Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

VII.

Kervanbaši trvá na tom, aby si autor nedělal žádné poznámky; vznešené chování Eida Muhammada a jeho bratra; vůdce zabloudí; Körentagy, starobylé zříceniny, pravděpodobně řecké; Malý a Velký Balchan; staré řečiště Oxu; krevní msta; muka žízně

C’était une obscurité vaste comme la mer, au sein de laquelle le guide s’égarait . . . où périt le voyageur effrayé.

Byla to temnota širá jako moře, v jejímž lůně vůdce zabloudil . . . a v níž zhynul zděšený poutník.

Victor Hugo, podle Omaíji ben Aíedze

Aniž bychom dokázali rozpoznat nejmenší stopu cesty vyznačené velbloudí nohou či kopytem jiného zvířete, postupovala naše karavana k severu, řídíc se za dne sluncem a za noci polárkou. Tu Turkmeni pro její nehybnost nazývají Temir kazik (železný kolík). Velbloudi byli připoutáni jeden k druhému v dlouhé řadě a vedl je muž jdoucí pěšky; a ačkoli tam nebylo žádné výslovně čestné místo, pokládalo se za jistý druh vyznamenání být umístěn poblíž kervanbašiho. Krajiny na oné straně Atreku, které tvoří předpolí Velké pouště, se označují jménem Bogdajla. Dvě hodiny po západu slunce jsme postupovali po písčitém podloží, jež však nebylo nijak zvlášť sypké a jež mělo zvlněný, vlnovitý povrch, nikde příliš vyvýšený. Postupně písek zmizel a kolem půlnoci jsme měli pod sebou tak pevnou hlinitou půdu, že odměřený krok vzdálených velbloudů se rozléhal, jako by někdo v tiché noci vytloukal takt. Taková místa Turkmeni nazývají takir; a protože to, na němž jsme byli, mělo zarudlou barvu, neslo jméno Kyzyl-takir. Pochodovali jsme bez přerušení téměř až do rozednění; celkem jsme ujeli jen necelých šest mil, poněvadž hned na začátku nechtěli velbloudy namáhat, ale především proto, že největšími osobnostmi v naší cestovní společnosti byli nepochybně buvoli, z nichž jedna byla v zajímavém stavu a nedokázala svým nemotorným tělem udržet ani obyčejný krok velbloudův — pročež bylo zastaveno k odpočinku až do osmé hodiny ranní; a zatímco se velbloudi dosyta pásli na bodláčí a jiných pouštních rostlinách, měli jsme čas posnídat, a snídaně ještě nepřestala být přepychová, neboť naše měchy byly dosud bohatě naplněny sladkou vodou, a tak nám těžký nekvašený chléb klouzal do hrdla podporován jejími sladkými doušky. Protože jsme se utábořili blízko jeden druhého, povšiml jsem si, že kervanbaši, Iljás a náčelníci mých druhů rozmlouvají, a že přitom po mně stále pokukují. Předmět jejich rozhovoru jsem snadno uhodl. Tvářil jsem se však, že si toho nevšímám, a když jsem nějakou dobu horoucně obracel listy Koránu, učinil jsem pohyb, jako bych se chtěl rozhovoru zúčastnit. Jen jsem postoupil o několik kroků, vyšli mi vstříc poctivý Iljás a hádží Sálih, odvolali mě na stranu a oznámili mi, že kervanbaši činí mnoho výhrad proti tomu, abych se k němu připojil na cestě do Chívy, poněvadž se mu mé vzezření zdá podezřelé; a že se obzvláště obává chánova hněvu, neboť před několika lety dovedl do Chívy jednoho frengiského vyslance, který si na té jediné cestě pořídil věrnou kopii celé trasy a svým diabolským uměním nezapomněl vynést na papír ani jednu studnu a ani jeden kopec. To chána velice popudilo; dva muže, kteří zprávy vyzradili, dal popravit, a sám kervanbaši vyvázl se životem jen díky přímluvě vlivných osob. „Po mnohých výhradách,“ pravili moji přátelé, „že tě tu v poušti nemůžeme zůstavit za sebou, jsme u něho přece jen tolik dosáhli, že tě vezme s sebou pod tou podmínkou, že se za prvé necháš prohledat, zda u sebe nemáš nějaké kresby či dřevěná pera (tuhy), jaká frengiové obvykle mívají; a za druhé že slíbíš, že si neodneseš žádné tajné poznámky o kopcích a cestách, neboť v opačném případě musíš zůstat pozadu, i kdybychom byli třeba v samém středu pouště.“

