Gömüštepe, pohostinné přijetí hádžíů; Chandžan; starořecká hradba; vliv ulemů; první zděná mešita nomádů; tatarské nájezdy; perští otroci; výprava na severovýchod od Gömüštepe; tatarská nevěsta a hostina a jiné; přípravy kervanbašiho chívského chána k cestě pouští; řada velbloudů; Iljás bej, nájemce velbloudů; smlouvání s Kulchanem; turkmenská výprava za koňmi do Persie; její návrat

Ad introeuntium dextram Scythae nomades, freti litoribus, insident.

Po pravé ruce těch, kdo vstupují, sídlí kočovní Skythové, jimž jsou oporou jejich břehy.

Pomponius Mela, De situ orbis, kn. III, kap. 5

Když svou modlitbu dokončil, Chandžan vstal, a jak jsem ho spatřil stát před sebou, byl to krásný, vysoký a štíhlý muž asi čtyřicetiletý, odění nanejvýš nenáročného, s dlouhou bradou splývající až na prsa. Hned ke mně přistoupil, spěšně mě objal a srdečně mě vítal; přitom mě oslovil mým jménem. Hádžího Bilála a hádžího Sáliha přijal podobným způsobem; a když karavana uložila své pytle a byla opět na nohou, uzavřeli jsme průvod a všichni jsme se dali cestou ke stanům. Zvěst o našem příchodu se rozšířila všude: náš počet byl zveličen a ženy, děti i psi se v nejpodivnějším zmatku hrnuli ze stanů, aby pohlédli na přicházející poutníky a aby objetím (jak mollové tvrdí) nabyli v poslušnosti božímu příkazu o konání poutí účasti na zásluze a odměně poutníků. Tento první obraz středoasijského života mě tak zaskočil, že jsem byl v nejistotě, mám-li se nejprve pozastavit a obdivovat zvláštní stavbu stanů z plsti a ženy v hedvábných košilích splývajících až po kotníky, nebo zda mám hned uspokojit přání, jež vyjadřovaly jejich vztažené ruce a náruče. Jak divné! Mladí i staří, bez rozdílu pohlaví a rodu, všichni se chtěli dotknout hádžíů, na nichž dosud ulpíval svatý prach Mekky a Medíny. A jak jsem byl ohromen, když ke mně spěchaly, aby mě objaly, ženy největší krásy, ba i dívky! Byli jsme zmoženi a vyčerpáni těmito projevy úcty, vyvěrajícími ze smíšených pocitů nábožnosti a pohostinnosti, když jsme dospěli před stan hlavního išána (duchovního),¹ kde se naše malá karavana soustředila: tu začalo jedno z nejzajímavějších podívání, jakých kdy byly mé oči svědkem. Zde mělo být rozhodnuto o rozmístění právě přibylých hostů. Zápal a vřelost, s nimiž se všichni přeli o čest a právo přijmout pod svou střechu jednoho nebo více těchto chudých cizinců, mě ohromily. Slýchal jsem sice o pohostinnosti nomádů, ale nikdy by mě nebylo napadlo, že může dostoupit takového stupně.

Chandžan utišil hádky, které vypukly mezi ženami; obnovil pořádek a přidělil každé z nich různé hosty, přičemž si jako své zvláštní hosty podržel hádžího Bilála a mne se vším, co nám náleželo: vzal nás s sebou do své ovy (stanu).²

Protože žil na samém konci Gömüštepe, museli jsme projít celým táborem, který se rozkládal na obou březích Gorgánu³⁴ a skládal se ze stanů stojících těsně jeden u druhého. Slunce již zapadalo, když jsme dočista zmoženi dorazili k jeho obydlí v milé naději, že si konečně budeme moci odpočinout; čekalo nás však smutné zklamání. Náš nový příbytek tvořil sice zvláštní stan, postavený dva kroky od řeky; ale jen jsme se ho s obvyklými obřadnostmi zmocnili (dvakrát jsme jej obešli a nahlédli do čtyř jeho koutů), zaplnil se návštěvníky, kteří se zdržovali do pozdní noční hodiny a tak nás vyčerpali svými tisíci dotazů, že i hádží Bilál, Orientálec par excellence, začal pozvolna pozbývat trpělivosti. Večer podával večeři Baba Džan,⁵ Chandžanův syn, chlapec dvanáctiletý. Byla to vařená ryba a kyselé mléko a nesla se ve velké dřevěné míse. Tu k nám nejprve přinesl perský otrok, těžce obtížený okovy; Baba Džan ji od něho přijal, postavil ji před nás a šel si pak sednout vedle svého otce poněkud dále od nás; a oba se potom se zřejmou radostí dívali, jak se dáváme do jídla s chutí obrů. Když byla večeře u konce, pomodlili jsme se, hádží Bilál zvedl ruce, v kterémžto posunku jej napodobili všichni přítomní, a stejně tak když nakonec po slovech „Bismilláh, Alláh ekber“ každý pohladil svou bradu a všichni popřáli Chandžanovi k jeho hostům.

