Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

VI.

Odchod z Gömüštepe; povaha našeho nedávného hostitele; turkmenské mohyly čili hroby; nepříjemné dobrodružství s divokými prasaty; plošina severně od Gömüštepe; kočovnické zvyky; turkmenská pohostinnost; poslední koza; perský otrok; začátek pouště; turkmenská žena a otrokyně; Atrek; perští otroci; ruský námořník v zajetí; zamýšlené spojenectví Jomutů a Tekků; schůzka s kervanbašim; kmen Kem; rozžehnání s Atrekem; Afghánec dělá neplechu; popis karavany

Gens confinis Hyrcaniae, cultu vitae aspera et latrociniis assueta.

Národ sousedící s Hyrkánií, surového způsobu života a zvyklý na lupičství.

Quintus Curtius Rufus, kniha VI, kap. 5¹

Druhého dne v poledne jsem opustil Gömüštepe se svými nejdůvěrnějšími cestovními druhy; nějakou dobu nás provázel Chandžan a všichni ostatní moji přátelé. Chandžan šel s námi pěšky téměř celou leguu cesty, jak je u kočovníků zvykem, jde-li o velmi vážené hosty. Několikrát jsem ho zapřísahal, aby se vrátil, ale bez výsledku; stál na tom, že do písmene naplní všechna pravidla staré turkmenské pohostinnosti, abych na něho nikdy potom nemohl mít stížnost. Abych řekl pravdu, bylo mi velmi těžko u srdce, když jsem se vymanil z jeho posledního objetí, neboť jsem v něm poznal jednoho z nejčestnějších lidí. Bez jakékoli zájmové pohnutky mě nejen po dlouhou dobu hostil ve svém vlastním domě spolu s pěti dalšími poutníky, ale podal mi i každé vysvětlení, jež jsem žádal. Ještě dnes mě bolí, že se mu za jeho dobrotu nemohu ničím odměnit, a ještě více to, že jsem byl nucen tak upřímného přítele obelhávat jakýmkoli tajemstvím.

Naše cesta vedla k severovýchodu, vzdalujíc se stále více od mořského břehu, směrem ke dvěma velkým mohylám, z nichž jedna nese jméno Köresofi a druhá Altyn Tokmak. Kromě těchto mohyl tu člověk objeví místy četné josky (turkmenské hrobové násypy); s těmito výjimkami je celý kraj jedna nekonečná rovina. Ani ne čtvrt leguy od Gömüštepe jsme se ocitli v nádherných lukách, kde tráva dosahovala po kolena a kde se šířila líbezná vůně. Všechno to uvadá, aniž je to komu k užitku, neboť obyvatelé Gömüštepe jsou čomru (to jest nechovají dobytek). Jaké půvabné vesnice by mohly v tomto dobře zavodněném kraji vzkvétat, jaký oživený život by tu mohl vládnout místo mrtvého ticha! Naše malá karavana, složená z velbloudů patřících Iljásovi a ze šesti koní, se držela pěkně pohromadě, neboť Kulchan tvrdil, že se tu kolem potulují karakčiové, kteří nejsou pod jeho rozkazy a kteří by ho přepadli, kdyby si připadali dost silní. Iljás byl pro tentokrát tak dobrý, že mě ušetřil jízdy na velbloudu: vzal od Kulchana jednoho z ukradených koní a na tom jsem měl jet až do Atreku. Nešťastnou náhodou zůstal pěšky Emír Muhammad, afghánský požívač opia z Karatepe, který se na naši karavanu již přilepil, a kdykoli jsme museli přejít kaluž nebo jinou mokřinu, nemohl jsem mu odepřít místo ve svém sedle; a tu se mi tak pevně držel šatů, že jsem si často myslel, že mě strhne na zem. Tato jízda ve dvou mě vydala velkému nebezpečí ve chvíli, kdy jsme si museli prosekávat cestu velikými bažinami pokrytými rákosím, v nichž se to hemžilo stády divokých prasat, nespočetnými nad všechno pomyšlení. Kulchan a Iljás jeli vpředu, aby našli oklikou cestu, jíž bychom se vyhnuli stovkám těchto zvířat, jejichž blízkost jsme poznávali nejen po jejich neustálém chrochtání, ale zvláště po praskotu, který působil jejich pohyb v rákosí. Zatímco jsem jel dál s napjatým sluchem, kůň se pod mnou náhle vzepjal a udělal velký skok do strany. Neměl jsem ani čas se rozhlédnout a zjistit příčinu, a už jsme já i můj druh leželi nataženi na zemi. Hlasitý smích mých druhů, kteří byli několik kroků od nás, se mísil s divným kvičením. Obrátil jsem se a shledal, že jsem byl svržen na dvě selata nízkého věku; byla to jejich matka, která našeho koně vyplašila, ale nyní, rozdivočelá křikem svých mladých, stála nedaleko od nás a vyceňovala kly a zcela jistě by se na nás byla vrhla, kdyby nám nebyl přispěl na pomoc Širdžan, Iljásův bratranec, a nezahradil jí cestu nastaveným kopím. Nedokážu říci, zda to bylo zmužilostí mladého Turkmena, nebo umlknutím selat — nyní vysvobozených ze své vynucené polohy —, ale rozlícená matka se dala na odchod a, stále ještě tváří k nepříteli, pospíchala zpátky ke svému loži, jež jsme my neváhali opustit. Kulchanův syn zatím zadržel našeho koně, který utekl. Vrátil mi ho s poznámkou, že „se mohu pokládat za šťastného, neboť smrt způsobená ranou divokého prasete posílá na onen svět i nejnábožnějšího muslima jako nedžis (nečistého), a tam by ani sto let hoření v očistném ohni jeho nečistotu nesmylo“.