Vyslechl jsem to všechno s největší trpělivostí, a když skončili, zahrál jsem velice rozhněvaného, obrátil jsem se k hádžímu Sálihovi a řekl jsem tak nahlas, že to kervanbaši nemohl nezaslechnout: „Hádží, tys mě viděl v Teheránu a víš, kdo jsem; řekni Amandurdimu (tak se jmenoval náčelník naší karavany), že se nikterak neslušelo na poctivého muže, aby propůjčoval sluchu opilému binamazovi (tomu, kdo neříká své modlitby), jakým je ten Afghánec. S náboženstvím se nesmí žertovat, a víckrát už nedostane příležitost napadnout člověka v tak nebezpečné věci; neboť v Chívě se dozví, s kým má co činit.“ Poslední slova, vyřčená s velikou prudkostí, takže je bylo slyšet po celé karavaně, rozpálila mé spolupoutníky, a zvláště ty nejchudší, a kdybych je nebyl zdržel, vrhli by se na Emíra Muhammada, toho zlomyslného Afghánce. Nejvíce ze všech byl tou jejich horlivostí zaražen sám kervanbaši; a slyšel jsem, jak na všechna nejrozmanitější představování, která se mu činila, vždy znovu dokázal opakovat tatáž slova: „Chudájim bilir!“ (Bůh ví!) Byl to krajně poctivý, dobromyslný muž, nicméně Orientálec, ochotný ne tak ze zlomyslnosti jako z lásky k tajemstvím vidět ve mně tak či tak a za všech okolností cizince v přestrojení; a to přesto, že si na jedné straně dal ode mne vysvětlovat nejednu otázku náboženství a že již v Gömüštepe slyšel, že se vyznám v mnohých knihách. Můj lstivý manévr, jak jsem řekl, moje nebezpečí zmenšil; ke své veliké lítosti jsem však stále viděl, že ono zhoubné podezření s každým krokem roste a že budu mít největší obtíže vést si o své cestě i ty nejkratší poznámky. Velice mě hnětlo, že jsem se neodvažoval položit ani otázku o jménech jednotlivých zastávek; neboť ať je poušť jakkoli nesmírná, kočovníci obývající její různé oázy přisoudili zvláštní označení každému místu, každému kopci a každému údolí, takže kdybych byl zpraven přesně, mohl jsem každé z nich vyznačit na mapě Střední Asie. Proti lsti je nutno použít lsti, a ty skrovné zprávy o cestě, které se mi podařilo shromáždit, jsou plodem úskoku, jímž nebudu čtenáře unavovat. Jaké zklamání, jakou mrzutost musí cítit cestovatel, který po dlouhých bojích a velkých nebezpečích dospěje konečně ke zdroji, po němž toužil, a ani pak nemůže uhasit svou žízeň!

Po uplynutí osmi hodin jsme opět vyrazili; náš pochod však, když postupoval dvě hodiny bez přerušení, pozvolna ochaboval. Někteří Turkmeni sesedli a zaměstnávali se čile napravo i nalevo pozorným zkoumáním menších pahorků. Jak jsem se později dozvěděl, jeden z našich cestovních druhů, Eid Muhammad, si přál nalézt hrob svého bratra, jenž tu předešlého roku padl v boji. Přivezl si s sebou také rakev, aby mrtvé tělo převezl do Chívy. Mohly být asi dvě hodiny odpoledne, když jsme zastavili. Hrob našli a přiložili ruku k dílu, aby jej otevřeli. Když bylo zpola zpráchnivělé tělo uloženo do rakve a zabaleno do plsti, což bylo provázeno odříkáváním obvyklých modliteb a citátů z Koránu, do něhož jsem se musel zapojit i já, byli jsme uhoštěni podrobnostmi onoho boje z úst očitého svědka. Záměrem toho muže bylo uctít zesnulého, neboť takovou chválu, jakou mu udělil, si mohli zasloužit jen nejvznešenější z lidí. „Měli jsme ve své karavaně,“ pravil vypravěč, „několik Peršanů putujících z Chívy do Astarábádu a mezi nimi byl velmi bohatý kupec jménem mollá Kázim z města naposled jmenovaného. Ten se po léta zabýval obchodem vedeným mezi Persií a Chívou, a protože měl neustále příležitost navštěvovat poslední zemi, byl hostem zesnulého, a tudíž pod záštitou jeho pohostinství jak v Chívě, tak v poušti. Stalo se, že se loňského roku vracel domů s velkou sumou peněz, a ačkoli byl odín jako Turkmen a dokonale znal naši řeč, byla jeho přítomnost mezi námi vyzrazena harámzádům (parchantům) z Atreku. Ti si pospíšili nám vstříc a vrhli se na nás. Počtem nás přečíslili, přesto jsme však vedli boj, který trval osm hodin. Když jsme z nich dva zabili, zavolali na nás, abychom vydali toho tlustého perského psa, čímž mínili mollu Kázima, a že boj bude u konce, neboť od nás nechtějí nic jiného. Že nikdo z nás, a tím méně zesnulý, nebyl ochoten k tomu přisvědčit, si lze snadno domyslit; a byť sám Peršan, který se bál kulí svištících na všechny strany, prosil, aby boj skončil, a chtěl se vydat jako zajatec, muselo se bojovat až do konce. Krátce poté byl on“ (a ukázal na mrtvé tělo) „proklán kulí. Spadl z koně, a těch několik slov, jež dokázal vypravit, znělo tak, že svého hosta, toho Peršana, který po celou tu dobu vzlykal jako dítě ze strachu, poroučí svému bratru Eidu Muhammadovi. Pod vedením tohoto jsme boj vedli dál až do jitra, kdy se lupiči se ztrátami stáhli. Když jsme zesnulého zde pochovali, cestovali jsme dál a za tři dny byl Peršan dopraven do Astarábádu.“