13. dubna. — Probudil jsem se poprvé v turkmenském stanu, jemuž se u Jomutů říká čatma, u ostatních kmenů však aladža. Sladký spánek, který se mi dopřál, a lehká stavba, v níž jsem se nalézal, mi daly pocítit svěžest a lehkost srdce: kouzlo novoty mě unášelo a má radost byla bez hranic. To neušlo hádžímu Bilálovi, který mě vyzval, abych se s ním šel na chvíli projít, a když jsme se od čatmy trochu vzdálili, podotkl mi, že je nyní nejvyšší čas, abych svou efendiovskou povahu úplně odložil a stal se tělem i duší dervišem. „Jistě sis již povšiml,“ pravil můj dobrý přítel, „že já i moji společníci udílíme lidem fátihu (požehnání):⁶ to musíš činit také. Vím, že v Rúmu to není obyčejem, ale zde to lidé budou očekávat a žádat. Vzbudí to velké podivení, budeš-li se vydávat za dervíše, a přitom nebudeš tuto povahu naplňovat v celém jejím rozsahu. Znáš podobu žehnání: nasaď tedy vážnou tvář a rozdílej svou fátihu; můžeš také dávat nefes (svatý dech), budou-li tě zvát k nemocným, jen nikdy nezapomeň zároveň vztáhnout ruku, neboť je obecně známo, že my dervíšové žijeme z takových zbožných činů, a oni jsou vždy pohotově s nějakým tím malým darem.“

Hádží Bilál se omlouval, že si dovoluje mě poučovat; přece však pravil, že je to k mému dobru a že jsem jistě slýchal příběh o cestovateli, který, když dospěl do země jednookého národa, držel jedno oko zavřené, aby se těm lidem postavil na roveň. Když jsem mu za jeho radu vřele poděkoval, řekl mi ještě, že se Chandžan a mnozí jiní Turkmeni na mne obzvlášť vyptávali a že ho stálo mnoho trápení a důrazných ohrazení, než je přesvědčil, že má cesta nemá ani v nejmenším úřední povahu. Turkmeni se přirozeně kloní k představě, že mě sultán vyslal do Chívy a Buchary s nějakým protiruským posláním; on sám že není nikterak nakloněn jejich domněnku kalit, neboť k sultánovi chovají největší úctu. Závěr všeho byl, že nemám svou dervišskou povahu ani na okamžik odkládat, neboť záhady a dvojsmysly jsou to, co se tomuto lidu nejlépe zamlouvá. Když to dořekl, vrátili jsme se do svého příbytku, kde na nás již čekal náš hostitel s mnoha svými přáteli a příbuznými. Nejprve nám představil svou ženu a starou matku, jež poroučel do našeho mocného orodování a žehnání; potom jsme byli seznámeni s dalšími blízkými členy jeho rodiny. Když jsme všem poskytli očekávané služby, podotkl Chandžan, že je obyčejem Turkmenů považovat hosta za nejdražšího člena rodiny; že se tedy můžeme bez překážky pohybovat nejen mezi jeho vlastním rodem, ale po celém kmeni Jomutů, a kdyby se někdo opovážil zkřivit jeho hostu vlas na hlavě, Kelteové (tak se jmenoval jeho rod) by si vymohli zadostiučinění. „Budete tu muset zůstat a počkat alespoň dva týdny, než bude hotova karavana k odjezdu do Chívy; odpočiňte si trochu a potom navštivte vzdálenější ovy. Turkmen nikdy nedovolí, aby dervíš odešel z jeho stanu s prázdnou. Neuškodí vám naplnit si pytel chlebem — máte před sebou dlouhou cestu, než se dostanete k nějakým zásobám —, když vaším cílem je dojít až do Chívy a Buchary.“

Protože jsem si tolik přál pohybovat se podle vlastní chuti, nechť čtenář posoudí, jak mě tato slova potěšila. Byl jsem odhodlán zdržet se v Gömüštepe jen tak dlouho, jak bude třeba, abych si trochu rozšířil známost s lidem a nabyl větší plynulosti v jejich nářečí. Prvních několik dní jsem provázel Chandžana, jeho bratra nebo jiného důvěrného přítele jeho rodiny na okružních návštěvách. Trochu později jsem přisluhoval hádžímu Bilálovi na jeho pochůzkách s nábožným žehnáním, nebo jsem chodil s hádžím Sálihem, který byl pilně zaneprázdněn svým lékařským úřadem. Při těchto příležitostech jsem, zatímco on podával léky, odříkával nahlas požehnání: a když bylo hotovo, dostal jsem darem plstěnou rohožku nebo sušenou rybu nebo nějakou jinou maličkost. Zda to bylo zásluhou dobrého štěstí, které naše společné léčení provázelo, nebo zda šlo o pouhou zvědavost ohledně tureckého hádžího (hádžího rúmího) — takový byl totiž mezi nimi můj titul —, to jsem nikdy nedokázal rozluštit; avšak moji přátelé byli velmi ohromeni, že jsem po pouhých pěti dnech v Gömüštepe měl u sebe početné shromáždění nemocných, nebo alespoň lidí, kteří se za nemocné vydávali, jimž jsem udílel požehnání a „dech“ nebo jimž jsem psal krátké věty, které měly sloužit jako talismany, ale nikdy k tomu nedošlo, aniž bych poté přijal patřičný „honorář“. Tu a tam jsem narazil na nějakého tvrdošíjného politika, který ve mně viděl pouhého politického zmocněnce a mé dervišství zpochybňoval. To mě však pramálo trápilo, neboť původní maska, kterou jsem si nasadil, zůstávala alespoň nepodezřelá: nikomu ani nepřišlo na mysl, že by ve mně mohl objevit Evropana. Nechť tedy čtenář posoudí, jak mě potěšila myšlenka, že se nyní mohu nerušeně pohybovat po půdě dosud Evropanům tak málo známé.