Když jsme asi čtyři hodiny pokračovali v uvedeném směru mezi bažinami a lukami, zpozoroval jsem, že jsme dospěli na mírný svah plošiny, která se rozkládá severně od Gömüštepe, neboť nejen vyvýšeniny, ale i samy perské hory na pomezí začaly ponenáhlu mizet; jen několik skupin stanů, v jejichž blízkosti se pásli velbloudi, bylo vidět ve velké dálce, a přestože na všech čtyřech stranách okouzlovala oko nejpůvabnější zeleň, východní kraj, který jsem navštívil již dříve s Kyzylem áchundem, je zalidněn mnohem hustěji. Protože tu není řeka jako Gorgán, voda ze studní, jíž lidé užívají, bývá vyčerpána v době, kdy tučné luhy dostatečně vykrmí jejich ovce. Stany jsou proto zde vidět jen v květnu a v červnu. Jedna z těch skupin stanů, obydlená Kulchanovými poddanými, nám měla poskytnout přístřeší na tuto noc, neboť Atrek byl ještě šest mil² daleko — pro naše těžce naložené velbloudy celodenní cesta. O našem příchodu byla dána řádná zpráva a moji hladoví druhové již ve stoupajícím dýmu viděli vyhlídku na dobrou večeři. Přestože Gömüštepe je od tohoto místa jen čtyři míle, trvala nám cesta téměř osm hodin a tato první jízda dosti unavila člověka i zvíře.

Kulchanův mladý synovec nám vyšel deset kroků před stany vstříc; a zatímco Iljás a Afghánec byli zvláštními hosty Kulchanovými, mne ubytovali s hádžíi v malém stanu Alláha Nazra. Tento starý Turkmen byl bez sebe z radosti, že mu nebe poslalo hosty; na onu scénu nikdy nezapomenu. Přes všechny naše odmluvy zabil kozu, jedinou, kterou měl, aby přispěl k našemu pohoštění. Při druhém jídle, které jsme s ním pojedli druhého dne, nalezl způsob, jak opatřit i chléb, věc, jaká nebyla v jeho příbytku vidět po celé týdny. Zatímco jsme se vrhli na mísu s masem, usedl proti nám a plakal, v nejpřesnějším smyslu toho slova, slzy radosti. Alláh Nazr si nechtěl z kozy, kterou k naší poctě zabil, ponechat ani díl. Rohy a paznehty, jež byly spáleny na popel a měly se užít na odřená místa velbloudů, dal Iljásovi; ale kůži, stáhnutou v jednom kusu, určil, aby mi sloužila jako nádoba na vodu, a když ji dobře natřel solí a vysušil na slunci, předal mi ji.

Příchod otroka, jednoho z pěti, o nichž jsem mluvil v poslední kapitole, jenž upadl do osidel tak zrádně na ně nastrojených, zdržel Kulchana i naši družinu o den. Tento nebohý Peršan byl předán k pokárání Kulchanovi, který měl zvláštní pověst, že nejsnáze dokáže ze zajatce vyzvědět, má-li dostatek prostředků, aby jej jeho příbuzní vykoupili, anebo zda má být, nemá-li příbuzných ani majetku, poslán k prodeji do Chívy.