Na památku té smutné události dal Eid Muhammad i zde upéci chléb a rozdělil jej mezi nás. Potom jsme vyrazili a drželi se severu, postupujíce velikou neplodnou plání. Abychom nahradili ztracený čas, byli jsme nuceni cestovat celou noc bez přerušení. Povětří bylo líbezné a já, schoulen ve svém koši, jsem se dlouho obveseloval krásným hvězdným nebem, krásnějším a vznešenějším v poušti než kdekoli jinde. Konečně mě přemohl spánek. Snad jsem si ani neodpočinul hodinu, když mě hrubě vytrhli z dřímoty a já ze všech stran slyšel volání: „Hádží, podívej se na svůj kiblenuma (kompas), zdá se, že jsme zabloudili.“ Probudil jsem se a při světle kousku hořícího troudu jsem viděl, že jdeme východním směrem místo severního. Kervanbaši, poplašen, obávaje se naší blízkosti k nebezpečným bažinám, vydal rozkaz, abychom se z toho místa nehýbali až do rozednění. Štěstí bylo, že jsme ze správné cesty sešli jen asi půl hodiny předtím, ve chvíli, kdy se nebe zatáhlo. Navzdory tomu zdržení jsme určené zastávky dosáhli a naše uštvaná zvířata byla puštěna na volno, aby se nasytila trním a bodláčím. Na místě, kde jsme byli utábořeni, jsem s úžasem viděl, že moji druhové sbírají velké množství mrkve půl stopy dlouhé, silné jako palec a nadmíru chutné a sladké. Vnitřek byl však tvrdý jako dřevo a nedal se jíst, stejně jako divoký česnek, jejž jsme tu nalezli ve velkém množství. Chopil jsem se příležitosti, abych si uchystal hostinu: dobrou porci mrkve jsem si uvařil k snídani a zásobu si uložil za pás.

Dnes (15. května) vedla naše cesta divokým krajem rozrytým výmoly. Slyšel jsem vyprávět, že při každé cestě na sebe béře jinou podobu a že pro množství svých strmých míst klade jiné obtíže.

Ubozí velbloudi, z nichž někteří byli obtíženi velmi těžkými náklady, trpěli nad míru — suchý písek se jim smekal pod nohama, takže když museli ustavičně stoupat a sestupovat, těžko mohli najít pevnou oporu. Je pozoruhodné, že zde je zvykem svazovat zvířata provazem, jehož jeden konec je připoután k ocasu toho, který jde vpředu, a druhý k provrtanému nosu toho, který jde za ním; a je velmi bolestné vidět, jak, poněvadž jsou všichni takto svázáni, stojí-li jedno ze zvířat v řadě na okamžik, řada před ním se pohybuje dál, až je provaz utržen zvířeti za ním, jemuž to způsobí strašlivá muka. Abychom ubohá zvířata ušetřili, sesedali jsme všichni tam, kde byla cesta zlá, jako dnes; a ačkoli jsem v hlubokém písku velmi trpěl, byl jsem přinucen jít čtyři hodiny pěšky, byť pomalu, přece bez zastávky. Jak jsem se tak vlekl, přišel jsem několikrát do styku s kervanbašim, který mě po mém nedávném energickém vystoupení zahrnoval zdvořilostmi; jeho synovec, mladý otevřený Turkmen z Chívy, nacházel v mé společnosti zvláštní zálibu. Svou mladou ženu neviděl od předešlého roku a jeho řeč se vždy stočila na jeho ovu (stan), neboť pravidla islámské zdvořilosti mu ukládala, aby předmět své náklonnosti nazýval takto.¹ Chalí mollá (tak se jmenoval) choval v mou dervišskou povahu nejplnější důvěru. Velice mě překvapilo, když mě požádal, abych mu ve svém Koránu vyhledal fal čili předpověď o jeho rodině. Provedl jsem obvyklé čáry máry, zavřel oči a knihu jsem naštěstí otevřel na místě, kde se mluví o ženách (neboť výrazy mumenín a mumenát se vyskytují často), a můj výklad arabského textu — neboť v tom je celé umění — mladého Turkmena okouzlil. Poděkoval mi a já jsem byl potěšen, že jsem si získal jeho přátelství.

Až do nynějšího okamžiku nebylo jasné, kterou ze tří cest se karavana vydá. Zatajování plánu je v této zemi obzvláště nutné, neboť člověk zde není ani na jedinou chvíli jist před přepadením; a ačkoli se nic neříkalo, bylo přece všem zjevné, že se zvolí cesta prostřední, poněvadž naše zásoba vody se tenčila a nejpozději nazítří by nás nouze donutila zamířit ke studni, k níž je přístup možný jen tehdy, dovolí-li mírové vztahy jomutskému pastýři, aby k ní pronikl od Atabozu. Náš večerní pochod byl úspěšný; velbloudí řetěz se nerozpojoval často, a došlo-li k takové nehodě, bylo to zpozorováno v několika minutách a muži byli vysláni zpátky, aby pohřešovaná zvířata vypátrali. Karavana pokračovala v pochodu; a aby ten, kdo byl vyslán do temné noci, nezabloudil, dostal jeden z příslušníků karavany zvláštní úkol vést s ním na vzdálenost rozhovor, takže jeho slova, která se v tmavé noci truchlivě rozléhala, sloužila jako vodítko; a přece: běda nešťastníku, učiní-li protivný vítr ten zvuk neslyšitelným!