Počet mých známých rychle vzrůstal. Brzy jsem mezi nimi počítal ty nejmocnější a nejvlivnější. Zvláštní výhodu mi přineslo přátelství Kyzyla áchunda⁷ (jeho vlastní jméno bylo Mollá Murád), turkmenského „učence“ vysokého jména, s nímž jsem byl na nejlepší noze a jehož doporučení mi otvíralo přístup všude. Kyzyl áchund kdysi za svých studií v Buchaře narazil na dílo v osmanské turečtině, jakýsi výklad či vysvětlení výroků a výrazů Koránu. Tomu dost dobře nerozuměl. Já jsem měl potřebný klíč. Moje součinnost mu proto byla největší radostí: všude pěl mé znalosti islámské literatury nejvyšší chválu. Vešel jsem také v přátelský vztah se Satligem áchundem, vysoce ctěným duchovním a mužem nemalé učenosti. Když jsme se poprvé sešli, vzdal obřadné díky Prozřetelnosti za to, že mu dopřála spatřit tváří v tvář muslima z Rúmu, z onoho čistého zřídla věrouky; a když někdo ze společnosti podotkl něco o mé bílé pleti, pravil, že to je pravé světlo islámu (núr ül islám), jež mi září z tváře a jímž se mohou chlubit jen věřící Západu. Měl jsem také ve zvyku pečlivě pěstovat známost s Mollou Durdisem, jemuž byla propůjčena hodnost kázího kelána (nejvyššího soudce);⁸ neboť jsem si brzy osvojil přesvědčení, že jedině stav ulemů⁹ má na tento divoký lid nějaký vliv a že nadvláda šedivých brad (aksakalů), jež se v Evropě pokládá za rozhodující, má ve skutečnosti velmi malou váhu.

Rostoucí důvěra, kterou mi Turkmeni prokazovali, mi ukázala, že způsob chování, jejž jsem si zvolil, byl opatrný; a když se zrodil úmysl vybudovat mešitu z cihel ze starých řeckých zřícenin, od nichž má Gömüštepe své jméno, byl jsem to právě já, kdo byl požádán, aby určil mihráb (oltář), neboť Kyzyl áchund mě k tomu označil za nejzpravenějšího a nejzkušenějšího dervíše.

V celém kraji Gömüštepe nebylo až dosud nic, co by mělo podobu zdi, vyjma stavby v jeho blízkosti, přisuzované Řekům, která nyní ležela v troskách; a je zcela určitě pokrokem v civilizaci, že vůbec přišla na přetřes myšlenka vystavět na tomto místě, které se pokládá za hlavní sídlo Jomutů, budovu k božské službě. Každý zbožný Turkmen si uložil za povinnost přinést na totéž místo několik set krásných čtyřhranných cihel z opevnění vybudovaného Alexandrem;¹⁰ a protože se nyní zásoba stavebního materiálu uznala za dostatečnou, byl výslovně najat jeden Turkmen jako stavitel. Jeho obchody ho často zavedly do Astrachánu a platil v takových věcech za muže zkušeného. Byl mu svěřen celý výkon stavby. Když jsem jim svým kompasem určil směr, v němž leží Mekka, začali stavět zdi, aniž by položili jakékoli základy: zapomnětlivost poskytující pevnosti celé stavby velmi malou záruku, a snad pro ně tím lépe; neboť vydrží-li dost dlouho, mohou jí Rusové jednou snad použít jako předsunutého díla nějaké tvrze, a velkolepé záměry velkého Makedonce budou tak obráceny ku prospěchu soupeřící ctižádosti některého Romanova.

Nestrávil jsem v Gömüštepe ani týden a díky zmíněné ochraně jsem již měl známosti všude. Nyní jsem byl schopen pronikat do tajů jejich společenských vztahů, poznat ta nesčetná rozvětvení a rodiny, na něž se kmen dělí, a pokud možno si udělat představu o svazku, který drží pohromadě prvky zdánlivě tak nesourodé a zmatené. Úkol byl poněkud obtížnější, než jsem předpokládal. Stačilo mi zavadit o otázku vztahující se k běžnému životu nebo prokázat zvědavost o tu či onu věc, a lidé se už podiveně tázali, co má dervíš, jehož vlastní záležitostí je jen Bůh a víra, co dělat se záležitostmi tohoto přechodného světa. Mé výzvědy v těchto bodech mě proto stály velké trápení, neboť přímé otázky jsem si nikdy nesměl dovolit. Nanejvýš příhodně se však stalo, že Turkmeni, kteří celý svůj život — vyjma tu jeho část, jež je věnována loupežným výpravám — prožívají v největší zahálce, se rádi oddávají celé hodiny rozhovorům o politických věcech, k nimž jsem jen mlčky přisedal; a jak jsem tam tak snivě seděl s růžencem v rukou, bylo mi dopřáno studovat dějiny jejich nájezdů (alaman), jejich vztahů k vilájetu (Persii), k chánovi chívskému a k jiným kočovným národům.

V té době jsem měl příležitost vykonat pod vedením Kyzyla áchunda výpravu k Atabegům, kmenovému oddílu Jomutů, který sídlí nejdále na východ, a k Göklenům — výpravu pro mne nanejvýš zajímavou, neboť mi dala příležitost spatřit velkou část hradby, kterou Alexandr vystavěl jako hráz proti onomu velmi obávanému kmeni, jenž zalidňoval pustinu.

Účel cesty Kyzyla áchunda souvisel s výkonem spravedlnosti: měl vyšetřit jednu právní rozepři. Zastavovali jsme se tedy na několika místech a vzali si čtyři dny na pouť, kterou bylo možné vykonat ve dvou. Směr, jímž jsme putovali, byl východní; byli jsme však často nuceni volit okliky, abychom se vyhnuli močálům pokrytým rákosím a nepřišli do cesty stovkám divokých kanců, kteří se kolem potulovali.