První z těch dvou možností je Turkmenům mnohem příjemnější, poněvadž mohou žádat jakoukoli sumu, jaká se jim zlíbí. Peršan, vychytralý i ve svém neštěstí, vždy dokáže svůj skutečný stav zatajit; proto je vydán mnohému zlému zacházení, dokud ti, kdo jej zajali, nevymáčknou z jeho přátel pomocí nářků, které posílá domů, nejvyšší možné výkupné, a teprve když to dojde, přestává jeho trýzeň. Druhá možnost je horší pro obě strany: lupič po mnohých výlohách nakonec dostane jen běžnou cenu na trhu s otroky a nešťastný Peršan je odvlečen několik set mil od své země, kterou pak už velmi zřídka spatří. Kulchan má, jak bylo zmíněno, v tomto odvětví velkou zkušenost; jeho poslední oběť dorazila před večerem a druhého dne jsme pokračovali v cestě, když mě předtím srdečně objal Alláh Nazr, který byl právě tak Turkmen jako Kulchan.

Tohoto dne jsem poprvé zaujal své místo v dřevěném koši na velbloudu, pro rovnováhu jsem však měl na druhé straně několik pytlů mouky, neboť hádží Bilál se při této příležitosti rozhodl toho potěšení si odepřít. Naše cesta vedla stále směrem severním, a neurazili jsme ani dvě leguy, když zeleň přestala a my jsme se poprvé ocitli na truchlivé, silně zapáchající solné půdě pustiny. To, co tu naše oči spatřily, byl dobrý vzorek: nízké předhoří zvané Kara Senger (černá hradba) se zvedalo ve vzdálenosti asi osmi mil severně od Gömüštepe. Čím více jsme se k tomu kopci blížili, tím volnější byla půda; u samého jeho úpatí jsme narazili na skutečný močál a náš pochod byl provázen vzrůstajícími nesnázemi v klouzavém bahně, v němž velbloudi svými houbovitými tlapami při každém kroku smekali — můj dokonce hrozil, že mě i s mým košem překotí do špíny. Dal jsem přednost tomu sestoupit proprio motu (z vlastního popudu), a po hodině a půl brodění bahnem jsem konečně dorazil ke Kara Sengeru, odkud jsme brzy dospěli ke Kulchanově ově (stanovišti).

Při příchodu jsem byl velmi překvapen, když mě Kulchan ihned zavedl do svého stanu a důtklivě mi přikázal, abych jej neopouštěl, dokud mě nezavolá. Začal jsem tušit něco zlého, když jsem slyšel, jak kleje na své ženy, vytýká jim, že vždycky někam zastrčí okovy, a poroučí, aby mu je okamžitě přinesly. Hledaje je s mrzutou tváří, vracel se často do stanu, aniž ke mně prohodil slovo; a nadto se neukazoval hádží Bilál — on, který mě tak zřídka nechával samotného. Pohroužen do nejúzkostlivějších dohadů jsem konečně zaslechl, jak se blíží chřestění okovů, a spatřil Peršana, který přišel s námi, jak vstupuje do stanu a vleče svými zraněnými nohami těžké železo za sebou; neboť on byl ten, pro něhož Kulchan tyto přípravy činil. Kulchan se pak dal na sebe čekat jen krátce. Poručil připravit čaj, a když jsme ho vypili, vyzval mě, abych vstal, a zavedl mě do stanu, jenž byl mezitím postaven; chtěl, aby to pro mne bylo překvapení. Právě to měl v celém svém chování na zřeteli. Přesto jsem k němu nikdy nedokázal pocítit žádnou přilnulost, neboť jak veliký byl rozdíl mezi ním a Chandžanem, se jasně ukázalo z toho, že po těch deset dní, co jsem byl jeho hostem, byl tento čaj jediným pohoštěním, jaké mi Kulchanova pohostinnost poskytla. Později jsem byl zpraven o jeho zrádných plánech, jež by byl zcela jistě uskutečnil, kdyby mu nebyl Kyzyl áchund, jehož se obzvláště bál, přikázal, aby se ke mně choval s veškerou možnou úctou.