Příštího jitra (16. května) jsme v severovýchodním směru objevili horské pásmo zvané Körentagy². Buvolí kráva blízká svému času nás všechny nutila k pomalému kroku, a bylo odpoledne, než jsme se přiblížili dost na to, abychom dokázali rozeznat obrysy spodní části hory. Když jsme byli v Atreku, slyšeli jsme, že právě zde se pro vládnoucí smířlivé nálady máme potkat s Jomuty; nikdo tím však nebyl docela jist a všech se zmocnila největší úzkost, zda se zpráva o míru potvrdí, nebo zda, jsou-li hory opuštěny, nebudeme přepadeni nějakou nepřátelskou hordou. Vpřed byl vyslán odvážný Turkmen, aby zjistil, jak věci stojí, a všichni jeho postup sledovali úzkostnými zraky. Naštěstí jsme, jak jsme se blížili, rozeznali jednotlivé stany, poplach se rozptýlil a jediným přáním bylo zvědět, kterému kmeni ten tábor náleží. Zatímco se moji spolucestující obveselovali pohledem na Körentagy a jeho zelená údolí, srdce mi tlouklo radostí, neboť jsem věřil, že se blížím ke zříceninám, pravděpodobně řeckého původu, jež se od zmíněné hory rozkládají v západním směru. Ve chvíli, kdy se hora stala viditelnou, jsem k jihozápadu zpozoroval osamělý pilíř, který z té dálky působil na oko dojmem živoucí kolosální postavy. Jak jsme stoupali na plošinu výš a výš, rozpoznal jsem v témž směru druhý sloup, poněkud silnější než první, ale ne tak vysoký, a nyní již blízko u hory. Zříceniny, známé jako Mašhadi Misrijan, jsem měl po levici³ tak blízko, že jsem byl schopen rozlišit i jejich jednotlivé části s přesností. Protože zde tábořili jedině Jomutové, bylo rozhodnuto učinit zde den odpočinku a užít jej k nákupu několika velbloudů. To se docela srovnávalo s mým vlastním přáním, poněvadž mi to poskytlo příležitost spatřit zříceniny z větší blízkosti.

Příštího jitra (17. května) jsem se vydal na cestu v průvodu Iljáse a několika poutníků. Musel jsem užít mnohých záminek, abych tyto přiměl k návštěvě místa, jemuž by se byli raději vyhnuli jako příbytku džinů (duchů). Bylo od našeho táboru vzdáleno asi půl leguy, ačkoli vysoké stěny čtverhranné stavby, jakož i dvě celé a dvě zpola rozpadlé věže v podobě kupolí, se zdály být k nám blíž. Kolem nich a okolo vysoké hradby, šest až osm stop široké a čtyřicet až padesát stop vysoké, běží hradba nižší, na jižní straně docela v troskách, jež musela sloužit jako předsunuté opevnění tvrze dosud stojící; celou tu stavbu, jak se zvedá mezi ostatními hromadami rozvalin, pokládám za pevnost starobylého data; a mám za to, že k dovršení jejího obranného systému museli její stavitelé vybudovat vodovod, jenž vede jihozápadním směrem až k perskému pásmu hor, odkud přiváděl k pevnosti vodu k pití ze vzdálenosti 150 anglických mil.

Protože má známost s archeologií a architekturou je omezená, přiznávám svou nezpůsobilost činit o těchto zříceninách, jistě vysoce zajímavých, jakýkoli přesný úsudek, až na to, že se cítím oprávněn tvrdit, že jsou řeckého původu, poněvadž jsem shledal, že čtverhranné cihly, z nichž jsou složeny, se jakostí, velikostí a barvou dokonale podobají cihlám z Gömüštepe a z Kyzyl Alanu (Alexandrovy hradby).⁴

Kromě nich jsem zpozoroval skupinu dalších zřícenin na severním vrcholu Körentagů. Míjeli jsme je v noci, a nakolik jsem v temnotě mohl rozeznat, stojí tam ještě šest oddělených kupolovitých kaplí.

Dnes navštívily naši karavanu zástupy kočovníků zde usedlých. Vyřizovaly se obchody a mezi kupci a obchodníky s dobytkem z naší karavany se uzavíraly smlouvy, a to i na úvěr. Obraceli se na mne, abych jim sepsal jejich dlužní úpisy. S překvapením jsem zjistil, že dlužník, místo aby svůj podpis předal věřiteli, aby jej upokojil, ukládá si jej do své vlastní kapsy; a to byl turkmenský způsob, jak celou věc vyřídit. Když jsem se věřitele na tento pozoruhodný postup vyptával, odpověděl: „Co mám já co dělat s písmem? Dlužník si to musí mít u sebe jako upamatování na svůj dluh.“