Močály působí záplavy Gorgánu, který se na jaře vzdouvá a často se rozlévá z břehů na celé míle. Tak to muselo být i za starých časů, neboť se pokládalo za vhodné postavit onu velkou hradbu, o níž byla řeč, jako obranu ve vzdálenosti čtyř až šesti anglických mil od severního břehu řeky; a protože to bylo vždy na jednom z nejvyšších míst, jaká se v rovině dala najít, tvoří dnes okolí hradby, nyní v troskách, nejbezpečnější cestu ve všech ročních dobách. A z téhož důvodu nalézáme v témže okolí většinu stanů: zřídka jsme museli jít hodinu, abychom nenarazili na větší či menší jejich skupiny. Západní konec této staré stavby jsem neviděl, a nejsem proto nakloněn dávat jakoukoli váhu bájným zprávám, jimiž mě obdařili. Na východním konci jsem, myslím, skutečně objevil dvě místa, kde hradba začíná; jedno severovýchodně od Gömüštepe, kde její počátek označují větší nakupeniny trosek hned u samého moře, a druhé asi dvacet anglických mil na jih od řeky Atreku, taktéž poblíž moře; a tyto dvě linie se o něco výše spojují nad Altyn Tokmakem. Co se týče linie, která vychází z Gömüštepe, dokázal jsem ji sledovat po dva dny do vzdálenosti deseti zeměpisných mil od západu k severovýchodu. Snadno se dá rozpoznat tím, že se zvedá dvě nebo tři stopy nad povrch okolní země. Jako celek má dílo spíše vzezření dlouhé linie zákopů, z jejíhož středu se v odstupech tisíce kroků zvedají zříceniny starých věží; jejich rozměry se zdají být po celé délce stejné.

Ve směru těchto hradeb jsou také patrné jiné velké pahrbky, jejichž zkoumání bych raději přenechal jiným, necítím se totiž způsobilý podat o nich jakékoli uspokojivé vysvětlení, ba ani rozumnou domněnku. Některé z menších Turkmeni otevřeli a — jak mi bylo řečeno — uvnitř čtyřhranné budovy byl nalezen obrovský hrnec tenký jako papír, obsahující modře zbarvený popel, několik zlatých mincí a jiné drahocenné věci. Odtud se hradbě v celé zemi říká lapač zlata (Kyzyl Alan).¹¹ Pahrbky, o nichž tu mluvím, se však musejí rozlišovat od vyvýšenin zvaných joska, které Turkmeni vršili na památku velkých zesnulých svého národa, jež takto chtějí uctít. Můj učený vůdce Kyzyl áchund byl ohromen tím, že jsem Alexandrově hradbě (Seddi Iskender) věnoval tolik zájmu.¹²

Podle Kyzyla vystavěli hradbu džinové na rozkaz mocného vladaře Alexandra. „Alexandr,“ pravil, „byl zbožnější muslim než my, a proto mu všichni podzemní duchové, chtěj nechtěj, byli poddáni.“ Chystal se pokračovat známou bájí o Alexandrově sestupu do království tmy, ale ztichl, když viděl, že jsem pohroužen do úsilí odloupnout násilím jednu z cihel: a vskutku se tyto jasně červené cihly zdají být jakoby slity v jedinou hmotu, neboť je snazší rozlomit je ve dvě než je oddělit od celistvého bloku.

Celé okolí nemůže být pro archeology jinak než nanejvýš zajímavé, neboť se v něm nalézají nejen mnohé zbytky řeckého panství, ale i skryté pozůstatky staré íránské civilizace; arabští dějepisci nám totiž mnoho vypravují o významu dolního Gorgánu, o dnešních zříceninách Šehri Džordžánu.¹³ Také Kumbezi Kaus (Kausova kopule), zřícenina, o níž jsem jen slyšel vyprávět, aniž bych ji skutečně viděl, by si se vší pravděpodobností zasloužila více pozornosti, než jí dosud mohli věnovat rychle cestující Angličané.

Velmi mě překvapilo, když jsem viděl, že Kyzyl áchund, jejž jsem považoval jen za „učence“ a nikoli za bohatého muže, má na různých místech stany, ženy a děti, rozličné části rodiny, plody tří sňatků. Teprve když jsem byl takto na různých místech vyznamenán tím, že mi byly představovány stále nové ženy a děti, začal jsem rozumět, že jeho malá pouť mohla mít i jiné cíle než pouhou soudní obchůzku. Nebyl také velký rozdíl mezi tím, jak byl přijímán ve svých vlastních stanech a jak ve stanech cizích; mollá, jak se mu par excellence říkalo, byl ve stanech Turkmenů všude doma, všude pánem. I v sídlištích nepřátelských kmenů s ním zacházeli nejen s čestným vyznamenáním, ale zahrnovali ho i dary: a nezapomnělo se v rozdělování přízně ani na mne, hrajícího zde úlohu jeho učedníka, ale byl jsem obdarován namazdžími (plstěnými rohožkami, na nichž se při modlitbě kleká), turkmenským pláštěm a velkou plstěnou čapkou, obvyklou pokrývkou hlavy těchto kočovných kmenů. Když jsem ji vsadil na hlavu a omotal kolem ní šál, abych si upravil lehký turban — hleďte, byl jsem pro tu chvíli přetvořen v turkmenského mollu!