Stan, který jsem nyní obýval ve společnosti deseti svých cestovních druhů, nepatřil Kulchanovi, nýbrž byl majetkem jiného Turkmena, jenž se se svou ženou — dříve svou otrokyní, pocházející z kmene Karakalpaků³ — připojil k naší družině jedoucí do Chívy. Dozvěděl jsem se, že účelem jejich cesty do Chívy bylo, aby tato žena, kterou odvlekli při nočním přepadu a přivedli sem, zjistila, zda její dřívější muž, jejž zanechala těžce zraněného, potom zahynul; kdo koupil její děti a kde nyní jsou; a — což chtěla vědět zvláště úzkostlivě — co se stalo s její dcerou, dívkou ve dvanáctém roce, jejíž krásu mi popisovala se slzami v očích. Nebohá žena připoutala svého nového pána neobyčejnou věrností a pracovitostí tak k sobě, že svolil, aby ji na té žalostné cestě za vyzvídáním provázel. Stále jsem se ho tázal, co by učinil, kdyby se dřívější muž ukázal živý, ale v tom byl pevně rozhodnut — zákon mu jeho vlastnictví zaručoval. „Nasíb (osud),“ pravil, „mi chtěl dát Hejdgul“ (vlastně Ejdgul, „růže slavnosti“), „a nasíbu nemůže nikdo odolat.“ Kromě toho byl mezi ostatními nově přibylými cestujícími, kteří měli putovat s Iljásem, dervíš jménem hádží Siddík, dovršený pokrytec, jenž chodil napolo nahý a v poušti dělal velbloudům pohoniče; teprve po příjezdu do Buchary jsme se dozvěděli, že měl v hadrech zašito šedesát dukátů.

Celá družina obývala stany pospolu v očekávání, že chánův kervanbaši přijde co nejdříve a že začneme svou cestu pouští. Zdržení bylo trapné nám všem. Začal jsem se znepokojovat kvůli úbytku své zásoby mouky a hned jsem si denní příděl zkrátil o dvě hrsti. Také jsem ji pekl bez kvasu v horkém popelu, neboť výtěžek je větší, zůstává to déle v žaludku a hlad méně trýzní. Naštěstí jsme mohli konat krátké žebravé výpravy; a neměli jsme ani nejmenší příčinu stěžovat si na nedostatek dobročinnosti u Turkmenů z Atreku, kteří jsou přesto nejpověstnějšími lupiči. Vskutku jen velmi zřídka jsme prošli kolem jejich stanů, aniž bychom v nich viděli dva nebo tři Peršany těžce obtížené okovy.

Bylo to také zde v Atreku, ve stanu vznešeného Turkmena jménem Kočak chán, kde jsem narazil na Rusa, dříve plavce na námořní stanici v Ašuradě. Vstoupili jsme do příbytku výše jmenovaného náčelníka, abychom si tam odbyli svůj polední odpočinek; a jen jsem mu byl představen jako rúmí (Osman), poznamenal náš hostitel: „Teď ti připravím radost. Víme, v jakém vztahu jsou Osmani k Rusům: pohledíš na jednoho ze svých nejzavilejších nepřátel v okovech.“ Byl jsem nucen chovat se, jako bych byl nadmíru potěšen. Nebohého Rusa přivedli, těžce spoutaného; jeho tvář byla nezdravá a velmi zarmoucená. Byl jsem hluboce dojat, ale dával jsem si pozor, abych své pocity ničím neprozradil. „Co bys s tímto efendim udělal,“ pravil Kočak chán, „kdybys ho potkal v Rusku? Jdi a políbej mu nohy.“ Nešťastný Rus se už chystal ke mně přistoupit, ale já jsem to zapověděl a zároveň poznamenal, že jsem dnes právě začal svůj gusl (velké očišťování) a že se nechci svým dotykem s tímto nevěřícím poskvrnit; že by mi bylo ještě milejší, kdyby mi okamžitě zmizel z očí, neboť tento národ je mým největším odporem. Dali mu znamení, aby se vzdálil, což také učinil, vrhnuv po mně ostrý pohled. Jak jsem se dozvěděl později, byl to jeden ze dvou plavců z nové stanice v Ašuradě; druhý zemřel v zajetí asi rok předtím. Padli karakčiům do rukou před několika roky, při jedné z jejich nočních výprav. Jejich vláda nabídla, že je vykoupí, ale Turkmeni žádali sumu přemrštěnou (pět set dukátů za jednoho); a protože byl během vyjednávání Čerkes baj, bratr Kočaka chána, Rusy poslán na Sibiř, kde zemřel, stalo se vysvobození nešťastných křesťanů věcí ještě obtížnější; a nyní ten, který přežil, brzy podlehne útrapám svého zajetí, jako už podlehl jeho druh před ním.⁴