Večer, když už jsme byli hotovi vyrazit, přihodila se jistá událost, neboť madam Buvolová nám učinila tu čest, že rozmnožila náš počet přídavkem zdravého telátka, což byl pro kervanbašiho předmět nejvyšší radosti; a teprve když už jsme byli skutečně na cestě, vytanulo mu na mysli, že ubohé telátko není dost silné, aby náš pochod následovalo po svých, a že mu musí vyhledat pohodlnější místo na některém z velbloudů. Protože jediné kedževe bylo to, které zaujímali hádží Bilál a já, obrátily se všechny oči k nám. Byli jsme požádáni, abychom své místo novorozenému teleti odstoupili. Můj přítel byl natolik vychytralý, že okamžitě projevil hotovost poslužit, s poznámkou, že z přátelství ke mně, jehož chromost činí obtížnějším opatřit mu jiné sedadlo, uvolní své vlastní a spokojí se s jakoukoli záměnou. Jen co své místo přepustil mladému teleti, prozradil mi krajně nepříjemný pach mého nového vis-à-vis pravou pohnutku mého přítele. V noci to bylo snesitelné, neboť mé spaní bylo rušeno jen častým bečením telátka; za dne však, zvláště když byl úpal velký, se mé postavení stávalo nesnesitelným. Má muka naštěstí dlouho netrvala, neboť tele druhého dne své jízdy pouští pošlo.

Od tohoto dne (18. května) jsme počítali dva dny k Velkému Balchanu a odtud dvanáct dní do Chívy (celkem čtrnáct dní). Po celou tu dobu jsme měli přijít jen ke čtyřem studnám s hořkou slanou vodou a nepotkat ani jedinou živou lidskou bytost.

Protože jsme byli ještě v polovině května, doufal náš vůdce, že se na opuštěných místech najde nějaká dešťová voda (zvaná kák). Své měchy jsme naplnili špinavou vodou z bídné cisterny u Körentagů. Drkotání na velbloudích hřbetech ji proměnilo v něco velmi podobného bahnu s nanejvýš odporným příchutkem, a přece jsme jí museli užívat velmi spořivě, neboť nebylo naděje nalézt kák, dokud nedospějeme k zastávce na druhé straně Velkého Balchanu.

Náš pochod, jak jsme nyní byli každým dnem více zvyklí jeho strázním, začínal nabývat velké pravidelnosti. Konali jsme obvykle každý den tři zastávky, každou o hodině a půl nebo dvou hodinách: první před východem slunce, kdy jsme si upekli chléb na celý den; druhou v poledne, abychom člověku i zvířeti popřáli malého odpočinku od sžíravého žáru; a třetí před západem slunce, abychom zhltli svou skrovnou večeři, skládající se z častokrát zmíněného chleba a vody, jejíž každou kapku jsme museli počítat. Moji přátelé, jakož i Turkmeni, měli s sebou zásoby ovčího tuku. Jídali jej s chlebem a nabízeli mi jej, já jsem se však vystříhal okusit ho, přesvědčen, že jen největší zdrženlivost může zmenšit muka žízně a zocelit člověka ke snášení únavy. Kraj, kterým jsme nyní procházeli, se skládal z pevného hlinitého podloží, jež jen tu a tam dávalo několik bídných rostlin a tvořilo většinou neplodnou zemi, v níž se pukliny jako žíly rozbíhaly až za dohled oka a poskytovaly nanejvýš rozmanitý obraz. A přece — jak ta věčná smutnost pláně, z níž je vypovězena každá stopa života, cestovatele unavuje; a jakou příjemnou změnu nachází, když mu je při příchodu na zastávku dopřáno odpočinout si několik minut od vlnivého pohybu velblouda!

Příštího jitra (19. května) jsme k severu objevili něco jako temně modrý oblak. Byl to Malý Balchan, jehož jsme měli dosáhnout příštího dne a o jehož výšce, kráse a nerostném bohatství mi Turkmeni podávali tak dlouhé zprávy. Bohužel právě této noci byl náš jinak tak bdělý kervanbaši přepaden spánkem a vůdce v čele velbloudí řady nás přivedl do takové nebezpečné polohy, že nás to téměř všechny stálo život. Je totiž nutno zmínit, že u paty Malého Balchanu jsou mnohé z těch nebezpečných solných bažin pokrytých hustou bílou krustou, které nelze odlišit od pevné země v jejich okolí, poněvadž vše je ve stejné míře pokryto vrstvami soli na prst silnými. Postupovali jsme tím směrem tak dlouho, až se velbloudi, jimž se pod nimi smekala opora, přes všechno pobízení zastavili. Seskočili jsme, a nechť si čtenář představí mé zděšení, když jsem cítil, ačkoli jsem stál na zemi, jako bych byl v rozkolébaném člunu. Zděšení bylo všeobecné. Kervanbaši vykřikl, že každý má zůstat tam, kde je, poněvadž bylo plané myslet na to, abychom se vyprostili dřív než za rozednění. Silný pach sody byl nesnesitelný; a byli jsme nuceni čekat tři hodiny, až zasvitnou první paprsky aurory liberatrix, osvobozující zory. Pohyb v zadním směru byl spojen s mnohými obtížemi; všichni jsme však byli rádi, neboť nebe nám bylo milostivé: kdybychom byli postoupili jen o maličko dál, mohli jsme dospět na místo, kde země nemá žádné soudržnosti, a mohla pohltit část nebo snad celou karavanu. Takové bylo alespoň vyslovené mínění Turkmenů.