Když jsem se vrátil do Gömüštepe, nalezl jsem své druhy hádžíe, kteří moji výpravu neschvalovali, velmi úzkostné nad mou prodlouženou nepřítomností. Vyptal jsem se každého z nich na zdraví. Dozvěděl jsem se, že hádží Sálih vedl se svým lékařstvím skvělý obchod a že hádží Kárí Messúd byl v mešitě — to jest ve stanu, který za ni slouží a kde se ubytoval — okraden. Po dlouhém hledání na všech stranách, protože se nic nenašlo, prohlásil išán (duchovní), že na zloděje bez odkladu vysloví kletbu, nenavrátí-li ukradené věci. Nežli uplynulo čtyřiadvacet hodin, předstoupil zločinec stížený svědomím a přinesl s sebou nejen ukradený majetek, ale i dar na odčinění. Troufám si tento postup doporučit londýnským detektivům jako náhradu jejich dnešní soustavy.

Nyní jsem také uslyšel potěšitelnou zvěst o karavaně, která se vypravuje do Chívy. Přátelé mi řekli, že chívský chán, kterému lékaři pro jeho zdraví doporučili užívat buvolí mléko, poslal výslovně do Gömüštepe svého kervanbašiho,¹⁴ aby pro něho zakoupil dva páry těchto zvířat, jež se v jeho vlastní zemi nenalézají. Tento úředník se odebral do Astarábádu a po jeho návratu se mělo neprodleně vydat na cestu se vší zárukou úspěchu, neboť půjdeme pod bezprostředním vedením muže, jehož zkušenost s pouští nemá soupeře. Udivilo mě, jak mnoho mých spolucestujících, nejchudších z chudých, bylo přes vznešenou pohostinnost, jíž se jim dostalo, již Turkmeny znaveno; neboť, jak říkali, lidem, kteří mají nejmenší cit lidskosti, je nemožné být déle očitými svědky krutého zacházení, jemuž se musí podrobovat nešťastní perští otroci. „Je pravda, že Peršané jsou kacíři a že nás na cestě svou zemí strašlivě trýznili; ale co ti nebožáci zde trpí, to je už opravdu příliš.“ Soucit, který moji spolucestující prokazovali — v jejich vlastní zemi se otrokářství neprovozuje — a kletby, které sypali na karakči za jejich nelidskost, podávají nejlepší představu o utrpení, jemuž jsou vydáni ti nebozí zajatci. Představme si jen cítění Peršana, byť i byl ten nejchudší ze svého národa, který je přepaden nočním útokem, odvlečen od své rodiny a dopraven sem jako zajatec, a často i zraněn. Musí vyměnit svůj šat za staré turkmenské hadry, jež jen skrovně zahalují části jeho těla, a je těžce obtížen okovy, které mu odírají kotníky a při každém kroku mu způsobují velkou a neutuchající bolest; je přinucen přežívat první dny, často i týdny svého zajetí na nejbídnější stravě. Aby se nepokusil o útěk, přikládá se mu v noci ještě karabogra (železný kruh) na šíji a připoutává se ke kolíku, takže řinčení prozradí i to nejmenší jeho pohnutí. Nemá jiného konce svých útrap než výkupné zaplacené jeho přáteli; a nedojde-li k tomu, může být prodán a snad odvlečen do Chívy a Buchary!

Na řinčení těch okovů jsem si nikdy nedokázal uši přivyknout; slyšet je lze ve stanu každého Turkmena, který si činí nějaký nárok na vážnost nebo postavení. I náš přítel Chandžan měl dva otroky,¹⁵ chlapce teprve v osmnáctém a dvacátém roce; a spatřit tyto nešťastníky v rozkvětu jejich mladosti v poutech mi působilo nevýslovné pohnutí, jež se každý den obnovovalo. Nad to jsem byl nucen mlčky poslouchat spílání a kletby, jimiž byli ti nebožáci zahrnováni. Nejmenší projev soucitu by vzbudil podezření, neboť pro svou znalost perštiny jsem byl jimi oslovován nejčastěji. Nejmladší z našich domácích otroků, sličný černovlasý Íránec, mě požádal, abych byl tak dobrý a napsal mu dopis jeho příbuzným s prosbou, aby pro Boha prodali ovce i dům a vykoupili ho; ten dopis jsem mu také napsal. Při jedné příležitosti jsem si myslel, že mu bez povšimnutí podám šálek čaje, ale nešťastnou náhodou vstoupil v okamžiku, kdy vztahoval ruku, aby jej přijal, někdo do stanu. Tvářil jsem se, že na něho jen pokynul, a místo abych mu podal čaj, cítil jsem se přinucen dát mu několik lehkých ran. Po celou dobu mého pobytu v Gömüštepe neuplynula noc, aniž by se od pobřeží rozlehl výstřel ohlašující příjezd nějakého pirátského plavidla s lupem. Nazítří ráno jsem šel od hrdinů požadovat desátek náležející dervíšům, či spíše — řeknu to rovnou — abych pohlédl na ty nebohé Peršany v prvních okamžicích jejich nešťastného údělu. Srdce mi při tom ohavném pohledu krvácelo; a tak jsem se musel obrnit vůči těmto nejpříkřejším protivám ctnosti a nepravosti, lidskosti a tyranství, úzkostlivé poctivosti a nejhorší chátry šibalství.