Takové jsou ty ustavičně se střídající dojmy pohostinných ctností a neslýchaného barbarství, jaké tito kočovníci působí v mysli cestovatelů! Nasycen a přetékaje jejich dobrotou a dobročinností, vracel jsem se často do našeho příbytku, kde mě snad Kulchanův perský otrok, již zmíněný, žádal o kapku vody, neboť mu podle jeho vyprávění po dva celé dny dávali místo chleba sušenou solenou rybu, a přestože musel celý den pracovat na melounových polích, odepřeli mu i kapku vody. Naštěstí jsem byl ve stanu sám; pohled na toho zarostlého muže zalitého slzami mi dal zapomenout na všechno riziko: podal jsem mu svůj měch s vodou a on ukojil svou žízeň, zatímco já jsem hlídal u vchodu. Potom mi vřele děkoval a pospíchal pryč. Tento nešťastník, s nímž zacházel zle každý, byl zvláště trýzněn druhou ženou Kulchanovou, samou kdysi perskou otrokyní, která si přála ukázat, jak horlivou se stala konvertitkou.

Již v Gömüštepe mi tyto kruté výjevy byly odporné: posuď tedy, jak se mé cítění muselo bouřit, když jsem se naučil hledět na naposled jmenované místo jako na krajní mez lidskosti a civilizace! Stany a ti, kdo v nich dleli, se mi staly předměty ošklivosti.

O příchodu kervanbašiho stále nebylo zpráv, přestože všichni, kdo si přáli připojit se k naší karavaně, byli už shromážděni. Vítali se noví přátelé a navazovaly se vzájemné známosti; a velmi často jsem slyšel nadhazovat otázku, kterou cestu kervanbaši asi zvolí. Byli jsme zabráni do jednoho z těchto rozhovorů, když nám jeden z Atrečanů přinesl potěšitelnou zprávu, že Tekkové, jejichž nevraživost je postrachem karavan po většinu jejich cesty do Chívy, vypravili k Jomutům mírové poselstvo s návrhem, aby se konečně smířili a spojenými silami zaútočili na svého společného nepřítele, Peršany.

Protože zamýšlím o tomto politickém jednání promluvit v příští kapitole, postačí zde říci, že nám ta okolnost byla mimochodem k největšímu prospěchu. Vysvětlili mi, že z Atreku do Chívy vedou tři rozdílné cesty a že volba mezi nimi se řídí ohledy na počet lidí, kteří karavanu tvoří.

Cesty jsou tyto:

1. První vede těsně podél břehu Kaspického moře za Velkým Balchanem⁵; tím směrem se od těchto hor jde dva dny cesty k severu a potom, po deseti dnech pochodu, musí cestovatel zahnout na východ, v kteréžto straně leží Chíva. Tato cesta je přístupná jen menším karavanám, protože poskytuje málo vody, ale představuje stejně málo nebezpečí útoku, vyjma časů neobyčejných převratů, kdy sem Kazaši (Kyrgyzové) nebo Karakalpaci vysílají svůj alaman.

2. Prostřední cesta, jež drží severní směr jen až k původnímu starému řečišti Oxu⁶ a potom, procházejíc mezi Velkým a Malým Balchanem, zahýbá k severovýchodu směrem k Chívě.

3. Třetí je cesta přímá a nejkratší; neboť zatímco na první potřebujeme čtyřiadvacet dní a na druhou dvacet, tuto lze vykonat ve čtrnácti. Hned při odchodu z Atreku se zabere směr severovýchodní, územím Turkmenů Göklenů a Tekků. Na každé stanici jsou studny sladké pitné vody. Rozumí se, že karavana musí být s výše jmenovanými kmeny v dobrých vztazích a musí počítat dva až tři tisíce mužů, jinak je ta cesta nemožná. Jaká tedy byla moje radost, když nám jednoho večera posel od Atabaje přinesl zprávu, že kervanbaši opustí příštího dne časně zrána své ležení a že nám dá nazítří v poledne schůzku na protějším břehu Atreku, odkud jsme měli pokračovat všichni společně na svou velikou cestu pouští! Iljás vydal rozkaz, abychom všichni své přípravy co nejrychleji dokončili. Připravili jsme si tedy ještě téhož večera chléb; znovu jsme nasolili své velké kusy velbloudího masa, které jsme dostali od kočovníků jako plat za požehnání, jimiž jsme je zahrnovali. Kdo tedy byl šťastnější než já, když jsem příštího dne vsedl s hádžím Bilálem do kedževe a ve svém skřípajícím sedátku zvolna opouštěl Atrek, nesen vlnivým krokem velblouda?