Bylo deset hodin dopoledne 20. května, když jsme dospěli k Malému Balchanu. Táhl se od jihozápadu k severovýchodu. Objevili jsme také slabě vymezený výběžek patřící Velkému Balchanu, běžící souběžně s prvním pásmem. Malý Balchan, u jehož paty jsme se utábořili, tvoří téměř nepřerušený horský řetěz stejné výšky na vzdálenost asi dvanácti mil. Snad není tak neplodný a holý jako hory v Persii, místy dává trávu a jinde má modravě zelenou barvu. Jeho výška, měřena okem, se zdá být asi 3 000 stop.

Naše cesta tohoto dne a příštího jitra (21. května) pokračovala podél jeho boku; k večeru jsme dosáhli paty výběžku Velkého Balchanu. Ačkoli jsem z něho zblízka viděl jen část, pochopil jsem přece náležitost toho pojmenování, které jej rozlišuje; neboť v průměru, jak daleko oko dosáhne, má větší obvod a větší výšku. Nalézali jsme se na odnoži rozkládající se ve východním směru. Velký Balchan, vlastně tak zvaný, běží ke břehu Kaspického moře téměř v severovýchodním směru. Podle toho, co jsem slyšel v Chívě a mezi Turkmeny, musí být bohatý na drahé nerosty; na ten fakt se však nelze spoléhat bez úsudku způsobilých znalců.

Vzato vcelku nebylo místo, kde jsme se tohoto večera utábořili, bez svých kouzel; neboť když zapadající slunce vrhalo své paprsky na líbezná údolí Malého Balchanu, člověk si mohl téměř představovat, že se skutečně nachází v horské krajině. Ten pohled by bylo možné označit i za krásný; avšak pak ta představa strašlivé pustoty, té nesmírné opuštěnosti, která celek jakoby zahaluje žalobním závojem! S úděsem se otáčíme, zda příští okamžik naše oko nespatří nějakou cizí lidskou tvář, jež nás přinutí uchopit zbraň, neboť s každou lidskou bytostí potkanou v poušti se musí člověk setkat se zbraní hotovou.

Hodinu po západu slunce bylo rozhodnuto vyrazit. Kervanbaši nás upozornil, že od tohoto bodu začíná pravá poušť; že sice všichni vypadáme jako zkušení cestovatelé, přece však nepovažuje za neužitečné poznamenat, že se máme co nejvíce vystříhat hlasité mluvy a jakéhokoli výkřiku ve dne i v noci; že si každý od nynějška má péci chléb před západem slunce, poněvadž zde nikdo nemá v noci rozdělávat oheň, aby neprozradil svou polohu nepříteli; a konečně že máme ve svých modlitbách ustavičně vzývat Amandžilik, aby nám dal bezpečnost, a že se v hodině nebezpečí nemáme chovat jako ženy.

Mezi nás bylo rozděleno několik šavlí, kopí a dvě pušky; a protože jsem byl pokládán za toho, kdo má nejvíce srdce, dostal jsem ruční zbraň a snesitelnou zásobu prachu a kulí. Musím otevřeně přiznat, že se mi všechny tyto přípravy nezdály být takové, aby vzbuzovaly mnoho důvěry.

Po odchodu od Balchanu mi můj kompas nedovoloval dále pochybovat, přes všechny pokusy o zatajení, že jsme se dali cestou prostřední. V Körentagách jsme dostali zprávu, že se v okolí hor potuluje padesát karakčiů z kmene Tekků; kervanbaši se však tou zprávou dal ovlivnit jen tak, že se zdaleka vyhnul studnám a zastávce zvané Dženak kujusu, jejíž voda je ostatně velmi slaná, takže by se jí žádný velbloud nedotkl, kdyby nebyl tři dny bez vody. Mohla být asi půlnoc — ušli jsme asi dvě míle a dospěli jsme ke strmému sklonu —, když bylo dáno slovo, abychom všichni sesedli, neboť jsme byli v Dödenu (tak kočovníci toho kraje nazývají staré řečiště Oxu) a bouře a dešťové vody minulé zimy nyní dokonale smyly všechny stopy cesty, jež byla předešlého roku ještě dost dobře vyznačena. Staré řečiště jsme přeťali klikatou čárou, abychom nalezli východ na protější břeh, ten strmější; a teprve za rozednění se nám s velkou námahou podařilo dosáhnout vysoké plošiny. Kočovníci se ve svých bájích snaží spojovat staré řečiště Oxu se zříceninami Mašhadi Misrijan a tvrdí, že Oxus kdysi tekl podle zdí stavby určené pro Kaabu a že se později, popuzen hříchy Göklenů, obrátil k severu.