Byl jsem tam pouhých čtrnáct dní, když jsem se, tak jako moji druhové, začal tím místem unavovat a mé oči se s nevýslovnou toužebností pásly na perských hranicích. Obě země dělí jen několik leguí, a přece se mravy, zvyky i způsoby myšlení Turkmenů liší právě tak, jako kdyby ty dva národy byly od sebe na tisíc mil. Jak podivuhodný je vliv víry a dějinné tradice na lidstvo! Nemohu se zdržet smíchu, když si pomyslím, že tito Turkmeni, v některých věcech tak krutí a tak nelidští, ustavičně právě v té době strojili hostiny „lilláh“ (ke zbožným cílům), na nichž musela být přítomna celá naše poutnická společnost. Tato zvání se během dne několikrát opakovala. Byl jsem ochoten přijmout jen první a druhé; u třetího jsem svým chováním dával znát, že si přeji být omluven; ale můj budoucí hostitel mě četnými strkanci do žeber nutil opustit stan. Podle pravidla turkmenské zdvořilosti totiž platí: „čím tvrdší strkanec, tím srdečnější zvaní.“ Při takových svátečních příležitostech hodil Amfitryón před stan několik kusů plsti — nebo, bylo-li jeho rozmarem být nádherný, koberec —, načež se hosté usadili ve skupinkách po pěti nebo šesti do kruhu a každá skupina obdržela velkou dřevěnou mísu, velikostí i obsahem přiměřenou počtu a věku těch, kdo se o ni měli sdílet. Do mísy vnořil každý host svou napolo otevřenou pěst, až se vyprázdnila do samého dna. Jakost a strojení pokrmů, jež nám byly podávány, nejsou způsobilé zajímat příliš naše „gastronomy“. Podotknu tedy jen mimochodem, že koňské a velbloudí maso bylo věcí dne; co zastupovalo naši zvěřinu, to vypovědět odmítám.

Během mého pobytu u Chandžana zasnoubil svého syna (dvanáctiletého, jak jsem již zmínil) s dívkou v desátém roce. Tuto událost provázela slavnost, z níž jsme se jako jeho hosté nemohli vzdálit. Když jsme vstoupili do stanu nevěsty, nalezli jsme ji plně zaměstnanou prací na šálu. Její chování bylo chování osoby, která si není vědoma přítomnosti jiných; a po celou dobu naší návštěvy, která trvala dvě hodiny, jsem jen jedinkrát z jejího kradmého pohledu vyčetl, že má o naši společnost nějaký zájem. Během hostiny, která byla mně na počest z rýže vařené v mléce, Chandžan podotkl, že tato slavnost byla původně stanovena na příští podzim; chtěl však obrátit ku svému prospěchu příležitost, kterou dávala naše přítomnost, aby se ta věc stala pod naší záštitou a s naším žehnáním.

Nezapomeňme zde zmínit, že nás při této příležitosti pohostil také jeden karakči, který sám, pěšky, nejenže zajal tři Peršany, ale také je sám hnal před sebou do zajetí osm mil daleko. Dal nám desátek z lupu náležející Církvi, totiž malou sumu dvou kranů; a jak byl šťasten, když jsme jednohlasně zapěli fátihu, abychom mu požehnali!

Když jsem, velmi proti své vůli, uvázl v Gömüštepe tři týdny, projevil pohostinný Chandžan nakonec ochotu podpořit naše přípravy k odjezdu. Shledali jsme, že koupě velbloudů by s sebou nesla příliš mnoho výdajů; rozhodli jsme se tedy najmout jednoho na každé dva z nás, aby nesl naši vodu a naši mouku. To by bylo bývalo velmi obtížné, kdybychom neměli to štěstí, že jsme v našem handlíři s dobytkem, Iljásu bejovi,¹⁶ měli k té věci řádného poradce. Nebyl snad člověkem nábožným, ani neměl mnoho úcty k našemu hádžíství; ale tím více prokazoval přesnosti v plnění zákona pohostinnosti a tím více ochoty podstoupit největší oběti, abychom byli uspokojeni. Iljás je vlastně Turkmen z Chívy, z kmene Jomutů; každý rok vykoná obchodní cestu pouští do Gömüštepe a během svého pobytu je pod ochranou Chandžanovou, bez níž by jeho postavení bylo tak nejisté jako postavení kteréhokoli jiného cizince. Přichází obyčejně na podzim a vrací se na jaře s dvaceti nebo třiceti velbloudy obtíženými vlastním zbožím nebo zbožím cizím. Protože byl letos pohnut k tomu, aby vzal s sebou zpátky několik velbloudů navíc, byla ta nepatrná suma za jejich nájem jakoby darem z nebes. Chandžan nás doporučil tím nejvřelejším způsobem, a slova „Iljási, ručíš za to svým životem“ mu zřetelně ukázala, v jaké míře vážnosti jsme u svého hostitele stáli. Iljás sklopil oči k zemi, jak to nomádi činí, když se zdají být nejvážnější; a jeho odpověď, tichým tónem, jenž se zdál z něho vycházet bez jakéhokoli pohnutí rtů, byla: „Snad mě neznáš.“ Pozoruhodný sang-froid obou Turkmenů při jejich smlouvání začal jitřit mou dosud napolo evropskou povahu, a já, zapomínaje, že hádží Bilál a moji ostatní druhové jsou též přítomni, a přitom zůstávají nehybní, jsem učinil několik poznámek; brzy jsem toho však měl příčinu litovat, neboť i když jsem se k nim obrátil několikrát, má slova zůstala bez povšimnutí. Bez toho, že bych se odvážil do vyjednávání zasáhnout, bylo tedy stanoveno, že najmeme velblouda za dva dukáty na cestu až do Chívy; a co se týče naší mouky a vody, Iljás prohlásil, že je vezme s sebou bez náhrady.