Pro bezpečnost uznal Kulchan za nutné dát nám na tento den svůj průvod; neboť přestože nás bylo patnáct až dvacet mužů s ručnicemi, bylo přece jen velmi možné, že bychom se mohli střetnout s přesilou lupičů, a v takovém případě mohla být Kulchanova přítomnost nejdůležitější službou, poněvadž větší část atreckých banditů byla pod jeho duchovním vedením a jeho rozkazy následovala slepě. Téměř jsem zapomněl zmínit, že náš Kulchan byl pověstný nejen jako šedivý vous karakčiů, ale také jako sofi (asketa), což je titul, který nosil na své pečeti: na to nábožné pojmenování byl nemálo pyšný. Vskutku jsem měl před očima jeden z nejvýrazněji vykreslených obrazů pokrytectví, když jsem viděl Kulchana, strůjce tolika ukrutností, jak tam sedí mezi svými duchovními učedníky — on, který zničil štěstí tolika rodin, a vykládá, co je předepsáno o svatých očišťováních a co nařizují ustanovení o krátkém stříhání kníru! Učitel i učeň se zdáli stejně vnuknutím prodchnuti. V bezpečné jistotě o své vlastní nábožnosti, kolik z těchto lupičů už snilo o svých sladkých odměnách v ráji!

Abychom se vyhnuli bažinám, jež tvoří rozvodněný Atrek, naše cesta zahýbala tu k severozápadu, tu k severovýchodu, většinou přes písčitý kraj, v němž bylo vidět velmi málo stanů; na okraji pouště jsme pozorovali asi sto padesát stanů turkmenského rodu Kem. Bylo mi řečeno, že se tento rod od nepaměti oddělil od turkmenských Jomutů, k nimž vlastně náleží, a obýval okraj pouště; jeho velká náklonnost ke krádeži je příčinou, proč proti němu všechny ostatní kmeny válčí a zacházejí s ním jako s nepřítelem, takže jejich počet nikdy neroste. V blízkosti jejich stanovišť jsme narazili na mnoho opozdilců z naší karavany, kteří se neodvažovali projít bez naší společnosti; a podle všeho by nás byli Kemové přepadli, kdyby v našem čele nespatřili Kulchana, toho mocného strašáka.

Čtvrt hodiny cesty od jejich ležení dále k severu jsme překročili malé rameno Atreku, jehož vody už začínaly mít velmi solnou příchuť, což je znamení, že jeho řečiště bude zakrátko vyschlé. Prostor mezi jeho vzdálenějším břehem a druhým, ještě menším ramenem téže řeky je střídavě solná pláň a pěkná louka, hustě zarostlá ohromným fenyklem, a jeho přechod nám trval celou hodinu. Tento hluboký tok byl jako příkop a pro své tuhé hlinité břehy působil našemu postupu značné překážky; několik velbloudů spadlo se svými náklady do vody: byla mělká, ale přece jen zmoknutí, jehož se jim dostalo, učinilo jejich balíky těžšími a velmi přidalo na naší námaze při dosažení kopce na protější straně, zvaného Delili Burun. Ve dvě hodiny odpoledne jsme na své cestě postoupili jen o čtyři míle, přestože jsme vyrazili tak zrána; přesto bylo přijato rozhodnutí učinit zde zastávku, neboť s kervanbašim jsme se měli sejít teprve příštího dne v poledne na druhé straně Atreku.

Výše jmenovaný kopec, který je jen jakýmsi předhořím vybíhajícím z dlouhého pásma nevysokých návrší táhnoucích se k jihovýchodu, poskytuje rozsáhlý a krásný rozhled. K západu objevíme Kaspické moře jako pásmo modrých obláčků; rozeznat lze i hory Persie: ale největší zajímavost poutá k horské rovině na jihu od nás, jejíž mez oko nedokáže rozpoznat a na níž rozptýlené skupiny stanů na mnoha místech vypadají jako krtiny. Leží před námi téměř celý Atrek s řekou, která jím protéká, a místa, kde se řeka rozlévá na oba břehy, působí na oko dojmem jezer. Protože jsme byli blízko ležení Kemů, radil nám Kulchan, jenž uznal za dobré zdržet se u nás ještě tuto jednu noc, abychom dávali bedlivý pozor; a nenastal ještě večer, když jsme rozestavili stráže, které, čas od času vyměňované, pozorovaly každý pohyb kolem nás.