Čím více Balchan mizel v modrých oblacích za našimi zády, tím větší a strašnější se stávala vznešenost nekonečné pouště. Dříve jsem byl toho mínění, že poušť může vtisknout mysli představu vznešenosti jen tam, kde se obraznost a nadšení spojí, aby obrazu daly barvu a určitost. Mýlil jsem se však. Viděl jsem v nížinách své vlastní milované vlasti zmenšený obrázek pouště; a později i její nákres v rozsáhlejším měřítku, když jsem v Persii procházel částí solné pouště (Dešti Kuvir): ale jak odlišné byly city, které jsem zakoušel zde! Nikoli; není to obraznost, jak lidé mylně předpokládají, je to sama příroda, kdo zapaluje pochodeň vnuknutí. Často jsem se pokoušel tmavé odstíny pustiny prosvětlit tím, že jsem si v jejím nejbližším okolí představoval města a rušný život, ale nadarmo; nekonečné písečné pahorky, strašlivé ticho smrti, žlutorudý odstín slunce při východu a při západu, ano, vše nám tu říká, že jsme ve veliké, snad v největší poušti na povrchu naší zeměkoule!

Kolem poledne (22. května) jsme se utábořili u Jeti Siri, tak nazvané podle sedmi studní, jež tu kdysi byly; ze tří z nich lze ještě získat velmi slanou, nepříjemně páchnoucí vodu, ostatní čtyři jsou však docela vyschlé. Protože kervanbaši vyslovil naději, že tohoto večera nalezneme nějakou dešťovou vodu — ačkoli to, co mi zbývalo v měchu, bylo spíše podobné bahnu, nebyl bych to vyměnil za hořkou, odpornou tekutinu z těchto studní, z nichž byli napojeni velbloudi a z nichž si někteří moji spolucestující učinili zásoby. Žasl jsem, když jsem viděl, jak tito soupeří v pití se svými čtvernohými bratry; vysmáli se mým radám ke zdrženlivosti, ale měli později příčinu litovat, že si jich nevšimli.

Po krátké zastávce jsme opět vyrazili a míjeli pahorek vyšší než ostatní písečné pahorky; na tom prvním jsme viděli dvě prázdná kedževe. Řekli mi, že cestující, kteří v nich sedávali, zhynuli v poušti a že vše, co pojalo lidi, je u Turkmenů v úctě a jeho zničení se pokládá za hřích. Zvláštní pověra! Lidé prodaní do nevolnictví a zpustošené krajiny se pokládají za činy ctnostné, a dřevěný koš je chován v úctě, poněvadž v něm kdysi sedávali lidé! Poušť a její obyvatelé jsou skutečně zvláštní a neobyčejní. Čtenář bude ještě více překvapen, až mu vypovím, čeho jsme byli svědky téhož večera. Když se ochladilo, sesedl jsem s kervanbašim a několika dalšími Turkmeny, abychom hledali dešťovou vodu, kterou jsme doufali nalézt. Všichni jsme byli ozbrojeni a každý se vydal jiným směrem. Já jsem šel za kervanbašim; a postoupili jsme snad čtyřicet kroků, když tento zpozoroval v písku jakési stopy a ve velikém úžasu zvolal: „Tady musí být lidé.“ Připravili jsme si mušketu a vedeni stopou, která se stávala jasnější a jasnější, dospěli jsme nakonec k ústí jeskyně. Protože jsme z tisků v písku mohli usoudit, že tam je jen jediný muž, vnikli jsme do toho místa brzy a já jsem s nevypsatelnou hrůzou uviděl muže — zpola divocha s dlouhými vlasy a bradou, odéného do gazelí kůže —, jenž nemenším úžasem vyskočil a se zdviženým kopím se na nás vrhl. Zatímco jsem celou scénu pozoroval s největší nedočkavostí, rysy mého vůdce jevily nejneochvějnější vyrovnanost. Jak rozeznal onoho zpola divokého muže, spustil konec své zbraně a zamumlav tichým hlasem „Amanbol“ (mír s tebou!) opustil to strašné místo. „Kanli dir, je to ten, který má na hlavě krev,“ zvolal kervanbaši, aniž jsem se byl odvážil se ho otázat. Teprve později jsem se dozvěděl, že tento nešťastný muž, prchající před spravedlivou vendetou, bloudí již celá léta, v létě i v zimě, kolem pouště; lidskou tvář nesmí, netroufá si spatřit!⁵

Zkormoucen pohledem na toho ubohého hříšníka jsem vzdychl při myšlence, že při hledání sladké vody jsme objevili jen stopy krve. I moji druhové se vrátili, aniž by měli úspěch, a já se zachvěl při myšlence, že tohoto večera spolknu poslední zbytky onoho „sladkého bahna“. Ó (pomyslel jsem si), vodo, nejdražší ze všech prvků, proč jsem si tě nedokázal cenit dříve? Člověk užívá tvého dobrodiní jako marnotratník! Ano, v mé zemi se tě člověk až bojí; a co bych nyní dal, kdybych jen mohl získat třicet nebo dvacet kapek tvé božské vláhy!