Ta malá suma peněz, jež mi náležela a kterou jsem měl zašitou a uschovanou v různých částech svého žebravého odění, spolu s dosti bohatou sklizní mých hádžíovských podniků u Turkmenů mě zaopatřila hojně, takže jsem byl ve stavu najmout si velblouda jen pro sebe; ale odmluvili mi to hádží Bilál a Sultán Mahmúd, kteří podotkli, že vzezření bídy, způsobilé vzbudit soucit, je mezi těmito nomády nejlepší zárukou bezpečnosti, kdežto jejich chtivost se jistě vznítí při nejmenší známce dostatku. Podezření bohatství by mohlo nejlepšího přítele obrátit v nepřítele. Jmenovali několik hádžíů, kteří byli dobře zaopatřeni prostředky, a kteří přesto z opatrnosti museli putovat v hadrech a pěšky. Uznal jsem tu nutnost a opatřil jsem si společný podíl na velbloudu, vymiňuje si pouze dovolení použít kedževe (dvojice dřevěných košů, zavěšených po obou stranách velblouda), neboť by pro mne bylo velmi vyčerpávající jezdit se svou chromou nohou bez přestání dnem i nocí čtyřicet stanic vmáčknut s někým jiným do téhož dřevěného sedla. Iljás měl zpočátku výhrady, poněvadž podle něho (a vskutku měl pravdu) by kedževe bylo pro to nebohé zvíře v poušti dvojím nákladem. Chandžan jej však nakonec přesvědčil a on svolil. Na cestě do Chívy, kterou jsme měli vykonat ve dvaceti dnech a o níž každý mluvil tak, aby v nás vzbudil strašlivou předtuchu, jsem měl mít alespoň tu útěchu, že si budu moci tu a tam trochu pospat; ale co mě v celém tom zařízení potěšilo nejvíc, bylo, že mi jako vis-à-vis a „protiváha“, jak se těm dvěma kedževe říkalo, bude sloužit můj důvěrný přítel hádží Bilál, jehož společnost se mi začínala pozvolna stávat nepostradatelnou. Když byl rozhovor u konce, zaplatili jsme, jak je obyčejem, nájem předem. Hádží Bilál řekl fátihu; a když si Iljás protáhl prsty svou bradou, složenou po pravdě jen z několika zbloudilých vousů, nebylo nám třeba podnikat nic dalšího, a my jen žádali, aby odjezd byl co nejvíce uspíšen. To však nemohl slíbit, neboť to záviselo na chánově kervanbašim, který se měl se svými buvoly postavit do čela naší karavany. Za několik dní jsme byli hotovi vyrazit k Atreku, který byl místem našeho sejití. Když byly přípravy dokončeny, hořel jsem dvojnásobnou prudkostí po tom, abych Gömüštepe opustil: neboť za prvé jsme tu pozbyli času a já viděl, že horké období stále více postupuje, a obávali jsme se, že dešťové vody, jež se v poušti ještě dají najít, bude stále méně; a za druhé mě začaly znepokojovat ty směšné pověsti, které o mně kolovaly. Zatímco mnozí ve mně viděli pouze zbožného dervíše, jiní se nemohli zbavit představy, že jsem muž vlivný, sultánův vyslanec, který je v dopisování s tureckým velvyslancem v Teheránu, který s sebou přiváží tisíc mušket a který je zapleten do spiknutí proti Rusku a Persii. Kdyby se to bylo dostalo k sluchu Rusů v Ašuradě, byli by se tomu zcela určitě vysmáli, ale přece jen to mohlo vést k vyšetřování o tom zvláštním cizinci; a odhalení mého přestrojení mohlo mít za následek kruté, snad celoživotní zajetí. Žádal jsem proto opakovaně hádžího Bilála, aby Gömüštepe alespoň opustil, avšak jeho dřívější netrpělivost ustoupila naprosté lhostejnosti, jakmile se s námi Iljás uvázal; a když jsem na něho naléhal, dokonce mi odpověděl, jak je směšně dětinské, snažím-li se předjímat výroky osudu. „Tvůj chvat,“ pravil mi, „je docela nadarmo; musíš nutně zůstat na březích Gorgánu, dokud nasíb (osud) neurčí, že máš pít vodu na jiném místě; a nikdo neví, stane-li se to v době blízké či pozdní.“ Jen si představme, jaký účinek byla taková orientální odpověď způsobilá vyvolat na mysl, jež měla spravedlivou příčinu cítit netrpělivost! Viděl jsem však jen příliš dobře, že uniknout je nemožné, a tak jsem se svému osudu podrobil.

Tou dobou se přihodilo, že se několik karakči při jedné ze svých loupežných výprav lstivě zmocnilo pěti Peršanů. Jeden z nich byl muž majetný. Lupiči vypluli na lodi vzhůru za Karatepe pod tou záminkou, že chtějí od perské vesnice zakoupit náklad. Obchod byl brzy ujednán; a jen co se nic netušící Peršané se svým zbožím objevili na pobřeží, byli chopeni, svázáni na rukou i na nohou, až po šíji zahrabáni do své vlastní pšenice a násilím odvezeni do Gömüštepe. Byl jsem při tom, když tyto nešťastníky — abych tak řekl — vybalovali. Jeden z nich byl navíc nebezpečně zraněn; a slyšel jsem samotné Turkmeny, jak ten čin nazývají hanebností. Dokonce i Rusové v Ašuradě se o věc zajímali a hrozili vyloděním, nebudou-li zajatci okamžitě vypuštěni na svobodu. Protože lupiči odhodlaně odmítali svou kořist pustit, myslel jsem si, že nyní ostatní Turkmeni, kteří jsou s Rusy ve společném nebezpečí, své soukmenovce k povolení přinutí. Nikoli! Běhali sem a tam a rozdávali zbraně, aby Rusům, kdyby se vylodili, připravili vřelé přijetí. Snad bude zajímavé vědět, že i mně bylo uloženo vzít na rameno mušketu, a bylo mi velmi trapně, když jsem uvážil, na koho se ode mne bude očekávat, že budu střílet. Naštěstí nebyl učiněn žádný pokus tu hrozbu provést.¹⁷