Protože jsem pochopil, že tato stanice tvoří poslední výspu k Veliké pouští, využil jsem příležitosti, kterou poskytoval návrat našeho průvodu, a strávil jsem odpoledne psaním dopisů, zatímco moji druhové spali. Kromě malých proužků papíru skrytých ve vlně mého bucharského šatu a určených k zápiskům jsem měl dva listy čistého papíru v Koránu, který mi visel na šíji v malém pytlíku: na ty jsem napsal dva dopisy, jeden Hajdaru efendimu, adresovaný do Teheránu, a druhý Chandžanovi s prosbou, aby onen první odeslal.⁷

Příštího jitra nás čtyřhodinový pochod přivedl k břehům Atreku ve vlastním smyslu. Hodně času bylo věnováno nalezení nejmělčích míst, kde by bylo možné řeku nejsnáze přebrodit, a nebyl to úkol nikterak lehký, neboť ačkoli obvyklá šířka řeky je jen dvanáct až patnáct kroků, teď byla zdvojnásobena vodou, jež vystoupila z břehů, a rozmoklá hlinitá země působila nebohým velbloudům pravé mučení, takže naši Turkmeni byli ve svém dlouhém váhání oprávněni. Tok sice nebyl velmi silný, ale voda sahala velbloudům až k břichu; a nejisté, kolísavé kroky našich lopotících se, brodících zvířat vnořovaly naše kedževe tu na pravé, tu na levé straně do zkalených vod Atreku: jeden nesprávný krok a byl bych se ponořil do bahna a špíny a s nemalým rizikem bych se musel plaváním dostat na protější břeh. Naštěstí se všichni přebrodili v dobrém pořádku, a jen jsme se zastavili, když se ukázala úzkostlivě očekávaná karavana kervanbašiho; v jejím předu šli tři buvoli (dvě krávy a jeden býk), na jejichž zdraví přinášející příchod nemohl nemocný pán Chívy hledět s větší nedočkavostí než my.

Čtenář si vzpomene, že hádží Bilál, Júsuf, několik pěších cestujících a já jsme byli nuceni odloučit se od hlavního těla naší dervišské karavany, protože ostatní měli při hledání velbloudů k najmutí větší nesnáze než já. Protože jsme o nich v Atreku neslyšeli žádné zprávy, začali jsme se bát, že tito nebozí lidé snad nebudou mít příležitost nás následovat. Měli jsme tedy velikou radost, když jsme je viděli, jak všichni v dobrém stavu přicházejí s karavanou, která se nyní k nám připojila. Líbali jsme se a objímali se srdečností bratří, kteří se setkávají po dlouhém odloučení. Mé pohnutí bylo velké, když jsem kolem sebe opět spatřil hádžího Sáliha a Sultána Mahmúda i všechny ostatní; ano, všechny své žebravé druhy; neboť ačkoli jsem hádžího Bilála pokládal za svého nejdražšího přítele, byl jsem nucen si přiznat svou vřelou přilnulost ke všem bez rozdílu.

Protože řeka Atrek nám poskytovala poslední příležitost ke sladké vodě, dokud se po dvaceti dnech cesty neobčerstvíme na břehu Oxu, radil jsem svým druhům, aby si tu příležitost nedali ujít a aby se alespoň tentokrát naposled napili čaje do sytosti. Vynesli jsme tedy nádoby na čaj, já jsem nabídl svůj svěže upečený chléb a dlouho potom jsme si vzpomínali na přepych a hojnost této slavnosti, uspořádané k poctě našeho setkání.

Mezitím dorazil také kervanbaši, který měl být naším vůdcem a ochráncem v poušti. Protože jsem přikládal velkou důležitost tomu, abych mu byl představen za dobrých znamení, šel jsem mezi ostatními v průvodu hádžího Sáliha a Messúda, kteří mu o mně na cestě vyprávěli. Nechť si čtenář představí mé podivení a poplach, když mě Amandurdi (tak se jmenoval), tělnatý a dobromyslný Turkmen, ačkoli přivítal mé přátele s velkým vyznamenáním, přijal s nápadnou chladností; a čím více byl hádží Sálih ochoten obrátit rozhovor na mne, tím lhostejnějším se stával: omezil se na to, že řekl: „Tohoto hádžího už znám.“ Vynaložil jsem úsilí, abych svou rozpačitost neprozradil. Už jsem se chtěl vzdálit, když jsem si povšiml zlostných pohledů, jaké Iljás, který byl přítomen, vrhal po Emíru Muhammadovi, šíleném požívači opia, a označoval jej tak za příčinu toho, co se právě stalo.