Jedl jsem jen několik kousků chleba, které jsem navlhčil v horké vodě, neboť jsem slyšel, že při varu pozbývá své hořké příchuti. Byl jsem připraven všechno snášet, dokud nenarazíme na trochu dešťové vody — poděsil mě však stav mých druhů, kteří všichni trpěli prudkým průjmem. Někteří Turkmeni, a zvláště kervanbaši, byli silně podezíráni, že část potřebné tekutiny ukryli; kdo se však odvážil vyslovit svou myšlenku, když každý zámysl na cizí měch by byl pokládán za zámysl na život jeho vlastníka a když by člověk, který by druhého požádal o zápůjčku vody či o dar vody, byl pokládán za pomateného? Tohoto večera mě opustila chuť k jídlu. Neměl jsem nejmenší dychtivost ani po nejmenším kousku chleba: mé pocity byly pocity nejkrajnější slabosti; žár toho dne byl nevypsatelný. Mé síly byly pryč a já tam ležel rozložen, když jsem zpozoroval, že se všichni tlačí kolem kervanbašiho; dali znamení, abych přišel také. Slova „Voda, voda“ mi dala novou sílu. Vyskočil jsem; jak jsem byl přeradostný a jak překvapen, když jsem viděl kervanbašiho rozdávat každému členu karavany asi dvě sklenice vzácné tekutiny! Poctivý Turkmen nám řekl, že po léta bylo jeho zvykem držet v poušti ukryté značné množství a že to vydával, když věděl, že to bude nejvítanější; že to bude veliký sevab (zbožný čin), neboť turkmenské přísloví říká, že kapka vody podaná člověku žíznícímu v pustině smyje hříchy sta let.

Je stejně nemožné vyměřit stupeň toho dobrodiní, jako popsat požitek z takového doušku! Cítil jsem se plně uspokojen a představoval jsem si, že vydržím zase tři dny! Voda byla doplněna, ale můj chléb nikoli. Slabost a nechutenství mě učinily poněkud nedbalým a já si pomyslel, že k pálení mohu užít ne dříví, které bylo o něco dál, nýbrž velbloudího trusu. Nenasbíral jsem ho dost. Uložil jsem těsto do horkého popela, a teprve po půl hodině jsem shledal, že žár nedostačuje. Pospíšil jsem si pro dříví, které jsem zapálil; byla již tma a kervanbaši na mne zvolal a tázal se, „zda chci karavanu zradit lupičům“. Byl jsem tedy nucen oheň uhasit a svůj chléb odstranit, a ten nebyl jen nekvašený, ale také jen z poloviny upečený.

Příštího jitra, 23. května, byla naší zastávkou Kojmat Ata. Měla kdysi studnu, nyní vyschlou; žádná velká ztráta, neboť ta voda, jako voda ze všech ostatních studní v tom kraji, byla nepitná. Žár byl bohužel, zvláště v dopoledních hodinách, skutečně nesnesitelný. Paprsky slunce často prohřívají suchý písek do hloubky jedné stopy a země se stává tak rozpálenou, že i nejdivočejší obyvatel Střední Asie, jehož zvyky jej vedou k tomu, aby opovrhoval každou obuví, je přinucen podvázat si pod chodidla kus kůže na způsob sandálu. Co divu, že se na můj osvěžující doušek z včerejška zapomnělo a já se opět viděl kořistí nejstrašnějších muk žízně! V polovině dne nám kervanbaši oznámil, že jsme nyní blízko vyhlášeného poutního místa a zastávky zvané Kahriman Ata a že máme sesednout a jít čtvrt hodiny pěšky k hrobu toho svatého muže, abychom naplnili svou nábožnou povinnost. Nechť si čtenář představí mé utrpení. Zesláblý a ochablý žárem a žízní jsem byl přinucen opustit své sedadlo a připojit se k zástupu poutníků, abych pochodoval k hrobu položenému na vyvýšenině, patnáct minut chůze daleko, kde se ode mne očekávalo, že se vyprahlým hrdlem budu řvát telkin a pasáže z Koránu jako posedlý. „Ó (pomyslel jsem si), ty kruťasi svatý, nemohl jsi dát pohřbít sám sebe někde jinde a ušetřit mě strašlivého mučednictví té poutě?“ Docela bez dechu jsem padl před hrobem, který byl třicet stop dlouhý a ozdobený beraními rohy, znameními nadřazenosti ve Střední Asii. Kervanbaši nám vyprávěl, že svatý muž, který v něm odpočívá, byl obr tak vysoký, jak byl jeho hrob dlouhý;⁶ že po nespočetná minulá léta chránil okolní studny před útoky zlých duchů, kteří je chtěli zasypat kameny. V okolí je vidět několik malých hrobů, posledních míst odpočinku ubohých cestovatelů, kteří v různých částech pouště zhynuli rukou lupičů nebo zuřivostí živlů. Zpráva o studních pod ochranou svatého muže mě naplnila radostí. Doufal jsem, že najdu vodu, kterou budu moci pít. Pospíšil jsem si tolik, že jsem k označenému místu skutečně dospěl první. Studnu jsem brzy zpozoroval, byla jako hnědá louže. Naplnil jsem si dlaně; bylo to, jako bych se byl chopil ledu. Zvedl jsem tu vláhu ke svým rtům. Ó, jaké mučení! Nemohl jsem spolknout ani kapku — tak hořký, tak slaný, tak zapáchající byl ten na led studený doušek. Mé zoufalství neznalo hranic: bylo to poprvé, kdy jsem skutečně pocítil úzkost o výsledek.