Příštího jitra připlul ruský parník docela blízko k pobřeží, ale věc byla urovnána politickým obratem; totiž tak, že Turkmeni dali rukojmí do budoucna, ale Peršané zůstali v okovech. Zámožný zajatec zaplatil výkupné sto dukátů; další, který byl zmrzačen na obou rukou i nohou a neměl cenu čtyř dukátů, byl Rusům na počest osvobozen; ale ostatní tři — silní muži — byli obtíženi ještě těžšími okovy a odvedeni na obvyklé místo mučení otroků, k Atreku. Jméno Atrek,¹⁸ jímž se nazývá řeka i obydlený kraj v jejím okolí, je pro nešťastné obyvatele Mázandaránu a Taberistánu slovem hrůzy a kletbou. Peršan musí být velmi rozhněván, nechá-li si ujít z úst slova „Etrek bijufti!“ („Ať jsi zahnán k Atreku!“). Protože bylo stanoveno místem sejití naší karavany, měl jsem brzy mít příležitost nahlédnout do tohoto hnízda hrůz zblízka. Chandžan měl též tu dobrotu doporučit mě jako hosta Kulchanovi,¹⁹ pírovi (šedé bradě) karakči. Přišel k nám velmi příhodně. Ten starý hříšník měl mrzutou, odpuzující tvář. Nikterak mě nepřijal přátelsky, když jsem byl přenechán do jeho pohostinnosti. Dlouho zkoumal mé rysy, tu a tam Chandžanovi něco šeptal do ucha a zdál se odhodlán objevit na mně více, než viděli jiní lidé. Příčinu té nedůvěry jsem brzy vypátral. Kulchan procestoval v mladosti jižní části Ruska ve společnosti Chidra chána, jenž byl ve službách carových. Dlouho také žil v Tiflisu a byl dosti obeznámen s našimi evropskými způsoby života. Podotkl, že viděl mnohé národy, ale nikdy Osmany. Slýchal o nich, že vzešli z nějakého turkmenského kmene, jemuž jsou kromě toho ve všem podobni; a že jeho ohromení bylo velké, když ve mně rozpoznal rysy zcela protilehlé. Hádží Bilál podotkl, že jeho zprávy o té věci nejsou dobré a že on sám po několik let v Rúmu žil, aniž by měl příležitost učinit nějaké podobné pozorování; načež nám Kulchan řekl, že se vrátí za dva dny, zrána, do své ovy na Atreku, a doporučil nám, abychom se na cestu připravili, poněvadž bez jeho vedení bychom nebyli schopni se odtud k Atreku dostat, byť je to jen dvanáct mil daleko; a zkrátka, že čeká už jen na návrat svého syna Kolmana²⁰ z alamanu (loupežné výpravy) k perským hranicím za pěknými klisnami.

Návrat svého syna z tohoto pirátského podniku očekával Kulchan takřka s týmiž pocity, s jakými by otec u nás očekával svého syna, který se vrací z nějaké hrdinské výpravy nebo z jiného čestného podniku. Oznámil nám také, že si můžeme vyjít trochu po březích Gorgánu dolů, neboť jeho syn se má o té době vrátit a my pak uvidíme něco, co stojí za vidění. Protože jsem právě tehdy neměl nic jiného na práci, nebylo mi proti mysli to vyzvání přijmout. Vmísil jsem se do zástupu, který s největší netrpělivostí vyhlížel první spatření té družiny. Konečně se na protějším břehu objevilo osm Turkmenů na koních a vedli s sebou deset koní jiných. Myslel jsem si, že teď to čekající množství dá své nadšení průchod hlaholem, ale oni nevydali ani zvuk; všichni měřili chtivými zraky a bezeslovným obdivem ty, kdo se blížili. Ti se vrhli do Gorgánu, přes nějž v mžiku přeplavali k břehu na naší straně, kde seskočili a s nepopsatelnou vážností vztáhli ruce ke svým příbuzným. Zatímco starší s největší pozorností přehlíželi kořist, mladí hrdinové se zaměstnávali upravováním svého odění. Zvedali své těžké kožišinové čapky a utírali si pot z hlavy a čela.

Celé to podívání bylo skvělé. Při všem svém opovržení k lupičům a jejich ohavnému řemeslu padlo mé oko přece jen se zvláštním potěšením na tyto mladé muže, kteří ve svém krátkém jezdeckém odění, se svými smělými pohledy a s vlasy padajícími jim v kadeřích až na prsa, když odkládali zbraně, byli obdivem všech. I mrzutý Kulchan se zdál veselý: představil nám svého syna, a když mu hádží Bilál udělil své požehnání, rozešli jsme se. Příštího jitra jsme měli z Gömüštepe vyrazit, provázeni Kulchanem, jeho synem a ukradenými koni, k Atreku.