Vzdálili jsme se, a jen byla ta příhoda vypravována hádžímu Bilálovi, rozhněval se a zvolal: „Ten bídný pijan Afghánec se už v Atreku vyjádřil, že náš hádží Rešíd, který byl schopen poučovat jej v Koránu a v arabštině, je jen převlečený frengi“ (a přitom třikrát opakoval slova Estagfirulláh!, „Bůh mi odpusť mé hříchy“); „a přes mé ujišťování, že jsme jej přijali z rukou vyslance našeho velikého sultána a že má s sebou průvodní list opatřený pečetí chalífovou,⁸ stále odmítá věřit a trvá na svém pomlouvání. Jak pozoruji, získal si sluch kervanbašiho, ale bude toho litovat, až dojdeme do Chívy, kde jsou kádiové a ulema; tam ho naučíme, jaký je následek toho, když někdo vydává nábožného muslima za nevěřícího.“

Teď jsem začal celé té záhadě rozumět. Emír Muhammad, rodem z Kandaháru, byl po obsazení svého rodného města Angličany nucen uprchnout kvůli nějakému zločinu, který spáchal. Měl častou příležitost vidět Evropany a poznal mě po mých rysech jako Evropana. Od prvního okamžiku mě proto pokládal za tajného vyslance, který pod svým žebravým převlekem cestuje se skrytými poklady, za někoho, koho by se mu mohlo podařit oloupit, kdykoli si bude přát, poněvadž by měl vždy po ruce hrozivou pohrůžku, totiž „udání“. Často mi radil, abych se od těch žebráků odloučil a připojil se k jeho vlastní společnosti; já jsem však nikdy neopomněl odpovědět, že dervíš a kupec jsou příliš nesourodé prvky, aby bylo možné mít vyhlídku na vhodné spojení; že o upřímném přátelství nebude možné hovořit, dokud se nevzdá svého hříšného zvyku požívat opium a neoddá se nábožným očišťováním a modlitbám. To, jak pevně jsem si stál na svém — a vskutku jsem ani jinak nemohl —, ho rozvztekalo; a protože byl pro svou bezbožnost předmětem odporu hádžíů, mohu jeho pověstné nepřátelství pokládat jen za obzvláštní šťastnou náhodu.

Asi dvě hodiny po této příhodě nám kervanbaši, který se nyní ujal vedení nad celou karavanou, dal na srozuměnou, že si každý musí naplnit svůj měch vodou, protože ke další studni nedojdeme tři dny. Vzal jsem tedy svou kozí kůži a šel jsem s ostatními k řece. Protože jsem dosud trýzní žízně mnoho netrpěl, naléval jsem ji bezstarostně, až moji kolegové mou chybu napravili poznámkou, že v poušti má každá kapka vody život a že tento zdroj bytí má každý opatrovat jako „zřítelnici svého oka“. Když byly přípravy dokončeny, velbloudi byli naloženi, kervanbaši je dal přepočítat, a shledali jsme, že máme osmdesát velbloudů, že jsme celkem čtyřicet cestujících, mezi nimi šestadvacet hádžíů beze zbraní a ostatek dosti dobře vyzbrojení Turkmeni z kmene Jomutů, s jedním Uzbekem a jedním Afghánem. Tvořili jsme tudíž jednu z těch malých karavan, které se vydávají na cestu po pravém orientálním způsobu a všechno ponechávají osudu.

Když jsme se všichni usadili, zbývalo ještě rozžehnat se s naším turkmenským průvodem, který nás dovedl na okraj pouště. Fátihu na rozloučení pronesl z jedné strany hádží Bilál a z druhé Kulchan.

Když bylo řečeno poslední amen a následovalo po něm neodlučitelné pohlazení vousu, obě strany se rozdělily v protějších směrech; a když náš nedávný průvod přešel znovu Atrek a ztratil nás z očí, vyslali za námi několik výstřelů na rozloučenou. Od tohoto bodu jsme postupovali přímým směrem k severu. Pro další zprávy o politických a společenských poměrech Turkmenů prosím čtenáře, aby se obrátil k Části druhé tohoto svazku.